Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 3/10 - Merle

Tyjo. Jakákoliv podobnost s Wylanem vymizela, když ten cizinec znovu začal mluvit. Zavrtěl jsem nad tím hlavou, nechápal jsem, jak mě to vůbec mohlo napadnout, že je to můj partner. Naopak, trochu jsem se nad tou myšlenkou zašklebil. Tohle byl nějaký vagabund odnikud. A měl podobný styl mluvy jako já, ale to jsem samozřejmě ignoroval. Jakákoliv podobnost s vagabundy byla nepřípustná. "Sorráč? To je teda omluva," odfrkl jsem si.
Ukázalo se, že s tím odnikud jsem měl tak trochu pravdu. Vlk byl očividně na Galliree nováček, za což jsem ho litoval a přemítal, jestli ho mám poslat pryč rovnou nebo sledovat, jak se tu jeho život bude vyvíjet. Nakonec jsem se rozhodl pro druhou možnost, protože jsem se poslední dobou trochu nudil. Ušklíbl jsem se a pokojně si hrnul do trávy a protáhl se. "No tak, dalo by se to tak říct," uchechtl jsem se. "Narodil jsem se tady, takže můžeš sám uvážit, jestli to tu znám," pokrčil jsem rameny. "Chceš vědět něco přesnýho, nebo ti to mám odvyprávět jako pohádku?" Povytáhl jsem obočí a čekal.

Očividně vlčice o nějakého strážce stála, ale měla za to, že by to úplně nefungovalo. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. "Ale, kde je vůle, tam je cesta!" Poučil jsem ji. A to samé se dalo aplikovat i na to létání, které jsem tak moc chtěl vidět a které mi mohla ukázat jenom ona. Měl jsem chuť do ní prostě strčit, však vlčata se také učila nejlíp když jste je rovnou hodili do života. Co nejrychleji jsem pokýval hlavou, když zopakovala má slova. Nebo spíš jedno slovo. "Přesně tak, srandu!" Vůbec to nemohlo skončit špatně, ne? Však jak by se to mohlo stát, že by neletěla?
Mračna na obloze se každopádně začínala bouřit, což mi vzhledem k naší poloze dělalo trochu starosti. Doufal jsem, že Keziah ve vzduchu nebude působit jako hromosvod. Ale bylo by to vtipný. Trochu jsem se nad tou myšlenkou ušklíbl. Upečená Keziah. Zavrtěl jsem hlavou - nic takového se rozhodně stát nemohlo. Alespoň foukal pořádný vítr. "Vidíš, musíš skočit teďka, však on ti ten vichr kdyžtak pomůže," pobídl jsem jí.
Rozhodně jsem přikývl. "Jop, teď jsi na to kápla. Neumírají, jsem takovej magickej," namluvil jsem jí do hlavy další blábol, chuděra. Bral jsem její odtáhnutí jako strach z pádu, což vlastně byla celá pointa toho, proč jsme tu stáli. Pád. "Přísahám, že když spadneš, tak tě to nebude bolet," to byla pravda, "a nic se ti nestane!" To byla hypotéza. "Noták, skoč už!"

Pokýval jsem hlavou. Připadal jsem si chytře, jako nějaký učitel. Dělalo mi to radost, ačkoliv ode mne by se vlci moc učit neměli. Keziah Mýval docela zaujala, a měla jediné štěstí, že mi ta mývalice tak přirostla k srdci. Jinak by mě pěkně urazilo, že se nechce bavit o mně. "No, spíš ona našla mě. Hleděl jsem si svého a ona najednou vžum, vyrazila zpoza keře a vylezla mi po zádech a od té doby skoro neslezla," vysvětlil jsem a uchechtl se. "Takže je to asi jako princip výběru. Musíš si lesního strážce zasloužit a nějaký si tě vybere," zazubil jsem se a hrdě se napřímil, protože já už si svého strážce dávno vysloužil.
Pokrčil jsem rameny. "To já nevím, já nejsem expert na kosti," prohodil jsem. Ale uvědomoval jsem si, jak vlčici musím děsit, a tak jsem se zvesela zazubil. "Ale neboj, to já si dělal jen takovou srandu, fakt," zavrtěl jsem ocasem a přikývl. Byl bych jí to plácání nějak předvedl, ale úplně jsem k tomu neměl ty správné nástroje. Ne, ty měla na zádech ona. Zklamaně jsem zakňučel, když udělala krok zpět do bezpečí. "Neboj, neumřeš, však jsem tady s tebou!" Netušil jsem, co bych svedl, ale minimálně by neumřela sama. To je fajn, ne? Drcnul jsem jí do boku a pokynul hlavou k římse. "Šup šup, skoč! Však kdyžtak jen uděláš pár kotrmelců." A přemetů k tomu.

Září 2/10 - Merle

Trávil jsem svůj čas pokojně. Nikoho jsem neobtěžoval, hleděl jsem si svého - tudíž mě překvapilo, když se najednou ozvalo hej ty. Zamračil jsem se a zvedl hlavu, abych si mohl cizince prohlédnout. "Já nejsem žádný hej.... počkej?" Zatvářil jsem se zmateně. Na první pohled jsem si myslel, že jsem snad byl přepaden Wylanem - ale na ten druhý jsem si uvědomoval rozdíly. Přesto mi srdce poplašeně poskočilo. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Nenapadlo mě zavětřit, tudíž jeho opravdová relace k Wylanovi zůstávala ukrytá. Jeho negalantnost však ne. "Nebudeš tady na mě pořvávat," zabručel jsem, ale držel jsem si odstup. Vlk byl od krve a já k ní nehodlal přidat tu svou. Máchl jsem ve vzduchu ocasem a natočil hlavu zvědavě do strany. "Co potřebuješ?" Vyzvídal jsem.

Září 1/10 - Merle

Líným krokem jsem kráčel po břehu jezera přemýšlel nad nejlepším místem k pití. Nechtěl jsem, aby se mi omylem do jazyku zapletla nějaká řasa, nebo něco takového. Mýval tentokrát po mém boku nešla, nejspíš si užívala teplo mezi kořeny stromů v Asgaarském lese. To já, já měl žízeň, a tak mi nezbývalo než se zvednout a jít. Cítil jsem ve vzduchu bouřku, a na tváři mi hrál jemný úsměv. Miloval jsem bouřky. Bylo to to nejlepší počasí, které existovalo - až na to, že nebylo ideální být během ní v blízkosti vody. Nu co už, ještě se nebouřilo, tak jsem měl čas.
Konečně jsem si našel místečko, které se mi líbilo, a sklonil hlavu k vodní hladině. Už nebyla vlažná jako v létě - ne, pěkně mi zchladila hrdlo. Slastně jsem zavřel oči a děkoval všem možným bohům za to, že to nesnesitelné vedro už skončilo. Ještě pár dní a určitě bych někde sehnal úpal. Ještě to mi chybělo.

//Narrské vršky

Měla takové ty klasické otázky, jaké mají na Mýval všichni. Občas si na ně odpověděla ona sama, ale vzhledem k tomu, že momentálně trucovala na mých zádech, jsem se odpovědí chopil já. "No, říká, že je lesní strážce. Takže asi prostě chce, aby pro ní někdo lovil a staral se o ni," uvažoval jsem, "ale alespoň není v životě taková nuda," zakončil jsem to, aby bylo jasno, že mývalici nenadávám a ona se ještě víc nenaštvala. Zavrtěl jsem ocasem. "Je to takovej kámoš, kterého nevíš, že chceš."
Naštěstí mě vlčice následovala, a představila se jako Keziah. Pokýval jsem na srozuměnou. Neměl jsem rád šplhání do kopce - ale tohle šplhání alespoň mělo nějaký jasný cíl. Byl jsem rád, že jsem šel do kopců zrovna tudyma. Alespoň jsem věděl, kde je tady ten největší prostor k skákání a létání. Klusal jsem vzhůru, málem jsem si u toho i hvízdal. "Neboj se ničeho, Keziah. Mám magii, víš, takže tě nebude bolet, když si zlámeš všechny kosti," zazubil jsem se na ni. Ta druhá část plánu - jako co budeme dělat, když si zláme všechny kosti - tak tu jsem ještě tak úplně nedomyslel. Ale jaká byla zábava v tom plánovat všechno dopředu, že?
Zavedl jsem nás vysoko, ale ne příliš - zas až tak vysoko se mi nechtělo. Prostě tak akorát, na místo, kde se kopec hodně svažoval dolů, takže při skoku by buď jeden vzlétnul nebo kutálel kotrmelce a dole si rozbil čenich. Ale na lámání kostí to nevypadalo, takže yay! "No, a... teď prostě budeš plácat křídlama a poletíš, ne? Jako pták." Simple as that.

Vlčici něco zaujalo. Natočil jsem hlavu do strany, ale brzy jsem pochopil, na co se chtěla zeptat. Po mém boku se objevila Mýval - skvělé načasování, kde byla, když jsem ji potřeboval - a nedůvěřivě si vlčici prohlížela. Nejspíš viděla ten výprask, co jsem dostal. Pokrčil jsem nad tím rameny. "To je mýval jménem Mýval. Občas mluví, když chce, ale asi je uražená. Neposlech jsem jí i když měla pravdu, ale psst, to jí neříkej," zazubil jsem se, zatímco Mýval byla, no, v doslechu. Zamhouřila na mě svá očka, ale vztek jí nebránil v tom vyšplhat mi po tlapce na hřbet a pozorovat vlčici z větší výšky, ačkoliv jsme vlastně byli výškově vyrovnaní. Nebyl jsem zrovna obr.
"Whoaaa," zasněně jsem koukal, jak se měsíc odráží od černorudých perutí. Nejsou těžká - no tak to jsem je chtěl. Ale nejdřív jsem musel někde pro Života natrhat kytky, přírodmil jeden. Vyčkával jsem, až vlčice dohovoří. Mluvila tak podivně, s odmlkami, ale proti gustu... "Aha, no tak to ale musíme zkusit. Pojď!" Přikázal jsem a rozhodným krokem začal kráčet vpřed. Znal jsem přesně to místo, kde se dalo dobře skákat ze srázu.
Netušil jsem, jestli mě bude sledovat, a tak jsem rychle zapředl další konverzaci, aby k tomu měla důvod. "Já jsem Sirius, mimochodem. A ty?" Otočil jsem se na ni, abych si zkontroloval, že opravdu jde. Pomalu jsem se choval, jak kdyby mi ta křídla patřila. Co už, že k nim byl i extra balíček v podobě vlčice.

//Prstové hory

Na otázku, co to je, mi neodpověděla, páč byla více či méně řečnická. Byla to křídla, obrovská ptačí křídla, větší než mělo kterékoliv káně nebo sova. Seděl jsem tam s širokýma očima a skoro nemrkal, jako by ten přelud mohl kdykoliv zmizet. Ale nezmizel. Prý ani její otec nebyl pták, ale vlk. "To nedává smysl," rychle jsem jí oznámil. Kde jinde by něco takového vzala? Kde jinde... ah. Pochopil jsem. Život. Tak on si pro mě nic speciálního neudělá, ale pak dá tady pískleti tuhle nádheru? Pche! Co na tom, že jsem mu nikdy nepřinesl kytky? "No tomu říkám dar. A to s tím jako můžeš vzlétnout? Jako lítat ve vzduchu? Jako nemít tlapky na zemi?" Domáhal jsem se odpovědí. Úplně jsem zapomněl na nějakou svou hru na elegantního, flirtujícího štramáka. Já jsem chtěl vědět, proč byla sakra napůl ptákem. "A nejsou moc těžká?" Doplnil jsem. Možná byla z dutých kostí? Zajímalo mě, jestli by mě nechala si to vyzkoušet, ale raději jsem jí nechal šanci na to mi na něco odpovědět.

Děkuji moc za akci! Neměla jsem na ni moc čas, což je smutný, ale neva :Dd Trochu mě tenhle rok zamrzely odměny though, třeba v tabulce je velký rozdíl mezi 65 body a 170 body, tam se určitě dalo něco nacpat, nebo to celkově nějak vylepšit Každopádně jsem si to užila a to je hlavní c:

----

Prosím tedy

70 bodů převést na 84 oblázků
2 body převést na 1 drahokam :Dd

A jeden bod zůstává k dobru vám

Připsáno

Užíval jsem si chvíli samoty - ale jak to tak na Galliree bývalo, nevydržela mi dlouho. Toužil jsem po nějaké společnosti, a věděl jsem, že pro ni nemusím daleko. Bum, a někdo tu byl se mnou. Kráčela od Života, vypadala docela mladě a protahovala... co to? Zamrkal jsem a zavrtěl hlavou, abych se ujistil, že vidím to, co vidím. Byl jsem v tomhle světě zvyklý na všelijaké věci, ale tohle jsem teda ještě neviděl. Instinktivně jsem stáhl uši k hlavě, ale nechtěl jsem být za strašpytla, a tak jsem je donutil zpět vzhůru. Vůbec jsem se nebál. Vlastně to bylo úplně pod mou úroveň, mhm, určitě.
"Ježíš, co to je?" Vyhrkl jsem. Nebyl jsem znám pro respekt k ostatním, a tak jsem se k ní nestydatě přiblížil a prohlížel si tu věc, co měla na zádech. Vypadalo to těžce - ale zároveň to mělo peří, takže pokud fungovala jako pták, nejspíš to bylo vlastně docela lehké. Ta myšlenka na ptáka mě přivedla k nápadu, až jsem si z toho znovu musel sednout, jak mi ta matematika nevycházela. Střihnul jsem překvapeně ušima a natočil hlavu do strany. "Tvůj táta byl pták?" Protože máma ptačice... mhm, to spíš ne.

//Prstové hory

Unaveně jsem se dobelhal až do těch prokletých kopců. Nechtělo se mi šplhat nahoru za tím páprdou Životem, a tak jsem zůstal dole - nahoře, ale dole. Hrcnul jsem si na zadek a unaveně oddychoval. Tohle tahání se po kopcích nebylo nic pro mě, ještě, když mě všechno od rvačky s Alastorem bolelo. Alespoň, že déšť smyl všechnu krev a rány už nekrvácely, takže jsem zase vypadal kultivovaně. Zhluboka jsem se nadechl, ale žádné všemocné osvícení od Života nepřicházelo. Typické, odfrkl jsem si. Pořád jsem se kvůli všemu cítil stejně mizerně. Nechtěl jsem vidět svého rádoby otce ani krysáka bratra, ani skvělou sestřičku. A ani Wylana. Měl jsem pocit, že jsou všichni proti mně a já jsem ten chudáček. A vlastně to nebyl jenom pocit, to byla pravda pravdoucí, nikdo mě neměl rád a neměli k tomu žádný důvod, pche. Stejně je nepotřebuju. Rozhodl jsem se.

//Řeka Tenebrae přes Tmavé smrčiny

Pokračoval jsem líným krokem směrem na jih. Měl jsem Gallireu vcelku prošlou, a tak jsem tušil, že mířím k Životovi. Nic jsem od něj nechtěl - možná jsem doufal, že pokud chvíli pobudu v jeho blízkosti, zase se všechno vrátí k normálu. Nenáviděl jsem pocit bezmoci a neužitečnosti. Bylo mi z toho všeho akorát tak šoufl. Alespoň jsem se cestou odvážil otevřít oko - a díky bohu s ním nic nebylo. Většinu krve jsem ze sebe smyl v řece, ale rány stále krvácely a když už přestaly, nebylo kde krev ze sebe dostat. Chvíli jsem se pokoušel ji ze sebe slízat, ale dělalo se mi z kovové pachuti na jazyku ještě víc špatně než ze všech těch pocitů, které jsem neměl rád. A tak jsem se spokojil s deštěm, který udělal těžkou práci za mě. Miloval jsem déšť, bouřky a to všechno. Možná proto jsem to při výstupu do kopce nevzdal a odhodlaně pokračoval dál.

//Narrské vršky

//Tulipánová louka přes Esíčka

Využil jsem blízkosti vody, abych si očistil rány. Měl jsem po celém těle spoustu kousanců a bolel mě každý pohyb, ale brzy jsem si na bolest zvykl - ačkoliv jsem její přítomnost nesnášel. I po tváři mi stékala krev a já měl jedno oko zavřené dobrovolně ve strachu, že by snad nemuselo jít otevřít. Bolest v obličeji byla silnější, takže jsem nedokázal určit, odkud přesně pochází. Raději jsem to vědět nechtěl.
Možná jsem se měl vrátit zpět do smyčkového lesa - využít bezpečí přítomnosti smečky, ale nechtěl jsem riskovat, že narazím na Rowenu. Tak krátce po tom, co jsem jí rozbrečel a co mě Alastor málem zabil, jsem odmítal kohokoliv dalšího z rodiny vidět. Ani Wylana jsem vidět nechtěl, jako bych se bál, že by se také mohl otočit proti mne. A třeba jo. Vždyť ho naštvalo, že jsem Rowenu rozbrečel. Jako by byla důležitější, než já, pche. Odfrkl jsem si a vylezl z vody, která chladla. Blížil se podzim, mé oblíbené období.

//Prstové hory přes Tmavé smrčiny

Špíno? Já přeci nebyl žádná špína. Zježila se mi z toho oslovení srst na zádech. Zavrčel jsem, což byl zvuk, který jsem často nepoužíval - koneckonců jsem se do bojů moc nepouštěl. Brnělo mi z toho hrdlo a škrábalo mě v krku. Neměl jsem ten zvuk rád, a už vůbec se mi nelíbilo, že vycházel z Alastorova hloupého ksichtu. Máchl jsem nervózně ocasem ve vzduchu, a pak už se do mě ten krysák pustil.
Zakňučel jsem, když mi bratr přišlápl ocas, a pochopil jsem, že tuhle bezmoc nejspíš cítil on, když ho ta šedivá vlčice táhla pryč ode mě a já tam jen tak stál. Alastor byl já a já byl Savior, který stál opodál a tvářil se, jako by tohle všechno bylo pod jeho úroveň, zatímco ze mě kapala krev a barvila trávu doruda. Nebylo to smrtelné. Takovou ránu jsem Alastorovi nedovolil - ačkoliv sám jsem byl jen zlomkem jeho síly, alespoň jsem byl dost při smyslech abych mu uštědřil lepáka do obličeje, kdykoliv se přiblížil místu, které by mě mohlo poslat na onen svět. Nedokázal jsem se však ubránit všemu. Kousanec sem, kousanec tam, roztrhnutá kůže tady a támhle a všude a - do obličeje ne! Nenáviděl jsem tu bezmoc, která se mi rozlézala tělem.
Jedno jsem však věděl jistě - nechtěl jsem umřít. Ještě ne, jak říkal otec. "Nech... toho!" Zaječel jsem a vší silou bratra kopl zadními tlapkami do břicha. Sám jsem na nic nečekal, a tentokrát jsem byl rychlejší než předtím, aby si mě snad znovu nepřitáhl k sobě. Věnoval jsem tátovi jeden poslední nenávistný výraz, ačkoliv se ten chudák svíjel na zemi. Jen, ať chcípne. Vystřelil jsem jako střela dál od nich, a i když mě doprovázely kapičky krve, nepředpokládal jsem, že by mě Alastor sledoval.

//Tenebrae přes Esíčka

Dante jako bojovník z filmu Troy