Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Východní hvozd přes Zrcadlové hory

Chudák Mýval mě musela pomalu přidržovat, abych někam došel. Účinky THC pomalu ustupovaly, ale stále jsem se na tlapkách cítil nejistý a svět se mi točil. Těžko říct, jestli to bylo Alastorovou podivnou magií nebo ztrátou krve, ale ani jedno z toho se mi moc nezamlouvalo. "Jak ještě daleko?" Zamumlal jsem, a Mýval mi něco odpověděla, ale nedokázal jsem se na její slova pořádně soustředit. V uších mi nepříjemně hučelo a v myšlenkách jsem si pořád přehrával, co všechno jsem v životě udělal špatně a co vedlo k tomuhle momentu.

//Siccumky přes Asgaar

//Kaskády

Někde jsem na moment usnul. Nebo spíše úplně odpadnul. Byl jsem v bolestech, a rány se mi za ten můj krátký spánek jistojistě zanítily. Probudil mě mokrý čumáček Mýval, která se mě snažila probudit. Vypadala ustaraně, a to právem. Byl jsem celý potrhaný, a nemohl jsem otevřít jedno oko. Měl jsem ho tam, věděl jsem to, protože mě bolelo, ale viděl jsem skrz něj zamlženě. Prosím, prosím, ať se mi to jenom zdá. Vstal jsem, a to jen proto, že jsem byl odhodlaný tuhle skutečnost ignorovat. Nebylo to skutečné. Prostě... nebylo.

//Vyhlídka přes Zrcadlové hory

Netušil jsem, kam se poděl Parsifal, ale najednou jsem to byl zase jenom já a Alastor a pouto mezi námi, které už nic nemohlo spravit. Byl jsem zmatený, tlapky se pode mnou klepaly a viděl jsem minimálně dvojmo, možná i trojmo. Překvapeně jsem zalapal po dechu, když se mi do těla opět zaryly zuby, a marně jsem kousal a kopal kolem sebe. Byl jsem si jistý, že tohle je má poslední chvilka - že už to mám spočítané. Magie už na mé volání neodpovídala a sotva jsem dokázal držet hlavu vzhůru, natož abych se rval. Alastor mě však najednou pustil a jen tak divně stál, dávil se a čuměl. Nechápal jsem to. Co se mu dělo? Poslední kousek svého rozumu jsem investoval do magie a Alastora zabolela hlava. Nic moc, ale doufal jsem, že ho to ještě na chvíli zabaví. Trvalo mi dostat se na nohy a ještě déle mi trvalo se někam odplazit. Nechtěl jsem, aby mě sledoval, a snažil jsem se ztratit se mezi stromy. Možná ho zabaví Parsifal? Pobaveně jsem se uchechtl. Možná bylo THC mým záchranným lanem, neboť jsem tolik nemyslel na bolest.

//Východní hvozd

Doufal jsem v to a přesto jsem to nečekal, když mi Parsifal přišel na pomoc. Tory? Přestože jsem zrovna držel Alastorovo ucho v tlamě, musel jsem se tomu zasmát. Co to k sakra mělo být? Kdybych se tak nesoustředil na boj, určitě bych k tomu měl i nějakou štiplavou poznámku.
Když mě Alastor konečně pustil, magie přestala působit a já zároveň pustil jeho. Vyplivl jsem tu nechutnou krev na zem a pořádně na něj zavrčel, ale najednou jsem nic neviděl. To byl ten první efekt, který na mě Alastorova magie měla - mlha mi nedovolila pořádně zaostřit. No a pak jako bych se ocitl v nebi. Ne, někde ještě výš. Škytl jsem a sám sobě se uchechtl. Oči už mi ani zaostřit nešly, protože mi šly křížem, a tlapky pode mnou vypovídaly službu. Měl jsem je vůbec? Chtěl jsem si lehnout a vyvalovat se na neexistujícím sluníčku.
Nemusel jsem se na nohách držet moc dlouho. Najednou z mlhy vystřelil Alastor, a já ze sebe stihl vydat jedinou hlásku. "Jé!" Vyvalil jsem na něj oči. Byl jsem takový celý o několik vteřin pomalejší. Než mi došlo, že mě neuvěřitelně bolí obličej, už zase pár chvil uplynulo. Konečně jsem se vzpamatoval a rychle se začal bránit, ale jen horko těžko. Kopal jsem kolem sebe a cvakal zuby do všeho, co bylo dostatečně blízko. Byl jsem však šíleně omámený a viděl jsem trochu dvojmo, takže těžko říct, do čeho jsem to vlastně hryzal. Magie jako by byla sjetá spolu se mnou, a tak se Alastorovi jen udělalo špatně od žaludku, i když jsem mu původně chtěl pořádně uškodit. Zakňučel jsem a vší silou naslepo vykopl. Očka jsem měl zamlžená a tekla mi do nich krev, takže jsem se spoléhal na ostatní - výrazně utlumené - smysly.

Parsifal nic neříkal, a tak jsem se prozatím soustředil na Alastora. Už jsem zmiňoval, že můj pud přežití není úplně v top stavu? Zakroutil jsem očima a pohrdavě si odfrkl. "Jako by mi ji předtím nějak extra zachránil. Čuměl jako blbeček," nafoukl jsem se. Možná sem tam použil nějakou magii, která mi pomohla, ale co to k sakru mělo být za pomoc? Nedivil bych se, kdyby Alastora po mém odchodu ještě pochválil.
Nečekal jsem, že se to zvrtne tak rychle. Než jsem se stačil z bolesti vzpamatovat a přijít na to, že mi úplně zablokovala přístup k magii, už jsem měl Alastora zakousnutého v hrdle. To mě právoplateně vyděsilo, ačkoliv jsem se těsně předtím stihnul trochu pohnout, a tak jsem jisté smrti o vlásek unikl. Zakňučel jsem bolestí a začal po něm chňapat zuby, i když v téhle poloze jsem měl jedině šanci mu uhryznout ucho, což mohlo být bolestivé, ale žádná velká sláva. Naštěstí bolest v hlavě ustala, a tak Alastorova síla najednou začala povolovat, jako by právě uběhl maraton a jeho svaly už nebyly tak silné a při každém pohybu zabolely. Úplně to ze mě vysálo většinu energie - nejen, že jsem se musel soustředit na magii, ale do toho všeho mě jeho zuby v mém těle tak příšerně bolely. Vyděšenými očky jsem pohlédl na Parsifala. Jakožto člen smečky mi měl pomoct, ne?

//Zrcadlové hory přes Východní hvozd

Došel jsem až na vrchol vodopádů a rychle si shladil vyprahlé hrdlo. To bylo takové hezké dovršení mé cesty, a tak jsem se rozhlédl kolem sebe, abych zjistil, kudy bude nejlepší cesta dolů a zpět do Asgaaru. Jenže v tom moje oči padly na moje wannabe zrcadlo. Vážně tam stál, jako nějaký přízrak z minulosti. Nečekal jsem, že se setkáme tak brzy potom... no.
Vyvalil jsem oči. Byl tu Alastor, a v těsném závěsu za ním se blížil Parsifal. "Vy dva?!" Vyjekl jsem komicky vysokým hlasem. Na jednu stranu jsem chtěl zdrhnout, protože jsem věděl, že mi Alastor jde po krku. Na druhou stranu jsem chtěl zůstat a popichovat Parsifala, s kterým jsem neměl úplně vřelý strach a naše rivalita byla jednou z mých zábav ve smečce. "Wow, to je jako přepadení nebo co?" Zamračil jsem se. Neměl jsem s sebou Mýval, aby filtrovala má slova, a bylo mi jedno, že jsem to byl já kdo přepadnul je. Cítil jsem se podivně ublížený, že se spikli proti mně, ačkoliv jsem to nemohl vědět - ale proč jinak by moji dva největší nepřátelé byli spolu? Snad ne jako kamarádi? To je snad ještě horší, pomyslel jsem si a souhlasně na tu myšlenku přikývl.

//Esíčka přes Zarostlý les

Mýval stále nebyla nikde v dohledu, což mě znervózňovalo, ale s trochou štěstí byla jen v těsném závěsu za mnou a už mne dobíhala. Rozhodl jsem se tomu teda nevěnovat moc pozornosti a dál jsem cestoval sám, což možná byla má osudová chyba, protože... jsem neměl zrovna nejlepší pud sebezáchovy. Zatím mi však nic nehrozilo, a tak jsem si spokojeně vykračoval přes řeky, lesy a hory. Doslova. Proč tu musí být tolik kopců? Postěžoval jsem si s nafouklými tvářemi. Jeden se ani nemohl pohodlně dostat z bodu A do bodu B.

//Kaskády přes Východní hvozd

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

Šel jsem kousek od Asgaaru, takže jsem pro jednou trefil na první dobrou. Rozhodl jsem se udělat si ještě jedno menší okružní kolečko a pak se konečně odebrat zpět do lesa. Možná jsem podvědomě oddaloval setkání s Wylanem, protože jsme se před naším rozdělením trochu pohádali a mně to bylo líto a bál jsem se, že už mě možná nemá rád. Nad tou představou jsem zakňučel a raději zpomalil, abych to setkání so nejvíc oddálil a nemusel jsem čelit zklamání. To jsem fakt neměl rád.

//Zrcadlové hory přes Zarostlý les

//Narrské kopce přes Prstové hory

Pokec s Crowleym byl vážně fajn. Zvesela jsem klusal dál a směrem k severu podél řeky. Neměl jsem žádný určitý cíl - ještě jsem se chtěl chvíli před návratem do Asgaaru toulat. Dal jsem Mýval pohov, aby si mohla ve zdejším lese najít něco k snědku a pokračoval jsem dál sám. Bylo to divný, nemít s kým si povídat, už jsem si na její neustálou přítomnost a yappování zvyknul. Ale i ona měla potřeby, a tak jsem jsem nad tím zavrtěl hlavou a šel dál. Měl jsem před sebou dlouhou cestu! Poslední dobou se pořád někde honím.

//Esíčka přes Tenebrae

Přikývl jsem. "Jo, jako, je fakt že jsem ji rád viděl, my jsme se totiž jako vlčata rozdělili a od tý doby jsem ji neviděl. Ale nic se od dětství nezměnilo," pokrčil jsem rameny, "Rowená je pořád stejná flundra a moc jí toho teda nevěřim," přiznal jsem bez ostychu. Crowley ji taky neměl rád, tak jsem ji mohl pomlouvat, ne? To bylo tak super, že jsem u toho musel vrtět ocasem a přiblble se šklebit. "Mně to teda ještě buřt není," zaúpěl jsem, "jestli se moje sestra dostane k nějaký vysoký moci, tak je s lesem amen," uchechtl jsem se. Pokec s Crowleym byl moc fajn. Měl jsem pravdu, byl to stejnej borec jako jsem si z lovu pamatoval.
Zazubil jsem se a přikývl. "Tak to máš dobrý, já to s ženskýma moc neumím," uvědomil jsem si. Teda, bylo to očividné. Vždyť jsem za partnera měl Wylana! "Jo, jo, to je přesně on!" Hnědý a roztomilý. Ale to už jsem neříkal. Vypadalo to, že se naše povídání blíží ke konci, a tak jsem se zvedl a rozhlédl se, kam bych šel dál. Nejspíš zpátky na sever, kde není takové vedro.
Vděčně jsem na Crowleyho kývl. "Yes, vezmu ho! Čusák!" Zavrtěl jsem ocasem a odcupital pryč. Mýval zamávala a pak se rozeběhla za mnou, aby jí neuniklo žádné mé další dobrodružství.

//Tmavé smrčiny přes Prstové hory

Když to šlo, vůbec nikam jsem nechodil. Neměl jsem rád, když pálily svaly a když mi docházel dech nebo mě dokonce píchalo v boku. Představa, že se mám někam vydat, mi otáčela žaludkem. Všechno se změnilo s příchodem Mýval, která sice byla v mnoha ohledech přesně jako já, a občas dokonce horší, ale jednou bývala divoká a to jí zůstalo. Milovala náhodné procházky, objevování nových míst, vítr v srsti i pařící slunce, sníh i bláto. Teda, bláto až tak ne.
To byl ten důvod, proč se mi dnes nikam nechtělo. Už jsem si zvykl, že s Mýval chodíme na různá úžasná dobrodružství a dokonce se mi lepšila fyzička, ale užíval jsem si to víc, když ťapkala sama. Jenže podzim nevyhnutelně znamenal i rozbahněnou zem, a tak sotva jsem se ráno probudil, vyšplhala mi Mýval po přední tlapce na záda a začala poroučet směr. Už nebyla úplným mládětem a byla dost těžká, dokonce bych přísahal, že mám na krku vytrhané chuchvalce srsti od toho, jak urputně se mě někdy držela. Ale pravdou bylo, že jsem ji měl rád. A tak jsem zatnul zuby a vyrazil.
Bylo teprve ráno, takže jsem byl trochu nabručený. Nerozhlížel jsem se kolem sebe a všechno mě rozčilovalo, od brebentících sýkorek po spadané listí, které mi klouzalo pod tlapkami. Dokonce mi i začala vadit zima, ačkoliv v tuhle roční dobu ještě bylo v podstatě nemožné, aby byla nějak hrozná. Minimálně pro mě. Srst jsem měl pořádně hustou a objímala mi krk jako pohodlná teploučká přikrývka. Možná to bylo to pomyšlení na pohodu a teplo, které mě vytrhlo z přemýšlení nad vším tím, co mi vadilo.
Unaveně jsem pozvedl zelenkavá očka, která mi zářila v hnědém kožichu. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem to všechno spatřil - podzim. Stál jsem na hranicích Asgaarského lesa a hleděl přes širokou pláň na všechny ty lesy okolo i v dálce. Zářily všemožnými barvami, od stále zelené po jemně žlutou, oranžovou, hnědou až rudou. Ty se mi líbily nejvíc. Dodávaly tomu všemu takovou tajuplnou atmosféru. Jemně jsem zavrtěl ocasem a s v podstatě vyraženým dechem se ještě několikrát rozhlédl kolem sebe.
Bylo ráno. Plíce mi s každých nádechem zaplnil studený vzduch, který mě šimral v hrdle, takový ten vzduch, který cítíte jen na podzim. Dýchalo se mi tak nějak líp, jako by jedno roční období stačilo k tomu být bezstarostný a opravdu šťastný. Při zemi se držela hustá mlha, ve které nebylo nic vidět. Pouze se sem tam mihly stíny, divoká prasata či ptáci, to jsem nedokázal rozlišit. Ale mlha nemohla zabránit stromům v jejich promenádě, jejich podzimní přehlídce. Tyčily se vysoko nad ní a s každým menším poryvem větru spadlo alespoň deset dalších lístků. Stál jsem tam a sledoval to talk dlouho, až jsem měl pocit, že už snad musely všechny listy spadnout. Ale nebylo tomu tak. Jako by jich mezi větvemi bylo nekonečné množství, podobně jako je hvězd na noční obloze. Ani jejich padání z nebes se však nevyrovnalo pomalému plachtění zbarvených lístků.
Obloha se najednou tajuplně zamračila, z rána jako by se stal podvečer a všechno nasvědčovalo tomu, že bude pršet. Věděl jsem, že si takhle podzim rád pohrává s vlčí hlavou. Ukazoval mi, co všechno by dovedl, kdyby se mu chtělo. Zářijové bouřky i říjnové deště, i první listopadový sníh. Podzim bylo to roční období, které zemi po dlouhém letním suchu navracelo vláhu. Tráva byla zelenější a každé časné ráno na ni usedávala rosa, která se s každým dnem postupně měnila v námrazu. Od čenichu mi stoupal slabý obláček páry, který nasvědčoval tomu, že zima opravdu je, ale ta pravá ještě přijde. Byl to pro mě ráj, ten podzimní čas.

Chudák Crowley se sotva dokázal udržet. Byl jsem přesvědčený, že už jsem mu o mývalovi jménem Mýval říkal, ale on se na to znova zeptal. "No jasně," zazubil jsem se. Byl jsem na to jméno pyšný. Neměla žádný fandy jméno který hned každej zapomněl - jmenovala se Mýval protože byla mýval a bylo to skvělý. Ohlédl jsem se za rameno, abych zkontroloval, že je tu se mnou, a opravdu byla. Trucovala u nějakýho keříčku, nejspíš proto, že jsem jí omylem shodil. Pokrčil jsem rameny a otočil se zpět na vlka v masce. Z ocasu jsem měl pomalu jen rozmazanou čárku jak moc jsem s ním vrtěl když mi Crowley pochválil můj mistrovský plán stát se Gallirejským Životem. Tím lepším. "No žejo?!" Zasmál jsem se. Nejspíš byl hodně nereálnej, ale stejně mě těšilo nad tím uvažovat.
Shodli jsme se, že vibe toho zelenovocasýho teda rozhodně není nic pro nás. Horlivě jsem přikyvoval na souhlas. "Teda jako, taky jsem ho jenom viděl, nemluvil jsem s nim. Ale mám pocit, že všichni, kdo zůstanou dlouho s mojí sestrou jsou buď obětí nebo jenom dalšim vagabundem," zakroutil jsem očima. Neměl jsem teda co mluvit, já sám bych se k takovým vagabundům řadil ještě před rokem, ale Wylan mě změnil. Tak či onak jsem vždycky byl taková černá otce rodiny a překvapilo mě, že to má vlk stejně. V rámci solidarity jsem mu věnoval soucitný úsměv a dramaticky si povzdechl. "To je fakt, rodinu si teda nevybereš. A co se týče fotrů debilů, máme to stejně, to už můžeme fakt založit podpůrnej klub nestabilních rodin," zasmál jsem se. Neměl jsem v sobě moc soucitných slov, ale hej, rozuměl jsem mu!
Očividně jsem Crowleyho svým upozorněním na ženský trochu překvapil. Ušklíbl jsem se a snažil se mu moc nesmát. Byl ještě mladej a měl právo na to se stydět, či co to vlastně bylo. Navíc mi nepřišel vtipnej on, ale ta situace! "Tyjóó, fakt ti závidím, poznáváš všechna tajemství ženského světa! Už chápeš, proč jsou naštvané, když řekneš svůj názor?" Zakňoural jsem a trochu se uchechtl, když mu přeskočil hlas, ale nehodlal jsem si z něj za to střílet, však jsem si tím taky prošel. "Nojo, s Wylanem, ale ten přišel až pozdějc, tak nevim, jestli si ho viděl." Pokrčil jsem rameny.
Dostal jsem ze sebe všechno to, co jsem nutně potřeboval říct a vědět. Nakonec jsem se i zeptal, jestli bych se mohl stavit a očíhnout to i uvnitř lesa. Nedočkavě jsem přešlapoval a nakonec nadšeně zapískal. "Super! Tak já se stavim co nejdřív," zazubil jsem se a zavrtěl ocasem. "Ale nejdřív bych se měl vrátit do Asgaaru," zaúpěl jsem, představa vidět všechny ty nechvalně známé tváře mě iritovala. No, nedalo se svítit. "Fakt dík za pokec, kámo."

Překvapeně jsem zamrkal, když jako první úplně odignoroval všechno co jsem řek a přesunul se rovnou k tomu nepodstatnému. Odfrkl jsem si a pokrčil rameny. "Hele, jo? Nesuď bratra podle sestry!" Hrdě jsem se napřímil a trochu se naparoval, jako bych mu chtěl ukázat, že já fakt nejsem Rowena. A doufal jsem, že je z mých slov a mého pohoršeného výrazu jasný, že ani nechci být jako ona. "No, já bych si asi ani nevšim, teď jsem se dlouho toulal kolem, ale mýval jménem Mýval mě na to upozornila," objasnil jsem situaci, "a mě to teda mrzí! Aspoň někdo normální," zakroutil jsem očima a zvesela se zazubil.
Upřímně bylo k nevíře, že Crowley pochopil, na co tím vším narážím a co tedy chci vědět. Bylo to obdivuhodné, ne-li neuvěřitelné. Dramaticky jsem zalapal po dechu a vyvalil na něj oči. "Tak to je tvoje smečka! Mega hustý," uznal jsem a zasnil se, "taky se chci od kopání do mojí sestry posunout k něčemu takovýmu. Možná bych moh převzít vládu nad vrcholem kopců a sbírat cizí kytky," ušklíbl jsem se a zahleděl se na vrchol, kde si Život neustále ohříval zádel. "A tím plesniváčem, to myslíš toho zelenovocasýho, žejo?! Taky jsem ho viděl! Je to pochybná existence a dělá pochybný fashion rozhodnutí," rozpovídal jsem se, a to jsem ani nevěděl, jestli vážně mluví o něm. Ale co, byl jsem pro každý drb. Zaujala mě i ta věc se Sionnem. "Tak tobě se nelíbí Sionn, jo?" Huh. "No tak to už je fakt špatný. Já taky asi polovinu z nich moc nemusím. Tak se mi zdá, že je ta smečka nějaká prolezlá," zamračil jsem se. Jméno Sinéad jsem poznával, a Iskierka s Lilac museli být ty další neznámé pachy. "Tyto, takže takhle v doprovodu ženských si to tam, vedeš, jo?" Ukázal jsem mu šibalský zubatý úsměv. "Tak to závidim. Teda, vlastně nezávidim, vždyť já už jsem zadanej, Ježiš!" Zavrtěl jsem rychle hlavou.
Nerad jsem mluvil o sobě a svojí minulosti, ale teď se mi to zrovna hodilo. Přikývl jsem. "Jo, bývala tam Ragarská smečka. Nejdřív teda jenom v těch horách nad vámi, ale pak jsme se rozšířili i do lesa, víš jak, v horách je zima a to všechno. Mám tam pár dobrejch vzpomínek," uchechtl jsem se, "vlastně je dobře, že se tam zas někdo usadil, je to fakt fajn les," pochválil jsem mu ho. "Sežral bys mě, kdybych se tam přišel podívat? Slavnostně přísahám že neumim podpalovat věci a sotva zlomim pár větviček, natož něco důležitýho," mrkl jsem.

//Tmavé smrčiny přes Prstové hory

"Já jsem se nebála! Jen jsem si nechtěla zmáčet kožíšek, víš, jak těžce tahle huňatá srst usychá?" Pobaveně jsem se ušklíbl a pokrčil rameny. "Nevím, jestli sis ze svého místa za mym krkem všimla, ale já mám taky huňatou srst a na nic jsem si nestěžoval," odtušil jsem. Cesta přes hory byla náročnější, než jsem předpokládal, a to především kvůli Mýval, která mi yappovala za zády. "Jsem si docela jistý, že existuje jenom tolik slov, kolik za den můžeš použít," zaúpěl jsem, a slyšel jsem, jak se Mýval vesele šklebí. "Možná bysme to měli vyzkoušet? To je skvělej nápad!" Bruh. Otočil jsem voči vsloup a radši pokračoval bez mluvení. To samé se nedalo říct pro moje doprovodné zvířátko a dnešní večeři.

Svět byl plný překvapení, a to i tady v těhle končinách pomalu na konci světa. "Hele, není to ten z toho lesa nahoře? Ten, uhhhh... Krole... Kvole... Kuli? Kroupy?" Zalapal jsem po dechu a nadšeně se rozeběhl jeho směrem, až mi Mýval sletěla ze zad a kutálela se jak hruška z kopce. Málem jsem se mi zkroutil jazyk, jak moc jsem toho ze sebe chtěl vychrlit najednou. "Tebe! Tebe já hledám!!" Vyhrkl jsem jako první, aby bylo jasno, že tohle je fakt urgentní. Že jsem ho hledal křížem krážem přes celou Gallireu, i když to tak úplně pravda nebyla. Ale! Rozhodně jsem s ním chtěl mluvit a to, že byl právě tady, bylo božské znamení.
Přicupital jsem až k němu a málem nedočkavostí poskakoval na místě. Ne, vlastně jsem určitě trochu poskakoval. "Víš, dneska ráno jsem se zved a rozhodl jsem se obejít smečky, totál vopruz, ale zkusit jsem to musil, no každopádně si tak jdu, chci dojít k moři, žejo? Přes les, tam já kdysi bydlel když jsem se narodil, no a to neuvěříš, co tam cejtim. Smečku!" Všechno jsem to ze sebe dostal na jeden nádech a ještě skoro ječel. No, byl čas na druhý hluboký nádech. "Tak říkám svýmu strážci což je mýval kterej se jmenuje Mýval a je to samice, a tak říkám svýmu strážci prozkoumej to, tam já bydlel! Jinak by mě to asi ani nenapadlo, žejo," ujasnil jsem, "a co ona nezjistí? Že tam patříš! Což by mi přišlo dost divný, ale vlastně mi to stejný ráno řekla, že v Asgaaru chybíš, takže jsem zas až tak překvapenej nebyl, ale byl jsem překvapenej, že jseš v tom lese kde jsem se narodil kde ta smečka zanikla a teď je tam jiná smečka a jseš v ní ty a to mě fakt překvapilo!" Zasípal jsem a zalapal po dechu. Málem jsem sebou švihl o zem, jak se mi zatočila hlava, ale... všechno jsem mu to řek.
Hrcnul jsem si na zadek a zhluboka oddychoval. Když už byla moje yapping session u konce, bylo načase položit tu otázku, ke které se tohle všechno schylovalo. Teda, měl jsem jich víc, ale musel jsem postupně. Ze zkušenosti jsem věděl že jakmile se zeptáte na víc otázek najednou, nikdy nebudou zodpovězeny všechny. "Tys odešel z Asgaaru?" Prones jsem docela zklamaným tónem.

8. Zařadit do postu dlouhého 400 slov výrazy - pokakánek, trumbera, sýček, vyplašenej vochechulák, rozměklej fík, roztřepaný sádlo.

//Kopretinová louka přes Tenebrae

Z nějakého důvodu se moje cesta stočila k Životu. Neměl jsem ho zrovna dvakrát v lásce, byl to takovej rozměklej fík, ale Smrt jsem neměl rád víc. Teda, ono nezáleželo na tom, koho jsem měl rád a koho ne. Určitě jsem ještě nenasbíral dost květinek, abych Života o něco žádal, ale asi jsem to chtěl prostě očíhnout, jestli náhodou by nebyl ochoten rozdávat zdarma. No co? Možná jsem byl bláhový, ale naděje umírala poslední. A já vážně chtěl ta křídla, co měla Keziah. Ne... já chtěl nějaká speciální, taková, co nikdo nemá! Jako... Netopýr. To byla speciální křídla, ne? Pche, opeřená měla každá druhá slepice. Takovej netopýr, to bylo fajn zvířátko. Nadšeně jsem nad svým nápadem zavrtěl ocasem a pokračoval.
Nebyl to zrovna fajn výběr cesty, protože jsem musel projít kolem řeky. Mně osobně by to nevadilo, nerad jsem se koupal, ale jinak jsem se vody vlastně vůbec nebál. Nebyl důvod. K mému neštěstí se ale Mýval zrovna rozhodla na mých zádech různě kroutit a převalovat, až mě její váha naklonila a já málem zahučel do vody. Ale opravdu jen málem. To by to teda dopadlo, pak bych chodil jako roztřepaný sádlo, protože by mi byla zima. Když zvíře na mých zádech polekaně zakňučelo, zakroutil jsem očima. "Chováš se jako pokakánek!" Pokáral jsem ji. Byla to jen řeka, trochu blíž a trochu divočejší než bych chtěl, ale což. Nepotřeboval jsem, aby mi v jednu chvíli dělala špeha a v tu druhou se mě držela jako klíště kvůli troše vodičky.
Trumbera mýval se nakonec uklidnil, když jsem od řeky zabočil k lesu opodál. "Už se nebudeš chovat jako vyplašenej vochechulák, co?" Ušklíbl jsem se a Mýval mě pěkně štípla do zátylku. "Hej! Jen vtipkuju," odfrkl jsem si. Některé ženské prostě nesnesly trochu srandy. Rychle jsem jí to každopádně odpustil za to, co pro mě celý den dělala, všude mi doběhla a zjistila něco nového, no prostě jsem jí nemoh nadávat.
Konečně jsme došli do lesa, kde na mě hnedka zahoukal sýček něco sprostého, protože Mýval se začala smát. Jako bych mu snad vlezl do baráku. Co to sakra bylo za den? Zavrčel jsem a raději trochu popoběhl, aby mě náhodou nepřepadl nějaký roj sov. Věděli jste, že slovo sov je pozpátku vos? To nemohla být náhoda.
Už mi stačilo jen projít hory a věděl jsem, že mě čeká přívětivá atmosféra kopců, kde Život žil. Nadšeně jsem cupital kupředu a broukal si.

//Narrské vršky přes Prstové hory