Gallirea - Příspěvky uživatele

1. Podívat se k územím malých i velkých smeček (ne přímo na ně) a zjistit jejich polohu

Cedrová smečka 4/8

//Východní hvozd

Mýval se rozhodla znovu trucovat za to, že jsem jí tak umlčel. Rozhodl jsem se to prozatím ignorovat a užívat si chvíle ticha. Bylo ráno, ranní rosa a námraza. Zima mi trochu hlodala kosti, ale nebylo to nic hrozného a rozhodně nás čekaly horší časy - naopak, cítil jsem se skvěle. Studený vzduch mě pálil na plicích a já se cítil... svobodně.
Kráčel jsem okolo jezera, na kterém poletovali poslední brouci a to všechno. Zahlédla mě nějaká labuť a já se jí raději vyhnul obloukem, aby se náhodou nerozhodla, že jsem nebezpečí číslo jedna. O žádnou labuť jsem zájem neměl, ačkoliv už jsem začínal mít hlad. Zase jsem zapomněl na Wylana! Zaúpěl jsem. Ale na druhou stranu... Už jsem se ocitl u tří smeček, tak proč nenajít i ty další? Z toho, co jsem slyšel, jich tu bylo fakt hodně, takže dříve nebo později jsem musel na nějakou narazit.
A měl jsem pravdu. Tento Cedrový les byl nejspíš čerstvě označkovaný, úplně na mě křičel, abych se držel dál. Byl na druhé straně jezera od hvozdu, pravděpodobně napříč Galtavarem od Borůvkové smečky. Takže docela blízko, mhm. Zamžoural jsem na stromy očima, abych je varoval, ať se ani nezkusej přiblížit k Asgaaru! Vyplázl jsem jazyk a zaprskal, a pak rychle les obešel, abych neměl žádné problémy.

//Severní Galtavar

1. Podívat se k územím malých i velkých smeček (ne přímo na ně) a zjistit jejich polohu

Mechová smečka 3/8

//Vyhlídka přes Zrcadlové hory

Špatná strana Vyhlídky mě vyprdla v horách, kde jsem rozhodně nechtěl zůstat. Ne, když jsem měl na zádech několik kilo mývala, a tak jsem pokračoval dál po co nejjednodušší cestě, dokud nás hory nevyprdly ve hvozdu. Mýval mi cosi štěbetala do ucha a mně už z toho začínalo tikat v oku.
"...a tak mu říkám, ne, jenom proto, že jsem ten úkryt nechala prázdný, si tam nemůžeš udělat pelech! Ale ten mýval se jenom naježil a začal mi hrozně nadávat, jakože, tos ještě nikdy neviděl. Podezřívala jsem ho ze vztekliny, a tak jsem čapla nejbližší klacek a pořádně ho tím ťukla do hlavy. On se tak jako zarazil, ale pak mi řek, slečinko, vy asi nevíte s kým máte tu čest! Myslíš si, že ti patří svět, ty zas-" "To by stačilo ne? Chápu pointu příběhu," zaúpěl jsem, a ona si odfrkla. "Pche. Nemáš žádnej cit pro vyprávění!" Zakroutil jsem očima. Hlavně, že už přestala.
Za celou tu dobu jsme došli téměř na konec. Zastavil mě pach smečky - Mechové smečky. Stál jsem na samém kraji Mechového lesíka, který kdysi také býval mým domovem. Povzdychl jsem si. Možná bych se měl jít omluvit? Nah. Zavrtěl jsem hlavou. Já a komunikace, to nešlo do sebe. Alespoň, že tu ten lesík stále byl, na stejném místě jako před lety. Bylo to uklidňující, že ať už se měnilo cokoliv, místa tu zůstávala stále stejná. Jen stromy vypadaly větší. Pousmál jsem se a pokračoval dál.

//VVJ

1. Podívat se k územím malých i velkých smeček (ne přímo na ně) a zjistit jejich polohu

Borůvková smečka (2/8)

Mýval se dlouho nevracela a já se začínal nudit. Možná se s Wylanem zakecala? Zauvažoval jsem a s pokrčením ramen se tedy nakonec také vydal dolů z kopce. Byla to trochu složitější cesta než do kopce. Mokré listy mi pod tlapkami klouzaly a málem jsem několikrát spadl na čenich. Proklínám podzim! Zavrčel jsem. Kdyby Mýval dělala, co měla, kdyby se nikde nezdržovala, tak bych tady nemusel ze sebe dělat klauna! Ta jedna proradná, špinavá, rozcuchaná lesní krys-
"Není tam. Ale jsou tam vlčata, cítila jsem je," pískl hlásek a já polekaně uskočil do strany, až mi to znovu podklouzla. Mýval se ušklíbla a vylezla mi po přední tlapce až na hřbet, kde měla svoje místečko. "Vlčata? A to jako čí?" Střihl jsem ušima. "To nevím, tak dlouho jsem to nezkoumala. Každopádně docela dost pachů v lese chybí. Možná v naší nepřítomnosti vyhořeli? Typické." "Typické," odsouhlasili jsme to v jednom hlase a já se vesele zazubil. No dobrá, možná to nebyla krysa.
Zavrtěla se na mých zádech a ohlédla se k Borůvkové smečce na druhé straně propadliny. "Hele, ty se chystáš deportovat se do Borůvky? Já jen, že Asgaar je na druhý straně?" Zarazil jsem se. Cože? Néééé. Zmateně jsem se rozhlédl na všechny strany, a jasně. Málem jsem vešel přímo mezi opadané borůvkové keře. "No mě klepne," zaúpěl jsem. Musel jsem se tak soustředit na cestu, že jsem někde špatně zabočil.
Alespoň jsem si ale ujasnil, že ten les vedle nás je vážně ten Borůvkový. Jejich vůně se nedala s ničím splést ani takhle v zimě. Nakoukl jsem mezi první stromy, ale nikoho jsem neviděl a nechtěl jsem otravovat, a tak jsem zase hodil zpátečku. "No, tak aspoň víš, kde bydlí Keziah," odtušil jsem jako by nic a šel dál.

//Východní hvozd přes Zrcadlové hory

1. Podívat se k územím malých i velkých smeček (ne přímo na ně) a zjistit jejich polohu

Asgaarská smečka (1/8)

//Zarostlý les

Vyběhl jsem na Vyhlídku v rekordním čase. Jakože, vážně. Pomalu jsem zapomněl, že běžím do kopce, až na vrcholu mě tak pálily svaly a plíce, že jsem se svalil do trávy a sípal jako mrtvý před udušením. Chudák Keziah, úplně jsem od ní utekl, ale musel jsem se vrátit k Wylanovi. Co když už na mě v lese nečeká? Polekal jsem se.
Samozřejmě už jsem věděl, kde se Asgaarský hvozd nachází. Zvedl jsem se - s dlouhým zaúpěním - a nahlédl jsem přes okraj a nejdřív se můj zrak stočil k Borůvce, ale rychle mi došlo, na jaké straně propadliny se nachází můj domov. Stále tam stál, v plné své kráse, mohutné stromy zabírající velkou část území. Zavrtěl jsem ocasem. Pořád tu je. Alespoň něco vás v životě neopustí.
Pohlédl jsem na mývala, který prohledával trávu a spadané listí pro něco k snědku. "Ty, Mýval... Nechtěla by ses seběhnout dolů podívat, jestli tam máme Wylana?" zeptal jsem se s roztomilým úsměvem. Ona mě zpražila pohledem tak ledovým, že jsem se jí na chvíli bál. "Zase pro tebe mám něco dělat?" Huh? Nebyl jsem si jistý, jestli pro mě vůbec něco kdy udělala. "Ano, prosíííím," zazubil jsem se. Asi cítila jakousi povinnost jakožto můj lesní strážce, protože zaprskala nějakou urážku a rozeběhla se z kopce dolů.

7. Povyprávět nějakému vlčeti/adolescentovi/vlkovi co o magiích neví, jaké to je žít s vrozenou magií, kterou normálně vlci nemají v alespoň 2 postech

Nevěděla, nevadí. Tak to bylo jasné, že až budu chtít vlastní, budu muset za Smrtí i za Životem. Hrdě jsem se napřímil. "Já je budu mít taky. A ještě větší!" Rozhodl jsem se teď a tady a pokyvoval hlavou - to byl ten nejlepší nápad, který jsem kdy dostal.
Vyprávěl jsem jí o tom, jak těžký je život, když máte jako vrozenou magii něco, co se jen tak nevidí. A ona pokládala správné otázky. Zamyslel jsem se. "No, občas je to sranda," odpověděl jsem popravdě a zazubil se. "Teda, ale teď si na to kápla. Není cool být tak moc cool jako já, pak nikdo tvoji magii nemá a je to takovej samotářskej život, ale jo, je to sranda!" Zavrtěl jsem ocasem. "Je fakt, že kdykoliv jsem magii bolesti použil, ten přede mnou pak byl pořádně zmatený. To byla švanda. Některý vlci ani nevědí, že tahle magie existuje! Ale užil jsem si toho s ní dost, fakt že jo. Nakonec to asi nebylo tak špatný, a teď je to vlastně dost dobrý," zauvažoval jsem, "a naštěstí Wylanovi moje magie nikdy nevadila," dokončil jsem svůj monolog.
Sakra. Kylan. Úplně jsem zapomněl, že jsme se na začátku léta měli sejít v Asgaaru. A on byl podzim! Poplašeně jsem se rozhlédl kolem sebe a nakonec s vykulenýma očima pohlédl na Keziah. "Panebože. Já musím jít, nebo na mě můj týpek zapomene," vyhrkl jsem. Nedočkavostí jsem poskakoval na místě. "Obejdi ty smečky, pak mi řekneš, kde všechny jsou!" Poradil jsem jí, a to už jsem utíkal lesem zpět do Asgaaru. Wylaneeeee!

//Vyhlídka

It was a chilly day, and all I wanted to do was to stay inside. Raccoon, on the other hand, had other plans. She kept on jumping around me, scratching me, tugging at my ears, anything to get me up from the ground I was so comfortably laying on. I growled in her direction and just huffed and turned around, hoping that she might change her mind and leave me alone. Oh boy, was I being naive. She let out a weird screech, and too late I realized it was a war scream. She lunged at me and dug her pointy teeth into my tail. I screamed too, but it was no war scream. More like a, oh my god, there is a raccoon stuck to my tail, kind of scream. It was very manly, though, just trust me.
Anyways, so she was just there, hanging on to my tail while I lunged to my feet and started running around the den. "Let go! Let go of meeee!" I yelled, but she was my forest protector. Meaning... well, she was basically me but smaller, and much crankier. All she did was laugh at her antics, and she just kept on hanging. "Alright now, if you want to play like this..." I smirked, the pain forgotten, and sat down abruptly, which made her slam the ground along with my tail. Sorry not sorry. She squealed unhappily and crawled into the corner like a hurt animal, which... she in fact was. I frowned. "Are you serious? You were hurting me, and now you're going to sulk?" I scoffed. She sniffled. I shut up.
I walked up to her and sighed. "Okay, okay. You got me. Wanna go out and see what's up with the world?" I offered, knowing it would make her happy. And it did. She didn't even say anything, just crawled up my foot to my back and gripped the fur on my neck. I was convinced I have bald spots from that, so I tried to shake her off, but she refused to let go. Oh well. Guess women rule the world, and, well, me. "Off to new adventures!" I grinned, and she nodded, urging me on by pointing. Females these days.

(Prosím prosím oblázky )

Nastal oficiální konec léta. Alespoň jsem to předpokládal, vzhledem k tomu, že les kolem mě hrál všemi možnými odstíny rudé a zlaté, ačkoliv spousta listí už bylo na zemi. I to byl krásný pohled. Dělalo mi to radost, to, že léto už skončilo. Očividně jsem nebyl na vysoké teploty stavěný, kožich jsem měl pořádně hustý a byl jsem vybavený spíše do zimy v nějakých horách. Chladila mě jen myšlenka na zimu - a ta nyní byla blíž než kdy dřív.
Vláčel jsem se tedy lesíkem aniž bych měl nějaký cíl. Líbilo se mi takhle cestovat, bez plánu, bez cíle, sám. Měl jsem rád společnost, o tom žádná, ale občas si každý potřeboval odpočinout od ruchu každodenního života. A já přesně do tohoto bodu došel. Loudal jsem se jak nejpomaleji jsem to dovedl a užíval si pohled na podzimní les. Stačilo přežít jen těch pár dalších měsíců a čekala na mě líbezná zima, plná sněhu a... no, sněhu. Určitě na zimě bylo něco víc než jen sníh, ale já měl na mysli jen to, jak příjemně chladí, a jak mi konečně nebude horko. Ovšem, na létu také něco bylo - bouřky, které jsem naprosto miloval. Lijáky, které mě taky dokázaly schladit. To se ale nedalo srovnávat právě se sněhem.
Moc jsem předbíhal. Lijáky byly už dávno za mnou a zima teprve přede mnou, zapomněl jsem se soustředit na to, co bylo v přítomnosti. Idylka, řekl bych. Chlad, ale ne příliš kousavý, a teploučko, ale ne to, kdy jsem měl pocit, že se snad rozteču. Uklidňoval mě jemný vánek a zvuk padajícího listí, který se nesl lesem. Musel jsem uznat, že i podzim má něco do sebe.

7. Povyprávět nějakému vlčeti/adolescentovi/vlkovi co o magiích neví, jaké to je žít s vrozenou magií, kterou normálně vlci nemají v alespoň 2 postech

//Řeka Tenebrae

Pobaveně jsem se zasmál. Jo, vzduchem by to přes propast určitě taky šlo. Ale pochyboval jsem o tom, že by mě Keziah unesla, a já vlastní křídla neměl. Prozatím. Fakt moc jsem je chtěl. Zvesela jsem nad tou myšlenkou zavrtěl ocasem. "Ty, Keziah, a to jako létáš fakt jen díky tomu? Není v tom nějaká magie?” Natočil jsem hlavu do strany a dramaticky svěsil ramena. ”To bych ti teda nezáviděl, takovouhle magii. To není žádná sranda, být spešl, víš? Já spešl jsem, mám magii bolesti, a tu jen tak někdo nemá!” Hrdě jsem se napřímil. Vlastně jsem věděl jen o sobě a Alastorovi. Nikoho dalšího s magií bolesti jsem nepotkal. "To pak vůbec není fajn. Jako, jo, vlci tě obdivujou, ale s kým si máš poměřit síly? Nikdo tvoji magii neovládá a vůbec ti nerozumí. Způsobovat ostatním bolesti je cool, ale komu se mám asi tak svěřit? Když někomu tu magii ukážu, tak uteče!” Hodil jsem po ní očkem, abych se ujistil, že chápe.
Keziah se mě ptala na Borůvkovou smečku. Zamyslel jsem se a zapátral v paměti, ale nebyl jsem si jistý. Takže to vlastně bylo jako bych tam nikdy nebyl, že? ”Nope. Vezmeš mě tam?” Zazubil jsem se. Keziah byla fajn, byla malá, ale ne moc malá, tak akorát, aby nebyla otravná jako ostatní vlčata. Škoda, že nebydlela v Asgaaru. Anebo ne. Tam byla Rowena a to nevěstilo nic dobreho.
Mé oblíbené místo? Zabručel jsem. Žádné takové já neměl. Ale což, už jsme byli na cestě, tak proč neobjevit nová místa? "Hej, tak navštívíme smečky, ne? Teda, jenom se k nim podíváme, nechci aby mě žádnej vagabund odněkud vyhazoval.”

//Zarostlý les

1. Podívat se k územím malých i velkých smeček (ne přímo na ně) a zjistit jejich polohu (3 body)✔
2. Najít 4 vlky a požádat je o pomoc s komunikací (4 body)
3. Zúčastnit se magického souboje s dalším vlkem (2 body)
4. Pořádně někoho vyděsit

(1 bod)

//Tmavé smrčiny

Překvapeně jsem na ni pohlédl. Copak nevěděla, kde je Asgaar? Ne každej se toulal jako ty už od mala, připomněl jsem si. Možná, že kdybych zůstal zaseklý v Ragarském pohoří, tak bych taky neměl o venkovním světě ani ponětí. Byl jsem rád, že jsem se zatoulal. Nelitoval jsem toho - a očividně rodinné vztahy byly prostě předurčené k tomu, aby nefungovaly. Takže jsem za to ve finále nemoh já, žejo. "Vůbec. Jsou hned vedle sebe, teda, je mezi nima taková díra, ale víš jak. Kdo umí, ten si najde cestu," vysvětlil jsem a zazubil se. "Takže až se vrátíme dom, klidně mě můžeš chodit navštěvovat." Nebral jsem ji jako kamarádku nebo tak něco, ale stejně to ze mě vypadlo, ani jsem nad tím nepřemýšlel. Vždyť jsem ji naučil létat!
Přikývl jsem. Já taky nevěděl, jestli by to Arcanusovi vadilo, kdybych si někoho přitáhl s sebou, ale nějak jsem nevěděl, kam jinam jít. Déšť už ustával, tak alespoň, že jsme se už nemuseli hnát za úkrytem. "No, já ani nevím. Chtěla bys něco ukázat?" Zeptal jsem se. Já, já už viděl všechno. Ale co ona? Vypadala tak jako ztraceně.

//Esíčka

//Prstové hory

Z Keziah vypadlo, že je z Borůvkového lesa. To byla snad jediná smečka, ve které jsem nikdy nebyl - teda, ještě Sarumen. Ale všude jinde už jsem se přiživoval, kromě těhle dvou. Nehodlal jsem na tom nic měnit. Byl jsem v Asgaaru celkem spokojený, prozatím. Měl jsem tam teplý úkryt, pořád plné břicho a taky tam byl Wylan. To bylo to nejdůležitější. Kývl jsem hlavou na srozuměnou.
"Já jsem zase z Asgaarského lesa," prozradil jsem jí bez problémů. "Ale taky máme jenom smečkový úkryt," pokrčil jsem rameny. Očividně ani jeden z nás nemohl nic nabídnout tomu druhému. Na konci lesa jsem se krátce zastavil a zamyslel se nad našimi možnostmi. "Můžeme sledovat řeku. Tak se dostaneme kamkoliv budeme chtít," navrhl jsem, a aniž bych počkal na její vyjádření, vyrazil jsem vpřed. "I když si myslím, že by nikomu nevadilo, kdyby ses u nás na chvíli schovala," pokrčil jsem rameny.

//Řeka Tenebrae

Sdíleli jsme oba stejné nadšení pro její novou dovednost. Poskakoval jsem na místě a přikyvoval. "To teda umíš!" Potvrdil jsem, kdyby si snad myslela, že se jí to jenom zdálo nebo tak.
To o dalším letu jsme si jenom mohli nechat zdát, neboť se do nás opřel vítr. Nevadilo mi to, srst jsem měl dostatečně hustou a miloval jsem počasí jako bylo tohle, a tak jsem byl celkem spokojený tam, kde jsme byli. Když se ozval hrom doprovázený bleskem, jen jsem slastně přivřel oči a pousmál se. Keziah však měla bobky, no a co bych pro tu létající veverku neudělal? V podstatě nic. Ale stejně jsem se bez komentáře zvedl a začal nás vést dolů z hor. "Neboj, však já nás dovedu do bezpečí. Už jsem ti snad někdy lhal?" Zazubil jsem se. Měl jsem nyní nesmírnou výhodu toho, že se vyplnilo to, co jsem říkal - nic se jí nestalo a ona vzlétla. Takže jsem byl vlastně docela důvěryhodné individuum, ne?
Ale úplně jsem nevěděl, kam s námi. "Odkud vlastně seš? Nemáš někde úkryt?" Napadlo mě. Vypadala mladě, ale třeba už byla samostatná, to já v jejím věku už jsem lítal všude možně. Jojo, za mých mladých let.

//Tmavé smrčiny

Září 5/10 - Merle

Uměl dobře poslouchat, i když se mu to vyprávění asi nelíbilo. Pokrčil jsem rameny. "Vlatně ani ne, no," přiznal jsem, neboť nebylo co skrývat. Žádný učený z nebe snad nespadl, ne? Na někom jsem si to vypravování vyzkoušet musel. Pohodil jsem hlavou. "Však ani není co se dozvědět. Máme kopce, řeky, kopce, hory, řeky, louky, kopce," vyjmenoval jsem, "co dalšího potřebuješ vědět? Pár smeček, no, asi čtyři nebo pět," dodal jsem další informaci, kterou jsem považoval za alespoň trochu důležitou. Očividně jsem toho za důležitého mnoho nepovažoval. Nu co?
Vlka však zajímala ta nejnudnější věc. Život a Smrt. "Hele, jsou vždycky takový moc hrr, ale Životu stačí pár kytek a Smrti nějaký drahý šutry a bude to vcajku," pokýval jsem hlavou, "žádný oběti jim nosit nemusíš, ani rituály radši nepořádej, ještě tě něco posedne," upozornil jsem ho. I když jsem o posednutí dosud nic neslyšel, rozhodně bych se tomu na Galliree nedivil.

Zavrtěl jsem hlavou. "Ne, může to být třeba i sova nebo tak," odpověděl jsem. Alespoň jsem myslel, že to může být i něco jiného než jen mýval či sova. Já měl jedno a Wylan měl druhé a nikoho dalšího se strážcem jsem ještě nepotkal. Ještě aby jo, když si ho jeden musel zasloužit. Taková pocta patřila jen dvěma nejlepším.
Byla taková nejistá, a nevěřila mi - což se nebála mi říct do obličeje, za což jsem jí docela respektovala. Mladá, ale rázná, to bylo dobře. Zavrtěl jsem ocasem, když to konečně vypadalo, že skočí, a sám jsem nadšeně poskočil. "Jen poď!" Zvolal jsem ve stejnou chvíli co ona konečně opustila naši římsu. Instinktivně jsem nakoukl přes okraj dolů, ale než jsem to stihnul, už mi něco prosvištělo před očima a letělo vzhůru. Větší než pták. Vlastně docela stejně velké jako vlk. Rozesmál jsem se, a sledoval jak Keziah plachtí vzduchem. Vypadalo to tak přirozeně, až mě to překvapilo. Páni, taky jsem chtěl nějakou takovou ozdobu. Co s náušnicí? Bez urážky, Mýval. Děkuju ti za ni.
"Ano, ty létáš! Létáš!" Zakřičel jsem za ní, aby mě slyšela, a uchechtl se, když předvedla své mistrovské přistání. Vrtěl jsem ocasem jako splašený a zubil se od ucha k uchu. "No, na tom přistání bychom ještě měli zapracovat. Ale létáš! Umíš létat!" Skákal jsem na místě, jako bych to byl já, kdo se před chvíli vznesl k oblakům. "Létáš a už nemluvíš tak divně!" No co? Byl jsem známý pro svou upřímnost, prostě to ze mě vypadlo.

Září 4/10 - Merle

Zavrtěl jsem hlavou. Vlastně byl ten týpek docela fajn, vyjadřoval se tak podobně jako já, až to bylo skoro komický. Máchl jsem ve vzduchu ocasem a se smíchem pohodil hlavou. "To ne, no. Ale tak, ne každý se narodil osvícenej, že," zazubil jsem se a zapózoval, aby bylo jasno, že já ten osvícený byl a on a další debilní cizáci byli pod mou úroveň. Přesto jsem chápal, jak matoucí musela Gallirea pro cizince být, a tak jsem se trochu uklidnil, abych mu mohl povědět pohádku.
Dramaticky jsem si odkašlal a máchl tlapou, jako bych s ní chtěl ukázat celý svět. "Tahle země je už, uh, TISÍCE let plná magie. Za to nejspíš můžou dva blázni, co jí mají nadbytek, a tak tady tomu velí. Říkají si Život a Smrt, já vím, fakt originální. Žijí daleko od sebe, řek bych, že se moc nemusí," pokrčil jsem rameny. Oni se nemuseli navzájem a nikdo nemusel je. A stejně to tady fungovalo. "No, to je vlastně všechno. Přijdeš, občas tě něco někam přesune nebo tě očaruje tak že je z tebe větší blbeček než obvykle, pak to přestane a jdeš dál. Zajdeš za Životem, on ti nechá narůst parohy nebo tak něco, ale pak seš taky extra silnej, takže něco za něco, asi. Kapišto?" Zamrkal jsem v očekávání.