Gallirea - Příspěvky uživatele

Nemám oblázky ani křišťály ale nabízím 80 květin na Nutmeg protože ommggg

Listopad 1/10 | Danteboy

Pro jednou jsem si vyrazil k jezeru sám, bez Wylana, bez Mýval. Bylo to divné ticho, ale ne špatné. Párkrát jsem zakroutil krkem a pořádně si protáhl i křídla, která by pod sebe schovala pohodlně další dva vlky na obou stranách. Ach, jaký byl život úžasný, když jsem měl tuhle hitparádu.
U jezera jsem nebyl sám. Pohyboval se tam ještě nějaký skrček, který si chtěl zahrát na pusinkovanou s labutí, která vypadala jako cokoliv jen ne mírumilovná. Pobaveně jsem zavrtěl ocasem a zazubil se. "Tak už se do něj pusť! Dělej!" zaječel jsem na tu labuť zatímco jsem se lámal smíchy, jak jsem si tak představoval, jak ten prcek bude utíkat před naštvaným ptákem. No, to jsem se docela přepočítal. Labuť otočila svá černá očka na mě a načepýřila se, jako by mě poslal sám ďábel. "A sakra," vyjekl jsem, když se rozutekla mým směrem a klapala u toho zobákem. Úplně jsem zapomněl na svou jedinou výhodu - křídla - a začal jsem pelášit co mi síly stačily.

//Prstové hory přes Smrčiny

Mýval se očividně rozhodla bojovat tichým protestem, protože už nic dalšího neříkala. Já mezitím na vlka jen povytáhl obočí a pokrčil jsem rameny. "Je to divoké zvíře a pomáhá mi. Nemám potřebu ji kontrolovat," oznámil jsem s klidem. Pokud si vlk potřeboval něco dokazovat na malých nevinných tvorech, očividně si svého lesního strážce nezasloužil.
Na rozdíl ode mne byl vlk bojový typ, a hned by se hnal do boje. Pohoršeně jsem přitiskl uši k hlavě, ale nevypadalo to, že by se chystal zaútočit. Prostě jen blafoval. Protočil jsem zelenými očky a raději přidal do kroku, kdyby ho náhodou napadlo, že o něco takového vážně stojím. "Nemám zájem zprznit cizí obličej a bojovat taky nechci. Smůla," odmítl jsem ho vcelku rázným tónem a pořádně se na něj zamračil. "Ty vůbec nevíš co to meleš. Mně ošetřila léčitelka, ta toho asi ví víc než nějakej vagabund s ocasem tchoře na hlavě," urazil jsem se a pyšně pozvedl čenich k obloze. Já věděl, co říkám, on očividně neměl tušení.
Nejspíš ho zaujala má bitka s bratrem, neboť byla jeho další slova o něco milejší. Fake ass bitch. Odfrkl jsem si a zavrtěl hlavou. "Já si vystačím sám," rozhodl jsem se, "jen ať si dávaj bacha, ale ženský mě neberou." Jenom aby bylo jasno.
Mýval už se nebavila ani s ním. Bylo to dobře, alespoň jsem musel procesovat jen jeden ošklivý hlas. Ignoroval jsem jeho slova o dvojnících, ale zvesela jsem se zazubil když zmínil křídla. Jó, to bylo jako dostat zelenou vlajku na yapping session. "No, to jsem si takhle šel po lese a najednou jsem potkal Keziah. A tomu neuvěříš, ale fakt se to stalo - ona měla křídla! Opeřená, velká křídla, a já jí naučil lítat i když jsem žádný neměl. Docela úspěch, ale nechci se chvástat. No tak jsem se rozhod, že chci takový hezký křídla taky, ale originálnější. Netopýří! A Život mě poslal za Smrtí, protože očividně pro taková křídla musí jeden trpět, ale oh well. Je to výhodnej business."

//Zrcadlové hory přes Esíčka

"Otočení urážky proti mně, ha! Typické! Neumíš se hádat!" chvástala se Mýval nadále, ale pak po ní vlk chňapnul zuby a kdybych jí neodtáhl, už by měla po hlavě. Zdálo se, že to ji vyděsilo, a s vypísknutím mi vyběhla na záda a stočila se do klubíčka. Pobaveně jsem se ušklíbl. Celé to divadýlko bylo přesně něco pro mě.
"Já na tebe nikoho neposlal, ona šla sama!" Zamračil jsem se. Úplně si ten příběh celej přemotal k obrazu svému a to se mi nelíbilo, páč jsem z toho vyšel jako blbec. Nic jsem na jeho slova, jak se k sobě hodíme, nenamítal. Taky jsem si to myslel, i když nejspíš v jiném smyslu než on. Měl jsem sto chutí mu taky jednu vlepit, ale už jsem se přesvědčil o tom jaký jsem bojovník. Přesto jsem trochu zavrčel. "Jestli se ti ta jizva tak líbí, taky ti jednu udělám!" Zabručel jsem. Já s takovou ozdobou očividně spokojený nebyl a kdyby to šlo, někam bych si ji schoval. Ale půlku obličeje jsem samozřejmě před nikým ukrýt nemohl. "Mohl mi upadnout kus obličeje!" oznámil jsem mu, protože přesně na to mě upozorňovala Hyetta a znělo to jako dostatečný důvod proč tuhle parádičku nemít Ale... zarazil jsem se. "Počkej, tobě se fakt líbí? Proč?" Zmateně jsem střihl ušima.
"Rozhodně mu to neudělalo žádné nevinné zvíře!" ozvala se za mými zády Mýval a věnovala vlkovi jeden nasupený pohled, načež se znovu stočila do klubíčka a pokračovala v trucování. Pokrčil jsem nad tím rameny a přikývl. "Ne, no. Udělal mi to můj bejvalej brácha. Dvojče," zasyčel jsem nad tou vzpomínkou. "Přijde ti ta historka dost cool na tvoje poměry?"
Uraženě jsem se otočil na patě. "Já si jdu pro křídla. Ty si dělej co chceš," odfrkl jsem si, ačkoliv jsem částečně doufal, že vlka zmínka křídel natolik zaujme, že mě bude sledovat. Audienci jsem měl rád.

//Tenebrae přes smrčiny

Ani jsem si nevšiml, že se kousek od nás vynořil další vlk. Mýval na něj však v tichosti poukázala, a tak jsem se ohlédl. Měl na hlavě cosi, co mi připomínalo vážně dlouhou srst, ale nebyla to srst. Vypadal docela hezky, až jsem se za tu myšlenku zastyděl, i když jsem tušil, že by mi to Wylan za zlé neměl. Vlk si nás nakonec i všiml, a většina mých sympatií zmizela spolu se spojením hrozná jizva. Překvapeně jsem zamrkal a sklonil obličej jak nejvíc jsem dokázal. To si můj lesní strážce vzal osobně.
"CO PROSÍM?!" zaječela Mýval tak hlasitě, že jsem sebou úplně trhnul, ale ona jen ladně seskočila z mých zad a vrhla se k vlkovi. Poplašeně jsem naprázdno otvíral pusu jako bych jí chtěl zastavit, ale... byla to vcelku podívaná, jak tak seděla před vlkem a zdviženým prstem na něj ukazovala. "Ty jeden ignorante s prdelí tchoře na hlavě! Proč bych já někomu ubližovala?!" řvala na něj, zatímco já jsem se lámal vejpůl smíchy. Z očí mi tekly slzy a pálily na ne úplně zahojené ráně, ale byl jsem moc zaneprázdněn snahou se nadechnout než aby mě to nějak extra zajímalo. "Chceš se rvát? Já ti ukážu!" Stočila tlapky do dvou pěstí a různě s nimi začala máchat ve vlkově blízkosti, ačkoliv se očividně bála ho trefit. Tolik k tomu, jestli mu tu jizvu udělala. Pobaveně jsem Mýval čapl za ocas a přitáhl si jí k sobě. "Sorry. Ona mě jenom chrání, je to lestní strážce, ne žádný zvířátko, jasan, tchoříku?" Zazubil jsem se.

//Vrchol přes kopce

Unikl jsem sladkým slovům Života a doběhl až do hor, které objímaly poušť. Představa, že se ze samého jihu mám kolébat až na samý sever, mě málem poslala do mdlob. "Vůbec se mi nelíbil. Byl takovej... divnej," zaprskala Mýval, která mě dohnala a ihned se mi začala škrábat za krk. Ani jsem si nevšiml, že tam byla se mnou. Zabručel jsem a trochu se oklepal. Měl jsem podivné mravenčení v lopatkách, jako by mi křídla dávala najevo, že na mě čekají. Zazubil jsem se a pokrčil rameny. "Ale svoje sliby plní. Nemůžu si stěžovat," oznámil jsem a trpělivě držel, zatímco mi zvířátko prohmatávalo zahojené rány na obličeji. Představa jizev mě také málem poslala do mdlob, ale byl jsem odhodlaný na to nemyslet. Ani si na ni neuvidím, ne? A s trochou štěstí byla jen jedna. Jenom jsem doufal, že uvidím. Předtím to nevypadalo moc nadějně.
"Už si to můžeš sundat. Rána je zahojená, máš jen strupy. Za pár dnů to bude vypadat líp," rozhodla a začala mi Hyettin výtvor sundávat. Opatrně jsem pravé oko otevřel, a ačkoliv jsem musel párkrát zamrkat abych si přivykl na světlo, viděl jsem. Díky bohu. "Mimochodem, Wylan měl práci. Ale než znovu dojdem do lesa, snad už bude dostupnej. Než jsem na něj stihla promluvit, zmizel jsi," zabručela. Cítil jsem její zamračený pohled na mém zátylku a přiblble se ušklíbl. "To nebylo naschvál."

//Siccumky přes teleport

Na Galliree se vždycky děly podivné věci. Od podivných zvířat přes podivné magie po teleportaci. V jeden moment jsem byl v jeskyni, a v tom druhé jsem byl… tady. V Narrských vršcích. Už jsem tu jednou byl, takže jsem to místo poznával, ale rozhodně jsem nepočítal s tím, že se tu jen tak objevím. Začal jsem svůj krok v Siccumkách a dokončil ho tady. Ale proč? Rozhlédl jsem se kolem sebe jako by odpověď na mou otázku měla být někde napsaná a já najednou uměl číst. Ale nic takového se samozřejmě nestalo. Zmateně jsem přitiskl uši k hlavě a nejistým krokem pokračoval kupředu. Určitě to všechno mělo nějaký důvod, a mohl jsem být rád, že jsem ten kopec nemusel šlapat a rovnou jsem se tu zjevil. Podivné, usoudiljsem.
Věděl jsem, že u Života nemohu zůstat dlouho sám, a tak jsem se chvíli jen tak potuloval kolem a objevoval jeho útočiště. Vlastně na něm nebylo nic extra zajímavého, a přesto mě zaplavoval ten pocit jistoty a klidu, z kterého mi těžkla víčka a měl jsem chuť se svalit na zem a navěky se tu jen tak povalovat a vstát. Musel jsem si připomínat, že tu za žádnou cenu nemohu zůstat – což bylo jednoduché, ale to mě ještě Život nepoštěstil svou přítomností. Co mu tak trvá? Zabručel jsem si sám pro sebe a posadil se do písku, který mě všude nepříjemně škrábal. Přesto jsem nedokázal být z toho naštvaný. Byl jsem se vším úplně vyrovnaný. Dokonce i jizva, která se mi tvořila na obličeji, mi nedělala žádné starosti. Co se stalo, stalo se. Už se s tím nedalo nic udělat, tak proč si kazit náladu?
“Mluvíš mi z duše, Siriusi,“ uchechtl se hlas za mými zády. Trochu mě to vyděsilo, ale magická aura Života mě ihned uklidnila. Cítil jsem se tu dobře, bez starostí, a nikam jsem nespěchal. Počkal jsem, až vlk dojde až ke mne a ukáže se mi. Na zádech se mu třpytilo podzimní listí a dýně, jako by se chtěl vyparádit dle ročního období. Jemně jsem se pousmál a zavrtěl ocasem, když došel až přede mne. “Ahoj. Já vůbec nevím, co tady dělám,“ oznámil jsem. Byla to pravda – byl jsem tady proti své vůli, i když stěžovat jsem si na to nepotřeboval. Život se zazubil a ladně pokrčil rameny. Každý jeho pohyb působil přátelsky. “Inu, něco si ode mne chtěl, není to pravda?“ Natočil hlavu zvědavě do strany.
Stačilo mi krátké zamyšlení nad jeho slovy aby mi došlo co tím myslí. Zalapal jsem po dechu a nadšeně se zazubil. “Křídla! Chtěl jsem křídla! Nějaký mega cool, který nikdo jinej nemá, netopýří by mohly bejt. A musí umět lítat a musí bejt obrovský a musim s nima vypadat fakt hustě!“ Vychrlil jsem na něj s takovým entusiasmem, že se Život rozesmál a chvíli jen pokyvoval hlavou. “Páni. Jsem rád, že máš jasno v tom, co chceš,“ pověděl mi, zatímco já na něj upíral prosebná očka. “Dobrá tedy. Za to, že jsi se trochu polepšil a za ty šrámy co ti tvůj život způsobil...“ V podstatě jsem vibroval nadšením, když mluvil. “Daruji ti křídla. Přesně taková, o která žádáš. Ale aby ti na zádech narostla, a abys s nimi mohl vzlétnout, budeš se muset ještě stavit za mou sestrou,“ dořekl. A všechno to nadšení ze mě jako balvan opadlo a kutálelo se rovnou z kopce a bůh ví kam. “Za Smrtí?! To né!“ zaúpěl jsem, což Života znovu rozesmálo. Drknul mi do čela svým mokrým čenichem a já se opět uklidnil, div jsem se k němu i nepřitulil.
Poodešel o trochu dál a zahleděl se do dáli, jako by chtěl dohlédnout až ke zřícenině. Možná to dokázal. “Mohl bys tu zůstat se mnou, pokud bys chtěl. Pak by let nebyl problémem,“ špitl. Tělem mi projela vlna štěstí a nutkání k němu přiběhnout a souhlasit. Nadšeně jsem zavrtěl ocasem a málem bych přikývl, ale… ale! “Ale já vážně chci křídla. Říkal jsi, že je mít nebudu dokud nenavštívím Smrt!“ namítl jsem. Život se na mě zahleděl překvapenými očky. “Ach, ano, to jsem říkal… Ale! Třeba bych s tím něco dokázal udělat. A mohli bychom si tu dávat závody a hovět si,“ nabídl mi. Nechtělo se mi ho odmítat. Byl jsem rozpolcený chtíčem tu zůstat a chtíčem získat ta pravá křídla, která umí létat a to všechno. Tušil jsem, že Život všechny ty věci neumí. Proč by jinak vlci chodili za Smrtí? Dobrovolně? Ha, tak to určitě ne!
“Tak já si… jenom poodejdu… a promyslím si to,“ vykoktal jsem. Chtělo to všechno mou vůli abych se pooomalu pozadu odplížil. A pak jsem se dal do běhu a pelášil jsem z kopečka hezky dolů, až jsem málem zakopl. Měl jsem Života docela rád, o tom žádná, ale tenhle pocit ztráty kdykoliv jsem se přinutil odtamtud odběhnout? Ten byl hrozný. Byl jsem rád když magické pole jeho působení zůstalo za mými zády a krutost světa mi opět dolehla na ramena. Bylo na tom cosi… osvobozujícího. Naposledy jsem se otočil abych se ujistil, že nejsem třeba pronásledován, a pak jsem se klusem rozeběhl směrem ke zřícenina. Byl čas navštívit mou starou kmotřičku. Jaké štěstí.

//Prstové hory přes Narrské vršky

(567)

Ani jedno mi nepřišlo horší, než mít jizvu na obličeji - teda do té doby, než Hyetta zmínila, že by mi taky mohl upadnout. Vyvalil jsem na ni prozatím jen jedno zelené oko. "Aha, no... tak děkuju," zamumlal jsem, protože jsem to ještě neřekl a asi bych měl být vděčný, že budu mít jenom jizvu. Ale stejně se mi z toho zvedal žaludek. Já byl vždycky dokonalý, bezchybný, bůh krásy převtělen do vlčího těla. A teď? Nespokojeně jsem sklopil uši k hlavě a litoval se, ale jen v myšlenkách, aby mě Hyetta nevyhubovala.
Přidal se k nám ten zelenáč a hned se chopil akce. No, možná nakonec nebyl tak špatný, mluvil chytře a měl rozumné nápady. "Fajn," souhlasil jsem a raději si nedomýšlel, co přesně znamená zařídíme. Doufal jsem, že už na bratra nikdy nenarazím. Možná bylo jedno, jestli to bude skrze štěstí nebo skrze jeho smrt. Už to pro mě nebyla rodina. Měl jsem se s tím smířit už dávno.
Vlk se představil jako Belial, takže jsem mu konečně mohl přestat říkat zelenáč. Kývnul jsem na pozdrav, který jsme tak nějak přeskočili. "Jo, dala. Je fajn," odtušil jsem. Nemohl jsem jí její pomoc nijak splatit, tak jsem se za ní alespoň mohl přimluvit. "Díky," poděkoval jsem i jemu a pokusil se se postavit. Nikdy jsem si na vlastních nohou nepřipadal tak nejsitě, ani když jsem se učil chodit. Věnoval jsem vlčici malý úsměv a vydal se tam, kam mě Belial odkázal. Ale nikdy jsem tam nedošel.

//Vrchol Narrských kopců teleportačním servisem

Děkuji moc za skvělou akci, víc takových!!

Sirius: 10 bodů na 50 mušliček
Nina: 7 bodů na 35 květin
Wizku: 3 body na 2 křišťály

Přidáno.

Jméno: Maënad
Pohlaví: Samice
Magie: Myšlenky
Rodina: Dora/Eros jako matka a otec a Hyacinth jako sourozenec
Povaha:
~ Měla být nafoukaná, ale povahu jsem nakonec nedomyslela
Příběh:
~ Jako maličkou ji našla rysí rodina, a tak vyrostla mezi rysy
~ Nerozuměla jim - proto mluví podivně, cituju z rozdělané registrace:
Její chůze se podobá spíše kočkovité šelmě. Tichá a pomalejší, trochu plíživá. Je tedy skoro nemožné ji zaslechnout přibližovat se a tak se musíte spolehnout na vaše ostatní smysly.
Vzhledem k tomu, že byla vychována s jiným zvířetem, neosvojila si vlastnost řeči pořádně a mluví trochu divně. Často mezi slovy různě chrčí a vrčí, nebo vydává různé skřeky. Vynechává souhlásky a nahrazuje je samohláskami, tudíž pokud chce říct *ahoj* řekne místo toho *ajoj*. Dalším příkladem může být místo delšího *dobrý den* zkomolené *obdí čen!* Díky tomuto samozřejmě neumí ani Ř, ale na rozdíl od vlčat a některých dospělých ho nenahrazuje ž nebo š. Místo něj používá náhodná písmenka, tedy třeba místo *řeřicha* vám řekne *pepicha* a se změnou souhlásek to bude *pepica*. Jo, a ještě neumí skloňovat. Hodně štěstí.
Umí neuvěřitelně dobře šplhat. Sice neumí skákat na stromy, ale udrží se na nich déle. Při výstupu do skal umí najít nejlepší cestu a téměř nikdy nepadá. Svými opatrnými kroky se také lépe udrží na lední ploše.
~ Má jiný, komplikovaný systém bohů a nadpřirozených postav - věří na vodníky, bludičky, polednici,…
Vzhled:

▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Min: 20 mušlí nebo oblázků
Auto: 100 mušlí nebo oblázků ANEBO 10 křišťálů (I ain’t cheap)

(566)

Mluvila v hádankách, což se mi nelíbilo. Hlava se mi motala ze ztráty krve a ona mi ji ještě dál zamotávala. Nespokojeně jsem zakňučel a na chvíli zavřel očka, zatímco uklízela. Uvítal jsem těch pár minut klidu.
Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. A já se rychle smát přestal. Jizva? Na mém obličeji? Budu stejně ošklivý, jako Alastor? Měl jsem chuť se stočit do klubíčka a už s nikým nikdy nepromluvit. "Tak to nevím v čem by to mohlo být horší," zamumlal jsem a nebýt zájmu o mou maličkost, určitě už bych nepromluvil ani slovo.
Trpělivě jsem čekal na otázku, ale byli jsme přepadeni. Byl to ten zelenáč, kterého jsme s Crowleym pomlouvali. Přepadl mě nesmyslný strach z toho, že se to snad nějak dozvěděl, i když asi neměl jak. Každopádně jsem k němu nechoval dvakrát velké sympatie. Věděl jsem, jaká je moje sestra - jaká je celá moje prokletá rodina - a tenhle se ochomýtal v její blízkosti. Nedůvěřivě jsem se na něj zamračil, ale zeptal se mě na to stejné co Hyetta, a já jim to stejně chtěl říct. "Můj vlastní bratr. Začal si! Alastor, hrdý bývalý člen téhle smečky," odfrkl jsem si a naštvaně přitiskl uši k hlavě nad tou vzpomínkou. "Jo, a byl tam i Parsifal. Nevím, kam zmizel, ale moc nápomocný taky nebyl," odtušil jsem. Vlastně se s Alastorem kamarádil, ne? Říkal mu Tory. To jste neříkali svému největšímu nepříteli.

(565)

Byla jako máma. Byla to snad ona kdo měl ta vlčata, o kterých mluvila Mýval? Rozhodně bych se nezlobil. Byla sice přísná, ale měla takovou auru, která mě fakt donutila sklapnout a ležet jako kámen.
Zasyčel jsem. Mytí otevřené rány pálilo jako čert. Měl jsem nutkání ji odstrčit, ale neudělal jsem to. Jednak jsem i já chápal, že za nic nemůže, a taky jsem měl o svůj krásný kukuč starost. Nechtěl jsem to udělat ještě horší. S listem přes oko jsem musel vypadat jako pirát, ale musel jsem uznat, že už mě rána jen tak štípala a tolik nebolela. Překvapeně jsem střihl ušima, až mi ozdoba v podobě můřího křídla zacinkala. ”Jsi léčitelka?” zeptal jsem se zvedavě a začal se různě šklebit, abych vyzkoušel odolnost listu - a Hyetta zrovna upozorňovala na nepěkný efekt. ”Já se nešklebím!” Namítl jsem, ale ta věta mě zarazila. ”Jizvy?” Zopakoval jsem. Chvíli jsem ani nedutal, ale pak jsem se hlasitě rozesmál, až jsem z toho chrochtal. ”To byl dobrej vtip!” Zazubil jsem se, ale rána mě při tom pohybu zabolela, a tak jsem zase přestal.
Unaveně jsem se opřel o zeď úkrytu a neobtěžoval jsem se se vstáváním. Ona sama mi řekla, ať ležím, a tak jsem na ni hleděl zespoda a jedním zvědavým očkem si ji prohlížel. Vážně jsem nevěděl, že je ve smečce nějaká Hyetta. ”Zeptáš se mě, co se mi stalo?” Chtěl jsem, aby mě někdo politoval.

(564)

Myslel jsem, že šustění listí znamená příchod Wylana. Unaveně jsem pozvedl hlavu a překvapeně zamrkal, když se ke mně blížil jiný hnědý vlk - tedy, vlčice. Cosi na mě vychrlila, znovu se otočila a odešla aniž bych stihl cokoliv říct. Zavolala ji Mýval? Ale zvířátko s ní nepřišlo. Musela to tedy být náhoda.
Vlčice se po chvíli vrátila, což mě snad překvapilo ještě víc. Střídavě jsem zmateně jedním okem hleděl na motýla, který by už vzhledem k počasí měl být dávno mrtvý a na vlčici, která se vrhla do akce aniž by mi dala šanci promluvit. Mluvila o čištění a šetření, což znělo jak děsivě, tak správně. Něco takového by se mělo s čerstvými ranami dělat, ne? Lekci přežití 101 jsem tak trochu vynechal.
Konečně jsem dostal šanci se trochu nadechnout. Odkašlal jsem si. "Hyetta?" Zopakoval jsem, protože jsem si nebyl jistý, jestli jsem její jméno zaslechl správně. Říkala ještě něco o Annan, takže jsem se mohl jednoduše splést. "Nevěděl jsem, že tu máme nějakou Hyettu." Pokrčil jsem rameny. Bylo to mé tiché svolení, aby udělala to, co musí. Hleděl jsem na tu hromádku plevele, co s sebou přitáhla. Vypadala jako že ví, co dělá, a tak jsem prostě jenom doufal.

(563)

//Vyhlídka přes Asgaar

Lesem jsem prošel jako duch. Nějakým zázrakem jsem se všem vyhnul a zamířil si to přímo do úkrytu. Tam jsem opět padl na zem a ztěžka oddechoval, zatímco Mýval kolem mne poskakovala a tahala mě za ocas a uši, abych se znovu postavil. "Jsem v pohodě," zavrčel jsem na ni, když už jsem toho měl plné zuby. Pro jednou se nenaštvala a místo toho se ke mně přitulila. Odhadoval jsem, že musím vypadat fakt strašně, pokud tohle dělá. A taky, že ano. Srst jsem měl slepenou krví na několika různých místech, rány byly zanícené. Jedno oko jsem nemohl otevřít, neboť zaschlá krev mi překážela - a to jsem ještě netušil o ráně, která se táhla od mého čela až po mou tvář. "Můžeš najít Wylana?" Špitl jsem, a ona přikývla, ačkoliv zaváhala. Nechtěla mě opustit, což jsem chápal. Ale nakonec se zvedla a rozutekla se zpět do lesa.