Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Narrské kopce přes Prstové hory

Pokec s Crowleym byl vážně fajn. Zvesela jsem klusal dál a směrem k severu podél řeky. Neměl jsem žádný určitý cíl - ještě jsem se chtěl chvíli před návratem do Asgaaru toulat. Dal jsem Mýval pohov, aby si mohla ve zdejším lese najít něco k snědku a pokračoval jsem dál sám. Bylo to divný, nemít s kým si povídat, už jsem si na její neustálou přítomnost a yappování zvyknul. Ale i ona měla potřeby, a tak jsem jsem nad tím zavrtěl hlavou a šel dál. Měl jsem před sebou dlouhou cestu! Poslední dobou se pořád někde honím.

//Esíčka přes Tenebrae

Přikývl jsem. "Jo, jako, je fakt že jsem ji rád viděl, my jsme se totiž jako vlčata rozdělili a od tý doby jsem ji neviděl. Ale nic se od dětství nezměnilo," pokrčil jsem rameny, "Rowená je pořád stejná flundra a moc jí toho teda nevěřim," přiznal jsem bez ostychu. Crowley ji taky neměl rád, tak jsem ji mohl pomlouvat, ne? To bylo tak super, že jsem u toho musel vrtět ocasem a přiblble se šklebit. "Mně to teda ještě buřt není," zaúpěl jsem, "jestli se moje sestra dostane k nějaký vysoký moci, tak je s lesem amen," uchechtl jsem se. Pokec s Crowleym byl moc fajn. Měl jsem pravdu, byl to stejnej borec jako jsem si z lovu pamatoval.
Zazubil jsem se a přikývl. "Tak to máš dobrý, já to s ženskýma moc neumím," uvědomil jsem si. Teda, bylo to očividné. Vždyť jsem za partnera měl Wylana! "Jo, jo, to je přesně on!" Hnědý a roztomilý. Ale to už jsem neříkal. Vypadalo to, že se naše povídání blíží ke konci, a tak jsem se zvedl a rozhlédl se, kam bych šel dál. Nejspíš zpátky na sever, kde není takové vedro.
Vděčně jsem na Crowleyho kývl. "Yes, vezmu ho! Čusák!" Zavrtěl jsem ocasem a odcupital pryč. Mýval zamávala a pak se rozeběhla za mnou, aby jí neuniklo žádné mé další dobrodružství.

//Tmavé smrčiny přes Prstové hory

Když to šlo, vůbec nikam jsem nechodil. Neměl jsem rád, když pálily svaly a když mi docházel dech nebo mě dokonce píchalo v boku. Představa, že se mám někam vydat, mi otáčela žaludkem. Všechno se změnilo s příchodem Mýval, která sice byla v mnoha ohledech přesně jako já, a občas dokonce horší, ale jednou bývala divoká a to jí zůstalo. Milovala náhodné procházky, objevování nových míst, vítr v srsti i pařící slunce, sníh i bláto. Teda, bláto až tak ne.
To byl ten důvod, proč se mi dnes nikam nechtělo. Už jsem si zvykl, že s Mýval chodíme na různá úžasná dobrodružství a dokonce se mi lepšila fyzička, ale užíval jsem si to víc, když ťapkala sama. Jenže podzim nevyhnutelně znamenal i rozbahněnou zem, a tak sotva jsem se ráno probudil, vyšplhala mi Mýval po přední tlapce na záda a začala poroučet směr. Už nebyla úplným mládětem a byla dost těžká, dokonce bych přísahal, že mám na krku vytrhané chuchvalce srsti od toho, jak urputně se mě někdy držela. Ale pravdou bylo, že jsem ji měl rád. A tak jsem zatnul zuby a vyrazil.
Bylo teprve ráno, takže jsem byl trochu nabručený. Nerozhlížel jsem se kolem sebe a všechno mě rozčilovalo, od brebentících sýkorek po spadané listí, které mi klouzalo pod tlapkami. Dokonce mi i začala vadit zima, ačkoliv v tuhle roční dobu ještě bylo v podstatě nemožné, aby byla nějak hrozná. Minimálně pro mě. Srst jsem měl pořádně hustou a objímala mi krk jako pohodlná teploučká přikrývka. Možná to bylo to pomyšlení na pohodu a teplo, které mě vytrhlo z přemýšlení nad vším tím, co mi vadilo.
Unaveně jsem pozvedl zelenkavá očka, která mi zářila v hnědém kožichu. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem to všechno spatřil - podzim. Stál jsem na hranicích Asgaarského lesa a hleděl přes širokou pláň na všechny ty lesy okolo i v dálce. Zářily všemožnými barvami, od stále zelené po jemně žlutou, oranžovou, hnědou až rudou. Ty se mi líbily nejvíc. Dodávaly tomu všemu takovou tajuplnou atmosféru. Jemně jsem zavrtěl ocasem a s v podstatě vyraženým dechem se ještě několikrát rozhlédl kolem sebe.
Bylo ráno. Plíce mi s každých nádechem zaplnil studený vzduch, který mě šimral v hrdle, takový ten vzduch, který cítíte jen na podzim. Dýchalo se mi tak nějak líp, jako by jedno roční období stačilo k tomu být bezstarostný a opravdu šťastný. Při zemi se držela hustá mlha, ve které nebylo nic vidět. Pouze se sem tam mihly stíny, divoká prasata či ptáci, to jsem nedokázal rozlišit. Ale mlha nemohla zabránit stromům v jejich promenádě, jejich podzimní přehlídce. Tyčily se vysoko nad ní a s každým menším poryvem větru spadlo alespoň deset dalších lístků. Stál jsem tam a sledoval to talk dlouho, až jsem měl pocit, že už snad musely všechny listy spadnout. Ale nebylo tomu tak. Jako by jich mezi větvemi bylo nekonečné množství, podobně jako je hvězd na noční obloze. Ani jejich padání z nebes se však nevyrovnalo pomalému plachtění zbarvených lístků.
Obloha se najednou tajuplně zamračila, z rána jako by se stal podvečer a všechno nasvědčovalo tomu, že bude pršet. Věděl jsem, že si takhle podzim rád pohrává s vlčí hlavou. Ukazoval mi, co všechno by dovedl, kdyby se mu chtělo. Zářijové bouřky i říjnové deště, i první listopadový sníh. Podzim bylo to roční období, které zemi po dlouhém letním suchu navracelo vláhu. Tráva byla zelenější a každé časné ráno na ni usedávala rosa, která se s každým dnem postupně měnila v námrazu. Od čenichu mi stoupal slabý obláček páry, který nasvědčoval tomu, že zima opravdu je, ale ta pravá ještě přijde. Byl to pro mě ráj, ten podzimní čas.

Chudák Crowley se sotva dokázal udržet. Byl jsem přesvědčený, že už jsem mu o mývalovi jménem Mýval říkal, ale on se na to znova zeptal. "No jasně," zazubil jsem se. Byl jsem na to jméno pyšný. Neměla žádný fandy jméno který hned každej zapomněl - jmenovala se Mýval protože byla mýval a bylo to skvělý. Ohlédl jsem se za rameno, abych zkontroloval, že je tu se mnou, a opravdu byla. Trucovala u nějakýho keříčku, nejspíš proto, že jsem jí omylem shodil. Pokrčil jsem rameny a otočil se zpět na vlka v masce. Z ocasu jsem měl pomalu jen rozmazanou čárku jak moc jsem s ním vrtěl když mi Crowley pochválil můj mistrovský plán stát se Gallirejským Životem. Tím lepším. "No žejo?!" Zasmál jsem se. Nejspíš byl hodně nereálnej, ale stejně mě těšilo nad tím uvažovat.
Shodli jsme se, že vibe toho zelenovocasýho teda rozhodně není nic pro nás. Horlivě jsem přikyvoval na souhlas. "Teda jako, taky jsem ho jenom viděl, nemluvil jsem s nim. Ale mám pocit, že všichni, kdo zůstanou dlouho s mojí sestrou jsou buď obětí nebo jenom dalšim vagabundem," zakroutil jsem očima. Neměl jsem teda co mluvit, já sám bych se k takovým vagabundům řadil ještě před rokem, ale Wylan mě změnil. Tak či onak jsem vždycky byl taková černá otce rodiny a překvapilo mě, že to má vlk stejně. V rámci solidarity jsem mu věnoval soucitný úsměv a dramaticky si povzdechl. "To je fakt, rodinu si teda nevybereš. A co se týče fotrů debilů, máme to stejně, to už můžeme fakt založit podpůrnej klub nestabilních rodin," zasmál jsem se. Neměl jsem v sobě moc soucitných slov, ale hej, rozuměl jsem mu!
Očividně jsem Crowleyho svým upozorněním na ženský trochu překvapil. Ušklíbl jsem se a snažil se mu moc nesmát. Byl ještě mladej a měl právo na to se stydět, či co to vlastně bylo. Navíc mi nepřišel vtipnej on, ale ta situace! "Tyjóó, fakt ti závidím, poznáváš všechna tajemství ženského světa! Už chápeš, proč jsou naštvané, když řekneš svůj názor?" Zakňoural jsem a trochu se uchechtl, když mu přeskočil hlas, ale nehodlal jsem si z něj za to střílet, však jsem si tím taky prošel. "Nojo, s Wylanem, ale ten přišel až pozdějc, tak nevim, jestli si ho viděl." Pokrčil jsem rameny.
Dostal jsem ze sebe všechno to, co jsem nutně potřeboval říct a vědět. Nakonec jsem se i zeptal, jestli bych se mohl stavit a očíhnout to i uvnitř lesa. Nedočkavě jsem přešlapoval a nakonec nadšeně zapískal. "Super! Tak já se stavim co nejdřív," zazubil jsem se a zavrtěl ocasem. "Ale nejdřív bych se měl vrátit do Asgaaru," zaúpěl jsem, představa vidět všechny ty nechvalně známé tváře mě iritovala. No, nedalo se svítit. "Fakt dík za pokec, kámo."

Překvapeně jsem zamrkal, když jako první úplně odignoroval všechno co jsem řek a přesunul se rovnou k tomu nepodstatnému. Odfrkl jsem si a pokrčil rameny. "Hele, jo? Nesuď bratra podle sestry!" Hrdě jsem se napřímil a trochu se naparoval, jako bych mu chtěl ukázat, že já fakt nejsem Rowena. A doufal jsem, že je z mých slov a mého pohoršeného výrazu jasný, že ani nechci být jako ona. "No, já bych si asi ani nevšim, teď jsem se dlouho toulal kolem, ale mýval jménem Mýval mě na to upozornila," objasnil jsem situaci, "a mě to teda mrzí! Aspoň někdo normální," zakroutil jsem očima a zvesela se zazubil.
Upřímně bylo k nevíře, že Crowley pochopil, na co tím vším narážím a co tedy chci vědět. Bylo to obdivuhodné, ne-li neuvěřitelné. Dramaticky jsem zalapal po dechu a vyvalil na něj oči. "Tak to je tvoje smečka! Mega hustý," uznal jsem a zasnil se, "taky se chci od kopání do mojí sestry posunout k něčemu takovýmu. Možná bych moh převzít vládu nad vrcholem kopců a sbírat cizí kytky," ušklíbl jsem se a zahleděl se na vrchol, kde si Život neustále ohříval zádel. "A tím plesniváčem, to myslíš toho zelenovocasýho, žejo?! Taky jsem ho viděl! Je to pochybná existence a dělá pochybný fashion rozhodnutí," rozpovídal jsem se, a to jsem ani nevěděl, jestli vážně mluví o něm. Ale co, byl jsem pro každý drb. Zaujala mě i ta věc se Sionnem. "Tak tobě se nelíbí Sionn, jo?" Huh. "No tak to už je fakt špatný. Já taky asi polovinu z nich moc nemusím. Tak se mi zdá, že je ta smečka nějaká prolezlá," zamračil jsem se. Jméno Sinéad jsem poznával, a Iskierka s Lilac museli být ty další neznámé pachy. "Tyto, takže takhle v doprovodu ženských si to tam, vedeš, jo?" Ukázal jsem mu šibalský zubatý úsměv. "Tak to závidim. Teda, vlastně nezávidim, vždyť já už jsem zadanej, Ježiš!" Zavrtěl jsem rychle hlavou.
Nerad jsem mluvil o sobě a svojí minulosti, ale teď se mi to zrovna hodilo. Přikývl jsem. "Jo, bývala tam Ragarská smečka. Nejdřív teda jenom v těch horách nad vámi, ale pak jsme se rozšířili i do lesa, víš jak, v horách je zima a to všechno. Mám tam pár dobrejch vzpomínek," uchechtl jsem se, "vlastně je dobře, že se tam zas někdo usadil, je to fakt fajn les," pochválil jsem mu ho. "Sežral bys mě, kdybych se tam přišel podívat? Slavnostně přísahám že neumim podpalovat věci a sotva zlomim pár větviček, natož něco důležitýho," mrkl jsem.

//Tmavé smrčiny přes Prstové hory

"Já jsem se nebála! Jen jsem si nechtěla zmáčet kožíšek, víš, jak těžce tahle huňatá srst usychá?" Pobaveně jsem se ušklíbl a pokrčil rameny. "Nevím, jestli sis ze svého místa za mym krkem všimla, ale já mám taky huňatou srst a na nic jsem si nestěžoval," odtušil jsem. Cesta přes hory byla náročnější, než jsem předpokládal, a to především kvůli Mýval, která mi yappovala za zády. "Jsem si docela jistý, že existuje jenom tolik slov, kolik za den můžeš použít," zaúpěl jsem, a slyšel jsem, jak se Mýval vesele šklebí. "Možná bysme to měli vyzkoušet? To je skvělej nápad!" Bruh. Otočil jsem voči vsloup a radši pokračoval bez mluvení. To samé se nedalo říct pro moje doprovodné zvířátko a dnešní večeři.

Svět byl plný překvapení, a to i tady v těhle končinách pomalu na konci světa. "Hele, není to ten z toho lesa nahoře? Ten, uhhhh... Krole... Kvole... Kuli? Kroupy?" Zalapal jsem po dechu a nadšeně se rozeběhl jeho směrem, až mi Mýval sletěla ze zad a kutálela se jak hruška z kopce. Málem jsem se mi zkroutil jazyk, jak moc jsem toho ze sebe chtěl vychrlit najednou. "Tebe! Tebe já hledám!!" Vyhrkl jsem jako první, aby bylo jasno, že tohle je fakt urgentní. Že jsem ho hledal křížem krážem přes celou Gallireu, i když to tak úplně pravda nebyla. Ale! Rozhodně jsem s ním chtěl mluvit a to, že byl právě tady, bylo božské znamení.
Přicupital jsem až k němu a málem nedočkavostí poskakoval na místě. Ne, vlastně jsem určitě trochu poskakoval. "Víš, dneska ráno jsem se zved a rozhodl jsem se obejít smečky, totál vopruz, ale zkusit jsem to musil, no každopádně si tak jdu, chci dojít k moři, žejo? Přes les, tam já kdysi bydlel když jsem se narodil, no a to neuvěříš, co tam cejtim. Smečku!" Všechno jsem to ze sebe dostal na jeden nádech a ještě skoro ječel. No, byl čas na druhý hluboký nádech. "Tak říkám svýmu strážci což je mýval kterej se jmenuje Mýval a je to samice, a tak říkám svýmu strážci prozkoumej to, tam já bydlel! Jinak by mě to asi ani nenapadlo, žejo," ujasnil jsem, "a co ona nezjistí? Že tam patříš! Což by mi přišlo dost divný, ale vlastně mi to stejný ráno řekla, že v Asgaaru chybíš, takže jsem zas až tak překvapenej nebyl, ale byl jsem překvapenej, že jseš v tom lese kde jsem se narodil kde ta smečka zanikla a teď je tam jiná smečka a jseš v ní ty a to mě fakt překvapilo!" Zasípal jsem a zalapal po dechu. Málem jsem sebou švihl o zem, jak se mi zatočila hlava, ale... všechno jsem mu to řek.
Hrcnul jsem si na zadek a zhluboka oddychoval. Když už byla moje yapping session u konce, bylo načase položit tu otázku, ke které se tohle všechno schylovalo. Teda, měl jsem jich víc, ale musel jsem postupně. Ze zkušenosti jsem věděl že jakmile se zeptáte na víc otázek najednou, nikdy nebudou zodpovězeny všechny. "Tys odešel z Asgaaru?" Prones jsem docela zklamaným tónem.

8. Zařadit do postu dlouhého 400 slov výrazy - pokakánek, trumbera, sýček, vyplašenej vochechulák, rozměklej fík, roztřepaný sádlo.

//Kopretinová louka přes Tenebrae

Z nějakého důvodu se moje cesta stočila k Životu. Neměl jsem ho zrovna dvakrát v lásce, byl to takovej rozměklej fík, ale Smrt jsem neměl rád víc. Teda, ono nezáleželo na tom, koho jsem měl rád a koho ne. Určitě jsem ještě nenasbíral dost květinek, abych Života o něco žádal, ale asi jsem to chtěl prostě očíhnout, jestli náhodou by nebyl ochoten rozdávat zdarma. No co? Možná jsem byl bláhový, ale naděje umírala poslední. A já vážně chtěl ta křídla, co měla Keziah. Ne... já chtěl nějaká speciální, taková, co nikdo nemá! Jako... Netopýr. To byla speciální křídla, ne? Pche, opeřená měla každá druhá slepice. Takovej netopýr, to bylo fajn zvířátko. Nadšeně jsem nad svým nápadem zavrtěl ocasem a pokračoval.
Nebyl to zrovna fajn výběr cesty, protože jsem musel projít kolem řeky. Mně osobně by to nevadilo, nerad jsem se koupal, ale jinak jsem se vody vlastně vůbec nebál. Nebyl důvod. K mému neštěstí se ale Mýval zrovna rozhodla na mých zádech různě kroutit a převalovat, až mě její váha naklonila a já málem zahučel do vody. Ale opravdu jen málem. To by to teda dopadlo, pak bych chodil jako roztřepaný sádlo, protože by mi byla zima. Když zvíře na mých zádech polekaně zakňučelo, zakroutil jsem očima. "Chováš se jako pokakánek!" Pokáral jsem ji. Byla to jen řeka, trochu blíž a trochu divočejší než bych chtěl, ale což. Nepotřeboval jsem, aby mi v jednu chvíli dělala špeha a v tu druhou se mě držela jako klíště kvůli troše vodičky.
Trumbera mýval se nakonec uklidnil, když jsem od řeky zabočil k lesu opodál. "Už se nebudeš chovat jako vyplašenej vochechulák, co?" Ušklíbl jsem se a Mýval mě pěkně štípla do zátylku. "Hej! Jen vtipkuju," odfrkl jsem si. Některé ženské prostě nesnesly trochu srandy. Rychle jsem jí to každopádně odpustil za to, co pro mě celý den dělala, všude mi doběhla a zjistila něco nového, no prostě jsem jí nemoh nadávat.
Konečně jsme došli do lesa, kde na mě hnedka zahoukal sýček něco sprostého, protože Mýval se začala smát. Jako bych mu snad vlezl do baráku. Co to sakra bylo za den? Zavrčel jsem a raději trochu popoběhl, aby mě náhodou nepřepadl nějaký roj sov. Věděli jste, že slovo sov je pozpátku vos? To nemohla být náhoda.
Už mi stačilo jen projít hory a věděl jsem, že mě čeká přívětivá atmosféra kopců, kde Život žil. Nadšeně jsem cupital kupředu a broukal si.

//Narrské vršky přes Prstové hory

1. Podívat se k územím malých i velkých smeček (ne přímo na ně) a zjistit jejich polohu

Sarumenská smečka 8/8

//Teleportačním lístkem z Magického palouku

Zalapal jsem po dechu. To nebylo poprvé, co se mi to stalo, ale rozhodně bych byl rád, kdyby to bylo naposledy. "Mýval?" V panice jsem se začal otáčet kolem sebe, ale nikde tu nebyla. Nejspíš se na ni teleportace nevztahovala. Sakra. Doufal jsem, že v sobě má nějaké kouzlo, díky kterému si ke mně najde cestu. Protože jinak jí čekal značný kousek Gallirei, který musela projít, aby mě našla.
Já každopádně žil no stress life, a tak jsem se z toho všeho brzy vzpamatoval a pokrčil rameny. Říkal jsem, že najdu ještě jednu smečku a končím - a matička Galilea mě nejspíš vyslyšela, protože jsem se ocitl před mohutnými stromy. Stačilo mi jedno zavětření aby mi došlo, že se zde nachází smečka. Nejspíš už byla hodně zajetá a stará, protože na rozdíl od ní, Asgaaru, Borůvky a Mechu byly ty ostatní smečky takové vysláblé.
Tím jsem zakončil svou cestu zjišťování, kde se nachází smečky. Ty tři předchozí vyjmenované byly jasné, v jedné jsem žil, v druhé jsem kdysi žil a ta třetí byla mezi nima. Novinkou pro mě byl ten Cedrový háj, a překvapením byl i Ageron. Do smečky v Bukovém lese jsem věděl, že chodit nemám, a jen opodál byla ta mezi hezkými vrbami. No a tady jsme měli... no, nevěděl jsem jak se jmenuje, ale rozhodně tu byla, na jih od Asgaaru. "Tak, a je hotovo," zazubil jsem se a spokojeně se vydal dál, tentokrát bez teleportace, o kterou jsem stejně nestál.

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

1. Podívat se k územím malých i velkých smeček (ne přímo na ně) a zjistit jejich polohu

Vrbová smečka 7/8

//Sekvojový les

A tak jsme došli na další místo. Už mě začínaly bolet tlapky, a tak ačkoliv jsem měl chuť zajít se podívat k moři, rozhodl jsem se to nechat na jindy. Místo toho jsem pokračoval po palouku a začal to směřovat na jih. "Asi to vzdám, pískle. Už mě bolej tlapky a chci se vrátit domů," zaúpěl jsem. "Wow. Koho by napadlo že projít tolik území zabere čas a budou tě z toho bolet tlapky?" Ušklíbla se. Nenáviděl jsem jí za to, že má pravdu, a nespokojeně jsem si odfrkl.
Tolik jsem si stěžoval a ani to nebylo potřeba. Zmateně jsem se zarazil, když jsem chtěl vejít do lesa, ale Mýval mě hryzla do zátylku. "Au! Hej! Za co?" "Za to, že nedáváš pozor, ty pitomče. Vždyť je tam smečka!" Smečka? Vyvalil jsem oči a zavětřil. Nojo! Vážně tam byla, mezi vrbami. To byl krásný pohled. Páni, tady se musí žít fajn. Tepleji než na severu, nádherné vrby. Ale nic moc pro mě, v létě tu musel být fakt pařák.
"Takže to máme Asgaar a Borůvku, Mechovou smečku, tu smečku v Cedrovém lese a pak nad ní Ageron, tu nebezpečnou smečku mezi buky... a tuhle Vrbovou. Zkusíme najít ještě jednu a končím," zaúpěl jsem. Vážně mě bolely tlapky!
Ale když jsem udělal krok vpřed, udělalo to jenom lup a byl jsem pryč.

//Teleportační systém Gallirei (teleportační lístek) na Kopretinovou louku

//Ranský les přes Mahtaë (jih)

Každá smečka měla nejspíš jinou pověst, a stačilo mi pár minut pobytu vedle té Bukové a bylo mi jasné, jakou pověst má právě ona. Stačilo mi znát jednoho jejího obyvatele. Tak tam se teda rozhodně nepodívám. Mýval byla úplně jako na trní, dokonce už se ani nevozila. Pobíhala pár metrů přede mnou a větřila, jako by za každým rohem mohlo být nebezpečí. "Hele, když se něco objeví, tak prostě budem rychle zdrhat," navrhl jsem, ale ona mlčela a dál zkoumala. Zakroutil jsem očima. Šest smeček, to už je slušný číslo. A to jsem ještě neprošel jih, abych se ujistil, že jsem je opravdu našel všechny.
"Hm, asi máš pravdu. Nic nám už nehrozí," rozhodla se najednou Mýval. Překvapeně jsem na ní zamrkal, ale pak jsem pochopil. Šlápla si do bahna. Znechuceně si tlapku otřela do trávy a pak mi rychle vyšplhala na břeh, aby si náhodou nepošpinila kožíšek ještě víc. Uchechtl jsem se, ale byl jsem takhle spokojenější a pokračoval kupředu.

//Magický palouk

1. Podívat se k územím malých i velkých smeček (ne přímo na ně) a zjistit jejich polohu

Buková smečka 6/8

//Čáryles přes Márylouku

Výhodou lesního strážce nebyl jen kamarád do kapsy. Mýval byla moje oči a uši když jsem nedával pozor. Myslel jsem si, že tvrdě spí, ale najednou se ozval rozespalý hlásek, který patřil právě jí. "Dávej si pozor. Cítím nebezpečí," zavrčela. Tak nebezpečí? Trochu jsem zpomalil a našlapoval opatrně, kdyby se náhodou země pode mnou rozhodla propadnout. "Půjdeš to očíhnout?" Mýval zaváhala, což jsem neviděl často. Občas si sice stěžovala, že musí všechno dělat, ale tentokrát jsem na ní viděl, že se o sebe bojí. "Nemusíš," uklidnil jsem jí. "Jsem tvůj lesní strážce. Měla bych," odpověděla, a s tím z mých zad seskočila a rozeběhla se vpřed. Nervózně jsem za ní pohlédl, ale nechal jsem ji jít.
Netušil jsem, jestli bych měl spíše čekat nebo se vydat za ní, ale rozhodl jsem se pro možnost číslo dvě. Nebyl jsem zrovna nejchytřejší, jasně? Naštěstí jsem na nikoho po cestě nenarazil. Zarazil mě až můj nejodvážnější lesní strážce, Mýval, která stála před bukovými stromy a vrtěla hlavou. "Sem ne. Cítím samou krev a strach," zachmuřila se a rychle pelášila ke mně. Přistoupil jsem trochu blíž ke stromům a zavětřil. Ano, byla tu smečka, a opravdu se mi zdálo, že cítím zaschlou krev. A co víc- "Proboha," vydechl jsem. Pamatoval jsem si ten puch. Byla to ta vlčice, co odtáhla mého bratra a nezabila ho. Mýval mi zatahala za ucho. "Další smečku máš. V Bukovém lese. Radši jdeme," zavelela, a já jí bez problému poslechl.
Takže další smečka byla na jih od té Cedrové, a nacházela se mezi buky.

//Sekvojový les přes Mahtaë (jih)

//Ostružinová louka přes Přímořské pláně

Neměl jsem tušení, kam šlapu. Na těchto místech jsem snad nikdy nebyl. Prošel jsem Gallireu skrz naskrz, ale to se týkalo hlavně jejího středu, severu, jihu a tak. Tohle byl nejspíš úplný západ, vzhledem k tomu, že slunce vycházelo na druhé straně. Šel jsem kupředu ale pozoroval jsem moře po své pravici. Bylo nádherné. Tolik vody jsem v životě neviděl. Třpytilo se, a to na něj ani nesvítilo žádné sluníčko. Úplně mě k sobě volalo, ale moc dobře jsem věděl, že v moři číhá bůh ví co. A tak jsem pokračoval, zatímco Mýval na mých zádech to konečně zabalila a nyní pochrupkovala. V tlapkách držela srst na mém krku, aby nespadla, a občas mě to pěkně zatahalo, ale byl jsem rád, že konečně na chvíli zmlkla. Konečně jsme opustily vysokou trávu a znovu vešli do jakéhosi lesa. Nebyl ničím zvláštní, ani tu nesídlila žádná smečka, a tak jsem se ani nezastavoval. Dříve nebo později se musela objevit nějaká další smečka. Přece jich nebylo jenom šest?

//Ranský les přes Márylouku

//Dlouhá řeka přes Sráz

Mýval na mých zádech téměř usínala, ale nepřestávala štěbetat. Už mi to trochu lezlo na maják, ale po tom, co mi zjistila informace o Ageronu, jsem se rozhodl jí prostě nechat. "Kdyby náhodou nechtěl přejít dobrovolně, tak ho v noci přepadnem, já mu vyškrábu oči a ty ho dovedeš do toho nového lesa a budeš mu celý zbytek života namlouvat, že je pořád v Asgaaru," zachechtala se. Odfrkl jsem si a pobaveně zavrtěl hlavou. "Skvělý nápad, ale asi nechci přistupovat na takhle drastický nápady, když je to můj druh," pousmál jsem se, "prostě mu to navrhnu a uvidíme. Možná ještě předtím skočil za Crowleym na pokec, abych se ujistil, že neodejdem z Asgaaru a nebudem mít kde přenocovat," zauvažoval jsem. Cesta nás mezitím vedla přes jakýsi sráz, a co jsem okem dohlédl mě čekaly jen pláně a louky a tak. Ranní rosa mi zmáčela srst na břichu a byla mi trochu zima, ale byl jsem odhodlaný svou misi dokončit. Za Keziah!

//Čáryles přes Přímořské pláně

//Severní galtavar přes Armanské hory

Pokračoval jsem podél hor blíže k moři, kde jsem nikdy nebyl. Takže Ageronská smečka, huh? Přemítal jsem. Crowley i Sinéad byli super. Netušil jsem, kdo další tam je, ale kdyby to byla Rowena a ten její nabíječ, tak bych to rozhodně věděl. Ani Parsifal tam nebyl. Ageron, Ageron. Byl to super les, alespoň z toho, co jsem si pamatoval. Koneckonců jsme ze smečky odešli v podstatě na truc, kvůli otcovi. Otec. Nakrčil jsem čenich. On, Alastor, Parsifal, Rowena, zelenoocasý. To bylo víc než dost vlků co mi lezli na nervy. A co to říkala Mýval o těch vlčatech? N-i-k-d-y. "Myslíš, že by se Wylanovi v Ageronu líbilo? Je to dost na severu," poznamenal jsem. "Ty bys tam chtěl jít?" Zněla překvapeně. Pokrčil jsem rameny, jenom jsem uvažoval, ale byla to hezká představa. Musel jsem se ušklíbnout nad vzpomínkou, jak jsem nechal Crowleyho si do Roweny kopnout. To byl stoprocentně pakt přátelství.

//Ostružinová louka přes Sráz

1. Podívat se k územím malých i velkých smeček (ne přímo na ně) a zjistit jejich polohu

Ageronská smečka 5/8

//VVJ

"No a tak jsem mu řekla, že jestli si myslí, že mi může krást z úkrytu, tak je teda na omylu!" Už zase brebentila. Trochu jsem si povzdychl a zavrtěl hlavou. "Já stejně nechápu, proč si děláš zásoby na zimu. Vždyť všude cestuješ se mnou a já ti někde jídlo vždycky najdu," upozornil jsem jí, a ona mě jen plácla na čelo. "Hej!" "Jde o princip! To byl můj úkryt a on z něj kradl! Určitě měl špinavé tlapky!" Stěžovala si dál a dál, až mi z toho zvuku bzučelo v hlavě.
Přešli jsme Galtavar a já se rozhodl pokračovat přes bývalý domov někam dál. Jenže to se mi také nepovedlo. Měli byste vidět můj výraz překvapení, když jsem z Ageronského lesa cítil... smečku. "Ale to není možné," zamumlal jsem, a když mi Mýval věnovala nechápavý pohled, vysvětlil jsem jí to. "Tady jsem se narodil, v Ragarské smečce. Patřil nám i tenhle les, ale... smečka už se dávno rozpadla. Tohle musí být jiná." Trochu jsem se odvážil nahlédnout mezi stromy, ale nikoho jsem neviděl. "Mýval, mohla bys..." Pochopila to dřív než jsem to dořekl a vběhla dovnitř.
Zatímco jsem vyčkával, v hlavě jsem si to všechno zmapoval. Takže Asgaarská smečka a Borůvková smečka byli centrum všeho, vedle sebe. Na sever od nich se nacházela Mechová smečka, kousek od toho velkého jezera. Na druhé straně té vodní plochy byla smečka mezi cedrovými stromy, a jen kousek na sever od ní se nacházela smečka v Ageronu.
Překvapeně jsem sebou trhnul, když Mýval vyletěla zpoza stromů a kvílela. "Tady jsou všichni! Všichni co chybí v Asgaaru!" Huh? "Ten... ten vlk s lebkou!" "Crowley." "Jo! A pak ta, um, vlčice nahnědlá!" "Uh... Zurri?" Zavrtěla hlavou. "Sinéad." "Jojojo! A ještě nějaký který neznáme, ale jeden pach určitě dřív patřil Asgaaru, na to já mám frňák!" Zazubil jsem se. "Jsi prostě úžasná, Mýval. Takže smečka v Ageronu, jo? S Crowleym? Ten byl moc fajn. Asi si sem pak uděláme výlet, co říkáš?" Navrhl jsem jí, a ona jen horlivě přikývla a znovu mi vylezla na záda. No, cesta nikdy nekončila.

//Dlouhá řeka přes Armanské hory