Gallirea - Příspěvky uživatele

//Severní galtavar

Wylan si to možná dokázal vysvětlit, ale já jsem měl v hlavě brouka. Byl jsem přesvědčený, že už to nikdy nebude stejné a všechna Wylanova láska půjde vlčeti, které jsem měl raději nechat z toho nebe spadnout. Bylo podivné litovat dobrého činnu, za který jsem byl do té chvíle hrdý. Povzdychl jsem si a na chvíli si přál, aby má magie dokázala potlačit i psychickou bolest.
Za zátylek mě trefila sněhová koule, a pak další, ale já to ignoroval. S nafouklými tvářemi jsem šel o pár metrů napřed a udával směr. Nejdřív Lennie, pak Savior, Alastor, Rowena. A nakonec i Wylan, pomyslel jsem si, prostě bych se měl na všechny vykašlat a zůstat sám, tak, jak jsem to měl v plánu. Švihl jsem ocasem.

//Řeka Mahtaë (sever)

Wylan mě ujistil, že mě má rád, i s křídly. Jenže jsem se nedokázal zbavit pocitu, že mě opouští. Že už to nebudu jenom já a Wylan, ale Wylan a vlče - jo, a Sirius je tam někde vzádu! Zamračil jsem se a znovu se zvedl, abych se uraženě mohl posadit o kousek dál. Vážně jsme chtěli Josefa tahat až do Asgaaru? Byl jsem napůl rozhodnutý to vzít okolo kolem, jenom, aby si vlče začalo stěžovat a Wylan ho třeba nechtěl. Jenže to by mi hnědák samozřejmě prokoukl, a tak jsem se spokojil s krátkou hrozbou. "Strašně daleko. Určitě to nezvládneš," odtušil jsem a s čumákem pořádně nahoru se vydal směrem hvozd. Kdybych věděl, že by si vlče přálo, abych ho do lesa do nesl, nejspíš by pod mým hněvem nastal konec světa.

//VVJ

28. Vyznej někomu city

Vlče se jmenovala Jesaiah. Fajn. To mě nezajímalo. Pro mě za mě to mohl bejt třeba Josef. Když jsem uslyšel to ohavné slovo, to urážku, tu ostudnou nadávku, zaječel jsem. Jo, otevřel jsem tlamu a zaječel. Polekaně jsem vykulil oči na Wylana a ukázal tlapou na malé vlče, které za tohle všechno bylo zodpovědné. "Tak to ne! Nebude mi říkat Sisisus!" Zavřeštil jsem. Copak Wylan neviděl jak je to ofenzivní?
Ne. Zajímal se hlavně o mě. Což vlastně bylo dobře, ale hej, to vlče si až moc dovolovalo! Rázně jsem kývl hlavou. "Přísahám! Prostě tam byl a čuměl. Nebo nevím, co dělal, ale když jsem utíkal, pořád tam ještě byl!" Postěžoval jsem si. Ale Wylan zněl kvůli všemu naštvaně, a to se mi nelíbilo. Zakňučel jsem a sklopil hlavu. "Ty už mě nemáš rád?" V zelených očích se mi smutně zalesklo. "Já tě mám rád pořád. I kdybys měl paroží a křídla a tři ocasy a... a kopyta! Pořád bych tě měl rád. Jako kdysi," vyznal jsem se mu.
A jako by toho už tak nebylo dost, po tom, co Josef krátce povyprávěl o mámě a poušti, začal dělat do Wylana. Měl jsem vraždu v očích, fakt že jo. "NE." Vrhl jsem se Wylanovi kolem krku a držel se ho jako klíště. "Ten je můj! Můj, rozumíš? Sem ho našel, ty si najdi jinýho!" Zpražil jsem ho pohledem. Toliko k roztomilému vyznání lásky a mému dobrému chování. Žárlit na takové pískle asi nebylo nic moc mužného, ale já se vážně bál, že mi Wylana sebere. A moje pocity jsou validní, no ne?

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Odvyprávěl jsem si své a byl jsem nanejvýš spokojený. Wylan měl samosebou spoustu otázek, ale mně to nevadilo. Byl jsem rád, že ho tu zase mám. Rázně jsem zavrtěl hlavou - za to, že Parsifal nic neudělal, jsem já přece nemohl! "No tak to ne! Já jsem si jen hleděl svého!" Zamračil jsem se. Dobře, možná jsem řekl pár věcí co jsem říkat neměl, ale ty byly mířené na mého bratra, ne na toho skrčka ze smečky. Zavrtěl jsem ocasem a užíval si pozornost. "Škoda. Crowley je cool! Víc vědět nepotřebuješ," pokrčil jsem rameny. Překvapeně jsem na něj vyvalil oči. On chtěl to vlče někam brát?! "Vždyť už je v pohodě!" Zaúpěl jsem. Takže teď mému času s Wylanem bude bránit nějakej trpaslík? Skvělý. Úplně mě přešla chuť se dál o něčem bavit, protože tohle už nebyl Sirius a Wylan čas. Tohle byl Wylan a skrček čas. Jó, a Sirius je tu taky! Uraženě jsem se od něj otočil. "Protože jsou hustý. Proto," odsekl jsem a pro efekt se ještě trochu odsunul. Byl jsem z toho i trochu smutný. Vlastně docela dost. Myslel jsem si, že bude rád, že mě vidí! A že se mu budou ta křídla líbit tolik, jako mně. Teď jsem si z nich udělal provizorní kuklu, aby se na mě ti dva spiklenci nemohli koukat. Ale i tak jsem poslouchal, aby mi nic neuniklo.
Mezitím jsem přemýšlel o tom, jak se mi studený větřík snaží dostat skrz hustou srst. Přicházela zima, takže se tady tohle osamocené vlče objevilo v tu nejméně vhodnou dobu. Určitě to bylo nějaké vypelichané kuře. Zato já, já měl srst pěkně hustou. A moji první zimu jsem se toulal napříč celou Gallireou, a vůbec mi nebyla zima. Proháněl jsem se závějemi a chytal vločky na jazyk aniž bych jednou jedinkrát klepal kosu. S kým jsem se to tenkrát toulal? Možná to bylo ještě pořád s mými sourozenci, kdy mezi námi ještě nestály žádné překážky. Nebo to bylo velké putování s Lissandrou? Možná jsem v tu dobu už patřil do Mechové smečky a užíval si společný čas s Jaimie. Pche, Jaimie. Té by se určitě má křídla líbila! Zavrtěl jsem hlavou. Sotva jsem tu mou první zimu uměl mluvit, a přece byla lepší než tahle. A to tahle ještě ani nezačala.

18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

Více méně to byl úspěch. Nikdo si nic nezlomil, i vlče bylo v pořádku a já se znovu setkal s Wylanem. Celý rozlámaný jsem se vyškrábal na nohy a otestoval, jestli opravdu můžu stát. Nespadl jsem, takže mise splněna. Zběsile se mi rozbušilo srdíčko, když se hnědý vlček otočil na mě.
Přestože na mě křičel, usmíval jsem se a přiblble u toho vrtěl ocasem. Byl tady Wylan, můj Wylan. Ničí další. Spokojeně jsem vydechl nad tímto nálezem - i když to byl teoreticky on, kdo mě našel - a přikývl jsem. "Naprosto normální. Teda, snad, nějak jsem to nezjišťoval," odtušil jsem a pokrčil rameny. Už to bylo neuvěřitelně dlouho, co jsme se naposledy viděli. Zamával jsem křídly na pozdrav. "Protože se teprve učím lítat!" Zakňučel jsem. Copak on nebyl rád, že mě vidí? Zamračil jsem se. Vlče do mě dloubalo a Wylan se zajímal jen o něj. No tak to teda ne. Vlče bylo lehčí než vlk, a tak jsem si k tělu křídlem přitáhl právě něj. "Je v pořádku!" Oznámil jsem. Tohle byla MOJE chvilka.
Zhluboka jsem se nadechl a doufal jsem, že je Wylan připravený na ten monolog, který jsem si střádal už dobrých pár měsíců. "Jo, jsem v pořádku, díky za optání. Měl jsem se fajn, fakt skvěle. Když jsi odešel hledat Rowenu tak mě hrubě přepadl můj otec s Alastorem - moje dvojče, pamatuješ? A napadli mě! Moje vlastní rodina! Tak jsem utek, he. No a po cestě jsem potkal Keziah která měla křídla jako pták a naučil jsem jí lítat, skočila ze skály, ale zmákla to! Tak jsem si řek, že chci křídla taky, ale to je až na později - pak jsem se totiž toulal okolo kolem a potkal jsem Crowleyho, toho fakt skvělýho vlka z Asgaaru, jenže on už není v Asgaaru! Založil si smečku tam kde jsem se narodil, fakt cool move. Taky bych chtěl smečku, nechceš smečku? Myslím, že bych byl dobrá alfa. No každopádně pak mě přepadl ALASTOR. Znovu! A byl tam i Parsifal, kterej mi vůbec nepomoh! Alastor mi rozškrábal obličej, fakt krutý, vidíš?" Vyvalil jsem na něj jedno oko, přes které se táhla dlouhá, hluboká jizva. "Ale přemoh jsem ho. Bum prásk a utíkal jsem! Do Asgaaru. Tam mě vyléčila Hyetta, fakt fajn ženská. A potkal jsem toho Roweny borce, Blil se jmenuje nebo tak nějak. Docela v pohodě, ale od tý věci s Alastorem už své rodině neuvěřim ani za mák, a on se s ní koneckonců bratříčkuje!" Odfrkl jsem si. "No, a pak jsem se teleportoval k Životu, yada yada, Smrt, bla bla a jsem tady!" Roztáhl jsem křídla do celé jejich krásy. Každé mělo délku jednoho velkého vlka. "A jak se máš ty?"
Více než neznámé vlče mě samozřejmě zajímal můj partner - a přesto. Ten prcek padal z nebe aniž by na sobě nes stopu jakýchkoliv perutí, takže... jak se tam dostal? Obrátil jsem pozornost k němu a zamračil se. "Hele, prcku, jak ses tam nahoru jako dostal?" Domáhal jsem se odpovědi jako nějakej hrubián. Neměl jsem vlčata moc v lásce.

Prosinec 1/10 - Dante

S křikem, za který by se nestyděla žádná slečna, jsem zdrhal před labutí a máchal křídly stejně zběsile jako ona. A přitom mě vůbec nenapadlo vzlétnout. Počkat. Umí labutě létat? No, vyzkoušet jsem to nehodlal. Ještě by byla ve vzduchu rychlejší. Zaječel jsem, když se jí podařilo mě štípnout do pozadí, a uštědřil jí takový kopanec, že o pár metrů odlétla aniž by musela máchat křídly. "Tu máš!" Ještě nebyla všechna moje mužná hrdost v pytli. Přiskočil jsem k ní - už už si na mě chtěla otevřít ten svůj hnusnej oranžovej zobák - a jednoduše jí zlomil vaz. Vyplivl jsem to na zem a trochu se zadávil peřím, co jí vypadlo. "To máš za to, žes nevodletěla do teplejch, ty slepice," zamračil jsem se. Byl tu však ještě jeden úhlavní nepřítel, ten, co se mi vysmíval, když mě masožravá labuť honila. Obrátil jsem nasupený pohled na vlče. "Jseš další!" Upozornil jsem ho

Začínal jsem mít pocit, že všechno na světě má svůj důvod a spojení - jako můj nález Mýval a tohohle vlčete. Byl jsem od Mýval zvyklý mít neustále v krku zatnuté drápy nebo zuby, a tak jsem pod útokem štěněčích drápků jen trochu vypískl. Možná, že kdybych svého lesního strážce neměl, vlče by zrovna teď opět letělo dolů volným pádem. To se naštěstí nestalo, ačkoliv otázka přistání stále nebyla jasně zodpovězena. "Blázníš?!" Vyjekl jsem. Vlče to očividně nemělo v hlavě v pořádku. Já si na rozdíl od něj uvědomoval, jak vysoko jsme a co všechno špatného se může stát. Ale s jednou věcí jsem fakt nepočítal. "Wylane?!" Řítil jsem se přímou vzdušnou čarou přímo na něj. No, tak tohle je konec. Měl jsem tě rád, kámo. Zběsile jsem máchal křídly, abych zabránil nárazu v plné rychlosti, ale stejně jsem vlka smetl z povrchu zemského a koulil se s ním jako kolotoč o pár metrů dál. Taková velká sněhová koule složená ze tří vlků. No, ze dvou a půl. To půl tělíčko jsem ještě stihl chytit mezi křídla, která jsem si přivinul k tělu.
Zaúpěl jsem. Byl jsem z toho přistání celý rozlámaný, točila se mi hlava a měl jsem pocit, že jsem si musel zlomit snad každou kost v těle. Rozhodně jsem je ale měl všechny správně srostlé a spojené, protože jsem se zvládl přetočit a spustit vlče na zem. "Jsem v nebi?" Zamumlal jsem do Wylanova hnědého kožichu.

//Zřícenina

Stalo se to. Opravdu mi Smrt vyhověla - a spolu s ní i Život. Zíral jsem na ta obří netopýří křídla jako bych vůbec nepočítal s tím, že je kdy budu mít. Ale měl jsem je. Netáhla mě k zemi, vlastně jako bych je vůbec neměl, ačkoliv jsem cítil každý sval v nich. Bylo to podivné, mít najednou dvě nové končetiny. Svrbělo mě z toho celé tělo a nemohl jsem se dočkat momentu, kdy si na ten pocit zvyknu. Došlo mi, že jsem ke Smrti musel jít právě kvůli velikosti těch křídel - určitě mě nějak začarovala svou magií, abych při prvním kroku neletěl k zemi a už se nezvedl. Zkusil jsem křídly párkrát zamávat a tělem jako by mi projel elektrický proud. Páni. Vypískl jsem nadšením a poloskoky s mácháním křídly se posunoval kupředu. Ještě jsem nedokázal vzlétnout, ale i těch pár vteřin ve vzduchu bylo bombastických.
Měl jsem namířeno zpět do Asgaaru, ale to by nebyl klasický den na Galliree, kdyby se nestalo něco zvláštního. Občas to byla neškodná teleportace, jindy magické bytosti, no a dnes... dnes zataženo, občas vlčata. Počkat, cože? Vyvalil jsem oči k nebesům, odkud se ozýval ten pištivý zvuk. V první vteřině mě napadlo, že snad padá hvězda přímo k mým nohám, ale postupně jsem rozenal obrysy. Uši, nohy, ocas. Vážně to bylo vlče! Z tlamy mi vypadlo hned několik pestrých nadávek. Jasně, že se něco takového stane zrovna, když jsem sotva začal křídla testovat.
No, nebyl čas ztrácet čas. Vyběhl jsem kupředu a máchal křídly jako pomatená slepice, jako která jsem taky vypadal, protože jsem se sotva dokázal vyšvihnout pár metrů nad zem. "Stop!!" Zaječel jsem, jako by snad vlče mohlo začít levitovat, což samozřejmě byla hloupost, ale fakt moc by mi to pomohlo. Zaúpěl jsem a využil náhlého poryvu větru abych se vznesl o něco výš. Cítil jsem, jak se potím - a to jsem křídla na svých zádech téměř necítil. Svaly mě z toho pohybu stejně pálily. Veškerá gravitace světa byla proti mě, beztak. Klasika. Ale nakonec se mi to povedlo, ať už to bylo snahou, šťastnou náhodou nebo stresem. Zničeho nic jsem byl několik set metrů vysoko a prohnal se pod tělem vlčete, které mi s hrknutím dopadlo na záda. "Co... jak... kde?!" Domáhal jsem se odpovědí zatímco jsem se nebezpečně přibližoval zemi. Nikdo mě neučil, jak s tím přistávat.

//Severní Galtavar přes Jedlák

Nepotřeboval jsem být ani přímo ve zřícenině, abych cítil ten pach strachu a nebezpečí, který byl Smrti tolik typický. Tušil jsem, že někoho to ovlivňuje více, nebo méně. Mě to momentálně ovlivňovalo vcelku dost. Téměř jsem se na jejím prahu zastavil a všechno si to rozmyslel. K čemu křídla? Určitě je měl každý druhý! Ale… Ale. Zavrtěl jsem nad tou myšlenkou hlavou a nasucho polkl. Znovu jsem přidal do kroku, abych už to proboha měl za sebou. Vždyť nejlepší stejně bylo odtrhnout náplast rychle, ne?
Tělem mi projel mráz, jako bych se místo u Smrti ocitl v chrámu nemrtvých. Možná to koneckonců nebylo daleko od pravdy. Pokud měla Smrt ve své hrsti všechny zemřelé dušičky, už to tu duchy muselo být přímo narvané k prasknutí. Třesavě jsem se nadechl a rozhlédl se. Vypadalo to, že jsem ve zřícenině sám, ale věděl jsem, že to není pravda. Cítil jsem její pohled na svém zátylku, svém obličeji, hrdle, zádech, všude. Jako by neměla pouze dvě oči, ale celá zřícenina byla jejím jedním velkým okem. Stáhlo se mi hrdlo úzkostí, až se mi chtělo i trochu brečet. Ale to přece chlapi nedělají, a tak jsem slzy zase rychle spolknul.
To ji očividně potěšilo, protože jsem na svých zádech cítil její hnilobný dech. Zaryl jsem drápky do země a snažil se nevyskočit zděšením, ale stejně mi z hrdla uniklo polekané vypísknutí. “Kdo mi to tu loupe perníček?“ Pronesla skřípavým hlasem, který mi trhal uši. V rámci úcty jsem je však nepřitiskl k hlavě a silou vůle to vydržel. Neotáčel jsem se – nemusel jsem, Smrt si mě sama obešla a prohlížela si mě jako svou dnešní večeři. Nenáviděl jsem ten pohled. Bál jsem se. “Nevěřila bych, že se tu takové zklamání jako ty ještě někdy ukáže,“ zavrčela. Teď už jsem uši k hlavě přitiskl, čistě kvůli studu, který jsem pocítil. Sklopil jsem hlavu a nemluvil, tak, jak jsem tušil, že to ona chce. “Jsi špína mezi svými sourozenci. Vždycky jsem si myslela, že tou černou ovcí je Alastor… ale ty? Ty jsi horší, než je on. On má kuráž. Umí se prát. Co umíš ty?“ vyprskla. Měl jsem podezření, že je to jen řečnická otázka, a tak jsem vydržel tu minutu ticha, která se mezi námi rozprskla. Smrt přešla z máchání ocasem sem a tam ke klidnému postoji, z kterého však stále vyzařovalo nebezpečí. Neměl jsem odvahu se jí podívat do očí. “Nikdy jsem neměla s tou vaší odpornou matkou souhlasit. Nejsi nic víc než jen další mravenec v nekonečném koloběhu života, Siriusi. A jako každý jiný skončíš tady u mě až naposledy vydechneš,“ slíbila mi, “a nebude s tebou zacházeno o nic lépe než s ostatními.“ Odešla – tedy, ne přímo. Tohle byl její domov, a tak se pouze přesunula na druhou stranu, jako by očekávala, že také odejdu. Jenže já něco potřeboval.
Byla to tak trochu sebevražda, žádat o něco po takovémhle proslovu. Odtrhnout náplast. Rychle. “Chci křídla,“ vyhrkl jsem a přísahal bych, že jsem se málem samovznítil, když se na mě znovu podívala. “Život už mi je přislíbil, ale poslal mě za tebou. Že… taková kouzla prý dokážeš jenom ty,“ dodal jsem rychle. Koktal jsem, a hlas se mi třásl. Ale zdálo se, že Smrt nad mými slovy začala uvažovat. A tak jsem štěbětal dál, jakkoliv jsem se do toho musel nutit. “Protože… protože ty jsi mocnější než on. Nejmocnější na celé Galliree! A… a on možná svede nějaké věci, ale jenom ty základní. Ty toho dokážeš mnohem víc! A proto… mě poslal sem. Abych požádal o velká, netopýří křídla, s kterými bych mohl lítat, prosím?“ Ke konci už jsem v podstatě nedýchal. Tak moc jsem se bál jejího upřeného zeleného pohledu, který mě z dálky propaloval. Zvedla se, a línými dlouhými kroky znovu přešla vzdálenost ke mně.
“Tak křídla by jsi rád, smrtelníku?“ Zasyčela. O-ou. “Jedna z nejméně očekávaných, ale nejmocnějších magií, a měla bych ji darovat tobě?“ Odfrkla si, a já opět sklonil hlavu k zemi. Bylo to dobře, protože v další sekundě jsem nad hlavou uslyšel cvaknutí zubů. Přejel mi z toho mráz po zádech a málem jsem sebou už vážně švihnul o zem. “A-ano, paní. Prosím,“ vysoukal jsem ze sebe a překvapeně sebou trhnul, když se Smrt začala smát. Přísahal bych, že to musela slyšet celá Gallirea. “Už mi nelez na oči, špinavče. Padej!“ Zařvala. Překvapeně jsem k ní zvedl pohled. Tvářila se naštvaně, což mě donutilo udělat pár kroků vzad. Ale… co má křídla? Znamenalo to, že mi je dá? Nedá? Nebyl jsem si jistý. Ale zůstávat tady a diskutovat o tom jsem rozhodně nechtěl.
Otočil jsem se na patě a pelášil ze zříceniny pryč. Obratně jsem se vyhýbal jedlovým stromům a nepřestal jsem utíkat, dokud mi nezmizely z očí. Za zády mě celou cestu doprovázel hysterický smích, a dokud jsem ho slyšel nemohl jsem se pořádně nadechnout. Nechápal jsem naše setkání. Tedy, chápal jsem všechna její slova – bohužel. Ale ta poslední část? Co to mělo znamenat? Vyhnala mě, aniž by mi vyhověla? Bylo to vcelku možné.
A přesto… měl jsem pocit, že mě na lopatkách cosi svrbí.

//VVJ přes Severní Galtavar

//Jižní Galtavar přes VVJ

Za mými zády se rozléhalo podivné ticho. Copak jsem ho omylem zabil, že vůbec nic neříkal? Zamračil jsem se a ohlédl se přes rameno, ale on tam nebyl. Typické. Určitě jsem ho hrozně moc vyděsil těmi svými magickými schopnostmi. S úšklebkem jsem se hrdě napřímil a pokračoval ve své cestě. Už jsem v dálce viděl jedlové stromy, mezi které jsem mířil. No a cestu ke zřícenině jsem znal v podstatě nazpaměť. Až tak traumatizující bylo to jedno mé setkání se Smrtí. Začínala mě trochu dohánět nervozita, i když bych to nikdy nepřiznal nahlas, pche.

//Zřícenina přes Jedlák

Hlásím se 2x

//Zrcadlovky přes sever Mahtae

Úplně odignoroval to, co jsem řek, takže jsem došel k závěru, že vlastně zznal, že mám pravdu. Takže jsem se zbytek cesty nes jako páv s hlavou zdviženou vzhůru a vítězným úsměvem přes celý obličej. Neznal jsem žádného Jerryho, ale očividně nemohl být moc chytrý. Pokrčil jsem rameny. "Ne každýmu byl nadělen dostatek inteligence," odtušil jsem, čímž jsem tak trochu urážel i vlka - však zpochybňoval názor zkušené léčitelky, votrapa jeden.
Přikývl jsem. "Jo, něco by se našlo," ušklíbl jsem se a Cyrilovi do přední tlapky vjela křeč, takže začal padat rovnou na čumák zatímco já jsem se nadále naparoval a pokračoval v cestě. "Asi si to prostě musim zasloužit. Křídla, to není jen tak," zauvažoval jsem a souhlasně přikývl.

//Severní galtavar přes VVJ

//Řeka Tenebrae přes Esíčka

Vlk byl očividně neznalý. Teda, já o léčitelích taky moc nevěděl, ale z toho, co jsem viděl, mi bylo jasné, že Hyetta toho ví víc než nějakej vagabund s ocasem na čele. Zakroutil jsem nad jeho poznámkou očima. Měl štěstí, že jsem většinu energie dával do rychlé chůze vpřed, jinak bych mu ukázal, zač je toho loket! Fakt. "Nojo, když ty toho o tom TOLIK víš, tak to asi nemůžu zpochybňovat," zašklebil jsem se a hlas mi přímo přetékal ironií. Mýval na mých zádech mi hrdě poplácala čelo a já se vesele zazubil.
Povídal jsem a povídal tak, jak jsem byl zvyklý. Bylo na vlkovi jak se všemi těmi informacemi naloží. Nakonec se zdálo, že ho nejvíce zajímala ta část se Smrtí, což jsem se nedivil. Když mi to Život řekl, málem mi vypadly oči z důlků, a to nepřeháním. "Hej, asi nebojím. Ale úplně nejpříjemnější setkání to taky není, kapiš?" Pokrčil jsem rameny. Strach jsem vážně neměl, ale zdráhal jsem se do zříceniny jít. "Ona je totiž moje kmotra. Jakože, asi, protože moje máma se jednoho krásného dne zvedla a prostě nás prodala. Takže očekávám hodně řečí o tom jaký jsem zklamání," zaúpěl jsem. "No, mně řek že jestli je chci, tak musím i za Smrtí. Neptej se mě proč," dodal jsem, protože na takové věci jsem fakt neměl odpověď.

//Jižní Galtavar přes sever Mahtae

Děkuji za povýšení a prosím 30 drahokamů