Příspěvky uživatele

//Západní Galtavar

Zamračil jsem se. Rozhodně jsem neplánoval tátovi do očí říct, co jsem řekl - a začínal jsem se trochu bát, že by to na mě mohla Rowena říct. Sice bych měl další důvod, proč ji kopat a kousat, ale také by měl jeden z rodičů důvod, proč mě nemít rád. Nepotřeboval jsem jejich plnou pozornost, ale čím raději mě měli, tím pravděpodobnější bylo, že něco dostanu. Alespoň u mamky to tak do teď fungovalo. Ségra ovšem takové štěstí neměla a i já jsem se trochu nakrčil pod přísným hlasem, který z mamky vyšel, ačkoliv žádné z jejích slov nepatřilo mně. Tiše jsem stál a poslouchal. Takováhle mamka se mi vůbec nelíbila, i když jsem měl rád pocit toho lepšího vlčete.
Nadšeně jsem se chopil příležitosti se napít, ale nenabídla nám mléko. Nechápavě jsem natočil hlavu na stranu a sledoval, jak se sklonila nad neznámou tekutinu. S energií průzkumníka jsem se během vrhl k vodě a úspěšně ignoroval rozkaz do ní nechodit. Zahodil jsem tu trochu strachu, který s mi plížil po zádech a začal vířit písek pod hladinou, která mi sahala tak ke kolenům. "To e fajn!" prohlásil jsem a zasmál se, když mě shladila menší vlnka, která se hnala vodou. Chtěl jsem se na chvíli vrátit na břeh, ale nelíbila se mi špína, která se mi lepila na mokrou srst, takže jsem se rozhodl zůstat ve vodě. Napodobil jsem mamku a zabořil čumák do vody. Zkusil jsem se nadechnout vzduchu, ale místo něho mi tlamu zaplavila menší povodeň. Polekaně jsem vyskočil a vyprskl vodu nosem, tlamou a snad i ušima. Začal jsem kašlat, až jsem se občas zadusil, ale nakonec jsem zase mohl dýchat, i když mi čenich podivně brněl a pořád jsem občas vdechoval vodu. Alespoň se mi jí pár dostalo do žaludku a pochopil jsem, že to nic není. Zkusil jsem to tedy znovu - tentokrát podle přesného postupu, jak to dělala Lennie. Jazyk mě z těch pohybů bolel a občas se mi nějaká ta kapka zase dostala do čenichu, ale byl to skvělý pocit. Zvedl jsem hlavu a dvakrát za sebou si kýchl.
Trochu mírněji jsem se podíval na Rowenu, která vypadala sklesle. Sice jsem byl naštvaný a nechtěl jsem povolit - ale také jsem nechtěl, aby cokoliv kecla tátovi. Musel jsem se nějak zachránit. "Oweno, e to slanda! Poď to zkusit!" zavrtěl jsem ocáskem a poskočil, aby se voda rozprskla kolem. Naprosto jsem ztratil zájem o nějakou Smrt nebo magie.

Najednou se proti mně obrátila ségra. Zamračil jsem se a přemýšlel, jestli proti ní vést válku sám nebo si stěžovat, že mluví sprostě. Nakonec jsem se smířil s možností číslo jedna a napodobil její postavení. "Ale šekl!" bránil jsem se, i když to samozřejmě nebyla pravda. Nikdy bych tátovi do očí neřekl, že je smrádě. Nikdy. Ale mamka proti tomu nic nenamítla, takže to nemohl být žádný problém. Jenom Rowena zase byla jeden velký error. Rozhodl jsem se, že dnes ji rád nemám. "Já nejsem smládě! Ty si smládě! Si hnusná a smladlavá!" zavrčel jsem a očkem mrkl na polosežrané zvíře. Vzpomněl jsem si, jak po něm mamka skočila a kořist padla k zemi. Třeba to tak funguje i se sourozenci? Napadlo mě a bez větších okolků jsem na Rowenu skočil a čekal, co se stane. Nenapadlo mě použít i zoubky.
Dostali jsme nabídku jít se podívat ještě někam jinam. Všeho jsem zanechal a líně si zívl, s plným žaludkem se hned usínalo lépe. Zmínka o táboření mě ovšem znovu naplno probudila a také jsem byl zvědavý. První výlet! Nenadchl jsem se pro moc věcí, ale nadšeně jsem mamku následoval, i když jsem pořád zakopával o nějaké jámy a občas i spadl - ale vždy se bez stížností znovu zvedl. "Alastoa!" zavrtěl jsem ocáskem, když se nás zeptala, co chceme vidět. Když se proti mně spikla sestra, musel jsem se vrátit ke svému největšímu spojenci. V hlavě už jsem si tvořil plány nějakých neplech, ale také mě zaujala zmínka o magii. Nespokojeně jsem zabručel. "Já už ci být stalší!" postěžoval jsem si. Mamka byla veliká a neměla skoro žádný problém v tomhle terénu - a ještě si mohla dělat, co chtěla. A taky všechno věděla. A mohla si dovolovat na tátu! Nechápal jsem, proč jsem nemohl stejné věci dělat i já.
"Žlobí!" zazubil jsem se vševědoucně když se nás zeptala na bráchu. Nic jiného jsme snad ani neuměli, a bylo to super. "Ae domů neci, e tam nuda!" namítl jsem. Tohle bylo mnohem lepší. Hned jsem si připadal starší! Všechno bylo ideální, jen o Smrti jsem toho pořád chtěl vědět víc. Neznámá vlčice přitahovala moji zvědavost. "Půdeme za Smltí mami?" zeptal jsem se s nadějným výrazem a zavrtěl ocasem.

//VVJ

//Jedlový pás

Zvědavě jsem se rozhlížel po neznámém místě. Když už bylo světlo, bylo to mnohem snadnější, akorát jsem se každou chvíli propadl do nějaké díry nebo zase zakopl o maličký kopeček. Závistivě jsem se podíval na mamku a chvíli toužil být stejně velký, když se sama nabídla, že nás povede. Okamžitě jsem se chopil příležitosti a skočil všem možným zájemcům do cesty, abych mohl sedět vpředu. Tohle bude zábava! Zazubil jsem se a lehce použil krátké drápky, abych se udržel. Zvedání a cesta už totiž nebyla tak pěkná - kolébal jsem se ze strany na stranu, až mi z toho bylo skoro špatně. A taky jsem byl najednou dost vysoko, ale rozhodl jsem se tentokrát si nestěžovat. Místo toho jsem zkoušel, kam až se dá dohlédnout. Trochu jsem vypískl, když se mamka zase přikrčila, ale nakonec jsem přes trávu zahlédl to, co viděla ona. Nevěděl jsem, co to je, ale ji to očividně zaujalo. Napodobil jsem její polohu, i když to na jejích zádech byl dost složitý úkol. Nakonec k tomu všemu ještě přidala hluboký, táhlý pohyb - zavytí. Naklonil jsem zvědavě hlavu na stranu. Taky jsem chtěl něco takového umět, ale když jsem to zkusil, akorát ze mě vyšlo chrčivé zapískání. No fuj. Zašklebil jsem se sám nad sebou a doufal, že to obě vlčice nechají bez povšimnutí.
Po chvíli krčení se jsme byli zase odloženi. Skoro jsem ani nemrkal, když se mamka vydala za tím zvířetem. S novou energií jsem poskočil, když se do něj zakousla a na její povel se rozběhl k ní, při čemž jsem několikrát zakopl a jednou spadl, jak nestabilní země na Galtavaru byla. Když jsem to konečně nějakým způsobem doklopýtal až k jídlu, zase jsem se pokusil opičit a zakousl se zvířeti do těla podobně, jako to předtím udělala ona. V krku mě zalechtala srst, ale nebylo to tak hrozné, jako to peří - takže jsem se akorát pustil a zakousl se jinde. Takhle se to dělá? Přestal jsem kořist ničit a zvedl hlavu k mamce. "Ae tebe sme neousali aby blo ídlo," namítl jsem nejistě. Pochopil jsem, že se maso muselo kousat a pořádně polknout už když táta přinesl ty opeřence, ale nechápal jsem, proč se maminka na zvíře tak vrhla. Bylo to normální? Nebo nějaká vymoženost?
Mamka postupně začala odkrývat maso a já už nemohl prostě sedět a jen na ni koukat. Čistě ze slušnosti - nebo jsem možná doufal, že by z toho mohlo něco kápnout, pochvala, další jídlo - jsem jí objal tlapku a přitulil se, než jsem se začal věnovat tomu, co už odhalila světu. Odmítal jsem přiznat, že to bylo lepší než mléko - koneckonců trvalo déle, než jsem to mohl sníst, ale nakonec... To byla vážně dobrota. Žádné peří - a kolik toho bylo. Jedním uchem jsem poslouchal jejich slova. "Pekné," pochválil jsem si počasí a denní dobu. "A ídlo!" dodal jsem rychle, při čemž jsem se pustil do dalšího kousku masa, až jsem se málem zadávil.
Při jejích dalších slovech jsem na chvíli zpozorněl, ale došel jsem k závěru, že to není důležitější, než to, co mi tak slastně padalo do žaludku. "Nemám lád Život," přikývl jsem nakonec. Moc jsem toho nevěděl, však jsem byl teprve malý, ale rodiče měli vždycky pravdu. Prozatím. "A má Smlt ídlo?" začal jsem se pro jistotu ujišťovat. "A pelech?" zavrtěl jsem natěšeně ocáskem. Nemohl jsem se dočkat, až Smrt potkám. Musela být fajn, ne? Moc cizích vlků jsem nepotkal, ale mamka měla většinou vkus na vlky - i když od Nym jsem měl málem bouli na čele. Ale nevypadala tak bledě.
Když už jsem byl k prasknutí, konečně jsem se přestal cpát a abych potvrdil svá slova o pelechu, lehl jsem si do klubíčka po matčině boku. Z tlamy mi unikl pořádný krkanec, kterému jsem se jenom zasmál a hrdě se zašklebil. "Táta je smládě!" nafoukl jsem se a zopakoval slovo, kterým nám občas říkala mamka. Ale vždyť neměl rád tu... Tu Smrt, ne? Určitě byl smrádě.

Stihl jsem si všimnout, že se najednou svět trochu rozjasnil a znovu jsem pořádně viděl. Stříbrnou kouli na obloze vystřídalo cosi hodně svítivého, co v očičkách pálilo a musel jsem nechat pohled sklopený spíš k zemi. To mi sice vadilo, ale vyrovnal to hřejivý pocit v zádech. Na zemi jsem sem tam zaregistroval kapky světla, které se občas přesunuly podle toho, jak se nade mnou hýbaly větve stromů. Nadšeně jsem začal jedno takové světélko honit a skákal z místa na místo, i když mi žádné nešlo chytit. Bez větších lelků jsem se vrhl za dalším a dalším, až jsem chvíli musel koukat, než jsem zase spatřil svoji rodinu. Rychle jsem docupital zpět k nim a věnoval se chytání v jejich blízkosti. Jistě jsem měl pro strach uděláno, ale sám jsem taky zůstat nechtěl.
Mamka mi vysvětlila, co byl ten podivný tvor v mém bříšku. Znovu jsem si tak vzpomněl na hlad a natěšeně zavrtěl ocasem, když to konečně vypadalo, že něco dostanu. Zahodil jsem všeho chytání a okamžitě ji začal sledovat. "Ňam!" prozpěvoval jsem si nadšeně a poslušně se držel v matčiných stopách. Jindy bych možná vyváděl hlouposti, ale nemohl jsem se dočkat pořádné bašty - i když jsem pořád trochu doufal, že by z toho mohlo kápnout mléko.

//Galtavar

//Ageronský les

Skoro bez dechu jsem doběhl až k Roweně a naštvaně se rozhlížel po zdroji, který mě donutil běhat a způsobil ještě větší hlad. To, co moji sestru zaujalo, ovšem už bylo v nedohlednu a rozhodně se to nedalo sníst. Otočil jsem se na patě za mamkou a chvíli koukal, jestli už třeba něco má - jenže taky měla prázdno. Naklonil jsem nechápavě hlavu na stranu. Přišlo mi, jako bych nejedl už celé dny, přitom jsem před pár minutami dobrovolně spolkl kousek masa. Znovu jsem zaměřil pozornost na Rowenu, když už tu byla mým jediným spojencem. "Máš jídlo?" zeptal jsem se a tvářil se nezaujatě. Když mi ovšem v žaludku zakručelo, poplašeně jsem vyjekl. "Mamí! Ahhh! Nědo tam je!" pelášil jsem zpátky k matčiným tlapkám a začal si zbrkle ukazovat na břicho. Za nedlouho se k tlapkám připojila i Rowena a já to považoval za její ukázku hladu. Naštvaně jsem dupl tlapkou o zem a začal mamku propalovat pohledem. Třeba si nás takhle všimne. Vždyť mi to slíbila! Postěžoval jsem si tiše.

Nadšeně jsem zavrtěl ocáskem, když jsem dostal to, co jsem chtěl. Hbitě jsem přikývl a pustil se matčiny srsti. "Iný!" pronesl jsem nadšeně a ignoroval maso, které se taťka snažil tak pracně oškubat a natrhat. Pokud byla šance dostat něco nového - něco jiného, než měli ostatní, byl jsem ochotný ještě chvíli trpět hlady. Poslechl jsem matčina slova a pomalu se došoural k tátovi. Chvíli jsem zůstal potichu, abych ho nerušil, ale nakonec jsem to nevydržel. "Kuju!" vypískl jsem prostě a dvěma skoky byl zpátky v bezpečné zóně. Ani jsem se nechopil příležitosti uzmout si kousek masa.
Jenže místo pořádného dlabance se mamka rozešla za Rowenou, která začala chytat cosi ve vzduchu, co jsem nedokázal zaregistrovat. Bylo mi to ovšem jedno, protože tady šlo o moje jídlo. Zapojil jsem do běhu krátké tlapky a dohnal obě dámy. Trochu se mi příčilo zůstat pouze ve společnosti vlčic, ale což. "Mamí! A ňamka?" snažil jsem se dovolat své spravedlnosti. Naštvaně jsem nafoukl tváře a snažil se s velkou vlčicí udržet krok.

//Jedlový pás

Chvíli jsem se ještě zkusil Alastora držet, než mi malé zoubky selhaly a já skončil na zadku s pár jemnými chloupky v tlamě. Vyplivl jsem je a vyplázl jazyk. Tohle bylo snad ještě horší, než to peří, ale neodvážil jsem si postěžovat. Místo toho se mi na tváři opět objevil zamračený výraz. Naštvaně jsem si dupl a sledoval maličký kousíček masa, který z Alastorova útoku zbyl. Skoro jen drobek. Nechtěl jsem uznat porážku, ale hlad mě pronásledoval na každém kroku a nevypadalo to, že by z mamky něco káplo. Vrhl jsem po ní zvědavé očko, ale nakonec jsem se opět zvedl na všechny čtyři a začal se nenápadně plížit zezadu ke kořisti.
Nedůvěřivě jsem chladnoucí hmotu sledoval. Divně voněla - možná lákavě, ale divně. A když jsem po ní natáhl tlapku, byla i divná na dotek. Znechuceně jsem vyplázl jazyk, ale Rowena vypadala, jako by byla v sedmém nebi. Nedůvěřivě jsem si kousíček masa přitáhl k sobě a přičichl si k němu zblízka, ale nic se na pachu nezměnilo. Zkusil jsem kousek olíznout a překvapením jsem otevřel oči dokořán. Bylo to... fajn. Ne tak dobré jako mléko, ale fajn. Pokračoval jsem v olizování svého kousku, než jsem si všiml, jak ho sestra překousává v zoubcích. Naklonil jsem zvědavě hlavu na stranu a znovu nasměroval pohled k mamce. Znamenalo to, že už nebude mléko? Netušil jsem, jestli mi vadil fakt, že bílá tekutina už nebude, nebo že jsem přišel o svůj žužlák na matčině břiše. Ale pokud to znamenalo být dospělým...
Hladově jsem zoubky sevřel kousíček masa a odtrhl ho s překvapivou lehkostí. Byl to opravdu miniaturní kousíček a skoro jsem ho necítil, mohl jsem ho ihned spolknout - přesto mi různé šťávy, krev a čerstvé maso zanechalo v tlamě malou senzaci. Jestli to šlo, oči se mi ještě víc rozšířily a tentokrát jsem zkusil i zbytek toho mála, co mi tu to ďábelské dvojče tak zdvořile zanechalo. Hladově jsem začal kousat a snažil se z toho vytěžit co nejvíc, ale nakonec jsem musel znovu spolknout. Jídlo je náplň života. Rozhodl jsem se po chvíli a nadšeně se olizoval. Vzhledem k tomu, že si všechnu kořist uzmul bratr, rozhodl jsem se alespoň na chviličku jít proti němu.
Přišoural jsem se k mamce, kde bylo pravděpodobnější, že něco kápne. "Mami?" začal jsem sladkým hláskem a otřel se o její tlapku. "Mám hlad!" zakňučel jsem a začal zkoumat matčino břicho. Třeba to nebyl konec? Napadlo mě, než jsem se naslepo někam zakousnul.

Místo vřelého přivítání, olizování, tulení a sladkých slov jsem od Nym dostal jen ránou po hlavě. Na poslední chvíli jsem se pokusil potlačit zakňučení a vyšel ze mě nějaký skřek, ačkoliv ve finále její rána tolik nebolela. To mi ovšem bylo jedno. Švihl jsem hlavou vzhůru, div jsem se nepřevrátil a nasupeně černobílou kouli tlap sledoval. Bylo mi jedno, jestli s námi byla spojená a jestli se omlouvala - rozhodnutí bylo, že jsem ji neměl rád. "Zlá Ny," zamručel jsem, ale to už jsem seděl u matčiných tlapek.
Taťka prozradil, proč se vlastně všechno to peří trhalo, ale odmítal jsem uznat, že by maso pod ním třeba mohlo být dobrý. Jednou jsem si dupnul a zpátky už to vzít nešlo, takže jsem pokračoval v kňourání, když se mi nedostalo žádné odpovědi. "Iný, iný!" dožadoval jsem se, ale nakonec jsem toho nechal. Nechtěl jsem dostat do čela znovu. Nafoukl jsem tváře a zamračil se. Já chci jíst. Jíst! Proč mi nedají něco lepšího? Naštvaně jsem zkusil mamce dupnout na tlapku a podíval se nahoru, abych zjistil, jakou reakci to vyvolá.
Vrátil jsem na chvíli pozornost k sourozencům a stále s nafouknutým obličejem sledoval, jak mezi nás přistává maso. Nechci to. Musím vydržet! Nakonec mi dají něco jiného. Změna ovšem nastala, když se Alastor začal řítit okolím. Tak to totiž nemohlo zůstat - protože ten kousek, co zrovna držel, byl nejhezčí. A žádný jiný jsme mít nemohl. "Vlat to!" vypískl jsem a zanechal všeho trucování, načež jsem začal něčím, co se dalo považovat za běh zajíce, svého bratra honit. "To e moe!" zamručel jsem a v poloskoku ho chytil maličkými zoubky za ocas. Ha!

Nespokojeně jsem pomalu ťapkal v blízkosti nové oběti v podobě Nym. Netušil jsem, co je zač. Byla moc malá na druhou mámu a moc velká na dalšího sourozence. Zkusil jsem jí ožužlat tlapku, ale nedostal jsem z ní nic jiného, než špínu, kterou jsem znechuceně vyplivl. Jídlo tedy taky nebyla a nevypadalo to, že by o ní měl být zájem, takže jsem se k ní otočil zády. Dával jsem si dobrý pozor, kam jsem pokládal ty vratké tlapky - rozhodně jsem nechtěl před ostatními spadnout. Za všechno stejně mohla tma, která se pořád nechtěla vypařit. Možná to ale bylo normální? Jak jsem to koneckonců mohl vědět? Každopádně mi nemožnost pořádně kontrolovat, co dělám, vadila a nebál jsem se to dát najevo dlouhým zabručením. Snažil jsem se alespoň napodobit bratra a oči nejdřív otevřel doširoka, poté je zase skoro zavřel a znovu to celé zopakoval, ale bylo to k ničemu, takže jsem to nakonec s druhým zamručením vzdal a loudavými kroky se zařadil k němu mezi matčiny tlapky.
Ani teplo pod maminčiným břichem ale netrvalo dlouho. Ve tmě se mihl vysoký stín, přičemž jsem se trochu vyděšeně přikrčil, ale znovu se nadšeně narovnal, když se ukázalo, že přišlo jídlo. Tedy, táta. Vypískl jsem, když se Alastor vyřítil ze své pozice a shodil mě na zem. Otevřel jsem tlamu v přípravě na pořádný naštvaný řev, ale zastavil jsem ho, když jsem si všiml, co ostatní dělají. Vymrštil jsem se na všechny čtyři a něčím, co by se dalo považovat za postižený klus, jsem se nenápadně přiblížil po bok tátovi.
Chvíli jsem sledoval, jak se z mého jídla ztrácí peří a nespokojeně se mračil. Najednou už to jídlo nevypadalo jako pořádný dlabanec - vždyť se úplně zmenšilo! Nakonec jsem to ale zkusil taky, když se do toho pustil i Alastor. Nemohl jsem zůstat pozadu. Uchopil jsem lechtivé peří do tlamy a zkusil zatáhnout, ale setkal jsem se s odporem. Na obličeji se mi objevil ještě více zamračený výraz a nasupeně jsem zkusil pírko chytit ještě víc, ale zalechtalo mě až někde daleko v krku, takže jsem vydal jakési dávící zvuky a rychle se o pár stop od té věci vzdálil. Ucítil jsem maminčin čumák a její teplo, ale prostě se mi to nelíbilo - že mi to nešlo. Měl jsem za to, že to maso stejně nebude dobré a bude chutnat stejně, jako to peří. "Fuj," přikývl jsem a dupl tlapkou o zem, abych svá slova potvrdil. "neci to," hlavou jsem tentokrát zavrtěl a odstrčil tu mrtvou věc dál ode mě. Začal jsem si probojovávat cestu pod matčiny tlapky a začal jí žužlat srst, která mě lechtala na hlavě.
Myslel jsem si, že bych mohl vydržet nejíst, ale začínalo mě nepříjemně svědit bříško. Pořád jsem ale odmítal dotknout se toho, co přinesl táta. Místo toho jsem začal dělat vykulené oči na mámu. "Mamí," protáhl jsem kňouravým hlasem. Z toho prostě nemohlo nic nekápnout. "Inýho, chci iný," přitulil jsem se k její bílé tlapce a věnoval jí olíznutí. "Plosím?" dodal jsem nakonec a s nadějí v očích vyčkával na něco nového - něco, co mě tentokrát neudusí.