Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu jsem zamručel, ale spokojil jsem se alespoň s výhledem, že nakonec budu moci ovládat různé věci jako mamka. Nebo něco jiného. Něco ještě víc super! Netušil jsem, jestli vytvářet jeleny a mluvit vlkům do hlavy nebylo spíš pro holky. Možná samci měli jiné magie? Třeba... Ovládali tu vodu. Ale to už se mi také nezdálo tak super. Určitě budu mít něco lepšího. A nikdo mě nepřemůže! A už nikdy nebudu brečet. Zazubil jsem se. Ztracený ve svých myšlenkách jsem ani neslyšel, že by se v okolí někdo objevil, takže mě zastavil až mamčin hlas. Přimhouřil jsem oči a zmateně se na ni podíval, ale zůstal jsem stát na místě, než nejspíš i ona zhodnotila, že nám nic neudělá. Podíval jsem se na neznámého vlka a zavrtěl ocasem. Vypadal trochu jako Ny! Vždyť měl úplně stejné barvy. A když mi bylo řečeno, že bychom měli radši odejít, samozřejmě jsem to vzal opačným směrem přímou čarou rovnou k neznámému. Držel jsem se sice nervózně při zemi a snažil se zůstat co nejblíže u mamky, ale jednoduše jsem tomu vlkovi musel oznámit, že vypadá jako ona. "Vypadáš ako Ny," prohlásil jsem a skrčil se mezi stromy. "Si její táta?" zeptal jsem se napřímo a rozhlédl se v očekávání příchodu mamky. Přeci mě nenechá samotného!

//Vodopády

Přikyvoval jsem a zároveň si konečně se snažil si zapamatovat jméno té vlčice. Bylo sice krátké, ale moc nových jmen jsem se do té doby učit nemusel. A Ny koneckonců bylo také pěkné. "Já ci taky bojovat!" prohlásil jsem odvážně a hrdě se napřímil. Pořádně jsem nevěděl, co takové bojování obnáší, ale znělo to jako zábava.
Mamka mi prozradila, že ke mně mluvila ona. Zamračil jsem se - také jsem chtěl k ostatním takhle mluvit. Muselo to být mnohem snažší. "Také chci magii!" zavolal jsem. Bylo to tak nefér. Vedle mě se najednou zjevilo další zvíře a já polekaně vyjekl a schoval se pod mamku. Sledoval jsem, jak zvíře zmizelo a začal se trochu klepat. Až když mi řekla, že to znovu byla ona, odvážil jsem se trochu vykouknout z úkrytu. To. Bylo. Hustý! Pomyslel jsem si. Začal jsem očima čarovat obrys jakéhosi hybrida, ale nic se neobjevilo. Znovu jsem se zamračil a nafoukaně pokračoval v tichosti. Nefér.
A ještě jsem dostal zákaz se koupat. Radši jsem jen pokrčil rameny a poslouchal, co mi mamka povídala dál. "Jo!" souhlasil jsem se setkání s ostatními, ale to už se mamka zastavovala u vody. Já myslel, že se nemůžeme koupat? Naklonil jsem nechápavě hlavu na stranu. Mamka pila - stejně jako u jezera, ale já už to zkoušet nechtěl. Vždyť jsem se naposledy málem utopil!

//Smrkový les

Pozorně jsem poslouchal o střídání dne a noci. Pořád jsem to pořádně nechápal, ale alespoň jsem měl nějaké vysvětlení. "Já mám radši den," pokrčil jsem rameny a najednou nadšeně poskočil, až jsem málem z mamky spadl. Zaryl jsem drápky do její kůže a vytáhl se zpátky. "Mami, mami! Já řekl l! Ll! LR! Hmpf," zabručel jsem naštvaně. Vždyť mi to šlo! Tak proč to najednou zase nejde? Všechno bylo tak matoucí. Život už mě nebavil.
Oddechl jsem si, když jsem zjistil, že domů se ještě nejde. To bylo mnohem lepší. "Doma se mi nelíbí," zamumlal jsem. Možná bych říkal něco jiného, kdybych mimo území nezažil tolik skvělých věcí - ale nechápal jsem, proč se vracet. Mamka nám nalovila a dokonce jsme měli na noc i úkryt. Asi další věc, kterou chápou jen dospělí. Napadlo mě. A ve smečce navíc bylo moc slídivých vlků, i proto jsem tam nechtěl. Samotný s mamkou a možná sourozenci to bylo lepší. I proto jsem nadšeně poskočil a začal vrtět ocasem, když se mamka přiznala, že se jí tam taky nelíbí. "Tak budeme sami!" začal jsem poskakovat kolem. Nejlepší den mého života!
Začali jsme se blížit k nějakému hluku. Mamka mě pustila na zem a já nespokojeně zabručel, když jsem zjistil, že musím ťapat sám, ale nestěžoval jsem si - chtěl jsem zjistit, odkud ten hluk šel. Na druhou stranu jsem brzy musel sklopit uši. Až tak hlasité to bylo. Když mě vyšší osobnost napomenula, abych zůstal u ní, samozřejmě jsem začal brouzdat kolem. Tohle také dělají dospělí! Snažil jsem se utíkat daleko, ale vždycky jsem se vrátil. Alespoň nějaký respekt jsem pobral. Poskakoval jsem kolem a občas věnoval jen letmý pohled na vodopády. Přeloženo: nezájem. "SOU NAHLAS!" zakřičel jsem na mamku, abych přehlušil dopadání vody. Jinak mě spíše zajímala zem okolo a kdejaký brouk, kterého jsem ve tmě zahlédl.
Najednou se mi něco ozvalo v hlavě a fungoval jsem moc rychle na to, aby mi došlo, že to byl mamčin hlas. Takže jsem zaječel. "Mami! Mami! Mami! Něto na mě mluví! Pomoz mi!" zavolal jsem a poslušně ji následoval pryč.

//Lesík topolů

//Galtavar (přes Mahtaë)

Než jsme se mým tempem začali hýbat, už na obloze znovu svítila ta stříbrná věc. Nespokojeně jsem zabručel a podíval se na mamku. "Kam zmizela žltá věc?" zeptal jsem se nechápavě a podíval se vzhůru. Když jsem zamrkal, kolem stříbrné věci se objevovaly i další tečky - pak tam zase nebyly, a najednou zase jo - podle toho, jak jsem se zrovna podíval. Dramaticky jsem si povzdechl. Chtěl jsem všechno chápat hned, jako dospělí. Když budu jako mamka, třeba to pak budu chápat! Napadlo mě, rychlým pohledem jsem prozkoumal mamku a pokusil se napodobit její ladnou chůzi. Chtěl jsem být i stejně velký - ale když jsem se zkusil vytáhnout, o něco jsem zakopl a skončil na čenichu. "Hmpf," vydechl jsem místo au, když jsem se napoprvé nemohl nadechnout. Trochu jsem si odkašlal a zase to šlo - přesto už jsem se o to být větší znovu nepokoušel. A nakonec mi mamka i navrhla znovu se usadit na jejích zádech. No a proč bych měl chodit, když jsem nemusel? Nadšeně jsem se na ni zase vyšplhal a schoval se za jejím krkem.
Došla ke mně další otázka Tolik otázek! Na chvíli jsem se zamyslel. Vodopád... Znělo to jako voda, takže to možná byla další voda? Zase bych si mohl hrát? Ale co ta druhá část slova? "Uhm... Voda? Já nevím, co to znamená..." zamumlal jsem trochu zklamaně. Další věc, kterou jsem nevěděl. Bylo tak těžké být vlče! Proč jsem prostě nemohl vyrůst hned?
Zavrtěl jsem ocasem, když mamka začala vyprávět. "Naše smeška?" zeptal jsem se, když mi najednou něco došlo. "Já neci domů!" zakňučel jsem a trochu se na jejích zádech zavrtěl. Sice jsem nevěděl, kde jsme, ale zmínka o smečce mi tu myšlenku strčila do hlavy.

//Vodopády

//VVJ

Na čumáčku mě polechtala srst a poslední paprsky slunce, které po mém odpočinku už jen sotva dosáhly na oblohu. Líně jsem pootevřel jedno očko a zase ho rychle zavřel, ale mamka si toho stihla všimnout, takže mi nezbylo nic jiného, než vstávat. Dostal jsem ze sebe pořádné zívnutí a dal si na čas s protahováním. To je paráda. Pomyslel jsem si. Byl jsem konečně úplně suchý, i když trochu rozcuchaný. "Doblé láno?" pozdravil jsem s otázkou na konci, protože vlastně byla čím dál tím větší tma. Moc dlouho jsem nad tím ovšem nepřemýšlel, protože mi bylo nabídnuto jídlo. Čile jsem vyskočil na všechny čtyři a začal vrtět ocáskem. "Ídlo! Jídlo!" zavolal jsem nadšeně a začal se točit kolem dokola, než mě upoutal můj vlastní ocas, který jsem si začal honit. Možná to bylo jen dobře, jinak by mě nejspíš zaujala samota a začal bych se toulat mimo úkryt. Tou dobou, kdy už jsem ovšem měl ocas ve vlastní papule a páteř v dosti nepříjemném a nepřirozeném úhlu.
Bez okolků jsem přiskočil k novému masu a začal hladově hltat. Zase to byla trochu jiná chuť, ale nebyla o nic méně výborná. Máchal jsem u toho ocasem ze strany na stranu a párkrát se zadávil, ale nakonec jsem měl v sobě skoro půlku zajíce. "M-č db-lý," pochválil jsem si s plnou pusou. Až když zmínila tatínka, všiml jsem si, že tu chybí Rowena. Neptal jsem se - už jsem byl dost chytrý abych si odvodil, že je s ostatními. Ale já ještě nechtěl za tátou. Brácha by se hodil, to ano, ovšem... Vodopády zněly až moc přitažlivě, i když jsem to slovo předtím neslyšel. "Vodpád! Půjdeme k vodpádu!" zkomolil jsem nové slovo a konečně se přestal cpát, když už jsem měl bříško pomalu jako velkou kouli. Začal jsem se kolíbat za mamkou a poslušně se držel v jejích stopách, i když mě občas nějaká nová rostlinka zlákala.

//Smrkáč přes Mahtae

Přikývl jsem na Roweninu poznámku, že voda byla studená. Podíval jsem se na svoji mokrou srst, která nepravidelně trčela do všech stran a někde se zase lepila k tělu. "A moklrá," dodal jsem a znechuceně vyplázl jazyk. Tohle určitě nebyla moje oblíbená část na hrátkách ve vodě - i když v ní to samozřejmě bylo fajn, tam jsem skoro nepoznal, že jsem mokrý. Na břehu se na mě všechno začalo lepit a písek mě všude nepříjemně štípal.
Zavrtěl jsem ocáskem, když nás mamka zase pozvala na záda. Znovu jsem se na ni nacpal jako první a uvelebil se za jejím krkem, i když jsem měl trochu problém udržet rovnováhu. Chtěl jsem udělat místo i ségře, ale ta už se rozhodla jít sama. Pokrčil jsem rameny - já jsem rozhodně nehodlal chodit, když jsem nemusel. Zabořil jsem čenich do mamčiný srsti na krku a spokojeně zafuněl. Plný žaludek, dobrodružství za sebou a spánek před sebou, no co víc si přát. "Mám vás lád," poznamenal jsem a začal poslušně poslouchat vyprávění. Měly by si obě užívat má slova lásky - období vzdoru se rýsovalo na obloze.
Pochopil jsem, že bych měl poslouchat pořádně - znělo to důležitě, ale nemohl jsem si pomoct a nakonec jsem neudržel očka otevřená. Vyšlo ze mě ještě jedno zívnutí, než jsem rozpláclý na matčině hřbetě začal tiše chrápat.

//Východní Galtavar

Ještě chvíli jsem drkotal zuby, než se k nám ségra také připojila. Spokojeně jsem vydechl, když jsem ucítil ségřino teplo vedle sebe. Sice byla také mokrá, ale pořád hřála, takže už mi nebyla taková zima. Zabořil jsem se ještě hlouběji do matčina kožíšku a zároveň si položil hlavu na Roweniny tlapky. Rozhodně jsem to dělal čistě z hlediska přežití studené noci. Opatrně jsem pokrčil rameny na její otázku, abych svoji příjemnou pozici nenarušil. "Snad blzy pšijdou," přitakal jsem a nespokojeně zamručel, když mi zase začalo unikat r a ř. Ale co - měl jsem dost času se to naučit, když jsem nemohl být jako dospělí vlci. "Asi taky půjdou spinkat," pousmál jsem se nakonec a v očekávání zvedl oči k mámě. Pořád jsem cítil studený vzduch, a i když jsem se nechtěl z rozvalené ležící polohy zvedat, tak nějak jsem čekal, že nás vezme někam do tepla.
Tlamičku mi opustilo další dlouhé zívnutí doprovázené jakýmsi zapískáním, které ze mě vyšlo. Ušklíbl jsem se. "Plomiň." zazubil jsem se na ségru a ještě se trochu roztáhl, ale nechal jsem jí jako správný džentlmen dost místa. Nastražil jsem jedno ucho a zaposlouchal se, jestli ještě jedna z nich něco říká, ale bylo jisté, že už dlouho vzhůru nebudu.

Nadšeně jsem přikývl. Někdy i vlčice měly dobré nápady. "Jo! Tšeba ji budeme mít!" zavrtěl jsem ocasem. Pořád jsem moc nevěděl, co to ta magie je - a určitě za to nemohla moje neschopnost poslouchat, ale znělo to jako dobrodružství. A já měl rád dobrodružství, ale ještě víc jsem měl rád spánek a těch blbostí jsem za jeden den udělal už tolik, že se mi chtělo pořád jen zívat. Slunce navíc zacházelo, takže jsem proti jejímu vrácení se za mamkou neprotestoval. "Jo," přikývl jsem s úsměvem přes celou tvář a chystal se vydat, no ale pak se strhla ta aféra s mým chudákem ocasem.
Alespoň se omluvila, za což jsem byl rád a zase se hrdě napřímil, i když mě můj milovaný ocásek bolel. Nepokoušel jsem si stěžovat, ještě by se mi zase vysmála - a ani to nevypadalo tak hrozně, když jsem ho zkusil zvednout a podívat se na něj. Studený vzduch ráně trochu ulevil, a pak na něj foukala i Rowena. "Čekeeej!" protáhl jsem, když si to začala bořit cestu vodou. Hned jsem jí byl v patách, ale dělalo mi to trochu problém. Sice jsem byl o něco málo větší, než ségra, ale největší samec jsem taky nebyl a brodit se vodou mi dělalo trochu problémy. Navíc se mi všechny chlupy lepily na tělo a mě zbylo jen nespokojeně bručet a přikývnout na Rowenino postěžování.
Když jsme se konečně dostali z vody zpět na břeh, rychle jsem se oklepal v pokusu dostat ze sebe mokro. Moc to nepomohlo - akorát se ze mě stala jedna velká koule mokrých chlupů trčících do všech stran, ale bylo to lepší, než když mi voda táhla tělo ke dnu. S dlouhým zívnutím jsem docupital k mamce a chopil se jejího ocasu, v kterém jsem se začal vyvalovat a hledat si pohodlné místo. Zároveň mě to zbavilo další vody, takže takový fajn bonus. Začaly mi ovšem cvakat zuby a byla mi zima, takže jsem se nadějně podíval na Rowenu. "Pojď sém," poprosil jsem a doufal, že to nebude brát jako doprošování. Sourozenci si ale museli pomáhat, ne?

Zavrtěl jsem hlavou. "Já nejsem šádný slábek!" namítl jsem, dvakrát tak naštvaný, protože ségra hned dvakrát vyslovila ta těžká písmena. Přemýšlel jsem, že bych se jí mohl zeptat, jestli mě to naučí, ale rychle jsem ten nápad zahodil. Nemohl jsem se jí doprošovat - s bráchou to určitě zvládneme sami. Místo toho jsem se snažil vymyslet, jak obhájit svoji pozici hrdiny. "Někdo se o tebe postalat musí," pokrčil jsem rameny s hrdým úsměvem. Sice bych byl radši s Alastorem, ale rád jsem zaujmul roli toho, na kterého se ostatní spoléhají. Takže jsem byl ve finále rád, že se Rowena neutopila. "Chtěl bych umet něčo s vodou," zapřemýšlel jsem nahlas a znovu do hladiny uhodil, aby se voda rozprskla. To ale mohl dělat každý. Chtěl jsem umět něco, co ostatní neuměli.
Chtěl jsem spokojeně zavrtět ocáskem, když Rowena zaječela, ale než jsem to stihl, pustila celý svůj špekatý zadek přímo na mojí milovanou huňku. "UAHHHH!" zařval jsem. A ještě použila drápky. Vyšlo ze mě něco, co by se dalo považovat za bolestivého křížence zavytí a zakňučení. "Pusť mě ty hRochu!" postěžoval jsem si a potlačil slzy, které se mi začaly hrnout do očí. Uvědomil jsem si, že ze mě také vypadlo to kouzelné písmenko, ale měl jsem momentálně větší problémy. Chopil jsem se poslední naděje a zatahal ostrými zoubky sestru za ucho, které mi bylo nejblíž. Tohle jsem si nezasloužil.

Začínal jsem celkem dost panikařit, ale pak se za mnou ozvalo zabublání, za kterým jsem se prudce otočil - a to už nad hladinou stála Rowena a chechtala se jako blbec. Naštvaně jsem zamručel, i když jsem byl rád, že se jí nic nestalo. "Ne, ale co bych šekl odičům?" namítl jsem lživě a rázně zavrtěl hlavou. Nemohl jsem dát najevo, že jsem se doopravdy bál. Já se ničeho nebál. Nikdy. Vůbec se mi pak nelíbila její historka o tom, že to nic nebylo. Nebyl jsem přeci blázen! Akorát si ze mě utahuje. Pomyslel jsem si a zamračil se. Pochopil jsem, že byla Rowena pod vodou, a rozhodl jsem se podívat se sám. Zadržel jsem dech a ponořil se pod hladinu. Svět tu byl tmavý, jako když jsem ještě pořádně neviděl - a nic tu nebylo, jen dno, které jsem tlapkami rozvířil, jak jsem se snažil udržet se na dně. Začal mě ovšem bolet hrudník a radši jsem se vrátil zpět na světlo. Trhavě jsem se nadechl a trochu se rozkašlal, ale brzy jsem zase mohl dýchat normálně. Měla pravdu - nic tam nebylo, ale byl jsem si jistý, že jsem něco viděl.
"No já nevím. Možná to na tebe číhá!" vševědoucně jsem se ušklíbl a nenápadně jí začal ocáskem zametat kolem tlapek, aby si myslela, že po ní něco leze.

Přimhouřil jsem naoko naštvaně oči, ale zasmál se. Měla pravdu, byli jsme teď celý mokří a abych z té vody vylezl, musely by se ženské hodně snažit. Bylo to celkem příjemné - ale být mokrý, ulepený a plný přilepené špíny byl prostě humus. Alespoň jsem si do té doby mohl užívat trochu zábavy, a abych to potvrdil, jemně jsem do hladiny bouchl tlapkou, takže se voda zase rozstříkla kolem a poprášila naše hlavy. Chrochtavě jsem se zasmál a spokojeně si povzdechl.
Rowena se snažila situaci uklidnit slovy, že to nic není. Ale copak jsem byl blbý? Viděl jsem to na vlastní oči a rozhodně to nevypadalo jako vlk. A i kdyby to byl vlk, byl cizí a nebezpečný. Hrdinsky jsem se postavil před ségru a začal se rozhlížet po něčem, před čím bych ji musel ochránit - ovšem i vlčice někdy měly šílené nápady a když jsem se otočil za dalším žbluňknutím, Rowena nikde. "LOWENO!" zaječel jsem skoro hystericky a málem ji ve vodě šlápl na hlavu - ale jen málem. "Kde si sestšiško?" zakňučel jsem nejistě a otáčel se kolem dokola. Teď se pro změnu chtělo brečet mě. Už jsem viděl, jak to budu vysvětlovat mamce. Ahoj mami, víš, porušili jsme tvoje pravidla a teď nemáš dceru. Znovu jsem zakňučel. Tohle jsem nechtěl.

Se smíchem jsem pokračoval vodou. Byla studená, ale už jsem v ní jednou byl, takže to pro mě nebyl takový šok. Čím výš se mi šplhala po tlapkách, tím těžší bylo běhat, ale nevzdával jsem to. Měl jsem pocit, že mi byla Rowena v tlapkách, i když byla celkem daleko za mnou, takže jsem se nezastavoval. Až, když se mi vodní hladina dostala skoro až na záda, začal jsem mít trochu strach a pro jistotu zpomalil. Pootočil jsem hlavu a všiml si, že se z Roweny stala tečka v dálce. Spokojeně jsem se ušklíbl a otočil se, abych se vrátil zpátky. Možná jsem mohl udělat ještě pár kroků hlouběji, ale respekt z vody byl tentokrát větší, než neutichající zvědavost. "Nechytilas!" prohlásil jsem vítězně hned, jak jsem se dostal zpátky k ní. Voda mi tu sahala k bokům, ale Rowena byla už skoro pod vodou. Naklonil jsem zamyšleně hlavu na stranu a přemýšlel, jaké to je asi pod ní. Už jsem pochopil, že se tam nedá dýchat, ale chtěl jsem vědět, co by se stalo, kdybych ponořil celou hlavu.
Už jsem se na to chystal zeptat mamky, když kousek od nás lehce žbluňkla voda a jakýsi tvor zase zmizel v hloubce. Automaticky jsem vyjekl a málem skočil Roweně na záda jak jsem byl zvyklý schovávat se u větších vlků. "Uah, dej to plyč! Čo e to?" zeptal jsem se sestry, jako by zrovna ona mohla vědět, co tahle voda skrývá.

Zavrtěl jsem hlavou. Samozřejmě, že bych dostal naprášeno já a Rowena by nejspíš dostala pochvalu, ale vypadalo to, že by stačilo jen ještě chvíli přesvědčovat a nic by neřekla, takže jsem to nevzdával. "No.. ae táta moc nemá lád holky," pokrčil jsem rameny a mrknul na mamku. Ani k té... Ny... Ny? Ani k Ny se moc neměl, takže jsem z toho prostě odvodil, že budeme mít trio pánské jízdy - já, táta a Alastor. Zavrtěl jsem ocáskem nad tou myšlenkou, ale nic jsem neříkal. Pořád jsem potřeboval od ségry příslib mlčení, jinak by žádná jízda nebyla a v blízké době nejspíš ani žádný výlet.
Spokojeně jsem poskočil, když Rowena přestala tak srdceryvně plakat a dokonce začala zase namítat. Zanechal jsem svého šaškování a zase se napřímil jako hrdý samec, i když v podání vlčete to vypadalo jako komedie na psa. Začal jsem nadšeně máchat ocasem ze strany na stranu, až to skoro vypadalo jen jako rychle vibrující větev, když nakonec prohlásila, že nic neřekne. To znamenalo, že jsem vyhrál, a já měl výhry rád. Ale pak mi řekla, že má ráda - a to už nebyla taková výhra, protože jsem musel přiznat, že ji mám taky rád. Samozřejmě jsem ji měl rád celou tu dobu, jen by se prostě slušilo být naštvaný ještě hodně dlouho. Dramaticky jsem si povzdechl. "Já tě mám taky lád Oweno," zazubil jsem se a napodobil její vrtění ocáskem. Očkem jsem mrkl na vodní hladinu vedle nás, než jsem k malé vlčici přiskočil a co nejjemněji ji plácl do zad. "Máš ji ségla!" zavolal jsem a rozběhl se do studené vody.

Legenda vypráví, že to jsem fakt nečekal. Povytáhl jsem zmateně obočí a pootevřel tlamu v úžasu, když se ségra rozbrečela. Samozřejmě jsem sourozence viděl brečet, popotahovat, dělat všechnu tu... další práci, co dělají vlčata, ale snad nikdy jsem to nezpůsobil já. Být to jiné vlče, asi bych se začal smát a ještě jim povídat, jak jsou ubrečení, ale tohle jsem nechtěl. Oklepal jsem ze sebe rychlým zatřesením co nejvíc vody a utíkal na břeh. Neodpustil jsem si znechucené zasyčení, když se mi na vlhkou srst začal lepit písek a jiné nečistoty, ale po pár divných zvucích jsem se dostal až k ségře. "Plomiň," zakňučel jsem a něžně do ní drknul čenichem, jak to dělali rodiče, když nás chtěli uklidnit. Vážně jsem nic z toho, co jsem řekl, nemyslel - i když já ji zrovna v lásce neměl, ale asi to nebyl úplně dobrý plán, jak ji přimět držet tlamu. "Maí tě ládi!" uklidňoval jsem jí, když se začala nadechovat k novému pláči. Poplácal jsem ji po zádech. "Ae nesmíš mu to šíct! Pak by tě lád neměl!" pokračoval jsem v trochu něžnějším vymýšlení. Přeci jsem se nemohl vzdát bez boje, a vůbec jsem nemohl uznat chybu. A mamka sama říkala, že je táta smrádě! "LRlloweno nebleč!" pokáral jsem ji trochu jemněji a snažil se její jméno vyslovit špatně. Třeba jí to udělá radost! Napadlo mě a jako poslední pokus jsem jí zkoušel čenichem jezdit srstí, jako to dělávali rodiče, když mě lechtali.

Zamračil jsem se, když můj plán si ji udobřit nefungoval. Na jiné fungoval. Akorát další důvod, proč ji ve skutečnosti nemít rád. Ani seřvání od mámy jí nepomohlo a nelíbilo se mi, že mě neposlouchala. Doskákal jsem blíž ke břehu, abych byl na její dosah, a poskočil si, aby na ní alespoň pár kapek vody dopadlo. Možná jen potřebovala popostrčit. Když ovšem začala znovu mluvit, málem jsem se začal ježit. Byl jsem naštvaný - takhle se mnou přeci nemohla mluvit - a zároveň jsem měl strach, protože tátu bych po jejím výlevu nepřežil. Zavrčel jsem, nebo spíše zachrčel, protože takové zvuky mi ještě pořádně nešly, a zamáchal ocasem. "Stejně tě nemá lád!" vyplázl jsem na ni jazyk a zamával jím ve vzduchu. Kiš kiš, tohle ti neprojde ty příšero! Pomyslel jsem si pouze v duchu, jen protože slovo příšera bylo moc těžké na to, abych ho řekl nahlas. A nechtěl jsem se jedinkrát zakoktat - jako máma, když na ni křičela. "A mamka taky ne! Kšičela na tebe a... a... já taky ne!" dupl jsem si a přikývl, abych svá slova potvrdil, když jsem se v půlce věty zarazil. "A... em... nito tě nemá lád!" pokračoval jsem. Chyběl mi brácha - takhle jsem musel všechno zvládat sám a docházel mi dech. Tolik slov najednou jsem snad ještě neřekl. Byl jsem na sebe obzvlášť hrdý a vítězně jsem se napřímil. Nedocházelo mi, že by ta slova třeba mohla někomu ublížit. Prostě to šlo samo - stačilo napodobit tón, jakým křičela mamka.