Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Medvědí jezero přes Středozemku

Pokýval jsem hlavou. Takže medvěd. Vypadá jako fajn týpek. Pomyslel jsem si, ale při slově nebezpeční jsem se trochu přikrčil. Ještě jsem byl moc mladý na to skončit jako ti zajíci, co mamka usmažila.
Pokračoval jsem v honbě na modrého motýlka. Neustále jsem koukal vzhůru a tak jsem občas zakopl, spadl, ale ihned se zvedl a začal své zvířátko zase hledat. V tom mě napadl ještě lepší způsob zábavy s tímto zvířetem! "Budu ako ty mami!" zavolal jsem někam za sebe. Pořád jsem ji slyšel i cítil, takže jsem se o nic nebál. Místo toho jsem motýlka znovu dohnal a začal skákat do vzduchu. Cvakal jsem naprázdno zuby a snažil se ho chytit, ale ten vždycky jen vylétl o něco víc nahoru nebo naopak dolů, do strany, prostě co nejdál ode mě. Jednou jsem ho ucítil mezi pysky, ale zrovna tam, kde mi zoubky teprve začínaly koukat na svět, takže možná začal létat křivě, ale stále dokázal odletět - a tentokrát jsem ho nenašel, i když jsem nepřestával hledat.

//Tenebrae přes Kopretinu

//Medvědí řeka

Doběhl jsem k dalšímu jezeru. Nebylo moc, kde se schoval, ale nakonec jsem si našel vysokou trávu, do které jsem se zahrabal a rozhlížel se kolem. Nejdříve jsem hledal mamku, ale pak mě zaujalo něco na druhé straně jezera. Bylo to maličké, protože to bylo daleko - takové hnědé, kulaté. Měl jsem chuť si to jít pomazlit, ale větší zábava bylo schovávat se před mamkou.
Vydržel jsem sedět na svém místě asi další minutu, než mě čekání omrzelo a zvedl jsem se. "Co je to?" zeptal jsem se a ani si nezkontroloval, jestli už mamka je. Byl jsem si jistý, že by mě samotného dlouho nenechala - což byl také trochu opruz, ale nevadilo. Nečekal jsem na nic a rozeběhl se k té věci naproti. Vrtěl jsem ocasem ze strany na stranu, ale než jsem stihl udělat zatáčku, abych se přesunul na druhou stranu jezera za tou věcí, upoutalo moji pozornost zase jiné zvíře. Motýlek! Takový, za kterým se jednou rozběhla Rowena. Vzal jsem to smykem a zase běžel na jinou stranu. Byla to taková zábava! A pořád jsem měl dost energie, i když už jsem neběhal tak rychle. Mamka určitě brzy najde úkryt!

//Ohnivé jezero přes Středozemku

//Ovocná tůň přes Mahtae

Mamka se na moji hru chytila a když jsem zahlédl, že se rozběhla za mnou, vyjekl jsem a začal doopravdy utíkat - rychleji, rovnou za nosem. Snažil jsem se hlídat si zem i cestu, ale nakonec jsem všechno zahodil a prostě utíkal, jako by mě něco honilo. Ale vždyť jo. Mamka! Nadšeně jsem výskal radostí a u toho se občas zasmál, při čemž se mi dech zarazil v hrdle a vydal jsem jakýsi chrochtavý zvuk, ale i tak jsem pokračoval a snažil se svoji rychlost udýchat. "Neee...chyyy...tíš!" oddechoval jsem jako bláznivý, než jsem o něco zakopl a málem letěl čenichem napřed rovnou do řeky. Stihl jsem to ovšem přibrzdit a místo toho si natloukl snad všechno, co šlo, o tvrdou zem. Odfoukl jsem si z obličeje travičku a vyplázl jazyk, abych chytl zpátky ztracený dech. "Au," vydechl jsem nakonec a trochu se zasmál, než jsem se ze země konečně posbíral. Stejně už jsem měl to chycení spočítané. Ale to neznamenalo, že bych se měl vzdát bez boje! "A teď mě nenajdeš!" zahájil jsem novou hru a kompletně na nějakou honěnou zapomněl. Nečekal jsem ani, jestli mamka začne počítat a jestli nekouká, prostě jsem se znovu rozběhl a dál čerpal svoji energii jako by nic.

//Medvědí jezero

//VVJ (přes Galtavar)

Následoval jsem mamku, ale ta brzy zastavila. Nespokojeně jsem ji ignoroval a podíval se směrem k té vodě, která tu byla. Hned jsem se do ní chtěl vrhnout, ale mamka mě nechala schovaného ve vysoké trávě. Snažil jsem se poskočit, abych viděl, co se děje, ale byl jsem moc malý. I to bylo k naštvání - to, jak jsem oproti ostatním byl maličký. I oproti sourozencům! Chtěl jsem na všechno hned vidět! Rychle jsem se sebral ze svého úkrytu a přesunul se mezi matčiny tlapky. Byla tu další vlčice, kterou jsem neznal, ale moc mě nezajímala. Radši jsem se šel podívat na tu jejich vodu. Nebyla studená tak, jako všechny ostatní - byla krásně vyhřátá a mohl jsem jí celou proběhnout a ani jednou se neponořit. Zapil jsem snědeného zajíce a zase se vyválel, jen, abych si pak tiše postěžoval, že jsem zase mokrý.
Mezitím už stihla vlčice odejít, ale mamka se k odchodu ještě neměla. Já už tohohle měl ovšem dost. "Chyť mě!" zaječel jsem zničeho nic a plácl mamku přes ocas. Rychle jsem se otočil a pelášil zase jinam.

//Medvědí řeka přes Mahtae

//jih Mahtae přes sever

Byli jsme zpátky, tam, kde byla taková sranda! Na nic jsem nečekal a vhrnul se okamžitě do vody. Byla stejná, jako předtím, možná trochu studenější, protože sluníčko už zapadalo, ale i tak byla lepší než ta, kde jsem se předtím napil. Povolil jsem tlapky a začal se válet ve vodě na břehu, takže se na mě nalepila kdejaká špína a míchala se s vodou. To jsem vyřešil velkým skokem do větší hloubky, kde jsem ze sebe bahno a písek smyl. Hned to bylo lepší, žádné teplo, ani moc zima. Akorát když jsem se vrátil za mamkou, všechno se na mě zase lepilo. Oklepal jsem se, takže se na mně objevil vzhled ježek, tedy srst do všech stran a někde zase stále přilepená k tělu, ale alespoň po mně nestékaly vodopády vody. Tohle rozhodně nebyla moje oblíbená část, ale což. Voda byla zábava, alespoň většinou.
Mamka zrovna našla jídlo. A mohl jsem se dívat! Najednou se ve vzduchu zajiskřilo a bylo po zajíčcích. Takhle mě trápit, když jsem to dělat nemohl! Ale alespoň jsem měl co jíst, když mi u tlapek přistál zajda. Začal jsem ho trhat, abych se skrz kůži dostal k masu, jak jsem to viděl u mamky - i když to nebyla zrovna skvělá práce a občas jsem se zašklebil, když se mi do masa dostalo moc chlupů. Ale byla to ňamka a zase se mi o něco zvětšil pupek. "Kam půjdeme teď?" zeptal jsem se a zavrtěl ocasem. Plný žaludek a další procházka!

//Ovocná tůň přes Galtavar

//Safírové jezero přes Dlouhou řeku

Pokračovali jsme podél další vody. Už jsem měl dost vodních hrátek a pořád jsem cítil tu ledovou vodu z předešlého jezera, takže jsem jen poslušně pochodoval po boku mamky. Napadlo mě, že bych mohl vyvést nějakou rošťárnu, ale nechtěl jsem si zbytečně unavit tlapky. Až budu mít plný žaludek... To by mohla být jiná. Mohl bych utéct. Nebo se někam schovat! A hrát mrtvého... Že mě otrávila! To by určitě bavilo i Alastora. Ušklíbl jsem se a začal si mamku prohlížet, jako bych odhadoval, co na ní můžu zkusit - přitom jsem jen zkoumal, jestli už mi dá to jídlo, nebo budeme muset ještě dál. Nedovolil jsem si říct, že už dál nechci, ať mi to přinese. Byl jsem statečný. A velký! Rozhodně velký, a dospělí si takhle nestěžovali, takže jsem mlčel.
"Hmmm," odpověděl jsem prostě na její otázku. Ne, že bych neměl domov rád - ale byl jsem raději venku. "Je tam nuda," dodal jsem a zavrtěl ocasem, když si mamka povzdechla. Nechtěl jsem, aby byla taková. Vždyť mi ještě musela donést to jídlo.

//VVJ (přes sever Mahtae)

//Jezero Na'hi (přes Sněžné hory)

Další jezero. Tentokrát jsem natěšeně seskočil z mamky a nakráčel si to rovnou k němu. Zkusil jsem do něj strčit tlapu, ale bylo až moc studené. Fuj! Postěžoval jsem si a raději do ní zabořil čenich. Už jsem věděl, že musím zadržet dech, a i když jsem pil podivným způsobem, dokázal jsem se napít. Rychle jsem hlavu zase zvedl a začal kýchat všude kolem. "STUDÍ!" zaječel jsem. Hlava jako by mi zamrzla, ale trvalo to jen chvíli a zase jsem mohl spolupracovat. Docupital jsem zpátky k mamce, jako by se nic nestalo.
Ta mluvila znovu o magii - a o tom, jak zvířátko porazila. Dramaticky jsem si povzdechl. "Taky to ci umět!" postěžoval jsem si se zamračeným výrazem. Alespoň jsme nešli domů, spíš na opačnou stranu. Ještě chvíli a domů už se nevrátíme! Zasmál jsem se, i když jsem musel přemýšlet, jestli o nás má taťka a ostatní opravdu takovou starost. No... Možná Alastor mi chyběl. Jako kdybych nebyl celý. Smutný. Ale jídlo!

//Řeka Mahtaë - jih (přes Dlouhá řeka)

//Lesík topolů přes Ageron

Došli jsme až k nějakému dalšímu jezírku, ale už z dálky jsem poznal, že tady bude zima. Vždyť jsme byli skoro doma! Nejistě jsem se za mamčiným krkem zavrtěl. Nenesla mě domů, že ne? Na obličeji se mi opět objevil zamračený výraz. "Já neci domů..." namítl jsem a koukl se směrem výše do hor. Čenich mi už tady dráždilo víc pachů, než normálně, a chtěl jsem co nejrychleji zmizet. Raději bych celé dny byl venku a prožíval další dobrodružství. Navíc nám mamka úkryt vždycky našla - a dokonce i přinesla nějakou ňamku. "A ak získáš ídlo?" zeptal jsem se najednou s novým zájmem. Kdyby mi mamka nemusela jídlo přinášet, mohl bych si ho přinést sám a měl bych nekonečnou zásobu. Mohl bych se cpát celé dny a jenom spát a čekat, až vyrostu. A pak všechno pochopím! To se zdálo jako skvělá vyhlídka.
I mamka mi potvrdila, že jezírko je studené. Přikývl jsem - však jsem ten chlad cítil až tady nahoře. Rozhodně to bylo něco jiného oproti teplému počasí někde jinde, ale bylo to příjemnější. Ale pokračovali jsme dál. Byl jsem moc líný na to seskočit a protestovat, že chci zůstat, takže jsem se prostě nechal unášet a snažil se vytěžit z příjemného chládku co nejvíc.

//Safírové jezírko (přes Sněžné hory)

Znovu jsem nadšeně zavrtěl ocasem. Takže pro vlčice? To by se mohlo hodit. Mamka, Rowena, Ny. Hned jsem jim chtěl to nové slovo ukázat.
Dalo by se říct, že mi spadla tlama, když vlk najednou zmizel. Pardon? Oči doširoka otevřené a do papuly mi mohla vletět kdejaká moucha. A když se znovu objevil, začínala mě bolet čelist z toho, jak jsem jí otvíral víc a víc. Někde z hrdla mi začalo unikat pískání, ale když vlk skočil naposledy, už se neobjevil. Tohle nadělovala Smrt? Mamka mě učila, že Život je k ničemu. Takže tohle musela dělat Smrt. Ta lepší, samozřejmě. "To chci taky," prohlásil jsem naprosto čistou mluvou a hrcnul si na zadek. Už jsem vrátil svoji tvář do normálu, ale nebyl jsem o nic málo překvapený. Chtěl jsem toho vlka najít - najednou začínal být zase zajímavý a chtěl jsem o té jeho magii všechno vědět, ale mamka mi nabídla lepší výlet. "Jó, jídlo!" zvolal jsem a začal vrtět ocasem jako pominutí. Pokud nevíte, co se mnou, dejte mi jídlo. Ještě mi stihla vysvětlit, kdy používat slovo cuchta, ale mně se líbilo víc vysvětlení Pána, takže jsem si to slovo pořád opakoval v hlavě, abych ho mohl vychrlit na první vlčici, kterou potkám. Stejně jsem nikoho neměl rád, ne?

//Jezero Na'hi (přes Ageron)

Přikývl jsem. "Aha," odpověděl jsem prostě, jako by mi to dávalo smysl. Přitom vůbec. Ale nakonec... Usoudil jsem, že svět se skládá z maminky, tatínla a tohohle Pána. Jen mě zajímalo, jestli je ještě někde další vlk jako tento. Pomalu mě každopádně začínal nudit a tak jsem se přesunul k maminčinu boku a poslouchal, co si vlci povídají. Dospělí měli stejně ten nejlepší život. Mamka určitě všechno chápala přesně, zatímco já tam seděl pomalu jako hromádka neštěstí a mračil se na všechno kolem. A to se ještě prohloubilo, když jsem dostal v podstatě vynadáno za opakování těch pěkných slovíček. "Ulčitě si cuchta..." zamumlal jsem si pod vousy, ať už to znamenalo cokoliv. Říkal to ten starý dědek, jak ho nazvala, tak to musela být pravda. A já to chtěl taky používat! Taky jsem chtěl být starý a dospělý! Život byl nefér. Ne-fér.
Energie se mi vrátila, když se znovu začalo mluvit o magiích. Vyskočil jsem na všechny čtyři a zavrtěl natěšeně ocasem. "Ukaš mi něčo! Ukašž!" poručil jsem si s dupnutím. Bez toho mě odsud dostat nemohli ani náhodou. A co to vůbec bylo, charakteristická magie? Ovládal myšlenky, ale víc? Myslel jsem, že silnější než máma nikdo být nemůže.

Pro jednou jsem obrátil pozornost na mamku. Možná už mě začínal neznámý vlk nudit. Užil jsem si svoje a to mi na tomhle setkání stačilo. Jen další povahový rys zastínění vlčecí radostí. Zavrtěl jsem tak nadšeně ocasem, i když mě mamčina slova mátla snad ještě víc. Točila se mi z toho hlava. "Tši maminy," zazubil jsem se. A proč byl samec mamka? A byl taťka tím pádem samice? A proč si neříkali normálně? Spoustu záhad, které jsem si zapisoval v pozadí myšlenek, abych je pak mohl vychrlit na nějakou další oběť.
A další nová slovíčka. Tenhle den je nejlepší! Pousmál jsem se, i když to samé jsem si myslel i o tom dnu předtím. Přišlo mi, jako by mě život nemohl nikdy omrzet. "Mami, ty jsi.. c... cc... uchta!" zkomolil jsem to podivné slovíčko. Cuchta, bestie... To musím říct tátovi. A bráchovi! A Roweně! Ještě mi vysvětlit, co to znamená. Ale pochopil jsem, že si tak říkají. Možná je to pochvala? Tatínek je cuchta. Jo, to by šlo.
Dozvěděl jsem se, že svoje kytičky prostě vyčaruje. K čemu? Kytičky se nikomu nelíbily. "To e k ničemu..." postěžoval jsem si, jako kdybych kytky čaroval já. Doufal jsem, že takovou magii mít nebudu.
Mamka už mě zase táhla domů. Trochu jsem se zamračil. Tátu a ostatní bych rád viděl, ale nechtělo se mi lézt až nahoru do hor. "Ae povezeš mě!" poručil jsem si a zůstal stát. Odmítal jsem se hnout bez pořádného kočáru.

Daleko? A kde bylo to daleko? Tolik nezodpovězených otázek. Ale pomalu jsem začínal chápat, že tenhle vlk mi toho moc neřekne. Rozhodl jsem se ho napodobit - nemůže být přeci těžké být tak málomluvný, ne? Jednoduše budu stát, mračit se a skoro vůbec neodpovídat. Už jsem si připravil svoji pozici a čekal, až se mě někdo na něco zeptá, když mi najednou sdělil, že mi řekne tajemství. A můj plán byl ta tam. "Jo, jo, plosím!" automaticky jsem poskočil a zavrtěl ocasem, než jsem si uvědomil, co jsem chtěl vlastně dokázat. Páni, vážně je to těžké. Tenhle vlk musel být silný. "Ehm, teda, když myšlíš," pokrčil jsem rameny jako by nic, ale hned jsem se zase vrátil k vrtění ocasem, když mi začal šeptat do ucha. Rozzářila se mi očka. "Já taky nevím, kdo e tvůj táta, takše mu taky nešeknu, že nejsi samice," pošeptal jsem nazpátek, nebo jsem se alespoň o šepot pokusil, ale ve finále to znělo jako normální řeč, jen mi trochu přeskakoval hlásek.
Pozornost mi upoutal mamky hlas a pro jednou jsem se rozhodl ji poslouchat, kdyby to bylo něco důležitého. Zjistil jsem, že to nebylo nic pro mě, ale naučil jsem se nové slovíčko. Rychle jsem se zase otočil na černobílého. "Ty jsi... Beš... Bezti, uhm, bestie?" zeptal jsem se, abych si to potvrdil. Ale mamka mu tak řekla a ta měla vždycky pravdu. "A čo to znamená?" dodal jsem a přemýšlel, kde a na kom bych mohl nové slovíčko použít.
Pootevřel jsem v neuvěření tlamu dokořán. On si... Nehraje?! "A jak to děláš?" zeptal jsem se v úžasu. Vždyť to bylo nemožné! Každé rvaní se sourozenci, každá honba za jídlem, každé blbnutí ve vodě - všechno to byla hra! Co dělal celé dny? Očividně pěstoval kytičky. Trochu jsem se zamračil. "A k čemu to teda je?" odpověděl jsem možná až moc drzým hlasem na mé poměry. Nebudu lhát, zalíbilo se mi to.
Natočil jsem pohled k mámě, stejně jako on. "Já nemám babičku," namítl jsem. Ani jsem pořádně nevěděl, co to je. Raději jsem se vrátil ke svojí hře na tátu a on na syna. Byla to hra? Vždyť říkal, že si nehraje. Takže to asi hra nebyla. Vážně chtěl být můj syn? "Ale já tě nemám čím klmit!" upozornil jsem ho a posadil se, abych mohl ukázat na svoje bříško. Žádné mlíko tam nebylo.

Dva dospělí si mezi sebou pořád povídali, ale to mě nezajímalo. Více mi prostě vrtalo hlavou to, jak se to tedy má s tou záležitostí mamka. Nakonec na mě vlk vychrlil, že ne každý má tátu. Trochu jsem se zamyslel. Také jsem zrovna neměl tátu, vždyť byl někde pryč se sourozenci! "A kam šel?" zeptal jsem se napřímo. Musel jsem zjistit, jak ta jejich rodina fungovala. Možná byli stejní jako ta naše. Také jsme teď byli rozdělení!
Zjistil jsem, že vlkovi se úplně nelíbilo, když jsem ho kousl. Zamračil jsem se - nebylo to tak strašné. Jen jsem trochu stiskl zoubky. A ještě mi řekl tak ošklivá slova, kvůli kterým jsem se zamračil ještě víc. "Né, plosím, nešíkej mu to..." změnil jsem svoji zvědavost na vlezlost. Rozhodně jsem nestál o to, aby kdokoliv cokoliv říkal tátovi - hlavně, pokud to obsahovalo mě a špatné chování. Určitě jsem taky nechtěl, aby mi vytrhal kůži na krku. Bylo to vůbec možné? A jak moc to bolelo? "Já... já ti můžu s něčím pomoct, když mu to nešekneš!" dodal jsem rychle. "Plomiň," omluvil jsem se nakonec, abych tomu dodal třešničku na dortu. Nemůže říct ne! Jsem neodolatelný. Zavrtěl jsem ocasem. A nakonec mi prozradil i své jméno.
"Mně šíkají Si-ius!" odpověděl jsem ihned. Nemohl jsem si nevšimnout, že už zase není taková tma. "Koukej, slunce! Teť si můžeme hlát ve vodě!" poskočil jsem si a začal běhat kolem jako neřízená střela. Dokonce jsem vzal na vědomí i mamku a také ji oběhl. "Mamí, vezmeme ho s sebou! Plosííííííím!" zaprosil jsem a na chvíli udělal smutná očka, než jsem se vrátil zpět do běhání. "A co umíš za magii? Umíš taky tvošit zvíšátka ako mamka? A umíš mluvit iným do hlavy?" nepřestával jsem s bombardací otázek. "Pojďte Pane, budeme si hlát!" zasmál jsem se a konečně se zastavil přímo před ním.
Trochu jsem se zamračil, když odmítl moji nabídku být můj brácha. Já jsem byl ten nejlepší brácha! Nechápal jsem, co měl za problém. Ale už jsem pochopil, že jsem ve skutečnosti nic nepochopil. Bylo to beznadějné. "Hmmmm... Tak můšeš být můj syn!" znovu jsem začal vrtět ocasem. "Á taky budu máma!" nadšeně jsem se otočil za vlastní mámou, oči doširoka otevřené, jako bych na něčem ujížděl. "Jsme tši mámy!!"

Trochu jsem se zamračil. Takže je sám? To nedává smysl. Stál jsem si za svým. Pro mě to prostě byla mamka, taťka a sourozenci. Tenhle vlk nedával smysl a mně se to nelíbilo. Nebo možná jo - měl jsem co zkoumat, ale nelíbilo se mi to, že jsem najednou ničemu nerozuměl. Zmateně jsem se podíval na mamku, jestli mi to vysvětlí, ale ta to naprosto ignorovala. Dramaticky jsem si povzdechl a začal vlka zaučovat. "To nemůžeš. Mušíš mít i tátu," zavrtěl jsem nespokojeně hlavou. "To bys ale měl vdět, si plšeci staý! Ako můj táta!" vysvětlil jsem mu, o nic méně zmatený, než předtím.
Dál jsem se snažil něco najít, ale to, z čeho kapalo mléko od mamky, neměl. Naopak, určitě byl táta! Viděl jsem to na vlastní oči, ale než jsem stihl cokoliv udělat, odháněla mě jeho tlapka. Na protest jsem zabručel a naslepo se na chvíli někam zakousnul, než jsem toho nechal a začal se radši motat kolem něj. "Nejsi máma. Máš tam tátu!" namítl jsem znovu. Sám jsem to zkontroloval, takže to nemohlo být jinak. "A ani nemůžeš být táta! Enom můj táta e táta! Ak ti šíkají?" zeptal jsem se a trochu zavrtěl ocasem. Už jsem to začínal chápat. Snad. On nebyl ani táta, ani máma. Ale kdo teda byl? Brácha? Toho už jsem měl a dalšího jsem nechtěl. Nebo k nám vůbec nepatřil? Ale vždyť vypadal jako Ny! Tak to nechápu. Pomyslel jsem si znovu.
Vykoukl jsem zpoza jeho ocasu až když mi začalo být vyhrožováno. Chtělo se mi zakňučet a chtěl jsem mamku prosit, aby nic neříkala, a abychom tu mohli ještě chviličku zůstat, ale pak jsem si vzpomněl, jak mluvil ten vlk. "Á nikam nejdu," prohlásil jsem klidným a nezaujatým hlasem, i když v podání vlčete to vyznělo spíše vtipně. Za mě jsem ovšem odvedl nádhernou práci a podíval jsem se na černobílého vlka, jestli mi to schvaluje. Jsem jako ty! Chtělo se mi ještě říct, ale bál jsem se, že by mi nakonec mohla přistát jedna od mámy.
Nakonec mi dovolila si s ním trochu hrát. Nadšeně jsem poskočil a odešel ze své skrýše za vlkem jen abych se opřel o jeho tlapku a dožadoval se pozornosti. "Mám blatla! Je stejný jako já! Ale je s tátou! Budeš teď můj blácha ty?" zavrtěl jsem ocasem. Alastora sice nemohlo nic nahradit, ale třeba bych ho mohl naučit, jak vypadat jako já. Nebo ještě líp! Mohl bych vypadat jako on. Zhluboka jsem se nadechl a byl připravený spustit smršť otázek.

Nechápavě jsem naklonil hlavu na stranu. Máma? Ale máma byla holka. Nebo mohla být máma i kluk? Měl někdo mámu a tátu kluky? Co to? V hlavě mi to šrotovalo o sto šest, než jsem se nakonec rozhodl, jak to ve skutečnosti je. "Á už vím! Ty si táta máma a něte máš tátu tátu! Ste oba šamci? A ploč? Vždyť by to měla být maminka a tatínek! Ty nejsi samice, ne?" zeptal jsem se a když už mi nic neudělal, začal jsem se mu cpát pod tlapky, abych zjistil, co vlastně je. Táta ho tam přeci taky měl. On musel taky! "A dáváš mlíko?" zeptal jsem se najednou. Když už mi ho nechtěla dát mamka, tak by mi ho mohl dát on, když je ta máma. Nebo není? Hlava mi z toho šla dokola kolem, načež se přiřítila mamka. A chtěla mě odtáhnout domů - nebo alespoň za ostatními.
"Ne!" poručil jsem si, nafoukl naštvaně tváře a utíkal se schovat za vlka. "Á ji neznám!" zamručel jsem směrem k němu, i když jsem moc dobře věděl, kdo mamka je. Ale já vážně nechtěl domů. Ani za ostatními! Vždyť s tímhle pánem byla taková legrace. A jak mluvil. Tak nezaujatě. Já jsem máma. Trénoval jsem si v hlavě vážný a zamračený výraz. Budu jako on!