Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Protočil jsem s dramatickým povzdechem očičkami. Nezlobit? Kde v tom byla sranda. Musím se někoho zeptat, jestli mamka nekecá. Třeba táty! Zavrtěl jsem zase ocasem a vrhl po ní šibalský úsměv. "Já uš zlobit nebudu!" zalhal jsem. Ale bylo mi zakázáno i říkat to skvělé slovíčko... To nebylo vůbec fér! Prostě... Prostě to nebudu říkat nahlas! Ale budu si to myslet! Přikývl jsem si sám pro sebe a spokojeně se ušklíbl. Prošla kolem nás vlčice s nějakou svojí skupinkou. Cuchta! Pomyslel jsem si a podíval se na mamku, jestli z toho něco bude. "Ahój!" protáhl jsem na pozdrav, abych nebyl za neslušné vlče. Pořád jsem se trochu bál zlobit.
Zmateně jsem se rozhlédl, když někomu bylo řečeno, aby vypadl. Meine-co? Pohled mi padl na Pána a ocas mi začal kmitat ze strany na stranu, než jsem si vzpomněl, že takhle se to nedělá! "Zd-avím," pronesl jsem jako dospělý vlk a hrdě se narovnal. Líbí se mu to? Tak líbí? "PANE!" nevydržel jsem to nakonec a málem se na místě roztekl, jenže to už jsem byl táhnut dál. Lov? Pán? Co teď? Kompromis! "Pané, poď s námi!" zavolal jsem za sebe a utíkal vpřed.

//Orlí dráp

//Gallivesnička přes Midiam

Zabručel jsem. A jak to, že tu Život mohl žít? To bylo tak nefér! Byl pro všechny nebezpečný a já se začínal bát. "A... a co kdyš mě pšijde sníst on? Já chci být s tebou mami!" vyděšeně jsem se začal mamce plést pod nohy ve snaze se k ní přitulit, ale nakonec jsem se smířil s možností jít jen hodně blízko. Rozhlédl jsem se kolem, ale žádný Život vidět nebyl. Ani Styx! Supr!
Nedovolila mi nadávat - až v dospělosti. Achjo... Zase jen dospělí. Sklopil jsem hlavu a chvíli šel jako hromádka neštěstí, než mě něco napadlo. Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu. "A plo sebe si nadávat můšu?" zeptal jsem se a hodil po mamce očko. Pořád nevypadala úplně mile, ale na něčem jsem jí to musel ukázat. "Tšeba..." začal jsem a rozhlédl se kolem. Přímo přede mnou byla vyhrabaná menší nora, takže jsem zpomalil, názorně jí ukázal, jak si v něčím domečku zasekávám tlapku a padám k zemi - opatrně si lehám. Vykvíkl jsem, jako bych si ublížil, a otočil se zpět k noře. "Au, ty cuchto!" řekl jsem z plna hrdla a spokojeně se zase posbíral, jako by nic. Pokračoval jsem dál. "Takhle!" vysvětlil jsem a hodil po mamce očička plná čertíků. Nemohla říct ne! Určitě také nadávala! "Plosííííím!" zakňučel jsem s protáhnutím Í a poslušně ji následoval tam, kam mě vedla. Jídlo na prvním místě!

Vlčice místo odpovědi odešli. Smutně jsem si vzdychl, ale vyrušil mě vlk. Zavrtěl jsem ocáskem. Ryby? Nevěděl jsem co to je, ale Castor se díval na jezero, takže jsem předpokládal, že to žije tam. Takže to byla ta věc co plavala v jezeře s Rowenou! Došlo mi. Zavrtěl jsem hlavou v nesouhlasu. "Můšu to zkusit?" zeptal jsem a připravil se na kraji jezera, abych po něčem takovém mohl skočit. Jen jsem moc nevěděl, jak na to - nechodilo to po zemi nebo nelétalo jako hmyz, po kterém jsem se vždy oháněl. Jenže ani ryby jsem si vyzkoušet nemohl, neboť mě mamka táhla domů. Tentokrát jsem neprotestoval, ale dal jsem jasně najevo, jak mi to vadí. "Pápá!" přišel jsem k vlkovi a pak už pelášil za maminou s nafouknutými tvářemi a zabručeným výrazem hodným medvěda.
Zamračil jsem se nad jejími slovy. Vždyť když mohla dát ránu mě, mohla ji dát i té šedivé vlčici! Nedávalo to smysl. Nakonec jsem jen pokrčil rameny. "Ty a táta je pšemůžete!" odpověděl jsem prostě. Věřil jsem, že nám žádné nebezpečí nehrozí. Ta vlčice nevypadala nebezpečně!
Minuli jsme další vlčici (Aseti). "Ahoooj!" pozdravil jsem natěšeně a chtěl dodat i nová slovíčka, ale mamka už tak byla dost naštvaná. Tak jsem raději pokračoval dál.

//Kam mě Lennie povede

1.

Ťapkal jsem po lese a konečně si pro jednou dával pozor, kam šlapu. Pro jeden den už jsem měl dost modřin a odřených míst na hlavě. Byl jsem celý od pavučin a prachu – naprostý rozdíl od zbylých dvou vlčat. Chtěl jsem utíkat a kutálet se z kopce, ale vždycky, když jsem se na to chystal, vzpomněl jsem si, jak se mamce moje zbrklost nelíbila. Napadlo mě, jestli tohle není ten stejný sen, který se mi už jednou zdál – voda, zlí vlci, všechno možné, co mě děsilo. Jenže tady to vypadalo příjemně, a taky to bylo cítit méně jako sen. Tady mamka určitě nebude! Zavrtěl jsem ocáskem. Čas na legraci, když jsou všichni staří a brzo stejně zaklepou bačkorama.
Rozběhl jsem se dolů, jako by to nebyl žádný problém pro vlče. Hned při první zatáčce, abych se vyhnul stromu, mi tlapka podjela na nějakém roštím a už jsem jel raketovým pohonem z prudkého kopce. Hrcnul jsem si z toho na zadek, ale ani to mě nezastavilo. "Jupí!" zaječel jsem a začal se smát, načež mě roští vyplivlo do nějakého borůvčí, takže se k pavučinám přidala i krásná fialovomodrá barva. Nepřestával jsem se řehtat jako pominutý – takhle kdybych mohl cestovat pořád! Vyskočil jsem zpět na všechny čtyři a nějakým způsobem se vymotal z křoví. Stylem, že se mi za chlupy zachytila větvička a chodil jsem nadále po lese s větví u ocasu.
Chvíli jsem šel zase pomalu. Ze všech těch prudkých pohybů jsem potřeboval vystrčit jazyk a trochu si oddechnout, ale ouha! Trochu jsem zakňučel, spíše z leknutí, když se jeden z mých nádherných zoubků pohnul. Tak to ne! Zvedl jsem jazyk, jako bych si ho chtěl položit na čenich, a zkusil se do vlastní tlamy podívat, ale vznikl z toho jen velmi podivný obrázek pro ostatní kolemjdoucí. Čím budu kousat? Uh, mami! Co s tím mám dělat?! Sklopil jsem vyděšeně ušiska k hlavě. Takže tohle byl ten stejný sen! Teď se stanou další příšerné věci! Pěvně jsem sevřel oči. Probudím se dřív, než to přijde!
"Vstávej!" promluvil jakýsi skřehotavý hlas. Vyjekl jsem krásným holčičkovským výkřikem a uskočil snad o celý metr. Tohle… tohle byl ten zlý sen? Růžovej zajíc ve velikosti vlka? "Vy vlčata budete jednou můj konec," zamumlalo to a zabořilo čenich do obrovských tlapek. Usoudil jsem, že mi to nejspíš neublíží. "Ahoj, Cuchto!" zavrtěl jsem ocasem a přiskočil blíž, abych si to očichal. Možná by se to nechalo i označkovat? Od teď to bylo moje!
"Nazdar, prde. Hele, dej sem ten zub. Ulehčíš nám to oboum – nevidíš tu frontu co tu mám?" rozhlédl jsem se kolem. Ne, žádná fronta tu nebyla. A vážně mi řekla prde? Další nové slovíčko! A mohl jsem ho používat na ostatní! Ovšem svůj milovaný zoubek jsem tomu dávat nechtěl. "Ne!" zaprotestoval jsem a dupl si. Žádné takové.
"Tak hele ty malej harante, vážně na tebe teď nemám čas. Dej to sem!" králík se ke mně natáhl, ale já uskočil. Jsem vítěz! Vyplázl jsem jazyk v protestu, ovšem to jsem nečekal, že mě to za ten jazyk čapne a přitáhne k sobě. "AHUUUU!" zaječel jsem, ale to už se mi to začalo rozhlížet po tlamě. Po chviličce mě to konečně pustilo a lusklo prstíky. Co to? Když jsem chtěl zase promluvit, zoubek udělal cink… A byl venku. Vystřelil jsem ze svého místa, abych ho chytil, ale zajda už ho měl u sebe. "A příště nechci bejt zajda!" zavolalo to ještě, když se to začalo cpát do největší stromu v okolí a najednou zmizelo. Můj obličej byl v tu chvíli jeden velký otazník. No, tak fajn… Nakrčil jsem čelo a raději se také rozešel k odchodu. A chyběl mi přední zub!

Zamračil jsem se nad jeho slovy – kdo mu dovolil dělat mi proslovy? Všichni byli plní nudy, není divu, že rodině jsem dělal ostudy. Chtěl jsem zažít dobrodružství! To těžko se dělá s hořkostí. Pokrčil jsem rameny, jen tak, pro radost – vždyť to ani nebyla má starost. Mně se slovíčko líbilo, proč by se ostatním příčilo? "To neva," řekl jsem zleva. Vlk začal mi magii ukazovat, zase jsem své vlče začal prokazovat. Šťasten jsem poskočil, zase jsem se něco naučil. Vzduch nezní špatně, také skončí v mé magické zásobně. "Silius jsem já!" byla slova má. On jmenoval se Castor, však zapamatoval jsem si jen Lastor.
Maminka začala zlá slova říkat. Já ale nebyl vlče, co by začalo naříkat. Provokovalo mě to k dalším blbostem, a mamce předhazovalo dalším starostem. "Tak mě nech jít!" zavrčel jsem – proč mě nenechají být? Věděl jsem, že to neudělá. Moje hlava nebyla dutá. Otočil jsem pozornost k dvěma dávám, něco si říkaly, hádám. Sic mě jedna málem sežrala, zvědavost mě přežrala.
"A vy dvě ste maminy?" zeptal jsem se bez viny. Špitaly spolu jako máma s tátou, a vlčata jako já po takových věcech tápou. Jak to bylo tedy? V životě jen spolu pěly? Však to byly dvě vlčice, to se mi nelíbilo velice. Měl to být jen máma s tátou – ale i Pán byl mámou. Měl jsem z toho v mozku zmatek, ale což – pořád jsem byl jen malý spratek. Bylo to tak zábavné, trápit rodiče bezradné! Otočil jsem se na mámu. Kam teď asi potáhnu?

Zamrkal jsem očičkama na toho vlka. Vypadal jako já, byl také hnědý, takže mě zajímal nejvíc. Byl to taky náš příbuzný? Ty dvě vlčice jsem si nedokázal nijak spojit, tím pádem mě po mém pozdravu hned omrzely. Chystal jsem se zabombardovat vlka otázkami. Měl žlutá očka - jaká to byla magie? Já taková očka měl a žádnou jsem neměl. Takže neměl žádnou? Ještě, že mi žádný ostych před cizími nadělen nebyl. "Co máš ty sa magii? Šádnou?" zeptal jsem se ho a naklonil hlavu na stranu. Raději jsem se ani za mamkou neotáčel - měl jsem neustále pocit, že za chvíli ucítím za krkem zuby a poletím přes celé jezero zpět do hor. Ale stálo to za to!
Tedy, stálo to za to, než se na mě obořila ta šedivá vlčice. Bylo to jiné, než předtím - tuhle jsem sice také neznal, ale na rozdíl od tamté nezůstala jen u slov a málem jsem ucítil její zuby na čenichu. Spadla mi čelist a oči jsem měl vyvalené jako dva tenisové míčky. Coto? Tohle nikdy neudělali ani rodiče! Bylo to normální? Zavrtěl jsem hlavou, abych se vzpamatoval, ale měl jsem dost sebezáchovy, abych se utíkal schovat za matčiny tlapky. "Plomiň mami, já už nebudu odcházet!" zakňučel jsem. Možná bych se měl omlouvat spíše šedivé vlčici, ale byla to určitě jen jedna velká cuchta - jak jí říkala mamka!

//Asgaar (//Asi jsem chcípla :"DDD)

Mamka mě uzemnila svými slovy. ...Co? nakrčil jsem čelo a nejistě ji sledoval dál. Možná jsem měl přeci jen zůstat s ostatními. "Cože?" odhodlal jsem se nakonec zeptat nahlas. Moc jsem toho z jejích slov nepobral - a sice jsem zdědil dobrý sluch, ale tohle bylo... Vlastně jsem ani nevěděl, co to bylo. Raději jsem pokračoval dál pod příslibem jídla. Jen jedno jsem pobral - cuchta. Pardon? Takže já jsem to používat nesměl, ale mamka ano? Takhle by to nešlo. Sice jsem pochopil, že vlčice je nebezpečná a jakýsi bratránek málem zahodil bačkory, ale neměl doprovod - a to já měl! "Ahoj Cuchto!" pronesl jsem naprosto čistou řečí - ale šeptem, protože jsem dostal nakázáno, abych byl tiše. A všiml jsem si i dalších vlků! Vyskočil jsem ze svého úkrytu za trávou. "Ahoj!" pozdravil jsem hnědého vlka. "Ahoj!" pozdravil jsem i druhou vlčici a začal vrtět ocáskem. Vypadali jako Pán! Takoví zamračení. Určitě nebyli nebezpeční. Měli maminku? Nebo tatínka? Ještě jsem se neodvážil to jít prozkoumat.

Až když přišli všichni ostatní, uvědomil jsem si, že bych možná měl pozdravit. "Nojo, ahoj, ahoj!" zamumlal jsem a dál se věnoval svým vlastním věcem, tudíž lovení různých broučků a snažení se vyšplhat na tu skálu. Být jen o kousíček větší, možná by se mi to i povedlo. A zase jsem byl u dospělosti! Všechno tam bylo tak jednoduché. Podíval jsem se na Rowenu, která se došoupala jen chviličku po mně. Byl jsem stejně vysoký jako ona, což byla hanba, vždyť to byla holka! Nakonec jsem to vzdal a rozvalil se na zemi pod skálou. I tam svítilo sluníčko.
Zanedlouho k nám přišla i mamka. Trochu jsem se přikrčil, bál jsem se, že by mi zase mohla nějakou uštědřit, ale nic takového se nestalo. Místo toho si začala šeptat s taťkou. Znechuceně jsem vyplázl jazyk a raději se věnoval dalšímu lovení maličkých broučků po zemi. Našpicoval jsem uši až když ke mně došlo slovíčko lov. Jídlo? Nadšeně jsem poskočil a rozběhl se za ní, naprostý ignor ke všem ostatním. "Mami, mami! Á ti odpo-u-štím!" zavolal jsem za ní a snažil se srovnat její rychlý krok se svými malými tlapkami. "Dáš mi naíst?" zavrtěl jsem ocáskem a následoval ji pryč. Hold... Brácha i ostatní musejí počkat. Jídlo je důležitější!

//Medvědí jezero (přes Šakalku)

//Sirius jde za bratříčkem!

Než však vlk stihl pořádně odpovědět, vzduch protrhlo za vytí a já už zase byl v plném provozu. Vyskočil jsem na všechny čtyři a rozběhl se směrem, kterým jsem ten zvuk odhadoval. Nenapadlo mě, že by to mohl být někdo nebezpečný. A také mě nenapadlo, že bych se třeba mohl někoho zeptat na cestu. Místo toho jsem utíkal jako střelený a vzhledem k tomu, že tohle místo byl jeden velký hvozd, hned při první zatáčce, kterou jsem chtěl udělat, se mi tlapka sekla pod kořenem, tělo šlo doprava, zatímco hlava doleva, páteř se mi zkřivila do nepřirozeného úhlu a mozkem jsem to vzal o nejbližší strom, než jsem konečně skončil na zemi. "AU!" zaječel jsem a chvíli zůstal ležet, než mi přestalo dunět v hlavě a pohled se mi vrátil jen do jednoho obrazu. Nebrečel jsem - ale bylo to spíše šokem, protože hned, jak jsem se zase postavil, trochu jsem popotáhl. Jenže na to nebyl čas, musel jsem pokračovat!
Takže jsem utíkal dál, tentokrát v podstatě stejným směrem zpět za skupinou, protože jsem se zapomněl zorientovat, když jsem spadl. Aby toho nebylo málo, když jsem zase zahlédl vlky, s kterými jsem mluvil předtím, chtěl jsem se otočit - jenže jakási myška, možná jen brouček nebo ptáček, pohnul s křovím opodál a moje pozornost byla zase upoutaná něčím jiným. Takže... jsem šel zase na úplně jinou stranu za honbou na vetřelce. Skočil jsem po něm jako blbeček do nejbližšího křoví, kde jsem se zamotal do všemožných pavučin a jiného bordela, začal kašlat kvůli prachu a málem se udusil, než mě křoví vyplivlo z druhé strany ven. Co to? Zatřásl jsem hlavou a dvakrát za sebou kýchl kvůli všemožnému sajrajtu, co se mi dostal do oběhu.
Začal jsem postupovat dál, nejdříve pomalu a opatrně, ale to mě brzy přestalo bavit a začal jsem zase pelášit vpřed. Tentokrát mě v cestě skoro nic nezastavilo, ačkoliv... Byl tu moment, kdy nahoře přeletěl další neznámý dravec a moje hlava střelila vzhůru - no a než jsem ji stihl zase narovnat, všechny čtyři tlapky se mi zasekly pod jednou z (velmi) menších skal a hlava mi padla přímo na ni. Zuby cvakly a jeden se, zatím bez mé vědomosti, začal pomalu hýbat - no neměl jsem čas to zkoumat. Málo času! Začal jsem se kolébat do strany, než jsem chytl zpět svoji rovnováhu.
Utíkal jsem dál o sto šest, a párkrát ještě zakopl o nějaký kořen, než jsem se dobelhal v podstatě náhodou až k dvěma vlkům - tou dobou jsem už totiž hledal cestu zpět. Ale hádejte, kdo to byl! Ocásek mi začal kmitat ze strany na stranu. Chyběla mi mužská převaha! Dal jsem se znovu do běhání, až jsem skončil u taťky pod skálou a málem si zlomil krk, jak jsem koukal nahoru. "Tati, tati! Mamka mi dala lánu!" postěžoval jsem si okamžitě a ani se neobtěžoval ho seznámit s okolnostmi. Měl jsem dost práce s poskakováním kolem a hledáním místa, kde by se dalo vyškrábat nahoru, jenže už teď bylo vidět, že jsem do výšky moc nepobral, takže jsem to nakonec vzdal a posadil se pod nimi. "Alastole! Mám nová slovíčka! A potkal sem Pána! Umí miset a sase se objevit inde! A tváří se takle," řekl jsem a nahodil zabručený výraz plný nezájmu. "Poď sem!" zavrtěl jsem ocasem a rozhlédl se, jestli kolem mě neprochází mamča. Musel jsem mu ty slovíčka pošeptat, už jsem se bál, že bych z toho nevyvázl živ a zdráv. Ale když je budeme říkat ve dvou, to bude jiná! A co to měli divného vedle sebe? Že by zajíc?

Zaslechl jsem jméno svého bráchy. "ALASTOL!" zaječel jsem přes celý les a začal skákat kolem dokola. Tolik mu toho musím říct! O Pánovi, o našich cestách s mamkou, o nových slovíčkách. A chybělo i mi hraní. Vždyť to bylo moje dvojče!
Zavrtěl jsem ocáskem. Brzy se magie naučím, to už mi říkala i mamka - ale kdy bylo brzy? Všechno bylo tak složité. A i on vypadal, že všemu rozuměl. Akorát další důvod mých nekonečných stížností na život vlčete. Alespoň, že mi jednu vlk ukázal. Zůstal jsem znovu stát s otevřenou pusou, i když se to nemohlo vyrovnávat Pánovi. "Hustý! Co je palyzovat?" naklonil jsem nechápavě hlavu na stranu. To slovíčko jsem ještě neslyšel, ale určitě to bylo stejně super, jako cuchta nebo bestie, i když se nedalo použít na ostatní. Nebo jo?
Trochu jsem se skrčil, když k nám přihopsal další vlk. Takže to byla smečka? Ale nebyla to ta naše. "Já myslel, še sme jenom my. To se po nás opišíte? Nebo jak to funguje?" zamračil jsem se ještě víc na černého vlka, jehož jméno jsem sice zaslechl, ale ještě jsem si to s ním úplně nespojil.
Líbilo se mi, jak všichni reagovali na slovo cuchta. Byla to sranda! Ale najednou jako by mě něco praštilo zevnitř, srdíčko se mi rychleji rozbušilo a hlavně jsem se nehorázně lekl, takže to na tom přidalo. NEKŘIČ. Napomenul jsem se kousl se do jazýčku. Byl jsem odvážný! Nemohl jsem se chovat jako mimino! Nebreč, nebreč, nebreč, nebreč. Opakoval jsem si a jen trochu popotáhl, ale doufal jsem, že to nikdo neslyšel. "Nemám tě lád," zabručel jsem na mamku s tím největším kakabus ksichtem, co kdy Gallirea viděla. Jenže pak se mi do oušek dostala slova Awnay k tomu novému. Blbeček? A už mi zase hráli čertíci v očích.

Vlka jsem si všiml, až když promluvil - ale byl mi celkem jedno. Stejně si mě nevšímal! Měl jen podobné klikyháky, jako mamka, takže jsem si zapsal, abych se zeptal, jestli jsou sourozenci - jenže jsem měl na práci jiné věci. Zmateně jsem naklonil hlavu na stranu. Jiná mamka? "Je tu Pán?" zeptal jsem se nadějně a začal vrtět ocáskem. Podíval jsem se zpět na černého vlka. "A ty jsi taky Pán? A umíš taky skákat? Chala-cha... um... máš doblou magii?" rozzářila se mi očka. Nedokázal jsem říct charakteristickou, ale což. I tohle fungovalo!
Další neznámá vlčice přišla a hned mě začala napomínat. Zamračil jsem se. Pán říkal, že je to v pohodě. A kdo vůbec byla? Mě mohl napomínat jen tatínek a možná mamka! Naštvaně jsem si dupl, i když mi na tváři hrál šibalský úsměv. "Cuchta, cuchta, cuchta, cuchta!" opakoval jsem a při každém slově poskočil. Mamka mě pak také napomenula, a to už byl vrchol. Vždyť říkal, že je to dobře! A já si můžu říkat, co chci! "Blé," vypadlo ze mě, když jsem na mamku vyplázl jazyk.

//řeka Midiam

Docupital jsem do jakéhosi hvozdu. Smrdělo to tu podobně, jako u nás doma - a stejně jinak. Prostě tu bylo hodně vlků a všechny ty pachy mi dráždily čenich. Ale doma jsme rozhodně nebyli. No, co už. Moc jsem nad tím nepřemýšlel a začal si vykračovat územím, jako by nic. Občas jsem si zkontroloval, jestli mám mamku nablízku, ale jinak jsem se naplno věnoval prozkoumávání a kopání do šišek. Není tu, co dělat. Protočil jsem očkami a začal klusat dál, stejně jako jsme to dělali posledních pár dní - dojít někam a odejít zase jinam. Bavilo mě to. Nemuseli jsme trčet na jednom místě.
Málem jsem už odešel, když jsem jen kousek ode mě zahlédl známou černohnědou srst. Chtěl jsem se k ní rozeběhnout jako vždycky - a třeba ji povalit na zem, ale vzpomněl jsem si, jak odtažitý byl Pán. Chtěl jsem být jako Pán! I když tu část s maminou bych raději vynechal. S jedním zavrtěním ocásku jsem se líně rozešel k ní, než mě to přestalo bavit a zase jsem trochu zrychlil. "Ahoj LlllRloweno," pozdravil jsem se zubatým úsměvem a svým zkomoleným R. A pak ta část s misí Pán. "I ty jsi cuchta?" zeptal jsem se a zvědavě naklonil hlavu na stranu. Musela být. Byla to samice a bylo to normální oslovení pro samice. Ani jsem si nevšiml toho starého vedle ní.

Nakonec jsme se utábořili u řeky. Spokojeně jsem se zavrtal do mamči kožichu a díky plnému žaludku a spoustě ušlapaných kilometrů už mi brzy z pusy unikalo tiché spokojené chrápání a u nosu se mi při každém výdechu tvořila bublina.
Svět se chvíli točil, než se zastavil a já stál uprostřed… Ničeho a přesto něčeho. Byla to taková ta dětská neúplná představa o tom, kde asi sídlí zlo, aniž by jim někdo doopravdy řekl, jak to tam vypadá. Bylo světlo, ale mlha – takže zároveň tma. Nebylo vidět na krok a ve vzduchu viselo dusno. Něco jako ticho před bouří, akorát tohle ticho by poznalo každé trdlo. Nespokojeně jsem zakňučel. Měl jsem z toho všeho takový divný pocit za zády. Jako by mě někdo zezadu sledoval, ale když jsem se otočil, nikdo tam nebyl. "Alastore?" zeptal jsem se. Ale… bylo to divné. Nejen, že můj hlas tvořil ozvěnu. Uměl jsem vyslovit i R a když jsem to zkusil, dokonce i Ř. A… všechno se zdálo tak nějak menší. Byl jsem veliký? Vyrostl jsem! Nadšeně jsem zavrtěl ocasem a chtěl jsem si i poskočit, ale něco mě drželo při zemi. Vždyť… Vždyť jsem se nemohl hýbat! Jakože vůbec! Začal jsem znovu kňučet, a dokonce jsem se snížil i k volání o pomoc. "Maminko! Tatínku!" zabrečel jsem a s usopleným obličejem se pokusil znovu pohnout. Proč to nešlo?
Mlha se po chviličce trochu rozutekla, ale pořád nebylo vidět. Alespoň já měl očka zalepená slzami. Chtěl jsem domů. Za maminkou, za tatínkem, za Alastorem i za Rowenou. I za Nym! "Copak se ti stalo, můj maličký?" zašeptal najednou sladký hlásek. Zvedl jsem hlavu – přede mnou stála vlčice, taková černá, hubená. Občas jako by problikla, jak si moje hlavička ještě neuměla pořádně představit ostatní. Popotáhl jsem a pokrčil rameny, jako bych nepotřeboval pomoct. Chtěl jsem domů, ne pomoct od někoho cizího! "Ach, netřeba brečet, slaďoušku… Já se o tebe postarám," vlčice odhalila bíle zuby, ostré jako břitvy. Přiblížila se a já chtěl utéct, ale nemohl jsem. "Smrti neutečeš!" začala se hystericky smát takovým tím smíchem, který trhal všechny ušiska. Ale než mě stihla spolknout, rozpustila se ve vodu. Zaječel jsem. Mami, tati? Kde jenom jste?
Voda se začínala zvyšovat. Nejdříve mi pohltila tlapky, potom bříško a dostala se mi až ke krku. Zdvihl jsem hlavu v bezmocném zakňučení a snažil se plavat, ale pořád jsem se nemohl hýbat. Tekutina mi zaplavila i oči a nakonec čenich. Nemohl jsem dýchat ale jen asi vteřinu, než to všechno zmizelo a já stál uprostřed lesa.
Les. Stejný les, ve kterém jsem potkal Pána – a ten tam také stál. I s maminkou! Ale… něco bylo špatně… Vždyť měli místo tlapek mrtvá zvířátka! A byli tam i všichni ostatní. "Tati, mami, pomozte mi!" zabrečel jsem. Pořád jsem totiž nemohl udělat ani krok. Ale nikdo se ani neotočil, jako bych vůbec neexistoval. Místem se místo toho roznášela ozvěna směsice slov. Cuchta, bestie, smrádě, Smrt. "Ne! Ne! Já už nechci, prosím! Já už nechci! Maminko!" vzlykal jsem a vzlykal, než všechno to mluvení utichlo.
Když jsem otevřel očička, bylo všechno tak, jak mělo být. Byl jsem tam, kde jsem usnul, jen mamka byla někde pryč. Asi zase pro jídlo. Ovšem… byl jsem zase tak maličký. Až moc maličký, možná. Voda byla strašně hlasitá a tráva zase hrozně vysoká. A když jsem se podíval vzhůru. Mamčina tlapka! Ale vždyť byla tak obrovská. "MAMI!" zaječel jsem, ale to ji nezastavilo. Poslední, co jsem viděl, byla tma, když mě zašlápla.
Neprobudil jsem se s výkřikem, jak by bylo očekáváno. Srdíčko mi akorát bušilo o sto šest a tváře jsem měl trochu smáčené. Svaly mě bolely, jako když je až moc napínáte nebo zatínáte. Ale… Byl jsem vzhůru. A mamka tu byla – a chtěla jít za ostatními. "Jo," zakýval jsem hlavou naprosto bez dechu a opatrně se postavil, abych ji následoval. Tlapky se mi také třásly, ale všechno bylo v pořádku. Byl to jen sen. Jen sen.

//Asgaar

//Řeka Tenebrae přes Středozemku

Zavrtěl jsem hlavou. To by se nikdy nemohlo stát, a byl jsem připravený svůj názor obhájit. "Nene. Dospělí můžou všechno! A mají magii! A nemusí chodit domů! A... a mají nekonešnou zásobu ídla! Jsou velcí a silní! To je tak nefél, že nemůžu být taky dospělý..." povídal jsem a svěsil poraženecky hlavu. Ale... možná by mě Smrt mohla nechat zestárnout! V tom případě jsem musel svůj plán sdělit i Alastorovi. Přeci nemohlo vyrůst jen jedno dvojče! Ale předtím... celkem by bodnul spánek. Začínaly mě bolet tlapky, no na druhou stranu jsem byl krásně nacpaný a napitý - ideální stav na odpočinek. "Jsem unavený," zamumlal jsem a začal se trochu loudat a zdržovat, abych mamku donutil někde zastavit. Alespoň, že mě vezme za Smrtí. Ta bude určitě hodná a dovolí mi být větší. Nebo mě taky naučí něco nového! "A čím se platí?" zeptal jsem se pro jistotu. Svoje jídlo jsem jí dávat nechtěl! Možná chtěla motýlky? Ti byli hezcí. Já bych si dal motýlka.

//Ohnivé jezero přes Kopretinu

Motýlka už se mi najít nepodařilo, ale alespoň jsem dostal povzbuzení od mamky. "Ploč nemůžu být dospělý už teď..." postěžoval jsem si i přesto, že mi celkem stouplo ego. Jednou budu jako mamka. Ne, jednou budu jako mamka a taťka dohromady. Lepší než Pán, lepší než Rowena i Alastor - lepší než Smrt! Nebo se usídlím u Smrti a budeme spolu vládnout. To by šlo. Nadšeně jsem se otočil na mamku, když už jsem konečně zpomalil a šli jsme zase spolu. "Vezmeš mě někdy za Smltí? A co kdybych od ní něco chtěl? Ne jenom jídlo!" zeptal jsem se. "Tšeba... Tšeba bych chtěl umět skákat jako Pán!" vysvětlil jsem. "Nebo smažit zvířátka jako ty!" dodal jsem ještě a očička mi každým příkladem zářila víc a víc. Zatím byla ale jen žlutá. Nádherně žlutá, ne že ne. Ale chtěl jsem jinou barvu. Hlavně ne kytky... Pomyslel jsem si nakonec. To musela být nuda.

//Řeka Midiam přes Středozemní pláň