Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Znovu jsem nadšeně zavrtěl ocasem. Takže pro vlčice? To by se mohlo hodit. Mamka, Rowena, Ny. Hned jsem jim chtěl to nové slovo ukázat.
Dalo by se říct, že mi spadla tlama, když vlk najednou zmizel. Pardon? Oči doširoka otevřené a do papuly mi mohla vletět kdejaká moucha. A když se znovu objevil, začínala mě bolet čelist z toho, jak jsem jí otvíral víc a víc. Někde z hrdla mi začalo unikat pískání, ale když vlk skočil naposledy, už se neobjevil. Tohle nadělovala Smrt? Mamka mě učila, že Život je k ničemu. Takže tohle musela dělat Smrt. Ta lepší, samozřejmě. "To chci taky," prohlásil jsem naprosto čistou mluvou a hrcnul si na zadek. Už jsem vrátil svoji tvář do normálu, ale nebyl jsem o nic málo překvapený. Chtěl jsem toho vlka najít - najednou začínal být zase zajímavý a chtěl jsem o té jeho magii všechno vědět, ale mamka mi nabídla lepší výlet. "Jó, jídlo!" zvolal jsem a začal vrtět ocasem jako pominutí. Pokud nevíte, co se mnou, dejte mi jídlo. Ještě mi stihla vysvětlit, kdy používat slovo cuchta, ale mně se líbilo víc vysvětlení Pána, takže jsem si to slovo pořád opakoval v hlavě, abych ho mohl vychrlit na první vlčici, kterou potkám. Stejně jsem nikoho neměl rád, ne?

//Jezero Na'hi (přes Ageron)

Přikývl jsem. "Aha," odpověděl jsem prostě, jako by mi to dávalo smysl. Přitom vůbec. Ale nakonec... Usoudil jsem, že svět se skládá z maminky, tatínla a tohohle Pána. Jen mě zajímalo, jestli je ještě někde další vlk jako tento. Pomalu mě každopádně začínal nudit a tak jsem se přesunul k maminčinu boku a poslouchal, co si vlci povídají. Dospělí měli stejně ten nejlepší život. Mamka určitě všechno chápala přesně, zatímco já tam seděl pomalu jako hromádka neštěstí a mračil se na všechno kolem. A to se ještě prohloubilo, když jsem dostal v podstatě vynadáno za opakování těch pěkných slovíček. "Ulčitě si cuchta..." zamumlal jsem si pod vousy, ať už to znamenalo cokoliv. Říkal to ten starý dědek, jak ho nazvala, tak to musela být pravda. A já to chtěl taky používat! Taky jsem chtěl být starý a dospělý! Život byl nefér. Ne-fér.
Energie se mi vrátila, když se znovu začalo mluvit o magiích. Vyskočil jsem na všechny čtyři a zavrtěl natěšeně ocasem. "Ukaš mi něčo! Ukašž!" poručil jsem si s dupnutím. Bez toho mě odsud dostat nemohli ani náhodou. A co to vůbec bylo, charakteristická magie? Ovládal myšlenky, ale víc? Myslel jsem, že silnější než máma nikdo být nemůže.

Pro jednou jsem obrátil pozornost na mamku. Možná už mě začínal neznámý vlk nudit. Užil jsem si svoje a to mi na tomhle setkání stačilo. Jen další povahový rys zastínění vlčecí radostí. Zavrtěl jsem tak nadšeně ocasem, i když mě mamčina slova mátla snad ještě víc. Točila se mi z toho hlava. "Tši maminy," zazubil jsem se. A proč byl samec mamka? A byl taťka tím pádem samice? A proč si neříkali normálně? Spoustu záhad, které jsem si zapisoval v pozadí myšlenek, abych je pak mohl vychrlit na nějakou další oběť.
A další nová slovíčka. Tenhle den je nejlepší! Pousmál jsem se, i když to samé jsem si myslel i o tom dnu předtím. Přišlo mi, jako by mě život nemohl nikdy omrzet. "Mami, ty jsi.. c... cc... uchta!" zkomolil jsem to podivné slovíčko. Cuchta, bestie... To musím říct tátovi. A bráchovi! A Roweně! Ještě mi vysvětlit, co to znamená. Ale pochopil jsem, že si tak říkají. Možná je to pochvala? Tatínek je cuchta. Jo, to by šlo.
Dozvěděl jsem se, že svoje kytičky prostě vyčaruje. K čemu? Kytičky se nikomu nelíbily. "To e k ničemu..." postěžoval jsem si, jako kdybych kytky čaroval já. Doufal jsem, že takovou magii mít nebudu.
Mamka už mě zase táhla domů. Trochu jsem se zamračil. Tátu a ostatní bych rád viděl, ale nechtělo se mi lézt až nahoru do hor. "Ae povezeš mě!" poručil jsem si a zůstal stát. Odmítal jsem se hnout bez pořádného kočáru.

Daleko? A kde bylo to daleko? Tolik nezodpovězených otázek. Ale pomalu jsem začínal chápat, že tenhle vlk mi toho moc neřekne. Rozhodl jsem se ho napodobit - nemůže být přeci těžké být tak málomluvný, ne? Jednoduše budu stát, mračit se a skoro vůbec neodpovídat. Už jsem si připravil svoji pozici a čekal, až se mě někdo na něco zeptá, když mi najednou sdělil, že mi řekne tajemství. A můj plán byl ta tam. "Jo, jo, plosím!" automaticky jsem poskočil a zavrtěl ocasem, než jsem si uvědomil, co jsem chtěl vlastně dokázat. Páni, vážně je to těžké. Tenhle vlk musel být silný. "Ehm, teda, když myšlíš," pokrčil jsem rameny jako by nic, ale hned jsem se zase vrátil k vrtění ocasem, když mi začal šeptat do ucha. Rozzářila se mi očka. "Já taky nevím, kdo e tvůj táta, takše mu taky nešeknu, že nejsi samice," pošeptal jsem nazpátek, nebo jsem se alespoň o šepot pokusil, ale ve finále to znělo jako normální řeč, jen mi trochu přeskakoval hlásek.
Pozornost mi upoutal mamky hlas a pro jednou jsem se rozhodl ji poslouchat, kdyby to bylo něco důležitého. Zjistil jsem, že to nebylo nic pro mě, ale naučil jsem se nové slovíčko. Rychle jsem se zase otočil na černobílého. "Ty jsi... Beš... Bezti, uhm, bestie?" zeptal jsem se, abych si to potvrdil. Ale mamka mu tak řekla a ta měla vždycky pravdu. "A čo to znamená?" dodal jsem a přemýšlel, kde a na kom bych mohl nové slovíčko použít.
Pootevřel jsem v neuvěření tlamu dokořán. On si... Nehraje?! "A jak to děláš?" zeptal jsem se v úžasu. Vždyť to bylo nemožné! Každé rvaní se sourozenci, každá honba za jídlem, každé blbnutí ve vodě - všechno to byla hra! Co dělal celé dny? Očividně pěstoval kytičky. Trochu jsem se zamračil. "A k čemu to teda je?" odpověděl jsem možná až moc drzým hlasem na mé poměry. Nebudu lhát, zalíbilo se mi to.
Natočil jsem pohled k mámě, stejně jako on. "Já nemám babičku," namítl jsem. Ani jsem pořádně nevěděl, co to je. Raději jsem se vrátil ke svojí hře na tátu a on na syna. Byla to hra? Vždyť říkal, že si nehraje. Takže to asi hra nebyla. Vážně chtěl být můj syn? "Ale já tě nemám čím klmit!" upozornil jsem ho a posadil se, abych mohl ukázat na svoje bříško. Žádné mlíko tam nebylo.

Dva dospělí si mezi sebou pořád povídali, ale to mě nezajímalo. Více mi prostě vrtalo hlavou to, jak se to tedy má s tou záležitostí mamka. Nakonec na mě vlk vychrlil, že ne každý má tátu. Trochu jsem se zamyslel. Také jsem zrovna neměl tátu, vždyť byl někde pryč se sourozenci! "A kam šel?" zeptal jsem se napřímo. Musel jsem zjistit, jak ta jejich rodina fungovala. Možná byli stejní jako ta naše. Také jsme teď byli rozdělení!
Zjistil jsem, že vlkovi se úplně nelíbilo, když jsem ho kousl. Zamračil jsem se - nebylo to tak strašné. Jen jsem trochu stiskl zoubky. A ještě mi řekl tak ošklivá slova, kvůli kterým jsem se zamračil ještě víc. "Né, plosím, nešíkej mu to..." změnil jsem svoji zvědavost na vlezlost. Rozhodně jsem nestál o to, aby kdokoliv cokoliv říkal tátovi - hlavně, pokud to obsahovalo mě a špatné chování. Určitě jsem taky nechtěl, aby mi vytrhal kůži na krku. Bylo to vůbec možné? A jak moc to bolelo? "Já... já ti můžu s něčím pomoct, když mu to nešekneš!" dodal jsem rychle. "Plomiň," omluvil jsem se nakonec, abych tomu dodal třešničku na dortu. Nemůže říct ne! Jsem neodolatelný. Zavrtěl jsem ocasem. A nakonec mi prozradil i své jméno.
"Mně šíkají Si-ius!" odpověděl jsem ihned. Nemohl jsem si nevšimnout, že už zase není taková tma. "Koukej, slunce! Teť si můžeme hlát ve vodě!" poskočil jsem si a začal běhat kolem jako neřízená střela. Dokonce jsem vzal na vědomí i mamku a také ji oběhl. "Mamí, vezmeme ho s sebou! Plosííííííím!" zaprosil jsem a na chvíli udělal smutná očka, než jsem se vrátil zpět do běhání. "A co umíš za magii? Umíš taky tvošit zvíšátka ako mamka? A umíš mluvit iným do hlavy?" nepřestával jsem s bombardací otázek. "Pojďte Pane, budeme si hlát!" zasmál jsem se a konečně se zastavil přímo před ním.
Trochu jsem se zamračil, když odmítl moji nabídku být můj brácha. Já jsem byl ten nejlepší brácha! Nechápal jsem, co měl za problém. Ale už jsem pochopil, že jsem ve skutečnosti nic nepochopil. Bylo to beznadějné. "Hmmmm... Tak můšeš být můj syn!" znovu jsem začal vrtět ocasem. "Á taky budu máma!" nadšeně jsem se otočil za vlastní mámou, oči doširoka otevřené, jako bych na něčem ujížděl. "Jsme tši mámy!!"

Trochu jsem se zamračil. Takže je sám? To nedává smysl. Stál jsem si za svým. Pro mě to prostě byla mamka, taťka a sourozenci. Tenhle vlk nedával smysl a mně se to nelíbilo. Nebo možná jo - měl jsem co zkoumat, ale nelíbilo se mi to, že jsem najednou ničemu nerozuměl. Zmateně jsem se podíval na mamku, jestli mi to vysvětlí, ale ta to naprosto ignorovala. Dramaticky jsem si povzdechl a začal vlka zaučovat. "To nemůžeš. Mušíš mít i tátu," zavrtěl jsem nespokojeně hlavou. "To bys ale měl vdět, si plšeci staý! Ako můj táta!" vysvětlil jsem mu, o nic méně zmatený, než předtím.
Dál jsem se snažil něco najít, ale to, z čeho kapalo mléko od mamky, neměl. Naopak, určitě byl táta! Viděl jsem to na vlastní oči, ale než jsem stihl cokoliv udělat, odháněla mě jeho tlapka. Na protest jsem zabručel a naslepo se na chvíli někam zakousnul, než jsem toho nechal a začal se radši motat kolem něj. "Nejsi máma. Máš tam tátu!" namítl jsem znovu. Sám jsem to zkontroloval, takže to nemohlo být jinak. "A ani nemůžeš být táta! Enom můj táta e táta! Ak ti šíkají?" zeptal jsem se a trochu zavrtěl ocasem. Už jsem to začínal chápat. Snad. On nebyl ani táta, ani máma. Ale kdo teda byl? Brácha? Toho už jsem měl a dalšího jsem nechtěl. Nebo k nám vůbec nepatřil? Ale vždyť vypadal jako Ny! Tak to nechápu. Pomyslel jsem si znovu.
Vykoukl jsem zpoza jeho ocasu až když mi začalo být vyhrožováno. Chtělo se mi zakňučet a chtěl jsem mamku prosit, aby nic neříkala, a abychom tu mohli ještě chviličku zůstat, ale pak jsem si vzpomněl, jak mluvil ten vlk. "Á nikam nejdu," prohlásil jsem klidným a nezaujatým hlasem, i když v podání vlčete to vyznělo spíše vtipně. Za mě jsem ovšem odvedl nádhernou práci a podíval jsem se na černobílého vlka, jestli mi to schvaluje. Jsem jako ty! Chtělo se mi ještě říct, ale bál jsem se, že by mi nakonec mohla přistát jedna od mámy.
Nakonec mi dovolila si s ním trochu hrát. Nadšeně jsem poskočil a odešel ze své skrýše za vlkem jen abych se opřel o jeho tlapku a dožadoval se pozornosti. "Mám blatla! Je stejný jako já! Ale je s tátou! Budeš teď můj blácha ty?" zavrtěl jsem ocasem. Alastora sice nemohlo nic nahradit, ale třeba bych ho mohl naučit, jak vypadat jako já. Nebo ještě líp! Mohl bych vypadat jako on. Zhluboka jsem se nadechl a byl připravený spustit smršť otázek.

Nechápavě jsem naklonil hlavu na stranu. Máma? Ale máma byla holka. Nebo mohla být máma i kluk? Měl někdo mámu a tátu kluky? Co to? V hlavě mi to šrotovalo o sto šest, než jsem se nakonec rozhodl, jak to ve skutečnosti je. "Á už vím! Ty si táta máma a něte máš tátu tátu! Ste oba šamci? A ploč? Vždyť by to měla být maminka a tatínek! Ty nejsi samice, ne?" zeptal jsem se a když už mi nic neudělal, začal jsem se mu cpát pod tlapky, abych zjistil, co vlastně je. Táta ho tam přeci taky měl. On musel taky! "A dáváš mlíko?" zeptal jsem se najednou. Když už mi ho nechtěla dát mamka, tak by mi ho mohl dát on, když je ta máma. Nebo není? Hlava mi z toho šla dokola kolem, načež se přiřítila mamka. A chtěla mě odtáhnout domů - nebo alespoň za ostatními.
"Ne!" poručil jsem si, nafoukl naštvaně tváře a utíkal se schovat za vlka. "Á ji neznám!" zamručel jsem směrem k němu, i když jsem moc dobře věděl, kdo mamka je. Ale já vážně nechtěl domů. Ani za ostatními! Vždyť s tímhle pánem byla taková legrace. A jak mluvil. Tak nezaujatě. Já jsem máma. Trénoval jsem si v hlavě vážný a zamračený výraz. Budu jako on!

Trochu jsem zamručel, ale spokojil jsem se alespoň s výhledem, že nakonec budu moci ovládat různé věci jako mamka. Nebo něco jiného. Něco ještě víc super! Netušil jsem, jestli vytvářet jeleny a mluvit vlkům do hlavy nebylo spíš pro holky. Možná samci měli jiné magie? Třeba... Ovládali tu vodu. Ale to už se mi také nezdálo tak super. Určitě budu mít něco lepšího. A nikdo mě nepřemůže! A už nikdy nebudu brečet. Zazubil jsem se. Ztracený ve svých myšlenkách jsem ani neslyšel, že by se v okolí někdo objevil, takže mě zastavil až mamčin hlas. Přimhouřil jsem oči a zmateně se na ni podíval, ale zůstal jsem stát na místě, než nejspíš i ona zhodnotila, že nám nic neudělá. Podíval jsem se na neznámého vlka a zavrtěl ocasem. Vypadal trochu jako Ny! Vždyť měl úplně stejné barvy. A když mi bylo řečeno, že bychom měli radši odejít, samozřejmě jsem to vzal opačným směrem přímou čarou rovnou k neznámému. Držel jsem se sice nervózně při zemi a snažil se zůstat co nejblíže u mamky, ale jednoduše jsem tomu vlkovi musel oznámit, že vypadá jako ona. "Vypadáš ako Ny," prohlásil jsem a skrčil se mezi stromy. "Si její táta?" zeptal jsem se napřímo a rozhlédl se v očekávání příchodu mamky. Přeci mě nenechá samotného!

//Vodopády

Přikyvoval jsem a zároveň si konečně se snažil si zapamatovat jméno té vlčice. Bylo sice krátké, ale moc nových jmen jsem se do té doby učit nemusel. A Ny koneckonců bylo také pěkné. "Já ci taky bojovat!" prohlásil jsem odvážně a hrdě se napřímil. Pořádně jsem nevěděl, co takové bojování obnáší, ale znělo to jako zábava.
Mamka mi prozradila, že ke mně mluvila ona. Zamračil jsem se - také jsem chtěl k ostatním takhle mluvit. Muselo to být mnohem snažší. "Také chci magii!" zavolal jsem. Bylo to tak nefér. Vedle mě se najednou zjevilo další zvíře a já polekaně vyjekl a schoval se pod mamku. Sledoval jsem, jak zvíře zmizelo a začal se trochu klepat. Až když mi řekla, že to znovu byla ona, odvážil jsem se trochu vykouknout z úkrytu. To. Bylo. Hustý! Pomyslel jsem si. Začal jsem očima čarovat obrys jakéhosi hybrida, ale nic se neobjevilo. Znovu jsem se zamračil a nafoukaně pokračoval v tichosti. Nefér.
A ještě jsem dostal zákaz se koupat. Radši jsem jen pokrčil rameny a poslouchal, co mi mamka povídala dál. "Jo!" souhlasil jsem se setkání s ostatními, ale to už se mamka zastavovala u vody. Já myslel, že se nemůžeme koupat? Naklonil jsem nechápavě hlavu na stranu. Mamka pila - stejně jako u jezera, ale já už to zkoušet nechtěl. Vždyť jsem se naposledy málem utopil!

//Smrkový les

Pozorně jsem poslouchal o střídání dne a noci. Pořád jsem to pořádně nechápal, ale alespoň jsem měl nějaké vysvětlení. "Já mám radši den," pokrčil jsem rameny a najednou nadšeně poskočil, až jsem málem z mamky spadl. Zaryl jsem drápky do její kůže a vytáhl se zpátky. "Mami, mami! Já řekl l! Ll! LR! Hmpf," zabručel jsem naštvaně. Vždyť mi to šlo! Tak proč to najednou zase nejde? Všechno bylo tak matoucí. Život už mě nebavil.
Oddechl jsem si, když jsem zjistil, že domů se ještě nejde. To bylo mnohem lepší. "Doma se mi nelíbí," zamumlal jsem. Možná bych říkal něco jiného, kdybych mimo území nezažil tolik skvělých věcí - ale nechápal jsem, proč se vracet. Mamka nám nalovila a dokonce jsme měli na noc i úkryt. Asi další věc, kterou chápou jen dospělí. Napadlo mě. A ve smečce navíc bylo moc slídivých vlků, i proto jsem tam nechtěl. Samotný s mamkou a možná sourozenci to bylo lepší. I proto jsem nadšeně poskočil a začal vrtět ocasem, když se mamka přiznala, že se jí tam taky nelíbí. "Tak budeme sami!" začal jsem poskakovat kolem. Nejlepší den mého života!
Začali jsme se blížit k nějakému hluku. Mamka mě pustila na zem a já nespokojeně zabručel, když jsem zjistil, že musím ťapat sám, ale nestěžoval jsem si - chtěl jsem zjistit, odkud ten hluk šel. Na druhou stranu jsem brzy musel sklopit uši. Až tak hlasité to bylo. Když mě vyšší osobnost napomenula, abych zůstal u ní, samozřejmě jsem začal brouzdat kolem. Tohle také dělají dospělí! Snažil jsem se utíkat daleko, ale vždycky jsem se vrátil. Alespoň nějaký respekt jsem pobral. Poskakoval jsem kolem a občas věnoval jen letmý pohled na vodopády. Přeloženo: nezájem. "SOU NAHLAS!" zakřičel jsem na mamku, abych přehlušil dopadání vody. Jinak mě spíše zajímala zem okolo a kdejaký brouk, kterého jsem ve tmě zahlédl.
Najednou se mi něco ozvalo v hlavě a fungoval jsem moc rychle na to, aby mi došlo, že to byl mamčin hlas. Takže jsem zaječel. "Mami! Mami! Mami! Něto na mě mluví! Pomoz mi!" zavolal jsem a poslušně ji následoval pryč.

//Lesík topolů

//Galtavar (přes Mahtaë)

Než jsme se mým tempem začali hýbat, už na obloze znovu svítila ta stříbrná věc. Nespokojeně jsem zabručel a podíval se na mamku. "Kam zmizela žltá věc?" zeptal jsem se nechápavě a podíval se vzhůru. Když jsem zamrkal, kolem stříbrné věci se objevovaly i další tečky - pak tam zase nebyly, a najednou zase jo - podle toho, jak jsem se zrovna podíval. Dramaticky jsem si povzdechl. Chtěl jsem všechno chápat hned, jako dospělí. Když budu jako mamka, třeba to pak budu chápat! Napadlo mě, rychlým pohledem jsem prozkoumal mamku a pokusil se napodobit její ladnou chůzi. Chtěl jsem být i stejně velký - ale když jsem se zkusil vytáhnout, o něco jsem zakopl a skončil na čenichu. "Hmpf," vydechl jsem místo au, když jsem se napoprvé nemohl nadechnout. Trochu jsem si odkašlal a zase to šlo - přesto už jsem se o to být větší znovu nepokoušel. A nakonec mi mamka i navrhla znovu se usadit na jejích zádech. No a proč bych měl chodit, když jsem nemusel? Nadšeně jsem se na ni zase vyšplhal a schoval se za jejím krkem.
Došla ke mně další otázka Tolik otázek! Na chvíli jsem se zamyslel. Vodopád... Znělo to jako voda, takže to možná byla další voda? Zase bych si mohl hrát? Ale co ta druhá část slova? "Uhm... Voda? Já nevím, co to znamená..." zamumlal jsem trochu zklamaně. Další věc, kterou jsem nevěděl. Bylo tak těžké být vlče! Proč jsem prostě nemohl vyrůst hned?
Zavrtěl jsem ocasem, když mamka začala vyprávět. "Naše smeška?" zeptal jsem se, když mi najednou něco došlo. "Já neci domů!" zakňučel jsem a trochu se na jejích zádech zavrtěl. Sice jsem nevěděl, kde jsme, ale zmínka o smečce mi tu myšlenku strčila do hlavy.

//Vodopády

//VVJ

Na čumáčku mě polechtala srst a poslední paprsky slunce, které po mém odpočinku už jen sotva dosáhly na oblohu. Líně jsem pootevřel jedno očko a zase ho rychle zavřel, ale mamka si toho stihla všimnout, takže mi nezbylo nic jiného, než vstávat. Dostal jsem ze sebe pořádné zívnutí a dal si na čas s protahováním. To je paráda. Pomyslel jsem si. Byl jsem konečně úplně suchý, i když trochu rozcuchaný. "Doblé láno?" pozdravil jsem s otázkou na konci, protože vlastně byla čím dál tím větší tma. Moc dlouho jsem nad tím ovšem nepřemýšlel, protože mi bylo nabídnuto jídlo. Čile jsem vyskočil na všechny čtyři a začal vrtět ocáskem. "Ídlo! Jídlo!" zavolal jsem nadšeně a začal se točit kolem dokola, než mě upoutal můj vlastní ocas, který jsem si začal honit. Možná to bylo jen dobře, jinak by mě nejspíš zaujala samota a začal bych se toulat mimo úkryt. Tou dobou, kdy už jsem ovšem měl ocas ve vlastní papule a páteř v dosti nepříjemném a nepřirozeném úhlu.
Bez okolků jsem přiskočil k novému masu a začal hladově hltat. Zase to byla trochu jiná chuť, ale nebyla o nic méně výborná. Máchal jsem u toho ocasem ze strany na stranu a párkrát se zadávil, ale nakonec jsem měl v sobě skoro půlku zajíce. "M-č db-lý," pochválil jsem si s plnou pusou. Až když zmínila tatínka, všiml jsem si, že tu chybí Rowena. Neptal jsem se - už jsem byl dost chytrý abych si odvodil, že je s ostatními. Ale já ještě nechtěl za tátou. Brácha by se hodil, to ano, ovšem... Vodopády zněly až moc přitažlivě, i když jsem to slovo předtím neslyšel. "Vodpád! Půjdeme k vodpádu!" zkomolil jsem nové slovo a konečně se přestal cpát, když už jsem měl bříško pomalu jako velkou kouli. Začal jsem se kolíbat za mamkou a poslušně se držel v jejích stopách, i když mě občas nějaká nová rostlinka zlákala.

//Smrkáč přes Mahtae

Přikývl jsem na Roweninu poznámku, že voda byla studená. Podíval jsem se na svoji mokrou srst, která nepravidelně trčela do všech stran a někde se zase lepila k tělu. "A moklrá," dodal jsem a znechuceně vyplázl jazyk. Tohle určitě nebyla moje oblíbená část na hrátkách ve vodě - i když v ní to samozřejmě bylo fajn, tam jsem skoro nepoznal, že jsem mokrý. Na břehu se na mě všechno začalo lepit a písek mě všude nepříjemně štípal.
Zavrtěl jsem ocáskem, když nás mamka zase pozvala na záda. Znovu jsem se na ni nacpal jako první a uvelebil se za jejím krkem, i když jsem měl trochu problém udržet rovnováhu. Chtěl jsem udělat místo i ségře, ale ta už se rozhodla jít sama. Pokrčil jsem rameny - já jsem rozhodně nehodlal chodit, když jsem nemusel. Zabořil jsem čenich do mamčiný srsti na krku a spokojeně zafuněl. Plný žaludek, dobrodružství za sebou a spánek před sebou, no co víc si přát. "Mám vás lád," poznamenal jsem a začal poslušně poslouchat vyprávění. Měly by si obě užívat má slova lásky - období vzdoru se rýsovalo na obloze.
Pochopil jsem, že bych měl poslouchat pořádně - znělo to důležitě, ale nemohl jsem si pomoct a nakonec jsem neudržel očka otevřená. Vyšlo ze mě ještě jedno zívnutí, než jsem rozpláclý na matčině hřbetě začal tiše chrápat.

//Východní Galtavar

Ještě chvíli jsem drkotal zuby, než se k nám ségra také připojila. Spokojeně jsem vydechl, když jsem ucítil ségřino teplo vedle sebe. Sice byla také mokrá, ale pořád hřála, takže už mi nebyla taková zima. Zabořil jsem se ještě hlouběji do matčina kožíšku a zároveň si položil hlavu na Roweniny tlapky. Rozhodně jsem to dělal čistě z hlediska přežití studené noci. Opatrně jsem pokrčil rameny na její otázku, abych svoji příjemnou pozici nenarušil. "Snad blzy pšijdou," přitakal jsem a nespokojeně zamručel, když mi zase začalo unikat r a ř. Ale co - měl jsem dost času se to naučit, když jsem nemohl být jako dospělí vlci. "Asi taky půjdou spinkat," pousmál jsem se nakonec a v očekávání zvedl oči k mámě. Pořád jsem cítil studený vzduch, a i když jsem se nechtěl z rozvalené ležící polohy zvedat, tak nějak jsem čekal, že nás vezme někam do tepla.
Tlamičku mi opustilo další dlouhé zívnutí doprovázené jakýmsi zapískáním, které ze mě vyšlo. Ušklíbl jsem se. "Plomiň." zazubil jsem se na ségru a ještě se trochu roztáhl, ale nechal jsem jí jako správný džentlmen dost místa. Nastražil jsem jedno ucho a zaposlouchal se, jestli ještě jedna z nich něco říká, ale bylo jisté, že už dlouho vzhůru nebudu.

Nadšeně jsem přikývl. Někdy i vlčice měly dobré nápady. "Jo! Tšeba ji budeme mít!" zavrtěl jsem ocasem. Pořád jsem moc nevěděl, co to ta magie je - a určitě za to nemohla moje neschopnost poslouchat, ale znělo to jako dobrodružství. A já měl rád dobrodružství, ale ještě víc jsem měl rád spánek a těch blbostí jsem za jeden den udělal už tolik, že se mi chtělo pořád jen zívat. Slunce navíc zacházelo, takže jsem proti jejímu vrácení se za mamkou neprotestoval. "Jo," přikývl jsem s úsměvem přes celou tvář a chystal se vydat, no ale pak se strhla ta aféra s mým chudákem ocasem.
Alespoň se omluvila, za což jsem byl rád a zase se hrdě napřímil, i když mě můj milovaný ocásek bolel. Nepokoušel jsem si stěžovat, ještě by se mi zase vysmála - a ani to nevypadalo tak hrozně, když jsem ho zkusil zvednout a podívat se na něj. Studený vzduch ráně trochu ulevil, a pak na něj foukala i Rowena. "Čekeeej!" protáhl jsem, když si to začala bořit cestu vodou. Hned jsem jí byl v patách, ale dělalo mi to trochu problém. Sice jsem byl o něco málo větší, než ségra, ale největší samec jsem taky nebyl a brodit se vodou mi dělalo trochu problémy. Navíc se mi všechny chlupy lepily na tělo a mě zbylo jen nespokojeně bručet a přikývnout na Rowenino postěžování.
Když jsme se konečně dostali z vody zpět na břeh, rychle jsem se oklepal v pokusu dostat ze sebe mokro. Moc to nepomohlo - akorát se ze mě stala jedna velká koule mokrých chlupů trčících do všech stran, ale bylo to lepší, než když mi voda táhla tělo ke dnu. S dlouhým zívnutím jsem docupital k mamce a chopil se jejího ocasu, v kterém jsem se začal vyvalovat a hledat si pohodlné místo. Zároveň mě to zbavilo další vody, takže takový fajn bonus. Začaly mi ovšem cvakat zuby a byla mi zima, takže jsem se nadějně podíval na Rowenu. "Pojď sém," poprosil jsem a doufal, že to nebude brát jako doprošování. Sourozenci si ale museli pomáhat, ne?