Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Teleport z Asgaaru

Najednou jsem nebyl. Prostě... Puf - a nebyl jsem. A pak jsem zase byl, ale někde úplně jinde. A místo příjemného chládku lesa mě přetáhlo přes hlavu ohromné vedro. Zakňučel jsem a podíval se nahoru, i když bych neměl - no rychle jsem samozřejmě zrak zase sklopil. Takové vedro jsem ještě nezažil a nelíbilo se mi to. Já chci domů. Začal jsem se rozhlížet na všechny strany, ale nevěděl jsem, kde to jsem. A byl jsem úplně sám - svoji vlastní ségru jsem tak nějak ještě nestihl vzít na vědomí. Pohled mi ovšem upoutala podivná obrovská věc. Vyděšeně jsem schoval ocásek mezi zadní tlapky, ale i tak se k ní trochu přiblížil. Co to je? Naklonil jsem zvědavě hlavu na stranu a chtěl jít blíž, ale to vedro bylo příšerné. A písek se mi pod tlapkami bořil a tolik pálil! "Pomoc!" vyjekl jsem nakonec a rozběhl se hopsavými, zoufalými skoky k těm dvěma dospělým vlčicím. Zakopl jsem a začal se kutálet, až jsem se dokutálel pod bříško hnědé vlčice, která tu věc olizovala. Ta určitě věděla, co to je!
"Co to e?" zeptal jsem se zvědavě, konečně alespoň v nějakém polovičním stínu, který mi její tělo dopřávalo. Opatrně jsem natáhl tlapku a také se té věci dotkl. Byla tak zářivá! A já byl zvědavý! Chutnala dobře, když ji olizovala? Rozhodně byla divně cítit. A co uměla?

//Hlásím Siriuse

Naklonil jsem zmateně hlavu na stranu. Sluch jsem měl dobrý, ba, vynikající! Ale co to proboha ten brácha říkal? "Fo fi fo fifal?" napodobil jsem ho hravě a trochu se zasmál. Když už jsme se měli imitovat, museli jsme se imitovat navzájem. Zase jsem začal vrtět ocáskem a trochu poskakovat kolem. Hádku už jsme měli za sebou, tak proč trucovat. "Tati, á sem Alastol!" začal jsem se chlubit a ignoroval tak poznámky o tom, jak by to s námi nezvládl. Zazubil se na bráchu - což mělo mimochodem v mém světě působit nenápadně, ale nepůsobilo. Jenže pak zase otevřela pusu Rowena a od té doby, co přišla, jsem ji konečně vzal na vědomí. Vykulil jsem oči a podíval se na ni, jako by spadla z nebe. Najednou se mi chtělo zase vzlykat, ale byl jsem statečný. "Ona pšíde!" napomenul jsem ji hlasitě a v hlase se mi značně odrážel strach. Nenápadně jsem se přitulil k tátově noze a podíval se na něj, abych se ujistil, že mám pravdu. Musela přijít! Lovila lepší jídlo a dovolila mi říkat sprostá slova. No i tak jsem se nakonec zvedl a došel k té mrtvole bobra. Trochu masa jsem okoštoval a nakoenc usoudil, že je to hodno mého jazýčku. Začal jsem se cpát, ale i tak snědl méně, než obvykle. Žádné panděro tedy mít nebudu!

S usopleným obličejem jsem se na bratra otočil, když ke mně přišel. Myslel jsem si, že po mně zase skočí, ale místo toho se jen přišel udobřit. Přestal jsem ječet - koneckonců na nás začal řvát už i táta a to by nahnalo strach i kdejakému dospělému vlku. Zatnul jsem zoubky, abych přestal vzlykat, a rychle mu v přátelském gestu olízl bolavou pusinku. "Plomiň," řekl jsem, neboť mě to opravdu mrzelo - i když si to určitě v tu chvíli zasloužil! No očividně ho vypadnutý zoubek bolel stejně, jako mě rameno. Taťka nás také rychle ošetřil a já se i trochu zasmál, když mi začal Alastor šeptat do ouška. "Bobži?" zeptal jsem se už s malým náznakem úsměvu. Pořád o tom mluvili, ale já nevěděl, co to je.
Když nám táta sdělil, že Rowena jí první, byl jsem připravený všechno znovu zahodit a začít křičet nanovo, no... Podíval jsem se na svoje visící panděro, které dostalo víc než dost komentářů za poslední den, a po chvíli nepřítomného stání jsem se posadil kousek od všech ostatních. Stejně nemám hlad! Namluvil jsem si a s nafouknutou pusou pozoroval svoje sourozence a tátu. Zamračil jsem se - a je jsem taky neměl rád! Alastora možná. Kde je máma? Napadlo mě a trochu jsem se porozhlédl kolem, no nic než jedna velká tma tu nebyla. Smutně jsem si povzdechl. I ona o mně předtím chvíli říkala zlé věci. Znamenalo to, že mě také nemá ráda? Zahleděl jsem se na Rowenu. Tu měli rádi všichni, byla čistá - nesmrděla a ani nebyla tlustá. Mohla všechno! Jako dospělí. Proč já nemohl všechno?! Zamračil jsem se ještě víc, než předtím, a zase se zvedl. "Ci domů," rozhodl jsem se a podíval se na tátu. To bylo poprvé za poslední vlastně už měsíc, co jsem chtěl dobrovolně domů - zpět do hor. Ani to jídlo mě tentokrát nepotěšilo.

To teda neumíš! Napadlo mě hned, ale ta naše malá válka už o tom snad ani nebyla. Naše slovní překřikování mohlo být vyřízeno dvěma kopanci, ale očividně ani jeden z nás neměl dost a tak jsme se do toho celí zamotali. V podstatě do slova. Jeho zoubky mě pořád nechtěly pustit a po tvářích mi řinuly potoky slziček, které jsem nechtěl. Uklidňoval mě jen fakt, že i z Alastora alespoň ještě před chvílí tekla ta samá tekutina. Ještě jsem si trochu zavzlykal, ale pak zatnul zuby, protože ani můj brácha se nechtěl vzdát. Alespoň to nás v tu chvíli spojovalo, když už nic jiného. Sourozenecké - obzvlášť to dvojčecí - pouto se dalo jen těžko přetrhnout, no v tu chvíli by nějaké silné pouto vzal čert. Chtěl jsem odplatu, a tu jsem svým kopancem také dostal.
Brácha se ze mě svalil a zavrávoral na stranu. Vyskočil jsem na všechny čtyři, no okamžitě ze mě vyšlo další zakňučení, jak jsem měl kůži na rameni pěkně přiskříplou a bolelo to. "Ty si hnusnej!" oplatil jsem mu jeho nadávky a rozběhl se, abych ho tentokrát mohl svalit já, jenže místo Alastora jsem se setkal s prázdnou zemí a přistál čumákem na zemi. Co? Nastražil jsem vyděšeně uši a s vykulenými očky se otočil za sebe. To ne. Napadlo mě okamžitě a trochu jsem poodešel stranou, když jsem se setkal s tátou. Byl jsem již od narození častěji s mamkou a měl k němu vybudovaný jakýsi respekt jako k snad jedinému vlku tady, takže jsem se už málem začal poslušně omlouvat, když začal Alastor zase křičet. "PŠESTAŇ!" zaječel jsem s nervem v hlase. Někdo v okolí by měl možná obavy, jestli nějakému vlčeti nerupla cévka. Následně jsem se dozvěděl, že trest bude určitě. A to bylo to poslední. Já nechci trest! A nechci poroučet! "Nech mě!!" vypískl jsem směrem k tátovi, plácl ho odvážně tlapkou přes tu jeho a začal řvát. Ne brečet - doslova do písmene řvát na celý les.

Zavrčel jsem - nebo spíš ze sebe vydal jakýsi chrčivý zvuk, který by ještě chtěl dopilovat, aby naháněl alespoň nějaký strach. Každopádně se mi jeho parodie vůbec nelíbila. "Á sem Alastol, nis neumim a sem tatův obíbenec!" zamračil jsem se. Chce se prát? Má to mít! Vítězně jsem se zazubil, když mu díky mně vyletěl zub. Sice to nebylo nic hrozného, očividně nám všem padaly zoubky, ale beze mě by si ho furt schovával! Tím jsem byl připravený zahodit válečnou sekeru, no najednou jsem přestal cítit gravitaci a přistál s tvrdým žuchnutím na zemi. Zakašlal jsem, abych pobral vyražený dech, no neměl jsem možnost se nějak probrat. Jeho zoubky mi zajely do ramene - a to k čertu bolelo, i když mu chyběl zub. Zapískal jsem, možná i trochu popotáhl, ale to bych nikdy nepřiznal. Alespoň mě to hodilo zpátky mezi živé a konečně jsem se mohl nadechnout. I mně se už po tvářích kutálely slzičky. Cítil jsem najednou tolik nových věcí - takhle jsme se snad ještě nikdy nepoprali. "KLETÉNE!" zaječel jsem. Řekl jsem to dobře?! Tak řekl?! Kde je kdo? Dožadoval jsem se tiše někoho, kdo by ho ze mě dostal. Cítil jsem, jak se mi v místě, kam se zakousl, maličkato lepí srst. Poslintal mě? Napadlo mě nejdřív, ale neměl jsem čas nad tím moc přemýšlet. "Sem lepší!" zavzlykal jsem. Přeci jsem proti němu nemohl prohrát! Slez už! Zamračil jsem se a naslepo vykopl zadní tlapky, které se mu zaryly do břicha, i když to zrovna mistrovská síla nebyla.

Ušklíbl jsem se, když si brácha sedl vedle mě. Bylo to, jako bych se koukal sám na sebe - a bylo to skvělé. Opravdu mezi námi nebyl žádný rozdíl, až na to panděro, které mi kvůli přecpávání viselo pomalu až na zem. Trochu jsem se zamračil, možná měl Alastor přeci jen pravdu, ale to jsem rozhodně nemohl přiznat. Rozptýlil mě alespoň jeho nápad a očka se mi rozzářila neplechou. Brácho, ty jsi génius! Začal jsem vrtět ocáskem. "Á sem Alastol a ty si Silius," zazubil jsem se. Teď se budu všem představovat jako Alastor! Zasnil jsem se a představil si všechny ty super problémy, které by z toho mohly vzniknout. Nemohl jsem se dočkat, až potkáme někoho dalšího!
A provokace nepřestala. Vyskočil jsem na všechny čtyři a ignoroval odpor vlastního tuku. Alastor se smál, ale mně se to nelíbilo. A jemu se zase nelíbilo, že jsem mu řekl, jak smrdí. A stejně je to pravda! Nakrčil jsem čenich a otočil hlavu vzhůru, jako bych ho vůbec nechtěl čichat. Jenže on s poznámkami o tloušťce nepřestal. Já mu dám bratr! Zamračil jsem se a znovu ho bouchl tlapkou přes čenich, no tentokrát mnohem silněji, než bych asi měl. A žádné výčitky jsem neměl! Já nebyl tlustý! "Smldíš, smldíš, smldíš, smldíš!" pokřikoval jsem a začal skákat kolem, jako kdybych tuhle hádku měl automaticky vyhranou.

Zazubil jsem se, když mu první slovíčko tolik nešlo. Konečně jsem byl v něčem lepší, než ostatní, ačkoliv chvástat se se sprostými slovy asi nebyl úplně nejlepší nápad. Ale což. Zavrtěl jsem nadšeně ocáskem. A bylo to - konečně jsem měl někoho, kdo to mohl říkat se mnou. Mohli chytit jednoho, ale dva už ne! Přimhouřil jsem spokojeně na Alastora očka plná ďáblíků. Tohle byl teprve začátek! "A! A taky poselu!" dodal jsem ještě, když jsem si najednou vzpomněl na další slůvko. Nejspíš mě čekalo období chození po světě a náhodné chrlení sprostých slov, jako kdybych byl nemocný. Ale to nevadilo! Vlci na to měli tu nejlepší reakci!
Trochu jsem se zamračil a znovu ho plácl tlapkou přes čenich, jako kdyby mu tak mohly všechny zuby vypadat. Měl totiž se všemi těmi ostrými perličkami tolik výhod! Třeba si mohl užívat maso i bez toho, aby ho půl hodiny žužlal. Jen počkej! Nemohl jsem uznat porážku! Hrdě jsem se napřímil a hodil po něm zářivý bez-dvouzubý úsměv. "Ale á sem l... llll... rosomiejší!" vysoukal jsem ze sebe. Roztomilejším toho víc prošlo!
Přikývl jsem. Konečně někdo, kdo mě chápal hned. "Můše se asi i ze slandy," zapřemýšlel jsem nahlas. A ze srandy to stejně bylo nejlepší. Stejně jsem to ještě nikdy nemyslel vážně! A bavilo mě ostatním říkat cuchto. To se mi u Roweny ovšem nepovedlo a uznával jsem to, no i tak si Alastor svůj frňák málem zlomil, jak se koukal nahoru. Moc jsem toho o řeči těla nevěděl, ale bylo mi jasné, že se mi nelíbilo, jak na mě koukal. Rychle jsem přemýšlel, co mu říct. "Ať i neupatne hlava!" zasmál jsem se, i když jsem to myslel smrtelně vážně. Takhle se na mě tedy dívat nebudeš! Ušklíbl jsem se a připravil si malé neškodné drápky, kdyby se rozhodl odporovat.
"NEJSEM!" zaječel jsem najednou, když mě nazval tlustým, ačkoliv to byla jasná lež. Byl jsem tlustý pomalu za dvě vlčata a moje velikost tomu moc nepřidávala. "A... a ty zase smldíš! Hnusně smldíš!" zamračil jsem se. Já přeci nebyl tlustý!

Brácha byl stejně nadšený z toho, že mě vidí, jako já z něj. Zachechtal jsem se a rychle zavrtěl hlavou, aby mi nežužlal ucho. Chyběli mi dva zuby a jeho kousance byli sice hravé, ale i tak ostřejší, než ty moje. To nebylo fér! No i tak jsem se nechal svalit se smíchem na zem. Naklonil jsem hlavu na stranu. Dělali tohle i dospělí? Trochu jsem se zamračil, no hned se zase rozzářil, jako kdybych nevydržel s jednou emocí ani pět sekund. Já to budu dělat, až budu dospělý. Budu ten nejlepší dospělý! Alespoň, že už jsem mohl používat sprostá slovíčka. "Jsou nebespečná! Nesmíš je žíkat všem! Ale mamka mi to dovolila!" upozornil jsem ho s vážným výrazem. Kdo ví, možná kdybych je použil na taťku, nebylo by to tak strašné. Nebo naopak, už bych tu nebyl. Ta představa mě trochu děsila a jako jediná věc mě držela při zemi. Zhluboka jsem se nadechl a s hrdým výrazem spustil. "HysteRRka a megeRRa!" dal jsem si se zubatým úsměvem záležet na těch těžkých písmenkách. Ale s těmahle slovama to šlo úplně samo! Zavrtěl jsem nadšeně ocáskem. Mezitím mi přistál další kousanec, načež jsem se ušklíbl a zkusil se převalit, abych ho taky mohl zakousnout, no už teď byl Alastor větší a tak jsem se zmohl jen na zavrtění a přátelské kousnutí do tváře. Jen počkej! Vyrostu a budu větší, jak ty! "A mamka mě naučila..." chvíli jsem zapřemýšlel, jak to vlastně bylo. Bylo jich totiž tolik. "k.Retén! A-a b.uzna! B.uzny sou vlci, čo maí ládi další vlky! Máš lád vlky?" povytáhl jsem obočí a trochu se odtáhl. Fujky. "Všesiško sou to plý slova plo blbé vlky!" dodal jsem ještě rychle. Co kdyby ho napadlo to říkat někomu, kdo by si mě našel? A to jsem ještě pár slovíček na chvíli zapomněl. Třeba to říct Životu! Ten byl ze všech nejhorší.
Provinile jsem se zahleděl do země, když mi řekl o Roweně. Jenže já za to nemohl! To jsem ještě nevěděl, co to znamená! "Cuchta!" opravil jsem ho se smíchem a plácl ho tlapkou do čela. Jeho kousání lechtalo! "A á to nevěděl... Omluvím se!" přísahal jsem hrdinsky a trochu naklonil hlavu. Když byla Rowena smutná, znamenalo to, že byla hysterická? Pořád jsem to moc nechápal. Ale Pán to říkal úplně normálně. Musela se na to připravit!

2.

Pootevřel jsem ospalé zalepené očko. Huh? Povytáhl jsem jedno obočí. Zase ten les? Trochu jsem si odfrkl. Poslední dobou znamenal každý můj krok v lese jednu novou odřeninu. A jak že jsem se tam vlastně vzal? Kdo ví. To byla moje nejmenší starost - copak by se mi mohlo stát? Vždyť tady byl naposledy jen ten srandovní zajda. Vyplázl jsem jazyk, jak mě najednou přemohlo zívnutí a zakývalo se mi najednou pár zubů, no jen u jednoho jsem trochu sykl a rychle s veškerou činností přestal. Zamračil jsem se - určitě to byl také následek nějakého ošklivého pádu v lese. Otráveně jsem zabručel. To to tedy začínalo! Bolel mě zub a ani jsem se pořádně nevyspal. A kde zase byli všichni? Zajdu jsem vidět nechtěl. Počkat! Rozzářil jsem se najednou. To on mě zbavil již jednoho zoubku! Mohl by mě zbavit i toho bolavého? Zase mi úsměv trochu poklesl. Ale co když to bude bolet? Naklonil jsem zamyšleně hlavu na stranu. Nechtěl jsem, aby to bolelo, ale i tak jsem nakonec zvedl svůj líný, špekatý zadek a začal se rozhlížet po lese. Mám ho zavolat? "ZAJDO!!!!!" zaječel jsem, jako by mi takové volání dělalo nějaký problém. A vždyť dělalo! Už jsem chtěl domů. A spát. A něco sníst i bez bolavého zoubku! Kde byl tak dlouho?
Nebyl dlouho nikde. Z ničeho nic mě obrovská chlupatá tlapa čapla za krk a narazila mě na strom. Vydal jsem ze sebe nějaký škrtící zvuk a trochu se zavrtěl – ale hele! Zajda! Začal jsem vrtět ocasem, i když s menším přístupem vzduchu a v třímetrové výšce to bylo složité. Nějaké dušení mě nemohlo zastavit! V tu chvíli jsem si myslel, že mám nějakou respirační chorobu. "Ještě jednou mi řekneš Zajdo – ne, ještě jednou budu tady v tomhle lese jako zajda tak tě… tak tě…! Pověsím si tě jako vlajku na strom ty malej chlupatej-" víla se na chvilku zastavila a prohlížela si mě, naprosto ignorující fakt, že mi začínal modrat čenich. "Zoubek!" zavýskala najednou a pustila mě, takže jsem dopadl volným pádem s hlasitou ránou na zem. Trochu jsem zakňučel a vyčítavě se podíval vzhůru. Nechtěl jsem moc mluvit, když to tolik bolelo, ale něco jsem přeci říct musel! Úplně mě tím puštěním rozbil! Jenže když jsem otevřel pusinu a vyplázl jazyk, že začnu mluvit, zoubek tam seděl už jen na vlásku a přestal i bolet. A co víc, cítil jsem pod ním další zub! I tak jsem se ho nehodlal vzdát, protože… CO KDYBY. Co kdyby to bolelo.
"Tho blo slý!" zašišlal jsem víc, než obvykle a zajda na mě jen zaprskal, abych byl tiše. To víš! "Á i en sub neám!" pokračoval jsem v tom příšerném setkání, když mi na záda přistála herda jako od taťky. Trochu jsem se zase zadusil a překvapeně se otočil. Měl snad ten zajíc oblibu v mlácení? Vyskočil jsem na všechny čtyři a otočil se na něj, abych mohl zaútočit. Takhle to dělali dospělí! Už jsem to také viděl! A proti někomu jako já určitě neměl šanci! Jenže on se jen zasmál tím svým žensko-chlapským hlasem a zavrtěl hlavou. Zhluboka se nadechl a najednou…
"Hodně štěstí, zdraví! Hodně štěstí, zdraví! Hodně štěstí, ty malej fracku…," ozvalo se křupnutí, jak jsem v úžasu zůstal stát s otevřenou tlamou a on se mi v ní zase začal hrabat. A byl jsem i bez druhého zubu. "Hodně štěstí, zdraví!" dokončil to a vítězně si prohlížel trochu zakrvácený zub. Znechuceně jsem vyplázl jazyk – i nad zubem, i nad písničkou. Co to jako mělo být? Je divnej… Uznal jsem po chvíli a pokračoval ve svém mračení.
"JÁ nejsem divná – JÁ jsem tvoje zoubková víla a ne nějakej blbej zajíc. TOBĚ jsou dneska dva měsíce, ke kterým bych ti v životě nepopřála, jenže tvoje hlava je tak maličká, že si ani zub vytrhnout neumíš!" vypadlo ze zajdy. Moc jsem toho nepochopil. "Aha," odpověděl jsem prostě a s nakloněnou hlavou si ho prohlížel. Je to blázen… Měl bych utéct. Začal jsem dělat pomalé krůčky zpět.
"JÁ NEJSEM ŽÁDNÝ BLÁZEN!" zaječela, ale to už jsem pelášil plnou parou lesem tam, odkud jsem přišel, a ječel u toho jako malá holka.

//Mahtae

"Doblý den!" následoval jsem pro jednou dobrý vzor své mamky. Možná by mě jindy neznámá vlčice i zaujala, stejně jako všichni ostatní, ale jídlo bylo přeci jen přednější. Hladově jsem se otočil za srnou a olízl si sliny, které mi začaly kapat z tlamy. Vlastně to musel být docela komický pohled - ale no co, bylo to jídlo! Konečně se mamka zastavila a mohl jsem se k němu vrhnout. Začal jsem všemožně trhat, pořád jsem úplně nepobral logiku trpělivosti, abych ze zvířete dostal jen to nejlepší maso - takže jsem měl hrdlo plné chlupů a bůh ví čeho všeho. Trochu jsem zakašlal, zadusil se a bylo hotovo - nějakým vlastním způsobem jsem se dostal k dobrému kousku masa, i když z laňky jsem nadělal pěknou fašírku. Našpicoval jsem uši, když mamka zmínila sourozence. Alastor! Došlo mi a začal jsem vrtět ocasem. Popadl jsem flákotu masa, kterou jsem si velmi neohrabaně dokázal odtrhnout - šlo to hůř, když mi chyběl jeden ze zoubků, no to už jsem si to pelášil lesem i s tlamou plnou masa.
Utíkal jsem z kopečka - minule můj náhodně vybraný směr fungoval a zbytek rodiny jsem našel. Jenže tentokrát jsem sice neproletěl křovím, no přišlápl si vlastní úlovek a už s ním letěl po hlavě dolů. Flákota se mi přilepila na čelo a s plnou pusou jsem nemohl ani zaječet, aby mě někdo zastavil, takže mě jen s trochou štěstí zpomalilo nějaké roští, načež jsem narazil do stromu. Zůstal jsem stát s bolavým čenichem a masem na čele ještě chvíli, než jsem povolil tlapky a svezl se z heknutím na zem. Au. Pomyslel jsem si.
Štěstí mi pro jednou zase přálo, Alastor se zrovna táhl s tím svým zvířetem. Mám lepší! Přimhouřil jsem bojácně očka a rychle se zase vyhrabal na všechny čtyři. Smetl mě první vánek, když se mi před očima udělalo černo, ale napodruhé už jsem utíkal za svým bráchou. Maso už mi zase vyselo z tlamy a tekly po něm moje vlastní sliny. "Kokhej-so-mám!" zavolal jsem na něj s plnou pusou a zase o maso zakopl, no alespoň jsem tentokrát skončil přímo před ním s rypákem zarytým v zemi. Konečně jsem ji pustil, ale ne dřív, než jsem stihl jeden velký kousek sežvýkat a spolknout. Začínalo se mi rýsovat panděro, ale ještě si toho nikdo nevšiml. Zazubil jsem se a trochu zacvakal naprázdno zuby. Bolel mě celej vlk z té jízdy dolů, ale musel jsem se tomu zasmát. Byla to sranda! Konečně jsem se trochu zaměřil na svoje zrcadlo přede mnou a začal nadšeně pískat. "Vííííí!" zaječel jsem a s každým Í měl hlas o něco vyšší, než jsem se po bráškovi vrhl a zabořil mu čenich do krku. Smrděl mrtvolou, jak si táhl tu svoji hračku, ale mně to nevadilo. "Vím hodně nových slov!" zavrtěl jsem nadšeně ocasem. "Chseš e slyšet, tat chseš?" zeptal jsem se nadšeně, i když jsem na jeho povolení neplánoval čekat.

//Měsíční rašeliniště přes VVJ

Pokrčil jsem rameny a jen dál hleděl do země. Nebyl jsem doopravdy smutný, zklamaný - nebo cokoliv dalšího, co mi bylo ještě neznámé. Jen jsem se rozhodl trucovat. Vždyť to bylo nefér! Mamka byla dospělá a uměla ovládat spoustu úžasných věcí. A já? Já ji mohl jen sledovat a ani babu jsem jí nepředal. "Mami... můše mi Smlt dát magii už teď?" zeptal jsem se. Táhlo mi na dva měsíce, tak to přeci nemohl být takový problém!
Konečně se objevilo jídlo. S novou energií jsem začal vrtět ocasem a udělal přesně to, co mi bylo nařízeno - přikrčil se. Pozorně jsem mamku sledoval a občas sebou trhnul, když jsem dostal nutkání napodobit její pohyb. Fascinovaně jsem sledoval, jak zvíře padá k zemi. To chci taky umět. Posteskl jsem si a rychle vyskočil ze svého úkrytu. Přiskočil jsem ke kořisti a také se jí zakousl do nohy, i když jsem spíše překážel, než pomáhal. Alespoň na Alastora jsem se moc těšil. Mám toho spoustu, co říct! Jak byla ta slova? Tenhle den byl jako ráj na zemi.

//Asgaar

//Orlí dráp

Pozorně jsem poslouchal, i když bych se mnohem raději věnoval jezení nebo spánku. Trochu jsem naklonil hlavu na stranu. Takže to nebylo špatné a měli jsme to i v rodině. Fujky. Napadlo mě. Vždyť to bylo skoro stejné, jako kdybych začal pusinkovat Alastora! Znechuceně jsem vyplázl jazyk, ale přikývl jsem. Na to jsem byl asi ještě moc malý - a poprvé jsem byl rád, že jsem vlče. V další minutě jsem totiž takovouhle konverzaci bezstarostně vypustil.
Mamka se rozběhla, ale stihla mi předat babu. Dramaticky jsem zabručel. Vůbec se mi nechtělo běhat, ale také jsem nechtěl, aby mi utekla. Začal jsem rychle běžet a dával si dobrý pozor, abych zase o něco nezakopl. Jenže když jsem zvedl hlavičku od země, mamka nikde. "Mami...?" zkusil jsem to a o chviličku později se objevila pomalu až někde za horizontem. To není fér! Zamračil jsem se a začal si dupat cestu až k ní. "S ebou nehlaju!" prohlásil jsem naštvaně, ale nechal jsem se vést dál.

//Mahtaë (přes VVJ)

//Orlí dráp

Nakrčil jsem čenich. Má rád druhé samce? Takže je buzna. Ale je to i Pán. Zatočil jsem očima. Zase jsem měl z myšlení bordel. "No... Mně to neva," řekl jsem nakonec po chvíli a pokrčil rameny. "Á ho to odnaučím!" prohlásil jsem místo toho a začal zase vrtět ocasem. Jo, to byl nejlepší plán. Jen jsme se museli znovu potkat. Řeknu mu, že nemůže být buzna. A pak můžeme být kamarádi! Rozhodl jsem se. Pán určitě nemohl být tak špatný!
Dramaticky jsem si povzdechl, když jsem zjistil, že ani tady jídlo nebude. Sice to nebylo tak dlouho, co jsem naposledy jedl, ale chuť k jídlu jsem měl - a velkou. Začal jsem se trochu loudat a jen občas přidal, abych nedostal napomenutí, že zdržuji. Jedním očkem jsem mezitím mrkl na místo, které mi mamka ukazovala, a pousmál se. "A teď už se ládi máte?" zeptal jsem se. Jak to vypadalo, když se měli dva vlci rádi? Jako mamka s tátou?

//Přes Kierb (Měsíční rašeliniště)

//Vřesový palouk

Zasmál jsem se. Čahoj? Líbilo se mi to a ať už to bylo cokoliv, také jsem se chystal si to přivlastnit. Úsměv mi trochu zamrzl, když jsem zjistil, že za námi Pán nejde, ale... Zkus taky slova hysterka a megera. Trochu jsem vylekaně poskočil. Povytáhl jsem obočí a zadržel dech, abych se před mamkou nezačal tlemit. To by mi neprošlo! Sice jsem nevěděl, co ta slova znamenají, ale musel jsem je co nejdříve říct ostatním. Když v tom nebudu sám, určitě rodiče poleví. Je mamka hysterka? Megera? Hys-megera? Hysterická megera? Přemýšlel jsem. Nebo to bylo nějaké oslovení pro mě? Určitě to bylo něco jako cuchta, jinak by to přeci řekl nahlas. Díky Pane! Soustředěně jsem se mu snažil myšlenku poslat jako on mně, ale bylo to samozřejmě houby platné. Alespoň, že už jsem věděl, že je to normální, a nezačal jsem šílet. Přestal jsem zadržovat dech a spokojeně následoval mamku. Tak jindy. Zavrtěl jsem natěšeně ocáskem.
Jenže pak začala mluvit mamka. A mně spadla brada - a to ani nepřeháním. Místo obličeje jsem v tu chvíli měl nejspíš jenom tři tečky a místo těla otazník. Kretén? Naklonil jsem hlavu. Zdálo se mi to, nebo mi dala svolení takhle mluvit? Dala mi svolení! Trochu jsem se vzpamatoval a rozzářil se jako lampa. "Takše... kRetén!" zaječel jsem na celé kolo a spokojeně se napřímil, když to ze mě vyšlo s naprosto ukázkovým R. Chvíli jsem si to ještě šeptal a slastně poslouchat, jak mi tam to písmenko krásně znělo. A dokonce jsem dostal i vysvětlení, kdy to použít! A debilní! Debilní!
Jenže ani tam to nekončilo. Buzna? Přimhouřil jsem šibalsky oči. "Co e bu.zna?" máchl jsem spokojeně ocáskem, jako by se nic nedělo a byla to normální konverzace mezi matkou a synem. "A líbí! Pán se mi líbí! Nebel mi ho," zamračil jsem se, ale mamka pokračovala ve svém monologu dál. Hej... to už se mi nelíbí. Chtěl jsem namítnout, ale bál jsem se ji přerušit. Vypadala jinak a po dlouhé době mě zase respekt nepustil mluvit. Trochu jsem se bál, ale pokud bylo normální takhle mluvit... Tak fajn. Jen zjistit, jak se to používá!
"Á taky žádný zvížátka nevidím. KReténi!" zkusil jsem to a nadšeně se podíval na mamku. Udělal jsem to dobře? Tak udělal?

//Lučina