Příspěvky uživatele

//Středozemní propadlina přes východní galtavar

//Lennie si pro Siriuse dojde na Galtavar, tak už se odpojím, ať nezdržuji :D Děkuju!

Už mě nebavilo se kutálet, a tak jsem při dalším větším hrbolku zabral doleva a odkutálel se na stranu. Vítězně jsem vyskočil na všechny čtyři a ušklíbl se. "Ha! A teď už mě nechytíš!" vyplázl jsem na ni jazyk a rozběhl se tryskem kolem vody. Tady už jsem to znal! Koupali jsme se tu s Rowenou. Už mi sourozenci chyběli, i když jsem se s Alastorem pohádal. Ale to nevadilo. Byl to k*etén a nezáleželo na něm tolik. Tahle Ayshi říkala, že jsem statečný, a rozhodně ne tlustý - což už byla pravda, konečně mi neviselo panděro až na zem ze všech těch dobrodružství, co jsem prožil bez pořádného jídla a spánku. To mi taky chybělo. Nejvíc. Možná i víc, než rodiče! Těch jsem se i trochu bál. Určitě budu mít problém, ale to nevadilo! Musel jsem se soustředit na cestu, abych nespadl do vody. A kam, že to utíkám? Uchechtl jsem se. Jednou jsem zatočil doprava, podruhé doleva, možná se někde i otočil nazpět... Prostě jsem utíkal jako o život a nejspíš se v tom zmatku stihl vlčici i ztratit. Nevadí. Všechno se vyřeší.

//Západní Galtavar

//Řeka Midiam (přes Vyhlídku)

Nesl jsem se hrdě jako páv. Jak by taky ne, když mě tady pomalu uctívala jako nějakého hrdinu! A taky jsem hrdina byl. Překonal jsem velké, masožravé ještěrky a písečnou bouři. Ještě hrději jsem se vyprsil, když se mě zeptala na noční můry. Ty já neměl, nikdy! Přeci by mě nějaký sen nevyděsil. Byl jsem přeci... Odvážný. Nejlepší vlk v okolí. "Nemám. Já se přeci ničeho nebojím," pronesl jsem sladkým hláskem. Napadlo mě, jestli by mě takhle mohl pochválit i Pán. Meinere. Bu*na, podle mámy. Toho už jsem dlouho neviděl - možná se ztratil stejně jako já a potřeboval dovést domů. I když... ani jsem nevěděl, kde bydlí. Pro mě existovala jen naše smečka. Hory. A ten les, kde jsme trávili většinu času.
Zavrtěl jsem nadšeně ocasem, když řekla, že tlustý nejsem. Já to věděl! Alastor si pěkně vymýšlel. "Tak asi ne. Mně to řekl můj zas*anej brácha," pokrčil jsem rameny, jako by nic. Možná by to Ayshi mohlo zaskočit, ale sprostá slůvka se mi přetáčela v hlavě jako kolotoč a snažila se z nich vytěžit co nejvíc. Bylo tak vzrušující je opakovat po dospělých. Nebezpečné, o facku, vzrušující. Dokonalé. Překvapeně jsem vykvíkl, když mě z přemýšlení vytrhnul její čumák a já se začal válet po zemi. "Hej!" vyjekl jsem, no ona si vesele v kutálení pokračovala, až jsem ani pořádně nestíhal její slova. "A-A-A-A-a-a-aha!" koktal jsem podle toho, o jaký hrbol mě zrovna převálela. Božíčku, pomoc! Tohle rozhodně nebyla zábavná hra.

// VVJ (přes Východní Galtavar)

//Ježčí mýtina (přes Středozemní pláň)

Přikývl jsem. Nebezpečím! A jakým. Nervózně jsem se zazubil, když se na něj zeptala. Ale bylo to obrovské nebezpečí. Naštvaný otec je mnohem horší, než jakékoliv zubaté ještěrky z pouště! Tajně jsem doufal, že už je všechno zapomenuto. "To... to je tajemství. Měla bys noční můry!" zašeptal jsem tajemně a začal se rozhlížet kolem, jako by nás něco sledovalo. A kdo ví, možná jo. Rodičové měli oči všude. Nechápal jsem to.
Vlčice se po mém beraním ducu svalila na zem. Hrdě jsem se napřímil a spokojeně se ušklíbl. Takhle se to dělalo! Byl jsem ten nejsilnější a nejlepší a nejkrásnější v okolí! Chystal jsem se znovu vystartovat a utéct z jejího dosahu, jenže pak mě čapla za krk a už nepustila. Naštvaně jsem zabručel a snažil se na ni podívat, ale bylo to složité. Takhle už mě nedržela ani máma! Já nejsem malý! Začal jsem máchat tlapkami ve vzduchu a všemožně sebou cukat. "Já jsem moc tlustý!" protestoval jsem a nakonec se i začal smát, když jsem pochopil, že mě jen vlčice přenese přes řeku. Nadšeně jsem do vody zabořil zadní tlapku a zase s ní začal otřásat, aby se usušila a nebyla na souši špinavá od všemožné hlíny. Voda!
"Hmm... já nevím. Jenom rád jím a spím," zazubil jsem se a dál ji následoval. Už jsme toho tolik ušli! Kdy asi budeme doma? Natočil jsem hlavu na stranu. "Kde bydlíš ty?" zavrtěl jsem ocáskem. Možná bydlela ve stejné smečce, ani to nevěděla! Já jsem smečku neznal. Jen svoji rodinu.

//Středozemní propadlina (přes Vyhlídku)

//Kaňon řeky (přes Říční eso)

Zavrtěl jsem ocáskem a hrdě se vyprsil. "Já vím," prohlásil jsem se zubatým úsměvem a dál šel pomalu jako páv. Už dlouho jsem takovou pochvalu nedostal! Poslední dobou na mě z nějakého důvodu všichni spíš ječeli. Nechápal jsem, i tahle vlčice říkala, že jsem odvážný - a já také slyšel naprosto dokonalý a bez jediné chybičky. Pokrčil jsem rameny na její otázku a trochu se zamyslel. Kdybych utekl sám, byla by to mnohem lepší historka! "Hmm... utíkal jsem! Utíkal jsem před nebezpečím! A pak BUM! Něco mě vcuclo! A ocitl jsem se tady," zazubil jsem se, jako bych si zrovna nevymýšlel jak na běžícím páse.
Ayshi mi najednou poslintala obličej a rozběhla se vpřed. "Nevyhrrraješ!" zavolal jsem a rozběhl se také. Ve skutečnosti se mi moc utíkat nechtělo, ale zrovna honěná byla hra, u které se dali mlátit ostatní, aniž by mi bylo cokoliv řečeno. Namířit... A... Pal! Ušklíbl jsem se a jako beran narazil hlavou do jejích tlapek, až to zadunělo. "Ha!" vítězně jsem poskočil a trochu zavrávoral, než se mi zase srovnal mozek.
"Hmm... ale jen maličko! Musím zůstat nádherně hubený!" ušklíbl jsem se, ale u srdíčka mě podivně zabolelo. Já nebyl tlustý! Alastor si pěkně vymýšlel. Byl to k*etén, jak říkala mamča!

//Řeka Midiam (přes Středozemní pláň)

//Ahoj :D Já jsem aktivní skoro pořád, jen druhý týden v září výpadek a jinak nic... Snažím se dohrabat do hor, ale teď nám to s Ayshi trochu stojí, takže když si pro něj někdo z Ragaru přijde, možná to půjde rychleji

Každopádně já se Siriusem ve smečce neplánuji zůstat... Není to žádný problém se smečkou, jen prostě bude tenhle vlček tělem i duší tulák a na tom se nic nezmění, takže jakmile bude mít po prvních narozkách, stejně odsud zmizím - se mnou tedy moc do budoucna nepočítat

A domluva je mi jedno kde bude, já jsem všude a přizpůsobím se. Messenger je možná o maličko lepší :D A nebo jako Borůvka, ta má obojí :)

Tak zábava? Měl jsem rád zábavu. Ale mnohem raději bych se dostal domů. Ještě nikdy jsem takhle dlouho bez rodičů nebyl, a i když to určitě bylo super dobrodružství, neznal jsem to tu... A možná, ale jen možná, jsem měl i maličký strach. To se zvládne! Připomněl jsem si a začal zase vrtět ocáskem. "Doveď mě radši domů," poručil jsem si a zazubil se. Žádné takové, žádná párty. Hezky domů! Nemohl jsem se zahazovat s cizími. Ještě by mě někde zapomněla v příkopě, když se i moji vlastní rodiče zapomněli poohlížet po synovi. Nebo mě nemůžou najít. To je sranda! Nejlepší schovka na světě a já budu ve skutečnosti doma! Rošťácky jsem se ušklíbl. To určitě nebudou čekat. Ale to mají za to, že mě hází do pouště!
Povytáhl jsem obočí. Chtěla... kousnout? Proč? Zamračil jsem se a trochu poodstoupil. Možná bych nakonec mohl najít cestu do hor sám. Ne? Když chce. Hrdě jsem vycenil zoubky, staré i ty nově narostlé, a zakousl se - no pořád jsem neměl tušení, proč tohle vlastně dělá, takže jsem nepoužil žádnou sílu a zase se rychle odtáhl. "Tak už půjdem?" protáhl jsem nedočkavě. Byl to nějaký úkol? Splnil jsem ho?
Konečně se rozešla! Nadšeně jsem vyskočil a utíkal ji následovat. Dokonce mi řekla i své jméno. "Aši! Ašíí? Ayshi! Já jsem Sirius," zazubil jsem se a nemohl se ubránit pocitu hrdosti nad tím, jak krásně jsem své jméno vyslovil. Tolik jsem vyrostl! Už nebude trvat dlouho, a budu dospělý! Že jo?

//Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu. Párty? Zazubil jsem se. Neměl jsem tušení, co to je. Ale proč ne? Byla dospělá, určitě věděla, jak se o mě postarat! A máma ani táta mě snad ani ještě nehledali. Jen počkejte, já vám dám! Zavrtěl jsem ocáskem. Uvažoval jsem, jestli se tvářit chytře, nebo se hned vzdát. Nakonec jsem se rozhodl nedělat zagorku. Koneckonců... Noc se blížila a tuhle jsem neznal. A noc byla strašidelná! "Co to je párty?" zeptal jsem se a konečně hlavu narovnal, aby mi neupadla. Zároveň jsem se nad sebou spokojeně usmál. Jak už mi to R krásně šlo! Vždyť už mi taky byly tři! Měsíce. Ale tři! I proto jsem se zamračil, když mě oslovila jako maličký. "Já nejsem malý! Jsem dospělý!" postěžoval jsem si. Lži a lži. Dospělý jsem očividně nebyl a malý... No, i kdyby mi bylo třeba dvacet, byl bych malý. Smrt nějak zapomněla na velikost, ale... Cítil jsem to! Byl jsem obrovský! "A jsem z hor... Sev... Sevl... Um- Sever! Jsou na severu!" prozradil jsem jí. "Ale... kudy je sever?" sklopil jsem nejistě ouška k hlavě. Dostanu se domů? Chvíli mi ještě vydržel obličej "kakabus", no hned jsem se zase rozzářil a na tváři mi přistál úšklebek. Žádné smutnění! Musel jsem vlčici dokázat, že jsem stejně velký a chytrý, jako ona! A dobrodružství znělo fajn!

//Aratat

Došel- tedy, doplazil jsem se do alespoň trochu přívětivého počasí. Žádný písek! Málem jsem se štěstím na místě roztekl. Voda! Rozzářila se mi očka a místo chůze jsem k řece rovnou doskákal. Voda, voda, vodička! Mohl jsem se na místě rozbrečet. Zarazil jsem čenich do vody, jak jsem byl zvyklý na to své divné pití, a se zadrženým dechem začal pít jako blázen. Nepřestal jsem, ani když už jsem žízeň neměl - jen jsem to do sebe hezky čerpal, než... Čůrat! Vypískl jsem a zase utíkal na druhou stranu, za keřík, vykonat svoji nejdůležitější potřebu. Slastně jsem si oddechl, když bylo po všem, a vydal se zase jinam... Náhodným směrem. Tohle se mi líbilo víc, než chodit za mámou! Mohl jsem jít kam jsem chtěl. Ale... co v noci? Kdo se o mě postará v noci? A měl jsem už zase takový hlad... Trochu jsem zakňučel a rozhlédl se kolem, jenže tohle území jsem také neznal. To bude chtít řešení! Přimhouřil jsem očka jako správný detektiv a začal se koukat po okolí.
HA! Vlčice! A ta, co s námi byla v poušti! Z ocásku jsem měl rázem jenom vibrující barvu ve vzduchu, jak jsem jím nadšeně vrtěl, a za vlčicí se bez studu zezadu rozběhl. Čapl jsem jí zoubkama za ocas, abych na sebe upozornil. "Potšřebuju domů, dovedeš mě tam?" naklonil jsem se zubatým úsměvem hlavu na stranu. Nikdo neodolá!

//Děkuji za akci! :3

Zakňučel jsem. Proč se zrovna do mě musely všechny ty ještěrky zakousnout? A některé se držely jako klíště a ani náraz se jich nezbavil. "Dolů!" rozkázal jsem jim. Situaci kolem jsem naprosto ignoroval, ale když už jsem si začal ještěrky otrhávat vlastníma zoubkama, ukázalo se, že všichni odcházejí. Co?! Vyplašeně jsem všeho zanechat a nemotornými kroky, jak jsem se stále nenaučil ovládat dospělé tělo, začal utíkat taky ven. Mě tady nikdo nenechá!
Vyskočil jsem z naší dosavadní pozice zpět do pouště. Okamžitě mě udeřilo vedro a měl jsem chuť jít zase zpátky, ale více než vedro mě děsilo, že jsem tu byl úplně sám. Tati? Zamračil jsem se. Možná to nakonec nebyla jeho hra... Ale jak se dostanu domů?! Mamka! Rozzářil jsem se najednou, když jsem si vzpomněl, že jsme to tu celé procestovali! Ale... Ale tady jsem ještě nebyl. Možná najdu cestu sám? Určitě ji najdu sám! Jsem přeci... Dospělý! Hrdě jsem vyprsil hruď, ale sotva jsem tak udělal, tělo se mi s křupnutím změnilo zpět na vlčecí. Nejdřív jsem se zase zamračil, ale pak se rozzářil se zubatým úsměvem. Na tohle tělo nikdo neměl! Já jsem jen jeden jedinej! Začal jsem se brodit pískem někam v před. To bych se divil, kdyby to nějak nešlo!

//Kaňon řeky

Co to? Zapištěl jsem. Ty malé potvůrky se po mně začaly šplhat nahoru! Co jsem měl jako dělat? Začal jsem se chechtat na celé kolo. Byly tak mrňavé! A měly maličké pařátky, které mě na srsti lechtaly. Z očí mi vytryskly slzy a málem jsem se svalil na zbytek domečků, no to už lechtání ustávalo. Místo toho... "Auuu!" zaječel jsem, když se zastavily v pohybu a místo lechtání se zakously. Začal jsem křičet nanovo a začala se oklepávat, jako když vylezete z vody, no to moc nepomáhalo. Místo toho jsem se rozběhl napříč městečkem a začal kličkovat sem a tam. Dolů, dolů, dolů! Zamračil jsem se. Jak moc bych chtěl být doma a vyhřívat se! Nebo plavat, nebo něco jíst! Nějakou dobrotu si dát. Vrhl jsem se po hlavě zpět tím tunelem. Byl tak uzoučký a s těmi ještěrkami bylo procpat se zpět ještě těžší, ale nakonec mě to vyplivlo na druhé straně, u křišťálu. Vlčice, kterou osídlila Rowena, si nesla jen jednu ještěrku a zase opakovala to neznámé slovo. Proč jich musím mít víc?! Znovu jsem se oklepal ve snaze ty malé potvůrky sundat, ale bylo mi to k ničemu. Rozběhl jsem se vpřed, chtěl jsem je zkusit setřást rychlostí, no dlouhé neznámé tlapky se mi zamotaly, zakopl jsem o vlastní přední a než jsem se stihl nějak srovnat, narazil jsem rovnou do toho křišťálu. Střelil jsem pohledem nahoru. Ne- nerozbil jsem to, že ne? S vypísknutím jsem přiskočil zpět k houfu vlků. "Tchýně- tady, tady je! A... a tady další!" nervózně jsem se zazubil a zvedl tlapku, abych hlavní ještěrce ukázal svoji vlastní sbírku tchýň.

Ještěrce se nelíbilo, že jsem ji plácl. Chtěl jsem se jí omluvit, ale pak jsem si uvědomil, že mně se taky nikdo neomlouval a stejně nevypadala, že by jí to tolik vadilo. Pokrčil jsem rameny a zůstával po boku těla Roweny, i když to ve skutečnosti nebyla ona. Začínal jsem mít strach, jak ze mě to prvotní překvapení mizelo. Stáhl jsem ocásek pod zadní nohy a trochu ustoupil.
Najednou na mě to ještěří zvíře začalo prskat spoustu věcí které jsem nechápal. He? Natočil jsem hlavu na stranu a nakrčil čenich. Obličej jsem měl celý poslintaný a ještě chtěl najít nějakou... Tchyni. Co to bylo? Kdo ví. Ale tělo vlčice (Shadow) říkalo, že nás pak vezme domů. Takže jsem si jen povzdechl a nejistými krůčky se vydal za ní. Chybělo mi jídlo! A pro jídlo a spánek jsem byl ochotný udělat cokoliv!
Ještěrky. Hodně ještěrek. A hýbaly se. Rychle. "Hra!" zaradoval jsem se a dospěláckými tlapkami se odrazil a skočil rovnou mezi ten chumel zvířat.

Písek se pod námi začínal propadat. Začal jsem se smát, ale když už mi nešlo tlapky vytahovat a země mě začínala vcucávat, změnil jsem smích na holčičí zaječení. To už není sranda! Zamračil jsem se a zavřel očička, aby se mi písek nedostal do očí. Chvíli jsem svištěl vzduchem a nakonec dopadl z žuchnutím na zem. Zakňučel jsem a rychle se začal sbírat, abych měl nejlepší přehled o všem, co se to děje. Byli tu všichni - co byli i nahoře. I to moje tělíčko, které teď ovládal bůh ví kdo. Moc jsem nechápal, co se to děje, a měl jsem i trochu strach, ale pořád mě neopustilo přesvědčení, že za všechno může otec a jeho trest. Ale kde byl Alastor? A proč se mnou byla Rowena? Těžko říct. Jediné, co mě zajímalo, bylo uchránit moje krásné tělíčko. Vydal jsem se na vratkých dlouhých tlapkách za vlastní známou barvou. "Hej ty!" oslovil jsem to. Hlavičku jsem měl celou pomatenou z toho, kdo je kdo, takže jsem si musel vystačit s náhodnými zavoláními. "Zůstaň!" poručil jsem si. Byl nezvyk na sebe koukat zvysoka. Vlastně ne, byl nezvyk na sebe jen koukat. Ale byla to sranda. Když už jsem měl pod dohledem vlastní tělo, otočil jsem se na ostatní. Tělo Roweny na sobě mělo nějakou ještěrku. Pobaveně jsem se zasmál a natáhl tlapu. Chtěl jsem si na ni jen sáhnout, no s nemotorným obrovským tělem a duší vlčete to skončilo jako pěkný bacanec ještěrce po hlavě. Ups.

Zmatek. Byl to čirý zmatek - ale já si pořád zachovával svůj vlčecí klid. Sice jsme se najednou ocitli někde úplně jinde, bez mámy, bez táty, bez Alastora a pro mě prozatím i bez Roweny, kterou jsem ještě nevzal na vědomí, no poušť jsem v životě neviděl a zvědavost byla silnější - navíc jsem usoudil, že si z nás rozhodl táta udělat srandu kvůli tomu, jak jsem se pral s bráchou. Jediné, co mě v tu chvíli tedy zajímalo, byla zrnka písku, s kterými se dalo hrát a také to, abych byl stále jen ve stínu - takže pod břichem vlčice. Až když mě cosi násilně začalo tahat z mého úkrytu, přidal jsem se k té směsici hlasů tím svým. "Nech mě!" zaječel jsem na celé kolo a zaryl tlapky do písku, no to mi bylo prd platné. Nejsi moje máma! Pomyslel jsem si naštvaně a jakmile mě pustila, zase jsem se rozběhl pod tu obrovskou zářivou věc, která tu jako jediná poskytovala dostatek mého drahocenného stínu. Až pak jsem uslyšel hlas svojí sestřičky. Ulevilo mi to ještě víc a musel jsem se trochu zasmát. Tohle byla sranda! Nadšeně jsem zavrtěl ocáskem a čekal, až ke mně přiběhne, ale ona najednou zatočila a šla se mazlit s tou vlčicí, co mě připravila o stín. Pf, no tak fajn! Tak se nebudeme bavit! Zamračil jsem se.
Jenže pak už nebyl čas na žádné vlčecí radovánky. Sklopil jsem vyděšeně uši k hlavičce a ocásek si schoval pod tlapky, když se na nás začalo cosi snášet. Bylo to obrovské! Ale kde byli rodiče? Sranda už mohla přestat. Tohle umí taťka ovládat? Naklonil jsem nejistě hlavičku na stranu a začal trochu ustupovat. Najednou se mi chtělo neuvěřitelně spát - nebo minimálně jen na chvíli zavřít očička. To půjde. Pak je sranda určitě přejde. Ušklíbl jsem se a pomalu zavřel očička. Nade mnou žádní rodičové vyhrát nemohli! Kdybych jen tušil...

Znovu jsem očka otevřel s úplně novou energií. Nadšeně jsem poskočil a chystal se na celý svět vyřvat, jak jsem vyhrál, no najednou dlouhé tlapky a velké tělo se mi ihned zamotaly a letěl jsem k zemi. Co. To. Je. Vypískl jsem a začal se prohlížet. Byl jsem úplně jiný! Šedivý! A... A tak obrovský! Nervózně jsem zakňučel a opatrně se začal sbírat. Trvalo to mnohem déle, než když jsem měl malé tělíčko! Mají to takhle dospěláci? Nakonec jsem zůstal stát na vratkých tlapkách a začal se rozhlížet kolem. Kdyby to bylo tělo kohokoliv jiného, možná bych začal vyšilovat. Ale v tomhle případě... Jsem dospělý. JÁ JSEM DOSPĚLÝ! Dlouhá huňka mi kmitala ze strany na stranu a na tváři jsem měl pro původního majitele nejspíš až nepřirozený úsměv. Jenže nikdo okolo z toho kouzla tak nadšený nebyl. Copak to nechápali? Určitě si z nás jen taťka Savior dělal blázny. I tak mi to vadilo, všechen ten stres ostatních se nakonec začal odrážet i na mně, když jsem začal klepavými kroky couvat. "Pšestaň!" zaječel jsem bezradně na vlčici (Shadow), která běhala kolem jako střelená. Ale... Ale ona byla já! A já jsem byl - ten vlk! Já jsem byl ten vlk! A ostatní? Jak to bylo s ostatními? Pomoc...? Bylo tu tolik vlků. A mně se to nelíbilo, i když jsem na ostatní koukal z výšky. A na koho že jsem křičel přestaň? Nikoho jsem tu teď neznal! "Cuchto, stůj! To e moje!" pokračoval jsem v ječení na vlastní tělo a vydal se kupředu. Tlapky se mi podlamovaly a ta chůze vypadala jako chůze nějakého retardéra. Ostatní mezitím začali hrabat písek. Hra? Napadlo mě. Takhle se odsud dostaneme? "Hlajeme si tam!" oznámil jsem vlčici a hlavou kývl ke kameni, který se postupně propadal. Vydal jsem se zpět na tu pekelnou cestu s dlouhými tlapkami a přidal se k hrabání. Sranda! Sranda a stres!

3.

Takže jsem byl zase v tom lese. Očekával jsem zajdův útok okamžitě, někde zezadu, abych se zase nemohl vyhnout – no místo zajíčka tu bylo jen ticho a sem tam zazpíval nějaký ptáček. I tak jsem trochu zakňučel. Už zase jsem měl přijít o zoubek? Vždyť jsem se sotva vzpamatoval z toho posledního. Zašmejdil jsem si jazykem ve dvou dírách, které už jsem v pusince měl. Jedna už ale byla skoro vyplněná, chybělo jen kousek, aby se mi tam v celé kráse vyjímal nový zub. V druhé ještě chyběl pořádný kus cesty, no i tak už se mi kousalo lépe. Jenže přijít o další? To znamenalo, že všechno to utrpení bude zpět! "Á tu neci být," prohlásil jsem a rozhlédl se kolem. Někdo mě určitě musel slyšet. Nebo jsem tu byl doopravdy sám? Místo strachu jsem začal vrtět ocáskem a hbitě vyskočil na všechny čtyři. Čas to tu pořádně prozkoumat!
Rozběhl jsem se lesem, jako by se nechumelilo. Bylo to tu lepší než na tom místě, kde jsme teď s tátou a sourozenci trávili hodně času. Stromy tu nebyly tak blízko u sebe a nebylo to z kopce, takže bylo značně těžké někde zakopnout a zapadnout, no… Víte, jak to u vlčat chodí. Po chvíli mě totiž přestalo bavit běhat pořád rovně, a tak jsem vybral ostrou zatáčku – ouha, strom. Větve se zatřásly a tu ránu musela slyšet snad i druhá strana Gallirei. Chvíli jsem zůstal jen překvapeně stát a čekal, co se dostaví. Bolest? Nic? Bolest. Začal jsem natahovat, i když jsem se snažil nebrečet, no pár slziček mi uniklo.
"Achjo, že já vůbec nějaké slitování mám," ozval se známý babochlapský hlas, no přes slzičky jsem zajdu pořádně neviděl. Místo toho jsem na hlavě ucítil jeho obrovskou tlapu a následně list v ksichtě. Začal jsem prskat a škubat sebou, ale alespoň jsem samým překvapením přestal plakat. Naštvaně jsem se podíval vzhůru a postavil se tak, jak jsem to viděl u dospělých, když na něco číhali. "No co? Usoplená vlčata tu nechci," pokrčil rameny a posadil se pod strom, do kterého narazil. Natočil jsem zvědavě hlavu na stranu. Copak už nebyl naštvaný? Vítězně jsem se zazubil. Já vydržel naštvaný mnohem déle! Škoda, že to nemohl vidět. Určitě by koukal. "So chseš?" zašišlal jsem víc než obvykle, a vyděšeně uskočil. To byl můj zub! Zase se kýval! Ale já ho nechtěl dávat pryč. Pořád jsem ho potřeboval. "So si mysís, se chsi?" napodobil moje šišlání a s šibalským úsměvem se zase zvedl. Vyjekl jsem, otočil se na patě a vzal tlapky na ramena, jenže než jsem stihl udělat jediný krok, zase jsem ležel čenichem na zemi a jeho přerostlá tlapa mě tentokrát držela za ocas. "Nikam," prohlásil, zvedl mě ze země a otočil si mě hlavou k sobě.
"Nedám!" zaječel jsem rozhodně a začal sebou vrtět, no zajda mě pořád držel ve vzduchu a místo toho, aby mě pustil jako každý normální vlk, začal se mi hrabat v tlamě! Zadávil jsem se a slzičky se mi zase hnaly do očiček, no než jsem se nadál, cosi křuplo a já zase přistál na zemi. Ublíženě jsem se podíval vzhůru a samozřejmě – držel můj zub. "To nemůžeš!" postěžoval jsem si a naštvaně dupnul. Zajíček mi ale nevěnoval žádnou pozornost. Jen počkej! Ušklíbl jsem se a potichoučku ho obešel. Taky měl ocásek! Začal jsem vrtět tím svým a skočil po něm. Zakousl jsem se všemi zbylými zoubky. Lesem se ozval jeho výkřik a můj smích, i když jsem se dlouho neudržel a brzo už si to pádil lesem pryč. Jen, ať si ten zoubek nechá! Stejně jsem lepší!