Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Sirius jde za bratříčkem!

Než však vlk stihl pořádně odpovědět, vzduch protrhlo za vytí a já už zase byl v plném provozu. Vyskočil jsem na všechny čtyři a rozběhl se směrem, kterým jsem ten zvuk odhadoval. Nenapadlo mě, že by to mohl být někdo nebezpečný. A také mě nenapadlo, že bych se třeba mohl někoho zeptat na cestu. Místo toho jsem utíkal jako střelený a vzhledem k tomu, že tohle místo byl jeden velký hvozd, hned při první zatáčce, kterou jsem chtěl udělat, se mi tlapka sekla pod kořenem, tělo šlo doprava, zatímco hlava doleva, páteř se mi zkřivila do nepřirozeného úhlu a mozkem jsem to vzal o nejbližší strom, než jsem konečně skončil na zemi. "AU!" zaječel jsem a chvíli zůstal ležet, než mi přestalo dunět v hlavě a pohled se mi vrátil jen do jednoho obrazu. Nebrečel jsem - ale bylo to spíše šokem, protože hned, jak jsem se zase postavil, trochu jsem popotáhl. Jenže na to nebyl čas, musel jsem pokračovat!
Takže jsem utíkal dál, tentokrát v podstatě stejným směrem zpět za skupinou, protože jsem se zapomněl zorientovat, když jsem spadl. Aby toho nebylo málo, když jsem zase zahlédl vlky, s kterými jsem mluvil předtím, chtěl jsem se otočit - jenže jakási myška, možná jen brouček nebo ptáček, pohnul s křovím opodál a moje pozornost byla zase upoutaná něčím jiným. Takže... jsem šel zase na úplně jinou stranu za honbou na vetřelce. Skočil jsem po něm jako blbeček do nejbližšího křoví, kde jsem se zamotal do všemožných pavučin a jiného bordela, začal kašlat kvůli prachu a málem se udusil, než mě křoví vyplivlo z druhé strany ven. Co to? Zatřásl jsem hlavou a dvakrát za sebou kýchl kvůli všemožnému sajrajtu, co se mi dostal do oběhu.
Začal jsem postupovat dál, nejdříve pomalu a opatrně, ale to mě brzy přestalo bavit a začal jsem zase pelášit vpřed. Tentokrát mě v cestě skoro nic nezastavilo, ačkoliv... Byl tu moment, kdy nahoře přeletěl další neznámý dravec a moje hlava střelila vzhůru - no a než jsem ji stihl zase narovnat, všechny čtyři tlapky se mi zasekly pod jednou z (velmi) menších skal a hlava mi padla přímo na ni. Zuby cvakly a jeden se, zatím bez mé vědomosti, začal pomalu hýbat - no neměl jsem čas to zkoumat. Málo času! Začal jsem se kolébat do strany, než jsem chytl zpět svoji rovnováhu.
Utíkal jsem dál o sto šest, a párkrát ještě zakopl o nějaký kořen, než jsem se dobelhal v podstatě náhodou až k dvěma vlkům - tou dobou jsem už totiž hledal cestu zpět. Ale hádejte, kdo to byl! Ocásek mi začal kmitat ze strany na stranu. Chyběla mi mužská převaha! Dal jsem se znovu do běhání, až jsem skončil u taťky pod skálou a málem si zlomil krk, jak jsem koukal nahoru. "Tati, tati! Mamka mi dala lánu!" postěžoval jsem si okamžitě a ani se neobtěžoval ho seznámit s okolnostmi. Měl jsem dost práce s poskakováním kolem a hledáním místa, kde by se dalo vyškrábat nahoru, jenže už teď bylo vidět, že jsem do výšky moc nepobral, takže jsem to nakonec vzdal a posadil se pod nimi. "Alastole! Mám nová slovíčka! A potkal sem Pána! Umí miset a sase se objevit inde! A tváří se takle," řekl jsem a nahodil zabručený výraz plný nezájmu. "Poď sem!" zavrtěl jsem ocasem a rozhlédl se, jestli kolem mě neprochází mamča. Musel jsem mu ty slovíčka pošeptat, už jsem se bál, že bych z toho nevyvázl živ a zdráv. Ale když je budeme říkat ve dvou, to bude jiná! A co to měli divného vedle sebe? Že by zajíc?

Zaslechl jsem jméno svého bráchy. "ALASTOL!" zaječel jsem přes celý les a začal skákat kolem dokola. Tolik mu toho musím říct! O Pánovi, o našich cestách s mamkou, o nových slovíčkách. A chybělo i mi hraní. Vždyť to bylo moje dvojče!
Zavrtěl jsem ocáskem. Brzy se magie naučím, to už mi říkala i mamka - ale kdy bylo brzy? Všechno bylo tak složité. A i on vypadal, že všemu rozuměl. Akorát další důvod mých nekonečných stížností na život vlčete. Alespoň, že mi jednu vlk ukázal. Zůstal jsem znovu stát s otevřenou pusou, i když se to nemohlo vyrovnávat Pánovi. "Hustý! Co je palyzovat?" naklonil jsem nechápavě hlavu na stranu. To slovíčko jsem ještě neslyšel, ale určitě to bylo stejně super, jako cuchta nebo bestie, i když se nedalo použít na ostatní. Nebo jo?
Trochu jsem se skrčil, když k nám přihopsal další vlk. Takže to byla smečka? Ale nebyla to ta naše. "Já myslel, še sme jenom my. To se po nás opišíte? Nebo jak to funguje?" zamračil jsem se ještě víc na černého vlka, jehož jméno jsem sice zaslechl, ale ještě jsem si to s ním úplně nespojil.
Líbilo se mi, jak všichni reagovali na slovo cuchta. Byla to sranda! Ale najednou jako by mě něco praštilo zevnitř, srdíčko se mi rychleji rozbušilo a hlavně jsem se nehorázně lekl, takže to na tom přidalo. NEKŘIČ. Napomenul jsem se kousl se do jazýčku. Byl jsem odvážný! Nemohl jsem se chovat jako mimino! Nebreč, nebreč, nebreč, nebreč. Opakoval jsem si a jen trochu popotáhl, ale doufal jsem, že to nikdo neslyšel. "Nemám tě lád," zabručel jsem na mamku s tím největším kakabus ksichtem, co kdy Gallirea viděla. Jenže pak se mi do oušek dostala slova Awnay k tomu novému. Blbeček? A už mi zase hráli čertíci v očích.

Vlka jsem si všiml, až když promluvil - ale byl mi celkem jedno. Stejně si mě nevšímal! Měl jen podobné klikyháky, jako mamka, takže jsem si zapsal, abych se zeptal, jestli jsou sourozenci - jenže jsem měl na práci jiné věci. Zmateně jsem naklonil hlavu na stranu. Jiná mamka? "Je tu Pán?" zeptal jsem se nadějně a začal vrtět ocáskem. Podíval jsem se zpět na černého vlka. "A ty jsi taky Pán? A umíš taky skákat? Chala-cha... um... máš doblou magii?" rozzářila se mi očka. Nedokázal jsem říct charakteristickou, ale což. I tohle fungovalo!
Další neznámá vlčice přišla a hned mě začala napomínat. Zamračil jsem se. Pán říkal, že je to v pohodě. A kdo vůbec byla? Mě mohl napomínat jen tatínek a možná mamka! Naštvaně jsem si dupl, i když mi na tváři hrál šibalský úsměv. "Cuchta, cuchta, cuchta, cuchta!" opakoval jsem a při každém slově poskočil. Mamka mě pak také napomenula, a to už byl vrchol. Vždyť říkal, že je to dobře! A já si můžu říkat, co chci! "Blé," vypadlo ze mě, když jsem na mamku vyplázl jazyk.

//řeka Midiam

Docupital jsem do jakéhosi hvozdu. Smrdělo to tu podobně, jako u nás doma - a stejně jinak. Prostě tu bylo hodně vlků a všechny ty pachy mi dráždily čenich. Ale doma jsme rozhodně nebyli. No, co už. Moc jsem nad tím nepřemýšlel a začal si vykračovat územím, jako by nic. Občas jsem si zkontroloval, jestli mám mamku nablízku, ale jinak jsem se naplno věnoval prozkoumávání a kopání do šišek. Není tu, co dělat. Protočil jsem očkami a začal klusat dál, stejně jako jsme to dělali posledních pár dní - dojít někam a odejít zase jinam. Bavilo mě to. Nemuseli jsme trčet na jednom místě.
Málem jsem už odešel, když jsem jen kousek ode mě zahlédl známou černohnědou srst. Chtěl jsem se k ní rozeběhnout jako vždycky - a třeba ji povalit na zem, ale vzpomněl jsem si, jak odtažitý byl Pán. Chtěl jsem být jako Pán! I když tu část s maminou bych raději vynechal. S jedním zavrtěním ocásku jsem se líně rozešel k ní, než mě to přestalo bavit a zase jsem trochu zrychlil. "Ahoj LlllRloweno," pozdravil jsem se zubatým úsměvem a svým zkomoleným R. A pak ta část s misí Pán. "I ty jsi cuchta?" zeptal jsem se a zvědavě naklonil hlavu na stranu. Musela být. Byla to samice a bylo to normální oslovení pro samice. Ani jsem si nevšiml toho starého vedle ní.

Nakonec jsme se utábořili u řeky. Spokojeně jsem se zavrtal do mamči kožichu a díky plnému žaludku a spoustě ušlapaných kilometrů už mi brzy z pusy unikalo tiché spokojené chrápání a u nosu se mi při každém výdechu tvořila bublina.
Svět se chvíli točil, než se zastavil a já stál uprostřed… Ničeho a přesto něčeho. Byla to taková ta dětská neúplná představa o tom, kde asi sídlí zlo, aniž by jim někdo doopravdy řekl, jak to tam vypadá. Bylo světlo, ale mlha – takže zároveň tma. Nebylo vidět na krok a ve vzduchu viselo dusno. Něco jako ticho před bouří, akorát tohle ticho by poznalo každé trdlo. Nespokojeně jsem zakňučel. Měl jsem z toho všeho takový divný pocit za zády. Jako by mě někdo zezadu sledoval, ale když jsem se otočil, nikdo tam nebyl. "Alastore?" zeptal jsem se. Ale… bylo to divné. Nejen, že můj hlas tvořil ozvěnu. Uměl jsem vyslovit i R a když jsem to zkusil, dokonce i Ř. A… všechno se zdálo tak nějak menší. Byl jsem veliký? Vyrostl jsem! Nadšeně jsem zavrtěl ocasem a chtěl jsem si i poskočit, ale něco mě drželo při zemi. Vždyť… Vždyť jsem se nemohl hýbat! Jakože vůbec! Začal jsem znovu kňučet, a dokonce jsem se snížil i k volání o pomoc. "Maminko! Tatínku!" zabrečel jsem a s usopleným obličejem se pokusil znovu pohnout. Proč to nešlo?
Mlha se po chviličce trochu rozutekla, ale pořád nebylo vidět. Alespoň já měl očka zalepená slzami. Chtěl jsem domů. Za maminkou, za tatínkem, za Alastorem i za Rowenou. I za Nym! "Copak se ti stalo, můj maličký?" zašeptal najednou sladký hlásek. Zvedl jsem hlavu – přede mnou stála vlčice, taková černá, hubená. Občas jako by problikla, jak si moje hlavička ještě neuměla pořádně představit ostatní. Popotáhl jsem a pokrčil rameny, jako bych nepotřeboval pomoct. Chtěl jsem domů, ne pomoct od někoho cizího! "Ach, netřeba brečet, slaďoušku… Já se o tebe postarám," vlčice odhalila bíle zuby, ostré jako břitvy. Přiblížila se a já chtěl utéct, ale nemohl jsem. "Smrti neutečeš!" začala se hystericky smát takovým tím smíchem, který trhal všechny ušiska. Ale než mě stihla spolknout, rozpustila se ve vodu. Zaječel jsem. Mami, tati? Kde jenom jste?
Voda se začínala zvyšovat. Nejdříve mi pohltila tlapky, potom bříško a dostala se mi až ke krku. Zdvihl jsem hlavu v bezmocném zakňučení a snažil se plavat, ale pořád jsem se nemohl hýbat. Tekutina mi zaplavila i oči a nakonec čenich. Nemohl jsem dýchat ale jen asi vteřinu, než to všechno zmizelo a já stál uprostřed lesa.
Les. Stejný les, ve kterém jsem potkal Pána – a ten tam také stál. I s maminkou! Ale… něco bylo špatně… Vždyť měli místo tlapek mrtvá zvířátka! A byli tam i všichni ostatní. "Tati, mami, pomozte mi!" zabrečel jsem. Pořád jsem totiž nemohl udělat ani krok. Ale nikdo se ani neotočil, jako bych vůbec neexistoval. Místem se místo toho roznášela ozvěna směsice slov. Cuchta, bestie, smrádě, Smrt. "Ne! Ne! Já už nechci, prosím! Já už nechci! Maminko!" vzlykal jsem a vzlykal, než všechno to mluvení utichlo.
Když jsem otevřel očička, bylo všechno tak, jak mělo být. Byl jsem tam, kde jsem usnul, jen mamka byla někde pryč. Asi zase pro jídlo. Ovšem… byl jsem zase tak maličký. Až moc maličký, možná. Voda byla strašně hlasitá a tráva zase hrozně vysoká. A když jsem se podíval vzhůru. Mamčina tlapka! Ale vždyť byla tak obrovská. "MAMI!" zaječel jsem, ale to ji nezastavilo. Poslední, co jsem viděl, byla tma, když mě zašlápla.
Neprobudil jsem se s výkřikem, jak by bylo očekáváno. Srdíčko mi akorát bušilo o sto šest a tváře jsem měl trochu smáčené. Svaly mě bolely, jako když je až moc napínáte nebo zatínáte. Ale… Byl jsem vzhůru. A mamka tu byla – a chtěla jít za ostatními. "Jo," zakýval jsem hlavou naprosto bez dechu a opatrně se postavil, abych ji následoval. Tlapky se mi také třásly, ale všechno bylo v pořádku. Byl to jen sen. Jen sen.

//Asgaar

//Řeka Tenebrae přes Středozemku

Zavrtěl jsem hlavou. To by se nikdy nemohlo stát, a byl jsem připravený svůj názor obhájit. "Nene. Dospělí můžou všechno! A mají magii! A nemusí chodit domů! A... a mají nekonešnou zásobu ídla! Jsou velcí a silní! To je tak nefél, že nemůžu být taky dospělý..." povídal jsem a svěsil poraženecky hlavu. Ale... možná by mě Smrt mohla nechat zestárnout! V tom případě jsem musel svůj plán sdělit i Alastorovi. Přeci nemohlo vyrůst jen jedno dvojče! Ale předtím... celkem by bodnul spánek. Začínaly mě bolet tlapky, no na druhou stranu jsem byl krásně nacpaný a napitý - ideální stav na odpočinek. "Jsem unavený," zamumlal jsem a začal se trochu loudat a zdržovat, abych mamku donutil někde zastavit. Alespoň, že mě vezme za Smrtí. Ta bude určitě hodná a dovolí mi být větší. Nebo mě taky naučí něco nového! "A čím se platí?" zeptal jsem se pro jistotu. Svoje jídlo jsem jí dávat nechtěl! Možná chtěla motýlky? Ti byli hezcí. Já bych si dal motýlka.

//Ohnivé jezero přes Kopretinu

Motýlka už se mi najít nepodařilo, ale alespoň jsem dostal povzbuzení od mamky. "Ploč nemůžu být dospělý už teď..." postěžoval jsem si i přesto, že mi celkem stouplo ego. Jednou budu jako mamka. Ne, jednou budu jako mamka a taťka dohromady. Lepší než Pán, lepší než Rowena i Alastor - lepší než Smrt! Nebo se usídlím u Smrti a budeme spolu vládnout. To by šlo. Nadšeně jsem se otočil na mamku, když už jsem konečně zpomalil a šli jsme zase spolu. "Vezmeš mě někdy za Smltí? A co kdybych od ní něco chtěl? Ne jenom jídlo!" zeptal jsem se. "Tšeba... Tšeba bych chtěl umět skákat jako Pán!" vysvětlil jsem. "Nebo smažit zvířátka jako ty!" dodal jsem ještě a očička mi každým příkladem zářila víc a víc. Zatím byla ale jen žlutá. Nádherně žlutá, ne že ne. Ale chtěl jsem jinou barvu. Hlavně ne kytky... Pomyslel jsem si nakonec. To musela být nuda.

//Řeka Midiam přes Středozemní pláň

//Medvědí jezero přes Středozemku

Pokýval jsem hlavou. Takže medvěd. Vypadá jako fajn týpek. Pomyslel jsem si, ale při slově nebezpeční jsem se trochu přikrčil. Ještě jsem byl moc mladý na to skončit jako ti zajíci, co mamka usmažila.
Pokračoval jsem v honbě na modrého motýlka. Neustále jsem koukal vzhůru a tak jsem občas zakopl, spadl, ale ihned se zvedl a začal své zvířátko zase hledat. V tom mě napadl ještě lepší způsob zábavy s tímto zvířetem! "Budu ako ty mami!" zavolal jsem někam za sebe. Pořád jsem ji slyšel i cítil, takže jsem se o nic nebál. Místo toho jsem motýlka znovu dohnal a začal skákat do vzduchu. Cvakal jsem naprázdno zuby a snažil se ho chytit, ale ten vždycky jen vylétl o něco víc nahoru nebo naopak dolů, do strany, prostě co nejdál ode mě. Jednou jsem ho ucítil mezi pysky, ale zrovna tam, kde mi zoubky teprve začínaly koukat na svět, takže možná začal létat křivě, ale stále dokázal odletět - a tentokrát jsem ho nenašel, i když jsem nepřestával hledat.

//Tenebrae přes Kopretinu

//Medvědí řeka

Doběhl jsem k dalšímu jezeru. Nebylo moc, kde se schoval, ale nakonec jsem si našel vysokou trávu, do které jsem se zahrabal a rozhlížel se kolem. Nejdříve jsem hledal mamku, ale pak mě zaujalo něco na druhé straně jezera. Bylo to maličké, protože to bylo daleko - takové hnědé, kulaté. Měl jsem chuť si to jít pomazlit, ale větší zábava bylo schovávat se před mamkou.
Vydržel jsem sedět na svém místě asi další minutu, než mě čekání omrzelo a zvedl jsem se. "Co je to?" zeptal jsem se a ani si nezkontroloval, jestli už mamka je. Byl jsem si jistý, že by mě samotného dlouho nenechala - což byl také trochu opruz, ale nevadilo. Nečekal jsem na nic a rozeběhl se k té věci naproti. Vrtěl jsem ocasem ze strany na stranu, ale než jsem stihl udělat zatáčku, abych se přesunul na druhou stranu jezera za tou věcí, upoutalo moji pozornost zase jiné zvíře. Motýlek! Takový, za kterým se jednou rozběhla Rowena. Vzal jsem to smykem a zase běžel na jinou stranu. Byla to taková zábava! A pořád jsem měl dost energie, i když už jsem neběhal tak rychle. Mamka určitě brzy najde úkryt!

//Ohnivé jezero přes Středozemku

//Ovocná tůň přes Mahtae

Mamka se na moji hru chytila a když jsem zahlédl, že se rozběhla za mnou, vyjekl jsem a začal doopravdy utíkat - rychleji, rovnou za nosem. Snažil jsem se hlídat si zem i cestu, ale nakonec jsem všechno zahodil a prostě utíkal, jako by mě něco honilo. Ale vždyť jo. Mamka! Nadšeně jsem výskal radostí a u toho se občas zasmál, při čemž se mi dech zarazil v hrdle a vydal jsem jakýsi chrochtavý zvuk, ale i tak jsem pokračoval a snažil se svoji rychlost udýchat. "Neee...chyyy...tíš!" oddechoval jsem jako bláznivý, než jsem o něco zakopl a málem letěl čenichem napřed rovnou do řeky. Stihl jsem to ovšem přibrzdit a místo toho si natloukl snad všechno, co šlo, o tvrdou zem. Odfoukl jsem si z obličeje travičku a vyplázl jazyk, abych chytl zpátky ztracený dech. "Au," vydechl jsem nakonec a trochu se zasmál, než jsem se ze země konečně posbíral. Stejně už jsem měl to chycení spočítané. Ale to neznamenalo, že bych se měl vzdát bez boje! "A teď mě nenajdeš!" zahájil jsem novou hru a kompletně na nějakou honěnou zapomněl. Nečekal jsem ani, jestli mamka začne počítat a jestli nekouká, prostě jsem se znovu rozběhl a dál čerpal svoji energii jako by nic.

//Medvědí jezero

//VVJ (přes Galtavar)

Následoval jsem mamku, ale ta brzy zastavila. Nespokojeně jsem ji ignoroval a podíval se směrem k té vodě, která tu byla. Hned jsem se do ní chtěl vrhnout, ale mamka mě nechala schovaného ve vysoké trávě. Snažil jsem se poskočit, abych viděl, co se děje, ale byl jsem moc malý. I to bylo k naštvání - to, jak jsem oproti ostatním byl maličký. I oproti sourozencům! Chtěl jsem na všechno hned vidět! Rychle jsem se sebral ze svého úkrytu a přesunul se mezi matčiny tlapky. Byla tu další vlčice, kterou jsem neznal, ale moc mě nezajímala. Radši jsem se šel podívat na tu jejich vodu. Nebyla studená tak, jako všechny ostatní - byla krásně vyhřátá a mohl jsem jí celou proběhnout a ani jednou se neponořit. Zapil jsem snědeného zajíce a zase se vyválel, jen, abych si pak tiše postěžoval, že jsem zase mokrý.
Mezitím už stihla vlčice odejít, ale mamka se k odchodu ještě neměla. Já už tohohle měl ovšem dost. "Chyť mě!" zaječel jsem zničeho nic a plácl mamku přes ocas. Rychle jsem se otočil a pelášil zase jinam.

//Medvědí řeka přes Mahtae

//jih Mahtae přes sever

Byli jsme zpátky, tam, kde byla taková sranda! Na nic jsem nečekal a vhrnul se okamžitě do vody. Byla stejná, jako předtím, možná trochu studenější, protože sluníčko už zapadalo, ale i tak byla lepší než ta, kde jsem se předtím napil. Povolil jsem tlapky a začal se válet ve vodě na břehu, takže se na mě nalepila kdejaká špína a míchala se s vodou. To jsem vyřešil velkým skokem do větší hloubky, kde jsem ze sebe bahno a písek smyl. Hned to bylo lepší, žádné teplo, ani moc zima. Akorát když jsem se vrátil za mamkou, všechno se na mě zase lepilo. Oklepal jsem se, takže se na mně objevil vzhled ježek, tedy srst do všech stran a někde zase stále přilepená k tělu, ale alespoň po mně nestékaly vodopády vody. Tohle rozhodně nebyla moje oblíbená část, ale což. Voda byla zábava, alespoň většinou.
Mamka zrovna našla jídlo. A mohl jsem se dívat! Najednou se ve vzduchu zajiskřilo a bylo po zajíčcích. Takhle mě trápit, když jsem to dělat nemohl! Ale alespoň jsem měl co jíst, když mi u tlapek přistál zajda. Začal jsem ho trhat, abych se skrz kůži dostal k masu, jak jsem to viděl u mamky - i když to nebyla zrovna skvělá práce a občas jsem se zašklebil, když se mi do masa dostalo moc chlupů. Ale byla to ňamka a zase se mi o něco zvětšil pupek. "Kam půjdeme teď?" zeptal jsem se a zavrtěl ocasem. Plný žaludek a další procházka!

//Ovocná tůň přes Galtavar

//Safírové jezero přes Dlouhou řeku

Pokračovali jsme podél další vody. Už jsem měl dost vodních hrátek a pořád jsem cítil tu ledovou vodu z předešlého jezera, takže jsem jen poslušně pochodoval po boku mamky. Napadlo mě, že bych mohl vyvést nějakou rošťárnu, ale nechtěl jsem si zbytečně unavit tlapky. Až budu mít plný žaludek... To by mohla být jiná. Mohl bych utéct. Nebo se někam schovat! A hrát mrtvého... Že mě otrávila! To by určitě bavilo i Alastora. Ušklíbl jsem se a začal si mamku prohlížet, jako bych odhadoval, co na ní můžu zkusit - přitom jsem jen zkoumal, jestli už mi dá to jídlo, nebo budeme muset ještě dál. Nedovolil jsem si říct, že už dál nechci, ať mi to přinese. Byl jsem statečný. A velký! Rozhodně velký, a dospělí si takhle nestěžovali, takže jsem mlčel.
"Hmmm," odpověděl jsem prostě na její otázku. Ne, že bych neměl domov rád - ale byl jsem raději venku. "Je tam nuda," dodal jsem a zavrtěl ocasem, když si mamka povzdechla. Nechtěl jsem, aby byla taková. Vždyť mi ještě musela donést to jídlo.

//VVJ (přes sever Mahtae)

//Jezero Na'hi (přes Sněžné hory)

Další jezero. Tentokrát jsem natěšeně seskočil z mamky a nakráčel si to rovnou k němu. Zkusil jsem do něj strčit tlapu, ale bylo až moc studené. Fuj! Postěžoval jsem si a raději do ní zabořil čenich. Už jsem věděl, že musím zadržet dech, a i když jsem pil podivným způsobem, dokázal jsem se napít. Rychle jsem hlavu zase zvedl a začal kýchat všude kolem. "STUDÍ!" zaječel jsem. Hlava jako by mi zamrzla, ale trvalo to jen chvíli a zase jsem mohl spolupracovat. Docupital jsem zpátky k mamce, jako by se nic nestalo.
Ta mluvila znovu o magii - a o tom, jak zvířátko porazila. Dramaticky jsem si povzdechl. "Taky to ci umět!" postěžoval jsem si se zamračeným výrazem. Alespoň jsme nešli domů, spíš na opačnou stranu. Ještě chvíli a domů už se nevrátíme! Zasmál jsem se, i když jsem musel přemýšlet, jestli o nás má taťka a ostatní opravdu takovou starost. No... Možná Alastor mi chyběl. Jako kdybych nebyl celý. Smutný. Ale jídlo!

//Řeka Mahtaë - jih (přes Dlouhá řeka)

//Lesík topolů přes Ageron

Došli jsme až k nějakému dalšímu jezírku, ale už z dálky jsem poznal, že tady bude zima. Vždyť jsme byli skoro doma! Nejistě jsem se za mamčiným krkem zavrtěl. Nenesla mě domů, že ne? Na obličeji se mi opět objevil zamračený výraz. "Já neci domů..." namítl jsem a koukl se směrem výše do hor. Čenich mi už tady dráždilo víc pachů, než normálně, a chtěl jsem co nejrychleji zmizet. Raději bych celé dny byl venku a prožíval další dobrodružství. Navíc nám mamka úkryt vždycky našla - a dokonce i přinesla nějakou ňamku. "A ak získáš ídlo?" zeptal jsem se najednou s novým zájmem. Kdyby mi mamka nemusela jídlo přinášet, mohl bych si ho přinést sám a měl bych nekonečnou zásobu. Mohl bych se cpát celé dny a jenom spát a čekat, až vyrostu. A pak všechno pochopím! To se zdálo jako skvělá vyhlídka.
I mamka mi potvrdila, že jezírko je studené. Přikývl jsem - však jsem ten chlad cítil až tady nahoře. Rozhodně to bylo něco jiného oproti teplému počasí někde jinde, ale bylo to příjemnější. Ale pokračovali jsme dál. Byl jsem moc líný na to seskočit a protestovat, že chci zůstat, takže jsem se prostě nechal unášet a snažil se vytěžit z příjemného chládku co nejvíc.

//Safírové jezírko (přes Sněžné hory)