Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(567)

Ani jedno mi nepřišlo horší, než mít jizvu na obličeji - teda do té doby, než Hyetta zmínila, že by mi taky mohl upadnout. Vyvalil jsem na ni prozatím jen jedno zelené oko. "Aha, no... tak děkuju," zamumlal jsem, protože jsem to ještě neřekl a asi bych měl být vděčný, že budu mít jenom jizvu. Ale stejně se mi z toho zvedal žaludek. Já byl vždycky dokonalý, bezchybný, bůh krásy převtělen do vlčího těla. A teď? Nespokojeně jsem sklopil uši k hlavě a litoval se, ale jen v myšlenkách, aby mě Hyetta nevyhubovala.
Přidal se k nám ten zelenáč a hned se chopil akce. No, možná nakonec nebyl tak špatný, mluvil chytře a měl rozumné nápady. "Fajn," souhlasil jsem a raději si nedomýšlel, co přesně znamená zařídíme. Doufal jsem, že už na bratra nikdy nenarazím. Možná bylo jedno, jestli to bude skrze štěstí nebo skrze jeho smrt. Už to pro mě nebyla rodina. Měl jsem se s tím smířit už dávno.
Vlk se představil jako Belial, takže jsem mu konečně mohl přestat říkat zelenáč. Kývnul jsem na pozdrav, který jsme tak nějak přeskočili. "Jo, dala. Je fajn," odtušil jsem. Nemohl jsem jí její pomoc nijak splatit, tak jsem se za ní alespoň mohl přimluvit. "Díky," poděkoval jsem i jemu a pokusil se se postavit. Nikdy jsem si na vlastních nohou nepřipadal tak nejsitě, ani když jsem se učil chodit. Věnoval jsem vlčici malý úsměv a vydal se tam, kam mě Belial odkázal. Ale nikdy jsem tam nedošel.

//Vrchol Narrských kopců teleportačním servisem

Děkuji moc za skvělou akci, víc takových!!

Sirius: 10 bodů na 50 mušliček
Nina: 7 bodů na 35 květin
Wizku: 3 body na 2 křišťály

Přidáno.

Jméno: Maënad
Pohlaví: Samice
Magie: Myšlenky
Rodina: Dora/Eros jako matka a otec a Hyacinth jako sourozenec
Povaha:
~ Měla být nafoukaná, ale povahu jsem nakonec nedomyslela
Příběh:
~ Jako maličkou ji našla rysí rodina, a tak vyrostla mezi rysy
~ Nerozuměla jim - proto mluví podivně, cituju z rozdělané registrace:
Její chůze se podobá spíše kočkovité šelmě. Tichá a pomalejší, trochu plíživá. Je tedy skoro nemožné ji zaslechnout přibližovat se a tak se musíte spolehnout na vaše ostatní smysly.
Vzhledem k tomu, že byla vychována s jiným zvířetem, neosvojila si vlastnost řeči pořádně a mluví trochu divně. Často mezi slovy různě chrčí a vrčí, nebo vydává různé skřeky. Vynechává souhlásky a nahrazuje je samohláskami, tudíž pokud chce říct *ahoj* řekne místo toho *ajoj*. Dalším příkladem může být místo delšího *dobrý den* zkomolené *obdí čen!* Díky tomuto samozřejmě neumí ani Ř, ale na rozdíl od vlčat a některých dospělých ho nenahrazuje ž nebo š. Místo něj používá náhodná písmenka, tedy třeba místo *řeřicha* vám řekne *pepicha* a se změnou souhlásek to bude *pepica*. Jo, a ještě neumí skloňovat. Hodně štěstí.
Umí neuvěřitelně dobře šplhat. Sice neumí skákat na stromy, ale udrží se na nich déle. Při výstupu do skal umí najít nejlepší cestu a téměř nikdy nepadá. Svými opatrnými kroky se také lépe udrží na lední ploše.
~ Má jiný, komplikovaný systém bohů a nadpřirozených postav - věří na vodníky, bludičky, polednici,…
Vzhled:

▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Min: 20 mušlí nebo oblázků
Auto: 100 mušlí nebo oblázků ANEBO 10 křišťálů (I ain’t cheap)

(566)

Mluvila v hádankách, což se mi nelíbilo. Hlava se mi motala ze ztráty krve a ona mi ji ještě dál zamotávala. Nespokojeně jsem zakňučel a na chvíli zavřel očka, zatímco uklízela. Uvítal jsem těch pár minut klidu.
Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. A já se rychle smát přestal. Jizva? Na mém obličeji? Budu stejně ošklivý, jako Alastor? Měl jsem chuť se stočit do klubíčka a už s nikým nikdy nepromluvit. "Tak to nevím v čem by to mohlo být horší," zamumlal jsem a nebýt zájmu o mou maličkost, určitě už bych nepromluvil ani slovo.
Trpělivě jsem čekal na otázku, ale byli jsme přepadeni. Byl to ten zelenáč, kterého jsme s Crowleym pomlouvali. Přepadl mě nesmyslný strach z toho, že se to snad nějak dozvěděl, i když asi neměl jak. Každopádně jsem k němu nechoval dvakrát velké sympatie. Věděl jsem, jaká je moje sestra - jaká je celá moje prokletá rodina - a tenhle se ochomýtal v její blízkosti. Nedůvěřivě jsem se na něj zamračil, ale zeptal se mě na to stejné co Hyetta, a já jim to stejně chtěl říct. "Můj vlastní bratr. Začal si! Alastor, hrdý bývalý člen téhle smečky," odfrkl jsem si a naštvaně přitiskl uši k hlavě nad tou vzpomínkou. "Jo, a byl tam i Parsifal. Nevím, kam zmizel, ale moc nápomocný taky nebyl," odtušil jsem. Vlastně se s Alastorem kamarádil, ne? Říkal mu Tory. To jste neříkali svému největšímu nepříteli.

(565)

Byla jako máma. Byla to snad ona kdo měl ta vlčata, o kterých mluvila Mýval? Rozhodně bych se nezlobil. Byla sice přísná, ale měla takovou auru, která mě fakt donutila sklapnout a ležet jako kámen.
Zasyčel jsem. Mytí otevřené rány pálilo jako čert. Měl jsem nutkání ji odstrčit, ale neudělal jsem to. Jednak jsem i já chápal, že za nic nemůže, a taky jsem měl o svůj krásný kukuč starost. Nechtěl jsem to udělat ještě horší. S listem přes oko jsem musel vypadat jako pirát, ale musel jsem uznat, že už mě rána jen tak štípala a tolik nebolela. Překvapeně jsem střihl ušima, až mi ozdoba v podobě můřího křídla zacinkala. ”Jsi léčitelka?” zeptal jsem se zvedavě a začal se různě šklebit, abych vyzkoušel odolnost listu - a Hyetta zrovna upozorňovala na nepěkný efekt. ”Já se nešklebím!” Namítl jsem, ale ta věta mě zarazila. ”Jizvy?” Zopakoval jsem. Chvíli jsem ani nedutal, ale pak jsem se hlasitě rozesmál, až jsem z toho chrochtal. ”To byl dobrej vtip!” Zazubil jsem se, ale rána mě při tom pohybu zabolela, a tak jsem zase přestal.
Unaveně jsem se opřel o zeď úkrytu a neobtěžoval jsem se se vstáváním. Ona sama mi řekla, ať ležím, a tak jsem na ni hleděl zespoda a jedním zvědavým očkem si ji prohlížel. Vážně jsem nevěděl, že je ve smečce nějaká Hyetta. ”Zeptáš se mě, co se mi stalo?” Chtěl jsem, aby mě někdo politoval.

(564)

Myslel jsem, že šustění listí znamená příchod Wylana. Unaveně jsem pozvedl hlavu a překvapeně zamrkal, když se ke mně blížil jiný hnědý vlk - tedy, vlčice. Cosi na mě vychrlila, znovu se otočila a odešla aniž bych stihl cokoliv říct. Zavolala ji Mýval? Ale zvířátko s ní nepřišlo. Musela to tedy být náhoda.
Vlčice se po chvíli vrátila, což mě snad překvapilo ještě víc. Střídavě jsem zmateně jedním okem hleděl na motýla, který by už vzhledem k počasí měl být dávno mrtvý a na vlčici, která se vrhla do akce aniž by mi dala šanci promluvit. Mluvila o čištění a šetření, což znělo jak děsivě, tak správně. Něco takového by se mělo s čerstvými ranami dělat, ne? Lekci přežití 101 jsem tak trochu vynechal.
Konečně jsem dostal šanci se trochu nadechnout. Odkašlal jsem si. "Hyetta?" Zopakoval jsem, protože jsem si nebyl jistý, jestli jsem její jméno zaslechl správně. Říkala ještě něco o Annan, takže jsem se mohl jednoduše splést. "Nevěděl jsem, že tu máme nějakou Hyettu." Pokrčil jsem rameny. Bylo to mé tiché svolení, aby udělala to, co musí. Hleděl jsem na tu hromádku plevele, co s sebou přitáhla. Vypadala jako že ví, co dělá, a tak jsem prostě jenom doufal.

(563)

//Vyhlídka přes Asgaar

Lesem jsem prošel jako duch. Nějakým zázrakem jsem se všem vyhnul a zamířil si to přímo do úkrytu. Tam jsem opět padl na zem a ztěžka oddechoval, zatímco Mýval kolem mne poskakovala a tahala mě za ocas a uši, abych se znovu postavil. "Jsem v pohodě," zavrčel jsem na ni, když už jsem toho měl plné zuby. Pro jednou se nenaštvala a místo toho se ke mně přitulila. Odhadoval jsem, že musím vypadat fakt strašně, pokud tohle dělá. A taky, že ano. Srst jsem měl slepenou krví na několika různých místech, rány byly zanícené. Jedno oko jsem nemohl otevřít, neboť zaschlá krev mi překážela - a to jsem ještě netušil o ráně, která se táhla od mého čela až po mou tvář. "Můžeš najít Wylana?" Špitl jsem, a ona přikývla, ačkoliv zaváhala. Nechtěla mě opustit, což jsem chápal. Ale nakonec se zvedla a rozutekla se zpět do lesa.

//Východní hvozd přes Zrcadlové hory

Chudák Mýval mě musela pomalu přidržovat, abych někam došel. Účinky THC pomalu ustupovaly, ale stále jsem se na tlapkách cítil nejistý a svět se mi točil. Těžko říct, jestli to bylo Alastorovou podivnou magií nebo ztrátou krve, ale ani jedno z toho se mi moc nezamlouvalo. "Jak ještě daleko?" Zamumlal jsem, a Mýval mi něco odpověděla, ale nedokázal jsem se na její slova pořádně soustředit. V uších mi nepříjemně hučelo a v myšlenkách jsem si pořád přehrával, co všechno jsem v životě udělal špatně a co vedlo k tomuhle momentu.

//Siccumky přes Asgaar

//Kaskády

Někde jsem na moment usnul. Nebo spíše úplně odpadnul. Byl jsem v bolestech, a rány se mi za ten můj krátký spánek jistojistě zanítily. Probudil mě mokrý čumáček Mýval, která se mě snažila probudit. Vypadala ustaraně, a to právem. Byl jsem celý potrhaný, a nemohl jsem otevřít jedno oko. Měl jsem ho tam, věděl jsem to, protože mě bolelo, ale viděl jsem skrz něj zamlženě. Prosím, prosím, ať se mi to jenom zdá. Vstal jsem, a to jen proto, že jsem byl odhodlaný tuhle skutečnost ignorovat. Nebylo to skutečné. Prostě... nebylo.

//Vyhlídka přes Zrcadlové hory

Netušil jsem, kam se poděl Parsifal, ale najednou jsem to byl zase jenom já a Alastor a pouto mezi námi, které už nic nemohlo spravit. Byl jsem zmatený, tlapky se pode mnou klepaly a viděl jsem minimálně dvojmo, možná i trojmo. Překvapeně jsem zalapal po dechu, když se mi do těla opět zaryly zuby, a marně jsem kousal a kopal kolem sebe. Byl jsem si jistý, že tohle je má poslední chvilka - že už to mám spočítané. Magie už na mé volání neodpovídala a sotva jsem dokázal držet hlavu vzhůru, natož abych se rval. Alastor mě však najednou pustil a jen tak divně stál, dávil se a čuměl. Nechápal jsem to. Co se mu dělo? Poslední kousek svého rozumu jsem investoval do magie a Alastora zabolela hlava. Nic moc, ale doufal jsem, že ho to ještě na chvíli zabaví. Trvalo mi dostat se na nohy a ještě déle mi trvalo se někam odplazit. Nechtěl jsem, aby mě sledoval, a snažil jsem se ztratit se mezi stromy. Možná ho zabaví Parsifal? Pobaveně jsem se uchechtl. Možná bylo THC mým záchranným lanem, neboť jsem tolik nemyslel na bolest.

//Východní hvozd

Doufal jsem v to a přesto jsem to nečekal, když mi Parsifal přišel na pomoc. Tory? Přestože jsem zrovna držel Alastorovo ucho v tlamě, musel jsem se tomu zasmát. Co to k sakra mělo být? Kdybych se tak nesoustředil na boj, určitě bych k tomu měl i nějakou štiplavou poznámku.
Když mě Alastor konečně pustil, magie přestala působit a já zároveň pustil jeho. Vyplivl jsem tu nechutnou krev na zem a pořádně na něj zavrčel, ale najednou jsem nic neviděl. To byl ten první efekt, který na mě Alastorova magie měla - mlha mi nedovolila pořádně zaostřit. No a pak jako bych se ocitl v nebi. Ne, někde ještě výš. Škytl jsem a sám sobě se uchechtl. Oči už mi ani zaostřit nešly, protože mi šly křížem, a tlapky pode mnou vypovídaly službu. Měl jsem je vůbec? Chtěl jsem si lehnout a vyvalovat se na neexistujícím sluníčku.
Nemusel jsem se na nohách držet moc dlouho. Najednou z mlhy vystřelil Alastor, a já ze sebe stihl vydat jedinou hlásku. "Jé!" Vyvalil jsem na něj oči. Byl jsem takový celý o několik vteřin pomalejší. Než mi došlo, že mě neuvěřitelně bolí obličej, už zase pár chvil uplynulo. Konečně jsem se vzpamatoval a rychle se začal bránit, ale jen horko těžko. Kopal jsem kolem sebe a cvakal zuby do všeho, co bylo dostatečně blízko. Byl jsem však šíleně omámený a viděl jsem trochu dvojmo, takže těžko říct, do čeho jsem to vlastně hryzal. Magie jako by byla sjetá spolu se mnou, a tak se Alastorovi jen udělalo špatně od žaludku, i když jsem mu původně chtěl pořádně uškodit. Zakňučel jsem a vší silou naslepo vykopl. Očka jsem měl zamlžená a tekla mi do nich krev, takže jsem se spoléhal na ostatní - výrazně utlumené - smysly.

Parsifal nic neříkal, a tak jsem se prozatím soustředil na Alastora. Už jsem zmiňoval, že můj pud přežití není úplně v top stavu? Zakroutil jsem očima a pohrdavě si odfrkl. "Jako by mi ji předtím nějak extra zachránil. Čuměl jako blbeček," nafoukl jsem se. Možná sem tam použil nějakou magii, která mi pomohla, ale co to k sakru mělo být za pomoc? Nedivil bych se, kdyby Alastora po mém odchodu ještě pochválil.
Nečekal jsem, že se to zvrtne tak rychle. Než jsem se stačil z bolesti vzpamatovat a přijít na to, že mi úplně zablokovala přístup k magii, už jsem měl Alastora zakousnutého v hrdle. To mě právoplateně vyděsilo, ačkoliv jsem se těsně předtím stihnul trochu pohnout, a tak jsem jisté smrti o vlásek unikl. Zakňučel jsem bolestí a začal po něm chňapat zuby, i když v téhle poloze jsem měl jedině šanci mu uhryznout ucho, což mohlo být bolestivé, ale žádná velká sláva. Naštěstí bolest v hlavě ustala, a tak Alastorova síla najednou začala povolovat, jako by právě uběhl maraton a jeho svaly už nebyly tak silné a při každém pohybu zabolely. Úplně to ze mě vysálo většinu energie - nejen, že jsem se musel soustředit na magii, ale do toho všeho mě jeho zuby v mém těle tak příšerně bolely. Vyděšenými očky jsem pohlédl na Parsifala. Jakožto člen smečky mi měl pomoct, ne?

//Zrcadlové hory přes Východní hvozd

Došel jsem až na vrchol vodopádů a rychle si shladil vyprahlé hrdlo. To bylo takové hezké dovršení mé cesty, a tak jsem se rozhlédl kolem sebe, abych zjistil, kudy bude nejlepší cesta dolů a zpět do Asgaaru. Jenže v tom moje oči padly na moje wannabe zrcadlo. Vážně tam stál, jako nějaký přízrak z minulosti. Nečekal jsem, že se setkáme tak brzy potom... no.
Vyvalil jsem oči. Byl tu Alastor, a v těsném závěsu za ním se blížil Parsifal. "Vy dva?!" Vyjekl jsem komicky vysokým hlasem. Na jednu stranu jsem chtěl zdrhnout, protože jsem věděl, že mi Alastor jde po krku. Na druhou stranu jsem chtěl zůstat a popichovat Parsifala, s kterým jsem neměl úplně vřelý strach a naše rivalita byla jednou z mých zábav ve smečce. "Wow, to je jako přepadení nebo co?" Zamračil jsem se. Neměl jsem s sebou Mýval, aby filtrovala má slova, a bylo mi jedno, že jsem to byl já kdo přepadnul je. Cítil jsem se podivně ublížený, že se spikli proti mně, ačkoliv jsem to nemohl vědět - ale proč jinak by moji dva největší nepřátelé byli spolu? Snad ne jako kamarádi? To je snad ještě horší, pomyslel jsem si a souhlasně na tu myšlenku přikývl.

//Esíčka přes Zarostlý les

Mýval stále nebyla nikde v dohledu, což mě znervózňovalo, ale s trochou štěstí byla jen v těsném závěsu za mnou a už mne dobíhala. Rozhodl jsem se tomu teda nevěnovat moc pozornosti a dál jsem cestoval sám, což možná byla má osudová chyba, protože... jsem neměl zrovna nejlepší pud sebezáchovy. Zatím mi však nic nehrozilo, a tak jsem si spokojeně vykračoval přes řeky, lesy a hory. Doslova. Proč tu musí být tolik kopců? Postěžoval jsem si s nafouklými tvářemi. Jeden se ani nemohl pohodlně dostat z bodu A do bodu B.

//Kaskády přes Východní hvozd

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

Šel jsem kousek od Asgaaru, takže jsem pro jednou trefil na první dobrou. Rozhodl jsem se udělat si ještě jedno menší okružní kolečko a pak se konečně odebrat zpět do lesa. Možná jsem podvědomě oddaloval setkání s Wylanem, protože jsme se před naším rozdělením trochu pohádali a mně to bylo líto a bál jsem se, že už mě možná nemá rád. Nad tou představou jsem zakňučel a raději zpomalil, abych to setkání so nejvíc oddálil a nemusel jsem čelit zklamání. To jsem fakt neměl rád.

//Zrcadlové hory přes Zarostlý les