Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl jsem z toho všeho příšerně unavený. Nejspíš za to mohlo to nekonečné cestování, náhlý růst křídel, znovushledání s Wylanem a naše následné odloučení. Není divu, že jsem potřeboval šlofíka. Ten byl fajn, až na to, že jsem se probudil celý zpocený a bylo mi horko. To už bude začínat léto? Tak to je můj konec. Opět jsem přemýšlel, proč zrovna já jsem se ze severních smeček přesunul až sem.
Zavrtěl jsem nad tím hlavou a s dlouhým zívnutím se pořádně protáhl, načež jsem se vyhoupl do pozicé přímo a chvíli stál - to než se mi po dlouhém spánku přestala motat hlava. Zajímalo mě, jestli už se Wylan vrátil do lesa, a jestli byl v pořádku. Navzdory všemu mi na něm záleželo. Vždyť jsem ho měl rád, tak ještě aby ne! Nejjednodušší bude začít hledat v úkrytu, rozhodl jsem se a línými kroky se vydal přesně tím směrem.

//Siccumky

Sionn nevypadal úplně fresh, ale radši jsem to nekomentoval. Naposled, co jsem něco komentoval, jsem dostal přes držku, takže... jsem si to nechtěl zopakovat tak brzo. Jen jsem neurčitě přikývl a nechal ho, ať žije v deziluzi. Mně zase stačilo ujištění, že v lese nebezpečí nehrozí, a tak jsme si oba mohli žít svou vlastní pohádku.
Zajímalo ho, co jsme si s Alastorem udělali. Trochu jsem znejistěl, ale vyhýbat se odpovědi asi nebyl dobrý nápad. Takže jsem to udělal, ale šikovně. "Dlouhá historie plná hádek a výčitek. Někdy ten pohár musel přetýct, a víš jak, občas nevim, kdy držet jazyk za zuby," přiznal jsem se. Hodit všechnu vinu na Alastora by bylo snadné, ale mně se něco předstíralo líp, když na tom bylo alespoň zrnko pravdy. "Takže jsem mluvil a mluvil a.... pak jsem nemluvil," uchechtl jsem se. Alespoň jsem se mohl chlubit tím, že neřeším věci násilím, no.
Pohotově jsem Sionna křídlem obejmul a pokrčil rameny. "Já sice nikdy nevim, co říct, ale stěžovat si můžeš vždycky," pobídl jsem ho a spokojeně se zazubil. "V tyhle smečce seš nejlepší. Ne, počkej - nejlepší po Wylanovi. Ne, ne, počkej. Nejdřív jsem já, pak je Wylan a pak jseš ty. To je pořád top 3. Ale možná bych před tebe dosadil ještě Mýval, i když to teoreticky není vlk, ale mýval,..." A pusa už mi zase jela nonstop.
Překvapeně jsem střihl ušima, ale nijak jsem to nekomentoval. V rodinných vztazích jsem se nevyznal a moje rodiny byla až moc velká na to, abych měl přehled. Sionn by mohl být můj bratranec přes pravé zlomené vymknuté koleno a mně by to bylo šuma fuk. Nebyl to blbec a to bylo to jediné, na čem záleželo. Rowena byla moje sestra a byla to čůza. A když už mluvím o Roweně - Sionnova otázka mě trochu překvapila, i když asi neměla. "Hmmm, mně vlastně nikdy nic neudělala," přiznal jsem, "ale je to moje sestra a vim, jaká je. Je mi jasný, že chce všeho a všech jenom využít, takže od tý doby, co mám Wylana, není moc fajn pocit mít ji kolem," vysvětlil jsem a zatvářil se pěkně kysele. "Celá tahle šaškárna začala, protože se rozbrečela jako malá holka a Wylan místo toho, aby uznal, že to je jen divadlo, tak jí pomalu padnul přímo do náruče," zavrčel jsem. Nemohl jsem říct, že bych Rowenu neměl rád - to bylo moc silné slovo, ale rozhodně jsem k ní nechoval žádné velké sympatie. Podrážděně jsem máchl křídly a zavrtěl hlavou. "Dávej si na ní pozor. Dneska pomůže s lovem a zítra ti sebere práva a bude tady tomu vládnout," zašklebil jsem se. Kdyby tady tomu vládla ona, sbalil bych sebe, Mýval a šel za Crowleym.

Loterie 25 (3/5)

Problémky Sionna a jeho bratra se docela lišily od problémů mě a Alastora. Ani jeden z nás toho druhého neohrožoval, ne v tom smyslu, že bych Alastorovi kradl nějakou pozici v hierarchii. U nás byly problémy zakořeněny mnohem hlouběji a přehrada se konečně přetrhla když nás potkala Tasa. Nad tou vzpomínkou mi přejel mráz po zádech a raději jsem nic neříkal, jen jsem se na Sionna soucitně zazubil.
Všechno jsem to na něj vycrhlil a on najednou vypadal nějak... jinak. Zmateně jsem natočil hlavu do strany a chvíli ho pozoroval, ale zrak mě nešálil. Sionnoi ztvrdla tvář a vypadal trochu jako socha, co tyčela uprostřed lesa. "Je ti dobře?" Vyhrkl jsem, protože když jsem něco špatnýho sněd, taky jsem se radši chvíli nehejbal, abych to náhodou na někoho nevrhnul. Jména harému vlčic, který si Crowley přivlastnil, z toho chudáka vysála všechen život.
Podezření, že za jeho momentální rozpoložení můžu já, jsem ale nabral až když mě varoval před Crowleym. Trochu jsem se zamračil, neb Crowley nebyl nic míň než cool a měl jsem ho fakt rád. To, že Asgaar neměl v lásce jsem dokázal pochopit, vzhledem k jeho nenávisti vůči mé sestře. Ale trochu mě vyděsily ty řeči o napadení lesa. "No, tak ještě, že máme takový sílný vlky, viď?" Protože já jsem byl v boji tak trochu k ničemu a nebál jsem se přiznat, že bych se schoval v úkrytu a celou tu šaškárnu přečkal. Zavrtěl jsem hlavou, abych z ní tu představu dostal. "Určitě to bude v pohodě. S Crowleym jsem mluvil a řek bych, že si prostě chce žít vlastním životem tam na severu," podotkl jsem a pokrčil rameny. Byl jsem v tomhle dost neutrální - Sionn mi nevadil a Crowley byl fajn, a tak jsem se pro jednou vyskytl na neutrální ploše.
Cože? Několikrát jsem zamrkal, abych zahnal překvapení. "Aha," vypustil jsem, spíš abych získal víc času na rozmyšlenou. Takže Crowley byl vnoučetem Arcanuse a Sionnovým synovcem. Zamotaná to rodina, která mě ale stejně nepřesvědčila o tom, že by byl vlk s lebkou na čele špatný. Koneckonců já neměl co říkat o černých ovcích. "Teda, Sionne, fakt je mi tě líto," podotkl jsem nakonec. Byla to pravda. "Nic si z toho nedělej, rodina je stejně jenom název. Wylan je moje rodina a nemá stejnou krev, a je to tak lepší než s Rowenou nebo Alastorem," odtušil jsem a pokrčil rameny. "Můžu bejt tvůj náhradní brácha jestli chceš, už teď seš lepší než Al," zašklebil jsem se.

Loterie 24 (2/5)

Leden 6/10 - Juniper

Juniper tu ještě nic podivného nezažila, což mě vedlo k podezření, že tu nemůže být dlouze. Pobaveně a soucitně jsem jí poplácal tlapkou po zádech. "Neboj, na všechny přijde řada. Nejlíp když se ti to nejmíň hodí nebo to nejmíň čekáš," ušklíbl jsem se. Pro mě ty podivné věci nebyly žádnou katastrofou. Dokázal jsem se snadno přizpůsobit všem šílenostem, takže život na Galliree pro mě vlastně byl ohromná zábava. Až na ta padající vlčata, to bych si radši nezopakoval. "Zataženo, občas vlčata," doplnil jsem a pobaveně se rozesmál.
Naparoval jsem se hrdě jako páv prohlížel si svá křídla spolu s Juniper. Ještě jsem si na ně tak úplně nezvykl, a každý jejich záhyb mi přišel nový a hodný průzkumu. Nejdřív jsem ale musel chudáka vlčici přesměrovat na správnou vlnu, protože lovit Mýval? Tak to určitě! "Ne! Ne, to se neloví, to je... jako kámoš, ale menší a jinej druh," vysvětlil jsem to, "říkají si lesní strážci a pomáhaj ti, když to potřebuješ."
Odfrkl jsem si a zavrtěl nad jejím komentářem hlavou. Ona se prostě nevyznala v tom, co je dobrý. "Ale co? Však je to naprosto originální a stručný! Nikoho nezmateš. Aspoň to není bobr co se jmenuje Mýval!"

Loterie 20 (3/5)

Gallirea byla fakt divná země. Kdybych se tady nenarodil a nebyl na to všechno zvyklý, nejspíš bych jako nově příchozí vzal při první podivné příležitosti tlapky na ramena. Ale... vlastně jsem to tu měl docela rád. Když už se Sionnovi podařilo mě uklidnit, nemohl jsem popřít, že život tady nebyl tak špatný. Pokud jste neměli bratra, který lačnil po vaší krvi - tak jako já a Sionn. "Ha, asi nebyl tak fajnovej jak ty," odtušil jsem, protože to bylo jediný vysvětlení, co jsem měl. V politice jsem se úplně nevyznal.
Dvě vlčice, ano. Usilovně jsem se zamyslel. Mýval mi přeci jejich jména řekla, jak to sakra bylo... "No... Byla tam Lilie, nebo něco takovýho, možná Lilac? Ale ta nepatřila sem. A pak... Sinéad! Jo, tu jsem vlastně potkal na lovu. A Isk...něco. Iskněco," pověděl jsem mu. To bylo vlastně celé složení Ageronské smečky, které mi Crowley prozradil.
Nadšeně jsem přešlapoval na místě, plný energie, kterou jsem neměl do čeho vložit. Byl jsem nadšený, že můžu někomu sdělit všechny drby. "Jo! Teda, ne v nich, ale prošel jsem kolem a trochu to vočíhnul," upřesnil jsem, aby si Sionn nemyslel, že se promenáduju na území cizích smeček. Poslední co jsem chtěl bylo dostat vynadáno. Naštěstí vlk nic takového neplánoval, a já nadšeně zavrtěl ocasem, když se začal vyptávat. "No, takže, o tý smečce vedle nás samozřejmě víš, k tomu asi není co dodat... A pak je smečka v tom lese plném mechu úplně na severu, tam jsem byl chvíli členem. Jsou hodní - až moc, řek bych," uchechtl jsem se, "no a na severu je taky ta Crowleyho smečka. Dřív to tam vedl Falion, v horách a v tom lese pod nima. Bůh ví, jaká smečka to bude, ale Crowley je číslo a je boží," zazubil jsem se. Crowley občas vypadal, že jede na stejným matroši, co já, a tak jsem ho měl rád. "Přes Galtavar od nich je smečka v Cedrovém lese, necítil jsem tam moc odlišných pachů. Asi nějaká rodinka co nestála o jinou smečku." Vůbec jsem netušil, že mluvím o smečce, která patří Sionnově neslavnému bratrovi. "Pak je smečka na jihu u može, jsou tam buky. Tam bych si dával pozor. Um, cítil jsem tam jednu vlčici, která mě jako vlče chtěla zabít," přiznal jsem a raději nad tím rychle zavrtěl hlavou. Byla to nebezpečná smečka, tečka. "Dál na jihu je i smečka ve Vrbovém lese, taky jsem tam necítil moc odlišných pachů, takže další rodinka," uvažoval jsem, "no a Sarumenská smečka, tu znáš, myslím." A to byly všechny smečky, které jsem stihl projít.
Překvapeně jsem na Sionna vyvalil oči, když z něj vypadlo slovo bratr a Crowley v jedné větě. Musel jsem si to trochu přeskládat v hlavě, a nakonec jsem měl dva možné výsledky. "Neříkej, že je Crowley taky tvůj bratr?! Nebo je to syn toho druhýho?" Zalapal jsem po dechu. Ani jedna z těhle dvou možností by mě v životě nenapadla.

Loterie 19 (2/5)

Leden 5/10 - Juniper

Byla to Juniper a zářila jako sluníčko, a myslela si, že jsem cool. Splňovala všechny požadavky k tomu, abych ji automaticky měl aspoň trochu rád. Pobaveně jsem se rozesmál a zavrtěl hlavou. "No jako, normální je tu spousta nenormálních věcí, jako třeba teleportace, různý nereálný vobludy, křídla, kovový hnáty, lebka místo hlavy," zamyslel jsem se, ale nemohl jsem si vzpomenout na nic jiného, a tak jsem pokrčil rameny. "Ale vlče padající z nebe jsem viděl poprvý," zazubil jsem se, což mělo být uklidňující gesto, ale možná jsem trochu působil jako blázen.
Hrdě jsem vypjal hruď a pokýval hlavou. "Přesně tak! Máš úplnou pravdu, Juniper," odsouhlasil jsem a slavnostně roztáhl křídla do celé jejich délky. Kupodivu na nich nebyla jediná trhlina, a to jsem se víc než často prodíral i tím nejužším porostem. S Mýval na zádech to bylo ještě složitější a... zalapl jsem po dechu. "Jo! A ještě jsou tu normální zvířata, co doprovází vlky a mluví. Já mám mývala co se jmenuje Mýval."

Loterie 15 (3/5)

Celý jsem to odvyprávěl na jeden nádech a pak zhluboka oddechoval. Konečně na mě trochu dopadla vážnost všech těch zážitků, a na Sionnova slova jsem jen nejistě přikývl. Proč jsem nemoh občas vést spořádaný život? Raději jsem ze sebe zklepal všechny ty nepříjemné pocity. Šlo mi to docela snadno, v pohřbívání emocí jsem byl něco jako mistr. "Jo, vlastně jo. Už jsem se sem chtěl vrátit asi před měsícem, ale furt mi do toho něco lezlo," zakroutil jsem očima. Nejdřív Alastor, pak jsem tady chvíli byl a teleportoval se fuč, pak Wylan a vlče... Achjo.
Překvapeně jsem zamrkal. Co co cože? Natočil jsem hlavu zvědavě do strany. To mi byly novinky. "Já ani nevěděl, že máš bratra," vypadlo ze mě místo abych ho začal litovat nebo tak. Mně lítost taky nikdy nepomohla, takže jsem automaticky přepokládal, že se můžu ke všem chovat jako buran a nic se nestane. Trochu jsem znejistěl, když Alastora v podstatě navěky vyhnal z území, ale... hm. On mi ublížil a zasloužil si to. Nemohl jsem vyměknout jenom proto, že mým partnerem byl někdo jako Wylan.
Wylan. Měl jsem kvůli němu pocit, že už nejsem žádaný nikde, ale Sionn mě ujišťoval o opaku. No, aspoň sebou neměl žádné vlče, za kterým by se vydal raději než za mnou. "Dík. Ty taky nejseš nějak špatnej, fakt," zazubil jsem se. "Ale zjistil jsem, že se z Asgaaru odsunula spousta vlků. Eeem, Crowley a nějaký dvě vlčice. Dokonce jsem i viděl, kde maj smečku," oznámil jsem to, co jsem na svých cestách zjistil. "A vůbec, těch smeček je nějak moc. Všechny jsem je vobešel a chudáci tuláci za chvíli nebudou mít co žrát," uchechtl jsem se. Alespoň k něčemu mi ty drby byly - mohl jsem o všem Sionna informovat, páč jsem pochyboval, že bro někdy z lesa odejde aspoň na procházku

Loterie 14 (2/5)

Leden 4/10 - Juniper

Přikývl jsem. Život a Smrt byli v týhle zemi odpovědí doslova na všechno, i když jsem z toho žádnou ohromnou radost neměl. Vlastně byla docela otrapa za nima chodit, jeden vás chtěl sežrat a ten druhej si vás chtěl nechat. No, nebyly to úplně příjemný zkušenosti, ale raději jsem to vlčici nevyprávěl. "Jsem Sirius, mimochodem," představil jsem se místo toho.
Zeptala se mě na mé hrdinské činny. Sakra. "Eeeeeeh, hrdinskýho? Nooo, jo, určitě," přitakal jsem a rázně u toho pokyvoval hlavou. "Tak třeba... no... zachránil jsem vlče, které padalo z nebe!" To sice bylo až poté, co mi ta křídla narostla, ale, meh, koho zajímaly detaily? Hrdě jsem vypjal hruď. Musel to být docela komický výraz, vzhledem k mojí výšce, s níž jsem většině vlků nedosahoval ani po bradu, a to ani těm menším. Ale křídla, ta mi to vynahrazovala. "Letěl hróoooozně rychle a řítil se k zemi, ale já tam byl, a skočil jsem přímo pod něj aby se nerozplác jako placka! Bum, prásk, válely jsme se po zemi několik set... eh, několik desítek metrů a pfffsh! Zachránil jsem ho."

Loterie 12 (2/5)

Leden 3/10 - Juniper

Vlčice se okamžitě naladila na moji vlnu, a já vesele začal vrtět ocasem. Ženský jsem moc nemusel, co bych si nalhával, ale tahle mi hned řekla, že jsem cool, a tak byla automaticky lepší než ty jiný vlčice. "Dík," zazubil jsem se na ni. Vysvětlila mi, že to její zlaté záření je nějaké kouzlo, ale prchavé. To fakt byla škoda, protože takhle zářit, to se mi moc líbilo. Škoda, že jsem měl zdejších bohů až pokrk po zbytek svého života. "Musíš za Životem, ten určitě zařídí, abys zářila furt," poradil jsem jí. Alespňo jeden z nás si mohl splnit svůj zářící sen.
A hele! Mluvila o zlatém prasátku, takže moje podezření se vlastně vyplnilo. Přešel jsem to bez poznámky a hrdě roztáhl křídla. Pod každé by se vešli alespoň dva menší vlci. "No, musel jsem od Života ke Smrti. Fakt jsem si je zasloužil, víš," upozornil jsem ji, protože pak by je mohla chtít taky a to nE. Takový křídla jsem mohl mít jen já.

Loterie 8 (3/5)

Leden 1/10 - Juniper

S křídlem zdviženým tak, aby mi za krk nepadal sníh, jsem se pomalými kroky došoural až k jezeru. Mýval jsem nechal v teple Asgaarského úkrytu, ale já zimu miloval a chtěl jsem se na chvíli projít. Ani jsem neměl plánu u vodní plochy setrvat, jen jsem procházel kolem - ale do oka mi padla taková jedna nesrovnalost. Vlčice, která zářila na celé kolo jako slunce. Překvapeně jsem zamrkal, jako kdyby mě pohled na ni měl každou chvíli začít pálit, ale ne. Ona byla prostě jen... zlatá. Jako to zlaté prase, co jsme s Wylanem vyděli minulou zimu.
Zvědavost mě donutila změnit směr a já si to nakráčel rovnou k ní. "Hej, to seš takhle jako normálně? Nebo to je nějaký kouzlo?" Vychrlil jsem to na ni přímo a bez cenzury, a zaujatě si ji prohlížel. "Mega cool."

Loterie 2 (2/5)

Trochu jsem se bál, že budu zase odmítnut, protože jsem narušil nějakou důležitou konverzaci. Ale jakmile mě Sionn spatřil, vrhnul se ke mně jako ustaraná máma. Lhal bych, kdybych řek, že mě to netěšilo. Na rozdíl od něj měl Belial jiné priority, ale nezazlíval jsem mu to - alespoň ne moc - protože on už mi koneckonců věnoval dost pozornosti když jsem přišel zraněný z boje. Zavrtěl jsem nad tou vzpomínkou hlavou, protože jsem při ní až moc vnímal jizvu, která se mi táhla přes půlku obličeje. Složil jsem křídla k tělu a poklidně se obrátil na Sionna.
"Alastor mě napadl, to se stalo," zamručel jsem a Mýval na mých zádech souhlasně přikyvovala, i když u toho souboje ani nebyla. No, alespoň někdo při mně držel. "Nejdřív jsem ho potkal se Saviorem," vyprskl jsem to jméno se značnou nechutí, "a tam mě taky napadl, zatímco se tatíček díval. Z toho jsem utek, ale pak jsem ho potkal s Parsifalem, prohodili jsme pár.... slov," přiznal jsem se. Z tónu, kterým jsem to pronesl, bylo jasné, že ta slova nebyla zrovna o počasí nebo o tom, jaký byl náš den. "A pak se na mě vrhnul, zatímco Parsifal stál opodál a bůh ví co dělal. Teda, nic, to dělal!" Zvýšil jsem hlas a naštvaně se naježil. "A pak jsem se trmácel tam a zpátky abych mohl mít křídla, zachránil jsem nějakýho malýho spratka a víš co řek Wylan? Co to jako máš?" Napodobil jsem Wylanův znechucený tón, který jsem si stoprocentně přikrášlil. "A pak si najednou to vlče přivlastnil a někam s nim odtáh místo aby sledoval mě, když jsem ho varoval, že bude sněžit! Já už tady nechci bejt, nikdo mě tady do háje nechce!" Zakončil jsem své srdceryvné povídání a poraženě si hrcnul do sněhu.

//Vyhlídka

Nechtělo se mi v tom počasí chodit z kopce, pár jsem nechtěl někde uklouznout a dojet do lesa po čumáku. A tak jsem letěl. Vítr mi čechral srst a vločky všechno dělaly složitější, ale miloval jsem tu volnost. Přistání mezi stromy sice nebylo tak ladné, jak bych si přál, ale byl jsem dostatečně skladný na to abych si neublížil. Jakmile se mé tlapky dotkly země, z keře vyběhla Mýval a vrhla se mi kolem krku - nebo spíš za krk, kde se kolem mě snažila obmotat svoje pracky. "Nojo, nojo, taky tě rád vidím," pousmál jsem se, i když jsem na žádné radovánky chuť neměl. Neměl jsem chuť vůbec na nic. Jen dlouhým zavytím jsem dal najevo, že jsem se vrátil.
Zklamaně jsem se procházel mezi stromy. Úplně bych minul Sionna a Beliala, kdyby Belial neměl tak zářivý ocas. Neměl jsem chuť na žádné povídání, ale i tak jsem té možnosti s někým mluvit využil. Sám jsem být nechtěl už vůbec. "Čau," střihl jsem ušima a podíval se z jednoho na druhého. Vypadalo to, že jsem vyrušil nějakou důležitou konverzaci.

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

//Zrcadlové hory

Wylan a Josef spolu vedli konverzaci, a já se akorát dokázal soustředit na čas, kdy nikdo nechtěl držet konverzaci se mnou. A byl jsem zrovna tak roztomilý jako Josef. Podrážděně jsem švihl ocasem, ale začínalo se stmívat a já pořád cítil, jak přichází vánice. Začínalo taky dost solidně mrznout, a to byl můj kožich huňatý jako ten medvědí. A Wylanův... well. Rozhodně měl kožich.
Čapnul jsem tak tu zpropadenou kůru, na které se Josef Rozmazlený vozil, a tlačil kupředu. "Říkám, že bude chumelenice a nikam se pak nedostanem!" Proč to nechápali? Copak to cítím jenom já? Wylan do mě něco hustil a vlče seskočilo ze saní, jako by se nechumelilo (hahaha) a ještě ke všemu po mně hodilo sněhovou kouli. Přebral jsem si to tak, že ... nejsem vítán. Ani Wylanem, ani vlčetem. "Wyla..." hlas se mi vytratil do nicoty, když hnědý kožich zmizel na obzoru. Zůstal jsem tam stát sám a kolem mě se na zem snášel sníh. Cukala mi tlapka, jak jsem se chtěl rozběhnout za ním, aby se mu něco nestalo. Ale začínal jsem mít pocit, že on by to pro mě neudělal. Že by si vždycky vybral to cizí vlče než mě.
Chtěl bych se na Vánoce vydat domů, napadlo mě. To bylo mé jediné vánoční přání, vrátit se do lesa. Byl Asgaar vůbec mým domovem? Začínal jsem být z toho všeho hodně zmatený. Možná bych se mohl přidat k té Crowleyho smečce? Na ničem nezáleží, fňukal jsem. Wylan si zvolil. Přitiskl jsem uši k hlavě a se slzami v očích, které byly neuvěřitelně horké v porovnání s okolním vzduchem, jsem se vydal dolů z Vyhlídky. Alespoň z něčeho jsem mohl být šťastný - splnil jsem si své přání.

//Asgaar

//Sever Mahtaje

Nelíbilo se mi, že se se mnou o Wylanovu lásku někdo dělí. Že se Wylanovi na Josefovi líbí to, co se mu líbí i na mě. Nedokázal jsem si uvědomit fakt, že je to úplně odlišná láska. Já viděl jen nevyhnutelné opuštění, které mě čekalo, a měl jsem sto chutí to udělat první. Ale já nechtěl. V tom byl ten problém. Očividně jsem se v životě nic nenaučil, jak bylo mým zvykem.
Odfrkl jsem si. "Očividně vůbec nevíš, co chci," zamručel jsem sám pro sebe, ale pak jsem rázně zavrčel. "Tak mě asi vůbec neznáš!" Vyjel jsem po něm a nechal ho, ať si vzadu dělá co chce. Já jsem šel napřed a nervózně u toho různě potřásal křídly, která jako by o mých pocitech prozrazovala víc než mé uši nebo ocas. Litoval jsem toho, že jsem po něm vyjel hned, co jsem to udělal. Ale nemohl jsem to vzít zpátky - vlastně jsem ani nechtěl. Já a ta moje zatracená tvrdohlavost. Cítil jsem se ublíženě a bál jsem se, že mě Wylan vážně už nechce. Uvědomoval jsem si všechny chyby, které jsem dělal, a s každou další se ten můj strach akorát stupňoval, až jsem skoro nemohl dýchat. Popotáhl jsem, ať už zimou nebo lítostí, a zklamaně sklopil hlavu. Za všechno může Rowena, vzal jsem si do hlavy, kdyby ji Wylan tehdy nešel hledat, bylo by to v pohodě. Nikdy bysme na to vlče nenarazili. Pohotově jsem hlavu pozvedl. "Huh." Teď, když jsem mohl vinit kohokoliv jiného než sebe, se mi najednou dýchalo líp. Co na tom, že to nebyla pravda? Na tom mi v životě nikdy nezáleželo.
Zvedl jsem hlavu k obloze a zamračil jsem se. Cítil jsem, že k dalšímu ránu začne sněžit. Hodně. Nebude vidět na krok a bude i mrznout, což nebylo dobré znamení vzhledem k naší poloze. Netušil jsem, jak tohle všechno vím, ale byl jsem si tím jistý stejně tak jako jsem si byl jistý tím, že dýchám. Otočil jsem hlavu k Wylanovi a vlčeti. Věděl jsem, že by se Wylan zvládl sám o sebe postarat, kdyby se něco stalo. Ale taky jsem věděl, že by udělal všechno, aby se postaral ještě o vlče. A pak už by se něco mohlo stát. Pro zrovna já, zavrčel jsem si sám pro sebe a netrpělivě pohodil ocasem. "Hele vy dva! Jestli nechcete skončit jako vlkuláci, trochu bych sebou pohnul," upozornil jsem je. Nebe bylo čisté, dokonce svítilo slunce, díky kterému se sníh krásně třpytil. A já jim vyhrožoval vánicí. Ale já to vážně cítil. Chumelenice se blížila a nechápal jsem, proč nikdo nepanikaří stejně jako já. Dodupal jsem až k nim - na Wylana jsem se raději nedíval, abych neviděl jeho zklamání - a čapl kůru, na které vlče sedělo, zezadu do zubů, abych mohl tlačit. Jeden by neřekl, kolik takový skrček jako já má síly a odhodlání, když chce.

//Vyhlídka

//VVJ

Překvapeně jsem zavrčel, když mi mezi křídly přistálo tělo vlčete, jako by se nechumelilo. Přitiskl jsem podrážděně uši k hlavě a propichoval Wylana pohledem, i když mi říkal všechna ta hezká slova. Odfrkl jsem si. "Co já vím, kolik lásky vlče potřebuje? Já je nemám rád," oznámil jsem mu. Měl štěstí, že jsem ho měl rád, i když jsem byl naštvaný - protože kdyby mi to vlče předal kdokoliv jiný než Wylan, shodil bych ho bez lítosti na zem. Moje dobrota skončila u toho, že jsem nechtěl, aby se ten chudák rozplácl o zem a týdny se tam rozkládal jako placatej kámen. Nakrčil jsem nad tím obrazem znechuceně čenich, ale ve finále by to možná bylo lepší. Přitiskl jsem si křídla k tělu. Chtěl jsem Wylanovi ukázat, jak moc jsou užitečná - třeba jako obrana před padajícím sněhem nebo deštěm! Ale momentálně jsem měl pocit, že se mi všechno bortí, a neměl jsem náladu cokoliv dokazovat, natož se smát.
Musíme se postarat o něj? To už mě rozesmálo. Věnoval jsem Wylanovi pobavený pohled. "Mě by tam nechali i vlastní rodiče. Proč bych se měl starat o něco cizího?" Vmetl jsem mu do tváře. V tu chvíli promluvilo vlče na mých zádech. Napůl jsem měl nutkání začít nahlas zpívat nebo tak něco, abych ho nemusel poslouchat. Ale to už bylo moc dětinské i na mě. Vyslechl jsem si, co má na srdci, ale moc to moje kamenné srdce nepotěšilo. Problesklo mi hlavou, proč Obyčvlk nemoh nosit i mě, i když jsem samozřejmě věděl, že já bych se mu těžko nosil. Nikdo tu proti mé tvrdohlavosti nemoh vyhrát.
"Já tě rád nemám," zamručel jsem. "A jestli ten svůj slib nesplníš, tak... ti ukousnu čenich!" Rozhodl jsem se a bylo mi jedno, co si o mně Wylan myslí. Já se znovu cítil jako to opuštěné, světem nemilované vlče, a chtěl jsem zmizet daleko od nich - ale na zádech mě tížil balík černobílých chlupů.

//Zrcadlovky