Příspěvky uživatele

< návrat zpět

9. gallictober - pavučina

Samým kluzáním po všem možným jsem málem minul loučení - až když se začal Sigy otáčet (a že jsem ho obdivoval, jak se dokázal na kluzké zemi udržet), jsem to vzal trochu na vědomí. "Hm, čau!" pozdravil jsem a pokrčil rameny. Podíval jsem se směrem k horám, jenže... Jakým že byly směrem? Pršelo a pršelo, nebylo vidět no a... Já nikdy nijak nedával pozor, co je kolem mě, a tak jsem to prostě vzal první cestou, kterou jsem viděl.
Chvíli byla moje pozornost pečlivě upřená na cestu, abych se zase neztratil. Už mi to bylo tak nějak jedno, ale výprask jsem dostat nechtěl. Jenže ani moje maximální soustředění nevydrželo věčně a první, co upoutalo moji pozornost, byla obrovitánská pavučina vlající mezi dvěma stromy přímo v mojí cestě. Páni! Zavrtěl jsem ocasem a hravě začal vyhledávat pavouka, který by tuhle pavučinku mohl strážit. Tedy, pavučinku... Ona vážně nebyla maličká. Byla alespoň tak velká jako já! Stékaly po ní kapky vody a vypadala, jako by tu vlála už pěkně dlouho! Ušklíbl jsem se. Vážně jsem se najednou začal zajímat o pavučiny? Trochu jsem se uchechtl, můj nález podlezl a rozutekl se lesem přímou čarou vpřed. Když už se na ni má pozornost jednou zaměřila, začal jsem takové pavučiny vídávat všude. Nikdy jsem si nevšiml, kolik pavouků vlastně v lese je! A toho bych si ani v horách nevšiml. Dramaticky jsem si povzdychl - život byl občas tak nudný a zábavný zároveň!

//Západní Galtavar

8. gallictober - kluzký

Když jsem se otočil, večeře už na mě čekala. Ušklíbl jsem se a zanechal té zlomené větve, načež jsem se líně protáhl - podobně, jako kočka - a nenápadně se k jídlu přiblížil. Takže jsem nakonec vyhrál! A dobře se mi to zapsalo v paměti. Ha! Není potřeba něco dělat. Nakonec to někdo udělá za mě! Spokojeně jsem se zazubil, když moje první jídlo za poslední týden přistálo přímo přede mnou. Hltavě jsem se do něj pustil - to už jsem uměl velice dobře. Sice se zvýšila obtížnost vypadanými zoubky, které za sebou zanechaly jen dásně a ty se po mase místo kousnutí jen sklouzly. A nebylo to to jediné, co se pěkně klouzalo. Brzy jsem samým hltáním a odkašláváním a hrabáním se v mase jen tak tak udržoval rovnováhu v kaluži krve smíchané s blátem a vším možným. Ani to mě ovšem nezastavilo a brzo ve mně skončil skoro celý zajíc... Ale zase ne celý, protože jsem byl velmi kultivovaný a slušný! Odsunul jsem po klouzké zemi v podstatě jen zbytek nohy zpět k Sigymu.
"To si můžeš nechat. Nemáš zač!" pokrčil jsem rameny a znovu energeticky vyskočil na všechny čtyři. To nebyl tak šťastný čin - po té klouzavé cestě mi podjely všechny nohy a málem jsem na zemi udělal roznožku, kdybych se na poslední chvíli nevzpamatoval a nepřevalil se na bok. Odfrknul jsem si. Tak tohle vážně nebylo elegantní, nýbrž nechutné a slizké. "Deme jinam," rozhodl jsem, ale neudělal žádný krok k tomu, abych se zvedl. Furt mě někam někdo nosil! Tak by to mohl udělat i on, ne?

7. gallictober - zlomený

Znovu jsem vyplázl jazyk. "Mně nikdo neodolá!" poučil jsem ho s mrknutím a zase se vymrštil na všechny čtyři. Závratě ještě trochu přetrvávaly, ale nenechal jsem se jimi zastavit. Místo toho jsem začal dělat energetické skoky kolem dokola, jako bych je tím mohl překonat. A taky, že mohl! I když se mi z nich chtělo usnout, nakonec odešly úplně.
Jenže pak přišla Sigyho další slova a já musel zastavit veškerou činnost. Podíval jsem se mu zpříma do očí s naprosto vážným výrazem. "To tedy jsem," pokýval jsem hlavou a zaujatě zavrtěl ocasem. Hned mě to zajímalo víc! Co bylo pro odvážné a silné vlky, to bylo pro mě. Hrdě jsem se napřímil s čenichem vztyčeným k obloze a důležitě sledoval, co Sigy dělal. Div se tou svojí polohou nezlomil vejpůl, ale nakonec se něco přeci jen dělo! Zazubil jsem se, jenže tady nebyl čas na žádné rozplývání se nad těmi kouzly! Ušáci se rozběhli do všech směrů a já se začal okamžitě hnát za nimi. Nejdřív za jedním, jenže ouha - utek! A tak za druhým, ale ten už byl za humny, tak... Tenhle! Ten taky ne. Nakonec už jsem neměl sílu v tlapkách na to furt zatáčet a tak jsem se místo toho rozběhl za nějakým náhodným zajdou, který byl nejblíž. Nějak jsem nevěděl, co s tím - ale vždycky se utíkalo! A tak jsem utíkal. To ušák taky, a pěkně rychle, sem tam a sem a tam a zpátky, dopředu, dozadu - A ZPĚT! Vypískl jsem a pokusil se vybrat zatáčku stejně dobře, jako on, no místo toho se mi podařila zlomit větev a poškrábat se u toho. Jsem statečný a odvážný! Zamračil jsem se a udýchaně pokračoval vpřed. Tak tohle nebyla vůbec sranda! Pořád jsem zpomaloval, pomalu už jsem jen klopýtal a nakonec zajíce z dohledu i ztratil. "Hmpf," odfrkl jsem si a hlasitě oddechoval. Asi jsem měl těsně před smrtí. Infarkt. INFARKT!
Jenže přímo přede mnou stála ta přelomená větev - a v ní, světe div se, bílé chlupy z ušáka! Proč tolik kličkuje? Zamračil jsem se, ale otočil se zpátky na Sigyho. Z části jsem se i ujišťoval, zda se neláme smíchy. "Může se to čichat?" zeptal jsem se a ukázal k dvěma rozlomeným kosukům větve, kde byly chloupky zaseknuté. Podle toho by se určitě dal zajíc najít! A nemusel jsem zabořit čenich do země! CHA! Přesně tak. Jsem statečný a odvážný, nezlomitelný a neporazitelný Sirius!

6. gallictober - závratě

Pokrčil jsem rameny. "Já to nezkoumám," odpověděl jsem znuděně. Hlavně, že to bylo k jídlu a bylo to dobré - v tom případě bych i toho ducha klidně sežral. Jenže ani zajíc, ani duch se tu nikde neobjevovali. "Já už to nechci dělat... Prostě mi to ulov!" poručil jsem si. Vždycky mi to někdo ulovil, tak... Kde byl teď problém? Vždy jsem si mohl někomu poručit! Třeba... třeba si hrát na zraněného nebo tak něco! K někomu se připlížit. Ale lovit se mi už nechtělo - byla to nuda a vůbec mi to nešlo.
Alespoň nějaká ta akce mě do toho dostala. Nejistě jsem přikývl, pořádně jsem netušil, co se po mně chce, ale začal jsem se vláčet za Sigym. Skončili jsme u nějakých děr v zemi a bylo mi řečeno, že bych měl mít nějakou taktiku. Taktiku? Zacukalo mi v oku. A to... to znamenalo co? Povzdechl jsem si a chvíli jen bez hnutí tiše stál. Než... Možná taktika vlastně znamená... "ÚTOK!" zaječel jsem na celé kolo a po hlavě se vrhl do první díry, kterou jsem uviděl. Jenže jsem z dálky neodhadl její velikost, no a kromě čenichu se mi tam už nic nevešlo. Rychle než kdy dřív jsem se ze země zase posbíral, rozblácená zem se mi dostala až do krku. Začal jsem si vykašlávat všude kolem, zatímco mi v hlavě bolestivě tepalo a pohled se mi rozdvojil. Přepadla mě nějaká náhlá závrať a měl jsem co dělat, abych se udržel na svých vlastních tlapkách. Naklonil jsem se ze strany na stranu, potom se mi tlapka rozjela po mokré zemi a už jsem ležel na zemi, takže ta závrať samozřejmě nakonec vyhrála. Oklepal jsem se a chvíli čekal, než se mi pohled zase srovnal. "Utek," konstatoval jsem směrem k Sigymu. Vlastně neutek - on tam totiž nejspíš nikdy nebyl. Nebo jsem se alespoň nestihl podívat.
Zklamaně jsem se zase posbíral, tentokrát pomaleji, aby mě nějaká ta závrať zase neskolila k zemi - nestalo se tak. "Tohle mě neba," vyplázl jsem na vlka jazyk a hrcnul si zpátky na zadek. To bych raději umřel hlady! Možná byla ta závrať i z toho? Měl jsem hlad! Ale lovit bylo tak těžké...

//Ragar

5. gallictober - duch

A prokletí mě pronásledovalo i cestu z hor. Všechno bylo deštěm rozbahněné a jakmile jsem se dostal ze skalnatého povrchu, už jsem si to svištěl jako raketa dolů z kopce tlamou napřed. Ani jsem nestihl zaječet, jak to jelo, a teprve dole v lese jsem se nějakým způsobem zabrzdil. S heknutím jsem se posbíral ze země a proklel všechny možné vlky, které za můj pád určitě mohly. Alespoň, že ta rozbahněná zem způsobila měkký dopad. Akorát jsem si neměl na co stěžovat, což byla škoda, ale co.
Čenich u země? Naklonil jsem hlavu nechápavě na stranu, no sklonil jsem hlavu k zemi, jako když se pilo. Jenže tady nebylo co pít a ještě se mi občas do čenichu dostalo bahno, což se mi vůbec nelíbilo. Posedl Sigyho duch? Takhle to přeci nešlo! A mě to ani nebavilo. Jenže už jsem měl docela hlad a byl jsem si jistý, že kdybych přišel za rodiči, určitě bych dostal jenom na zadek... To se mi nehodilo, takže jsem nechal čenich u země a začal se tak různě nadechovat. Cítil jsem Sigyho, toho jsem rozhodně cítil. Smrdíš! Ušklíbl jsem se. Pak jsem cítil možná sebe... A takovou tu vůni deště! No a mezitím... Možná tam něco bylo, stačilo se k tomu jen natáhnout, a... Nešlo to. Střelil jsem tu svoji kebuli zase nahoru a dramaticky zaúpěl. "To nejde!" postěžoval jsem si. Něco jsem tam cítil! Ale jako by to byl jen přelud. Možná kdybych v tom měl trénink, nakonec by se mi podařilo zjistit, že je to zajíc, a že je někde poblíž - ale do té doby jsem se jen válel v trávě a sledoval ostatní lovit zvířata pomocí magie, no a takhle... Bylo to, jako kdyby mi dali za úkol najít ducha. A možná to tak i bylo, protože ten zajíc sakra nedělal žádný rámus! Za to já jsem si dal záležet na tom, aby nás podle zvuku našel. Musel přijít sám, ne? Ale on ne, on byl furt tak potichu - a Sigy říkal, že mám být tiše jako duch... Nevěděl jsem, že duchové jsou až takto tišší. Takže ten zajda byl vážně duchem? Tak či onak jsem ho nemohl najít a otráveně jsem se na Sigyho podíval. "Nejde."

4. gallictober - prokletí

Zlověstné mraky se na obloze pomalu rozplývaly, a tak jsem si mohl zase oddechnout. Ten obrázek opravdu nebylo nic hezkého a najednou jsem tu máminu oblíbenou Smrt už neměl tolik rád - i když jsem netušil, jestli tak doopravdy vypadala. Ale hodilo se to nejvíc! Taková zlověstná baba na obloze a ještě bych ji měl mít rád.
Pokrčil jsem rameny na Sigyho otázku. Jak jsem to měl vědět? Ani jsem pořádně netušil, co to je ta opička, no i tak jsem trochu sklopil hlavu. Já nechtěl opakovat, chtěl jsem ta slova používat sám! A třeba i vymyslet nějaká další, no... Možná to byl nějaký druh prokletí, když se to nikomu kromě mě nelíbilo. Ale copak jsem tomu mohl rozumět? Jediné, co jsem věděl, bylo, že to všechno začalo povídáním o Smrti. Pak už se mi nějak nedařilo být hodný... A ani jsem nechtěl. Takže vlastně za všechno mohla Smrt, ale neměl jsem jí to za zlé - vlastně jsem byl i docela rád! Taková hodná (ale děsivá) babička. Možná... Možná to bylo pěkné prokletí! Takové, které vás uspí na sto let a nemusíte nic dělat. Ani chodit na záchod! Jenže zatím to vypadalo, že mě takový dárek akorát připravuje o všechnu tu... no, tu lepší zábavu. A to jsem taky nechtěl, ale ve finále jsem vážně nevěděl, co se mnou je, protože to šlo samo. Nedalo se to zastavit, a tak jsem po dlouhé pauze přerušované jen blesky nakonec znovu pokrčil rameny. "Nemusím," naklonil jsem hlavu na stranu. "ale můžu. A budu!" vztyčil jsem hrdě čumák k obloze. Nějak jsem už nevěděl, jestli bylo prokletím moje chování nebo fakt, že jsem nevěděl, co se sebou už jako takhle malý. Ale nějak jsem tomu nevěnoval druhou pozornost - lepší je se bavit!
Vždyť já vím! Zamračil jsem se na jeho slova útěchy. V tom byl vážně špatný! Možná byl taky nějak prokletý. Zazubil jsem se vyskočil ze své skrýše, jelikož už nebylo čeho se bát. Znovu plný energie jsem se vydal za ním - konečně za jídlem!

//Jedlový pás

3. gallictober - zlověstný

Zaujatě jsem sledoval svého nového kamaráda. Pořád jsem čekal, jestli udělá něco zajímavého. Když už tak nevypadal... alespoň by mohl něco umět! Místo toho se ke mně dostalo skoro napomenutí! No... spíš rada. Ale pro mě to znělo jako napomenutí! A to by se teda nemohlo tak nechat. Musel jsem mého přítele pořádně poučit o tom, co Sirius může a nemůže! Já byl totiž jedinečným vlčetem. Mohl jsem všechno. To věděl každý. "Já můžu! Máma to taky dělá! A to by bylo pěkně ne-ne-nefér!" vykoktal jsem a zamračil se. Dneska mi to mluvení zase nějak nešlo. A to jsem to R a Ř posledně tak hezky vyslovoval! "Moje nejoblíbenější jeeeeee...." naklonil jsem se k němu blíž, aby nás nikdo neslyšel. "cuchta!" zašeptal jsem tiše ve chvíli, kdy se zlověstně zahřmělo, a věnoval mu veledůležitý pohled, jakože tohle nikdy nikomu říct nesmí. Naše tajemství! Mezi dvěma přáteli.
Zase jsem se odtáhl a zasmál se, jako by nic. Vyskočil jsem na nožky a začal pobíhat kolem, opět plný energie, jako bych si zrovna nedal padesátimetrovku do kopce. Když se Sigym byla zábava! A připadal mi jako dobrá tyčka na blesky! Bouřka se mi sice líbila - pěkně to rámusilo a tvořilo to barvičky na obloze, jenže tady v horách všechno vypadalo tak neuvěřitelně blízko... A když jsem se podíval nahoru, mraky tvořily až zlověstné obrázky. Zarazil jsem veškerou činnost a pouze se se zakloněnou hlavou díval na oblohu. Vzpomněl jsem si, jak nám máma vyprávěla o Smrti. Nikdy jsem ji neviděl, ale jeden mrak vypadal určitě jako ona! Támhle by mohly být uši... A... a ty oči... A ty zuby. Oya? Zarazil jsem se. Vítr mraky samozřejmě posouval po obloze a tak se můj obrázek postupně rozplýval a... A vypadal tak ještě víc zlověstně, než předtím. Vyděšeně jsem vypískl přesně ve chvíli, kdy se znovu zahřmělo a utíkal se schovat za Sigyho. Nebál jsem se bouřky, ale mraků! Ani jsem to nechtěl přiznávat, ale zároveň... "Vymaž to!" přikázal jsem mu a kývl hlavou ke zlověstně vypadající obloze.
Našpicoval jsem uši, až když jsem zaslechl slovo lov. Jídlo? Naklonil jsem hlavu na stranu. "To neumím," zašeptal jsem, abych náhodou nějak nepřilákal tu obludu na obloze. I přes strach a jemný klepot jsem vlka pozorně poslouchal při vysvětlování Borůvková. Ve skutečnosti to byl jen název a dobře byly jen borůvky! Ze všech těch důležitých informací mě bolela hlava. Takže modré a pěkné na zemi jsou k jídlu... Ale pozor na zlověstně vypadající bobule nahoře. Pokýval jsem hlavou.

2. gallictober - přítel

Pořád jsem pofňukával, až mě z toho bolela hlava, ale vždycky, když jsem si vzpomněl na všechny ty problémy, začalo to nanovo. Ztrácí se i Alastor? Nebo Rowena? Napadlo mě. Oni byli tak super! Alespoň to tak vypadalo... Rodiče si to mysleli. A pak jsem tu byl já. Ztracený případ, jak rádi komentovali dospělí. Ale já nevěděl, co to znamená. Bylo to tohle? Že jsem doma nevydržel ani chviličku a už jsem se zase poděl někam pryč, kde jsem to neznal - a tentokrát pro mě nikdo nechtěl přijít.
Znovu jsem fňuknul, když v tom se ozvaly kroky. Nadšeně jsem našpicoval ušiska a nevěnoval ani minutku myšlence, že by to mohlo být něco nebezpečného. To se totiž nemohlo stát! Alespoň za mé přítomnosti ne! Já byl totiž odvážný a všechno a všichni se mě báli. Teď jsem byl dokonce už i nalezený, tím vlkem, který byl s tátou! Si... Sigor? Hmm... Sifyl? Sigy... Siga... Uvažoval jsem, ale nakonec bylo rozhodnuto, že pamatovat si jméno není vůbec potřeba. Přestal jsem fňukat jako holka a zase se hrdě napřímil. To tak, vypadat jako zbabělec před kamarády! Spokojeně jsem vyskočil na všechny čtyři a nahodil zubatý úsměv. Já nic! "To jsem přšesně já!" zvolal jsem hrdě, když se ozvalo moje jméno. Pozorně jsem naklonil hlavu na stranu a v hlavičce mi to po dlouhé době zase šrotovalo o sto šest. "Přšítel... To je kamarád?" zeptal jsem se a trochu se uchechtl. "Ale lepší přšátelé jsou pořžádný vlčice! Protože... protože máma žří-žří-říkala, že vlky maí rádi jenom bu*ny!" upozornil jsem ho znale a pokýval hlavou na svoje vlastní schválení. Přesně tak to bylo. Pamatoval jsem si to úplně přesně! "Ale tak se řžíká jenom blbým vlkům. Ty nejsi blbý, viď?" zeptal jsem se pro jistotu. Jeden totiž nikdy nevěděl! "Ale, ale mně to vadit nebude, jestli... jestli mi, mi ulovíš!" vychrlil jsem trochu koktavě, jak jsem se snažil mluvit rychle a pořádně a pořád mi to moc nešlo. Nadějně jsem na něj vykulil očiska. Kdyby mi ulovil, tak by to určitě mohl být přítel! Však ono by se to nějak vysvětlilo. Jestli bylo co vysvětlovat, protože jsem to pořád moc nechápal. Alastor a Rowena byli kamarádi! Ale Alastor byl brácha. Já jiného přítele neměl a tohle byla novinka! Alespoň byla zábava!
Borůvková smečka? Zarazil jsem se a nedůvěřivě se na svého nového kamaráda podíval. "Borůvková neznám! Co to je? Je to k jídlu?" položil jsem mu základní otázku. To by mi tam určitě dali najíst!

"Já jsem vždycky v požřádku!" prohlásil jsem. Pohled se mi ještě z toho pádu párkrát zdvojil, než se konečně ustálil a já si mohl vlka pořádně prohlédnout. Na první pohled nebyl moc zajímavý - vlastně mi od setkání s Pánem nepřišel nikdo zajímavý, ale však taky nikdo nebyl tak pěkně přepůlený! Už jsem málem uvážil, že z vlka žádná sranda nebude, ale pak jsem si všiml té šišky, co mu koukala z kožíšku na krku! Zasmál jsem se, jako by to byla ta nejvtipnější věc na světě, a bez ostychu k němu přiskočil blíž. Začal jsem okolo šišky zvědavě čenichat, než mě z uvažování o struktuře tohoto zajímavého nálezu vyrušil táta. Nahodil jsem nevinný zubatý úsměv a pomalu k němu otočil hlavu. "Ňamka?" zkusil jsem to a namířil tlapkou na tu věc kolem vlkova krku. Samozřejmě, že bych ji nikdy nesežral! Ale... Něco jsem si najít musel. Jinak by to byl kompletní propadák, a to jsem si nemohl dovolit.
Taťka nakonec vlka pojmenoval Sigy. Pokrčil jsem rameny. "Já se bavím jen s odvážnými," nakrčil jsem čenich a odvrátil hlavu vzhůru. Pche! S obyčejnými se tu nikdo nebavil! U mě bylo místo jen... pro ty nejodvážnější! No, ještě jsem stihl vypláznout jazyk, než jsem se raději v obavě nějakého pohlavku znovu rozeběhl mezi hory. "Nechytíííííte!"

1. gallictober - ztracený

Utíkal jsem kluzkými cestičkami v horách, až se cesta dokonce začala zvedat. Nadšeně jsem poskočil, pořád plný energie, jako by moje vytrvalost nikde nekončila. Ona totiž končila - ale pro vlče jako jsem byl já bylo těch dvacet uběhnutých metrů do kopce jako vítězství v boji. "OI OI OIII!" zaječel jsem na celé kolo. Skalnatým územím se ozvala ozvěna, která mě nadchnula snad ještě víc. Zavrtěl jsem ocasem a udýchaně si hrcnul na zadek. Fujky. Pomyslel jsem si a byl jsem rád za studený vánek, který tady nahoře byl. Běhání vážně nebyla má oblíbená činnost! Mnohem raději jsem spal a jedl, ale měl jsem tolik nastřádané energie! I když to, co ještě před měsícem nebylo do výšky ale do šířky, už zmizelo. A možná jsem byl na svůj věk až moc zakrslý. A možná jsem byl taky... ztracený.
Zamrkal jsem očkama. Ups? Pomaloučku jsem otáčel hlavou kolem dokola, ale jediné, co jsem viděl byly pořád samé hory. A... A nějaká bílá věc, tam hodně na vrcholku. No a neznal jsem to tu. Však jsem tady taky už hrozně dlouho nebyl! Nic jsem si odsud nepamatoval. Prostě jsem jednou byl dole a podruhé tady nahoře, zase sám, zase jsem nevěděl, kam mám jít. "Zase je to v pldeli," Slušně řečeno. Zkusil jsem se ještě jednou porozhlédnout, ale vážně jsem tu nic neznal. A taky mi začínala docházet skutečnost máminých slov. Totiž... mluvila jen o lovu? Řekl bych, že mluvila jen o lovu. Ale... znamenalo to, že mě už nebude hledat? Zamračil jsem se. Chtěl jsem, aby mě hledala. Nechtěl jsem být pořád ztracený, ale... Nemohl jsem si pomoct. Dramaticky jsem zaúpěl a plácl sebou na zem, no zamračeného výrazu jsem se najednou nějak nemohl zbavit a u srdíčka mě podivně tlačilo. Tohle se mi nelíbí. Postěžoval jsem si do vzduchu. Bylo to jako když hrajete hru, ale prohráváte - a to se vám vůbec nelíbí! Nelíbilo se mi prohrávat. Jenže takhle přesně to bylo cítit! A taky... jako by už maminka nebyla maminka ale pořádná máma. A tatínek taky nebyl tatínek, ale pořádný otec. A sourozence jsem už tak hrozně dlouho neviděl. Znamenalo to, že jsem ztracený já, nebo že jsou ztracení oni? A jak je můžu najít? A oni mě... když to nechtějí? Zmateně jsem popotáhl. "Maminko?" zakňučel jsem do prázdnoty, která tu panovala. Já chci mámu! Nechci být ztracený!

Utíkal jsem horami jak nejrychleji jsem jen dokázal. Tedy, v rámci možností, protože přeci jenom utíkat tímhle pohořím moc nešlo. Ani jsem si to neuvědomil... Možná to bylo tím, že jsem tu tak dlouho nebyl - ale to bylo vedlejší. Hlavně, že mi žádná nepřistála! A nějaké výhružky už mě vůbec nezajímaly - koneckonců to s nimi byla ještě větší sranda. Se smíchem jsem poskočil, až mi nemotorné tlapky při dopadu podjely. "UAAAAAAH!" zaječel jsem překvapeně a už si to válel kotrmelce z kopečka, než mě zastavil nějaký vystouplý šutr a já na chvíli letěl vzduchem, načež jsem s hlasitým žuchnutím dopadl na zem. Chvíli jsem zůstal jen tiše koukat a přemýšlel, co dál. Jako bych letěl celý kilometr vzhůru! Přitom to nemohl být ani metr. Ale... hm... možná ten dopad vážně bolel. Nebo jsem si to vymýšlel?
První do zorného pole mi přišel táta. Nadechl jsem se, připravený na nějaký záchvat o tom, jak hrozně jsem si ublížil - a zapojit do toho hádku s mámou mohlo být jen geniální, jenže pak jsem si s otevřenou tlamou dokořán, ready nastartovat, všiml i druhého vlka. Tak to ne! Zarazil jsem všechnu činnost a radši papulu zase rychle zavřel. "Jsem odvážný," vypadlo ze mě okamžitě a hrdě jsem se napřímil. Přesně tak. Byl jsem odvážný. A vůůůůbec to nebolelo!

//Jedlový pás

Maso mi bylo z tlamy vytrhnuto, až se mi do očí překvapením a leknutím nahrnuly slzy. Naštvaně jsem vycenil zoubky, tak, jak jsem to občas viděl u dospělých. I ta naštvaná grimasa se mi povedla, i když ve skutečnosti jsem moc naštvaný nebyl a dopředu mě poháněla jenom zábava a ten divný, svědivý pocit - který byl ovšem ten nejlepší ze všech. Teď už se mi ovšem nelíbilo, že se mi zase něco zakazuje. Doteď jsem mohl dělat všechno! A jiní mi říkali, že jsem odvážný. Jo, byla jen jedna, ale to je vedlejší. Všichni ostatní si to museli myslet taky, a tak jsem nechápal, co je špatného na tom být mega super vlče. To jsem taky nechtěl být, vlče, chtěl jsem být dospělý a smět všechno - a tak jsem se rozhodl, že si to nenechám líbit. Já byl dokonalý. Já byl odvážný. A jednou už mi takové vylomeniny prošly. Znovu si je vzít nenechám! Na převýchovu už bylo pozdě, no a i když mě mamčina slova trochu děsila, nenechal jsem se zastrašit úplně. Odvážný, odvážný! Ušklíbl jsem se. "Tak to asi jsem ztracená egsistence!" vychrlil jsem, ale hned se zase jako páv narovnal a s klidem a krásným úsměvem pokrčil rameny. Jenže pak mi jen tak oznámila, že si mám lovit sám. Ani jsem si nestihl dospělácky promyslet, co říct. "Co? Ne! A jak to mám jako udělat?" vyprskl jsem s hláskem o oktávu výš, než jsem se zase trochu sebral. To víš, že půjdu za tátou! Půjdu za Pánem! Kíš kíš! Ale to už jsem nahlas neřekl. Místo toho... "Alespoň nejsem žádná hysteRRrrická megeRrRa jako ty," odpověděl jsem a ještě tak dvě vteřiny trpělivě stál, aby to jako vypadalo, že jsem vážně statečný a můžu si nadávat jak chci, no sotva se jeden stačil nadechnout, už jsem to pelášil pomalu raketovým pohonem napříč horami. Teď už jsem se vážně začínal bát - ale i tak jsem se zasmál. Nebral jsem to jako nic jiného, než srandu - a všechny zákazy a nadávky mi akorát přidávali do většího šaškaření. Jenže najednou jsem neměl kam utéct a měl jsem pocit, že moje dny byly spočteny.

Pro jednou som sa zasa mohol chovať ako bezstarostné vlčie šteňa. Široko ďaleko žiadna matka ani otec, dokonca ani žiadni iný dospelí. Taký malý raj pre niekoho, ako som ja. Síce som si každú chvílu sťažoval na to, že som stále taký malý a nič nemôžem, no to neznamenalo, že som mal dospelých rad. Práve naopak, všetko pre nich bolo moc nebezpečné a stopercentne nie pre takého šaška, akým som bol ja. Preto som mal v hlave velmi dôležité poslanie, ktoré nemohol splniť nikto iný. Až ja budem dospelý, zakážu všetky zákazy pre vlčiatka a dospelý nás budú musieť poslúchať! Ale ja sa za dospelého považovať vlastne nebudem, lebo potom už budú vlčiatka mať všetko, čo chcú a byť dospelým bude nuda. Uvažoval som. Také uvažovanie som plánoval taktiež zakázať, lebo z toho jedného bolela hlavička ako pri rýme.
Uvažoval som len preto, lebo mi matka za akýsi trest prestala loviť a ja som chuderka musel nájsť zpôsob, ako sa najesť. Megera hysterická. Avšak také oslovenie nemenilo nič na tom, že som bol celkom hladný a zároveň odhodlaný sa nevzdať svojich názorov, keďže len ty mohli byť správne a všetci ostatný boli úplne mimo. Tak som sa zamračil a hrcnul si na zadok uprostred miesta, ktoré som ešte nevidel. Keď som si nemohol nič uloviť sám, jedlo proste muselo prísť ku mne. A čo keď nepríde – však som stále mal nejaké ty tuky naviac tam dole a tak žiadny hrdina nevypadal. A moja hrdosť taktiež bola doležitějšia než nejaké maso!

//Z. Galtavar

Pak už jsem byl v podstatě jen ignorován a všechnu slávu na sebe strhla Nym, kterou jsem neviděl... Vlastně už hrozně dlouho. Jen v poušti se mě snažila odtáhnout a dotáhla mě až na to příšerné slunce do vedra, než jsme se propadli k ještěrkám, takže jsem se na ni zle zamračil a vyplázl jazyk na obě dvě. "Tůdle, cuchto!" zaprskal jsem, ale hned na to popadl její úlovek do tlamy. Pořádný kus jsem si ukousl, až jsem se zakuckal, a byl připravený schytat ránu a u toho se alespoň najíst. Jsem odvážný, jsem odvážný, jsem odvážný! Ušklíbl jsem se. Srdíčko mi bilo o sto šest - říkat zakázaná slova byla taková zábava! Ani mi nevadilo, že mamka občas zajiskřila. Ještě mě to nabádalo k tomu zlobit víc a vymyslet si nějaká vlastní slovíčka, když jsem měl tak omezený výběr.
A pak přišly ty hory. Zastavil jsem se a chvíli si prohlížel mamku, no nakonec jsem se rozhodl to raději ani nezkoušet - ptát se na to, jestli mě vezme na záda, a raději se až zbytečně pomalu loudal nahoru, aby mě náhodou nezačalo něco bolet nebo abych náhodou neuklouzl. To jsem nemohl dopustit! A zadýchat se už vůbec ne. Musel jsem se před ostatními ukázat jako pořádný král.

//Ragar

Ještě chvíli jsem se bezradně rozhlížel, když v tom se v dálce vynořila tmavá postava a razila si to cestu přímo ke mně. Přimhouřil jsem očka, jak byla ještě daleko. Vypadalo to... Mohla to být rozčepýřená slepice? Možná nějaké jídlo. Achjo, vždyť já si nic neulovím! Dramaticky jsem zakňoural, ale to už ta postava dostala i hlas a... ouvej. To rozhodně nebyla slepice. Nebo možná byla, to už záleželo. Ale v tu chvíli jsem se zmohl jen na bezradné přikrčení, vykulená očka a rozjímání nad tím, co bude dál. Byl jsem připravený vyhnout se všem útokům! A zároveň pěkně vyděšený. Radost ze znovushledání přišla až po tom, co jsem její slova mohl slyšet a na tváři se mi rozlil úsměv. Nojo, tohle byli moji rodiče! Vyskočil jsem do pozoru a zavrtěl ocáskem. "Proč bys mi měla malovat prdel, mami? A já jsem nezapomenutelný! Mě pozná každý," pokrčil jsem rameny s širokým úšklebkem na tváři. Takhle to říkala Ayshi. Odvážný, nádherný... Prostě Sirius. Ten nejlepší. Ani nějaký Alastor se mi vyrovnat nemohl. Byl jsem hezčí než on. Pravidla dvojčat šla stranou.
Zamračil jsem se, když o mně začala mluvit tak špatně. Vždyť jednou někdo říká, jak dokonalý jsem, a podruhé mi nadávají do... Do něčeho, co jsem ještě neznal. Ale bylo to do zásoby! Takže... jsem ve finále jen neutrálně čuměl do prázdna. "Hej!" postěžoval jsem si alespoň a s očima sloup poslouchal další stížnosti. Bla, bla, bla. Jenže pak do toho přidala i... i cosi s její srstí, a to už se mi vůbec nelíbilo. Srst na zádech se mi zvedla jako kočce a najednou jsem byl o další dva metry dál pomalu s křížem proti ďáblovi v tlapce.
"Hysterická megero," zamumlal jsem si pod nosem, ale zároveň takovým tím schválně nahlas tónem, aby to nikomu, kdo by mě mohl slyšet, neuniklo. Ani ne tak kvůli mámě... Ale co kdyby mě někdo sledoval? Bylo super urážet dospělé. Super zábava a super nebezpečné, takže jsem teoreticky už byl pro ostatní vlčata hrdinou a zachráncem. Tak, jak by to také mělo být. Nic jiného jsem si nezasloužil. Spokojeně jsem se pro sebe zazubil, ale dál už nijak neprotestoval a následoval její stopy. Nakonec jsem byl rád, že už jdu domů. A že ji konečně taky vidím, že jo. Však to byla moje maminka. Jenom moje.

//Jedlový pás

//VVJ

Unaveně jsem doběhl až na nějakou pláň a zahučel na zem jako švestka. Umírám! Zhodnotil jsem a dál pokračoval v těžkém oddechování. Proč, že jsem začal utíkat? Hned jsem si připomněl, že takové hry vlastně tolik v lásce nemám. Raději jsem se s někým pral. Třeba s Alastorem - jenže ten nebyl nikde v dohledu, stejně jako Rowena, rodiče, nebo ta vlčice, co mě měla dovést domů. A to byl problém, celkem velký problém, pokud se ptáte mě. "Ayshiiiii!" zaječel jsem bez jediné kapky studu na celé území, jenže její hnědá srst byla v nedohlednu. Pokrčil jsem rameny. To zvládnu i sám. Jsem přeci... Statečný! Hrdě jsem vypnul hruď a zase se zvedl na všechny čtyři. Samozřejmě, nikoho jsem k ničemu nepotřeboval. Byl jsem naprosto samostatný, dospělý sameček, a... ŽÁBA! Vyplašeně jsem s vyjeknutím uskočil do strany a pak zase do druhé, když jsem si šlápl na kámen. No, tak možná to nezvládnu tak úplně sám. Pomoc.