Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Brácha byl stejně nadšený z toho, že mě vidí, jako já z něj. Zachechtal jsem se a rychle zavrtěl hlavou, aby mi nežužlal ucho. Chyběli mi dva zuby a jeho kousance byli sice hravé, ale i tak ostřejší, než ty moje. To nebylo fér! No i tak jsem se nechal svalit se smíchem na zem. Naklonil jsem hlavu na stranu. Dělali tohle i dospělí? Trochu jsem se zamračil, no hned se zase rozzářil, jako kdybych nevydržel s jednou emocí ani pět sekund. Já to budu dělat, až budu dospělý. Budu ten nejlepší dospělý! Alespoň, že už jsem mohl používat sprostá slovíčka. "Jsou nebespečná! Nesmíš je žíkat všem! Ale mamka mi to dovolila!" upozornil jsem ho s vážným výrazem. Kdo ví, možná kdybych je použil na taťku, nebylo by to tak strašné. Nebo naopak, už bych tu nebyl. Ta představa mě trochu děsila a jako jediná věc mě držela při zemi. Zhluboka jsem se nadechl a s hrdým výrazem spustil. "HysteRRka a megeRRa!" dal jsem si se zubatým úsměvem záležet na těch těžkých písmenkách. Ale s těmahle slovama to šlo úplně samo! Zavrtěl jsem nadšeně ocáskem. Mezitím mi přistál další kousanec, načež jsem se ušklíbl a zkusil se převalit, abych ho taky mohl zakousnout, no už teď byl Alastor větší a tak jsem se zmohl jen na zavrtění a přátelské kousnutí do tváře. Jen počkej! Vyrostu a budu větší, jak ty! "A mamka mě naučila..." chvíli jsem zapřemýšlel, jak to vlastně bylo. Bylo jich totiž tolik. "k.Retén! A-a b.uzna! B.uzny sou vlci, čo maí ládi další vlky! Máš lád vlky?" povytáhl jsem obočí a trochu se odtáhl. Fujky. "Všesiško sou to plý slova plo blbé vlky!" dodal jsem ještě rychle. Co kdyby ho napadlo to říkat někomu, kdo by si mě našel? A to jsem ještě pár slovíček na chvíli zapomněl. Třeba to říct Životu! Ten byl ze všech nejhorší.
Provinile jsem se zahleděl do země, když mi řekl o Roweně. Jenže já za to nemohl! To jsem ještě nevěděl, co to znamená! "Cuchta!" opravil jsem ho se smíchem a plácl ho tlapkou do čela. Jeho kousání lechtalo! "A á to nevěděl... Omluvím se!" přísahal jsem hrdinsky a trochu naklonil hlavu. Když byla Rowena smutná, znamenalo to, že byla hysterická? Pořád jsem to moc nechápal. Ale Pán to říkal úplně normálně. Musela se na to připravit!

2.

Pootevřel jsem ospalé zalepené očko. Huh? Povytáhl jsem jedno obočí. Zase ten les? Trochu jsem si odfrkl. Poslední dobou znamenal každý můj krok v lese jednu novou odřeninu. A jak že jsem se tam vlastně vzal? Kdo ví. To byla moje nejmenší starost - copak by se mi mohlo stát? Vždyť tady byl naposledy jen ten srandovní zajda. Vyplázl jsem jazyk, jak mě najednou přemohlo zívnutí a zakývalo se mi najednou pár zubů, no jen u jednoho jsem trochu sykl a rychle s veškerou činností přestal. Zamračil jsem se - určitě to byl také následek nějakého ošklivého pádu v lese. Otráveně jsem zabručel. To to tedy začínalo! Bolel mě zub a ani jsem se pořádně nevyspal. A kde zase byli všichni? Zajdu jsem vidět nechtěl. Počkat! Rozzářil jsem se najednou. To on mě zbavil již jednoho zoubku! Mohl by mě zbavit i toho bolavého? Zase mi úsměv trochu poklesl. Ale co když to bude bolet? Naklonil jsem zamyšleně hlavu na stranu. Nechtěl jsem, aby to bolelo, ale i tak jsem nakonec zvedl svůj líný, špekatý zadek a začal se rozhlížet po lese. Mám ho zavolat? "ZAJDO!!!!!" zaječel jsem, jako by mi takové volání dělalo nějaký problém. A vždyť dělalo! Už jsem chtěl domů. A spát. A něco sníst i bez bolavého zoubku! Kde byl tak dlouho?
Nebyl dlouho nikde. Z ničeho nic mě obrovská chlupatá tlapa čapla za krk a narazila mě na strom. Vydal jsem ze sebe nějaký škrtící zvuk a trochu se zavrtěl – ale hele! Zajda! Začal jsem vrtět ocasem, i když s menším přístupem vzduchu a v třímetrové výšce to bylo složité. Nějaké dušení mě nemohlo zastavit! V tu chvíli jsem si myslel, že mám nějakou respirační chorobu. "Ještě jednou mi řekneš Zajdo – ne, ještě jednou budu tady v tomhle lese jako zajda tak tě… tak tě…! Pověsím si tě jako vlajku na strom ty malej chlupatej-" víla se na chvilku zastavila a prohlížela si mě, naprosto ignorující fakt, že mi začínal modrat čenich. "Zoubek!" zavýskala najednou a pustila mě, takže jsem dopadl volným pádem s hlasitou ránou na zem. Trochu jsem zakňučel a vyčítavě se podíval vzhůru. Nechtěl jsem moc mluvit, když to tolik bolelo, ale něco jsem přeci říct musel! Úplně mě tím puštěním rozbil! Jenže když jsem otevřel pusinu a vyplázl jazyk, že začnu mluvit, zoubek tam seděl už jen na vlásku a přestal i bolet. A co víc, cítil jsem pod ním další zub! I tak jsem se ho nehodlal vzdát, protože… CO KDYBY. Co kdyby to bolelo.
"Tho blo slý!" zašišlal jsem víc, než obvykle a zajda na mě jen zaprskal, abych byl tiše. To víš! "Á i en sub neám!" pokračoval jsem v tom příšerném setkání, když mi na záda přistála herda jako od taťky. Trochu jsem se zase zadusil a překvapeně se otočil. Měl snad ten zajíc oblibu v mlácení? Vyskočil jsem na všechny čtyři a otočil se na něj, abych mohl zaútočit. Takhle to dělali dospělí! Už jsem to také viděl! A proti někomu jako já určitě neměl šanci! Jenže on se jen zasmál tím svým žensko-chlapským hlasem a zavrtěl hlavou. Zhluboka se nadechl a najednou…
"Hodně štěstí, zdraví! Hodně štěstí, zdraví! Hodně štěstí, ty malej fracku…," ozvalo se křupnutí, jak jsem v úžasu zůstal stát s otevřenou tlamou a on se mi v ní zase začal hrabat. A byl jsem i bez druhého zubu. "Hodně štěstí, zdraví!" dokončil to a vítězně si prohlížel trochu zakrvácený zub. Znechuceně jsem vyplázl jazyk – i nad zubem, i nad písničkou. Co to jako mělo být? Je divnej… Uznal jsem po chvíli a pokračoval ve svém mračení.
"JÁ nejsem divná – JÁ jsem tvoje zoubková víla a ne nějakej blbej zajíc. TOBĚ jsou dneska dva měsíce, ke kterým bych ti v životě nepopřála, jenže tvoje hlava je tak maličká, že si ani zub vytrhnout neumíš!" vypadlo ze zajdy. Moc jsem toho nepochopil. "Aha," odpověděl jsem prostě a s nakloněnou hlavou si ho prohlížel. Je to blázen… Měl bych utéct. Začal jsem dělat pomalé krůčky zpět.
"JÁ NEJSEM ŽÁDNÝ BLÁZEN!" zaječela, ale to už jsem pelášil plnou parou lesem tam, odkud jsem přišel, a ječel u toho jako malá holka.

//Mahtae

"Doblý den!" následoval jsem pro jednou dobrý vzor své mamky. Možná by mě jindy neznámá vlčice i zaujala, stejně jako všichni ostatní, ale jídlo bylo přeci jen přednější. Hladově jsem se otočil za srnou a olízl si sliny, které mi začaly kapat z tlamy. Vlastně to musel být docela komický pohled - ale no co, bylo to jídlo! Konečně se mamka zastavila a mohl jsem se k němu vrhnout. Začal jsem všemožně trhat, pořád jsem úplně nepobral logiku trpělivosti, abych ze zvířete dostal jen to nejlepší maso - takže jsem měl hrdlo plné chlupů a bůh ví čeho všeho. Trochu jsem zakašlal, zadusil se a bylo hotovo - nějakým vlastním způsobem jsem se dostal k dobrému kousku masa, i když z laňky jsem nadělal pěknou fašírku. Našpicoval jsem uši, když mamka zmínila sourozence. Alastor! Došlo mi a začal jsem vrtět ocasem. Popadl jsem flákotu masa, kterou jsem si velmi neohrabaně dokázal odtrhnout - šlo to hůř, když mi chyběl jeden ze zoubků, no to už jsem si to pelášil lesem i s tlamou plnou masa.
Utíkal jsem z kopečka - minule můj náhodně vybraný směr fungoval a zbytek rodiny jsem našel. Jenže tentokrát jsem sice neproletěl křovím, no přišlápl si vlastní úlovek a už s ním letěl po hlavě dolů. Flákota se mi přilepila na čelo a s plnou pusou jsem nemohl ani zaječet, aby mě někdo zastavil, takže mě jen s trochou štěstí zpomalilo nějaké roští, načež jsem narazil do stromu. Zůstal jsem stát s bolavým čenichem a masem na čele ještě chvíli, než jsem povolil tlapky a svezl se z heknutím na zem. Au. Pomyslel jsem si.
Štěstí mi pro jednou zase přálo, Alastor se zrovna táhl s tím svým zvířetem. Mám lepší! Přimhouřil jsem bojácně očka a rychle se zase vyhrabal na všechny čtyři. Smetl mě první vánek, když se mi před očima udělalo černo, ale napodruhé už jsem utíkal za svým bráchou. Maso už mi zase vyselo z tlamy a tekly po něm moje vlastní sliny. "Kokhej-so-mám!" zavolal jsem na něj s plnou pusou a zase o maso zakopl, no alespoň jsem tentokrát skončil přímo před ním s rypákem zarytým v zemi. Konečně jsem ji pustil, ale ne dřív, než jsem stihl jeden velký kousek sežvýkat a spolknout. Začínalo se mi rýsovat panděro, ale ještě si toho nikdo nevšiml. Zazubil jsem se a trochu zacvakal naprázdno zuby. Bolel mě celej vlk z té jízdy dolů, ale musel jsem se tomu zasmát. Byla to sranda! Konečně jsem se trochu zaměřil na svoje zrcadlo přede mnou a začal nadšeně pískat. "Vííííí!" zaječel jsem a s každým Í měl hlas o něco vyšší, než jsem se po bráškovi vrhl a zabořil mu čenich do krku. Smrděl mrtvolou, jak si táhl tu svoji hračku, ale mně to nevadilo. "Vím hodně nových slov!" zavrtěl jsem nadšeně ocasem. "Chseš e slyšet, tat chseš?" zeptal jsem se nadšeně, i když jsem na jeho povolení neplánoval čekat.

//Měsíční rašeliniště přes VVJ

Pokrčil jsem rameny a jen dál hleděl do země. Nebyl jsem doopravdy smutný, zklamaný - nebo cokoliv dalšího, co mi bylo ještě neznámé. Jen jsem se rozhodl trucovat. Vždyť to bylo nefér! Mamka byla dospělá a uměla ovládat spoustu úžasných věcí. A já? Já ji mohl jen sledovat a ani babu jsem jí nepředal. "Mami... můše mi Smlt dát magii už teď?" zeptal jsem se. Táhlo mi na dva měsíce, tak to přeci nemohl být takový problém!
Konečně se objevilo jídlo. S novou energií jsem začal vrtět ocasem a udělal přesně to, co mi bylo nařízeno - přikrčil se. Pozorně jsem mamku sledoval a občas sebou trhnul, když jsem dostal nutkání napodobit její pohyb. Fascinovaně jsem sledoval, jak zvíře padá k zemi. To chci taky umět. Posteskl jsem si a rychle vyskočil ze svého úkrytu. Přiskočil jsem ke kořisti a také se jí zakousl do nohy, i když jsem spíše překážel, než pomáhal. Alespoň na Alastora jsem se moc těšil. Mám toho spoustu, co říct! Jak byla ta slova? Tenhle den byl jako ráj na zemi.

//Asgaar

//Orlí dráp

Pozorně jsem poslouchal, i když bych se mnohem raději věnoval jezení nebo spánku. Trochu jsem naklonil hlavu na stranu. Takže to nebylo špatné a měli jsme to i v rodině. Fujky. Napadlo mě. Vždyť to bylo skoro stejné, jako kdybych začal pusinkovat Alastora! Znechuceně jsem vyplázl jazyk, ale přikývl jsem. Na to jsem byl asi ještě moc malý - a poprvé jsem byl rád, že jsem vlče. V další minutě jsem totiž takovouhle konverzaci bezstarostně vypustil.
Mamka se rozběhla, ale stihla mi předat babu. Dramaticky jsem zabručel. Vůbec se mi nechtělo běhat, ale také jsem nechtěl, aby mi utekla. Začal jsem rychle běžet a dával si dobrý pozor, abych zase o něco nezakopl. Jenže když jsem zvedl hlavičku od země, mamka nikde. "Mami...?" zkusil jsem to a o chviličku později se objevila pomalu až někde za horizontem. To není fér! Zamračil jsem se a začal si dupat cestu až k ní. "S ebou nehlaju!" prohlásil jsem naštvaně, ale nechal jsem se vést dál.

//Mahtaë (přes VVJ)

//Orlí dráp

Nakrčil jsem čenich. Má rád druhé samce? Takže je buzna. Ale je to i Pán. Zatočil jsem očima. Zase jsem měl z myšlení bordel. "No... Mně to neva," řekl jsem nakonec po chvíli a pokrčil rameny. "Á ho to odnaučím!" prohlásil jsem místo toho a začal zase vrtět ocasem. Jo, to byl nejlepší plán. Jen jsme se museli znovu potkat. Řeknu mu, že nemůže být buzna. A pak můžeme být kamarádi! Rozhodl jsem se. Pán určitě nemohl být tak špatný!
Dramaticky jsem si povzdechl, když jsem zjistil, že ani tady jídlo nebude. Sice to nebylo tak dlouho, co jsem naposledy jedl, ale chuť k jídlu jsem měl - a velkou. Začal jsem se trochu loudat a jen občas přidal, abych nedostal napomenutí, že zdržuji. Jedním očkem jsem mezitím mrkl na místo, které mi mamka ukazovala, a pousmál se. "A teď už se ládi máte?" zeptal jsem se. Jak to vypadalo, když se měli dva vlci rádi? Jako mamka s tátou?

//Přes Kierb (Měsíční rašeliniště)

//Vřesový palouk

Zasmál jsem se. Čahoj? Líbilo se mi to a ať už to bylo cokoliv, také jsem se chystal si to přivlastnit. Úsměv mi trochu zamrzl, když jsem zjistil, že za námi Pán nejde, ale... Zkus taky slova hysterka a megera. Trochu jsem vylekaně poskočil. Povytáhl jsem obočí a zadržel dech, abych se před mamkou nezačal tlemit. To by mi neprošlo! Sice jsem nevěděl, co ta slova znamenají, ale musel jsem je co nejdříve říct ostatním. Když v tom nebudu sám, určitě rodiče poleví. Je mamka hysterka? Megera? Hys-megera? Hysterická megera? Přemýšlel jsem. Nebo to bylo nějaké oslovení pro mě? Určitě to bylo něco jako cuchta, jinak by to přeci řekl nahlas. Díky Pane! Soustředěně jsem se mu snažil myšlenku poslat jako on mně, ale bylo to samozřejmě houby platné. Alespoň, že už jsem věděl, že je to normální, a nezačal jsem šílet. Přestal jsem zadržovat dech a spokojeně následoval mamku. Tak jindy. Zavrtěl jsem natěšeně ocáskem.
Jenže pak začala mluvit mamka. A mně spadla brada - a to ani nepřeháním. Místo obličeje jsem v tu chvíli měl nejspíš jenom tři tečky a místo těla otazník. Kretén? Naklonil jsem hlavu. Zdálo se mi to, nebo mi dala svolení takhle mluvit? Dala mi svolení! Trochu jsem se vzpamatoval a rozzářil se jako lampa. "Takše... kRetén!" zaječel jsem na celé kolo a spokojeně se napřímil, když to ze mě vyšlo s naprosto ukázkovým R. Chvíli jsem si to ještě šeptal a slastně poslouchat, jak mi tam to písmenko krásně znělo. A dokonce jsem dostal i vysvětlení, kdy to použít! A debilní! Debilní!
Jenže ani tam to nekončilo. Buzna? Přimhouřil jsem šibalsky oči. "Co e bu.zna?" máchl jsem spokojeně ocáskem, jako by se nic nedělo a byla to normální konverzace mezi matkou a synem. "A líbí! Pán se mi líbí! Nebel mi ho," zamračil jsem se, ale mamka pokračovala ve svém monologu dál. Hej... to už se mi nelíbí. Chtěl jsem namítnout, ale bál jsem se ji přerušit. Vypadala jinak a po dlouhé době mě zase respekt nepustil mluvit. Trochu jsem se bál, ale pokud bylo normální takhle mluvit... Tak fajn. Jen zjistit, jak se to používá!
"Á taky žádný zvížátka nevidím. KReténi!" zkusil jsem to a nadšeně se podíval na mamku. Udělal jsem to dobře? Tak udělal?

//Lučina

Protočil jsem s dramatickým povzdechem očičkami. Nezlobit? Kde v tom byla sranda. Musím se někoho zeptat, jestli mamka nekecá. Třeba táty! Zavrtěl jsem zase ocasem a vrhl po ní šibalský úsměv. "Já uš zlobit nebudu!" zalhal jsem. Ale bylo mi zakázáno i říkat to skvělé slovíčko... To nebylo vůbec fér! Prostě... Prostě to nebudu říkat nahlas! Ale budu si to myslet! Přikývl jsem si sám pro sebe a spokojeně se ušklíbl. Prošla kolem nás vlčice s nějakou svojí skupinkou. Cuchta! Pomyslel jsem si a podíval se na mamku, jestli z toho něco bude. "Ahój!" protáhl jsem na pozdrav, abych nebyl za neslušné vlče. Pořád jsem se trochu bál zlobit.
Zmateně jsem se rozhlédl, když někomu bylo řečeno, aby vypadl. Meine-co? Pohled mi padl na Pána a ocas mi začal kmitat ze strany na stranu, než jsem si vzpomněl, že takhle se to nedělá! "Zd-avím," pronesl jsem jako dospělý vlk a hrdě se narovnal. Líbí se mu to? Tak líbí? "PANE!" nevydržel jsem to nakonec a málem se na místě roztekl, jenže to už jsem byl táhnut dál. Lov? Pán? Co teď? Kompromis! "Pané, poď s námi!" zavolal jsem za sebe a utíkal vpřed.

//Orlí dráp

//Gallivesnička přes Midiam

Zabručel jsem. A jak to, že tu Život mohl žít? To bylo tak nefér! Byl pro všechny nebezpečný a já se začínal bát. "A... a co kdyš mě pšijde sníst on? Já chci být s tebou mami!" vyděšeně jsem se začal mamce plést pod nohy ve snaze se k ní přitulit, ale nakonec jsem se smířil s možností jít jen hodně blízko. Rozhlédl jsem se kolem, ale žádný Život vidět nebyl. Ani Styx! Supr!
Nedovolila mi nadávat - až v dospělosti. Achjo... Zase jen dospělí. Sklopil jsem hlavu a chvíli šel jako hromádka neštěstí, než mě něco napadlo. Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu. "A plo sebe si nadávat můšu?" zeptal jsem se a hodil po mamce očko. Pořád nevypadala úplně mile, ale na něčem jsem jí to musel ukázat. "Tšeba..." začal jsem a rozhlédl se kolem. Přímo přede mnou byla vyhrabaná menší nora, takže jsem zpomalil, názorně jí ukázal, jak si v něčím domečku zasekávám tlapku a padám k zemi - opatrně si lehám. Vykvíkl jsem, jako bych si ublížil, a otočil se zpět k noře. "Au, ty cuchto!" řekl jsem z plna hrdla a spokojeně se zase posbíral, jako by nic. Pokračoval jsem dál. "Takhle!" vysvětlil jsem a hodil po mamce očička plná čertíků. Nemohla říct ne! Určitě také nadávala! "Plosííííím!" zakňučel jsem s protáhnutím Í a poslušně ji následoval tam, kam mě vedla. Jídlo na prvním místě!

Vlčice místo odpovědi odešli. Smutně jsem si vzdychl, ale vyrušil mě vlk. Zavrtěl jsem ocáskem. Ryby? Nevěděl jsem co to je, ale Castor se díval na jezero, takže jsem předpokládal, že to žije tam. Takže to byla ta věc co plavala v jezeře s Rowenou! Došlo mi. Zavrtěl jsem hlavou v nesouhlasu. "Můšu to zkusit?" zeptal jsem a připravil se na kraji jezera, abych po něčem takovém mohl skočit. Jen jsem moc nevěděl, jak na to - nechodilo to po zemi nebo nelétalo jako hmyz, po kterém jsem se vždy oháněl. Jenže ani ryby jsem si vyzkoušet nemohl, neboť mě mamka táhla domů. Tentokrát jsem neprotestoval, ale dal jsem jasně najevo, jak mi to vadí. "Pápá!" přišel jsem k vlkovi a pak už pelášil za maminou s nafouknutými tvářemi a zabručeným výrazem hodným medvěda.
Zamračil jsem se nad jejími slovy. Vždyť když mohla dát ránu mě, mohla ji dát i té šedivé vlčici! Nedávalo to smysl. Nakonec jsem jen pokrčil rameny. "Ty a táta je pšemůžete!" odpověděl jsem prostě. Věřil jsem, že nám žádné nebezpečí nehrozí. Ta vlčice nevypadala nebezpečně!
Minuli jsme další vlčici (Aseti). "Ahoooj!" pozdravil jsem natěšeně a chtěl dodat i nová slovíčka, ale mamka už tak byla dost naštvaná. Tak jsem raději pokračoval dál.

//Kam mě Lennie povede

1.

Ťapkal jsem po lese a konečně si pro jednou dával pozor, kam šlapu. Pro jeden den už jsem měl dost modřin a odřených míst na hlavě. Byl jsem celý od pavučin a prachu – naprostý rozdíl od zbylých dvou vlčat. Chtěl jsem utíkat a kutálet se z kopce, ale vždycky, když jsem se na to chystal, vzpomněl jsem si, jak se mamce moje zbrklost nelíbila. Napadlo mě, jestli tohle není ten stejný sen, který se mi už jednou zdál – voda, zlí vlci, všechno možné, co mě děsilo. Jenže tady to vypadalo příjemně, a taky to bylo cítit méně jako sen. Tady mamka určitě nebude! Zavrtěl jsem ocáskem. Čas na legraci, když jsou všichni staří a brzo stejně zaklepou bačkorama.
Rozběhl jsem se dolů, jako by to nebyl žádný problém pro vlče. Hned při první zatáčce, abych se vyhnul stromu, mi tlapka podjela na nějakém roštím a už jsem jel raketovým pohonem z prudkého kopce. Hrcnul jsem si z toho na zadek, ale ani to mě nezastavilo. "Jupí!" zaječel jsem a začal se smát, načež mě roští vyplivlo do nějakého borůvčí, takže se k pavučinám přidala i krásná fialovomodrá barva. Nepřestával jsem se řehtat jako pominutý – takhle kdybych mohl cestovat pořád! Vyskočil jsem zpět na všechny čtyři a nějakým způsobem se vymotal z křoví. Stylem, že se mi za chlupy zachytila větvička a chodil jsem nadále po lese s větví u ocasu.
Chvíli jsem šel zase pomalu. Ze všech těch prudkých pohybů jsem potřeboval vystrčit jazyk a trochu si oddechnout, ale ouha! Trochu jsem zakňučel, spíše z leknutí, když se jeden z mých nádherných zoubků pohnul. Tak to ne! Zvedl jsem jazyk, jako bych si ho chtěl položit na čenich, a zkusil se do vlastní tlamy podívat, ale vznikl z toho jen velmi podivný obrázek pro ostatní kolemjdoucí. Čím budu kousat? Uh, mami! Co s tím mám dělat?! Sklopil jsem vyděšeně ušiska k hlavě. Takže tohle byl ten stejný sen! Teď se stanou další příšerné věci! Pěvně jsem sevřel oči. Probudím se dřív, než to přijde!
"Vstávej!" promluvil jakýsi skřehotavý hlas. Vyjekl jsem krásným holčičkovským výkřikem a uskočil snad o celý metr. Tohle… tohle byl ten zlý sen? Růžovej zajíc ve velikosti vlka? "Vy vlčata budete jednou můj konec," zamumlalo to a zabořilo čenich do obrovských tlapek. Usoudil jsem, že mi to nejspíš neublíží. "Ahoj, Cuchto!" zavrtěl jsem ocasem a přiskočil blíž, abych si to očichal. Možná by se to nechalo i označkovat? Od teď to bylo moje!
"Nazdar, prde. Hele, dej sem ten zub. Ulehčíš nám to oboum – nevidíš tu frontu co tu mám?" rozhlédl jsem se kolem. Ne, žádná fronta tu nebyla. A vážně mi řekla prde? Další nové slovíčko! A mohl jsem ho používat na ostatní! Ovšem svůj milovaný zoubek jsem tomu dávat nechtěl. "Ne!" zaprotestoval jsem a dupl si. Žádné takové.
"Tak hele ty malej harante, vážně na tebe teď nemám čas. Dej to sem!" králík se ke mně natáhl, ale já uskočil. Jsem vítěz! Vyplázl jsem jazyk v protestu, ovšem to jsem nečekal, že mě to za ten jazyk čapne a přitáhne k sobě. "AHUUUU!" zaječel jsem, ale to už se mi to začalo rozhlížet po tlamě. Po chviličce mě to konečně pustilo a lusklo prstíky. Co to? Když jsem chtěl zase promluvit, zoubek udělal cink… A byl venku. Vystřelil jsem ze svého místa, abych ho chytil, ale zajda už ho měl u sebe. "A příště nechci bejt zajda!" zavolalo to ještě, když se to začalo cpát do největší stromu v okolí a najednou zmizelo. Můj obličej byl v tu chvíli jeden velký otazník. No, tak fajn… Nakrčil jsem čelo a raději se také rozešel k odchodu. A chyběl mi přední zub!

Zamračil jsem se nad jeho slovy – kdo mu dovolil dělat mi proslovy? Všichni byli plní nudy, není divu, že rodině jsem dělal ostudy. Chtěl jsem zažít dobrodružství! To těžko se dělá s hořkostí. Pokrčil jsem rameny, jen tak, pro radost – vždyť to ani nebyla má starost. Mně se slovíčko líbilo, proč by se ostatním příčilo? "To neva," řekl jsem zleva. Vlk začal mi magii ukazovat, zase jsem své vlče začal prokazovat. Šťasten jsem poskočil, zase jsem se něco naučil. Vzduch nezní špatně, také skončí v mé magické zásobně. "Silius jsem já!" byla slova má. On jmenoval se Castor, však zapamatoval jsem si jen Lastor.
Maminka začala zlá slova říkat. Já ale nebyl vlče, co by začalo naříkat. Provokovalo mě to k dalším blbostem, a mamce předhazovalo dalším starostem. "Tak mě nech jít!" zavrčel jsem – proč mě nenechají být? Věděl jsem, že to neudělá. Moje hlava nebyla dutá. Otočil jsem pozornost k dvěma dávám, něco si říkaly, hádám. Sic mě jedna málem sežrala, zvědavost mě přežrala.
"A vy dvě ste maminy?" zeptal jsem se bez viny. Špitaly spolu jako máma s tátou, a vlčata jako já po takových věcech tápou. Jak to bylo tedy? V životě jen spolu pěly? Však to byly dvě vlčice, to se mi nelíbilo velice. Měl to být jen máma s tátou – ale i Pán byl mámou. Měl jsem z toho v mozku zmatek, ale což – pořád jsem byl jen malý spratek. Bylo to tak zábavné, trápit rodiče bezradné! Otočil jsem se na mámu. Kam teď asi potáhnu?

Zamrkal jsem očičkama na toho vlka. Vypadal jako já, byl také hnědý, takže mě zajímal nejvíc. Byl to taky náš příbuzný? Ty dvě vlčice jsem si nedokázal nijak spojit, tím pádem mě po mém pozdravu hned omrzely. Chystal jsem se zabombardovat vlka otázkami. Měl žlutá očka - jaká to byla magie? Já taková očka měl a žádnou jsem neměl. Takže neměl žádnou? Ještě, že mi žádný ostych před cizími nadělen nebyl. "Co máš ty sa magii? Šádnou?" zeptal jsem se ho a naklonil hlavu na stranu. Raději jsem se ani za mamkou neotáčel - měl jsem neustále pocit, že za chvíli ucítím za krkem zuby a poletím přes celé jezero zpět do hor. Ale stálo to za to!
Tedy, stálo to za to, než se na mě obořila ta šedivá vlčice. Bylo to jiné, než předtím - tuhle jsem sice také neznal, ale na rozdíl od tamté nezůstala jen u slov a málem jsem ucítil její zuby na čenichu. Spadla mi čelist a oči jsem měl vyvalené jako dva tenisové míčky. Coto? Tohle nikdy neudělali ani rodiče! Bylo to normální? Zavrtěl jsem hlavou, abych se vzpamatoval, ale měl jsem dost sebezáchovy, abych se utíkal schovat za matčiny tlapky. "Plomiň mami, já už nebudu odcházet!" zakňučel jsem. Možná bych se měl omlouvat spíše šedivé vlčici, ale byla to určitě jen jedna velká cuchta - jak jí říkala mamka!

//Asgaar (//Asi jsem chcípla :"DDD)

Mamka mě uzemnila svými slovy. ...Co? nakrčil jsem čelo a nejistě ji sledoval dál. Možná jsem měl přeci jen zůstat s ostatními. "Cože?" odhodlal jsem se nakonec zeptat nahlas. Moc jsem toho z jejích slov nepobral - a sice jsem zdědil dobrý sluch, ale tohle bylo... Vlastně jsem ani nevěděl, co to bylo. Raději jsem pokračoval dál pod příslibem jídla. Jen jedno jsem pobral - cuchta. Pardon? Takže já jsem to používat nesměl, ale mamka ano? Takhle by to nešlo. Sice jsem pochopil, že vlčice je nebezpečná a jakýsi bratránek málem zahodil bačkory, ale neměl doprovod - a to já měl! "Ahoj Cuchto!" pronesl jsem naprosto čistou řečí - ale šeptem, protože jsem dostal nakázáno, abych byl tiše. A všiml jsem si i dalších vlků! Vyskočil jsem ze svého úkrytu za trávou. "Ahoj!" pozdravil jsem hnědého vlka. "Ahoj!" pozdravil jsem i druhou vlčici a začal vrtět ocáskem. Vypadali jako Pán! Takoví zamračení. Určitě nebyli nebezpeční. Měli maminku? Nebo tatínka? Ještě jsem se neodvážil to jít prozkoumat.

Až když přišli všichni ostatní, uvědomil jsem si, že bych možná měl pozdravit. "Nojo, ahoj, ahoj!" zamumlal jsem a dál se věnoval svým vlastním věcem, tudíž lovení různých broučků a snažení se vyšplhat na tu skálu. Být jen o kousíček větší, možná by se mi to i povedlo. A zase jsem byl u dospělosti! Všechno tam bylo tak jednoduché. Podíval jsem se na Rowenu, která se došoupala jen chviličku po mně. Byl jsem stejně vysoký jako ona, což byla hanba, vždyť to byla holka! Nakonec jsem to vzdal a rozvalil se na zemi pod skálou. I tam svítilo sluníčko.
Zanedlouho k nám přišla i mamka. Trochu jsem se přikrčil, bál jsem se, že by mi zase mohla nějakou uštědřit, ale nic takového se nestalo. Místo toho si začala šeptat s taťkou. Znechuceně jsem vyplázl jazyk a raději se věnoval dalšímu lovení maličkých broučků po zemi. Našpicoval jsem uši až když ke mně došlo slovíčko lov. Jídlo? Nadšeně jsem poskočil a rozběhl se za ní, naprostý ignor ke všem ostatním. "Mami, mami! Á ti odpo-u-štím!" zavolal jsem za ní a snažil se srovnat její rychlý krok se svými malými tlapkami. "Dáš mi naíst?" zavrtěl jsem ocáskem a následoval ji pryč. Hold... Brácha i ostatní musejí počkat. Jídlo je důležitější!

//Medvědí jezero (přes Šakalku)