Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Aratat

Došel- tedy, doplazil jsem se do alespoň trochu přívětivého počasí. Žádný písek! Málem jsem se štěstím na místě roztekl. Voda! Rozzářila se mi očka a místo chůze jsem k řece rovnou doskákal. Voda, voda, vodička! Mohl jsem se na místě rozbrečet. Zarazil jsem čenich do vody, jak jsem byl zvyklý na to své divné pití, a se zadrženým dechem začal pít jako blázen. Nepřestal jsem, ani když už jsem žízeň neměl - jen jsem to do sebe hezky čerpal, než... Čůrat! Vypískl jsem a zase utíkal na druhou stranu, za keřík, vykonat svoji nejdůležitější potřebu. Slastně jsem si oddechl, když bylo po všem, a vydal se zase jinam... Náhodným směrem. Tohle se mi líbilo víc, než chodit za mámou! Mohl jsem jít kam jsem chtěl. Ale... co v noci? Kdo se o mě postará v noci? A měl jsem už zase takový hlad... Trochu jsem zakňučel a rozhlédl se kolem, jenže tohle území jsem také neznal. To bude chtít řešení! Přimhouřil jsem očka jako správný detektiv a začal se koukat po okolí.
HA! Vlčice! A ta, co s námi byla v poušti! Z ocásku jsem měl rázem jenom vibrující barvu ve vzduchu, jak jsem jím nadšeně vrtěl, a za vlčicí se bez studu zezadu rozběhl. Čapl jsem jí zoubkama za ocas, abych na sebe upozornil. "Potšřebuju domů, dovedeš mě tam?" naklonil jsem se zubatým úsměvem hlavu na stranu. Nikdo neodolá!

//Děkuji za akci! :3

Zakňučel jsem. Proč se zrovna do mě musely všechny ty ještěrky zakousnout? A některé se držely jako klíště a ani náraz se jich nezbavil. "Dolů!" rozkázal jsem jim. Situaci kolem jsem naprosto ignoroval, ale když už jsem si začal ještěrky otrhávat vlastníma zoubkama, ukázalo se, že všichni odcházejí. Co?! Vyplašeně jsem všeho zanechat a nemotornými kroky, jak jsem se stále nenaučil ovládat dospělé tělo, začal utíkat taky ven. Mě tady nikdo nenechá!
Vyskočil jsem z naší dosavadní pozice zpět do pouště. Okamžitě mě udeřilo vedro a měl jsem chuť jít zase zpátky, ale více než vedro mě děsilo, že jsem tu byl úplně sám. Tati? Zamračil jsem se. Možná to nakonec nebyla jeho hra... Ale jak se dostanu domů?! Mamka! Rozzářil jsem se najednou, když jsem si vzpomněl, že jsme to tu celé procestovali! Ale... Ale tady jsem ještě nebyl. Možná najdu cestu sám? Určitě ji najdu sám! Jsem přeci... Dospělý! Hrdě jsem vyprsil hruď, ale sotva jsem tak udělal, tělo se mi s křupnutím změnilo zpět na vlčecí. Nejdřív jsem se zase zamračil, ale pak se rozzářil se zubatým úsměvem. Na tohle tělo nikdo neměl! Já jsem jen jeden jedinej! Začal jsem se brodit pískem někam v před. To bych se divil, kdyby to nějak nešlo!

//Kaňon řeky

Co to? Zapištěl jsem. Ty malé potvůrky se po mně začaly šplhat nahoru! Co jsem měl jako dělat? Začal jsem se chechtat na celé kolo. Byly tak mrňavé! A měly maličké pařátky, které mě na srsti lechtaly. Z očí mi vytryskly slzy a málem jsem se svalil na zbytek domečků, no to už lechtání ustávalo. Místo toho... "Auuu!" zaječel jsem, když se zastavily v pohybu a místo lechtání se zakously. Začal jsem křičet nanovo a začala se oklepávat, jako když vylezete z vody, no to moc nepomáhalo. Místo toho jsem se rozběhl napříč městečkem a začal kličkovat sem a tam. Dolů, dolů, dolů! Zamračil jsem se. Jak moc bych chtěl být doma a vyhřívat se! Nebo plavat, nebo něco jíst! Nějakou dobrotu si dát. Vrhl jsem se po hlavě zpět tím tunelem. Byl tak uzoučký a s těmi ještěrkami bylo procpat se zpět ještě těžší, ale nakonec mě to vyplivlo na druhé straně, u křišťálu. Vlčice, kterou osídlila Rowena, si nesla jen jednu ještěrku a zase opakovala to neznámé slovo. Proč jich musím mít víc?! Znovu jsem se oklepal ve snaze ty malé potvůrky sundat, ale bylo mi to k ničemu. Rozběhl jsem se vpřed, chtěl jsem je zkusit setřást rychlostí, no dlouhé neznámé tlapky se mi zamotaly, zakopl jsem o vlastní přední a než jsem se stihl nějak srovnat, narazil jsem rovnou do toho křišťálu. Střelil jsem pohledem nahoru. Ne- nerozbil jsem to, že ne? S vypísknutím jsem přiskočil zpět k houfu vlků. "Tchýně- tady, tady je! A... a tady další!" nervózně jsem se zazubil a zvedl tlapku, abych hlavní ještěrce ukázal svoji vlastní sbírku tchýň.

Ještěrce se nelíbilo, že jsem ji plácl. Chtěl jsem se jí omluvit, ale pak jsem si uvědomil, že mně se taky nikdo neomlouval a stejně nevypadala, že by jí to tolik vadilo. Pokrčil jsem rameny a zůstával po boku těla Roweny, i když to ve skutečnosti nebyla ona. Začínal jsem mít strach, jak ze mě to prvotní překvapení mizelo. Stáhl jsem ocásek pod zadní nohy a trochu ustoupil.
Najednou na mě to ještěří zvíře začalo prskat spoustu věcí které jsem nechápal. He? Natočil jsem hlavu na stranu a nakrčil čenich. Obličej jsem měl celý poslintaný a ještě chtěl najít nějakou... Tchyni. Co to bylo? Kdo ví. Ale tělo vlčice (Shadow) říkalo, že nás pak vezme domů. Takže jsem si jen povzdechl a nejistými krůčky se vydal za ní. Chybělo mi jídlo! A pro jídlo a spánek jsem byl ochotný udělat cokoliv!
Ještěrky. Hodně ještěrek. A hýbaly se. Rychle. "Hra!" zaradoval jsem se a dospěláckými tlapkami se odrazil a skočil rovnou mezi ten chumel zvířat.

Písek se pod námi začínal propadat. Začal jsem se smát, ale když už mi nešlo tlapky vytahovat a země mě začínala vcucávat, změnil jsem smích na holčičí zaječení. To už není sranda! Zamračil jsem se a zavřel očička, aby se mi písek nedostal do očí. Chvíli jsem svištěl vzduchem a nakonec dopadl z žuchnutím na zem. Zakňučel jsem a rychle se začal sbírat, abych měl nejlepší přehled o všem, co se to děje. Byli tu všichni - co byli i nahoře. I to moje tělíčko, které teď ovládal bůh ví kdo. Moc jsem nechápal, co se to děje, a měl jsem i trochu strach, ale pořád mě neopustilo přesvědčení, že za všechno může otec a jeho trest. Ale kde byl Alastor? A proč se mnou byla Rowena? Těžko říct. Jediné, co mě zajímalo, bylo uchránit moje krásné tělíčko. Vydal jsem se na vratkých dlouhých tlapkách za vlastní známou barvou. "Hej ty!" oslovil jsem to. Hlavičku jsem měl celou pomatenou z toho, kdo je kdo, takže jsem si musel vystačit s náhodnými zavoláními. "Zůstaň!" poručil jsem si. Byl nezvyk na sebe koukat zvysoka. Vlastně ne, byl nezvyk na sebe jen koukat. Ale byla to sranda. Když už jsem měl pod dohledem vlastní tělo, otočil jsem se na ostatní. Tělo Roweny na sobě mělo nějakou ještěrku. Pobaveně jsem se zasmál a natáhl tlapu. Chtěl jsem si na ni jen sáhnout, no s nemotorným obrovským tělem a duší vlčete to skončilo jako pěkný bacanec ještěrce po hlavě. Ups.

Zmatek. Byl to čirý zmatek - ale já si pořád zachovával svůj vlčecí klid. Sice jsme se najednou ocitli někde úplně jinde, bez mámy, bez táty, bez Alastora a pro mě prozatím i bez Roweny, kterou jsem ještě nevzal na vědomí, no poušť jsem v životě neviděl a zvědavost byla silnější - navíc jsem usoudil, že si z nás rozhodl táta udělat srandu kvůli tomu, jak jsem se pral s bráchou. Jediné, co mě v tu chvíli tedy zajímalo, byla zrnka písku, s kterými se dalo hrát a také to, abych byl stále jen ve stínu - takže pod břichem vlčice. Až když mě cosi násilně začalo tahat z mého úkrytu, přidal jsem se k té směsici hlasů tím svým. "Nech mě!" zaječel jsem na celé kolo a zaryl tlapky do písku, no to mi bylo prd platné. Nejsi moje máma! Pomyslel jsem si naštvaně a jakmile mě pustila, zase jsem se rozběhl pod tu obrovskou zářivou věc, která tu jako jediná poskytovala dostatek mého drahocenného stínu. Až pak jsem uslyšel hlas svojí sestřičky. Ulevilo mi to ještě víc a musel jsem se trochu zasmát. Tohle byla sranda! Nadšeně jsem zavrtěl ocáskem a čekal, až ke mně přiběhne, ale ona najednou zatočila a šla se mazlit s tou vlčicí, co mě připravila o stín. Pf, no tak fajn! Tak se nebudeme bavit! Zamračil jsem se.
Jenže pak už nebyl čas na žádné vlčecí radovánky. Sklopil jsem vyděšeně uši k hlavičce a ocásek si schoval pod tlapky, když se na nás začalo cosi snášet. Bylo to obrovské! Ale kde byli rodiče? Sranda už mohla přestat. Tohle umí taťka ovládat? Naklonil jsem nejistě hlavičku na stranu a začal trochu ustupovat. Najednou se mi chtělo neuvěřitelně spát - nebo minimálně jen na chvíli zavřít očička. To půjde. Pak je sranda určitě přejde. Ušklíbl jsem se a pomalu zavřel očička. Nade mnou žádní rodičové vyhrát nemohli! Kdybych jen tušil...

Znovu jsem očka otevřel s úplně novou energií. Nadšeně jsem poskočil a chystal se na celý svět vyřvat, jak jsem vyhrál, no najednou dlouhé tlapky a velké tělo se mi ihned zamotaly a letěl jsem k zemi. Co. To. Je. Vypískl jsem a začal se prohlížet. Byl jsem úplně jiný! Šedivý! A... A tak obrovský! Nervózně jsem zakňučel a opatrně se začal sbírat. Trvalo to mnohem déle, než když jsem měl malé tělíčko! Mají to takhle dospěláci? Nakonec jsem zůstal stát na vratkých tlapkách a začal se rozhlížet kolem. Kdyby to bylo tělo kohokoliv jiného, možná bych začal vyšilovat. Ale v tomhle případě... Jsem dospělý. JÁ JSEM DOSPĚLÝ! Dlouhá huňka mi kmitala ze strany na stranu a na tváři jsem měl pro původního majitele nejspíš až nepřirozený úsměv. Jenže nikdo okolo z toho kouzla tak nadšený nebyl. Copak to nechápali? Určitě si z nás jen taťka Savior dělal blázny. I tak mi to vadilo, všechen ten stres ostatních se nakonec začal odrážet i na mně, když jsem začal klepavými kroky couvat. "Pšestaň!" zaječel jsem bezradně na vlčici (Shadow), která běhala kolem jako střelená. Ale... Ale ona byla já! A já jsem byl - ten vlk! Já jsem byl ten vlk! A ostatní? Jak to bylo s ostatními? Pomoc...? Bylo tu tolik vlků. A mně se to nelíbilo, i když jsem na ostatní koukal z výšky. A na koho že jsem křičel přestaň? Nikoho jsem tu teď neznal! "Cuchto, stůj! To e moje!" pokračoval jsem v ječení na vlastní tělo a vydal se kupředu. Tlapky se mi podlamovaly a ta chůze vypadala jako chůze nějakého retardéra. Ostatní mezitím začali hrabat písek. Hra? Napadlo mě. Takhle se odsud dostaneme? "Hlajeme si tam!" oznámil jsem vlčici a hlavou kývl ke kameni, který se postupně propadal. Vydal jsem se zpět na tu pekelnou cestu s dlouhými tlapkami a přidal se k hrabání. Sranda! Sranda a stres!

3.

Takže jsem byl zase v tom lese. Očekával jsem zajdův útok okamžitě, někde zezadu, abych se zase nemohl vyhnout – no místo zajíčka tu bylo jen ticho a sem tam zazpíval nějaký ptáček. I tak jsem trochu zakňučel. Už zase jsem měl přijít o zoubek? Vždyť jsem se sotva vzpamatoval z toho posledního. Zašmejdil jsem si jazykem ve dvou dírách, které už jsem v pusince měl. Jedna už ale byla skoro vyplněná, chybělo jen kousek, aby se mi tam v celé kráse vyjímal nový zub. V druhé ještě chyběl pořádný kus cesty, no i tak už se mi kousalo lépe. Jenže přijít o další? To znamenalo, že všechno to utrpení bude zpět! "Á tu neci být," prohlásil jsem a rozhlédl se kolem. Někdo mě určitě musel slyšet. Nebo jsem tu byl doopravdy sám? Místo strachu jsem začal vrtět ocáskem a hbitě vyskočil na všechny čtyři. Čas to tu pořádně prozkoumat!
Rozběhl jsem se lesem, jako by se nechumelilo. Bylo to tu lepší než na tom místě, kde jsme teď s tátou a sourozenci trávili hodně času. Stromy tu nebyly tak blízko u sebe a nebylo to z kopce, takže bylo značně těžké někde zakopnout a zapadnout, no… Víte, jak to u vlčat chodí. Po chvíli mě totiž přestalo bavit běhat pořád rovně, a tak jsem vybral ostrou zatáčku – ouha, strom. Větve se zatřásly a tu ránu musela slyšet snad i druhá strana Gallirei. Chvíli jsem zůstal jen překvapeně stát a čekal, co se dostaví. Bolest? Nic? Bolest. Začal jsem natahovat, i když jsem se snažil nebrečet, no pár slziček mi uniklo.
"Achjo, že já vůbec nějaké slitování mám," ozval se známý babochlapský hlas, no přes slzičky jsem zajdu pořádně neviděl. Místo toho jsem na hlavě ucítil jeho obrovskou tlapu a následně list v ksichtě. Začal jsem prskat a škubat sebou, ale alespoň jsem samým překvapením přestal plakat. Naštvaně jsem se podíval vzhůru a postavil se tak, jak jsem to viděl u dospělých, když na něco číhali. "No co? Usoplená vlčata tu nechci," pokrčil rameny a posadil se pod strom, do kterého narazil. Natočil jsem zvědavě hlavu na stranu. Copak už nebyl naštvaný? Vítězně jsem se zazubil. Já vydržel naštvaný mnohem déle! Škoda, že to nemohl vidět. Určitě by koukal. "So chseš?" zašišlal jsem víc než obvykle, a vyděšeně uskočil. To byl můj zub! Zase se kýval! Ale já ho nechtěl dávat pryč. Pořád jsem ho potřeboval. "So si mysís, se chsi?" napodobil moje šišlání a s šibalským úsměvem se zase zvedl. Vyjekl jsem, otočil se na patě a vzal tlapky na ramena, jenže než jsem stihl udělat jediný krok, zase jsem ležel čenichem na zemi a jeho přerostlá tlapa mě tentokrát držela za ocas. "Nikam," prohlásil, zvedl mě ze země a otočil si mě hlavou k sobě.
"Nedám!" zaječel jsem rozhodně a začal sebou vrtět, no zajda mě pořád držel ve vzduchu a místo toho, aby mě pustil jako každý normální vlk, začal se mi hrabat v tlamě! Zadávil jsem se a slzičky se mi zase hnaly do očiček, no než jsem se nadál, cosi křuplo a já zase přistál na zemi. Ublíženě jsem se podíval vzhůru a samozřejmě – držel můj zub. "To nemůžeš!" postěžoval jsem si a naštvaně dupnul. Zajíček mi ale nevěnoval žádnou pozornost. Jen počkej! Ušklíbl jsem se a potichoučku ho obešel. Taky měl ocásek! Začal jsem vrtět tím svým a skočil po něm. Zakousl jsem se všemi zbylými zoubky. Lesem se ozval jeho výkřik a můj smích, i když jsem se dlouho neudržel a brzo už si to pádil lesem pryč. Jen, ať si ten zoubek nechá! Stejně jsem lepší!

//Teleport z Asgaaru

Najednou jsem nebyl. Prostě... Puf - a nebyl jsem. A pak jsem zase byl, ale někde úplně jinde. A místo příjemného chládku lesa mě přetáhlo přes hlavu ohromné vedro. Zakňučel jsem a podíval se nahoru, i když bych neměl - no rychle jsem samozřejmě zrak zase sklopil. Takové vedro jsem ještě nezažil a nelíbilo se mi to. Já chci domů. Začal jsem se rozhlížet na všechny strany, ale nevěděl jsem, kde to jsem. A byl jsem úplně sám - svoji vlastní ségru jsem tak nějak ještě nestihl vzít na vědomí. Pohled mi ovšem upoutala podivná obrovská věc. Vyděšeně jsem schoval ocásek mezi zadní tlapky, ale i tak se k ní trochu přiblížil. Co to je? Naklonil jsem zvědavě hlavu na stranu a chtěl jít blíž, ale to vedro bylo příšerné. A písek se mi pod tlapkami bořil a tolik pálil! "Pomoc!" vyjekl jsem nakonec a rozběhl se hopsavými, zoufalými skoky k těm dvěma dospělým vlčicím. Zakopl jsem a začal se kutálet, až jsem se dokutálel pod bříško hnědé vlčice, která tu věc olizovala. Ta určitě věděla, co to je!
"Co to e?" zeptal jsem se zvědavě, konečně alespoň v nějakém polovičním stínu, který mi její tělo dopřávalo. Opatrně jsem natáhl tlapku a také se té věci dotkl. Byla tak zářivá! A já byl zvědavý! Chutnala dobře, když ji olizovala? Rozhodně byla divně cítit. A co uměla?

//Hlásím Siriuse

Naklonil jsem zmateně hlavu na stranu. Sluch jsem měl dobrý, ba, vynikající! Ale co to proboha ten brácha říkal? "Fo fi fo fifal?" napodobil jsem ho hravě a trochu se zasmál. Když už jsme se měli imitovat, museli jsme se imitovat navzájem. Zase jsem začal vrtět ocáskem a trochu poskakovat kolem. Hádku už jsme měli za sebou, tak proč trucovat. "Tati, á sem Alastol!" začal jsem se chlubit a ignoroval tak poznámky o tom, jak by to s námi nezvládl. Zazubil se na bráchu - což mělo mimochodem v mém světě působit nenápadně, ale nepůsobilo. Jenže pak zase otevřela pusu Rowena a od té doby, co přišla, jsem ji konečně vzal na vědomí. Vykulil jsem oči a podíval se na ni, jako by spadla z nebe. Najednou se mi chtělo zase vzlykat, ale byl jsem statečný. "Ona pšíde!" napomenul jsem ji hlasitě a v hlase se mi značně odrážel strach. Nenápadně jsem se přitulil k tátově noze a podíval se na něj, abych se ujistil, že mám pravdu. Musela přijít! Lovila lepší jídlo a dovolila mi říkat sprostá slova. No i tak jsem se nakonec zvedl a došel k té mrtvole bobra. Trochu masa jsem okoštoval a nakoenc usoudil, že je to hodno mého jazýčku. Začal jsem se cpát, ale i tak snědl méně, než obvykle. Žádné panděro tedy mít nebudu!

S usopleným obličejem jsem se na bratra otočil, když ke mně přišel. Myslel jsem si, že po mně zase skočí, ale místo toho se jen přišel udobřit. Přestal jsem ječet - koneckonců na nás začal řvát už i táta a to by nahnalo strach i kdejakému dospělému vlku. Zatnul jsem zoubky, abych přestal vzlykat, a rychle mu v přátelském gestu olízl bolavou pusinku. "Plomiň," řekl jsem, neboť mě to opravdu mrzelo - i když si to určitě v tu chvíli zasloužil! No očividně ho vypadnutý zoubek bolel stejně, jako mě rameno. Taťka nás také rychle ošetřil a já se i trochu zasmál, když mi začal Alastor šeptat do ouška. "Bobži?" zeptal jsem se už s malým náznakem úsměvu. Pořád o tom mluvili, ale já nevěděl, co to je.
Když nám táta sdělil, že Rowena jí první, byl jsem připravený všechno znovu zahodit a začít křičet nanovo, no... Podíval jsem se na svoje visící panděro, které dostalo víc než dost komentářů za poslední den, a po chvíli nepřítomného stání jsem se posadil kousek od všech ostatních. Stejně nemám hlad! Namluvil jsem si a s nafouknutou pusou pozoroval svoje sourozence a tátu. Zamračil jsem se - a je jsem taky neměl rád! Alastora možná. Kde je máma? Napadlo mě a trochu jsem se porozhlédl kolem, no nic než jedna velká tma tu nebyla. Smutně jsem si povzdechl. I ona o mně předtím chvíli říkala zlé věci. Znamenalo to, že mě také nemá ráda? Zahleděl jsem se na Rowenu. Tu měli rádi všichni, byla čistá - nesmrděla a ani nebyla tlustá. Mohla všechno! Jako dospělí. Proč já nemohl všechno?! Zamračil jsem se ještě víc, než předtím, a zase se zvedl. "Ci domů," rozhodl jsem se a podíval se na tátu. To bylo poprvé za poslední vlastně už měsíc, co jsem chtěl dobrovolně domů - zpět do hor. Ani to jídlo mě tentokrát nepotěšilo.

To teda neumíš! Napadlo mě hned, ale ta naše malá válka už o tom snad ani nebyla. Naše slovní překřikování mohlo být vyřízeno dvěma kopanci, ale očividně ani jeden z nás neměl dost a tak jsme se do toho celí zamotali. V podstatě do slova. Jeho zoubky mě pořád nechtěly pustit a po tvářích mi řinuly potoky slziček, které jsem nechtěl. Uklidňoval mě jen fakt, že i z Alastora alespoň ještě před chvílí tekla ta samá tekutina. Ještě jsem si trochu zavzlykal, ale pak zatnul zuby, protože ani můj brácha se nechtěl vzdát. Alespoň to nás v tu chvíli spojovalo, když už nic jiného. Sourozenecké - obzvlášť to dvojčecí - pouto se dalo jen těžko přetrhnout, no v tu chvíli by nějaké silné pouto vzal čert. Chtěl jsem odplatu, a tu jsem svým kopancem také dostal.
Brácha se ze mě svalil a zavrávoral na stranu. Vyskočil jsem na všechny čtyři, no okamžitě ze mě vyšlo další zakňučení, jak jsem měl kůži na rameni pěkně přiskříplou a bolelo to. "Ty si hnusnej!" oplatil jsem mu jeho nadávky a rozběhl se, abych ho tentokrát mohl svalit já, jenže místo Alastora jsem se setkal s prázdnou zemí a přistál čumákem na zemi. Co? Nastražil jsem vyděšeně uši a s vykulenými očky se otočil za sebe. To ne. Napadlo mě okamžitě a trochu jsem poodešel stranou, když jsem se setkal s tátou. Byl jsem již od narození častěji s mamkou a měl k němu vybudovaný jakýsi respekt jako k snad jedinému vlku tady, takže jsem se už málem začal poslušně omlouvat, když začal Alastor zase křičet. "PŠESTAŇ!" zaječel jsem s nervem v hlase. Někdo v okolí by měl možná obavy, jestli nějakému vlčeti nerupla cévka. Následně jsem se dozvěděl, že trest bude určitě. A to bylo to poslední. Já nechci trest! A nechci poroučet! "Nech mě!!" vypískl jsem směrem k tátovi, plácl ho odvážně tlapkou přes tu jeho a začal řvát. Ne brečet - doslova do písmene řvát na celý les.

Zavrčel jsem - nebo spíš ze sebe vydal jakýsi chrčivý zvuk, který by ještě chtěl dopilovat, aby naháněl alespoň nějaký strach. Každopádně se mi jeho parodie vůbec nelíbila. "Á sem Alastol, nis neumim a sem tatův obíbenec!" zamračil jsem se. Chce se prát? Má to mít! Vítězně jsem se zazubil, když mu díky mně vyletěl zub. Sice to nebylo nic hrozného, očividně nám všem padaly zoubky, ale beze mě by si ho furt schovával! Tím jsem byl připravený zahodit válečnou sekeru, no najednou jsem přestal cítit gravitaci a přistál s tvrdým žuchnutím na zemi. Zakašlal jsem, abych pobral vyražený dech, no neměl jsem možnost se nějak probrat. Jeho zoubky mi zajely do ramene - a to k čertu bolelo, i když mu chyběl zub. Zapískal jsem, možná i trochu popotáhl, ale to bych nikdy nepřiznal. Alespoň mě to hodilo zpátky mezi živé a konečně jsem se mohl nadechnout. I mně se už po tvářích kutálely slzičky. Cítil jsem najednou tolik nových věcí - takhle jsme se snad ještě nikdy nepoprali. "KLETÉNE!" zaječel jsem. Řekl jsem to dobře?! Tak řekl?! Kde je kdo? Dožadoval jsem se tiše někoho, kdo by ho ze mě dostal. Cítil jsem, jak se mi v místě, kam se zakousl, maličkato lepí srst. Poslintal mě? Napadlo mě nejdřív, ale neměl jsem čas nad tím moc přemýšlet. "Sem lepší!" zavzlykal jsem. Přeci jsem proti němu nemohl prohrát! Slez už! Zamračil jsem se a naslepo vykopl zadní tlapky, které se mu zaryly do břicha, i když to zrovna mistrovská síla nebyla.

Ušklíbl jsem se, když si brácha sedl vedle mě. Bylo to, jako bych se koukal sám na sebe - a bylo to skvělé. Opravdu mezi námi nebyl žádný rozdíl, až na to panděro, které mi kvůli přecpávání viselo pomalu až na zem. Trochu jsem se zamračil, možná měl Alastor přeci jen pravdu, ale to jsem rozhodně nemohl přiznat. Rozptýlil mě alespoň jeho nápad a očka se mi rozzářila neplechou. Brácho, ty jsi génius! Začal jsem vrtět ocáskem. "Á sem Alastol a ty si Silius," zazubil jsem se. Teď se budu všem představovat jako Alastor! Zasnil jsem se a představil si všechny ty super problémy, které by z toho mohly vzniknout. Nemohl jsem se dočkat, až potkáme někoho dalšího!
A provokace nepřestala. Vyskočil jsem na všechny čtyři a ignoroval odpor vlastního tuku. Alastor se smál, ale mně se to nelíbilo. A jemu se zase nelíbilo, že jsem mu řekl, jak smrdí. A stejně je to pravda! Nakrčil jsem čenich a otočil hlavu vzhůru, jako bych ho vůbec nechtěl čichat. Jenže on s poznámkami o tloušťce nepřestal. Já mu dám bratr! Zamračil jsem se a znovu ho bouchl tlapkou přes čenich, no tentokrát mnohem silněji, než bych asi měl. A žádné výčitky jsem neměl! Já nebyl tlustý! "Smldíš, smldíš, smldíš, smldíš!" pokřikoval jsem a začal skákat kolem, jako kdybych tuhle hádku měl automaticky vyhranou.

Zazubil jsem se, když mu první slovíčko tolik nešlo. Konečně jsem byl v něčem lepší, než ostatní, ačkoliv chvástat se se sprostými slovy asi nebyl úplně nejlepší nápad. Ale což. Zavrtěl jsem nadšeně ocáskem. A bylo to - konečně jsem měl někoho, kdo to mohl říkat se mnou. Mohli chytit jednoho, ale dva už ne! Přimhouřil jsem spokojeně na Alastora očka plná ďáblíků. Tohle byl teprve začátek! "A! A taky poselu!" dodal jsem ještě, když jsem si najednou vzpomněl na další slůvko. Nejspíš mě čekalo období chození po světě a náhodné chrlení sprostých slov, jako kdybych byl nemocný. Ale to nevadilo! Vlci na to měli tu nejlepší reakci!
Trochu jsem se zamračil a znovu ho plácl tlapkou přes čenich, jako kdyby mu tak mohly všechny zuby vypadat. Měl totiž se všemi těmi ostrými perličkami tolik výhod! Třeba si mohl užívat maso i bez toho, aby ho půl hodiny žužlal. Jen počkej! Nemohl jsem uznat porážku! Hrdě jsem se napřímil a hodil po něm zářivý bez-dvouzubý úsměv. "Ale á sem l... llll... rosomiejší!" vysoukal jsem ze sebe. Roztomilejším toho víc prošlo!
Přikývl jsem. Konečně někdo, kdo mě chápal hned. "Můše se asi i ze slandy," zapřemýšlel jsem nahlas. A ze srandy to stejně bylo nejlepší. Stejně jsem to ještě nikdy nemyslel vážně! A bavilo mě ostatním říkat cuchto. To se mi u Roweny ovšem nepovedlo a uznával jsem to, no i tak si Alastor svůj frňák málem zlomil, jak se koukal nahoru. Moc jsem toho o řeči těla nevěděl, ale bylo mi jasné, že se mi nelíbilo, jak na mě koukal. Rychle jsem přemýšlel, co mu říct. "Ať i neupatne hlava!" zasmál jsem se, i když jsem to myslel smrtelně vážně. Takhle se na mě tedy dívat nebudeš! Ušklíbl jsem se a připravil si malé neškodné drápky, kdyby se rozhodl odporovat.
"NEJSEM!" zaječel jsem najednou, když mě nazval tlustým, ačkoliv to byla jasná lež. Byl jsem tlustý pomalu za dvě vlčata a moje velikost tomu moc nepřidávala. "A... a ty zase smldíš! Hnusně smldíš!" zamračil jsem se. Já přeci nebyl tlustý!