Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Erynij přes Armanské hory

Už jsem neutíkal - spíš se tak hodně, hodně pomalu ploužil, že se mi ani nepodařilo z těch hor nijak spadnout. Ne, že by to teda byla škoda, že jo. Jenže se mi nepodařilo najít ani Oriona a tím pádem jsem neměl nikoho, komu bych se mohl pochlubit, jak jsem dokázal překonat blátivou stvůru ze světa za horami! Pak, že někde umřu! Pche, na mě nikdo nemá. Hrdě jsem vypnul hruď a zvedl hlavu k obloze. Zhluboka jsem se nadechl, až mě unavené plíce znovu upozornily, že takhle by to jako nešlo - a začal tak krásně výt! "AVuUUuuuuUUuuuUUUuVVVUUUuuuuAuuuu!" Bylo to dokonalé, žádná chyba, žádné přeskakování hlasu... Alespoň pro moje uši. Ve skutečnosti to totiž znělo, jako kdyby mě někdo někam přivázal a podpálil to, ale to už bylo vedlejší. Jako pán celého lesa jsem si vykračoval náhodnými cestičkami a jen občas sklopil hlavu k zemi, abych se ujistil, že se nikde nerozbiju. Stačil mi sedřený čenich, který jsem teď měl - a au, jak to pálilo. Ale mě to vůbec nebolelo - to bolelo jen ty srábotky, a to já teda nebyl. Ne ne ne.

S jekotem jsem se hnal lesem, než mě začal dohánět nedostatek dechu. Začal se mi zasekávat v krku a tlapky jako by najednou vážily dvakrát tolik, co já. Přitom jsem tu obludu za sebou pořád cítil, jako by mi dýchala na krk! Mami mami, já už nebudu zlobit, nebudu! Tlapky mi kmitaly jako o život a ten život mi dal hezky facku, když jsem se zapletl do nějaké křoví a letěl chvíli vzduchem, než jsem bolestivě dopadl na čumák. Vypadlo ze mě bolestivé zakňučení a pár slz, ale zase jsem se rychle sbíral. Pofňuknul jsem ještě jednou - já přeci žádný stromy nepočůral! Ale na záchod jsem teda potřeboval, no musel jsem utíkat dál. Možná, ale opravdu jen možná, jsem měl malilililičkatý strach.
"Ne!!" zaječel jsem, když mi bylo oznámeno, že mě sežere. Uslyšel jsem sklapnutí zubů a se slzičkami v očích zase přidal, nehledě na to, jak moc to bolelo. Až teprve potom jako by bylo doopravdy pořádné ticho - a stejně už jsem nemohl, tak čert to vem. Pomalu jsem zastavil a nejistě se rozhlédl kolem sebe, než jsem se naježil a sklopil hlavu k zemi. Bolel mě z toho běhu celý hrudník, záda, všechno! Ty... k*eténskej... Snažil jsem se vymyslet nějakou nadávku, ale moc mi to nešrotovalo. Možná měl nakonec Orion pravdu, ten medvěd byl vážně nebezpečný. Ale! Přepral jsem ho, nesežral mě. Ještě chvíli jsem odpočíval a pečlivě si utíral mokré pěšinky po slzách, aby nebylo nic poznat, a s novým vítězným úšklebkem se ochotně vydal zpět do hor, abych se mohl pochlubit.

//Ageron přes Armanské hory (//klidně ho přepadni Osudem Savi, ale zrovna tuhle cestu zná a... sad story, je zvyklý se toulat )

Nevzdával jsem to ani po pár minutách a stále skákal, ačkoliv se výška mých skoků čím dál tím více blížila nule. Zamračil jsem se, přikrčil se k zemi a jako kočka, když se na něco chystá vystartovat, se zaměřil na veverku. Párkrát jsem zamával ocasem, než jsem zase vyskočil a se stejným neúspěchem, jako předtím, dopadl zpátky dolů. "No to mě po*er," vypadlo ze mě a dramaticky jsem si povzdechl. Přesně v tu chvíli, kdy už jsem přestal dělat rámus svým dupáním, jsem něco uslyšel, ale bylo příliš pozdě. Baf? Uplynula tak sekunda ticha, než jsem to všechno stihl zpracovat. Bláto, listy, větve... Strom? Hýbající se... strom? Eh? Ještě chvíli jsem na tu obludu bez jediné hlásky čuměl, než mě konečně něco nakoplo a začal jsem ječet hezkým vysokým C, jako malá holka. "Nech mě být!" zaječel jsem. Určitě to byl ten obrovský medvěd, o kterém mi vyprávěl Orion! Ale neřekl, že je tak... tak děsivý! Nebo jo? Nebyl čas nad tím přemýšlet! Vzal jsem tlapky na ramena a rozutekl se lesem, k čertu s veverkou. Pryč, pryč, pryč! "Mamíííííí!" začal jsem volat po chvíli, když už jsem trochu popadl ztracený dech a s vyděšeným výrazem se někde zastavil. A kde že jsem to vlastně byl?

//Armanské hory

Ještě jsem chvíli utíkal lesem, než jsem začal ztrácet dech a raději zpomalil. Zase jsem byl někde úplně jinde, než jsem předtím plánoval. O něco víc probuzený jsem se začal zmateně rozhlížet kolem a trochu se mi sevřelo srdíčko. Kde to zase do háje jsem? Zamručel jsem. Neuměl jsem si nijak zavolat rodiče nebo kohokoliv jiného, takže jsem prostě šlapal dál a snažil se nefňukat, i když jsem měl v krku známý knedlík. Švihl jsem nespokojeně ocasem. Nelíbilo se mi být sám - a tak jsem zkusil to, co mě Sigy naučil, a sklonil čenich až úplně k zemi. Začal jsem odborně čenichat a... opravdu! Vítězně jsem se zazubil. Netušil jsem, jestli je to zajíc, veverka nebo vlk, ale něco tam bylo, a tak jsem se za tím bez přemýšlení vydal. Pořádně jsem nezvládal dělat víc věcí najednou, takže jsem každou chvíli stavěl a znovu čenichal - no a podle toho zatočil tady a támhle, než jsem se konečně dostal ke svému pokladu.
Veverka! Vystřelil jsem vpřed na raketovém pohonu, ale ta malá obluda už byla dávno na stromě. Zavrčel jsem a zůstal stát pod větví, na které seděla. "Pojď dolů ty cuchto!" zavrčel jsem znovu a začal poskakovat na místě. Přišlo mi to, jako bych tam skoro byl, takže jsem skákal dál - přitom jsem nevyskočil pořádně ani ten jeden metr a můj zrak mě hezky klamal. "Dolů! Dolů!" ječel jsem na ni bez přestání a jako kdybych nepotřeboval minutu předtím spát jsem pokračoval ve skoku do výšky. Já. Tě. Dostanu!

//Ppotom ťa prosím, nech necestuje sám, inak sa mu môže niečo zlého stať

//Trauma je zdarma (koukám se na Osuda) :DD

Orinovi se moje nápady moc nelíbily. Zamračil jsem se. Proč? Nechápavě jsem natočil hlavu do strany. Proč by ten šutr měl být to poslední, co uvidím? Byl to jen přerostlý medvěd! Stačilo ho přeprat nějakou tou silnou magií, kterou tu měl každý dospělý. A já bych pak medvědovi dal jeho poslední ránu a celý svět by nás měl za hrdiny. Nechápal jsem, co na tom bylo špatně - kdo by nechtěl být odvážný hrdina, který porazil obrovského medvěda? A ještě mě posílal za mámou! Vykulil jsem na něj oči, copak jsem se za ní mohl vrátit? Neměl jsem jí lézt na oči a chtěla mě mrtvého! I když to jsem samozřejmě trochu přeháněl, ale nějakou výmluvu jsem mít musel. Protočil jsem znuděně očima. To nebyla přeci vůbec žádná zábava, a abych byl upřímný, mámy jsem se trochu bál. "Hm, nojo furt. Ale až ho najdu, tak ho povedu rovnou za tebou a přepereme ho!" upozornil jsem ho a otočil se na patě.
Energetickým krokem jsem se rozešel napříč horami. Ještě se mi vůbec nechtělo domů - to bych musel slézat a zase vylézat... No, prostě v ten den bylo všechno otrava. Měl jsem žížu a hlad, navíc už jsem byl unavený a nikam se mi nechtělo chodit, tak jsem to vlastně zabořil ve stejných horách, jen už jsem kolem sebe neměl Oriona. Unaveně jsem se rozplácl na zemi. Občas byli dospělí taková otrava.
Jenže ani ležení mi nevydrželo věčně, ačkoliv se mi už zavírala očka - byl jsem prostě magor a tak jsem v jeden moment zase vystřelil na všechny čtyři, jako by mě někdo napadl, a rozutekl se. V polospánku jsem si vzpomněl na medvěda a celé to nějak pokroutil, takže jsem utíkal, abych ho našel. Orion... šel beze mě? Nakrčil jsem čenich, ale přesto utíkal dál. Nebo... co? Za běhu jsem si unaveně zívl a snažil se otevřít slepující se očka dokořán.

//Erynij

Podezřívavě jsem se na vlka chvíli díval, než jsem pokrčil rameny a nasadil svůj obvyklý neodolatelný úsměv. "Tak ho zavolej!" poručil jsem si znuděně. Kde byla sranda? Chtěl jsem toho medvěda vidět! A překonat ho a... být statečný! Vůbec jsem se nebál - teda, možná trošku, ale víc jsem se těšil, až jsem z toho málem poskakoval. Vrtěl jsem ocáskem jako šílený a nedočkavě na Oriona kulil své zlaté oči. On totiž odmítl i můj požadavek na spaní, a to se mi tedy moc nelíbilo. Proč ne? Já chci spát. Je s tebou nuda. Zamračil jsem se a nespokojeně si hrcnul na zadek. Alespoň, že to vyprávění bylo zajímavé! Zaujatě jsem špicoval ušiska a culil se jako blázen. "Já to chci vidět! Přeperu to! Uvidíš, jen... mi to ukaž!" dožadoval jsem se dál a dál. Trochu vyjukaně jsem uskočil, když se šedivý začal otáčet a křičet. He? Povytáhl jsem obočí a nakrčil čenich. Najednou se mi můj kámoš přestával tak líbit. "Vždyť tu nic není!" zaúpěl jsem a začal se ploužit kolem, jako bych hledal sebemenší zdroj zábavy - jenže ten samozřejmě nebyl k nalezení.
"A... jak se takový medvěd přepere?" zeptal jsem se. Vždycky jsme se prali s bráškou, ale nebylo to nic odvážného. Spíše... štiplavého. A hravého! Měl jsem rád hry a dvojče mi chybělo. Jenže mě doma nechtějí. Vyplázl jsem jazyk. Jejich smůla! Mě chtěli všichni - tenhle přede mnou toho byl živým důkazem. Na nic si nestěžoval, to jenom doma měli furt nějakej problém.

BODŮ CELKEM: 78
SMĚNA: 72 bodů na 90 drahokamů, 6 bodů na 12 oblázků
CELKEM: 90 drahokamů a 12 oblázků
___________________________________
DODATEK: moc super akce, moc super odměny děkuji moc i za pár ocenění!

-> PŘIDÁNO

//Ageronský les

Chvíli jsem do kopce energeticky hopsal, než mě záchvěv energie přešel a tlapky mi začaly těžknout. Udýchaně jsem zpomalil a zastavil se ani ne v půlce výšlapu. Fuj! To je přesně ten důvod, proč jsem se nevracel tam! Zamračil jsem se a pohlédl na opačnou stranu lesa, kde se nad ním tyčily ještě vyšší hory, než byly tyhle. Vyplázl jsem tím směrem jazyk. Tůdle! Už se tam neukážu. Stejně mě tam nikdo nechce. Odvrátil jsem od svého bývalého domova pohled a zase pomalu pokračoval dál. Ani jsem nevěděl, jestli bych měl být smutný. Nějak jsem nedokázal rozlišit, co jsem cítil - mým hlavním cílem teď byl ohnivý medvěd a pak... Pak jsem nevěděl. Nevadilo. Vždyť ono se z toho dá vždycky nějak vyhrabat.
"Hele... a kde ten medvěd je?" prohodil jsem. Neměl by řvát? Vydávat hlasité zvuky! A plivat oheň?! Podivné. Naklonil jsem zmateně hlavu na stranu. To už se mi konečně podařilo vyškrábat se až úplně nahoru - nebo alespoň tak, aby bylo vidět zase dolů, na opačnou stranu hor. To byl ten důvod, proč jsem se zeptal. Žádný medvěd tam nebyl, a to měl být obrovský. Pomalu jsem se otočil na Oriona. "Zděsil se nás a utekl! Jsme vážně dobří, viď?" Zasmál jsem se a zavrtěl ocasem v očekávání nějaké pochvaly. Medvědí kalamita zažehnána! Ani jsem tomu nevěnoval další myšlenku. K čemu? Bylo vyřešeno. Cokoliv kolem... nebylo důležité. A co teď? Dlouze jsem si zívl a ušklíbl se.
"Orione!" zvolal jsem z ničeho nic a jako starý dobrý kamarád se pověsil většímu vlkovi kolem krku svojí plnou vahou, jako bych nás oba chtěl pohřbít. Na tváři mi hrál zlomyslný úsměv. "Najdi nám místo na spaní, kamaráde," poručil jsem si. Možná to vypadalo jako přátelská slova, ale přátelsky rozhodně nezněla, spíše... Jako rozkaz. Jsem ubohé vlčátko... Musíš mi pomoct! Zakončil jsem to psíma očima a konečně se ho pustil, načež jsem zase odskočil o pár metrů dál a dělal, že se nic nestalo. Sem s tím. Zamrkal jsem na něj se zubatým úsměvem. Byl jsem plný úsměvů.

//eeh, pardon za zdržování a odvedu nás mimo smečkové území, když si tenhle les Ragar zabral

Zaujatě jsem poslouchal vyprávění o medvědovi. To byl vážně tak nebezpečný, že se z toho ten chudák i zakoktal? Pche! Ušklíbl jsem se a od vlka se vzdálil zpět na bezpečnou vzdálenost. Hrdě jsem vypnul hruď a hravě zavrtěl ocasem. "Já se ho nebojím," zdůraznil jsem znovu a ještě hrději se zazubil, když mi bylo řečeno, že opravdu vypadám silně. Vidíš, mámo? Prostě máš dokonalého syna, nehledě na to, co si myslíš! Zamračil jsem se. Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu a sledoval borovici. No... vysoká byla, co si budeme nalhávat. Ale já už se jednou zázrakem zvětšil! Tak se prostě zvětším podruhé, a budu ještě větší! Uchechtl jsem se. "Tak to rychle vyražme, posádko, musíme zachránit tento svět před ohnivým medvědem!" pronesl jsem veledůležitým hlasem a zaujmul pozici za Orionem, načež jsem vyrazil kupředu a snažil se ho zezadu tlačit vpřed - což samozřejmě moc nešlo vzhledem k našemu věkovému rozdílu. Pche, dospělí! Pořád jenom něco žerou a pak jsou moc těžcí. Postěžoval jsem si. "Pojď, rytíři!" zavelel jsem místo toho a nanovo vyrazil kupředu dlouhými poskoky sám, vstříc neexistujícímu nebezpečí, které jsem si neuvědomoval. Kdyby ten medvěd vážně existoval, prostě bych šel napřed smrti a vůbec se netrápil. Místo toho jsem jako malé, natěšené vlčátko začal stoupat do dalších hor, za kterým by se medvěd měl nacházet. Jdu si pro tebe, méďo! Už jsem přemýšlel, jak asi bude vypadat jeho kožešina v mém úkrytu! Který... jsem si nepamatoval, kde byl.

//Armanské hory

Zatnul jsem zuby a zamračil se, když se moje poznámka otočila v jeho prospěch. Nestydatě jsem zavrčel - tedy, do pořádného hrdelného vrčení to mělo ještě daleko, ale alespoň už to neznělo jako pískání myšky. Byl jsem na sebe obzvláště hrdý, hlavně proto, že jsem jinak nevěděl, co na to říct. Nemohl jsem nechat třeba srst zajiskřit jako mamá, ani nic dalšího zajímavého jsem neuměl. Prohloubil jsem svoje zamračení a chvíli ještě tiše proklínal život, než jsem všeho zanechal a opět se hrdě posadil, s provokativním úsměvem na tváři. "Bahno, které je teď všude! Mě se prostě nejde zbavit," povzdechl jsem si a pokrčil rameny, jako by to byl velmi nešťastný osud pro nás oba, že jsem byl momentálně po celé zemi a nikdo se mě nemohl zbavit. Ani se umýt, vždyť voda byla tak studená, že to snad ani nešlo! Spokojeně jsem se ušklíbl. Nade mnou nevyhraješ! Zablesklo mi šibalsky v očích. Nikdy jsem nepřemýšlel nad váhou slov - vždycky jsem mluvil jen proto, že to byla sranda, a podivné potěšení se mi rozlévalo celým tělem.
Nastražil jsem zaujatě uši, když zmínil ohnivého medvěda. Tak medvěda, toho už jsem viděl. Byl obrovský! Ale já se samozřejmě vůbec nebál, pche. Ale ohnivého? Naklonil jsem hlavu zvědavě na stranu a líně se zvedl ze svého sedu. Pomalými kroky jsem se k Orionovi přibližoval a vlezle se otřel o jeho bok, abych na něj mohl vykulit svá žlutá očiska. "Kde?" položil jsem mu jednoduchou otázku, než jsem se zase trochu zrychleněji odtáhl a poskočil, připravený na velkou dobrodružnou výpravu. "Jsem statečný, ten nejlepší! Ničeho se neboj, šutráku, ochráním nás i před ohnivými blesky!" zvolal jsem hrdě. Žádná lež na tom nebyla! Jen počkej! Dotáhnu tě k medvědovi a pak uteču. A nikdo se nedozví, že bych se třeba bál! Ale já se nebojím, pche. Žádný medvěd není lepší, než tohle tělo.

Až přehnaně dramaticky jsem si povzdechl. Tolik zbytečných otázek! Všichni dospělí se pořád na něco ptali a tím jsem byl zpět u svého přemýšlení nad tím, co změním, až já budu takhle veliký a králem celého světa. Jenže teď jsem tak nějak cítil povinnost odpovědět, protože přeci jen to byl cizí, a najednou mě ten fakt, že na mě máma prskala, že mě už nechce ani vidět (ale tu hysterickou megeru si zasloužila), začínal doléhat. Nejistě jsem se posunul ještě dál od vlka, než už jsem byl a nedůvěřivě na něj pokukoval, ale pořád jsem si byl jistý, že mi žádné nebezpečí nehrozí. Spíš jsem se trochu styděl. Ale jen maličko! To se totiž na statečného vlka, jako jsem byl já, vůbec nehodilo. A rušilo to moji hru ubohého vlčátka. "SiRrrrius! Ten hezčí z dvojčat," šibalsky jsem na něj mrkl. Trochu jsem tu naši hru výměny s Alastorem otočil a možná i zapomněl, ale... stejně jsem si takové výhody užíval naplno. Sice jsem se představil vlastním jménem, ale mohl jsem se chlubit tím, že jsem hezčí, i když... dvojčata vlastně vypadala stejně. To tak! Zvedl jsem čenich pyšně k obloze. Já byl mnohem roztomilejší. Všichni to říkali (asi jeden vlk). "Nechce se mi šplhat nahoruuu," protáhl jsem, jako by to byla největší tragédie světa, a svalil se do zabahněné země, načež jsem samozřejmě ihned vystřelil zpátky do vzduchu a znechuceně se na sebe podíval. Teď už jsem nebyl to hezčí z dvojčat! Podzim... Odfrkl jsem si, abych dostal bahno i z čenichu, a trochu se oklepal, i když to moc nepomohlo. Zamračil jsem se a ukázal tlapkou na hory, které se významně tyčily nad stromy - přitom to byla taková díra, kam se ani nedalo pořádně chodit. "Máma byla hysterická megera a povídala, že jí nemám chodit na oči. Tak tu sedím," naklonil jsem hlavu na stranu a pokrčil rameny, jako by tohle bylo na denním pořádku. Ale vždyť vlastně bylo.
Vlk se taky představil, jako Orion. Konečně nějaké jednoduché jméno a ne jazykolamy! "Hmmm... Mě to nezajímá," zamrkal jsem na něj. Byl to Orion a nebyl odsud, ale chodil tu už hodně dlouho. To nebylo nic zajímavého! A já se na to neptal. Znamenalo to, že ne vždycky budu muset něco říkat, aby mi někdo něco pověděl? To bylo fajn! Mohlo by se to osvědčit v mojí teorii "pro mě udělají všichni všechno". "Vypadáš jako šutr," konstatoval jsem nakonec a naklonil hlavu na stranu. Vážně tak vypadal. Byl celý šedivý a stál tam tak strnule. Najednou jsem měl hroznou chuť si ho označkovat. Ale neudělal jsem to.

Moje šilhání do dálky bylo narušeno kroky. Instinktivně se mi naježila srst na zádech a raději jsem se postavil na všechny čtyři. Teď nikdo známý kolem nebyl. S cizincem jsem sám nikdy nemluvil a nikoho z rodiny jsem necítil! Jsem statečný! Opakoval jsem si chvíli v hlavě, než se zpoza stromů vynořil šedivý vlk - dospělý. Okamžitě jsem nahodil nanejvýš nezaujatý výraz. Vidíš to, tak vidíš? Jsem stejný, jako ty! Velký, dospělý a statečný. Zazubil jsem se - přitom už teď jsem vypadal alespoň o měsíc mladší svojí výškou a teď už jsem byl i tak hezky hubený. Taková pěkná sváča - ale přemýšlet o tom, že by mohl být nebezpečný, mě vůbec nenapadlo. Kdo by si mě chtěl dát? Všichni mě maximálně zbožňovali. A pak vlk promluvil.
Pomaloučku jsem povytáhl obočí a trochu se oddálil. To vážně? Ušklíbl jsem se. Moji kmotru jsem ještě neviděl a ani o to nestál. Tak proč bych tu na ni čekal? To tak! Celá rodina se na mě vyprdla (rozhodně to nebylo obráceně) a čekat na tu megeru bylo to poslední, co jsem chtěl. Místo vysmívání jsem ovšem chytře natočil hlavu do strany a přejel si celé to uvažování o Sigym a lovu - no a vším ostatním kolem. Nakonec se mi na tváři rozlil zdrcený výraz a psí oči. "Já... Mám hrozný hlad... A je mi taková zima..." zašeptal jsem slabým hláskem, i když jsem ve skutečnosti byl naprosto v pořádku. Zakoulel jsem na vlka očima v očekávání nějaké odezvy. Funguje to? Tak funguje? A někde ve zřícenině už se Smrt pravděpodobně lámala smíchy nad hříšníkem, který se začínal usazovat na její lopatu. A ještě tak hezky dobrovolně, se psíma očima!

//Západní Galtavar

Nakonec jsem dopravil svoje tělo zpět do jakéhosi lesa, a tím jsem byl oficiálně ztracený. Hory byly támhle, ale taky támhle, a no... Proč bych se do nich vlastně měl vracet? Pořád se jen šplhat do kopce a stejně tam nebylo co dělat. Tady bylo víc srandy! Sice pršelo, ale ani to mě nezastavilo v prohánění všeho, co se šustlo - ať už listí, větviček nebo nešikovného hmyzu, který se dostal do deště. Ten šel ve vodě lépe lovit a moje sebevědomí se tím ještě víc zvedlo. Třikrát hurá pro mě! Ulovil jsem mušku.
Přestal jsem se svým šaškařením v půlce pohybu, přesně ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že takhle už bych se neměl chovat. Byl jsem dobrodružný, samotářský dospělý - tak, jako Pán. Zavrtěl jsem nad sebou hlavou a s čenichem vztyčeným pyšně k nebi se usadil pod náhodným stromem. Tohle dělají dobrodruzi? Sedí a čekají. Pokrčil jsem rameny, a tak jsem čekal. Možná až naprší (což už napršelo) a uschne (v nedohlednu).

Sice jsem měl rád vyvalování a nic nedělání, ale nakonec jsem se musel zvednout a znechuceně se otřást. Byl jsem celý od bláta, promáčený až na kost a začínala mi být pěkná zima. Mamiiiii, dělej! Dramaticky jsem si povzdychl a jako by mě to velice obtěžovalo se začal šinout podél lesa. Musel jsem se ušklíbnout - proč by měla dělat? Nechtěla mě. To bylo jasné. A otec nejspíš taky ne... Nebo jsem alespoň nikdy nepocítil, že by mě měl rád. Naposledy mi akorát pěkně nadával a ve mně určitě problém nebyl. To tak, já byl dokonalý syn, ten nejlepší ze třech a všichni ostatní byli úplně mimo. Hysterky stejně nepotřebuju. Ohrnul jsem čenich, i když mi bylo trochu líto, že se se mnou najednou nikdo nebavil. I ten Sigy nějak rychle odešel. Ale alespoň mi ulovil a já skoro nehnul ani prstem. Tož byla potvrzena moje teorie "každý pro mě udělá všechno". Zavrtěl jsem ďábelsky ocáskem a v očích se mi zableskly čertíci. Toho se dá hezky zneužít, že? Už se mi to jednou povedlo. Proč by se mi to nemělo povést podruhé? Máma mi pořád lovila, táta. A až budu dospělý, postarají se o to ostatní - jako Sigy! Ten už mi lovit nechtěl. A nakonec to udělal. Blázen. Uchechtl jsem se. Samozřejmě, že jsem rodiče nepotřeboval. Ani nikoho jiného!

//Ageronský les

//Sirius je rozvalený v křoví a do lovu se zapojovat nebude, takže na něj nereagujte a nečekejte, já tu počkám na máti :D

//Jedlový pás

12. gallictober - protlačit se

Cesta z lesa mi trvala déle, než bych chtěl. Když už jsem se protlačil kolem posledních stromů, byl jsem úplně promáčený. Nevadilo mi to - naopak, tohle počasí mi vyhovovalo mnohem více, než léto, no na druhou stranu jsem se netěšil, až pršet přestane a já ucítím, jak mokrý vlastně jsem. Fuj! Postěžoval jsem si dopředu. Nakonec jsem se dostal až na mnohem více rozbahněnou zem, než předtím, a to jsem vážně odmítal postupovat vpřed. Vmáčknul jsem se mezi dva keříky stojící na kraji lesa, kde na mě dokonce ani tolik nepršelo, a rozvalil se na jakž takž suché zemi. Tohle je taková s*ačka... Zakoulel jsem očima. To nemohlo být tak akorát? Mraky, vítr - žádný déšť a pořádné jídlo pod čenichem. I když najedený už jsem byl, koneckonců jsem se protlačil do Sigyho hlavy velmi úspěšně a dostal jsem zajdu bez jakékoliv práce. A ten lov mě ani nebavil, co si budeme! A tlačit svoje najedené tělo do hor mě nebavilo už vůbec. To tak! Raději bych šel jinam. Stejně mě tu nikdo nechtěl. Pf, já vám ukážu! Mě chtějí všichni! Zazubil jsem se a zadíval se do dálky, kde se shromáždila jakási skupinka vlků. Neměl jsem ani tušení, že tam jsou i moji rodiče.