Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zavrtěl jsem hlavou. To tak! Já byl hezčí a hotovo. A vůbec. "No a co jako?" vyprskl jsem. Tohle vítězství jsem mu odmítal nechat. Šibalsky jsem se ušklíbl a v očích mi zablikali čertíci. "Miminko? To říkej, až-až-až přijdeš s něčím lepším, ty... ty k********j po*****j... blbečku!" tak. A bylo to. Dokonce jsem ani jednou nezvýšil hlas a celou dobu povídal tak, jak jsem povídal normálně. Hrcnul jsem si na zadek a na tváři mi svítil vítězný škleb. Tohle prostě nemohl překonat, ačkoliv jsem měl trochu naděláno v katích - já to všechno samo sebou myslel ze srandy! Ale možná byl po mámě. To bych pak měl brát nohy na ramena. Ale prozatím bylo všechno tak, jak má být. Alespoň jsem v to doufal.
Pokrčil jsem rameny. "Ječela na mě a furt vyhrožuje tím svým bum vžum bleskem," odpověděl jsem znuděně, jako by to vůbec nebylo důležité téma. A pro mě doopravdy nebylo důležité, jediné, co mě zajímalo, bylo kdo bude další obětí, která mi přinese žrádlo a kdo se o mě na pár dní postará, než zase půjdu dál. Tak jsem teď fungoval pořád. Nechtěl jsem na tom nic moc měnit. No a táta... Kdo byl vlastně táta? Viděl jsem ho sotva párkrát a naposledy dostal i vynadáno... Pche. Kdo je potřebuje? Zazubil jsem se. Byl jsem tu noc samý úsměv.
Alastorovi se můj plán útěku nelíbil. "Proč ne? Tady je stejně nuda," namítl jsem, ale to už se zvedal i on a mířil si to spíše hlouběji do hor, než pryč. Dramaticky jsem si povzdechl a začal se ploužit za ním. Ve skutečnosti mi bylo úplně jedno, co se děje uvnitř, a tak jsem zůstal sedět opodál a pobaveně sledoval, co bráška dělá. Odejít z Ragaru? Proces končí za 3...2...1... S vyjeknutím jsem vyskočil na všechny čtyři a moje huňka už skoro nebyla vidět, jak kmitala ve vzduchu. "Takže uvidím Pána!!!" zaječel jsem. Z nějakého důvodu pro mě toulání znamenalo i vidění Pána - možná proto, že se zatím vždycky někde ukázal, když jsme se společně toulali. "To je úžo, Alastorrrrrrre!" protáhl jsem a začal kolem něj se smíchem vesele poskakovat, celý usměvavý. Na rozdíl od Alastora jsem pointu odposlouchávání moc nepochopil a neobtěžoval se zůstat potichu.

Prohloubil jsem svoje zamračení. Nějak jsem ani netušil, co bylo blbě na tom mít někoho, kdo se o mě staral. Protože o mě se už dlouho nikdo nestaral. Celkem mi to chybělo, ale... věděl jsem líp, než si stěžovat rodičům. Víš proč se nestaráme? Protože jsi tohle a tohle, bla bla a zmiz nám z očí. Uměl jsem si to živě představit. "Alespoň jsem to hezčí miminko," vytáhl jsem proti Alastorovi starou známou dobrou kartu a nevinně se zazubil. A má to.
Tentokrát jsem se nad rodiči o něco víc zamyslel - stejně, jako před chvílí, jenže... Nemohl jsem se dobrat k jediné věci, která na nich byla výhodou. Spíš byli horší. Pořád bylo něco špatně a přitom Orion, Severka, Ayshi a... a spoustu dalších vlků si vůbec nestěžovalo! Takže za to ve skutečnosti mohla jejich existence a snažili se mi to vyčítat, no to se mi nelíbilo. Soustředěně jsem se zamračil, než se mi výraz zase rozzářil a já na bráchu jen nevinně mrkl. "No... a? To může dělat i Pán. Kdo že je tady miminko?" odpověděl jsem prostě a provokativně se ušklíbl. Kdyby nebylo Alastora, už bych byl nejspíš někde za humny. Takhle jsem následoval mamku do hor... a nejspíš jsem se ji chystal následovat i jinam, podle toho, kam šlo moje zrcadlo. Jinak jsem je nepotřeboval. Bylo to trochu děsivé, no pořád jsem měl hlavu napůl v oblacích a nic mě netrápilo.
Převalil jsem se na bok. "Utečeme," vypadlo ze mě najednou a ocas mi začal jezdit po zemi radostí. To byl nápad! Prostě... utečeme a už se nikdy nevrátíme. Znovu plný energie jsem vyskočil na všechny čtyři a čekal, až se začne zvedat i on.

Nespokojeně jsem zamručel. Já přeci nebyl slabší! Nebo... možná byl, ale to taky mělo své výhody! "Kdo je slabší, ten je lepší, tůdle!" vyplázl jsem na něj jazyk a vítězně se zašklebil. "Protože... o něj je větší zájem! Když jsi tak silný, musíš být jenom a jenom sám! My... my slabší vždycky máme nějakého... něco... no... jsme lepší!" vykoktával jsem ze sebe. Nějak jsem nedomyslel, proč je vlastně lepší být slabší, a hlavně jsem ani nebyl přesvědčený o tom, že to lepší bylo, ale neměl jsem lepší výmluvu na svoje chabé svaly. Já měl slova. Svaly mohl zastávat někdo jinej. "A vůbec, já neslintám!" dodal jsem nakonec a naštvaně se nafoukl. Pche.
Alator měl rodiče rád. Já ale hbitě zavrtěl hlavou. Ani jsem nad tím moc nepřemýšlel. "Ne," odpověděl jsem a zamrkal. "Nosí jídlo, ale jinak tu nejsou. Nepotřebuju je," zahihňal jsem se - neviděl jsem na tom vůbec nic zlého. Pamatoval jsem si jen ječení, jídlo a elektrické facky, no a taky toulání se o samotě a cizí vlky - takže jsem ve finále žádné rodiče přeci vůbec nepotřeboval! Navíc, byla s nimi taková otrava. Nechápal jsem, co na nich Alastor vidí.

Smál jsem se jako vyšinutý. Samotnému mě přitom z téhle konverzace bylo tak maximálně šoufl, ale nemohl jsem si pomoc - ten výraz, co měl brácha na tváři... No prostě dokonalost. "Ale mohl bych být! Alůšku! Já tě chci!" naoko jsem zabrečel, ale to už jsem se právě válel v té zemi a měl po srandě. Původně jsem chtěl dělat mrtvého a brášku tak tentokrát vyděsit, jenže to mi nevyšlo. Ucítil jsem na hlavě tlak a najednou mi tlapa zajela do země ještě víc, až se mi nějaká dostala i do tlamy. Začal jsem si s dávivými zvuky vykašlávat a trochu sípat po čerstvém vzduchu, který mi ten šmejd nahoře sebral. "Ne-ch mě!" zaječel jsem napoprvé. Vzpomněl jsem si, že nějak podobně vlastně skončilo i naše minulé znovushledání. Ale co! On si o to řekl! Zběsile jsem sebou začal házet ze strany na stranu a vyhazovat zadníma tlapkama ve snaze ho nějako kopnout, ačkoliv jsem nic neviděl a netušil jsem, jak vlastně stojí. S úšklebkem jsem byl připravený se prát, jenže najednou tlak povolil a já hlavu překvapeně zvedl - celou od bláta, překvapenou, a zůstal na Alastora jenom koukat. "Co... to děláš?" naklonil jsem hlavu na stranu, než jsem to o pár vteřin později zase vypustil a pokrčil rameny. Tak prát se prý nebudeme. Tím líp pro mě - méně pohybu!
Jako by ze mě tohle drama vysálo všechnu zbylou energii, opět jsem sebou švihl na zem, tentokrát na záda, abych mohl vyšpulit pupek hezky k obloze. Spokojeně jsem máchal tlapkama ve vzduchu jako želva na suchu a sem tam se uchechtl, když jsem si vzpomněl na něco vtipného. "Máš rád naše rodiče?" vypadlo ze mě najednou s naprosto vážným tónem, ačkoliv obličej jsem měl furt tak podivně rozzářený.

Šibalsky jsem se ušklíbl. Měl jsem to všechno samozřejmě moc dobře promyšlené a dokonce už jsem si to i vyzkoušel. Fungovalo to... ve všech případech kromě jednoho! A Orion by mi stejně dal nakonec najíst. Byl jsem neodolatelný. Přiblížil jsem se k Alastorovi blíž a natáhl se k jeho uším. "Když... když budeš vypadat smutně a uděláš vééélká očička, všichni ti dají najíst a nemusíš nic dělat!" zašeptal jsem svůj extra tajný recept na jídlo. Názorně jsem protáhl obličej, pootevřel tlamičku v přípravě na brek a začal natahovat a vzdychat, jako bych se chystal naplno rozbrečet i s krokodýlími slzami. "M-mám... tak-tak-takový hlad..." vykoktal jsem ze sebe. Narovnal jsem si obličej a s uchechtnutím jsem na bráchu mrknul a zazubil se.
Smál jsem se na celé kolo, když se Alastor rozběhl napříč horami, aby mi utekl. Okamžitě jsem vyrazil za ním se stále našpulenou pusou. "Jenom jednu pusinkuuu! Zlatíčko moje!!" protáhl jsem. Nějak mi začaly docházet nápady, co asi tak dalšího zamilovaní dospělí dělají. Ještě chvíli jsem za bráchou běžel bez úhony, než se mi zamotaly krátké tlapky a letěl jsem dopředu i s kotrmelcem, než jsem se rozplácl na zemi. Ow! Kníkl jsem, spíše z leknutí než z bolesti - no zůstal jsem ležet kompletně bez hnutí a s hlavou zabořenou v zemi. Haha! Jsem mrtvý!

Nejistě jsem se zasmál, neboť jsem opravdu na chvíli přemýšlel nad tím, že by Alastor vážně mohl šišlat nadosmrti. Co by to bylo za život? A já... já to taky nechtěl poslouchat tak dlouho, vždyť ani p*del vyslovit neuměl a to už teda rozhodně nebyla žádná sranda. Trochu jsem se zamračil. Možná byl očarovaný! Životem, to byl takový záporák. Ale já to tak nenechám. Zachráním ho! Zavrtěl jsem odhodlaně ocáskem ale raději nic neříkal. Ještě by se na mě to kouzlo taky přeneslo, a to už by mě nikdo nechávalil, jak krásně mluvím. To jsem prostě nemohl dopustit.
Přátelsky jsem se zazubil. "Taky jsi tam chyběl! Najednou jsem byl... úúúplně obrovský! Ty bys byl určo taky obřží!" odpověděl jsem a hravě poskočil. Tak dlouho jsem svoje dvojče neviděl! Byl jsem moc rád, akorát mě děsilo, že už jsme si nekoukali z očí do očí a byl o něco větší, než já. V poušti by byl ještě větší! Možná by se k ještěrkám ani nevešel. Nebo... jsem byl prostě tak pidi?
"Jo, jo, jo!! Stateční! Nikoho nepotřebujeme," což byla lež, ale to se neříká. Chyběl mi do party už jenom Pán, ale bál jsem se zeptat mámy, aby ho přinesla. Zdálo se, že se černobílý vždy objevil, když mamča byla kolem. Teď jsem se ovšem dozvěděl, že zvířata hodně dupou a kopou. Tak proto byla mamča tak divná! Což byl problém, protože to znamenalo, že si kámoše musím najít sám. Takové práce!
K mému potěšení začal brácha couvat, když jsem na něj šel s pusinkama. "Alů, přeci mě máš rád! Jsem taková nebohá holčička... potrebuju pusinkuu!" pokračoval jsem a s každým jeho ústupem jsem se k němu zase o krok přiblížil, abych zkrátil mezeru.

Zavrtěl jsem hlavou. To vůbec, ale vůbec nebylo ono. Na druhou stranu, dělalo mě to tím lepším dvojčetem. Ne, že bych předtím lepší nebyl, že jo. Ovšem tohle oznámení muselo počkat do budoucnosti, nechtěl jsem, abych Alastrovi zlomil srdíčko. Taky si může myslet, že je skvělý! Já jsem prostě lepší doopravdy. A on jenom jako. Zavrtěl jsem ocáskem. Tak. Přesně tak to bylo, měl jsem v tom jasno. Rozhodl jsem se vzít na sebe roli zkušeného rodiče. "To neva, zkus říct pr*el, třeba to pude," poradil jsem mu. Prostě klasický samoživitel tří dětí. Byl jsem na sebe obzvláště hrdý, dle mého jsem to zvládal skvěle! Přesto jsem se mírně přikrčil a rozhlížel se po ninja bojovníkovi v podobě mámy, protože ona koneckonců po takových slovech vždycky odněkud přišla a začala nadávat. Asi měla radar.
Přikývl jsem. "Mhm, jop! Bylo to dost divný, prostě na nás ječela nějaká stará baba a-a-a- a to byla asi... takhle malinká!" názorně jsem ukázal velikost ještěrky a zavrtěl se smíchem hlavou. Vlastně to byla docela zábavná historka! I když pro mě bylo všechno zábavné. Ještě jsem si ani nepoložil otázku proč existuji a to už mi bylo skoro celejch šest měsíců. Těžko říct, kdo z nás byl vlastně víc zaostalej.
Znovu jsem nadšeně pokýval hlavou a ocásek mi kmital ze strany na stranu. "Ano, ano, ano! Jen my dva proti CEEELÝMU SVĚTU!" zaječel jsem a poskočil, abych dopadnul do nějaké hrdinské pózy. V očkách mi planulo dětské odhodlání a byl jsem tak moc šťastný! Brácha byl jediný, který mi chyběl. Ale teď už byl tady a mohli jsme v klidu odejít bojovat s obrovskými ohnivými medvědy a tchýněmi ještěrkami! S uchechtnutím jsem ukázal bráchovi přátelský úsměv, ale zavrtěl hlavou. "Neee, jakože prostě dooost dobrá! Krutě dobrá! Neuvěžitelně dobrá!" popisoval jsem. Severka prostě byla kůl matka, ale to ještě nevěděla - já si ji totiž přivlastnil jen mentálně a ještě jsem jí to nestihl oznámit.
Jedním uchem jsem poslouchal Alastorovo vyprávění a druhým ho napůl pouštěl ven, i když jsem se vážně snažil dávat pozor, no... Co si budem, moje vyprávění bylo prostě zajímavější a chtěl jsem se chvástat dál. I tak mě to jeho trochu zaujalo a zvědavě jsem našpicoval uši. "Heeee? Jak jako udupali? Proč máma prostě neudělala... BŮM! PRÁSK! VŽUUUUM! ARGHHH! Smrt..." předvedl jsem dramaticky šlehání blesků a umírání zvířete. Hbitě jsem po svém divadlu zase vyskočil na tlapky a oklepal ze sebe nepořádek. "Tak? Proč to neudělala?" zamrkal jsem zvědavě. Možná se taky Alastora chtěla zbavit jako mě. To by ale nešlo, nenene.
Zaujatě jsem poslouchal, co dalšího měl na srdci. Nejdřív jsem si myslel, že to budě něco hustýho, ale pak... Jsem se prostě začal smát, a pak jsem se smál vlastnímu smíchu a... válel se smíchy po zemi, až mi vytekla i slza. "To je tak nechutný!" vysoukal jsem ze sebe a začal se zase smát. "Umíš si to představit?! Álo, tak moooooc mocinky tě miluju!!" začal jsem znovu předvádět a natahoval se k němu, jako bych mu chtěl dát pusinku. Doufal jsem, že se dá tak přede mnou na útěk a budeme si hrát.

//Ageronský les

Ztěžka jsem oddychoval a proklínal každý krok, který jsem musel do toho kopce udělat. Ani jsem netušil, jak jsem se dostal do pochodu. Nejdřív jsem byl se Severkou, pak přišla mamá a najednou přišlo stoupání. Po*ranej kopec. Zamračil jsem se. Jenže to už ten údajný bobek nabral nožičky a já se zase rozjasnil - tentokrát upřímně, a co si budeme nalhávat, vypadalo to mnohem lépe, než když jsem to falšoval. "Alastorrre! Vidíš? Už umím R! Musíš se to taky naučit, já přeci nejsem Sílius, ale SirrRrius!" poučil jsem ho okamžitě, ale hned se zase zasmál a také do něj na oplátku drcnul. Jemně. Nechtěl jsem, abychom se zase začali hádat.
"Já byl úplně všude! Tam... tam někde, kde bylo... hodně teplo! A-a-a-a- a byly tam ještěrky a kousaly! A paaaak... Jsem byl tady! Nikdo se o mě nestaral. Bylo to tak super! My totiž dospělé vůbec nepotřebujeme! Vlastně spolu... mů-můžeme ovládnout svět!" plácal jsem jedno přes druhé a občas se i zakoktával. Za poslední dny jsem toho řekl snad víc než za celý svůj život a moje mysl jela trochu napřed, než slova, takže jsem se různě zadrhával. Ale už jsem nešišlal, to Severka moc dobře věděla! "Jó, a věděl jsi, že ne všechny vlčice jsou cuchty? Třeba Severka, ta je mrtě krutá!" pokýval jsem hlavou, abych mu to potvrdil. A pak už se zeptal jen proto, že jsem si vzpomněl. "No a... kde ses zašprc ty?"

Nějak jsem ještě nechápal, co to všechno znamenalo - jediné, co jsem viděl bylo to, že moje taktika nejhodnějšího syna nezabírala. Na chvíli jsem se zamračil, než se mi tvář zase rozzářila, a jednoduše se začal loudat za mamčou. "Hned se vrátím, Severko! Můžeš mi zatím ulovit něco dalšího!!" zavolal jsem za sebe a zavrtěl ocáskem. Kdybych jen tušil, že už se vracet nikdy nebudeme.
Pokrčil jsem rameny a vzdorovitě se snažil jít si vlastní cestou - různě jsem všechno obcházel a dělal, že k vlčici vlastně vůbec nepatřím. Taky tohle umím hrát! Potlačil jsem nutkání na ni vypláznout jazyk, až moc jsem se bál, že by mi mohla třeba ukopnout palici. I když zrovna čile taky nevypadala. "Hele, nějako padáš," oznámil jsem jí a nenamáhal se s nabídkou pomoci. Ona totiž samozřejmě nepadala, ale taky neposkakovala, prostě... nevypadala tak, jako vždycky. A ještě se jí chtělo šplhat do těch kopců!
Stihli jsme projít i kolem Alastora. Alespoň jsem myslel, že to byl Alastor, stejně lehce to mohl být i něčí bobek, takže jsem raději zůstával klidný a čekal, jestli tomu narostou nožičky.

//Ragar

Zavrtěl jsem ocáskem. Na lovu? To by mu bylo podobné! Pořád se za něčím honit. Musel jsem mu říct, jak skvělý je život, když dospělí dělají, co chcete! Už jsem se na něj moc těšil, i když minule naše znovusetkání nedopadlo moc dobře. Ale tentokrát jsem se chystal být rozumnější brácha! Navíc už jsem byl skoro dospělý. Musel jsem ho hodně věcí naučit a říct mu o životě - to, že jsme se narodili pár minut po sobě, bylo vedlejší. Každopádně mi lov přišel zbytečný. Všichni mi dosud jídlo nosili přímo pod nos, i ten Sigy, co mě lovit nutil, to nakonec tak udělal. Haha! Škodolibě jsem se ušklíbl. Lovit, to tak.
Podívej, támhle máš mámu? Přehrával jsem si větu v hlavě a až příliš dlouho mi trvalo, než jsem tu informaci zpracoval - pak už bylo příliš pozdě. Vyděšeně jsem se přikrčil a nejistě sena Severku podíval. Nepředávej mě, nepředávej mě! Chtěl jsem jí říct, ale nějak jsem se bál, že by mě mamka mohla slyšet a zase ječet. Raději jsem se tak začal ploužit za Severkou. Jsem odvážný, jsem odvážný, jsem tááák odvážný! Ušklíbl jsem se. To se vědělo, že jsem odvážný.
Přestal jsem se hrbit a vesele vyskočil na tlapky. Na tváři se mi objevil rozjasněný úsměv, ouška spokojeně uvolněná, ocásek se mi hezky houpal ze strany na stranu. Poskočil jsem dopředu, abych se mohl k mámě přitulit. "Maminko!" zvolal jsem zpěvným hláskem a naoko popotáhl. "Moc moc se ti omlouvám! Nechtěl jsem být takový!" zaúpěl jsem a složil se vedle ní k zemi. Juknul jsem na ni v zorném poli, jestli to zabírá. Byl jsem neodolatelný, co se dalo říct.

Úlevně jsem vydechl a překvapeně i zavrtěl ocáskem. Nebude? Na to jsem nebyl zvyklý. Většinou jsem se ostatním moc nelíbil a velká většina té většiny mi většinu věcí většinou zakazovala. Většinu! To je divné slovo. Vě...tši...nu. Je to vůbec slovo? Už to nevypadá jako slovo. Většina... Většinu... Většinou... Veverka! Otočil jsem se na patě a začal pohledem hypnotizovat zrzavou krysu, která rychlostí blesku šplhala po stromě. "Cuchto!" zaječel jsem. Byl jsem si úplně ale úplně jistý, že je to ta samá veverka která mi za horami utekla a nechtěla slézt dolů. Ovšem tentokrát jsem se za ní nerozběhl, neboť už jsem byl poučený, že veverky jsou nedosažitelná zvířata a v potravním řetězci zapsaná úplně nahoře.
Zavrtěl jsem prudce hlavou. Milovat? No fůůůj! Znechuceně jsem vyplázl jazyk a předvedl, jako že se dávím zvratky. "Já mám jenom Alastora. Nevíš kde je? Jo, a taky Rowenu! Ale tu už tolik rád nemám, protože nevypadá jako já - to vypadá jenom Alastor a tak ho přeci musím mít rád, to má rozum. Rowena je moc uječená a ubrečená. Pamatuju si jí tak! Už ani nevím, jak vypadá," posmutněl jsem na chvíli a sklopil ouška k hlavě. Až po tom, co jsem to řekl, jsem si uvědomil, že jsem ségru viděl jako malililičkatou. Teď byla určitě větší, jak já! Koneckonců jako všichni. Rychle jsem se ze svého smutku zase vzpamatoval a zazubil se. "Nikoho nepotřebuju!" Lež. Ale tak co! Zrovna v tu chvíli jsem nikoho nepotřeboval.
"O kamarádech? Myslíš o Pánovi?!" zaječel jsem najednou a ocas mi začal nekontrolovatelně kmitat ze strany na stranu. "On je... z-z- z jedný strany černý a z... z druhý bílý! A rozhodně není samice! Možná by moh-mohl být můj táta on," zakoktával jsem se a unaveně vyplázl jazyk. Tolik jsem toho nenamluvil už strašně dlouho! "Já asi víc kámošů nemám. Ale chybí mi Alastor," zavrtěl jsem ocáskem a trochu poskočil, jako bych si zrovna nenacpal žaludek jídlem.
Když zmínila cestu do hor, začal jsem jako blázen vrtět hlavou - takovým způsobem, že mi to házelo celým tělem a jeden by se divil, že jsem si něco nezlomil. "Ne!" zdůraznil jsem a líně se rozplácl na zemi, tentokrát ochotný se už nezvednout. "Do kopce já nejdu. Jedině... kdybys mě odnesla!" mrkl jsem na ni a v očích mi zablikali čertíci.

Zamyslel jsem se. Už to bylo tak dávno! Nebo vlastně ne ani tak dávno, ale já si pamatoval čím dál tím míň z dob, kdy jsme ještě s mamkou tolik necestovali - stejně, jako jsem si nepamatoval Severku. Vlastně jsem ani ty hory, co se tyčily nad námi, pořádně neznal. Nakonec jsem jen lhostejně pokrčil rameny. "Prostě jsem se podíval," odpověděl jsem, jako kdyby to mohla vědět. Už mě tohle povídání nebavilo a chtěl jsem si zase rychle povídat o něčem jiném, a o něčem dalším - a tak dál a dál, až bych jí vymluvil díru do hlavy. Nevinně jsem se zazubil.
"A jak se to dělá? Hezký je nuda," zamumlal jsem zklamaně. Takže samice vážně taková slova neuměly? Škoda. Musel jsem si prostě poradit jen se samci. Stejně to bylo lepší! Holky furt jen nad něčím ječely a stěžovaly si. Žádná sranda. Těm by se Pán určitě nelíbil, proto byl jenom a jenom můj. Můj. Nejistě jsem na Severku mrknul, jako kdyby mi ho chtěla přebrat. Moje. Zase jsem si narovnal obličej a zavrtěl hlavou. "To nevím. Ale je to fajn a budu dělat. Nic mi nezakazuj," poručil jsem si v očekávání nějakého zákazu, neboť na to jsem byl od dospělých zvyklý. Tohle se neříká, tamto říkat nesmíš a musíš být slušný. Pche! Já nemusel poslouchat nikoho. Byl jsem samostatná jednotka!
Zavrtěl jsem ocáskem. "Jenže ona umí magii! A určo by ji na mě použila! Jednou tak zabila i... i zvíře! Ale já se jí teda vůbec nebojím... Ta-ak jo! Já to udělám! A řeknu jí, že je cuchta a furt hysterická megera! A taky, že je pos*aná! A... a všechno jí řeknu!" vychrlil jsem ze sebe a zase ztěžka popadal dech. Když já musel ukázat, jak krásně plynně dokážu mluvit, když už jsem dostal pochvalu. "Táta nic neumí. Ale jednou mě zmlátil!" oznámil jsem jí. Tak nějak jsem tu vzpomínku omylem poplet. Ve skutečnosti jsem totiž dostal jen výhružku trestu a ani žádnou facku. Ale jakou vzpomínku jsem viděl, takovou jsem taky řekl!
Spokojeně jsem se rozplácl na zemi a převalil se na zádech, abych na svět vyvalil to svoje pupendo. Už jsem nebyl vůbec tlustý, spíš naopak, zakrslý a krásně stavěný. Teď už mě Alastor nemohl přeprat v tom, kdo byl hezčí! Každej věděl, že jsem to já. "Co bude teď?" odkrkl jsem si znova.

Pokrčil jsem rameny. Samozřejmě, že jsem to řekl já! Ale já měl taky vždycky pravdu a takhle většinou dospělí začínali nějaký proslov o tom, že bych měl být hodný. Vždyť to zkoušela i máma. Nedůvěřivě jsem na Severku přimhouřil očka. "Já jsem to řekl. Tak to taky platí!" poučil jsem ji o tom, jak můj svět funguje, a na tváři se mi zase objevil zubatý úsměv. Netrápilo mě nic, ani to, že mě ještě před chvíli honila nějaká obluda, ani to, že jsem byl vlastně tak trochu bez mámy. Ale... už jí můžu přijít na oči! A provokovat. Ocásek mi zase začal kmitat. Něco bylo na tom pokoušení její trpělivosti tak zábavného.
Severka mi potvrdila, že je samice. Dramaticky jsem si oddychl. "To je dobře! Já to jednou zkusil zjistit a moc se to Pánovi nelíbilo. Ale už jsme kámoši! A učí mě spoustu nových slov! Třeba... cuchta!" zasmál jsem se. To bylo vlastně první slůvko, co mě naučil. A kde mu byl konec? Už mi docházel slovník a nikdo jiný mě nic učit nechtěl. I když... "A ty umíš nějaká taková slova?" zašeptal jsem najednou a vykulil na ni oči. Vlčice snad neuměly takové kůl věci, ne? To by pak byla... hodně, hodně super!
Vyšlo ze mě jakési zapískání, když jsem dostal pochvalu. "Já vím," vypadlo ze mě a zase jsem se začal naparovat jako páv. Nešišlám. Jsem prostě dokonalý! Spokojeně jsem se narovnal, jako bych chtěl na Severku udělat ještě větší dojem. "Však jsem taky skoro dospělý! A až budu dospělý, tak zruším všechno, co teď dospělí dělají. Třeba mámu! Můžu zrušit mámu? A nechceš bejt náhodou ty moje mamá? Ona mě už stejně nebude chtít. Táta je děsivej, ale určitě by se dohodnul! On mě taky nechce. Jo, a mám dvojče, ale to bych si vzal sebou, neva?" chrlil jsem ze sebe jedno přes druhé, až se mi ke konci začal motat jazyk. Jako bych chtěl dokázat, že doopravdy a určitě už nešišlám a že taky dokážu říct hodně slov naráz, no ze svého výlevu jsem si málem hrcnul na zadek a trochu ztěžka oddychoval, jako bych uběhl maraton.
Zastavil jsem se v mezikroku a nenápadně se otočil. "Já vím! Jsem tě zkoušel," zazubil jsem se a vydal se druhým směrem, tentokrát za Severkou. Někde na půl cesty jsem o něco zakopl a málem udělal kotrmelec, ale elegantně jsem se sesbíral a ačkoliv jsem dorazil ke zvířeti o něco později, dělal jsem, jako by nic. Při pohledu na jídlo se mi rozzářil obličej a musel jsem se zasmát. "Co to jeeee?" protáhl jsem a přiskočil k té věci, co mělo zvíře posazené na hlavě. Bylo to tak velké a tvrdé (//paroží :dd)! No a když jsem se zakousnul, málem mi vypadaly všechny zuby. Fuj! Vyplázl jsem jazyk a raději se přesunul k něčemu, co už jsem znal. Nikdy jsem se moc nepiplal s tím, co budu žrát, takže bez jakéhokoliv obírání jsem hladově polykal maso, kůži, srst - vlastně všechno. Pořád jsem nebyl nijak extra velký, takže mi jídlo netrvalo dlouho a nakonec jsem si sedl na zadek, zhluboka se nadechl a pořádně si krknul. Juknul jsem na Severku, jestli to jakože byl úctyhodný krkanec.

Hravě jsem zavrtěl ocáskem. To se vědělo, že jsem byl poslušný syn! Jenom dospělí pořád měli s něčím problém, ale Severka ne. Tu beru. Oznámil jsem si sám pro sebe a nadšeně poskočil. "Rebelím rád!" odpověděl jsem nadšeně. "Když ona je taková... hysterRRrrRická megerrRa!" protáhl jsem a zamračil se. Nic se jí nelíbilo. Ale tahle byla jiná, ta dokonce i chtěla, abych dělal hlouposti! Takže teď je moje máma Severka. Rozhodl jsem se a zamrkal. Ještě tak někde sehnat tátu - i když to vlastně potřeba nebylo, protože ten už se tu někde koukal a shodou náhod byl přepůlený, černý a bílý! A jmenoval se Pán! No a rozhodně nebyl samice. "A ty jsi holka, žejo? Já už to kontrolovat nechci a dva samci jsou bu*ny," vypadlo ze mě najednou a trochu jsem se nad tou vzpomínkou zarazil. Pánovi se nelíbilo, když jsem kousnul, a mlíko z něj taky neteklo. Sám jsem nestíhal pobírat, jak jsem se dostal od zlobení až k rozjímání nad tím, jak to teda holky a kluci maj. Nahoře i dole. Každopádně dva samci byl problém, protože nedávali mlíko - a bůh tak ví, jestli by z nich káplo i nějaké další jídlo. Nadějně jsem se na Severku díval a tiše doufal, že to ve skutečnosti není Severák a mně jenom nadšená mysl skákala z jednoho uvažování do druhého. Konečně jsem totiž nebyl sám! A... A byla zábava.
Poskočil jsem a sám se vydal vpřed, náhodným směrem. "Jdeme naproti!" zopakoval jsem. To by bylo, nikdo mě za celou tu dobu nenakrmil a ještě jsem statečně utíkal před obludou. Jen počkejte! Zablesklo se mi ďábelsky v očích.

Byl jsem dlouho sám. Alespoň mi to přišlo dlouhé, protože najednou nebylo co dělat a spát se mi už taky nechtělo. Veverku se mi navíc ulovit nepodařilo a začínal jsem mít hlad. V jednu chvíli jsem dokonce něco pronesl ke svému bříšku, než jsem uslyšel svoje jméno. Poplašeně jsem vyskočil, ale ukázalo se, že to medvěd nebyl a byl jsem v bezpečí. Jsem tak statečný, že už mě ani nedokázal dohonit! Namluvil jsem si a vítězně se zazubil. Ale... ona mě zná? Naklonil jsem hlavu nechápavě na stranu. Jo, možná mi přišlo, jako bych ji už jednou viděl, ale na nic jsem si nepamatoval. "Ne," odpověděl jsem a zamrkal očkama. Severka! Tak se představila. Ani nemůžu být jako Alastor! Zamračil jsem se najednou. Jakto, že znala moje jméno? Nespravedlnost!
Pokrčil jsem rameny. Já se toulal vždycky! Ani jsem si nepamatoval, kdy jsem byl naposledy tam nahoře. Dokonce jsem ani netušil, kde jsou moji rodiče. Lov? Pche! Nakrčil jsem čenich. Co na tom bylo tak zábavného, když vám ostatní nosili jídlo až pod nos? Jen jste to museli umět! Vítězně jsem se zazubil. Znamenalo to, že to umím jenom já? "Máma řžekla, že už mě nechce nikdy vidět! Tak tu sedím," oznámil jsem naprosto v pohodě a trochu u toho i zavrtěl ocasem. Možná jsem trochu přeháněl, už jsem si ani pořádně nepamatoval, co vlastně říkala... ale bylo to v tom smyslu! Byl jsem týrané vlčátko... a potřeboval jsem obejmout... a ulovit. Udělal jsem na Severku smutná očka a nakukoval, jestli je jí mě líto. Pak se ovšem zmínila o mase a veškeré herectví jsem zahodil, místo toho mi ocas začal kmitat ze strany na stranu, až skoro nebyl vidět. "To teda mám!" zakýval jsem hlavou a nedočkavě přešlápl. Tak kde jsou? "A přijdou brzo? Já už to asi nevydržim," zamrkal jsem. Přines.