Příspěvky uživatele

"Já jsem vždycky v požřádku!" prohlásil jsem. Pohled se mi ještě z toho pádu párkrát zdvojil, než se konečně ustálil a já si mohl vlka pořádně prohlédnout. Na první pohled nebyl moc zajímavý - vlastně mi od setkání s Pánem nepřišel nikdo zajímavý, ale však taky nikdo nebyl tak pěkně přepůlený! Už jsem málem uvážil, že z vlka žádná sranda nebude, ale pak jsem si všiml té šišky, co mu koukala z kožíšku na krku! Zasmál jsem se, jako by to byla ta nejvtipnější věc na světě, a bez ostychu k němu přiskočil blíž. Začal jsem okolo šišky zvědavě čenichat, než mě z uvažování o struktuře tohoto zajímavého nálezu vyrušil táta. Nahodil jsem nevinný zubatý úsměv a pomalu k němu otočil hlavu. "Ňamka?" zkusil jsem to a namířil tlapkou na tu věc kolem vlkova krku. Samozřejmě, že bych ji nikdy nesežral! Ale... Něco jsem si najít musel. Jinak by to byl kompletní propadák, a to jsem si nemohl dovolit.
Taťka nakonec vlka pojmenoval Sigy. Pokrčil jsem rameny. "Já se bavím jen s odvážnými," nakrčil jsem čenich a odvrátil hlavu vzhůru. Pche! S obyčejnými se tu nikdo nebavil! U mě bylo místo jen... pro ty nejodvážnější! No, ještě jsem stihl vypláznout jazyk, než jsem se raději v obavě nějakého pohlavku znovu rozeběhl mezi hory. "Nechytíííííte!"

1. gallictober - ztracený

Utíkal jsem kluzkými cestičkami v horách, až se cesta dokonce začala zvedat. Nadšeně jsem poskočil, pořád plný energie, jako by moje vytrvalost nikde nekončila. Ona totiž končila - ale pro vlče jako jsem byl já bylo těch dvacet uběhnutých metrů do kopce jako vítězství v boji. "OI OI OIII!" zaječel jsem na celé kolo. Skalnatým územím se ozvala ozvěna, která mě nadchnula snad ještě víc. Zavrtěl jsem ocasem a udýchaně si hrcnul na zadek. Fujky. Pomyslel jsem si a byl jsem rád za studený vánek, který tady nahoře byl. Běhání vážně nebyla má oblíbená činnost! Mnohem raději jsem spal a jedl, ale měl jsem tolik nastřádané energie! I když to, co ještě před měsícem nebylo do výšky ale do šířky, už zmizelo. A možná jsem byl na svůj věk až moc zakrslý. A možná jsem byl taky... ztracený.
Zamrkal jsem očkama. Ups? Pomaloučku jsem otáčel hlavou kolem dokola, ale jediné, co jsem viděl byly pořád samé hory. A... A nějaká bílá věc, tam hodně na vrcholku. No a neznal jsem to tu. Však jsem tady taky už hrozně dlouho nebyl! Nic jsem si odsud nepamatoval. Prostě jsem jednou byl dole a podruhé tady nahoře, zase sám, zase jsem nevěděl, kam mám jít. "Zase je to v pldeli," Slušně řečeno. Zkusil jsem se ještě jednou porozhlédnout, ale vážně jsem tu nic neznal. A taky mi začínala docházet skutečnost máminých slov. Totiž... mluvila jen o lovu? Řekl bych, že mluvila jen o lovu. Ale... znamenalo to, že mě už nebude hledat? Zamračil jsem se. Chtěl jsem, aby mě hledala. Nechtěl jsem být pořád ztracený, ale... Nemohl jsem si pomoct. Dramaticky jsem zaúpěl a plácl sebou na zem, no zamračeného výrazu jsem se najednou nějak nemohl zbavit a u srdíčka mě podivně tlačilo. Tohle se mi nelíbí. Postěžoval jsem si do vzduchu. Bylo to jako když hrajete hru, ale prohráváte - a to se vám vůbec nelíbí! Nelíbilo se mi prohrávat. Jenže takhle přesně to bylo cítit! A taky... jako by už maminka nebyla maminka ale pořádná máma. A tatínek taky nebyl tatínek, ale pořádný otec. A sourozence jsem už tak hrozně dlouho neviděl. Znamenalo to, že jsem ztracený já, nebo že jsou ztracení oni? A jak je můžu najít? A oni mě... když to nechtějí? Zmateně jsem popotáhl. "Maminko?" zakňučel jsem do prázdnoty, která tu panovala. Já chci mámu! Nechci být ztracený!

Utíkal jsem horami jak nejrychleji jsem jen dokázal. Tedy, v rámci možností, protože přeci jenom utíkat tímhle pohořím moc nešlo. Ani jsem si to neuvědomil... Možná to bylo tím, že jsem tu tak dlouho nebyl - ale to bylo vedlejší. Hlavně, že mi žádná nepřistála! A nějaké výhružky už mě vůbec nezajímaly - koneckonců to s nimi byla ještě větší sranda. Se smíchem jsem poskočil, až mi nemotorné tlapky při dopadu podjely. "UAAAAAAH!" zaječel jsem překvapeně a už si to válel kotrmelce z kopečka, než mě zastavil nějaký vystouplý šutr a já na chvíli letěl vzduchem, načež jsem s hlasitým žuchnutím dopadl na zem. Chvíli jsem zůstal jen tiše koukat a přemýšlel, co dál. Jako bych letěl celý kilometr vzhůru! Přitom to nemohl být ani metr. Ale... hm... možná ten dopad vážně bolel. Nebo jsem si to vymýšlel?
První do zorného pole mi přišel táta. Nadechl jsem se, připravený na nějaký záchvat o tom, jak hrozně jsem si ublížil - a zapojit do toho hádku s mámou mohlo být jen geniální, jenže pak jsem si s otevřenou tlamou dokořán, ready nastartovat, všiml i druhého vlka. Tak to ne! Zarazil jsem všechnu činnost a radši papulu zase rychle zavřel. "Jsem odvážný," vypadlo ze mě okamžitě a hrdě jsem se napřímil. Přesně tak. Byl jsem odvážný. A vůůůůbec to nebolelo!

//Jedlový pás

Maso mi bylo z tlamy vytrhnuto, až se mi do očí překvapením a leknutím nahrnuly slzy. Naštvaně jsem vycenil zoubky, tak, jak jsem to občas viděl u dospělých. I ta naštvaná grimasa se mi povedla, i když ve skutečnosti jsem moc naštvaný nebyl a dopředu mě poháněla jenom zábava a ten divný, svědivý pocit - který byl ovšem ten nejlepší ze všech. Teď už se mi ovšem nelíbilo, že se mi zase něco zakazuje. Doteď jsem mohl dělat všechno! A jiní mi říkali, že jsem odvážný. Jo, byla jen jedna, ale to je vedlejší. Všichni ostatní si to museli myslet taky, a tak jsem nechápal, co je špatného na tom být mega super vlče. To jsem taky nechtěl být, vlče, chtěl jsem být dospělý a smět všechno - a tak jsem se rozhodl, že si to nenechám líbit. Já byl dokonalý. Já byl odvážný. A jednou už mi takové vylomeniny prošly. Znovu si je vzít nenechám! Na převýchovu už bylo pozdě, no a i když mě mamčina slova trochu děsila, nenechal jsem se zastrašit úplně. Odvážný, odvážný! Ušklíbl jsem se. "Tak to asi jsem ztracená egsistence!" vychrlil jsem, ale hned se zase jako páv narovnal a s klidem a krásným úsměvem pokrčil rameny. Jenže pak mi jen tak oznámila, že si mám lovit sám. Ani jsem si nestihl dospělácky promyslet, co říct. "Co? Ne! A jak to mám jako udělat?" vyprskl jsem s hláskem o oktávu výš, než jsem se zase trochu sebral. To víš, že půjdu za tátou! Půjdu za Pánem! Kíš kíš! Ale to už jsem nahlas neřekl. Místo toho... "Alespoň nejsem žádná hysteRRrrická megeRrRa jako ty," odpověděl jsem a ještě tak dvě vteřiny trpělivě stál, aby to jako vypadalo, že jsem vážně statečný a můžu si nadávat jak chci, no sotva se jeden stačil nadechnout, už jsem to pelášil pomalu raketovým pohonem napříč horami. Teď už jsem se vážně začínal bát - ale i tak jsem se zasmál. Nebral jsem to jako nic jiného, než srandu - a všechny zákazy a nadávky mi akorát přidávali do většího šaškaření. Jenže najednou jsem neměl kam utéct a měl jsem pocit, že moje dny byly spočteny.

Pro jednou som sa zasa mohol chovať ako bezstarostné vlčie šteňa. Široko ďaleko žiadna matka ani otec, dokonca ani žiadni iný dospelí. Taký malý raj pre niekoho, ako som ja. Síce som si každú chvílu sťažoval na to, že som stále taký malý a nič nemôžem, no to neznamenalo, že som mal dospelých rad. Práve naopak, všetko pre nich bolo moc nebezpečné a stopercentne nie pre takého šaška, akým som bol ja. Preto som mal v hlave velmi dôležité poslanie, ktoré nemohol splniť nikto iný. Až ja budem dospelý, zakážu všetky zákazy pre vlčiatka a dospelý nás budú musieť poslúchať! Ale ja sa za dospelého považovať vlastne nebudem, lebo potom už budú vlčiatka mať všetko, čo chcú a byť dospelým bude nuda. Uvažoval som. Také uvažovanie som plánoval taktiež zakázať, lebo z toho jedného bolela hlavička ako pri rýme.
Uvažoval som len preto, lebo mi matka za akýsi trest prestala loviť a ja som chuderka musel nájsť zpôsob, ako sa najesť. Megera hysterická. Avšak také oslovenie nemenilo nič na tom, že som bol celkom hladný a zároveň odhodlaný sa nevzdať svojich názorov, keďže len ty mohli byť správne a všetci ostatný boli úplne mimo. Tak som sa zamračil a hrcnul si na zadok uprostred miesta, ktoré som ešte nevidel. Keď som si nemohol nič uloviť sám, jedlo proste muselo prísť ku mne. A čo keď nepríde – však som stále mal nejaké ty tuky naviac tam dole a tak žiadny hrdina nevypadal. A moja hrdosť taktiež bola doležitějšia než nejaké maso!

//Z. Galtavar

Pak už jsem byl v podstatě jen ignorován a všechnu slávu na sebe strhla Nym, kterou jsem neviděl... Vlastně už hrozně dlouho. Jen v poušti se mě snažila odtáhnout a dotáhla mě až na to příšerné slunce do vedra, než jsme se propadli k ještěrkám, takže jsem se na ni zle zamračil a vyplázl jazyk na obě dvě. "Tůdle, cuchto!" zaprskal jsem, ale hned na to popadl její úlovek do tlamy. Pořádný kus jsem si ukousl, až jsem se zakuckal, a byl připravený schytat ránu a u toho se alespoň najíst. Jsem odvážný, jsem odvážný, jsem odvážný! Ušklíbl jsem se. Srdíčko mi bilo o sto šest - říkat zakázaná slova byla taková zábava! Ani mi nevadilo, že mamka občas zajiskřila. Ještě mě to nabádalo k tomu zlobit víc a vymyslet si nějaká vlastní slovíčka, když jsem měl tak omezený výběr.
A pak přišly ty hory. Zastavil jsem se a chvíli si prohlížel mamku, no nakonec jsem se rozhodl to raději ani nezkoušet - ptát se na to, jestli mě vezme na záda, a raději se až zbytečně pomalu loudal nahoru, aby mě náhodou nezačalo něco bolet nebo abych náhodou neuklouzl. To jsem nemohl dopustit! A zadýchat se už vůbec ne. Musel jsem se před ostatními ukázat jako pořádný král.

//Ragar

Ještě chvíli jsem se bezradně rozhlížel, když v tom se v dálce vynořila tmavá postava a razila si to cestu přímo ke mně. Přimhouřil jsem očka, jak byla ještě daleko. Vypadalo to... Mohla to být rozčepýřená slepice? Možná nějaké jídlo. Achjo, vždyť já si nic neulovím! Dramaticky jsem zakňoural, ale to už ta postava dostala i hlas a... ouvej. To rozhodně nebyla slepice. Nebo možná byla, to už záleželo. Ale v tu chvíli jsem se zmohl jen na bezradné přikrčení, vykulená očka a rozjímání nad tím, co bude dál. Byl jsem připravený vyhnout se všem útokům! A zároveň pěkně vyděšený. Radost ze znovushledání přišla až po tom, co jsem její slova mohl slyšet a na tváři se mi rozlil úsměv. Nojo, tohle byli moji rodiče! Vyskočil jsem do pozoru a zavrtěl ocáskem. "Proč bys mi měla malovat prdel, mami? A já jsem nezapomenutelný! Mě pozná každý," pokrčil jsem rameny s širokým úšklebkem na tváři. Takhle to říkala Ayshi. Odvážný, nádherný... Prostě Sirius. Ten nejlepší. Ani nějaký Alastor se mi vyrovnat nemohl. Byl jsem hezčí než on. Pravidla dvojčat šla stranou.
Zamračil jsem se, když o mně začala mluvit tak špatně. Vždyť jednou někdo říká, jak dokonalý jsem, a podruhé mi nadávají do... Do něčeho, co jsem ještě neznal. Ale bylo to do zásoby! Takže... jsem ve finále jen neutrálně čuměl do prázdna. "Hej!" postěžoval jsem si alespoň a s očima sloup poslouchal další stížnosti. Bla, bla, bla. Jenže pak do toho přidala i... i cosi s její srstí, a to už se mi vůbec nelíbilo. Srst na zádech se mi zvedla jako kočce a najednou jsem byl o další dva metry dál pomalu s křížem proti ďáblovi v tlapce.
"Hysterická megero," zamumlal jsem si pod nosem, ale zároveň takovým tím schválně nahlas tónem, aby to nikomu, kdo by mě mohl slyšet, neuniklo. Ani ne tak kvůli mámě... Ale co kdyby mě někdo sledoval? Bylo super urážet dospělé. Super zábava a super nebezpečné, takže jsem teoreticky už byl pro ostatní vlčata hrdinou a zachráncem. Tak, jak by to také mělo být. Nic jiného jsem si nezasloužil. Spokojeně jsem se pro sebe zazubil, ale dál už nijak neprotestoval a následoval její stopy. Nakonec jsem byl rád, že už jdu domů. A že ji konečně taky vidím, že jo. Však to byla moje maminka. Jenom moje.

//Jedlový pás

//VVJ

Unaveně jsem doběhl až na nějakou pláň a zahučel na zem jako švestka. Umírám! Zhodnotil jsem a dál pokračoval v těžkém oddechování. Proč, že jsem začal utíkat? Hned jsem si připomněl, že takové hry vlastně tolik v lásce nemám. Raději jsem se s někým pral. Třeba s Alastorem - jenže ten nebyl nikde v dohledu, stejně jako Rowena, rodiče, nebo ta vlčice, co mě měla dovést domů. A to byl problém, celkem velký problém, pokud se ptáte mě. "Ayshiiiii!" zaječel jsem bez jediné kapky studu na celé území, jenže její hnědá srst byla v nedohlednu. Pokrčil jsem rameny. To zvládnu i sám. Jsem přeci... Statečný! Hrdě jsem vypnul hruď a zase se zvedl na všechny čtyři. Samozřejmě, nikoho jsem k ničemu nepotřeboval. Byl jsem naprosto samostatný, dospělý sameček, a... ŽÁBA! Vyplašeně jsem s vyjeknutím uskočil do strany a pak zase do druhé, když jsem si šlápl na kámen. No, tak možná to nezvládnu tak úplně sám. Pomoc.

//Středozemní propadlina přes východní galtavar

//Lennie si pro Siriuse dojde na Galtavar, tak už se odpojím, ať nezdržuji :D Děkuju!

Už mě nebavilo se kutálet, a tak jsem při dalším větším hrbolku zabral doleva a odkutálel se na stranu. Vítězně jsem vyskočil na všechny čtyři a ušklíbl se. "Ha! A teď už mě nechytíš!" vyplázl jsem na ni jazyk a rozběhl se tryskem kolem vody. Tady už jsem to znal! Koupali jsme se tu s Rowenou. Už mi sourozenci chyběli, i když jsem se s Alastorem pohádal. Ale to nevadilo. Byl to k*etén a nezáleželo na něm tolik. Tahle Ayshi říkala, že jsem statečný, a rozhodně ne tlustý - což už byla pravda, konečně mi neviselo panděro až na zem ze všech těch dobrodružství, co jsem prožil bez pořádného jídla a spánku. To mi taky chybělo. Nejvíc. Možná i víc, než rodiče! Těch jsem se i trochu bál. Určitě budu mít problém, ale to nevadilo! Musel jsem se soustředit na cestu, abych nespadl do vody. A kam, že to utíkám? Uchechtl jsem se. Jednou jsem zatočil doprava, podruhé doleva, možná se někde i otočil nazpět... Prostě jsem utíkal jako o život a nejspíš se v tom zmatku stihl vlčici i ztratit. Nevadí. Všechno se vyřeší.

//Západní Galtavar

//Řeka Midiam (přes Vyhlídku)

Nesl jsem se hrdě jako páv. Jak by taky ne, když mě tady pomalu uctívala jako nějakého hrdinu! A taky jsem hrdina byl. Překonal jsem velké, masožravé ještěrky a písečnou bouři. Ještě hrději jsem se vyprsil, když se mě zeptala na noční můry. Ty já neměl, nikdy! Přeci by mě nějaký sen nevyděsil. Byl jsem přeci... Odvážný. Nejlepší vlk v okolí. "Nemám. Já se přeci ničeho nebojím," pronesl jsem sladkým hláskem. Napadlo mě, jestli by mě takhle mohl pochválit i Pán. Meinere. Bu*na, podle mámy. Toho už jsem dlouho neviděl - možná se ztratil stejně jako já a potřeboval dovést domů. I když... ani jsem nevěděl, kde bydlí. Pro mě existovala jen naše smečka. Hory. A ten les, kde jsme trávili většinu času.
Zavrtěl jsem nadšeně ocasem, když řekla, že tlustý nejsem. Já to věděl! Alastor si pěkně vymýšlel. "Tak asi ne. Mně to řekl můj zas*anej brácha," pokrčil jsem rameny, jako by nic. Možná by to Ayshi mohlo zaskočit, ale sprostá slůvka se mi přetáčela v hlavě jako kolotoč a snažila se z nich vytěžit co nejvíc. Bylo tak vzrušující je opakovat po dospělých. Nebezpečné, o facku, vzrušující. Dokonalé. Překvapeně jsem vykvíkl, když mě z přemýšlení vytrhnul její čumák a já se začal válet po zemi. "Hej!" vyjekl jsem, no ona si vesele v kutálení pokračovala, až jsem ani pořádně nestíhal její slova. "A-A-A-A-a-a-aha!" koktal jsem podle toho, o jaký hrbol mě zrovna převálela. Božíčku, pomoc! Tohle rozhodně nebyla zábavná hra.

// VVJ (přes Východní Galtavar)

//Ježčí mýtina (přes Středozemní pláň)

Přikývl jsem. Nebezpečím! A jakým. Nervózně jsem se zazubil, když se na něj zeptala. Ale bylo to obrovské nebezpečí. Naštvaný otec je mnohem horší, než jakékoliv zubaté ještěrky z pouště! Tajně jsem doufal, že už je všechno zapomenuto. "To... to je tajemství. Měla bys noční můry!" zašeptal jsem tajemně a začal se rozhlížet kolem, jako by nás něco sledovalo. A kdo ví, možná jo. Rodičové měli oči všude. Nechápal jsem to.
Vlčice se po mém beraním ducu svalila na zem. Hrdě jsem se napřímil a spokojeně se ušklíbl. Takhle se to dělalo! Byl jsem ten nejsilnější a nejlepší a nejkrásnější v okolí! Chystal jsem se znovu vystartovat a utéct z jejího dosahu, jenže pak mě čapla za krk a už nepustila. Naštvaně jsem zabručel a snažil se na ni podívat, ale bylo to složité. Takhle už mě nedržela ani máma! Já nejsem malý! Začal jsem máchat tlapkami ve vzduchu a všemožně sebou cukat. "Já jsem moc tlustý!" protestoval jsem a nakonec se i začal smát, když jsem pochopil, že mě jen vlčice přenese přes řeku. Nadšeně jsem do vody zabořil zadní tlapku a zase s ní začal otřásat, aby se usušila a nebyla na souši špinavá od všemožné hlíny. Voda!
"Hmm... já nevím. Jenom rád jím a spím," zazubil jsem se a dál ji následoval. Už jsme toho tolik ušli! Kdy asi budeme doma? Natočil jsem hlavu na stranu. "Kde bydlíš ty?" zavrtěl jsem ocáskem. Možná bydlela ve stejné smečce, ani to nevěděla! Já jsem smečku neznal. Jen svoji rodinu.

//Středozemní propadlina (přes Vyhlídku)

//Kaňon řeky (přes Říční eso)

Zavrtěl jsem ocáskem a hrdě se vyprsil. "Já vím," prohlásil jsem se zubatým úsměvem a dál šel pomalu jako páv. Už dlouho jsem takovou pochvalu nedostal! Poslední dobou na mě z nějakého důvodu všichni spíš ječeli. Nechápal jsem, i tahle vlčice říkala, že jsem odvážný - a já také slyšel naprosto dokonalý a bez jediné chybičky. Pokrčil jsem rameny na její otázku a trochu se zamyslel. Kdybych utekl sám, byla by to mnohem lepší historka! "Hmm... utíkal jsem! Utíkal jsem před nebezpečím! A pak BUM! Něco mě vcuclo! A ocitl jsem se tady," zazubil jsem se, jako bych si zrovna nevymýšlel jak na běžícím páse.
Ayshi mi najednou poslintala obličej a rozběhla se vpřed. "Nevyhrrraješ!" zavolal jsem a rozběhl se také. Ve skutečnosti se mi moc utíkat nechtělo, ale zrovna honěná byla hra, u které se dali mlátit ostatní, aniž by mi bylo cokoliv řečeno. Namířit... A... Pal! Ušklíbl jsem se a jako beran narazil hlavou do jejích tlapek, až to zadunělo. "Ha!" vítězně jsem poskočil a trochu zavrávoral, než se mi zase srovnal mozek.
"Hmm... ale jen maličko! Musím zůstat nádherně hubený!" ušklíbl jsem se, ale u srdíčka mě podivně zabolelo. Já nebyl tlustý! Alastor si pěkně vymýšlel. Byl to k*etén, jak říkala mamča!

//Řeka Midiam (přes Středozemní pláň)

//Ahoj :D Já jsem aktivní skoro pořád, jen druhý týden v září výpadek a jinak nic... Snažím se dohrabat do hor, ale teď nám to s Ayshi trochu stojí, takže když si pro něj někdo z Ragaru přijde, možná to půjde rychleji

Každopádně já se Siriusem ve smečce neplánuji zůstat... Není to žádný problém se smečkou, jen prostě bude tenhle vlček tělem i duší tulák a na tom se nic nezmění, takže jakmile bude mít po prvních narozkách, stejně odsud zmizím - se mnou tedy moc do budoucna nepočítat

A domluva je mi jedno kde bude, já jsem všude a přizpůsobím se. Messenger je možná o maličko lepší :D A nebo jako Borůvka, ta má obojí :)

Tak zábava? Měl jsem rád zábavu. Ale mnohem raději bych se dostal domů. Ještě nikdy jsem takhle dlouho bez rodičů nebyl, a i když to určitě bylo super dobrodružství, neznal jsem to tu... A možná, ale jen možná, jsem měl i maličký strach. To se zvládne! Připomněl jsem si a začal zase vrtět ocáskem. "Doveď mě radši domů," poručil jsem si a zazubil se. Žádné takové, žádná párty. Hezky domů! Nemohl jsem se zahazovat s cizími. Ještě by mě někde zapomněla v příkopě, když se i moji vlastní rodiče zapomněli poohlížet po synovi. Nebo mě nemůžou najít. To je sranda! Nejlepší schovka na světě a já budu ve skutečnosti doma! Rošťácky jsem se ušklíbl. To určitě nebudou čekat. Ale to mají za to, že mě hází do pouště!
Povytáhl jsem obočí. Chtěla... kousnout? Proč? Zamračil jsem se a trochu poodstoupil. Možná bych nakonec mohl najít cestu do hor sám. Ne? Když chce. Hrdě jsem vycenil zoubky, staré i ty nově narostlé, a zakousl se - no pořád jsem neměl tušení, proč tohle vlastně dělá, takže jsem nepoužil žádnou sílu a zase se rychle odtáhl. "Tak už půjdem?" protáhl jsem nedočkavě. Byl to nějaký úkol? Splnil jsem ho?
Konečně se rozešla! Nadšeně jsem vyskočil a utíkal ji následovat. Dokonce mi řekla i své jméno. "Aši! Ašíí? Ayshi! Já jsem Sirius," zazubil jsem se a nemohl se ubránit pocitu hrdosti nad tím, jak krásně jsem své jméno vyslovil. Tolik jsem vyrostl! Už nebude trvat dlouho, a budu dospělý! Že jo?

//Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu. Párty? Zazubil jsem se. Neměl jsem tušení, co to je. Ale proč ne? Byla dospělá, určitě věděla, jak se o mě postarat! A máma ani táta mě snad ani ještě nehledali. Jen počkejte, já vám dám! Zavrtěl jsem ocáskem. Uvažoval jsem, jestli se tvářit chytře, nebo se hned vzdát. Nakonec jsem se rozhodl nedělat zagorku. Koneckonců... Noc se blížila a tuhle jsem neznal. A noc byla strašidelná! "Co to je párty?" zeptal jsem se a konečně hlavu narovnal, aby mi neupadla. Zároveň jsem se nad sebou spokojeně usmál. Jak už mi to R krásně šlo! Vždyť už mi taky byly tři! Měsíce. Ale tři! I proto jsem se zamračil, když mě oslovila jako maličký. "Já nejsem malý! Jsem dospělý!" postěžoval jsem si. Lži a lži. Dospělý jsem očividně nebyl a malý... No, i kdyby mi bylo třeba dvacet, byl bych malý. Smrt nějak zapomněla na velikost, ale... Cítil jsem to! Byl jsem obrovský! "A jsem z hor... Sev... Sevl... Um- Sever! Jsou na severu!" prozradil jsem jí. "Ale... kudy je sever?" sklopil jsem nejistě ouška k hlavě. Dostanu se domů? Chvíli mi ještě vydržel obličej "kakabus", no hned jsem se zase rozzářil a na tváři mi přistál úšklebek. Žádné smutnění! Musel jsem vlčici dokázat, že jsem stejně velký a chytrý, jako ona! A dobrodružství znělo fajn!