Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//eeh, pardon za zdržování a odvedu nás mimo smečkové území, když si tenhle les Ragar zabral

Zaujatě jsem poslouchal vyprávění o medvědovi. To byl vážně tak nebezpečný, že se z toho ten chudák i zakoktal? Pche! Ušklíbl jsem se a od vlka se vzdálil zpět na bezpečnou vzdálenost. Hrdě jsem vypnul hruď a hravě zavrtěl ocasem. "Já se ho nebojím," zdůraznil jsem znovu a ještě hrději se zazubil, když mi bylo řečeno, že opravdu vypadám silně. Vidíš, mámo? Prostě máš dokonalého syna, nehledě na to, co si myslíš! Zamračil jsem se. Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu a sledoval borovici. No... vysoká byla, co si budeme nalhávat. Ale já už se jednou zázrakem zvětšil! Tak se prostě zvětším podruhé, a budu ještě větší! Uchechtl jsem se. "Tak to rychle vyražme, posádko, musíme zachránit tento svět před ohnivým medvědem!" pronesl jsem veledůležitým hlasem a zaujmul pozici za Orionem, načež jsem vyrazil kupředu a snažil se ho zezadu tlačit vpřed - což samozřejmě moc nešlo vzhledem k našemu věkovému rozdílu. Pche, dospělí! Pořád jenom něco žerou a pak jsou moc těžcí. Postěžoval jsem si. "Pojď, rytíři!" zavelel jsem místo toho a nanovo vyrazil kupředu dlouhými poskoky sám, vstříc neexistujícímu nebezpečí, které jsem si neuvědomoval. Kdyby ten medvěd vážně existoval, prostě bych šel napřed smrti a vůbec se netrápil. Místo toho jsem jako malé, natěšené vlčátko začal stoupat do dalších hor, za kterým by se medvěd měl nacházet. Jdu si pro tebe, méďo! Už jsem přemýšlel, jak asi bude vypadat jeho kožešina v mém úkrytu! Který... jsem si nepamatoval, kde byl.

//Armanské hory

Zatnul jsem zuby a zamračil se, když se moje poznámka otočila v jeho prospěch. Nestydatě jsem zavrčel - tedy, do pořádného hrdelného vrčení to mělo ještě daleko, ale alespoň už to neznělo jako pískání myšky. Byl jsem na sebe obzvláště hrdý, hlavně proto, že jsem jinak nevěděl, co na to říct. Nemohl jsem nechat třeba srst zajiskřit jako mamá, ani nic dalšího zajímavého jsem neuměl. Prohloubil jsem svoje zamračení a chvíli ještě tiše proklínal život, než jsem všeho zanechal a opět se hrdě posadil, s provokativním úsměvem na tváři. "Bahno, které je teď všude! Mě se prostě nejde zbavit," povzdechl jsem si a pokrčil rameny, jako by to byl velmi nešťastný osud pro nás oba, že jsem byl momentálně po celé zemi a nikdo se mě nemohl zbavit. Ani se umýt, vždyť voda byla tak studená, že to snad ani nešlo! Spokojeně jsem se ušklíbl. Nade mnou nevyhraješ! Zablesklo mi šibalsky v očích. Nikdy jsem nepřemýšlel nad váhou slov - vždycky jsem mluvil jen proto, že to byla sranda, a podivné potěšení se mi rozlévalo celým tělem.
Nastražil jsem zaujatě uši, když zmínil ohnivého medvěda. Tak medvěda, toho už jsem viděl. Byl obrovský! Ale já se samozřejmě vůbec nebál, pche. Ale ohnivého? Naklonil jsem hlavu zvědavě na stranu a líně se zvedl ze svého sedu. Pomalými kroky jsem se k Orionovi přibližoval a vlezle se otřel o jeho bok, abych na něj mohl vykulit svá žlutá očiska. "Kde?" položil jsem mu jednoduchou otázku, než jsem se zase trochu zrychleněji odtáhl a poskočil, připravený na velkou dobrodružnou výpravu. "Jsem statečný, ten nejlepší! Ničeho se neboj, šutráku, ochráním nás i před ohnivými blesky!" zvolal jsem hrdě. Žádná lež na tom nebyla! Jen počkej! Dotáhnu tě k medvědovi a pak uteču. A nikdo se nedozví, že bych se třeba bál! Ale já se nebojím, pche. Žádný medvěd není lepší, než tohle tělo.

Až přehnaně dramaticky jsem si povzdechl. Tolik zbytečných otázek! Všichni dospělí se pořád na něco ptali a tím jsem byl zpět u svého přemýšlení nad tím, co změním, až já budu takhle veliký a králem celého světa. Jenže teď jsem tak nějak cítil povinnost odpovědět, protože přeci jen to byl cizí, a najednou mě ten fakt, že na mě máma prskala, že mě už nechce ani vidět (ale tu hysterickou megeru si zasloužila), začínal doléhat. Nejistě jsem se posunul ještě dál od vlka, než už jsem byl a nedůvěřivě na něj pokukoval, ale pořád jsem si byl jistý, že mi žádné nebezpečí nehrozí. Spíš jsem se trochu styděl. Ale jen maličko! To se totiž na statečného vlka, jako jsem byl já, vůbec nehodilo. A rušilo to moji hru ubohého vlčátka. "SiRrrrius! Ten hezčí z dvojčat," šibalsky jsem na něj mrkl. Trochu jsem tu naši hru výměny s Alastorem otočil a možná i zapomněl, ale... stejně jsem si takové výhody užíval naplno. Sice jsem se představil vlastním jménem, ale mohl jsem se chlubit tím, že jsem hezčí, i když... dvojčata vlastně vypadala stejně. To tak! Zvedl jsem čenich pyšně k obloze. Já byl mnohem roztomilejší. Všichni to říkali (asi jeden vlk). "Nechce se mi šplhat nahoruuu," protáhl jsem, jako by to byla největší tragédie světa, a svalil se do zabahněné země, načež jsem samozřejmě ihned vystřelil zpátky do vzduchu a znechuceně se na sebe podíval. Teď už jsem nebyl to hezčí z dvojčat! Podzim... Odfrkl jsem si, abych dostal bahno i z čenichu, a trochu se oklepal, i když to moc nepomohlo. Zamračil jsem se a ukázal tlapkou na hory, které se významně tyčily nad stromy - přitom to byla taková díra, kam se ani nedalo pořádně chodit. "Máma byla hysterická megera a povídala, že jí nemám chodit na oči. Tak tu sedím," naklonil jsem hlavu na stranu a pokrčil rameny, jako by tohle bylo na denním pořádku. Ale vždyť vlastně bylo.
Vlk se taky představil, jako Orion. Konečně nějaké jednoduché jméno a ne jazykolamy! "Hmmm... Mě to nezajímá," zamrkal jsem na něj. Byl to Orion a nebyl odsud, ale chodil tu už hodně dlouho. To nebylo nic zajímavého! A já se na to neptal. Znamenalo to, že ne vždycky budu muset něco říkat, aby mi někdo něco pověděl? To bylo fajn! Mohlo by se to osvědčit v mojí teorii "pro mě udělají všichni všechno". "Vypadáš jako šutr," konstatoval jsem nakonec a naklonil hlavu na stranu. Vážně tak vypadal. Byl celý šedivý a stál tam tak strnule. Najednou jsem měl hroznou chuť si ho označkovat. Ale neudělal jsem to.

Moje šilhání do dálky bylo narušeno kroky. Instinktivně se mi naježila srst na zádech a raději jsem se postavil na všechny čtyři. Teď nikdo známý kolem nebyl. S cizincem jsem sám nikdy nemluvil a nikoho z rodiny jsem necítil! Jsem statečný! Opakoval jsem si chvíli v hlavě, než se zpoza stromů vynořil šedivý vlk - dospělý. Okamžitě jsem nahodil nanejvýš nezaujatý výraz. Vidíš to, tak vidíš? Jsem stejný, jako ty! Velký, dospělý a statečný. Zazubil jsem se - přitom už teď jsem vypadal alespoň o měsíc mladší svojí výškou a teď už jsem byl i tak hezky hubený. Taková pěkná sváča - ale přemýšlet o tom, že by mohl být nebezpečný, mě vůbec nenapadlo. Kdo by si mě chtěl dát? Všichni mě maximálně zbožňovali. A pak vlk promluvil.
Pomaloučku jsem povytáhl obočí a trochu se oddálil. To vážně? Ušklíbl jsem se. Moji kmotru jsem ještě neviděl a ani o to nestál. Tak proč bych tu na ni čekal? To tak! Celá rodina se na mě vyprdla (rozhodně to nebylo obráceně) a čekat na tu megeru bylo to poslední, co jsem chtěl. Místo vysmívání jsem ovšem chytře natočil hlavu do strany a přejel si celé to uvažování o Sigym a lovu - no a vším ostatním kolem. Nakonec se mi na tváři rozlil zdrcený výraz a psí oči. "Já... Mám hrozný hlad... A je mi taková zima..." zašeptal jsem slabým hláskem, i když jsem ve skutečnosti byl naprosto v pořádku. Zakoulel jsem na vlka očima v očekávání nějaké odezvy. Funguje to? Tak funguje? A někde ve zřícenině už se Smrt pravděpodobně lámala smíchy nad hříšníkem, který se začínal usazovat na její lopatu. A ještě tak hezky dobrovolně, se psíma očima!

//Západní Galtavar

Nakonec jsem dopravil svoje tělo zpět do jakéhosi lesa, a tím jsem byl oficiálně ztracený. Hory byly támhle, ale taky támhle, a no... Proč bych se do nich vlastně měl vracet? Pořád se jen šplhat do kopce a stejně tam nebylo co dělat. Tady bylo víc srandy! Sice pršelo, ale ani to mě nezastavilo v prohánění všeho, co se šustlo - ať už listí, větviček nebo nešikovného hmyzu, který se dostal do deště. Ten šel ve vodě lépe lovit a moje sebevědomí se tím ještě víc zvedlo. Třikrát hurá pro mě! Ulovil jsem mušku.
Přestal jsem se svým šaškařením v půlce pohybu, přesně ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že takhle už bych se neměl chovat. Byl jsem dobrodružný, samotářský dospělý - tak, jako Pán. Zavrtěl jsem nad sebou hlavou a s čenichem vztyčeným pyšně k nebi se usadil pod náhodným stromem. Tohle dělají dobrodruzi? Sedí a čekají. Pokrčil jsem rameny, a tak jsem čekal. Možná až naprší (což už napršelo) a uschne (v nedohlednu).

Sice jsem měl rád vyvalování a nic nedělání, ale nakonec jsem se musel zvednout a znechuceně se otřást. Byl jsem celý od bláta, promáčený až na kost a začínala mi být pěkná zima. Mamiiiii, dělej! Dramaticky jsem si povzdychl a jako by mě to velice obtěžovalo se začal šinout podél lesa. Musel jsem se ušklíbnout - proč by měla dělat? Nechtěla mě. To bylo jasné. A otec nejspíš taky ne... Nebo jsem alespoň nikdy nepocítil, že by mě měl rád. Naposledy mi akorát pěkně nadával a ve mně určitě problém nebyl. To tak, já byl dokonalý syn, ten nejlepší ze třech a všichni ostatní byli úplně mimo. Hysterky stejně nepotřebuju. Ohrnul jsem čenich, i když mi bylo trochu líto, že se se mnou najednou nikdo nebavil. I ten Sigy nějak rychle odešel. Ale alespoň mi ulovil a já skoro nehnul ani prstem. Tož byla potvrzena moje teorie "každý pro mě udělá všechno". Zavrtěl jsem ďábelsky ocáskem a v očích se mi zableskly čertíci. Toho se dá hezky zneužít, že? Už se mi to jednou povedlo. Proč by se mi to nemělo povést podruhé? Máma mi pořád lovila, táta. A až budu dospělý, postarají se o to ostatní - jako Sigy! Ten už mi lovit nechtěl. A nakonec to udělal. Blázen. Uchechtl jsem se. Samozřejmě, že jsem rodiče nepotřeboval. Ani nikoho jiného!

//Ageronský les

//Sirius je rozvalený v křoví a do lovu se zapojovat nebude, takže na něj nereagujte a nečekejte, já tu počkám na máti :D

//Jedlový pás

12. gallictober - protlačit se

Cesta z lesa mi trvala déle, než bych chtěl. Když už jsem se protlačil kolem posledních stromů, byl jsem úplně promáčený. Nevadilo mi to - naopak, tohle počasí mi vyhovovalo mnohem více, než léto, no na druhou stranu jsem se netěšil, až pršet přestane a já ucítím, jak mokrý vlastně jsem. Fuj! Postěžoval jsem si dopředu. Nakonec jsem se dostal až na mnohem více rozbahněnou zem, než předtím, a to jsem vážně odmítal postupovat vpřed. Vmáčknul jsem se mezi dva keříky stojící na kraji lesa, kde na mě dokonce ani tolik nepršelo, a rozvalil se na jakž takž suché zemi. Tohle je taková s*ačka... Zakoulel jsem očima. To nemohlo být tak akorát? Mraky, vítr - žádný déšť a pořádné jídlo pod čenichem. I když najedený už jsem byl, koneckonců jsem se protlačil do Sigyho hlavy velmi úspěšně a dostal jsem zajdu bez jakékoliv práce. A ten lov mě ani nebavil, co si budeme! A tlačit svoje najedené tělo do hor mě nebavilo už vůbec. To tak! Raději bych šel jinam. Stejně mě tu nikdo nechtěl. Pf, já vám ukážu! Mě chtějí všichni! Zazubil jsem se a zadíval se do dálky, kde se shromáždila jakási skupinka vlků. Neměl jsem ani tušení, že tam jsou i moji rodiče.

9. gallictober - pavučina

Samým kluzáním po všem možným jsem málem minul loučení - až když se začal Sigy otáčet (a že jsem ho obdivoval, jak se dokázal na kluzké zemi udržet), jsem to vzal trochu na vědomí. "Hm, čau!" pozdravil jsem a pokrčil rameny. Podíval jsem se směrem k horám, jenže... Jakým že byly směrem? Pršelo a pršelo, nebylo vidět no a... Já nikdy nijak nedával pozor, co je kolem mě, a tak jsem to prostě vzal první cestou, kterou jsem viděl.
Chvíli byla moje pozornost pečlivě upřená na cestu, abych se zase neztratil. Už mi to bylo tak nějak jedno, ale výprask jsem dostat nechtěl. Jenže ani moje maximální soustředění nevydrželo věčně a první, co upoutalo moji pozornost, byla obrovitánská pavučina vlající mezi dvěma stromy přímo v mojí cestě. Páni! Zavrtěl jsem ocasem a hravě začal vyhledávat pavouka, který by tuhle pavučinku mohl strážit. Tedy, pavučinku... Ona vážně nebyla maličká. Byla alespoň tak velká jako já! Stékaly po ní kapky vody a vypadala, jako by tu vlála už pěkně dlouho! Ušklíbl jsem se. Vážně jsem se najednou začal zajímat o pavučiny? Trochu jsem se uchechtl, můj nález podlezl a rozutekl se lesem přímou čarou vpřed. Když už se na ni má pozornost jednou zaměřila, začal jsem takové pavučiny vídávat všude. Nikdy jsem si nevšiml, kolik pavouků vlastně v lese je! A toho bych si ani v horách nevšiml. Dramaticky jsem si povzdychl - život byl občas tak nudný a zábavný zároveň!

//Západní Galtavar

8. gallictober - kluzký

Když jsem se otočil, večeře už na mě čekala. Ušklíbl jsem se a zanechal té zlomené větve, načež jsem se líně protáhl - podobně, jako kočka - a nenápadně se k jídlu přiblížil. Takže jsem nakonec vyhrál! A dobře se mi to zapsalo v paměti. Ha! Není potřeba něco dělat. Nakonec to někdo udělá za mě! Spokojeně jsem se zazubil, když moje první jídlo za poslední týden přistálo přímo přede mnou. Hltavě jsem se do něj pustil - to už jsem uměl velice dobře. Sice se zvýšila obtížnost vypadanými zoubky, které za sebou zanechaly jen dásně a ty se po mase místo kousnutí jen sklouzly. A nebylo to to jediné, co se pěkně klouzalo. Brzy jsem samým hltáním a odkašláváním a hrabáním se v mase jen tak tak udržoval rovnováhu v kaluži krve smíchané s blátem a vším možným. Ani to mě ovšem nezastavilo a brzo ve mně skončil skoro celý zajíc... Ale zase ne celý, protože jsem byl velmi kultivovaný a slušný! Odsunul jsem po klouzké zemi v podstatě jen zbytek nohy zpět k Sigymu.
"To si můžeš nechat. Nemáš zač!" pokrčil jsem rameny a znovu energeticky vyskočil na všechny čtyři. To nebyl tak šťastný čin - po té klouzavé cestě mi podjely všechny nohy a málem jsem na zemi udělal roznožku, kdybych se na poslední chvíli nevzpamatoval a nepřevalil se na bok. Odfrknul jsem si. Tak tohle vážně nebylo elegantní, nýbrž nechutné a slizké. "Deme jinam," rozhodl jsem, ale neudělal žádný krok k tomu, abych se zvedl. Furt mě někam někdo nosil! Tak by to mohl udělat i on, ne?

7. gallictober - zlomený

Znovu jsem vyplázl jazyk. "Mně nikdo neodolá!" poučil jsem ho s mrknutím a zase se vymrštil na všechny čtyři. Závratě ještě trochu přetrvávaly, ale nenechal jsem se jimi zastavit. Místo toho jsem začal dělat energetické skoky kolem dokola, jako bych je tím mohl překonat. A taky, že mohl! I když se mi z nich chtělo usnout, nakonec odešly úplně.
Jenže pak přišla Sigyho další slova a já musel zastavit veškerou činnost. Podíval jsem se mu zpříma do očí s naprosto vážným výrazem. "To tedy jsem," pokýval jsem hlavou a zaujatě zavrtěl ocasem. Hned mě to zajímalo víc! Co bylo pro odvážné a silné vlky, to bylo pro mě. Hrdě jsem se napřímil s čenichem vztyčeným k obloze a důležitě sledoval, co Sigy dělal. Div se tou svojí polohou nezlomil vejpůl, ale nakonec se něco přeci jen dělo! Zazubil jsem se, jenže tady nebyl čas na žádné rozplývání se nad těmi kouzly! Ušáci se rozběhli do všech směrů a já se začal okamžitě hnát za nimi. Nejdřív za jedním, jenže ouha - utek! A tak za druhým, ale ten už byl za humny, tak... Tenhle! Ten taky ne. Nakonec už jsem neměl sílu v tlapkách na to furt zatáčet a tak jsem se místo toho rozběhl za nějakým náhodným zajdou, který byl nejblíž. Nějak jsem nevěděl, co s tím - ale vždycky se utíkalo! A tak jsem utíkal. To ušák taky, a pěkně rychle, sem tam a sem a tam a zpátky, dopředu, dozadu - A ZPĚT! Vypískl jsem a pokusil se vybrat zatáčku stejně dobře, jako on, no místo toho se mi podařila zlomit větev a poškrábat se u toho. Jsem statečný a odvážný! Zamračil jsem se a udýchaně pokračoval vpřed. Tak tohle nebyla vůbec sranda! Pořád jsem zpomaloval, pomalu už jsem jen klopýtal a nakonec zajíce z dohledu i ztratil. "Hmpf," odfrkl jsem si a hlasitě oddechoval. Asi jsem měl těsně před smrtí. Infarkt. INFARKT!
Jenže přímo přede mnou stála ta přelomená větev - a v ní, světe div se, bílé chlupy z ušáka! Proč tolik kličkuje? Zamračil jsem se, ale otočil se zpátky na Sigyho. Z části jsem se i ujišťoval, zda se neláme smíchy. "Může se to čichat?" zeptal jsem se a ukázal k dvěma rozlomeným kosukům větve, kde byly chloupky zaseknuté. Podle toho by se určitě dal zajíc najít! A nemusel jsem zabořit čenich do země! CHA! Přesně tak. Jsem statečný a odvážný, nezlomitelný a neporazitelný Sirius!

6. gallictober - závratě

Pokrčil jsem rameny. "Já to nezkoumám," odpověděl jsem znuděně. Hlavně, že to bylo k jídlu a bylo to dobré - v tom případě bych i toho ducha klidně sežral. Jenže ani zajíc, ani duch se tu nikde neobjevovali. "Já už to nechci dělat... Prostě mi to ulov!" poručil jsem si. Vždycky mi to někdo ulovil, tak... Kde byl teď problém? Vždy jsem si mohl někomu poručit! Třeba... třeba si hrát na zraněného nebo tak něco! K někomu se připlížit. Ale lovit se mi už nechtělo - byla to nuda a vůbec mi to nešlo.
Alespoň nějaká ta akce mě do toho dostala. Nejistě jsem přikývl, pořádně jsem netušil, co se po mně chce, ale začal jsem se vláčet za Sigym. Skončili jsme u nějakých děr v zemi a bylo mi řečeno, že bych měl mít nějakou taktiku. Taktiku? Zacukalo mi v oku. A to... to znamenalo co? Povzdechl jsem si a chvíli jen bez hnutí tiše stál. Než... Možná taktika vlastně znamená... "ÚTOK!" zaječel jsem na celé kolo a po hlavě se vrhl do první díry, kterou jsem uviděl. Jenže jsem z dálky neodhadl její velikost, no a kromě čenichu se mi tam už nic nevešlo. Rychle než kdy dřív jsem se ze země zase posbíral, rozblácená zem se mi dostala až do krku. Začal jsem si vykašlávat všude kolem, zatímco mi v hlavě bolestivě tepalo a pohled se mi rozdvojil. Přepadla mě nějaká náhlá závrať a měl jsem co dělat, abych se udržel na svých vlastních tlapkách. Naklonil jsem se ze strany na stranu, potom se mi tlapka rozjela po mokré zemi a už jsem ležel na zemi, takže ta závrať samozřejmě nakonec vyhrála. Oklepal jsem se a chvíli čekal, než se mi pohled zase srovnal. "Utek," konstatoval jsem směrem k Sigymu. Vlastně neutek - on tam totiž nejspíš nikdy nebyl. Nebo jsem se alespoň nestihl podívat.
Zklamaně jsem se zase posbíral, tentokrát pomaleji, aby mě nějaká ta závrať zase neskolila k zemi - nestalo se tak. "Tohle mě neba," vyplázl jsem na vlka jazyk a hrcnul si zpátky na zadek. To bych raději umřel hlady! Možná byla ta závrať i z toho? Měl jsem hlad! Ale lovit bylo tak těžké...

//Ragar

5. gallictober - duch

A prokletí mě pronásledovalo i cestu z hor. Všechno bylo deštěm rozbahněné a jakmile jsem se dostal ze skalnatého povrchu, už jsem si to svištěl jako raketa dolů z kopce tlamou napřed. Ani jsem nestihl zaječet, jak to jelo, a teprve dole v lese jsem se nějakým způsobem zabrzdil. S heknutím jsem se posbíral ze země a proklel všechny možné vlky, které za můj pád určitě mohly. Alespoň, že ta rozbahněná zem způsobila měkký dopad. Akorát jsem si neměl na co stěžovat, což byla škoda, ale co.
Čenich u země? Naklonil jsem hlavu nechápavě na stranu, no sklonil jsem hlavu k zemi, jako když se pilo. Jenže tady nebylo co pít a ještě se mi občas do čenichu dostalo bahno, což se mi vůbec nelíbilo. Posedl Sigyho duch? Takhle to přeci nešlo! A mě to ani nebavilo. Jenže už jsem měl docela hlad a byl jsem si jistý, že kdybych přišel za rodiči, určitě bych dostal jenom na zadek... To se mi nehodilo, takže jsem nechal čenich u země a začal se tak různě nadechovat. Cítil jsem Sigyho, toho jsem rozhodně cítil. Smrdíš! Ušklíbl jsem se. Pak jsem cítil možná sebe... A takovou tu vůni deště! No a mezitím... Možná tam něco bylo, stačilo se k tomu jen natáhnout, a... Nešlo to. Střelil jsem tu svoji kebuli zase nahoru a dramaticky zaúpěl. "To nejde!" postěžoval jsem si. Něco jsem tam cítil! Ale jako by to byl jen přelud. Možná kdybych v tom měl trénink, nakonec by se mi podařilo zjistit, že je to zajíc, a že je někde poblíž - ale do té doby jsem se jen válel v trávě a sledoval ostatní lovit zvířata pomocí magie, no a takhle... Bylo to, jako kdyby mi dali za úkol najít ducha. A možná to tak i bylo, protože ten zajíc sakra nedělal žádný rámus! Za to já jsem si dal záležet na tom, aby nás podle zvuku našel. Musel přijít sám, ne? Ale on ne, on byl furt tak potichu - a Sigy říkal, že mám být tiše jako duch... Nevěděl jsem, že duchové jsou až takto tišší. Takže ten zajda byl vážně duchem? Tak či onak jsem ho nemohl najít a otráveně jsem se na Sigyho podíval. "Nejde."

4. gallictober - prokletí

Zlověstné mraky se na obloze pomalu rozplývaly, a tak jsem si mohl zase oddechnout. Ten obrázek opravdu nebylo nic hezkého a najednou jsem tu máminu oblíbenou Smrt už neměl tolik rád - i když jsem netušil, jestli tak doopravdy vypadala. Ale hodilo se to nejvíc! Taková zlověstná baba na obloze a ještě bych ji měl mít rád.
Pokrčil jsem rameny na Sigyho otázku. Jak jsem to měl vědět? Ani jsem pořádně netušil, co to je ta opička, no i tak jsem trochu sklopil hlavu. Já nechtěl opakovat, chtěl jsem ta slova používat sám! A třeba i vymyslet nějaká další, no... Možná to byl nějaký druh prokletí, když se to nikomu kromě mě nelíbilo. Ale copak jsem tomu mohl rozumět? Jediné, co jsem věděl, bylo, že to všechno začalo povídáním o Smrti. Pak už se mi nějak nedařilo být hodný... A ani jsem nechtěl. Takže vlastně za všechno mohla Smrt, ale neměl jsem jí to za zlé - vlastně jsem byl i docela rád! Taková hodná (ale děsivá) babička. Možná... Možná to bylo pěkné prokletí! Takové, které vás uspí na sto let a nemusíte nic dělat. Ani chodit na záchod! Jenže zatím to vypadalo, že mě takový dárek akorát připravuje o všechnu tu... no, tu lepší zábavu. A to jsem taky nechtěl, ale ve finále jsem vážně nevěděl, co se mnou je, protože to šlo samo. Nedalo se to zastavit, a tak jsem po dlouhé pauze přerušované jen blesky nakonec znovu pokrčil rameny. "Nemusím," naklonil jsem hlavu na stranu. "ale můžu. A budu!" vztyčil jsem hrdě čumák k obloze. Nějak jsem už nevěděl, jestli bylo prokletím moje chování nebo fakt, že jsem nevěděl, co se sebou už jako takhle malý. Ale nějak jsem tomu nevěnoval druhou pozornost - lepší je se bavit!
Vždyť já vím! Zamračil jsem se na jeho slova útěchy. V tom byl vážně špatný! Možná byl taky nějak prokletý. Zazubil jsem se vyskočil ze své skrýše, jelikož už nebylo čeho se bát. Znovu plný energie jsem se vydal za ním - konečně za jídlem!

//Jedlový pás

3. gallictober - zlověstný

Zaujatě jsem sledoval svého nového kamaráda. Pořád jsem čekal, jestli udělá něco zajímavého. Když už tak nevypadal... alespoň by mohl něco umět! Místo toho se ke mně dostalo skoro napomenutí! No... spíš rada. Ale pro mě to znělo jako napomenutí! A to by se teda nemohlo tak nechat. Musel jsem mého přítele pořádně poučit o tom, co Sirius může a nemůže! Já byl totiž jedinečným vlčetem. Mohl jsem všechno. To věděl každý. "Já můžu! Máma to taky dělá! A to by bylo pěkně ne-ne-nefér!" vykoktal jsem a zamračil se. Dneska mi to mluvení zase nějak nešlo. A to jsem to R a Ř posledně tak hezky vyslovoval! "Moje nejoblíbenější jeeeeee...." naklonil jsem se k němu blíž, aby nás nikdo neslyšel. "cuchta!" zašeptal jsem tiše ve chvíli, kdy se zlověstně zahřmělo, a věnoval mu veledůležitý pohled, jakože tohle nikdy nikomu říct nesmí. Naše tajemství! Mezi dvěma přáteli.
Zase jsem se odtáhl a zasmál se, jako by nic. Vyskočil jsem na nožky a začal pobíhat kolem, opět plný energie, jako bych si zrovna nedal padesátimetrovku do kopce. Když se Sigym byla zábava! A připadal mi jako dobrá tyčka na blesky! Bouřka se mi sice líbila - pěkně to rámusilo a tvořilo to barvičky na obloze, jenže tady v horách všechno vypadalo tak neuvěřitelně blízko... A když jsem se podíval nahoru, mraky tvořily až zlověstné obrázky. Zarazil jsem veškerou činnost a pouze se se zakloněnou hlavou díval na oblohu. Vzpomněl jsem si, jak nám máma vyprávěla o Smrti. Nikdy jsem ji neviděl, ale jeden mrak vypadal určitě jako ona! Támhle by mohly být uši... A... a ty oči... A ty zuby. Oya? Zarazil jsem se. Vítr mraky samozřejmě posouval po obloze a tak se můj obrázek postupně rozplýval a... A vypadal tak ještě víc zlověstně, než předtím. Vyděšeně jsem vypískl přesně ve chvíli, kdy se znovu zahřmělo a utíkal se schovat za Sigyho. Nebál jsem se bouřky, ale mraků! Ani jsem to nechtěl přiznávat, ale zároveň... "Vymaž to!" přikázal jsem mu a kývl hlavou ke zlověstně vypadající obloze.
Našpicoval jsem uši, až když jsem zaslechl slovo lov. Jídlo? Naklonil jsem hlavu na stranu. "To neumím," zašeptal jsem, abych náhodou nějak nepřilákal tu obludu na obloze. I přes strach a jemný klepot jsem vlka pozorně poslouchal při vysvětlování Borůvková. Ve skutečnosti to byl jen název a dobře byly jen borůvky! Ze všech těch důležitých informací mě bolela hlava. Takže modré a pěkné na zemi jsou k jídlu... Ale pozor na zlověstně vypadající bobule nahoře. Pokýval jsem hlavou.

2. gallictober - přítel

Pořád jsem pofňukával, až mě z toho bolela hlava, ale vždycky, když jsem si vzpomněl na všechny ty problémy, začalo to nanovo. Ztrácí se i Alastor? Nebo Rowena? Napadlo mě. Oni byli tak super! Alespoň to tak vypadalo... Rodiče si to mysleli. A pak jsem tu byl já. Ztracený případ, jak rádi komentovali dospělí. Ale já nevěděl, co to znamená. Bylo to tohle? Že jsem doma nevydržel ani chviličku a už jsem se zase poděl někam pryč, kde jsem to neznal - a tentokrát pro mě nikdo nechtěl přijít.
Znovu jsem fňuknul, když v tom se ozvaly kroky. Nadšeně jsem našpicoval ušiska a nevěnoval ani minutku myšlence, že by to mohlo být něco nebezpečného. To se totiž nemohlo stát! Alespoň za mé přítomnosti ne! Já byl totiž odvážný a všechno a všichni se mě báli. Teď jsem byl dokonce už i nalezený, tím vlkem, který byl s tátou! Si... Sigor? Hmm... Sifyl? Sigy... Siga... Uvažoval jsem, ale nakonec bylo rozhodnuto, že pamatovat si jméno není vůbec potřeba. Přestal jsem fňukat jako holka a zase se hrdě napřímil. To tak, vypadat jako zbabělec před kamarády! Spokojeně jsem vyskočil na všechny čtyři a nahodil zubatý úsměv. Já nic! "To jsem přšesně já!" zvolal jsem hrdě, když se ozvalo moje jméno. Pozorně jsem naklonil hlavu na stranu a v hlavičce mi to po dlouhé době zase šrotovalo o sto šest. "Přšítel... To je kamarád?" zeptal jsem se a trochu se uchechtl. "Ale lepší přšátelé jsou pořžádný vlčice! Protože... protože máma žří-žří-říkala, že vlky maí rádi jenom bu*ny!" upozornil jsem ho znale a pokýval hlavou na svoje vlastní schválení. Přesně tak to bylo. Pamatoval jsem si to úplně přesně! "Ale tak se řžíká jenom blbým vlkům. Ty nejsi blbý, viď?" zeptal jsem se pro jistotu. Jeden totiž nikdy nevěděl! "Ale, ale mně to vadit nebude, jestli... jestli mi, mi ulovíš!" vychrlil jsem trochu koktavě, jak jsem se snažil mluvit rychle a pořádně a pořád mi to moc nešlo. Nadějně jsem na něj vykulil očiska. Kdyby mi ulovil, tak by to určitě mohl být přítel! Však ono by se to nějak vysvětlilo. Jestli bylo co vysvětlovat, protože jsem to pořád moc nechápal. Alastor a Rowena byli kamarádi! Ale Alastor byl brácha. Já jiného přítele neměl a tohle byla novinka! Alespoň byla zábava!
Borůvková smečka? Zarazil jsem se a nedůvěřivě se na svého nového kamaráda podíval. "Borůvková neznám! Co to je? Je to k jídlu?" položil jsem mu základní otázku. To by mi tam určitě dali najíst!