Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z jedné strany se na mě najednou zase málem ječelo a z druhé mi taky nebylo přáno, no tak to prostě občas bylo. Ještě jsem párkrát smutně zamrkal, třeba abych dostal alespoň nějaký lítostivý pohled. Víc se mi líbil ten vlk, Therion, ten se alespoň nějak zatvářil na moje divadlo. Věnoval jsem mu široký úsměv plný zubů a v očích se mi ďábelsky zablesklo, než jsem se otočil na mámu. "Kraviny se neříká," Cuchto. Pronesl jsem sladce a protáhl se kolem alf. Zavrtěl jsem ocasem, takže se jeho konec protáhl pod Therionovým čenichem. Popošel jsem k bráchovi a poplácal ho přátelsky tlapkou po zádech, no možná až příliš agresivně. Otráveně jsem přetočil pohled k mámě a vyslechl si, co měla ohledně táty na srdci. Jó jo, bla bla, hezký s*ačky. Kdo to měl poslouchat?
Dalších pár částí rozhovoru jsem úplně vynechal a nepřítomně se hrabal v měkkém mechu, čekajíc na nějaký zázrak. Moji pozornost upoutalo až mé jméno a samozřejmě jsem najednou věděl, o čem celá ta konverzace byla. "Já nejsem zlobivý!" namítl jsem okamžitě a uraženě si hrcnul na zadek do mechu. Místo nafouknuté tváře jsem se ovšem spokojeně usmíval k nebi. "Jsem prostě jen lepší než ty. Dokonalý," opravil jsem ji. Neměla kazit naši zábavu. Zase jsem se zvedl, jako bych nevydržel chvíli klidně sedět, a přešel zpátky k zaláskované dvojici před námi. "Své...rázné? Co to je?" koukl jsem zvědavě po vlčici, Launee. Ne, že by mě význam slova fakt zajímal, že jo. Ale někdy se to třeba mohlo hodit. Zavrtal jsem se do mezery mezi nimi a ušklíbl se. "Já už nikam nejdu. Zůstávám tady," oznámil jsem, kdyby se náhodou máma rozhodla nás táhnout někam jinam. Vždyť tady to bylo naprosto dokonalé! Dokonalé. Otočil jsem hlavu na Theriona a snažil se zadržet smích, který se mi dral z hrdla.

Mech a kamení pomalu přestávali být zábavou a já se začínal nudit. Čenich mi tu dráždilo spoustu pachů a měl jsem chuť jít všechno prozkoumat, no pod drobnohledem matky jsem měl trochu strach - ačkoliv to bych nahlas nikdy nepřiznal, samozřejmě. Megera. Zamračil jsem se a otráveně odvrátil zrak od vlčice zpět k zemi, jako by se na ní mohlo za těch pár sekund objevit něco zajímavého. Trochu mě zaujala Alastorova otázka, ale jinak jsem byl úplně mimo téma. Zůstat tady? Nakrčil jsem čenich. Nebylo lepší se toulat? Všude pak bylo tolik zábavy, a to ani nezmiňuju nebezpečí, které číhalo za každým rohem. To na toulání bylo to nejlepší, a najednou jsem byl zase vtáhnutý někam, kde jsem měl zůstat sedět na p*deli. Na druhou stranu všechno bylo lepší než šplhání se do hor a hraní si na veselou rodinku. Předpokládal jsem, že nikdo z naší rodiny už nás nebral jako veselou partičku. Až na... Alastora. Věnoval jsem mu jeden zubatý nevinný úsměv. Tohle je dobře na nic.
Zpoza stromů se objevila vlčice, zachránkyně nekonečné nudy. Energeticky jsem vyskočil na všechny čtyři a nečekal ani chvíli, třeba abych se ujistil, že mě nesežere - prostě jsem se vydal kupředu a překonal vzdálenost mezi námi a někým, z koho bych měl mít spíš respekt, než odpolední hernu. "Čus!" prohlásil jsem zvesela a tvář mi rozsvítil široký neodolatelný úsměv. Chvíli jsem takhle na vlčici jen koukal a snažil se najít něco - cokoliv - zajímavého. Byla hnědá, samice. No... normální. Hmmm... Pohled se mi přenesl k dalším krokům, které vlčici doprovázely. To by šlo. Uznal jsem po krátkém rozmýšlení. "Ahoj! Já jsem Si- Alastor, jsem sir Alastor, moc mě těší!" prozpěvoval jsem a vrtěl u toho ocasem, jako by se nechumelilo. "Ušli jsme ták dlouhou cestu! Zima, ts... A táta, tátu..." při zmínce o tátovi jsem začal popotahovat. "Táta... táta nás opustil! Mlátil nás a... a museli jsme utéct... Ale maminka," tentokrát se mi tvář znovu rozjasnila. "Maminka nás zachránila," doplnil jsem, načež jsem si hrdě hrcnul na zem před dvojici a svůj pohled přenesl na Alastora. Sleduješ?

//Řeka Kiërb

Již s plným žaludkem jsem až překvapivě ochotně následoval mámu a držel klapačku zavřenou. Přemýšlel jsem - na tomhle místě jsem nikdy nebyl a nepřišlo mi, že bychom zabočili natolik, aby tu místo hor stál les. Nebo bylo to místo menší, než jsem si pamatoval? Nikdy jsem nahoru moc nechodil a když už ano, zajímaly mě jiné věci, než rozhlížet se kolem. Tady to ale bylo jiné, konečně něco neznámého, co mohlo zabavit nekonečnou nudu. Překvapila mě menší zima, když jsme vešli do stínu nějaké obrovské hory, ale v žádném případě se to nerovnalo sněhu v horách. Kousek od nás dokonce prosvitovalo mezi stromy slunce, ale máma se zastavila, takže jsme k místu, kde hora - sopka - nestínila, dojít nestihli. Povytáhl jsem obočí, když na mě promluvila. Ničemu z té věty jsem nerozuměl, a vlastně jsem se ani nesnažil rozumět. Nestálo to za to.
Pohrával jsem si s kamínky, které tu byly různě zasekané pod zemí nebo se volně povalovaly na zemi. Překážel mi v tom mech, něco, co jsem viděl jen občas a nikdy neměl moc příležitost po něm chodit. Zazubil jsem se a spokojeně se na měkké přikrývce rozvalil, s pupkem vystrčeným k nebi, naprosto ignorující fakt, že jsme někomu vkročili domů. Neměl jsem zrovna vytrénovaný čich, takže to nebyla moje vina - a to, co mi zvonilo v uších na poplach, jsem úspěšně odignoroval. Však ona se postará. Ušklíbl jsem se a mrkl na mámu.

//Západní Galtavar

Neměl jsem sebemenší problém s otřesy, které se mnou sem tam hodily ze strany do strany. Mým největším problémem bylo jak se dostat k čerstvému vzduchu, když mi cestu k plicím zablokovala voda k řeky. S vyvalenými oči jsem se držel za jednou půlkou rodiny a pokračoval v nekonečném dávení, než mě cosi čaplo za krk a začalo mě táhnout po zemi. Huh? "Nech mě!" zaječel jsem a začal sebou trhat, až mě to konečně dostalo zpátky do pohotovosti a dostalo se mi pořádného nadechnutí. Naštvaně jsem probodl máminy oči, když mi přikázala zůstat, a pak prostě zmizela. Zatnul jsem zuby a začal raději pohledem propalovat zem. Kolem mě se prohánělo stádo losů, přesto jsem se mezi nimi snažil najít Alastora a tělem mi cukala žárlivost. Bráchu jsem však mezi kopyty nenašel. Okolím se ozvalo mučenlivé naříkání zvířete a pokračovalo ještě chvíli po tom, co ustalo dunění země. Pak bylo úplné ticho.
Ačkoliv se ve mně emoce vařily, neváhal jsem ani vteřinu a rozběhl se ze své pozice k jídlu, které pro nás máma ulovila. Dal jsem všechno tomu, abych se k jídlu dostal první, i kdyby to znamenalo někoho omylem porazit nebo u toho vypadat jako magor. Až když jsem se konečně zakousl do masa se mi na tváři objevil můj obvyklý úsměv, který jsem věnoval Lennie. "Děkuji, že jsi mě zachránila," pronesl jsem sladce, když jsem polkl. Vzpomněl jsem si na to, co mi vyprávěl brácha, když mámu bránil, a v hlavě jsem si přehrával to, co jsem mu na oplátku řekl já. A proč ne?
Ještě chvíli jsem do sebe cpal maso, ale nesnědl jsem toho tolik, jako obvykle. Líbilo se mi to, jak jsem vypadal - byl jsem dokonalý a... a navíc jsem chvíli předtím ve skutečnosti jedl. Líně jsem přenesl pohled na Alastora a pozoroval ho, ačkoliv máma už se zvedala k odchodu. Probudil mě až její mokrý čenich, načež jsem se znovu zazubil a zamával ocasem. Fuj.

//domov Mechový lesík

//Ragarské pohoří

Ušklíbl jsem se, když jsem zjistil, že Rowena trucuje a stává se z ní tak další hysterická megera téhle famílie. Spokojeně jsem máchl ocasem, když nám navíc bylo v podstatě nabídnuto jídlo, a mrkl na Alastora, kterému jsem v horách vyprávěl, jak nikoho nepotřebujeme, protože nám z lítosti někdo nakonec uloví. Já to říkal. Hrdě jsem se nesl dál poblíž mamky, protože jsem nechtěl jít poslední, ale zároveň jsem nevěděl, kam vlastně máme namířeno. "Aaa, tak já bych si něco dal!" prohlásil jsem. Když jinak nedáš. Spokojeně jsem se zazubil.
Mámu jsem dál poslouchal jenom proto, abych se dozvěděl, jestli z toho jídla něco kápne zadara nebo jestli budu muset hnout zadkem, což jsem samozřejmě nechtěl. Nedobrovolně jsem si tak vyslechl celý ten jeden velký vtip kolem našeho domova. Spokojeně jsem se u toho culil a házel očkem na Alastora, abych viděl jeho reakcí v první řadě. Samotného mě to velmi netrápilo - tátu jsem skoro neviděl od té doby, co jsme poprvé opustili hory, a no... Byl jsem prostě sám, a tak to bylo, a byl to nejlepší život - s bráchou, samo sebou. S tímhle nosánkem až moc nahoru jsem taky hodil hezkou držku do řeky a napil se vody, takže jsem zbytek naší cesty trávil dávením se a trhavým dýcháním, než jsem se trochu vzpamatoval.

//řeka Kierb přes VVJ

Poslední, co jsem si pamatoval, byla rána. Tady však zpívala jen vrána. Že by mě kouzlo někam přeneslo? Tiché našlapování se ke mně rychle doneslo. Prudce jsem otočil hlavou, nechtěl jsem skončit s další ranou. Přede mnou však stála jen liška, která smála se, tichá jak myška. "Vítej v mém domě!" pronesla pro mě. Překvapeně jsem uskočil. Copak do dalšího snu jsem přeskočil? Já už nechtěl spát, ani se prát. Liška však nevypadala připravená k boji, místo toho raději zkoumala tlamu moji. "Krev tu máš!" Málem mě po jejím doteku přemohl pláč. Od víly jsem se dostal jen sotva - už to nebyla tak hodná kmotra. Ale tahle liška byla jiná, nezdála se být ničím vinná. A já už tak hezký sen dlouho neměl, že jsem z toho na chvíli i oněměl. "Víla ho chtěla, už jich pár měla. Já ji chtěl porazit, a tak jsem musel narazit," vysvětlil jsem liščí dámě, jako bych povídal své mámě. Možná by to máma dobrá byla, když ta doma už mě málem bila. "Neboj, já to ošetřím! A vílu, tu prošetřím!" řekla liška, a pak byla opět tichá jako myška. Ale jen na chviličku, hned zase už otvírala tlamu pomaličku. "Musíš opatrný být, málo šrámů mít! Jsi krásný kluk, super jako buk!" Dostal jsem pochválení, které způsobilo krátké omámení. Liška ránu mi očistila vodou, shledala vílu kmotřičku vinnou. S úsměvem jsem se začal otáčet, žádné soukromí už mě začínalo vytáčet. "Děkuji moc!" Už stejně byla noc. Chystal jsem se přijít znovu, ale už jsem musel zpět ke svému domu.

4.

Sotva jsem otevřel oči, to místo jsem poznal. Prošel jsem už hodně částí Gallirei, přesto jen tohle se mi zarylo do paměti. Ty samé stromy, ty samé keře. Ale tentokrát to vypadalo... o něco víc rozmazaně, víc jako sen. Občas se celý ten svět zatočil, až by se z toho jednomu udělalo špatně, ale v další chvíli už jsem si tu otočku nepamatoval a šel dál. Jindy jako by v dálce stály stromy vzhůru nohama a když jsem mrknul, zase byly tak, jak mají být - a změnilo se místo, kam jsem se v tu chvíli nedíval. Zamračil jsem se. Moje sny nikdy nebyly takhle pěkné, s nyní narůžovělými stromy a vůní růží, která se nesla vzduchem. To jsem jako malý ještě netušil, že takhle voní růže, ale moc se mi to líbilo. Chtěl jsem tohle místo ukázat Alastorovi, ale kdykoliv mě bdění vytáhlo zpět na všechny čtyři, zapomněl jsem. Tentokrát si budu pamatovat. Zazubil jsem se a odhodlaně se konečně sebral ze země.
Neputoval jsem dlouho sám. Vlastně jsem ani neměl v plánu putovat sám, automaticky jsem hledal obrovského bílého zajíce, který měl úchylku na zuby. Jenže stejně jako svět kolem vypadal o těch pár měsíců později jinak, myslet si, že zajíc bude pořád zajíc, bylo vcelku naivní. Pomalu jsem postupoval vpřed známou cestou až tam, kde mě obvykle víla přepadla, no čím víc jsem se blížil, tím méně les voněl po růžích a tím méně světla tam pronikalo. Narůžovělá barva se vytratila do neznáma a les byl najednou celý v tmavých, skoro až černých barvách, stejně jako nebe. Listy tu nerostly a ani jehličnaté stromy neměly svoji obvyklou pokrývku. Všechno tu bylo suché a mrtvé. Pár dalších, opatrných kroků vpřed a... najednou bylo taky úplné ticho.
Srdíčko mi bilo o sto šest při tom pohledu vzhůru. Z větve se téměř až na zem táhlo pavoučí vlákno, jiné, než ta normální - pevnější, širší - bylo vidět i bez slunce, na kterém by se lesklo. Z vlákna samozřejmě visel i jeho majitel, jehož... hlava? Hlava se skoro dotýkala země. Byl to obrovský pavouk. Možná větší, než dospělý vlk - a místo normální pavoučí hlavy... Tam byla hlava toho zajíce, kterého jsem hledal. Vyděšeně jsem sklopil uši k hlavě a schoval si ocásek mezi tlapky. Jsem statečný, jsem statečný, jsem stateč- Dech se mi zarazil v hrdle. Jsem statečný, ale ne až tolik. Tlapky jako by mi přimrzly k zemi a vyděšený pohled mi zůstal na té smíšenině, i když jsem si vážně přál je zavřít.
"Změna... bolí to, hm?" pronesl zajíc skřípavým hlasem, který všemožně přeskakoval. S naježenou srstí na krku jsem zavrtěl hlavou. Neměl jsem tušení, co tím víla - totiž, ta věc - myslela. Nikdy jsem neměl v úmyslu, aby vypadala takhle. Konečně jsem zavřel oči a bolestivě zatnul čelist. Vzbuď se, vzbuď se, vzbuď se... Opakoval jsem si, zatímco z hlavy pavouka unikal smích, který by snad mohl drtit skály. "Hahah! Nejdřív potřebuju zoubeček..." Trhnul jsem sebou. Tohle mi zub z tlamy vyndávat nebude. Ale musím se vzbudit. Musím se vzbudit, musím, musím, musím. Vyděšeně jsem se otočil na patě a rozhlédl se kolem. Stromy, stromy, samé stromy. A kdy mi zuby padaly nejvíc? Nechci tu být, nechci tu být. Mamink- Zarazil jsem se. Neměl jsem rodinu.
Zaměřila jsem se na strom asi dvacet metrů ode mě a té příšery. Tělo se mi otřásalo a měl jsem pocit, že za chvíli hodím šavli. Jsem dokonalý, dokonalý a odvážný. Tohle mě neporazí. Na tváři se mi rozlil úšklebek. "Jednou umiluješ sám sebe k smrti," ozvalo se za mými zády. Zavrtěl jsem hlavou, jako by mi to pomohlo utišit ten skřípot jejích zubů.
Moc jsem nad tím dál nepřemýšlel - chtěl jsem se dostat domů... Za Alastorem, minimálně. Rozběhl jsem se napříč temným lesem, s pohledem upřeným na strom přede mnou. V půlce cesty jsem otevřel tlamu a nezavřel ji, dokud se lesem neozval náraz a křupnutí zubu. Stačilo to, abych se probudil - ale růžovou část lesa už jsem vidět nemohl. Ta byla určená jen pro kolemjdoucí.

//p.s. krásná část lesa přelívající se v temnotu měla symbolizovat Siriuse a jeho andělíčkovskou tvářičku na povrchu, zatímco uvnitř je to prohnilej bastard

Pokrčil jsem rameny a tělem mi otřásl další smích, tentokrát kratší, ale zase o něco štiplavější, než ty ostatní. Unaveně jsem se protáhl a zase se sesbíral ze země, abych byl připravený odejít, neboť ta hra na rodinku už se vzdalovala od úkrytu. Zajímalo mě, jestli nás slyšeli špehovat a jestli budu mít problém. Překvapeně jsem nad tou myšlenkou zamrkal - proč... bych měl mít problém jenom já? Probodl jsem bráchu pohledem a závist mnou projela jako blesk, načež jsem se zamračil a v očích se mi ďábelsky zablesklo, než se vsákla do země a nezbyly po ní ani stopy. V ten moment se mi výraz ve tváři opět změnil na sluníčkovský nevinný úsměv, který tentokrát směřoval k mámě.
"Mami," pozdravil jsem sladce. Neodvážil jsem se k ní přitulit, přesto jsem - jakmile k nám došla - se po jejím boku protáhl jako spokojená kočka. Mrknul jsem na tátu, o kterém prohodila tak chladnou větu, až mě to samotného překvapilo. Lehce jsem se zamračil. Co mně bylo po tom? "Čau," pozdravil jsem nicnetušíc a naklonil hlavu do strany. Celkem bych si něco dal. Napadlo mě, když jsem sledoval mámu mluvit a vypouštěl všechno druhým uchem ven. Nezajímalo mě, co říkala - místo toho jsem zaujatě sledoval Alastora a zkoumal, co na to on. Koneckonců jsem šel jen tam, kam on.

//Galtavar přes Jedlák

Šoupal jsem hlavou o zem, abych z ní dostal to, co na ní přistálo. Znechuceně jsem vyplázl jazyk a pro jednou jsem byl rád za bláto, které mi rychle dostalo špínu z těla. Sice jsem pak byl celý zablácený, ale... Bylo to lepší, než neznámý lepkavý objekt! Nedůvěřivě jsem na bráchu přimhouřil oči, ale nechal to být. Taky se mu nelíbilo, že na něm ta věc přistála... Tak to asi vážně nebyl on. Ale... dám si na tebe pozor! Ušklíbl jsem se a konečně se zvedl, abych se mohl až přehnaně elegantně usadit na své původní místo. Vypadalo to, jako bych znovu čekal na nějaký bobek z nebe.
Z úkrytu, od kterého jsme se skutáleli, si to najednou vykráčela postava - a když přišla blíž, ukázalo se, že to je ve skutečnosti Rowena. Povytáhl jsem obočí. Příšerně dlouho jsem ji neviděl a teď byla taková větší, no a já byl furt takový zakrslík. Protočil jsem očima, když došla až k nám a na chvíli se zastavila. To je otrava. Nemůžu bejt s Alastorem sám? Zamračil jsem se a překvapeně sledoval, jak se pověsila kolem bráchy a pak se šla pověsit i na mě. Ugh. Lehce jsem se odtáhl a naše objetí nebylo ani zdaleka jako to, které věnovala dvojčeti. Chtěl jsem si stěžovat, ale dřív se k mým uším dostala slova o mámě. Dal jsem si dvě a dvě dohromady a bádal v paměti, abych našel to, co říkala, když jsem ji pořádně neposlouchal.
Nic jsem neříkal a jen sledoval Alastora. Byl to tak ubohý pohled a nelíbilo se mi, jak moc šťastný jsem z toho pohledu vlastně byl. Tiše jsem se uchechtnul, jen jednou. A po chvíli jsem v tom tichém chechtání pokračoval, až se můj hlas postupně zvyšoval a nakonec jsem byl zase přepaden záchvatem smíchu, až mi po tvářích stékaly slzy. Kulaté, krokodýlí slzy, a kdyby někdo v tu chvíli doopravdy viděl dovnitř, pochopil by, že možná nebyly tak úplně od smíchu. Ale pro všechny ostatní byly. A já se smál dál, a dál, až jsem se zase skutálel na zem a položil si chechtavou hlavu mezi tlapky. Přenesl jsem pohled na Alastora a jako na povel se přestal smát. "Kde je... ta tvoje rodina?" zeptal jsem se a znovu se tiše zachechtal. "Myslel jsem, že na schovku hrajeme my."

Znovu jsem na jeho slova jen pokrčil rameny. Třeba ne. Rozhlédl jsem se očima kolem a chtěl jsem se ho ještě zeptat, jestli tu někde vidí mámu nebo tátu, jestli si tu s námi hrají a jestli jsme šťastná rodinka, jako všichni kolem, ale už jsem to nechal být. Zavřel jsem na chvíli oči a sem tam sebou trhl, když si mě spánek nedokázal vzít a já zase bděl.
Brácha najednou navrhl schovávanou. Unaveně jsem zvedl hlavu a chvíli si ho prohlížel. Nechtěl jsem si hrát, chtěl jsem spát, ale... Nebyl bych pak jako máma s tátou? "Nojo. Ale počítáš!" vyjekl jsem rychle, abych se mohl jít schovávat první. Vyskočil jsem na všechny čtyři a chystal se utíkat, jenže přesně v tu chvíli se z nebe sneslo cosi mokrého a... dopadlo mi to na hlavu. Fuj! Zapískal jsem jako malá holka a vyjukaně se podíval na svého bratra. Taky na něj něm něco bylo a v zápalu hledání viníka jsem si dal špatné dvě a dvě dohromady. "Co to děláš?!" zaječel jsem na něj a začal hlavou dřít o zem. Vypadal jsem jako blázen, ale musel jsem to ze sebe dostat! Jako by mi to pálilo díru do hlavy - a přitom to bylo jen takové... takové teplé a mastné... Fuj, fuj, fuj, fuj, fuj!! Pištěl jsem jako pomatený, přitom to nemohla být zas až taková tragédie... Ale byla.

Pokrčil jsem rameny. Vždyť já se takhle choval pořád. Jenže on mě pořád neviděl, spíš tak před... několika měsíci. A pak jsem se ocitl v poušti s ještěrkami a domů mě musela dovést nějaká vlčice... Rodiče nepřišli a sotva mě máma uviděla, začala běsnit. Trochu jsem se zamračil. Takže za to, že jsme se tak dluho neviděli, vlastně taky mohli rodiče, no ne? V mozku mi to šrotovalo o to šest, akorát kolečka se točila špatným směrem, no já jiná vysvětlení neměl a navíc jsem byl přesvědčený že já nejsem ta chyba, protože jediná chyba mohla být v rodičích. Těm furt něco vadilo. Já byl dokonalý a nenahraditelný. A nebyl jsem sám, kdo si to myslel! S novým úšklebkem jsem vzpomínal, jak mi vlčice říkala, že jsem statečný a všechno zvládnu. I tak jsem se přestal pochechtávat a jen se přitrouble usmíval. Položil jsem si hlavu na tlapky, jako by to poskakování a chechtání se ze mě vysálo veškerou energii.
Zamračil jsem se, tentokrát pořádně a na delší dobu. Proč... proč myslí takhle? Copak neviděl to, co já? Vždyť byl moje dvojče! Někdo by ho to měl naučit. Jenže já už si taky nechtěl hrát. "Tam to bude stejný. Hoděj nás... nás někam a odejdou a... a ty zase někam spadneš a už nepříjdou, protože... budou jinde a bude jim... je-je-jedno, kde jsi," odpověděl jsem a s tím se přetočil na stranu, zády k němu. Musela to být pravda. Nic jiného jsem nezažil.

Na jeho odpověď jsem jen střihl ušima a pokrčil rameny. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že to je to jediné, co po něm máma chce. A já ho přitom jen chtěl chránit, ale chránil jsem ho takovým způsobem, že jsem mu vlastně mluvil díru do hlavy a ani si to neuvědomoval. Vždycky, když zvýšil hlas, musel jsem se zasmát, a když mluvil normálně, jen jsem se tak podivně zle usmíval. No a samozřejmě mezitím i odpovídal, že jo. Lžu?! Lžu? Kde byl otec celej můj život?! Proč se ke mně máma nemůže chovat tak, jako k tobě?! Zacukalo mi oko a můj úsměv trochu opadl na tu dobu, než se můj myšlenkový proud zastavil. Začal jsem nanovo svůj hysterický smích a svalil se vedle bráchy na zem. Můj podivně holčičí, celkem otravný hlas tomu dodával jen třešničku na dortu. "Haha! Proč bych lhal?" vysoukal jsem ze sebe. Břicho mě od smíchu bolelo a na tvrdé zemi se leželo nepohodlně, ale pořád jsem se nechtěl zvednout.
Dostal jsem potvrzení, že mě má rád. Rozzářily se mi oči a konečně jsem se přestal smát, místo toho jsem zahrabal v šatníku a vytáhl vcelku normální úsměv, no doplnil jsem to zíráním z očí do očí. Svaly, které ovládaly moje uši zacukaly, když začal křičet. Chvíli jsem s jeho hlasem slyšel i pískání, než to odeznělo - dobrý sluch, pekelná věcička po otci. Škoda, že jsem netušil, že to mám po něm. Protočil jsem unaveně očima. Už mě nebavilo si s ním hrát a raději bych spal. Zívl jsem si, spíš nuceně, abych mu jakože ukázal, že už si může taky přestat hrát. "Klíďo píďo. Nemají na tebe čas, řeší důležitější věci, než tebe! Vždyť jsi-jsi-jsi to sám slyšel," odpověděl jsem a přetočil se na břicho, připravený za ním utíkat, kdyby se vážně rozhodl jít za rodiči. Ale... nebyl to žalovníček, ne? Navíc to byla jen hra! Zavrtěl jsem ocáskem. Všechno tu bylo jen hra! A u mě propukl nový záchvat smíchu.

"Proč by tě tam měla nechávat? Seš dobrej poskok," odpověděl jsem s pokrčením ramen. Možná to tak nebylo, ale já si to jinak vysvětlit nedokázal. Netrpělivě jsem se podíval směrem k úkrytu, odkud jsme přiletěli. Pořád jsem měl hrozný pocit, že nás někdo z rodičů celou dobu sleduje a já budu mít další průser. Ve skutečnosti totiž nic z toho nebyla pravda a někde hluboko hlubokooo v těle jsem to věděl, ale odmítal jsem to přiznat. To přeci nebyla žádná zábavná hra, když v ní nebyly lži, no ne? Zavrtěl jsem spokojeně ocasem a na tváři mi jako obvykle hrál úšklebek. Jak daleko jsem chtěl zajít?
Až když začal Alastor mluvit skrz slzy, trochu jsem se zamračil. "Jenže oni tebe rádi nemají," zasyčel jsem, než jsem se zase rozzářil a usmál se na něj. Však... ono mu to jednou dojít musí, ne? Mně to taky došlo a byl jsem si jistý, že Rowena je chytrá. Alespoň bývala chytrá. "Já tě mám rád, a ty máš rád mě, viď? Máš mě rád?" zamrkal jsem na něj zlatými očky a trochu se do něj opřel, jako bych s ním chtěl zatřást.

Na jeho slova jsem se už jen uchechtl. Nějak jsem počítal s tím, že když ani neumí vyslovit to krásné R a Ř, tak mi to ani nemá jak vrátit. Pokrčil jsem rameny, jakože ať si dělá co chce, a líně si zívl. Vítězstvím jsem naši hádku považoval za ukončenou. Vlastně to bylo lepší, než když nás roztrhl jeden z rodičů. Bylo to... Jako bychom to vážně měli vyřešené. A mohli jsme se posunout dál! Alespoň já mohl, netušil jsem, jak Alastor.
Začal jsem se hystericky smát, jako bych měl druhé narozeniny, když začal brácha mámu bránit. Jenže ve skutečnosti mě něco ostrého bodlo u srdíčka, protože... Proč ho zachránila a mě... mě jen tak našla a nadávala? Nenechal jsem se tou myšlenkou zastavit, jen jsem zaznamenal, že tam někde na sekundu probleskla, než se ztratila někde mezi smíchem a lapavými nádechy. "A proč ne?" zazubil jsem se nakonec, když už jsem se trochu uklidnil, no stále jsem se trochu pochechtával. Proč by ho tam měla nechávat? Proč... proč to nemohlo fungovat jako se mnou? Proč si nemohla najít někoho, kdo by jí později nosil jídlo jen z lítosti? Střihl jsem ušima - v tu chvíli jako bych měl nutkání Alastora před vším chránit. Možná to bylo tím, že neuměl říct p*del a šišlal pořád, nebo...
Než jsem se stihl dobrat k jakékoliv myšlence v té své zmatené šestiměsíční palici, k mým dobrým uším se dostalo natahování. Zbystřil jsem a vrátil se všema čtyřma na zem. "Vypadáš jako děcko," vypadlo ze mě nejdřív, než jsem se zvedl ze své pozice a došel až k němu. Opatrně jsem mu položil tlapku na rameno, jako bych tušil, že mě začne mlátit. Minimálně já bych se začal mlátit, ale v tu chvíli jsem prostě... byl. Ani jsem moc nepřemýšlel. "Neboj. Já jim tě nedám, ale musíš... musíš mě poslouchat. Jenom- jenom mě a bude nám dobře," srdíčko mi bušilo o sto šest a v očích mi hráli všichni čerti. Miloval jsem ten pocit.

Ha. Hahahahahahahaha. HAAA! Vyhrál jsem. Já vyhrál! Ukázal jsem bráškovi svůj úsměv a užíval si každou grimasu, kterou na tom svým hnědým obličejíčku stvořil. Hrdost ze mě přímo smrděla a pro jednou jsem si připadal větší, než kdokoliv jiný - alespoň mentálně, když už jsem fyzicky vpadal jako zakrslá čivava. Toužebně se mi blesklo v očích. Severka žádná zlá slovíčka neuměla, ale Pán... ten jich uměl dost. A můj slovník byl pořád celkem malý.
Povytáhl jsem obočí a ušklíbl se. Ještě. To bylo to důležité slovíčko. Zavrtěl jsem hlavou v nesouhlasu. "Ale stejně nemá ráda ani jednoho z nás," odpověděl jsem bez jediného mrknutí. Byl jsem přesvědčený, že je to pravda - to už jsem tu koneckonců říkal několikrát.
HUUUHHHHH?! Pardon? Oya? Najednou jsem na sobě ucítil bráchovu váhu a už jsme se to v kotrmelcích kutáleli dolů z kopce. Někde jsem se stihl bouchnout do hlavy, jinde do nohy a někde se mi zase něco zapíchlo do zad, než jsem skončil na břichu a Alastor ještě chvíli letěl vzduchem. Chvíli jsem jen tiše ležel a kalkuloval, jak moc to bolí, než jsem se posbíral na všechny čtyři a začal vrtět ocasem. "To bylo žůžo! Dáme si to znovu?!" navrhl jsem místo odpovědi na jeho slova. Pokrčil jsem rameny a jako by nic se posadil a pohodil hlavou, abych ze sebe dostal bordel. "Hm... Slyšeli nás určitě... A už si jdou pro nás a začnout na tebe řvát, a mlátit tě, a já uteču protože... protože už vím jak být sám! Ale ty... Co s tebou bude Álo," povzdechl jsem si až přehnaně dramaticky a svezl se na zem jako nějaké želé.