Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nějak jsem ještě nechápal, co to všechno znamenalo - jediné, co jsem viděl bylo to, že moje taktika nejhodnějšího syna nezabírala. Na chvíli jsem se zamračil, než se mi tvář zase rozzářila, a jednoduše se začal loudat za mamčou. "Hned se vrátím, Severko! Můžeš mi zatím ulovit něco dalšího!!" zavolal jsem za sebe a zavrtěl ocáskem. Kdybych jen tušil, že už se vracet nikdy nebudeme.
Pokrčil jsem rameny a vzdorovitě se snažil jít si vlastní cestou - různě jsem všechno obcházel a dělal, že k vlčici vlastně vůbec nepatřím. Taky tohle umím hrát! Potlačil jsem nutkání na ni vypláznout jazyk, až moc jsem se bál, že by mi mohla třeba ukopnout palici. I když zrovna čile taky nevypadala. "Hele, nějako padáš," oznámil jsem jí a nenamáhal se s nabídkou pomoci. Ona totiž samozřejmě nepadala, ale taky neposkakovala, prostě... nevypadala tak, jako vždycky. A ještě se jí chtělo šplhat do těch kopců!
Stihli jsme projít i kolem Alastora. Alespoň jsem myslel, že to byl Alastor, stejně lehce to mohl být i něčí bobek, takže jsem raději zůstával klidný a čekal, jestli tomu narostou nožičky.

//Ragar

Zavrtěl jsem ocáskem. Na lovu? To by mu bylo podobné! Pořád se za něčím honit. Musel jsem mu říct, jak skvělý je život, když dospělí dělají, co chcete! Už jsem se na něj moc těšil, i když minule naše znovusetkání nedopadlo moc dobře. Ale tentokrát jsem se chystal být rozumnější brácha! Navíc už jsem byl skoro dospělý. Musel jsem ho hodně věcí naučit a říct mu o životě - to, že jsme se narodili pár minut po sobě, bylo vedlejší. Každopádně mi lov přišel zbytečný. Všichni mi dosud jídlo nosili přímo pod nos, i ten Sigy, co mě lovit nutil, to nakonec tak udělal. Haha! Škodolibě jsem se ušklíbl. Lovit, to tak.
Podívej, támhle máš mámu? Přehrával jsem si větu v hlavě a až příliš dlouho mi trvalo, než jsem tu informaci zpracoval - pak už bylo příliš pozdě. Vyděšeně jsem se přikrčil a nejistě sena Severku podíval. Nepředávej mě, nepředávej mě! Chtěl jsem jí říct, ale nějak jsem se bál, že by mě mamka mohla slyšet a zase ječet. Raději jsem se tak začal ploužit za Severkou. Jsem odvážný, jsem odvážný, jsem tááák odvážný! Ušklíbl jsem se. To se vědělo, že jsem odvážný.
Přestal jsem se hrbit a vesele vyskočil na tlapky. Na tváři se mi objevil rozjasněný úsměv, ouška spokojeně uvolněná, ocásek se mi hezky houpal ze strany na stranu. Poskočil jsem dopředu, abych se mohl k mámě přitulit. "Maminko!" zvolal jsem zpěvným hláskem a naoko popotáhl. "Moc moc se ti omlouvám! Nechtěl jsem být takový!" zaúpěl jsem a složil se vedle ní k zemi. Juknul jsem na ni v zorném poli, jestli to zabírá. Byl jsem neodolatelný, co se dalo říct.

Úlevně jsem vydechl a překvapeně i zavrtěl ocáskem. Nebude? Na to jsem nebyl zvyklý. Většinou jsem se ostatním moc nelíbil a velká většina té většiny mi většinu věcí většinou zakazovala. Většinu! To je divné slovo. Vě...tši...nu. Je to vůbec slovo? Už to nevypadá jako slovo. Většina... Většinu... Většinou... Veverka! Otočil jsem se na patě a začal pohledem hypnotizovat zrzavou krysu, která rychlostí blesku šplhala po stromě. "Cuchto!" zaječel jsem. Byl jsem si úplně ale úplně jistý, že je to ta samá veverka která mi za horami utekla a nechtěla slézt dolů. Ovšem tentokrát jsem se za ní nerozběhl, neboť už jsem byl poučený, že veverky jsou nedosažitelná zvířata a v potravním řetězci zapsaná úplně nahoře.
Zavrtěl jsem prudce hlavou. Milovat? No fůůůj! Znechuceně jsem vyplázl jazyk a předvedl, jako že se dávím zvratky. "Já mám jenom Alastora. Nevíš kde je? Jo, a taky Rowenu! Ale tu už tolik rád nemám, protože nevypadá jako já - to vypadá jenom Alastor a tak ho přeci musím mít rád, to má rozum. Rowena je moc uječená a ubrečená. Pamatuju si jí tak! Už ani nevím, jak vypadá," posmutněl jsem na chvíli a sklopil ouška k hlavě. Až po tom, co jsem to řekl, jsem si uvědomil, že jsem ségru viděl jako malililičkatou. Teď byla určitě větší, jak já! Koneckonců jako všichni. Rychle jsem se ze svého smutku zase vzpamatoval a zazubil se. "Nikoho nepotřebuju!" Lež. Ale tak co! Zrovna v tu chvíli jsem nikoho nepotřeboval.
"O kamarádech? Myslíš o Pánovi?!" zaječel jsem najednou a ocas mi začal nekontrolovatelně kmitat ze strany na stranu. "On je... z-z- z jedný strany černý a z... z druhý bílý! A rozhodně není samice! Možná by moh-mohl být můj táta on," zakoktával jsem se a unaveně vyplázl jazyk. Tolik jsem toho nenamluvil už strašně dlouho! "Já asi víc kámošů nemám. Ale chybí mi Alastor," zavrtěl jsem ocáskem a trochu poskočil, jako bych si zrovna nenacpal žaludek jídlem.
Když zmínila cestu do hor, začal jsem jako blázen vrtět hlavou - takovým způsobem, že mi to házelo celým tělem a jeden by se divil, že jsem si něco nezlomil. "Ne!" zdůraznil jsem a líně se rozplácl na zemi, tentokrát ochotný se už nezvednout. "Do kopce já nejdu. Jedině... kdybys mě odnesla!" mrkl jsem na ni a v očích mi zablikali čertíci.

Zamyslel jsem se. Už to bylo tak dávno! Nebo vlastně ne ani tak dávno, ale já si pamatoval čím dál tím míň z dob, kdy jsme ještě s mamkou tolik necestovali - stejně, jako jsem si nepamatoval Severku. Vlastně jsem ani ty hory, co se tyčily nad námi, pořádně neznal. Nakonec jsem jen lhostejně pokrčil rameny. "Prostě jsem se podíval," odpověděl jsem, jako kdyby to mohla vědět. Už mě tohle povídání nebavilo a chtěl jsem si zase rychle povídat o něčem jiném, a o něčem dalším - a tak dál a dál, až bych jí vymluvil díru do hlavy. Nevinně jsem se zazubil.
"A jak se to dělá? Hezký je nuda," zamumlal jsem zklamaně. Takže samice vážně taková slova neuměly? Škoda. Musel jsem si prostě poradit jen se samci. Stejně to bylo lepší! Holky furt jen nad něčím ječely a stěžovaly si. Žádná sranda. Těm by se Pán určitě nelíbil, proto byl jenom a jenom můj. Můj. Nejistě jsem na Severku mrknul, jako kdyby mi ho chtěla přebrat. Moje. Zase jsem si narovnal obličej a zavrtěl hlavou. "To nevím. Ale je to fajn a budu dělat. Nic mi nezakazuj," poručil jsem si v očekávání nějakého zákazu, neboť na to jsem byl od dospělých zvyklý. Tohle se neříká, tamto říkat nesmíš a musíš být slušný. Pche! Já nemusel poslouchat nikoho. Byl jsem samostatná jednotka!
Zavrtěl jsem ocáskem. "Jenže ona umí magii! A určo by ji na mě použila! Jednou tak zabila i... i zvíře! Ale já se jí teda vůbec nebojím... Ta-ak jo! Já to udělám! A řeknu jí, že je cuchta a furt hysterická megera! A taky, že je pos*aná! A... a všechno jí řeknu!" vychrlil jsem ze sebe a zase ztěžka popadal dech. Když já musel ukázat, jak krásně plynně dokážu mluvit, když už jsem dostal pochvalu. "Táta nic neumí. Ale jednou mě zmlátil!" oznámil jsem jí. Tak nějak jsem tu vzpomínku omylem poplet. Ve skutečnosti jsem totiž dostal jen výhružku trestu a ani žádnou facku. Ale jakou vzpomínku jsem viděl, takovou jsem taky řekl!
Spokojeně jsem se rozplácl na zemi a převalil se na zádech, abych na svět vyvalil to svoje pupendo. Už jsem nebyl vůbec tlustý, spíš naopak, zakrslý a krásně stavěný. Teď už mě Alastor nemohl přeprat v tom, kdo byl hezčí! Každej věděl, že jsem to já. "Co bude teď?" odkrkl jsem si znova.

Pokrčil jsem rameny. Samozřejmě, že jsem to řekl já! Ale já měl taky vždycky pravdu a takhle většinou dospělí začínali nějaký proslov o tom, že bych měl být hodný. Vždyť to zkoušela i máma. Nedůvěřivě jsem na Severku přimhouřil očka. "Já jsem to řekl. Tak to taky platí!" poučil jsem ji o tom, jak můj svět funguje, a na tváři se mi zase objevil zubatý úsměv. Netrápilo mě nic, ani to, že mě ještě před chvíli honila nějaká obluda, ani to, že jsem byl vlastně tak trochu bez mámy. Ale... už jí můžu přijít na oči! A provokovat. Ocásek mi zase začal kmitat. Něco bylo na tom pokoušení její trpělivosti tak zábavného.
Severka mi potvrdila, že je samice. Dramaticky jsem si oddychl. "To je dobře! Já to jednou zkusil zjistit a moc se to Pánovi nelíbilo. Ale už jsme kámoši! A učí mě spoustu nových slov! Třeba... cuchta!" zasmál jsem se. To bylo vlastně první slůvko, co mě naučil. A kde mu byl konec? Už mi docházel slovník a nikdo jiný mě nic učit nechtěl. I když... "A ty umíš nějaká taková slova?" zašeptal jsem najednou a vykulil na ni oči. Vlčice snad neuměly takové kůl věci, ne? To by pak byla... hodně, hodně super!
Vyšlo ze mě jakési zapískání, když jsem dostal pochvalu. "Já vím," vypadlo ze mě a zase jsem se začal naparovat jako páv. Nešišlám. Jsem prostě dokonalý! Spokojeně jsem se narovnal, jako bych chtěl na Severku udělat ještě větší dojem. "Však jsem taky skoro dospělý! A až budu dospělý, tak zruším všechno, co teď dospělí dělají. Třeba mámu! Můžu zrušit mámu? A nechceš bejt náhodou ty moje mamá? Ona mě už stejně nebude chtít. Táta je děsivej, ale určitě by se dohodnul! On mě taky nechce. Jo, a mám dvojče, ale to bych si vzal sebou, neva?" chrlil jsem ze sebe jedno přes druhé, až se mi ke konci začal motat jazyk. Jako bych chtěl dokázat, že doopravdy a určitě už nešišlám a že taky dokážu říct hodně slov naráz, no ze svého výlevu jsem si málem hrcnul na zadek a trochu ztěžka oddychoval, jako bych uběhl maraton.
Zastavil jsem se v mezikroku a nenápadně se otočil. "Já vím! Jsem tě zkoušel," zazubil jsem se a vydal se druhým směrem, tentokrát za Severkou. Někde na půl cesty jsem o něco zakopl a málem udělal kotrmelec, ale elegantně jsem se sesbíral a ačkoliv jsem dorazil ke zvířeti o něco později, dělal jsem, jako by nic. Při pohledu na jídlo se mi rozzářil obličej a musel jsem se zasmát. "Co to jeeee?" protáhl jsem a přiskočil k té věci, co mělo zvíře posazené na hlavě. Bylo to tak velké a tvrdé (//paroží :dd)! No a když jsem se zakousnul, málem mi vypadaly všechny zuby. Fuj! Vyplázl jsem jazyk a raději se přesunul k něčemu, co už jsem znal. Nikdy jsem se moc nepiplal s tím, co budu žrát, takže bez jakéhokoliv obírání jsem hladově polykal maso, kůži, srst - vlastně všechno. Pořád jsem nebyl nijak extra velký, takže mi jídlo netrvalo dlouho a nakonec jsem si sedl na zadek, zhluboka se nadechl a pořádně si krknul. Juknul jsem na Severku, jestli to jakože byl úctyhodný krkanec.

Hravě jsem zavrtěl ocáskem. To se vědělo, že jsem byl poslušný syn! Jenom dospělí pořád měli s něčím problém, ale Severka ne. Tu beru. Oznámil jsem si sám pro sebe a nadšeně poskočil. "Rebelím rád!" odpověděl jsem nadšeně. "Když ona je taková... hysterRRrrRická megerrRa!" protáhl jsem a zamračil se. Nic se jí nelíbilo. Ale tahle byla jiná, ta dokonce i chtěla, abych dělal hlouposti! Takže teď je moje máma Severka. Rozhodl jsem se a zamrkal. Ještě tak někde sehnat tátu - i když to vlastně potřeba nebylo, protože ten už se tu někde koukal a shodou náhod byl přepůlený, černý a bílý! A jmenoval se Pán! No a rozhodně nebyl samice. "A ty jsi holka, žejo? Já už to kontrolovat nechci a dva samci jsou bu*ny," vypadlo ze mě najednou a trochu jsem se nad tou vzpomínkou zarazil. Pánovi se nelíbilo, když jsem kousnul, a mlíko z něj taky neteklo. Sám jsem nestíhal pobírat, jak jsem se dostal od zlobení až k rozjímání nad tím, jak to teda holky a kluci maj. Nahoře i dole. Každopádně dva samci byl problém, protože nedávali mlíko - a bůh tak ví, jestli by z nich káplo i nějaké další jídlo. Nadějně jsem se na Severku díval a tiše doufal, že to ve skutečnosti není Severák a mně jenom nadšená mysl skákala z jednoho uvažování do druhého. Konečně jsem totiž nebyl sám! A... A byla zábava.
Poskočil jsem a sám se vydal vpřed, náhodným směrem. "Jdeme naproti!" zopakoval jsem. To by bylo, nikdo mě za celou tu dobu nenakrmil a ještě jsem statečně utíkal před obludou. Jen počkejte! Zablesklo se mi ďábelsky v očích.

Byl jsem dlouho sám. Alespoň mi to přišlo dlouhé, protože najednou nebylo co dělat a spát se mi už taky nechtělo. Veverku se mi navíc ulovit nepodařilo a začínal jsem mít hlad. V jednu chvíli jsem dokonce něco pronesl ke svému bříšku, než jsem uslyšel svoje jméno. Poplašeně jsem vyskočil, ale ukázalo se, že to medvěd nebyl a byl jsem v bezpečí. Jsem tak statečný, že už mě ani nedokázal dohonit! Namluvil jsem si a vítězně se zazubil. Ale... ona mě zná? Naklonil jsem hlavu nechápavě na stranu. Jo, možná mi přišlo, jako bych ji už jednou viděl, ale na nic jsem si nepamatoval. "Ne," odpověděl jsem a zamrkal očkama. Severka! Tak se představila. Ani nemůžu být jako Alastor! Zamračil jsem se najednou. Jakto, že znala moje jméno? Nespravedlnost!
Pokrčil jsem rameny. Já se toulal vždycky! Ani jsem si nepamatoval, kdy jsem byl naposledy tam nahoře. Dokonce jsem ani netušil, kde jsou moji rodiče. Lov? Pche! Nakrčil jsem čenich. Co na tom bylo tak zábavného, když vám ostatní nosili jídlo až pod nos? Jen jste to museli umět! Vítězně jsem se zazubil. Znamenalo to, že to umím jenom já? "Máma řžekla, že už mě nechce nikdy vidět! Tak tu sedím," oznámil jsem naprosto v pohodě a trochu u toho i zavrtěl ocasem. Možná jsem trochu přeháněl, už jsem si ani pořádně nepamatoval, co vlastně říkala... ale bylo to v tom smyslu! Byl jsem týrané vlčátko... a potřeboval jsem obejmout... a ulovit. Udělal jsem na Severku smutná očka a nakukoval, jestli je jí mě líto. Pak se ovšem zmínila o mase a veškeré herectví jsem zahodil, místo toho mi ocas začal kmitat ze strany na stranu, až skoro nebyl vidět. "To teda mám!" zakýval jsem hlavou a nedočkavě přešlápl. Tak kde jsou? "A přijdou brzo? Já už to asi nevydržim," zamrkal jsem. Přines.

//Erynij přes Armanské hory

Už jsem neutíkal - spíš se tak hodně, hodně pomalu ploužil, že se mi ani nepodařilo z těch hor nijak spadnout. Ne, že by to teda byla škoda, že jo. Jenže se mi nepodařilo najít ani Oriona a tím pádem jsem neměl nikoho, komu bych se mohl pochlubit, jak jsem dokázal překonat blátivou stvůru ze světa za horami! Pak, že někde umřu! Pche, na mě nikdo nemá. Hrdě jsem vypnul hruď a zvedl hlavu k obloze. Zhluboka jsem se nadechl, až mě unavené plíce znovu upozornily, že takhle by to jako nešlo - a začal tak krásně výt! "AVuUUuuuuUUuuuUUUuVVVUUUuuuuAuuuu!" Bylo to dokonalé, žádná chyba, žádné přeskakování hlasu... Alespoň pro moje uši. Ve skutečnosti to totiž znělo, jako kdyby mě někdo někam přivázal a podpálil to, ale to už bylo vedlejší. Jako pán celého lesa jsem si vykračoval náhodnými cestičkami a jen občas sklopil hlavu k zemi, abych se ujistil, že se nikde nerozbiju. Stačil mi sedřený čenich, který jsem teď měl - a au, jak to pálilo. Ale mě to vůbec nebolelo - to bolelo jen ty srábotky, a to já teda nebyl. Ne ne ne.

S jekotem jsem se hnal lesem, než mě začal dohánět nedostatek dechu. Začal se mi zasekávat v krku a tlapky jako by najednou vážily dvakrát tolik, co já. Přitom jsem tu obludu za sebou pořád cítil, jako by mi dýchala na krk! Mami mami, já už nebudu zlobit, nebudu! Tlapky mi kmitaly jako o život a ten život mi dal hezky facku, když jsem se zapletl do nějaké křoví a letěl chvíli vzduchem, než jsem bolestivě dopadl na čumák. Vypadlo ze mě bolestivé zakňučení a pár slz, ale zase jsem se rychle sbíral. Pofňuknul jsem ještě jednou - já přeci žádný stromy nepočůral! Ale na záchod jsem teda potřeboval, no musel jsem utíkat dál. Možná, ale opravdu jen možná, jsem měl malilililičkatý strach.
"Ne!!" zaječel jsem, když mi bylo oznámeno, že mě sežere. Uslyšel jsem sklapnutí zubů a se slzičkami v očích zase přidal, nehledě na to, jak moc to bolelo. Až teprve potom jako by bylo doopravdy pořádné ticho - a stejně už jsem nemohl, tak čert to vem. Pomalu jsem zastavil a nejistě se rozhlédl kolem sebe, než jsem se naježil a sklopil hlavu k zemi. Bolel mě z toho běhu celý hrudník, záda, všechno! Ty... k*eténskej... Snažil jsem se vymyslet nějakou nadávku, ale moc mi to nešrotovalo. Možná měl nakonec Orion pravdu, ten medvěd byl vážně nebezpečný. Ale! Přepral jsem ho, nesežral mě. Ještě chvíli jsem odpočíval a pečlivě si utíral mokré pěšinky po slzách, aby nebylo nic poznat, a s novým vítězným úšklebkem se ochotně vydal zpět do hor, abych se mohl pochlubit.

//Ageron přes Armanské hory (//klidně ho přepadni Osudem Savi, ale zrovna tuhle cestu zná a... sad story, je zvyklý se toulat )

Nevzdával jsem to ani po pár minutách a stále skákal, ačkoliv se výška mých skoků čím dál tím více blížila nule. Zamračil jsem se, přikrčil se k zemi a jako kočka, když se na něco chystá vystartovat, se zaměřil na veverku. Párkrát jsem zamával ocasem, než jsem zase vyskočil a se stejným neúspěchem, jako předtím, dopadl zpátky dolů. "No to mě po*er," vypadlo ze mě a dramaticky jsem si povzdechl. Přesně v tu chvíli, kdy už jsem přestal dělat rámus svým dupáním, jsem něco uslyšel, ale bylo příliš pozdě. Baf? Uplynula tak sekunda ticha, než jsem to všechno stihl zpracovat. Bláto, listy, větve... Strom? Hýbající se... strom? Eh? Ještě chvíli jsem na tu obludu bez jediné hlásky čuměl, než mě konečně něco nakoplo a začal jsem ječet hezkým vysokým C, jako malá holka. "Nech mě být!" zaječel jsem. Určitě to byl ten obrovský medvěd, o kterém mi vyprávěl Orion! Ale neřekl, že je tak... tak děsivý! Nebo jo? Nebyl čas nad tím přemýšlet! Vzal jsem tlapky na ramena a rozutekl se lesem, k čertu s veverkou. Pryč, pryč, pryč! "Mamíííííí!" začal jsem volat po chvíli, když už jsem trochu popadl ztracený dech a s vyděšeným výrazem se někde zastavil. A kde že jsem to vlastně byl?

//Armanské hory

Ještě jsem chvíli utíkal lesem, než jsem začal ztrácet dech a raději zpomalil. Zase jsem byl někde úplně jinde, než jsem předtím plánoval. O něco víc probuzený jsem se začal zmateně rozhlížet kolem a trochu se mi sevřelo srdíčko. Kde to zase do háje jsem? Zamručel jsem. Neuměl jsem si nijak zavolat rodiče nebo kohokoliv jiného, takže jsem prostě šlapal dál a snažil se nefňukat, i když jsem měl v krku známý knedlík. Švihl jsem nespokojeně ocasem. Nelíbilo se mi být sám - a tak jsem zkusil to, co mě Sigy naučil, a sklonil čenich až úplně k zemi. Začal jsem odborně čenichat a... opravdu! Vítězně jsem se zazubil. Netušil jsem, jestli je to zajíc, veverka nebo vlk, ale něco tam bylo, a tak jsem se za tím bez přemýšlení vydal. Pořádně jsem nezvládal dělat víc věcí najednou, takže jsem každou chvíli stavěl a znovu čenichal - no a podle toho zatočil tady a támhle, než jsem se konečně dostal ke svému pokladu.
Veverka! Vystřelil jsem vpřed na raketovém pohonu, ale ta malá obluda už byla dávno na stromě. Zavrčel jsem a zůstal stát pod větví, na které seděla. "Pojď dolů ty cuchto!" zavrčel jsem znovu a začal poskakovat na místě. Přišlo mi to, jako bych tam skoro byl, takže jsem skákal dál - přitom jsem nevyskočil pořádně ani ten jeden metr a můj zrak mě hezky klamal. "Dolů! Dolů!" ječel jsem na ni bez přestání a jako kdybych nepotřeboval minutu předtím spát jsem pokračoval ve skoku do výšky. Já. Tě. Dostanu!

//Ppotom ťa prosím, nech necestuje sám, inak sa mu môže niečo zlého stať

//Trauma je zdarma (koukám se na Osuda) :DD

Orinovi se moje nápady moc nelíbily. Zamračil jsem se. Proč? Nechápavě jsem natočil hlavu do strany. Proč by ten šutr měl být to poslední, co uvidím? Byl to jen přerostlý medvěd! Stačilo ho přeprat nějakou tou silnou magií, kterou tu měl každý dospělý. A já bych pak medvědovi dal jeho poslední ránu a celý svět by nás měl za hrdiny. Nechápal jsem, co na tom bylo špatně - kdo by nechtěl být odvážný hrdina, který porazil obrovského medvěda? A ještě mě posílal za mámou! Vykulil jsem na něj oči, copak jsem se za ní mohl vrátit? Neměl jsem jí lézt na oči a chtěla mě mrtvého! I když to jsem samozřejmě trochu přeháněl, ale nějakou výmluvu jsem mít musel. Protočil jsem znuděně očima. To nebyla přeci vůbec žádná zábava, a abych byl upřímný, mámy jsem se trochu bál. "Hm, nojo furt. Ale až ho najdu, tak ho povedu rovnou za tebou a přepereme ho!" upozornil jsem ho a otočil se na patě.
Energetickým krokem jsem se rozešel napříč horami. Ještě se mi vůbec nechtělo domů - to bych musel slézat a zase vylézat... No, prostě v ten den bylo všechno otrava. Měl jsem žížu a hlad, navíc už jsem byl unavený a nikam se mi nechtělo chodit, tak jsem to vlastně zabořil ve stejných horách, jen už jsem kolem sebe neměl Oriona. Unaveně jsem se rozplácl na zemi. Občas byli dospělí taková otrava.
Jenže ani ležení mi nevydrželo věčně, ačkoliv se mi už zavírala očka - byl jsem prostě magor a tak jsem v jeden moment zase vystřelil na všechny čtyři, jako by mě někdo napadl, a rozutekl se. V polospánku jsem si vzpomněl na medvěda a celé to nějak pokroutil, takže jsem utíkal, abych ho našel. Orion... šel beze mě? Nakrčil jsem čenich, ale přesto utíkal dál. Nebo... co? Za běhu jsem si unaveně zívl a snažil se otevřít slepující se očka dokořán.

//Erynij

Podezřívavě jsem se na vlka chvíli díval, než jsem pokrčil rameny a nasadil svůj obvyklý neodolatelný úsměv. "Tak ho zavolej!" poručil jsem si znuděně. Kde byla sranda? Chtěl jsem toho medvěda vidět! A překonat ho a... být statečný! Vůbec jsem se nebál - teda, možná trošku, ale víc jsem se těšil, až jsem z toho málem poskakoval. Vrtěl jsem ocáskem jako šílený a nedočkavě na Oriona kulil své zlaté oči. On totiž odmítl i můj požadavek na spaní, a to se mi tedy moc nelíbilo. Proč ne? Já chci spát. Je s tebou nuda. Zamračil jsem se a nespokojeně si hrcnul na zadek. Alespoň, že to vyprávění bylo zajímavé! Zaujatě jsem špicoval ušiska a culil se jako blázen. "Já to chci vidět! Přeperu to! Uvidíš, jen... mi to ukaž!" dožadoval jsem se dál a dál. Trochu vyjukaně jsem uskočil, když se šedivý začal otáčet a křičet. He? Povytáhl jsem obočí a nakrčil čenich. Najednou se mi můj kámoš přestával tak líbit. "Vždyť tu nic není!" zaúpěl jsem a začal se ploužit kolem, jako bych hledal sebemenší zdroj zábavy - jenže ten samozřejmě nebyl k nalezení.
"A... jak se takový medvěd přepere?" zeptal jsem se. Vždycky jsme se prali s bráškou, ale nebylo to nic odvážného. Spíše... štiplavého. A hravého! Měl jsem rád hry a dvojče mi chybělo. Jenže mě doma nechtějí. Vyplázl jsem jazyk. Jejich smůla! Mě chtěli všichni - tenhle přede mnou toho byl živým důkazem. Na nic si nestěžoval, to jenom doma měli furt nějakej problém.

BODŮ CELKEM: 78
SMĚNA: 72 bodů na 90 drahokamů, 6 bodů na 12 oblázků
CELKEM: 90 drahokamů a 12 oblázků
___________________________________
DODATEK: moc super akce, moc super odměny děkuji moc i za pár ocenění!

-> PŘIDÁNO

//Ageronský les

Chvíli jsem do kopce energeticky hopsal, než mě záchvěv energie přešel a tlapky mi začaly těžknout. Udýchaně jsem zpomalil a zastavil se ani ne v půlce výšlapu. Fuj! To je přesně ten důvod, proč jsem se nevracel tam! Zamračil jsem se a pohlédl na opačnou stranu lesa, kde se nad ním tyčily ještě vyšší hory, než byly tyhle. Vyplázl jsem tím směrem jazyk. Tůdle! Už se tam neukážu. Stejně mě tam nikdo nechce. Odvrátil jsem od svého bývalého domova pohled a zase pomalu pokračoval dál. Ani jsem nevěděl, jestli bych měl být smutný. Nějak jsem nedokázal rozlišit, co jsem cítil - mým hlavním cílem teď byl ohnivý medvěd a pak... Pak jsem nevěděl. Nevadilo. Vždyť ono se z toho dá vždycky nějak vyhrabat.
"Hele... a kde ten medvěd je?" prohodil jsem. Neměl by řvát? Vydávat hlasité zvuky! A plivat oheň?! Podivné. Naklonil jsem zmateně hlavu na stranu. To už se mi konečně podařilo vyškrábat se až úplně nahoru - nebo alespoň tak, aby bylo vidět zase dolů, na opačnou stranu hor. To byl ten důvod, proč jsem se zeptal. Žádný medvěd tam nebyl, a to měl být obrovský. Pomalu jsem se otočil na Oriona. "Zděsil se nás a utekl! Jsme vážně dobří, viď?" Zasmál jsem se a zavrtěl ocasem v očekávání nějaké pochvaly. Medvědí kalamita zažehnána! Ani jsem tomu nevěnoval další myšlenku. K čemu? Bylo vyřešeno. Cokoliv kolem... nebylo důležité. A co teď? Dlouze jsem si zívl a ušklíbl se.
"Orione!" zvolal jsem z ničeho nic a jako starý dobrý kamarád se pověsil většímu vlkovi kolem krku svojí plnou vahou, jako bych nás oba chtěl pohřbít. Na tváři mi hrál zlomyslný úsměv. "Najdi nám místo na spaní, kamaráde," poručil jsem si. Možná to vypadalo jako přátelská slova, ale přátelsky rozhodně nezněla, spíše... Jako rozkaz. Jsem ubohé vlčátko... Musíš mi pomoct! Zakončil jsem to psíma očima a konečně se ho pustil, načež jsem zase odskočil o pár metrů dál a dělal, že se nic nestalo. Sem s tím. Zamrkal jsem na něj se zubatým úsměvem. Byl jsem plný úsměvů.