Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spokojeně jsem přikývl, když uznala, že jsem retard rozhodně nebyl. Ono by se o tom dalo polemizovat, ale pro nás oba bylo lepší, aby prostě uznala chybu. A vůbec, já ani pořádně nevěděl, co retard je, ale řekla to takovým tónem, že to nemohlo být nic dobrého. A pak to další slovo. Protočil jsem očima, spíš sám nad sebou, než nad každým novým slovem, které ze sebe vydala. "Já nevím, co to je," dramaticky jsem zaúpěl. Úchylárna? Znělo to jak... Ušárna. Ale to jsem si vymyslel, najednou jsem nevěděl, co znamená to slovo a co znamená to druhé. Linda se každopádně začala zvedat a tak jsem ji ochotně následoval dál. Alespoň jsem toho ze země nemusel sbírat moc, poslední dobou jsem byl menší a menší. Možná jsem se zcvrkával? Nebo všichni naopak až moc rostli. Tak či onak mě to štvalo a nezapomněl jsem cestou za vlčicí tiše proklít svoji výšku.
Blechy? Trochu jsem se zarazil, ale nezastavil se. Měl jsem pocit, že to slovo znám a vím, co to je, ale nechtěl jsem být za hlupáka, takže jsem v klidu pokračoval dál a jen tak pro jistotu se nenápadně podrbal. "Říká dobrý slova - cuchta, hysterická megera. Nikdo jinej mě tohle neučí a je nuda," pokrčil jsem rameny. Život s ostatními byl nudný a místo mezi elitou si zatím zasloužil jen Pán a samozřejmě já, že jo. No, a když se vlčice konečně začala přibližovat tomu vysvětlování, pomalu tam začala patřit i ona. "Přísahám na... na Alastorovu hlavu!"

//Středozemní pláň

"Nebyl jsem retard," zamručel jsem a div jsem si nepoložil hlavu do tlapek ze zoufalství. Jak jsem kdy mohl být retard? Vlčata prostě byla občas neschopná, no! Ona taky divně slintala a zvracela, když byla maličká, jenom si to už nepamatovala, protože byla najednou zase až moc stará. "A kousnul jsem ho jenom jednou, pak už mi to nedovolil," pokrčil jsem rameny. Tehdy jsem neměl ani pořádné pevné zuby a stejně se to Pánovi vážně nelíbilo, což jsem nechápal. Mámu jsem tehdy taky občas kousnul, když ještě dávala mléko, tak co měl za problém? A vůbec, co měla Linda za problém? Zaujatě jsem střihl ušima, když se přiznala, že ví, kde je. V očekávání něčeho dalšího jsem na ni chvíli koukal, než mi došlo, že nic dalšího nebude. "A... kde teda je?" zeptal jsem se. Kousat jsem ho už nehodlal, ale teď jsem byl starší, mnohem lepší - dokonalý, samozřejmě - a určitě bych se mu líbil. Navíc můj slovník byl silně omezený na pár slov a potřeboval jsem nějaké pořádné zbraně, žádnou starou cuchtu.
Pomalu jsem přikyvoval, alespoň pro jednou jsem něco chápal. B*zna. Došlo mi, jak se mi spolu s jejím vysvětlováním v paměti vyrojila vzpomínka na mámu a její podobné vysvětlování. Ale to oslovení patřilo jen špatným takovým vlkům, protože to vlastně bylo jedno, ale někteří si to prostě zasloužili. Kolik mu je? Zděšeně jsem se trochu odtáhl, přesto jsem nebyl o nic méně zaujatý. "Ale furt jsi mi neřekla, jak se to dělá," upozornil jsem ji. No ták, dělej. Nedočkavě jsem přešlápl.

//Medvědí řeka

Ochotně jsem pokračoval vpřed. Zima už pomalu začínala ustupovat s tím, jak mi schnul mokrý zadek, ale stejně to nebylo ono, no nestěžoval jsem si. Stěžování nebylo pro vyspělé a dokonalé vlky, jako jsem byl já - navíc jsem měl pocit, že kdybych si začal stěžovat, akorát bych od ní dostal přes držku. Ne, že bych ji za to nějak hejtil - naopak, to bylo docela hustý, že jsem si o ní myslel takové věci. Žádnou jinou vlčici jako ona jsem nepoznal a jakékoliv zakopnutí mohlo znamenat pád a já vážně nerad padal. I když... za tuhle cestu jsem to dokazoval velmi divným způsobem, ehm, řeka, ehm. Tentokrát jsme se ale zastavili u jezera a snad nám žádný další přechod nehrozil, i když tam byla ještě cesta zpátky.
Linda vypadala překvapeně z toho, co jsem jí prozradil za tajemství, minimálně z ní šla cítit nějaká změna - hlavně, když jsem jí řekl, kdo to teda byl. Takže ho zná! Došlo mi. Začal jsem kmitat ocasem ze strany na stranu a s hvězdičkami v očích ji probodával pohledem v naději, že mi řekne, kde je. "Byl jsem malej, nevěděl jsem, co je kluk a holka, natož že ono to mlíko vlastně nedává!" bránil jsem se. Vážně jsem tehdy byl ještě prcek, neboť i vzpomínka na to byla matná a pamatoval jsem si to jen okrajově. Možná to bylo štěstí, protože nikdo nechtěl takovou historku na rodinných sešlostech poslouchat. Prudce jsem zavrtěl hlavou, když mě nařknula z toho, že kecám. "Tak se ho zeptej! Pokud... teda víš kde je," zkusil jsem to a zvědavě natočil hlavu do strany. Ví to, neví to?
Ďáblíci mi blikali v očích, když mi všechno vysvětlovala. Začala sice mluvit o vlčicích, ale i z toho jsem dokázal něco málo vytěžit. Nechal jsem ji domluvit a v hlavě už si chystal další otázky, i když jsem byl opatrný, neboť jsem nechtěl vypadat jako nějaká zvědavá slepice. "Hmm... a proč bych nemohl vytěžit něco od těch tvých vlků, i když nejsem vlčice?" zeptal jsem se. Když mohla něco vytěžit ona, jistojistě jsem mohl něco vytěžit i já.

//Mahtae (s)

Hrdě jsem se ušklíbl, i když asi nebylo být na co hrdý - ale jo, byl jsem na to hrdý. Byla překvapená, takže asi znamenalo, že jsem prožil něco úžasného. Těžko ale říct, jak Lindě prozradit, s kým jsem to dělal - znal jsem ho jen jako Pána a to, jak vypadal, jsem si pamatoval jen velmi matně. Černá, bílá. To bylo všechno, a kolik že vlků tu bylo černých a bílých? Přesto... "Nevim. Byl černý a bílý, napůl," odpověděl jsem. A taky byl vážně super a nejvíc kůl, ale to už jsem nedodával, protože mi to přišlo jako až moc dětská myšlenka - a já už byl přeci dospělý, jinak bych se takhle hezky nemohl bavit s dospělými. Přesto jsem tiše doufal, že ho Lindasa zná a mohl bych ho znovu vidět. Nikdo jiný mě nenaučil lepší slovník, než on. Teda, hysterická megera, cuchta? Co víc si přát.
Snažil jsem se nedat najevo, jaký následek její chvála na mě zanechává. Totiž, nemusel jsem se moc snažit, to, jak jsem se třásl a různě poskakoval vypadalo jako nějaký záchvat a vypadat u toho hrdě bylo velmi těžké. Zakroutil jsem očima, když mi připomněla můj pád do řeky. "Nojo. Ale proč to nevidí ostatní? Život by byl tak jednoduchý, kdyby to prostě uznali," postěžoval jsem si.

//Medvědí jezero

//Smrkový les

Zajímavost? Ohavnost? Zamyslel jsem se, až jsem na moment zapomněl i na zimu - ale jen na moment, neboť jakmile jsem povolil soustředění, zase jsem se třásl a zima mě vcelku bolela všude po těle - hlavně tam, kde jsem byl předtím mokrý (teď již zmrzlý). Byl jsem na sníh a zimu zvyklý z hor, ale nikdy to nebylo takhle. Přiblížil jsem se k Assasince o něco blíže ve snaze zachytit alespoň nějaké teplo, ale nechtěl jsem přijít moc blízko, takže to nepomohlo. Ještě chvíli jsem pátral v paměti, než jsem se spokojeně ušklíbl a natáhl hlavu k vlčici, aby to náhodou neslyšel někdo, kdo to slyšet neměl. "Jednou jsem zkoušel brát mlíko od vlka, noo... tam dole, víš, ty to tam nemáš, my jo," prozradil jsem jí a zase odskočil dál. Skok mě trochu zahřál, ale také to nevydrželo dlouho a zase jsem cinkal zuby. Ušklíbl jsem se, díky tomu setkání jsem se naučil spoustu zajímavých slov a Pán mi chyběl, i když tentokrát bych od něj nechtěl mlíko, to dá rozum. Jen jsem doufal, že to stačil ona to, aby mi Linda prozradila svá tajemství.
Pozorně jsem poslouchal, co říkala, protože jsem sice umíral zimou, ale znělo to důležitě. Lepší... Pousmál jsem se. Znělo to hezky, být lepší než ostatní - a samozřejmě to také byla pravda. Zavrtěl jsem na konci jejího proslovu hlavou. "Samozřejmě, že patřím k těm lepším," odpověděl jsem bez zakoktání, naprosto přesvědčený, že nikdo lepší než já a Lindasa a Pán už neexistuje. Tohle mi trochu zvýšilo sebevědomí a tentokrát jsem se přes kameny přenesl ladně, sice s uklouznutím, ale bez namočení. Doskočil jsem na druhý břeh a hrdě se nesl vpřed.

//Medvědí řeka

Zamračil jsem se. Ona mi to vážně nechtěla říct. "A neměl bych to jako člen Assasinů náhodou vědět co nejdřív? Víš co, pak by bylo dvakrát víc jídla... a já toho tolik nesním..." zamrkal jsem na ni s prosebným pohledem. Potřeboval jsem to vědět, o tom nebyla žádná diskuze. A měl jsem v rukávu spoustu nápadů, jak to z ní dostat, mezi kterými bylo i zlechtání - což byla až poslední možnost, protože kdyby nebyla lechtivá, tak by to bylo fakt dost trapný a to jsem si nemohl dovolit. Protočil jsem očima, když začala znovu trousit poznámky na můj třesoucí se stav. Jak jsem tomu měl asi zabránit? Byla mi zima a sotva jsem ze sebe vydal jednu dvě věty. Začal jsem se trochu kolébat ze strany na stranu ve snaze najít třeba nějaký teplejší bod, ale bylo to stejně k ničemu, jako mé pokusy předtím. Proč zrovna já? Zaúpěl jsem. Tohle jsem si fakt nezasloužil. Sama seš parazit.
Zavrtěl jsem hlavou, když proti mně vytáhla přesně to, co jsem předtím řešil v hlavě. Rychle jsem se snažil vymyslet nějakou protiobranu, a nakonec mi to docela dobře šrotovalo. "Jo, nesnáší mě protože jsem tak moc dokonalý, že to nemůže vydržet," ušklíbl jsem se a postavil se, připravený rychle odejít z toho příšerně studeného místa. Oklepal jsem se zimou. "Navíc, sama jsi to říkala, hodím se do vašeho rodu výborně," máchl jsem ocasem a prohnal se kolem ní. Chtěl jsem být co nejdřív v tom jejím úkrytu. Už se to nedalo vydržet.

//Mahtae (S)

"To mi nic neříká! A já nejsem žádnej prcek!" namítl jsem. Ačkoliv se mi najednou třásly zuby a zima mi cukala celým tělem, prostě jsem musel vědět, co tím myslí - dopodrobna, jak jen to jde. "Tak... mi řekni, jak se to dělá, a já ti řeknu, jak loudím jídlo, abych nemusel nic dělat!" nabídl jsem. To nemohl odmítnout, no ne? Nadějně jsem na ni zůstal viset pohledem, než mě přepadlo kýchání a musel jsem hlavu sklonit. Každá další sněhová vločka mě na srsti pálila a huňatost po rodičích mi najednou byla úplně k ničemu. Dýchat studený vzduch navíc bolelo, stejně jako svaly, které jsem zimou různě zatínal a snažil se je zahřát - zbytečně, samozřejmě. Chtěl jsem se k někomu přitulit, jako když jsem byl menší, ale nemohl jsem. Nepotřebuju to. Opakoval jsem si a raději se dál třásl jako ratlík, čelist zatnutou, aby vlčice neslyšela, jaká zima mi vážně je.
"V h...horách. Ve smečce," vysoukal jsem ze sebe a zamračil se sám nad sebou. Takhle se dokonalý a odvážný Sirius nechoval. Zhluboka jsem se nadechl, jako by to mohlo odehnat zimu, a spustil nanovo, tentokrát bez třesoucího se hlasu. "Přidal se k tomu ještě les, ale už jsme odešli, takže... teď máme jenom les, a jinde," dodal jsem v podstatě naprosto zbytečně, ale chtěl jsem jí dokázat, že nějakou zimičku přežiju. Zase jsem si kýchnul a roztřásl se nanovo, a i když bylo těžké to ignorovat, snažil jsem se soustředit na to, co Asssasinka říkala.
Zamručel jsem, urážky jsem zrovna poslouchat nechtěl, ale což. "Mě všichni milují," zazubil jsem se přes páru, která mi stoupala od čenichu. Byla to pravda - neznal jsem vlka, co by mě neměl rád, nepočítaje moji famílii. "Je mi zima, jako co to vypadá?!" utrhl jsem se na ni, když se mě stupidně zeptala, co se se mnou děje. "Mám kožich, no a? Copak ty nic neumíš? Neumíš udělat boom vžum, bác a mít tu oheň?" zeptal jsem se s hysterickým podtónem. No tak to bylo moc. Ono to nic neumělo.

//Západní Galtavar

Pozorně jsem poslouchal, ale stejně jsem nedokázal přesně určit, co tím myslí. Nebyly vztahy jenom o olizování a přátelíčkování se? Jak se to mohlo dát proti někomu zneužít? Prostě přišel jeden a přišel druhej, bum, láska a olizování - nebylo kde tam koho oblbnout, a hlavně - k čemu? "K čemu mi je takové oblbování dobrý? A... jak se to dělá?" zeptal jsem se narovinu. Pořád jsem moc nechápal, co mi právě říkala, a byl jsem zvědavý. Pokud šlo o manipulaci ostatních, byl jsem pro každou švandu, a tohle bylo očividně něco velkolepého. Pozorně jsem Lindu pozoroval, jak se přátelíčkuje s lesem, jako kdyby to byla její oblíbená hračka. Já se akorát vyhýbal stromům, které jako by se vynořovali z ničeho nic a rozhodli se mi dát na držku stejně, jako voda a zem předtím. Nakonec jsem se dozvěděl, že se v něm narodila. Zvláštní. Jí se náš nový les moc nelíbil, v čemž jsme se lišili. "Já se narodil kousek odsud, nahoře v horách. Byl to pěknej vopruz, lozit nahoru a dolu. Tam, kde jsme teď, je líp," pokrčil jsem rameny. Ale přeci jen tam chyběl Pán. Možná ho tahle znala? Zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem si nějak zkazit její názor na mě, a ona vypadala, jako by cokoliv bez hnědé srsti hned zavraždila. Tak jindy.
Posadil jsem se k nejbližšímu stromu, protože to vypadalo, že dál už nepůjdeme. "Ve všem, duh," odpověděl jsem a uchechtl se. Jak si vůbec kdy mohla myslet, že v něčem nejsem super? Dokázal jsem ode všech vyloudit jídlo a všichni mě milovali. Měla snad se mnou nějaký problém? Do-ko-na-lý. Zavrtěl jsem ocasem. Žádná chyba. "Ale co umíš ty?" Kromě mluvení. Zamumlal jsem. Sníh si tu našel cestu mezi stromy snad víc, než na otevřeném území, kde jsme šli předtím. Co to je? Otřásl jsem se. Mokrý kožich a ještě taková kosa. Zoubky se mi začaly třást a klepat o sebe, no a čumák mi skoro začal modrat. "Zatop, ženská!"

//Cedrový háj

Její poučování mě akorát ještě více rozesmálo. Zavrtěl jsem nad ní hlavou. Užívat si pohled, dokud mám šanci? Rychle jsem ji přejel očima. Nebyla nijak zajímavá. Takže smůla. Znechuceně jsem nakrčil čenich, když začala zmiňovat vztahy - a ještě, že by ostatní byli rádi za partnerku, jako je ona. Neuměl jsem si to představit. "Kdo potřebuje vztah?" vyprskl jsem a dramaticky předvedl dávící zvuky. To už její mozek ale zase postoupil kupředu a z nějakého důvodu začala mluvit o tom, proč lovíme zvířata. Zmateně jsem na ni zamrkal, přičemž se mi zasekla tlapka v díře a letěl jsem čenichem napřed k zemi. Aha. Došel mi smysl její řeči ještě předtím, než jsem dopadl. Naštvaně jsem zafuněl a zase se hbitě posbíral, stejně, jako když jsem zahučel do řeky. Teď jsem byl mokrý, zmrzlý a ještě od bláta. Raději jsem to ponechal bez slov.
Nešednou? Uchechtl jsem se. Šedivěli všichni, ne? Pokrčil jsem rameny a raději si vyslechl její proslov k mému dvojčeti. Za-zabila? Zatnul jsem zuby. Proč bych zabíjel Alastora? Protože je to moje kopie a vláčí se tu někde kolem? Vždyť občas vypadal jako ustrašené kuře. Zamračil jsem se - takže bráchu nejspíš nepřijme. No, to úděl slabších. Smířil jsem se s tím. "Není tak supr jako já, ale alespoň to není de*il," zamumlal jsem alespoň nějakou obranu, neboť mi přišlo hrozné nechat svoji druhou polovinu takhle pomlouvat.

//Smrkáč

//VVJ

Jako zmoklá slepice jsem s cukáním oka poslouchal, co má ohledně mých pádů na srdci, a jen slepě koukal dopředu, když se otočila a mrskla ocasem tak, že mě málem trefil do obličeje. Ještě chvíli jsem jen stál a v hlavě chvíli ječel, než jsem ze sebe sklepal zbytek vody, pousmál se a vydal se pomalu za ní. Klid je klíčem. Opakoval jsem si a dvěma poskoky ji zase dohnal, tak akorát, abych slyšel její otázku. Pokrčil jsem rameny, bylo mi jedno, kam jdeme. Zadek mi mrznul a doufal jsem, že tam bude mít nějaký úkryt. "Nezájem," odpověděl jsem. "Pokud nechceš dělat věci na které jsi moc stará, tak mi je to jedno," dodal jsem nakonec, aby mě náhodou nezatáhla někam do temného kouta a no... třeba mě nezabila, přesně to jsem myslel, aby mě nezabila. Rozhodně jsem neměl zájem se s ní cucat jako máma s tátou, to patřilo nějakým hezkým slečinkám.
Vlčice pokračovala v mluvení, až jsem měl pocit, že mi nakonec vymluví díru do hlavy. Ne, že bych si stěžoval, alespoň mě nekritizovala - naopak. Hrdě jsem zvedl hlavu k obloze a zazubil se. Samozřejmě, že jsem měl skvělý kožich, který uznala i tahle od Assasinů. Všechno na mně bylo dokonalé a ti, co to neuznali, byli jen zakrslí dědci. Její pomlouvání šedých kožichů už mě nějak nezajímalo, nepamatoval jsem si nikoho, kdo by měl šedý kožich. Ačkoliv... "Víš, že až budeš fakt stará, tak taky zešedivíš? Bacha, aby sis to nepřivolala," zachechtal jsem se.
Chvíli jsme pokračovali v tichosti, ale teď jsem zase chtěl mluvit já, než mi ta její ukdákanost zase sebere možnost. Tentokrát jsem se vrátil zpět k jejímu jménu. "Mám dvojče, Alastora, ale je trochu divnej. Pořád ho zajímá jenom rodina, ale on nevidí, že nás nemají rádi. Vezmeš ho taky k Assasinům? Je to celkem chudák, určitě by někde zhebnul," poznamenal jsem a nadějně se na ni podíval. Bráchu jsem prostě nemohl nechat pozadu, a když se jí tak líbila moje srst, určitě by se jí líbila i ta Alastorova - vždyť jsme byli úplně stejní.

//Západní Galtavar

//Měsíční rašeliniště

Nějak jsem neměl tušení, o čem mluví - myslím tu část s křišťály a drahokamy, ale jen jsem nad tím zavrtěl hlavou. Kdo ví, co se vlčici honilo v myšlenkách, když jsem se občas zarazil i sám nad sebou. Přesto mi její informace byly alespoň k něčemu. Kdo je má, má všechno. Natočil jsem hlavu do strany. Znamenalo to, že jsem mohl použít něčí informace proti jejich majiteli? Ale to už jsem vlastně dělal. Předtím v horách, bylo mi jasné, že Alastorovi rodinné drama ubližuje, přesto jsem tu informaci použil proti němu a dostal ho tak k tomu, že má mě, a že by mě měl pořád poslouchat. Tehdy to bylo něco nového a cítil jsem se potom úžasně. Takže jde jen o tohle? Pousmál jsem se. Jak snadno že se dalo ostatním ublížit? A přitom mě takové věci nic nedělaly. Znovu jsem zavrtěl hlavou - ze všeho toho uvažování se mi začal zavařovat mozek.
Linda zachytila moji pozornost zpět až upozorněním, že to klouže. Eh? Sledoval jsem, jak skáče z kamene na kámen, a ušklíbl se. Vždyť to vypadalo tak jednoduše, co na tom mohlo být tak těžkého, že by se o mě měla bát. Přistoupil jsem k okraji a skočil. Nejen, že jsem málem nedoletěl ani na ten kámen, ale taktéž mi podjely tlapky a já skončil napůl ve vodě a kamene jsem se držel už jen silou vůle. "Já se na to vy*eru!" zaječel jsem a nepříčetně sebou začal házet, abych se nějak vytáhl nahoru. Další kámen už mi byl tak nějak ukradený, stejně jsem byl mokrý a ta mokrá místa mi pomalu na studeném vzduchu mrzla, snad hůř, než když jsem byl ve vodě. Kdo t-t-tuhle zimu v-vymyslel? Zamračil jsem se. Hustá srst po rodičích mi sice pomáhala, ale mokrá mi byla k ničemu. Druhý kámen jsem samozřejmě také naprosto minul a spálil se o tisíce ledových jehliček ve vodě, než jsem se konečně doplazila za Assasinkou předemnou. "Co je tohle za s*ačku?" vyjekl jsem hystericky a ukázal tlapkou na svůj mokrý zadek. Jakože haló?
Panenko Marja. Postěžoval jsem si ještě, ale trochu mi dodávalo energii to její šaškování kolem jejího rodu. Byla to pozvánka? Neměla na výběr, už jsem nás prohlásil za rodinu a tak to prostě bylo. K čertu se Severkou. Už stačilo jen nějak propašovat Pána a ideální rodinka byla na světě. A ani to nebylo tak těžké.

//Cedrový háj

//Neprobádaný les

Z úst vlčice se na mě sypala spousta otázek. Napadlo mě, jestli mi to tak jen přijde, nebo jestli je takhle zvědavá pořád. Navíc mi přišlo, že se ptala na otázky, na které se jiní neptali. Totiž, na takové nedůležité otázky. Povytáhl jsem obočí a znovu o něco znuděnější jsem jen pokrčil rameny a chvíli přemýšlel nad tím, co jí vlastně řeknu. Má ošklivej kožich? Jasně, že nemá, kdyby ho měla ošklivý, tak bych byl ošklivý taky a to jsem v žádném případě nemohl dopustit. Ale to byla moc dlouhá odpověď. Je stará? Si piš, divím se, že ještě zvládá chodit. Stydím se za ni? Ne, je mi to jedno, ale nemám ji rád. Opustil nás otec? Co já vím. Možná on opustil nás, možná jsme my opustili jeho. Koho to zajímalo, byl tam a my tady, konec diskuze. "Ne," odpověděl jsem a spokojeně se nad sebou usmál. Ne, odpověď na všechno. Ne, nemá ošklivý kožich. Ne, není stará, ale už jí šplouchá na maják. Ne, nestydím se za ní. Ne, táta nás neopustil. Ne, nemám rodinu. Ano, mám Alastora. Proč to vlastně potřebuje vědět? K čemu to bylo? "Na co ti to bude?" prohodil jsem s pohledem upřeným vpřed. Kdo ví, možná to bylo nějaké kouzlo nebo tak - já třeba zneužíval lítost, abych dostal to, co jsem chtěl. Možná se takové otázky daly také použít. Ušklíbl jsem se. Tahle vlčice se bude ještě hodit.
Překvapeně jsem se zasmál, až se mi do očí nahrnuly slzy. Bylo to, jako bych koukal do zrcadla, ale trochu jiného, než když jsem pozoroval Alastora. Navždycky krásná a nesmrtelná, hm? Zavrtěl jsem hlavou. To sotva - nesmrtelná tu byla jenom Smrt a tu jsem ještě nenašel, aby mi prozradila svoje kouzlo. Ale byl jsem rozhodně na lepší cestě, než ona, však to byla moje kmotra a kdo by dával nesmrtelnost nějakým náhodným cuchtám? Moje poznámka o stáří ji ale pravděpodobně nijak neurazila, neboť se hned nato představila jako Lindasa I. z rodu Assasinů. V očích se mi zablesklo. "To je tak děsně kůl!" zvolal jsem najednou a zavrtěl ocasem. Z rodu Assasinů? Taky jsem chtěl mít něco takového! Sirius I. z rodu Assasinů? I ona říkala, že mám to správné jméno. A Alastor ho měl podle její teorie taky, takže bych ho mohl vzít sebou. Pobaveně jsem skočil před vlčici a naoko se uklonil. "Odteď jsme příbuzní, ó Lindo Assasinko!" oznámil jsem a začal se nanovo chechtat.

//VVJ

//Sopka

Snažil jsem se vlčici vést vpřed, ale vzhledem k tomu, že jsem nevěděl, kam jde, jsem se nakonec zařadil spíš vedle ní. Nechtěl jsem, aby mi někde jen tak frnkla a už se nevrátila - na to byla její společnost kupodivu až moc zábavná. Většina vlků, které jsem potkal, taková nebyla a život byl vcelku nuda. Tohle bylo něco jiného, neobjeveného, neprozkoumaného - a kdybych ji nechal jen tak pláchnout, už bych se nemohl nikde ukázat. Takže vážně nejsou všechny vlčice cuchty. Nebo jsou? Pořád nevím, co to znamená. Ale tahle je fajn. Se spokojeným úsměvem jsem pro jednou pořádně poslouchal. "Jo. Nemám ji rád," oznámil jsem bez jediné známky lítosti. Až když zmínila tátu, trochu jsem zaváhal, ačkoliv navenek jsem nedal nic znát. Nebylo to nijak citlivé téma, ale vzpomněl jsem si na Alastora a tak nějak jsem nevěděl, jestli se začít zase smát nebo se trápit. Samozřejmě jediná správná cesta byla smích, a tak jsem se trochu uchechtl, než všechny ty pocity zmizely někde hluboko pod zemí. "Je to k*etén," odpověděl jsem krátce a tentokrát vynechal tu historku o tom, jak nás mlátil a podobně. Ne, že by to nebyla pravda, že jo. Jenže o rodině jsem se bavit nechtěl.
Vypadalo to, že mě nakonec neodežene, jak jsem si myslel ještě tam u té sopky. Místo toho po mně chtěla jméno, načež jsem se hrdě nadechl a chystal se nějak majestátně představit, no byl mi vyražen dech z plic. "Miláček?" vyprskl jsem a znechuceně vyplázl jazyk. "Nejsi na to nějak moc stará?" zavrtěl jsem hlavou a dramaticky se posunul o metr vedle. Zasmál jsem se sám nad sebou. Přemýšlel jsem, jestli bych se měl představit spíš jako Alastor nebo jako Sirius, ale neviděl jsem žádný důvod, proč neříkat své pravé jméno. Tahle si ho minimálně zasloužila, protože kdyby mě tu jen tak nechala, už bych zpět asi netrefil. "Jsem Sirius, naprosto dokonalý a neodolatelný, kapiš?" zazubil jsem se a zvědavě naklonil hlavu na stranu v očekávání jejího jména. Taky jsem jí nechtěl jen říkat megero nebo bábo, že jo. Můj smích pokračoval dál s její poznámkou o tom, že mě máma bude pronásledovat. Tak to těžko. Zavrtěl jsem hlavou. "Ta megera nedokáže pobrat dokonalost svého syna, co naděláš. Nemá mě ráda," pokrčil jsem rameny, znovu bez jediné známky lítosti. Proč by mi to taky mělo být líto - já neměl rád ji, ona neměla ráda mě, takový byl koloběh.

//Měsíční rašeliniště

//Mechový lesík

Chvíli jsem ještě utíkal a klopýtal přes všechny možné hrboly, než se na mě vlčice konečně otočila a já mohl zpomalit. Ani jsem nevěděl, proč jsem ji tak ochotně následoval pryč z lesa - možná se mi líbil fakt, že jsem tak porušil další pravidla, které nastolila máma, nebo jsem prostě jen nepřemýšlel, což byla ta pravděpodobnější možnost. Udýchaně jsem proklínal svoje krátké tlapky a při zjištění, že jsem menší než vlčice, ačkoliv už jsem měl právo na to vypadat alespoň trochu dospěle, jsem nasupeně nafoukl tváře. Ujistil jsem sám sebe, že jsem pořád ještě vlče a pak budu vyšší, než všichni ostatní, a nakonec spokojeně máchl ocasem a konečně na svoji tvář nahodil obvyklý úsměv plný ďáblíků, zatímco jsem jedním uchem poslouchal to, co mi říkala, a druhým to trochu vypouštěl ven.
Chvíli jsem na ni jen koukal a snažil se přebrat to, co vlastně říkala - ještě nikdy se na mě nemluvilo takhle rychle a můj mozek to nějak nepobral. "Pro mě za mě. Stejně je to jenom hysterická megera," pokrčil jsem rameny a zavrtěl hlavou. Osud mámy mě doopravdy nezajímal, až mě to v tu chvíli trochu překvapilo, ale... Což. Zasloužila si to, všechno si zasloužila. Ignroval jsem rozkaz vlčice jít zpátky a místo toho ji následoval, když se znovu rozešla. Když znovu promluvila, začal jsem se hystericky chechtat. "Já nejsem žádný zlatíčko," Cuchto. Odpověděl jsem, když jsem se trochu uklidnil. Tahle vlčice se mi líbila. "Uhni," pronesl jsem a protáhl se kolem ní, abych šel první. Já rozhodně nebyl žádné zlatíčko, a byl jsem rozhodnutý jí to dokázat.

//Neprobádaný les

Z každé strany se na nás něco hrnulo, ale nikdy to nebylo nic moc zajímavého. Tázavě jsem naklonil hlavu na Launee, když mi řekla, že svérázné znamená, že tu nikdo není tak úplně normální. Automaticky jsem otočil hlavu na mámu. "Jseš dost svérázná, víš to?" zamrkal jsem. Ani jsem to tak nemyslel, máma byla ve skutečnosti normálnější než celý zbytek rodiny, ale někde jsem si to vyzkoušet musel. Alastorovi jsem nechtěl ublížit no a od těch dvou za mnou jsem si zatím držel odstup - alespoň nějakou slušnost jsem pochytil, že jo. Nepřítomně jsem poslouchal a znuděně klepal ocasem o zem. Koho zajímalo, že tu jsou další dvojčata? My byli ta lepší dvojka, konec diskuze, ne? Ostatní se mohli jít vycpat.
Všichni tu najednou chtěli objevovat vlčata, ale o to jsem já zájem moc neměl. Správný vlk se bavil jen s dospělými, ne s nějakými mrňaty odvedle. "Ty běž. Já jdu hledat svérázňáky," prohlásil jsem směrem k Alastorovi a s tím se taky vydal hlouběji do lesa, bez jakéhokoliv rozloučení s ostatními. Vykračoval jsem si jako princezna, s čenichem až moc nahoru - tohle místo mi teď patřilo. Sice to tak úplně nefungovalo, ale prostě mi patřilo.
Šel jsem dál... a dál... Máma s bráchou a alfy se mi ztratili mezi stromy a stejně tak jsem se ztratil já. Co už. Pokrčil jsem rameny. Jako bych se neztrácel pořád, no na neznámém místě jsem byl celkem nervózní. Ale nemusel jsem tak chodit dlouho. Pohled mi upoutala jakási vlčice někde mezi stromy, která zrovna kamsi odcházela. "Haló, stůj!" zavolal jsem a rozběhl se za ní. Byla to jedna z těch... těch svérázných?

//Sopka