Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//řeka Tenebrae

"Ale-" namítl jsem, no ani jsem to nezkoušel dokončit a jen poraženecky svěsil hlavu, i když jsem to nechtěl přiznat. Jenže vůči ní prostě nešlo vyhrát - a kdo vůbec potřeboval vyhrát? Ať si myslí, co chce, však ona uvidí, až jednou poletí do propadliny a zpátky už se nevyškrábe. Vlastně to byla vcelku milá představa a v očích se mi zablesklo. I když... byl ještě čas. Teď se docela hodila a až bude nudná, tak se jí prostě zbavím. Na tomhle světě bylo místo jen pro jednoho, dva vlci ho ovládnout nemohli.
"Je to dvojče. Kdyby ho tam neměl, tak by nebyl dvojče, duh!" poučil jsem ji, jako kdyby neměla tušení, jak život dvojčat vlastně funguje. Ale počkat - ona neměla, protože by raději zhebla, než sdílet svět s někým, kdo vypadá stejně. Stejně si myslím, že znám
i hezčí. Nakrčil jsem čenich, ale raději to nechal být - ať si žvatlá, co jen chce.
"Kam nás to proboha táhneš?" zamručel jsem, když jsem v dálce uviděl jakousi polorozpadlou zem, vodu, no, všechno možné - ale rozhodně to nevypadalo hezky. Copak se najednou naše výsost rozhodla se ušpinit? Už jsem nic nechápal.

//Bažiny

//Kopretinová louka

Ano, přesně to jsem očekával. "Ale až všechny přežiješ, budeš úplně sama a budou tě obdivovat maximálně tak... švábi, ty krasavice," oplatil jsem jí to, dokonce i vcelku rychle, i když nějaká mezera tam byla a bylo vidět, že jsem nad svojí odpovědí přemýšlel. Ale to půjde. Jednou v tom budu lepší, než ty. Ušklíbl jsem se. Už teď jsem byl v mnoha věcech lepší než Alastor a bůh ví, jak to bylo s Rowenou. Ani jsem nevěděl, jestli ještě žije, a bylo mi to úplně jedno. Všechno bylo v míru. Jen já, Alastor a tohle individuum vedle mě.
Spokojeně jsem se zazubil a odolal pokušení poděkovat. Tady žádné slušné vychování neplatilo, ačkoliv jsem díky jejím pochvalám málem vrněl jako kočka, a to to ani nebyly pořádné pochvaly. "Eh, snaží se," pokrčil jsem rameny a snažil se vymyslet nějaké plus, které by pro nás mohl Alastor mít. "Ale když se představím jako on, tak pak půjdou nadávat jemu a né nám!" rozzářil jsem se najednou a zavrtěl ocasem. Upřímně? Byl to geniální nápad a pořád jsem zapomínal na to, jaké má být dvojčetem vlastně výhody. Linda tomu vůbec nerozuměla, však už měla řeči, že by svoje dvojče zabila - ale na druhou stranu by pro sebe alespoň měla zrcadlo. Z nějakého důvodu jsem začínal mít pocit, že nejsem zase až tak špatný, alespoň ne ve společnosti Assasinky, protože tu už nešlo překonat. Ale alespoň měla nějaký titul.

//Ježčí mýtiny

//Osamělý strom

Když se znovu objevila ta mlha, držel jsem se u vlčice blízko - možná až moc blízko, ale nechtěl jsem, abych ty věci viděl znovu. Nějaký osten u srdce tam byl, ale spíše jako pozůstatek, vzpomínka na to, co v mlze předtím bylo. Jinak nic. Prostě jsme prošli a byli jsme venku. To vážně? Zarazil jsem se a zase se trochu vzdálil. Byl to všechno předtím jen výplod mé hlavy? Protože to už bylo vážně moc, já si často myslel kde co, ale tohle se mi rozhodně nelíbilo.
"Hej, až umřeš, tak budeš potřebovat někoho místo tebe, ne? Přece tam nedosadíš ty svoje milovaný zajíce," zasmál jsem se a natočil na ni hlavu v očekávání dalšího vyprávění o tom, jak je nesmrtelná a že nikdy nezešediví. Napadlo mě, kde se taková vlčata shání, jestli je prostě někdo někde sebere nebo tak, ale raději jsem se neptal. Měl jsem... tušení.
"Já se ani neptal. Prostě tam zůstávám," pokrčil jsem rameny. "Zapojil jsem s Alastorem smutný kukuč a historku o příšerném otcovi a šlo to samo," dodal jsem s hrdým úsměvem. Na to divadlo, co jsme tam předvedli, jsem byl obzvláště pyšný, i když to ta baba, co si říká máma, všechno zkazila. Stále plný energie jsem skočil před vlčici a nahodil na tvář ten nejsmutnější obličej. Začal jsem popotahovat a po půl minutě nemrkání mi po tváři stekla slzička. "Ta-tatínek... opustil nás a, a mlátil nás... Nemáme... ne-nemáme kde žít!" zaúpěl jsem a trhavě se nadechl, jako kdybych přes slzy ani neviděl. V momentě jsem byl ale zase vedle Lindy, tvář sice mokrou od slz, ale s ďábelským úsměvem a čertem v očích.

//řeka Tenebrae

Vystačil jsem si s jejím potvrzením. Nechtěl jsem, aby si s ní kdokoliv cokoliv vyřizoval, dokud to nebylo nutné - vždyť byla docela fajn a po pár pokusech jsem uznal, že ji z míry jen tak něco nevyvede a neměl jsem šanci. Pod jejím pohledem jsem vypadal alespoň trochu normálně a ne jako nějaký pavián utržený ze řetězu. Ne, že bych nevypadal jako pavián elegantně - ale neprovozoval jsem tu svoje čáry máry fuk a dej mi nažrat. To by jen tak neprošlo.
Samozřejmě. Zavrtěl jsem hlavou. Také jsem se chtěl mít takhle rád - a vlastně jsem se měl tak moc rád, ale neměl jsem potřebu to každému připomínat minimálně jednou za pět minut. Ale tohle tělo nemá chybu. Nenápadně jsem se prohlédl, jako bych se za to měl stydět. Každopádně jsem žádného jejího Shaa neznal a neměl jsem zájem si s ním hrát. Hry byly pro vlčata a já... byl lepší než to.
"Nemusím dělat to, co sám nechci, takže tiše, Assasinko," zopakoval jsem její vlastní slova a znovu se kolem ní s pobaveným úšklebkem protáhl, abych byl první - kamkoliv mě vedla tentokrát.

//Kopretinová louka

Wow. Zachechtal jsem se. Co jiného že jsem čekal? "Fajn, takže jestli někdy... někomu řekneš naše tajemství nebo zneužiješ mého bratra, pošlu... třeba rozpůlence, aby si to s tebou vyřídil. Mám svoje kontakty," s úšklebkem jsem se zvedl ze země a líně se protáhl, podobně jako kočka, a považoval tak téma za uzavřené. Neměl jsem těch kontaktů moc, ale znal jsem pár dobrých dušiček, které by si dokázaly poradit i s královnou od Assasinů. To, jestli ty dušičky byly ochotné a měly mě rády, už byla kapitola druhá a přísně tajná.
"Hm? Ty bys chtěla hrát?" povytáhl jsem obočí. Nebyl jsem si jistý, jak reagovat - s ní si nebyl nikdo jistý ničím. Navíc jsem měl pocit, že kdyby chtěla hrát, zvrhla by se prostá hra na schovávanou v nějakou morbidní hru na lovce a kořist.
"He? Neříkal jsem už dneska, že nás prohlašuju za příbuzný? Copak ti nestačim?" zamručel jsem naoko naštvaně a rozhodl se do toho přidat trochu dramatu, neboť všechno kolem začínalo být neuvěřitelně nudné. "Lindoooo! Přeci bys mě hned nevydědila, jsme kámoši, no ne?" zazubil jsem se takovým tím rozzářeným úsměvem a přisunul jí svoji palici skoro až k čumáku, jako bych se chtěl lísat - což jsem ve skutečnosti nechtěl, proto jsem také zůstal zkameněný jen těsně před ní.

Měl jsem pocit, že nic nechápe, a bylo to podivně frustrující. Chtěl jsem, aby měla jasno a, co já vím, aby mě třeba obdivovala, řekla, jak jsem geniální. Já ze sebe taky vysoukal, že je krásná až to bolí, tak mohla alespoň říct, že jsem chytrý jako... Něco chytrého, netušil jsem, co je v tomhle světě dostatečně chytré, aby se mi to vyrovnalo. Ona to totiž očividně nebyla. "Nevím. Co máš ráda?" zeptal jsem se i přesto, že dávala jasně najevo, že ji nějaké přísahání příšerně obtěžuje. No vážně, co měla za problém? Chtěl jsem jen mít pojištěné, že to nikomu nevyžvaní, a lepší přísahat později, než vůbec. Navíc pokud by to vyžvanila rodičům, nebo minimálně někomu jim blízkému... Bylo by hezky po mně a žádné ovládání světa po Lindase by se nekonalo, což jsem nemohl dopustit. Kdo by si nechal ujít hru na přátele, aby pak nakonec mohl tomu druhému vrazit kudlu do zad? Nevinně jsem se zazubil, abych vrátil zpět svoji andělíčkovskou tvářičku a netvářil se jako při telefonátu na pohřební linku.
Zapátral jsem ve vzpomínkách, i když nebyly tak staré. Do té doby jsem byl z toho celý nějaký přejetý, z toho, jak jsem se k dvojčeti choval, ale když jsem teď vzpomínal na to, jaké to bylo, nemohl jsem se dočkat cesty dom- do lesa. "Chtěl si zahrát na schovku," odpověděl jsem. Když už na to přišlo, došlo mi, že jsme si nakonec nezahráli. Byla to škoda. A jaký byl? Co já to mohl vědět? Viděl jsem ho jen párkrát a vzpomínky předtím byly jen částečné, matné. A vždycky, když jsem ho viděl, byl buďto od slz nebo až přehnaně bránil ostatní. "Není... nepatří do lepších," vysoukal jsem ze sebe jako nějaký robot. Spokojeně jsem vydechl a zase se pousmál. Nebyl lepší a nikdy nemohl být, protože já byl ten lepší sourozenec. Ale on za to nemohl. "Ale bude se hodit," dodal jsem nakonec, aby si Linda snad nemyslela, že ho hnedka může jít zneužívat. To byla moje osobní hračka, ne ničí jiná.

"No... asi ne, ale... vypadal pak uboze," odpověděl jsem ochotně, i když jsem si pořád nebyl jistý, jestli jsem tím dělal dobrou věc. Ale nakonec, já dobré věci nedělal nikdy a tohle byla jen taková třešinka na dortu, protože tohle v rukou Lindasy... Bál jsem se i sám o sebe. Byl jsem na sebe trochu pyšný za to, že jsem tak hezky dokázal upoutat její pozornost, a byl jsem na svoji techniku ještě více hrdý, než předtím. "Ale teď taky musíš na něco přísahat," dodal jsem o chvíli později, protože koneckonců předtím jsem musel přísahat já, aby mi vůbec něco řekla - a ještě mi to bylo tak nějak k ničemu a dlužil jsem jí Alastorovu hlavu, kdybych to kdykoliv vyžvanil. Přitom jsem ani nevěděl, proč jsem přísahal zrovna na jeho hlavu. Mohl jsem přísahat na tu Roweninu a bylo by, a ještě bych to pak šel někomu říct schválně, aby od ní byl pokoj.
Pomalu jsem pokýval hlavou a snažil se si to všechno zapamatovat. Na jeden den to bylo až mnoho informací a čekal jsem, že se mi to přes noc v hlavě tak nějak sesype a vznikne z toho nějaká třetí úroveň manipulace s ostatními. "Nepleteš se." zdůraznil jsem pevným hlasem. Jak by mohla? Samozřejmě, že jsem nebyl slaboch ani hlupák. Byl jsem lepší než ostatní. Minimálně společník někoho z rodu Assasinů a jestli ta její rodina nebyla vznešená, alespoň to jméno k něčemu bylo. Pro slabochy. Zamrkal jsem. Takže Alastor byl slaboch, a stejně tak Sigy a Severka a... všichni. Zajímalo mě, jak se dal poznat někdo normální, ale nakonec jsem od té otázky opustil. Stačilo se na Lindu jednou podívat a bylo vám jasné, že jestli nejste hodni, bude vám brzy hořet p*del.
"Alastor. Říkal jsem to svému dvojčeti," vypadlo ze mě najednou. Když už jsem někde ten ohýnek založil, někdo ho taky musel dokončit, že jo. A nakonec to všechno bylo úplně jedno. Ať ten svět třeba shoří.

Když se ti to líbí, měl by ses tomu věnovat. Ale najít ty správné vlky bylo tak těžké. Buďto se někteří tvářili, že je na světě nic nepotopí, nebo jsem na to nebyl ještě dostatečně chytrý - a to mi vadilo nejvíc. Pořádně jsem nevěděl, co dělám, a jak jsem si to pak měl užívat? Kdokoliv dospělý by mě akorát přetáhl a z vlčat jsem znal jen Alastora - no a na něm už jsem si to vyzkoušel. A Lindasa byla citlivá asi jako balvan a samozřejmě se hned začala zase chvástat sebou. "Takhle jsem to nemyslel," namítl jsem a protočil očima. Jasně, že ona to myslela takhle. Ale mně nedělalo radost ostatním říkat, že jsou hnusní, a tak. Zároveň jsem ale nechtěl vlčici říkat to, co jsem řekl bráchovi, protože informace jsou klíčem a ona byla.... nebezpečná. Nebo ne, prostě a jednoduše jsem jí nevěřil, tak to bylo. Její společnost možná stála za to, ale nic jiného ne. Jenže... Zamyšleně jsem si zkousl jazyk. "Řekl jsem někomu, že je nikdo nemá rád... a různě to dokázal, a všechno co se stalo k tomu sedělo... a pak jsem to obrátil tak, aby mi přísahal...i, že budou poslouchat jen mě," vysvětlil jsem jí. Schválně jsem se snažil všude říkat neurčité pohlaví, ale uprostřed jsem se trochu zakoktal a nejspíše to vlčici bylo jasné - ale pořád nemohla vědět, koho jsem měl na mysli...ne? A zpětně, kdo že se jí ptal na to, co má ráda ona?
Pomátnutí z mlhy pomalu odcházelo spolu s falšovanou radostí, kterou jsem ze sebe vyzařoval. Když se ti to líbí, tak by ses tomu měl věnovat - také jsem měl podobné říkání. Falšuj to tak dlouho, až to bude pravda, tím jsem se řídil já a vždycky to pomáhalo. Neměl jsem rád emoce, které mi tahaly za hrudník. Kde tu nebyl důvod k radosti? Všechno bylo naprosto skvělé! "Co když to někdo použije proti tobě?" napadlo mě najednou, ačkoliv to byla vcelku zásadní otázka. Většinou mi jen tak něco neublížilo, ale to, co jsem cítil v mlze... Bylo jiné, jako by mi to nepatřilo a zároveň... Přestaň. Zamračil jsem se a zavrtěl hlavou. Mlha byla k ničemu, emoce byly k ničemu a já byl šťastný. Stejně bych si něco zahrál.

Neviděl jsem důvod v tom, proč by měly věci svítit. "Proč? Vždyť to jenom divně bzučí a dostane se ti to do té tvé nádherné srsti, a pak tam budeš mít jejich děti," odpověděl jsem. Nějak jsem nerozuměl koloběhu jiných zvířat, ale z toho, co už jsem zažil a viděl, jsem pochopil, že jsou všude rodiče a děti. Takže i tyhle světlušky musely mít potomky a nenapadlo mě nic lepšího, než Assasince namluvit, že je bude mít v srsti, když si jí tak vážila. Zavřel jsem oči, tak akorát předtím, než se mě zeptala, jestli jí to sluší. "Jsi tak krásná až to bolí," zamumlal jsem stále se zavřenýma očima.
Otevřel jsem je, až když mě nazvala kakabusem. Eh? Nechápavě jsem se na ni podíval. Netvářil jsem se... takhle vždycky? Ale vlastně ne. Spravil jsem svoji tvář širokým úsměvem a snažil se působit jako nevinné, rozzářené vlčátko. Lepší? Odolal jsem pokušení se zase zamračit a dál se koukal na oblohu s úsměvem. Přidal jsem k tomu máchání tlapek ve vzduchu a bylo ze mě snové roztomilé vlče. Pokrčil jsem rameny na její otázku, ale při druhém zamyšlení jsem nad tím doopravdy zauvažoval. Spíš jsem rozmýšlel nad tím, jestli to říkat mám, nebo ne. A nakonec vyhrála jakási touha po tom ze sebe něco konečně dostat, když mě nikdo pořádně neposlouchal. "Když... když něco řeknu ostatním a oni pak vypadají... uboze," zamumlal jsem. Nechtěl jsem přiznat, že mě nesmírně bavilo koukat se na změnu v Alastorově tváři, když jsem mu říkal všechny ty různé věci, ale ten pocit byl k nezapomenutí a chtěl jsem ho zažít znovu, a potom znovu, a zažívat ho napořád.

Její napomínání mě akorát více rozesmívalo, až jsem se musel předklonit, aby nespadl. Bolelo mě z toho břicho a nakonec jsem musel pro své vlastní dobro přestat, ačkoliv mnou občas trhnul přidušený smích, když jsem se ke stromu přiblížil o něco víc. Světlušky? Povytáhl jsem obočí a prohlédl si to, co měla na mysli. "Vždyť je to jen svítící moucha," namítl jsem a jednu zpomalenější připlácl ke stromu. Skoro jsem si uměl představit, jak zaječela předtím, než zemřela. Bylo na tom něco kouzelného, ne že ne. Zbytek světlušek jsem už nechal napokoji a s těžkým srdcem se posadil pod strom, načež jsem sebou švihl o zem a vyšpulil pupek k nebi. Roztáhl jsem se, takže jsem alespoň na chvíli působil dlouze, a unaveně zívl. Při zmínce o mojí mámě mi zacukalo v oku a nepohodlně jsem se posunul, ale jinak jsem nedal nic znát. Jsem odvážný. Dokonalý. Lepší. Zopakoval jsem si a pokrčil rameny. "Když myslíš," zamumlal jsem, abychom zase nehráli bobříka mlčení. Bylo mi jedno, kde jsem zrovna byl - hlavně, když nebyla žádná nuda.

//Ronherský potok

Dál už jsme pokračovali jen v tichosti. Přišlo mi to divné, ale očekával jsem, že to vlčice dlouho nevydrží a zase mi bude vymlouvat díru do hlavy. Jenže po pár minutách mi ticho začínalo být nepříjemné a můj zrak se také podivně horšil. Když jsem se rozhlédl kolem, Lindasa byla fuč. A sakra. Hrdlo se mi nepříjemně stáhlo a v tlapkách jsem na chvíli ztratil sílu jít dál. Nenechala mě uprostřed ničeho jen tak, ne? "Linduš...?" zavolal jsem do prázdnoty, ale můj hlas jako by se také ztrácel v mlze, která nás obalila. Alespoň jsem doufal, že nás obalila, protože jinak by to znamenalo, že mě tu ta cuchta jen tak nechala. Klid je klíčem. Zopakoval jsem si znovu - ten den jsem si to musel připomínat nějak moc. Zhluboka jsem se nadechl a s výdechem pokračoval hlouběji do mlhy.
Čím dál jsem šel, tím méně vzduchu se mi dostávalo a tím méně jsem také pořádně vnímal okolí. V jeden moment jsem na tvářích ucítil proud slz, ale nedokázal jsem určit, proč. Ty fakt asi nemáš rád svou rodinu, když mě takhle nazýváš co? Takový věci říkají jen ztracený existence, který zhebnou, protože je nikdo nemá rád, takže pod se tak hodláš vyjadřovat vůči komukoliv z rodiny, můžeš se zas otočit a všem jim řeknu, že jsi někde pošel, protože tak nevymáchanou držku nic nečeká! Ozývalo se mi v hlavě pořád v hlavě a ta slova mě tahala pořád zpátky k potoku, od kterého jsme přišli, ale přesto jsem šel dál, protože... Protože jsem měl Alastora, ne? Zatnul jsem zuby, neboť se mezi hlas mámy přimotal i ten můj, moje slova k bráchovi, a najednou jsem se pod nimi cítil jako bezmocné kuře. Chci domů. Napadlo mě, ale žádný domov nebyl. Proto jsem musel jít dál.
Mlha ustoupila a přede mnou se objevil strom - a pod ním pěkný plácek, nenarušený sněhem nebo jiným přírodním zásahem. Pod ním už se rozvalovala ta z rodu Assasinů. Takže mě neopustila, i když šťastná ze mě asi taky nebyla. Proč by taky měla být? Očividně jsem byl pro všechny k ničemu, a vlastně i pro sebe - neuměl jsem nic a nikdo mě neměl rád. Donutím je. Natočil jsem hlavu do strany a k mokrým tvářím jsem přidal hysterický smích, který se roznášel prázdný územím. Koho zajímalo, co si ostatní myslí.

//Pahorkatina dlouhých uší

A pokračovalo se dál. Linda se už znovu nepokoušela zjistit, co mě dělá smutného. To mě samozřejmě potěšilo, neměl jsem zájem něco takového rozebírat - mnohem raději bych... Si třeba hrál. Dlouho jsem si nijak nehrál, ale tušil jsem, že vlčecí hraní není pro princeznu Assasinku a jejího nástupce zrovna vhodné. Pouze jsem tak zatnul čelist, abych překonal touhu něco říct - ale z tváře mi úsměv samozřejmě nezmizel, to už prostě byla součást mého vzhledu. Smutná z tichých vlků, hm? Podíval jsem se na vlčici v mém zorném poli a trochu se ušklíbl. Nebál jsem se, že by mi vážně vytrhla hlasivky. I když vypadala dost drsně, měl jsem tušení, že jenom přeháněla. A kdyby ne, tak jsem byl celkem v háji, ale provokování mě bavilo a dodávalo mi pocit toho, že jsem důležitější. Lindu jen tak něco z míry nejspíš nevyhodilo, takže jsem se rozhodl mlčet.
Assasinka nás dovedla k další řece. Trochu jsem se zamračil, ale svolně jsem se vydal za ní, hlavu zdviženou co nejvýš. Další ostré jehličky zimy se mi začaly zabodávat do těla a nepřestaly, ani když jsme se dostali na druhý břeh. Párkrát jsem zaklepal zuby, a pak už jsem jen přemlouval sám sebe, abych se na místě nezměnil v ledovou sochu. Od vlčice přišla otázka na rozpůlence. Chvíli jsem jen tiše přemýšlel, koho má na mysli. Nebylo potřeba někam spěchat, stejně jsem nehodlal odpovídat nahlas. Udělali jsme ještě pár kroků vpřed, než mi konečně došlo, že nejspíš myslela Pána. Ne. Odpověděl jsem si alespoň v hlavě, neboť bylo příšerné těžké jen tak mlčet. Ale byl jsem rozhodnutý tuhle moji hru vyhrát.

//Osamělý strom

//Ohnivé jezero

Zavrtěl jsem hlavou. Samozřejmě, že nějaké po ní bude. Však jsem jí to říkal pořád, že je nějaká stará, a jak by se asi mohla zcvrknout tak, aby měla tolik času na život, jako já? Vítězně jsem se ušklíbl, ale už jsem raději nic neříkal. Někteří prostě nebyli tomu plánu ovládnutí světa předurčeni. Když jsem se nad tím zamyslel, vlastně byl takový předurčený jenom Alastor a nikdo jiný. Hlavou mi probleskla myšlenka, jestli na světě mám doopravdy jenom jeho, ale zase rychle někde zmizela. Zahrabal jsem ji hluboko pod zemí a stále s úsměvem jsem pokračoval dál za vlčicí.
Jak jsem přepokládal, zase tak nějak využila moji otázku proti mně. Jak jsem měl asi zneužít svoji schopnost, když mi řekla, že je smutná ze zajíců? Zakroutil jsem očima, to z ní zase padaly samé vědomosti. Přemýšlel jsem, jestli bych jí měl říct o tom, jak beru využívání výše postavených vlků já, ale nakonec jsem si zavřel tlamu na pevný zámek. Však ona se ještě naskytne příležitost, jak to využít i proti ní. Nade mnou nikdo nevyzraje, prostě... To nebylo možné. Úspěšně jsem taky odignoroval její pohled, který jako by se mě ptal na to samé, co jsem chtěl vědět od ní. Odmítl jsem na to odpovědět. Vlastně jsem ani sám nevěděl, co mě dělá smutným. Nebyl jsem smutný nikdy - nebo vlastně ne, byl jsem smutný pořád, a v tom bylo to kouzlo, ale to jsem ještě nechápal a sotva jsem rozeznával jednu emoci od druhé. Ani jsem jí odpovědět nemohl a tak jsem se rozhodl být tím jejím oblíbeným tichým vlkem. Na tváři se mi rozlil šibalský úsměv - možná by se mi ji mohlo podařit dohnat k šílenství?

//Ronherský potok

//Středozemní pláň

Ne, že by mě její osvětlení situace nějak uklidnilo - vlastně jsem ho ani nepotřeboval, ale jakkoliv jsem se na to díval, pořád jsem to nechápal. Kdo by chtěl něco takového slyšet? Zatím se mi líbila jen ta druhá část, kdy jsem měl o vlkovi říct něco pěkného. Ne snad proto, že bych chtěl být na všechny milý, ale abych z nich vytěžil co nejvíc, jak ráda říkala ona. Kdybych někomu řekl, že je hnusný, akorát bych dostal napřesdržku. Ale kdybych o nich vykládal různé falešné dokonalosti... To mohl být vcelku jiný život. Alespoň tak to fungovalo u mě a automaticky jsem předpokládal, že podobně fungují i ostatní. Na druhou stranu jsem si díky jejímu vysvětlování vzpomněl na poslední pobyt v horách. Tam jsem Alastorovi navykládal všemožné hnusné věci a pak to stočil k tomu, že by měl poslouchat jen mě, protože jen já ho mám rád. Ale... nebylo to náhodou díky informacím? O těch už mi taky říkala. Takže když zneužiju... špatné informace a pak začnu s něčím hezkým... Vyjde to nastejno? Tázavě jsem se na Lindu podíval, i když mi nijak do hlavy vidět nemohla. Ta mi ale mezitím vykládala něco o tom, jak vážně není stará a že ovládne svět dřív, než já. Pokrčil jsem rameny. "Tak ho prostě ovládnu po tobě," odpověděl jsem a přenesl pohled zpět na cestu. Kde byl problém? Když ovládne svět, tak ať - já se prostě vrátím a přeberu jí ho. Kdo že měl na své straně Smrt?
Předchozí uvažování mi stejně nedalo spát a pátral jsem v našich předchozích konverzacích po něčem, co mi prozradila Assasinka o sobě a co jsem mohl zneužít proti ní. Jenže ona se vážně zdála být dokonalá - a nebo si dávala až moc pozor na to, co říká. Mohlo to být taky výhodné? Já většinou prostě říkal to, co mi zrovna přišlo na jazyk. "Co tě udělá smutnou?" vypadlo ze mě. Alastor byl smutný z toho, že se nám rodina rozpadala, a tak jsem využil to. Ale co tahle? Nevypadala, že by jí rodina nějak zajímala a všechno používala tak nějak proti mně.

//Pahorkatina dlouhých uší

//Medvědí jezero

Nezaujatě jsem přikyvoval. Z jejího vysvětlení jsem to moc nepochopil, ale nepřišlo mi, že bych to slovo potřeboval. Bylo moc dlouhé a... spoustu věcí bylo nesprávných, kdo si to měl všechno zapamatovat? No vážně, špatně bylo říkat vlkům sprostými slovy, špatně bylo být mnou, špatně bylo... všechno. A většinou tyhle věci prohlašovali dospělí, takže být vlčetem očividně taky bylo nesprávné. Tím jsem se vrátil zpět ke svému plánu ovládnout svět a nastolit nová, lepší pravidla pro všechny - vymazat nudné dospělé a tak.
Assasinka nás vedla přes další otevřené místo, kde se na nás snášel sníh z nebe jako by se (ne)chumelilo. Oklepal jsem se, zabořil se do pokrývky sněhu a s heknutím se zase vyhrabal zpátky na všechny čtyři jen, abych to mohl za pět metrů znovu zopakovat. Ten blázen potom ještě přidal tempo a neměl jsem pořádně šanci ji zachytit, takže kdykoliv vykázala jen mini náznak zpomalení, rozeběhl jsem se, abych ji neztratil, a zase se vrátil k boření se. Sníh jako takový mi nevadil, ale i když už to nebylo tak hrozné, zima mi lezla krkem. Všechno však bylo lepší než léto, kdy jste se v podstatě smažili zaživa. A to jsem zažil jenom jedno! Tohle také nebyla moje druhá zima, ale nahoře v horách byl sníh pořád.
Pozornost jsem zaměřil až když se Lindasa pustila do pořádného vysvětlování. Takže zničit a znovu oživit. Napadlo mě. Takhle nějak to vysvětlovala, ne? Říct o někom něco špatného a pak ho pochválit a omotat si ho kolem prstu. Nějak jsem nedokázal přijít na kloub tomu, jak to mohlo fungovat. Kdyby mi někdo řekl, že jsem retard, a pak mi začal vychvalovat kožich, asi bych mu moc nepoděkoval. A to jsem byl ještě takový zakrslý, sotva chápající. Dospělí jsou těžcí. Zavrtěl jsem hlavou. Naštěstí mi to vlčice předvedla z první řady. To... tě děsně bere? Zamrkal jsem, načež jsem znechuceně vyplázl jazyk. "Nechutný," zhodnotil jsem. Ale asi účinný. Povzdechl jsem si a tentokrát se na vlčici po mém boku zadíval já, s mým obvyklým neodolatelným úsměvem a s očky plných dalších hvězd. "Ty jsi fakt stará. To žeru."

//Ohnivé jezero