Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šoupal jsem hlavou o zem, abych z ní dostal to, co na ní přistálo. Znechuceně jsem vyplázl jazyk a pro jednou jsem byl rád za bláto, které mi rychle dostalo špínu z těla. Sice jsem pak byl celý zablácený, ale... Bylo to lepší, než neznámý lepkavý objekt! Nedůvěřivě jsem na bráchu přimhouřil oči, ale nechal to být. Taky se mu nelíbilo, že na něm ta věc přistála... Tak to asi vážně nebyl on. Ale... dám si na tebe pozor! Ušklíbl jsem se a konečně se zvedl, abych se mohl až přehnaně elegantně usadit na své původní místo. Vypadalo to, jako bych znovu čekal na nějaký bobek z nebe.
Z úkrytu, od kterého jsme se skutáleli, si to najednou vykráčela postava - a když přišla blíž, ukázalo se, že to je ve skutečnosti Rowena. Povytáhl jsem obočí. Příšerně dlouho jsem ji neviděl a teď byla taková větší, no a já byl furt takový zakrslík. Protočil jsem očima, když došla až k nám a na chvíli se zastavila. To je otrava. Nemůžu bejt s Alastorem sám? Zamračil jsem se a překvapeně sledoval, jak se pověsila kolem bráchy a pak se šla pověsit i na mě. Ugh. Lehce jsem se odtáhl a naše objetí nebylo ani zdaleka jako to, které věnovala dvojčeti. Chtěl jsem si stěžovat, ale dřív se k mým uším dostala slova o mámě. Dal jsem si dvě a dvě dohromady a bádal v paměti, abych našel to, co říkala, když jsem ji pořádně neposlouchal.
Nic jsem neříkal a jen sledoval Alastora. Byl to tak ubohý pohled a nelíbilo se mi, jak moc šťastný jsem z toho pohledu vlastně byl. Tiše jsem se uchechtnul, jen jednou. A po chvíli jsem v tom tichém chechtání pokračoval, až se můj hlas postupně zvyšoval a nakonec jsem byl zase přepaden záchvatem smíchu, až mi po tvářích stékaly slzy. Kulaté, krokodýlí slzy, a kdyby někdo v tu chvíli doopravdy viděl dovnitř, pochopil by, že možná nebyly tak úplně od smíchu. Ale pro všechny ostatní byly. A já se smál dál, a dál, až jsem se zase skutálel na zem a položil si chechtavou hlavu mezi tlapky. Přenesl jsem pohled na Alastora a jako na povel se přestal smát. "Kde je... ta tvoje rodina?" zeptal jsem se a znovu se tiše zachechtal. "Myslel jsem, že na schovku hrajeme my."

Znovu jsem na jeho slova jen pokrčil rameny. Třeba ne. Rozhlédl jsem se očima kolem a chtěl jsem se ho ještě zeptat, jestli tu někde vidí mámu nebo tátu, jestli si tu s námi hrají a jestli jsme šťastná rodinka, jako všichni kolem, ale už jsem to nechal být. Zavřel jsem na chvíli oči a sem tam sebou trhl, když si mě spánek nedokázal vzít a já zase bděl.
Brácha najednou navrhl schovávanou. Unaveně jsem zvedl hlavu a chvíli si ho prohlížel. Nechtěl jsem si hrát, chtěl jsem spát, ale... Nebyl bych pak jako máma s tátou? "Nojo. Ale počítáš!" vyjekl jsem rychle, abych se mohl jít schovávat první. Vyskočil jsem na všechny čtyři a chystal se utíkat, jenže přesně v tu chvíli se z nebe sneslo cosi mokrého a... dopadlo mi to na hlavu. Fuj! Zapískal jsem jako malá holka a vyjukaně se podíval na svého bratra. Taky na něj něm něco bylo a v zápalu hledání viníka jsem si dal špatné dvě a dvě dohromady. "Co to děláš?!" zaječel jsem na něj a začal hlavou dřít o zem. Vypadal jsem jako blázen, ale musel jsem to ze sebe dostat! Jako by mi to pálilo díru do hlavy - a přitom to bylo jen takové... takové teplé a mastné... Fuj, fuj, fuj, fuj, fuj!! Pištěl jsem jako pomatený, přitom to nemohla být zas až taková tragédie... Ale byla.

Pokrčil jsem rameny. Vždyť já se takhle choval pořád. Jenže on mě pořád neviděl, spíš tak před... několika měsíci. A pak jsem se ocitl v poušti s ještěrkami a domů mě musela dovést nějaká vlčice... Rodiče nepřišli a sotva mě máma uviděla, začala běsnit. Trochu jsem se zamračil. Takže za to, že jsme se tak dluho neviděli, vlastně taky mohli rodiče, no ne? V mozku mi to šrotovalo o to šest, akorát kolečka se točila špatným směrem, no já jiná vysvětlení neměl a navíc jsem byl přesvědčený že já nejsem ta chyba, protože jediná chyba mohla být v rodičích. Těm furt něco vadilo. Já byl dokonalý a nenahraditelný. A nebyl jsem sám, kdo si to myslel! S novým úšklebkem jsem vzpomínal, jak mi vlčice říkala, že jsem statečný a všechno zvládnu. I tak jsem se přestal pochechtávat a jen se přitrouble usmíval. Položil jsem si hlavu na tlapky, jako by to poskakování a chechtání se ze mě vysálo veškerou energii.
Zamračil jsem se, tentokrát pořádně a na delší dobu. Proč... proč myslí takhle? Copak neviděl to, co já? Vždyť byl moje dvojče! Někdo by ho to měl naučit. Jenže já už si taky nechtěl hrát. "Tam to bude stejný. Hoděj nás... nás někam a odejdou a... a ty zase někam spadneš a už nepříjdou, protože... budou jinde a bude jim... je-je-jedno, kde jsi," odpověděl jsem a s tím se přetočil na stranu, zády k němu. Musela to být pravda. Nic jiného jsem nezažil.

Na jeho odpověď jsem jen střihl ušima a pokrčil rameny. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že to je to jediné, co po něm máma chce. A já ho přitom jen chtěl chránit, ale chránil jsem ho takovým způsobem, že jsem mu vlastně mluvil díru do hlavy a ani si to neuvědomoval. Vždycky, když zvýšil hlas, musel jsem se zasmát, a když mluvil normálně, jen jsem se tak podivně zle usmíval. No a samozřejmě mezitím i odpovídal, že jo. Lžu?! Lžu? Kde byl otec celej můj život?! Proč se ke mně máma nemůže chovat tak, jako k tobě?! Zacukalo mi oko a můj úsměv trochu opadl na tu dobu, než se můj myšlenkový proud zastavil. Začal jsem nanovo svůj hysterický smích a svalil se vedle bráchy na zem. Můj podivně holčičí, celkem otravný hlas tomu dodával jen třešničku na dortu. "Haha! Proč bych lhal?" vysoukal jsem ze sebe. Břicho mě od smíchu bolelo a na tvrdé zemi se leželo nepohodlně, ale pořád jsem se nechtěl zvednout.
Dostal jsem potvrzení, že mě má rád. Rozzářily se mi oči a konečně jsem se přestal smát, místo toho jsem zahrabal v šatníku a vytáhl vcelku normální úsměv, no doplnil jsem to zíráním z očí do očí. Svaly, které ovládaly moje uši zacukaly, když začal křičet. Chvíli jsem s jeho hlasem slyšel i pískání, než to odeznělo - dobrý sluch, pekelná věcička po otci. Škoda, že jsem netušil, že to mám po něm. Protočil jsem unaveně očima. Už mě nebavilo si s ním hrát a raději bych spal. Zívl jsem si, spíš nuceně, abych mu jakože ukázal, že už si může taky přestat hrát. "Klíďo píďo. Nemají na tebe čas, řeší důležitější věci, než tebe! Vždyť jsi-jsi-jsi to sám slyšel," odpověděl jsem a přetočil se na břicho, připravený za ním utíkat, kdyby se vážně rozhodl jít za rodiči. Ale... nebyl to žalovníček, ne? Navíc to byla jen hra! Zavrtěl jsem ocáskem. Všechno tu bylo jen hra! A u mě propukl nový záchvat smíchu.

"Proč by tě tam měla nechávat? Seš dobrej poskok," odpověděl jsem s pokrčením ramen. Možná to tak nebylo, ale já si to jinak vysvětlit nedokázal. Netrpělivě jsem se podíval směrem k úkrytu, odkud jsme přiletěli. Pořád jsem měl hrozný pocit, že nás někdo z rodičů celou dobu sleduje a já budu mít další průser. Ve skutečnosti totiž nic z toho nebyla pravda a někde hluboko hlubokooo v těle jsem to věděl, ale odmítal jsem to přiznat. To přeci nebyla žádná zábavná hra, když v ní nebyly lži, no ne? Zavrtěl jsem spokojeně ocasem a na tváři mi jako obvykle hrál úšklebek. Jak daleko jsem chtěl zajít?
Až když začal Alastor mluvit skrz slzy, trochu jsem se zamračil. "Jenže oni tebe rádi nemají," zasyčel jsem, než jsem se zase rozzářil a usmál se na něj. Však... ono mu to jednou dojít musí, ne? Mně to taky došlo a byl jsem si jistý, že Rowena je chytrá. Alespoň bývala chytrá. "Já tě mám rád, a ty máš rád mě, viď? Máš mě rád?" zamrkal jsem na něj zlatými očky a trochu se do něj opřel, jako bych s ním chtěl zatřást.

Na jeho slova jsem se už jen uchechtl. Nějak jsem počítal s tím, že když ani neumí vyslovit to krásné R a Ř, tak mi to ani nemá jak vrátit. Pokrčil jsem rameny, jakože ať si dělá co chce, a líně si zívl. Vítězstvím jsem naši hádku považoval za ukončenou. Vlastně to bylo lepší, než když nás roztrhl jeden z rodičů. Bylo to... Jako bychom to vážně měli vyřešené. A mohli jsme se posunout dál! Alespoň já mohl, netušil jsem, jak Alastor.
Začal jsem se hystericky smát, jako bych měl druhé narozeniny, když začal brácha mámu bránit. Jenže ve skutečnosti mě něco ostrého bodlo u srdíčka, protože... Proč ho zachránila a mě... mě jen tak našla a nadávala? Nenechal jsem se tou myšlenkou zastavit, jen jsem zaznamenal, že tam někde na sekundu probleskla, než se ztratila někde mezi smíchem a lapavými nádechy. "A proč ne?" zazubil jsem se nakonec, když už jsem se trochu uklidnil, no stále jsem se trochu pochechtával. Proč by ho tam měla nechávat? Proč... proč to nemohlo fungovat jako se mnou? Proč si nemohla najít někoho, kdo by jí později nosil jídlo jen z lítosti? Střihl jsem ušima - v tu chvíli jako bych měl nutkání Alastora před vším chránit. Možná to bylo tím, že neuměl říct p*del a šišlal pořád, nebo...
Než jsem se stihl dobrat k jakékoliv myšlence v té své zmatené šestiměsíční palici, k mým dobrým uším se dostalo natahování. Zbystřil jsem a vrátil se všema čtyřma na zem. "Vypadáš jako děcko," vypadlo ze mě nejdřív, než jsem se zvedl ze své pozice a došel až k němu. Opatrně jsem mu položil tlapku na rameno, jako bych tušil, že mě začne mlátit. Minimálně já bych se začal mlátit, ale v tu chvíli jsem prostě... byl. Ani jsem moc nepřemýšlel. "Neboj. Já jim tě nedám, ale musíš... musíš mě poslouchat. Jenom- jenom mě a bude nám dobře," srdíčko mi bušilo o sto šest a v očích mi hráli všichni čerti. Miloval jsem ten pocit.

Ha. Hahahahahahahaha. HAAA! Vyhrál jsem. Já vyhrál! Ukázal jsem bráškovi svůj úsměv a užíval si každou grimasu, kterou na tom svým hnědým obličejíčku stvořil. Hrdost ze mě přímo smrděla a pro jednou jsem si připadal větší, než kdokoliv jiný - alespoň mentálně, když už jsem fyzicky vpadal jako zakrslá čivava. Toužebně se mi blesklo v očích. Severka žádná zlá slovíčka neuměla, ale Pán... ten jich uměl dost. A můj slovník byl pořád celkem malý.
Povytáhl jsem obočí a ušklíbl se. Ještě. To bylo to důležité slovíčko. Zavrtěl jsem hlavou v nesouhlasu. "Ale stejně nemá ráda ani jednoho z nás," odpověděl jsem bez jediného mrknutí. Byl jsem přesvědčený, že je to pravda - to už jsem tu koneckonců říkal několikrát.
HUUUHHHHH?! Pardon? Oya? Najednou jsem na sobě ucítil bráchovu váhu a už jsme se to v kotrmelcích kutáleli dolů z kopce. Někde jsem se stihl bouchnout do hlavy, jinde do nohy a někde se mi zase něco zapíchlo do zad, než jsem skončil na břichu a Alastor ještě chvíli letěl vzduchem. Chvíli jsem jen tiše ležel a kalkuloval, jak moc to bolí, než jsem se posbíral na všechny čtyři a začal vrtět ocasem. "To bylo žůžo! Dáme si to znovu?!" navrhl jsem místo odpovědi na jeho slova. Pokrčil jsem rameny a jako by nic se posadil a pohodil hlavou, abych ze sebe dostal bordel. "Hm... Slyšeli nás určitě... A už si jdou pro nás a začnout na tebe řvát, a mlátit tě, a já uteču protože... protože už vím jak být sám! Ale ty... Co s tebou bude Álo," povzdechl jsem si až přehnaně dramaticky a svezl se na zem jako nějaké želé.

Zavrtěl jsem hlavou. To tak! Já byl hezčí a hotovo. A vůbec. "No a co jako?" vyprskl jsem. Tohle vítězství jsem mu odmítal nechat. Šibalsky jsem se ušklíbl a v očích mi zablikali čertíci. "Miminko? To říkej, až-až-až přijdeš s něčím lepším, ty... ty k********j po*****j... blbečku!" tak. A bylo to. Dokonce jsem ani jednou nezvýšil hlas a celou dobu povídal tak, jak jsem povídal normálně. Hrcnul jsem si na zadek a na tváři mi svítil vítězný škleb. Tohle prostě nemohl překonat, ačkoliv jsem měl trochu naděláno v katích - já to všechno samo sebou myslel ze srandy! Ale možná byl po mámě. To bych pak měl brát nohy na ramena. Ale prozatím bylo všechno tak, jak má být. Alespoň jsem v to doufal.
Pokrčil jsem rameny. "Ječela na mě a furt vyhrožuje tím svým bum vžum bleskem," odpověděl jsem znuděně, jako by to vůbec nebylo důležité téma. A pro mě doopravdy nebylo důležité, jediné, co mě zajímalo, bylo kdo bude další obětí, která mi přinese žrádlo a kdo se o mě na pár dní postará, než zase půjdu dál. Tak jsem teď fungoval pořád. Nechtěl jsem na tom nic moc měnit. No a táta... Kdo byl vlastně táta? Viděl jsem ho sotva párkrát a naposledy dostal i vynadáno... Pche. Kdo je potřebuje? Zazubil jsem se. Byl jsem tu noc samý úsměv.
Alastorovi se můj plán útěku nelíbil. "Proč ne? Tady je stejně nuda," namítl jsem, ale to už se zvedal i on a mířil si to spíše hlouběji do hor, než pryč. Dramaticky jsem si povzdechl a začal se ploužit za ním. Ve skutečnosti mi bylo úplně jedno, co se děje uvnitř, a tak jsem zůstal sedět opodál a pobaveně sledoval, co bráška dělá. Odejít z Ragaru? Proces končí za 3...2...1... S vyjeknutím jsem vyskočil na všechny čtyři a moje huňka už skoro nebyla vidět, jak kmitala ve vzduchu. "Takže uvidím Pána!!!" zaječel jsem. Z nějakého důvodu pro mě toulání znamenalo i vidění Pána - možná proto, že se zatím vždycky někde ukázal, když jsme se společně toulali. "To je úžo, Alastorrrrrrre!" protáhl jsem a začal kolem něj se smíchem vesele poskakovat, celý usměvavý. Na rozdíl od Alastora jsem pointu odposlouchávání moc nepochopil a neobtěžoval se zůstat potichu.

Prohloubil jsem svoje zamračení. Nějak jsem ani netušil, co bylo blbě na tom mít někoho, kdo se o mě staral. Protože o mě se už dlouho nikdo nestaral. Celkem mi to chybělo, ale... věděl jsem líp, než si stěžovat rodičům. Víš proč se nestaráme? Protože jsi tohle a tohle, bla bla a zmiz nám z očí. Uměl jsem si to živě představit. "Alespoň jsem to hezčí miminko," vytáhl jsem proti Alastorovi starou známou dobrou kartu a nevinně se zazubil. A má to.
Tentokrát jsem se nad rodiči o něco víc zamyslel - stejně, jako před chvílí, jenže... Nemohl jsem se dobrat k jediné věci, která na nich byla výhodou. Spíš byli horší. Pořád bylo něco špatně a přitom Orion, Severka, Ayshi a... a spoustu dalších vlků si vůbec nestěžovalo! Takže za to ve skutečnosti mohla jejich existence a snažili se mi to vyčítat, no to se mi nelíbilo. Soustředěně jsem se zamračil, než se mi výraz zase rozzářil a já na bráchu jen nevinně mrkl. "No... a? To může dělat i Pán. Kdo že je tady miminko?" odpověděl jsem prostě a provokativně se ušklíbl. Kdyby nebylo Alastora, už bych byl nejspíš někde za humny. Takhle jsem následoval mamku do hor... a nejspíš jsem se ji chystal následovat i jinam, podle toho, kam šlo moje zrcadlo. Jinak jsem je nepotřeboval. Bylo to trochu děsivé, no pořád jsem měl hlavu napůl v oblacích a nic mě netrápilo.
Převalil jsem se na bok. "Utečeme," vypadlo ze mě najednou a ocas mi začal jezdit po zemi radostí. To byl nápad! Prostě... utečeme a už se nikdy nevrátíme. Znovu plný energie jsem vyskočil na všechny čtyři a čekal, až se začne zvedat i on.

Nespokojeně jsem zamručel. Já přeci nebyl slabší! Nebo... možná byl, ale to taky mělo své výhody! "Kdo je slabší, ten je lepší, tůdle!" vyplázl jsem na něj jazyk a vítězně se zašklebil. "Protože... o něj je větší zájem! Když jsi tak silný, musíš být jenom a jenom sám! My... my slabší vždycky máme nějakého... něco... no... jsme lepší!" vykoktával jsem ze sebe. Nějak jsem nedomyslel, proč je vlastně lepší být slabší, a hlavně jsem ani nebyl přesvědčený o tom, že to lepší bylo, ale neměl jsem lepší výmluvu na svoje chabé svaly. Já měl slova. Svaly mohl zastávat někdo jinej. "A vůbec, já neslintám!" dodal jsem nakonec a naštvaně se nafoukl. Pche.
Alator měl rodiče rád. Já ale hbitě zavrtěl hlavou. Ani jsem nad tím moc nepřemýšlel. "Ne," odpověděl jsem a zamrkal. "Nosí jídlo, ale jinak tu nejsou. Nepotřebuju je," zahihňal jsem se - neviděl jsem na tom vůbec nic zlého. Pamatoval jsem si jen ječení, jídlo a elektrické facky, no a taky toulání se o samotě a cizí vlky - takže jsem ve finále žádné rodiče přeci vůbec nepotřeboval! Navíc, byla s nimi taková otrava. Nechápal jsem, co na nich Alastor vidí.

Smál jsem se jako vyšinutý. Samotnému mě přitom z téhle konverzace bylo tak maximálně šoufl, ale nemohl jsem si pomoc - ten výraz, co měl brácha na tváři... No prostě dokonalost. "Ale mohl bych být! Alůšku! Já tě chci!" naoko jsem zabrečel, ale to už jsem se právě válel v té zemi a měl po srandě. Původně jsem chtěl dělat mrtvého a brášku tak tentokrát vyděsit, jenže to mi nevyšlo. Ucítil jsem na hlavě tlak a najednou mi tlapa zajela do země ještě víc, až se mi nějaká dostala i do tlamy. Začal jsem si s dávivými zvuky vykašlávat a trochu sípat po čerstvém vzduchu, který mi ten šmejd nahoře sebral. "Ne-ch mě!" zaječel jsem napoprvé. Vzpomněl jsem si, že nějak podobně vlastně skončilo i naše minulé znovushledání. Ale co! On si o to řekl! Zběsile jsem sebou začal házet ze strany na stranu a vyhazovat zadníma tlapkama ve snaze ho nějako kopnout, ačkoliv jsem nic neviděl a netušil jsem, jak vlastně stojí. S úšklebkem jsem byl připravený se prát, jenže najednou tlak povolil a já hlavu překvapeně zvedl - celou od bláta, překvapenou, a zůstal na Alastora jenom koukat. "Co... to děláš?" naklonil jsem hlavu na stranu, než jsem to o pár vteřin později zase vypustil a pokrčil rameny. Tak prát se prý nebudeme. Tím líp pro mě - méně pohybu!
Jako by ze mě tohle drama vysálo všechnu zbylou energii, opět jsem sebou švihl na zem, tentokrát na záda, abych mohl vyšpulit pupek hezky k obloze. Spokojeně jsem máchal tlapkama ve vzduchu jako želva na suchu a sem tam se uchechtl, když jsem si vzpomněl na něco vtipného. "Máš rád naše rodiče?" vypadlo ze mě najednou s naprosto vážným tónem, ačkoliv obličej jsem měl furt tak podivně rozzářený.

Šibalsky jsem se ušklíbl. Měl jsem to všechno samozřejmě moc dobře promyšlené a dokonce už jsem si to i vyzkoušel. Fungovalo to... ve všech případech kromě jednoho! A Orion by mi stejně dal nakonec najíst. Byl jsem neodolatelný. Přiblížil jsem se k Alastorovi blíž a natáhl se k jeho uším. "Když... když budeš vypadat smutně a uděláš vééélká očička, všichni ti dají najíst a nemusíš nic dělat!" zašeptal jsem svůj extra tajný recept na jídlo. Názorně jsem protáhl obličej, pootevřel tlamičku v přípravě na brek a začal natahovat a vzdychat, jako bych se chystal naplno rozbrečet i s krokodýlími slzami. "M-mám... tak-tak-takový hlad..." vykoktal jsem ze sebe. Narovnal jsem si obličej a s uchechtnutím jsem na bráchu mrknul a zazubil se.
Smál jsem se na celé kolo, když se Alastor rozběhl napříč horami, aby mi utekl. Okamžitě jsem vyrazil za ním se stále našpulenou pusou. "Jenom jednu pusinkuuu! Zlatíčko moje!!" protáhl jsem. Nějak mi začaly docházet nápady, co asi tak dalšího zamilovaní dospělí dělají. Ještě chvíli jsem za bráchou běžel bez úhony, než se mi zamotaly krátké tlapky a letěl jsem dopředu i s kotrmelcem, než jsem se rozplácl na zemi. Ow! Kníkl jsem, spíše z leknutí než z bolesti - no zůstal jsem ležet kompletně bez hnutí a s hlavou zabořenou v zemi. Haha! Jsem mrtvý!

Nejistě jsem se zasmál, neboť jsem opravdu na chvíli přemýšlel nad tím, že by Alastor vážně mohl šišlat nadosmrti. Co by to bylo za život? A já... já to taky nechtěl poslouchat tak dlouho, vždyť ani p*del vyslovit neuměl a to už teda rozhodně nebyla žádná sranda. Trochu jsem se zamračil. Možná byl očarovaný! Životem, to byl takový záporák. Ale já to tak nenechám. Zachráním ho! Zavrtěl jsem odhodlaně ocáskem ale raději nic neříkal. Ještě by se na mě to kouzlo taky přeneslo, a to už by mě nikdo nechávalil, jak krásně mluvím. To jsem prostě nemohl dopustit.
Přátelsky jsem se zazubil. "Taky jsi tam chyběl! Najednou jsem byl... úúúplně obrovský! Ty bys byl určo taky obřží!" odpověděl jsem a hravě poskočil. Tak dlouho jsem svoje dvojče neviděl! Byl jsem moc rád, akorát mě děsilo, že už jsme si nekoukali z očí do očí a byl o něco větší, než já. V poušti by byl ještě větší! Možná by se k ještěrkám ani nevešel. Nebo... jsem byl prostě tak pidi?
"Jo, jo, jo!! Stateční! Nikoho nepotřebujeme," což byla lež, ale to se neříká. Chyběl mi do party už jenom Pán, ale bál jsem se zeptat mámy, aby ho přinesla. Zdálo se, že se černobílý vždy objevil, když mamča byla kolem. Teď jsem se ovšem dozvěděl, že zvířata hodně dupou a kopou. Tak proto byla mamča tak divná! Což byl problém, protože to znamenalo, že si kámoše musím najít sám. Takové práce!
K mému potěšení začal brácha couvat, když jsem na něj šel s pusinkama. "Alů, přeci mě máš rád! Jsem taková nebohá holčička... potrebuju pusinkuu!" pokračoval jsem a s každým jeho ústupem jsem se k němu zase o krok přiblížil, abych zkrátil mezeru.

Zavrtěl jsem hlavou. To vůbec, ale vůbec nebylo ono. Na druhou stranu, dělalo mě to tím lepším dvojčetem. Ne, že bych předtím lepší nebyl, že jo. Ovšem tohle oznámení muselo počkat do budoucnosti, nechtěl jsem, abych Alastrovi zlomil srdíčko. Taky si může myslet, že je skvělý! Já jsem prostě lepší doopravdy. A on jenom jako. Zavrtěl jsem ocáskem. Tak. Přesně tak to bylo, měl jsem v tom jasno. Rozhodl jsem se vzít na sebe roli zkušeného rodiče. "To neva, zkus říct pr*el, třeba to pude," poradil jsem mu. Prostě klasický samoživitel tří dětí. Byl jsem na sebe obzvláště hrdý, dle mého jsem to zvládal skvěle! Přesto jsem se mírně přikrčil a rozhlížel se po ninja bojovníkovi v podobě mámy, protože ona koneckonců po takových slovech vždycky odněkud přišla a začala nadávat. Asi měla radar.
Přikývl jsem. "Mhm, jop! Bylo to dost divný, prostě na nás ječela nějaká stará baba a-a-a- a to byla asi... takhle malinká!" názorně jsem ukázal velikost ještěrky a zavrtěl se smíchem hlavou. Vlastně to byla docela zábavná historka! I když pro mě bylo všechno zábavné. Ještě jsem si ani nepoložil otázku proč existuji a to už mi bylo skoro celejch šest měsíců. Těžko říct, kdo z nás byl vlastně víc zaostalej.
Znovu jsem nadšeně pokýval hlavou a ocásek mi kmital ze strany na stranu. "Ano, ano, ano! Jen my dva proti CEEELÝMU SVĚTU!" zaječel jsem a poskočil, abych dopadnul do nějaké hrdinské pózy. V očkách mi planulo dětské odhodlání a byl jsem tak moc šťastný! Brácha byl jediný, který mi chyběl. Ale teď už byl tady a mohli jsme v klidu odejít bojovat s obrovskými ohnivými medvědy a tchýněmi ještěrkami! S uchechtnutím jsem ukázal bráchovi přátelský úsměv, ale zavrtěl hlavou. "Neee, jakože prostě dooost dobrá! Krutě dobrá! Neuvěžitelně dobrá!" popisoval jsem. Severka prostě byla kůl matka, ale to ještě nevěděla - já si ji totiž přivlastnil jen mentálně a ještě jsem jí to nestihl oznámit.
Jedním uchem jsem poslouchal Alastorovo vyprávění a druhým ho napůl pouštěl ven, i když jsem se vážně snažil dávat pozor, no... Co si budem, moje vyprávění bylo prostě zajímavější a chtěl jsem se chvástat dál. I tak mě to jeho trochu zaujalo a zvědavě jsem našpicoval uši. "Heeee? Jak jako udupali? Proč máma prostě neudělala... BŮM! PRÁSK! VŽUUUUM! ARGHHH! Smrt..." předvedl jsem dramaticky šlehání blesků a umírání zvířete. Hbitě jsem po svém divadlu zase vyskočil na tlapky a oklepal ze sebe nepořádek. "Tak? Proč to neudělala?" zamrkal jsem zvědavě. Možná se taky Alastora chtěla zbavit jako mě. To by ale nešlo, nenene.
Zaujatě jsem poslouchal, co dalšího měl na srdci. Nejdřív jsem si myslel, že to budě něco hustýho, ale pak... Jsem se prostě začal smát, a pak jsem se smál vlastnímu smíchu a... válel se smíchy po zemi, až mi vytekla i slza. "To je tak nechutný!" vysoukal jsem ze sebe a začal se zase smát. "Umíš si to představit?! Álo, tak moooooc mocinky tě miluju!!" začal jsem znovu předvádět a natahoval se k němu, jako bych mu chtěl dát pusinku. Doufal jsem, že se dá tak přede mnou na útěk a budeme si hrát.

//Ageronský les

Ztěžka jsem oddychoval a proklínal každý krok, který jsem musel do toho kopce udělat. Ani jsem netušil, jak jsem se dostal do pochodu. Nejdřív jsem byl se Severkou, pak přišla mamá a najednou přišlo stoupání. Po*ranej kopec. Zamračil jsem se. Jenže to už ten údajný bobek nabral nožičky a já se zase rozjasnil - tentokrát upřímně, a co si budeme nalhávat, vypadalo to mnohem lépe, než když jsem to falšoval. "Alastorrre! Vidíš? Už umím R! Musíš se to taky naučit, já přeci nejsem Sílius, ale SirrRrius!" poučil jsem ho okamžitě, ale hned se zase zasmál a také do něj na oplátku drcnul. Jemně. Nechtěl jsem, abychom se zase začali hádat.
"Já byl úplně všude! Tam... tam někde, kde bylo... hodně teplo! A-a-a-a- a byly tam ještěrky a kousaly! A paaaak... Jsem byl tady! Nikdo se o mě nestaral. Bylo to tak super! My totiž dospělé vůbec nepotřebujeme! Vlastně spolu... mů-můžeme ovládnout svět!" plácal jsem jedno přes druhé a občas se i zakoktával. Za poslední dny jsem toho řekl snad víc než za celý svůj život a moje mysl jela trochu napřed, než slova, takže jsem se různě zadrhával. Ale už jsem nešišlal, to Severka moc dobře věděla! "Jó, a věděl jsi, že ne všechny vlčice jsou cuchty? Třeba Severka, ta je mrtě krutá!" pokýval jsem hlavou, abych mu to potvrdil. A pak už se zeptal jen proto, že jsem si vzpomněl. "No a... kde ses zašprc ty?"