Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Neviděl jsem důvod v tom, proč by měly věci svítit. "Proč? Vždyť to jenom divně bzučí a dostane se ti to do té tvé nádherné srsti, a pak tam budeš mít jejich děti," odpověděl jsem. Nějak jsem nerozuměl koloběhu jiných zvířat, ale z toho, co už jsem zažil a viděl, jsem pochopil, že jsou všude rodiče a děti. Takže i tyhle světlušky musely mít potomky a nenapadlo mě nic lepšího, než Assasince namluvit, že je bude mít v srsti, když si jí tak vážila. Zavřel jsem oči, tak akorát předtím, než se mě zeptala, jestli jí to sluší. "Jsi tak krásná až to bolí," zamumlal jsem stále se zavřenýma očima.
Otevřel jsem je, až když mě nazvala kakabusem. Eh? Nechápavě jsem se na ni podíval. Netvářil jsem se... takhle vždycky? Ale vlastně ne. Spravil jsem svoji tvář širokým úsměvem a snažil se působit jako nevinné, rozzářené vlčátko. Lepší? Odolal jsem pokušení se zase zamračit a dál se koukal na oblohu s úsměvem. Přidal jsem k tomu máchání tlapek ve vzduchu a bylo ze mě snové roztomilé vlče. Pokrčil jsem rameny na její otázku, ale při druhém zamyšlení jsem nad tím doopravdy zauvažoval. Spíš jsem rozmýšlel nad tím, jestli to říkat mám, nebo ne. A nakonec vyhrála jakási touha po tom ze sebe něco konečně dostat, když mě nikdo pořádně neposlouchal. "Když... když něco řeknu ostatním a oni pak vypadají... uboze," zamumlal jsem. Nechtěl jsem přiznat, že mě nesmírně bavilo koukat se na změnu v Alastorově tváři, když jsem mu říkal všechny ty různé věci, ale ten pocit byl k nezapomenutí a chtěl jsem ho zažít znovu, a potom znovu, a zažívat ho napořád.

Její napomínání mě akorát více rozesmívalo, až jsem se musel předklonit, aby nespadl. Bolelo mě z toho břicho a nakonec jsem musel pro své vlastní dobro přestat, ačkoliv mnou občas trhnul přidušený smích, když jsem se ke stromu přiblížil o něco víc. Světlušky? Povytáhl jsem obočí a prohlédl si to, co měla na mysli. "Vždyť je to jen svítící moucha," namítl jsem a jednu zpomalenější připlácl ke stromu. Skoro jsem si uměl představit, jak zaječela předtím, než zemřela. Bylo na tom něco kouzelného, ne že ne. Zbytek světlušek jsem už nechal napokoji a s těžkým srdcem se posadil pod strom, načež jsem sebou švihl o zem a vyšpulil pupek k nebi. Roztáhl jsem se, takže jsem alespoň na chvíli působil dlouze, a unaveně zívl. Při zmínce o mojí mámě mi zacukalo v oku a nepohodlně jsem se posunul, ale jinak jsem nedal nic znát. Jsem odvážný. Dokonalý. Lepší. Zopakoval jsem si a pokrčil rameny. "Když myslíš," zamumlal jsem, abychom zase nehráli bobříka mlčení. Bylo mi jedno, kde jsem zrovna byl - hlavně, když nebyla žádná nuda.

//Ronherský potok

Dál už jsme pokračovali jen v tichosti. Přišlo mi to divné, ale očekával jsem, že to vlčice dlouho nevydrží a zase mi bude vymlouvat díru do hlavy. Jenže po pár minutách mi ticho začínalo být nepříjemné a můj zrak se také podivně horšil. Když jsem se rozhlédl kolem, Lindasa byla fuč. A sakra. Hrdlo se mi nepříjemně stáhlo a v tlapkách jsem na chvíli ztratil sílu jít dál. Nenechala mě uprostřed ničeho jen tak, ne? "Linduš...?" zavolal jsem do prázdnoty, ale můj hlas jako by se také ztrácel v mlze, která nás obalila. Alespoň jsem doufal, že nás obalila, protože jinak by to znamenalo, že mě tu ta cuchta jen tak nechala. Klid je klíčem. Zopakoval jsem si znovu - ten den jsem si to musel připomínat nějak moc. Zhluboka jsem se nadechl a s výdechem pokračoval hlouběji do mlhy.
Čím dál jsem šel, tím méně vzduchu se mi dostávalo a tím méně jsem také pořádně vnímal okolí. V jeden moment jsem na tvářích ucítil proud slz, ale nedokázal jsem určit, proč. Ty fakt asi nemáš rád svou rodinu, když mě takhle nazýváš co? Takový věci říkají jen ztracený existence, který zhebnou, protože je nikdo nemá rád, takže pod se tak hodláš vyjadřovat vůči komukoliv z rodiny, můžeš se zas otočit a všem jim řeknu, že jsi někde pošel, protože tak nevymáchanou držku nic nečeká! Ozývalo se mi v hlavě pořád v hlavě a ta slova mě tahala pořád zpátky k potoku, od kterého jsme přišli, ale přesto jsem šel dál, protože... Protože jsem měl Alastora, ne? Zatnul jsem zuby, neboť se mezi hlas mámy přimotal i ten můj, moje slova k bráchovi, a najednou jsem se pod nimi cítil jako bezmocné kuře. Chci domů. Napadlo mě, ale žádný domov nebyl. Proto jsem musel jít dál.
Mlha ustoupila a přede mnou se objevil strom - a pod ním pěkný plácek, nenarušený sněhem nebo jiným přírodním zásahem. Pod ním už se rozvalovala ta z rodu Assasinů. Takže mě neopustila, i když šťastná ze mě asi taky nebyla. Proč by taky měla být? Očividně jsem byl pro všechny k ničemu, a vlastně i pro sebe - neuměl jsem nic a nikdo mě neměl rád. Donutím je. Natočil jsem hlavu do strany a k mokrým tvářím jsem přidal hysterický smích, který se roznášel prázdný územím. Koho zajímalo, co si ostatní myslí.

//Pahorkatina dlouhých uší

A pokračovalo se dál. Linda se už znovu nepokoušela zjistit, co mě dělá smutného. To mě samozřejmě potěšilo, neměl jsem zájem něco takového rozebírat - mnohem raději bych... Si třeba hrál. Dlouho jsem si nijak nehrál, ale tušil jsem, že vlčecí hraní není pro princeznu Assasinku a jejího nástupce zrovna vhodné. Pouze jsem tak zatnul čelist, abych překonal touhu něco říct - ale z tváře mi úsměv samozřejmě nezmizel, to už prostě byla součást mého vzhledu. Smutná z tichých vlků, hm? Podíval jsem se na vlčici v mém zorném poli a trochu se ušklíbl. Nebál jsem se, že by mi vážně vytrhla hlasivky. I když vypadala dost drsně, měl jsem tušení, že jenom přeháněla. A kdyby ne, tak jsem byl celkem v háji, ale provokování mě bavilo a dodávalo mi pocit toho, že jsem důležitější. Lindu jen tak něco z míry nejspíš nevyhodilo, takže jsem se rozhodl mlčet.
Assasinka nás dovedla k další řece. Trochu jsem se zamračil, ale svolně jsem se vydal za ní, hlavu zdviženou co nejvýš. Další ostré jehličky zimy se mi začaly zabodávat do těla a nepřestaly, ani když jsme se dostali na druhý břeh. Párkrát jsem zaklepal zuby, a pak už jsem jen přemlouval sám sebe, abych se na místě nezměnil v ledovou sochu. Od vlčice přišla otázka na rozpůlence. Chvíli jsem jen tiše přemýšlel, koho má na mysli. Nebylo potřeba někam spěchat, stejně jsem nehodlal odpovídat nahlas. Udělali jsme ještě pár kroků vpřed, než mi konečně došlo, že nejspíš myslela Pána. Ne. Odpověděl jsem si alespoň v hlavě, neboť bylo příšerné těžké jen tak mlčet. Ale byl jsem rozhodnutý tuhle moji hru vyhrát.

//Osamělý strom

//Ohnivé jezero

Zavrtěl jsem hlavou. Samozřejmě, že nějaké po ní bude. Však jsem jí to říkal pořád, že je nějaká stará, a jak by se asi mohla zcvrknout tak, aby měla tolik času na život, jako já? Vítězně jsem se ušklíbl, ale už jsem raději nic neříkal. Někteří prostě nebyli tomu plánu ovládnutí světa předurčeni. Když jsem se nad tím zamyslel, vlastně byl takový předurčený jenom Alastor a nikdo jiný. Hlavou mi probleskla myšlenka, jestli na světě mám doopravdy jenom jeho, ale zase rychle někde zmizela. Zahrabal jsem ji hluboko pod zemí a stále s úsměvem jsem pokračoval dál za vlčicí.
Jak jsem přepokládal, zase tak nějak využila moji otázku proti mně. Jak jsem měl asi zneužít svoji schopnost, když mi řekla, že je smutná ze zajíců? Zakroutil jsem očima, to z ní zase padaly samé vědomosti. Přemýšlel jsem, jestli bych jí měl říct o tom, jak beru využívání výše postavených vlků já, ale nakonec jsem si zavřel tlamu na pevný zámek. Však ona se ještě naskytne příležitost, jak to využít i proti ní. Nade mnou nikdo nevyzraje, prostě... To nebylo možné. Úspěšně jsem taky odignoroval její pohled, který jako by se mě ptal na to samé, co jsem chtěl vědět od ní. Odmítl jsem na to odpovědět. Vlastně jsem ani sám nevěděl, co mě dělá smutným. Nebyl jsem smutný nikdy - nebo vlastně ne, byl jsem smutný pořád, a v tom bylo to kouzlo, ale to jsem ještě nechápal a sotva jsem rozeznával jednu emoci od druhé. Ani jsem jí odpovědět nemohl a tak jsem se rozhodl být tím jejím oblíbeným tichým vlkem. Na tváři se mi rozlil šibalský úsměv - možná by se mi ji mohlo podařit dohnat k šílenství?

//Ronherský potok

//Středozemní pláň

Ne, že by mě její osvětlení situace nějak uklidnilo - vlastně jsem ho ani nepotřeboval, ale jakkoliv jsem se na to díval, pořád jsem to nechápal. Kdo by chtěl něco takového slyšet? Zatím se mi líbila jen ta druhá část, kdy jsem měl o vlkovi říct něco pěkného. Ne snad proto, že bych chtěl být na všechny milý, ale abych z nich vytěžil co nejvíc, jak ráda říkala ona. Kdybych někomu řekl, že je hnusný, akorát bych dostal napřesdržku. Ale kdybych o nich vykládal různé falešné dokonalosti... To mohl být vcelku jiný život. Alespoň tak to fungovalo u mě a automaticky jsem předpokládal, že podobně fungují i ostatní. Na druhou stranu jsem si díky jejímu vysvětlování vzpomněl na poslední pobyt v horách. Tam jsem Alastorovi navykládal všemožné hnusné věci a pak to stočil k tomu, že by měl poslouchat jen mě, protože jen já ho mám rád. Ale... nebylo to náhodou díky informacím? O těch už mi taky říkala. Takže když zneužiju... špatné informace a pak začnu s něčím hezkým... Vyjde to nastejno? Tázavě jsem se na Lindu podíval, i když mi nijak do hlavy vidět nemohla. Ta mi ale mezitím vykládala něco o tom, jak vážně není stará a že ovládne svět dřív, než já. Pokrčil jsem rameny. "Tak ho prostě ovládnu po tobě," odpověděl jsem a přenesl pohled zpět na cestu. Kde byl problém? Když ovládne svět, tak ať - já se prostě vrátím a přeberu jí ho. Kdo že měl na své straně Smrt?
Předchozí uvažování mi stejně nedalo spát a pátral jsem v našich předchozích konverzacích po něčem, co mi prozradila Assasinka o sobě a co jsem mohl zneužít proti ní. Jenže ona se vážně zdála být dokonalá - a nebo si dávala až moc pozor na to, co říká. Mohlo to být taky výhodné? Já většinou prostě říkal to, co mi zrovna přišlo na jazyk. "Co tě udělá smutnou?" vypadlo ze mě. Alastor byl smutný z toho, že se nám rodina rozpadala, a tak jsem využil to. Ale co tahle? Nevypadala, že by jí rodina nějak zajímala a všechno používala tak nějak proti mně.

//Pahorkatina dlouhých uší

//Medvědí jezero

Nezaujatě jsem přikyvoval. Z jejího vysvětlení jsem to moc nepochopil, ale nepřišlo mi, že bych to slovo potřeboval. Bylo moc dlouhé a... spoustu věcí bylo nesprávných, kdo si to měl všechno zapamatovat? No vážně, špatně bylo říkat vlkům sprostými slovy, špatně bylo být mnou, špatně bylo... všechno. A většinou tyhle věci prohlašovali dospělí, takže být vlčetem očividně taky bylo nesprávné. Tím jsem se vrátil zpět ke svému plánu ovládnout svět a nastolit nová, lepší pravidla pro všechny - vymazat nudné dospělé a tak.
Assasinka nás vedla přes další otevřené místo, kde se na nás snášel sníh z nebe jako by se (ne)chumelilo. Oklepal jsem se, zabořil se do pokrývky sněhu a s heknutím se zase vyhrabal zpátky na všechny čtyři jen, abych to mohl za pět metrů znovu zopakovat. Ten blázen potom ještě přidal tempo a neměl jsem pořádně šanci ji zachytit, takže kdykoliv vykázala jen mini náznak zpomalení, rozeběhl jsem se, abych ji neztratil, a zase se vrátil k boření se. Sníh jako takový mi nevadil, ale i když už to nebylo tak hrozné, zima mi lezla krkem. Všechno však bylo lepší než léto, kdy jste se v podstatě smažili zaživa. A to jsem zažil jenom jedno! Tohle také nebyla moje druhá zima, ale nahoře v horách byl sníh pořád.
Pozornost jsem zaměřil až když se Lindasa pustila do pořádného vysvětlování. Takže zničit a znovu oživit. Napadlo mě. Takhle nějak to vysvětlovala, ne? Říct o někom něco špatného a pak ho pochválit a omotat si ho kolem prstu. Nějak jsem nedokázal přijít na kloub tomu, jak to mohlo fungovat. Kdyby mi někdo řekl, že jsem retard, a pak mi začal vychvalovat kožich, asi bych mu moc nepoděkoval. A to jsem byl ještě takový zakrslý, sotva chápající. Dospělí jsou těžcí. Zavrtěl jsem hlavou. Naštěstí mi to vlčice předvedla z první řady. To... tě děsně bere? Zamrkal jsem, načež jsem znechuceně vyplázl jazyk. "Nechutný," zhodnotil jsem. Ale asi účinný. Povzdechl jsem si a tentokrát se na vlčici po mém boku zadíval já, s mým obvyklým neodolatelným úsměvem a s očky plných dalších hvězd. "Ty jsi fakt stará. To žeru."

//Ohnivé jezero

Spokojeně jsem přikývl, když uznala, že jsem retard rozhodně nebyl. Ono by se o tom dalo polemizovat, ale pro nás oba bylo lepší, aby prostě uznala chybu. A vůbec, já ani pořádně nevěděl, co retard je, ale řekla to takovým tónem, že to nemohlo být nic dobrého. A pak to další slovo. Protočil jsem očima, spíš sám nad sebou, než nad každým novým slovem, které ze sebe vydala. "Já nevím, co to je," dramaticky jsem zaúpěl. Úchylárna? Znělo to jak... Ušárna. Ale to jsem si vymyslel, najednou jsem nevěděl, co znamená to slovo a co znamená to druhé. Linda se každopádně začala zvedat a tak jsem ji ochotně následoval dál. Alespoň jsem toho ze země nemusel sbírat moc, poslední dobou jsem byl menší a menší. Možná jsem se zcvrkával? Nebo všichni naopak až moc rostli. Tak či onak mě to štvalo a nezapomněl jsem cestou za vlčicí tiše proklít svoji výšku.
Blechy? Trochu jsem se zarazil, ale nezastavil se. Měl jsem pocit, že to slovo znám a vím, co to je, ale nechtěl jsem být za hlupáka, takže jsem v klidu pokračoval dál a jen tak pro jistotu se nenápadně podrbal. "Říká dobrý slova - cuchta, hysterická megera. Nikdo jinej mě tohle neučí a je nuda," pokrčil jsem rameny. Život s ostatními byl nudný a místo mezi elitou si zatím zasloužil jen Pán a samozřejmě já, že jo. No, a když se vlčice konečně začala přibližovat tomu vysvětlování, pomalu tam začala patřit i ona. "Přísahám na... na Alastorovu hlavu!"

//Středozemní pláň

"Nebyl jsem retard," zamručel jsem a div jsem si nepoložil hlavu do tlapek ze zoufalství. Jak jsem kdy mohl být retard? Vlčata prostě byla občas neschopná, no! Ona taky divně slintala a zvracela, když byla maličká, jenom si to už nepamatovala, protože byla najednou zase až moc stará. "A kousnul jsem ho jenom jednou, pak už mi to nedovolil," pokrčil jsem rameny. Tehdy jsem neměl ani pořádné pevné zuby a stejně se to Pánovi vážně nelíbilo, což jsem nechápal. Mámu jsem tehdy taky občas kousnul, když ještě dávala mléko, tak co měl za problém? A vůbec, co měla Linda za problém? Zaujatě jsem střihl ušima, když se přiznala, že ví, kde je. V očekávání něčeho dalšího jsem na ni chvíli koukal, než mi došlo, že nic dalšího nebude. "A... kde teda je?" zeptal jsem se. Kousat jsem ho už nehodlal, ale teď jsem byl starší, mnohem lepší - dokonalý, samozřejmě - a určitě bych se mu líbil. Navíc můj slovník byl silně omezený na pár slov a potřeboval jsem nějaké pořádné zbraně, žádnou starou cuchtu.
Pomalu jsem přikyvoval, alespoň pro jednou jsem něco chápal. B*zna. Došlo mi, jak se mi spolu s jejím vysvětlováním v paměti vyrojila vzpomínka na mámu a její podobné vysvětlování. Ale to oslovení patřilo jen špatným takovým vlkům, protože to vlastně bylo jedno, ale někteří si to prostě zasloužili. Kolik mu je? Zděšeně jsem se trochu odtáhl, přesto jsem nebyl o nic méně zaujatý. "Ale furt jsi mi neřekla, jak se to dělá," upozornil jsem ji. No ták, dělej. Nedočkavě jsem přešlápl.

//Medvědí řeka

Ochotně jsem pokračoval vpřed. Zima už pomalu začínala ustupovat s tím, jak mi schnul mokrý zadek, ale stejně to nebylo ono, no nestěžoval jsem si. Stěžování nebylo pro vyspělé a dokonalé vlky, jako jsem byl já - navíc jsem měl pocit, že kdybych si začal stěžovat, akorát bych od ní dostal přes držku. Ne, že bych ji za to nějak hejtil - naopak, to bylo docela hustý, že jsem si o ní myslel takové věci. Žádnou jinou vlčici jako ona jsem nepoznal a jakékoliv zakopnutí mohlo znamenat pád a já vážně nerad padal. I když... za tuhle cestu jsem to dokazoval velmi divným způsobem, ehm, řeka, ehm. Tentokrát jsme se ale zastavili u jezera a snad nám žádný další přechod nehrozil, i když tam byla ještě cesta zpátky.
Linda vypadala překvapeně z toho, co jsem jí prozradil za tajemství, minimálně z ní šla cítit nějaká změna - hlavně, když jsem jí řekl, kdo to teda byl. Takže ho zná! Došlo mi. Začal jsem kmitat ocasem ze strany na stranu a s hvězdičkami v očích ji probodával pohledem v naději, že mi řekne, kde je. "Byl jsem malej, nevěděl jsem, co je kluk a holka, natož že ono to mlíko vlastně nedává!" bránil jsem se. Vážně jsem tehdy byl ještě prcek, neboť i vzpomínka na to byla matná a pamatoval jsem si to jen okrajově. Možná to bylo štěstí, protože nikdo nechtěl takovou historku na rodinných sešlostech poslouchat. Prudce jsem zavrtěl hlavou, když mě nařknula z toho, že kecám. "Tak se ho zeptej! Pokud... teda víš kde je," zkusil jsem to a zvědavě natočil hlavu do strany. Ví to, neví to?
Ďáblíci mi blikali v očích, když mi všechno vysvětlovala. Začala sice mluvit o vlčicích, ale i z toho jsem dokázal něco málo vytěžit. Nechal jsem ji domluvit a v hlavě už si chystal další otázky, i když jsem byl opatrný, neboť jsem nechtěl vypadat jako nějaká zvědavá slepice. "Hmm... a proč bych nemohl vytěžit něco od těch tvých vlků, i když nejsem vlčice?" zeptal jsem se. Když mohla něco vytěžit ona, jistojistě jsem mohl něco vytěžit i já.

//Mahtae (s)

Hrdě jsem se ušklíbl, i když asi nebylo být na co hrdý - ale jo, byl jsem na to hrdý. Byla překvapená, takže asi znamenalo, že jsem prožil něco úžasného. Těžko ale říct, jak Lindě prozradit, s kým jsem to dělal - znal jsem ho jen jako Pána a to, jak vypadal, jsem si pamatoval jen velmi matně. Černá, bílá. To bylo všechno, a kolik že vlků tu bylo černých a bílých? Přesto... "Nevim. Byl černý a bílý, napůl," odpověděl jsem. A taky byl vážně super a nejvíc kůl, ale to už jsem nedodával, protože mi to přišlo jako až moc dětská myšlenka - a já už byl přeci dospělý, jinak bych se takhle hezky nemohl bavit s dospělými. Přesto jsem tiše doufal, že ho Lindasa zná a mohl bych ho znovu vidět. Nikdo jiný mě nenaučil lepší slovník, než on. Teda, hysterická megera, cuchta? Co víc si přát.
Snažil jsem se nedat najevo, jaký následek její chvála na mě zanechává. Totiž, nemusel jsem se moc snažit, to, jak jsem se třásl a různě poskakoval vypadalo jako nějaký záchvat a vypadat u toho hrdě bylo velmi těžké. Zakroutil jsem očima, když mi připomněla můj pád do řeky. "Nojo. Ale proč to nevidí ostatní? Život by byl tak jednoduchý, kdyby to prostě uznali," postěžoval jsem si.

//Medvědí jezero

//Smrkový les

Zajímavost? Ohavnost? Zamyslel jsem se, až jsem na moment zapomněl i na zimu - ale jen na moment, neboť jakmile jsem povolil soustředění, zase jsem se třásl a zima mě vcelku bolela všude po těle - hlavně tam, kde jsem byl předtím mokrý (teď již zmrzlý). Byl jsem na sníh a zimu zvyklý z hor, ale nikdy to nebylo takhle. Přiblížil jsem se k Assasince o něco blíže ve snaze zachytit alespoň nějaké teplo, ale nechtěl jsem přijít moc blízko, takže to nepomohlo. Ještě chvíli jsem pátral v paměti, než jsem se spokojeně ušklíbl a natáhl hlavu k vlčici, aby to náhodou neslyšel někdo, kdo to slyšet neměl. "Jednou jsem zkoušel brát mlíko od vlka, noo... tam dole, víš, ty to tam nemáš, my jo," prozradil jsem jí a zase odskočil dál. Skok mě trochu zahřál, ale také to nevydrželo dlouho a zase jsem cinkal zuby. Ušklíbl jsem se, díky tomu setkání jsem se naučil spoustu zajímavých slov a Pán mi chyběl, i když tentokrát bych od něj nechtěl mlíko, to dá rozum. Jen jsem doufal, že to stačil ona to, aby mi Linda prozradila svá tajemství.
Pozorně jsem poslouchal, co říkala, protože jsem sice umíral zimou, ale znělo to důležitě. Lepší... Pousmál jsem se. Znělo to hezky, být lepší než ostatní - a samozřejmě to také byla pravda. Zavrtěl jsem na konci jejího proslovu hlavou. "Samozřejmě, že patřím k těm lepším," odpověděl jsem bez zakoktání, naprosto přesvědčený, že nikdo lepší než já a Lindasa a Pán už neexistuje. Tohle mi trochu zvýšilo sebevědomí a tentokrát jsem se přes kameny přenesl ladně, sice s uklouznutím, ale bez namočení. Doskočil jsem na druhý břeh a hrdě se nesl vpřed.

//Medvědí řeka

Zamračil jsem se. Ona mi to vážně nechtěla říct. "A neměl bych to jako člen Assasinů náhodou vědět co nejdřív? Víš co, pak by bylo dvakrát víc jídla... a já toho tolik nesním..." zamrkal jsem na ni s prosebným pohledem. Potřeboval jsem to vědět, o tom nebyla žádná diskuze. A měl jsem v rukávu spoustu nápadů, jak to z ní dostat, mezi kterými bylo i zlechtání - což byla až poslední možnost, protože kdyby nebyla lechtivá, tak by to bylo fakt dost trapný a to jsem si nemohl dovolit. Protočil jsem očima, když začala znovu trousit poznámky na můj třesoucí se stav. Jak jsem tomu měl asi zabránit? Byla mi zima a sotva jsem ze sebe vydal jednu dvě věty. Začal jsem se trochu kolébat ze strany na stranu ve snaze najít třeba nějaký teplejší bod, ale bylo to stejně k ničemu, jako mé pokusy předtím. Proč zrovna já? Zaúpěl jsem. Tohle jsem si fakt nezasloužil. Sama seš parazit.
Zavrtěl jsem hlavou, když proti mně vytáhla přesně to, co jsem předtím řešil v hlavě. Rychle jsem se snažil vymyslet nějakou protiobranu, a nakonec mi to docela dobře šrotovalo. "Jo, nesnáší mě protože jsem tak moc dokonalý, že to nemůže vydržet," ušklíbl jsem se a postavil se, připravený rychle odejít z toho příšerně studeného místa. Oklepal jsem se zimou. "Navíc, sama jsi to říkala, hodím se do vašeho rodu výborně," máchl jsem ocasem a prohnal se kolem ní. Chtěl jsem být co nejdřív v tom jejím úkrytu. Už se to nedalo vydržet.

//Mahtae (S)

"To mi nic neříká! A já nejsem žádnej prcek!" namítl jsem. Ačkoliv se mi najednou třásly zuby a zima mi cukala celým tělem, prostě jsem musel vědět, co tím myslí - dopodrobna, jak jen to jde. "Tak... mi řekni, jak se to dělá, a já ti řeknu, jak loudím jídlo, abych nemusel nic dělat!" nabídl jsem. To nemohl odmítnout, no ne? Nadějně jsem na ni zůstal viset pohledem, než mě přepadlo kýchání a musel jsem hlavu sklonit. Každá další sněhová vločka mě na srsti pálila a huňatost po rodičích mi najednou byla úplně k ničemu. Dýchat studený vzduch navíc bolelo, stejně jako svaly, které jsem zimou různě zatínal a snažil se je zahřát - zbytečně, samozřejmě. Chtěl jsem se k někomu přitulit, jako když jsem byl menší, ale nemohl jsem. Nepotřebuju to. Opakoval jsem si a raději se dál třásl jako ratlík, čelist zatnutou, aby vlčice neslyšela, jaká zima mi vážně je.
"V h...horách. Ve smečce," vysoukal jsem ze sebe a zamračil se sám nad sebou. Takhle se dokonalý a odvážný Sirius nechoval. Zhluboka jsem se nadechl, jako by to mohlo odehnat zimu, a spustil nanovo, tentokrát bez třesoucího se hlasu. "Přidal se k tomu ještě les, ale už jsme odešli, takže... teď máme jenom les, a jinde," dodal jsem v podstatě naprosto zbytečně, ale chtěl jsem jí dokázat, že nějakou zimičku přežiju. Zase jsem si kýchnul a roztřásl se nanovo, a i když bylo těžké to ignorovat, snažil jsem se soustředit na to, co Asssasinka říkala.
Zamručel jsem, urážky jsem zrovna poslouchat nechtěl, ale což. "Mě všichni milují," zazubil jsem se přes páru, která mi stoupala od čenichu. Byla to pravda - neznal jsem vlka, co by mě neměl rád, nepočítaje moji famílii. "Je mi zima, jako co to vypadá?!" utrhl jsem se na ni, když se mě stupidně zeptala, co se se mnou děje. "Mám kožich, no a? Copak ty nic neumíš? Neumíš udělat boom vžum, bác a mít tu oheň?" zeptal jsem se s hysterickým podtónem. No tak to bylo moc. Ono to nic neumělo.

//Západní Galtavar

Pozorně jsem poslouchal, ale stejně jsem nedokázal přesně určit, co tím myslí. Nebyly vztahy jenom o olizování a přátelíčkování se? Jak se to mohlo dát proti někomu zneužít? Prostě přišel jeden a přišel druhej, bum, láska a olizování - nebylo kde tam koho oblbnout, a hlavně - k čemu? "K čemu mi je takové oblbování dobrý? A... jak se to dělá?" zeptal jsem se narovinu. Pořád jsem moc nechápal, co mi právě říkala, a byl jsem zvědavý. Pokud šlo o manipulaci ostatních, byl jsem pro každou švandu, a tohle bylo očividně něco velkolepého. Pozorně jsem Lindu pozoroval, jak se přátelíčkuje s lesem, jako kdyby to byla její oblíbená hračka. Já se akorát vyhýbal stromům, které jako by se vynořovali z ničeho nic a rozhodli se mi dát na držku stejně, jako voda a zem předtím. Nakonec jsem se dozvěděl, že se v něm narodila. Zvláštní. Jí se náš nový les moc nelíbil, v čemž jsme se lišili. "Já se narodil kousek odsud, nahoře v horách. Byl to pěknej vopruz, lozit nahoru a dolu. Tam, kde jsme teď, je líp," pokrčil jsem rameny. Ale přeci jen tam chyběl Pán. Možná ho tahle znala? Zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem si nějak zkazit její názor na mě, a ona vypadala, jako by cokoliv bez hnědé srsti hned zavraždila. Tak jindy.
Posadil jsem se k nejbližšímu stromu, protože to vypadalo, že dál už nepůjdeme. "Ve všem, duh," odpověděl jsem a uchechtl se. Jak si vůbec kdy mohla myslet, že v něčem nejsem super? Dokázal jsem ode všech vyloudit jídlo a všichni mě milovali. Měla snad se mnou nějaký problém? Do-ko-na-lý. Zavrtěl jsem ocasem. Žádná chyba. "Ale co umíš ty?" Kromě mluvení. Zamumlal jsem. Sníh si tu našel cestu mezi stromy snad víc, než na otevřeném území, kde jsme šli předtím. Co to je? Otřásl jsem se. Mokrý kožich a ještě taková kosa. Zoubky se mi začaly třást a klepat o sebe, no a čumák mi skoro začal modrat. "Zatop, ženská!"