Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 9

Pokýval jsem hlavou. Jsem zvědavý, jak dlouho. Lehce jsem protočil očima, ale vypadalo to, že to vlčice myslí vážně. Její další slova totiž byla protáhlá a neuvěřitelně dlouho jí trvalo, než dokončila větu. Bylo to možná ještě horší, slyšet její ÁÁÁ deset vteřin v hlavě. Měl jsem pocit, že mě to bude pronásledovat i ve snech. Zavrtěl jsem hlavou. "Nepotřebuju kamarÁÁÁdku. Vystačím si sám. Co tam máš dál?" prohodil jsem znuděně. A pak to pokračovalo. Do tváří se mi nahrnulo horko a skoro jsem slyšel, jak mi zabušilo srdce. "Co-o?" přeskočil mi hlas. Sakra. Přetočil jsem se na bok a nespokojeně zamručel. "Nic pro tebe," odsekl jsem. Takhle vyhozen ze své linie jsem ještě nebyl. Kdo že byla zač? Byla to pěkná nespravedlnost. Z čeho jsem si měl dělat srandu já? Chvíli jsem jen tak napjatě ležel, než jsem trochu povolil ramena a ušklíbl se. Taky jsem tuhle hru mohl hrát. "Tohle je královský nádobíčko a na to se ne-sa-há," dal jsem si záležet na posledním slově a s každou slabikou do vlčice dloubnul, aby se zase hezky posunula na svoji místečko. A kdo vůbec sahal na královské nádobíčko? Haló? Tohle mě nikdo neučil! Opřel jsem si v leže hlavu o strom, jako by vlčice mohla vidět, jak moc mi hoří tváře. Nedívat. Ne-dí-vat! Kdo tohle vůbec dělá?! Ona prostě byla jiný druh. Nevydržel jsem to a vyrazil ze mě upřímný smích.

//LOTERIE 8

Pobaveně jsem se ušklíbl, když si stěžovala na bolest. Nedělalo mi radost ji jiným způsobovat, ale měl jsem pocit, že by takhle mohl můj plán fungovat. A proč že jsem ji vlastně učil mluvit? K čemu to bude... Naklonil jsem hlavu zamyšleně do strany. Měl jsem Alastora, který byl ochotný mě poslechnout skoro na slovo. Byl jsem si tím jistým. A kdybych tak dokázal zpracovat i tuhle, určitě by taky mohla být k něčemu dobrá. Ale k čemu? Bráchu jsem měl, protože to byl jediný důvod, proč zůstávat. Proč se snažit žít alespoň trochu v symbióze s ostatními. Byl to jediné, co jsem měl. Kdyby mi ho někdo vzal... Vlastně jsem nevěděl, co bych udělal. Nikdy mi nikdo nikoho nevzal, vždycky jsem odešel já. Ale tušil jsem, že bych byl naštvaný. Kdo jsem? Zamrkal jsem a zavrtěl překvapeně hlavou. Tohle nebyl čas pro takovou krizi.
"Jo, mluvíš strašně," odpověděl jsem a pokrčil rameny. Byla to pravda. Nepřišlo mi vhodné lhát, nevzešlo by z toho nic výhodného pro mě, jen pro ni. "Zpomal. Pro mě za mě řekni třeba jedno slovo za minutu, ale pořádně. Až jednou budeš volat o pomoc, takhle tě nikdo neposlechne," pokračoval jsem. Když jsem se zaposlouchal do jejích dalších slov, zněla o dost lépe, než předtím. A mluvila pomaleji, méně. Byla to úleva. Možná proto jsem to dělal. Citlivé uši mi z toho šišlání málem upadly a teď si tu písničku skoro užívaly. Vážně by mohla přijít vhod. Zadíval jsem se na ni. K čemu... Máchl jsem ocasem. "Nedělám věci jen tak pro nic za nic. Co mi můžeš za moji přítomnost nabídnout?" zeptal jsem se. Tím bylo moje dilema vyřešeno. Ať si najde vlastní způsob, jak mi být vhod. Rozvalil jsem se břichem nahoru na kořenu stromu, abych se tak vyhnul studenému sněhu, a pozoroval ji skrz přivřené oči.

//LOTERIE 7

Málem jsem zapomněl zareagovat na jméno svého bratra, ale naštěstí si to vlčice rozmyslela dřív, než něco dodala. Povytáhl jsem obočí, ale nakonec jsem jen pokrčil rameny. Nezajímalo mě to. Překvapilo mě, jak rychle se její společnost stala nudnou a já nedokázal vymyslet nic, čím bych z toho mohl vytěžit víc. Co dělala Lindasa, aby ostatní získala na svoji stranu? Co dělali dospělí, když se chtěli přátelíčkovat? Co jsem mohl udělat já, aby se na mě každou vteřinou nehnal spánek? Pohlédl jsem někam mezi stromy. Přemýšlel jsem, jestli by nebylo lepší vydat se za Smrtí a zůstat s ní. Sledovat svět shořet a nechat duše ostatní sloužit navěky jen nám dvěma. Troufneš si na tohle, Lindaso? Ušklíbl jsem se. Smrt jsem nikdy neviděl, ale vždy hrála v můj prospěch.
Vlčice začala mluvit. Ignoroval jsem to, co říká, a soustředil se jen na špatná písmenka. Dávala je všude, ale jiné, než Š. Nehnul jsem se ani o krok - něco jsem řekl a to také platilo. Až pak to přišlo. Poškej. Rychlými kroky jsem ji obešel, ještě když pořád něco mlela, a tentokrát jsem za tu její huňku zatáhl pořádně. Posadil jsem se a vyplivl z tlamy pár chlupů, které se mi zasekly mezi zuby - ty jsem ovšem nepoužil a vytrhl jsem je spíše omylem. Smazal jsem si úsměv z tváře. Byla to hra? Brala to jako hru? Nechtěl jsem si hrát. Nechtěl jsem být ničí kamarád. Proč tohle dělám? Obrátil jsem oči v sloup. To i Rowena byla lepší. Zamračil jsem se. "Nikdo tě nebude chtít, když budeš takhle šišlat. Raději si tě předhodí jako večeři," řekl jsem chladněji, než bylo v plánu. Jsem hodný vlk. Hodné roztomilé vlče plné úsměvů. Vykouzlil jsem si na tváři široký úsměv a oči plné hvězd. "Když si nebudeš dávat pozor, budeš pořád sama... a já nebudu pořád kolem," pověděl jsem. Mělo by mi být špatně, měl bych se nenávidět. Ale nic lepšího na světě jsem neznal.

//LOTERIE 6

"Samozřejmě, od toho jsou přeci kamarádi, ne?" odpověděl jsem a vrhl na ni ze své pozice zklamaný výraz, jako bych byl smutný, že mi nevěří. Lež. Nespokojeně jsem zabručel a znovu se opřel o strom. Čekal jsem na příležitost, kdy bych si mohl do tváře vrátit úsměv, který jsem najednou musel držet zpátky. Trýznění téhle vlčice mi dělalo neuvěřitelnou radost. Naštěstí jsem nemusel čekat dlouho - nechtěla vzdát svůj boj s p*delí. Zavrtěl jsem hlavou a předstíral pobavení, i když ve skutečnosti jsem se jen usmíval a snažil se zabránit zlým poznámkám na její účet. To by se nehodilo. Obdivoval jsem svoji vlastní schopnost držet se zpátky.
"Můžeš být princezna, ale ne když budeš takováhle," naklonil jsem hlavu na stranu a na chvíli se odmlčel. Jako služebnice bys taky nebyla špatná. Chtělo se mi říct, ale nevěděl jsem, co se jí honí hlavou, a tak jsem to nechal být. Ona už stejně zase probírala něco jiného. Pokrčil jsem lhostejně rameny. "Utekl jsem sám," má slova se ztratila v jejím příšerném křiku, který musel slyšet snad celý les. Povzdechl jsem si.
Nechal jsem ji ječet a obrátil hlavu k nebi. Smrti, pomož mi. Chvíli jsem se tiše modlil slovy, které by měla být všem vlčatům zapovězena, a vrátil pohled zpět k... no, k vlčici. Ta mezitím přestala tak hulákat a dožadovala se uznání. "Dobrý," odvětil jsem vcelku znuděně. To písmeno už měla dávno umět. Pro mě byla ta horší na stupnici od Lindasy. Pouhý mžitek v mém životě. Nepotřeboval jsem se radovat z cizího úspěchu. Nepotřeboval jsem se radovat vůbec. "Zahrajeme si hru," rozhodl jsem po chvíli s očima upřenýma přímo na ni. "Když řekneš Š tam, kde nemá být... um, zatáhnu tě za ocas," ušklíbl jsem se a vyskočil na tlapky. Hravě jsem lapil do svých čelistí její ocas a bez skousnutí jsem lehce zatáhl, takže to nemohlo skoro vůbec bolet - spíš, kdyby chtěla být dramatická. Máchl jsem ocasem ve vzduchu. Naučím ji mluvit. Pak se někde zeptám. A budu mít zábavu na celý život. V očích se mi hravě zablesklo.

//LOTERIE 5

Zastavil jsem se před zavrtěním hlavy. Místo toho jsem se spokojeně pousmál a uniklo mi tiché zachechtání. Tohle bylo... jiné. Neuvěřitelně snadné. A nemusel jsem používat vlastní rodinu jako nějaký donucovací prostředek. Tělem se mi i přes zimu rozlilo teplo. Byla tak naivní. Skoro mi jí bylo líto - ale jen skoro. "Kamarádi... to jsme," řekl jsem opatrně. Zvažoval jsem každé slovo. "Ale kamarádi musí pomáhat těm, co nemůžou. Co kdybych nemohl... lovit? Co kdybych byl v nebezpečí? Dokázala by ses za mě postavit?" naklonil jsem se až nebezpečně blízko a se stejným povýšeným úsměvem jako předtím jí zíral do žlutých očí. Cuklo mi v uchu, pravděpodobně z menší dávky adrenalinu, která se mi rozproudila krví. Některé vzrušovala láska k ostatním. U mě... to bylo něco zcela jiného. A spoustu dalších věcí, které jsem tou dobou ještě neznal. "Nepotřebuji přátele, kteří se za mě neumí postavit," odvětil jsem nakonec a po přátelském gestu drknutí do hlavy jsem se zase chladně odtáhl a nechal jsem svůj úsměv spadnout, jako bych najednou o vlčici neměl sebemenší zájem. Mohl jsem se v tom pocitu utopit a nic lepšího na světě by neexistovalo.
Loli? Lhostejně jsem pokrčil rameny. Bylo to stejně pitomé jméno, jako ta planeta. Saturn a Loli. Automaticky jsem je neměl rád, planetu proto, že se kamarádíčkovala s mým bratrem a toho druhého proto, že jsem o něm věděl všechno jen v jazyce šišlavém a tomu jsem rozuměl jen z půlky. A její šišlání pokračovalo i přes moji snahu naučit ji mluvit. "Zpomal," zvýšil jsem trochu hlas, i když vzhledem k tomu, jak holčičkovsky ten můj zněl, nemohlo to na ni zapůsobit zle. Varovně, možná. "Pr," zdůraznil jsem důležité písmenko a čekal, až to zopakuje. "-del," dodal jsem. "P*del," dokončil jsem a odmítal to dál zkoušet. Pokud se jí to nepovedlo ani tak, nehodlal jsem ztrácet čas pitomostí. Šišlavá nebo ne, užitečná byla určitě.
Povytáhl jsem obočí nad její otázkou. Eh? Odvrátil jsem pohled někam do lesa, kde jsem odhadoval nyní již zaschlou kaluž krve ve sněhu. Nebylo to tak hrozné, ale sníh ji rozléval všude možně a vypadalo to jako vražedná scéna. A když už o tom mluvila, vlastně ano, bolelo to, ale tohle slovíčkaření trochu odvrátilo moji pozornost. "Ne," zalhal jsem a pokrčil rameny. Nic, co bys potřebovala vědět. Byl jsem opatrný s tím, co jsem jí říkal. Pamatoval jsem si slova Lindy a to, jak snadno se daly informace zneužít. Proto jsem jí ani nedal svoje jméno, i když jsem trochu litoval, že vůbec kdy poznala to Alastorovo. Odignoroval jsem její problém s vodou a raději se soustředil na sebe. "Napadli mě dva vlci. Měli hlad, a já byl nejblíž. Ne všichni jsou takové princezny, jako ty," cvakl jsem jí zuby před čenichem, i když v dostatečné vzdálenosti, a s uchechtnutím se vrátil zpátky do své pozice. Začínala být nuda. Vytěžit z vlků a vlčic co nejvíc. Lehce jsem se zamračil. Měl jsem pocit, že mi ta drama královna neřekla všechno, a já zůstal s tím málem, co jsem právě předváděl.

//LOTERIE 4

Pokrčil jsem rameny. Obyčejné jméno. Bylo to jen jméno. Proč by mělo být hezké? Na druhou stranu Linda také pořád opakovala něco o důležitosti mého a Alastorova jména. Fajn. Ušklíbl jsem se. Pokud šlo získat si náklonnost i jen díky jménu, proč ne. Vlčice, Nora, další planeta - kdokoliv vlastně byla zač - pokračovala v provozování nadbytečných pohybů, houpala se ze strany na stranu a v jeden moment se přesunula k mému boku. Vzpomínky na špatné časy mě nechávaly bezbranně spát, takže jsem nehnul ani brvou. Nečekal jsem, že na to prostě sáhne. Au, au, au, au, au! Zastavil jsem slova na půl cesty a vyšlo ze mě jen nepříjemné zabručení. Otočil jsem se k ní znovu čelem a lehce se opřel o strom, abych jí zabránil v jakékoliv další možnosti na mě sahat. Minimálně na nezahojené rány, které teď pulzovaly bolestí. Zatnul jsem zuby, ale úsměv mi z tváře nemizel. Nenechal jsem se rozhodit. "To je zranění. Když budeš na všechny sahat, taky k jednomu přijdeš," řekl jsem trochu hruběji, než jsem chtěl, a dlouze se nadechl. "Neměla by ses bavit s cizími," natočil jsem hlavu do strany a v očích se mi zableskli čertíci. To mi řekla vlčice těsně před tím, než mi zaryla zuby do stehna. Nechal jsem vzpomínku odvanout spolu s pohybem vpřed, kdy jsem si vlče na oplátku prohlížel já a zavadil o její srst. Byla by škoda, kdyby byla od krve. Napadlo mě, ne najednou, spíše z donucení. Odtáhl jsem se a zamyšleně zamrkal. Pořád jsem se ale usmíval. Nedělalo mi radost ostatním ubližovat takhle. Přemýšlel jsem, že bych vlčici mohl kopnout, nebo také kousnout, když se mi zabořila do rány, ale raději jsem využíval ostatních jinak. Alespoň vrah jsem nebyl.
Překvapeně jsem pootevřel tlamu, když se urazila. Vyšel ze mě zmatený smích. Takhle se snad nechoval ani Alastor. Znovu přišla otázka, jestli byla doopravdy starší, než já. Opřel jsem se o strom plnou vahou, jako by mě mohl vytáhnout a udělat mě větším. Chvíli bylo ticho, které jsem chtěl něčím vyplnit, ale nestihl jsem to. Najednou z ní vyšla otázka. Zaraženě jsem ze sebe vydal krátké ‚eem'. Tuhle otázku jsem nečekal a musel jsem polknout pocit hlouposti. Samozřejmě, vždyť nás viděla oba. Pokrčil jsem rameny. "Savior," odvětil jsem jednoduše bez známky lži na mé tváři. Byl jsem na to zvyklý. Neměl jsem zájem o to povídat si o rodině, a vrátil jsem se zpět k její výslovnosti. "Řekni p*del," zamrkal jsem nevině. Takhle nějak jsem to zkoušel naučit i Alastora. A ten už to uměl. Něco kouzelného na tom slůvku prostě bylo.

//LOTERIE 3

//Mechové dno

V zorném poli jsem zkontroloval, zda mě vlčice následuje. Následovala. Dobře. Pousmál jsem se. Netušil jsem, co mám v plánu, ale něco to bylo. Začínala tu být zase nuda a předchozí pokus o srandu mi nevyšel. Ale co mi mohlo udělat vlče, které bylo jen o něco starší než já a asi stokrát hloupější? Když se přiřítila k mému boku, udělal jsem krok do strany a pokračoval vpřed. Nešel jsem daleko, zranění se mi brzy připomnělo a raději jsem se postavil pod nejbližší strom. Zabral jsem většinu místa, tak, aby tu měla místo i vlčice, ale zároveň tak, aby případně sněžilo jen na ni. Nechal jsem jí dopovědět jakousi její říkanku, které jsem rozuměl jen napůl. Vážně je starší? Zvedl jsem oči k těm jejím. Byla to vlčice, takže nebyla tak vysoká a na první pohled bych si těch výškových rozdílů ani nevšiml, ale jen fakt, že jsem musel maličko zvednout oči, mi hnul žaludkem. Kdo se staral o to, jak kdo vypadal? Vážně mě to zajímalo. Měl jsem s nimi nevyřízené účty.
Jak se jmenuju. Zahrabal jsem v mysli první část jejího monologu. Přemýšlel jsem, jestli se představit jako Alastor, nebo jako Sirius. "Alastor," střihl jsem automaticky ušima. Nezeptal jsem se na její jméno. Nepotřeboval jsem ho - pro mě za mě to byla třeba Nora. Pousmál jsem se tím svým povýšeným úsměvem, ačkoliv se mi do něj podařilo vmísit jakousi starost, jako bych sám byl sourozenec vlčice. Překvapilo mě, jak lehký úkol to pro mě byl. Mohlo se mi nade mnou udělat špatně, ale neudělalo. Miloval jsem ten pocit. "Neviděl," odsekl jsem její slova. Kdyby mluvila moc dlouho, taky bych začal šišlat. Nedokázal jsem si to představit, ale na druhou stranu jsem měl alespoň něco, čeho se chytit. A den byl ještě dlouhý. "Měla by ses naučit lépe mluvit. Kdopak by stál o šišlavou holčičku, jako jsi ty, hm?" naklonil jsem hlavu na stranu a naklonil se k ní dopředu, jako bych chtěl něco pošeptat, ale neudělal jsem to.

//LOTERIE 2

(190)

S prázdným výrazem jsem pozoroval, jak Meinere a planeta odcházejí. Podíval jsem se na Alastora, který se do mě stále bořil a věnoval mi pozornost. Užíval jsem si podivný pocit, který se mi plížil po zádech a pohlcoval všechny zbytky naděje na dobrou budoucnost. Olízl jsem mu ucho a obrátil oči ke světlu, které sem vpouštěl vchod do úkrytu. Brácha byl můj, jen můj a ničí jiný. Žádná planeta se mi nebude plést do cesty. Tím samým vchodem v ten moment přišla velectěná alfa s nějakou holkou. Povytáhl jsem obočí - neumělo to mluvit a úspěšně jsem to odignoroval. Prohlédl jsem si ji jen tak zběžně. I ona byla větší než já, až mi málem spadla maska a zacukalo mi v oku. Ignoroval jsem dotaz vlčice a obrátil od nich pohled zpět k Siriusovi. Napadlo mě, jak moc ji vlastně doopravdy zajímalo, jak se mám. Zavrtěl jsem hlavou a nahodil si na tvář spokojený úsměv, oči plné hvězd. "Ne... to já půjdu," odpověděl jsem. Tenhle úkryt na mě byl dost těsný i když jsem byl sám. A s tolika vlky kolem jsem měl pocit, že bych se mohl rozbít každou vteřinou. O tohle tělo se musí pečovat. Z hrdla se mi dostal tichý smích. Zvedl jsem se na tlapky, které se pod vyčerpaným tělem nepříjemně třásly a svaly mě táhly zpět dolů, ale ignoroval jsem to - jako jsem v životě ignoroval všechno. Otočil jsem pohled zpět na Alastora a chvíli si ho prohlížel, jako bych odhadoval, co dál. "Postarej se o mámu," odvětil jsem a rozešel se kolébavým, ale více méně elegantním krokem vpřed. Jednou už si mě Smrt málem pozvala ke svým dveřím, tak proč by to neudělala znovu? Nechtěl jsem, aby byl Alastor sám. Prošel jsem kulhavým krokem kolem té menší vlčice, která vypadala pořád dost strhaně. Ušklíbl jsem se. Nemohla být o moc starší než já. A jak že to říkala Lindasa? Když ti to jde a líbí se ti to, měl by ses tomu věnovat.

//Mechový lesík

//LOTERIE 1

(189)

Spokojeně jsem u sebe Alastora přivítal. Položil jsem mu tlapku na záda a užíval si pocit toho, že o mě má někdo starost. Ve stejné pozici jsem jen obrátil oči na druhé vlče a začal se znovu usmívat. Po slzách zbyly jen stopy na tvářích a jinak... nic. Jako bych nikdy nebrečel. "Jsem v pohodě. Někdo musí tuhle rodinu tahat dolů, když jsi tak dokonalý dítě," zamumlal jsem trochu chladně, ale úsměv ten pocit snad vynuloval. Naposledy jsem bráchu poplácal po zádech a pustil ho. Přesně takhle to má být.
Průzkum? Obrátil jsem k Therionovi oči a trochu se zamračil, i když jsem se snažil neporušit tu nadšenou schránku. Nemohl jsem jít s nimi. Obrátil jsem hlavu zpět na tu divnou planetu. Kdyby pohledy mohly zabíjet, už by nebyl Saturn, ale Pluto. Převalil jsem se na tlapky, i když mi to na výšce moc nedodalo, a otočil jsem se k bráchovi zády, abych ho od nás odstrčil. "Víš, bráška je moc hodný," pronesl jsem tichým hlasem a úsměvem, jako bych byl na světě všechno a on nic. Tak to taky bylo. Naklonil jsem k němu hlavu a spokojeně se ušklíbl. "Drž se dál. Kamarádím se s velkým zlým vlkem, víš?" špitl jsem co nejtišeji a konečně se odtáhl, jen, abych mu pod čenich mohl vrazit svůj poškrábaný a zabalený bok. S veselým pískáním jsem se pak raději věnoval Alastrovi. Je dobře, že jsem to byl já. Zamrkal jsem a zavrtěl hlavou. "Dávej si pozor, troubo," ušklíbl jsem se a rozvalil se na zádech zpátky na listu, na kterém mě sem přitáhli. Podíval jsem se na Theriona. Znamenalo to, že tady se mnou zůstává? Alespoň nějaká zábava.

> za 440 oblázků poprosím 55 lístků.

> za 20 mušlí poprosím 2 lístky.

(188)

//Mecháč

"Udělej to," vypadlo ze mě. Ani po tom, co mi to vypadlo z tlamy, jsem se nad tím nepozastavil. Udělej to, stejně vás nepotřebuju. Stejně vy nepotřebujete mě. Zamračil jsem se. "Nebudeš o nic lepší než celá tahle famílie dohromady..." zamumlal jsem tiše, ale ozvěna úkrytu mohla ta slova dovést až k jeho uším - a nebo taky ne, to už záleželo. Vlci mě na listu dotáhli až do alespoň nějakého tepla. Chtěl jsem se rozplácnout na zemi a prospat celou zimu jako medvěd, ale přišli jsme do společnosti Alastora a nějakého dalšího vlčete. Zadíval jsem se na svoje zrcadlo. Hlavou mi probleskla myšlenka, že je dobře, že to nebyl on, ale já. Překvapeně jsem zamrkal a zaposlouchal se do slov ostatních. Saturne? Saturn? Kdo se ku*va jmenuje Saturn? Nadějně jsem mrknul na Theriona, který jako by se ale zasekl uprostřed věty. Takže žádné rozplácnutí se nebude.
Skvělý. Zakroutil jsem očima, ale v mžiku oka se mi ztrápená tvář rozzářila úsměvem a v očích jsem měl skoro hvězdičky. "Bráško!" rozjasnil jsem se a máchl ocasem. V zorném poli jsem ovšem stále pozoroval toho druhého a kdybych neměl dost práce s přetvářkou na obličeji, celej svět by shořel. Takhle to nemá být. Zatnul jsem i ve svém úsměvu zuby. Alastor měl být můj a ničí jiný. Ale možná i s tímhle se dalo pracovat. Linda by určitě na něco přišla - nikdy jsem nevěřil, že bych tu drama nánu nazval jediným normálním obyvatelem lesa. Obrátil jsem pohled na Meinera bez jediné změny výrazu. Pořád taková roztomilá princezna. "Já? Trn v zadku? Řekl jsem něco špatně? Nechtěl jsem vás urazit!" přehodil jsem stejný výraz i na Theriona, ale u něj jsem už svěsil koutky a začal tiše natahovat, načež jsem z očí vyplodil i pár slz. Nebyl to těžký úkol, vzhledem k tomu, že zamračit jsem se původně neplánoval, ale nevydržel jsem se přes bolest přetvařovat jako veselá kopa - ale ono i ta smutná verze ušla.

Moje protestování mi bylo k ničemu. Ta věc... ta věc mě prostě čapla a začala si to šinout cestu skrz lesem. Pomozte mi někdo. Zavrátil jsem v náruči golema hlavu na Theriona, který zavolal moje jméno. "Co?" vyprskl jsem. Nelíbilo se mi, jakým pohledem na mě ten vlk koukal - i když jsem na to neměl sebemenší právo. Ale což. Byl jsem zraněný. "Nejseš můj táta," procedil jsem skrz zuby a nenávistně odvrátil pohled vpřed, abych měl alespoň trochu přehled, kam mě ten magický výmysl táhnul. Došli jsme až ke vstupu do úkrytu, kam jsem těsně před svým výletem tak nějak nedobrovolně zahučel. Nechal jsem se usadit na list - kde se to tady vzalo? A trucovitě našpulil pusu.
Překvapeně jsem poskočil dopředu, když Meinere list čapl jak kdyby ho chtěl sežrat i se mnou a málem mě nechal za sebou. Náhlý pohyb mě upozornil na bolest a raději jsem zbytek cesty už jen mlčel a držel si přední tlapkou bok, kde se pod listem skrývalo pár nehezkých škrábanců. Zamračil jsem se. Nemohl to být třeba Alastor nebo ta čůza Rowena? Proč zrovna já? A vůbec, kdo si dovoloval na nejmenší?! Sotva jsem viděl přes všechny ostatní, měl jsem se nějakým záhadným způsobem dostat na vrchol potravního řetězce a ještě tohle. Hlavou mi ovšem stále zněla ozvěna vlastního křiku a pořád jsem měl ve vzpomínce tvrdě vyrytou bolest, když se zuby vlčice pomalu zanořovaly hlouběji a hlouběji do masa. A tak jsem raději mlčel a plánoval tichou pomstu, ale moc jsem nikoho neproklínal. Měl jsem tušení, že bych ještě od těch magorů tam nahoře dostal na přes držku.

//Mechové dno

Spal jsem dostatečně tvrdě na to, aby mě nevzbudilo všemožné povídání kolem. Mělo mě napadnout, že tenhle život je jen dočasný stav. Alespoň nějaká dobrá zpráva. Byla to moje chyba. I ve spánku jsem se zamračil. Chtěl jsem z toho vinit někoho jiného, ale já neutekl dostatečně rychle a neprokoval jsem z dostatečné dálky. Chtěl jsem vidět mámu a vpálit jí to do obličeje, že nějakou tak důležitou zkušenost nikomu neoznámila, když její děcka byla očividně to nejhorší, co se kdy narodilo. A vůbec - její nejmilovanější syn byl zraněný a celý promrzlý a ona si někde vyhřívala zádel. Někdo by jí měl vyřídit, ať udělá to její expecto patronum a dohopsá až sem. Napadlo mě, ale spánek si mě stále držel pevně ve svém objetí, takže jsem nic nahlas říct nemohl. Kdyby to šlo, zakroutil bych očima. Nebylo to přeci ani tak špatné, ne? Ale bolelo to, a příšerně. Měl jsem právo na to působit nějaké drama! A ta krev vážně byla všude. Líbilo se mi dostávat tolik pozornosti. Chtěl jsem zneužít dobra těch dvou, ale pak jsem si vzpomněl, jak takové provokování dopadlo minule, a raději jsem zůstal spát.
Byl jsem jako tuhoň, dokud se mých ran nedotkla voda. Vykulil jsem oči, jako kdybych nikdy nespal, a se zasyčením se přitiskl ke stromu - který mi samozřejmě nepomohl a neměl jsem ho rád. "Au?!" vyjekl jsem překvapeně a sledoval, jak vlčice, Launee, zase mizí mezi stromy. To už se k nám ale kolébala jakási stvůra z hlíny a mechu. He? Zamrkal jsem. Ponese? Mě? Tohle?! Zavrtěl jsem hlavou. "Tohle mě rozhodně nikam neponese! Co to vůbec je?! Zbláznili jste se?!" jel jsem si tu svou a hysterie z neznámé věci mi konečně do hlasu vrátila trochu toho holčičkovského zvuku. Tohle mě rozhodně nikam neodnese.

Vlastně jsem nebyl rád, že mě někdo přišel zachránit. Možná jsem si to nezasloužil, možná jsem prostě chtěl už mít pokoj - možná jsem se prostě jen styděl, že mě někdo vidí takhle. Já byl ten úžasný a odvážný, přítel Linduš a naprostý odpad rodiny, čímž se samozřejmě v celé historii pyšnili jen ti nejlepší vlci. Všichni můžou shořet v pekle. Zamračil jsem se. Za všechno mohla máma a její upsání Smrti. Očividně si mě k sobě volala až přehnaně často.
Přivřel jsem oči, když kolem mě začaly hrát všemožné zvuky, jako by Gallirea hrála svoji píseň. Nastražil jsem bystré uši, ale mezi nádherou jsem dokázal zaznamenat i úzkost a strach - ať už patřila tomu vlkovi nebo mně. Slyšel jsem skrz klid i všechna slova, která mě připravila o domov a dětství, a na chvíli jsem zapomněl na bolest z ran, které se nyní k těmto událostím přidaly. Chtělo se mi spát, ale nechtěl jsem být tak slabý. Všichni kolem si nosili čenich vysoko do vzduchu a ležet jen tak na zemi bylo akorát pro smích. Zatnul jsem zuby a v jeden moment jsem se pokusil i vstát, ale pohnul jsem se sotva o pár centimetrů a raději toho nechal. Zaposlouchal jsem se do konverzace, kterou mezi sebou ti dva vedli.
"Hele, jsem tady taky!" upozornil jsem na sebe, když už jsem měl dost toho, jak mluví o mé záchraně, zatímco jsem dost očividně umíral. Umíral, chápete to? Jenže Vlkova magie mi pořád zavírala oči a možná... možná bylo v tu chvíli vážně lepší spát. Unaveně jsem se ušklíbl a podíval se na hnědého vlka. "Alespoň můžeš říct Lennie, co z jejích milovaných dětí... vyrostlo," zamumlal jsem a konečně se nechal vzít zpátky do té tmy. Žádné sny, nic. Nenáviděl jsem to. Ale alespoň jednou na tom bylo něco uklidňujícího, když mě v životě čekala jen bolest a lítostivé pohledy. Nenávidím je.

Střídal jsem to mezi spaním a mrznutím. Když jsem se probudil, ucítil jsem jen ostré bodnutí zimy a tělo v bolesti, i když jsem stále ležel nehybně. To mě donutilo oči zase zavřít a vrátit se zpátky do nekonečné tmy. Přemýšlel jsem, jestli jsem byl prostě moc slabý. Byl jsem malý, ve všech ohledech - měl jsem právo na to jen tak ležet a truchlit. Prostřední dítě. Chtěl jsem domů, ale domov jsem neměl. Vlastně nebyl ani nikdo, kdo by o mě mohl mít starost, takže jsem rovnou mohl na kraji lesa konečně uskutečnit setkání s kmotrou Smrtí. Seděli bychom spolu na kraji nějakého útesu a pozorovali, jak celý tenhle kraj shoří. To by se mi líbilo. Jenže ani tahle cuchta ne a ne přijít, a tak jsem pořád ležel, spal a mrznul - záleželo.
Najednou mi bylo tepleji, než předtím. A pak ještě tepleji, až zima skoro nebyla vůbec můj problém. Sníh, který pomalu v teplém vzduchu roztával, se mi ovšem dostal do rány a to už můj problém byl. Zasyčel jsem a posunul se, přičemž to akorát bolelo ještě víc. Ale zem už byla měkká. Až podivně měkká... na zem. Mech? Unaveně jsem zamrkal, abych rozehnal mlhu, kterou jsem před očima měl. Stál přede mnou ten hnědý vlk, který nás tu přivítal poprvé. Jméno? To už jsem zapomněl. A pak tu taky byl Meinere. Jupí. Nedokázal jsem se přimět k jakékoliv radosti a akorát jsem se zamračil. Nějak jsem nevěděl, co dělat, a nesnášel jsem ten pocit.
"Bolí to," oznámil jsem jim chraplavým hlasem, který mi zůstal po tom křiku. Mezi bolestmi jsem stihl zadoufat, že mi to nezůstane, protože jsem odmítal chodit po Galliree a mluvit u toho jako stoletý páprda. Dalo se říct, že mi ti dva vlci do kebule moc ponaučení nevyryli. Spíš jen fakt, že čím rychleji zdrháte, tím lepší to pro vás bude.