Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mechový lesík

Od čenichu mi stoupala pára, která se ztrácela v hustém sněžení. Byl jsem najednou celý bílý, úplně celý, bořil jsem se po kolena ve sněhu a drkotal zuby. Tak kde to maj?! Chtěl jsem se nějak dramaticky rozvalit na zemi a čekat na nějakého spasitele, no když jsem si uvědomil fakt, že mrazem už necítím končetiny, odmítl jsem se jakkoliv s tím sněhem dál spojovat. Nebeskou bránu mi otevřel až vstup do úkrytu - i když to nebyl zrovna ten, co jsem hledal, ale všechno se počítalo.
Vtrhnul jsem do úkrytu tak trochu jako jedno sněhové dělo - nezáměrně, samozřejmě. Moje elegantní kroky, abych zapůsobil na všechny ostatní, se ve sněhu zasekly a letošní zimní nadílka mě vyplivla dovnitř. Přistál jsem na tvrdé zemi tlamou napřed, až to cinklo, jak se mi setkaly zuby. A...u. Rozmrkal jsem se, abych zahnal slzy, a automaticky se začal zvedat. Tohle jsem už dlouho nevedl, nějaké brečení, pche. Co kdyby tady byl Meinere? NEBO LINDASA?! Sakra. Zamlaskal jsem a nechal bolest vybrnět. Naskytl se mi pohled na nějakou zeleno... modro... zele... no, na nějak barvu na ocase. Měla to být nějaká náhražka světla? Moc ho tady nebylo. Ale ta barva taky nesvítila, no... po bližším prozkoumání patřila ještě tmavšímu stvoření, takže to vážně mohlo být jako slunce. Ha, čas pro mě! Zahodil jsem svůj příšerný pád za hlavu a připlížil se k neznámé zezadu. Vlčice! Možná jsem mohl vyzkoušet to, co mě ta drama královna naučila? "Čauky," pozdravil jsem trochu nejistým hlasem. Nějak jsem nevěděl, co se všemi těmi vědomostmi dělat, tak jsem prostě jen nahodil ten nejroztomilejší výraz a čekal.

He? Ona prostě... odešla. Najednou mě nikdo nesledoval a byl jsem sám. Tak takhle by to nešlo. Zamračil jsem se a s dramatickým odfrknutím jsem se vydal napříč lesem, třeba najít někoho na šikanování, třeba... Čůrat! Poskočil jsem a trochu přidal do své líné chůze, hlavně, abych našel nějaké tajné místečko. Zabořil jsem to pod sněhem, vyšvihl svoji tlapku ladně do vzduchu a čůral jako pán. Sledoval jsem proud a culil se nad tím, že kdyby byla soutěž v nejlepším záchůdkování, byl bych jasný vítěz. Hm? Přimhouřil jsem oči do hustého sněžení. Je to... žlutý? Zavrtěl jsem nadšeně ocasem. Dobrodružství jenom pro mě? Ty, veverko! Jste svědkem, můžete nám vysvětlit, jak se bílý sníh stal žlutým? Utíkáte? Hm. Ale detektiv Sirius mohl tu záhadu vyřešit sám! Svědci jsou stejně k ničemu, jenom vedlejší charakter, aby se mohl ten hlavní co nejvíc vytahovat. A kdo jiný by měl být ten hlavní, charakter, když ne já? No? Nikdo!
Možná to chutná... jako maso! Maso sice nebylo nikdy žluté, ale... jeden nikdy nevěděl. Přičichl jsem si k žluté hromádce, ale zaštípal mě jen studený vzduch. Hm. Zamračil jsem se. Prostě jsem to musel ochutnat hned! Otevřel jsem tlamu dokořán, vyplázl jazyk a přejel jím po kupičce. He... heeeeee? Z hrdla mi vyšel jakýsi pištivý zvuk. V jedné vteřině jsem byl u žlutého sněhu a v druhé už jsem utíkal sněhem o deset metrů dál. "Fuj, fuj, fuj, fůůůj!" Ječel jsem u toho pištivým hlasem, který všemu dodával třešničku na dortu. Nikdo to neviděl. Nikdo. To. Neviděl. Celý rozlámaný ještě z předchozího výletu jsem se rozplácl u nejbližšího stromu a traumaticky oddechoval. Možná... možná jsem si nějakého toho svědka měl najít. Eww. Zabořil jsem hlavu mezi tlapky. Já, takový elegantní princ! A ono tohle. Beztak to byla nějaká past.
Chvíli jsem se na studené zemi převaloval a samou únavou nemohl usnout. Možná to prostě chtělo nějakou pohádku? Ale já žádnou neznal. Chytrá vlčice si jednou řekla... Se*u na to... a žila šťastně až do smrti. Hah. Spokojeně jsem se zazubil a naposledy se protáhl. Sníh mě studil na břichu, ale naštěstí ho pod stromem nebylo tolik, takže jsem se nijak nebořil. Sice to asi nebyla ideální situace, spát na sněhu... Ale já přežil všechno. Sice jsem to nikdy nezkusil, ale nebylo nic, co by mě mohlo porazit - a když jsem přežil drama královnu Lindu a hysterickou megeru matku, nějaký snížek mě neděsil. Dokud není žlutý. Tři, dva, jedna a spal jsem jako zařezaný.
Jenže ani ten spánek mi dlouho nevydržel, jako bych musel být pořád v pohybu. A... nebo za to prostě jen mohl ten studený sníh. Taková... z... zima! Kde tady mají jeskyni?! Zamručel jsem a rozespale se teda vyškrábal zpátky na tlapky - to byla pěkná otrava. A než jsem se nadál, byl jsem úplně v čudu.

//Východní úkryt

Lindasa už nic neříkala, ale to bylo jedno. Pokrčil jsem rameny, bral jsem to tak, že uznala svoji porážku a já mohl být spokojený. Oklepal jsem se, abych trochu probudil unavené tělo. Se zívnutím lva jsem se postavil vlčici do cesty a chvíli ji pozoroval, abych zjistil, co bude. Taky jsem nebyl úplně na mlčení, to bylo jasné. Nebyl jsem tak vysoký, abych viděl, po čem se to rozhlíží, tak jsem se prostě rozhodl to zneužít. Už dlouho byla nuda."Proč tak koukáš? Ne, že bych se divil, je těžký se na tohle nedívat," zachechtal jsem se na samce až moc vysokým dětským hlasem a ukázal tlapkou sám na sebe. Alespoň něco jsem od Lindy pochytil. Když už jste dokonalí, neměli byste to vědět sami, že jo - je důležitý to všem připomínat alespoň desetkrát za pět minut. Dlouze jsem se protáhl, přesně jako kočka, a rozešel se dál, když už to vlčici tak trvalo. Netušil jsem, kam dál - les jsem neznal, to byla jedna věc, ale spíše... jsem najednou zase neměl žádný cíl. Nuda. Zakroutil jsem očima.
Nad hlavou se mi ovšem najednou rozsvítila žárovka a v očích mi zablikali růžoví ďáblíci s šatičkama. Zvedl jsem ocas vysoko do vzduchu a vrtěl s ním jako pomatený. "Meineeereeeee!" protáhl jsem zpívajícím hláskem zatímco jsem si klusal mezi stromy, zubatý úsměv na tváři a nanejvýš spokojený. Zpomalil jsem jen, abych se ohlédl za sebe a zkontroloval, jestli jsem sám, nebo jestli by mohla být větší sranda s tetkou Lindasou. Jdeme? Zamrkal jsem jako neviňátko. Já stopovat neuměl. Ona určitě jo, pokud se zrovna nenaparovala.

//Ještěří lučina

"Jo? Tak se ukaž?" vyzval jsem ji hned, jak se začala bránit. Spokojeně jsem se zazubil a pokračoval vpřed. Tady už jsem to znal, minimálně po pachu - došli jsme na území smečky. Všechno se tu mísilo do jednoho a dráždilo mi čenich, kterým jsem ještě jednotlivé pachy pořádně nedokázal rozeznat. Nebyla tu taková zima, jako na otevřených místech, a vlastně jsem byl i rád, že máme kde složit hlavu. Zabořil jsem to u prvního stromu, který jsem viděl, a odmítal se hnout dál. Jakmile jsem vyřadil své tlapky z provozu, ucítil jsem přemožené svaly a taky jsem musel trochu sbírat poztrácený dech. Ale zvládl jsem to. Hrdě jsem se ušklíbl. Ani jsem si nepostěžoval.
"Eh, tam někde s mámou. U Theriona," pokrčil jsem rameny. Nechtěl jsem, aby za ním jen tak najednou šla, ale nechal jsem to být a raději se zase začal sbírat, abych ji mohl následovat a zabránit nějaké katastrofě, kterou by mohla způsobit. Hlavně, že už jsme se nechystali jít někam dál.

//Zarostlý les

Další otevřené místo, další sníh, který nám padal na hlavy. Vlastně to bylo docela příjemné, takové hezké studění. Už mi nebyla taková zima jako předtím, ani jsem netušil, kde mě to přešlo - a tohle bylo takové standartní počasí v horách, kterého jsem se už nemohl zaleknout. Nakonec jsem byl docela rád, že jsem vyrostl tam. Alespoň jsem si teď nestěžoval jako nějaká slečinka, to by mi Linda nejspíš neodpustila.
Pokrčil jsem rameny. Nepřemýšlel jsem nad další odpovědí moc dlouho. "Tak vezmu tebe, protože on nemá zájem o vlčice jako ty. Nebude tě brát za krásnou jako já a nechá tě trčet někde v díře. Takže... tě vezmu k sobě, a pak se uvidí," odpověděl jsem. Neměl jsem ovšem v plánu si Lindasu na ovládnutí světa nechávat - chtěl jsem jen zavést pár pravidel navíc a pak se zase vypařit. Vládnutí nebylo pro mě, ale na druhou stranu jsem rozhodně nechtěl, abych musel každé ráno vstávat a klanět se k nohám nějaké cuchty z Assasínů. "A vůbec, proč to řešíš? Neumíš ani rozdělat oheň a pochybuju, že by pro tebe teď kdokoliv z těch... lepších lepších... hnul prstem," zavrtěl jsem hlavou a znuděně přidal do kroku. Někde na obzoru už jsem viděl stromy a tiše jsem doufal, že tentokrát je to ten správný les.
Meinere. To už jsem rozhodně slyšel. Svůj pochod jsem zrychlil pomalu na běh. Byl čas obohatit si slovník!

//Mechový lesík

//Bažiny

Konečně jsme opustili více méně bahnité místo a já zase přidal do kroku. Pomalá chůze nebyla pro mě a ještě se brodit přes všechny ty břečky - měl jsem malé tlapky, nemohl jsem prostě jen tak chodit křížem krážem celou zemí a nestěžovat si. Navíc už mě z toho chození začínalo všechno bolet a dech jsem tak tak udržoval v klidu. Kolem našeho nového lesa jsem to neznal a zbylo mi jen doufání v to, že brzy budeme zase zpět.
"Půjdu za Smrtí," zahleděl jsem se vlčici hluboko do očí, naprosto smrtelně vážný výraz na tváři. Kdybych nebyl dost silný já, o čemž jsem pochyboval, prostě bych došel za ní - došel bych tam první, před Alastorem, a uvázal další smlouvu. Podobně, jako to udělala máma. Tuhle hru prostě mohl hrát jenom jeden a já měl všechny karty k vítězství.
Chvíli jsme pokračovali zase naprosto tišší, no Linda na sebe nenechala dlouho čekat a zase otevřela tlamu. Tentokrát jsem k ní zaujatě trhl hlavou a tak tak zastavil ocas, kterým jsem původně chtěl zavrtět. Ona byla ohledně všeho tak klidná - taky jsem takový chtěl být. "Nejmenuje se rozpůlenec, ne?" zeptal jsem se místo nějakého nadšeného šaškování. A nejmenuje se ani Pán. Měl jsem pocit, že jeho opravdové jméno už mi někdy někdo říkal, ale stále jsem si ho spojoval jen s tou hloupou přezdívkou, kterou si on sám tak nějak vymyslel.

//Ještěří lučina

//Ježčí mýtina

Sice jsem občas byl jako neřízená střela, ale tentokrát jsem se držel těsně za vlčicí, div jsem ji nekousal ocas. Dával jsem si dobrý pozor, kam šlapu. Nevěděl jsem, co by se mohlo stát, ale i Assasinka změnila podobu svojí chůze a tohle území se celkově zdálo tak nějak rozbité. Několikrát se mi tlapka zabořila hlouběji, než bych chtěl, a to mě vyděsilo natolik, abych ani nezkoušel jít trochu rychleji. Ne, že bych se něčeho bál teda, že jo.
Pokrčil jsem rameny - její chyba, že je neviděla, co jsem s tím zmohl já. Pobaveně jsem se nad její teorií o bráchovi zasmál, ale ve skutečnosti mi její slova začala hlodat v mysli a najednou jsem z toho byl celý nějaký nervózní. Vážně by to mohl udělat? Ne. Byl tak rozebraný, že už to více ani nešlo, a nevěřil jsem, že by se mnou dokázal takhle vymést zem. Ale na druhou stranu... "Tak ho prostě zabiju," odpověděl jsem bez sebemenšího zaváhání a propletl se kolem ní, jako bych se bál, že bych s ní snad mohl navázat oční kontakt po tom, co jsem vypustil z tlamy. To... bylo špatně. Takhle nebylo správné přemýšlet, nebo bylo? Odstranit slabší a nechat jen ty, kteří si to zaslouží. Co teď?
Naštěstí jsem nezahučel do rozvodněné země - teda, naštěstí pro mě, naneštěstí pro Lindasu. Zavrtěl jsem hlavou, byl jsem překvapený, že vůbec nad něčím takovým uvažovala po tom, co jsem jí o mámě navykládal. "Já se takhle toulal vždycky," zamumlal jsem v odpověď, najednou zase trochu nejistý ohledně všeho, co jsem pouštěl z tlamy. Připadal jsem si trochu bezradně, koneckonců jsem byl pořád vlče a mozek jsem z toho všeho měl zavařený. Uniklo mi i další hysterické zachechtání nad čímkoliv, co se mi zrovna prohnalo hlavou.

//Zarostlý les

//řeka Tenebrae

"Ale-" namítl jsem, no ani jsem to nezkoušel dokončit a jen poraženecky svěsil hlavu, i když jsem to nechtěl přiznat. Jenže vůči ní prostě nešlo vyhrát - a kdo vůbec potřeboval vyhrát? Ať si myslí, co chce, však ona uvidí, až jednou poletí do propadliny a zpátky už se nevyškrábe. Vlastně to byla vcelku milá představa a v očích se mi zablesklo. I když... byl ještě čas. Teď se docela hodila a až bude nudná, tak se jí prostě zbavím. Na tomhle světě bylo místo jen pro jednoho, dva vlci ho ovládnout nemohli.
"Je to dvojče. Kdyby ho tam neměl, tak by nebyl dvojče, duh!" poučil jsem ji, jako kdyby neměla tušení, jak život dvojčat vlastně funguje. Ale počkat - ona neměla, protože by raději zhebla, než sdílet svět s někým, kdo vypadá stejně. Stejně si myslím, že znám
i hezčí. Nakrčil jsem čenich, ale raději to nechal být - ať si žvatlá, co jen chce.
"Kam nás to proboha táhneš?" zamručel jsem, když jsem v dálce uviděl jakousi polorozpadlou zem, vodu, no, všechno možné - ale rozhodně to nevypadalo hezky. Copak se najednou naše výsost rozhodla se ušpinit? Už jsem nic nechápal.

//Bažiny

//Kopretinová louka

Ano, přesně to jsem očekával. "Ale až všechny přežiješ, budeš úplně sama a budou tě obdivovat maximálně tak... švábi, ty krasavice," oplatil jsem jí to, dokonce i vcelku rychle, i když nějaká mezera tam byla a bylo vidět, že jsem nad svojí odpovědí přemýšlel. Ale to půjde. Jednou v tom budu lepší, než ty. Ušklíbl jsem se. Už teď jsem byl v mnoha věcech lepší než Alastor a bůh ví, jak to bylo s Rowenou. Ani jsem nevěděl, jestli ještě žije, a bylo mi to úplně jedno. Všechno bylo v míru. Jen já, Alastor a tohle individuum vedle mě.
Spokojeně jsem se zazubil a odolal pokušení poděkovat. Tady žádné slušné vychování neplatilo, ačkoliv jsem díky jejím pochvalám málem vrněl jako kočka, a to to ani nebyly pořádné pochvaly. "Eh, snaží se," pokrčil jsem rameny a snažil se vymyslet nějaké plus, které by pro nás mohl Alastor mít. "Ale když se představím jako on, tak pak půjdou nadávat jemu a né nám!" rozzářil jsem se najednou a zavrtěl ocasem. Upřímně? Byl to geniální nápad a pořád jsem zapomínal na to, jaké má být dvojčetem vlastně výhody. Linda tomu vůbec nerozuměla, však už měla řeči, že by svoje dvojče zabila - ale na druhou stranu by pro sebe alespoň měla zrcadlo. Z nějakého důvodu jsem začínal mít pocit, že nejsem zase až tak špatný, alespoň ne ve společnosti Assasinky, protože tu už nešlo překonat. Ale alespoň měla nějaký titul.

//Ježčí mýtiny

//Osamělý strom

Když se znovu objevila ta mlha, držel jsem se u vlčice blízko - možná až moc blízko, ale nechtěl jsem, abych ty věci viděl znovu. Nějaký osten u srdce tam byl, ale spíše jako pozůstatek, vzpomínka na to, co v mlze předtím bylo. Jinak nic. Prostě jsme prošli a byli jsme venku. To vážně? Zarazil jsem se a zase se trochu vzdálil. Byl to všechno předtím jen výplod mé hlavy? Protože to už bylo vážně moc, já si často myslel kde co, ale tohle se mi rozhodně nelíbilo.
"Hej, až umřeš, tak budeš potřebovat někoho místo tebe, ne? Přece tam nedosadíš ty svoje milovaný zajíce," zasmál jsem se a natočil na ni hlavu v očekávání dalšího vyprávění o tom, jak je nesmrtelná a že nikdy nezešediví. Napadlo mě, kde se taková vlčata shání, jestli je prostě někdo někde sebere nebo tak, ale raději jsem se neptal. Měl jsem... tušení.
"Já se ani neptal. Prostě tam zůstávám," pokrčil jsem rameny. "Zapojil jsem s Alastorem smutný kukuč a historku o příšerném otcovi a šlo to samo," dodal jsem s hrdým úsměvem. Na to divadlo, co jsme tam předvedli, jsem byl obzvláště pyšný, i když to ta baba, co si říká máma, všechno zkazila. Stále plný energie jsem skočil před vlčici a nahodil na tvář ten nejsmutnější obličej. Začal jsem popotahovat a po půl minutě nemrkání mi po tváři stekla slzička. "Ta-tatínek... opustil nás a, a mlátil nás... Nemáme... ne-nemáme kde žít!" zaúpěl jsem a trhavě se nadechl, jako kdybych přes slzy ani neviděl. V momentě jsem byl ale zase vedle Lindy, tvář sice mokrou od slz, ale s ďábelským úsměvem a čertem v očích.

//řeka Tenebrae

Vystačil jsem si s jejím potvrzením. Nechtěl jsem, aby si s ní kdokoliv cokoliv vyřizoval, dokud to nebylo nutné - vždyť byla docela fajn a po pár pokusech jsem uznal, že ji z míry jen tak něco nevyvede a neměl jsem šanci. Pod jejím pohledem jsem vypadal alespoň trochu normálně a ne jako nějaký pavián utržený ze řetězu. Ne, že bych nevypadal jako pavián elegantně - ale neprovozoval jsem tu svoje čáry máry fuk a dej mi nažrat. To by jen tak neprošlo.
Samozřejmě. Zavrtěl jsem hlavou. Také jsem se chtěl mít takhle rád - a vlastně jsem se měl tak moc rád, ale neměl jsem potřebu to každému připomínat minimálně jednou za pět minut. Ale tohle tělo nemá chybu. Nenápadně jsem se prohlédl, jako bych se za to měl stydět. Každopádně jsem žádného jejího Shaa neznal a neměl jsem zájem si s ním hrát. Hry byly pro vlčata a já... byl lepší než to.
"Nemusím dělat to, co sám nechci, takže tiše, Assasinko," zopakoval jsem její vlastní slova a znovu se kolem ní s pobaveným úšklebkem protáhl, abych byl první - kamkoliv mě vedla tentokrát.

//Kopretinová louka

Wow. Zachechtal jsem se. Co jiného že jsem čekal? "Fajn, takže jestli někdy... někomu řekneš naše tajemství nebo zneužiješ mého bratra, pošlu... třeba rozpůlence, aby si to s tebou vyřídil. Mám svoje kontakty," s úšklebkem jsem se zvedl ze země a líně se protáhl, podobně jako kočka, a považoval tak téma za uzavřené. Neměl jsem těch kontaktů moc, ale znal jsem pár dobrých dušiček, které by si dokázaly poradit i s královnou od Assasinů. To, jestli ty dušičky byly ochotné a měly mě rády, už byla kapitola druhá a přísně tajná.
"Hm? Ty bys chtěla hrát?" povytáhl jsem obočí. Nebyl jsem si jistý, jak reagovat - s ní si nebyl nikdo jistý ničím. Navíc jsem měl pocit, že kdyby chtěla hrát, zvrhla by se prostá hra na schovávanou v nějakou morbidní hru na lovce a kořist.
"He? Neříkal jsem už dneska, že nás prohlašuju za příbuzný? Copak ti nestačim?" zamručel jsem naoko naštvaně a rozhodl se do toho přidat trochu dramatu, neboť všechno kolem začínalo být neuvěřitelně nudné. "Lindoooo! Přeci bys mě hned nevydědila, jsme kámoši, no ne?" zazubil jsem se takovým tím rozzářeným úsměvem a přisunul jí svoji palici skoro až k čumáku, jako bych se chtěl lísat - což jsem ve skutečnosti nechtěl, proto jsem také zůstal zkameněný jen těsně před ní.

Měl jsem pocit, že nic nechápe, a bylo to podivně frustrující. Chtěl jsem, aby měla jasno a, co já vím, aby mě třeba obdivovala, řekla, jak jsem geniální. Já ze sebe taky vysoukal, že je krásná až to bolí, tak mohla alespoň říct, že jsem chytrý jako... Něco chytrého, netušil jsem, co je v tomhle světě dostatečně chytré, aby se mi to vyrovnalo. Ona to totiž očividně nebyla. "Nevím. Co máš ráda?" zeptal jsem se i přesto, že dávala jasně najevo, že ji nějaké přísahání příšerně obtěžuje. No vážně, co měla za problém? Chtěl jsem jen mít pojištěné, že to nikomu nevyžvaní, a lepší přísahat později, než vůbec. Navíc pokud by to vyžvanila rodičům, nebo minimálně někomu jim blízkému... Bylo by hezky po mně a žádné ovládání světa po Lindase by se nekonalo, což jsem nemohl dopustit. Kdo by si nechal ujít hru na přátele, aby pak nakonec mohl tomu druhému vrazit kudlu do zad? Nevinně jsem se zazubil, abych vrátil zpět svoji andělíčkovskou tvářičku a netvářil se jako při telefonátu na pohřební linku.
Zapátral jsem ve vzpomínkách, i když nebyly tak staré. Do té doby jsem byl z toho celý nějaký přejetý, z toho, jak jsem se k dvojčeti choval, ale když jsem teď vzpomínal na to, jaké to bylo, nemohl jsem se dočkat cesty dom- do lesa. "Chtěl si zahrát na schovku," odpověděl jsem. Když už na to přišlo, došlo mi, že jsme si nakonec nezahráli. Byla to škoda. A jaký byl? Co já to mohl vědět? Viděl jsem ho jen párkrát a vzpomínky předtím byly jen částečné, matné. A vždycky, když jsem ho viděl, byl buďto od slz nebo až přehnaně bránil ostatní. "Není... nepatří do lepších," vysoukal jsem ze sebe jako nějaký robot. Spokojeně jsem vydechl a zase se pousmál. Nebyl lepší a nikdy nemohl být, protože já byl ten lepší sourozenec. Ale on za to nemohl. "Ale bude se hodit," dodal jsem nakonec, aby si Linda snad nemyslela, že ho hnedka může jít zneužívat. To byla moje osobní hračka, ne ničí jiná.

"No... asi ne, ale... vypadal pak uboze," odpověděl jsem ochotně, i když jsem si pořád nebyl jistý, jestli jsem tím dělal dobrou věc. Ale nakonec, já dobré věci nedělal nikdy a tohle byla jen taková třešinka na dortu, protože tohle v rukou Lindasy... Bál jsem se i sám o sebe. Byl jsem na sebe trochu pyšný za to, že jsem tak hezky dokázal upoutat její pozornost, a byl jsem na svoji techniku ještě více hrdý, než předtím. "Ale teď taky musíš na něco přísahat," dodal jsem o chvíli později, protože koneckonců předtím jsem musel přísahat já, aby mi vůbec něco řekla - a ještě mi to bylo tak nějak k ničemu a dlužil jsem jí Alastorovu hlavu, kdybych to kdykoliv vyžvanil. Přitom jsem ani nevěděl, proč jsem přísahal zrovna na jeho hlavu. Mohl jsem přísahat na tu Roweninu a bylo by, a ještě bych to pak šel někomu říct schválně, aby od ní byl pokoj.
Pomalu jsem pokýval hlavou a snažil se si to všechno zapamatovat. Na jeden den to bylo až mnoho informací a čekal jsem, že se mi to přes noc v hlavě tak nějak sesype a vznikne z toho nějaká třetí úroveň manipulace s ostatními. "Nepleteš se." zdůraznil jsem pevným hlasem. Jak by mohla? Samozřejmě, že jsem nebyl slaboch ani hlupák. Byl jsem lepší než ostatní. Minimálně společník někoho z rodu Assasinů a jestli ta její rodina nebyla vznešená, alespoň to jméno k něčemu bylo. Pro slabochy. Zamrkal jsem. Takže Alastor byl slaboch, a stejně tak Sigy a Severka a... všichni. Zajímalo mě, jak se dal poznat někdo normální, ale nakonec jsem od té otázky opustil. Stačilo se na Lindu jednou podívat a bylo vám jasné, že jestli nejste hodni, bude vám brzy hořet p*del.
"Alastor. Říkal jsem to svému dvojčeti," vypadlo ze mě najednou. Když už jsem někde ten ohýnek založil, někdo ho taky musel dokončit, že jo. A nakonec to všechno bylo úplně jedno. Ať ten svět třeba shoří.

Když se ti to líbí, měl by ses tomu věnovat. Ale najít ty správné vlky bylo tak těžké. Buďto se někteří tvářili, že je na světě nic nepotopí, nebo jsem na to nebyl ještě dostatečně chytrý - a to mi vadilo nejvíc. Pořádně jsem nevěděl, co dělám, a jak jsem si to pak měl užívat? Kdokoliv dospělý by mě akorát přetáhl a z vlčat jsem znal jen Alastora - no a na něm už jsem si to vyzkoušel. A Lindasa byla citlivá asi jako balvan a samozřejmě se hned začala zase chvástat sebou. "Takhle jsem to nemyslel," namítl jsem a protočil očima. Jasně, že ona to myslela takhle. Ale mně nedělalo radost ostatním říkat, že jsou hnusní, a tak. Zároveň jsem ale nechtěl vlčici říkat to, co jsem řekl bráchovi, protože informace jsou klíčem a ona byla.... nebezpečná. Nebo ne, prostě a jednoduše jsem jí nevěřil, tak to bylo. Její společnost možná stála za to, ale nic jiného ne. Jenže... Zamyšleně jsem si zkousl jazyk. "Řekl jsem někomu, že je nikdo nemá rád... a různě to dokázal, a všechno co se stalo k tomu sedělo... a pak jsem to obrátil tak, aby mi přísahal...i, že budou poslouchat jen mě," vysvětlil jsem jí. Schválně jsem se snažil všude říkat neurčité pohlaví, ale uprostřed jsem se trochu zakoktal a nejspíše to vlčici bylo jasné - ale pořád nemohla vědět, koho jsem měl na mysli...ne? A zpětně, kdo že se jí ptal na to, co má ráda ona?
Pomátnutí z mlhy pomalu odcházelo spolu s falšovanou radostí, kterou jsem ze sebe vyzařoval. Když se ti to líbí, tak by ses tomu měl věnovat - také jsem měl podobné říkání. Falšuj to tak dlouho, až to bude pravda, tím jsem se řídil já a vždycky to pomáhalo. Neměl jsem rád emoce, které mi tahaly za hrudník. Kde tu nebyl důvod k radosti? Všechno bylo naprosto skvělé! "Co když to někdo použije proti tobě?" napadlo mě najednou, ačkoliv to byla vcelku zásadní otázka. Většinou mi jen tak něco neublížilo, ale to, co jsem cítil v mlze... Bylo jiné, jako by mi to nepatřilo a zároveň... Přestaň. Zamračil jsem se a zavrtěl hlavou. Mlha byla k ničemu, emoce byly k ničemu a já byl šťastný. Stejně bych si něco zahrál.