Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//LOTERIE 24 (212)

Vypadala překvapeně, když jsem jí olízl. Pomalu jsem natočil hlavu do strany a s každým jejím uspěchaným slovem jsem čím dál tím víc hluchl. Cítím se jinak? Povytáhl jsem obočí, ale zarazil jsem se. Možná... něco... maličkého...? Zavrtěl jsem hlavou. Ne, vůbec nic. Bavil mě ovšem její styl hry. I s tímhle jsem si dokázal nějak poradit. "Nikoho jinýho jsem neolizoval," zamumlal jsem nazpět, i když mi nedala moc prostoru mluvit. Co na tom bylo tak kouzelného? Její čenich byl studený a nijak nechutnal. Cítil bych se jinak, kdybych ji měl doopravdy rád? Vyplázl jsem jazyk. Když jsem viděl dospělé cukrovat se, bylo mi na nic. Kdo potřeboval někoho druhého do party? Tenhle svět potřeboval jenom jednoho.
Zamyslel jsem se. Většina věcí, které ze sebe vypustila, mě nezajímala, ale tohle byla pro jednou dobrá otázka. První, co jsem si pamatoval, byly hory. Ale ona hory neznala, takže v horách se vlčata asi jen tak neobjevila. To znamenalo, že je něco muselo různě odložit tak, aby nezačali všichni na stejném místě. Něco magického? Smrt asi ne, to by byl špatný vtip. Co dalšího magického jsem znal? Projížděl jsem očima po úkrytu. Vzpomněl jsem si jen na tu příšeru z mých snů. "Zoubková víla," odvětil jsem. Duh, to jsi nevěděla? Chvíli jsem čekal na její odpověď a ať už řekla cokoliv, začal jsem se smát a převalil se na záda. Přetočil jsem se na bok a chytil se přední tlapkou za břicho, jako by mi dělalo problémy u smíchu dýchat. "Nevím. Proč je to důležitý? Prostě jsme tady," pokrčil jsem rameny, když jsem se trochu uklidnil, a začal jsem vedle sebe dloubat do mechu.

//LOTERIE 23 (211)

Pouze jsem kývl hlavou na její další otázku. Obával jsem se, že jestli to takhle půjde dál, mohla by mi upadnout hlava - ať už v nesouhlasném kroucení nebo právě přikyvování. Pokračovali jsme hlouběji do nory, ale zastavil jsem se asi v půlce. Měl jsem pocit, že někdo stále zůstal na místě, odkud jsem původně odešel, a neměl jsem náladu řešit dospělé. Bylo těžší jim vidět do hlavy. U téhle to bylo vcelku jednoduché. Nebral jsem ji jako nic jiného, než zábavnou hru, která mě každou chvíli mohla přestat bavit. Jak by se tvářila, kdybych ji tu nechal? Utíkala by za mnou? Začala by ječet? Odolal jsem pokušení si to vyzkoušet. Ještě mi to nepřišlo jako vhodný čas. Prosila by o mě? Tělem mi projel jistý pocit pobavení. To bych chtěl vidět.
"Nevím," naklonil jsem hlavu do strany. Dával jsem si pozor, abych nezačal šilhat z toho, jak blízko najednou byla. Nedokázal jsem určit, jestli to bylo nepříjemné, nebo obráceně. Za nepříjemnost situace mohly spíš ty rozjíždějící oči. To ruinovalo celou moji osobu. "Asi bych to musel zkusit," uznal jsem nakonec. V jeden moment jsem skoro ucítil její jazyk. Viděl jsem to u rodičů - alespoň něco takového, když většina věcí byla ještě v pořádku a já sotva viděl na to, co dělám. Pokrčil jsem rameny. Neměl jsem nic, co by mě zastavovalo, žádné pocity, a tak jsem jí jednoduše oblízl čenich. Studený. Zamrkal jsem. Něco dalšího? Alastor si pusinky nenechal dát, místo toho mě raději topil v blátě.

//LOTERIE 22 (210)
//Mechový lesík

"Ne, prostě chodí kolem. Jsou nebezpečí, takže by ses měla držet u mě," zazubil jsem se ještě jako odpověď k jejímu nadšenému vyprávění o jezeru s medvědy. Vážně jsem netušil, proč byla tak nadšená. Viděl jsem to jednou a více méně mi to přišlo naprosto nezajímavé, vzpomněl jsem si na to jen proto, že jsem si matně pamatoval varování Lennie, že bych neměl chodit blíž. Nebo tak něco - ale rozhodně by nepřekáželo, kdyby tahle vlčice dostala nějaký klacek pod tlapky. Šibalsky jsem se uculil, ale to už jsem padal po hlavě do úkrytu.
Několikrát jsem se při cestě z kopečka převalil a nakonec skončil na zádech, s pohledem upřeným ke vchodu, kudy už si to ke mně štrádovala i ona. Heknul jsem, trochu opožděně, a čekal jsem až se mi zrak srovná do správné podoby. Vrátil jsem se zpět na všechny čtyři a oklepal se, abych ze sebe dostal ten příšerný prach a kousky mechu. K mému překvapení mé rány zůstaly nepoškozené a vlastně celá ta cesta dolů byla jednodušší, než se zdála. Pokrčil jsem rameny. Když už nic, tak nám alespoň bylo teplo.
"Cože jsi chtěla dělat?" zeptal jsem se jakmile jsem se trochu vzpamatoval a přestala mě bolet každá kost v těle. Chvíli jsem přemýšlel s prázdným výrazem, než se mi na tváři rozlil další úsměv a překonal jsem krátkou vzdálenost mezi námi. "Jsi stejně mazlivá, jako všichni ti dospělí?" ušklíbl jsem se, ale další krok vpřed už jsem neudělal. Věděl jsem, že jsem nic moc nevěděl. Chce hrát pusinkovanou? Naklonil jsem hlavu do strany. Naposledy jsem to zkoušel s Alastorem a tomu se to moc nelíbilo.

//LOTERIE 21

Přikývl jsem. Nevěděla o žádné další smečce? Ušklíbl jsem se, skoro litující tu ztracenou dušičku, kterou měla. Věděla toho tak málo. Opět mi přišlo, že by mi z mých činností mělo být špatně. Ale nebylo. Připomínalo mi to vodu. Bylo těžké plavat, ale dokud se jeden držel blízko břehu, nevadily mu ani vysoké vlny. Nevěděl jsem, jaká situace by mě mohla od toho břehu dostat dál. Netrápilo mě to. Můj větší problém byla její náhlá touha jít se mnou na túru. Pokrčil jsem rameny, nenechal jsem na sobě znát jistou nespokojenost. Musel jsem uznat, že kdybych měl na toulání společnost, byla by značně větší šance přežití. Navíc, jednoduše bych ji někde mohl předhodit jako oběd místo mě a jít dál, najít si někoho jiného. "Proč ne," obrátil jsem se na ni se zubatým úsměvem, skoro až přehnaně sladkým. "Můžu ti ukázat poušť. Nebo jezero s medvědy," pokračoval jsem nadšeným hlasem. Hodil jsem očkem po svých ranách. Ale rozhodně ne teď. Zima mi málem začala klepat zuby a ze všeho nejvíc jsem se chtěl schovat do tepla.
Zatímco jsem se snažil procpat skrz kořeny do úkrytu snažil jsem se alespoň trochu poslouchat vlčici. Předtím to bylo jednodušší. Zamručel jsem, když mi na mokrém kořenu sjela tlapka místo abych se do díry nacpal celý, zůstal jsem viset za hlavu venku. Vrátil jsem se zpátky na zem. Nejspíš jsem se prostě musel přestat tolik vyhýbat kořenům, abych si nezhoršil zranění. Proč jsem do toho prostě nemohl spadnout jako minule? Zakroutil jsem očima a chtěl si povzdechnout, ale při mém nádechu ke mně dolehla slova vlčice a místo dramatického divadla o tom, jak velmi mě tento vstup do úkrytu obtěžuje, jsem se začal dávit. "Co-že?" přeskočil mi trochu hlas. Pokračoval jsem ve vykašlání vzduchu, který jsem do sebe omylem nasál nějakým špatným způsobem. Chtěl jsem jí odpovědět, ale moje slova se ztratila společně s jekotem, když jsem sjel do díry.

//Mechové dno

//LOTERIE 20

Pokrčil jsem rameny. Tohle byla moje první zima, a ta v horách nebyla stejná. Moc jsem si můj pobyt tam nepamatoval, ale tenhle vítr byl studenější. Možná to bylo tím, že hory byly studené pořád, ale tady dole se dalo si zvyknout na teplo a pak omrznout. Netrápil mě ale ani jeden příklad. Srst jsem měl dost dlouhou. "Je tam jiná smečka. Já už tam nepatřím," namítl jsem. Ne, že bych se do hor nechtěl vrátit - nejradši bych jen tak brouzdal mezi dvěma územími a dělal, že jsem členem obou smeček, čistě kvůli jídlu. Ale vážně, vážně se mi nechtělo do kopce. A ještě víc se mi u toho nechtělo poslouchat dlouhé monology vlčice. I když bych si na ně měl zvyknout. Tiše jsem se pomodlil ke Smrti. Možná jsem si měl raději vybrat někoho jiného.
Nedal jsem jí žádnou odpověď a jednoduše se zvedl. Otočil jsem se na patě a vydal se zpět k úkrytu, z kterého jsme přišli. Doufal jsem, že se tam dalo někam schovat a netlačit se v takovém chumlu. Nehlídal jsem, jestli jde vlčice za mnou - to už byl její problém. Pro mě za mě jsem mohl povídat třeba i do vzduchu, kdyby se najednou rozhodla raději mrznout venku. "Co budeme dělat vevnitř?" uculil jsem se, když se přede mnou objevil vstup dolů. Dával jsem si dobrý pozor, abych o něco nezavadil svými ranami.

//LOTERIE 19

Nechala vás vyhladovět, aby si mohla najít nějakého ušmudlaného ňoumu. Její verze příběhu ušla taky. Trochu mě překvapilo, jak rychle se tohohle téma vzdala. Trochu jsem čekal, že začne brečet. Možná jsem si místo ní ale představoval Alastora. Kdykoliv jsem ho viděl, brečel. Co dělal, když jsem u něj náhodou nebyl? Sloužil jsem snad jako nějaký den v týdnu, kdy se pouze brečí?
Nebyla žádná výhra, že přestala mluvit o matce. Obrátila se na mě. "Zůstal v horách," odvětil jsem, abych už měl její vyptávání z krku. Nerad jsem mluvil o sobě. Pořád jsem si nebyl úplně jistý vším, co jsem dělal a říkal, a nechtěl jsem někde udělat chybu. Chvíli bylo ticho. Další otázka. Zamyšleně jsem se na ni podíval. Informace jsou důležité. "Jsme jen dva," odpověděl jsem. Rowenu jsem stejně nikdy nebral jako sestru. Studoval jsem chvíli vlčici pohledem. Mohla by to, co už jsem jí prozradil, využít. Předpokládal jsem, že by se s mými strastmi oháněla jako pokus o protiútok, kdybych někdy chtěl něco vytáhnout proti ní. Ale sama od sebe? Překvapilo by mě to. Odvrátil jsem pohled na sníh, který se pod září hvězd modře třpytil. Byl jsem připravený - nemusel jsem se snažit obrnit se proti svým vlastním trikům. To, co jsem všem vyzradil, mi už neubližovalo.
Pobaveně jsem se ušklíbl, když se zděsila. Co bylo na toulání hrozného? Zážitky? Svoboda? Zábava? Mrknul jsem na své vlastní rány. Zábava. Zajiskřilo se mi v očích. Možná jsem byl blázen. "Netahám tě s sebou," zavrtěl jsem hlavou naoko naštvaně, ale brzy jsem se zase zubil. Domov je tam, kde je Alastor. Pro Alastora je domov tam, kde nejsem já. Natočil jsem hlavu do strany. Jak bych potom na něj mohl dávat pozor? Jak bych si mohl být jistý, že ho ještě nikdo nezakousl? Že ho nikdo nezradil. Podíval jsem se na vlčici, a hned poté zpět kupředu. Přemýšlel jsem o tom, že bych jí hodil na krk ještě vlastního bráchu, ale nevěřil jsem jí. Jenže žít pod tím samým nebem se mi také nelíbilo. "Tak se budu vracet alespoň k jídlu," pokrčil jsem lhostejně rameny.
Nastalo ticho. Chvíli jsem si ho užíval, ale ani mě nebavilo jen sedět a rozmýšlet nad mojí zničenou existencí. S jistou zvědavostí jsem se zadíval na temnou postavu vedle mě. I přes světlo z nebe nebyla skoro vidět. Naklonil jsem se k vlčici blíž. Na čenichu mě zalechtaly chlupy a její pach byl naprosto všude. Zamyslel jsem se. Bylo by hezké mít někoho, kdo se vážně staral - nebrečel při každém setkání, bože. Odsunul jsem se a zadíval se zpět do černé tmy mezi stromy. Nic jsem necítil.

//LOTERIE 18

Poslouchal jsem - alespoň jsem se snažil. Jedním uchem dovnitř a druhým jsem vypouštěl ty nepotřebné informace ven. Že žila u moře, že bouře trvala dlouhou dobu. Zapamatoval jsem si, že se její máma už nikdy nevrátila. Proč si myslíš, že se nevrátila? Jsi k ničemu, ty i tvůj bratr. Chtěla se vás zbavit, nechat vás vyhladovět a zemřít. Proto bys měla být se mnou - pořád, sloužit mi. Já bych tě nikdy nenechal zemřít. Slastně jsem si povzdechl. Znělo to dobře. Ale ještě to nepatřilo jejím uším. Ještě neudělala žádnou chybu - minimálně ne žádnou která by ublížila mně. "To mě moc mrzí," zašeptal jsem. Nepřišlo mi vhodné mluvit normálně vzhledem k tomu, že můj hlas nebyl úplně něžný a já nechtěl nic pokazit.
"Je mi to jedno. Mamá ví všechno nejlíp. Kdyby to bylo na mně, už by k němu neudělala ani krok," odpověděl jsem a podíval se za nás, kde jsme opustili dno. Neměl jsem ji rád. Nenávist byla těžké slovo. Ale neměl jsem ji rád, a nechtěl jsem, aby si Alastor myslel, že si ho zaslouží. Alastor byl můj. Ta vlčice už dávno nebyla naše máma. Nebyla to moje máma, a dvojčata měla držet při sobě. Alespoň tak to vždycky bylo.
Domov, hm? Porozhlédl jsem se kolem a chvíli přemýšlel, než jsem zavrtěl hlavou. "Toulal jsem se pořád," začal jsem nejistě a trochu se zamračil. Nemohli za mě dospělé rozhodnutí dělat dospělí? Hrábl jsem tlapkou do sněhu. Byli jsme uprostřed zimy. Narodil jsem se na jaře? Nebo v létě? Bylo tak akorát teplo, abychom se s Rowenou mohli koupat v jezeře. Takže až bude voda teplejší. Uznal jsem a podíval se mezi stromy, někam, kde už nebylo území smečky. "Mám domov všude," pokrčil jsem rameny. Jen ne tady. Ne v horách. Pod širým nebem. Nechal jsem silný vítr, aby mě převrátil na stranu a já se musel zapřít, abych nespadl na zem. Uculil jsem se. Vážně jsem nikoho nepotřeboval.

//LOTERIE 17

Pokrčil jsem za chůze rameny. Nezajímaly mě její problémy, stejně jako mě nezajímaly ani ty moje. V čem pak byla sranda? Podíval jsem se v zorném poli na vlčici po mém boku a na tváři se mi rozléval větší a větší úsměv. Jak že jsem dokázal přinutit Alastora, aby byl pořád se mnou? "Copak se stalo s tvojí maminkou?" natočil jsem hlavu do strany. Pronesl jsem to milým, tichým hláskem, jako bych o ni měl starost. Drcnul jsem jí do boku čenichem, snad abych si získal ještě větší důvěru. Kdyby se mi od očí neodrážely hvězdy, rozhodně by v nich hořeli čerti. Zavrtěl jsem na její další otázku hlavou. Neměl jsem žádný cíl, ale nechtěl jsem stavět. Hranice tohohle území se mi lepily na záda. Vážně jsem se sem vracel jako domů? Na jak dlouho ještě? Vlčice mi ovšem skočila do cesty a to mě donutilo se zastavit. Zamrkal jsem. Hezké oči to budou, až se zbarví magií. Přesto jsem se uculil jako kluk zamilovaný až po uši. Moje vnitřní schránka se mezitím dávila. Znovu jsem pokrčil rameny, tentokrát na její prohlášení, že měla pravdu. "Dokud to neřekneš pořádně, tak to neplatí," namítl jsem a posadil se.
"Je to hysterická megera a podle ní si nic jiného nezasloužím," odvětil jsem. Posunul jsem se tak, abych se lehce posadil na ránu na stehně, a zase jsem se převrátil na druhou stranu. Nechal jsem z oka spadnout pár slz, které způsobila bolest. "Život je tak nefér," povzdychl jsem si a se smutným úsměvem se zadíval na vlčici. Přitom jsem necítil vůbec nic - jen potěšení z toho, jak hezky mi tohle divadlo šlo. Spokojeně jsem zapředl, když prohlásila, že bude moje společnice navždy. Mohla tím vcelku jistě zabít všechnu zbylou dobrotu, kterou jsem ještě měl.

//LOTERIE 16

Měla pravdu. Když jsem při své krátké samotné cestě lesem pohlédl vzhůru a některé větve mi odkryly oblohu, slunce už dávno zmizelo za kopci. Překvapilo mě, jak rychle den uběhl. Bylo to takhle každou zimu? Z hor jsem byl zvyklý, že sice byl sníh, ale také byly dlouhé dny. Tak či jinak, měla pravdu. Noční nebe bylo čisté, nikde nebylo vidět ani na krok a na cestu svítily chabým světlem jen hvězdy. Bylo jich moc, jednomu by se z toho zatočila hlava, a tak jsem vrátil pohled před sebe a pokračoval kolem stromů dál. Nebylo to tak hezké, jako vidět bouřku. Bylo to skoro nudné.
Vlčice si asi uvědomila, že již neležím vedle ní, a doběhla mě. Uculoval jsem se do všech stran a krok jsem měl najednou takový hopsavý, ale elegantní - trochu jako kočka, ačkoliv jsem musel přemáhat bolest, která mi šla z ran. Zamrkal jsem, abych potlačil automatické slzy. Dodalo to mým očím hvězdičky, které se odrážely z nebe. "Přišli jsme z hor. Máma mě nechtěla a já nechci ji - kdo by ji potřeboval?" povytáhl jsem v otázce obočí a trochu zrychlil, abych vydržel jejím zdravým a delším tlapkám. Přesně tak, kdo by ji potřeboval? Hysterická megera, která měla se vším problém. Nemohl jsem se dočkat, až budu stát na jejím hrobě stejně jako tohle ráno vlci málem stáli na tom mým. Třeba mi nechá něco pěkného? Přivřel jsem zasněně oči. Třeba nakonec nebude tak úplně k ničemu - a potom už bude Alastor jen pro mě, protože nikoho jiného mít nebude. Ani tu planetu. Spokojeně jsem mlaskl. Jak těžké mohlo být na někoho poštvat zlé vlky?
"Já nevím, co dělají pomocnice," pokrčil jsem rameny a zastavil se. Snažil jsem se zamluvit předchozí přešlápnutí, když jsem po její otázce odešel. Přisunul jsem k ní hlavu a roztomile ji natočil do strany. "To mi řekni ty," pobídl jsem ji znovu. Mohl jsem ležet a čumět do nebe. Ale co by z toho káplo? Šutr z nebe mezi oči?

//LOTERIE 15

Protočil jsem očima, ale ignoroval jsem to. Některé věci prostě bylo lepší ignorovat, a koneckonců, pokud mi z její naivity mohlo do budoucna něco kápnout, byl jsem ochotný snášet šikanu. Uchechtl jsem se a znovu se protáhl. Natáhl jsem přední tlapky za hlavu a zadní jsem zaryl do sněhu, takže jsem cítil všechny ty chybějící svaly, jak se natahují se mnou. Uvolněně jsem se vrátil do normálnější pozice, ale neustále jsem byl ve střehu. Byl jsem připravený vzít každou šanci, kterou jsem měl. I když... vlčice mi šla sama do sítě. "Dneska hvězdy vidět nebudou," namítl jsem. Ale s nebem se mohlo stát cokoliv. Mohla by být bouřka. Ušklíbl jsem se. Naivní přání.
Od vlčice přišla otázka. Zkameněl jsem na místě a úšklebek mi z tváře zmizel stejně jako všechny jiné emoce. "Nemám mámu," odsekl jsem chladně a posbíral se ze studené země. Zvedl jsem se na všechny čtyři a oklepal ze svých zad sníh. Po boku mi sjel na zem list, který do té doby bránil ránu. Přimhouřil jsem oči, když se do škrábanců opřel jemný vánek. Rozešel jsem se lesem vpřed. Bylo mi jedno, zda mě vlčice následovala - jen už jsem na tom místě nechtěl ležet, jako by ho zmínkou o mé rodině očernila. Než stihla přijít či ne, nahodil jsem si na tváři ten nejspokojenější úsměv a můj hlas se vrátil zpět do vysokého holčičkovského tónu. "Co bys ráda dělala? Můžu nabídnout všechno, zlato," máchl jsem ocasem ve vzduchu. Pokud jsem předtím vypadal naštvaně či sklesle, už po tom nebylo ani stopy a na tváři mi hrál zubatý úsměv, příliš blízko u vlčice.

//LOTERIE 14

S heknutím jsem uskočil, když si mě málem našly její tlapky. Měl jsem obavy, že by mě mohla snadno srazit k zemi - byl jsem menší, možná ani ne tak věkem, jako nepřízní osudu. Kdo že zařizoval vzhled? Napadlo mě znovu, když jsem se zbavil jejího ucha v mé tlamě. Nebylo to tak moc vidět. Vlčice by si toho možná ani nevšimla, dokud by to nezkusila - ale já to viděl moc dobře, moc dobře jsem cítil, jak jsem pokaždé musel lehce posunout oči vzhůru, abych si ji prohlédnut celou. I ten zpropadený Alastor se nade mnou začínal tyčit. Co se to dělo se světem? Všichni se museli zbláznit. Poraženecky jsem zavrátil hlavu, jako bych se snažil obtočit kořen a dosáhnout čenichem na druhou stranu. To nebylo možné, ale dobře jsem si protáhl záda.
Cože? Jako vážně výraz se mi usadil na tváři a tentokrát nikam neodešel. Co jsem s tím měl jako dělat? Nechat to někde ležet a navždycky se choulit v koutě? To byla chlouba, madam. Ale to jsem nahlas neřekl. Trochu ironicky jsem na to ještě neměl koule. "Já jsem Si- Alastor. Žádnej famfulín," namítl jsem, ale vlčice už mlela něco o nebi. Podíval jsem se na něj. "Modrý," odpověděl jsem. Z nějakého důvodu bylo nebe vždy hezčí, když jsem byl sám - a když jsem se toulal. Nejkrásnější nebe ale bylo, to které se během několika vteřin zabarvilo skoro do stejné černé, jakou měla noc. To, kde každý mohl vidět, jak se spolu jednotlivé mraky perou a vedou válku o to, kdo bude mít nejsilnější déšť. To, které lahodilo mým uším, když se spustily první kapky a hrály svoji píseň na všechno kolem. Nejhezčí nebe bylo to, které rozsvítilo celý svět jediným bleskem, než nastalo úplné ticho. A za dvě vteřiny se celým světem rozeznělo bubnování hromu. To bylo hezké nebe. Ne tahle... bleh. Lehce jsem se pousmál a nechal hromadu sněhu pod sebou, aby mě napůl pohltila. Svět byl na nic.

//LOTERIE 13

Překvapeně jsem povytáhl obočí, když si povzdychla, jako když se mi moje vlastní máma snažila vysvětlit, že ne, sprostá slova nejsou dobrá. Ušklíbl jsem se. A jak že to skončilo? Natočil jsem hlavu do strany, když začala protestovat tou svojí lámavou řečí. Nevinně jsem zamrkal. "A já neřekl, že přestanu," namítl jsem a znovu se uculil. Abych potvrdil svá slova, přestal jsem unaveně máchat tlapkou ve vzduchu a chňapl jí po jednom ušisku, které jsem si stáhl k sobě. Nepoužil jsem zuby, ale snažil jsem se ji tím pohybem celou posunout - no s lehkým sevřením se mohla kdykoliv vymanit, takže jsem ji brzy stejně pustil a elegantně se usadil zpět do vyseděného místečka ve sněhu, kde zůstala špetka mého tělesného tepla. Zuby mi málem klepaly. Ale jen málem, protože to by vážně nebylo hezké, a co nebylo hezké bylo k ničemu. O tohle tělo se muselo náramně pečovat.
"Záleží... co bereš jako zábavu," odpověděl jsem se zvědavým úsměvem a podivným leskem v očích. Chtěl jsem vědět, jestli to je ten typ, co na mě začne ječet o sněhulácích. Nebo jestli si vymyslí něco lepšího. Její návrh mě ovšem překvapil. Odmítal jsem se jakkoliv ztotožňovat s těžkou prací. "Já zásadně nelovím," odpověděl jsem, jako bych byl v posledním tažení a odrazil se předními tlapkami od země, abych spadl na záda na kořen za mnou. Hekl jsem, když si mě gravitace přitáhla až úplně k sobě, a zůstal jsem skrz větvě koukat na zatahující se oblohu. Z hor občas byly vidět hvězdy, i když byl všude sníh - možná proto, že byly tak vysoko. Tady ale slunce už dlouho nevylezlo a pochyboval jsem, že bych mohl nějaké vidět. Pozoroval jsem tak místo toho sklouzávající list, který kvůli neustálému poskakování a otáčení se klouzal po čerstvém potůčku krve. Mělo by se to zahojit dobře. Poznamenal jsem si pro sebe. Kdyby mi po tom zbyly jizvy, byl jsem připravený těm dvěma vlkům připravit apokalypsu. Zamrkal jsem, ale žádné špatné vzpomínky nepřišly. Pokrčil jsem rameny. Byl to jen přešlap, a já už věděl, že kdo utíká nejrychleji, ten vyhrává. A bavit jsem se u toho uměl.

//LOTERIE 12

Povytáhl jsem obočí. "Kdyby to nebolelo, nemělo by to význam," ušklíbl jsem se a odolal pokušení ji jen tak z trucu šlápnout na nohu znovu. Jenže to bych pak mohl tancovat pořád, nemluvila ani zdaleka tak, jak bych si přál. No alespoň se už její slova dala více méně poslouchat a já si mohl trochu oddechnout. Nechal jsem si přední tlapku viset ve vzduchu a při každém jejím špatném vyslovení jsem do ní jen znuděně žďuchnul, tak, že to skoro ani nebylo cítit. Jen tak, pro můj pocit pořádně odvedené práce. "To musíš," přikývl jsem, abych ji nenechal bez odpovědi. Přišlo mi, že bych si tak odepsal nějaké body šarmu.
"Tse," uchechtl jsem se a zavrtěl hlavou. Já nebyl žádný učitel. Jednoduše jsem nechtěl, abych přišel o sluch - a abych to nechytil. Zdálo se, že by to mohlo být nakažlivé. Už minimálně několikrát jsem se po jejím monologu musel zarážet, abych po ní nějaké slovo nezopakoval špatně. Odmítal jsem udělat v řeči jedinou chybu. Už jsem přestal i koktat, když jsem něco chtěl říct rychleji. Pohled mi opět zabloudil mezi stromy, tentokrát spíše ponurý, než neutrální. Zdálo se, že od mého odchodu z hor už nic nebylo jako dřív. Nevadilo mi to, jen to bylo trochu děsivé. Pořád jsem si pamatoval, jak moc jsem si přát být dospělý, a najednou z toho vlčete nezbylo skoro nic. Vrátil jsem pohled k vlčici. Proč nemohla být Rowena taková? Otravná, ale alespoň trochu zpracovatelná. Tomuhle světu může vládnout jen jeden, sestřičko. Trpělivě jsem na vlčici přede mnou zamrkal. Jak dlouho už jsem takhle přemýšlel? Přeslechl jsem se, nebo byla zase naštvaná? Její Č ale prořízlo vzduch až poté. Pinkl jsem jí studenou tlapkou do čela. "Tak dohodnuto," odvětil jsem a spokojeně se uculil.

//LOTERIE 11

Jeden mohl by si dát krávu a ještě stihnout odpočinek, když vlčice začala mluvit. Obrátil jsem oči v sloup a praštil hlavou o strom, trpělivě čekající na cokoliv, co chtěla vypustit z tlamy. Desetkrát jsem se ztratil ve vlastních myšlenkách a jedenáctkrát mě probudilo nějaké její protáhlé písmenko nebo chyba. Neměl jsem chuť se zvedat a honit tu dokolečka její ocas, takže jsem jednoduše zvedl tlapu a šlápl ji na tlapku. "Chyba," oznámil jsem prostě a vrátil se do své předchozí pozice. Tou dobou už konečně domluvila. Bez přemýšlení jsem přikývl. Neviděl jsem problém v tom říkat pravdu, naivní byla dost. "Přesně to dělám," odpověděl jsem a natočil hlavu do strany. Mé hry nebavily každého. Ale já si tenhle den vcelku užíval. Prokoukla mě? Napadlo mě a chvíli jsem na ni zůstal zírat, než jsem jen pokrčil rameny. I kdyby mě prokoukla, dokázal jsem si získat důvěru zpátky.
Když začala další proslov větou "víš, co se stalo?", málem jsem omdlel. Pane bože. Zvedl jsem svoje oči k zataženému nebi a doufal, že se svojí větou bude tentokrát hotová rychleji. A že to nebude úplná pitomost - což vlastně byla. Znovu jsem si dovolil ji udělit trest za nehorázné šišlání, tentokrát v podobě dloubnutí do žeber. "Špa-tně," natočil jsem při každé slabice hlavu do strany. "K čemu ti bude mluvit pro sebe normálně, když to takhle neumíš? Neumím ti číst hlavu," přimhouřil jsem naštvaně oči, ale ve skutečnosti jsem naštvaný nebyl, takže jsem se vteřinu nato zase tvářil normálně. Normálně, ne žádný přihlouplý úsměv. Nebylo nad čím se usmívat, leda bych ji chtěl zabalit falešnými komplimenty. Můžu být jako Linda. Šišláš jako to nejhorší monstrum na zemi... to fakt žeru. Ušklíbl jsem se. Pořád mi nešlo do hlavy, jak na tohle mohli vlci brát. Hodil jsem hlavou dozadu, když se mi před očima objevily její zuby v úsměvu.
"Nevím," pokrčil jsem rameny na její otázku. Tak dopodrobna jsem nad tím nepřemýšlel a z posledních mozkových buněk, které mi po tomto rozhovoru zůstaly, jsem si chvíli skládal příklad v tom vzácném tichu. Nakonec se mi na tváři znovu rozlil sladký úsměv toho nejhodnějšího dítěte. "Třeba... když se budu chtít bavit, nějak to zařídíš. Nebo mi jindy pomůžeš se někoho zbavit. A já možná na oplátku třeba seženu jídlo," odpověděl jsem. Schválně jsem se vyhýbal slovu ulovil. To jsem odmítal, zašpinit si kožich nějakým lovem. Stále jsem se plánoval přiživovat na ostatních, ale občas jsem něco mohl nechat i téhle náně, že jo.
Překvapeně jsem zamrkal. "Zamítá se," odpověděl jsem trochu chladněji, ale pořád jsem se usmíval. Společně? Oba dva tlapku? Zavázat se s někým po zbytek života? Prosím, Smrti, vem si mě k sobě. Oklepal jsem ze sebe střípky tvořícího se vztahu a v mysli je raději ještě vyzvracel. "Takhle funguje příroda, zlatíčko," naklonil jsem hlavu do strany. To bylo poprvé, co jsem použil přezdívku od dospělých. "Silnější tu bude déle. Na to se sliby nedávají," zazubil jsem se tím svým povýšeným výrazem. Byl jsem lepší, než ostatní - i než ta zpropadená drama Linda. Vázat se sliby? Přes moji mrtvolu. Zarazil jsem se. Takové přání by mohlo být rychle uskutečněno.

//LOTERIE 10

Pokrčil jsem rameny a trochu protočil očima. "Já říkám různý věci," namítl jsem s uchechtnutím. Byl jsem rád, že jsem s vlčicí mohl jednat trochu jako s hadrem. K Alastorovi jsem to odmítal a jinak mi nedělalo radost se věčně usmívat, pokud jsem přesně nevěděl své plány. Navíc, nikdy nebylo pozdě začít se usmívat, ne? Vyslechl jsem si s těžkým srdcem její nápady. Nebyl jsem smutný, smutné byli moje uši. Litoval jsem, že jsem kdy zdědil schopnost slyšet víc, než ostatní. Zrovna v tu chvíli se to vážně, ale vážně nehodilo. Opět jsem pokrčil rameny, ale tentokrát jsem nad svojí odpovědí trochu přemýšlel. Možná až moc dlouho, a chvíli bylo mezi námi jen ticho. Ale pak přišla žárovka. "Co takhle... Budeš moje. Když budu něco potřebovat, přijdeš a uděláš to. Když... když mě neposlechneš, nechám tě samotnou někde daleko, kde tě ostatní nenajdou a na tvoje šišlavé volání neodpoví. Hm?" povytáhl jsem obočí a plíživý pocit na zádech se zvýšil. Vážně jsem chtěl, aby tohle vyšlo. Někdo, kdo mě poslouchal a chtěl na oplátku jen pouhou společnost bez jakéhokoliv příslibu? Co lepšího na světě mohlo být?
Užíval jsem si pocitu nadvlády, jenže pak začala Jaimie zase mluvit. Co-že? Překvapeně jsem zamrkal. O co bych se měl zajímat? O famfulína? Naposledy když jsem se zajímal o famfulína, byl jsem později nazván pedofilem od Lindasy. Nebo to bylo jinak? Rozhodně v tom hrálo slovo pedofil. A historka s famfulínem. A proč jsme vůbec probírali famfulíny?! "Já-" zarazil jsem se. Co bych měl říct? Byl jsem v koncích. Nějak se mi nedařilo posbírat naprosto klidnou masku. "Já nevím co..." znovu jsem se zarazil. "Nevím nic," zamrkal jsem nakonec. Někdy z toho tekla žlutá voda, hurá. Co dál?