Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nebyl jsem dlouho sám. Vlastně vůbec. Neštvalo mě to, naopak. Znamenalo to příchod nějaké zábavy, i kdyby měla vydržet jen chvíli. Opět jsem se líně protáhl a otočil se čelem k vlčici, která si to mířila rovnou ke mně. Byl jsem menší, než ona - samozřejmě, stále jsem ještě patřil mezi vlčata. Ale byl jsem až moc malý, přestože mé tlapky byly k tomuto tělu příliš dlouhé. Nenáviděl jsem tuhle část vývinu. A ještě víc jsem nenáviděl fakt, že nikdy nedorostu velikosti dospělých. Překvapeně jsem zamrkal, když vlčice začala mluvit.
Nadechl jsem se k nějakým ostrým slovům. Třeba jí říct, že jí do toho přece nic není a ať si strká čumák někam jinak. Ale zastavil jsem se včas. Nádech se změnil v tichý vzlyk a ten potom v hlasitější vzlyk. Nemrkal jsem, ale skryl jsem si hlavu, aby si toho vlčice nevšimla. Po tvářích se mi z pálících očí brzy spustily slzy. "Já-" zarazil jsem se v dalším falešném vzlyku. "Mám takový hlad... a- a jsem tak sám," vysoukal jsem ze sebe ubrečeným slabým hláskem. Pozoroval jsem vlčici s očima zalitýma slzami. "Co mám teď dělat?" rozplácl jsem se dramaticky ve sněhu. Popotáhl jsem a ze své pozice zvedl oči vzhůru, abych se ujistil, že moje divadlo zabírá. Jakkoliv. Třeba by mi mohla něco ulovit, že ano. Nebo mě zahřát. Cokoliv. Udělej něco. Představil jsem si, jak ji šťouchám nějakým klackem. Pohni se.

//Mechové dno přes Mechový lesík

Pokračoval jsem z lesa rovnou ven. Neměl jsem k tomu místu žádné city nebo tak něco. Nic, co by mě k němu táhlo. Spíše jsem raději trávil čas venku. Vážně mi bylo souzeno být tulákem. A co jiného? Ušklíbl jsem se. Smečky byly jen továrny na roboty. Jediné, k čemu byly dobré, byl příděl jídla a i ten byl často mizerný. Vyplázl jsem znechuceně jazyk. Byl jsem sám, mohl jsem si takové gesto dovolit. Jinak jsem se na všechno kolem usmíval a tvářil se spokojeně, zuby ukázané světu. Uši jsem měl lehce svěšené a jeden ze zubů mi zrovna chyběl, takže jsem pro jednou měl i špetku roztomilosti. Jinak jsem byl celý takový křivý, uprostřed růstu. Ale o nic méně dokonalý.
Došel jsem k jakési skále a protože jsem odmítal jakoukoliv snahu dostat se nahoru, zůstal jsem sedět pod ní. Líně jsem se protáhl, podobně jako kočka. Zase jsem byl sám a sice na tom nebylo nic špatného, ale chyběla mi nějaká zábava, divadélko, které bych mohl hrát. Trochu mě i zajímalo, kam se poděla celá moje famílie. Pokrčil jsem rameny. Nechtěl jsem s nimi mít nic moc společného.

Vlčice se vyloženě urazila. Povytáhl jsem obočí a s očima v sloup se k ní otočil zády. Co už. Znala bráchovo jméno, ne moje, takže jsem byl v pohodě. Očividně stejně byla jen další otravnou a hysterickou megerou v tomhle prokletém světě, o nic jsem nepřišel. Pro mě za mě může třeba skočit do propasti. Ušklíbl jsem se. Pravděpodobně k tomu dost dobře směřovala. Ostatní mi alespoň mohli poděkovat, že jsem ji trochu naučil mluvit. Já že byl zlý, otravný a naprosto prolezlý shnilou povahou? Ha! Všichni by se mi měli klanět a nic jiného. Pro jednou mi přišlo, že jediná pořádná samice široko daleko je Rowena. A kde byl konec té? Zavrtěl jsem hlavou. Asi mi bylo souzeno střídat vlky jako ponožky a otravovat každého, kdo naruší můj osobní prostor. Co jiného taky? Pokrčil jsem rameny. Byla nuda a o zábavu byla nouze. O moc jemné vlky ne. Pro mě to byla úplná výhra.
Vlčice se odebrala z úkrytu a když se vyjasnilo, následoval jsem ji i já. Vyškrábal jsem se nahoru, zranění nyní úplně zatažená, jen stále pěkně viditelná. Propletl jsem se mezi těma několika známými stromy, připravený opustit území. Neměl jsem sebemenší zájem v tom lese zůstávat.

//Orlí dráp přes Mechový lesík

Za posty od 4.2. - 10.2. poprosím o +3 lístky.

(222)

Vlčici se mé chování nelíbilo. V tu chvíli jsem se ale stejně smál, takže mi to bylo tak nějak jedno. Slzy mi občas tekly proudem a občas se zastavily, když jsem se potřeboval nadechnout. Nic na tom nebylo vtipného. Ale já se náramně bavil. Jak mohla říct něco tak hloupého? Myslela si, že jsem úplný magor? Skrz přivřené oči od smíchu jsem se na ni podíval a vrýval si do paměti každičký její chloupek, pruh i odřeninu. Takhle vypadal její bratr. Myslela si, že někdo může někoho sežrat? Olízl jsem si zuby. Možná nevadilo, kdybych to byl já. Ale jindy. Jindy. Zablesklo se mi v očích. Jako bych ze sebe cítil přítomnost Smrti, a to jsem u ní nikdy nebyl. Ale věděl jsem to, že mám její požehnání a kdykoliv mohla stát na mé straně. Chtěl jsem vidět, jak by se vlčice bránila jí. Nebo její k ničemu bratr.
Pousmál jsem se tím nevinným úsměvem, které mělo každé čisté vlče. Naklonil jsem hlavu do strany a nechal uši volně spadnout směrem pohybu. "Co to říkáš?" zeptal jsem se. Pro změnu se mi zalíbila představa zamotat jí hlavu ještě víc, než už jsem to udělal. Nechat ji zapomenout na všechno, co jsem řekl a udělal. Protože se to vlastně nikdy nestalo.

//LOTERIE 33 (221)

Nějak jsem nepobíral, co to vlastně říkala. "Um... jaro, léto... eh... zima, něco zim?" zeptal jsem se s povytaženým obočím a vrtěl jsem hlavou. Ta slova jsem posbíral za těch pár měsíců života a nějak si je přiřadil k tomu, co znamenala. Poslední část mi trochu vypadla a ani jsem nevěděl, jestli byla doopravdy poslední. Byl jsem zmatený, ale rád, že vím něco víc, než ona. Ještě, aby ne. Chvíli ještě byla přátelská, než začala být naštvaná. Protočil jsem očima. Nudilo mě něco zachraňovat, nejraději bych se vydal jinam a našel si jinou zábavu, no tahle vlčice představovala až moc velkou ztrátu. Jenže pak ze sebe vypustila ten odpad.
Posadil jsem se. Stáhl jsem uši k hlavě a koukal na vlčici zlatýma očima, které jako by ve tmě trochu zářily. Srdce mi ironicky bilo pomaleji, než by mělo. Přestaň. Připomněl jsem si, že vážně nejsem žádný tyran. Tohle nebyla žádná zábava. Vrátil jsem uši zpět do původní polohy. Naklonil jsem hlavu do strany a na tváři se mi rozlil sluníčkovský úsměv, faleš neprokouknutelná. "Prosím?" zeptal jsem se sladkým hláskem. Oči jsem měl přivřené, abych se neusmíval jen tlamou. Ty jsem postupně pomalu otevřel, až jsem na vlčici zase jen koukal. Nejdřív sekundu, potom dvě. A pak jsem se začal smát, hysterickým a až přehnaně vysokým hlasem. Chvíli jsem se takhle smál, přiložil jsem si k tomu tlapku i na břicho. Po tváři mi stekla maličká slza způsobená nekonečným smíchem. Zalapal jsem po dechu a zůstal jsem uprostřed úkrytu s hystericky usmívajícím se obličejem. "Ostrý jazyk, hm?" řekl jsem najednou naprosto chladným hlasem. Překonal jsem mezeru, kterou jsem svým posazením vytvořil. Přiblížil jsem se až moc blízko, protože jsem pochytil, že se jí to líbilo. Teplým dechem jsem si povzdechl do její srst na krku a přejel po ní zuby. Ucítil jsem jedno bouchnutí tepu, než jsem byl v sekundě zase na druhé straně chodby, s dalším hysterickým záchvatem smíchu.

//LOTERIE 32 (220)

Pokrčil jsem rameny a trochu si zívl. "Za chvíli určitě," odvětil jsem a rozvalil se na zemi. Vlčice mě napodobila, což mi nevadilo. Mohla si dělat, co chtěla, dokud z toho něco káplo pro mě. Zatím se neukázala jako prospěšná, ale ani jako nepotřebná. Byla s ní občas i zábava. Jen otázky měla hloupé. "Prostě teplo a zima...?" natočil jsem zmateně hlavu, ale nechal jsem to plavat. U slabších jedinců to asi bylo normální.
Vlčici moje slova očividně pohoršila. Vyprskl jsem krátkým smíchem a zabořil jí svou tlapku mezi žebra, lehce, abych ji polechtal. Zanechal jsem toho s dlouhým protáhnutím, až jsem obličej nabořil na ten její. Zůstal jsem tak ležet - bylo mi celkem jedno, jak to vypadá. Na tváři se mi vytvářel příjemný tlak a všude jinde jsem ležel pohodlně, takže jsem se odmítal přesouvat. Nespokojeně jsem zabručel, když se zase začala ohánět vlčicí. "Je zima, hlad a sníh. Pravděpodobněji nám ho daj jako večeři, než aby ho hledali a museli ho taky krmit," odpověděl jsem. Překvapeně jsem pootevřel oči a krátce zamrkal. To bylo moc bezcitné i na mě. Přátelsky jsem se pousmál. Já byl přeci neodolatelné princátko, ne tyran. "To je jedno," zavrtěl jsem hlavou, neboť jsem neměl žádná slova záchrany. Ale ignorovat jsem dokázal dobře, takže mě to nijak netrápilo. Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou na její otázku, jestli jsem její dvojče někdy viděl. Vypadalo stejně, bylo to koneckonců dvojče, tak proč se zajímat?

//LOTERIE 31 (219)

Pokrčil jsem rameny s naprostým nezájmem o to, co by se mohlo stát, kdyby nás Launee ani Therion nenašli v úkrytu. Vlastně mě ta představa trochu bavila. Ty jejich přeslazené úsměvy smazané z tváří a teror v duši. Co lepšího by mohlo být? Skoro jsem zapředl. "Nevím. Už tady totiž nebudu," ušklíbl jsem se. Chtěl jsem jít ven, ale cestu mi zkřížilo další ráno a s ním pořádná vichřice. Pozoroval jsem obrovské vločky, které se těžce snášely k zemi. V pozici, v které jsem stál, na mě ze vchodu padaly ostré částečky ledu. Oklepala jsem se a raději se vrátil zpátky k vlčici, do bezpečí tepla. Byla skoro stejná tma, jako v noci. Neviděl jsem pomalu ani na krok a s protočením očí jsem se posadil co nejblíž zdi, abych třeba na něco nešlápl, nebo nedej bože neskončil čumákem napřed na zemi. "Je po něm," odvětil jsem a rozvalil se na zemi, která si nechávala alespoň trochu svého tepla. Cesta ven nám byla znemožněna a tak mě přestala bavit i celá ta hra snažit se vlčici dostat zpod velení těch otravných... no, všech. Na druhou stranu jsem jí ani nechtěl namlouvat, že je její bratr mrtvý, protože pak by se těžko vysvětlovalo, jak povstal z vlastního hrobu. Nic lepšího jsem ale na práci neměl. Však ono se to pak vysvětlí. Šibalsky jsem se pousmál a roztáhl se přes celou chodbu. Byl jsem v tomhle věku celý dlouhý, i když malý. Začínal jsem odpočítávat dny do jara.

14.1. za 1 post 1 lístek.
16.1. za 5 postů 5 lístků.
17.1. za 4 posty 4 lístky.
18.1. za 5 postů 5 lístků.
19.1. za 5 postů 5 lístků.
20.1. za 1 post 1 lístek.
21.1. za 4 posty 4 lístky.
22.1. za 1 post 1 lístek.
24.1. za 2 posty 2 lístky.
27.1. za 1 post 1 lístek.
3.2. za 1 post 1 lístek.

Celkem od 14.1. - 3.2. poprosím +30 lístků.

//LOTERIE 30 (218)

Trochu jsem se uchechtl, spíše ironicky, když se začala bránit ohledně své řeči a naprosto u toho selhala. Co jsem mohl říct, cizí neštěstí mi dělalo jakousi radost. Větší radost, než cokoliv jiného. Natočil jsem hlavu zvědavě do strany. Byl to jiný pocit, vtíravý, ale pěkný. Užíval jsem si to. Nic dalšího jsem na to neříkal, neboť nás mezitím stihla vyrušit ta vlčice.
Líbilo se mi, že se malá (možná ne tak malá) začala bránit. Sice to bylo potichu a možná až moc pozdě, ale udělala to. Ušklíbl jsem se. Hrálo mi to do karet, že se nechtěla nechat jen tak dát. A vážně, chtěla se sice bránit i mým slovům, ale po jistém divadélku, na které jsem byl moc pyšný, povolila. Spokojeně jsem se usmál, skoro až od ucha k uchu. A takhle se vítězí, Lindo. Tělem mi projela vlna potěšení. Jen jeden z nás mohl velet světu, v tom měla pravdu. Ale ona to rozhodně nebyla. Pomalu jsem zavrtěl hlavou, jako bych nad slovy flekaté vážně přemýšlel. Přitom jsem měl už všechno v té své hlavičce srovnané. "Nebude se zlobit. Chce pro nás jen to nejlepší a myslí si, že je to jen tenhle úkryt. Jenže takhle nechá tvého bratříčka na pospas zlým vlkům," natočil jsem hlavu do strany a znovu se pousmál, ale oči jako by se chystaly k pláči. "Nikdo jiný než my mu nepomůže. A Launee to pochopí, až přijdeme i s ním, a budeme zase v bezpečí. Spolu," zamrkal jsem a udělal pár kroků k východu, připravený vyrazit vstříc nějaké zábavě. Otočil jsem se s povytaženým obočím na vlčici.

//LOTERIE 29 (217)

Povytáhl jsem obočí. "Možná proto neumíš mluvit," ušklíbl jsem se. Já nespal skoro nikdy. Dokud jsem nepadal vyčerpáním, pořád jem někde chodil - s mámou, s bráchou, sám. Co měla ze života? Sranda čekala venku, ne v kožešinách. Alespoň jí zůstalo nadšení pro každou hloupost. Čekal jsem, až přestane skákat, a pomalu jsem přikývl. Naučím. To víš, že tě naučím. Ušklíbl jsem se. "Therion," odpověděl jsem ihned. Připravoval jsem si vysvětlování, že prosení vlastně není nic zlého. Netušil jsem, jaký vztah má se členy smečky.
Vymýšlel jsem znuděně plán ještě když pokládala různé otázky, když se najednou odněkud vynořila Launee. A mluvila. Povytáhl jsem obočí. Sledoval jsem, jak ocas vlčice mizí ve vchodu. Chvíli jsem stál v tichosti, než se mi na tváři objevil spokojený úsměv. Otočila jsem se na vlčici po mém boku. "Takže půjdeme?" máchl jsem ocasem potěšeně. Hned byl nápad jít hledat jejího bratra o něco zábavnější. Žádní dospělí neměli právo mi rozkazovat. Všichni byli stejní, do jednoho. Přiblížil jsem se k vlčici blíž a otřel se jí čenichem o bok. Pokud na ni zabíralo tohle, proč ne. Pokračoval jsem nahoru po jejím tříbarevném krku, až jsem skončil u ucha. "Nikdy ho nenajde. Už to vzdala. Zatímco tvůj bratříček možná někde bojuje o život, jako já - jako ty. Copak bys chtěla, aby skončil jako tvoje maminka? Abys byla sama?" zapředl jsem spokojeně, kdyby se náhodou chystala bránit tím, že nám to ta hnědá zakázala. Podíval jsem se zpět na noční oblohu mimo úkryt a spokojeně si povzdechl. Já nebyl hlupák. Jaký dospělý nevěděl, že tohle malá vlčátka jen pobízí k hloupostem? Uchechtl jsem se. Já byl takové hloupé vlčátko. Copak to nevěděli?

//LOTERIE 28 (216)

Jedním uchem jsem poslouchal, jak opakuje těžké slovo po slabikách. Bylo to docela roztomilé, slyšet každou slabiku pečlivě vyřčenou zvlášť, každou s trochu jiným tónem hlasu. Vypadala u toho jako nemehlo a nějak jsem nedokázal odtušit, jestli je celá taková roztomilá, nebo jsem měl jen rád pocit nadřazenosti. Sluch mi ovšem brzy začal vypovídat službu a ačkoliv jsem nikdy neusnul, tak nějak jsem visel mezi realitou a kraťoučkým zdřímnutím, než jsem si uvědomil, že musím zůstat vzhůru. I to krátké podřimování se mi ale rozhodla vlčice překazit a zrovna v mém bdělém spánku do mě začala dloubat. Pootevřel jsem jedno oko, to, které bylo nastavené k ní, a trochu se zamračil. "Víš, někdy je hodně těžké být venku dlouho. Musím se jednou vyspat, abych taky neměl vrásky," ušklíbl jsem se. Přeloženo... Někdy je hrozně těžké trávit čas s vlčicí, která mi každou chvíli něco neustále šišlala do ucha a pořád jen mluvila. Ovládat cukání oka byl těžký a unavující úkol. Ale to jsem neřekl a pouze jsem se přihlouple usmíval, stejně jako to často dělala ona. Alespoň neměla tentokrát tak hloupý nápad. "Když někoho hodně poprosíš. Naučím tě, jak na to," spokojeně jsem se zazubil a zvedl se zpět na všechny čtyři. Oklepal jsem ze sebe prach, který se na mně stihl ze stropu usadit.
"Ne," namítl jsem bez jakéhokoliv vysvětlení na její otázku ohledně mé rodiny. Řekl jsem jí všechno, pár lží a trochu pravdy. Ani jedno mi nemohlo ublížit a víc vědět rozhodně nepotřebovala. Informace jsou důležité, co? A co když jeden nemá nic, co by mu ublížilo? Ušklíbl jsem se. Život byl až srandovně jednoduchý. Pokrčil jsem rameny ohledně jejího bratra. "Pro mě za mě," zamumlal jsem. Rány se mi sotva za ten jeden den zatáhly a už jsem měl někam zase chodit. Stále mi to ale vyhovovalo víc, než život mezi těmi samými stromy.

//LOTERIE 27 (215)

Lehce jsem se zasmál a zavrtěl hlavou. Kdyby se nestarala o naprosto nedůležité věci, rozhodně by neměla vrásky. Ale takhle mi přišlo, že jednou bude vypadat jako jedna velká plochá leklá ryba. Navíc, co mi bylo do toho, jak na svět přišla vlčata? Neměl jsem sebemenší zájem o jakoukoliv vlčici nebo vlka, ačkoliv pocit, že někdo má rád mě a já tak získával téměř plnou moc nad nimi byl k nezahození. Málem jsem zapředl, když jsem se roztáhl na zemi a přemýšlel nad tím, kolik takových vlků mi do života ještě přijde. Nebyl jsem ani dospělý. Všechno to bylo tak neuvěřitelně jednoduché. Na moment jsem cítil přívan pobavení a uculení na tváři se mi objevilo zcela bez mého snažení. "Samozřejmě, jsi ta nejkrásnější vlčice tady. Ale jen, dokud jsi moje," ušklíbl jsem se a natočil hlavu roztomile do strany a v očích mi pohrávaly nevinné hvězdičky. Tělem mi lehce škubl příjemný pocit.
Vlčice se přisunula blíž a cítil jsem ji úplně všude. Bylo to divné, vzhledem k tomu, že jsem neznal ani její jméno a všechno, k čemu mi byla dobrá, byl jenom pocit alespoň nějaké zábavy v životě. Pokrčil jsem nad tím rameny a nechal ji, ať si dělá co chce. V ležící pozici mě dohnala únava a zavřel jsem oči, i když mi nešlo spát v její společnosti. Roztáhl jsem se o něco víc a možná ji někde omylem přimáčkl, ale nevšímal jsem si toho.

//LOTERIE 26 (214)

Na moje slova nezareagovala nijak vyděšeně. Naklonil jsem zvědavě hlavu do strany - to byla nová odezva. Vlastně byla dlouho ticho, než se uvelebila na zdejším mechu a konečně něco řekla. Tiše jsem se zasmál. "Jak myslíš. Budeš mít vrásky," uculil jsem se a provokativně máchl ocasem ve vzduchu. Napadlo mě, jestli moje slova třeba nejsou pravda. Já se o žádný zbytečný věci nestaral a neměl jsem jedinou chybičku - nejen podle mě, ale i podle Linduš. Prohlédl jsem si svoje přední tlapky a spokojeně se zazubil. Mezitím už vlčice mluvila znovu, ale neuvěřitelně pomalu. Pokrčil jsem rameny. Proč ne. Bylo mnohem příjemnější být někomu na blízku než se držet dál, či sledovat, jak se ostatní drží dál. Sjel jsem po zemi, až jsem se dostal do lehu, a opřel jsem se o chladnou stěnu úkrytu. Přední tlapky jsem měl položené na vlčici a hlavu jen těsně u jejího ucha. Trochu jsem ji odtáhl, když mě na čenichu zašimraly chloupky. Co mi to má dát? Povytáhl jsem obočí a očima přejížděl po stropě. Tak nějak jsem čekal, že vlčice něco začne dělat sama. Zatím jsem měl akorát pocit, že budu znovu spát. Necítil jsem tu ani Alastora, ani nikoho jiného, kdo tu byl předtím. Svaly mi trochu ztuhly a očima jsem zabloudil ke vstupu do úkrytu, jako bych očekával, že v nich uvidím tu planetu. Nenávist byla vcelku nová emoce. Nedokázal jsem určit, proč jsem ji cítil.

//LOTERIE 25 (213)

Pokrčil jsem rameny. Zoubková víla, přerostlý zajíc nebo pavouk s hlavou zajíce. Všechno to byly vesměs pro mě noční můry a ta víla mi lezla krkem. Přejel jsem si jazykem po zubech. Měl jsem je všechny, některé již nové, některé stále čekající na vypadnutí. Nakrčil jsem čenich při vzpomínce na měsíce předtím, kdy mi v tlamě chyběly najednou minimálně dva. To aby se pak jeden bál otevřít tlamu. Mrknul jsem na vlčici, najednou jsem dostal chuť z nějakého důvodu kontrolovat, jestli je má všechny. Ale neudělal jsem to. Kdybych chtěl, jednoduše jsem mohl dělat, že ke mně nepatří.
"Já nevím," protáhl jsem a unaveně povolil hlavu, takže se položila na její rameno. "Když se budeš starat o zbytečný věci, vyroste z tebe hnusná megera," zazubil jsem se a zase se odtáhl. Vymyslel jsem si to, ale předpokládal jsem, že na to vlčice skočí. A kdyby ne, byl jsem připravený ji přesvědčovat. Nikdo nebyl zvědavý na neustálé otázky, navíc... proč ji to tak zajímalo? Protočil jsem očima. Sám jsem byl ještě vlče, i když už jsem se velikostně rovnal dospělým vlkům. Vlastně ne - to si škrtněte. Stavbou těla jsem se vyrovnal. I když... to taky ne. Jednoduše už jsem nevypadal jako vlče, spíš jako vlčice baletka. Nestěžoval jsem si, na tom těle nebyla žádná chybička. Až na ty rány, ale byl jsem připravený jít si stěžovat do vyšších míst, kdyby to nezarostlo. Ani skvrnka. Pousmál jsem se a přejel si tlapkou po druhé tlapce, jako bych z ní smetával prach, který ve skutečnosti neexistoval.