Gallirea - Příspěvky uživatele

//Severní Galtavar přes Jedlák

Nepotřeboval jsem být ani přímo ve zřícenině, abych cítil ten pach strachu a nebezpečí, který byl Smrti tolik typický. Tušil jsem, že někoho to ovlivňuje více, nebo méně. Mě to momentálně ovlivňovalo vcelku dost. Téměř jsem se na jejím prahu zastavil a všechno si to rozmyslel. K čemu křídla? Určitě je měl každý druhý! Ale… Ale. Zavrtěl jsem nad tou myšlenkou hlavou a nasucho polkl. Znovu jsem přidal do kroku, abych už to proboha měl za sebou. Vždyť nejlepší stejně bylo odtrhnout náplast rychle, ne?
Tělem mi projel mráz, jako bych se místo u Smrti ocitl v chrámu nemrtvých. Možná to koneckonců nebylo daleko od pravdy. Pokud měla Smrt ve své hrsti všechny zemřelé dušičky, už to tu duchy muselo být přímo narvané k prasknutí. Třesavě jsem se nadechl a rozhlédl se. Vypadalo to, že jsem ve zřícenině sám, ale věděl jsem, že to není pravda. Cítil jsem její pohled na svém zátylku, svém obličeji, hrdle, zádech, všude. Jako by neměla pouze dvě oči, ale celá zřícenina byla jejím jedním velkým okem. Stáhlo se mi hrdlo úzkostí, až se mi chtělo i trochu brečet. Ale to přece chlapi nedělají, a tak jsem slzy zase rychle spolknul.
To ji očividně potěšilo, protože jsem na svých zádech cítil její hnilobný dech. Zaryl jsem drápky do země a snažil se nevyskočit zděšením, ale stejně mi z hrdla uniklo polekané vypísknutí. “Kdo mi to tu loupe perníček?“ Pronesla skřípavým hlasem, který mi trhal uši. V rámci úcty jsem je však nepřitiskl k hlavě a silou vůle to vydržel. Neotáčel jsem se – nemusel jsem, Smrt si mě sama obešla a prohlížela si mě jako svou dnešní večeři. Nenáviděl jsem ten pohled. Bál jsem se. “Nevěřila bych, že se tu takové zklamání jako ty ještě někdy ukáže,“ zavrčela. Teď už jsem uši k hlavě přitiskl, čistě kvůli studu, který jsem pocítil. Sklopil jsem hlavu a nemluvil, tak, jak jsem tušil, že to ona chce. “Jsi špína mezi svými sourozenci. Vždycky jsem si myslela, že tou černou ovcí je Alastor… ale ty? Ty jsi horší, než je on. On má kuráž. Umí se prát. Co umíš ty?“ vyprskla. Měl jsem podezření, že je to jen řečnická otázka, a tak jsem vydržel tu minutu ticha, která se mezi námi rozprskla. Smrt přešla z máchání ocasem sem a tam ke klidnému postoji, z kterého však stále vyzařovalo nebezpečí. Neměl jsem odvahu se jí podívat do očí. “Nikdy jsem neměla s tou vaší odpornou matkou souhlasit. Nejsi nic víc než jen další mravenec v nekonečném koloběhu života, Siriusi. A jako každý jiný skončíš tady u mě až naposledy vydechneš,“ slíbila mi, “a nebude s tebou zacházeno o nic lépe než s ostatními.“ Odešla – tedy, ne přímo. Tohle byl její domov, a tak se pouze přesunula na druhou stranu, jako by očekávala, že také odejdu. Jenže já něco potřeboval.
Byla to tak trochu sebevražda, žádat o něco po takovémhle proslovu. Odtrhnout náplast. Rychle. “Chci křídla,“ vyhrkl jsem a přísahal bych, že jsem se málem samovznítil, když se na mě znovu podívala. “Život už mi je přislíbil, ale poslal mě za tebou. Že… taková kouzla prý dokážeš jenom ty,“ dodal jsem rychle. Koktal jsem, a hlas se mi třásl. Ale zdálo se, že Smrt nad mými slovy začala uvažovat. A tak jsem štěbětal dál, jakkoliv jsem se do toho musel nutit. “Protože… protože ty jsi mocnější než on. Nejmocnější na celé Galliree! A… a on možná svede nějaké věci, ale jenom ty základní. Ty toho dokážeš mnohem víc! A proto… mě poslal sem. Abych požádal o velká, netopýří křídla, s kterými bych mohl lítat, prosím?“ Ke konci už jsem v podstatě nedýchal. Tak moc jsem se bál jejího upřeného zeleného pohledu, který mě z dálky propaloval. Zvedla se, a línými dlouhými kroky znovu přešla vzdálenost ke mně.
“Tak křídla by jsi rád, smrtelníku?“ Zasyčela. O-ou. “Jedna z nejméně očekávaných, ale nejmocnějších magií, a měla bych ji darovat tobě?“ Odfrkla si, a já opět sklonil hlavu k zemi. Bylo to dobře, protože v další sekundě jsem nad hlavou uslyšel cvaknutí zubů. Přejel mi z toho mráz po zádech a málem jsem sebou už vážně švihnul o zem. “A-ano, paní. Prosím,“ vysoukal jsem ze sebe a překvapeně sebou trhnul, když se Smrt začala smát. Přísahal bych, že to musela slyšet celá Gallirea. “Už mi nelez na oči, špinavče. Padej!“ Zařvala. Překvapeně jsem k ní zvedl pohled. Tvářila se naštvaně, což mě donutilo udělat pár kroků vzad. Ale… co má křídla? Znamenalo to, že mi je dá? Nedá? Nebyl jsem si jistý. Ale zůstávat tady a diskutovat o tom jsem rozhodně nechtěl.
Otočil jsem se na patě a pelášil ze zříceniny pryč. Obratně jsem se vyhýbal jedlovým stromům a nepřestal jsem utíkat, dokud mi nezmizely z očí. Za zády mě celou cestu doprovázel hysterický smích, a dokud jsem ho slyšel nemohl jsem se pořádně nadechnout. Nechápal jsem naše setkání. Tedy, chápal jsem všechna její slova – bohužel. Ale ta poslední část? Co to mělo znamenat? Vyhnala mě, aniž by mi vyhověla? Bylo to vcelku možné.
A přesto… měl jsem pocit, že mě na lopatkách cosi svrbí.

//VVJ přes Severní Galtavar

//Jižní Galtavar přes VVJ

Za mými zády se rozléhalo podivné ticho. Copak jsem ho omylem zabil, že vůbec nic neříkal? Zamračil jsem se a ohlédl se přes rameno, ale on tam nebyl. Typické. Určitě jsem ho hrozně moc vyděsil těmi svými magickými schopnostmi. S úšklebkem jsem se hrdě napřímil a pokračoval ve své cestě. Už jsem v dálce viděl jedlové stromy, mezi které jsem mířil. No a cestu ke zřícenině jsem znal v podstatě nazpaměť. Až tak traumatizující bylo to jedno mé setkání se Smrtí. Začínala mě trochu dohánět nervozita, i když bych to nikdy nepřiznal nahlas, pche.

//Zřícenina přes Jedlák

Hlásím se 2x

//Zrcadlovky přes sever Mahtae

Úplně odignoroval to, co jsem řek, takže jsem došel k závěru, že vlastně zznal, že mám pravdu. Takže jsem se zbytek cesty nes jako páv s hlavou zdviženou vzhůru a vítězným úsměvem přes celý obličej. Neznal jsem žádného Jerryho, ale očividně nemohl být moc chytrý. Pokrčil jsem rameny. "Ne každýmu byl nadělen dostatek inteligence," odtušil jsem, čímž jsem tak trochu urážel i vlka - však zpochybňoval názor zkušené léčitelky, votrapa jeden.
Přikývl jsem. "Jo, něco by se našlo," ušklíbl jsem se a Cyrilovi do přední tlapky vjela křeč, takže začal padat rovnou na čumák zatímco já jsem se nadále naparoval a pokračoval v cestě. "Asi si to prostě musim zasloužit. Křídla, to není jen tak," zauvažoval jsem a souhlasně přikývl.

//Severní galtavar přes VVJ

//Řeka Tenebrae přes Esíčka

Vlk byl očividně neznalý. Teda, já o léčitelích taky moc nevěděl, ale z toho, co jsem viděl, mi bylo jasné, že Hyetta toho ví víc než nějakej vagabund s ocasem na čele. Zakroutil jsem nad jeho poznámkou očima. Měl štěstí, že jsem většinu energie dával do rychlé chůze vpřed, jinak bych mu ukázal, zač je toho loket! Fakt. "Nojo, když ty toho o tom TOLIK víš, tak to asi nemůžu zpochybňovat," zašklebil jsem se a hlas mi přímo přetékal ironií. Mýval na mých zádech mi hrdě poplácala čelo a já se vesele zazubil.
Povídal jsem a povídal tak, jak jsem byl zvyklý. Bylo na vlkovi jak se všemi těmi informacemi naloží. Nakonec se zdálo, že ho nejvíce zajímala ta část se Smrtí, což jsem se nedivil. Když mi to Život řekl, málem mi vypadly oči z důlků, a to nepřeháním. "Hej, asi nebojím. Ale úplně nejpříjemnější setkání to taky není, kapiš?" Pokrčil jsem rameny. Strach jsem vážně neměl, ale zdráhal jsem se do zříceniny jít. "Ona je totiž moje kmotra. Jakože, asi, protože moje máma se jednoho krásného dne zvedla a prostě nás prodala. Takže očekávám hodně řečí o tom jaký jsem zklamání," zaúpěl jsem. "No, mně řek že jestli je chci, tak musím i za Smrtí. Neptej se mě proč," dodal jsem, protože na takové věci jsem fakt neměl odpověď.

//Jižní Galtavar přes sever Mahtae

Děkuji za povýšení a prosím 30 drahokamů

Nemám oblázky ani křišťály ale nabízím 80 květin na Nutmeg protože ommggg

Listopad 1/10 | Danteboy

Pro jednou jsem si vyrazil k jezeru sám, bez Wylana, bez Mýval. Bylo to divné ticho, ale ne špatné. Párkrát jsem zakroutil krkem a pořádně si protáhl i křídla, která by pod sebe schovala pohodlně další dva vlky na obou stranách. Ach, jaký byl život úžasný, když jsem měl tuhle hitparádu.
U jezera jsem nebyl sám. Pohyboval se tam ještě nějaký skrček, který si chtěl zahrát na pusinkovanou s labutí, která vypadala jako cokoliv jen ne mírumilovná. Pobaveně jsem zavrtěl ocasem a zazubil se. "Tak už se do něj pusť! Dělej!" zaječel jsem na tu labuť zatímco jsem se lámal smíchy, jak jsem si tak představoval, jak ten prcek bude utíkat před naštvaným ptákem. No, to jsem se docela přepočítal. Labuť otočila svá černá očka na mě a načepýřila se, jako by mě poslal sám ďábel. "A sakra," vyjekl jsem, když se rozutekla mým směrem a klapala u toho zobákem. Úplně jsem zapomněl na svou jedinou výhodu - křídla - a začal jsem pelášit co mi síly stačily.

//Prstové hory přes Smrčiny

Mýval se očividně rozhodla bojovat tichým protestem, protože už nic dalšího neříkala. Já mezitím na vlka jen povytáhl obočí a pokrčil jsem rameny. "Je to divoké zvíře a pomáhá mi. Nemám potřebu ji kontrolovat," oznámil jsem s klidem. Pokud si vlk potřeboval něco dokazovat na malých nevinných tvorech, očividně si svého lesního strážce nezasloužil.
Na rozdíl ode mne byl vlk bojový typ, a hned by se hnal do boje. Pohoršeně jsem přitiskl uši k hlavě, ale nevypadalo to, že by se chystal zaútočit. Prostě jen blafoval. Protočil jsem zelenými očky a raději přidal do kroku, kdyby ho náhodou napadlo, že o něco takového vážně stojím. "Nemám zájem zprznit cizí obličej a bojovat taky nechci. Smůla," odmítl jsem ho vcelku rázným tónem a pořádně se na něj zamračil. "Ty vůbec nevíš co to meleš. Mně ošetřila léčitelka, ta toho asi ví víc než nějakej vagabund s ocasem tchoře na hlavě," urazil jsem se a pyšně pozvedl čenich k obloze. Já věděl, co říkám, on očividně neměl tušení.
Nejspíš ho zaujala má bitka s bratrem, neboť byla jeho další slova o něco milejší. Fake ass bitch. Odfrkl jsem si a zavrtěl hlavou. "Já si vystačím sám," rozhodl jsem se, "jen ať si dávaj bacha, ale ženský mě neberou." Jenom aby bylo jasno.
Mýval už se nebavila ani s ním. Bylo to dobře, alespoň jsem musel procesovat jen jeden ošklivý hlas. Ignoroval jsem jeho slova o dvojnících, ale zvesela jsem se zazubil když zmínil křídla. Jó, to bylo jako dostat zelenou vlajku na yapping session. "No, to jsem si takhle šel po lese a najednou jsem potkal Keziah. A tomu neuvěříš, ale fakt se to stalo - ona měla křídla! Opeřená, velká křídla, a já jí naučil lítat i když jsem žádný neměl. Docela úspěch, ale nechci se chvástat. No tak jsem se rozhod, že chci takový hezký křídla taky, ale originálnější. Netopýří! A Život mě poslal za Smrtí, protože očividně pro taková křídla musí jeden trpět, ale oh well. Je to výhodnej business."

//Zrcadlové hory přes Esíčka

"Otočení urážky proti mně, ha! Typické! Neumíš se hádat!" chvástala se Mýval nadále, ale pak po ní vlk chňapnul zuby a kdybych jí neodtáhl, už by měla po hlavě. Zdálo se, že to ji vyděsilo, a s vypísknutím mi vyběhla na záda a stočila se do klubíčka. Pobaveně jsem se ušklíbl. Celé to divadýlko bylo přesně něco pro mě.
"Já na tebe nikoho neposlal, ona šla sama!" Zamračil jsem se. Úplně si ten příběh celej přemotal k obrazu svému a to se mi nelíbilo, páč jsem z toho vyšel jako blbec. Nic jsem na jeho slova, jak se k sobě hodíme, nenamítal. Taky jsem si to myslel, i když nejspíš v jiném smyslu než on. Měl jsem sto chutí mu taky jednu vlepit, ale už jsem se přesvědčil o tom jaký jsem bojovník. Přesto jsem trochu zavrčel. "Jestli se ti ta jizva tak líbí, taky ti jednu udělám!" Zabručel jsem. Já s takovou ozdobou očividně spokojený nebyl a kdyby to šlo, někam bych si ji schoval. Ale půlku obličeje jsem samozřejmě před nikým ukrýt nemohl. "Mohl mi upadnout kus obličeje!" oznámil jsem mu, protože přesně na to mě upozorňovala Hyetta a znělo to jako dostatečný důvod proč tuhle parádičku nemít Ale... zarazil jsem se. "Počkej, tobě se fakt líbí? Proč?" Zmateně jsem střihl ušima.
"Rozhodně mu to neudělalo žádné nevinné zvíře!" ozvala se za mými zády Mýval a věnovala vlkovi jeden nasupený pohled, načež se znovu stočila do klubíčka a pokračovala v trucování. Pokrčil jsem nad tím rameny a přikývl. "Ne, no. Udělal mi to můj bejvalej brácha. Dvojče," zasyčel jsem nad tou vzpomínkou. "Přijde ti ta historka dost cool na tvoje poměry?"
Uraženě jsem se otočil na patě. "Já si jdu pro křídla. Ty si dělej co chceš," odfrkl jsem si, ačkoliv jsem částečně doufal, že vlka zmínka křídel natolik zaujme, že mě bude sledovat. Audienci jsem měl rád.

//Tenebrae přes smrčiny

Ani jsem si nevšiml, že se kousek od nás vynořil další vlk. Mýval na něj však v tichosti poukázala, a tak jsem se ohlédl. Měl na hlavě cosi, co mi připomínalo vážně dlouhou srst, ale nebyla to srst. Vypadal docela hezky, až jsem se za tu myšlenku zastyděl, i když jsem tušil, že by mi to Wylan za zlé neměl. Vlk si nás nakonec i všiml, a většina mých sympatií zmizela spolu se spojením hrozná jizva. Překvapeně jsem zamrkal a sklonil obličej jak nejvíc jsem dokázal. To si můj lesní strážce vzal osobně.
"CO PROSÍM?!" zaječela Mýval tak hlasitě, že jsem sebou úplně trhnul, ale ona jen ladně seskočila z mých zad a vrhla se k vlkovi. Poplašeně jsem naprázdno otvíral pusu jako bych jí chtěl zastavit, ale... byla to vcelku podívaná, jak tak seděla před vlkem a zdviženým prstem na něj ukazovala. "Ty jeden ignorante s prdelí tchoře na hlavě! Proč bych já někomu ubližovala?!" řvala na něj, zatímco já jsem se lámal vejpůl smíchy. Z očí mi tekly slzy a pálily na ne úplně zahojené ráně, ale byl jsem moc zaneprázdněn snahou se nadechnout než aby mě to nějak extra zajímalo. "Chceš se rvát? Já ti ukážu!" Stočila tlapky do dvou pěstí a různě s nimi začala máchat ve vlkově blízkosti, ačkoliv se očividně bála ho trefit. Tolik k tomu, jestli mu tu jizvu udělala. Pobaveně jsem Mýval čapl za ocas a přitáhl si jí k sobě. "Sorry. Ona mě jenom chrání, je to lestní strážce, ne žádný zvířátko, jasan, tchoříku?" Zazubil jsem se.

//Vrchol přes kopce

Unikl jsem sladkým slovům Života a doběhl až do hor, které objímaly poušť. Představa, že se ze samého jihu mám kolébat až na samý sever, mě málem poslala do mdlob. "Vůbec se mi nelíbil. Byl takovej... divnej," zaprskala Mýval, která mě dohnala a ihned se mi začala škrábat za krk. Ani jsem si nevšiml, že tam byla se mnou. Zabručel jsem a trochu se oklepal. Měl jsem podivné mravenčení v lopatkách, jako by mi křídla dávala najevo, že na mě čekají. Zazubil jsem se a pokrčil rameny. "Ale svoje sliby plní. Nemůžu si stěžovat," oznámil jsem a trpělivě držel, zatímco mi zvířátko prohmatávalo zahojené rány na obličeji. Představa jizev mě také málem poslala do mdlob, ale byl jsem odhodlaný na to nemyslet. Ani si na ni neuvidím, ne? A s trochou štěstí byla jen jedna. Jenom jsem doufal, že uvidím. Předtím to nevypadalo moc nadějně.
"Už si to můžeš sundat. Rána je zahojená, máš jen strupy. Za pár dnů to bude vypadat líp," rozhodla a začala mi Hyettin výtvor sundávat. Opatrně jsem pravé oko otevřel, a ačkoliv jsem musel párkrát zamrkat abych si přivykl na světlo, viděl jsem. Díky bohu. "Mimochodem, Wylan měl práci. Ale než znovu dojdem do lesa, snad už bude dostupnej. Než jsem na něj stihla promluvit, zmizel jsi," zabručela. Cítil jsem její zamračený pohled na mém zátylku a přiblble se ušklíbl. "To nebylo naschvál."

//Siccumky přes teleport

Na Galliree se vždycky děly podivné věci. Od podivných zvířat přes podivné magie po teleportaci. V jeden moment jsem byl v jeskyni, a v tom druhé jsem byl… tady. V Narrských vršcích. Už jsem tu jednou byl, takže jsem to místo poznával, ale rozhodně jsem nepočítal s tím, že se tu jen tak objevím. Začal jsem svůj krok v Siccumkách a dokončil ho tady. Ale proč? Rozhlédl jsem se kolem sebe jako by odpověď na mou otázku měla být někde napsaná a já najednou uměl číst. Ale nic takového se samozřejmě nestalo. Zmateně jsem přitiskl uši k hlavě a nejistým krokem pokračoval kupředu. Určitě to všechno mělo nějaký důvod, a mohl jsem být rád, že jsem ten kopec nemusel šlapat a rovnou jsem se tu zjevil. Podivné, usoudiljsem.
Věděl jsem, že u Života nemohu zůstat dlouho sám, a tak jsem se chvíli jen tak potuloval kolem a objevoval jeho útočiště. Vlastně na něm nebylo nic extra zajímavého, a přesto mě zaplavoval ten pocit jistoty a klidu, z kterého mi těžkla víčka a měl jsem chuť se svalit na zem a navěky se tu jen tak povalovat a vstát. Musel jsem si připomínat, že tu za žádnou cenu nemohu zůstat – což bylo jednoduché, ale to mě ještě Život nepoštěstil svou přítomností. Co mu tak trvá? Zabručel jsem si sám pro sebe a posadil se do písku, který mě všude nepříjemně škrábal. Přesto jsem nedokázal být z toho naštvaný. Byl jsem se vším úplně vyrovnaný. Dokonce i jizva, která se mi tvořila na obličeji, mi nedělala žádné starosti. Co se stalo, stalo se. Už se s tím nedalo nic udělat, tak proč si kazit náladu?
“Mluvíš mi z duše, Siriusi,“ uchechtl se hlas za mými zády. Trochu mě to vyděsilo, ale magická aura Života mě ihned uklidnila. Cítil jsem se tu dobře, bez starostí, a nikam jsem nespěchal. Počkal jsem, až vlk dojde až ke mne a ukáže se mi. Na zádech se mu třpytilo podzimní listí a dýně, jako by se chtěl vyparádit dle ročního období. Jemně jsem se pousmál a zavrtěl ocasem, když došel až přede mne. “Ahoj. Já vůbec nevím, co tady dělám,“ oznámil jsem. Byla to pravda – byl jsem tady proti své vůli, i když stěžovat jsem si na to nepotřeboval. Život se zazubil a ladně pokrčil rameny. Každý jeho pohyb působil přátelsky. “Inu, něco si ode mne chtěl, není to pravda?“ Natočil hlavu zvědavě do strany.
Stačilo mi krátké zamyšlení nad jeho slovy aby mi došlo co tím myslí. Zalapal jsem po dechu a nadšeně se zazubil. “Křídla! Chtěl jsem křídla! Nějaký mega cool, který nikdo jinej nemá, netopýří by mohly bejt. A musí umět lítat a musí bejt obrovský a musim s nima vypadat fakt hustě!“ Vychrlil jsem na něj s takovým entusiasmem, že se Život rozesmál a chvíli jen pokyvoval hlavou. “Páni. Jsem rád, že máš jasno v tom, co chceš,“ pověděl mi, zatímco já na něj upíral prosebná očka. “Dobrá tedy. Za to, že jsi se trochu polepšil a za ty šrámy co ti tvůj život způsobil...“ V podstatě jsem vibroval nadšením, když mluvil. “Daruji ti křídla. Přesně taková, o která žádáš. Ale aby ti na zádech narostla, a abys s nimi mohl vzlétnout, budeš se muset ještě stavit za mou sestrou,“ dořekl. A všechno to nadšení ze mě jako balvan opadlo a kutálelo se rovnou z kopce a bůh ví kam. “Za Smrtí?! To né!“ zaúpěl jsem, což Života znovu rozesmálo. Drknul mi do čela svým mokrým čenichem a já se opět uklidnil, div jsem se k němu i nepřitulil.
Poodešel o trochu dál a zahleděl se do dáli, jako by chtěl dohlédnout až ke zřícenině. Možná to dokázal. “Mohl bys tu zůstat se mnou, pokud bys chtěl. Pak by let nebyl problémem,“ špitl. Tělem mi projela vlna štěstí a nutkání k němu přiběhnout a souhlasit. Nadšeně jsem zavrtěl ocasem a málem bych přikývl, ale… ale! “Ale já vážně chci křídla. Říkal jsi, že je mít nebudu dokud nenavštívím Smrt!“ namítl jsem. Život se na mě zahleděl překvapenými očky. “Ach, ano, to jsem říkal… Ale! Třeba bych s tím něco dokázal udělat. A mohli bychom si tu dávat závody a hovět si,“ nabídl mi. Nechtělo se mi ho odmítat. Byl jsem rozpolcený chtíčem tu zůstat a chtíčem získat ta pravá křídla, která umí létat a to všechno. Tušil jsem, že Život všechny ty věci neumí. Proč by jinak vlci chodili za Smrtí? Dobrovolně? Ha, tak to určitě ne!
“Tak já si… jenom poodejdu… a promyslím si to,“ vykoktal jsem. Chtělo to všechno mou vůli abych se pooomalu pozadu odplížil. A pak jsem se dal do běhu a pelášil jsem z kopečka hezky dolů, až jsem málem zakopl. Měl jsem Života docela rád, o tom žádná, ale tenhle pocit ztráty kdykoliv jsem se přinutil odtamtud odběhnout? Ten byl hrozný. Byl jsem rád když magické pole jeho působení zůstalo za mými zády a krutost světa mi opět dolehla na ramena. Bylo na tom cosi… osvobozujícího. Naposledy jsem se otočil abych se ujistil, že nejsem třeba pronásledován, a pak jsem se klusem rozeběhl směrem ke zřícenina. Byl čas navštívit mou starou kmotřičku. Jaké štěstí.

//Prstové hory přes Narrské vršky