Příspěvky uživatele

< návrat zpět

F2: V1: 1. Napiš, jak na tu nabídku reaguješ. (Použij minimálně dvě věty, které vyzní jako ironie nebo provokace – ale Zlompacku nenaštvi)

Zdálo se, že se pro tentokrát nestanu levnou obětinou. Zlompacka zvedl tu svoji hnátu a všichni přestali létat jako pominutí. Překvapeně jsem naklonil hlavu do strany a pozoroval ho. Křídla jsem měl celá polámaná a provazy se mi nepříjemně zarývaly do tlapek. Au. Ale alespoň k něčemu to bylo dobré - nutilo mně to ho poslouchat v naději, že mě třeba pustí. A ono… fakt jo? Že ho to prý děsí? “Jo, tak to určitě,” zahuhlal jsem a odfrkl si, když v tu ránu se ozvala ozvěna desetkrát tak hlasitá jako má slova a zopakovala to. “Jo, tak to určitě.” Překvapeně jsem zamrkal, Zlompacka překvapeně zamrkal a pak jsme se oba rozhlíželi. Naštěstí neviděl, jak si to huhlám pro sebe, tak si asi myslel, že má bludy. Ale já? Já jsem bludy určitě neměl. Co to sakra bylo za ozvěnu, proč zněla tak posměšně a odkud přicházela?
Odkašal jsem si a zkusil to znovu. “Jasně, jasně, ten váš pokládek,” odtušil jsem ironicky - a znovu ta ozvěna, akorát dvakrát tak posměšná. “Jasně, jasně, ten váš pokládek!” Zamračil jsem se. “Hele!” A ozvěna na to: “Hele!” Ale ironicky. Z hrdla se mi ozvalo zavrčení a bylo to tak komické, že se Zlompacka ani nenaštval za tu mou ironii. Podrážděně jsem si odfrkl a začal ho podezřívat z toho, že za to určitě může on. Určitě! Tak to abych mu radši pomoh. “Fajn. Pomůžu.” A ozvěna… “Fajn! Pomůžu!” Jako kdybych to ani nemyslel vážně. Jen počkej, ty…!

F1: V3: 3. Napiš, jak reaguješ na výkřik o nepříteli. (V každé větě použij sloveso, které naznačuje rychlý pohyb nebo akci.)

Místo toho se ozval jakýsi výkřik o nepříteli, což bylo zvláštní, protože jsem měl za to že my jsme ti nepřátelé, ale vzhledem k tomu, jak vlci začali uhánět do všech stran - ať už se jednalo o úprk nebo snahu najít zbraně - jsem o tom začínal pochybovat. Co jsem ale nechápal bylo, proč všichni čuměli zrovna na mě, jako bych s tím měl něco udělat, přitom já bych byl rád kdybych mohl alespoň prchnout. V tom mi zabraňovaly provazy, které jako by se utahovaly čím víc jsem proti jejich síle bojoval. Zavrčel jsem a pořádně prásknul křídly, takže provazy trochu povolily. Tím jsem získal alespoň nějakou možnost pohybu a stejně pomateně jako všichni ostatní se začal rozhlížet kolem a hledat údajného nepřítele, od kterého bych mohl pelášit co nejrychleji pryč. Co vlastně bylo tak nebezpečné, že i piráti se raději vrhli do boje nebo rovnou do zaječích?
Bohužel jsem neochutnal svobodu na moc dlouho, neb někteří nás pořád hlídali a odmítali přijít o rukojmí, což znamenalo, že mi někdo prudce strčil do zad a já skončil s hlavou zabořenou v písku a s pusou plnou onoho písku. Tím byly mé šance na úprk všechny zničeny a já mohl jen doufat, že údajný nepřítel mě třeba bude brát jako spojence, nebo že se piráti smilují a nenabídnou nás jako obětinu.

F1: V3: 1. Popiš, jak vypadá mapa a co tě na ní zaujalo. (Použij alespoň dvě metafory, ale žádnou z nich nesmí obsahovat slovo „poklad“.)

Stejně jako já, i Tundra se o svou svobodu rvala. Ani jednoho z nás však nepustili, ani neposlouchali, jako by měli jen svou vlastní pravdu. Jo počkat... oni určitě měli. Povzdychl jsem si a pak překvapeně zamrkal, když se Zlompacka vytasil s cárem čehosi. Byla to mapa. A pak začal blábolit něco o tom, že Gallirea skrývá poklad a yada yada. Zakroutil jsem očima, neb jsem věděl, že na Galliree je jediným pokladem to když se vám týden v kuse nestane nic traumatizujícího. Avšak - byl to můj domov a nelíbila se mi představa, že by se jí zmocnila zrovna tahle banda tupounů. A tak jsem se na mapu zahleděl trochu víc zblízka.
Byla potrhaná, jako by své nejlepší časy už zažila. Jako by Zlompacka po této zemi pátral dlouhé roky. Měl jsem tu výhodu, že už jsem část Gallirei ze vzduchu viděl - jinak bych byl pěkně zmatený. Ale poznával jsem sněžné staříky na kraji země, kde býval Ragar a hory - to ti staříci. Asgaarský hvozd a okolní území. Byly to sice vybledlé barvy a všude byly ty díry, ale dalo se. Nejvíc mě zaujalo, že občas něco nesedělo, chyby jako špatně sešité vzpomínky. Pravděpodobně proto že ten, kdo mapu kreslil, neměl křídla a nemohl se na věci podívat zvýšky. A kdo tu mapu vůbe nakreslil? Střihl jsem pohledem ke Zlompackovi a čekal, že bude ve svém proslovu pokračovat. To se však nestalo.

F1: V2: 2. Zkus vymyslet, jak se dostat z téhle kaše. (Všechny věty piš s pocitem nejistoty a strachu.)

Jenže Zlompacka se tomu všemu jenom smál, ale proč - byl jsem přesvědčivý, ne? Začínal jsem se trochu bát, protože být svázaný nebylo příjemné a mohli nám udělat cokoliv chtěli, jakože cokoliv, třeba i něco bolestivého, a co já bych pak asi tak dělal? Raději jsem přestal mluvit a nechal to chvíli zase na vlčici, která chudák skončila v téhle šlamastice se mnou, což bylo taky na nic, co když za její smrt budu moct já? Mohl bych pak snad žít s tím pocitem, že jsem někomu ublížil? Jasně, dřív už jsem to udělal, ale změnil jsem se a teď jsem měl strach. Místo vyjednávání jsem se usilovně snažil vymyslet, jak se z téhle kaše dostat, ale jak, jak a kdy a proč? Co budeme dělat? Úzkost mi sevřela hrdlo a jak jsem tak přejížděl pohledem po každém pirátovi, bylo to čím dál tím horší, až jsem skoro nemohl dýchat. Napadlo mě, že bych mohl použít hrubou sílu, roztáhnout křídla a zmizet, ale měl jsem tolik síly? A co vlčice, copak jsem ji v tom mohl nechat? Už jsem zmiňoval, že bych nemohl žít sám se sebou kdyby se jí kvůli mně něco stalo, tak co dál? Mohli bychom se skrz provazy prokousat, ale vlci nás hlídali, jejich oči na nás byly upřené jako by to nebyli vlci ale draví ptáci - co když to byli ptáci, čekali na naše mrtvoly, aby si mohli dát do nosu?

F1: V2: 1. Napiš dialog mezi tebou a Admirálem, kde zkoušíš vyjednávat nebo mu vzdorovat. (Použij otázky, rozkazy a krátké věty.)

Ukázalo se, že odpor byl naprosto marný. Mělo nás to napadnout - byla proti nám velká přesila a pravděpodobně ani jeden z nás nebyl zrovna ukázkový bojovník. Věnoval jsem vlčici bezradný pohled a pokrčil rameny, protože ne, neměl jsem další plán. Chtěl jsem něco říct, no zvuk prořízl ostrý hlas toho největšího blázna. Věnoval jsem mu zamračený pohled a zavrčel, když se všichni začali smát - jako bych snad byl k smíchu. "Nechte nás jít!" Rozkázal jsem mu, což bylo houby platné. Ticho? Já ti dám takové ticho ty...! Odtáhl jsem od jeho smradlavého dechu svou hlavu, ale vzhledem k provazům jsem nemohl moc daleko. Fuj. Křídla mě bolela z té divné pozice do které je piráti dali a měl jsem sto chutí mu vpálit do ksichtu pár pestrých nadávek. No zaujalo mě, co měl na srdci. "Všechno co vím?" Věděl jsem toho hodně, ale co přesně by pirát rád?
A pak mě to napadl. Měl jsem plán! Prostě to bude něco za něco. "Něco za něco," pronesl jsem krátce a zamyslel se. "Co bys rád věděl?" Optal jsem se pro jistotu. "Řeknu ti všechno." Někdy bylo méně více - v tomhle případě kratší věty byly větší jistota, neb jsem si nebyl jistý, že má víc jak jednu mozkovou buňku. "Ale pusť nás!"

F1: 2. Popiš, jak jsi padl do zajetí. (V každé větě musí být alespoň jedno sloveso pohybu)

Měla pravdu, vlci se na nás řítili v přesile. Bylo zbytečné bojovat pořádně, neb se zdálo, že vlci se proženou bojištěm a zametou podlahu se všemi a vším. Hlavně ten Admirál Zlompacka, ten pochodoval kolem a křičel rozkazy jako bychom mu patřili. No, suma sumárum jsme mu teď asi patřili, protože vsichni jeho vlci se slezli k nám, pokračovali blíž a blíž a několik z nich drželo provaz. Překvapeně jsem vykulil oči, když přišli až ke mně a začali tu věc utahovat kolem mého těla. "Dávejte pozor na má křídla vy tupouni, vždyť já létám!" A s poničenými křídly to úplně nešlo, to bych jenom cupital.
Takže jsme doběhali. Provaz kolem mě byl pevně utažený a předpokládal jsem, že ten kolem Tundry taky vzhledem k tomu, jak k ní vlci předtím utíkali. "Jen počkejte, až se o tom dozví moje kmotra, to teprve budete couvat!" Teoreticky i prakticky se mnou kmotra Smrt nechtěla už mít nic společného a kdyby tohle viděla, hned by odešla, ale hej, to oni vědět nemuseli, ne? Jenže s vlky to nehýbalo a zůstali na mě jen tak koukat a mlčeli. Tak fajn, mlčte si, já vám ukážu až se z tohohle dostanu a uteču! Bylo jim to jedno, prostě mě a Tundru zaparkovali k sobě a upřeli na nás svůj zrak.

Byla pravda, že já sám o sobě jsem byl velmi skladný. Příroda mi ve výšce moc nepřála a já si přál křídla, která budou alespoň dvakrát tak velká jako já. To se mi splnilo, no ukazovalo se, že zabírat velký prostor bylo vcelku nepraktické. Ale co. Já nelovím, nervu se a že bych narazil na bandu tupounů, to se nestává každý den, rozhodl jsem se. Věnoval jsem tedy vlčici nespokojený pohled a odfrkl si. "PŠŠŠT! Jsou citlivá," pronesl jsem a dramaticky si po jednom z křídel přejel tlapkou. "To nic Roberte, to nic, neposlouchej ji." I v potencionálně smrtelné situaci jsem měl čas dělat blbosti. No co? Ani jeden z nás netušil, na co se to vlastně koukáme a můj pud sebezáchovy se úplně nevyvinul.
Vlčice měla dobrou pointu. Možná jsem měl začít utíkat opačným směrem. To by se pak situace vyvíjela jinak. Ale hele! Zkuste se někdy ocitnout v takovém scénáři a uvidíme, jak se zachováte! Prostě jsem neměl čas nad tím uvažovat, to bylo celé. Po mém neúspěšném útěku jsem se tedy otočil zpět na vlčici, abych zkontroloval, jak je na tom - právě včas na to, abych viděl, jak do jednoho z ňoumů vrazila hlavou. "Dost dobrý," usoudil jsem. Já do někoho takhle vrazit tak už mě nikdo nezvedne. Mě, ne toho druhého.

F1: 1. Braň se! (Vlož do postu čtyři taktické pojmy např.: krytí, útok zezadu, ústup, moment překvapení)

Už jsem si na svá křídla zvykl, takže jsem trochu zmateně obrátil hlavu a snažil se dohlédnout na svá záda abych zjistil, co za bordel se tam skrývá. Ale nic tam neby... jo počkat! Rozesmál jsem se a pokrčil rameny. "Křídla. Jsou cool, co? Ale neřeknu ti, kde jsem k nim přišel!" Varoval jsem ji. Vlastně to nebyl tak složitý proces, ale já chtěl být jeden jediný originál, a tak jsem se rozhodl zatloukat a zatloukat. Zaujatě jsem vlčici pozoroval - byla taková uťáplá, nic neříkající. Ale copak mohl být někdo s takovými jizvami nic neříkající?
Naštěstí vlčice unikla mým dotěrným otázkám když se začal ozývat hluk. I ona na něj upozornila. "Nojo, slyšel jsem to," potvrdil jsem a zvědavě se rozhlížel. Muselo to vypadat komicky, Tundra přikrčená za keřem a já, velikost čivavy, zvědavě otáčející hlavu jako nějaký holub. Ale čím víc hluku přibývalo, tím větší nutkání jsem měl se taky schovat. Nakonec jsem chudáka Tundru div nevystrčil zpoza jejího keře. "Šoupni se, já se chci taky schovat!" Postěžoval jsem si. Až na ta křídla jsem byl docela skladný, ale za malý keř bylo těžké se pořádně poskládat ve dvou. Najednou mě v periferii zaujala velká věc na moři. Když jsem se na tu loď podíval pořádně, spadla mi brada. "Vidíš to co já?" Kníkl jsem. Ani jsem ten předmět nedokázal pojmenovat!
A pak... ti vlci. Vypadali, že by si nás rádi dali k obědu. Už už jsem se chystal vlčici nabídnout, že spolu rychle zdrhnem, ale nestihl jsem ani otevřít pusu. Jeden jednooký skrček se podíval přímo na nás a s tím nejstupidnějším jménem na světě se vydal nás... zajmout?! "No tak to teda ne!" Odfrkl jsem. Hrdinsky jsem využil momentu překvapení a s velice ženským jekotem vyrazil ze křoví a rozeběhl se kupředu. Nu co? Zběsilý útěk byla taky bojová taktika! Ale. Pan Zlompacka měl pořádnou grupu podivínů, kteří se mi postavili do cesty. Vydal jsem se na ústup, abych jim nepad přímo do chřtánů. Jeden z nich se po mně ohnal zežloutlýma zubama a já útok jen tak tak vykryl. Málem jsem přišel o nohu! Nemohl jsem však ustupovat daleko, neb za mnou ze nacházel ten největší blázen. Bál jsem se, že nastane útok zezadu, a tak jsem se rychle otočil na patě. Aspoň jsem se mohl podívat, jak je na tom moje spoluzajatkyně. Teda! Já byl ještě na svobodě!

Plácl jsem Mýval do zad křídlem, takže padla obličejem napřed do písku, načež já nevydržel hrát naštvaného a rozřehtal jsem se smíchy, až mě bolelo břicho. Mýval mě naopak počastovala barevnými nadávkami, za které by se nemusel stydět žádný buran. Nechal jsem ji, ať se ve vodě trochu umyje a mezitím jsem oskenoval okolí. Od řeky se vynořila jakási vlčice s ošklivou jizvou na obličeji. Teda, sakra. Já ji měl vlastně taky. Trochu jsem se za tu myšlenku zastyděl, což bylo divný, protože urážet ostatní kvůli jejich zevnějšku byla moje specialita, ale tak nějak to nefungovalo když jsem byl z části taky ohyzdný. Teda vlastně ne! Já byl perfektní, i s jizvou. Vlastně jsem byl ještě víc hot. "Hej! Hej hej! Hej ty! Tyyy!" Vyjekl jsem a rozklusal se k vlčici, která svou barvou částečně splývala s pískem. Zabrzdil jsem těsně před ní, k mému zděšení jsem byl o něco málo menší než ona, ale vlastně jsem byl na takové věci zvyklý. Nechal jsem křídla částečně rozevřená, abych aspoň něčím působil větší. "Čau."

//Roh hojnosti přes Palouk

Letěl jsem tak dlouho, až se pode mnou objevila nekonečná modrá. To mě trochu vyděsilo a raději jsem se otočil a přistál zpět na pevnině. Nechtěl jsem opustit Gallireu, navíc kdo mi mohl zaručit že za tou velkou modrou louží něco je? Věnoval jsem vodě nepěkný pohled a pak už složil křídla k tělu, což probudilo mého věrného mývala. Mýval sklouzla z mých zad a věnovala mi rozčtěrněný pohled. "Já jen nechápu, že musíš pořád před něčím utíkat!" Zamračil jsem se, protože co jí do toho bylo? Tedy, ano, měla mě chránit, ale já nedělal nic nebezpečného! Zatím. Jemně jsem do ní žďuchl tlapkou. "Nekecej do toho. Nic o mezivlčích vztazích nevíš," připomněl jsem jí a zakroutil očima, když se urazila a otočila se ke mně zády. Fajn. Už ani Mýval se mnou nechtěla trávit čas.

//Asgaar přes Středozemku

Cesta ubíhala rychleji když jsem byl ve vzduchu. Jen jsem nebyl na létání ještě moc zvyklý, a tak mě každý proud větru vyvedl z rovnováhy a různě si se mnou pohrával. Nevadilo mi to, neměl jsem přesný cíl své cesty. Prostě jsem jen nechtěl být v Asgaaru, protože Asgaar byl Wylan a Wylan už nebyl. Ne? Nebo ano? Měl jsem z toho v hlavě jeden velký zmatek. Alespoň, že Mýval mi odpustila ten šílený úprk a nyní spala na mých zádech, očividně beze strachu z turbulencí. Alespoň někdo stál po mém boku ať se dělo cokoliv. Trochu jsem se nad tím pousmál a máchl křídly o něco silněji, čímž jsem nabral rychlost. Vítr mi čechral srst a bylo mi zase trochu líp, nahoře mezi ptáky.

//Mušličková pláž přes Magický palouk

//Úkryt

Vyběhl jsem z úkrytu téměř bez dechu. Netušil jsem, jestli mě Wylan sleduje, ale nechtěl jsem s ním mluvit. Nechtěl jsem slyšet jeho část věci, protože já měl přece vždycky pravdu a měl jsem to tušit, že když se mi smůla lepila na paty celý život, tak moje štěstí nemohlo být věčné. Před úkrytem na mě čekala Mýval, která se zatvářila nanejvýš zmateně když jsem ji čapl za zátylek a jaksi nemotorně ji hodil na svá záda, načež jsem máchl křídly a vznesl se nad stromy. Zlomil jsem u toho pár větví, protože vzlétat v hvozdu s tak masivním rozpětím bylo téměř nemožné, ale mně bylo jedno, zda si někde protrhnu blány na křídlech. Prostě jsem chtěl být pryč, nepolapitelný. A to jsem byl jedině ve vzduchu. Popotáhl jsem a do tlapky si utřel mokrá očka.
Tak nějak jsem se zapřísáhl že pokud v tom budu slovo já, už sem ani nepáchnu.

//Roh hojnosti přes Středozemku

603

Měl jsem chuť na Josefa vyprsknout, aby nebyl tak chytrej, ale než jsem to stihnul, Wylan mě táhl pryč. Protože ho poslouchal. Protože si myslel, že svět se teď točí kolem těch prcků. Se zavrčením jsem se hnědému vytrhl ze zubů a postavil se naproti němu. Na svou výšku jsem vypadal celkem děsivě, jako taková ta sto let stará čivava co cení zuby a jedno oko jí padá z důlku.
Přimhouřil jsem na něj oči a propaloval ho zeleným pohledem. "Já se na vás vybodnul? Ne, Wylane, to ty jsi se vybodnul na nás! Na mě a na tebe," ohradil jsem se a frustrovaně máchl křídly. Copak to neviděl? Copak jsem byl jediný kdo viděl tu trhlinu. "Varoval jsem vás před přicházejícím sněhem, chtěl jsem tě dostat do bezpečí, ale ty ses ke mně otočil zády. Jen tak! Po tom všem stačilo pár minut a Josef byl celej tvůj svět, ne já. Je mi jasný, kdo je tvoje priorita teď," odfrkl jsem si a vrhl nenávistný pohled za jeho rameno, tam, kde odpočívala vlčata. V těle jsem měl vůči nim tolik zášti, že mě dusila.
Zavrtěl jsem hlavou, možná ve snaze si ji trochu pročistit, možná nad tím, co se děje - nad námi. Otočil jsem se k východu a pevně u toho stiskl víčka, aby mi z očí nevytekla jedna jediná slza. "Třeba tu s nima pojdi," vyprskl jsem, protože když bylo nejhůř, vždycky jsem se vracel ke svým kořenům.

//Asgaar

602

S vykulenými očky jsem na ně mrkal, zatímco Josef bránil to druhé vlče, které vyspávalo. Z nějakého iracionálního důvodu jsem začal být naštvaný, že spí, proč by spala, však spánek je overrated. Jenže pak jsem si uvědomil, že já jsem posledních pár dnů taky prospal. To už bylo moc pokrytecký i na mě, a tak jsem nic neříkal a nechal vztek bublat pod povrchem. Stejnak jsem na něj neměl právo a byla to žárlivost v převleku. Žárlivost, protože Wylan se tu vybavoval s prcky a já byl bůh ví kde a jeho to určitě vůbec nezajímalo. Jeho svět teď byl Josef a Lorna, ne já.
Uvědomil jsem si, že už jsem ticho moc dlouho. Odkašlal jsem si a složil si křídla k tělu, abych zabíral méně místa a pokud možno se cítil míň pod tlakem. Nepomohlo to. "Um, no... aspoň si zvykne a prospí všechen hluk?" Netušil jsem, kde se to ve mně bralo, že jsem ještě ani jednou neprotestoval proti existenci těch malejch příšer, ale! Teď jsem alespoň mohl říct hele, vidíš to, já se snažím! Snažím se! Protože jsem fakt moc chtěl být s Wylanem. Vlčata byla jen... problém. A problémy se daly odstranit. Časem. Jojo. "Kde jsi byl?" To už znělo trochu jako že ho z něčeho osočuju, ale doufal jsem, že starostlivý výraz ve tváři to vynahradí.

601

//Asgaar

Tak nějak jsem za tu dobu zapomněl, že to tu klouže. Po pěti krocích mi podjela tlapka a já se neladně zřítil k zemi a udělal pár kotrmelců než mě zastavila zeď jeskyně, o kterou jsem hlavou dolů zůstal opřený a přes obličej mi ležel můj ocas. "Krucinál, himl hergot laudón donrvetr!" Zaklel jsem a neohrabaně se začal přetáčet, abych se zase mohl postavit na všechny čtyři. Desetkrát jsem se u toho zamotal do křídel a pětkrát ještě uklouznul než jsem to zvládl. Vydal jsem ze sebe vítězoslavné ha! Načež jsem zjistil, že stojím čelem ke zdi. Rychle jsem se otočil, celý rozcuchaný, zimní srst ze mě ještě lítala všemi směry - ale co. Já se dokázal soustředit jen na fakt, že je tu Wylan, panebožeWylanjedomapanebože, a spolu s ním ne jedno, ale dvě vlčata. Napadlo mě, že bych se prostě beze slov vypařil a třeba by si nikdo nevšiml, že jsem tu byl, ale... no. Ten příchod nebyl moc slavný. A tak jsem na ně prostě zůstal civět. Střídavě jsem pohled přenášel mezi Wylanem, Josefem a vlčetem číslo 2.