Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Aina přes Kierb

Pokračoval jsem v opatrných krocích kamsi. Neznal jsem cestu zpátky, šel jsem téměř po paměti. Znal jsem celý sever, celý jih - především díky Lindě. Znuděně jsem se ploužil napříč dalším nudným lesem. Zdál se nudný, do té doby, než jsem ucítil známé pachy. Zaujatě jsem střihl ušima a přidal do kroku, ačkoliv sníh mi v pohybu trochu bránil. Zastavil jsem se mezi dvěma stromy, dost daleko od vlků, které jsem měl považovat za svoji rodinu. Bratříčkovali se, možná až moc.
Zůstal jsem mlčky stát mezi stromy. Na tváři mi visel neúplný úšklebek. Projela mnou jakási zášť, možná jen zármutek z něčeho, co jsem nedokázal určit. Oklepal jsem se a zbavil se tak posledního sněhu, který byl na mé srsti přilepený. Znechuceně jsem zatnul čelist. Ten pocit jsem nesnášel. Ještě chvíli jsem sourozence pozoroval. Docela jsem si u nich dokázal představit mámu. I tátu, i když jeho chování jsem si ani nepamatoval. Vlastně jsem skoro nevěděl, jak vypadá. Odfrkl jsem si. Všechno to nakonec byly jen náhodní nepotřební vlci. Vydal jsem se vpřed na ladných tlapkách, které se podobaly spíš těm matčiným, jako by bylo potřeba předávat synovi ženské křivky. Výraz jsem měl taky po ní, ačkoliv tvar hlavy byla tátova práce. Oči jsem měl přimhouřené pod sílou širokého, možná až příliš povýšeného úsměvu. Beze slov jsem se prohnal Alastorovi pod čenichem, abych nějak narušil jejich kamarádíčkování. "Stále se nebavíme?" zeptal jsem se sladkým hláskem směrem k Roweně. Ale vlastně jsme si nikdy neřekli, že se nebavíme. Pokrčil jsem rameny. V dalším momentě jsem pro změnu stál už vedle nich, s osobním prostorem dostatečně velkým, i když jsem tak nějak očekával, že se Alastor stejně bude lísat. Možná jsem v to dokonce doufal. "Velká šťastná rodina," odrecitoval jsem. Dal jsem si až moc na čas s každým slovem. Zavrátil jsem hlavu a pouze posunul oko, abych se podíval zpátky na oba sourozence. "No ne?" zeptal jsem se s neuvěřitelně pohřebním tónem. Slyšet sám sebe takhle smrtelně vážně mluvit mě rozesmálo, a tak jsem se s další uplynulou minutou podpíral a jednou tlapou se držel za břicho. Sjel jsem po tlapkách až na zem. Rozpouštějící se sníh mi okamžitě zmáčel srst, ale bylo mi to více méně jedno. Rozvalil jsem se na zádech a ze své nanejvýš uvolněné pozice jsem je pozoroval

Válel jsem se u vchodu a pozoroval Tayne s povytaženým obočím. Čekal jsem, že něco udělá. Bude chtít, abych zůstal nebo ideálně rovnou vymyslí něco, co bychom mohli dělat a zároveň by to nebyla práce. Netrpělivě jsem zamručel. Žádnou další odezvu jsem ale nedostal. Pche. Nakrčil jsem nad vlčicí čenich a rozešel se pryč. Zase jsem byl sám, bez žádného jasného cíle. Povzdechl jsem si a zadíval se na nebe. Jak se v tomhle kraji jeden mohl zabavit? Všichni byli tak... tak stupidní. Ne, nebyli stupidní. Prostě nebyli ono. Protočil jsem očima nad vlastní ztrápeností. Co jsem měl podle vlčice jako dělat. Chvíli jsem se brodil mokrým sněhem a nadával na všechno možné, než jsem se rozhodl vrátit se raději do toho lesa a najít si někoho na otravování tam. Vydal jsem se kolem již rozmrzlé řeky. Jít skrz roztávající sníh bylo snad ještě horší, než trpět nudu, která s vlčicí byla, ale když už jsem byl na cestě, nehodlal jsem se zastavovat.

//Východní hvozd přes Kierb

Povytáhl jsem znuděně obočí na její jakési vyhrožování či jednoduché upozornění. Nepoznal jsem v tom rozdíl, pro mě to bylo jen otravné kdákání od slepice. "Donuť mě," vyplázl jsem jazyk a opřel se o zeď. Chvíli se Tayne jen tak rozvalovala na zemi, zívala a snila si svoje. Pozoroval jsem ji s nutkáním něco říct, nějak se pohnout. Udělat cokoliv. Ale držel jsem se zpátky. Raději jsem od jiných něco dostával náhodně, než abych se doprošoval. Nebyla to potom taková zábava. Takže jsem držel klapačku, do té doby, než konečně promluvila sama.
"Tak to raději půjdu pryč, cuchto, tenhle hlásek se jen tak držet zpátky nebude," ušklíbl jsem se. Ladně jsem se vyhoupl na nohy a prošel kolem vlčice, která stále ležela na zemi. Nezapomněl jsem jí u toho mírně šlápnout na ocas a cestou ven jsem dělal ten největší rámus, který jsem dokázal. Ve vchodu jsem se ovšem ještě zastavil a pootočil hlavu. Čekal jsem, jestli ještě něco udělá, nebo mě nechá zdrhnout.

//Neprobádaný les

Neutíkali jsme dlouho. Ještě aby jo. Ušklíbl jsem se a přestal utíkat hned, co se přestala hýbat i ona. Protáhl jsem si dlouhé packy a posadil se. Vlčice si dělala jakási svá kouzla. Jako obvykle jsme sice byli spolu, ale dělali úplně něco jiného. Ale tentokrát to přišlo vhod.
Povytáhl jsem na nabízené jídlo obočí. Snědl jsem ho, samozřejmě, možná až přehnaně pomalu. Naposledy jsem pozřel ptáka, když bylo ještě všechno v pořádku. Ale ono vlastně bylo pořád všechno v pořádku, jen už nás nebylo pět, ani dva, ale jen já proti celému světu. Krátce jsem pohlédl na Tayne a srdcem mi projela nenávist. Možná to měla stejně špatné, ale já byl ten střed pozornosti. Zakousl jsem se do holuba, až křuply všemožné kosti. To sousto jsem vyplivl. Neměl jsem zájem o vzpomínky. Vlčice se mezitím ujala role matky či co a už mě hnala do jejího nově nalezeného přístřešku. Pokrčil jsem rameny. Po rychlém pohledu jsem usoudil, že mě tam nic nesežere, a tak jsem se rozvalil na zemi těsně u východu, abych mohl případně rychle utíkat. "Jsi otravná," poznamenal jsem v podobě povzdechu. Její přítomnost mi nijak zvlášť nepřekážela, jen mi přišlo, že už bylo moc dlouho ticho.

//řeka Kierb

Následoval jsem s jakousi neochotou vlčici až do lesa. Oklepal jsem ze sebe problém jí věřit. To by mi ještě chybělo, abych se každého vlka bál. Navíc... ona je fakt neškodná. Ušklíbl jsem se. Dokázal jsem se z jejího sevření nějak vymanit na první pokus a bral jsem to jako životní úspěch. Zaslechl jsem poslední zavětření, než se dala do hysterického jekotu. Zůstal jsem tam stát s otevřenou tlamou a sledoval, jak mizí mezi stromy. Chvíli mi trvalo, než jsem to zpracoval, a pak jsem se s hlasitým prokletím vydal také vpřed. "Aby bylo jasno... já to říkal!" zavrčel jsem, když jsem se dostal blíž k vlčici. Přestal jsem utíkat tak rychle, šlo mi jen o to, abych ji dohnal. Navíc jsem měl pocit, že nás ve skutečnosti nic nehoní a já se nechávám sekýrovat jejími přeludy. Jenže jsem měl vzpomínku na medvědy a jakousi jejich majestátnost, takže jsem utíkal dál. Vždyť to bylo fuk, pak už jsem nemusel hnout ani tlapkou. Tayne mi mezitím sypala další její rodinná tajemství. Podíval jsem se na ní pohledem jako vážně? "Ok, fajn?" zaječel jsem, aby mě slyšela. Prohnali jsme se kolem posledních stromů k další řece. Mohl jsem být jen rád, že už tu nebylo tolik sněhu.

//Aina

Nakonec jsem dosáhl svého. Jak jinak. Spokojeně jsem se usmál pod vousy a na známku vítězství se pořádně protáhl. Na moji poznámku o dokonalosti už nic neřekla. Přimhouřil jsem oči, doufal jsem, že bych ji mohl o své bezchybnosti přesvědčovat, no alespoň jsem to mohl brát jako souhlas. Jak jinak. Zopakoval jsem si stejnou myšlenku. Oklepal jsem ze sebe sníh, který se v husté srsti stejně rozpouštěl. Nezaujatě jsem pozoroval Tayne, jak se snaží něco zachytit ve vzduchu. Tohle se mě snažil naučit ten hnědý vlk, kterýho znal táta, jméno už jsem zapomněl - nebyl důležitý. Pousmál jsem se. Na té vzpomínce se mi líbilo jen to, že to nakonec vzdal a ulovil mi sám. A přesně takhle to bude fungovat i teď.
Ani vlčice nevypadala v lovu nějak extra vyznalá, ale občas si prostě jeden musel vystačit s málem. Pokrčil jsem rameny, pro mě za mě mohla jít třeba i do pekla a já bych šel za ní, hlavně, kdyby z toho něco káplo. "Jestli nás to sežere, bude to na tebe," upozornil jsem jí, přesto jsem se vydal za ní na led a došoupal se v podstatě na zadku až na druhou stranu. Tam už sníh neměl žádné cestičky, takže jsem se jím musel brodit a otráveně jsem točil očima. Tohle jsme si nedomluvili.

//Neprobádaný les

Schovaní? Nedůvěřivě jsem pohlédl vzhůru. Už se vcelku oteplilo, alespoň mi nebyla taková zima a vichřice, která nám předtím bránila vylézt z úkrytu, zmizela. Ti malí šmejdi určitě taky měli hlad. A ona se jistě bude snažit... Ušklíbl jsem se a pohlédl na hnědou vlčici. Roztáhl jsem se snad do všech stran a ledabyle si položil hlavu na přední tlapku. "Co takhle se trochu snažit?" povytáhl jsem na ni obočí s nevinným výrazem. "Nebo! Dohoda," začal jsem, vcelku bez rozmýšlení. Nehodlal jsem dělat žádnou složitou práci, ale třeba jsem vlčici dokázal nakopnout k tomu, aby mi sehnala něco lepšího k jídlu a ne něco smrdutého z ještě smrdutější řeky. "Půjdeme hledat ty zajíce a já... ti pomůžu s lovem," zazubil jsem se a naklonil hlavu roztomile do strany. Ve skutečnosti jsem nějak chtěl pomoct, ale jak to bude vypadat, to jsem ještě netušil. Nikdy jsem nikoho neviděl lovit normálním způsobem. Máma vždycky udělala bum prásk a bylo po zvěři. Trochu jsem se nad tou vzpomínkou ošil.
Vlčice se do mých soukromých záležitostí stejně hrabala. Pokrčil jsem rameny. "Jsem na ně prostě moc dokonalý," protáhl jsem a zvedl se k odchodu vzhledem k mému předchozímu návrhu. Zastavil jsem se na břehu řeky a sledoval Tayne, zda si stále bude nosit svoje kamení a chovat se jako magor. Vzpomněl jsem si, že ji také vyhnali a trochu mim zmizel úsměv z tváře, než ho nahradil další. Mě vlastně tak docela nevyhnali. Tak nějak jsem odešel sám - ona měla větší smůlu. Nepatří k těm lepším. Přimhouřil jsem slastně oči. Nikdo nepatřil k těm lepším. "Tak? Začenichej a hledej zajíce," popostrčil jsem ji znovu.

Můj mistrovský kousek v podobě vzácného normálního uvažování vyšel. Vlčici podklouzly tlapky a rozvalila se na zamrzlé řece. Spokojeně jsem se ušklíbl a opustil místo nad malou dírou. Sám jsem ztratil dobrý kus rovnováhy a celou cestu ke břehu mi různě podjížděly tlapy. Blbka. Rozhodl jsem se a protočil očima. Prošel jsem rozrytou cestičkou zpět na svoje místo válení se a dál se věnoval pozorování vlčice, kterou jsem automaticky zařadil mezi vlky, které nemám rád. Byl to vcelku nový objev, nemít někoho rád. Většinou mi věci byly jedno. Ale oni i ti nepřátelé se hodí. Ne? Pousmál jsem se a s pocitem zadostiučinění sledoval, jak se stále snaží cosi udělat se zamrzlým proudem řeky. Pravděpodobně to něco v ní ani nebylo dobré. Byla to voda, často smrděla a byla na spoustě místech zelená. Nic pro mě. Rozhodl jsem se. "Hej," zavolal jsem na přibližující se vlčici. "Proč prostě nejdeš hledat nějakýho zajíce?" povytáhl jsem obočí. Nic jiného jsem žrát nehodlal.

Zavrtěl jsem s povzdechem hlavou, když pokračovala ve svém sáhodlouhém monologu. Pro mě za mě mi mohla klidně odvyprávět celý svůj životní příběh. Alespoň jsem měl víc věcí, které proti ní zneužít. Jenže potom si mě konečně všimla a rozhodla se pro drsnou cestu. Nepřekvapilo mě to, ale ani nepotěšilo. Nechal jsem tak nějak odtáhnout na led a mezitím stihl rozdýchat prvotní šok, který by mi akorát překážel. Skoro mi vadil smrtelný klid, který mě zalil.
Ale aby nechybělo drama. "Ty sv.ně!" zaječel jsem. Byl jsem už dost velký a dlouhý na to, abych se zadními tlapkami zapřel o pevný led, který stále kolem díry byl. Tělem mi však proudil jakýsi slastný pocit. Konečně se něco děje. A já už věděl, že teče krev, když se použijí zuby a bolí, když se zapojí drápy. Koneckonců o tom nasvědčovalo i zpola zarostlé zranění na stehně. Srdíčko mi bušilo nadšením. Cítil jsem na hřbetě její zuby, měl jsem tak lepší možnosti, než kdyby mě chytla za krk. Samotného mě trochu vyvedl z míry pud sebezáchovy, který mi dovolil přemýšlet i v takové situaci. Ti lepší nedělají dvě chyby dvakrát. I ve své situaci jsem se dokázal uchechtnout. Zapřel jsem se o zadní tlapky a škubl sebou dozadu, aby mi nemohla kůži na hřbetu prokousnout a zároveň, abych jí na kluzkém ledě trochu vyvedl z rovnováhy. Byl jsem malý, i kdybych byl dospělý tak bych byl menší, ale led se klouzal a ani jeden z nás nebyl zrovna v pozici, která by kypěla rovnováhou.

"Rodina není smečka," povytáhl jsem obočí a zavrtěl hlavou. Vlastně to bylo docela jedno. Znovu jsem se protáhl a úspěšně ignoroval její poznámky. Nepotřeboval jsem, aby se o mě někdo staral, když jsem dokázal zneužít dobroty těch roztosladkých i.iotů rozmístěných všude po Galliree. Když začala říkat věci o svém životě, nedokázal jsem si pomoct a vyšel ze mě hlasitý smích. "Asi- asi měli důvod," vyprskl jsem a pokračoval ve svém smíchu. Uznal jsem, že tahle mi k ničemu nebude a nepotřeboval jsem s jejími informacemi šetřit. I když ten fakt se stejně hodil. Hele, znáš tu Tayne? Vyhnala jí rodina, jo, vsadím se, že by se dala dobře využít. A takhle se tvoří vztahy. Olízl jsem si tlapku a zasněně si povzdechl. Život byl dokonalý.
S občasným uchechtnutím jsem pozoroval, jak vlčice čumí do díry v ledu. Dusil jsem v sobě záchvat smíchu, ale nějakým způsobem jsem to rozdýchal. Poté mi řekla, ať zůstanu ticho. Vsaď se. Nadechl jsem se, až příliš hlasitě. "BACHA! RYBY! Čeká tady na vás! Nechoďte sem!" začal jsem ječet. Dál už jsem nevěděl, co říkat, takže jsem jednoduše spustil jednu velkou hlasitou sirénu, zatímco jsem se pořád válel na zemi a nic mě netrápilo.

Pobaveně jsem se zazubil, když vlčici očividně moje slova podráždila. Spokojeně jsem si zabral snad dva metry prostoru a ležel, neustále pozorujíc těžce pracující Tayne. Studila mě záda, na kterých jsem ležel, ale už jsem se nechtěl posouvat. "Já nevím! Jsem jen hloupé vlčátko a potřebuji pomoct," udělal jsem ze své pozice na vlčici psí oči. To byla lež. Mozek už mi pracoval skoro naplno a dokázal jsem dobře rozeznat co je co a co se stane, když udělám tohle a tamto. Takže mi nepřišlo jako dobrý nápad pouštět se do boření ledu na řece. O co jí vůbec jde? Povytáhl jsem obočí, ale neřešil jsem to. Nebylo to tak zajímavé, abych se o to musel starat.
Zalesklo se mi v očích, když mi v podstatě začala vyhrožovat. Převalil jsem se na břicho a trochu se oklepal, abych se zbavil sněhu. Probodl jsem vlčici pohledem. "Můžeš!" pronesl jsem s láskyplným úsměvem. Obrátil jsem hlavu od ní, aby to vypadalo, že se ve skutečnosti nebavím s ní. "Ovšem nemyslím si, že by smečka byla ráda. Určitě by se jim nelíbilo, kdyby jim nějaká obyčejná cuchta začala topit jejich skorojediné vlčátko," uvažoval jsem nahlas a až příliš hlasitě, aby mě nešlo přeslechnout.

//Orlí dráp

Tayne. Přehrál jsem si její jméno jednou v hlavě. Víckrát to nebylo potřeba, nepřišla mi nijak důležitá, vlastně ani zábavná. Znuděně jsem si zívl a zůstal sedět tam, kde mi přikázala. Nechtěl jsem si nechat rozkazovat, no nejdřív jsem musel zjistit, jaká je situace a až potom případně porušovat pravidla. Pozorně jsem vlčici sledoval zlatými oči a když jsem zjistil, že provádí nějakou složitou práci, zůstal jsem sedět jako pecka vedle nějakého keře. Nechápal jsem, co má vlčice za lubem, ale nepřišlo mi jako dobrý nápad ničit led. Protože voda byla vcelku studená i v létě a pokud byla taková zima... nemohlo to dopadnout dobře, ne? Ušklíbl jsem se. Konečně něco, co mě alespoň trochu zaujalo. Od Tayne přišla prosba pomoci. Natáhl jsem tlapky dopředu a sjel po nich do lehu. "Proč tam prostě neskočíš ty? Určitě jsi těžší, než všechny ty balvany dohromady," ušklíbl jsem se a líně se rozvalil na zádech. Pořád jsem u toho pozoroval pohyby vlčice, abych případně mohl zapojit mechanismus s názvem útěk. Nevypadala jako někdo, kdo by zakousl vlče. Ale už jsem se poučil.

Ještě aby ne. Naklonil jsem hlavu roztomile do strany a pousmál se v odpověď na její slova víry ve mě. Byla to chyba, ale to ona nevěděla. Jedinou mojí starostí bylo z tohohle setkání něco vyhrabat a jinak mi byla úplně ukradená. Pro mě za mě mohla někam zajet a už se nezvednout. Ani bych se nesnažil jí pomoct. Pokrčil jsem rameny a zase se líně zvedl. Všichni jsou tu tak nudní. Protočil jsem očima. Vydal jsem se sněhem za vlčicí bez jediného slova. Nechtěl jsem jí pomáhat a rozhodně jsem to neplánoval, šel jsem jen s plánem se na někom po dlouhé době zase přiživit.
Přišlo mi až moc velké ticho. "Jak se jmenuješ ty?" nezajímalo mě to. Jen jsem nevěděl, co od vlčice čekat, takže by se její jméno možná hodilo. Na žalování, na poštvání, na cokoliv. Možná jen na to, aby se mi mohlo vypařit z hlavy. Postupně jsme se vzdalovali od lesa a já se konečně mohl nějak volně nadechnout. Koho bavilo pořád sedět na jednom místě.

//Řeka Kierb

Protočil jsem očima, když jsem očividně svoje herecké představení pokazil. Pokrčil jsem rameny. Vždyť na tom nezáleželo, já se dokázal bavit i normálně. "Hmmm, tak to jsi toho asi moc neviděla," odpověděl jsem naprosto bez zaváhání a zazubil jsem se. Propletl jsem se jí kolem noh a nezapomněl u toho pošimrat její čenich svým ocasem. Protáhl jsem se u skály pomaleji, než kterákoliv kočka a konečně jsem se posadil. "Opustili mě," zopakoval jsem na její otázku. Ve skutečnosti to nebyla lež. Matka prohlásila, ať jí nelezu na oči, nebo tak něco. A tátu jsem neviděl v podstatě od té události s ještěrkami. To samé platilo pro sestru a jediný, kdo se mnou doopravdy zůstal, byl Alastor. Zaryl jsem drápy do země a jen tak ze zvyku proklel tu planetu, co se kolem něj pořád motala. Bratr byl můj a ničí jiný.
Znuděně jsem se opřel o skálu a probodával vlčici zlatými oči. Štvalo mě, že jsem si na magii ještě musel počkat. Muselo s ní být hned víc zábavy. Ale já si vystačím i takhle. Natáhl jsem tlapku dopředu a s povýšeným úsměvem jsem se prohlížel. Ani kapka špíny.

Nevyvedlo mě z míry, že se hned začala shánět po rodičích. Všichni to dělali. Vážně jsem nechápal, proč měli ti dutohlavci za to, že za každým vlčetem je rodič. Přestal jsem plakat a věnoval vlčici jeden nedůvěřivý pohled, ihned nahrazený dalšími úsměvy. Já už rodiče neměl a oni neměli mě. Byla to skoro rodinná dohoda. Alespoň mezi mnou a matkou. Hysterická megera. I přes svůj úsměv jsem přimhouřil oči. "Nemám rodiče... opustili mě a já jsem teď úplně sám," zakňučel jsem a dodal svému výrazu podtón smutku. Nějak mi nedošlo, že asi není úplně nejlepší se usmívat při mluvení o tom, jak mě rodiče zahodili. Ale co jsem mohl dělat? Bylo to tak komické. Museli být pyšní na svého syna. Mlaskl jsem, když mě vlčice začala komandovat. "Já si můžu ležet kde chci," namítl jsem.
Zeptala se mě na jméno. "Alastor," odpověděl jsem automaticky. Poslední dobou jsem byl víc Alastor než Sirius. Natočil jsem hlavu na stranu. Alespoň ve jménech to platilo. Jinak jsem byl spíš Sirius. Pokud jsem tedy nebyl s Alastorem, to jsem byl spíš Alastor. Nakrčil jsem čenich. Ten skrček mě infikoval ochranářskými pocity a přitom jediné, co jsem chtěl, bylo se na celý ten les i rodinu vyprdnout. Oklepal jsem se a smyl ze sebe i zamračení. Takže jsem se samozřejmě zase roztomile usmíval.