Příspěvky uživatele

< návrat zpět

14.1. za 1 post 1 lístek.
16.1. za 5 postů 5 lístků.
17.1. za 4 posty 4 lístky.
18.1. za 5 postů 5 lístků.
19.1. za 5 postů 5 lístků.
20.1. za 1 post 1 lístek.
21.1. za 4 posty 4 lístky.
22.1. za 1 post 1 lístek.
24.1. za 2 posty 2 lístky.
27.1. za 1 post 1 lístek.
3.2. za 1 post 1 lístek.

Celkem od 14.1. - 3.2. poprosím +30 lístků.

//LOTERIE 30 (218)

Trochu jsem se uchechtl, spíše ironicky, když se začala bránit ohledně své řeči a naprosto u toho selhala. Co jsem mohl říct, cizí neštěstí mi dělalo jakousi radost. Větší radost, než cokoliv jiného. Natočil jsem hlavu zvědavě do strany. Byl to jiný pocit, vtíravý, ale pěkný. Užíval jsem si to. Nic dalšího jsem na to neříkal, neboť nás mezitím stihla vyrušit ta vlčice.
Líbilo se mi, že se malá (možná ne tak malá) začala bránit. Sice to bylo potichu a možná až moc pozdě, ale udělala to. Ušklíbl jsem se. Hrálo mi to do karet, že se nechtěla nechat jen tak dát. A vážně, chtěla se sice bránit i mým slovům, ale po jistém divadélku, na které jsem byl moc pyšný, povolila. Spokojeně jsem se usmál, skoro až od ucha k uchu. A takhle se vítězí, Lindo. Tělem mi projela vlna potěšení. Jen jeden z nás mohl velet světu, v tom měla pravdu. Ale ona to rozhodně nebyla. Pomalu jsem zavrtěl hlavou, jako bych nad slovy flekaté vážně přemýšlel. Přitom jsem měl už všechno v té své hlavičce srovnané. "Nebude se zlobit. Chce pro nás jen to nejlepší a myslí si, že je to jen tenhle úkryt. Jenže takhle nechá tvého bratříčka na pospas zlým vlkům," natočil jsem hlavu do strany a znovu se pousmál, ale oči jako by se chystaly k pláči. "Nikdo jiný než my mu nepomůže. A Launee to pochopí, až přijdeme i s ním, a budeme zase v bezpečí. Spolu," zamrkal jsem a udělal pár kroků k východu, připravený vyrazit vstříc nějaké zábavě. Otočil jsem se s povytaženým obočím na vlčici.

//LOTERIE 29 (217)

Povytáhl jsem obočí. "Možná proto neumíš mluvit," ušklíbl jsem se. Já nespal skoro nikdy. Dokud jsem nepadal vyčerpáním, pořád jem někde chodil - s mámou, s bráchou, sám. Co měla ze života? Sranda čekala venku, ne v kožešinách. Alespoň jí zůstalo nadšení pro každou hloupost. Čekal jsem, až přestane skákat, a pomalu jsem přikývl. Naučím. To víš, že tě naučím. Ušklíbl jsem se. "Therion," odpověděl jsem ihned. Připravoval jsem si vysvětlování, že prosení vlastně není nic zlého. Netušil jsem, jaký vztah má se členy smečky.
Vymýšlel jsem znuděně plán ještě když pokládala různé otázky, když se najednou odněkud vynořila Launee. A mluvila. Povytáhl jsem obočí. Sledoval jsem, jak ocas vlčice mizí ve vchodu. Chvíli jsem stál v tichosti, než se mi na tváři objevil spokojený úsměv. Otočila jsem se na vlčici po mém boku. "Takže půjdeme?" máchl jsem ocasem potěšeně. Hned byl nápad jít hledat jejího bratra o něco zábavnější. Žádní dospělí neměli právo mi rozkazovat. Všichni byli stejní, do jednoho. Přiblížil jsem se k vlčici blíž a otřel se jí čenichem o bok. Pokud na ni zabíralo tohle, proč ne. Pokračoval jsem nahoru po jejím tříbarevném krku, až jsem skončil u ucha. "Nikdy ho nenajde. Už to vzdala. Zatímco tvůj bratříček možná někde bojuje o život, jako já - jako ty. Copak bys chtěla, aby skončil jako tvoje maminka? Abys byla sama?" zapředl jsem spokojeně, kdyby se náhodou chystala bránit tím, že nám to ta hnědá zakázala. Podíval jsem se zpět na noční oblohu mimo úkryt a spokojeně si povzdechl. Já nebyl hlupák. Jaký dospělý nevěděl, že tohle malá vlčátka jen pobízí k hloupostem? Uchechtl jsem se. Já byl takové hloupé vlčátko. Copak to nevěděli?

//LOTERIE 28 (216)

Jedním uchem jsem poslouchal, jak opakuje těžké slovo po slabikách. Bylo to docela roztomilé, slyšet každou slabiku pečlivě vyřčenou zvlášť, každou s trochu jiným tónem hlasu. Vypadala u toho jako nemehlo a nějak jsem nedokázal odtušit, jestli je celá taková roztomilá, nebo jsem měl jen rád pocit nadřazenosti. Sluch mi ovšem brzy začal vypovídat službu a ačkoliv jsem nikdy neusnul, tak nějak jsem visel mezi realitou a kraťoučkým zdřímnutím, než jsem si uvědomil, že musím zůstat vzhůru. I to krátké podřimování se mi ale rozhodla vlčice překazit a zrovna v mém bdělém spánku do mě začala dloubat. Pootevřel jsem jedno oko, to, které bylo nastavené k ní, a trochu se zamračil. "Víš, někdy je hodně těžké být venku dlouho. Musím se jednou vyspat, abych taky neměl vrásky," ušklíbl jsem se. Přeloženo... Někdy je hrozně těžké trávit čas s vlčicí, která mi každou chvíli něco neustále šišlala do ucha a pořád jen mluvila. Ovládat cukání oka byl těžký a unavující úkol. Ale to jsem neřekl a pouze jsem se přihlouple usmíval, stejně jako to často dělala ona. Alespoň neměla tentokrát tak hloupý nápad. "Když někoho hodně poprosíš. Naučím tě, jak na to," spokojeně jsem se zazubil a zvedl se zpět na všechny čtyři. Oklepal jsem ze sebe prach, který se na mně stihl ze stropu usadit.
"Ne," namítl jsem bez jakéhokoliv vysvětlení na její otázku ohledně mé rodiny. Řekl jsem jí všechno, pár lží a trochu pravdy. Ani jedno mi nemohlo ublížit a víc vědět rozhodně nepotřebovala. Informace jsou důležité, co? A co když jeden nemá nic, co by mu ublížilo? Ušklíbl jsem se. Život byl až srandovně jednoduchý. Pokrčil jsem rameny ohledně jejího bratra. "Pro mě za mě," zamumlal jsem. Rány se mi sotva za ten jeden den zatáhly a už jsem měl někam zase chodit. Stále mi to ale vyhovovalo víc, než život mezi těmi samými stromy.

//LOTERIE 27 (215)

Lehce jsem se zasmál a zavrtěl hlavou. Kdyby se nestarala o naprosto nedůležité věci, rozhodně by neměla vrásky. Ale takhle mi přišlo, že jednou bude vypadat jako jedna velká plochá leklá ryba. Navíc, co mi bylo do toho, jak na svět přišla vlčata? Neměl jsem sebemenší zájem o jakoukoliv vlčici nebo vlka, ačkoliv pocit, že někdo má rád mě a já tak získával téměř plnou moc nad nimi byl k nezahození. Málem jsem zapředl, když jsem se roztáhl na zemi a přemýšlel nad tím, kolik takových vlků mi do života ještě přijde. Nebyl jsem ani dospělý. Všechno to bylo tak neuvěřitelně jednoduché. Na moment jsem cítil přívan pobavení a uculení na tváři se mi objevilo zcela bez mého snažení. "Samozřejmě, jsi ta nejkrásnější vlčice tady. Ale jen, dokud jsi moje," ušklíbl jsem se a natočil hlavu roztomile do strany a v očích mi pohrávaly nevinné hvězdičky. Tělem mi lehce škubl příjemný pocit.
Vlčice se přisunula blíž a cítil jsem ji úplně všude. Bylo to divné, vzhledem k tomu, že jsem neznal ani její jméno a všechno, k čemu mi byla dobrá, byl jenom pocit alespoň nějaké zábavy v životě. Pokrčil jsem nad tím rameny a nechal ji, ať si dělá co chce. V ležící pozici mě dohnala únava a zavřel jsem oči, i když mi nešlo spát v její společnosti. Roztáhl jsem se o něco víc a možná ji někde omylem přimáčkl, ale nevšímal jsem si toho.

//LOTERIE 26 (214)

Na moje slova nezareagovala nijak vyděšeně. Naklonil jsem zvědavě hlavu do strany - to byla nová odezva. Vlastně byla dlouho ticho, než se uvelebila na zdejším mechu a konečně něco řekla. Tiše jsem se zasmál. "Jak myslíš. Budeš mít vrásky," uculil jsem se a provokativně máchl ocasem ve vzduchu. Napadlo mě, jestli moje slova třeba nejsou pravda. Já se o žádný zbytečný věci nestaral a neměl jsem jedinou chybičku - nejen podle mě, ale i podle Linduš. Prohlédl jsem si svoje přední tlapky a spokojeně se zazubil. Mezitím už vlčice mluvila znovu, ale neuvěřitelně pomalu. Pokrčil jsem rameny. Proč ne. Bylo mnohem příjemnější být někomu na blízku než se držet dál, či sledovat, jak se ostatní drží dál. Sjel jsem po zemi, až jsem se dostal do lehu, a opřel jsem se o chladnou stěnu úkrytu. Přední tlapky jsem měl položené na vlčici a hlavu jen těsně u jejího ucha. Trochu jsem ji odtáhl, když mě na čenichu zašimraly chloupky. Co mi to má dát? Povytáhl jsem obočí a očima přejížděl po stropě. Tak nějak jsem čekal, že vlčice něco začne dělat sama. Zatím jsem měl akorát pocit, že budu znovu spát. Necítil jsem tu ani Alastora, ani nikoho jiného, kdo tu byl předtím. Svaly mi trochu ztuhly a očima jsem zabloudil ke vstupu do úkrytu, jako bych očekával, že v nich uvidím tu planetu. Nenávist byla vcelku nová emoce. Nedokázal jsem určit, proč jsem ji cítil.

//LOTERIE 25 (213)

Pokrčil jsem rameny. Zoubková víla, přerostlý zajíc nebo pavouk s hlavou zajíce. Všechno to byly vesměs pro mě noční můry a ta víla mi lezla krkem. Přejel jsem si jazykem po zubech. Měl jsem je všechny, některé již nové, některé stále čekající na vypadnutí. Nakrčil jsem čenich při vzpomínce na měsíce předtím, kdy mi v tlamě chyběly najednou minimálně dva. To aby se pak jeden bál otevřít tlamu. Mrknul jsem na vlčici, najednou jsem dostal chuť z nějakého důvodu kontrolovat, jestli je má všechny. Ale neudělal jsem to. Kdybych chtěl, jednoduše jsem mohl dělat, že ke mně nepatří.
"Já nevím," protáhl jsem a unaveně povolil hlavu, takže se položila na její rameno. "Když se budeš starat o zbytečný věci, vyroste z tebe hnusná megera," zazubil jsem se a zase se odtáhl. Vymyslel jsem si to, ale předpokládal jsem, že na to vlčice skočí. A kdyby ne, byl jsem připravený ji přesvědčovat. Nikdo nebyl zvědavý na neustálé otázky, navíc... proč ji to tak zajímalo? Protočil jsem očima. Sám jsem byl ještě vlče, i když už jsem se velikostně rovnal dospělým vlkům. Vlastně ne - to si škrtněte. Stavbou těla jsem se vyrovnal. I když... to taky ne. Jednoduše už jsem nevypadal jako vlče, spíš jako vlčice baletka. Nestěžoval jsem si, na tom těle nebyla žádná chybička. Až na ty rány, ale byl jsem připravený jít si stěžovat do vyšších míst, kdyby to nezarostlo. Ani skvrnka. Pousmál jsem se a přejel si tlapkou po druhé tlapce, jako bych z ní smetával prach, který ve skutečnosti neexistoval.

//LOTERIE 24 (212)

Vypadala překvapeně, když jsem jí olízl. Pomalu jsem natočil hlavu do strany a s každým jejím uspěchaným slovem jsem čím dál tím víc hluchl. Cítím se jinak? Povytáhl jsem obočí, ale zarazil jsem se. Možná... něco... maličkého...? Zavrtěl jsem hlavou. Ne, vůbec nic. Bavil mě ovšem její styl hry. I s tímhle jsem si dokázal nějak poradit. "Nikoho jinýho jsem neolizoval," zamumlal jsem nazpět, i když mi nedala moc prostoru mluvit. Co na tom bylo tak kouzelného? Její čenich byl studený a nijak nechutnal. Cítil bych se jinak, kdybych ji měl doopravdy rád? Vyplázl jsem jazyk. Když jsem viděl dospělé cukrovat se, bylo mi na nic. Kdo potřeboval někoho druhého do party? Tenhle svět potřeboval jenom jednoho.
Zamyslel jsem se. Většina věcí, které ze sebe vypustila, mě nezajímala, ale tohle byla pro jednou dobrá otázka. První, co jsem si pamatoval, byly hory. Ale ona hory neznala, takže v horách se vlčata asi jen tak neobjevila. To znamenalo, že je něco muselo různě odložit tak, aby nezačali všichni na stejném místě. Něco magického? Smrt asi ne, to by byl špatný vtip. Co dalšího magického jsem znal? Projížděl jsem očima po úkrytu. Vzpomněl jsem si jen na tu příšeru z mých snů. "Zoubková víla," odvětil jsem. Duh, to jsi nevěděla? Chvíli jsem čekal na její odpověď a ať už řekla cokoliv, začal jsem se smát a převalil se na záda. Přetočil jsem se na bok a chytil se přední tlapkou za břicho, jako by mi dělalo problémy u smíchu dýchat. "Nevím. Proč je to důležitý? Prostě jsme tady," pokrčil jsem rameny, když jsem se trochu uklidnil, a začal jsem vedle sebe dloubat do mechu.

//LOTERIE 23 (211)

Pouze jsem kývl hlavou na její další otázku. Obával jsem se, že jestli to takhle půjde dál, mohla by mi upadnout hlava - ať už v nesouhlasném kroucení nebo právě přikyvování. Pokračovali jsme hlouběji do nory, ale zastavil jsem se asi v půlce. Měl jsem pocit, že někdo stále zůstal na místě, odkud jsem původně odešel, a neměl jsem náladu řešit dospělé. Bylo těžší jim vidět do hlavy. U téhle to bylo vcelku jednoduché. Nebral jsem ji jako nic jiného, než zábavnou hru, která mě každou chvíli mohla přestat bavit. Jak by se tvářila, kdybych ji tu nechal? Utíkala by za mnou? Začala by ječet? Odolal jsem pokušení si to vyzkoušet. Ještě mi to nepřišlo jako vhodný čas. Prosila by o mě? Tělem mi projel jistý pocit pobavení. To bych chtěl vidět.
"Nevím," naklonil jsem hlavu do strany. Dával jsem si pozor, abych nezačal šilhat z toho, jak blízko najednou byla. Nedokázal jsem určit, jestli to bylo nepříjemné, nebo obráceně. Za nepříjemnost situace mohly spíš ty rozjíždějící oči. To ruinovalo celou moji osobu. "Asi bych to musel zkusit," uznal jsem nakonec. V jeden moment jsem skoro ucítil její jazyk. Viděl jsem to u rodičů - alespoň něco takového, když většina věcí byla ještě v pořádku a já sotva viděl na to, co dělám. Pokrčil jsem rameny. Neměl jsem nic, co by mě zastavovalo, žádné pocity, a tak jsem jí jednoduše oblízl čenich. Studený. Zamrkal jsem. Něco dalšího? Alastor si pusinky nenechal dát, místo toho mě raději topil v blátě.

//LOTERIE 22 (210)
//Mechový lesík

"Ne, prostě chodí kolem. Jsou nebezpečí, takže by ses měla držet u mě," zazubil jsem se ještě jako odpověď k jejímu nadšenému vyprávění o jezeru s medvědy. Vážně jsem netušil, proč byla tak nadšená. Viděl jsem to jednou a více méně mi to přišlo naprosto nezajímavé, vzpomněl jsem si na to jen proto, že jsem si matně pamatoval varování Lennie, že bych neměl chodit blíž. Nebo tak něco - ale rozhodně by nepřekáželo, kdyby tahle vlčice dostala nějaký klacek pod tlapky. Šibalsky jsem se uculil, ale to už jsem padal po hlavě do úkrytu.
Několikrát jsem se při cestě z kopečka převalil a nakonec skončil na zádech, s pohledem upřeným ke vchodu, kudy už si to ke mně štrádovala i ona. Heknul jsem, trochu opožděně, a čekal jsem až se mi zrak srovná do správné podoby. Vrátil jsem se zpět na všechny čtyři a oklepal se, abych ze sebe dostal ten příšerný prach a kousky mechu. K mému překvapení mé rány zůstaly nepoškozené a vlastně celá ta cesta dolů byla jednodušší, než se zdála. Pokrčil jsem rameny. Když už nic, tak nám alespoň bylo teplo.
"Cože jsi chtěla dělat?" zeptal jsem se jakmile jsem se trochu vzpamatoval a přestala mě bolet každá kost v těle. Chvíli jsem přemýšlel s prázdným výrazem, než se mi na tváři rozlil další úsměv a překonal jsem krátkou vzdálenost mezi námi. "Jsi stejně mazlivá, jako všichni ti dospělí?" ušklíbl jsem se, ale další krok vpřed už jsem neudělal. Věděl jsem, že jsem nic moc nevěděl. Chce hrát pusinkovanou? Naklonil jsem hlavu do strany. Naposledy jsem to zkoušel s Alastorem a tomu se to moc nelíbilo.

//LOTERIE 21

Přikývl jsem. Nevěděla o žádné další smečce? Ušklíbl jsem se, skoro litující tu ztracenou dušičku, kterou měla. Věděla toho tak málo. Opět mi přišlo, že by mi z mých činností mělo být špatně. Ale nebylo. Připomínalo mi to vodu. Bylo těžké plavat, ale dokud se jeden držel blízko břehu, nevadily mu ani vysoké vlny. Nevěděl jsem, jaká situace by mě mohla od toho břehu dostat dál. Netrápilo mě to. Můj větší problém byla její náhlá touha jít se mnou na túru. Pokrčil jsem rameny, nenechal jsem na sobě znát jistou nespokojenost. Musel jsem uznat, že kdybych měl na toulání společnost, byla by značně větší šance přežití. Navíc, jednoduše bych ji někde mohl předhodit jako oběd místo mě a jít dál, najít si někoho jiného. "Proč ne," obrátil jsem se na ni se zubatým úsměvem, skoro až přehnaně sladkým. "Můžu ti ukázat poušť. Nebo jezero s medvědy," pokračoval jsem nadšeným hlasem. Hodil jsem očkem po svých ranách. Ale rozhodně ne teď. Zima mi málem začala klepat zuby a ze všeho nejvíc jsem se chtěl schovat do tepla.
Zatímco jsem se snažil procpat skrz kořeny do úkrytu snažil jsem se alespoň trochu poslouchat vlčici. Předtím to bylo jednodušší. Zamručel jsem, když mi na mokrém kořenu sjela tlapka místo abych se do díry nacpal celý, zůstal jsem viset za hlavu venku. Vrátil jsem se zpátky na zem. Nejspíš jsem se prostě musel přestat tolik vyhýbat kořenům, abych si nezhoršil zranění. Proč jsem do toho prostě nemohl spadnout jako minule? Zakroutil jsem očima a chtěl si povzdechnout, ale při mém nádechu ke mně dolehla slova vlčice a místo dramatického divadla o tom, jak velmi mě tento vstup do úkrytu obtěžuje, jsem se začal dávit. "Co-že?" přeskočil mi trochu hlas. Pokračoval jsem ve vykašlání vzduchu, který jsem do sebe omylem nasál nějakým špatným způsobem. Chtěl jsem jí odpovědět, ale moje slova se ztratila společně s jekotem, když jsem sjel do díry.

//Mechové dno

//LOTERIE 20

Pokrčil jsem rameny. Tohle byla moje první zima, a ta v horách nebyla stejná. Moc jsem si můj pobyt tam nepamatoval, ale tenhle vítr byl studenější. Možná to bylo tím, že hory byly studené pořád, ale tady dole se dalo si zvyknout na teplo a pak omrznout. Netrápil mě ale ani jeden příklad. Srst jsem měl dost dlouhou. "Je tam jiná smečka. Já už tam nepatřím," namítl jsem. Ne, že bych se do hor nechtěl vrátit - nejradši bych jen tak brouzdal mezi dvěma územími a dělal, že jsem členem obou smeček, čistě kvůli jídlu. Ale vážně, vážně se mi nechtělo do kopce. A ještě víc se mi u toho nechtělo poslouchat dlouhé monology vlčice. I když bych si na ně měl zvyknout. Tiše jsem se pomodlil ke Smrti. Možná jsem si měl raději vybrat někoho jiného.
Nedal jsem jí žádnou odpověď a jednoduše se zvedl. Otočil jsem se na patě a vydal se zpět k úkrytu, z kterého jsme přišli. Doufal jsem, že se tam dalo někam schovat a netlačit se v takovém chumlu. Nehlídal jsem, jestli jde vlčice za mnou - to už byl její problém. Pro mě za mě jsem mohl povídat třeba i do vzduchu, kdyby se najednou rozhodla raději mrznout venku. "Co budeme dělat vevnitř?" uculil jsem se, když se přede mnou objevil vstup dolů. Dával jsem si dobrý pozor, abych o něco nezavadil svými ranami.

//LOTERIE 19

Nechala vás vyhladovět, aby si mohla najít nějakého ušmudlaného ňoumu. Její verze příběhu ušla taky. Trochu mě překvapilo, jak rychle se tohohle téma vzdala. Trochu jsem čekal, že začne brečet. Možná jsem si místo ní ale představoval Alastora. Kdykoliv jsem ho viděl, brečel. Co dělal, když jsem u něj náhodou nebyl? Sloužil jsem snad jako nějaký den v týdnu, kdy se pouze brečí?
Nebyla žádná výhra, že přestala mluvit o matce. Obrátila se na mě. "Zůstal v horách," odvětil jsem, abych už měl její vyptávání z krku. Nerad jsem mluvil o sobě. Pořád jsem si nebyl úplně jistý vším, co jsem dělal a říkal, a nechtěl jsem někde udělat chybu. Chvíli bylo ticho. Další otázka. Zamyšleně jsem se na ni podíval. Informace jsou důležité. "Jsme jen dva," odpověděl jsem. Rowenu jsem stejně nikdy nebral jako sestru. Studoval jsem chvíli vlčici pohledem. Mohla by to, co už jsem jí prozradil, využít. Předpokládal jsem, že by se s mými strastmi oháněla jako pokus o protiútok, kdybych někdy chtěl něco vytáhnout proti ní. Ale sama od sebe? Překvapilo by mě to. Odvrátil jsem pohled na sníh, který se pod září hvězd modře třpytil. Byl jsem připravený - nemusel jsem se snažit obrnit se proti svým vlastním trikům. To, co jsem všem vyzradil, mi už neubližovalo.
Pobaveně jsem se ušklíbl, když se zděsila. Co bylo na toulání hrozného? Zážitky? Svoboda? Zábava? Mrknul jsem na své vlastní rány. Zábava. Zajiskřilo se mi v očích. Možná jsem byl blázen. "Netahám tě s sebou," zavrtěl jsem hlavou naoko naštvaně, ale brzy jsem se zase zubil. Domov je tam, kde je Alastor. Pro Alastora je domov tam, kde nejsem já. Natočil jsem hlavu do strany. Jak bych potom na něj mohl dávat pozor? Jak bych si mohl být jistý, že ho ještě nikdo nezakousl? Že ho nikdo nezradil. Podíval jsem se na vlčici, a hned poté zpět kupředu. Přemýšlel jsem o tom, že bych jí hodil na krk ještě vlastního bráchu, ale nevěřil jsem jí. Jenže žít pod tím samým nebem se mi také nelíbilo. "Tak se budu vracet alespoň k jídlu," pokrčil jsem lhostejně rameny.
Nastalo ticho. Chvíli jsem si ho užíval, ale ani mě nebavilo jen sedět a rozmýšlet nad mojí zničenou existencí. S jistou zvědavostí jsem se zadíval na temnou postavu vedle mě. I přes světlo z nebe nebyla skoro vidět. Naklonil jsem se k vlčici blíž. Na čenichu mě zalechtaly chlupy a její pach byl naprosto všude. Zamyslel jsem se. Bylo by hezké mít někoho, kdo se vážně staral - nebrečel při každém setkání, bože. Odsunul jsem se a zadíval se zpět do černé tmy mezi stromy. Nic jsem necítil.

//LOTERIE 18

Poslouchal jsem - alespoň jsem se snažil. Jedním uchem dovnitř a druhým jsem vypouštěl ty nepotřebné informace ven. Že žila u moře, že bouře trvala dlouhou dobu. Zapamatoval jsem si, že se její máma už nikdy nevrátila. Proč si myslíš, že se nevrátila? Jsi k ničemu, ty i tvůj bratr. Chtěla se vás zbavit, nechat vás vyhladovět a zemřít. Proto bys měla být se mnou - pořád, sloužit mi. Já bych tě nikdy nenechal zemřít. Slastně jsem si povzdechl. Znělo to dobře. Ale ještě to nepatřilo jejím uším. Ještě neudělala žádnou chybu - minimálně ne žádnou která by ublížila mně. "To mě moc mrzí," zašeptal jsem. Nepřišlo mi vhodné mluvit normálně vzhledem k tomu, že můj hlas nebyl úplně něžný a já nechtěl nic pokazit.
"Je mi to jedno. Mamá ví všechno nejlíp. Kdyby to bylo na mně, už by k němu neudělala ani krok," odpověděl jsem a podíval se za nás, kde jsme opustili dno. Neměl jsem ji rád. Nenávist byla těžké slovo. Ale neměl jsem ji rád, a nechtěl jsem, aby si Alastor myslel, že si ho zaslouží. Alastor byl můj. Ta vlčice už dávno nebyla naše máma. Nebyla to moje máma, a dvojčata měla držet při sobě. Alespoň tak to vždycky bylo.
Domov, hm? Porozhlédl jsem se kolem a chvíli přemýšlel, než jsem zavrtěl hlavou. "Toulal jsem se pořád," začal jsem nejistě a trochu se zamračil. Nemohli za mě dospělé rozhodnutí dělat dospělí? Hrábl jsem tlapkou do sněhu. Byli jsme uprostřed zimy. Narodil jsem se na jaře? Nebo v létě? Bylo tak akorát teplo, abychom se s Rowenou mohli koupat v jezeře. Takže až bude voda teplejší. Uznal jsem a podíval se mezi stromy, někam, kde už nebylo území smečky. "Mám domov všude," pokrčil jsem rameny. Jen ne tady. Ne v horách. Pod širým nebem. Nechal jsem silný vítr, aby mě převrátil na stranu a já se musel zapřít, abych nespadl na zem. Uculil jsem se. Vážně jsem nikoho nepotřeboval.

//LOTERIE 17

Pokrčil jsem za chůze rameny. Nezajímaly mě její problémy, stejně jako mě nezajímaly ani ty moje. V čem pak byla sranda? Podíval jsem se v zorném poli na vlčici po mém boku a na tváři se mi rozléval větší a větší úsměv. Jak že jsem dokázal přinutit Alastora, aby byl pořád se mnou? "Copak se stalo s tvojí maminkou?" natočil jsem hlavu do strany. Pronesl jsem to milým, tichým hláskem, jako bych o ni měl starost. Drcnul jsem jí do boku čenichem, snad abych si získal ještě větší důvěru. Kdyby se mi od očí neodrážely hvězdy, rozhodně by v nich hořeli čerti. Zavrtěl jsem na její další otázku hlavou. Neměl jsem žádný cíl, ale nechtěl jsem stavět. Hranice tohohle území se mi lepily na záda. Vážně jsem se sem vracel jako domů? Na jak dlouho ještě? Vlčice mi ovšem skočila do cesty a to mě donutilo se zastavit. Zamrkal jsem. Hezké oči to budou, až se zbarví magií. Přesto jsem se uculil jako kluk zamilovaný až po uši. Moje vnitřní schránka se mezitím dávila. Znovu jsem pokrčil rameny, tentokrát na její prohlášení, že měla pravdu. "Dokud to neřekneš pořádně, tak to neplatí," namítl jsem a posadil se.
"Je to hysterická megera a podle ní si nic jiného nezasloužím," odvětil jsem. Posunul jsem se tak, abych se lehce posadil na ránu na stehně, a zase jsem se převrátil na druhou stranu. Nechal jsem z oka spadnout pár slz, které způsobila bolest. "Život je tak nefér," povzdychl jsem si a se smutným úsměvem se zadíval na vlčici. Přitom jsem necítil vůbec nic - jen potěšení z toho, jak hezky mi tohle divadlo šlo. Spokojeně jsem zapředl, když prohlásila, že bude moje společnice navždy. Mohla tím vcelku jistě zabít všechnu zbylou dobrotu, kterou jsem ještě měl.