Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Mám obavu, že po rodičích jsme zdědili maximálně tak barvy," odpověděl jsem s jistou hravostí. Rozhodně to nebyla lež. Byli jsme doslova mix táty a mámy. "Máme ovšem v rodině bytosti silnější než všichni vlci v tomhle světě dohromady," dodal jsem a trochu se hrdě napřímil. Přemýšlel jsem, jestli by Smrt byla naštvaná, kdyby nám vlčice zkrátila život. Pomyslně jsem se ušklíbl. Nejraději bych vážně umřel a sledoval, jak šedivou pronásleduje celý život neštěstí a magické spáry mé kmotry. Dokonalost. Skoro jsem zavrněl. "Už jsem ti říkal. On šel za mnou, já se ho neprosil," odvětil jsem už skoro unaveně. Nebavilo mě to opakovat dokola, natož ponižovat Alastora, který v podstatě za nic nemohl. Měl jsem se ujistit, že zůstal se sestrou. Od kdy na sebe taháš vinu? Zakýval jsem hlavou v souhlasu. Nic takového neexistovalo. Mohl si za to sám.
Ignoroval jsem, co říkala Alastorovi a raději jsem se věnoval svým odpovědím a jejím užitečnostem. Co by tak vlčice mohla chtít? Nejspíš ne moc toho, co jsem měl v rukávu já, ale za zkoušku nic nedáte. Tajemně jsem se pousmál. "Na severu v lese plném mechu je smečka a v té smečce vlci, samozřejmě. Mezi nimi je vlčice, teď už nejspíš překonala práh dospělosti. Velikostně určitě, trochu jí šplouchá na maják. Má také dvojče, její matka se utopila ale to ona neví, pořád si myslí, že se vrátí. Je hloupoučká, stačí málo a vykváká vám další užitečné informace. Minimálně poslouží jako jídlo za nás oba," řekl jsem a mrkl na Alastora. Předtím si na ni stěžoval a já chtěl vědět, co si myslí teď. Otočil jsem hlavu zpátky k vlčici. "A pak je tam hnědá vlčice, Lindasa. Myslí si, jaká je dokonalá, ale ve skutečnosti nic neumí, jenom přehnaně mluvit. Má něco proti jiným barvám než hnědé, ale to se vyřeší, když už nebude moct kdákat, ne?" zamrkal jsem. Celá vážnost té situace mě hladila po zádech a já si to náramně užíval.

Krátce jsem přikývl na varovná slova bráchy. Bylo mi proti srsti jít tam, kam nás navedla, ale stejně bych tam nakonec nejspíš skončil. V mysli jsem mu poděkoval, ale to už nás vlčice vyrušila. "Obávám se, že čerti jsou nám blízcí. Mně, minimálně," odpověděl jsem tajemně. Bůh ví, co všechno Smrt ovládala. Rowena měla pravdu, měl bych se jí bát. Ale zatím to byla jen dobrá výmluva pro můj strach. Umřít jsem mohl, protože mě po tom čekalo vysvobození. Smrt nad námi držela ochrakou ruku.
Málem mi vypadly oči u důlků, když Al prohlásil, že vlčice vůbec není hezká. Kupodivu to vzala dobře. No fajn. Povytáhl jsem obočí. Nejspíš na filozofii od Lindy něco opravdu bylo. Zbyla ve mně malá dušička, když přenesla pohled na mě. "Nepamatuju se," pokrčil jsem rameny a doufal jsem, že moje lhostejnost vlčici od její teorie odradí. Pokračoval jsem vzápětí, aby nedostala čas nad tím moc přemýšlet."Já se ho neprosil, ať za mnou chodí," odvětil jsem už trochu nevrle a s povzdychem sklonil hlavu poraženecky k zemi. Neprosil jsem se, aby za mnou chodil, ale stejně tady stál. Vážně byl jako koule. Měl štěstí, že jsem ho měl rád. Oklepal jsem se nad tím a zvedl pohled odvážně zpátky k vlčici. "Samozřejmě, že mám jakýsi pokus o rodinku. Nespadl jsem z nebe. Ale to neznamená, že ty vlky jako nějakou rodinu beru. Jsem sám. Tak to prostě je," stál jsem si i nadále za svým. Neodvracel jsem od vlčice pohled, chtěl jsem, aby to vzala jako fakt a ne jako pokus o obalamutění. Mluvil jsem pravdu, pro jednou. Neměl jsem mámu, nechtěla mě. Tátu jsem nechtěl já, nejspíš. Neviděl jsem ho od té doby, co se mi ještě pletly souhlásky a samohlásky. Rowena byla Rowena, ta prostě existovala. Necítil jsem k ní nic jako sourozenecký vztah. Hodil jsem očkem po Alastorovi. Koule u nohy.
Snažil jsem se vůči jejím slovům chovat hloupě. "Jsme pořád vlčata, moc toho neuděláme. Ale..." zarazil jsem se. Sežrala by nás, tím jsem si byl jistý. Jsi parchant, Siriusi. "Možná mám nějaké informace. O vlcích, vlčicích, vlčatech. Věci, které by se mohly hodit," zamrkal jsem a natočil hlavu do strany. Chtěl jsem vědět, jaké to bude prodat někoho jiného za svůj vlastní kožich. Raději už jsem se na bráchu neohlížel. Nechtěl jsem vědět, co si o mně myslí.

Ignorace. To byl nejspíš nejlepší způsob, jak se nenechat zabít. S lehkým cuknutím jsem odignoroval poznámku o žaludku a raději se to snažil zamluvit. "Fajn, tak půjdeme tam. Díky," odvětil jsem a podíval se směrem, kterým se koukala ona, aby nás náhodou nechtěla navést do nějaké propasti. Vypadalo to bezpečně. V rámci možností. Nebyl jsem si jistý, že cokoliv od ní bylo bezpečné, ale já neměl strach. Ne předtím, ne teď. Když jsem si to po sté zopakoval v hlavě, možná jsem tomu i sám uvěřil. Přimhouřil jsem na šedivou nedůvěřivě oči. Smrt byl koneckonců můj nejmenší problém.
Za mnou se ozvalo známé jméno. Napřímil jsem se ze své ochranářské pozice a překvapeně pozoroval, jak se té role chopil brácha. Nečekal jsem to, od něj rozhodně ne. Nikdy jsem mu neřekl, že jsem Styx potkal. Nebylo proč, máma se na ni ošklivě zamračila a neudělala nám nic. Donutilo mě to se uchechtnout. Tahle vlčice nejspíš nebyla jiná. Kdyby tu byl někdo, kdo by jí mohl přiškvařit ocas, utíkala by s jekotem. S touhle myšlenkou jsem ho nechal, ať si brání vlastní kožich. Posadil jsem se.
Vlčice obrátila pozornost zpět na mě. "Všude. Tady, támhle, zase tady. Můj domov je celý tenhle svět. Bude, až mě nebude zpátky držet věk," pokrčil jsem rameny a hodil po Alastorovi očkem. Až mě nebude zpátky držet bratr. Vrátil jsem se k vlčici. "Nepatřím nikam a nikomu. Nechci," dodal jsem.

Pokrčil jsem rameny. Nejspíš pro něj bylo nejlepší zůstat ve smečce, tam, kde to měl očividně tolik rád. Nenáviděl jsem ten fakt. Mnohem lepší by bylo, kdyby putoval se mnou, ale na druhou stranu to také nejspíš nebyla ta svoboda, po které jsem toužil. Možná by bylo nejlepší zpřetrhat i ta poslední pouta, která mě u rodiny držela. Jestli tam ještě nějaká byla, protože Alastor byl hlavně nejlepší kámoš. Co na tom, že fungoval i jako zrcadlo. "To, co si myslíš, že je nejlepší," odvětil jsem neurčitě. Potřeboval taky občas zapojit vlastní mozek a neposlouchat jen ostatní, jakkoliv jsem měl chuť ho zmást a převést ho na život tuláka.
Neměli jsme už ovšem čas to probrat nějak víc dopodrobna. Před námi z trávy vylezla šedivá hora, pro mě známá. Pro jednou jsem si něčí obličej pamatoval a na mém vlastním se zračila nejistota. Neměl jsem strach, alespoň jsem měl takový pocit. Ale nebyl jsem si jistý, jestli bychom měli utéct a poslouchat pud sebezáchovy (který mi dost chyběl), nebo zůstat a doufat ve šťastný osud. Počítal jsem s tím, že Alastor měl větší štěstí, takže jsem nechal tlapy přilepené k zemi. "To je fajn. Které je nejblíž tomuhle místu?" zeptal jsem se. Chtěl jsem udržet nějakou normální konverzaci. Kdo si povídá nemůže používat zuby, no ne? Docela mi to pálí. Povytáhl jsem obočí. Měl jsem pocit, že vedle mě sedí další dva Siriusové, kteří by mi měli říkat co dělat, ale ve skutečnosti se jen hádají mezi sebou. Jeden z nich tam vlastně vážně seděl, tahal mě za ocas a chtěl pryč. "Fajn, tak tu seď a nech se sežrat," zasyčel jsem stejně tichým hlasem, jako předtím.
Její otázka ze mě vypustila poslední kousek duše. A je to v pr... Mlčel jsem. První mi na mozek přišlo hodit to na Alastora, ale tak bezcitný jsem nebyl. Snad. "Já do smečk nepatřím," upozornil jsem ji na chybu. Nebyla to tak úplně pravda, ale zároveň ani lež. Byl jsem ve smečce, ale nikdy jsem se tam tak nechoval a ani tam nechodil. Nepatřil jsem do ní. Doufal jsem, že moje odpověď odvede její pozornost od první otázky, která zůstala nezodpovězená.

"Je to tady nebezpečné pro naivní následovatele ostatních, jako jsi ty. Já už se toulal nespočetněkrát," namítl jsem. Jeho přesvědčování mě iritovalo, ale neposílal jsem ho z pátky. Vlastně jsem byl docela rád, že jde se mnou. Lepší, než se nechat ovlivňovat Rowenou a její touhou připojit se k další smečce. Uchechtl jsem se. A pak, že já jsem měl potřebu někoho následovat. Sotva jsem poslouchal vlastní rozum, natož někoho dospělého. "Já nechci být v lese. Můj domov je celý tenhle svět, copak to nechápeš? Nebudu se držet mezi těmi samými stromy mezi těmi samými hlupáky jako ty jen proto, že si to tvoje velevážená osobnost přeje!" vyštěkl jsem trochu prudčeji, než jsem měl v úmyslu. Povzdechl jsem si. "Promiň," odvětil jsem k tomu automaticky a pokračoval dál.
Hleděl jsem s vražedným pohledem dopředu, protože pokud by mé dvojče nezabila šedivá, rozhodně bych to udělal já. Proč jsi mě musel sledovat? Jeho strach se mísil s mojí snahou zůstat alespoň trochu při smyslech, takže jsem se akorát zmohl na jakousi obranou pozici před ním. Máchnul jsem mu ocasem před nosem, aby mě za něj přestal tahat. "Je to v pořádku," odvětil jsem tiše, aby vlčice naši konverzaci neodposlouchávala. Měl jsem obavy, že pokud by to slyšela, nejspíš by dala Alastorovi jasně najevo, že to rozhodně v pořádku není.
"Jen tudy procházíme. Znáš... znáš nějaká místa, která by stála za to navštívit? Chceme společně prozkoumat co nejvíc míst tady na jihu," odpověděl jsem neurčitě místo nějakého komentáře k její poznámce. Možná jsem byl polovinu času dost na hlavu a neměl jsem žádný pud sebezáchovy, ale v téhle situaci prostě nešlo zachovat klid. Nadzvedával jsem si ego tím, že jsem byl pořád ještě jen vlče. Až se projeví i moje magie, bude po tobě. Zamračil jsem se. Jen jsem musel do té doby posbírat i dost odvahy.

//Sarumen přes Ohnivé jezero

Pokračoval jsem líným krokem znovu kolem jezera vpřed, někam do neznáma. Moc jsem si to tu nepamatoval, už to byla chvíle, co jsem naposledy cítil jižní vítr. Byl jsem skoro spokojený, dokud jsem za sebou neuslyšel běhání a dupání, které nemohlo patřit nikomu jinému než mému dvojčeti. Jestli uvidím i Rowenu... Otočil jsem hlavu. Byl tam jen on, takže jsem si oddechl a spokojeně zapískal. "Začal tě lákat život tuláka?" povytáhl jsem obočí a s lehkým smíchem si to vykračoval vpřed. Bylo vidět, že jsem si neznámou cestu užíval značně víc, než plahočení se za sourozenci.
Sníh i teď v noci tvořil překážku, která nás oddělovala od volného pobíhání. Bez stěžování jsem se brodil rozbředlým čímsi a snažil se zaostřit, abych si putování v noci usnadnil. V lese jsem se cítil bezpečněji, tady na otevřeném místě i mě zaskočil každý zvuk a neustále jsem kroutil ušima. "Prozkoumáme tuhle část světa a pak tě nějak dovedu zpátky do smečky. Tam můžeš zůstat, ale moje návštěva to bude poslední," obrátil jsem se na Alastora a seznámil ho se svým plánem. To znamenalo, že jsem se tu chystal strávit zbytek vlčecích let. Nějak. Docela se mi tu líbilo, ačkoliv moje srst byla na jih nejspíš až moc huňatá.
Překvapeně jsem se zastavil jen pár metrů od šedivé vlčice. Hlavu jsem měl celou cestu natočenou k Alastorovi a všechnu pozornost jsem soustředil tomu, abych smysluplně mluvil. Takže přítomnost vlčice mi vyrazila dech. Na noze jsem ucítil pálení již zahojeného zranění. Dušičkou mi otřásal strach, ale nedával jsem ho najevo. Alespoň něco málo jsem se naučil. "S cizími se nemluví," odvětil jsem směrem k Alastorovi a všechnu sílu jsem dal tomu, aby se mi hlas nezatřásl. Nezatřásl. Oslavoval jsem malé vítězství. Zároveň jsem se skoro bláznivě ušklíbl. Bylo ironické tohle říkat, když to byla jedna z věcí, kterou mi tahle vlčice vyčítala při našem prvním setkání.

Zamračil jsem se. Možná bych i raději zůstal tam, kde jsem byl. Rozhlédl jsem se kolem. Bylo tu tepleji. Když už mě Rowena zatáhla zpátky na jih, rozhodl jsem se toho využít. Jedním uchem jsem poslouchal kňučení svého dvojčete a jinak už jsem přemýšlel, kam půjdu dál. Bez doprovodu. Bez nikoho. Tak, jak to bylo nejlepší. Otočil jsem k bráchovi hlavu a zavrtěl s ní. "Nechal. A asi bych se nevracel. Musel by sis mě vždycky najít," odvětil jsem. Měl jsem Alastora rád, nejvíc ze všech ostatních vlků, které jsem znal. Ale i jeho jsem dokázal pro volnost obětovat. Dělat si, co chci. Zasněně jsem přimhouřil oči do dálky, tam, odkud jsme přišli.
"Uuu, taky na tebe někdo ječel, ať už jim nikdy nelezeš na oči? Divím se, že to to tvé křehké srdíčko nezlomilo," povytáhl jsem obočí a zvedl se. Otočil jsem se. "Půjdu," pokrčil jsem rameny. Za Smrtí jsem se sice nechystal, byl jsem až moc líný na to si to štrádovat zpátky až na sever. Na někoho jiného zajímavého bych ovšem narazit mohl. Kývl jsem na Alastora v rozloučení. Nechystal jsem se ho zasypávat slovy. Možná mu to zlomí srdce a pak by se mnou chtěl opustit smečku. To by bylo ideální. Rozešel jsem se pryč. Neměl jsem ani o špetku víc lásky k rodině než před naším znovushledáním.

//Louka vlčích máků přes Ohnivé jezero

//Kopretinová louka

Bez zájmu jsem hleděl dopředu, zatímco Rowena vyla na celé kolo. Trochu se mi zježily chlupy na zádech, když do toho začal kníkat i druhý sourozenec. Připlácl jsem si uši k hlavě. Občas mi přišlo, že jsem byl obklopen magory. Nemohly jsme prostě k někomu dojít a zeptat se ho na jídlo? Byla jsme vlčata. Proč provozovat dospělácké formality, když se dal život ještě užít? Neměl jsem sebemenší zájem zkoušet výt s nimi. "Skončili jste?" povytáhl jsem obočí, když se v lese ztratila i poslední ozvěna.
"Ohh, takže dáma pořád potřebuje dozor. Pěkné," zamumlal jsem na její další poznámku o tom, že chodím za mámou. "Máma mi řekla, že už mě nechce nikdy vidět, sestřičko. Nemám koho následovat, na rozdíl od vás dvou fanatiků do smeček. Jsem tam pro jídlo a jakmile zazvoní na další léto, budu pryč," odvětil jsem. Otočil jsem se u toho na bráchu. "Můžeš jít se mnou, nebo zůstat. Ale já půjdu," pokračoval jsem. Tahle smečka nebyla v horách a byla snadno přístupná, možná i dokonalá pro někoho, kdo se nerad toulal. Ale mě lákalo nekonečné množství otevřených míst, obrovských lesů a divokých řek. Ten pocit svobody. Pousmál jsem se, po dlouhé době zase upřímně.
"Proč bych se jí měl bát?" zeptal jsem se na Rowenino povídání o Smrti.. Vypadalo to jako řečnická otázka, ale ve skutečnosti jsem vážně chtěl vědět, kde vzala ten nápad, že bych se měl něčeho takového bát. Smrt byla naše, naší rodiny kmotra. Kdybych z ní měl strach, bylo by to vážně k smíchu. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. "V tom případě za ní půjdu a přesvědčím jí, že jsem taky hoden jejího uctívání," pokrčil jsem rameny. Nemohla to být žádná věda.
Magie, hm? Trochu jsem se nad tím zamyslel. Neměl jsem zájem ani o matčino rychlé usmažení ani o tátovy kytky. Vlastně jsem nevěděl, co jsem chtěl. Něco silného, samozřejmě, ale bez magie jsem byl dlouho a přežil jsem. Přišla mi skoro zbytečná, kdybych nevěděl, že s ní se dá všechno udělat mnohem rychleji. "To samé, co Rowena. A pak, že maminku sleduju já," odpověděl jsem Alastorovi a uchechtl se.

//Ohnivé jezero

Drcl jsem do bráchy bokem. "Protože ses nikdy takhle netoulal. Tlapky bolí jenom vlčata závislá na ostatních. Jednou takhle půjdeš sám a sežere tě první zvíře, bože. Nestěžuj si, prcku," uchechtl jsem se. Oslovení prcku nebylo zrovna výstižné. Byl jsem rád, že jsem alespoň o něco větší než Rowena. Stáhl jsem uši dozadu. Už jsem úplně slyšel nějaké připomínky k mojí výšce.
"Já nešel tak, jak máma pískla, pískle. Šel jsem za Alastorem, protože nejspíš na rozdíl od tebe nemám zájem, aby ho velevážená maminka se svojí veleváženou bezstarostností nechala někde v propadlině. Navíc už tam nechci dlouho zůstat," pokrčil jsem rameny. Cítil jsem potřebu se bránit, ale začínal jsem si uvědomovat, jak jsem musel znít. Byl jsem lepší, skoro ve všech směrech. Ne, ve všech směrech. To byl prostě fakt, který její egoistický proslov nemohl změnit. Pousmál jsem se. Přesně tak to bylo a necítil jsem nic než spokojenost. "Až se někdy objevím zpátky v lese, opustím smečku. Vázání se k něčemu je to nejhorší zlo," oznámil jsem jen tak mimochodem a mrkl na bráchu. Chtěl jsem vědět, co si o tom bude myslet. Mluvil jsem pravdu, pro jednou. Život tuláka se mi zamlouval víc.
S povytaženým obočím jsem poslouchal Roweny vyprávění o magiích. Jen jsem nad tím pomyslně mávl tlapkou. Srdcem se mi sice prohnala závist, ale udržet emoce na uzdě bylo taky důležité. Pokud jsem vůbec nějaké emoce cítil, to byla druhá stránka věci. Zmateně jsem nad tím zavrtěl hlavou. "Protože nás dva ještě nepotkala? Neříkej, že ti cokoliv dopřála předtím než jsi ji potkala. Musela se přesvědčit, že jsi toho hodna. Asi, já nevím, nebyl jsem tam," odpověděl jsem. Abych byl upřímný, sice jsem u Smrti ještě nebyl, ale už několikrát jsem k tomu měl dost blízko. Ne oficiálním vchodem, ale rychlou službou sprovozen ze světa. Na boku mě zasvědilo již zahojené zranění. "Když je tak úžasná, měla bys ji začít uctívat," uchechtl jsem se. Zakroutil jsem očima, když se na rozdíl ode mě Alastor radoval z Rowenina objevení. Neměl žádný smysl pro boj o první místo. Možná to tak ale bylo lepší. O jednu překážku méně.

//Sarumenský hvozd

//Středozemní pláň

Samozřejmě, že tomu nerozuměl. Na jednu stranu jsem byl i rád, že tomu tak je. Znamenalo to, že ho mám pořád jen pro sebe a nemusím se starat o nějakou slepici. Jaimie taky takovou byla, ale já se s ní už nechystal zahazovat. Zjistil jsem, o čem to je a dál jsem o ni neměl zájem - navíc ona nejspíš taky ne. "Někdy tě to naučím," odvětil jsem, ačkoliv něco na té představě bylo příšerně špatně. Hodil jsem po bráchovi očkem. Možná to bylo tím, že on byl já a já byl on.
Protočil jsem očima nad jeho kňouráním. Už zase něco nechápal. Jak si pořád mohl myslet, že o nás ti vlci mají zájem? "Saturn je nejspíš s nějakou svojí vlčicí. Co si myslíš? Vlčice jsou zajímavější než nějaké hnědé upatlané usmrkané vlče, jako jsi ty. Launee a Therion jsou to samý," namítl jsem. Zavrhl jsem hory, zavrhl jsem les. Co mě ještě čekalo? Přestávalo mě to bavit.
Naslouchal jsem sestře. "Prosím?" uchechtl jsem se. Držení se mámina ocasu bylo to poslední, co jsem dělal. "Taky jsem prošel skoro všechno, nepotřebuju žádný dozor maminky. Neříkej, že jsi něčí oblíbenec, dokud nepozná zbytek party," pokrčil jsem rameny. Ačkoliv to byla slova frustrace, mluvil jsem klidně a dost možná i spokojeně. Znepokojeně jsem si jí prohlížel. Nedokázal jsem odhadnout, co si o mě myslela, ale rozhodně to nebylo to, co bych chtěl. Odfrkl jsem si a zavrtěl hlavou. Samozřejmě, že nic nevěděla. Jak by mohla, když se natřásala za nějakým Noroxem? Já si ji taky pamatoval jako uřvanou citlivku. Alespoň sdílela stejný názor na dospělé vlky. Neměl jsem proti nim celkově nic, sám jsem chtěl být dospělý a dělat si, co se mi zlíbí. Jen jsem je nechtěl mít celou dobu za zadkem, jako bych byl nějaké neschopné špinavé štěně. Prohlédl jsem si svoje tlapky. Moje maličká dokonalost nepotřebovala nikoho, jen se nějak dobře zabavit.

//Kopretinová louka

Zakroutil jsem očima, ale nemohl jsem si stěžovat. Alastor byl podivně nezničený a něco na té nevinné schránce mě nutilo ho chránit. Občas, ale ne teď. "To dělají dospělí. Nevím proč, ale něco na tom bude. Byla to docela zábava," zhodnotil jsem. Neměl jsem k Jaimie žádné city, ale líbilo se mi sledovat její změnu ve výrazech a neustálé snažení pochopit mě. Jsem nepochopitelný a neodolatelný. Spokojeně jsem si povzdechl. Každopádně mi bylo trochu líto, že si brácha jen tak myslel, jak jsem ho nahradil. Hravě jsem k němu přiskočil a narazil do něj bokem, se smíchem, aby mu bylo jasné, že jsme koneckonců ty nejlepší kámoši. "Dvojčata nerozdělíš, troubo. Jaimie je zbytečná, stejně jako všichni okolo kromě nás... třech," zdůraznil jsem poslední slovo a podíval se na Rowenu. Znovu jsem ji dohnal. Nechtěl jsem zaostávat vzadu s Alastorem. "A co jsi dělala ty? Naposledy jsi vypadala furt jako malej bažant," ušklíbl jsem se. Ani jsem si do té doby neuvědomil, jak dlouho už jsme se neviděli.
Ségra chtěla dojít k nějaké Pipině. Pokrčil jsem rameny, mohla nás dovést třeba do pekel, neměl jsem žádné obavy. Dokud z toho káplo jídlo, byl jsem se vším v pohodě. "Není to takhle lepší?" otočil jsem se na Alastora. "Jenom my tři proti celému světu. Kdo potřebuje víc?" zamával jsem ocasem. Pořád v tom chyběla jakási špetka emocí. Ale bylo to lepší, než nic.

//Ohnivé jezero

//Řeka Midiam

Spokojeně jsem přikývl. Byl jsem ten nejsexovatější z nás dvou, o tom nebylo pochyb. Pyšně jsem si to vykračoval dál a snažil se působit elegantně i přes to, že jsem byl značně menší než oni dva a ve sněhu to vypadalo snad ještě hůř. Přimhouřil jsem nespokojeně uši a prohlédl si přední tlapky. To se rodičům vážně nepovedlo. Trhnul jsem hlavou zpět do vzduchu, když něčí inteligentní bratr začal nazývat ségru sexy. Zacukalo mi v oku. "To je..." zarazil jsem se. "Vlastně docela pravda," pokýval jsem uznale hlavou a podíval se na Rowenino pozadí, jak šla před námi. Pokrčil jsem rameny a se spokojeným úsměvem pokračoval dál za ní.
Alastor mi mezitím vyčítal můj jakýsi úlet s Jaimie. "Byla to sranda. Chtěla abych furt ležel vedle ní a líbilo se jí, když jsem jí olíznul čenich," uvažoval jsem naprosto bez zábran a natočil hlavu lehce do strany. Raději jsem ovšem vynechal tu část, kdy tak vykuleně čuměla na to, co jsem měl mezi nohama. Ptala se mě, jestli jsem něco cítil. Tehdy ne, teď ne. Ale jakýsi pocit radosti v tom byl - protože ona něco cítila a já ne a protože jsem ji v tu chvíli měl omotanou kolem prstu. Slastně jsem si povzdechl. Život byl ve skutečnosti vážně fajn. "Aha! A ty jsi byl s Therionem. Já s Jaimie, každej máme něco. Přeci tě nebudu tahat do tak složitých záležitostí," zamručel jsem.
Překvapeně jsem povytáhl obočí, když se brácha svěřil s tím, že ho málem udupali losi. Nakonec jsem ale jen zavrtěl hlavou. To se stane když chcete dělat tvrdou práci. Hrdě jsem napřímil hruď, když vytáhnul zase moji kartu. "To teda umím," přikývl jsem.

//Východní hvozd přes Kaskády

Pokračoval jsem tmou za hnědými záblesky srsti Roweny. Zbytek nebyl vidět pod rouškou noci. Skoro jsem slyšel klepání bratra po mém boku. Já neměl strach, ne takový, který bych dával až tak moc najevo. Obavy? Možná. Ale strach ne, byl jsem zvyklý se toulat. S tátou a mámou, s mámou a Rowenou, s mámou, s jinými příbuznými, s cizími vlky, sám. Přesně v tomhle pořadí. Občas jsem škubnul ocasem, když se něco prohnalo křovím, ale to byly jediné momenty, kdy jsem něco cítil.
"To je... když jsi fakt moc hezkej a vlčice po tobě jedou. Ty jsi taky sexy, protože jsi moje dvojče. Ale já jsem víc sexy, protože jsem tak byl první," poučil jsem ho a nezapomněla se do toho zapojit i kapka žárlivosti. Spokojeně jsem se narovnal a povýšeně se pousmál. Prostě sexy vlk. Také jsem každopádně odpovídal šeptem, protože jsem měl obavu z Roweny - ta by si z nás akorát dělala šprýmy. Nebo jsem ve skutečnosti měl jen obavu z Roweny obecně. Pamatoval jsem si ji jako ubrečenou holčičku, ale očividně nás čas změnil všechny. Přidal jsem do kroku, abych se s ní vyrovnal a nestál pozadu s Alastorem. Chtěl jsem být součástí hlavní příčky, ne, chtěl jsem být hlavní příčka.
Ségra bráchu posílala domů, ale Alastor v sobě měl alespoň minimálního bojového ducha. Povytáhl jsem obočí, když mi začal vyčítat Jaimie. Jaimie? Pochopil jsem, že to byla ta cuchta, která se se mnou rozvalovala v úkrytu. Na tváři se mi rozlil pobavený úsměv. "Ohoho, žárlíš snad? A teď na koho? Na to, že se ti nevěnuju dvacet čtyři hodin každý den nebo na to, že tobě se k nohám ještě žádná neklaní, sexy pane?" zeptal jsem se naprosto klidným hlasem. Tak či onak se mi líbila představa, že takhle Alastor přemýšlí. Protože já ho rozhodně neplánoval nechávat ve spárech nějakého náhodného Saturna.
Rowena dostala hlad a Alastor se začal ohánět rodiči. Zamračil jsem se. "V žádným případě," odsekl jsem Alastorovi. Jasně, rodiče by nám ulovili a u toho se alespoň stokrát pohádali. Odfrkl jsem si. "Umí někdo z vás lovit? Můžem se to naučit sami, nějak. Dohromady jsme stokrát lepší než vele výsost naše matka," pronesl jsem odhodlaně. Neměl jsem sebemenší zájem lovit stejně jako jsem neměl zájem o cokoliv dalšího, co mi mohlo ucuchat srst, ale tentokrát jsem chtěl dokázat že na něco mám. Před Rowenou. Alastor byl dobrý takový, jaký byl, samozřejmě.

//Středozemka

"Hrozně dlouho jsme se neviděli a už uvažuješ, že jsem vosina?" povytáhl jsem obočí, ale usmíval jsem se. "Když už, tak jsem děsně sexy vosina, sestřičko," zapředl jsem. Napůl ucha jsem poslouchal to, co říkala dál. Víc mě trápila přítomnost bratra, který se na mě lepil snad ze všech stran a aby toho nebylo málo přidal k tomu i olizování hlavy. Uraženě jsem zvedl čenich vzhůru, aby na mě tolik nedosáhl. "Hej! Nechovej se jako máma, ty princezno!" zamručel jsem naoko naštvaně, ale zasmál jsem se a hlavou mu vrazil do boku ve snaze ho převrátit a vyprovokovat nějakou sourozeneckou šarvátku. Začal jsem foukat vítr z nosu, aby to vypadalo, že se o něj nejen opírám, ale ve skutečnosti i smrkám, což bylo dost nechutné.
Zadíval jsem se zpět na Rowenu. Lehce jsem se od Alastora odtáhl, jako bych si uvědomil, že tohle chování u mě bylo už dávno zapovězeno. Oklepal jsem se a změřil si dvojče pohledem. "Otevři oči, trdlo. Ani ten tvůj Saturn nebo jak se jmenuje není svatej. Nejspíš už si našel náhradu, tak to totiž ve světě chodí," pokračoval jsem, ale nakonec jsem jen pokrčil rameny a povzdychl si. Nejspíš to bylo zbytečné. Raději jsem beze slov následoval Rowenu, stejně, jako to udělal Alastor. Jedině dobře.

//za Rowenou

Jejich přivítání bylo jiné, než jsem čekal. Skoro se dalo říct, že byli hodní - teda, Alastor byl hodný pořád, ale u sestry jsem to neočekával. Nerozhodně jsem mezi nimi střídal pohledy a na její pozdrav nijak nereagoval. Přimhouřil jsem nedůvěřivě oči, když ani moje poznámka s ní nic neudělala. Nakonec jsem ale uvolněně svěsil ramena. Usoudil jsem, že tentokrát si nikdo nezaslouží nazývat hysterickou megerou. No mohlo to přijít každou sekundou, a tak jsem se už jen nepříjemně šklebil. Pořád mě bolelo břicho od smíchu.
Pokrčil jsem lhostejně rameny. "Královské záležitosti," ušklíbl jsem se. Tak nějak jsem lhal, ve skutečnosti jsem neměl co dělat a život začínal být neuvěřitelně nudný. To nic neměnilo na tom, že jsem byl lepší než ona a neměl jsem čas se s ní zahazovat, ale kdybych to řekl nahlas... Řekněme, že jsem měl trochu strach o svoje nádobíčko a vlastně i o celý zbytek. Trochu jsem se od ní pošoupl dál, jen tak pro jistotu. Tou dobou už ke mně doskákalo i mé zrcadlo a začalo mi olizovat obličej. "Hele!" zamručel jsem, ale nijak jsem se nebránil. Alastor byl v pohodě. Nikdo jiný ne. Sourozenci mě seznámili s jejich geniálním plánem. Skoro natěšeně jsem se nadechl k nabídce prohlídky, koneckonců jsem to tam už znal, ale Rowena mě předběhla. Zacukalo mi v oku, skoro mi přišlo, jako by mi rozkazovala, což rozhodně nebylo v pořádku.
Místo jakéhokoliv protestu jsem se otočil na bráchu. "Pořád si myslíš, že o nás má někdo zájem?" povytáhl jsem obočí, tentokrát bez smíchu. Myslel jsem to tak vážně, že i já jsem se na chvíli zarazil a přemýšlel nad svým chováním. Ale co už. Zvedl jsem se a připojil se k sestře, místo abych jako obvykle zaujal roli nerozlučného dvojčete. "Můžeme jít i bez upozornění. Akorát by vás hodili do úkrytu a nikam by se nešlo," odvětil jsem a zahleděl se na Rowenu. "I tebe. Předpokládám, že poslední co chceš je zkysnout s podřadnýma opicema," ušklíbl jsem se. Zvědavě jsem se u toho otočil zpátky na Alastora a se zatajeným dechem čekal na jeho reakci.