Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spokojeně jsem se pousmál, když jsem poznal, že jí to v té poskvrněné hlavičce šrotuje jako o život. Nepotřeboval jsem její plnou důvěru, líbilo se mi jí motat hlavu. Srdce mi nadšením jemně poskočilo a já si vcelku nevhodným způsobem povzdech. "Když myslíš," protáhl jsem a uculil se na ni. "Ale ode dnes jsem Sirius. Tak mě znají všichni ostatní. Odpouštím ti," hravě jsem na ni vyplázl jazyk a zavrtěl ocasem. V oku mi jemně cuklo, neboť jindy vcelku automatické vrtící svaly jsem musel do pohybu nutit a celé to gesto mi nepohodlně vrtělo žaludkem.
Cítil jsem v srsti její zelený pohled, který mě pálil po celém těle. Svaly v tlapkách jako by mě nutily ke běhu, přitom jsem nikam utíkat nemusel. V hlavě jsem měl naprostý klid, můj krok byl stejně pohodlný a líný jako vždy, vdechoval jsem štiplavý vzduch téměř jako každý den - přesto mi srdce bušilo až příliš rychle a zorničky jsem měl široké, zakrývající většinu blátivě zelené plochy. Vzrušení. Mrkl jsem, když jsem zakončil svoje kolečko. Tiše jsem se uchechtl, když z ní nakonec vyšlo jen jediné slovo. "Návštěvy," zopakoval jsem hlubokým hlasem, snad abych jí ještě více popletl hlavu. Přitom hluboko v hrdle jako bych zacítil svůj neexistující obsah žaludku. Ne ze situace - spíše z mé snahy. Nadechl jsem se, abych svoje škobrtnutí v rámci sekund zapomněl. Nemusel jsem se přemáhat. Stačilo ji pozorně pozorovat a každému kolemjdoucímu bylo jasné, kam se jí stáčely oči. "Špatná malá holčička," zavrněl jsem, udělal krátký krok vpřed a posunul si přední tlapky více k sobě.
"Já už ve smečce nejsem. Z hlediska základního respektu bych nejspíš měl jít zpět do lesa a oznámit to oficiálně, ale... já do ní nikdy nepatřil. Bydliště na jednu zimu. A ta už uplynula. Tato bude druhá," pokračoval jsem s pokrčením ramen, jako by nic. Tentokrát mě zajímalo, jestli se po mě ve smečce někdo shání. Ne z touhy po pozornosti, spíše kvůli faktu, že se nevrátí ani můj bratr - nejspíš ani Lennie. Oba mohli být šest stop pod zemí. Tím lépe pro mě. Zahleděl jsem se na nebe, přes který se hnal podivný kouř. Ani ten s mým tělem nepohnul. Skvělé. Povytáhl jsem obočí. Doufal jsem, že to nebudu muset vdechovat moc dlouho.
"Země," skočil jsem jí v půlce věty do řeči. Saviorova magie. Obyčejná magie. S úšklebkem jsem přimhouřil své vlastní oči. "Má magie zatím nemá jméno. Je vzácná, dar od Smrti, která ji také ještě musí pojmenovat," pronesl jsem vznešeně. Zahleděl jsem se vlčici do zelených očí. Téměř jako souboj barev. Jaimie mohla pocítit lehkou bolest hlavy, odcházející stejnou rychlostí, jakou přišla. Já sám jsem pocítil podobné štípnutí. To mě vytrhlo z pozornosti a přerušilo jakoukoliv další činnost magie. Na moment jsem zavřel oči a nechal nás oba se z malé, ale nepříjemné bolesti vzpamatovat.

Zavrtěl jsem odhodlaně hlavou, trochu moc prudce. Snažil jsem se naladit na stejnou nepraktickou vlnu, jakou používala Jaimie. Šťastné nevinné šílenství. "Sirius, Jaimie," namítl jsem starostlivým hlasem. "mé jméno je a vždycky bylo Sirius. To nevadí, jména se zapomínají. Ale doufal jsem, že si mne budeš pamatovat po tom, co jsme spolu prožili," uculil jsem se a naklonil svoji hlavu o pár milimetrů moc blízko, než jsem se odtáhl a udělal líné kolečko kolem vlčice, načež jsem se vrátil do své pozice. Jako šelma pozorující svoji kořist. Jen jsem ještě nevěděl, co s ní. Pohledem jsem pozoroval její utíkající přítelkyni. Všichni utečou. Nakonec jsme vždy jen sami za sebe. Obrátil jsem pohled zpět na vlčici a pobaveně jsem povytáhl obočí. Nebyl jsem tlustý, naopak, pod mou srstí jen ještě nebyly vidět kousky žeber. Spokojeně jsem si povzdechl. Ani matka příroda ze mě nechtěla udělat něco odporného. Věděla moji cenu lépe, než ostatní. "Lži nesluší dámám, jako jsi ty," odvětil jsem.
Přimhouřil jsem na Jaimie blátivě zelené oči. Nevěřil jsem jí ani čenich mezi očima, ovšem to mohlo být pouze moje nutkání nevěřit ani sám sobě. "Drží tě tam strach. Bratr by si poradil i bez tebe za jeho ocasem, když mu za ním čumí celá smečka. Od toho jsou návštěvy," odpověděl jsem místo snahy zjistit víc o tom, co je pravda. Jediné, co jsem věděl bylo, že gesta, která Jaimie předváděla, nepatřila k jejím obvyklým. Lži. Zavrtěl jsem hlavou.
Můj bratr Savio- Oh. Pousmál jsem se a lehce zamrkal, jediný automatický pohyb, který mohl vydat mé krátkodobé zmatení, ovšem kdo občas nezamrká víckrát za sebou. Nechal jsem to tedy za sebou a s klidem se posadil do trávy, která řeku obklopovala. Zapomněl jsem na svoji vlastní lež. Bylo to docela vtipné. Savior nebyl můj bratr, navíc já bratra už ani neměl. "Toulají se," odvětil jsem bez jakéhokoliv škobrtnutí. Neměl jsem zájem povídat o svém životě - nebyl o nic méně zajímavý, než smrt samotné Smrti, ovšem žádné benefity pro mě z toho nešly. Obrátil jsem raději konverzaci opačným směrem. "Vytáhla ses. Do výšky, ne do šířky. Vypadáš jako pravá vlčice," pousmál jsem se a pomalu mrknul. Silně jsem uvažoval nad použitím slova krásná, ovšem obával jsem se, že můj trávící trakt není pořádně schopen utáhnout tenhle hlad, natož takovej kec. Přejel jsem po Jaimie krátkým pohledem a pomyslně pokrčil rameny. Nebyla hnusná. Asymetrická. Neuvědomil jsem si, jak moc mě ve skutečnosti rvalo nervy, že její béžová nepokračovala na jejích zádech místo na břichu. Její malba na obličeji tak vypadala jako nepovedená helma. "Magie. Ukázala se?" zeptal jsem se krátce, jako by mě takové věci doopravdy zajímaly. Znovu jsem pocítil krátké nutkání použít tu svoji.

Neznámý pach mě vedl podél řeky směrem k jezeru, u kterého jsem se poprvé setkal s medvědem. Možná jsem byl nemocný v hlavě, možná jsem byl šílený, ale tomu jezeru jsem se chtěl vyhnout pořádným obloukem. Pokud si někdo zasloužil respekt, bylo to to obrovské hnědé zvíře. Oklepal jsem se nad tou vzpomínkou a nerušeně pokračoval ve své cestě. Tedy, skoro. Sám jsem pokračoval jen krátkou chvíli.
Slyšel jsem, jak se ke mně kdosi řítí a dupe jako slon. Vážně? Povytáhl jsem obočí. Z toho vlka nejspíš nemohl být dobrý lovec. Obrátil jsem se ve svých krocích, úsměv po celém obličeji a ocas v pohybu. Vlčí pach jsem poznal. A při setkání tváří v tvář jsem poznal i toho, komu patřil. Kývl jsem černobílé vlčici na pozdrav a Jaimie jsem v tomto ohledu více méně odignoroval. "Roztomilé," odvětil jsem s úsměvem a téměř spokojeně si povzdechl. Hlas jsem měl překvapivě hlubší, ale o nic moc hrubší ani mužnější. Tak akorát na to, abych ještě spadal do norem samce. "Říkala jsi také své přítelkyni o svých ztrátách paměti? Já jsem přeci Sirius, zlato," natočil jsem hlavu nevinně do strany a lehce pokrčil rameny. Na druhou vlčici jsem pravděpodobně působil jako někdo ztracený, zmatený ze spletení jména. Zadržel jsem úsměv, který se mi hnal na rty. Nebyl jsem tím hloupým. Moc dobře jsem si pamatoval, že jsem se vlčici představil jako Alastor. Jenže kdyby Jaimie běhala po světě a všem tvrdila, jak před pár dny potkala mého bratra, taky by celá moje hra mohla skončit. Alastor byl mrtvý. Už jsem se neměl za koho vydávat. Žaludek mi udělal menší kotrmelec. Co by si vlčice asi myslela, kdyby věděla, co jsem udělal? Ta představa mě vzrušovala. Chtěl jsem to zjistit, ale klapačku jsem držel zavřenou. Ještě ne. Ještě ne.
"Vyrostla jsi," podotkl jsem s úsměvem, snad abych zarazil příliv námitek na moje předchozí slova, který byl cítit ve vzduchu. Možná už bylo pozdě, ale já si jel svoji dál a cokoliv namítala na moje chování jsem jedním uchem ani nevstřebával a druhým nebylo co vypouštět. Doopravdy byla dospělá, vytáhlá a, no, vlčice. Její oči však měly stále nazlátlý nádech. Mrkl jsem na ni svými, zbarvenými do bledé zelené. Projela mnou další vlna vzrušení - chtěl jsem si tu magii vyzkoušet. Chtěl jsem ji pohltit celou. Ještě ne. Bránil jsem znovu svému nutkání. "Stále se spoléháš na smečku? Zrovna dvakrát vykrmená nevypadáš. To tě nikdo nikde nehledal? Heh, sotva to vyroste z roztomilého vlčátka, co neumí mluvit, už to někdo nechá válet se ve vlastní špíně, co?" povytáhl jsem oči. Nemluvil jsem ovšem nijak ironicky ani zle. Spíše se soucitem. Který jsem ve skutečnosti necítil. Střihl jsem spokojeně ušima. "Omlouvám se za to, jak jsem se choval. Ne vždy jsem mluvil úplnou pravdu;" ale nikdy ne lež; "takže... budeme za dobře?" máchl jsem ve vzduchu ocasem. Tentokrát mi žaludek udělal kotrmelec z jiného důvodu. Ze všech těch slov mi bylo špatně. Ale moje tvář neztrácela na úsměvu - možná nabírala na bledosti, ale to pod přetvářkou zůstávalo pevné a čekalo na nejlepší příležitost. "Už mluvíš krásně."

//Třešňový háj přes Středozemku

Cesta mě vedla přes známé i neznámé končiny. Matně jsem si vybavoval obrysy stromů a polohu zrádných prohlubní. Kdybych se chtěl snažit - kdybych vůbec chtěl mít s něčím takovým spojitosti - mohl jsem si vedle sebe představit Lennie. Od země jsem to měl téměř pořád stejně daleko. Tiše jsem se uchechtl. Tentokrát jsem byl sám, naprosto sám, a to mi vyhovovalo. Soustředil jsem se na vítr, který mi příjemně sušil mokrou srst. Déšť začínal s prvními paprsky ustávat a teplota kolem také nenasvědčovala tomu, že by se blížila další zima. Moje druhá. Uvědomil jsem si. Nedokázal jsem si vybavit, kdy se roční období stihla všechna otočit. Čas bylo něco, co v hlavě zabíralo moc místa.
Překonal jsem rozlehlou pláň a s důvěrou jsem následoval svůj sluch, který mě vedl za šumem vody. V takovou roční dobu ještě voda nemohla být natolik studená, aby pálila v hrdle, a zároveň ani moc teplá, aby se podobala jiné žluté tekutině. Spokojeně jsem si oddechl nad pohledem na vodní hladinu, která se hnala k blízkému jezeru. Napodobil jsem kočičí protažení, přední tlapky následující celým tělem, a sklonil jsem hlavu k hladině. Naskytl se mi pohled na můj rozmlžený odraz. Pil jsem a zíral jsem na svoji tvář dokud se sluníčko neposunulo natolik, aby mi zrcadlo vymazalo. Zvedl jsem oči k malé svítivé kouli, snad aby vymazala i překážející myšlenky. Ovšem k mému překvapení mi nic nevypálilo zrak, ani nezpůsobilo bolest hlavy. Bylo tam, to slunce, posouvalo se po obloze hodinu co hodinu - ale skrývalo se za neznámým mrakem. Pod ním přeletěl havran, až příliš nízko země. Narovnal jsem svůj zrak opět vpřed a moje mysl jako by se vyčistila. Pozoroval jsem na druhém břehu zajíce, který se splašeně řítil na východ. Nevzal bych to jako něco divného, kdyby o pár metrů dál nenásledovala jeho pohyby laň a její nemotorné mládě. Možná bych se i vydal za nimi, získal něco do žaludku. Jenže celá ta situace byla až příliš podivná.
Otočil jsem se tedy směrem na západ. Kdo zas co pokonil. Pousmál jsem se. Nudný život nebyl nic pro mě. A když už nic, alespoň zvířata běžela opačným směrem - a činila tak vlkům ten nejsnadnější lov v dějinách. Začal jsem si tiše broukat a každým krokem jsem mávl ocasem z jedné strany na druhou. V čenichu mě místo zvěřiny dráždilo cosi štiplavého a já se konečně nemusel nudit.

Probudil jsem se s podivně ztuhlým tělem. Lehce jsem se zavrtěl s účelem jít znovu rychle spát, ale tvrdost toho, na čem jsem spal, byla silnější než moje vůle. S frustrovaným povzdechem jsem otevřel oči a naskytl se mi pohled z výšky. Ležel jsem na jedné z třešňových větví a do husté srsti mi občas dopadla dešťová kapka. Podle hluku jsem usoudil, že jsem dobře chráněn stromy nade mnou a mimo háj pravděpodobně lilo jako z konve. Zamručel jsem, už podruhé za tak krátkou chvíli, co jsem byl vzhůru. Mokrá srst se mi lepila na tělo a ten déšť ani nestál za nic - žádná blýskající se noc, žádné kroupy, žádné hromy které třásly se zemí. Mimoděk jsem si vzpomněl na Lennie a lehce nakrčil čenich. Jakmile jste pomysleli na jednoho člena rodiny, už jste se vezli po vzpomínkách na všechny. Tátu jsem si vybavoval jen jako hnědý flek - vlastně jako všechny ostatní. Zavrtěl jsem hlavou a raději se soustředil na vodu stékající v otravných kapičkách za mými uši. Bylo to otravné, ale méně otravné než vzpomínat na něco, k čemu mě pojila jen společná minulost a nějaká ta kapka krve.
Zapřel jsem se předními tlapkami o větev a nechal jsem zadní část svého těla přepadnout na zem. S heknutím jsem dopadl více méně na všechny čtyři, ačkoliv jsem toho pár sekund litoval. Neprotažené svaly na sebe nepříjemně upozorňovaly a já na takové věci nebyl zvyklý. Ztěžka jsem to rozdýchal a línými kroky se vydal bludištěm větví. Nebyl jsem zrovna nadšený z toho, že musím opustit jediný úkryt v širokém okolí - i když přes něj stejně lehce pršelo. Čím víc jsem se blížil ke konci háje, tím víc se mi voda vsakovala do srsti a tvořila pro mě závaží navíc. Moje srst nebyla tak dlouhá, ale zima se blížila - dlouhé chlupy mi teď visely téměř ke kolenům a stékala po nich na zem voda v malých čůrcích. Zanechával jsem za sebou nedobrovolnou stopu. Jednoduše by se dalo říci, že se ten den nic nedařilo. A přesto mi při cestě ven na tváři pohrával naoko spokojený úsměv.

//Řeka Midiam přes Středozem. pláň

Jedním uchem jsem nechal vlkovo okecávání proudit dovnitř a druhým jsem ho zase vypouštěl. Nakonec jsem ani nevěděl, co říkal, a tak jsem jen pokrčil rameny a mile se usmál. "Samozřejmě," odvětil jsem. Neměl jsem sebemenší tušení, o čem byla řeč, ale souhlas nemohl nikdy uškodit. Možná jsem kýval na to, že jeho babička byla blbá a nebo na to, že mě sežere - tak či onak pro mě na tom moc nesešlo. Poslední dobou jsem hledal zábavu právě jen v nebezpečí. Kdyby se mě pokusil sežrat, alespoň by konečně začala být sranda. Začal jsem poslouchat až u druhé věty jeho pokračování v monologu a tentokrát jsem doopravdy souhlasně přikývl. Pokud seš tupej, svět tě sežere. Tiše jsem se uchechtl. Bylo k smíchu kolik vlků tento osud dohnal.
"Vlastně máš recht. Nemám tucha, proč mojí mámě odkývala, že bude naší kmotrou. Možná už jí věčnost leze na mozek, co já vím. Zeptej se jí sám," zakroutil jsem očima. S kmotrou Smrtí jsem se rád vychloubal, ale očekával jsem od vlka překvapení a nedůvěru, ne fakta. To mě donutilo to téma raději uzavřít. Chtěl jsem se bavit, ne probírat moji divnou famílii. Hlavní je zemřít bez toho, aniž bys něčeho za svůj život litoval. Zvedl jsem k vlkovi po dlouhé době oči a zvědavě si ho prohlížel. "Čeho bych ale měl litovat?" zeptal jsem se skoro řečnicky, ačkoliv otázka se mi zaryla do mozku. Chtěl jsem na ni znát odpověď. Co bylo hodné toho, abych toho litoval?
Zamyslel jsem se. Úplně jsem neočekával, že se bude zajímat o mé přirovnání ke stromu. Ale přistoupil jsem na jeho hru. "Třešeň. Dokáže vypadat půvabně a mate svými nádhernými květy, ale nakonec z nich jsou jen prohnilé plody s peckou uvnitř," pokrčil jsem rameny. Následovalo pár dalších poznámek a můj neplánovaný objev magie. Nepocítil jsem ani špetku překvapení, když vlk poznamenal něco o mých očích. "Už bylo načase," odpověděl jsem pouze.
Vlk na moji nabídku koupání přistoupil. S nakrčeným čenichem jsem pozoroval, jak jeho dvoubarevná zádel mizí někde mezi stromy. Ovšem já za ním nešel. Místo toho jsem se otočil na patě a rozešel se mezi stromy pryč. Nemusel jsem nijak utíkat, abych se vlkovi ztratil z dohledu - staré kořeny a obrovské mohutné stromy mě sami pohltili a já se ani nemusel obtěžovat s tolika kroky. O pár metrů dál jsem se vyškrábal na jednu z vyšších, ale ne až tak vysokých větví a nechal tlapky volně viset dolů. Přivřel jsem nazelenalé oči, ale dával jsem si dobrý pozor na to, abych neusnul. Bůh ví, kdo by mi ještě mohl zkřížit cestu.

Otočil jsem hlavu za vlkem a s hloupým úsměvem jen napůl poslouchal jeho slova. "Já nevím. Jsem jen hloupoučké sotva odrostlé vlče, které o životě ví tak málo... Asi bych potřeboval něčemu novému přiučit, tatínku," zapředl jsem, načež jsem dostal lehký záchvat smíchu. Oslovovat někoho tatínku když jsem sotva řekl Saviorovi otče bylo vcelku komické. Já neměl žádnou rodinu a rozhodně jsem za ni nepovažoval náhodnou... kopretinu co se mi přivedla do cesty a spala na větvi. Ale musel jsem uznat, že ten vlk nejspíš k něčemu byl. Rozhodně se dal považovat za někoho, s kým bych se mohl dívat, jak svět sám sebe nakonec zničí. Mávl jsem nad tou myšlenkou spokojeně ocasem a zasněně přivřel oči. Naklonil jsem k vlkovi hlavu. "I kdybych chcípnul tisíckrát, Smrt mě pokaždé přivítá jako rodinu, jako kmotřence, jako poklad na celém světě. Tebe? Přehodí tě pekelným medvědům a bude se smát tvému věčnému utrpení," povytáhl jsem triumfálně obočí a začal se vlkovi do obličeje smát. Bylo mi jasné, že takové historce neuvěří. To ji ovšem dělalo mnohem lepší. Já mu to řeknu a on do konce života ostatním bude vyprávět, jaký blázen jsem. A pak, až přijde jeho čas, se setkáme u Smrti na prahu a já se budu dívat, jak jeho duše bude roztrhána na kousky. A dám si je k poslední večeři.
Zavrtěl jsem hlavou a zamlaskal. Připadal jsem si v tu chvíli jako vlk mnohem starší a znalejší než on. "Co to povídáš?" namítl jsem dramaticky a položil si tlapku tam, kde jsem odhadoval svoje srdce. Hrál jsem si na raněného, umírajícího. Miloval jsem roli herce. "Vlci a kytky mají všechno společné! Některé jsou stejně prohnilé jako my dva, jiné jsou krásné a něžné - také jako my dva. Ve skutečnosti jsme stromy hledící na svět z výšky, vysmívající se ubohým kytkám, které zašlápne kde kdo," znovu jsem se začal smát. Podíval jsem se na vlka lehce šíleným pohledem. Zkoumavým, jako bych se mu snažil pohlédnout do duše. "No není to sen? Mít vládu nad všemi, pošlapat všechny kytky a všechny vhodné přinutit k otroctví- ts, ale co je do takového plánu tobě, vždyť ty se vlastně za nic takového považovat nemůžeš, takový slušňák," odvětil jsem. Postupně jsem snižoval hlas, až nakonec poslední slovo nebylo skoro slyšet. Odvrátil jsem hlavu, ale oči jsem nechával viset na vlkovi. Požehnání Smrti mi zlatý pohled na krajích zbarvilo do záhadné zelené. Pocítil jsem lehkou bolest hlavy, ale stejně tak i vlk, na kterého jsem tolik hleděl. Než to všechno ustalo v rámci dvou sekund. Konečně jsem si dovolil mrknout. Cítil jsem magickou energii poklesnout, ale nebyl jsem blbec, abych nevěděl, že jsem něco udělal. "Takže koupel?" v další sekundě jsem měl hlavu znovu do strany, uši povolené a lehce skleslé, hloupý úsměv a nevinně jsem u toho vrtěl ocasem. Miloval jsem ten pocit.

Zavrtěl jsem nad vlkem hlavou. "Pravda," odvětil jsem s přikývnutím. Alastor byl nicka. Nikdo si ho nebude pamatovat, ne za pět let, ne za deset, ne zítra. Pokrčil jsem nad tou myšlenkou rameny. Ani jsem sebou neškubl, když vlk seskočil a téměř mi prolítl kolem ucha. Nechal za sebou jen tichý zvonivý zvuk od tak blízkého zavrčení. "Co by z toho káplo?" zeptal jsem se na oplátku místo toho, abych se jakkoliv bránil. Jeden by mohl říct, že jsme byli oba stejně šílení. Vlk mi ve skutečnosti nevadil, ať už říkal cokoliv. Jen byl až moc jako já. Já měl být jen jeden.
"Proč být přirozenej talent když můžu těžit z ostatních? Máš taky přirozenej talent na to abys držel klapačku? Občas by se to šiklo, Petrklíčku" mrkl jsem na něj a na tváři se mi rozlil roztomilý úsměv, stále ještě podobný tomu vlčecímu. Na narážku na moji výšku jsem raději nic neříkal. Trhalo mi to srdce a ze života se mi stávala tragédie, ale věděl jsem, že by přehnané pocity akorát znovu využil proti mně. V tomhle jsem byl lepší než můj bratr, než moje sestra. Neměl jsem nic, co by mi mohlo doopravdy ublížit. Na ničem moc nezáleželo. Nakonec nás všechny svět sešoupne do jednoho hromadnýho hrobu, kde budeme hnít po zbytek existence vesmíru, než nás nakonec něco rozdrtí v prach. Takže na výšce nesešlo. Zakroutil jsem nad vlkem očima.
"Pokud si to přeješ," zazubil jsem se na jeho poznámku. Moc jsem nepobíral, co slovo fetiš znamená - nikdy jsem to neslyšel, ale spojoval to s mými květinami. To mi jako nápověda moc nepomohlo, ale moje odpověď nemohla nic zkazit. Taková slunečnice jako on to stejně nejspíš moc nepobere. "Ano, stoprocentně zapáchám já. A jelikož už to cítíš, určitě ten pach lepí i na tobě. To bude krása, chodit kolem a všechny odpuzovat mým smradem... Vážně k sobě patříme, co, taťko?" povytáhl jsem provokativně obočí.
Provokace zněla jako nejlepší způsob, jak se o vlkovi dozvědět víc, ačkoliv se zdál stejně chladný vůči narážkám, jako já. Alespoň jsem uznale pokýval na jeho narážku na schopnost zabíjet. Ta by se hodila. Trochu jsem se nad tou představou pousmál, ale úsměv z tváře mi zase setřela jeho další poznámka. Vtipné. Přimhouřil jsem na vlka oči.

Protočil jsem očima, ale už jsem nic neříkal. Měl pravdu, vlče už jsem skoro nebyl - vlastně už jsem jím nebyl vůbec, ale na tom nezáleželo. Já měl vždycky pravdu, to byl fakt. Nepotřeboval jsem o tom někoho přesvědčovat.
Studoval jsem stále měnící se výrazy obličeje vlka a trochu jsem povytáhl obočí. Vážně to myslel vážně? Pokrčil jsem rameny. Nejspíš na tom stejně nezáleželo, při první příležitosti pravděpodobně jeden druhého shodíme do propadliny. "Litovat? Pff, aby tě pak odevšad nevykopli, až se dozví, jak úchylný nabídky tady pokládáš sotva vyspělým vlčatům. Vážně, jakej máš se mnou doopravdy plán, hm? Budeš mě krmit z bradavek?" povytáhl jsem obočí a natočil hlavu nevinně do strany. "Určitě všichni všude budou vítat vlka, kterej na první potkání svádí do své náruče neznalá vlčátka," zachechtal jsem se nakonec. Docela se mi líbila představa naší společné cesty a toho divadla, kterého by se mi naskytlo, kdyby se chtěl třeba přidat někam do smečky. Nemohl jsem mu to mít za zlé, koneckonců jsem nejspíš taky nebyl moc kde vítán.
Vykulil jsem oči na jeho nenávist vůči uschlým květinám. Co to kecal za nesmysly? Jako by byl nějakej zahradník. "A proč bych jako svoji uschlou růžičku nechával na dešti? Tohohle těla se nedotkne ani kapička," namítl jsem a protáhl se, jako bych chtěl vlkovi ukázat, o co vlastně přichází. Prý nějaká hnusná tlející kytka. To určitě, já voněl pořád. Na rozdíl od něho. "V tom případě jsem sedmikráska, taková krásná, duh. Vsadím se, že kamkoliv vkročíš, radši přestanou brát vodu, aby se na tebe už nemusely dívat," odfrkl jsem si a uznale pokýval hlavou nad vlastní znalostí květin. Nejspíš to bylo hloupé, ale hloupější mi přišlo v tom přestat. Ještě bych vypadal jako nějaké nerozhodné štěně. A já byl přitom tak dokonalý. Nedokázal jsem pochopit, jak tomu vlk nemohl věřit. Tiše jsem se uchechtl a začal si pohrávat s opadanými lístky na zemi, které jsem v duchu také přirovnal k sobě. Mně reprezentovala každá pěkná květina nebo list. A jeho? Takovej kořen.

Odfrkl jsem si, částečně abych ze svého obličeje dostal prach, částečně kvůli smíchu, který ze sebe vlk vydával. "Vtipné, smát se ubohým vlčátkům," zabručel jsem. Ale ve skutečnosti už jsem ani nepatřil mezi vlčata. Jenže kdo by to pořád počítal. Až přijde osudný den tak přijde, tak proč přemýšlet nad zbytečnými počty, které nakonec přijdou vniveč, když ten den nastane. Prd a je konec.
Než jsem se stihl otočit, vlk si mě najednou začal přivlastňovat. He? Povytáhl jsem obočí, ale ve skutečnosti se mnou jeho slova ani nehnula. Potkal jsem na svých, ačkoliv krátkých, toulkách Gallireou spoustu podivných individuí a to, že si mě někdo chtěl jen tak adoptovat, jsem považoval jen za další klasické odpoledne. Pokrčil jsem lhostejně rameny. Měl jsem podezření, že by mi vlk nedal pokoj, pokud bych nesouhlasit - a na souhlasu jsem zase neviděl nic špatného. Dřív nebo později s mojí přítomností za zády buď skončí v rokli nebo s neštěstím, které se ho bude držet do konce života. Takový byl úděl Smrti. "Nelíbí se mi druhá podmínka," odvětil jsem místo přímé odpovědi. "Co takhle, jasně, přijmu tě za svého otce, ale všude budu vytrubovat jak divnej jsi," dodal jsem. Na čenichu jsem najednou ucítil podivné štípnutí a celé to slavné jaro jsem vdechl najednou. Zavrtěl jsem hlavou, abych ze sebe vůně vyhnal. Každopádně, taková odpověď mě nenaplnila, a tak jsem vzal chvíli ticha jako příležitost. "Podívej se na sebe, vypadáš jako nějaká nepovedená... slunečnice. Co to vůbec je za zbarvení? Já, jako nádherná, um... voňavá uschlá růžička, si nezasloužím lhát o tvé úžasnosti, odsekl jsem. Lehce překvapeně jsem zamrkal nad vlastním nutkáním mluvit o kytkách, ale co už. Měl jsem pravdu. Slunečnice byly přerostlé a odporné. A furt se natáčely ke slunci, jako nějaké královničky. Plevel je to.

Většinou se mi nelíbilo, když na mě vlci hleděli seshora. Byl jsem menší než ostatní a na dokonalosti mi to nepřidávalo. Takhle to ale bylo jiné - vlk se rozvaloval vysoko na větvi a já si v klidu mohl myslet, že ve skutečnosti jsem o mnoho větší, než on. Skoro jsem ho začal prosit, aby na té větvi zůstal už napořád.
Všiml si mě hned. Pokýval jsem hlavou se zdrceným výrazem, jako bych byl já tím, kdo nemohl pokračovat ve spánku. Ihned jsem pochopil, že tenhle vlk nepatřil k těm, kteří si mysleli, že život je samé sluníčko a květinka. S touto novou znalostí jsem se dokázal trochu uvolnit a opřel jsem se o jednu z těch nejnižších větví. Pokrčil jsem rameny. "Buzeruju," odvětil jsem. Snažil jsem se v hlavě najít důvod, proč jsem vlka oslovil, nebo proč jsem došel zrovna sem, nebo proč jsem byl opřený o větev. Prostě to tak bylo. Proč to potřebovalo vysvětlení?
Vlk nic dalšího neříkal a očividně mě vyzýval k tomu, abych se dostal za ním. Ušklíbl jsem se na oplátku. Nebyl jsem zase úplně bez mozku, věděl jsem, že se nahoru nikdy nedostanu - alespoň ne dnes - ale kdybych zahodil možnost ukázat bojového ducha, byl bych ještě větší blázen. Vyšplhal jsem se bez problému o nějaké dvě větve výš, které nebyly snad ani metr nad zemí. Trochu jsem se zamračil na tu další, od které mě dělila příliš velká mezera. Ten pád ovšem nemohl být tak hrozný. Odrazil jsem se se vší silou, abych mezeru přeletěl. To byla jedna část mého plánu, ovšem nějak mi uniklo, že mezera se skrývala i za větví. A to jsem k tomu vlkovi nebyl ani na půl cesty. S heknutím jsem dopadl na záda zpátky na zem a dvojitým pohledem téměř závistivě hleděl na jeho vyhlídkové místo. "No fajn, tak vyhráváš, veverko," uchechtl jsem se. Zůstal jsem ležet na zádech a nechal mírnou bolest, aby sama odezněla.

//Louka vlčích máků přes Středozemku

Pokračoval jsem s úsměvem, který neprozrazoval nic z toho, co se před chvílí událo. Jako by se to nikdy nestalo. Neměl jsem proč tu událost maskovat, z části jsem na ni byl i hrdý. Ale úsměv byl zaručenou cestou k najití dalších naivních vlků, které ještě život nezval pánví po hlavě. Přivítal mě další les, vonící jarem víc, než jiné lesy. Promnul jsem si čenich mezi předníma tlapkama. Nebyl jsem zvyklý na takové počasí. Tohle bylo moje první jaro, které jsem doopravdy vnímal. Jaro. Střihl jsem ušima. To znamenalo, že už nechybělo mnoho k mé dospělosti. Lehce jsem se zamračil. Nic to neměnilo na tom, že se můj růst už zastavil.
Mezi příšerně sladkou vůní jara jsem zachytil i pach cizího vlka. Nezastavilo mě to, pokračoval jsem vpřed, jako by na mě smrt nečekala za každým rohem. Jen jsem toho vlka nějak... nemohl najít. Odolal jsem pokušení zavolat dětské haló. Nezáleželo na tom. Přesto mi o pár kroků později pohled zabloudil nahoru a tentokrát už jsem se zarazil. "To je jedna cesta, jak zůstat nevyrušen," ušklíbl jsem se a povytáhl obočí. Ještě nikdy jsem neviděl vlka jednoduše ležet na větvi. Sice tu byla spousta větví i při zemi, ale tahle byla poměrně vysoko. Také jsem se chtěl naučit šplhat po stromech. Muselo to mít jistou výhodu.

Jen jsem sebou lehce trhnul, když se vlčice rozběhla za mým bratrem. Naslouchal jsem příšernému jekotu a breku a snažil jsem se v sobě najít jakýkoliv kousek emoce. Nenašel jsem žádnou. V jakémsi koutku mysli se mi možná ty vzdálené výkřiky i zamlouvaly. Lehce jsem se pousmál a zvedl se k odchodu. Předpokládal jsem, že se pro mě vlčice ještě vrátí a pak už nebudu mít koho jen tak obětovat. Lepší najít někoho dalšího. Uchechtl jsem se. Ve skutečnosti byla celá ta situace k smíchu. Otevřel jsem tlamu v marném pokusu se přes vlastní smích nadechnout. Na Alastorovi už nezáleželo. K rodině už mě nic nepojilo. Byl jsem svobodný. Mohl jsem si dělat co jsem jen chtěl.
Otočil jsem svůj směr zpět víc na sever. Nechtěl jsem do vlčice nikde narazit sám. A možná, jen možná, bych mohl potkat rodinu a oznámit jim, jak skvělého syna vychovali. Kdo potřeboval, aby se po světě pohyboval jeho klon.

//Třešňový háj přes Středozemku

Pouze jsem pokrčil rameny. To bylo samozřejmé, když se rozhlédla kolem. Nikdy jsem nechápal smysl řečnických otázek. "Máme spojence i ve smečce nedaleko. Teda, já rozhodně ne, co si budem. Ale dokud ke mně patří tenhle, tak je to ok," odpověděl jsem. Rowena se zrovna začala přátelíčkovat se se smečkou ne tak daleko od téhle louky. A kousek výš byla vlastně také smečka, která by nás měla vítat. Máma s tátou nás tam minimálně vodili bez problémů. Jen když jsem se nad tím zamyslel trochu hlouběji, vlastně měli spojence všichni okolo, jenom já musel spoléhat na vlastní zadek. Odfrkl jsem si. Jeden z mnoha dalších důvodů, proč by ti dva v divočině sami nikdy nepřežili. Teď to pro mě také vypadalo bledě.
"Je tvůj," odpověděl jsem pevným hlasem. Na Alastora jsem se ale raději nedíval. Neměl jsem v plánu ho v tom nechávat. Našel bych někoho, kdo také umí ty silné čáry máry a dovedl bych ho sem. I kdyby to bylo příliš pozdě, zapsal bych se do historie jako hrdina. Nebo by se o tom také nemusel nikdo dozvědět. Mimo jiné to byla účinná cesta jak bráchovi dokázat, že za to nestojím.

Povytáhl jsem obočí, když se začala řehtat. Neměla ani tušení. Pocit uspokojení mi vehnal úsměv do tváře. "Samozřejmě," odvětil jsem, jako by byl bratr blázen. Nemohl jsem se dočkat, až budu kmotře vyprávět, jak se jedna náhodná vlčice řehtala její vznešené bytosti. Nejspíš to brala jako větší urážku než pomlouvat její povolání. Zahleděl jsem se na nebe, jako bych každou chvíli očekával, že si pro mě přijde. Ani bych si nestěžoval. "Smrt je něco mocnějšího než my všichni dohromady, na tom se shodneme, ne? Jestli to je proces nebo konec, na tom už nezáleží. Nevyhneš se tomu," pokrčil jsem rameny. "To ale neznamená, že někdo kdo ovládá magický hračky neovládá i ten proces. Dává to smysl, ne? Magie je mocná," odvětil jsem nezaujatě. Dal jsem důraz na zmínku o magiích, neboť stejným podivným způsobem se na ně předtím ptala. Na magie našich rodičů, abych byl přesný.
Zavrtěl jsem bojovně hlavou, naprosto slepý vůči jakýmsi skrytým výhružkám. Ne, že bych o nich nevěděl, ale nepouštěl jsem si je k srdci. Už tak jsem měl dřevěné nohy a problém udržet si povznášející roztomilý obličejík. Trochu mi pomohla Alastorova slova. Konečně to pochopil, snad. "To jsem neřekl. Já nikoho nemám, ale z nějakého důvodu jsem pořád pod ochranou smečky. Takže se o mně vlastně zajímá dost vlků, jen oni mně jsou ukradení," zavrtěl jsem hlavou. Netušil jsem, jak zrovna taková slova by mi mohla ze situace pomoct, ale co se stalo stalo se. Možná jsem i tak nějak doufal, že ve finále omylem skočí na Alastora, protože si ho v poslední sekundě splete se mnou.
Jaimie. To bylo poprvé, co jsem její jméno slyšel. Nestaral jsem se o to ho znát předtím. "Děláš boží práci," zaúpěl jsem, jako bych naprosto soucítil s tím, že vlčice raději hodila vlče do řeky, než aby se s ním vybavovala. Vlastně jsem s tím určitě soucítil. "No že ano?" přikývl jsem, když se zase zmínila o Lindase. Sice jsem jí nepřinesl nic nového, což byl problém, ale konečně mi alespoň trochu přišlo že máme něco společného. "Mám toho víc. Možná by bylo lepší kdyby jsi položila nějakou otázku ty. Co by jsi chtěla vědět?" natočil jsem hlavu do strany. Od severu až po jih... měl jsem toho v hlavě nasoukaného ještě hodně. Nebylo všem dnům konec.