Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zavrtěl jsem s povzdechem hlavou, když pokračovala ve svém sáhodlouhém monologu. Pro mě za mě mi mohla klidně odvyprávět celý svůj životní příběh. Alespoň jsem měl víc věcí, které proti ní zneužít. Jenže potom si mě konečně všimla a rozhodla se pro drsnou cestu. Nepřekvapilo mě to, ale ani nepotěšilo. Nechal jsem tak nějak odtáhnout na led a mezitím stihl rozdýchat prvotní šok, který by mi akorát překážel. Skoro mi vadil smrtelný klid, který mě zalil.
Ale aby nechybělo drama. "Ty sv.ně!" zaječel jsem. Byl jsem už dost velký a dlouhý na to, abych se zadními tlapkami zapřel o pevný led, který stále kolem díry byl. Tělem mi však proudil jakýsi slastný pocit. Konečně se něco děje. A já už věděl, že teče krev, když se použijí zuby a bolí, když se zapojí drápy. Koneckonců o tom nasvědčovalo i zpola zarostlé zranění na stehně. Srdíčko mi bušilo nadšením. Cítil jsem na hřbetě její zuby, měl jsem tak lepší možnosti, než kdyby mě chytla za krk. Samotného mě trochu vyvedl z míry pud sebezáchovy, který mi dovolil přemýšlet i v takové situaci. Ti lepší nedělají dvě chyby dvakrát. I ve své situaci jsem se dokázal uchechtnout. Zapřel jsem se o zadní tlapky a škubl sebou dozadu, aby mi nemohla kůži na hřbetu prokousnout a zároveň, abych jí na kluzkém ledě trochu vyvedl z rovnováhy. Byl jsem malý, i kdybych byl dospělý tak bych byl menší, ale led se klouzal a ani jeden z nás nebyl zrovna v pozici, která by kypěla rovnováhou.

"Rodina není smečka," povytáhl jsem obočí a zavrtěl hlavou. Vlastně to bylo docela jedno. Znovu jsem se protáhl a úspěšně ignoroval její poznámky. Nepotřeboval jsem, aby se o mě někdo staral, když jsem dokázal zneužít dobroty těch roztosladkých i.iotů rozmístěných všude po Galliree. Když začala říkat věci o svém životě, nedokázal jsem si pomoct a vyšel ze mě hlasitý smích. "Asi- asi měli důvod," vyprskl jsem a pokračoval ve svém smíchu. Uznal jsem, že tahle mi k ničemu nebude a nepotřeboval jsem s jejími informacemi šetřit. I když ten fakt se stejně hodil. Hele, znáš tu Tayne? Vyhnala jí rodina, jo, vsadím se, že by se dala dobře využít. A takhle se tvoří vztahy. Olízl jsem si tlapku a zasněně si povzdechl. Život byl dokonalý.
S občasným uchechtnutím jsem pozoroval, jak vlčice čumí do díry v ledu. Dusil jsem v sobě záchvat smíchu, ale nějakým způsobem jsem to rozdýchal. Poté mi řekla, ať zůstanu ticho. Vsaď se. Nadechl jsem se, až příliš hlasitě. "BACHA! RYBY! Čeká tady na vás! Nechoďte sem!" začal jsem ječet. Dál už jsem nevěděl, co říkat, takže jsem jednoduše spustil jednu velkou hlasitou sirénu, zatímco jsem se pořád válel na zemi a nic mě netrápilo.

Pobaveně jsem se zazubil, když vlčici očividně moje slova podráždila. Spokojeně jsem si zabral snad dva metry prostoru a ležel, neustále pozorujíc těžce pracující Tayne. Studila mě záda, na kterých jsem ležel, ale už jsem se nechtěl posouvat. "Já nevím! Jsem jen hloupé vlčátko a potřebuji pomoct," udělal jsem ze své pozice na vlčici psí oči. To byla lež. Mozek už mi pracoval skoro naplno a dokázal jsem dobře rozeznat co je co a co se stane, když udělám tohle a tamto. Takže mi nepřišlo jako dobrý nápad pouštět se do boření ledu na řece. O co jí vůbec jde? Povytáhl jsem obočí, ale neřešil jsem to. Nebylo to tak zajímavé, abych se o to musel starat.
Zalesklo se mi v očích, když mi v podstatě začala vyhrožovat. Převalil jsem se na břicho a trochu se oklepal, abych se zbavil sněhu. Probodl jsem vlčici pohledem. "Můžeš!" pronesl jsem s láskyplným úsměvem. Obrátil jsem hlavu od ní, aby to vypadalo, že se ve skutečnosti nebavím s ní. "Ovšem nemyslím si, že by smečka byla ráda. Určitě by se jim nelíbilo, kdyby jim nějaká obyčejná cuchta začala topit jejich skorojediné vlčátko," uvažoval jsem nahlas a až příliš hlasitě, aby mě nešlo přeslechnout.

//Orlí dráp

Tayne. Přehrál jsem si její jméno jednou v hlavě. Víckrát to nebylo potřeba, nepřišla mi nijak důležitá, vlastně ani zábavná. Znuděně jsem si zívl a zůstal sedět tam, kde mi přikázala. Nechtěl jsem si nechat rozkazovat, no nejdřív jsem musel zjistit, jaká je situace a až potom případně porušovat pravidla. Pozorně jsem vlčici sledoval zlatými oči a když jsem zjistil, že provádí nějakou složitou práci, zůstal jsem sedět jako pecka vedle nějakého keře. Nechápal jsem, co má vlčice za lubem, ale nepřišlo mi jako dobrý nápad ničit led. Protože voda byla vcelku studená i v létě a pokud byla taková zima... nemohlo to dopadnout dobře, ne? Ušklíbl jsem se. Konečně něco, co mě alespoň trochu zaujalo. Od Tayne přišla prosba pomoci. Natáhl jsem tlapky dopředu a sjel po nich do lehu. "Proč tam prostě neskočíš ty? Určitě jsi těžší, než všechny ty balvany dohromady," ušklíbl jsem se a líně se rozvalil na zádech. Pořád jsem u toho pozoroval pohyby vlčice, abych případně mohl zapojit mechanismus s názvem útěk. Nevypadala jako někdo, kdo by zakousl vlče. Ale už jsem se poučil.

Ještě aby ne. Naklonil jsem hlavu roztomile do strany a pousmál se v odpověď na její slova víry ve mě. Byla to chyba, ale to ona nevěděla. Jedinou mojí starostí bylo z tohohle setkání něco vyhrabat a jinak mi byla úplně ukradená. Pro mě za mě mohla někam zajet a už se nezvednout. Ani bych se nesnažil jí pomoct. Pokrčil jsem rameny a zase se líně zvedl. Všichni jsou tu tak nudní. Protočil jsem očima. Vydal jsem se sněhem za vlčicí bez jediného slova. Nechtěl jsem jí pomáhat a rozhodně jsem to neplánoval, šel jsem jen s plánem se na někom po dlouhé době zase přiživit.
Přišlo mi až moc velké ticho. "Jak se jmenuješ ty?" nezajímalo mě to. Jen jsem nevěděl, co od vlčice čekat, takže by se její jméno možná hodilo. Na žalování, na poštvání, na cokoliv. Možná jen na to, aby se mi mohlo vypařit z hlavy. Postupně jsme se vzdalovali od lesa a já se konečně mohl nějak volně nadechnout. Koho bavilo pořád sedět na jednom místě.

//Řeka Kierb

Protočil jsem očima, když jsem očividně svoje herecké představení pokazil. Pokrčil jsem rameny. Vždyť na tom nezáleželo, já se dokázal bavit i normálně. "Hmmm, tak to jsi toho asi moc neviděla," odpověděl jsem naprosto bez zaváhání a zazubil jsem se. Propletl jsem se jí kolem noh a nezapomněl u toho pošimrat její čenich svým ocasem. Protáhl jsem se u skály pomaleji, než kterákoliv kočka a konečně jsem se posadil. "Opustili mě," zopakoval jsem na její otázku. Ve skutečnosti to nebyla lež. Matka prohlásila, ať jí nelezu na oči, nebo tak něco. A tátu jsem neviděl v podstatě od té události s ještěrkami. To samé platilo pro sestru a jediný, kdo se mnou doopravdy zůstal, byl Alastor. Zaryl jsem drápy do země a jen tak ze zvyku proklel tu planetu, co se kolem něj pořád motala. Bratr byl můj a ničí jiný.
Znuděně jsem se opřel o skálu a probodával vlčici zlatými oči. Štvalo mě, že jsem si na magii ještě musel počkat. Muselo s ní být hned víc zábavy. Ale já si vystačím i takhle. Natáhl jsem tlapku dopředu a s povýšeným úsměvem jsem se prohlížel. Ani kapka špíny.

Nevyvedlo mě z míry, že se hned začala shánět po rodičích. Všichni to dělali. Vážně jsem nechápal, proč měli ti dutohlavci za to, že za každým vlčetem je rodič. Přestal jsem plakat a věnoval vlčici jeden nedůvěřivý pohled, ihned nahrazený dalšími úsměvy. Já už rodiče neměl a oni neměli mě. Byla to skoro rodinná dohoda. Alespoň mezi mnou a matkou. Hysterická megera. I přes svůj úsměv jsem přimhouřil oči. "Nemám rodiče... opustili mě a já jsem teď úplně sám," zakňučel jsem a dodal svému výrazu podtón smutku. Nějak mi nedošlo, že asi není úplně nejlepší se usmívat při mluvení o tom, jak mě rodiče zahodili. Ale co jsem mohl dělat? Bylo to tak komické. Museli být pyšní na svého syna. Mlaskl jsem, když mě vlčice začala komandovat. "Já si můžu ležet kde chci," namítl jsem.
Zeptala se mě na jméno. "Alastor," odpověděl jsem automaticky. Poslední dobou jsem byl víc Alastor než Sirius. Natočil jsem hlavu na stranu. Alespoň ve jménech to platilo. Jinak jsem byl spíš Sirius. Pokud jsem tedy nebyl s Alastorem, to jsem byl spíš Alastor. Nakrčil jsem čenich. Ten skrček mě infikoval ochranářskými pocity a přitom jediné, co jsem chtěl, bylo se na celý ten les i rodinu vyprdnout. Oklepal jsem se a smyl ze sebe i zamračení. Takže jsem se samozřejmě zase roztomile usmíval.

Nebyl jsem dlouho sám. Vlastně vůbec. Neštvalo mě to, naopak. Znamenalo to příchod nějaké zábavy, i kdyby měla vydržet jen chvíli. Opět jsem se líně protáhl a otočil se čelem k vlčici, která si to mířila rovnou ke mně. Byl jsem menší, než ona - samozřejmě, stále jsem ještě patřil mezi vlčata. Ale byl jsem až moc malý, přestože mé tlapky byly k tomuto tělu příliš dlouhé. Nenáviděl jsem tuhle část vývinu. A ještě víc jsem nenáviděl fakt, že nikdy nedorostu velikosti dospělých. Překvapeně jsem zamrkal, když vlčice začala mluvit.
Nadechl jsem se k nějakým ostrým slovům. Třeba jí říct, že jí do toho přece nic není a ať si strká čumák někam jinak. Ale zastavil jsem se včas. Nádech se změnil v tichý vzlyk a ten potom v hlasitější vzlyk. Nemrkal jsem, ale skryl jsem si hlavu, aby si toho vlčice nevšimla. Po tvářích se mi z pálících očí brzy spustily slzy. "Já-" zarazil jsem se v dalším falešném vzlyku. "Mám takový hlad... a- a jsem tak sám," vysoukal jsem ze sebe ubrečeným slabým hláskem. Pozoroval jsem vlčici s očima zalitýma slzami. "Co mám teď dělat?" rozplácl jsem se dramaticky ve sněhu. Popotáhl jsem a ze své pozice zvedl oči vzhůru, abych se ujistil, že moje divadlo zabírá. Jakkoliv. Třeba by mi mohla něco ulovit, že ano. Nebo mě zahřát. Cokoliv. Udělej něco. Představil jsem si, jak ji šťouchám nějakým klackem. Pohni se.

//Mechové dno přes Mechový lesík

Pokračoval jsem z lesa rovnou ven. Neměl jsem k tomu místu žádné city nebo tak něco. Nic, co by mě k němu táhlo. Spíše jsem raději trávil čas venku. Vážně mi bylo souzeno být tulákem. A co jiného? Ušklíbl jsem se. Smečky byly jen továrny na roboty. Jediné, k čemu byly dobré, byl příděl jídla a i ten byl často mizerný. Vyplázl jsem znechuceně jazyk. Byl jsem sám, mohl jsem si takové gesto dovolit. Jinak jsem se na všechno kolem usmíval a tvářil se spokojeně, zuby ukázané světu. Uši jsem měl lehce svěšené a jeden ze zubů mi zrovna chyběl, takže jsem pro jednou měl i špetku roztomilosti. Jinak jsem byl celý takový křivý, uprostřed růstu. Ale o nic méně dokonalý.
Došel jsem k jakési skále a protože jsem odmítal jakoukoliv snahu dostat se nahoru, zůstal jsem sedět pod ní. Líně jsem se protáhl, podobně jako kočka. Zase jsem byl sám a sice na tom nebylo nic špatného, ale chyběla mi nějaká zábava, divadélko, které bych mohl hrát. Trochu mě i zajímalo, kam se poděla celá moje famílie. Pokrčil jsem rameny. Nechtěl jsem s nimi mít nic moc společného.

Vlčice se vyloženě urazila. Povytáhl jsem obočí a s očima v sloup se k ní otočil zády. Co už. Znala bráchovo jméno, ne moje, takže jsem byl v pohodě. Očividně stejně byla jen další otravnou a hysterickou megerou v tomhle prokletém světě, o nic jsem nepřišel. Pro mě za mě může třeba skočit do propasti. Ušklíbl jsem se. Pravděpodobně k tomu dost dobře směřovala. Ostatní mi alespoň mohli poděkovat, že jsem ji trochu naučil mluvit. Já že byl zlý, otravný a naprosto prolezlý shnilou povahou? Ha! Všichni by se mi měli klanět a nic jiného. Pro jednou mi přišlo, že jediná pořádná samice široko daleko je Rowena. A kde byl konec té? Zavrtěl jsem hlavou. Asi mi bylo souzeno střídat vlky jako ponožky a otravovat každého, kdo naruší můj osobní prostor. Co jiného taky? Pokrčil jsem rameny. Byla nuda a o zábavu byla nouze. O moc jemné vlky ne. Pro mě to byla úplná výhra.
Vlčice se odebrala z úkrytu a když se vyjasnilo, následoval jsem ji i já. Vyškrábal jsem se nahoru, zranění nyní úplně zatažená, jen stále pěkně viditelná. Propletl jsem se mezi těma několika známými stromy, připravený opustit území. Neměl jsem sebemenší zájem v tom lese zůstávat.

//Orlí dráp přes Mechový lesík

Za posty od 4.2. - 10.2. poprosím o +3 lístky.

(222)

Vlčici se mé chování nelíbilo. V tu chvíli jsem se ale stejně smál, takže mi to bylo tak nějak jedno. Slzy mi občas tekly proudem a občas se zastavily, když jsem se potřeboval nadechnout. Nic na tom nebylo vtipného. Ale já se náramně bavil. Jak mohla říct něco tak hloupého? Myslela si, že jsem úplný magor? Skrz přivřené oči od smíchu jsem se na ni podíval a vrýval si do paměti každičký její chloupek, pruh i odřeninu. Takhle vypadal její bratr. Myslela si, že někdo může někoho sežrat? Olízl jsem si zuby. Možná nevadilo, kdybych to byl já. Ale jindy. Jindy. Zablesklo se mi v očích. Jako bych ze sebe cítil přítomnost Smrti, a to jsem u ní nikdy nebyl. Ale věděl jsem to, že mám její požehnání a kdykoliv mohla stát na mé straně. Chtěl jsem vidět, jak by se vlčice bránila jí. Nebo její k ničemu bratr.
Pousmál jsem se tím nevinným úsměvem, které mělo každé čisté vlče. Naklonil jsem hlavu do strany a nechal uši volně spadnout směrem pohybu. "Co to říkáš?" zeptal jsem se. Pro změnu se mi zalíbila představa zamotat jí hlavu ještě víc, než už jsem to udělal. Nechat ji zapomenout na všechno, co jsem řekl a udělal. Protože se to vlastně nikdy nestalo.

//LOTERIE 33 (221)

Nějak jsem nepobíral, co to vlastně říkala. "Um... jaro, léto... eh... zima, něco zim?" zeptal jsem se s povytaženým obočím a vrtěl jsem hlavou. Ta slova jsem posbíral za těch pár měsíců života a nějak si je přiřadil k tomu, co znamenala. Poslední část mi trochu vypadla a ani jsem nevěděl, jestli byla doopravdy poslední. Byl jsem zmatený, ale rád, že vím něco víc, než ona. Ještě, aby ne. Chvíli ještě byla přátelská, než začala být naštvaná. Protočil jsem očima. Nudilo mě něco zachraňovat, nejraději bych se vydal jinam a našel si jinou zábavu, no tahle vlčice představovala až moc velkou ztrátu. Jenže pak ze sebe vypustila ten odpad.
Posadil jsem se. Stáhl jsem uši k hlavě a koukal na vlčici zlatýma očima, které jako by ve tmě trochu zářily. Srdce mi ironicky bilo pomaleji, než by mělo. Přestaň. Připomněl jsem si, že vážně nejsem žádný tyran. Tohle nebyla žádná zábava. Vrátil jsem uši zpět do původní polohy. Naklonil jsem hlavu do strany a na tváři se mi rozlil sluníčkovský úsměv, faleš neprokouknutelná. "Prosím?" zeptal jsem se sladkým hláskem. Oči jsem měl přivřené, abych se neusmíval jen tlamou. Ty jsem postupně pomalu otevřel, až jsem na vlčici zase jen koukal. Nejdřív sekundu, potom dvě. A pak jsem se začal smát, hysterickým a až přehnaně vysokým hlasem. Chvíli jsem se takhle smál, přiložil jsem si k tomu tlapku i na břicho. Po tváři mi stekla maličká slza způsobená nekonečným smíchem. Zalapal jsem po dechu a zůstal jsem uprostřed úkrytu s hystericky usmívajícím se obličejem. "Ostrý jazyk, hm?" řekl jsem najednou naprosto chladným hlasem. Překonal jsem mezeru, kterou jsem svým posazením vytvořil. Přiblížil jsem se až moc blízko, protože jsem pochytil, že se jí to líbilo. Teplým dechem jsem si povzdechl do její srst na krku a přejel po ní zuby. Ucítil jsem jedno bouchnutí tepu, než jsem byl v sekundě zase na druhé straně chodby, s dalším hysterickým záchvatem smíchu.

//LOTERIE 32 (220)

Pokrčil jsem rameny a trochu si zívl. "Za chvíli určitě," odvětil jsem a rozvalil se na zemi. Vlčice mě napodobila, což mi nevadilo. Mohla si dělat, co chtěla, dokud z toho něco káplo pro mě. Zatím se neukázala jako prospěšná, ale ani jako nepotřebná. Byla s ní občas i zábava. Jen otázky měla hloupé. "Prostě teplo a zima...?" natočil jsem zmateně hlavu, ale nechal jsem to plavat. U slabších jedinců to asi bylo normální.
Vlčici moje slova očividně pohoršila. Vyprskl jsem krátkým smíchem a zabořil jí svou tlapku mezi žebra, lehce, abych ji polechtal. Zanechal jsem toho s dlouhým protáhnutím, až jsem obličej nabořil na ten její. Zůstal jsem tak ležet - bylo mi celkem jedno, jak to vypadá. Na tváři se mi vytvářel příjemný tlak a všude jinde jsem ležel pohodlně, takže jsem se odmítal přesouvat. Nespokojeně jsem zabručel, když se zase začala ohánět vlčicí. "Je zima, hlad a sníh. Pravděpodobněji nám ho daj jako večeři, než aby ho hledali a museli ho taky krmit," odpověděl jsem. Překvapeně jsem pootevřel oči a krátce zamrkal. To bylo moc bezcitné i na mě. Přátelsky jsem se pousmál. Já byl přeci neodolatelné princátko, ne tyran. "To je jedno," zavrtěl jsem hlavou, neboť jsem neměl žádná slova záchrany. Ale ignorovat jsem dokázal dobře, takže mě to nijak netrápilo. Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou na její otázku, jestli jsem její dvojče někdy viděl. Vypadalo stejně, bylo to koneckonců dvojče, tak proč se zajímat?

//LOTERIE 31 (219)

Pokrčil jsem rameny s naprostým nezájmem o to, co by se mohlo stát, kdyby nás Launee ani Therion nenašli v úkrytu. Vlastně mě ta představa trochu bavila. Ty jejich přeslazené úsměvy smazané z tváří a teror v duši. Co lepšího by mohlo být? Skoro jsem zapředl. "Nevím. Už tady totiž nebudu," ušklíbl jsem se. Chtěl jsem jít ven, ale cestu mi zkřížilo další ráno a s ním pořádná vichřice. Pozoroval jsem obrovské vločky, které se těžce snášely k zemi. V pozici, v které jsem stál, na mě ze vchodu padaly ostré částečky ledu. Oklepala jsem se a raději se vrátil zpátky k vlčici, do bezpečí tepla. Byla skoro stejná tma, jako v noci. Neviděl jsem pomalu ani na krok a s protočením očí jsem se posadil co nejblíž zdi, abych třeba na něco nešlápl, nebo nedej bože neskončil čumákem napřed na zemi. "Je po něm," odvětil jsem a rozvalil se na zemi, která si nechávala alespoň trochu svého tepla. Cesta ven nám byla znemožněna a tak mě přestala bavit i celá ta hra snažit se vlčici dostat zpod velení těch otravných... no, všech. Na druhou stranu jsem jí ani nechtěl namlouvat, že je její bratr mrtvý, protože pak by se těžko vysvětlovalo, jak povstal z vlastního hrobu. Nic lepšího jsem ale na práci neměl. Však ono se to pak vysvětlí. Šibalsky jsem se pousmál a roztáhl se přes celou chodbu. Byl jsem v tomhle věku celý dlouhý, i když malý. Začínal jsem odpočítávat dny do jara.