Příspěvky uživatele

Loterie 1

Probudil jsem se se známým hučením v uších a ještě známější ostrou bolestí, která mi nepříjemně tepala hlavou. Na kožichu jsem měl i před jedle tyčící se nade mnou pořádnou vrstvou sněhu, která byla připomínkou na týdny promarněné spánkem. Se smrtelným klidem jsem zvedl hlavu až k zataženému nebi a protáhl unavené svaly. Nebyl jsem situací příliš rozhozený - vlastně ani nebylo být proč rozhozený, neboť jsem si toho moc nepamatoval. Očima jsem krátce proskenoval okolí a když jsem zjistil, že jsem sám, trochu se mi ulevilo. Pamatoval jsem si ohnivou vlčici a Jaimie, jejich pach stále visel ve vzduchu, ale už tu se mnou ani jedna nebyla. Fajn. To bylo dobře.
Odlepil jsem se od země. Pode mnou zůstala suchá zem, na kterou okamžitě začaly dopadat sněhové vločky. Zamračil jsem se. Po zimě přijde jaro a na konci jara... Dva roky? Překvapilo mě to a pak mě překvapilo to, že mě to tak překvapilo. Já a Rowena budeme brzy slavit dva roky mezi živými. Krátce jsem pohlédl ke korunám stromů. Zajímalo mne, co by si asi myslel Alastor. Potlačil jsem jakýkoliv náznak pocitů a rozešel se vpřed.
S výhledem z lesa jsem se rozklusal, ačkoliv to bylo čím dál tím těžší. Stromy jsem nechával za sebou a přivítala mě otevřená krajina, která se mě svými ledovými pařáty snažila strhnout pod zem, zničit můj klid, pohřbít mě pod vrstvou sněhu. Neviděl jsem ani na krok, ale dával jsem dobrý pozor, abych šel pouze rovně. Krok kupředu, krok kupředu, zavřené oči a další krok kupředu. Všechny své smysly jsem věnoval chůzi, což mi trochu ulehčovalo i neuvěřitelnou kosu. Kdykoliv se mi tlapka jen nepatrně pootočila, pozastavil jsem se a dobrou chvíli přemýšlel, jak pokračovat dál. Krok kupředu, pořád rovně bez žádné chyby, protože ta by mě mohla stát život. Cítil jsem, jak se mi na srst lepí sníh.

//Řeka Mahtaë (sever) přes Západní Galtavar

Obratně se pousmál. "Co není může být," odtušil, očividně znuděný neschopností snít jež vlastnila jeho společnice - ani on nebyl snílek, avšak jeho hlava byla plná plánů; realistických. "Smrt může splnit každé přání," pokrčil neurčitě rameny. Začínal si myslet, že vlčice nemůže pochopit jeho plán k ovládnutí světa a tím pádem se k takovému ovládnutí ani nemůže dostat. Přejel ji pohledem od hlavy k patě. Hrubou silou? Možná. Ale to nikomu neslušelo.
Překvapeně povytáhl obočí, když vlčice začala mluvit o jeho sestře. Zmínil jsem to, Nezáleželo mu na tom. Stejně tak jako mu nezáleželo na životech jeho rodiny, nezáleželo mu ani na tom, co by s takovou informací mohl dělat jakýsi ohnivý tank. "Kdesi na jihu ve smečce," odsekl. Vyplivl to slovo smečka jako kdyby ho pálilo na jazyku - a možná i ano. Její výslech ho otravoval, ale po jejich prvních minutách setkání již věděl, že by si akorát zapálil pod kotlem, kdyby se odvážil protočit oči. "Nic o nich nevím, mrzí mne," odvětil co nejmilejším hlasem a pousmál se. Kdo ví, možná mu někdy někdo o někom takovém vyprávěl. Ale z jeho vzpomínek se to již vypařilo.
"Ke Smrti jsem měl namířeno, než jsem potkal tebe. Takže pokud mi dáš pár minut ..." zvedl se, připravený odejít, kdyby ho vlčice nezastavila. Poznáš moji užitečnost, zlato. Střihl jsem ušima. Jakoukoliv magii jsem ovládal, musela být stokrát silnější, než oheň.

Poprosím o 25 drahokamů!

Děkuji za akci! <3

Z podzimu se náhle stalo léto, když se vzduch kolem mně oteplil. Na moment jsem zadržel dech. Byl jsem vděčný za studené roční období, neboť kouř, který se náhle smísil s teplým vzduchem, mě začal dusit. Otočil jsem se zpět k vlčici, abychom stáli tváří v tvář. Mlčel jsem, prozatím. Měl jsem strach? Ne tak docela. Měl jsem rád svoje chlupy? Na sto procent.
"Nazvala ses právě smrtelnou?" sladce jsem se zazubil. "Má lady, nikdy bych si nedovolil vás považovat za něco tak obyčejného, nemyslete o mne přeci tak negativně!" ublíženě jsem ta slova skoro zaúpěl, načež jsem se vytasil s malou poklonkou. Lehce jsem se zamračil. Ve vedru, které vlčice kolem nás vytvořila, se dýchalo mnohem hůř a bylo těžké si při takovémto poskakování zachovat krásnou tvář. Zvedl jsem oči k obloze, ale dešťové kapky z ní nepadaly. Zamračil jsem se. Letos ještě nebyla žádná pořádná bouřka. "Nevím, jaké informace by tě mohly pohladit na duši. Jména možných otroků? Polohy všech smeček? Jména?" uvažoval jsem na hlas. Měl jsem pocit, že mi nevěří - ne, určitě mi nevěřila. Nebyla by první ani poslední, ale na návštěvu Smrti s ní za zády jsem se necítil. Doslovně řečeno jsem na to neměl koule. "Asi budeš muset sama poznat, zda za něco stojím," vyzývavě jsem jí pohlédl do rudých očí, než jsem s nimi raději přátelsky protočil (aby mi je náhodou nepropálila - jeden nikdy neví).
"Tvoříme dobrý pár," pokýval jsem uznale. Násilí a strach nebyly věci pro mě. Vlastně ani utrpení - nic z toho, co pronesla; ale věřil jsem, že v jejím podání tyhle věci vypadaly jako starověké poklady, jako blesky na večerní obloze při té nejkrásnější z bouřek. Slastně jsem si povzdechl. "Nezní to krásně? Spolu. Ty, co nezlomí má slova zlomí tvá vláda. A až zbydeme jen my dva sami sobě, na vrcholku všech a všeho, teprve pak se ukáže, kdo komu umí vrazit kudlu do zad," mlaskl jsem. Možná jsem se snažil vlčici nasadit do hlavy brouka, ale vlastně mě ta představa vcelku vzrušovala. Neměl jsem problém táhnout za jeden provaz, pokud z toho vzešlo něco i pro mě. O co horší mohlo být táhnout za provaz, jeho jeden konec neustále hořel? "A celý svět bude jen tvůj," odtušil jsem zasněně, pohled upřený někam do lesa. I přes takový stav jsem dokázal zachovat chladnout hlavu - obával jsem se, že kdybych použil jen náš, upálila by mi hlavu. Zamračil jsem se. Tak, jak jsme tam stáli, byla mocnější ona. Na jak dlouho?

"Síla a moc, hm?" zopakoval jsem, hlas o oktávu hlubší než předtím. Kolečka v hlavě mi šrotovala (téměř) na plný výkon. Tahle vlčice nebyla hloupá jako Jaimie, ani otravně prskající jako Lennie a už vůbec ne někdo, kdo by spadl pro mé amatérské hrátky. Pousmál jsem se. Nakonec to nejspíš bylo to, co se mi tolik líbilo - nedělala mi to lehké a já to nikdy lehké ani nechtěl. Pokud před dvě duše postavíte dvě cesty, jednu s trním a jednu bez něj - s ničím než slovem úspěch na konci - jen hlupák by si vybral tu jednodušší cestu; ale takové dosažení úspěchu bylo neocenitelné, otravné, zbabělské. Přesně to, co tahle béžová duše na zemi nechtěla. "Tak tedy, když už se pohybujeme zde," povzdechl jsem, naoko tížen tím, že musím sdělit svá tajemství. Mávl jsem ocasem a sledoval stopu k Zřícenině. Pokračoval jsem: "Mojí kmotrou je Smrt, ta, jež žije ve Zřícenině. Na rozdíl od ostatních špinavých smrtelníků je ochotna si vyslechnout i má nejtemnější přání - a s kukadly jako mám já by jistě neodolala ani mým... společníkům," odtušil jsem a posadil se - troufale zády k vlčici. Tiše jsem přitom doufal, že má alespoň minimální tušení o tom, že nějaká Smrt s velkým S existuje.
Ublíženě jsem se jednou tlapkou chytl za hruď a zamlaskal. "Obávám se, že s tímhle," vyšvihl jsem popálený ocas do vzduchu; "se ti za takového otroka budou spíše smát," povytáhl jsem obočí. "Děláš si otroky pomocí násilí? A co takhle kouzlo toho, když ti ostatní plní první poslední jen díky tvým slovům, amore mio?" uchechtl jsem se, pravděpodobně s tím nejhorším přízvukem, který vlčice kdy slyšela - možná schválně, možná proto, že její jazyk mi byl úplně cizí.

""Její opovážlivost si pohrávala s mou myslí, způsobem, jež jsem v životě nezažil mnohokrát (neboť se mnou, jak bylo známo, se nikdo přespříliš nepřel; ať už kvůli jisté prohře či zbytečnosti hádky, to už je vedlejší). Vzrušení konverzace, neočekávatelnost dalšího pohybu – vše, co mi chybělo k tomu, aby byl život skutečně prožitkem, a ne peklem na Zemi dokázala zaplnit jedna vlčice v několika sekundách. Jaimie a svůj nedokončený plán jsem zanechal za svými zády, nepodstatný stejně jako v ten moment všechno kolem. Pokud byla ve světě jediná duše, které bych se s poděkováním podřídil, byla to právě ona – protože jsme stáli na stejné plošině; ona byla ve svém světě nadřazena mně a v mém světě jsem já byl nadřazen jí – byli jsme si rovni, stál přede mnou vlk, který mě nikdy nenechá převzít vládu nad konverzací bez boje.
Studenou tvář, téměř zamrzlou od vlezlé podzimní zimy, mi na moment zahřál její dech. Na tváři se mi rozlil úšklebek, doprovázený krátkým tichým uchechtnutí, když jsem jí foukl do rudých očí. Neměl jsem sebemenší problém s její blízkostí – ani jsem neměl důvod ji od sebe odhánět, ale slov jsem měl příliš málo. Nebyl jsem vychováván k tomu, čím jsem byl, vše, co jsem věděl, jsem se naučil sám. A zrovna v tu chvíli jsem se pouze učil. "Amati? Bylo by mi ctí, amati," zavrněl jsem nakonec, načež si neznámá dala práci s tím, aby mi způsobila další utrpení. Zavrčel jsem jí do ucha, ale to bylo vlastně vším, co jsem udělal – stejně jako jsem nebyl učen k drzosti, neměl jsem ani nikdy možnost zažít krásu boje. Karty štěstí ten den hrály v prospěch Lie. Místo toho jsem se otočil do strany, ocas zaseknutý v jejích spárech ale prozatím dost dlouhý, načež jsem svojí silou strčil její muší váhu k zemi. "Co platí na vlčice jako ty? Krásná slova, odvaha, hrdinské skutky?" povytáhl jsem obočí. "Řekni mi všechno!" zaúpěl jsem, hlas tak trochu s náznakem šílenství.

Hleděl jsem si svého, pokračoval jsem v jasně dané cestě a culil jsem se od ucha k uchu - možná nad návštěvou, která mě čekala, možná nad tušením, že si to ležící hrouda nenechá jen tak líbit. Nad lesem už se začalo slunce dožadovat své denní doby, a ačkoliv kouř viditelnost podstatně zhoršoval, mohl jsem se na neznámou v krátkosti podívat. Ale opravdu jen v krátkosti, ve vteřinách, po kterých jsem se chystal zmizet ve zřícenině. Béžová srst, podivně zkrabatělá. Pf, zakroutil jsem očima a tentokrát jsem již neznámé nevěnoval nic.
Oklepal jsem se, když mi i přes podzimní počasí začalo být nepříjemně teplo. Mrskl jsem ocasem ze strany na stranu. Měl jsem problém rozeznat, jestli mi na něj byla neskutečná zima nebo naopak neskutečné teplo. Otočil jsem se na patě a s vyceněnými zuby hleděl na vlčici, jakože co to na mě teda seslala za kletbu. Po mé rychlé otočce mi před očima spadlo na zem pár jiskřiček, které při své pouti stihly vyhasnout. Zdálo se mi, že mi uvědoměním srdce vynechalo jeden nebo dva údery. Pohlédl jsem neznámé do očí. "Tos ku*va neudě-" byl jsem ve svých slovech drze přerušen jejím vlastním slovníkem. Po zádech mi přejela studená vlna vzrušení - studená, do té doby, než vlčice na svých plamenech přidala. Po prvotním šoku už jsem tentokrát nemohl ignorovat, že něco vážně, ale vážně smrdí. Poskočil jsem na místě, jako by plameny tvořila zem, ale vlastnímu ocasu jsem nějak utéci nemohl. Zaskučel jsem náhlou bolestí a rozběhl se vpřed, jako když vám hoří pod nohama. Doslova. Ve zmatenosti boje o přežití jsem přemýšlel jen o tom, abych si uchránil právě to, co jsem měl mezi nima. Švihl jsem planoucím ocasem vlčici pod nos ve snaze jí alespoň připálit frňák, načež jsem zahučel do prvního klestí, které jsem našel. Ocas mi tak trčel dopředu pod břichem a co neuhasilo jehličí, to jsem dohasil já šlapáním na vlastní huňku.
Střelil jsem pohledem k vlčici, která celou tu tragédii způsobila. Můj ocas byl naprosto černý, některé chloupky polámané, jiné úplně fuč a na několika místech byla moje kůže úplně fuč, zbylý zdroj bolesti, kterou jsem zaháněl maniakálním vrčením. Oči jsem měl roztažené dokořán, jako bych si zrovna něco šlehnul - a mezitím se za mnou kouřilo z klestí, které (jak se ukázalo) nebylo úplně nehořlavé. Pomocí předních tlapek jsem se po zadku začal sunout k vlčici blíž, tak nějak ve strachu, abych zase nezačal hořet. "Ženská," vydechl jsem jediné slovo. Zacukalo mi v oku, do kterého se mi z oháňky stále kouřilo. Zhluboka jsem se nadechl a srovnal si obličej. "Mhm, uznávám. Působivé, ohromující, famózní~" zapředl jsem. A trochu zasyčel. "Se vší ctností doufám, že chcípneš v pekle," procedil jsem mezi zuby, když jsem si znovu začal šlapat na ocas, abych zastínil bolest. Ale tam už maj tepla dost a já mám vstupenku.

//Západní Galtavar

Líně jsem se motal kolem známých stromů. Znal jsem cestu ke zřícenině velmi dobře a už jsem neměl kam spěchat. Možná mě dokonce dožene i Jaimie a já bych mohl Smrt přesvědčit, aby mi pomohla s mým nedodělaným plánem. Na jednu stranu jsem si však možnost užít si chvíli času bez té vlčice užíval. Ticho. Střihl jsem ušima a pousmál se. Můj sluch byl dobrý, po otci - a poslouchat skřípot vlčice bylo otravné, zvláště, když jsem se k ní musel chovat mile. A musím? Zamyslel jsem se. Možná některé rády tvrdé zacházení. To mě nikdo nenaučil.
Moje kroky byly zastaveny, když jsem v nekonečné tmě dokázal rozluštit obrys něčího těla. "V takovéhle tmě tu polehávat, zájem o smrt?" prohodil jsem s povytaženým obočím a neurčitý obrys obešel. Bez dalších slov jsem pokračoval dál - necítil jsem z hroudy žádný známý pach, který by mě upozornil na nebezpečí šedých vlků, tudíž nemělo smysl s ní ztrácet čas.

//Řeka Kiërb přes VVJ

Zpomalil jsem své tempo do líného kroku. Nechával jsem svůj dech zpomalit a srdce uklidnit. Na tváři už mi znovu pohrával úsměv. Neměl jsem sebemenší důvod být nervózní. Byl jsem věrný Smrti celý svůj život a byl jsem jí věrný i po té příšerně návštěvě růžového. Znuděně jsem obrátil hlavu a skenoval pohledem okolí. Snažil jsem se najít Jaimie, ale zdálo se, že se buď rozhodla zůstat s ním nebo byla prostě příliš pomalá. Spokojeně jsem si povzdechl. Já pomalý nebyl - ale především jsem už nebyl slabý jako vlče. Pohodil jsem hlavou, aby mi všechna ta síla najednou nevstoupila do hlavy. Smrt jsem měl již na dosah tlapek a nemohl jsem si dovolit vypadat, jako bych se povyšoval i nad ní. Měl jsem kuráže na rozdávání, ale nebyl jsem hlupák. Ještě jsem neměl přání zemřít.

//Jedlák

//Řeka Tenebrae přes Maharské močály

Cesta mě věrně vedla na jih. Přiblížil jsem se velmi blízko území mé (téměř) rodné smečky, ale hranic lesa jsem si nevšímal. Zajímal jsem se pouze o to, kam jsem měl namířeno a také abych nespadl do řeky. Ta se hnala téměř přes celou Gallireu, takže mě můj běh brzy dohnal až k jezeru. Tam jsem se zastavil, jen na malý moment, abych nabral sílu a před Smrtí se neskácel k zemi. Ztěžka jsem oddechoval, cítil jsem, jak se mi pot snaží dostat z těla. Hleděl jsem lehce zamlženým zrakem k lesu, který se nacházel na druhé straně jezera. Bez větších lelků jsem se vydal tuto překážku obejít. Dělil mě už jen tak malinký kousek. Nejraději bych v tom studeně vyhlížejícím lese zůstal navěky - ne jako u Života. Dušičkou mi lehce třímal strach. Jakmile jsem opustil kopce, nenávist k nim se mi vrátila v ještě větší síle. Ale bude to schopna pochopit i ona?

//Západní Galtavar přes VVJ

//Vrchol přes Narrské kopce

Za mými tlapkami zůstával vířit prach. Cítil jsem nich větší odraz, prudší vítr v srsti. Předpokládal jsem, že Život i přes můj útěk splnil má přání. Zatnul jsem čelist. Pokud jsem viděl volnou cestu před sebou, zavíral jsem oči a pokud jsem viděl překážky, skoro jsem doufal, abych narazil. Někde v půlce cesty jsem si uvědomil, že jsem tam zapomněl Jaimie, ačkoliv mě následovala. Doufal jsem, že můj běh bude hrát jako hru. Z hrdla se mi automaticky dostal smích. Otočil jsem hlavu za rameno a hledal svoji společnost, no ta zůstala někde daleko za mnou. Dobře. Měl jsem alespoň čas přemýšlet nad tím, co mi ten růžový čumák řekl. Takže můj bratr byl naživu. Necítil jsem radost - spíše úlevu a také podivné nutkání pojistit si jeho smrt znovu. Spolčovat se se Životem? Po tom všem. Smích vystřídalo vrčení. Nenávist nenávistí, pojila nás krev a ta krev byla přislíbena někomu jinému, než šaškovi v kopcích. Měl by se podle toho chovat, i kdyby byl šest stop pod zemí.

//Řeka Kiërb přes Maharské močály

//Řeka Tenebrae přes Kopce

Jaimie se zdržovala někde za mnou v kopci. Protočil jsem očima a nechal ji bojovat s výšlapem samotnou. Mezitím já jsem vstoupil do vcelku podivné atmosféry, která si nepříjemně hrála s mým žaludkem. Od srdce se mi rozlévalo příjemné teplo a moje negativní myšlenky jako by byly přetrhnuty – ale nemůžete z vlka vysát všechno zlo, ať už ovládáte jakoukoliv magii. Někde vzadu v hlavě jsem cítil, že bych se měl otočit a utíkat zpět, než bude příliš pozdě. Pamatoval jsem si nenávist k Životu, k tomuto místu, pamatoval jsem si i neřečený příslib loajality ke Smrti. Jenže ani jedna z těchto emocí se nyní neprojevovala. Místo nich zbylo podivné teplé prázdno. Napadlo mě, že se tak pravděpodobně cítí vlci, které zrovna nic netrápí. Jako by jim byl vygumován mozek. Přesně takový pocit to byl. Se zamlženým zrakem jsem procházel neznámým místem a v hlavě mi zněla jediná věc. Síla. Síla. Síla. Držel jsem se toho slova celým svým vědomím, tak trochu doslova. Nechtěl jsem ztratit i poslední kapku toho, čím jsem byl, než jsem překročil tyto hranice.
"V hlavě máš však síly dost. Jiní magii tohoto místa ani nezaznamenají," ozvalo se někde zpoza mých zad. Srst na zádech se mi automaticky zježila. Pocit strachu se však nedostavil. Další negativní emoce, něco, co tenhle svět v kopcích zakázal. Otočil jsem se. Naskytl se mi pohled na narůžovělého vlka. Vypadal téměř jako každý druhý, ale všechno na něm poukazovalo na magii, kterou ovládá. Cítil jsem se ještě o něco lépe než předtím. Pohled na tvůrce tohoto světa mě odtrhl i od té poslední nitě. Poslušně jsem se posadil a pousmál se. Cítil jsem se šťastný za pochvalu, kterou mi Život udělil. "Není to však důvod k oslavě. Znamená to, že už v tobě není téměř žádné dobro, které by se dalo vytáhnout na povrch," dodal. U srdce mě trochu bodlo.
Život mi věnoval starostlivý úsměv, který mě donutil sklopit uši a zrak přišpendlit k zemi. Cítil jsem nutkání konverzaci otočit jinam. Chtěl jsem znovu pochválit. "A co… fyzická síla? Naučil jsem se dosti věcem k tomu, abych si něco takového zasloužil," namítl jsem. Měl jsem pocit, že kdybych se okamžitě nehájil, Život by si našel cestu, jak mi to vymluvit. A také jsem věděl, že bych si to vymluvit nechal, protože tohle místo mi v duši i v hlavě uklidilo všechen ten neskutečný bordel, všechny ty uzle. Přišlo mi, že bych u něj zůstal navěky, kdybych si nepamatoval svůj cíl. Málem jsem ten cíl proklínal. Málem jsem tam doopravdy zůstat chtěl. "To jistě zařídit mohu. Nemá smysl tě přemlouvat, či? Tvá cesta tě stejně povede za mojí sestrou," odpověděl Život, stále s úsměvem na tváři, ačkoliv jeho slova zněla jaksi ublíženě. Udělalo se mi na moment špatně od žaludku. Šmikl jsem pohledem k cestě, kterou jsem sem přišel. Tohle místo mě začínalo pomalu dusit.
"Je bezpečné tam chodit?" vyhrkl jsem. Nedusilo mě jen tohle místo, ale také štiplavý vzduch, který na své štiplavosti sílil právě více na západ. A tam se Smrt nacházela, sám jsem viděl její hradby. Život krátce přikývl. "Prozatím, ano. Ale pospíšil bych si – a následně si našel úkryt v blízkých horách. Věřím však, že má sestra by tvoji krev ochránila. Tvoji a tvé sestry – o tvého bratra se starám spíše já," Život se tiše uchechtl, jako by mu přišlo vtipné, že k němu kmotra vyhodila jedno ze svých svěřenců. Já jsem však lehce povytáhl obočí. Alastor byl mrtvý. Úplně pod pařezem. Bledý, studený a tuhý. Jen kosti. Mělo by to být O tvého bratra jsem se staral. Jenže Alastor o žádné návštěvě Života nemluvil a já věřil, že by to zmínil při první šanci, kterou by dostal.
"Tvůj bratr je naživu," odpověděl Život na mé myšlenky. Jeho hlas zněl najednou chladně a stejně tak se snížila i okolní teplota, než se v mžiku oka vše vrátilo do normálu. Srdce mi vynechalo pár úderů, ale síla zvyku mě nutila na sobě nenechat nic znát. Hleděl jsem vlkovi do očí a mlčel. Nemyslel jsem si nic – byla to informace jako každá jiná. "Půjdu," odvětil jsem nakonec. Ale nezvedl jsem se. Život mi pohled stále opětoval a tentokrát jako by v něm bylo něco ještě víc vábivějšího. Zvedl jsem se, ale místo kroku vzad jsem udělal spíše krok vpřed. Cítil jsem z vlka jaro, příslib lepších dní a šťastných chvil. "Pojďme," nabídl a sám se rozešel kamsi hlouběji do kopců. Udělal jsem přesně tři kroky vpřed. Po prvním kroku mi hlavou projela vzpomínka na učení Lennie o nenávisti k Životu. Po druhém kroku jsem si vzpomněl na její slova nenávisti vůči mně. A po tom třetí se mi před očima zjevil obraz Alastora, kterého za sebou táhla šedivá vlčice. Až po té vzpomínce jsem se otočil kolem své osy a tryskem jsem utíkal zpět. Musel jsem se zeptat někoho jiného. Musel jsem to vědět od někoho, kdo patřil do říše mrtvých.

//Řeka Tenebrae přes Kopce

Jaimie byla stejně naivní, jako vždycky. Fakt, že se s ní za ty měsíce nic nezměnilo, mi dodával jakousi pevnější půdu pod nohama. Bylo to to jediné, čeho jsem se u ní držel. Měl jsem raději svobodu, žádná pravidla a řád v plamenech, ovšem něco takhle stabilního jsem odmítnout nemohl. Krátkým pohledem jsem na ni mrknul. Nemohl jsem odmítnout něco tak stabilního a lehce zmanipulovatelného. Měl jsem pocit, že kdybych chtěl, už teď by mi padla k nohám. Ale nemohl jsem nic uspěchat. Lehce jsem se uchechtl. "Nepoužiješ ji proti svým přítelkyním, hloupoučká. Budeš se s ní bránit vůči nepřátelům," opravil jsem ji. Připojil jsem se blíže k jejímu boku a hravě ji žďuchnul čenichem do tváře. Chtěl jsem působit mileji, vynahradit nudné poučování magií, a tak jsem se pokusil jí z tváře smazat zamyšlený výraz a nahradit ho tím nesnesitelným smíchem. Spokojeně jsem se usmál. "Ano, lov ti to mnohem usnadní. Zeptej se toho, za kým míříme, jak ovládnout tu svoji," odvětil jsem neurčitě. Magie se tu nesla vzduchem spolu s podivným kouřem a já neměl pochyb, že se blížíme k němu. K tomu, jehož jsme byli učeni tolik nenávidět. Žaludek mi udělal kotrmelec. Nenávist mi proudila žilami spolu s krví, ovšem přesto jsem ho chtěl vidět. Vpálit mu to všechno do obličeje, nehledě na následky. Chtěl jsem zase cítit ten pocit vzrušení, kterého se mi teď, takhle na cestě, nedostávalo. Když Jaimie poukázala na kouř, nahodil jsem na svoji tvář další úsměv a přikývl jsem. Musel jsem se vší pravdou uznat, že normální to nebylo.
"A na tohle, má drahá, se zase zeptej Smrti. Pochopit něco takového je složité. Možná si tě také zvolí jako vyvolenou a ty si uvědomíš, co máš vlastně dělat," pokrčil jsem rameny. Tušil jsem o ohnivé nátuře mé kmotry, ale doufal jsem, že když z kožichu vlčice ucítí mě a mé pocity, mohla by přimhouřit minimálně jedno oko.

//Vrchol přes kopce

//Řeka Midiam přes Středozemní pláň

Jemně jsem protočil oči, ovšem tvářil se u toho hravě, aby Jaimie neprokoukla žádné mé emoce. "Právě proto bys ji měla začít trénovat. Používat proti ostatním. Bude ti k ničemu, když se jí budeš bát," odvětil jsem. Chvíli jsem pochodoval v tichosti, než jsem k ní naklonil hlavu a podíval se zelenými oči do těch jejích, výrazněji zelených. "A ty jsi odvážná. Nemáš se čeho bát," dodal jsem něžně a věnoval jí úsměv se smíchem, který zněl spíše jako nervózní oddechnutí. Zahleděl jsem se zpět před sebe a rozmýšlel nad všemi mými kroky, které mě vedly k tomuto momentu. Bude to stát za to. Ještě jsem nevěděl, co mám vlastně v plánu, ale muselo to stát za to. Vlčice byla na kolenou sotva jsem se na ni hezky podíval. A já si to užíval - jinak, než ona. Ujížděl jsem na tom vzrušení, které jsem pociťoval, kdykoliv vlčice udělala přesně to, co jsem chtěl.
Pokýval jsem hlavou. Jenže Smrt byla na druhé straně, než kam jsme šli my. Život. Přemítal jsem. Smrt žila na severu a Život na jihu, nebo tak nějak nám to vyprávěla Lennie. Či to byl Savior? Tak či onak jsem byl učen Života nenávidět. Přimhouřil jsem oči na horizont. Svaly se mi trochu napjaly, ale nedal jsem na sobě nic znát. Přemýšlel jsem, zda na něj také nesehrát nějaké divadlo, jenže přelstít boha nebylo jako zmanipulovat hloupoučkou Jaimie. Lehce jsem se uchechtl. Smrt byla silnější, krásnější a stokrát tak užitečnější. O tom nebylo pochyb. Z Života jen mohlo něco kápnout, aniž bych se musel moc dřít. Sen.
"Budeš s někým zůstávat jen proto, že jsi vděčná? Vděčnost bude to, co tě dostane do hrobu," zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. "Nemám. Říká se tomu svoboda, má paní," povytáhl obočí a s úšklebkem na vlčici mrkl. Přidal do kroku a rozběhl se vpřed rychlejším klusem.

//Řeka Tenebrae přes Kopretinovou louku

Nakrčil jsem na novou přezdívku čenich. Pohrával jsem si s ní v hlavě, ale nedokázal jsem k ní nalézt zalíbení. Bylo to příliš krátké, příliš... klasické. Co bylo špatného na mém jméně? Si-ri-us. Pohrával jsem si s každou slabikou jinak, měnil jsem znění jména aniž bych ho doopravdy změnil. V mé hlavě znělo jinak, než z úst ostatních. Nebylo rychle vyplivnuté, jako by se mnou nikdo nechtěl mít již nic společného. "Dobrá," odvětil jsem nakonec. Nehodlal jsem se svého jména vzdát, ovšem když Alastor už existovat nemohl, musel existovat někdo jiný. I kdyby to byl Suri, který ve skutečnosti nikdy neexistuje. Suri. Na tom jméně neznělo nic krásné. Pozoroval jsem, jak se její srst blýská ve světle podzimu, když procházela kolem. Srdce mi nadšením vynechalo pár úderů. Byla úplně hotová. Moje. Zablesklo se mi v očích. "Jai-mie," pronesl jsem sladkým hlasem. Pohrával jsem si i s jejím jménem, vynasnažil jsem se, aby její jméno znělo tak, jak ho ještě nikdy neslyšela. Jako pro bohyni.
Pozoroval jsem každičký její pohyb, který způsobovala má slova a mé chování. Cítil jsem v sobě hřejivý pocit kontroly. Pro samou hru jsem si ani nevšiml nepříjemností, které se honily po obloze. Krátce jsem pohlédl vzhůru, než jsem se jen znuděně postavil na tlapky. Neměl jsem zájem o to zjišťovat, kdo zas něco pokazil. "Květiny, hlína. Špína," povytáhl jsem obočí. Nebyla to o nic lepší magie, než ta má. Především v tomto stádiu. Přišel k vlčici blíž a opřel si tvář o tu její, aby měl její ucho na dosah čenichu. "Někdo, kdo ti splní kterékoliv přání, dokud budeš stát po mé straně," zašeptal a se spokojeným úsměvem pokračoval ve své cestě dál.
"Na boj, na lov, pro zábavu. Jedním mrknutím oka můžeš mít u svých tlapek cokoliv. Nebylo by pěkné, kdyby to takhle fungovalo i bez nich?" pronesl řečnickou otázku a krátce pohlédl na Jaimie, načež na ni jedním okem mrkl. Dál už se věnoval jen své cestě a sem tam odpověděl na některou z jejích nekonečných dotazů. "Putuji sám," a "Smečka je jen nástroj na takový strach, zlato. Zimu snadno přečkáš i o samotě, pokud jsi dostatečně zdatná. A pokud ne, tak ve dvojici," pokrčil jsem rameny. Cesta nás vedla k jezeru, za což jsem byl rád. Ze všeho toho mluvení mi začínalo schnout hrdlo. Musel jsem se však pochválit - stále jsem v sobě úspěšně držel obsah žaludku.

//Ohnivé jezero přes Středozemní pláň