Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 13

Nechal jsem ho dumat sám nad sebou. Já měl větší problém, než jeho, a tím problémem téměř po roce byl zas a znovu Alastor. Nedá mi pokoj. Zamračil jsem se. Vlk na mě stále odhaloval jeho příšerné zuby, které mi nepříjemně připomínaly celou tu událost. Kde by mu mohl být konec? Pamatoval jsem si vůbec ještě jeho pach? Zkusil jsem zavětřit, ale tady dole to byla jen samá hlína a vlhko. Abych ho našel potřeboval jsem se dostat pryč. Ale co jsem mu vůbec plánoval říct? Koneckonců jsem to byl já, kdo ho odsoudil k téměř jisté smrti. Na chvilku jsem zavřel oči a nechal svůj proud myšlenek plavat. Nebyl na ně vhodný čas.
Znuděně jsem pozoroval, jak se vlk vzdaloval hlouběji do nory, až jsem ho skoro neměl šanci vidět. Jen lebka kolem jeho krku jako by zářila, vzhledem k tomu, že tu byla asi nejsvětlejší barvou. Zívl jsem si. Jaké to asi bylo, mít existenční krizi? Nechápal jsem, co mu dělalo takový problém. Život byl bezva, dokud jsem v něm byl já a dokud existovali vlci jako Jaimie. Jaimie. Uculil jsem se. Zatím moje jediná zbraň, jediný živý štít - ale představa desítek takových naivních tvorů mi vháněla úsměv do tváře. Jájsemjá jsem nechápal. Proč se nechat potopit tíhou existence? Měl jsem za to, že taková věc je naprosto dobrovolná a jejich masochismus mi naháněl husí kůži. "Jinak nebudeš cvok," pomohl jsem mu dokončit jeho větu a pokrčil jsem rameny. "Jinak budeš mít větší šanci na úspěch? Jinak si budeš moci nahrabat vlčice a vlky ze všech koutů? Jinak tě nikdo nebude mít za invalidu?" zkoušel jsem to dál a dál, z části i proto, že se mi líbil jeho výraz. Zamrkal jsem zelenými oči, které pokud byly oknem do duše, nejspíš se vlk díval rovnou do jámy lvové.

17.1. - 1 lístek

Loterie 12

Ne, ne, ne. Takhle to být nemělo. Měl mě hned pochopit, vidět, jak vynervovaný z něj jsem a udělat si pořádek v hlavě. Ale on to nepochopil. Jeho titěrný mozeček, pravděpodobně menší než ta lebka kolem krku, nedokázal pochopit fakt, že nic takového neexistuje. A já si tím byl tak jistý, jenže asi stejně tak jistý, jak si on stál za svou pravdou. Nemohl tu vyhrát ani jeden, teprve to poznání mě trochu uklidnilo a přestal jsem se mračit. Jakýkoliv byl jeho plán, nemohl vyjít. Zrcadlový svět neexistoval a on ho tak nemohl vyplnit, protože tu všechno bylo úplně normální. Spokojeně jsem se pousmál. "Jistě, jistě, přijď za mnou až něco dokážeš, hm?" zacvrlikal jsem. Znechuceně jsem sledoval jeho zuby, když na mě vrčel. "Uklidni se, Romeo," zavrčel jsem sám, ale méně výhružně. Nechtěl jsem se porvat, chtěl jsem klid v duši a on mi narušoval veškerou auru a čakry a všechno, co jsem vlastně měl.
Našpicoval jsem uši, když jsem v jeho hlase zaslechl cosi jako bezmoc, zoufalství, něco podobného. Tak přeci jen se zlomíš? Zvědavě jsem ho pozoroval, ačkoliv téměř splýval s tmou v noře. "A proč se jí nezeptáš sám? Přiznej si to," odtušil jsem s pokrčením ramen. Tohle vítězství bylo moje. Muselo být. Jeho slova byly jen žvásty smíchané s pohádkami pro vlčata. "Mám dvojče, které přežilo a kamarádíčkovalo se to se svým otcem, tys pak zkapal a Smrt omylem místo nějakého špatného vtipu poslala tebe, teď tady strašíš jako úplný blázen a děláš si ostudu," odrecitoval jsem mu shrnutí všeho, co už tu bylo řečeno. Lehce jsem švihl ocasem o zem, snad abych mu dal najevo, kdo je tady pánem pravdy. Já. Hrdě jsem se napřímil a jen jsem doufal, že mi neskočí po krku.

Loterie 11

Bylo to to nejhorší, co se mi v životě stalo. Alespoň mi to tak připadalo. Byl neuvěřitelně paličatý, copak se neslyšel? Mluvil jako prvotřídní blázen, Jaimie oproti němu byla zlatíčko! Zavřel jsem oči a představoval si naše líbánky a vlčátka a růžičky, protože najednou všechno na světě znělo příjemněji, než strávit jedinou další minutu v téhle hliněné kobce. Zhluboka jsem se nadechl, ačkoliv mi to nikdy nepomohlo. Když teď otevřu oči, budu zase úplně v klidu, říkal jsem si. Když jsem je otevřel, vlk po mém nárazu skončil na zemi. Uvědomil jsem si, že jsem ani nezpochybnil jeho smrt. Neměl jsem čas přemýšlet nad něčím tak malicherným jako bylo znovuzrození. "S tebou ji udělala," zamumlal jsem. Teď už jsem nemyslel, že její chybou bylo vrátit ho mezi živé. Bylo to ho tady nechávat. "Přesně tak. Vrátila tě sem s úmyslem, tak se vzchop a začni ho hledat, ty Zrcadlo!" Zacukalo mi v oku. Znovu jsem se nedokázal udržet.
Ohledně Alastora mi kolečka v hlavě pracovala o sto šest. "Jsme dvojčata," odvětil jsem vlkovi a nevšímal si jeho nekončících keců. Neměl pravdu, to já jsem ji měl. Musel jsem ji mít, nemohl jsem prostě jen tak skončit v nějakém jiném světě. Co by to vůbec znamenalo? Změnilo by se něco? Tam doma jsem měl kontakty, dokonale naivní Jaimie, Rowenu pro poslední záchranu. Tady byl jen Jájsemjá a tma. Takže jsem musel mít pravdu. Ona Alastora nezabila, byl naprosto v pořádku a procházel se Gallireou, jako by se nikdy nic nestalo. "Neviděl jsem ho zemřít, takže musel přežít, jinak ty tvoje výmysly nedávají žádný smysl. Jsme v Galliree," rozhodl jsem. Nevěděl jsem, co dalšího dělat. Jedno další slovo a snad bych taky mohl propadnout těm jeho halucinacím. Kmotřičko, stůj při mně.

Loterie 10

Nevěřil mi. Nevěřil, že nejsem Alastor, pořád si žil v té své říši za zrcadlem. "Jsem. Savior měl tři vlčata, dvojčata a sestru. Já. Jsem. Sirius." Zoufale jsem se mu snažil vysvětlit, jaká je realita. On byl však úplně mimo. Mluvil jako pravý šílenec a nejhorší na tom bylo, že jsem tomu kouzlu každé druhé slovo propadal i já. Připomínal jsem si, že takový já nejsem. Nepadám do cizích léček, neskáču všem na jejich hloupé triky. Umřít a vrátit se zpět? To je nemožné, nemožné. Smrt by nikdy nenechala své duše uniknout. "Hej!" vyštěkl jsem a zhoupl se na místě natolik, aby jsem do něj narazil. Zásadně jsem se s nikým nerval, chtěl jsem ho probudit z toho šíleného transu. "Žádná druhá strana není. Smrt musela udělat někde chybu." Jako bych někde v dálce slyšel naštvané vrčení. Promiň. "Ty jsi umřel a ona tě omylem vrátila z věčného mučení, jasný? Nepřišla si pro tebe znovu jak by mohla, tak se do háje seber a začni přemýšlet normálně než doopravdy zkapeš," zasyčel jsem.
A ta pravda je krásná. Zopakoval jsem si v hlavě. Za srdce mě tahal nepříjemný pocit, vina, možná naopak úleva. Bylo by lepší, kdyby byl Alastor mrtvý. On byl mrtvý. Musel být mrtvý, viděl jsem to všechno stejně živě, jako ho viděl Jájsemjá. Jenže já sledoval, jak ho šedivá táhne pryč. Hlavou se mi rozezněl jeho křik, který by mě posadil na zadek, kdybych už dávno neseděl. Táhla ho pryč a já se otočil, šel jsem na druhou stranu, jenže on pořád křičel - křičel, dokud jsem už nebyl z doslechu, nepřestal, takže ho šedivá za mými zády nezamordovala. Musela to udělat až potom. Musela, protože taková byla, proč by ukňourance jako Alastora nechávala naživu? Kdyby ho však nechala naživu, mohl by se dostat k Životovi. Ten mohl za podivné klikyháky v srsti vlků. Zelené znaky. Zamrkal jsem zelenými oči. Mohl by pokračovat dál, potkal by tátu - pokud se tátovi něco stalo, musel být v nebezpečí a samozřejmě, že v nebezpečí by Alastor kňoural jako děcko, protože takový byl vždycky. "Nezabila ho," vydechl jsem, ale v hlase se mi žádná emoce neodrážela. Žádné je naživu. Jednoduchý oznam, že ho nezabila. Oh. Nelíbila se mi vlna uvědomění, která mě najednou přetáhla po hlavě. "Nechal jsem ho umřít a on to přežil. Ha. On byl vždycky neuvěřitelně otravnej..." Už zase jsem si drmolil pod čenich. To nebyl můj styl, nic z téhle konverzace nebyl můj styl a být dvojčetem už také nebyl můj styl.

Loterie 9

Jeho popis Alastora v podstatě shrnul to, co už bylo řečeno. Zamračil jsem se. Všechno by sedělo, což na tom bylo to nejdivnější, až na ty zelené odznaky. Zavřel jsem oči. Z přemýšlení mě bolela hlava a celá ta situace mě rozhazovala, což bylo něco, co se nestávalo často a zvedalo mi to žaludek. Jájsemjá však pokračoval dál, popisem Saviora. Překvapeně jsem otevřel oči. Pokud jsem to pochopil dobře podle vlkovi teorie byly dvě stránky Gallirei úplně opačné - já byl ukňouraný a hodný, on nejspíš úplně normální a chytrý. V tom případě by Savior v mém světě měl být hodný, přívětiví, otevřený všem a všemu. Jenže takový můj táta nebyl, byl úplně stejný, jako ve světě zmalovaného Alatora. Bručoun, starouš. "Já jsem Sirius," vypadlo ze mě. Odmítal jsem dál jakkoliv propadat myšlence dvou zrcadlových světů. "A Alastor nemá zmalovaný kožich, nemůže ho mít protože je mrtvý, rozcupovaný na čtyři sta kusů, rozumíš?" vyprskl jsem. Zvedl jsem se ze svého ležérního sedu a nervózně máchal ocasem ze strany na stranu. "Nic jako druhá strana neexistuje. Měl jsem dvojče a tobě do hlavy Smrt nasadila jedovatého brouka, kapišto?" Teď už jsem stál v jeho blízkosti a v oku mi cukalo. Žádná druhá strana, žádný Alastor, jenom Savior, který byl nejspíš zraněný a nebo mrtvý a mně to bylo úplně jedno.
Zalapal jsem po dechu a se svěšenou hlavou se zase posadil. "Alastor je mrtvý, sám jsem nad tím dohlížel. Žádná druhá strana, žádný dvojče, všechno je to jen v jeho paličaté hlavě - kdo si vůbec myslí, že je? Zmalovaný Alastor? Je tu tma. Musí tu být moc tma, je úplně slepý, s někým si mě plete," drmolil jsem si sám pro sebe. Nic mě nerozhodilo, nikdy. Střelil jsem pohledem zpět k šedivému. Mluvil s mrtvými. Někteří vlci určitě něco takového svedli, ale on si ještě neuvědomoval, že ti mrtví jsou mrtví. A mají na sobě odznaky, aby se odlišili od živích.

15.1. - 4 lístky

Loterie 8

Tvářil se jako nějaký génius, protože prý na něco přišel. "Ohrom mě," povytáhl jsem obočí. S ním už mě nic nemohlo překvapit, říkal jsem si, ale to jsem se šíleně pletl. Jájsemjá se pustil do vysvětlování jakéhosi zrcadlového odrazu tohohle světa. Skoro jsem se začal smát, jenže on myslel každičké slovo vážně. Smrtelně vážně. Měl jsem pocit, že kdybych se mu to pokusil vyvrátit, považoval by on za blázna mě. Ani jsem si nedovolil se nad tím zamyslet. "Ne," odtušil jsem. Ne, takhle to prostě nebylo. Vzbudil jsem se kousek od sídla Smrti a pokračoval kolem řeky až sem - takže jsem musel být někde poblíž močálů, mezi hájem plným třešní a Mechovým lesíkem. Dával jsem si dobrý pozor na to, jakým směrem jdu, když už jsem neviděl. Žádný odraz Gallirei neexistoval, vlk tady v temnotě musel strávit už dobrých pár dnů. Ale... Alastor? Nemohl to být on. Býval ukňouraný a přehnaně hloupý, ale nemohl to být on, protože můj bratr byl mou identickou kopií a neměl žádný zmalovaný kožich jako mívala Lennie.
"Co všechno víš o tom Alastorovi z druhé strany?" zeptal jsem se nakonec, ačkoliv jsem tím musel přistoupit na jeho bláznovství o zrcadlovém světě. Znuděně jsem se opřel o studenou zeď nory. Moje dvojče bylo mrtvé, sežrané rodinou Styx - viděl jsem na vlastní oči, jak si ho odtáhla a zamordovala. Přesto mi něco hlodalo v hlavě, jako by půlka vzpomínky byla jen falešná. Možná za to mohl ten druhý svět. Už přemýšlíš jako on. Odfrkl jsem si. Žádný druhý svět nebyl a Alastor byl šest metrů pod zemí. "Na čem to tu sakra jedeš?" zamručel jsem. Hlas se mi začínal zvyšovat do jakéhosi bezradného tónu. Nevyšiloval jsem ani tak z vlka, jako z faktu, že jsem tady ztracen s ním a za pár dnů možná budu úplně stejný jako on. V hlavě jsem si opakoval všechny znalosti o Galliree, které jsem měl. Žádná. Druhá. Strana.

Loterie 7

Hm? Začínalo mě rozčilovat, jak mě dokázal zmást, ačkoliv byl sám dutý jako poleno. Otráveně jsem si odfrkl. Já vím, napodobil jsem jeho klapání pusou a zakroutil očima. Jak jako, že to věděl? Já totiž Alastor nebyl. Ten byl mrtvý, již dlouho - a pokud se někdo jmenoval stejně, nemohl přeci vypadat jako já. Prohlédl jsem si vlka od ocasu až k čenichu. Co měl za problém? Zamyslel jsem se. Nic jsem mu neudělal, pouze jsem narazil do stěny; mohlo se mi to snad zdát? Přešlápl jsem, jako by mě takový nepatrný pohyb mohl probudit. Ale byl jsem si skoro jistý, že jsem vzhůru. Někteří vlci byli na první potkání zlí a otravní, ale on... On to myslel vážně. Myslel to vážně? Znovu jsem přešlápl. Tak myslel, nebo ne?
Na očividné divadlo se Smrtí se nechytil. Oddechl jsem si, nahlas, protože kdyby skočil i na to, nejspíš bych se na místě sesypal. "Vodíš ty mě za nos?" opáčil jsem mu otázku a v mém pohledu se zračila zmatenost, neboť jsem usoudil, že nemá smysl hrát si tu na princátko, když nic nedávalo smysl. Malej neškodnej kňoura. Opakoval jsem si ta slova v hlavě, dokud jsem neslyšel jen podivný šum. Skoro jsem tomu uvěřil, že by to mohl přežít. Skoro. V tomhle světě? Další oddechnutí. Blázen. Nic jiného. Blázen on, nebo já? Nebo my oba? Vážně jsem se v té sněhové bouři neztratil? "V tomhle světě?" zopakoval jsem jako robot. "Tady je tady. Gallirea. Víš kdo se tady vodí za nos? Ty sám sebe," zavrčel jsem a zavrtěl nad ním hlavou. Snažil jsem se to tak brát celé za ukončené, ale stejně... Byli jsme snad někde jinde? Ztratil jsem se v jeskyních. Jak dlouho jsem v nich byl? Možná už uběhly roky. Malej a neškodnej kňoura. V jakém světě?

Loterie 6

Prohlížel jsem si vlka, jako by přišel z jiného světa. Možná také ano, byl totiž úplně mimo. Ještě chvíli vypadal, že mu nic nedává smysl, než jako by se mu nad hlavou rozsvítila žárovka a svět byl zase v rovnováze. Nejistě jsem se posadil. Normálně bych si takové divadlo užíval, ale tohle bylo až moc... moc. Vážně jsem se ve sněhu neztratil? Bůh ví, kam jsem to doopravdy došel došel. "Samozřejmě, pan Jájsemjá. A já jsem Alastor," odfrkl jsem si. Vtípky jsme tu mohli dělat oba.
To je snad špatný vtip. Koutky úst mi zacukaly do úsměvu. Nečekal jsem, že by se vlk opravdu nechal tak snadno napálit. Vypadal spíše jako materiál na bojovníka, než na naivního troubu. Trochu jsem se zamračil - možná jsem tu byl ten trouba já. Bylo to moc dobré na to, aby to byla pravda. Rozhlédl jsem se očima kolem, ale neviděl jsem tu nic, nikoho dalšího, žádnou past, prostě jsme tu byli jen já a on. Ve vzduchu byla cítit jen hlína a zima, žádný další pach, který by se mohl schovávat v postranních uličkách. Takže byl doopravdy tak hloupý, ačkoliv nad vším vypadal překvapeně, což jsem u hlupáků tak často nevídal. Ti se do všeho hrnuli po hlavě, jako Jaimie. "Mhm... Všechny své hříchy odčiníš pouze a jen sloužením i těm nejtitěrnějším bytostem a dokud jejich sny a cíle nebudou naplněny, zůstaneš tady a napovrch už se nikdy nepodíváš," zavrněl jsem. Předpokládal jsem, že musel tady v norách strávit alespoň několik týdnů, aby mi uvěřil tak špatnou historku. Takže jeho hlavním cílem muselo být dostat se ven. Zadíval jsem se na strop. Tiše jsem doufal, že mi Smrt odpustí mé hraní s jejím jménem.

Loterie 5

Zamrkal jsem. K-k-kokta? Toho vlka jsem nikdy neviděl, neznal jsem ho, i přes šero v norách jsem si tím byl jistý. Znal jsem jen málo vlků v šedých odstínech a on jedním z nich nebyl. Krátce jsem pohlédl na svoji srst a zamračil se. Nebyla tak docela obyčejná, protkaná hnědými a béžovými odstíny - nemohl si mě přeci s někým jen tak splést. Na černém pozadí tu ty světlejší barvy zářily skoro jako slunce (doopravdy jen skoro), copak byl úplně slepý? Odfrkl jsem si. "Já jsem já," opáčil jsem uraženě. Já byl vždycky já, ta nejlepší verze svého já, ta originálnější verze dvojčat. Dvojčat... Hm, ne. Okamžitě jsem tu myšlenku zavrhl. Přimhouřil jsem oči a prohlédl si vlka pozorněji. Co se mu honilo hlavou? Vypadal jako by právě vstal z mrtvých, mohl by být kostrou a nevšiml bych si rozdílu. Jeho hlas mi navíc škubal citlivým uchem. Začínal jsem mít pocit, že ta plíseň, co jsem cítil, šla z něho.
Co jsi? Povzdechl jsem si a trochu svěsil napjatá ramena, kterými jsem se snažil působit elegantně. Byl to blázen, úplně mimo, takže mi moje princovská tvářička byla k ničemu. "Co jsi ty? Myslel jsem, že ten co si dal do hlavy jsem tady já," odtušil jsem a střihl ušima, jak jsem si vlastními slovy připomněl otlučené čelo. "Jak vidíš, samozřejmě jsem vtělení samotné Smrti, která ti přišla dát svoji zprávu," zkusil jsem to. S očekáváním jsem se posadil a čekal, jak moc velký blázen to doopravdy je. Ohrnul jsem čenich nad lebkou kolem jeho krku. Rozhodně nemohl být moc normální, žádný smysl pro hygienu. Mrknul jsem ke své vlastní zmoklé srsti. To je jen dneska.

Loterie 4

//Zrcadlové jeskyně

Venek. Byl to venek? Smrdělo to jinak. Tlapky se mi zabořily do hlíny a když jsem už posté ve tmě narazil do zdi, byla také z hlíny. Nora? Přejela mnou lehká vlna nervozity, protože co by mohlo stavět tak velké nory? Zavrtěl jsem hlavou. Tohle tady muselo stát už neuvěřitelně dlouho a ve vzduchu visel nejeden vlčí pach. Přesto jsem si nemohl pomoct a přemýšlet nad tím, kdo to tu vyhrabal jako první. Možná sám Život - ale po krátkém pohledu kolem sebe jsem uznal, že spíše Smrt. Smrdělo tu to plísní, pravděpodobně kvůli vlhku z roztávajícího sněhu. Díky tomu ti ale bylo i tepleji než v jeskyních, díky čemuž jsem po velmi dlouhé době pocítil vděčnost. Oklepal jsem ji ze sebe stejně rychle, jako přišla.
Pokračoval jsem dál, koneckonců moje cesta měla končit na jihu a ne někde ve ztracenu na konci světa. Snažil jsem se následovat hlavně světlo, protože světlo na konci tunelu vždycky znamenalo jakousi spásu, že. Ne. S další zatáčkou jsem to narval rovnou do zdi, hlavou napřed - a k mé smůle jsem tentokrát nebyl sám. S hlavou stále přilepenou na zdi jsem očima přejel z šedivého vlka na svůj pomačkaný čenich. Zavřel jsem oči, na vteřinu. Trochu jsem doufal, že byl vlk jen další přelud, nebo možná krysa hledající zbytky mozku v lebce nějakého zvířete. Ale ne, lebka se houpala vlkovi kolem krku, který se zvedal a klesal. Takže byl živý. Odlepil jsem se. "O tom nikomu neříkej," zasyčel jsem místo pozdravu a odhrnul si z nosu hlínu. Zvědavě jsem si vlka změřil. Mohl jsem se mu představit, pozdravit, ale místo toho jsem čekal, jak zareaguje na můj přešlap.

Loterie 3

//Řeka Mahtaë (sever) přes Mahtaë (jih)

Teplo, neuvěřitelně studené teplo. Totiž, venku byla taková kosa, že vám i klasická zima přišla vhod. Těžce jsem oddechoval a snažil se zklidnit adrenalin. Nebyl jsem ztracený - tedy, nebyl jsem ztracený v nekonečně bílém světě. Teď už jsem byl jen ztracený v jeskyních, které mě vedly slepými uličkami zpět do dalších slepých uliček a do zatáček, které jsem ve tmě neviděl, takže jsem na další slepou uličku narazil už celý poškrábaný, rozcuchaný a vůbec jsem vypadal jako přízrak. Uvědomoval jsem si to a nenáviděl jsem to, přesto jsem šel dál a; "Do háje!" zaskřehotal jsem, když jsem to bokem narval do ostré stěny. Pomalu jsem obcházel po jejím obvodu a tadá, slepá ulička. Zacukalo mi v oku, ale pro jednou sem svítilo světlo ze světa nade mnou. Bůh ví, kam už jsem stihl dojít.
Usadil jsem se pod jediným potůčkem světla a začal se upravovat jak jen to šlo. Vrátil jsem všechnu srst zpět na své místo a přilepený sníh jsem co nejlépe seškrábal, což nešlo tak dobře jak to zní, ale alespoň už mi nemrznul celý hrudník. Zahlédl jsem něco v zorném poli a otráveně vyštěkl: "Co je?" Povytáhl jsem obočí, neměl jsem náladu na žádné lichotky, ne, když jsem se nemohl dostat z těch jeskyň ven. Otočil jsem hlavu a k mému zděšení to nebylo nic jiného než jen kostra jakési šelmy, možná rysa, a malá krysa která se snažila vyhrabat z lebky pozůstatky života. Zvedl se mi žaludek a než byste stihli mrknout, byl jsem odtamtud fuč. Pak už to byla jen jedna velká šmouha plná rozlehlých jeskyň i malých jeskyněk, dalších slepých uliček a neviditelných zatáček, rozcestí a koster a krys a jiných hlodavců, kteří přede mnou utíkali stejně jako já utíkal před svým ztracením.

//Zelené nory

Loterie 2

//Jedlový pás přes Západní Galtavar

Po nekonečném brodění sněhem jsem konečně dorazil někam, kde se dalo alespoň nějak pohybovat. Zároveň jsem si mohl prohlédnout škody - především to byl sníh nalepený na mé hrudi, který jen tak nerozteče, pokud si brzy nenajdu úkryt a zároveň pěkně pálil kůži pod hustou srstí. Zuby mi už o sebe cinkaly, skoro jsem se začínal bát, že si je vycinkám ven. Ale dostal jsem se pryč ze severu a věřil jsem, že na jihu bude lépe. Nebo kdekoliv jinde. Nesetkal jsem se sice se Smrtí, ale nejdřív jsem se musel vypořádat se smrtí s malým s. Zatnul jsem čelist a nechal se vést řekou, kterou jsem občas zahlédl mezi nekonečným množstvím vloček padajících z nebe. Neslyšel jsem ji, nejspíš byla kompletně zamrzlá a nebo byl vítr jednoduše hlasitější. Byl to každopádně jediný bod, který měl v širokém okolí alespoň trochu jinou barvu a já se nemohl ztratit. Neustále jsem si dával pozor, abych šel jen a pouze rovně a důvěřoval jsem, že díky tomu míří moje cesta na jih.
Nakonec už jsem to nevydržel - musel jsem najít nějaký úkryt. Přidal jsem do kroku a tím jsem začínal ztrácel i pojem o tom, kde zrovna jsem. Přišlo mi, že každou minutou je bouře silnější, ale podle bušícího srdce jsem tušil, že si se mnou moje smysly jen pohrávají. Zavrčel jsem. Nemohl jsem se přeci ztratit uprostřed Gallirei. Zrovna, když jsem tu myšlenku dokončil, mě obklopila tma. Překvapeně jsem zamrkal. Jeskyni jsem neviděl - ani jsem nemohl, byla to spíš cesta do jeskyně, cesta do jeskyň, která byla dalších deset metrů vevnitř pokrytá sněhem a pokud jste neměli štěstí, neměli jste šanci na ni narazit. Oddechl jsem si. Zima mi pořád otřásala kostmi a tak jsem ani nepřemýšlel nad možnými nepřáteli, kteří by jeskyni mohli obývat. Prostě jsem šel.

//Zrcadlové jeskyně přes řeku Mahtaë (jih)

Posty:
12.1. - 5 lístků
13.1. - 1 lístek
14.1. - 1 lístek