Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Údolí morény

Prostě jsem… vypnul. Celý svět, všechny ostatní vlky. Když jsem se probudil, byl jsem někde na pomezí dvou území a v životě jsem nezažil větší bolest. Ochablé svaly, hlad i žízeň. Všechno to se mi rozhodlo dělat život těžší. Naštěstí pro mě jsem nebyl žádná padavka ― nebo to možná bylo tím, že nikde široko daleko nikdo nebyl, a tak by mi nějaké ječení bylo k ničemu. Navíc jsem měl v krku takové sucho, že jsem ani netoužil to zkusit. Zvednul jsem se až po pár nepovedených pokusech, a i tak se mi klepaly tlapky. Proklínal jsem se za tu slabost, ale zároveň mě uklidňoval fakt, že jsem si za to nemohl sám. Alespoň jsem myslel. No vážně, v jednu chvíli jsem mrknul a v tu druhou bylo o spoustu času později.
Se zbytečně hlasitým hekáním jsem se pomalými kroky rozešel vpřed. Krok za krokem, Siriusi. Krok za krokem. Nutil jsem se přemýšlet jenom nad tím, abych nespadl a úspěšně jsem ignoroval moji rychle docházející energii. Dokonce i s tím hekáním jsem velmi brzy přestal. Tohle ještě není tvůj konec. Zamračil jsem se.
Mé náladě moc nepomáhal ani fakt, že to místo mi neskutečně připomínalo ty vlky, kteří si říkali má rodina. Vlastně ne... Nejvíc to tu páchlo Rowenou. Ještě jednou jsem se rozhlédl kolem, ale nikoho jsem neviděl. Pokud tu byla, nejspíš byla na druhé straně území. Ale přesto, proč byl její pach úplně všude? Měla tu úkryt? Nebo snad... smečka? Tak to ne. Trochu jsem přidal do kroku, ačkoliv to byl složitý úkol. Úkryt nebo smečka, bylo to fuk. Rowenu jsem vidět nechtěl. Nikoho z nich.

//Hrušňový sad přes Roh hojnosti

Vlci kolem nás začali odcházet. Podezřívavě jsem je pozoroval a kolečka v hlavě mi šrotovala. Proč by všichni odcházeli s někým, koho neznají, kdyby je k nim nepoutalo to stejné, co mě poutalo k Thoranovi. Věnoval jsem mu nedůvěřivý pohled. Nemyslel jsem si, že by mohl být zdrojem té podivné magie, ale rozhodně s ní něco musel mít, protože já nic nedělal. Byl jsem obětí, jako nějaké prase na porážce. Odfrkl jsem si. Půjdeme? Málem jsem se začal ohrazovat, ale pak jsem si uvědomil, že cestování jsem mu nabídl sám. "Jistě, půjdeme zkontrolovat neidentifikované bzučení, které pocházelo odsud, někam jinam. Skvělý plán, ideální pondělí," podotkl jsem, ale nakonec jsem se zvedl a vykročil za vlkem. Na to místo mě také něco táhlo. Bylo to skoro poprvé, co něco v mém životě dávalo takový smysl a zároveň nedávalo. Já, Thoran, támhleto neznámé území, tam musíme, i kdyby nás mělo něco zabít. Geniální.
Přišel čas na otázky, které měly vyplnit trapné ticho dvou neznámých. Uvažoval jsem nad tím, že bych neodpověděl a nechal vlka se v tom topit, ale nakonec jsem uznal, že otázky na moji osobnost si nechám líbit. "Narodil jsem se tady." Pokrčil jsem rameny. Nic dalšího, skoro jsem chtěl, aby vlk očekával, že se tu vyznám jako nikdo jiný a pak se rozčílil, až nás navěky ztratím někde v poušti. To by byla první zajímavá emoce, kterou bych na něm dokázal vyčíst. Otráveně jsem se ploužil kousek za ním.

//Zrádcův remízek

Nechal jsem konverzaci šumět za námi. Neměl jsem zájem o rodinné hádky. Ty jsem dávno nechal v horách, tam se ukrývaly nejsnadněji a také se nejsnadněji ignorovali. Byl to silný vítr, nebo ostrá slova, která mi hučela v hlavě? Rozdíl v tom nebyl. Místo toho jsem se soustředil na toho podivně flekatého. Šedá k hnědé mi neseděla, modré oči na mě hleděly až příliš vypouleně, jednoduše nebylo nic, co by mě na něm mohlo zajímat. A přesto. Než bych se bavil s tím dvoubarevným květináčem, který si mě chtěl adoptovat, chtěl jsem se bavit s nějakým neznámým, nezajímavým. Thoran. Jen Thoran, nic dalšího. Byl Thoran, copak to ti nestačí? Stačí. "Thoran," ochutnal jsem jeho jméno a přikývl. Nebylo pěkné, nešlo mi přes jazyk. Lehce jsem se zamračil, když se zeptal na mě. Už jsem se nemohl představovat bratrovým jménem. Tentokrát nebyl mrtvý, ale pokud bylo pravda co se šeptalo, tak vypadal jinak. "Jsem... Sirius." Pokrčil jsem rameny.
Schválně jsem párkrát zadupal do sněhu a natočil jedno ucho blíž k zemi. "No jasné, v zimě," odkýval jsem mu to naprosto vážně. Snažil jsem se zjistit, jaký je. Naivní jako Jaimie, která by tomuhle propadla snad hned, kdybych na ni víc zatlačil? Jako Lindasa tenhle rozhodně nebyl. Řadil jsem si ho spíš k vlkům jako byl Savior nebo Jájsemjá. Ti, co přijdou a jsou ihned zapomenuti. Povzdechl jsem si. Takže nuda, ale nejdřív jsem se musel zbavit toho příšerného nutkání. "Jestli ti to ulehčí na srdíčku, můžeme to jít zkontrolovat." Protočil jsem oči vsloup. Bylo to jako starat se o nějaké vlče. Jako o Alastora.

//Lennie a Savior

Pokrčil jsem rameny. Neznal jsem jeho jméno a neměl jsem zájem popisovat mu všechny detaily mého setkání s Jájsemjá někde uprostřed nor. "Vítr mi to pošeptal." Pokrčil jsem lhostejně rameny, jako bych to myslel smrtelně vážně. Zeleně se mi zablesklo v očích, když zmínil mé sourozence. Mé sourozence. Přišlo mi to trošku ironické. Tvoji sourozenci, s tvými sourozenci, s tvou sestrou a s tvým bratrem. Nikdy s mými dalšími vlčaty. Jako by mezi námi ty vazby pořád byly, jako bychom nehráli jednu velkou hru o život, jako bych před pár měsíci neprodal Saviorovo vlče. "Proč bych s nimi měl být, nebo se o ně starat?" vyprskl jsem. "Možná ti to na stará kolena už uniká, ale já mám o tuhle rodinu asi takový zájem, jako měla Lennie o mě," zasyčel jsem nakonec a tím téměř její přítomnost přivolal. Zaskočeně jsem na ni hleděl, takže jsem se ani nestihl ubránit žádnému z jejich objetí.
Nervózně jsem se vysmýkl z jejich kožichů a zlostně na ně hleděl. Chvíli jsem mlčel, když promluvila Lennie. Že nás všechny půjdete najít? Pysky mi střelily do úsměvu, tak milého a nevinného, skoro bych sám sobě uvěřil, že jsme zase velká šťastná rodina. "Nikdy na mě už nesahej," řekl jsem ostrým hlasem, který se k tomu úsměvu vůbec nehodil.

//Lennie, Savior + Odin
Znenadání se k nám přiřítil někdo další. Okamžitě jsem se od obou rodičů vzdálil alespoň na metr a nevěřícně na vlka chvíli hleděl, než se mi na tváři rozlil spokojený výraz. Zachráněn od rodiny tímhle otravou. Svět byl malý. Už vidíte, s kým se váš syn stýká? S kým jste ho nechali? Tajně jsem doufal, že se vlk začně předvádět. "Zdravím, tati," zavrněl jsem a snažil se nedodat svým slovům ironii. Věnoval jsem důležité oko Saviorovi a spokojeně se nad sebou usmál. Ten podivín a já jsme měli komplikovanou historii. Nejdřív byl rozhodnutý si mě přivlastnit, pak jsem ho já přirovnával ke všem možným kytkám a nakonec jsem díky němu objevil svou magii. Trochu se mi nafoukly tváře. Ještě pořád jsem se nezastavil u Smrti, neustále mě od toho někdo zdržoval a momentálně to byla tahle skupinka, kvůli nim jsem sotva někomu uměl způsobit bolest hlavy. Tím toho moc nedosáhnete a já měl velké plány. "Jsem na své cestě získat vládu nad všemi, Petrklíčku." Sladce jsem na něj mrkl, ani mi nevadilo, že tu ještě pořád jsou rodiče.

//Lennie, Savior, Odin + Thoran
Další. Sešlost pěkná, ale nemusela by se cpát sem. Měl jsem ideální příležitost svojí rodině něco dokázat a jednoduše to někdo musel narušit. K mému překvapení mě to však k nově příchozímu vlkovi táhlo víc, než ke všem ostatním. Nestydatě jsem na něj hleděl a snažil se v něm najít něco, co by mohlo ukradnout moji pozornost. Nic. Ale věděl jsem, že to je on. Kdo byl on, k čemu byl nebo co dělal, to už jsem nevěděl. Jenom jsem mu musel být nablízku. Bylo to důležité, něco mi to říkalo. "Co jsi zač?" Přimhouřil jsem oči. Čekal jsem, že z něj vypadne něco zajímavějšího než jen hloupá otázka, na kterou nikdo neznal odpověď. Obrátil jsem oči vsloup, nejspíš se moje smysly spletly, ale nepřestávaly. Odněkud ke mně zavál severozápadní vítr a já se k němu otočil. Pohlédl jsem zpět na vlka. Nemohl jsem být jediný, který to vábení cítil. Nakonec jsem se však posadil a přestal na něj tak zírat. "Možná stojíš na vosím hnízdě," poradil jsem mu.

//Náhorní plošina

Co je to tu za sešlost? Napadlo mě okamžitě. Citlivé uši jsem měl v pozoru. Nepříjemné bzučení mi pulzovalo hlavou, ale nechtělo se mi odejít. Cítil jsem ve vzduchu zábavu, konečně něco, co má nějakou jiskru. Procházel jsem kolem vlků, kteří byli různě rozmístění po území. Jeden pach tu vyčníval mezi ostatními, strhával mě k sobě jako když pavouk loví kořist. Přimhouřil jsem zelené oči.
Byl tam, hnědý, no, jako vždycky. Rozhlédl jsem se kolem, ale Alastora jsem nikde neviděl. Smůla. "Saviore," zavrněl jsem a doklusal až k němu. Smečku jsem z něj necítil, ale držel se na něm pach Lennie. Skoro žádný pach, který by připomínal mě nebo Rowenu. Tak dlouho jsme se neviděli. "Slyšel jsem, že si tě málem vzala Smrt!" Snažil jsem se vypadat zase jako štěně, které zrovna málem ztratilo tatínka. Ve skutečnosti jsem lítost necítil; zklamání, možná. Prohlížel jsem si ho. Vypadal mladší, rozhodně ne jako někdo, kdo by seděl hrobníkovi na lopatě. Vyfoukl jsem mu do obličeje páru, kterou tvořila zima. "No, i Smrt občas na někoho zapomene, co?" Zavrtěl jsem nevinně ocasem. Udělal jsem pár kroků vzad a posadil se - pořád v jeho společnosti, ale kdyby se kdokoliv podíval z třetí osoby, řekl by si aha, ti nejsou spolu, sedí moc daleko a nekoukají se na sebe. My nejsme spolu.

//řeka Midiam přes Středozemní pláň

Cesta skrz otevřenou krajinu mi trvala snad několik pekelných hodin. Moje výška na cestu skrz vysokou vrstvu sněhu nebyla zrovna stavěná. Nestěžuju si. Nervózně jsem mrkl směrem k východu, kde to vypadalo, že si zima žádnou přestávku nedá. Tady jsem byl v bezpečí. Z nebe padalo pár sněhových vloček spojených s deštěm, takže jsem doufal, že tu sníh brzy zmrzne a bude se v něm dát lépe chodit. Byla to trochu utopická představa, ale i já mohl mít nějaké naděje, třebas marné.
Ačkoliv jsem si nikdy nepouštěl rodinu moc pod kožich, místu, kde jsem naposledy viděl Rowenu, jsem se vyhnul. Pokračoval jsem opačným směrem, více na jihovýchod. Ve vzpomínkách mi problikla Lindasa a na tváři se mi rozlil úsměv. Kde byl asi konec té seschlé babizně? Nějaké to její životní moudro by se mi hodilo. Bé, jsem Lindasa a jsem nejlepší! Zatvářil jsem se znechuceně. Ženské. Ale rozhodně mi byla její přítomnost milejší, než nějaký náhodný jeskynní týpek s jeho zrcadlovou teorií. Magor.

//Údolí morény

//Zelené nory přes Vyhlídku

Chvíli jsem vrávoral nad vchodem do nor, než jsem usoudil, že za mnou vlk doopravdy nejde. Odfrkl jsem si. Jeho problém. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu a oklepal ze sebe prach a pavučinky. S prvním krokem vpřed už jsem na šedivého vlka s lebkou kolem krku dávno zapomněl. Ani jsem neznal jeho jméno.
Bouře mezitím ustala a já se teď znovu brodil sněhem, ale alespoň jsem se brodil a viděl u toho. Nevadilo mi to; měl jsem tak trochu jiné problémy. Alastor žije? Nevěřil jsem tomu, věděl jsem, že tomu neuvěřím, dokud ho neuvidím na vlastní oči. Jenže kam za ním jít - pokud byla pravda to, co jsem se dozvěděl, mohl být klidně daleko mimo Gallireu. Štvalo mě, že jsem se o to vůbec tak zajímal. Nic nemělo právo mě rozhodit a připravit mě o můj milovaný klid. Jednou vám to nedaruju. Zamručel jsem.
Směřoval jsem svou cestu neurčitě na jih. Tam mě koneckonců potkávalo víc štěstí, než tady víc na severu. Jasně, sestra se tam přidružila ke smečce, jako by to bylo to nejlepší v životě a Alastora jsem zahodil jako nechutný kus odpadu. Ale alespoň tam nebyly moje kořeny, nic, co by mi připomínalo počátek tohohle všeho.

//Náhorní plošina přes Středozemní plán

CELKEM: 16 lístků

24.1. - 1 lístek

Loterie 16

Nechápal jsem to, nechápal jsem nic. Možná jsem to ani pochopit nechtěl, protože by to znamenalo, že bych se dřív nebo později musel zodpovídat ze svých činů. Prohlížel jsem si vlka přimhouřenými oči. Zmátl mě nějak? Byla tohle součást nějaké jeho velké hry? Zavrtěl jsem hlavou. Na něco takového se tvářil až moc hloupě. Ani já bych se nedokázal tvářit tak přesvědčivě. "Jestli mi lžeš, nechám Smrt aby ti zakroutila krkem," zasyčel jsem a kdyby život měl dramatický efekt, zalesklo by se mi v očích. Neochotně jsem se odtáhl. Nejspíš to byl můj čas odejít.
Vypadalo to, že odejdu sám. Znechuceně jsem poslouchal vlkovi žvásty. "Páni. Takhle se vážně chová někdo, kdo jednou ovládne svět," pokýval jsem ironicky hlavou. Jájsemjá se otočil na patě a ukázal mi záda. Úžasný. Povzdechl jsem si. Nebylo mu pomoci.
Vydal jsem se línými kroky k východu z nor. Pokud si šedivý myslel, že tu s ním zůstanu a budu ho přesvědčovat, aby netrucoval, neměl pravdu. Mohl si klidně zůstat tady jako nějaká krysa. Hlavně, že já, Sirius, jsem byl pořád stejně dokonalý. "Sbohem," zazpíval jsem sladkým hláskem a povytáhl na vlka obočí, jako bych čekal, že se za mnou vydá. Ale to jsem byl nejspíš až moc naivní. Byl těsně před rozpadnutím a nedivil bych se, kdybych brzy slyšel o jeho smrti. Ohrnul jsem nad ním naposledy nos, než jsem se odrazil od země a s trochou námahy se vyškrábal na povrch, kde mě po dlouhé době konečně osvítilo světlo dne.

//řeka Midiam přes Vyhlídku

Hlásím Siria

22.1. - 1 lístek

Loterie 15

Vynaložil jsem tolik úsilí (ani ne), abych ho dohnal, zvedl jsem se a bez protažení utíkal, jenže on tvrdil, že o mém bratrovi nic neví a mně nezbývalo nic jiného, než mu věřit. Vlastně mu ani nešlo nevěřit, ten jeho výraz a chování. Nahánělo mi to husí kůži. Zastavil se a já se zastavil s ním. Letmo jsem ve vedlejší chodbě zahlédl více světla, než tu bylo obvyklé - moje průkazka ven. Odfrkl jsem si, částečně abych zakryl udýchanost, ale kdo by si nad tímhle vlkem neodfrkával. Zavrtěl jsem hlavou a nepěkně se u toho mračil. "Ale ty jsi tady," připomněl jsem mu a pohodil hlavou, abych poukázal na... temnotu kolem nás. Ale ta temnota byla v Gallirei, ne mimo ní, to bych věděl, kdybych si jen tak vypochodoval z rodné země. "Takže ostatní tu musí být také!" Snažil jsem se si to ulehčit. On zemřel, Smrt ho sem přenesla. Pakliže ostatní přežili, nemuseli se dostat zpět. Jenže Smrt by nezasahovala do života vlků mimo Gallireu. Tomu jsem věřil.
Narovnal jsem se a zahleděl se směrem ke zdroji světla. Musel jsem se dostat ven, najít bratra, ať už to bude znamenat cokoliv. Zajít za Smrtí. Sjel jsem šedého pohledem. "Co tu budeš dělat?" Povytáhl jsem obočí. Když už jsem našel východ ven, neplánoval jsem v podzemí zůstat už ani o minutu déle. Nemohlo to být dobré na plíce a já si nemohl dovolit mít chraplák. "Jestli tu prosedíš celou zimu na zádeli, přijdeš o moc," oznámil jsem mu, jako by si to nedokázal vydedukovat sám. Jenže... měl jsem pocit, že kdyby se postavil do zimy, tak by se rozpadl na prach. Mávl jsem ocasem. Docela bych to chtěl vidět.

Loterie 14

Líně jsem se odlepil od země. Jájsemjá začínal chápat, že jeho pohádky jsou doopravdy jen pohádkou pro vlčata. Skoro jsem si ho uměl jako takového skrčka představit, uměl jsem v hlavě rozhýbat jeho pysky, jako by se měl každou chvíli rozbrečet. Zlověstně jsem se zasmál, ačkoliv v realitě vlk vypadal pouze dost zmateně. S každým jeho krokem vzad jsem postupoval kupředu a tělem mi projížděly spokojené vlny elektřiny. Pokud bylo něco, co jsem na světě měl nejradši, pak to byla cizí bezmoc a zničené sny. "Já mám smysl," řekl jsem pomalu, každé slovo jsem si užíval. Šedivý byl starší, zkušenější, nejspíš i silnější. Nemohl jsem se vynadívat nad to, jak přede mnou odstupuje, jako bych byl nějaká nemoc. "Brzy o mě uslyšíš," zesílil jsem hlas, neboť se vlk najednou otočil na patě a uháněl pryč. Ale já u toho neskončil.
Rozeběhl jsem se chodbou za ním, tentokrát už jsem byl připravený na léčky zapletených chodeb. Začínal jsem rozeznávat tmavší černou tam, kde byly zdi - a světlejší šedou tam, kam utíkal vlk. "Zavedeš mě za mým bratrem," oznámil jsem mu v běhu, když jsem se dostal do jeho blízkosti. Byl rychlejší než já, takže jsem se držel těsně za ním. Pak jsem pohledem přejel jeho tělesný stav a trochu naklonil hlavu. "Řekneš mi kam se vydat za mým bratrem," poupravil jsem svůj požadavek, který vlastně požadavkem nebyl, protože jsem počítal s tím, že to prostě udělá, i kdyby nic nevěděl. Připadalo mi trochu komické, jak jsem si tu hlásal rozkazy za běhu. Ale nezastavoval jsem se.

19.1. - 1 lístek
21.2. - 1 lístek