Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Už od Života jsem věděl, že Alastor žije, takže informace od Roweny mi moc nepomohla. "Vykašlal se na tebe, hm?" zabručel jsem. To, že by se vykašlal na mě, bych víc než pochopil. Ale co mu udělala Rowena? Na druhou stranu, kdo by si chtěl připomínat, že do téhle rodiny patří? Chvíli jsem jen prázdně přemítal, jestli se mi vyplatí jít se do toho lesíku, co Rowena zmínila, podívat, ale k žádnému závěru jsem nedošel.
Vlčice, Bouře, mezitím oznámila důvod svého přepadení. Překvapeně jsem pohlédl na Dravena, který nám vlastně vůbec nevěnoval pozornost, dost možná i doopravdy spal. Vlastně jsem možná neměl být překvapený, že je Rowena jako máma dost podobná té naší. Udělat si vlčata a pak je nechat na pospas osudu, jo, ten příběh už jsem třikrát slyšel, jednou pro každého sourozence. Ale ségře jsem to za zlé neměl. Kdybych měl vlčata já, udělal bych to samé, protože byla akorát otravná a neustále žvanila hlouposti - věděl jsem to, protože jsem taky kdysi býval vlče a ještě jsem měl několik věcí v živé paměti. Z negativních myšlenek mě konečně vytrhla vůně, jako země po dešti, a já se nenápadně přiblížil ke zdroji, kterým, k mému znechucení, byla právě ségra.
Tiše jsem se uchechtl a sledoval to dění tak trochu z povzdálí. Budu svědkem toho, jak se seperou o vlče? Jenže to se nědělo. Nemohl jsem si pomoct a vyprskl jsem smíchy. "Imbecil? Roweno, ty jsi horší jak já," ušklíbl jsem se a se sladkým úsměvem jsem pohlédl na Bouři. "A před takovou dámou se přeci nenadává."

Nakrčil jsem čenich. Fajn, měla dobrou pointu. Byl jsem chodící důkaz toho, komu jsem patřil, a ještě ke všemu jsem měl klona. Ale alespoň jsem neměl vlče. "No fuj..." zamumlal jsem a prohlížel si tu malou kouli chlupů. Určitě se to něčím muselo krmit a v mojí hlavě se mimoděk vyobrazila Rowena s vlčetem přisátým k břichu. Začal jsem uvažovat, jestli v Galliree existuje někdo, kdo by mi dokázal vymazat pamět. Rázně jsem zavrtěl hlavou a udělal znechucený krok vzad. "O nic víc tvůj než můj? Se mnou nemá nic společného," bránil jsem se, i když mi bylo jasné, že skrček vážně má alespoň trochu mojí krve. Ale ne. Nehodlal jsem na to brát ohled, protože hrozilo, že jestli Rowena někde keksne, tak mi to vlče hodí na krk. Nikdy. Nikdy, ne, v žádným případě.
Otočil jsem se směrem, kterým poukazovala Rowena, a zvědavě natočil hlavu do strany. "Máme? Takže máš rodinu?" zeptal jsem se, s kapkou naděje v hlase. Nemusela by to být rodina nebo smečka, mohl by to být třeba Alastor. Kde je má sestra, tam by měl být i můj bratr, ne? Nějak jsem neměl kapacitu na to, aby mi chyběl, ale omluvit jsem se chtěl. Ale co by z toho bylo? Alastor, kterého jsem si pamatoval, by mi pod tíhou správných slov odpustil. Jenže o takové odpuštění já jsem nestál.
Zavrtěl jsme hlavou, když se k nám přihnala další vlčice a oháněla se jménem vlčete. Hm. Sledoval jsem Rowenu a samozřejmě jsem nemohl zůstat pozadu. Přidal jsem se k jejímu boku a sladce se zazubil. "A Sirius," doplnil jsem její představení.

Říjen 5/10 | SJ | Wylan

Povytáhl jsem obočí. "No a? Měl bys přemýšlet, než něco řekneš. Je to hezčí." Líně jsem na něj mrkl.
Whoa. Byl to ten nejmenší stupeň bolesti, který existoval, tak proč to vypadalo, že se Wylan na chvíli zhroutí? Původně jsem měl v plánu to všechno předstírat, ale možná v tom divadle byla špetka opravdové zvědavosti. Polekaně jsem zalapal po dechu. Tyjo, vážně jsem skvělý herec. "Wylane, jsi v pořádku?" zeptal jsem se a s očima otevřenýma dokořán jsem mu hledal odpověď ve tváři. Doufal jsem, že vypadám překvapeně a ne jako když mě taky za chvíli trefí. Už dlouho jsem si své výrazy neprohlížel. Tak jsem prostě spoléhal na svůj přírodní šarm.
Přese všechny mé výhody v téhle situaci mě stejně úplně odkrágoval, když se zeptal, jak mi je. Mně? Překvapeně jsem zamrkal a rychle se snažil sesbírat zpátky tu svoji sladkou masku. "Cože? Já? No... samozřejmě," nervózně jsem se uchechtl. Tohle jsem myslel, když jsem zmiňoval, že jsem začínal měkknout. Stačilo jedno jak je ti a já začal přemýšlet o všem. Rowena, Alastor, máma a otec, smečky, život. Přestaň. Na chvíli jsem se zamračil. Rychle jsem ten výraz zase smazal z tváře a doufal, že to Wylan moc nepochytil. "Tady jde přeci o tebe. Podívej se na sebe. Nepotřebuješ se posadit? Možná by sis měl lehnout, blázínku," zacvrlikal jsem a poklepal tlapkou na zem před sebou.

Říjen 4/10 | SJ | Wylan

Když to ví, tak proč se ptá? Protočil jsem očima. Tohle bylo od zdejších vlků typické. Hloupé otázky a ještě hloupější obličeje. No, ne každý dokáže být úžasný, že? To bych pak nemohl být tak neobyčejný.
„Ne? A jak tedy?“ zazubil jsem se, a pro jednou byl ten pobavený úsměv opravdový. Chudák. Neměl tušení, koho právě potkal. To vlastně ani já ― od jisté chvíle jsem se choval... jinak. Měkčeji. Jenže tohle byla až moc velká zábava na to, abych poslouchal ten pocit viny, který mi v hlavě tahal za nitky. „Já tě rád zahřeju,“ usmál jsem se a znovu se mu nacpal do osobní zóny. Chce to špetku zpestřit. Tělem mi projela taková ta divná elektrická vlna, kterou jsem v životě cítil jenom jednou. Ale zrovna teď se mi vlastně náramně hodila. Zachytil jsem ji tak, jak to svedou jen potomci Smrti. Naprosto přirozeně. V zelencýh očích se mi zablýsklo a pokusil jsem se Wylanovi způsobit menší bolehlav. Přivřel jsem oči, když jsem ucítil stejnou bolest i ve své vlastní hlavě. No co. Nebyl jsem mistr v halucinacích. S tímhle se dalo počítat. Tiše jsem ho pozoroval a vyčkával, jestli je taky tak dramatický, jako já. No tak, princ Sirius tě od toho bolehlavu zachrání.

Říjen 3 / 10 | SJ | Wylan

Tiše jsem si povzdechl. Tohle bylo přesně moje štěstí. Blbec, ťulpas, magor, Rowena, další ťulpas, obluda. Mezi zmíněnými entitami měla alespoň jednu mozkovou buňku jen moje sestra. Tenhle vlk ― Wylan ― nejspíš patřil do kategorie Rowenaťulpas. Má mozek, ale neumí ho používat. Vlastně mi ho bylo skoro líto. Uchechtl jsem se a natočil hlavu do strany. „Jsi na severu, hlupáčku,“ zacvrlikal jsem a mrknul okem. A já doufám, že se tu brzo objeví Vlčíšek a dá mi k Vánocům rychlý eskort odsud.
„Sirius,“ odtušil jsem. Byl to pořád nezvyk, nepředstavovat se pod jménem Alastora. Jméno Sirius nemělo váhu. Co ten Sirius zažil? Něco málo předtím, než poznal kouzlo lží ― a ještě méně bylo momentů, kdy měl Alastora po boku. Dávat svému vlastnímu jménu nějaké vzpomínky mělo být podle mejch výpočtů kouzelné a povzbuzující, jenže to jsem nepočítal s tím, že se budu představovat nějakým poťouchlým kolemjdoucím. Možná bych měl tohohle Siriuse znova zahodit a vymyslet si někoho jiného. Mohl bych si říkat Savior, po otci. Ale z toho mi taky nebylo do zpěvu. Zavrtěl jsem nad tím hlavou, stejnak už jsem se představil, takže bylo pozdě bědovat nad rozlitým mlíkem. „Na severu jsem se narodil.“ Z hor jsme sice brzo odešli, ale stejně mi nejspíš kapka z nich zůstala v krvi.
Postavil jsem se a překonal naši vzdálenost, abych se mohl otřít o Wylanův bok. „Takže potřebuješ zahřát?“ ušklíbl jsem se. Možná by tahle společnost přeci jen mohla být zábava. Když už z něj nemůže kápnout žrádlo nebo něco takového, alespoň mě mohl na chvíli pobavit.

Říjen 2 / 10 | SJ | Wylan

Zavřel jsem oči a nechal vánek, aby mi unášel myšlenky někam do neznáma. Už jsem si představoval bůh ví co, vlastně mě to uklidňovalo, když vzduch prořízl ten hlas. Hm. Tenhle tón vždycky znamenal jen jedno. Otevřel jsem oči a lehce pootočil hlavu tím směrem, odkud ten příšerný zvuk přicházel. Byl to vlk, naprosto obyčejný, šedé oči. Magie myšlenek. Takové jsem neměl rád, hned všechnu srandu zkazili svým rýpáním se v cizích hlavách. Mohl jsem jen doufat, že tenhle ťulpas je nijak extra neovládá. Neměl jsem náladu na lekci o tom, jak bych měl přestat mávat lžema, jako by se nechumelilo.
„Zdravím,“ zapředl jsem. Na tváři se mi rozlil úsměv, i když jsem ve skutečnosti už přemýšlel nad tím, jak se ho něžně zbavím. Zrovna se mi na nic nehodil, ale to neznamenalo, že se mi nebude hodit ani v budoucnu. Co já vím. Jednoho dne budu padat do propasti a zrovna se tam zjeví tahle obluda. Třeba by mi dole moh dělat polštář a přistál bych na měkkém. „Procházíš? Moc rád ti ukážu cestu kamkoliv potřebuješ.“ No fuj. Ten sladký hlásek jsem nepoužil tak dlouho, že jsem málem hodil šavli.

Říjen 1 / 10| Safírové jezero | Wylan

Život byl dobrý. Vlastně až podezřele. Možná mi vlastně všechno to, co jsem udělal a zažil, prospělo. Jasně, několika vlkům jsem nejspíš dost zkazil den, možná i život, ale co se týkalo mě... byl jsem víc než v pohodě. Jak jsem se procházel krajinou, pobrukoval jsem si nějakou melodii a mával ocasem. Kdybych byl snílek, dokonce bych prohlásil, že jsem byl šťastný.
Tady na severu byla větší zima, než kdekoliv jinde. A vyhovovalo mi to. Od jezera šel chlad, který se mi zabodával do kostí a nutil mě se každou chvíli otřást. Jiným by nejspíš byla zima, ale mně bylo příjemně. Srst mě chránila před tím nejhorším a zbytek jsem prostě dokázal přivítat s otevřenou náručí. Zastavil jsem se, abych si odpočinul, ale nelehal si. Nechtěl jsem riskovat, že by mě ani srst nezachránila před nějakou nemocí. Rýmu jsem teda ještě neměl, no rozhodně jsem o ni nestál. Kdo by se o mě staral? Já? To jsem si rovnou mohl kopat hrobeček. A tak jsem tam jednoduše jen tak seděl a prohlížel si jezero. Sever. Připomínalo mi to dětství.

Ze všech možných scénářů, které jsem si vymyslel, byla otevřená náruč ta nejméně pravděpodobná. Jen tak jsem tam postával a přemýšlel, jestli je to nějaká past. Nejspíš jsem měl pocit, že mě dohání karma. Neustále jsem si z ostatních vlků utahoval a teď byla řada na mně. Jenže ona to nadšení nejspíš myslela vážně. Překvapeně jsem se pousmál. Tak nějak mi to uniklo.
„Roweno,“ oznámil jsem, kdyby náhodou zapoměla svoje jméno. „Abys tím nadšením nezmodrala celá.“ Jo, už jsem byl zase ve svý kůži. Měl jsem pocit, že teď by měla přijít nějaká omluva nebo alespoň vysvětlení, ale... mlčel jsem. Bylo to jednodušší, a co víc ― v mém a Roweny světě to bylo více méně přijatelné. Díky, mami. Díky, táto.
Alastor. To jméno mě zahřívalo u srdce a zároveň mě zaplavila vlna viny, kterou jsem neměl rád. Věděla Rowena, co jsem udělal? Hledal jsem jí to ve tváři, ale když mluvila o Alastorovi, vůbec se nijak nešklebila. Takže buď neměla o ničem tušení anebo byla stejně cvoklá jako já. Znovu jsem byl překvapenej tím, že jsem vlastně nevěděl, co je pravděpodobnější. Nic jsem o ní nevěděl. Jenom to, že mě nezakousla hned, jak mě viděla. A tak jsem konečně udělal krok vpřed, i když jsem málem zakop, když jsem si uvědomil, co řekla. Strýc?!
„Tohle ti nepatří, že ne?“ zeptal jsem se s očividným zděšením ve tváři. Toho malého jsem si znovu prohlédl a zavětřil. Ne. Ne. To jsem naprosto odmítal a se vší svojí bytostí jsem se snažil nehodit šavli. Je to malý, smrdí to a pořád si to na něco stěžuje. A má to Rowena? Netušil jsem, jestli ji respektovat nebo ji zbavit utrpení.
Trochu nejistě jsem do vlčete strčil tlapkou. Maličko. Úplně jsem nechtěl, abych to rozbil, když to byla Rowenina hračka a já se s ní sotva znovu setkal. Radši jsem si to všechno přebral jako výzvu. Měl jsem pocit, že do tak pěti minut zkolabuju z toho množství informací, co jsem za poslední minutu vstřebal. „Jo, Pinďo. Já jsem ten lepší strejda. Zábavnější, hezčí, geniálnější, milejší, lepší, hezčí... To už jsem říkal, což?“ zazubil jsem se. „Vypadá trochu jako jezevec. Toho bych si dal,“ povzdechl jsem si a hodil na Rowenu smutné oči. Teda, ne, že bych jí sežral syna. Ale kdyby si ze srsti vytáhla mrtvýho jezevce, bylo by to fakt úžasný. V jednu chvíli prostě věříte na zázraky, když už máte dostatečný hlad.

//Roh hojnosti

I když jsem Nicose považoval tak trochu za zrádce, pořád jsem ho potřeboval. Měl jsem neskutečný hlad a tak nějak jsem si už nemohl dovolit bláhově doufat, že potkám nějakého dalšího blázna, který mi skočí na každou lež a ochotně pro mě něco uloví. Možná bych mohla začít kulhat, hrát na slepého? Zvýšila by se šance, že mě někdo bude litovat. Ale taky by se zvýšila šance, že mě někdo hryzne do krku. Jenže ty lovit neumíš. Připoměl jsem si. Mohl bych to zkusit, ale copak jsem byl zvyklý ze sebe dělat šaška? Tak to ani nápad. Zas tak hrozné to ještě nebylo. Budu slepý a kulhat.
Asi mě dostihla karma, protože v ten moment, co jsem si začal zkoušet svou novou habaďůru, jsem uviděl posla Smrti. A to nemyslím nějakou příšeru, i když bych vsadil všechno, že jsem ji tak určitě někdy nazval. Občas byli pekelníci blíž, než bylo příjemno. A přímo tam, pár desítek metrů ode mě, stála moje sestra. „Roweno?“ zamumlal jsem, i když mě nemohla slyšet. Měl jsem podezření, že jsem si musel, a dost pravděpodobně i chtěl, to jméno zopakovat. Střípek minulosti, jen tak, uprostřed pláně. Ještě by mohli začít pršet zajíci a už bych si byl jistý, že jsem totálně zcvoknul.
Vypadala jinak, než když jsem ji viděl naposledy. Nejdřív mě zaujala ta modrá. Chvíli jsem si myslel, že vidím jenom přízrak, nějakou halucinaci z hladu. Na hlavě měla naraženou jakousi věc a já si mimoděk vzpoměl na Saviora a jeho náušnici. Tohle muselo být něco podobného. Zamrkal jsem a zavrtěl hlavou tak moc, až mi to muselo natřást mozek, ale pořád tam stála, ještě s nějakým vlčetem. Kdybych zavětřil a zachytil jejich pachy, asi už by mi kompletně kleplo, ale naštěstí jsem měl hlavu plnou jiných starostí. Ale co mě dojalo nejvíc ― a už z toho samotného pocitu jsem měl trochu nutkání hodit šavli ― bylo to, že byla větší. Kolik času uplynulo? Měl jsem nutkání odtamtud zmizet jak nejrychleji to jde.
Jenže jak jsem se otáčel abych se dostal co nejdál, zakručelo mi v břiše. Vážně jsem potřeboval někde doplnit zásoby. Ještě to chvíli přežiju. Zamračil jsem se. Ovšem teď, když už jsem ji viděl, jsem nedokázal zabránit milionům otázek, které se mi honily hlavou. A tak jsem se prostě kousnul a překonal tu vzdálenost. Tak blízko a stejně tak daleko.
„Ségra,“ vydechl jsem. Hlas jsem měl podivně přiškrcený, ale alespoň to ze mě nevyšlo jako otázka. Ségra. Čau. Naprosto normální rodinná sešlost. Rozhodně by se nedal sepsat román o tom, co se mělo udělat líp, když jsme byli ještě vlčata. Zůstal jsem stát v úctyhodné vzdálenosti a snažil se nedat najevo nervozitu. Nedokázal jsem ji odhadnout. Zakousne mě? Přivítá mě s otevřenou náručí? Bude na mě ječet? Všechno, v tomto pořadí? „Pinďo,“ zamumlal jsem ještě a stočil pohled k vlčeti. Uhnul jsem pohledem, abych se na Rowenu nemusel dívat? Možná. A rozhodně jsem nehodlal kopat do toho, proč. Měl jsem těch důvodů celý seznam a ten skrček byl mnohem větší zdroj pobavení.

//Hrušňový sad

Tiše jsem si pobrukoval. Nebyl jsem žádný lovec, vlastně mi něco takového vůbec nešlo, ale větřit jsem dokázal jako každý vlk. A tady se nám nabízela spousta možností. Na první pohled tedy nikde nic nebylo, ale samozřejmě jsem neočekával, že by lovná zvěř stála jen tak na dohled. Tedy… byla to jen jedna z možností. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Inu, něco jsem nám našel, takže je řada na mém lovci.
Za mými zády se však neozývalo nic než hrobové ticho. Nadzdvihl jsem obočí a nespokojeně máchl ocasem. Nejdřív se Nicosovi nezavře pusa a najednou mi na nic neodpoví? Přitom se mi zrovna začal docela zamlouvat. „Slyšels? Umíš lovit?“ Otočil jsem se za sebe, abych se ujistil, že mě tentokrát nepřeslechne, nebude ignorovat nebo co tam vlastně prováděl, jenže… Nicos už tam nebyl. Huh? Natočil jsem hlavu do strany a nejspíš vypadal jako pěkný blázen. Zaplnil mě jistý pocit provinilosti, když první co mě napadlo bylo, že teď už se tedy doopravdy nenajím. Co když se mu něco stalo? Někdo ho nenápadně unesl nebo tak. Pokrčil jsem rameny. Co už. A pokračoval jsem dál v cestě. Beztak se jen odplížil. Možná si celou dobu na hloupého jen hrál a vlastně byl o krok přede mnou. Jen počkej. Zamračil jsem se a nadával si za každou tu sympatii, kterou jsem si dovolil cítit. Očividně nic takového neexistovalo.

//Středozemní pláň

Odfrkl jsem si a snažil se to zaonačit do smíchu. Posmíval se mi? Tenhle blázen? Zakroutil jsem očima a zatvářil se tak trochu jako kakabus. Přidal jsem do kroku, abych se na něj nemusel dívat. „Já jsem skvělý lovec, děkuji pěkně.“ To byla lež, a už když jsem to říkal jsem si uvědomoval, že se mi to šíleně vymstí, až půjde do tuhého. Až zjistí, že jsem vlastně v životě nic nelovil a kde bych zvíře měl zakousnout vím jen teoreticky.
Zahleděl jsem se do země a chvíli uvažoval, jak bych mohl proud svých lží nějak zkrotit, získat nad situací kontrolu, ale všechno mi tak nějak protékalo mezi tlapkami. Jejda. Zatím na to raději nemyslet. Vzhlédl jsem zpět k Nicosovi a trochu se ušklíbl. „Spolu to zvládneme?“ Zopakoval jsem a posměšně se uchechtl. „Jednou o ten svůj optimismus zakopneš,“ varoval jsem ho. Možná i před mojí vlastní maličkostí.
Pokrčil jsem rameny a nakonec trochu přikývl. Co já vím, kde se zdržují srny? Jednoduše jsem si to zamířil prvním směrem, který mě napadl, a snažil se vypadat sebevědomě. I když to moc nešlo. Slyšet své vlastní jméno z úst jiného vlka bylo podivné. Nakrčil jsem nad tím čenich. „Jen se moc nerozplývej,“ zamumlal jsem. Není o co stát. Povzdechl jsem si a zavrtěl nad tím hlavou. Nasadil jsem si na tvář veselý úsměv a srovnal s Nicosem krok. „Takže… Ty lovit umíš, jo?“ Ujišťoval jsem se. Protože jestli z něj vypadne, že je to vlastně ťulpas, tak jsou oba v háji.

//Roh hojnosti

Spokojeně jsem přikývl. V hlavě už jsem to viděl - hodiny ho tady nechám bloudit, aby našel nějakou srnku, donutím ho ji ulovit a pak ho přesvědčím, že si zasloužím větší porci. Neporazitelný plán.
Trochu jsem se zarazil a rozhlédl se kolem. Kam by asi moje imaginární srna mohla běžet? Málem jsem v záchvatu paniky ukázal přes řeku než jsem se zarazil a místo toho ukázal někam na sever. „Běžela tam. Jsem si tím naprosto jistý.“ Mrkl jsem a tiše doufal, že mě moje zaváhání neprozradí. No co? Ten vlk mě tak rozrušil, že už jsem zapomněl, kam mi jídlo uteklo. Tomu se dalo věřit, až na to, že tenhle ťulpas mi vlastně nijak moc nevadil.
Pobaveně jsem sledoval, jak se vlk rozhlíží. Už jsem zapomněl, jaké to je, když vám ostatní skočí na nějaký kec. Skoro mi ho bylo líto, jak se snažil. Ale jen skoro. Pokrčil jsem rameny, možná jsem si z něho utahoval, ale s tím parožím jsem to myslel smrtelně vážně. „No co? Je to dobrý plán. Jenom prostě nemáš představivost,“ namítl jsem a následoval ho. Měl jsem neodbytné nutkání mu dokázat, že můj plán je neporazitelný. Kdy se moje vlastní hra otočila proti mně? „Nemůže to selhat. Paroží plus šutr rovná se srna. Vidíš v tom snad nějaký háček? Nevidíš. Tak vidíš,“ ušklíbl jsem se a pokračoval trochu napřed. Tady jsem velel já. To bylo přece jasné.
Nicos. Natočil jsem hlavu zamyšleně do strany. Bývaly doby, kdy jsem se představoval pod jménem svého dvojčete. Jenže teď jsem nevěděl, kde je Alastorovi konec. Píchlo mě z toho u srdce a ten neznámý pocit viny mě tak překvapil, že jsem chudáka Nicose nechal chvíli topit v tichu. Vzpamatoval jsem se zavrtěním hlavy. „Sirius,“ odvětil jsem. Mé jméno mi na jazyku hořklo. Představoval jsem si, že takhle nějak to pocítí i Nicos, až zjistí, jak jsem ho tahal za nos. O důvod víc, aby to nezjistil. Zamračil jsem se. Nelíbilo se mi, jak jsem si najednou uvědomoval následky svých činů.

Ano, to je nemilé. Už jsem se mu chystal vmést, co s tím jako hodlá dělat, ale nakonec se podle mých očekávání vlk v podstatě nabídl sám. Spokojeně jsem se ušklíb a nenuceně pokrčil rameny. „No, pokud na tom trváš…“ Uchechtl jsem se a trochu se odmlčel, přemýšlel jsem nad tím, co bych si dal. Měl jsem takový hlad, že bych snědl všechno, ale takovéhle nabídky na pomoc se jednoduše neodmítají. „Srnu. Tučnou, vyspělou srnu,“ odtušil jsem a byl připravený hájit své lovecké schopnosti. Ano, dokážu ulovit srnu. Ano, jsem rozený lovec. Co na tom, že ve skutečnosti jsem uměl ulovit sotva toho mizerného zajdu? Navíc vlk zmínil i svůj hlad a já se rozhodně nehodlal dělit o nějaký malý ubohý kus flákoty. Pořádnou srnu. Tak.
Špička parohů se mi málem zabodla do oka a já se rychle uhnul. „Hele, pomalu s tím.“ Zavrtěl jsem hlavou, ale vlk si u mě přeci jen vysloužil trochu pozornosti a s jistým zaujetím jsem si to paroží prohlédl. A následně jsem si prohlédl i jeho, snažil jsem se představit si, jestli bez nich vypadá menší. Co já vím… Zamračil jsem se. Chtěl jsem se najíst, ne debatovat. „Stopro. Jsou děsně úžasný. Myslíš, že na ně dokážeš přilákat nějakou kořist?“ Trochu se mi rozzářily oči. „Víš co, schováš se za šutrem nebo stromem, koukat bude jenom to paroží a pak přijde nějaká srnka přímo pod tvůj čumák, kvůli páření nebo co.“ Pokrčil jsem rameny.

Neznámý si očividně pro odpověď nemusel chodit daleko. Trochu polekaně jsem ustoupil a natočil hlavu do strany. „Cože? Ne, já jen…“ Nechal jsem svůj hlas vytratit a pozoroval, jak vlk dýchá. Co to má být? Teď, když už vlk stál blíž, jsem si nemohl nevšimnout toho paroží kolem jeho krku. Ustoupil jsem ještě o krok, aby ho náhodou nenapadlo se trochu rychleji pohnout a vypíchnout mi tou ozdobičkou oko.
„Vlastně… ano, vyrušuješ mě,“ odtušil jsem a trochu nakrčil nos nad tou očividnou lží. Vždyť jsem to byl já kdo na vlka začal volat. Ale uprostřed lži už jsem se zastavit nemohl. „Já tu lovil, a ty jsi mi odehnal moji kořist. Takže mi teď nějakou dlužíš. Jestli teda nejsi jelen v převleku,“ zazubil jsem se a drcnul tlapkou do té jeho parády. Z toho pohybu se mi zamotala hlava, až jsem musel zavřít oči, abych se tu nezačal válet po zemi. To bylo to poslední, co jsem potřeboval. Jen jsem se chtěl najíst, napít, zbavit se tohohle… téhle přítěže a žít si dál vlastním životem.

//Zrádcův remízek přes Roh hojnosti

No, dobře. Možná, že jsem měl ještě chvíli ležet. Nebo alespoň dalších pár let, protože po chvíli jsem začal vidět dvojmo, občas i trojmo. Ale i tak. Jeden krok, druhý, třetí. Moje rodina a já se přeci nikdy jen tak nevzdává. Moje rodina a já? Unikl mi přiškrcený povzdech. Nevěděl jsem, kde jim je konec a trochu jsem se nenáviděl za to, že mě to na ty dvě vteřiny vůbec zajímalo. Já k mé rodině už nepatřil. Ten Rowenin pach se mi dostal na mozek. Ale Alastor… Ne. Zavrtěl jsem hlavou, čímž jsem se vyvedl z rovnováhy a zabořil to do trávy. Schoval jsem si hlavu mezi tlapky a hezky si zaječel, z frustrace a tak. Bolela mě z toho hlava, ale srdci bylo líp.
Pokračoval jsem v cestě. Kam? To jsem nevěděl. Možná jsem podvědomě doopravdy hledal svou rodinu, ale to bych si nikdy nepřiznal. Začínáš být slaboch. Ohrnul jsem nad sebou čenich. Přesně v tu chvíli jsem přes něj zahlédl obrys vlka, teda dvou vlků, jen jsem si nebyl jistý, jestli to je to moje vidění dvojmo nebo jsou doopravdy dva. Přimhouřil jsem oči a uznal, že to bylo jen to vidění dvojmo. Vlk byl jen jeden.
„Hej!“ Zaječel jsem, a bylo to tak náhlé a skřípavé, že jsem udělal kyselý obličej jak nad bolestí, tak nad tím zvukem. Alespoň to bylo dostatečně nahlas. Konečně jsem se zastavil a snažil se udržet svoje klepající tlapky v klidu. Prosím, nebuď pako. Od kdy jsem se dal na modlení? Dokázal jsem leccos vytřískat i z buranů. Ale… neměl jsem na to dost síly.