Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S povytaženým obočím jsem sledoval Rowenu. Vnucovala se, nebo to doopravdy myslela? Vypadalo to, že jsem nebyl jediný z rodiny, kdo dokázal vlkům slovy zamotat hlavu.
Málem jsem se zadusil, když zmínil Alastora. "On tu byl?" vypadlo ze mě, než jsem to stihl zastavit. Sklopil jsem uši a odvrátil hlavu. Takhle omylem dát najevo, co cítím, už se mi dlouho nestalo. Zmínka o Saviorovi mě sice zaujala jen trochu, bylo překvapivé cokoliv o otcovi slyšet, ale potřeboval jsem něčím zamluvit to zakopnutí. "Savior taky? Myslel jsem, že otec práskl bačkorami, když není schopnej najít a zastavit se za vlastními vlčaty," kysele jsem se ušklíbl.
Pokrčil jsem rameny a chystal se odvětit něco o tom, že mě nic netrápí, jenže slova se ujala sestra. Nejdřív jsem moc nechápal, co to Rowena blábolí, ale pak mi došlo, že si prachprostě vymýšlí. A já měl co dělat, abych nevyprskl smíchy. Rychle jsem od Arcanuse odvrátil hlavu a snažil se to všechno udržet v sobě, ale když ségra začala vyprávět o tom, jak nemá srdce samotnou matku s vlčaty vyhodit na mráz, už jsem to nevydržel. Začal jsem se smát, až mi vytryskly slzy. Rychle jsem si je tlapkou otřel. "Pardon, pardon," odkašlal jsem si, abych uklidnil zbytky svého smíchu. "Totiž, bylo to strašné, samozřejmě. Já jen, že jsi to měl vidět. Hnala ji odtamtud jako nějakou starou bábu! Ale to si moje sestřička nezasloužila," zavrtěl jsem hlavou a hlavou se otřel o Rowenin krk. Jó, moje milovaná sestřička, krutě vyhozená ze svého vlastního lesa. Jak tragické.

Listopad 7/10 | SJ | Wylan

Smečkomilovníci. Chápal ale nechápal jsem to, a jen jsem nad tím pokrčil rameny.
Uchechtl jsem se. "Zlato, nechci ti způsobit další bolehlav, ale právě jsi mě vlastně nazval hlupákem," povytáhl jsem obočí a sledoval, co to s ním udělá.
"Protože jsem tam patřil," odvětil jsem a spokojeně houpl ocasem. Nejen, že jsem mluvil pravdu. Ta pravda mi dokonce pomáhala v tom, co jsem dělal. No koho by to nepotěšilo? "A nevyhodili mě. Ne, že si to budeš myslet," ušklíbl jsem se. Neviděl jsem mu do hlavy, ale tušil jsem, že mě bere jako někoho, kdo se minimálně snaží být hodný. Ale taky jsem věděl, že vypadám přesně jako ten typ, kterého odněkud vyhodí. "Odešel jsem sám. Strčila mě tam Lennie, teda, moje matka. Měla o kolečko navíc, víš, takže se jí tam líbilo," mrkl jsem na něj, jako by se nechumelilo a nadávat na vlastní mámu bylo v pohodě.
Pokrčil jsem rameny. Fakt, že jsem na světě nikoho neměl, možná kromě Roweny, mě netížil. Dokud jsem si na to nedovolil moc myslet. I proto jsem byl rád, že se mi Wylana dařilo popichovat. Bylo to vítané odvedení pozornosti od všeho ostatního, co mě tížilo na ramenou. Jo, i já jsem měl problémy. Šílené, já vím. "Tak budeme přátelé my dva," navrhl jsem, i když jsem tomu sám nevěřil. Netušil jsem, co mít kamaráda obnáší. Nikdy jsem žádného neměl, ale z toho, co jsem vypozoroval, mi bylo jasné, že je to jen zbytečná přítěž. Jak jsem se mohl zajímat o někoho jiného, když jsem sotva zvládal chápat vlastní hlavu?
Spokojeně jsem se ušklíbl. "V tom se pleteš, Wylane," odtušil jsem a naklonil se k němu blíž. "Mně by se to moc líbilo," pošetpal jsem mu do ucha a s potutleným úsměvem se zase odtáhl, i když to moc nezměnilo — pořád jsme na sebe byli nalepení... vším ostatním.

Listopad 6/10 | SJ | Wylan

Přikývl jsem, i když jsem ani na moment nepochyboval, že tuhle dohodu brzy poruším. Doopravdy mi nevadilo, že mě Wylan bacil. Nevěřil jsem, že by mi dokázal ublížit tak, aby to doopravdy bolelo. Nevyplácelo se vlky podceňovat, no... stačil mi jeden pohled na něj a prostě jsem to věděl.
"Já," potvrdil jsem. Neměl jsem v úmyslu ho doprovázet jako nějaká mamina, ale hodilo se mi získat víc jeho důvěry. Na moment mě zamrzelo, že ji pak zradím, ale nedělal jsem si z toho velkou hlavu. Už jsem to za život udělal mockrát. Zavrtěl jsem hlavou. "Úkryt nemám, ale to neznamená, že si nějaký nemůžeme najít," zazubil jsem se. To by se hodilo, kdyby Wylan našel nějaký teplý úkryt a já se k němu vecpal. Možná z něj nakonec vážně něco kápne. "A když nenajdeme, ve dvou nám stejně bude teplo," odtušil jsem a ještě víc se na něj přitiskl, abych svá slova potvrdil.
Napůl ucha jsem ho poslouchal, i když mě proslov o smečkách ani v nejmenším nezajímal. "Do Mechové smečky nechoď. Hemží se to tam hloupými vlky," odvětil jsem a žďuchnul ho čenichem mezi oči. Tentokrát to nebylo pro mé vlastní potěšení. Jednoduše jsem chtěl poukázat na jeho mozek. "Hm. Měl bys mě najít, až se rozhodneš. Mohl bych tě doprovázet," špitl jsem a zahleděl se mu do šedých očí. Snažil jsem se působit romanticky, ale za svými slovy jsem si stál i bez toho. Mohl bych se na něj přilepit, získat díky němu členství a pak si jednoduše hřát zadek v cizím doupěti a žrát cizí jídlo. A občas dělat, že něco dělám. To jsem uměl dobře.
Tiše jsem se uchechtl, když se přede mnou Wylan schoval a vykukovaly mu jenom uši. Nehodlal jsem to však vzdát. Možná mi dokonce vyhovovalo, že se se mnou tak pral. Jaimie byla moc jednoduchá — tenhle vlček mě nutil nad vším dvakrát přemýšlet. "Nemám moc přátel," odpověděl jsem po pravdě a pokrčil rameny. Ani jsem nečekal, že by se po tomhle všem Wylan stal mým přítelem. Ušklíbl jsem se a znovu ho zatahal za ucho. "No tak, podívej se na mně. Co je?" natočil jsem nevinně hlavu do strany.

Listopad 5/10 | SJ | Wylan

Sklopil jsem uši dozadu a v očekávání zadržel dech, ale tím jedním žďuchnutím to skončilo. No, stejně. Začínal jsem se mu dostávat pod srst, alespoň na tolik, aby udělal něco takového, když ještě před chvílí byl celý žhavý, aby odsud zdrhnul. "Nemyslel?" poptáhl jsem a vzhlédl k němu, jen tak, pro třešničku na dortu.
"Neomlouvej se, Wylane," zabručel jsem a protočil očima, ale rychle jsem se zase vzpamatoval. Jasně, klidně se omlouvej. Vlastně mi to docela hraje do karet. "Totiž, já... zasloužil jsem si to," pokrčil jsem rameny a trochu se nahrbil. Není to už moc? Ne, bylo to tak akorát. Srdcervoucí, důvěryhodné, na míru ušité naivnímu Wylanovi.
Sledoval jsem, jak ze sebe dokázal udělat takovou malou kouli. Já jsem byl taky docela skladný, ale taky jsem byl o dost menší, než on. Překvapeně jsem se uchechtl a zavrtěl hlavou. "Přesunout se stihneš. A když ne, tak tu budu já," mrkl jsem na něj a lehl si natěsno vedle něho, načež jsem si odložil hlavu na tu jeho. Bylo to lehce nepohodlné, ale Wylan byl vážně dost skladný, takže jsem nemusel ani moc natahovat krk. Jestli si myslel, že s čumáčkováním je konec, tak to se mýlil.
Ah, budeme mluvit o mně! Spokojeně jsem se zazubil. "Smečky nejsou pro mě," pokrčil jsem rameny, i když... možná to nebyla pravda. Nemohl jsem to doopravdy posoudit. Z Ragarské smečky mě odvedla Lennie a z Mechové smečky jsem sice odešel sám, ale nikdy jsem tam ani nevstoupil s tím, že bych tam chtěl zůstat. Navíc, v obou smečkách jsem byl ještě jako vlče. Nevěděl jsem o světě nic. Kdo ví, možná by se mi teď smečka víc hodila než ne. Už jsem nebyl prcek, kterýmu každý naservíroval všechno, co mu na očích viděl. "Raději trávím čas s vlkama, co mi za to opravdu stojí," pokrčil jsem rameny a nestydatě přejel čumákem Wylanovu tvář. Rychle jsem se zase odtáhl, protože za tu chvíli, co jsem ho znal, jsem začal očekávat, že po tomhle se samovznítí nebo tak něco.

Listopad 4/10 | SJ | Wylan

Dostal jsem ho přesně tam, kde jsem ho chtěl mít. Užíval jsem si, jak si mě prohlíží. Na chvíli mi bylo jedno, jestli nějaké čumáčkování bude nebo nebude. Měl jsem všechnu jeho pozornost, a to mi stačilo.
Zasmál jsem se Wylanově volbě slova. Ouško? Zavrtěl jsem nad ním hlavou, když jsem najednou dostal po čuni. Od Wylana. Nebolelo to, ale rozhodně mi to strhlo úsměv z tváře. Překvapeně jsem na něj chvíli zíral a teprve po chvíli mi došlo, že bych na to měl nějak reagovat. Jak by reagoval Sirius, kterého jsem pro Wylana připravil? Byl milý, sladký, vlezlý (i když to jsem byl i normálně)... v těch pár sekundách, to jsem měl na reakci, mě napadl jen brek. Kdy jsem naposledy brečel? Pochyboval jsem, že jsem někdy něco takového udělal. Na slzy jsem navíc neměl ani pomyšlení, tak jsem alespoň začal popotahovat. To mi šlo, vzhledem k tomu, že Wylan měl pravdu — byla zima. Nasadil jsem k tomu smutný obličej a zadíval se na zem. "Promiň," zašeptal jsem.
Další překvapení přišlo, když Wylan udělal krok vpřed. Zalapal jsem po dechu, když byl najednou tak blízko, že už jsem se nemohl dívat nahoru, aniž bych si vyvrátil pár obratlů. Pootočil jsem hlavu, abych mu alespoň mohl koukat na tlapky, čímž jsem se chtě nechtě otřel o jeho srst. Za tohle si můžeš sám. Ušklíbl jsem se, protože v téhle pozici stejně nemohl vidět, že mé slzy nejsou opravdové. "Souhlasím," vydechl jsem a pokrčil rameny. "Musím mít důvod, abych nechtěl být sám?" Tohle vlastně byla pravda. I když mě často vlci spíš otravovali než že by mě jejich společnost těšila, bez nich by byla v životě neskutečná nuda.
Odtáhl jsem se a doufal, že pak Wylana donutím se ke mně zase přiblížit. "Tak pojďme," rozkázal jsem a švihnul ocasem — který, jak jsem doufal, dal Wylanovi taky přes čuňu. Já se teda rozhodně mlátit nebudu. Uchechtl jsem se a vydal se dál od jezera. Nechtěl jsem ze severu odcházet, ale pro vlkovo dobro jsem nám alespoň našel nějaký šutr, za kterým bychom byli chráněni před větrem.

Listopad 3/10 | SJ | Wylan

Můj plán mi vyšel. Neuhnul jsem ani o krok, když jsem Wylana donutil se ke mně přiblížit — naopak jsem udělal ještě jeden krok vpřed, dokud mi nebylo nepříjemné tak moc zaklánět krk, abych na něj viděl. Ale stejně jsem byl tak blízko, že jsem viděl každý detail jeho srsti, a čenich jsem měl plný jeho pachu. Bylo to jiné, než s Jaimie. Tohle bylo zakázané. Nenormální, jak by někteří uznali. Ale já ten názor rozhodně nezastával.
To víš, že je to zimou. Ušklíbl jsem se. Rozhodl jsem se trochu zariskovat a znovu jsem Wylanovi přitížil lehkým bolehlavem. Zaryl jsem drápy do země, abych sebou nepraštil, a taky abych zase neudělal nějaký kyselý obličej, protože ten bolehlav jsem cítil taky. Prokletá magie. V nejbližší době jsem musel na návštěvu ke kmotřičce. "Jsi si jistý?"
Pro sebe jsem si zakroutil očima, ale na Wylana jsem se nepřestával usmívat. Tak trochu bezmyšlenkovitě jsem povyskočil, abych vyrovnal naši výšku, a zachytil mezi přední zuby jeho ucho. Chtěl jsem, aby ho to štíplo, ale nezakousl jsem se, takže mi po hebké srsti tesáky jen sjely a zaklaply se. Uculil jsem se na něj. Byla to zábava, sledovat, jakou reakci z něho některé věci dostanou. Konečně se to někam začínalo posouvat. "Já tě rád poznám," mrkl jsem na něj.

Listopad 2/10 | SJ | Wylan

Taky jsem se na něj usmál, vlastně to byl i vcelku opravdový úsměv. Protože měl pravdu — bylo to hezké. A přesně proto bylo tak jednoduché tomu věřit.
Uchechtl jsem se a všechny kroky, které Wylan udělal dozadu, jsem já udělal k němu. A ještě jeden na víc, a ještě jeden. Snažil jsem se ho navést ke kraji jezera, aby už mi nemohl pořád utíkat. Rozhodně jsem se za ním nehodlal honit, takže buď se chytne, nebo bude plavat. A pak si může celý promrzlý cestovat na jih. Já na to taky nejsem zvyklý, musel jsem si přiznat. Ale na rozdíl od Wylana mi tohle... čumáčkování nevadilo. Já se chtěl čumáčkovat, jinak bych se tak strašně nesnažil. "Už jsem ti říkal, že s bolestí hlavy bys němel cestovat," povzdechl jsem si a smutně se zahleděl na zem, jako by mi bylo líto, že si vlk nepamatuje, co jsem mu před chvílí žvanil za bláboly. Ve skutečnosti mi to bylo šumák. "Notak, nebuď blázínek," zakřenil jsem se nad tím příšerným slovem, "zůstaň tu se mnou. Alespoň než bude zase svítit slunce," navrhl jsem. To byl dobrý kompromis ne? Ty jsem nedělal často, ale vypadalo to, že Wylan na nic jiného neuslyší.

Roweně se očividně moje šaškování kolem nelíbilo. Upřímně jsem nechápal proč. Na rozdíl od ní a Alastora jsem měl alespoň trochu smyslu pro humor. I když je pravda, že u bratra už jsem něco takového posuzovat nemohl. Neviděl jsem ho už přes rok. Za tu dobu se mohl změnit. Nelíbila se mi představa, že by se Alastor mohl změnit na někoho, jako jsem já. Kdysi jsem ho měl rád takového... naivního a hodného. Měl jsem ho rád, a stejně jsem ho tam nechal. Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou.
Znovu jsem se zazubil a už už jsem se chystal vrátit se na vlnu otravnosti a smíchu, když ségra zase začala zpívat. To víš, že jo. Zakroutil jsem očima, jenže postupně mě tahle bojácnost začala opouštět. Natočil jsem hlavu do strany. Najednou se mi ani tolik mluvit nechtělo, vlastně vůbec. Pokrčil jsem rameny a jednoduše čekal po jejím boku na svého údajného strýce, který se po chvíli vynořil mezi stromy. Poznal mě, což mě zarazilo. Ne, že bych až tak moc nevěřil, že máme nějakého dalšího člena rodiny. Spíš mě překvapil fakt, že si mě nepopletl s Alastorem. Byl si mým jménem jistý, bez špetky zaváhání. Něco takového uměla jenom Rowena. Možná se Alastor vážně změnil. Byl naživu, ale jak moc? Jak ho ta šedá vlčice poznamenala? Pro mě za mě mu mohla chybět tlapa nebo ocas.
"Jo, to jsem já," odpověděl jsem stejně zaraženě, jako jsem se cítil. Rowena hned měla jasno v tom, co tu dělá, ale já jsem po své odpovědi trochu tápal. Sotva jsem si Arcanuse pamatoval, a to, jak se mu daří, mě v nejmenším nezajímalo. No a vyprávět mu, jak slepě následuju sestry každý krok, jsem rozhodně nehodlal. "No, máte vážně hezkej les. Rowena říkala, že sem jde, tak jsem byl jakože, jo, tak to jdu taky, poznávat krásy cizího kraje, a tak," sladce jsem se usmál. Trocha lichotek nikdy nikomu neuškodila.

Listopad 1/10 | SJ | Wylan

To se mu úplně nedařilo, ale rozhodně jsem mu to nehodlal říkat. Vnitřně jsem prosil Smrt o slitování, ale zároveň jsem si to vlastně škodolibě užíval. Wylan byl naivní, citlivý, dost možná bez vůle k žití. Byl to ideální experiment pro mě. Mohl jsem udělat tolik chyb, kolik jsem chtěl, a vsadil bych ocas na to, že by mi to všechno odpustil. Jen použít ta správná slova. Tak třeba: "Neotravuješ, Wylane. Nikdy si nemysli, že někomu překážíš. Jsem rád, že jsi tady," pousmál jsem se. Bingo.
Nepotřebuje chránit, to sotva. Vždyť ho odvane první zimní vánek. Ne, že bych na tom se svou výškou byl o moc líp, ale alespoň jsem se netvářil, že mi právě umřela máma. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a raděj se chytl něčeho jiného. "Bolí tě hlava? Ale to bys rozhodně neměl cestovat," upozornil jsem ho a ušklíbl se, načež jsem se nacpal zpátky do jeho osobního prostoru a nestydatě se mu otřel čenichem o krk. To čumíš, co? Vzpoměl jsem si na Jaimie a co tyhle náhodné doteky dělávaly s ní. Kdo ví, kde jí byl konec. Mě její život teda moc netížil. Naučil jsem se, jak jednoduché vlčice jsou, a zmizel. Jsi jednoduchej, Wylane? Zamyslel jsem se a pozoroval jeho reakci, napůl připravený uskočit kdyby se ukázalo, že ten trouba umí používat zuby.

//Středozemní pláň

Smál jsem se, až mě z toho bolelo břicho. Byla to vlastně hezká změna. "Skřehotáž. Jako vrána!" vyplázl jsem na ni jazyk, jenže pak mi začala vyhrožovat, že mi vypadaj zuby. "Fůj! To neumíš." Nařknul jsem ji, ale stejně jsem se radši nafouk a chvíli nic neříkal. A zatínal jsem čelist, abych si ty zuby udržel. Viděli jste někdy hezkýho vlka bez zubů? Ne. Já taky ne. Já bych byl sice první, ale víte co, riskovat se nevyplatilo. "Od kmotřičky, jo? Co to vlastně mělo být s tím... kultem?"
Naštěstí mi ten rádoby strach nevydržel dlouho a brzo jsem zase byl připraven Rowenu připravit o rozum. "Takže jsi jako opak tchoře?" ušklíbl jsem se. "No, proti gustu..." pokrčil jsem rameny a pohlédl na ni zrovna v tu nejhorší chvíli. Zaječel jsem, pravděpodobně na celej les, a k tomu se samým překvapením málem sesypal na zem. Zíral jsem na ní s otevřenou tlamou a vykulenýma očima, až by se jeden bál, že mi vypadnou z hlavy. "To už nikdy nedělej," řekl jsem pomalu, aby rozuměla každému slovu. Rozhodně jsem nehodlal se s ní potulovat, jestli se chystala brát na sebe podobu naší matky. O tomhle se mi bude zdát. Zaúpěl jsem. A vzpamatovávat se budu další tejden. "Je vidět, že se ti daří," prohodil jsem, a nemohl jsem zabránit tomu jedovatému podtónu. Jo, někomu se dařilo. A pak jsem tu byl já. Bratr? Minus. Magie? Minus. Vlastnosti? Minus. Ten pěknej obličej se sice šiknul, ale občas byl dost k ničemu. A ještě pořád jsem nežral.
Rowena nás zatáhla rovnou na území smečky. Bylo to podivné, po několika letech stát na cizím území. Ragarská smečka, Mechová smečka. Když už nic, alespoň tam vždycky bylo jídlo, teplo a někdo dost naivní k tomu, aby s ním byla švanda. Alastor, Jaimie. "My měli tetu?" uchechtl jsem se. Respekt pro mrtvé jsem lehce postrádal. Jediný mrtvý, kterého jsem respektoval, byla Smrt. A to jsem ani nevěděl, jestli je fakt mrtvá. "Tetoooooo!" zařval jsem taky, jen abych ségru trochu vyprovokoval, ale přes čuňu jsem taky dostat nechtěl, takže jsem alespoň nehulákal na celej les.

Zabručel jsem nad tou ignorací, které se mi od vlčice dostávalo. A co, že byla stará? To byl přesně ten důvod, proč mě to tak uráželo. Kdo jinej by ji chtěl, než já? Kromě všech ostatních. Natočil jsem hlavu do strany. No dobře, možná vlastně byla vcelku pěkná, vrásky hezky schované v srsti, určitě měla zkušenosti (které jsem postrádal). A vůbec o mě neměla zájem. Jo, to znělo jako moje štěstí.
S povzdechem jsem nechal vlčici za sebou a následoval svou sestru. Už jen ten fakt, že jsem byl s ní, zněl šíleně. Až teď, když nás nerušilo ani vlče, ani ta hezká stařena, jsem si uvědomil absurditu situace. Shledal jsem se se sestrou, která by mi měla urvat hlavu a vystavit si ji na hlavě místo té své korunky. Ale místo toho mě uvítala s otevřenou náručí a teď mě hnala bůh ví kam. Jo, to zní jako Rowena. Ušlíbl jsem se. Pro jednou mi nevadilo, že mě někdo sekýruje.
"Tvůj zpěv? No jasně, páč tak skřehotáž, že to nikdo nechce poslouchat, a tak ti radši plněj, co ti viděj na očích," zasmál jsem se, i když jsem si z ní jen utahoval. Měla hezký hlas, to se nedalo popřít. Povytáhl jsem obočí nad její divnou otázkou, ale stejně jsem zavětřil. A cítil jsem to znovu. Ta specifická vůně země hned po tom, co přestalo pršet. Vzduch po bouřce. Déšť. Měl jsem chuť se v té vůni utopit, ale odhadoval jsem, že Rowena nestála o to, abych se na ni nalepil. "Páni, kde ses vyválela? Voníš, eh, smrdíš, jako když pršelo," odvětil jsem. Tuhle úchylku na bouřky a déšť beztak zdědil po Lennie.
Zvědavě jsem se jí držel v patách. Nebyl jsem přeborník na naše rodinné vztahy, a už vůbec jsem si nepamatoval někoho, koho jsem viděl možná jednou, když jsem ještě neuměl Ř a nerozeznal samce od samice. "My máme strýce?" podivil jsem se. No fajn. Hurá za strýcem Aťjsikdojsi.

//Asgaarský hvozd

Zasloužila? Taky jsem si chtěl zasloužit takové věci. Ale ne, proti mně se všechno božstvo spiklo. I Bouře se mě radši rozhodla ignorovat. Pche. Jak mohla? To ona byla stará a divně ohnutá, já byl mladík, trochu podvyživený, ale pořád dokonalý. "No co?" Pokrčil jsem rameny a postupně se taky začal smát. Bylo mi dobře. Doopravdy dobře od doby, co jsem nechal tu šedivou potvoru, aby mi zakousla bratra. Možná na tom rodinném poutu fakt něco bylo. Vždycky jsem to byl jen já, Rowena a Alastor proti celému světu. Nehodlal jsem se tu však rozplývat nad sourozenci.
Překvapeně jsem zamrkal, když tu Rowena začala skládat básně. "Jestli ti na tohle skočí, tak já jsem Vlčíšek," zamumlal jsem jejím směrem zatímco jsem pozoroval Bouři a její reakci. Ségra však na nic nečekala a už mě hnala někam jinam. Hnala, mě? Nakrčil jsem čenich a nespokojeně zabručel. "Hele, já nejsem žádný hej počkej," upozornil jsem ji, no každopádně jsem se zvedl a chystal se jít stejným směrem, jako ona. Samozřejmě to bylo proto, že jsem neměl kam jinam jít - vůbec jsem se vlastně celý život netoulal všude možně a neměl jsem v tom praxi. Pohlédl jsem zpět na vlčici a ušklíbl se. "Kdyby sis to rozmyslela, budu k mání, zlato." Zamrkal jsem.

Zatím. Docela to bolelo, hlavně proto, že to byla pravda. Dokud se mi hodila, mohla to být má nejoblíbenější sestřička na světě, ale kdyby šlo do tuhého, chránil bych si nejspíš jen vlastní kožich. Zadumaně jsem hleděl do země, když najednou z ní vyšel ten komentář o Bouřiných očích. Prosim? Laškovat s ostatními byla většinou přeci moje práce. Ale když už stihla Rowena mít i prcky, nejspíš jsem se nemohl divit. Bůh ví, na kolika frontách to vlastně táhne. Navíc měla pointu. Bouře vážně měla pěkné oči, ale na můj vkus byla dost stará. No, proti gustu...
Začínal jsem chápat, proč jsem to nebyl já, koho by založit si kult napadlo jako první. Já bych vlčata klidně Smrti obětoval a rozhodně bych si nenaverboval chůvu. Ale když jsem poslouchal Rowenu, bylo mi jasný, že by takhle kult, smečka, skupina nebo co to vlastně bylo, nemohl nikdy přežít. Alespoň nějaké mozkové buňky jsem ještě měl. "Pěkná chůva," doplnil jsem. Sice už jsem zmiňoval, že na mě byla moc stará, ale stejně jsem si nemohl pomoct.

Provinile jsem se zahleděl někam na horizont a raději chvíli dělal, že vůbec neexistuju. "Ale já ne," nevydržel jsem to nakonec. Nevykašlal jsem se na ni, ne tak úplně. Prostě jsem se od ní jednoho dne odpojil a našel jsem ji až teď. A co, že jsem rodinu pomlouval všude, kde se dalo? Stejnak já a Rowena jsme byli ta její lepší část. Alespoň dokud jsem potřeboval její přízeň. Pořád jsem měl před očima vidinu toho kance v jejím úkrytu. "Ani si nemyslím, že seš blázen." Pokrčil jem rameny a trochu uraženě se na ni zamračil. Chlapi jsou hrozní? Všichni teda ne! Já jsem dokonalý. Prohlédl jsem si tlapky a seškrábl z jedné trochu bahna. No, alespoň většinou jsem byl dokonalý.
Tak nakonec se vážně dočkám boje o vlčata. Přepadla mě další vlna smíchu, když Bouře prohlásila, že si ty vlčata od Roweny vezme. Nedokázal jsem si představit, že by si někdo dobrovolně vzal na krk vlčata. V množném čísle. To jedno bych možná ještě zvládl neutopit, když to zvládla ségra. S pobaveným úsměvem jsem na ty dvě koukal. Vyjednávalo se o vlastnictví vlčat. No to mě omejte.
Rowena vedla jakýsi monolog o Smrti a najednou do toho zatáhla mě. "Cože?" zamumlal jsem a zmateně se na ségru podíval. Kult, v remízku, oddanost Smrti. Nojo, jasně. Uculil jsem se. Zavrtěl jsem hlavou a raději pohlédl zpět na Bouři a pořádně se narovnal. "Nojo, jo, následovníci Smrti a to všechno," zopakoval jsem, jako by to byl můj nápad. Teda, kmotřencem Smrti jsem byl už od narození, ale o tom, co dělala Rowena, jsem neměl tucha. Očividně si stavěla armádu, a já se jí rozhodně nechystal stát v cestě. "Vlčata nedáme. Nebo dáme?" Podíval jsem se zpět na sestru, docela dobře zmaten.

Říjen 6/10 | SJ | Wylan

Jen jsem na něj zíral a nakonec dramaticky protočil očima, jakože, aby to viděl. Protože tohle bylo nad všechny pozemské síly ― a hlavně nad moje. Prohlížel jsem si ho a snažil se rychle odhadnout, jakou cestou se vydat. Někteří vlci měli ve zvyku omlouvat se za úplné zbytečnosti a já měl chuť jim za to utrhnout hlavu, ale někdy se to dalo vcelku slušně využít. A zrovna s Wylanem jsem si to začínal docela užívat. „Neomlouvej se,“ zapředl jsem, trochu uspěchaně a ustaraně zároveň. „Vždyť se nic nestalo. Hlavně, že jsi v poho,“ zazubil jsem se, ale do smíchu jsem měl daleko. Jen klid. Ještě chvíli můžu sledovat, jestli z něho něco nekápne, a pak ho vykopu někam dál. Krutě, jestli se bude dál omlouvat.
Pokrčil jsem rameny a zahleděl se na hladinu jezera. Částečně pro dramatický efekt, ale částečně jsem taky nevěřil svým očím. Občas toho prozradily víc, než jsem chtěl. „Takovou pozornost si nezasloužím,“ mrkl jsem na něj a doufal, že to bude stačit, aby mi dal pokoj. Byl jsem v pořádku, a rozhodně jsem neplánoval svěřovat se tomuhle ťulpasovi, i když... když jsem ho tak pozoroval, bylo mi jasné, že i kdyby mu Smrt svěřila tajemství k ovládnutí světa, vůbec by nevěděl, co s tím dělat.
„Pryč? Tak brzo?“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si to stihl rozmyslet. Ale vlastně to docela sedělo do scénáře, a tak za každý jeho krok zpátky jsem já udělal krok vpřed. Trochu jsem se uchechtl a zavrtěl hlavou. „Wylane, už jsem ti přece říkal, že tě zahřeju. Není zdravé pořád cestovat, ve špatnou chvíli tě chytne křeč do tlapek a co pak? Já tam nebudu, abych tě ochránil,“ pronesl jsem a nevinně natočil hlavu do strany. Pravda byla taková, že bych ho neochránil, ani kdybych tam byl. Ne, že bych nechtěl (i když jsem vlastně nechtěl), ale moje taktika byla uteč a doufej i když šlo jen o můj kožich. To jsem mu každopádně vyprávět nehodlal.