Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nechápal jsem, co byl Wylanův problém. Podle toho, co jsem viděl, se s tím vlkem - Rolandem - bavil úplně normálně. Ale teď jako by mu přeskočilo a zase začal koktat. Zakroutil jsem očima a přemítal, proč jsem sem vůbec chodil. Protože chudák nemá kapku sebezáchovy? Sám pro sebe jsem se uchechtl. Navíc, když mohla Rowena lézt k ostatním vlkům do pelechu, tak jsem mohl taky. Sourozenecká rivalita občas nabrala překvapivých mezí.
Pokýval jsem hlavou a zatvářil se starostlivě, jak by takový kamarád měl. "Díky, že ses o něj postaral. Tady Wylan občas trpí na ztrátu paměti," zazubil jsem se. Roland ještě prohodil něco o smečce a já chtě nechtě nakrčil čenich. To tak. Už jsem v jedné smečce omylem skončil. Ještě by mi chybělo migrovat mezi dvěma. Ha. Tenhle příběh je povědomej. Připomínalo mi to migrování mezi vlastními rodiči, třeba.
Se spokojeným výrazem jsem sledoval, jak vlk odchází. Přesně takhle by to mělo vypadat. Přijdu, něco řeknu a podle toho se všichni budou řídit. Spokojeně jsem máchl ocasem a otočil se k chudákovi Wylanovi. "Ještě jsi nezmrz?" nadhodil jsem a potutleně se ušklíbl. "Nepotřebuješ zase zahřát?" mrkl jsem na něj, načež jsem překonal tu vzdálenost, kterou mezi námi vlček vytvořil. Jako by si nepamatoval, že na mě něco takového neplatilo. Sledoval bych ho tímhle způsobem klidně přes celou Gallireu, kdyby se mi chtělo. Což se mi, překvapivě, zrovna teď fakt chtělo. "Víš, předpokládal jsem, že budeš víc loajálnější ke svému nejlepšímu příteli. Ale asi jsem se v tobě zmýlil," zamumlal jsem a smutně se zadíval na svoje packy. Sklopil jsem uši k hlavě a trochu popotáhl. Jsem génius.

//Ohnivé jezero

V životě jsem neviděl víc depresivní místo. Všechno tu bylo tak nějak došeda a hned jsem měl chuť dát otočku a jít zpátky ke smečce, ale přinutil jsem se jít pořád rovně. Tak byla větší šance, že nakonec někoho potkám. A opravdu, něčí pach jsem tu cítil. K mému překvapení jsem jeden z nich dokonce matně znal. Wylan! Ušklíbl jsem se. Tohle byl přesně ten typ vlka, kterého jsem hledal. Někoho, kdo by se nechal otravovat, jako by se nechumelilo. Ale tentokrát měl ten ňouma společnost. Trochu mě překvapovalo, že byl s někým schopný vést plnohodnotnou konverzaci po tom, co se mnou tak koktal. No, nic. Stejně jsem se mu to chystal překazit.
Začal jsem vrtět ocasem a přihopsal až k nim. "Broučku!" vyhrkl jsem a hnedka se tiskl k Wylanovi. Moje. Zamračil jsem se na toho druhého. Tedy, Wylan mi nijak nepatřil, ale já jsem ho určitě znal první a náleželo mi právo si s ním dělat, co jsem chtěl. "Copak jsi už na mě zapoměl, že se zahazuješ s jinými?" nadhodil jsem a povýšeně se narovnal, i když jsem neměl šanci převýšit ani jednoho. Na druhou stranu, když na vás zírala malá chlupatá příšera, samo o sobě to bylo dost nepříjemné. "Já jsem Sirius, ten lepší... ten lepší," představil jsem se neznámému. "A oba jsme na odchodu," oznámil jsem s významným pohledem na Wylana. Kápni božskou a neodmlouvej.

//Asgaarský hvozd přes Středozemní pláň

Ve hvozdu jsem se moc dlouho neohřál. Ale k mému vlastnímu překvapení jsem se tam plánoval vrátit. Nejspíš tomu napomáhala i ta neskutečná zima. Měl jsem srst stavěnou na sever, ale stejně. Nedokázal jsem si představit nemít kam složit hlavu. Představa teplého úkrytu se mi líbila mnohem víc. I když tam bude i Rowena. Zavrtěl jsem hlavou. Někde na kraji mysli jsem o ní měl starost. Vždyť omdlela. Na druhou stranu jsem celý život věnoval plánům na to, jak sourozencům znepříjemnit život. Bylo těžké zbavit se starých návyků. Ještě těžší to bylo, když jsem se o to ani moc nesnažil.
Neměl jsem žádný plán. Prostě jsem šel pořád rovně, potuloval se ve vlastní hlavě. Ne, že bych nějak usilovně přemýšlel. Naopak. Tyhle tiché momenty se vždycky nějakým způsobem zvrhly v uvažování o rodině, životě. A to jsem rozhodně nepotřeboval. Tak trochu mi vždycky chyběla léta, kdy jsem byl ještě vlče a nic mě nezajímalo. Byl jsem pánem světa. To jsem i teď, ušklíbl jsem se. Jen jsem nad vším moc uvažoval. Takže ve finále jsem plán měl. Najít někoho, koho bych mohl obtěžovat.

//Uhelný hvozd

// 5. Napiš do postu aspoň 3 hlášky z vánočních filmů

Zmateně jsem to všechno pozoroval. Nějak jsem nedokázal určit, kde se stala chyba. Ale předpokládal jsem, že chudáci Crowley a Sinéad si asi neměli brát Zurri. Má někdo za kamaráda takovýho ptáka? Zavrtěl jsem hlavou. Vždyť jsem to věděl od začátku, že si měli vybrat mě. Nedokázal jsem se zbavit zákeřného potěšení.
S neskrývaným překvapením jsem sledoval, jak se lov zvrhl v přehlídku magických schopností. Ne, že by mě obtěžovalo, že za mě ostatní dělají práci, ale rozhodně jsem se mezi nimi necítil dobře. Také jsem chtěl něco umět. A co jsem uměl? Vyvolat lehkou bolest hlavy, nevolnost. Nejspíš by se mi smála i ta naše večeře. "Co takhle nechat je, ať si to udělaj sami?" tiše jsem zabručel a nestydatě žďuchl do své bezvědomé sestry. "A komu tím prospějete, co?!" Zakroutil jsem očima.
Až podezřele dlouho jsem uvažoval, že ji tam prostě nechám ležet a s trochou štěstí ji někdo ušlape. Jenže to by mi Arcanus asi moc nepoděkoval, a vůbec. Někdo mě určitě viděl a nejspíš by to celé svedl na mě. To tak. Čapl jsem Rowenu za šíji a odtáhl ji dál od toho chaosu. Proč musíš bejt tak těžká? Zavrčel jsem. Sotva jsem byl větší než ona a musel jsem ji tahat přes pole, louky, lesy. Rovnou bych měl dostat povýšení.
Sedl jsem si vedle ní a vyflusl chuchvalec jejích chlupů. Zrovna v tu chvíli si to k nám nakráčel Crowley a já si už už formoval dramatický příběh o tom, jak jsem hrdinně zachránil svou vlastní sestru. Jenže to největší, nejkrásnější zlatíčko na planetě do ní prostě jen koplo. V tu chvíli jsem myslel, že mu samou láskou začnu olizovat tlapky. "Jsem v pohodě," sladce jsem se zazubil, ale jakmile byl Crowley z dohledu, nechal jsem toho. "Trochu zbytečná otázka, když jsi vševědoucí, ne?" ušklíbl jsem se na Zurri, která se tak nevinně starala o bezpečí Roweny. Nemohl jsem se dočkat, až jí nějaká situace sundá růžové brýle.
Lov se nám začal rozcházet. Pokrčil jsem rameny a rozhodl se to taky zabalit. Dřív, než se moje sestra stihne probudit a pocítí ten kopanec od Crowleyho. Vyhledal jsem pohledem Arcanuse a přiblížil se k němu. Alespoň jsem doufal, že mi řádné omluvení se nahrabe plusové body, které se mi budou hodit, až se mi nebude chtít nic dělat. "Strýčku, bylo to skvělý," pousmál jsem se a zavrtěl ocasem. Už aby byl konec. "Ale... já teď na chvíli půjdu. Třeba vyzkouším nový znalosti a něco přinesu." Silně jsem o tom pochyboval, ale což. Něco jsem si vymyslet musel. Bez pořádného plánu jsem se vydal pryč, ale ne předtím, než jsem šlápl Roweně na ocas. A utrhl si pořádný kousanec masa. No co? Měl jsem hlad.

//Ohnivé jezero přes Středozemní pláň

Oddechl jsem si. Nadbíhání nemohlo být tak složité, ne? "Rozumím," přikývl jsem a zazubil se na svoji sestru, která mě zabíjela pohledem za mé poznámky. No co už. Stejně jsme neměli čas na to si to vyříkat hezky po sourozenecku.
Pokusil jsem se poslechnout všechno, co nám Arcanus poradil. Nejspíš to bylo tím, že jsem sotva do té smečky vlezl, a nechtěl jsem z ní hned zase vyletět, ale pro tentokrát jsem nic nesabotoval. Možná jsem se na svou pozici trochu loudal, ale tam mě všechna lenost přešla.
Stádo muflonů bylo děsivé. Hlavně ty rohy. Ale i kopyta, před kterými nás Arcanus varoval.
Pohlédl jsem na Zurri ve stejnou chvíli, co se ona dívala na mě. Skvělé. Když už nic, alespoň jsem byl s někým sehraný. Co na tom, že to bylo nezkušené štěně? Vyběhl jsem, a vlastně to nebylo tak špatné. Koneckonců lov byl vlčí instinkt. Nikdy jsem to nedělal a běhání mě nanejvýš obtěžovalo, ale teď jsem cítil jenom adrenalin. Hučelo mi v uších, neslyšel jsem ani vlastní dech, když se stádo rozuteklo a samice muflona mě zbystřila. Nešla proti mně, takže rohů jsem se nakonec bát nemusel, ale ty kopyta byly vážně problém. Uskakoval jsem, kdykoliv po mě zadníma vykopla. Do obličeje ne! Dokázal jsem ji nahnat tak dva metry směrem k Roweně a Arcanusovi, což jsem bral jako nadvlčí výkon a cítil jsem se naprosto neporazitelný. A pak mi ten moment slávy moje milovaná sestřička zkazila.
Z nebe se snesl blesk přímo na zvíře. Zabrzdil jsem včas, abych se samice nedotkl, ale stejně. Tělem mi projel šok. Srdce se mi rozbušilo rychleji, než by mělo, a srst jsem měl najednou jako mráček. Vlastně jsem musel vypadat docela roztomile, ale rozhodně jsem se tak necítil. "ROWENO!" zaječel jsem, protože kdo jiný by tohle uměl? Lennie. Ta už nejspíš byla pod drnem, takže zbývala jedině její dcerunka, která stála kouse ode mě. Hodil jsem po ní naštvaným pohledem a zůstal stát kousek od omráčené muflonice, zatímco druhá skupinka měla co dělat mládětem. To já ne. Já jsem si trucovitě sedl na zadek a čekal, až přijde a zakousne naši kořist někdo jiný, zatímco za mými zády prchalo stádo muflonů všemi směry. Nehodlal jsem riskovat, že do mě znovu udeří, kdybych se do samice zakous. Sotva jsem přežil!

Rychle jsem ten jazyk zase zastrčil a jen se na Rowenu zle zašklebil. Čarodějnice.
Nedokázal jsem zabránit tichému uchechtnutí, když se Crowley začal posmívat sestře za její připomínku. Musel jsem uznat, že jako učitelku jsem si jí dovedl představit jen jedním způsobem ─ jako hrbatou, uslintanou, starou bábu co ječí na všechna vlčata a mlátí je tím svým ocasem nebo prvním klackem co najde. "Nehoda? To myslíš jako ta co se stala tobě?" přidal jsem se k tomu popichování a zároveň si raději zalezl do strýčkovi blízkosti. Aby mě kdyžtak mohl ochránit, kdyby se Rowena rozhodla, že mi ten jazyk ukousne.
Nelíbila se mi ani jedna nabídka. Asi bych dokázal nadbíhat, ale ta představa, že mi muflon uteče? Příšerná. Jenže skolit to zvíře nepřícházelo v úvahu. Vážně jsem nehodlal skončit s tím parožím zabodnutým v žaludku. Oklepal jsem se. "Nadbíhám!" vyhrkl jsem, než někdo zkusil navrhnout něco jiného. Jestli zvládne nadbíhat ta malá Zurri, tak jsem to musel zvládnout i já. S neskrývaným oddechem jsem se zvedl a následoval Arcanuse. Zašklebil jsem se. Už to slovo, následoval, mi bylo proti srsti. Ale hlad jsem měl a pořád tu byl ten teplý úkryt. Prostě jsem to jen musel vydržet, alespoň do jara.

Uchechtl jsem se. Čekal jsem, že mi dá zapravdu, ale to prohlášení o dvou samečkách a samičkách mě stejně překvapilo. "Koukám, že bych se mohl od tebe učit," ušklíbl jsem se a úkosem pohlédl na Crowleyho, ale ten už nám raději nevěnoval pozornost. No, škoda. Pokrčil jsem rameny a raději už ho nechal být.
Věděl jsem, jak vypadají mufloni. Možná právě proto mi začalo poplašeně bít srdíčko. Vážně po mně někdo očekával, že budu lovit zrovna tohle? S těma rohama, kterýma by si to ze mě mohlo udělat špíz? Ani výhled toho, že jen budu někoho jistit, se mi moc nelíbil. Jasně, ten někdo ze sebe udělá předkrm a já budu hlavní chod. To tak. Ale nedalo se nic dělat. Prostě jenom budu předstírat, že něco dělám. A nechám muflona, aby si dal jenom ten předkrm.
Už už jsem se nadechoval, připravený se vecpat ke Crowleymu a Sinéad, abych si taky trochu obnovil zásoby... přátel, když v tom se k nám přihnal někdo další. Podle vlkova zvolání jsem pochopil, že se jedná o jakousi Zurri. A samozřejmě, že mi sebrala místo. Zatvářil jsem se jako kakabus a pohlédl na svoji sestru, načež jsem na ni vyplázl jazyk. Ale pak jsem se hned znova tvářil jako miláček. "Budu jistit ten tvůj ocásek," zazubil jsem se.

"Pche!" vyprskl jsem na Rowenu. To tak. Úplně jsem si ji dokázal představit, jak se cpe k náhodným vlkům domů. Třeba zrovna sem.
"Samozřejmě, že to jde," mrkl jsem na Crowleyho. Kdyby tu nebylo tolik dalších, udělal bych i krok blíž, ale takhle jsem jen jako nevinňátko natočil hlavu do strany. "Chtěl bys to zkusit?" ušklíbl jsem se. Roweně jsem věnoval překvapený výraz a zavrtěl hlavou. Přisunul jsem se k ní trochu blíž, aby to chudák strejda Arcanus už nemusel poslouchat. Takový monstrum jsem zase nebyl. "Je mi jedno, co má kdo mezi nohama. Hlavně, že se pobavím." Pokrčil jsem rameny. "Hádám, že tobě je to taky fuk?" Alespoň jsem tak usuzoval z toho setkání s Bouří. Co to mělo být za výstup s těma krásnýma očima?
Bohužel nám strýc všem překazil zábavu, když se ukázalo, že jsme rodina. Nespokojeně jsem nafoukl tváře. Vždyť nás pojil jenom otec, ne? A Crowley docela stál za hřích. "No, kdyby sis to rozmyslel..." zapředl jsem a tiše se uchechtl.
Arcanus navrhl lov. Ucítil jsem tik v oku. Nečekal jsem, že se tahle moje neschopnost ukáže tak brzy, ale koneckonců jsme strýčka varovali, takže s tím musel počítat. Pokrčil jsem rameny a rozhodl se, že se budu držet vzadu a povzbuzovat je. A sebe.
To vytí mi zvedlo všechny chlupy na těle. Pořádně jsem neuznával žádnou smečkovou hierarchii, ale musel jsem uznat, že na tomhle bylo něco kouzelného a hodně, hodně silného. Chvíli jsem je jen tak pozoroval. Měl jsem pocit, že jsem za svůj život snad nikdy nevyl ─ alespoň ne takhle nahlas, s dalšími vlky, za nějakým vyšším účelem. Měl jsem v plánu mlčet a jednoduše je nechat, aby smečku svolali sami. Vždyť jsem se sotva přidal, tak co bych se snažil? Jenže ve mně zvítězil nějaký vyšší pud, nebo tak něco. Nemohl jsem zůstat jen tak stát a koukat. Přidal jsem se k nim. Zašklebil jsem se, když se můj hlas nehezky podobal Sinéad, a raději jsem to svedl na fakt, že už jsem vážně až moc dlouho tohle nedělal.

Ani jsem si těch dvou nevšiml, dokud je Arcanus nepozdravil. Překvapeně jsem se otočil. Další členové smečky? Napadlo mě. A byla to pravda ─ smrděli tím lesem víc než dost. A jak se ukázalo, asi jsme patřili do stejné rodiny. Chudáci. Na první pohled jsem s nima neměl žádný problém. Ten šedivý, Crowley, měl vážně zajímavý doplněk. Hned mě svrběly packy, jak jsem měl nutkání mu to sundat a podívat se, co za hnusný (nebo šíleně hezký) obličej schovává. Vlčice zase měla zajímavé odznaky. "Sirius, to lepší dvojče," doplnil jsem za Arcanuse. Teď, když jsem si byl jistý, že Alastor je opravdu naživu a dokonce patřil i sem, jsem si takové komentáře zase mohl dovolit. Promiň, bráško.
Na rozdíl ode mne ale Rowena očividně problém měla. Krátce jsem pohlédl jejím směrem, nijak mě její hláška o Crowleym nezdvořákovi nezajímala, ale když pak dotyčný příběh doplnil, musel jsem se zase začít smát. Skoro jsem brečel. "Kdes byla celou tu dobu? Já bojoval o přežití a ty se cpeš ostatním do pelecha," zazubil jsem se a přesunul pohled na Crowleyho, "kdybych to věděl, tak bych se přidal." Pokrčil jsem rameny a koutkem oka mrkl na Arcanuse. To ta stará generace pochopit určitě nemohla, ne? Beztak si myslel, že se bavíme o opravdovém pelechu nebo tak něco.
"Taky vás rád poznávám," sladce jsem se usmál. Vlastně mi bylo úplně jedno, že někoho poznávám, ale byli to dva vlci, kteří na můj úkor budou lovit a to všecho. Hodilo se udělat z nich spojence. Naoko nadšeně jsem zavrtěl ocasem. "Oslavu bych si nechal líbit."

Neměl jsem žádnou otázku. Možná jsem měl jen mylnou představu, že o životě ve smečkách vím všechno, ale pro mě to byl prostě fakt. Ségřina otázka o magiích mi přišla trochu podivná, ale koneckonců jsem věděl o existenci těch, co magii nesnáší nebo co. Bylo to nepřirozené. Smrt nám přece dala magii z nějakého důvodu.
Arcanus nám řekl o jakési dohodě s Borůvkovou smečkou, která mě v nejmenším nezajímala. Rowena se na druhou stranu nabídla, že půjde taky. Já jen pokrčil rameny. "Já o tu poctu klidně přijdu," odtušil jsem. Asi to nebyla nejlepší taktika, jak šplhat po hierarchickém žebříčku, ale mně bohatě stačilo udržet se na místě Kappy.
Teprve představa úkrytu mě přesvědčila, že tohle bylo stoprocentně skvělé rozhodnutí. Samozřejmě i jako tulák jsem občas měl kde spát, v nějaké jeskyni nebo tak. Ale důležité bylo to slovo občas. Nemluvě o tom, že mě na každém rohu mohla překvapit nějaká silnější šelma. Úkryt v Ragaru jsem si nepamatoval, ale na teplou skrýš Mechové smečky jsem vzpomínal skoro sentimentálně. Připojil jsem se k Arcanusovi a neklidně přešlapoval na místě. "Tak kudy to bude, strejdo?" zazubil jsem se. Asgaarská smečka. To byla třetí. Do třetice všeho dobrého, ne? Snad už jsem se dokázal přizpůsobit tak, abych nemusel nic dělat a zároveň si své místo udržel. Vidíš to, Lennie? To koukáš, co?

Možná ten incident s šedivou vlčicí poznamenal mé dvojče víc, než jsem myslel. Považoval našeho otce za mrtvého, i když ho Arcanus viděl na vlastní oči. Možná dobře, že jsem ho nepotkal. Ještě by mu přeplo a vyškrábal by mi oči. Ne, že by k tomu neměl důvod, ale... pokud to šlo oddálit, nebránil jsem se. Pohlédl jsem na ségru a přemýšlel, jestli ví, co jsem proved. Odsoudila by mě vůbec? Hm. Všichni jsme měli pochybnou představu o tom, co je správné.
Překvapeně jsem natočil hlavu do strany. Vážně to bylo tak jednoduché? Právě jsem se přidal do smečky. Nemohl jsem si pomoct a cítil jsem se trochu, jako bych měl na zádech balvan. Ale pak jsem si připoměl, že mi nikdo nemůže nic nařizovat nebo mi dokonce diktovat život. Výhoz z tohohle lesa byl nejhorší možný scénář a mně ani v nejmenším ta představa neděsila. Pokrčil jsem rameny a zazubil se. "Díky, strejdo." Sledoval jsem Rowenu a její reakci. Trochu jsem nad tím nakrčil čenich. Arcanus byl podle ní rodina, takže jsem neměl sebemenší zájem se objímat, ťuťu ňuňu. To já dělal jenom s jiným cílem.
Se sestřiným názorem na lov jsem se dokázal ztotožnit, ale jen tak to přiznat by nebyla žádná legrace. "Já se klidně lovit naučím," ušklíbl jsem se. Jo, vážně jsem byl ochotný s někým jít stopovat kamzíky nebo tak, ale jak moc se budu snažit se to doopravdy naučit? To už byl jiný příběh. "A hranice taky pohlídám, to by mi šlo." Pokrčil jsem rameny. Bylo to podobné, jako s lovem. Hranice pohlídám, ale výsledky neslibuju. Ale zamlouvalo se mi to víc, než se někde honit po lesích. Raději jen sedět na místě, občas se posunout.

Alastor tu byl ve smečce? Snažil jsem se nevypadat moc vykolejeně, každopádně tahle informace se napsala na seznam věci, o kterých budu přemýšlet, až budu sám a starej.
Já jsem se nikoho neprosil, abych tu byl. Doplnil jsem Roweninu poznámku, i když už ne nahlas. Nebyl jsem blázen. U Arcanuse nám tohle dobírání si vlastní rodiny nemohlo dělat hezký obrázek. Každopádně mi to nezabránilo v tom protočit očima, když se ukázalo, že otec žije. Byl bych mnohem radši, kdybych věděl, že se po světě neprohání někdo, kdo může... vlastně úplně za všechno.
Překvapeně jsem se na sestru otočil, když se konverzace začala točit k naverbování do smečky. Skoro jsem něco namítl, ale pak jsem rychle zmlknul. Zamyslel jsem se nad tím, a to už bylo co říct, když jsem nad něčím přemýšlel. Uvázat se ke smečce, znovu? A tentokrát dobrovolně? Z Ragaru nás Lennie odtáhla a přitáhla nás do Mechové, z které jsem odešel při první příležitosti, kterou jsem dostal. Ale to jsem ještě nebyl dost chytrý, abych si dal dvě a dvě dohromady a vyšly mi čtyři. Mít na zimu kam složit hlavu, užívat si tepla, žrát cizí jídlo, zneužívat zdejší pohostinnosti? A když jsem si tak prohlížel Arcanuse, začínal jsem pochybovat o tom, že by mu došlo, že jako nic nedělám, dřív než za rok.
Pokrčil jsem rameny a nevinně se zazubil. "Já jsem skvělý usazovací typ," naparoval jsem se a pořádně se narovnal, "a lovit sice neumím, nu což." Trocha upřímnosti se vždy cenila, ne? Rychle jsem se snažil vymyslet něco, cokoliv, co by mohlo hrát v můj prospěch. Bylo to složitější, než bych chtěl přiznat, a na moment jsem cítil osten studu. Rychle jsem ho zahnal typickým, na mě nikdo nemá. Jsem to nejlepší, co se téhe smečce může stát. "Ale určitě se zvládnu fajnově postarat o něoc jinýho. Všichni mě moc rádi poslouchaj, stačí udělat tohle," zarazil jsem se a udělal na něj roztomilý kukuč. "Vidíš? Navíc... navíc přeci nemůžu nechat svou jedinou, milovanou sestřičku napospas... tvé úžasné smečce. Měl bych na ni dohlídnout, to víš, jsem o tři minuty starší." A taky jsem ji viděl poprvé po... hodně dlouhé době. Dobře, to už bylo moc slov i na moje poměry. Stáhl jsem se trochu do pozadí a čekal, co se bude dít.

Listopad 10/10 | SJ | Wylan

Zatnul jsem zuby, abych neztratil úsměv. To jeho kopání vážně bolelo, ještě, když jsem se mu tak bránil. Ani jsem nedýchal dokud konečně nepřestal, a konečně jsem mohl vydechnout přímo do jeho ucha. Zaznamenal jsem, jak tiše Wylan najednou mluvil. Že by? Sledoval jsem, jak se z něho všechna ta bojácnost vypařuje. Dělalo mi to škodolibou radost. "Vždyť bys mě přes ten svůj smích neslyšel, zlato."
Nad jeho vyhrožováním jsem se jen pousmál. Moc dobře jsem věděl, že by toho byl schopný. Oproti němu jsem byl vážně zakrslý. Ale fakt, že jsem pořád ještě stál nad ním, mi dokazoval, že Wylan nemá v úmyslu mě v dohledné době odhodit jako kus hadru. Tak přeci jen se chytil. Pokrčil jsem rameny. "Užívám si život, dokud to jde," zašeptal jsem a čenichem se mu otřel o ten jeho. Tělem jako by mi projela elektřina a já si musel připomenout, že tohle všechno už jsem dělal s Jaimie. Jenže tohle vážně bylo jiné — Wylan nebyl naivní ve stejném smyslu jako ona. Ze začátku se bránil, a navíc to byl samec. Vidíš mě, tati? Tady skončil tvůj milovaný syn. Hlas se mi trochu třásl, když jsem znovu promluvil. "Neměl bys začít taky?"

to be continued

Listopad 9/10 | SJ | Wylan

Přikýl jsem. "Odešel jsem, když mi byl rok," odtušil jsem a víc to nerozváděl. Vyprávět Wylanovi o tom, jak jsem k přežití využíval lítost a naivitu ostatních vlků, rozhodně nebyl dobrý tah. Takhle jsem ho alespoň mohl nechat myslet si, jak statečný a silný jsem.
Konečně jsme se od nudného mluvení o ničem dostávali k akci. "Au," uchechtl jsem se, když mi jeho tlapa přejela po čenichu. Překvapilo mě, jak silný je, ale nechtěl jsem se své pozice vzdát, a tak jsem se zapřel zadníma tlapkama o zem a tlačil proti němu.
Taky jsem se zasmál, ale jen krátce. Sledoval jsem ho, jak se směje, div mu netečou slzy. Zavrtěl jsem nad ním hlavou. Začínal být uvolněnější, a já si jeho společnost také užíval víc. Ale nezapomínal jsem na to, proč jsem s ním vůbec začal ztrácet čas. Ještě pořád z něho nic pořádného nekáplo, a tak jsem se rozhodl ještě trochu zariskovat. Sklonil jsem hlavu a jednoduše mu olízl tvář. "To stačí. Ještě na nás upozorníš nějaké medvědy," mrkl jsem na něj a odtáhl se jen o nepatrný kousek. Pořád jsem se ho téměř dotýkal čenichem. Kdybych si ho chtěl prohlížet, viděl bych každý detail. Ale já se jen díval do těch šedivých očí. Dokážeš mi číst v hlavě? Napadlo mě. Ale to byla hloupost. Kdyby to uměl, už dávno by tu nebyl. Nejspíš svou magii neovládal dobře, stejně jako já.

Listopad 8/10 | SJ | Wylan

"Kde je vůle, tam je cesta," pokrčil jsem rameny. I já jsem dokázal uznat, že Wylan má pravdu, ale rozhodně jsem mu nehodlal udělat tu radost. Navíc jsem doopravdy nebyl smečkový typ, a stejně jako každý tulák by v zimě potřeboval smečku, smečka by každou zimu potřebovala někoho, kdo umí přiložit tlapku k dílu. A to já jsem nebyl. Jak dlouho bych dokázal tahat alfy za nos, s Wylanem nebo bez něj?
Přikývl jsem. "Měl bych snad říkat maminko někomu, kdo se o mě nedokázal postarat?" nevinně jsem se zazubil. Byla to pravda, ale nepotřeboval jsem jeho lítost, ani nic dalšího. Řekl jsem mu to jenom proto, že se ptal — a ve finále by mi ta jeho lítost i hrála do karet. "Říkal jsem, že nejsem smečkový typ," odtušil jsem.
Wylan vzal tu moji poznámku až moc vážně. Překvapeně jsem povytáhl obočí. My dva, přátelé? To... nefungovalo ani v těch nejšílenějších představách. Ale fajn, jasně, přeci jsem na něj nemohl vypálit, že to teda rozhodně nepůjde. "Nemůžu ti nic slíbit," řekl jsem nakonec a potutleně se usmál, aby věděl, že jsem to myslel jako vtip. Nemyslel.
Přivřel jsem oči a sykl. Bolelo to, trochu, a já měl sklony k tomu všechno dramatizovat. Na moment jsem si dokonce myslel, že Wylanovi zuby projely skrz kůži, ale žádné lupnutí jsem necítil. Nejdřív jsem nevěděl, co si o tom mám myslet, ale pak se ten ňouma začal zase usmívat. No fajn. Dva mohou hrát tuhle hru. Také jsem se usmál. "Myslíš za tohle?" zeptal jsem se, ale místo abych zopakoval svůj trik s ouškem, přidal jsem tomu šmrnc. Jednoduše jsem využil momentu překvapení a prostě se po něm vrhl, doufal jsem, že ho dokážu překulit na záda a dostat se na něj. Čapl jsem ho za ucho a pořádně zatáhl. Už jsem si uměl představit tu reakci. Moje ouško, řekne a zase se mě pokusí zmlátit, nebo tak něco. Vyšel ze mě krátký náznak smíchu, načež jsem se opravdu začal smát a pustil ho.