Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Roh hojnosti

I když jsem Nicose považoval tak trochu za zrádce, pořád jsem ho potřeboval. Měl jsem neskutečný hlad a tak nějak jsem si už nemohl dovolit bláhově doufat, že potkám nějakého dalšího blázna, který mi skočí na každou lež a ochotně pro mě něco uloví. Možná bych mohla začít kulhat, hrát na slepého? Zvýšila by se šance, že mě někdo bude litovat. Ale taky by se zvýšila šance, že mě někdo hryzne do krku. Jenže ty lovit neumíš. Připoměl jsem si. Mohl bych to zkusit, ale copak jsem byl zvyklý ze sebe dělat šaška? Tak to ani nápad. Zas tak hrozné to ještě nebylo. Budu slepý a kulhat.
Asi mě dostihla karma, protože v ten moment, co jsem si začal zkoušet svou novou habaďůru, jsem uviděl posla Smrti. A to nemyslím nějakou příšeru, i když bych vsadil všechno, že jsem ji tak určitě někdy nazval. Občas byli pekelníci blíž, než bylo příjemno. A přímo tam, pár desítek metrů ode mě, stála moje sestra. „Roweno?“ zamumlal jsem, i když mě nemohla slyšet. Měl jsem podezření, že jsem si musel, a dost pravděpodobně i chtěl, to jméno zopakovat. Střípek minulosti, jen tak, uprostřed pláně. Ještě by mohli začít pršet zajíci a už bych si byl jistý, že jsem totálně zcvoknul.
Vypadala jinak, než když jsem ji viděl naposledy. Nejdřív mě zaujala ta modrá. Chvíli jsem si myslel, že vidím jenom přízrak, nějakou halucinaci z hladu. Na hlavě měla naraženou jakousi věc a já si mimoděk vzpoměl na Saviora a jeho náušnici. Tohle muselo být něco podobného. Zamrkal jsem a zavrtěl hlavou tak moc, až mi to muselo natřást mozek, ale pořád tam stála, ještě s nějakým vlčetem. Kdybych zavětřil a zachytil jejich pachy, asi už by mi kompletně kleplo, ale naštěstí jsem měl hlavu plnou jiných starostí. Ale co mě dojalo nejvíc ― a už z toho samotného pocitu jsem měl trochu nutkání hodit šavli ― bylo to, že byla větší. Kolik času uplynulo? Měl jsem nutkání odtamtud zmizet jak nejrychleji to jde.
Jenže jak jsem se otáčel abych se dostal co nejdál, zakručelo mi v břiše. Vážně jsem potřeboval někde doplnit zásoby. Ještě to chvíli přežiju. Zamračil jsem se. Ovšem teď, když už jsem ji viděl, jsem nedokázal zabránit milionům otázek, které se mi honily hlavou. A tak jsem se prostě kousnul a překonal tu vzdálenost. Tak blízko a stejně tak daleko.
„Ségra,“ vydechl jsem. Hlas jsem měl podivně přiškrcený, ale alespoň to ze mě nevyšlo jako otázka. Ségra. Čau. Naprosto normální rodinná sešlost. Rozhodně by se nedal sepsat román o tom, co se mělo udělat líp, když jsme byli ještě vlčata. Zůstal jsem stát v úctyhodné vzdálenosti a snažil se nedat najevo nervozitu. Nedokázal jsem ji odhadnout. Zakousne mě? Přivítá mě s otevřenou náručí? Bude na mě ječet? Všechno, v tomto pořadí? „Pinďo,“ zamumlal jsem ještě a stočil pohled k vlčeti. Uhnul jsem pohledem, abych se na Rowenu nemusel dívat? Možná. A rozhodně jsem nehodlal kopat do toho, proč. Měl jsem těch důvodů celý seznam a ten skrček byl mnohem větší zdroj pobavení.

//Hrušňový sad

Tiše jsem si pobrukoval. Nebyl jsem žádný lovec, vlastně mi něco takového vůbec nešlo, ale větřit jsem dokázal jako každý vlk. A tady se nám nabízela spousta možností. Na první pohled tedy nikde nic nebylo, ale samozřejmě jsem neočekával, že by lovná zvěř stála jen tak na dohled. Tedy… byla to jen jedna z možností. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Inu, něco jsem nám našel, takže je řada na mém lovci.
Za mými zády se však neozývalo nic než hrobové ticho. Nadzdvihl jsem obočí a nespokojeně máchl ocasem. Nejdřív se Nicosovi nezavře pusa a najednou mi na nic neodpoví? Přitom se mi zrovna začal docela zamlouvat. „Slyšels? Umíš lovit?“ Otočil jsem se za sebe, abych se ujistil, že mě tentokrát nepřeslechne, nebude ignorovat nebo co tam vlastně prováděl, jenže… Nicos už tam nebyl. Huh? Natočil jsem hlavu do strany a nejspíš vypadal jako pěkný blázen. Zaplnil mě jistý pocit provinilosti, když první co mě napadlo bylo, že teď už se tedy doopravdy nenajím. Co když se mu něco stalo? Někdo ho nenápadně unesl nebo tak. Pokrčil jsem rameny. Co už. A pokračoval jsem dál v cestě. Beztak se jen odplížil. Možná si celou dobu na hloupého jen hrál a vlastně byl o krok přede mnou. Jen počkej. Zamračil jsem se a nadával si za každou tu sympatii, kterou jsem si dovolil cítit. Očividně nic takového neexistovalo.

//Středozemní pláň

Odfrkl jsem si a snažil se to zaonačit do smíchu. Posmíval se mi? Tenhle blázen? Zakroutil jsem očima a zatvářil se tak trochu jako kakabus. Přidal jsem do kroku, abych se na něj nemusel dívat. „Já jsem skvělý lovec, děkuji pěkně.“ To byla lež, a už když jsem to říkal jsem si uvědomoval, že se mi to šíleně vymstí, až půjde do tuhého. Až zjistí, že jsem vlastně v životě nic nelovil a kde bych zvíře měl zakousnout vím jen teoreticky.
Zahleděl jsem se do země a chvíli uvažoval, jak bych mohl proud svých lží nějak zkrotit, získat nad situací kontrolu, ale všechno mi tak nějak protékalo mezi tlapkami. Jejda. Zatím na to raději nemyslet. Vzhlédl jsem zpět k Nicosovi a trochu se ušklíbl. „Spolu to zvládneme?“ Zopakoval jsem a posměšně se uchechtl. „Jednou o ten svůj optimismus zakopneš,“ varoval jsem ho. Možná i před mojí vlastní maličkostí.
Pokrčil jsem rameny a nakonec trochu přikývl. Co já vím, kde se zdržují srny? Jednoduše jsem si to zamířil prvním směrem, který mě napadl, a snažil se vypadat sebevědomě. I když to moc nešlo. Slyšet své vlastní jméno z úst jiného vlka bylo podivné. Nakrčil jsem nad tím čenich. „Jen se moc nerozplývej,“ zamumlal jsem. Není o co stát. Povzdechl jsem si a zavrtěl nad tím hlavou. Nasadil jsem si na tvář veselý úsměv a srovnal s Nicosem krok. „Takže… Ty lovit umíš, jo?“ Ujišťoval jsem se. Protože jestli z něj vypadne, že je to vlastně ťulpas, tak jsou oba v háji.

//Roh hojnosti

Spokojeně jsem přikývl. V hlavě už jsem to viděl - hodiny ho tady nechám bloudit, aby našel nějakou srnku, donutím ho ji ulovit a pak ho přesvědčím, že si zasloužím větší porci. Neporazitelný plán.
Trochu jsem se zarazil a rozhlédl se kolem. Kam by asi moje imaginární srna mohla běžet? Málem jsem v záchvatu paniky ukázal přes řeku než jsem se zarazil a místo toho ukázal někam na sever. „Běžela tam. Jsem si tím naprosto jistý.“ Mrkl jsem a tiše doufal, že mě moje zaváhání neprozradí. No co? Ten vlk mě tak rozrušil, že už jsem zapomněl, kam mi jídlo uteklo. Tomu se dalo věřit, až na to, že tenhle ťulpas mi vlastně nijak moc nevadil.
Pobaveně jsem sledoval, jak se vlk rozhlíží. Už jsem zapomněl, jaké to je, když vám ostatní skočí na nějaký kec. Skoro mi ho bylo líto, jak se snažil. Ale jen skoro. Pokrčil jsem rameny, možná jsem si z něho utahoval, ale s tím parožím jsem to myslel smrtelně vážně. „No co? Je to dobrý plán. Jenom prostě nemáš představivost,“ namítl jsem a následoval ho. Měl jsem neodbytné nutkání mu dokázat, že můj plán je neporazitelný. Kdy se moje vlastní hra otočila proti mně? „Nemůže to selhat. Paroží plus šutr rovná se srna. Vidíš v tom snad nějaký háček? Nevidíš. Tak vidíš,“ ušklíbl jsem se a pokračoval trochu napřed. Tady jsem velel já. To bylo přece jasné.
Nicos. Natočil jsem hlavu zamyšleně do strany. Bývaly doby, kdy jsem se představoval pod jménem svého dvojčete. Jenže teď jsem nevěděl, kde je Alastorovi konec. Píchlo mě z toho u srdce a ten neznámý pocit viny mě tak překvapil, že jsem chudáka Nicose nechal chvíli topit v tichu. Vzpamatoval jsem se zavrtěním hlavy. „Sirius,“ odvětil jsem. Mé jméno mi na jazyku hořklo. Představoval jsem si, že takhle nějak to pocítí i Nicos, až zjistí, jak jsem ho tahal za nos. O důvod víc, aby to nezjistil. Zamračil jsem se. Nelíbilo se mi, jak jsem si najednou uvědomoval následky svých činů.

Ano, to je nemilé. Už jsem se mu chystal vmést, co s tím jako hodlá dělat, ale nakonec se podle mých očekávání vlk v podstatě nabídl sám. Spokojeně jsem se ušklíb a nenuceně pokrčil rameny. „No, pokud na tom trváš…“ Uchechtl jsem se a trochu se odmlčel, přemýšlel jsem nad tím, co bych si dal. Měl jsem takový hlad, že bych snědl všechno, ale takovéhle nabídky na pomoc se jednoduše neodmítají. „Srnu. Tučnou, vyspělou srnu,“ odtušil jsem a byl připravený hájit své lovecké schopnosti. Ano, dokážu ulovit srnu. Ano, jsem rozený lovec. Co na tom, že ve skutečnosti jsem uměl ulovit sotva toho mizerného zajdu? Navíc vlk zmínil i svůj hlad a já se rozhodně nehodlal dělit o nějaký malý ubohý kus flákoty. Pořádnou srnu. Tak.
Špička parohů se mi málem zabodla do oka a já se rychle uhnul. „Hele, pomalu s tím.“ Zavrtěl jsem hlavou, ale vlk si u mě přeci jen vysloužil trochu pozornosti a s jistým zaujetím jsem si to paroží prohlédl. A následně jsem si prohlédl i jeho, snažil jsem se představit si, jestli bez nich vypadá menší. Co já vím… Zamračil jsem se. Chtěl jsem se najíst, ne debatovat. „Stopro. Jsou děsně úžasný. Myslíš, že na ně dokážeš přilákat nějakou kořist?“ Trochu se mi rozzářily oči. „Víš co, schováš se za šutrem nebo stromem, koukat bude jenom to paroží a pak přijde nějaká srnka přímo pod tvůj čumák, kvůli páření nebo co.“ Pokrčil jsem rameny.

Neznámý si očividně pro odpověď nemusel chodit daleko. Trochu polekaně jsem ustoupil a natočil hlavu do strany. „Cože? Ne, já jen…“ Nechal jsem svůj hlas vytratit a pozoroval, jak vlk dýchá. Co to má být? Teď, když už vlk stál blíž, jsem si nemohl nevšimnout toho paroží kolem jeho krku. Ustoupil jsem ještě o krok, aby ho náhodou nenapadlo se trochu rychleji pohnout a vypíchnout mi tou ozdobičkou oko.
„Vlastně… ano, vyrušuješ mě,“ odtušil jsem a trochu nakrčil nos nad tou očividnou lží. Vždyť jsem to byl já kdo na vlka začal volat. Ale uprostřed lži už jsem se zastavit nemohl. „Já tu lovil, a ty jsi mi odehnal moji kořist. Takže mi teď nějakou dlužíš. Jestli teda nejsi jelen v převleku,“ zazubil jsem se a drcnul tlapkou do té jeho parády. Z toho pohybu se mi zamotala hlava, až jsem musel zavřít oči, abych se tu nezačal válet po zemi. To bylo to poslední, co jsem potřeboval. Jen jsem se chtěl najíst, napít, zbavit se tohohle… téhle přítěže a žít si dál vlastním životem.

//Zrádcův remízek přes Roh hojnosti

No, dobře. Možná, že jsem měl ještě chvíli ležet. Nebo alespoň dalších pár let, protože po chvíli jsem začal vidět dvojmo, občas i trojmo. Ale i tak. Jeden krok, druhý, třetí. Moje rodina a já se přeci nikdy jen tak nevzdává. Moje rodina a já? Unikl mi přiškrcený povzdech. Nevěděl jsem, kde jim je konec a trochu jsem se nenáviděl za to, že mě to na ty dvě vteřiny vůbec zajímalo. Já k mé rodině už nepatřil. Ten Rowenin pach se mi dostal na mozek. Ale Alastor… Ne. Zavrtěl jsem hlavou, čímž jsem se vyvedl z rovnováhy a zabořil to do trávy. Schoval jsem si hlavu mezi tlapky a hezky si zaječel, z frustrace a tak. Bolela mě z toho hlava, ale srdci bylo líp.
Pokračoval jsem v cestě. Kam? To jsem nevěděl. Možná jsem podvědomě doopravdy hledal svou rodinu, ale to bych si nikdy nepřiznal. Začínáš být slaboch. Ohrnul jsem nad sebou čenich. Přesně v tu chvíli jsem přes něj zahlédl obrys vlka, teda dvou vlků, jen jsem si nebyl jistý, jestli to je to moje vidění dvojmo nebo jsou doopravdy dva. Přimhouřil jsem oči a uznal, že to bylo jen to vidění dvojmo. Vlk byl jen jeden.
„Hej!“ Zaječel jsem, a bylo to tak náhlé a skřípavé, že jsem udělal kyselý obličej jak nad bolestí, tak nad tím zvukem. Alespoň to bylo dostatečně nahlas. Konečně jsem se zastavil a snažil se udržet svoje klepající tlapky v klidu. Prosím, nebuď pako. Od kdy jsem se dal na modlení? Dokázal jsem leccos vytřískat i z buranů. Ale… neměl jsem na to dost síly.

//Údolí morény

Prostě jsem… vypnul. Celý svět, všechny ostatní vlky. Když jsem se probudil, byl jsem někde na pomezí dvou území a v životě jsem nezažil větší bolest. Ochablé svaly, hlad i žízeň. Všechno to se mi rozhodlo dělat život těžší. Naštěstí pro mě jsem nebyl žádná padavka ― nebo to možná bylo tím, že nikde široko daleko nikdo nebyl, a tak by mi nějaké ječení bylo k ničemu. Navíc jsem měl v krku takové sucho, že jsem ani netoužil to zkusit. Zvednul jsem se až po pár nepovedených pokusech, a i tak se mi klepaly tlapky. Proklínal jsem se za tu slabost, ale zároveň mě uklidňoval fakt, že jsem si za to nemohl sám. Alespoň jsem myslel. No vážně, v jednu chvíli jsem mrknul a v tu druhou bylo o spoustu času později.
Se zbytečně hlasitým hekáním jsem se pomalými kroky rozešel vpřed. Krok za krokem, Siriusi. Krok za krokem. Nutil jsem se přemýšlet jenom nad tím, abych nespadl a úspěšně jsem ignoroval moji rychle docházející energii. Dokonce i s tím hekáním jsem velmi brzy přestal. Tohle ještě není tvůj konec. Zamračil jsem se.
Mé náladě moc nepomáhal ani fakt, že to místo mi neskutečně připomínalo ty vlky, kteří si říkali má rodina. Vlastně ne... Nejvíc to tu páchlo Rowenou. Ještě jednou jsem se rozhlédl kolem, ale nikoho jsem neviděl. Pokud tu byla, nejspíš byla na druhé straně území. Ale přesto, proč byl její pach úplně všude? Měla tu úkryt? Nebo snad... smečka? Tak to ne. Trochu jsem přidal do kroku, ačkoliv to byl složitý úkol. Úkryt nebo smečka, bylo to fuk. Rowenu jsem vidět nechtěl. Nikoho z nich.

//Hrušňový sad přes Roh hojnosti

Vlci kolem nás začali odcházet. Podezřívavě jsem je pozoroval a kolečka v hlavě mi šrotovala. Proč by všichni odcházeli s někým, koho neznají, kdyby je k nim nepoutalo to stejné, co mě poutalo k Thoranovi. Věnoval jsem mu nedůvěřivý pohled. Nemyslel jsem si, že by mohl být zdrojem té podivné magie, ale rozhodně s ní něco musel mít, protože já nic nedělal. Byl jsem obětí, jako nějaké prase na porážce. Odfrkl jsem si. Půjdeme? Málem jsem se začal ohrazovat, ale pak jsem si uvědomil, že cestování jsem mu nabídl sám. "Jistě, půjdeme zkontrolovat neidentifikované bzučení, které pocházelo odsud, někam jinam. Skvělý plán, ideální pondělí," podotkl jsem, ale nakonec jsem se zvedl a vykročil za vlkem. Na to místo mě také něco táhlo. Bylo to skoro poprvé, co něco v mém životě dávalo takový smysl a zároveň nedávalo. Já, Thoran, támhleto neznámé území, tam musíme, i kdyby nás mělo něco zabít. Geniální.
Přišel čas na otázky, které měly vyplnit trapné ticho dvou neznámých. Uvažoval jsem nad tím, že bych neodpověděl a nechal vlka se v tom topit, ale nakonec jsem uznal, že otázky na moji osobnost si nechám líbit. "Narodil jsem se tady." Pokrčil jsem rameny. Nic dalšího, skoro jsem chtěl, aby vlk očekával, že se tu vyznám jako nikdo jiný a pak se rozčílil, až nás navěky ztratím někde v poušti. To by byla první zajímavá emoce, kterou bych na něm dokázal vyčíst. Otráveně jsem se ploužil kousek za ním.

//Zrádcův remízek

Nechal jsem konverzaci šumět za námi. Neměl jsem zájem o rodinné hádky. Ty jsem dávno nechal v horách, tam se ukrývaly nejsnadněji a také se nejsnadněji ignorovali. Byl to silný vítr, nebo ostrá slova, která mi hučela v hlavě? Rozdíl v tom nebyl. Místo toho jsem se soustředil na toho podivně flekatého. Šedá k hnědé mi neseděla, modré oči na mě hleděly až příliš vypouleně, jednoduše nebylo nic, co by mě na něm mohlo zajímat. A přesto. Než bych se bavil s tím dvoubarevným květináčem, který si mě chtěl adoptovat, chtěl jsem se bavit s nějakým neznámým, nezajímavým. Thoran. Jen Thoran, nic dalšího. Byl Thoran, copak to ti nestačí? Stačí. "Thoran," ochutnal jsem jeho jméno a přikývl. Nebylo pěkné, nešlo mi přes jazyk. Lehce jsem se zamračil, když se zeptal na mě. Už jsem se nemohl představovat bratrovým jménem. Tentokrát nebyl mrtvý, ale pokud bylo pravda co se šeptalo, tak vypadal jinak. "Jsem... Sirius." Pokrčil jsem rameny.
Schválně jsem párkrát zadupal do sněhu a natočil jedno ucho blíž k zemi. "No jasné, v zimě," odkýval jsem mu to naprosto vážně. Snažil jsem se zjistit, jaký je. Naivní jako Jaimie, která by tomuhle propadla snad hned, kdybych na ni víc zatlačil? Jako Lindasa tenhle rozhodně nebyl. Řadil jsem si ho spíš k vlkům jako byl Savior nebo Jájsemjá. Ti, co přijdou a jsou ihned zapomenuti. Povzdechl jsem si. Takže nuda, ale nejdřív jsem se musel zbavit toho příšerného nutkání. "Jestli ti to ulehčí na srdíčku, můžeme to jít zkontrolovat." Protočil jsem oči vsloup. Bylo to jako starat se o nějaké vlče. Jako o Alastora.

//Lennie a Savior

Pokrčil jsem rameny. Neznal jsem jeho jméno a neměl jsem zájem popisovat mu všechny detaily mého setkání s Jájsemjá někde uprostřed nor. "Vítr mi to pošeptal." Pokrčil jsem lhostejně rameny, jako bych to myslel smrtelně vážně. Zeleně se mi zablesklo v očích, když zmínil mé sourozence. Mé sourozence. Přišlo mi to trošku ironické. Tvoji sourozenci, s tvými sourozenci, s tvou sestrou a s tvým bratrem. Nikdy s mými dalšími vlčaty. Jako by mezi námi ty vazby pořád byly, jako bychom nehráli jednu velkou hru o život, jako bych před pár měsíci neprodal Saviorovo vlče. "Proč bych s nimi měl být, nebo se o ně starat?" vyprskl jsem. "Možná ti to na stará kolena už uniká, ale já mám o tuhle rodinu asi takový zájem, jako měla Lennie o mě," zasyčel jsem nakonec a tím téměř její přítomnost přivolal. Zaskočeně jsem na ni hleděl, takže jsem se ani nestihl ubránit žádnému z jejich objetí.
Nervózně jsem se vysmýkl z jejich kožichů a zlostně na ně hleděl. Chvíli jsem mlčel, když promluvila Lennie. Že nás všechny půjdete najít? Pysky mi střelily do úsměvu, tak milého a nevinného, skoro bych sám sobě uvěřil, že jsme zase velká šťastná rodina. "Nikdy na mě už nesahej," řekl jsem ostrým hlasem, který se k tomu úsměvu vůbec nehodil.

//Lennie, Savior + Odin
Znenadání se k nám přiřítil někdo další. Okamžitě jsem se od obou rodičů vzdálil alespoň na metr a nevěřícně na vlka chvíli hleděl, než se mi na tváři rozlil spokojený výraz. Zachráněn od rodiny tímhle otravou. Svět byl malý. Už vidíte, s kým se váš syn stýká? S kým jste ho nechali? Tajně jsem doufal, že se vlk začně předvádět. "Zdravím, tati," zavrněl jsem a snažil se nedodat svým slovům ironii. Věnoval jsem důležité oko Saviorovi a spokojeně se nad sebou usmál. Ten podivín a já jsme měli komplikovanou historii. Nejdřív byl rozhodnutý si mě přivlastnit, pak jsem ho já přirovnával ke všem možným kytkám a nakonec jsem díky němu objevil svou magii. Trochu se mi nafoukly tváře. Ještě pořád jsem se nezastavil u Smrti, neustále mě od toho někdo zdržoval a momentálně to byla tahle skupinka, kvůli nim jsem sotva někomu uměl způsobit bolest hlavy. Tím toho moc nedosáhnete a já měl velké plány. "Jsem na své cestě získat vládu nad všemi, Petrklíčku." Sladce jsem na něj mrkl, ani mi nevadilo, že tu ještě pořád jsou rodiče.

//Lennie, Savior, Odin + Thoran
Další. Sešlost pěkná, ale nemusela by se cpát sem. Měl jsem ideální příležitost svojí rodině něco dokázat a jednoduše to někdo musel narušit. K mému překvapení mě to však k nově příchozímu vlkovi táhlo víc, než ke všem ostatním. Nestydatě jsem na něj hleděl a snažil se v něm najít něco, co by mohlo ukradnout moji pozornost. Nic. Ale věděl jsem, že to je on. Kdo byl on, k čemu byl nebo co dělal, to už jsem nevěděl. Jenom jsem mu musel být nablízku. Bylo to důležité, něco mi to říkalo. "Co jsi zač?" Přimhouřil jsem oči. Čekal jsem, že z něj vypadne něco zajímavějšího než jen hloupá otázka, na kterou nikdo neznal odpověď. Obrátil jsem oči vsloup, nejspíš se moje smysly spletly, ale nepřestávaly. Odněkud ke mně zavál severozápadní vítr a já se k němu otočil. Pohlédl jsem zpět na vlka. Nemohl jsem být jediný, který to vábení cítil. Nakonec jsem se však posadil a přestal na něj tak zírat. "Možná stojíš na vosím hnízdě," poradil jsem mu.

//Náhorní plošina

Co je to tu za sešlost? Napadlo mě okamžitě. Citlivé uši jsem měl v pozoru. Nepříjemné bzučení mi pulzovalo hlavou, ale nechtělo se mi odejít. Cítil jsem ve vzduchu zábavu, konečně něco, co má nějakou jiskru. Procházel jsem kolem vlků, kteří byli různě rozmístění po území. Jeden pach tu vyčníval mezi ostatními, strhával mě k sobě jako když pavouk loví kořist. Přimhouřil jsem zelené oči.
Byl tam, hnědý, no, jako vždycky. Rozhlédl jsem se kolem, ale Alastora jsem nikde neviděl. Smůla. "Saviore," zavrněl jsem a doklusal až k němu. Smečku jsem z něj necítil, ale držel se na něm pach Lennie. Skoro žádný pach, který by připomínal mě nebo Rowenu. Tak dlouho jsme se neviděli. "Slyšel jsem, že si tě málem vzala Smrt!" Snažil jsem se vypadat zase jako štěně, které zrovna málem ztratilo tatínka. Ve skutečnosti jsem lítost necítil; zklamání, možná. Prohlížel jsem si ho. Vypadal mladší, rozhodně ne jako někdo, kdo by seděl hrobníkovi na lopatě. Vyfoukl jsem mu do obličeje páru, kterou tvořila zima. "No, i Smrt občas na někoho zapomene, co?" Zavrtěl jsem nevinně ocasem. Udělal jsem pár kroků vzad a posadil se - pořád v jeho společnosti, ale kdyby se kdokoliv podíval z třetí osoby, řekl by si aha, ti nejsou spolu, sedí moc daleko a nekoukají se na sebe. My nejsme spolu.

//řeka Midiam přes Středozemní pláň

Cesta skrz otevřenou krajinu mi trvala snad několik pekelných hodin. Moje výška na cestu skrz vysokou vrstvu sněhu nebyla zrovna stavěná. Nestěžuju si. Nervózně jsem mrkl směrem k východu, kde to vypadalo, že si zima žádnou přestávku nedá. Tady jsem byl v bezpečí. Z nebe padalo pár sněhových vloček spojených s deštěm, takže jsem doufal, že tu sníh brzy zmrzne a bude se v něm dát lépe chodit. Byla to trochu utopická představa, ale i já mohl mít nějaké naděje, třebas marné.
Ačkoliv jsem si nikdy nepouštěl rodinu moc pod kožich, místu, kde jsem naposledy viděl Rowenu, jsem se vyhnul. Pokračoval jsem opačným směrem, více na jihovýchod. Ve vzpomínkách mi problikla Lindasa a na tváři se mi rozlil úsměv. Kde byl asi konec té seschlé babizně? Nějaké to její životní moudro by se mi hodilo. Bé, jsem Lindasa a jsem nejlepší! Zatvářil jsem se znechuceně. Ženské. Ale rozhodně mi byla její přítomnost milejší, než nějaký náhodný jeskynní týpek s jeho zrcadlovou teorií. Magor.

//Údolí morény

//Zelené nory přes Vyhlídku

Chvíli jsem vrávoral nad vchodem do nor, než jsem usoudil, že za mnou vlk doopravdy nejde. Odfrkl jsem si. Jeho problém. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu a oklepal ze sebe prach a pavučinky. S prvním krokem vpřed už jsem na šedivého vlka s lebkou kolem krku dávno zapomněl. Ani jsem neznal jeho jméno.
Bouře mezitím ustala a já se teď znovu brodil sněhem, ale alespoň jsem se brodil a viděl u toho. Nevadilo mi to; měl jsem tak trochu jiné problémy. Alastor žije? Nevěřil jsem tomu, věděl jsem, že tomu neuvěřím, dokud ho neuvidím na vlastní oči. Jenže kam za ním jít - pokud byla pravda to, co jsem se dozvěděl, mohl být klidně daleko mimo Gallireu. Štvalo mě, že jsem se o to vůbec tak zajímal. Nic nemělo právo mě rozhodit a připravit mě o můj milovaný klid. Jednou vám to nedaruju. Zamručel jsem.
Směřoval jsem svou cestu neurčitě na jih. Tam mě koneckonců potkávalo víc štěstí, než tady víc na severu. Jasně, sestra se tam přidružila ke smečce, jako by to bylo to nejlepší v životě a Alastora jsem zahodil jako nechutný kus odpadu. Ale alespoň tam nebyly moje kořeny, nic, co by mi připomínalo počátek tohohle všeho.

//Náhorní plošina přes Středozemní plán

CELKEM: 16 lístků