Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jo, jasně. Znělo to neuvěřitelně, ale byla to pravda. "Když nás Lennie čekala, prostě si za ní zašla a požádala ji, ať na nás dává pozor nebo tak něco. A aby byla naší kmotrou. A tadá, tady stojim," zazubil jsem se. Vlček měl ale dobrou pointu s tím dárkem. Rozhlédl jsem se kolem, ale široko daleko byla jenom řeka. No... stejně stojí nejspíš jen o naše duše, takže jsme se nemuseli moc snažit. "Až budem v lese, kde je, tak tam najdem nějakou hezkou šišku nebo šutr. To jí bude stačit," přesvědčoval jsem ho. Nemusel vědět, jaká Smrt doopravdy je. To by položilo i toho nejsilnějšího.
Čelist mi pomalu spadla na zem, když mě ten hloupoučký, hodný Wylan prostě... přetáh. Au. Překvapeně jsem zamrkal, a i když jsem měl tu druhou facku čekat, stejně jsem ji dostal. Trochu jsem zakňučel a udělal krok dozadu. Obě tváře mě nepříjemně pálily. A já zase pálil Wylana, pohledem. "Byla to sranda!" zaprotestoval jsem. Samozřejmě, že mým prokletím bylo to nutkání mít vždycky poslední slovo. "A co to vůbec meleš? Vždyť ovládáš myšlenky!" Zavrtěl jsem nad ním hlavou, a pro všechny případy jsem mu tlapkou ukázal na oči. I když jsem měl spíš chuť ho taky přetáhnout. Jenže to by mi nesedělo do scénáře, a tak jsem se jen trochu posměšně ušklíbl. V mém světě jsem se držel zpátky. "Myslíš si, že máš šedivý oči pro krásu?" Povytáhl jsem obočí. Frustrovaně jsem vydechl. No, tohle budu ještě dlouho spravovat. Nebo taky ne. Už vím, jak na to. Jen jsem musel doufat. "Fajn, bože. Žádný vtipy o smrti, žádná magie." To pěkně děkuju, kazisvětě. Nafoukl jsem tváře a hrcnul si zpátky na zem.

Skupina nebo snad rada starších mi nic neříkala. Co jsem věděl, tak ve všech smečkách, v kterých jsem byl, byla prostě alfa vždycky číslo jedna. V Asgaaru to byl Arcanus. I jako jeden z těch, co neměl rád autority, jsem věděl, že jeho slovo je svaté. A taky jsem věděl, co by se dělo, kdybych ho neuposlechl, jakkoliv mi to bylo proti srsti. Mít k tomu ještě radu starších, tak migruju někam na sever a dělám, že neexistuju.
Rychle jsem zavrtěl hlavou, když se Wylan měl spíše k Životu. "Ne! Ne. Já se se Smrtí znám... moc dobře," vysvětlil jsem. A když se Rowena mohla vychloubat tím, jaká je její kmotřička perfektní a jak vede její kult... tak jsem to mohl dělat i já. "Je to moje kmotra." Hrdě jsem se napřímil a zazubil se. To čumíš, co? Nikdo - kromě tří ďábelských sourozenců - tohle říct nemohl. Samozřejmě, že jsem se cítil hrdě. "Takže klidně půjdu první, broučku. A přimluvím se za tebe," zavrněl jsem.
Nestál jsem o to bavit se o mé rodině, a tak jsem jen ledabyle pokrčil rameny a mávl nad tím packou. "Ani s jedním z rodičů. Ale to neva. Já jsem svým vlastním pánem." Ne, že bych to svým chováním nedokazoval.
Nebral jsem to jako něco špatného. Vlastně mě ani nenapadlo, že by Wylan nemusel vědět, jakou magii ovládám. Také jsem se zvedl a oklepal ze sebe první sněhové vločky. Natočil jsem hlavu do strany a nechápavě zamrkal. "No jasně. Použil jsem magii," ušklíbl jsem se. Bylo přirozené, že mi očka po tom kousku zářila životem. Sice jsem svou magii neuměl ovládat tak dobře jako Rowena tu svou, ale miloval jsem ji minimálně stejně, jako ona. Zmateně jsem máchl ocasem a znovu se vydal blíž k Wylanovi. "Co je?" zeptal jsem se, trochu zklamaně. Konečně se něco začalo dít a teď jsem si přišel zpátky na bodu nula. Nebo taky mínus dvacet. Už bych se na to měl vykašlat. Ale, ale. Těch pár momentů, kdy to vypadalo, že mě vlček nechá si dělat co chci... No, byl jsem ochotný celý ten proces podstoupit znovu. Stálo to za to.

"Rada starších?" zopakoval jsem. Nedělej to. Dostaneš na budku a on přijde o hlavu. Ale samozřejmě jsem se neposlechnul. V tu chvíli to byl ten nejgeniálnější nápad, který jsem kdy mohl dostat. "My tu máme taky něco jako radu starších... ale lepší je jen jedna z nich - Smrt. Nenech se zmást tím jménem, to je jenom pro efekt." Bílé lži ještě nikoho nezabily, ne? "A aspoň je schopná říct, co s tebou je. Je vševědoucí," oznámil jsem hrdě. Moje kmotřička měla lék na všechno. I když se Wylanovi možná taky vysměje a ještě ho kopne na druhou stranu Gallirei. Při nejhorším ho z lesa potáhnu přes půl světa až do kopců a nechám Života, ať mu vymaže vzpomínky. To musel umět. "Není to odsud daleko. Když jí vezmeš nějaký dárek, tak ti určitě všechno řekne," navrhl jsem. Z části mě poháněla i moje vlastní zvědavost. Démoni v hlavě? V životě jsem nic takového neslyšel. Znělo to bolestivě. Zase jsem se na chvíli lek, abych to nechytl. "Takže?"
Nelíbilo se mi, že z toho udělal dluh na můj účet. Ale musel jsem to trochu obdivovat. Už začínal rozumět Siriusově příručce k přežití pro neschopné. Samozřejmě jsem věděl, že to, co mi Wylan řekl, bylo hodně osobní. Ale nehlo to se mnou. Prostě jsem mu nemohl vyklopit jen tak něco - ani jsem nad tím nechtěl přemýšlet, natož to říkat nahlas. "Neměl jsem oba rodiče. Lennie mě a mého bratra jednoho dne vzala a odtáhla do jiné smečky. A to byl konec rodiny," řekl jsem. Zrovna na tomhle mi nijak nezáleželo, alespoň ne moc. Nedalo se to proti mně využít. Alespoň jsem doufal.
V žádném životě bych nečekal, že tohle Wylan udělá. Jen těžko jsem skrýval nadšení. Konečně se mi povedlo ho dostat. Jenže pak to ten ťulpas pokazil. Prosím? To sotva. Ušklíbl jsem se, a to jsem ještě ani nic nedělal. S trochou vypětí sil jsem mu způsobil krátkou bolest hlavy. Zašklebil jsem se, když jsem to ucítil taky. Ach ty meze, do kterých jsem byl schopný jít, jen, aby bylo po mém. Ale bral jsem to jako srandu. Zelená očka mi po použití magie živě zářila.

Zavrtěl jsem nad ním hlavou. "Když se nebudeš bránit, tak nepřežiješ." To byla asi největší pravda, kterou jsem kdy řekl. Nedocházelo mi hodně věcí, ale tohle jo. Zkusil jsem si představit, jak jsem se někdy v životě místo... tohohle, rozhodl držet pusu a krok. Nejspíš bych byl pořád v Mechové smečce a schovával se v úkrytu, jen, aby se mi něco náhodou nestalo. Docela jsem Wylana začínal litovat. Však já ho naučím.
Moje nadání ve zpěvu jsem nehodlal jen tak zahrabat. "Pár let napřed? Teda, staroušku, neměl by ses moc namáhat. Aby ti nepraskla cévka," ušklíbl jsem se.
Démoni v hlavě? Měl jsem pocit, že mi něco uniká. Díval jsem se na něj, jako bych mohl zjistit, co mu je, jen od pohledu. Hezký obličej, šedé oči, dvě uši... Hm, ne. Nic nemám.Každopádně, trochu mě ty jeho řeči vyděsily, protože jsem to rozhodně chytnout nechtěl, ať už to bylo cokoliv. Ale už jsme se chvíli znali. Nejspíš bych touhle dobou už něco měl. "Tak si z nich udělej kamarády. Očividně ještě žiješ. Proč si to dělat složitější?" Pokrčil jsem rameny. Možná jsem imunní. Děsně cool.
"Ale mě necháváš," poznamenal jsem, "dotýkat se tě." Zajel jsem mu čenichem za ucho a ušklíbl se. Nechápal jsem, jak by někdo chtěl přijít o ty výrazy, co Wylan měl, kdykoliv jsem se moc přiblížil. I když... možná na něj prostě nikdo netlačil tak moc jako já. Vlastně jsem to chápal. Kdo by se zahazoval s někým, kdo o to nestojí, když na světě bylo spousta lepších? Já. Protože jsem se o tohle doprošoval celý život. Tím pádem Wylan pro mě nebyl jiný než kdokoliv další. Prostě jsem jen musel zjistit, jak se mu dostat pod kůži - a už mi všechno zapadalo do sebe. Zasmál jsem se, když jsem najednou ryl čenichem ve studené zemi. "Pusť mě!" zašklebil jsem se a snažil se mu vytrhnout. Ale no tak... Musel jsem se politovat, protože tohle byl přesně ten moment, kdy vlček zjistí, že mám síly za půl vlčete. Takže žádnou.

Odvrátil jsem obličej, aby neviděl, jak se mi znovu kroutily oči v sloup. Pořád jsem za vším měl svůj vyšší cíl, a to, jak se Wylan doopravdy cítil, pro mě nebylo moc důležité. Bylo to... krajně nezajímavé. Až na tu poslední část. "Myslíš, že mně se hnusný věci nestaly?" odtušil jsem vcelku ostře. Ale pak jsem nad tím jen zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. Vždyť na něčem takovém nesešlo. Usmál jsem se, sladce, jako bych nikdy z téhle masky nepřepnul. "Prostě se k tomu musíš postavit čelem. Co se stalo, stalo se. Teď už s tím nic nenaděláš." Sdílení životních mouder se pomalu stávalo mým dalším hobby.
Chvíli to vypadalo, že bude dál odmlouvat a trucovat, ale nakonec se do toho pustil. Nedotklo se mě to, ale rozhodně to byl start. Široce jsem se na něj zazubil. "No výborně, zlato. Ani nemrkneš a bude z tebe mistr," ušklíbl jsem se a nechal ho pro tentokrát být. Však ona se ještě najde chvíle, kdy to bude muset vyzkoušet v opravdové praxi. Pochyboval jsem, že na to budeme muset dlouho čekat.
Co jsem ale nečekal bylo, že Wylan vážně začne zpívat. Překvapeně jsem na něj koukal, s očima doširoka otevřenýma. Zpívá hezky. Zamračil jsem se nad tou myšlenkou. Vždyť já zpíval líp! Všema deseti. "No, možná za pár let mi budeš malilinko vyrovnanej," uznale jsem pokýval hlavou. Nechtěl jsem přiznat, že se mi jeho zpívání líbilo. To bylo skoro to samé, jako přiznat, že je někdo lepší než já. A to nepřicházelo v úvahu.
Na něčem takovém jsem se shodnout dokázal. "Fajn. Žádný vtipy o smrti, chápu." Jenže Wylan ještě neskončil. Naklonil jsem hlavu zmateně do strany. Tyjo, tak já si ho tady cvičím a on za chvíli zkape. Oklepal jsem se, protože jsem zase cítil něco podobného, jako když jsem přemýšlel nad Alastorem. Nejspíš jsem nechtěl tak rychle přijít o novou hračku. "Jak jsi nemocný? Vždyť vypadáš v pořádku," namítl jsem. Nestydatě jsem si ho prohlížel a dokonce mu zabrousil čenichem do srsti. Má snad nějaký boule? Hmpf.

Cítil jsem, jak ta jeho rádoby drsná fasáda odpadá. Ušklíbl jsem se. "Tak třeba... když se ti něco nelíbí, třeba to, co říkám, tak proč to prostě necháš bejt? Nebo se takhle hloupě naštveš," začal jsem. Neviděl jsem v učení svých tajemství nic špatného. Stejně se toho nebude držet. Pokrčil jsem rameny. Taková byla moje teorie. "Prostě řekni to samý, ale jinak. Proti mně," poučil jsem ho. "Tak hele - Wylane, ty jseš fakt ťulpas. A co řekneš ty? Díky, Siriusi, protože oproti tomu, co máš v hlavě ty, to je pochvala," uchechtl jsem se, "a co na to řeknu já? Nic. Došly mi slova." Sledoval jsem ho, abych si byl jistý, že se chytá. Lekce číslo jedna ze Siriusova příručka k přežití pro neschopné. "Zkusíme to, jo?" zazubil jsem se a zamyslel se nad něčím, co bych mu teď mohl říct, aniž bych ho naprosto dodělal. "Wylane, nechápu, proč jseš tak citlivej. Nesluší ti to, brouku." A teď už jen čekat, jestli to všechno pochopil. Hlavně na to nereaguj. Připoměl jsem si.
Můj zpěv se chvály nedočkal, ale to jsem ani nečekal, takže jsem to nechal plavat. To, čeho jsem tím chtěl dosáhnout, se stalo. "Hej!" zasmál jsem se, když mě do strany švihl svým ocasem. Trochu jsem se přiblížil, abych do něj mohl bokem pořádně strčit. "Fakt jo? Tak to ti vůbec nevěřím." Naoko jsem se tvářil nafoukaně, abych ho vyprovokoval. Třeba by mi taky mohl něco zazpívat. I když jestli teď Wylan vážně spustí koledu, asi začnu věřit na zázraky. Není to tak špatné. Zatím. Tím jsem myslel tu hru na kamarády. Tušil jsem, že největší zlom přijde, když ode mě Wylan něco bude chtít. Přátelství přece musela fungovat na vzájemné spolupráci. A něco takového mi nic neříkalo.

// 19. Zazpívej gallirejskou verzi jakékoliv koledy

Upřímně? Nerozuměl jsem tomu. Zajímal jsem se o něj dost na to, abych si připadal dotčen, že mě tady obviňuje z něčeho, co není pravda. Když už, tak by to alespoň měla být opravdová lež! Zamračil jsem se a zavrtěl hlavou. "Moje vtipy jsou vtipný!" zaprotestoval jsem. To, že je Wylan nedokázal pochopit, byl jeho problém. A vůbec. Ten vlček měl štěstí, že jsem se o něj až náramně zajímal. Jinak bych už byl dávno fuč a nechal ho napospas zimě. Vlastně bych to možná udělat měl. Třeba by mu došlo, že sám to vážně nezvládne, a ještě by mě dohnal. A já bych znovu vyhrál. Jenže jsem pomalu začínal chápat, že takhle na něj jít nemůžu. Natočil jsem hlavu do strany. Musím si vymyslet novou strategii.
A tak jsem se jen tiše uchechtl a na chvíli si lehl kousek od něj. Když pořád chtěl osobní prostor, má ho mít. Jen ne na moc dlouho. "Jestli chceš, prozradím ti svá tajemství," zazubil jsem se. Nakonec to vypadalo, že se k němu vážně budu muset chovat jako starý kamarád. Nemohl jsem zabránit jakémusi nepříjemnému pocitu v žaludku. Měl jsem nadání pro to věci ničit, ne je tvořit nebo snad udržovat. Ale situace si žádala tvrdá opatření.
Zakroutil jsem očima a znovu do něj trochu strčil. "Notak. Nemůžeš tu zůstat navěky," poznamenal jsem. A pak mě něco napadlo. Šibalsky jsem se přiblížil k jeho uchu. "Nebo ti tu budu celou dobu zpívat!" zasmál jsem se. Neznal jsem skoro žádné písničky, ale... hlas jsem měl dost hrozný na to, abych zkazil i tu nejjednodušší.

"Půjdem spolu do Jedláku,
dudaj, dudaj, dudaj dá!
Wylánku, vlčíku, já tě budu kolébati,
Wylánku, vlčíku, já tě budu kolébat.
Začni, ptáčku, zpívat noty:
vrků, vrků, vrků, vrků, vrků, dá!
A ty srnko, utíkej pryč:
pomoc, pomoc, pomoc, pomoc, dá!
A ty, myško, pískalko:
písk, písk, písk, písk, dá!
A ty... prase, chrochtáku:
chro, chro, chro, chro, dá!"

Po očku jsem se na něj podíval, jestli už mě má dost, nebo jestli se mi daří ho alespoň trochu vrátit zpět do původní nálady. Tenhle Wylan se mi rozhodně nelíbil. Nebylo mým zvyem se tahle zahazovat s někým, u koho to bylo stejně beznadějné. Ale každý měl nějakou slabou stránku a já chtěl vědět, jaká je ta Wylanova. I když, zpívání ubohých písniček to asi nebylo.

Nakrčil jsem čenich. Plavání jsem tedy rozhodně nemusel. Ironicky jsem ale miloval vodu - a bouřky - a tak jsem to nijak nekomentoval. Ne, že by se to dalo, když nám tak zhoustla atmosféra. I mně to bylo nepříjemné, i když by to bylo horší, kdyby Wylan dokázal alespoň cvakat zubama. Takhle jsem z něho měl dobrej den, i když vypadal vážně naštvaně. Dokud nezavrčel. To jsem se trochu stáhl. Pořád jsem se nebál, ale bylo to tak nečekané, že jsem se vážně lek. Tyjo, nevěděl jsem, že tohle v sobě má. Radši jsem to nevyslovil nahlas. Ještě by fakt začal kousat.No, tohle mi nevyšlo. Usoudil jsem, když Wylan ani neodšel, prostě se rozhodl trucovat přímo tam na mokré zemi. Už začínalo sněžit a ten ťulpas se prostě rozhodl utábořit přímo tady, uprostřed ničeho. "Ale mě to zajímá," zamumlal jsem, protože jsem nutně potřeboval mít poslední slovo. A pak už jsem ho jenom sledoval.
Ale tolik trpělivosti, abych dokázal, že jsem víc tvrdohlavý než on, jsem neměl. Nakonec jsem si jen dlouze povzdechl a došel až k němu. Chvíli jsem ho jen tak pozoroval, a pak jsem ho žďuchl čenichem mezi uši. "Vstávej. Vždyť dostaneš rýmu," broukl jsem, dokonce něžněji, než jsem zamýšlel. Ale bylo to potřeba. Jestli byl tak vystresovaný jenom z mých vtipů, nechtěl jsem ho vidět, kdyby tu rýmu vážně dostal. Nejspíš by si začal kopat hrobeček. "Prosím?"

//Esíčka přes Zrcadlové hory

Tak takhle to chtěl hrát? Zamyslel jsem se. Znovu jsem stál před tím rozhodnutím, zda říct pravdu nebo si prostě něco vymyslet. Ale ještě bylo moc brzy po tom mém uklouznutí a nechtěl jsem riskovat, že mě Wylan prokoukne podruhé. Takže pravda. "Mám dvojče. Bratr Alastor, pamatuješ? Jsme dvojčata, úplné kopie," zazubil jsem se. Ale o Alastorovi jsem mluvit nechtěl, a tak jsem se rychle zase chopil slova. "Teď ty. Nebo mi to budeš dlužit." A mohl jsem se klidně vsadit, že chudák vlk stojí o všechno jen ne o to být zavázaný se se mnou znovu potkat a splatit mi dluh.
Protočil jsem očima nad tou neurčitou odpovědí. Občas mi přišlo, že Wylan mluví v hádankách. Neměl jsem dostatečnou kapacitu v hlavě na to to luštit. "Takže... spíš šťastný, nebo spíš v koncích?" zkusil jsem to znovu. Jen jsem nevěděl, jestli mi ještě odpoví, protože se zničeho nic začal chovat jako prvotřídní blbec.
"Očividně to jedno není, tak mi to řekni!" vybídl jsem ho a popoběhl jsem, abych ho dohnal. Akorát jsem musel běžet skoro pořád, protože Wylanovi jako by hořelo u tlapek. Prohlížel jsem si ho a snažil se z něj něco vyčíst, ale jednoduše to vypadalo, jako že se pan ťulpas rozhodl trucovat. Ušklíbl jsem se. "Notak, lásko, odpusť mi to," zakňučel jsem, "vždyť se to snažím napravit! To nemělo být nic zlého, chtěl jsem tě rozveselit." Předběhl jsem ho a postavil se mu do cesty. Pochyboval jsem o tom, že by mě byl Wylan ochotný povalit na zem. Na to byl až moc slušný. Sklopil jsem uši k hlavě a zahleděl se na vlastní tlapky. Ultra smutný kukuč. Ha. "Prosím. Neviň mě za to, že jsi mě ty nepochopil..." zamumlal jsem. Vymýšlel jsem si. Samozřejmě mi bylo jasné, že vlček za nic nemůže. Ale nemohlo bolet se ho pokusit přesvědčit o opaku, ne?

//Kančí remízky přes Travnatý oceán

Uchechtl jsem se. "Fakt," přikývl jsem, a byla to jen napůl lež. Bylo mi jedno, jaký má Wylan život a co ho trápí, ale stejně jsem byl zvědavý. Pokud v něm vážně bylo něco víc než jen dávka nevinnosti a naivity, tak jsem to chtěl vidět. Jen jsem netušil, kterým směrem do něj. Pořád na něj tlačit? Naštvat ho? Snažit se udělat si z něj kamaráda? Kamarádi, pche. Nakrčil jsem čenich a rychle ten nápad zavrhl. Něco takového byl běh na dlouho trať, a to já nechtěl. Obnášelo to spoustu přátelíčkování se a udržování dobrých vztahů... ani by mi to nešlo. Měl jsem talent na to všechny věci ničit.
Ušklíbl jsem se, protože jsem měl pravdu - Wylan se odtáhl. "To máš pravdu, to jsem. Jak by taky ne? Jsem dokonalý." Znovu jsem se naparoval a celý se narovnal. Nepochyboval jsem o tom, že jsem jeden z nejhezčích vlků široko daleko. A upřímně? Myslel jsem si, že k nim patří i Wylan. Jinak bych se ho tolik nesnažil sbalit. "A ty jsi se sebou šťastný?" prohodil jsem. Už jsem za život poznal spoustu vlků, abych tušil, že povahy jako Wylan to mají těžký. Jak se někdo nemůže mít rád? Vždyť to je základ. Uvažoval jsem a snažil se vzpomenou na čas, kdy jsem se třeba neměl rád. Nic. Jen jsem se v myšlenkách zase vracel k tomu incidentu s Alastorem, a rychle jsem zase přemýšlet přestal.
Vážně jsem ho naštval. "Proč jseš najednou tak kyselej?" zabručel jsem a snažil se nad tou konverzací převzít vedení. "A jak jsi drsnej, páni. Líbí se mi to," zapředl jsem. Překrucovat činy, slova, to by mi šlo. Nejdřív jsem myslel, že tou zimou myslí Gallireu. Už to se mi nelíbilo, vždyť s ním byla švanda, jak se sebou nechal zametat zem. Až po chvíli jsem pochopil, že myslí život. Překvapeně jsem se na něj podíval a nervózně se uchechtl. "Cože? Víš, já asi nejsem nejlepší matroš na rozmlouvání sebevražd," upozornil jsem ho. "Ale jestli se potřebuješ vybrečet..." A zase jsem přistoupil až k němu, jako otravná moucha. Nemluvě o tom, že mi to všechno přišlo náramně vtipné. Nedokázal jsem pochopit, jaké to je, nemít před sebou žádný život. Pokrčil jsem rameny. "Nebudu dělat vtipy na umírání, chápu. Takže, víš, co dělá moucha, žába, jezevec a vlk, když se sejdou v řadě? Potravní řetězec!" A znova jsem se začal řehtat.

//Řeka Mahtaë (sever) přes Zrcadlové hory

Nebyl bych to já, kdybych se jeho slov okamžitě nechytil. Přisunul jsem se blíž, dokud jsem neviděl každý detail v jeho obličeji. "Ale mohl bych, kdybys mě nechal," řekl jsem potichu a ušklíbl se. Už jsem si uměl představit tu reakci. Měl jsem podezření, že kdyby vlček mohl, vypařil by se na druhou stranu lesa a povídal si se mnou odtamtud. Každopádně jsem o jeho slovech pochyboval. Co víc jsem potřeboval vědět než to, co už jsem věděl? Měl jsem ho prokouknutého skrz naskrz. Nebo jsem si to alespoň myslel.
Zavrtěl jsem nad ním hlavou. "V tom případě jsem nejhezčí kanec široko daleko," zazubil jsem se a otočil se k němu. "Nebo máš snad nějaké pochybnosti?" Tak se ukaž. Co si o mně myslíš? Zvědavě jsem natočil hlavu do strany.
Překvapeně jsem zamrkal, když ho to moje šaškování kolem naštvalo. Vždyť to byl jen vtip. Nemyslel jsem, že je Wylan taková zagorka. Jenže on se prostě jen sebral a šel dál. "Wylane!" zavolal jsem na něj a trochu popoběhl, abych ho dohnal. "Byl to jen vtip, brouku. Neumřeš bolestivou smrtí," zasmál jsem se. Nemohl mi to mít za zlé, ne? Nelhal jsem mu. Jen jsem si z něho střílel. "Copak nemáš smysl pro humor?" Povytáhl jsem obočí. Nechápal jsem, co mu najednou přelítlo přes nos.

//Esíčka přes Travnatý oceán

// 12. Předstírej, že tě posedl duch Vánoc

Protočil jsem očima. Wylan byl tak naivní. Samozřejmě, že jsem věděl, že mu lhát nemusím. Prostě to bylo přirozenější než říkat pravdu. A získávalo mi to sympatie - pokud na to teda někdo nepřišel. "Promiň. Už to neudělám," pousmál jsem se a snažil se vypadat, jako že mě to opravdu mrzí. Ve skutenčosti mi to bylo šuma fuk, jako většina věcí.
Zvědavě jsem poslouchal, co si vlček bude přát. Zdraví a nebýt sám? Povytáhl jsem obočí. Já neměl žádná pořádná přání, ale u Wylana mě to překvapovalo. "Proč bys zahodil jedno přání kvůli takové malichernosti? Na rýmičky se neumírá," poučil jsem ho, jako by byl jen hloupé vlče. Taky mi tak v tu chvíli připadal.
Překvapeně jsem se na něj otočil. Vážně právě Wylan řekl vtip? Se zimou očividně přicházely i zázraky. Uchechtl jsem se a zavrtěl hlavou. "Prosím? Já jsem naprosto dokonalý. Nic jako divočák," naparoval jsem se. Ale nehodlal jsem skončit jen u toho. "Pojď, jdem dál," přikázal jsem a rozešel se pryč. Ještě by moje naplánované divadlo opravdu přilákalo nějaké divočáky a pochyboval jsem, že by ocenili naše popichování. Snažil jsem se nás směrovat k Asgaaru, ale upřímně? Moc jsem si polohu té smečky nepamatoval. Asi to mělo patřit ke smečkovým instinktům, najít vlastní území, ale tak trochu jsem to sabotoval. Musel bych sdílet Wylana s větším hloučkem vlků. Ještě by mu někdo namluvil, že jsem sobecký blb.
Pokrčil jsem rameny. "Jsem to všechno, co jsem vyjmenoval," odvětil jsem, "ale je dobrý se trochu ujistit, nemyslíš? Ne, že ty bys to potřeboval, broučku." Přejel jsem ho pohledem odshora dolů a jedním okem na něj mrknul. "A co dalšího bych si měl přát? Mám všechno." Více méně. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a rozhodl se pokračovat v operaci divočák. Teda, s divočákem to nemělo nic společného, protože jsem nechtěl utvrzovat Wylanova slova, že se jim podobám. Ale byla to odveta za tu nemístnou poznámku. Ne, že bych byl naštvaný. Vlastně to bylo docela vtipný, na ťulpase.
Najednou jsem se zastavil a začal sebou cukat. Zkusil jsem co nejvíc protočit oči, aby mi nebyly vidět duhovky, a sípavě jsem se nadechl. Jako by mě právě něco posedlo. "Wylaneeee..." začal jsem. A měl jsem co dělat, abych se nezačal tlemit. "Tvůj osud... čeká tě NEBEZPEČÍ!" zaječel jsem mu do obličeje, a tentokrát ze mě vypadl i krátký smích. Sakra. No nic. Show jede dál. "Já, duch... duch zimy a Vánoc! Ti předurčuji, že jestli se nebudeš držet svého nejbombastičtějšího, nejlepšího, nejroztomilejšího kámoše Siriuse... pak zemřeš... BOLESTIVOU SMRTÍ!" A v tu chvíli jsem to nevydržel a vyprskl smíchy.

// 8. Najdi zlaté prase a něco si přej
//Řeka Tenebrae přes Travnatý oceán

Přikývl jsem. Náš opravdový vztah s Rowenou nebyl nikdy černá a bílá, a vlastně mi to tak vyhovovalo. Takže jo. Měl jsem fajn vztahy se sestrou. To se ale míjelo s tím, co jsem Wylanovi navykládal, a taky, že na to ten ťulpas přišel. Sakra. Hrklo ve mně. "Já... já... ji mám rád, ale občas je... prostě... jedno se nevylučuje s druhým, takže..." Ukázalo se, že nade mnou matka příroda ještě nezanevřela a připletla mi do cesty záchranu situace. Někde v křoví se ozvalo chrochtání, které mě nejdřív pěkně vyděsilo. Divočáka bych těžko přepral a dost jsem pochyboval, že Wylan na tom byl lépe. Možná byl větší, ale do chytrosti toho moc nepobral. Ještě by se nechal zabít. Naštěstí to bylo jen takové malé prasátko, nejspíš se ztratilo od mámy. Hm. Teď jsem jedl, ale stejně bych si dal. Uvažoval jsem.
Když se však pořádně vykutálelo ze svého úkrytu, vypadl ze mě překvapený - a nervózní - smích. Bylo totiž... žluté? Zlaté? Koukal jsem na tu příšeru, jako by spadla z nebe. A taky možná jo. Notak, seber se. Tohle je tvoje příležitost. Pohledem jsem trhl k Wylanovi a snažil se vypadat normálně, ne jako bych zrovna přemýšlel, jestli nejedu na muchomůrkách nebo tak něco. "Hele, zlaté prase!" zvolal jsem vesele. Slepej není. Připoměl jsem si a zavrtěl hlavou. Vyhrkl jsem to první, co mě v tu chvíli napadlo. "To je Gallirejské znamení, že si máš něco přát," oznámil jsem a zadíval se na to čuně, které poplašeně kvílelo a snažilo se zvednout na všechny čtyři. Chudák. No, co už. "Takže já... Já si přeju, abys ke mně byl milejší." Pokýval jsem hlavou, jako by to bylo to nejrozumnější přání, které kdy kdo mohl vyřknout. "Jo, a taky, abych byl pořád hezkej, chytrej, okouzlující, pohledný, roztomilý, neodolatelný,..." Ten výčet byl nekonečný. Možná jsem se trochu ztratil ve vlastní hře.
Nakonec jsem konečně tu svou klapačku zavřel a pohlédl na Wylana. Měla to být jen zástěrka, aby přestal přemýšlet nad mou vlastní chybou, ale doopravdy mě zajímalo, co si přeje. Byl tak... nevýrazný. Bez problémů jsem pochopil, že je docela naivní, ale co bylo pod tím? Zvědavě jsem naklonil hlavu do strany a čekal.

Když už se pak konečně tomu zlatému praseti podařilo utéct, mohl jsem si v hlavě přehrát Wylanova slova. Ignoroval jsem jeho poznámku o netlačení. Já na nikoho přece netlačil. Jen jsem trochu popostrkával. Zaujala mě spíš jeho další slova. Upřímně? Musel jsem se zasmát. "Kožich jako srna? Obávám se, že i ta toho má víc, než ty," ušklíbl jsem se. Ale jenom jsem si z něho utahoval. Vždyť měl pěknou srst, a rozhodně jí měl víc, než srna. Nasadil jsem dramatický zadumaný kukuč. "Já myslím, že vypadáš spíš jak ten divočák. Umíš i chrochtat?" Zazubil jsem se a fakt čekal, že mi tady zachrochtá. I když vzhledem k naší poloze a našemu štěstí bychom za chvíli utíkali před stádem těch pekelných stvoření.

//Uhelný hvozd přes řeku Tenebrae

Trochu jsem se zarazil. Nojo, to jsem tvrdil. A pořád jsem se tak i cítil! Ale jen trochu. Teplé místo na spaní a žrádlo bez práce se mi náramě líbilo. Ale všechno to přátelíčkování se, hierarchie? To bylo těžce pod mojí úroveň. Byl jsem lepší, než oni všichni dohromady. Kdo o tom pochyboval měl prostě o kolečko navíc, takže se nepočítal. "Přidal jsem se kvůli své sestře, hlupáčku," uchechtl jsem se, "strašlivě trpěla zimou a hlady. Zachránil jsem jí život, víš? A abych si byl jistý, že se o ni dobře postarají, přidal jsem se taky." Pokrčil jsem rameny. Lži se ze mne sypaly s překvapivou lehkostí. A nepochyboval jsem o tom, že Wylan na každou z nich skočí a spolkne to i s navijákem. Alespoň chápal, kam jsem s tím vším mířil. "Ano. Chybí mi tam někdo, koho znám," odtušil jsem a zase nasadil ten posmutnělý výraz. Achjo, achjo, jsem tak sám, co mám jen dělat? Skoro jsem se začal tlemit.
Věnoval jsem Wylanovi krátký pohled. Nijak mě jeho život nezajímal, ale nabízel mi skvělou možnost mluvit o sobě. "Jo, to je škoda. Každopádně já své sourozence nijak extra nemusím. Rowena je dramatická sléčinka a její ocas je stejně dlouhý jako její vedení. A Alastor... je Alastor." Zavrtěl jsem hlavou. O bratrovi jsem přemýšlet nechtěl. Setkání s Rowenou mi trochu smazalo ten pocit viny, ale pořád jsem se toho divného pocitu nemohl zbavit. Oklepal jsem se a byl jsem rád, že se Wylan začal zabývat něčím jiným. "Já vím, jak se jmenuješ, brouku," ušklíbl jsem se, "ale přezdívka ti sluší víc." Otřel jsem se mu o bok a pokračoval v cestě.
Přemýšlel jsem, jestli mu říct pravdu, nebo se držet lží. Pravda byla nudná a ty lži už by mi asi neprošly. Tak jsem ho prostě ignoroval. "Co tady děláš ty? Neřekl bych, že jsi někdo, kdo by se dokázal ve zdraví přesunout ze severu na jih." Pobaveně jsem povytáhl obočí.

//Kančí remízky přes Travnatý oceán

Bla, bla, bla. Řeči o úžasném Rolandovi mě nezajímaly. Ale Sarumenská smečka. O té jsem slyšel maximálně z doslechu. Zmocnil se mě takový podivný pocit, jako bych nemohl dopustit, aby si Wylan vybral jakoukoliv jinou smečku než tu Asgaarskou, strýčkovu, moji. Byl jsem v ní já, takže byla lepší. Navíc by byl Wylan pořád blízko a já se nenudil. "Já mám pro tebe lepší smečku," prohlásil jsem a hrdě se napřímil, jako by mi ta smečka patřila. Přitom jsem se do ní sotva přidal, a ještě to bylo tak trochu omylem. Ale což. Nechtěl jsem přijít o možnost mít svoji oblíbenou hračku na dosah packy. "Je tam teplo, jídlo... Teplo." Pokrčil jsem rameny. Co jiného by vypelichaný Wylan mohl potřebovat? Oh, jasně. "A skvělí vlci. Kámoši, fakt," zazubil jsem se a raději vynechal tu část, kdy Rowena málem měla něco se svým synovcem a pak ji ten řečený synovec nakopl zatímco já jsem sledoval ostatní jak za mě odvádějí práci. Pro mě to ve finále byl ideální stav.
Nemusel jsem se s tím divadlem ani snažit. Sice jsem nevěřil tomu, že Wylan všem mým lžím věří - ale z nějakého důvodu byl ochotný mi všechno odpustit. A tak jsem ze smutného vlčka přepl zpátky na šarm a úsměvy a už jsem se tím nezabýval. Navíc se mě vlček dotýkal, což bylo něco, co jsem tak brzy po našem znovushledání nečekal. Ušklíbl jsem se. "Jo, potkal jsem svoji sestru, a pár dalších. Nezajímavé," usoudil jsem. Každý z nich měl až moc svoji hlavu.
Nedal jsem vlčkovi možnost odmítat a prostě se vydal zpět směrem k Asgaaru. Tedy... odhadovaným směrem. "Tak jdeme, brouku," zapředl jsem a nepochyboval o tom, že za mnou půjde. S kým jiným by se asi tak bavil? Roland nejspíš za prvním stromem nasadil extra rychlý pohon, aby se nás zbavil. Mě. Nás. Byl v tom vážně takový rozdíl?

//Řeka Tenebrae přes Kopretinovou louku