Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mušličková pláž přes Magický palouk

Po řádném přivítání a poděkování jsem Mýval poslal si sehnat něco k snědku. Dokonce jsem jí dovolil krysu, po které jí většinou neskutečně táhne z huby. Já si mezitím našel slunné místečko, kde mě nikdo nebude ruš- Drž hubu? Však jsem nic neřek! Zamračil jsem se a trhnul hlavou směrem odkud se linul ten hlas. Musel jsem chvíli hledat, neb jsem nečekal, že jeho majitel bude na stromě jak veverka. Ale nemoh jsem mu to úplně vyčítat žejo, za mých mladých let jsem taky lozil po stromech. Já, na rozdíl od něj, jen máchl křídly a byl jsem na vyšší větvi než on. U toho jsem teda nadělal takovej rámus, že by to vzbudilo i mrtvý - měl jsem velký rozpětí a polámal u toho každou druhou větev. Ale hej, alespoň, že jsem na něj koukal z výšky! "Tak, tady jsem se ukázal! Ale hubu držet nebudu, však jsem nic neříkal!" Vyčetl jsem mu to.

Měl jsem toho tak akorát dost. Ten křivonožka nebo jak se jmenoval pořád něco blábolil, blablabla, já já já jenom já. Zakroutil jsem očima a jako by bohové vyslyšely mé modlitby - najednou jsem pocítil, jak provazy povolují. Zalapal jsem po dechu a pohlédl na mého zachránce. "Mýval!" Špitl jsem s neskrývaným nadšením. Pirát to naštěstí neslyšel, a tak jsem byl bez problémů osvobozen a než si toho ten vejtaha stačil vyšimnout, už jsem po boku své společnice pelášil pryč. Ha! A pak, že nejsem šikovnej! Jo, dobře, možná v tom měla velkou zásluhu Mýval, ale nemůžu ji rozmazlovat, jasný? To by jí to pak stouplo do hlavy.

//Sekvojový les přes Magický palouk

Zlompacka už mě měl plný kecky, na to jsem se nepotřeboval vyznat v emocích. Stačil mi ten jeho otrávený výraz. "No fajn. Takže chceš pomoct?" Už jsme sebou ani jeden netrhli když se ozvalo posměšné: "No fajn! Takže chceš pomoct?" Jako kdyby na tom bylo něco směšného! Ale což. Trochu jsem se nad tím zamyslel. Napadlo mě se zeptat, co z toho kápne pro mě. Možná půlka pokladu? Jo, to sotva. Beztak by řekl něco jako buď rád, že budeš naživu. Ale teoreticky... Když půjdu s ním, můžu mu pak ten poklad hezky čmajznout! Jó, to byl geniální plán. Zazubil jsem se a čekal, co z toho blba vypadne dál.

Raději jsem to neříkal nahlas. Jednak bych tím Zlompacku nepotěšil a druhak by na sebe ozvěna opět strhla všechnu pozornost a udělala to desetkrát horší. Jestli to teda vůbec ještě horší být mohlo. Povzdychl jsem si - byl jsem z toho všeho tak trochu bezradný. Zajímalo mě, kde je Mýval zrovna když by se mi její pomoc hodila. Na druhou stranu by tu asi byla prd platná. Mohla by sice překousat provazy a to všechno, ale byla maličká a Zlompacka by se jí jednoduše mohl zbavit. Nechtěl bych, aby se jí něco stalo. Byla kámoš! I když občas pěkně otravná. "A určitě by přeprala i tunu pirátů," zamumlal jsem sám pro sebe. A samozřejmě netrvalo dlouho, než se posměšným tónem ozvalo: "A určitě by přeprala i tunu pirátů!"

Vypadalo to, že Zlompacka přemýšlí - a já jsem taky začal přemýšlet. Nejdřív o té situaci, do které jsme se dostali. Už jsem ani netušil, kde přesně skončila Tundra. Museli ji nejspíš odtáhnout ty divnovlci, teda piráti. Co s ní asi dělali? Napadala mě spousta věcí, od nevinného povídání po... no. Nechtěl bych být Tundra. Trochu jsem se nad tou myšlenkou oklepal a znechuceně nakrčil čenich. Zlompacka po mě střelil varovným pohledem, na který jsem jen pokrčil rameny. "To nebylo na tebe," ujišťoval jsem ho naprosto seriózně, ale bylo to zbytečné, protože se znovu ozvala ta posměšná ozvěna, která to všechno přetočila v jeden velký vtip. "To nebylo na tebe!" Očividně to Zlompacku naštvalo, páč na mě vycenil zuby. A hele - byl to fakt smrad. Jak dlouho sis tu tlamu nevyplachoval, co?

Srpen 10/10

Mýval jsem našel v jiném křoví. V ruce držela za krk nějakého chudáka holuba. Chvíli jsme tak na sebe zírali a já přemýšlel, jestli bych ji měl pochválit nebo vynadat že ho drží jak nějakou hračku. "To je... holub." "To je holub!" Zaječela ozvěna posměšně a já sebou překvapeně trhnul a ohlédl se za rameno, i když už jsem měl tušit, že tam nic neuvidím. Když jsem pohlédl zpět na svého strážce, holuba mi nabízela. Pro mě? Ocas se mi samovolně začal houpat ze strany na stranu a já s úsměvem holuba přijal. Byla to sice jednohubka, ale byla mňamózní a postačila. Mýval mezitím uždibovala borůvčí, a oba jsme si tak nacpali pupky k prasknutí. Ve finále to byl fajn den - i s tou ozvěnou.

Srpen 9/10

Přitiskl jsem si křídla co nejvíce k tělu a přikrčil se k zemi. Cítil jsem toho zajíce někde poblíž, a tak jsem se ani nikam neplížil a jen vyčkával v borůvčí. Uši jsem měl našpicované a čekal jsem a čekal... a čekal... a čekal... "Tak kde jsi?" Zašeptal jsem, což byla chyba, neb se hned potom rozezněla desetkrát tak hlasitá ozvěna, která jako by se mi vysmívala. "Tak kde jsi?!" Zavrčel jsem a vyšvihl se zpět do vzpřímené pozice. Už mě ta ozvěna vážně začínala štvát, protože mě právě připravila o oběd. Pochyboval jsem, že po tom křiku v lese zůstalo nějaké jiné zvíře než jen já a Mýval. Mýval! Zalapal jsem po dechu a otočil se kolem dokola dokud jsem nenašel její pach. Vydal jsem se po stopě svého lesního strážce.

Srpen 8/10

Zakručelo mi v břiše. "Mám hlad. Nemáš hlad, Mýval?" Otočil jsem se na ni, ale Mýval nikde. Takže už lovila. Místo toho mi odpověděla jak jinak než posměšná ozvěna. "Mám hlad! Nemáš hlad, Mýval?" Ach bože. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a raději zavětřil. Neměl jsem lov rád a raději jsem nechával všechnu práci na ostatních, ale bohužel - široko daleko jsem byl jediný vlk a mršiny jsem v oblibě neměl, takže mi nezbývalo nic jiného než si něco ulovit sám. Naštěstí se v lese nacházela kopa zvířat a najít nějaký pach nebylo složité. Králíci, koroptve, daňci. Já si troufal maximálně tak na toho králíka, a i u něj jsem dost pochyboval o tom, jak ten lov skončí. Navíc ačkoliv byla křídla krásná a užitečná, bylo dost těžké se s nimi mezi stromy schovat.

Srpen 7/10

Můj rodinný život byl komplikovaný. Z pohledu třetí osoby Lennie a Savior zase tolik neudělali, ale jakožto ublížené dítko jsem měl za to, že jsou to ti nejhorší vlci na světě. A spolu s nimi kráčela spousta dalších vlků. Třeba Alastor a Parsifal a Rowena. A dva z nich v Asgaaru. Proč že tam ještě jsem? Přemýšlel jsem, kam jinam bych to mohl zaparkovat, a všechny cest opravdu vedly do Ageronu. Nic jiného nepřicházelo v úvahu! Borůvková smečka, ta byla hned vedle Asgaaru. Mechovou smečku už jsem prošel a nejspíš by to tam kvůli mně bouchlo. A... no, o ostatních smečkách jsem moc nevěděl, ale nelíbila se mi místa na kterých se nacházela. Většina byla na můj vkus až moc na jihu. "A tam je vedro." A ozvěna na to: "A tam je vedro!" Jako kdyby to bylo něco směšného.

Srpen 6/10

Život byl fajn když jste uměli ovládat tak cool magie. Spokojeně jsem složil křídla k tělu a vydal se lesem. Netušil jsem, kam mě tlapky vedou, ale neměl jsem žádný cíl. Napadlo mě, že bych šel navštívit Crowleyho do Ageronu. No to je nápad! Netušil jsem, že Crowley už v Ageronském lese není. Smůla. Tak nějak mi z života mizeli všichni nejlepší kámoši. A co kdybych si založil vlastní smečku? To by byla bomba. Já, král nějakého lesa! Ale všechny cesty vedly zpátky domů a návštěvě Ageronu jsem se vyhýbat nechtěl. Potřeboval jsem se postavit čelem ke svým kořenům. "Jenom doufám, že Savior s Lennie už pošli," odfrkl jsem si a posměšná ozvěna mě následovala. "Jenom doufám, že Savior s Lennie už pošli!"

Srpen 5/10

Zajímalo mne, co dalšího s magií počasí dokážu, a tak jsem se opět zasoustředil na tu tajemnou moc magií uvnitř mne. Vycítil jsem, že v noci přijde opravdová bouřka, a ačkoliv blesky a hromy nakonec ustanou, pršet bude pořád a půda se ochladí. Nadšeně jsem zavrtěl ocasem. "No konečně!" Už všichni víme, že přijde ozvěna - "no konečně!" Tentokrát jsem se jen pousmál. Až tak mě příslib chladnějších dnů rozveselil. Pohlédl jsem k nebi a začal s mraky pohybovat sem a tam, tam a zpět, nahoru a dolů. Byla to sranda, ale pěkně náročná. Dlouho jsem to nevydržel, a tak jsem mraky raději rozehnal a unaveně si hrcnul do trávy. Jako když práskne začalo slunce znovu pařit.

Srpen 4/10

Slastně jsem zaklonil hlavu a začal chytat dešťové kapky na jazyk, zatímco nebe trhaly hromy a blesky. Byla to nádhera. "Tohle jsem vytvořil, vidíš?" Má slova byla určená Mýval, ale samozřejmě, že se ozvala i posměšná ozvěna. "Tohle jsem vytvořil, vidíš?" Zakroutil jsem očima, ale chytře jsem to nekomentoval. Čím víc jsem toho měl na srdci, tím horší to bylo. Tak trochu to pro mě byla forma mučení, protože jestli byla jedna věc kterou jsem měl fakt rád, bylo to mluvení. A teď? Kdykoliv jsem otevřel pusu, mohl jsem čekat, že se mi bude ozvěna posmívat. Porč zrovna já? Teda, ono bylo hodně důvodů, jo, ale stejnak! Určitě jsem si to nezasloužil. A bál jsem se, že na rozdíl od jiných Gallirejských fórků je tohle navěky.

Srpen 3/10

Zakroutil jsem očima a raději nechal ozvěnu ozvěnou. "Mlč," neodpustil jsem si, načež se ozvalo posměšné, "mlč!" Frustrovaně jsem se otočil, jako by ozvěna mohla stát přímo za mnou. Naštěstí mě uklidnila pevná tlapka mýval, která mi přistála na mé vlastní tlapce. S povzdychem jsem přikývl, aby věděla, že vnímám její přítomnost. A pak jsem se znovu zahleděl na nebe. Takže bouřka, hm? Raději už jsem nahlas nic neříkal. Místo toho jsem se zasoustředil na své nitro, na svou lásku k bouřkám a na nebe bez mráčků. Ale jeden mrak za druhým se na nebi zformovaly bouřkové mraky, tmavé jako noc, ze kterých postupně začalo kapat.

Srpen 2/10

Křídla protažená, byl čas na magie. Naneštěstí většina mých magií vyžadovala, aby tu byl někdo se mnou, což nebyl. Široko daleko nebylo ani nohy, ale nevadilo mi to. Občas se hodilo být chvíli sám, ačkoliv jsem cítil, jak mě z křoví pozoruje Mýval. Tíha jejího pohledu na mých zádech byla uklidňující. Věděl jsem, že když je se mnou, nemůže se mi nic stát. Nechal jsem ji se i nadále schovávat a obrátil pohled k nebi. Bylo neskutečné vedro a slunce pařilo jako by snad už nikdy nemělo přestat. Neměl jsem léto rád - teda, ne to teplé léto. Ale miloval jsem bouřky. Trochu jsem se zamyslel nad událostmi posledních pár měsíců, až jsem došel k závěru, že by přeci jen mohla být magie, ke které nepotřebuju nikoho dalšího. "Co myslíš?" Zeptal jsem se Mýval, ale odpověděla mi posměšná ozvěna. "Co myslíš?"

Srpen 1/10

Bylo načase si trochu protáhnout křídla - a taky potrénovat magie. Jinak jsem měl pocit, že se brzy zcvoknu z té ozvěny, která mě pořád doprovázela. "Pořád tady?" Zkusil jsem to, a opravdu. Ani ne po minutě se ozvalo posměšné: "Pořád tady?" Zakroutil jsem očima a raději pomlčel, protože už jsem zjistil, že odporovat ozvěně není dobrý nápad. Místo toho jsem si protáhl křídla do jejich plného rozpětí, až mě na zádech krásně zatahaly svaly. Oklepal jsem se a ledabyle s nimi máchnul, čímž jsem měl rozcvičku za sebou. Jeden by řekl, že taková gigantická věc bude potřebovat větší údržbu, ale ne. Ani o blány jsem nemusel mít strach - byly dost pevné, takže v nich žádné oděrky nebyly.