Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Gejzírové pole přes řeku Kiërb

Dělalo mi náramnou radost, jak to z něj lezlo jako z chlupaté deky. A znělo to tak nepřirozeně. Musel jsem se začít smát, ale jeho plán na léto mě zajímal, takže jsem zase začal poslouchat. Nakonec měl Wylan pravdu - nevěděl jsem o něm vlastně vůbec nic, a to, co jsem si myslel, že vím, mi začínal bořit. Už nebyl tak naivní ani moc hloupý. A dalo se ho poslouchat. Napadlo mě, jestli podobná byla i Jaimie. Byla by fajn, kdybych jí dal šanci? Zavrtěl jsem hlavou. Ona byla ukřičená a neskutečně otravná. To vlček nebyl.
"Díky, nechci," ušklíbl jsem se a nasadil přehnaně dramatický znechucený výraz. "Nenávidím vodu!" Našpulil jsem pusu. Vážně to byla ironie. Nenáviděl jsem být mokrý, ale déšť či sníh mi nevadili. Na rozdíl od něj, nejspíš. Znepokojeně jsem máchl ocasem. Šlo být tak odlišný a pořád si ho udržet u těla? Abych nakonec neskončil jako Jaimie v tomhle příběhu já. Zašklebil jsem se už jen nad tou představou, ale rychle jsem to zase zakryl veselým úsměvem. "Jak kámen, jo? Asi nás tu ještě chvíli zdržím a ty pak zamrzneš. Postavím si tě jako sochu do úkrytu a budu tě olizovat, dokud neroztaješ, muck!" Naklonil jsem se k němu a naoko ho olízl, ne úplně, ale blízko. Zasmál jsem se vlastním hloupým vtipům a pokračoval v cestě.
No, nebyla to úplně supr čupr cesta. Jestli jsem nás tahal na jih, tak jsem byl asi bůh sám, protože tohle území nebylo nic než zima, zima, sníh a zase zima. Třásl jsem se z toho jak osika a šel rychle. Aby z Wylana fakt nebyl rampouch.

//Safírové jezero

// 6. Naplánuj si letní dovolenou

Protočil jsem očima a posměšně se jeho starostem zasmál. "Wylane, lásko. Každej kolemjdoucí ti může říct, že je Vlčíšek. Nemůžeš něco předpokládat jen proto, že ti to dotyčnej namluví. Podívej se na nás dva," ušklíbl jsem se. Já mu už namluvil tolik věcí. Teprve před chvílí na všechno přestal hloupě kývat.
Nebyl jsem si jistý, ale co jsem měl dělat? Všude kolem nás bylo jen bílo. I já jsem věděl, že kdybychom se neohřáli, tak z nás budou rampouchy. Mávl jsem nad tím tlapkou. "Žádné starosti. Vím, co dělám," odtušil jsem. Zářný příklad toho, na co jsem ho zrovna upozorňoval. Velice se mi ale líbila ta další otázka, kterou položil. A taky jsem se nad tím dost zamyslel. Mohl bych mu říct, že se musí přidat do Asgaaru. Ale to by pak nebyla pořádná hra. Tak bych mu mohl říct, ať se se mnou prostě čumáčkuje. Jenže to taky nebyla žádná zábava. Nakonec jsem jen nevinně natočil hlavu do strany. "Řekni mi broučku," uchechtl jsem se. Nemělo to žádný vyšší smysl. Jen jsem fakt chtěl vidět, jak rudne.
"Proč by ne?" zazubil jsem se. Wylan neměl ani tušení, že ho plánuju dotáhnout do Asgaaru a nechat si ho. Ale to jsem mu samozřejmě říkat nechtěl. Pokrčil jsem rameny. "Fajn, třeba na chvíli zmizím," uznal jsem, protože představa, že vlčka budu pronásledovat každý den až nadosmrti, se mi úplně nelíbila. Jakkoliv vábně znělo nekonečné šikanování. "Ale až bude léto, zase si tě najdu. To máš rád, ne? Takže až bude léto, někde tě přepadnu a budeme spolu zase cestovat. Ale tentokrát tématicky půjdeme na jih," vyprávěl jsem. Dokonce se mi ta představa líbila, i když to původně měly být jen žvásty. A tak jsem skončil u plánování naší letní dovolené. "Vezmeme to přes to velké jezero, které jsme minuli, a budem se koupat," dobře, možná jsem přeháněl - vždyť jsem nesnášel vodu, "a pak to vezmeme kolem řeky dolů. Nalovíme si nějaké ryby, nacpeme si pupky, navštívíme pláž a budeme se kochat západy slunce. Nakonec to vezmeme přímou čarou přes poušť až k Životu a shladíme se u řeky. Můžeme se jít podívat na vodopád," navrhl jsem a trochu se nad tím zamyslel. To byla cesta zase přes půl Gallirei. Téměř přes celou. To už jsme rovnou mohli... "Nebo to prostě vezmem přímou čarou až k Životu, žádný okliky. Každopádně to bude naše, no, asi týdenní letní dovolená." Přikývl jsem sám sobě. Byl jsem na svůj plán patřičně hrdý. Takovou zábavu by nevymyslel nikdo. Bez přetvářky jsem zavrtěl ocasem a pokynul Wylanovi hlavou. "Nebo máš jiný nápad?"
Ať už mě gejzíry a myšlenky na léto hřály jakkoliv, nejspíš bylo načase začít hledat cestu na jih. Ale tohle byla pěkná ledová pustina, takže těžko říct, jakým směrem ten jih byl. Každopádně jsem alespoň věděl, jakým směrem není. Věnoval jsem horám za našimi zády nepříjemný pohled a zvedl se. Už teď mi klapaly zuby, jen z pomyšlení na tu zimu. "Vstávat a cvičit, broučku. Nemůžeme tu zkysnout navěky," zavelel jsem a bez čekání se vydal vcelku náhodným směrem. Nebál jsem se, že by mě Wylan nesledoval. Vždyť by tu sám do večera umřel.

//Ledová pláň přes řeku Kiërb

// 14. Ohřej se u gejzírů
//Zubatá hora přes Sněžné velehory

Cesta dolů byla značně lepší než cesta nahoru. Navíc to trvalo jen polovinu času. Ještě pořád jsem se z té hory klepal zimou a měl jsem pocit, že mi zmrzly všechny svaly v tělě. "Já taky ne. Budem to jen my dva proti světu, zlato," ušklíbl jsem se. Setkání s rádoby Vlčíškem mi vadilo méně, než setkání s kmotřičkou. Vlastně mi to i trochu zlepšilo náladu. Nebo mi mráz z hlavy jednoduše všechny špatné myšlenky vypálil. Tak to tuhle cestu budu pořádat častějc. To byl samozřejmě kec. Udělal bych vše pro to, abych se vyhnul těžké fyzické námaze.
Překvapeně jsem zaječel, když se země kousek ode mě začala nadýmat a nakonec z ní vytryskla voda, ze které stoupal oblak páry. A šlo od ní teplo. Oddechl jsem si, protože díky bohu, neumřel jsem. A pak jsem to tam prostě zabořil - sedl jsem si kousek od toho gejzíru a vyčkával. Netrvalo dlouho, než kousek opodál znovu vytryskla horká voda. Vlna tepla mě zasáhla nedlouho potom. Slastně jsem se natáhl na zem. Tohle bylo mnohem lepší, než sopka. "Vidíš? Dostal jsem nás do tepla," zazubil jsem se Wylana. Musel jsem využít situace. Oba jsme byli neskutečně promrzlí z té hory, takže ohřátí u gejzírů bylo vítané. "Co za to dostanu?" Šibalsky jsem na něj mrkl a už si vymýšlel, jak ho donutím mi zaplatit.
Brzy se mi začal vracet cit do tlapek. Spokojeně jsem se protáhl. Možná to byl trochu hazard, ležet tu mezi gejzírama, ale byli jsme dostatečně daleko od dosahu vody. Jó, to je život. Mnohem lepší než studený les v Asgaaru. I když pravda, s mou opatrností bych se tu brzy omylem uvařil. Ta představa nebyla moc vábná. Však by mě ten ťulpas nějak ochránil. Zatím nám to docela šlo.

// 10. Řekni Vlčíškovi, že na něj nevěříš
//Sopka Fëlga’Tarátar přes Sněžné velehory

"Wylane, já bych byl šťasten, kdybych se vedle tebe mohl budit každý den!" zapěl jsem mu a musel se zase začít hloupě smát. Ten smích mě ale brzy přešel, když jsme začali nepřetržitě stoupat. To by jednoho pěkně zahřálo, až na to, že čím výš jsme byli, tím větší zima. Dokonce jsem se začal trochu klepat. "Kdo tohle vymyslel?" zanadával jsem si. Chumelilo mi do obličeje a bořil jsem se do čím dál tím větší vrstvy sněhu. Sípal jsem jak starej los a docházel jsem na pokraj svých sil. Už už jsem se chystal otočit a vzít to jinudy, koneckonců tady nahoře nemohlo být nic zajímavého, ale nestihl jsem to.
"Vítejte, potulní," řekl hlas. Málem jsem vyletěl z kůže, páč jsem toho vlka neviděl, než jsem do něj málem narazil. Byl stejně bílý jako sníh všude kolem nás. Překvapeně jsem vyjekl. "Hej! Málem jsem z tebe dostal zástavu," zabručel jsem, načež se vlk jenom zazubil. "To mě omluv! Ale musím být dobře skrytý, aby mě vlčata jen tak nenašla! To by zkazilo překvapení z dárků," mluvil a mluvil. Šla mi z toho hlava pěkně kolem, protože co se nám to tady snažil namluvit? Povytáhl jsem obočí a posměšně se uchechtl. "Co? Myslíš jako Vlčíšek? Tak ty máš dost." Zavrtěl jsem nad ním hlavou. Takzvaný Vlčíšek sklopil hlavu a zatvářil se smutně, což by možná fungovalo na Wylana, ale já jsem na něj jenom zíral a ve tváři jsem měl vepsané to jako fakt? "Ach. Copak všichni na mě přestávají věřit? Nemáš snad v sobě jen špetku vánočního ducha či snad-" "Ne," přerušil jsem ho a raději mu ani nedal šanci znovu začít. "Měl bys sejít dolů do tepla, páč ti ta zima leze na mozek. Vlčíšek neexistuje. Je to báchorka vymyšlená pro vlčata. Já jsem nikdy žádný dárek nedostal," odsekl jsem a otočil se na patě. "To si asi nikdy nebyl dost hodný!" protestoval ten vlk. Zakroutil jsem očima, až mě z toho rozbolela hlava. Jak já nesnášel, když někdo musel mít poslední slovo. Kromě toho mého. Mé slovo bylo svaté.
Zavrtěl jsem nad tím hlavou a koukl po Wylanovi. Pokynul jsem k tomu bílému podivínovi a ušklíbl se. Bezhlasně jsem pusou naznačil jen si s ním popovídej a zase jsem se měl k odchodu. Tady nahoře stejně nebylo nic k vidění. Nemluvě o tom, že mi byla neskutečná zima.

//Gejzírové pole přes Sněžné hory

Ignoroval jsem jeho otázku. Mezi mnou a Smrtí bylo víc podobností, než bych chtěl - a zároveň méně, než by chtěla ona. A ve finále asi i já. Protože jí nikdy neunikne příležitost mi vyčítat všechny ty nedokonalosti.
Uchechtl jsem se a zavrtěl hlavou. "Byla by tě škoda, brouku," odtušil jsem a nalepil se na něj, jak nejlíp to šlo. Trochu jsem s ním ve skutečnosti souhlasil. Ke kmotřičce už fakt nejdu. Uznal jsem. Ne, že bych se bál, ale... nechtěl jsem být zklamáním víckrát, než bylo potřeba. Raději jsem trávil čas s vlky jako Wylan, kteří pro růžové brýle neviděli. Položil jsem si hlavu na tlapky a ani jsem se nemusel přemáhat, abych usnul. Lov, cesta přes půl světa, lov, Smrt. Na jeden den toho bylo až až.
Spal jsem jenom chviličku, ale i to mi stačilo. Trochu jsem se oklepal. Asi nebyl úplně dobrý nápad si dávat šlofíka uprostřed zimy v nechráněném úkrytu. Promnul jsem si tlapkou oči a otočil se k Wylanovi. Chvíli jsem uvažoval, že už ho nechám být, ale... ne. Nestydatě jsem mu olízl tvář a ušklíbl se. "VSTÁVAT!" zaječel jsem mu do ucha a už už jsem se zvedal, aby ho náhodou nenapadlo mi zase vrazit facku. Těch už bylo za jeden den dost. Zasmál jsem se vlastnímu blbému vtipu a rovnou se vydal směrem kopec nahoru. Tuhle část Gallirei jsem neznal, takže jsem netušil, že omylem mířím na nejvyšší horu. Kdybych to věděl, tak tam hodím zpátečku. "Jen pojď. Jestli se chceš dostat zpátky na jih včas, tak musíme zabrat!" No dobře. Každého by asi napadlo, že jih nebude zrovna do kopce. Ale což. Žádný učený z nebe nespad.

//Zubatá hora přes Sněžné hory

//Jedlový pás přes Sviští hůrky

Netrvalo dlouho, než se ke mně Wylan připojil. Spadl mi ze srdce kámen, který jsem nevěděl, že tam mám. Alespoň ho nechala napokoji. Ale úplně v pořádku asi taky ne. Neměl jsem náladu dělat šaškárny, takže jsem do toho ticha nezasahoval. Přemýšlel jsem, co jsem udělal špatně, abych si kmotru tak znepřátelil. Jasně, nebyl jsem vychovaný a úžasný jako Rowena. A pochyboval jsem, že Alastor má nějakou speciální přízeň Smrti. Ale já? Dělal jsem všechno pro to, abych se povyšoval nad všechny ostatní - a nic z toho. Wylanův komentář mi moc nepomohl, vzhledem k tomu, že přesně na city poukazovala má kmotra jako na moji Achillovu patu. Kdybych je neměl, měla by mě radši. "Kéž by," odvětil jsem a nespokojeně máchl ocasem.
Nehodlal jsem jít až úplně ke chřtánu sopky, a tak když už jsem měl dost chůze do kopce, prostě jsem se zastavil a pomalu se rozplácl na zemi. Byla trochu teplejší, ale ne moc znatelně. No, Wylan si s tím bude muset vystačit. A mně to stačilo na to, abych zase trochu pookřál. Hodil jsem po vlčkovi pohled a vlastně jsem byl rád, že se mu nic nestalo a jsme z toho lesa pryč. "Jestli ti je zima, pojď sem," zapředl jsem sladce a zazubil se. Vždyť na tom, co si myslela nějaká vochechule ze zříceniny, nezáleželo.

// 20. Dej Smrti nějaký dárek, abys v ní vzbudil vánoční náladu
//Severní Galtavar

Na rozdíl od Wylana na mě les nepůsobil nijak šíleně. Ano, cítil jsem se tu... jinak. Tak trochu nevítaně. A rozhodně celé to místo působilo zle. Ale že by to se mnou něco dělalo? Ne. Jen jsem si užíval vlčkovu pozornost. Možná ho budu děsit častěji, ušklíbl jsem se. "Neboj, nikam ti neuteču, brouku." Sladce jsem na něj mrkl a hezky si dál vykračoval. Ve skutečnosti jsem se necítil tak dobře - ale bylo jednodušší předstírat odvahu, když se ten druhý bál víc, než vy. "Dáš jí dárek a půjdeme," uklidňoval jsem ho.
Šel jsem teda první. Čapl jsem svou část koroptve a vydal se vstříc zřícenině. Vsadil jsem se, že s některými si Smrt dávala záležet na dramatickém příchodu. Ale já už věděl, co a koho čekat. Takže na mně svými silami neplýtvala. "Koukněme na toho malého spratka," zavrčela někde za mými zády. Trhl jsem hlavou jejím směrem s neskrývaným zklamáním. Nechtěl jsem pro ni být spratek. Chtěl jsem být stejně dobrý a milovaný, jako Rowena. "Přinesl jsem ti takový... malý vánoční dárek." Nervózně jsem jí hodil část koroptve k nohám. Tyčila se nademnou jako noční můra. Nutilo mě to sklopit zrak. "Haha! Vánoční dárek? Pořád si myslíš, že přízeň se dá koupit? Ach, Siriusi," zachechtala se a zmizela. Ale jen na moment. V mžiku byla přede mnou a než jsem se stihl vzpamatovat, přistála mi facka. Co to všichni mají s tím mlácením? Zamral jsem, abych zahnal slzy i mžitky. Tvář mi nepříjemně hořela. "Ale fajn. Užij si toho svého... vánočního ducha. Však on tě brzy přejde." Pokrčila rameny a chystala se odejít. Už jsem se také měl k odchodu - a k pořádnému záchvatu vzteku - ale na poslední chvíli jsem si vzpoměl na Wylana. Sesbíral jsem ze země svou ztracenou kuráž.
"Kmotřičko?" vyhrkl jsem a počkal, dokud jsem si nebyl jistý, že mám znovu její pozornost. "Přijde sem ještě můj... společník. Neubližuj mu, prosím." Dívala se na mě s neskrývaným potěšením. Přešla ke mně blíž, až jsem cítil nepříjemný pach chcíplotiny. "Tohle," ukázala na mou hruď, "je tvoje Achillova pata. Nejsi o nic lepší, než všechna vlčí veteš světa," sykla. "Ven!" Nemusela mi to říkat dvakrát. Otočil jsem se na patě a byl jsem pryč.
Prošel jsem kolem Wylana jako blesk. "Dojdi jí to tam hodit a jdeme," sykl jsem a ani se neobtěžoval se zastavením. Prostě jsem pokračoval dál. Pomalu, aby mě Wylan mohl dohonit. Upřímně? Nechtěl jsem být sám. A ten jeho odpočinek najednou zněl víc než vítaně.

//Sopka Fëlga’Tarátar přes Sviští hůrky

No, to byla otázka. Nikdy jsem neslyšel žádný příběh o tom, že by Smrt někoho doopravdy zabila. Ale viděl a slyšel jsem toho dost abych věděl, že dokáže zanechat pěkný šrám. Prohlédl jsem si ho a pocítil jisté zklamání, že by mi ho kmotřička měla rozbít. To tak. Půjdu první a přesvědčím ji, aby ho nechala bejt. Na ničení Wylana jsem tu byl já. Uchechtl jsem se a ještě ho jednou zatahal, jen tak. "Tak jdeme," poručil jsem a ihned převzal vedení. "Platí. Ale když tam bude zima, tak mě nenařkni ze lži. Jenom to odhaduju," upozornil jsem ho, až mě to samotného překvapilo. Asi na mě Wylanova přítomnost působola stejně, jako ta má na něj.
Vlček už zase povídal něco o jihu. Protočil jsem očima a zavrtěl hlavou. "Jasně, jasně. Okruhem na jih. Chápu," povzdech jsem si. Stejně jsem ho plánoval dotáhnout do Asgaaru, takže mi to ani tak nevadilo, ale! Nerad jsem plnil cizí přání. Už jen z principu. To já jsem byl ten důležitý.

//Jedlový pás

Nechápal jsem to - ani jsem nemohl. Na Galliree jsem se narodil a tohle byla normální součást života. I když jsem neznal všechny detaily. "No, tak teď jednu potkáš," zazubil jsem se. Tělem mi vibrovalo nadšení z našeho nadcházejícího dobrodružství. Nemohl jsem se ale zbavit pocitu, že mě Smrt nepřivítá zrovna s otevřenou náručí. Na rozdíl od Roweny jsem... nebyl někým, kým by se někdo chtěl pyšnit. A pochyboval jsem, že Wylan na tom bude o moc líp, s tou svou andílkovskou povahou a nevinným obličejem. Už jsem ani tolik netoužil po tom ho přesvědčit o tom, že ovládá myšlenky. Ale když už jsme tak blízko. Zavrtěl jsem nad tím hlavou.
Ušklíbl jsem se a zatahal ho za ucho. "Snažím se tě dostat zpátky na nohy," odtušil jsem. "Neodkládej to. Vyspat se můžeme potom. Vezmu nás přes sopku, tam by mohlo být teplo," navrhl jsem. Nestál jsem o to se tady s ním vyvalovat. Foukalo tu a byla tu rozhodně větší zima, než v lese. Nechtělo se mi na něj čekat.

Uchechtl jsem se. Na tom, když mi vlci žrali jednu lež za druhou, bylo něco úžasného. Ale na tom, když mě Wylan dokázal prokouknout, bylo něco úplně jiného. Bylo to tak trochu vybočení z každodenní rutiny. Ale moc mě to nepřekvapovalo. Bylo jen málo vlků, s kterými jsem strávil tolik času - a ti, kteří tu poctu měli, byli stejně prohnilí jako já.
Byl jsem z něho každopádně pěkně nafouklej. Já jsem věděl, že mi lov nejde, ale nemusel mi to říkat! Zavrtěl jsem nad tím hlavou, protože mi naštvanost neseděla do persony. Prostě jsem se na něj jen sladce usmál a pokrčil rameny, ale rozhodně jsem si to pamatoval. Však počkej. Až zjistíš, proč máš šedivý oči, tak se ti taky vysměju, žes o tom nevěděl. Ušklíbl jsem se a představoval si, jak mu smažu ten spokojený výraz z tváře.
Wylan měl dobrou pointu. Nechtěl jsem ale dávat najevo, že si tím nejsem úplně jistý. Takže další bílé lži. Nebo taky ne. Nevěděl jsem, jak se takové věci se Smrtí a Životem mají. Potřebuje vůbec žrát a pít a spát? "Nebude to žrát, ťunťo. To je prostě obětina... dává jí to energii, nebo tak něco. Co já vím? Já nesmrtelný nejsem," odtušil jsem.
Zatímco se Wylan přecpával svou porcí, chopil jsem se té koroptve. Rozpůlit tak malé tělo bylo mnohem těžší, ale více méně se mi to povedlo. Nevypadalo to nic moc - jedna část těla měla hlavu a jednu nohu a ta druhá měla jenom jednu nohu. Zašklebil jsem se a prozatím ji nechal skrytou v husté trávě, aby nám ji nikdo neukrad. Pak už jsem se vydal za vlčkem.
"Co zdržuješ? Jsme úplně na severu. Zima už tu bude jenom horší," podotknul jsem, ale ve skutečnosti jsem na nic moc nespěchal. Tohle byla geniální přiležitost. Doťapkal jsem až k němu a přejel mu čumákem po zádech.

// 22. Připrav si vánoční hostinu

Ušklíbl jsem se. Wylanovi narostly zoubky a upřímně? Byla s ním ještě větší sranda. Nevinně jsem natočil hlavu do strany. "Co tím chceš říct? To jsem tak nedůvěryhodný?" zakňučel jsem a posmutněle se zadíval na zem. To ale bylo předtím, než se mi začal smát do obličeje.
Ten ťulpas tam jen tak stál a koukal. "Ja the fabiju!" zaječel jsem. Nakonec se milostivý pán zvedl a konečně mi přišel na pomoc. Oddechl jsem si a unaveně hrcnul na zem. Tohle bylo na moje ubohé srdíčko moc. Odfrknul jsem si a uraženě od něj odvrátil hlavu. "Já jindy lovit nepotřebuju. Dělají to pro mě ostatní," naparoval jsem se, i když to nebyla tak docela pravda. Ano, dařilo se mi přesvědčovat vlky, aby to dělali pro mě. Ale ne vždycky to bylo skrze upřímné prosby. Věnoval jsem Wylanovi poslední naštvaný pohled.
Položil jsem křepelku stranou. "Rozdělíme si ji a dáme ji Smrti. Z tohohle by se nenajed ani jeden z nás," vysvětlil jsem situaci. Bylo to maso? Bylo. Smrti mohlo být ukradené, jak velké je. Sám jsem tomu moc nevěřil, ale doufat jsem musel. Přešel jsem zpátky k tomu bažantovi a bez otázek jsem se do něj zakousl - abych ho roztrhl vejpůl. V tlamě mi zůstal ten menší kus, ale nesnažil jsem se Wylana přesvědčit, aby mi dal ten větší. Neměl jsem to zapotřebí, když jsem teprve nedávno žral. A pořád jsem byl naštvaný.
Byl jsem všechno, jenom ne buran. A tak jsem si z masa pracně vyškubal peří a jazykem ho očistil, dokud jsem před sebou neměl jen růžovou flákotu. Tak jsem se do toho dostal, že jsem k tomu začal ze země sbírat stébla trávy a hezky jsem si to nazdobil. Pro efekt. Vypadalo to jako oběd pro alfu. S Wylanovou porcí a křepelkou opodál to vypadalo, jako bychom připravili hostinu pro celou smečku. Spokojeně jsem zavrtěl ocasem. "Budiž hostina," zazubil jsem se. Jídlo mi očividně zase zlepšilo náladu, a tak jsem se do toho pustil. Sníst mi to trvalo ani ne polovinu času přípravy, ale což.

"Však já si ten dluh jednou vyberu," broukl jsem. V hlavě už jsem si vymýšlel všechny způsoby, jakými by mi tohle mohl Wylan splatit. Ne, že by bylo pořádně co splácet. Ale dokud neodmlouval...
Nic. Samozřejmě. Jak jinak. Zavrtěl jsem hlavou a sladce se usmál. "Nad ničím. Jen, že je nefér, jak jsi hezký," odtušil jsem. Ale ve skutečnosti jsem se nemohl dočkat, až ho někdo, kdokoliv, přesvědčí o opaku. Co to bylo za šílenost, nevěřit na vlastní magii?
Bylo celkem lehké zvěř vystopovat, ale to samé se nedalo říct o samotném lovu. To už jsem věděl. Překvapeně jsem zůstal zírat na to, s jakou lehkostí to zrovna on všechno udělal. Z nějakého důvodu jsem totiž čekal, že Wylan bude stejný dřevo, jako já. Ale rychle mě vyvedl z omylu. To bylo... docela sexy. Sledoval jsem, jak mu po čumáku teče krev. Taky jsem se na něj zazubil a došel až k němu. "Výborný," zavrněl jsem. Měl jsem co dělat, abych mu tu krev z obličeje rovnou neslízal. Ale ještě na to nebyl ten správný čas. Teď jsem nemohl nic pokazit. Tohle fakt nesnáším. Odvrátil jsem obličej, aby neviděl můj nabručený výraz. Neměl jsem moc trpělivosti, ale což. Zkušeně jsem svou chybku zaonačil jako další část lovu - další bažant. Nelíbilo se mi, jak blízko k lesu mě pachy vedly, ale asi to dávalo smysl. Zvířata si hledala teplý úkryt a tohle místo rozhodně nenabízelo žádné pořádné úkryty.
Jenže najít druhého bažanta mi trvalo déle, než jsem čekal. Copak tamten neměl manželku, nebo tak něco? Frustrovaně jsem si povzdech. Vykašlu se na to. A zrovna v tu chvíli se opodál něco hýblo v trávě. Rozhodně to nebyl bažant, bylo to moc malé. Ale riskovat, že to nechám plavat a pak už nic nenajdu, jsem nehodlal. Prostě každý přineseme Smrti půl křepelky. Však se z toho ta bába nezblázní. S mým roztomilým kukučem určitě ne.
Otočil jsem se na Wylana a pokynul hlavou k místu, kde jsem kořist odhadoval. "Ukaž se znovu, když jsi tak dobrý," zašeptal jsem, jenže to byla chyba. Já uměl všechno kromě šeptání. Takže jsem samozřejmě křepelku informoval o mé pozici, a ta příšera se nejdřív dala na útěk přímo pod mýma nohama, a aby mě neztrapnila málo, tak k tomu ještě vzlétla. "Pocem!" vyjekl jsem a skočil po ní. Dokázal jsem ji chytnout zubama za jednu nohu. Samozřejmě nebyla dost silná, aby mě zvedla a ulětěla se mnou (díky bohu), ale stejně se zmítala a mlátila mě křídlama do obličeje. "Wywane!!! Newtuj tam ak blb!" To bylo fakt výborný. Moje reputace právě klesla níž než zimní teploty. Oficiálně jsem vypadal jako hňup.

A to bylo samozřejmě v pořádku. Navíc vlček ještě nevěděl, že se otiskávat teprve budu. Tohle... lísání se? To jsem už často dělal s kdejakým pocestným. Pravá zábava mě teprve čekala. A samozřejmě, protože jsem nesnášel běhy na dlouho trať - Wylan byl přesně takový běh. Teď už z toho stejně jen těžko vybruslím. Usoudil jsem. A pro ten hezký kukuč jsem byl ochotný to podstoupit.
Ušklíbl jsem se. "Myslíš? A co mi za to dáš?" Pomalu jsem ho přejel pohledem, hezky od tlapek až po špičky uší, načež jsem se zastavil u jeho šedivých očí. Šedivých. Jestli tenhle ťulpas brzo nezjistí, proč je má takové, tak ho sežeru. Prázdná hrozba, ale cítil jsem se tak. Koukal jsem mu do nich, jako bych ho měl propálit, ale ve skutečnosti jsem se snažil navázat komunikaci. Slyšíš mě? Haló, Wylane, tady orel, tady orel. Ani jsem pořádně nevěděl, jak magie myšlenek fungovala. Jestli ji dokázal ovládat stejně jako já halucinace, stejně mi tohle dovolávání se bylo úplně k ničemu.
Zavětřil jsem a soustředěně natočil hlavu do strany. No fuj. Nějak se na mě ten smečkový život začínal podepisovat. Vážně jsem spolupracoval? "No, budou to nějací ptáci," usoudil jsem. Nikdy jsem sice podle pachu nelovil, ale několikrát už jsem něco nebo někoho stopoval, takže jsem si byl docela jistý, že alespoň víme, s čím máme tu čest. "Tak si každý vezmeme jednoho bažanta? A pomůžeme si navzájem." Bylo mi to proti srsti. Nejraději bych nařídil, že ulovíme (Wylan uloví) jednoho a bude to. Jenže z jednoho bažanta nebyla porce pro dva vlky a Smrt. Sice to nebylo tak dávno, co jsem jedl, ale také jsem z toho chtěl něco mít. Takže jsem prostě musel doufat, že Wylan je dost šikovný na to, aby s mojí malou pomocí dokázal ulovit bažanty dva. Na jednom jsme si mohli nacpat žaludky a druhý by byl pro Smrt. Přikývl jsem sám sobě.
"Pojď," přikázal jsem a snažil se našlapovat potichu. Nebylo to složité, moc jsem nevážil a zatím nebylo dost sněhu, aby mi pod tlapkama křupal. Občas jsem zavětřil a občas se rozhlédl kolem, snažil jsem se nás navést správným směrem. Nakonec to opět byl můj sluch, který nám pomohl. Napřímil jsem se a nastražil uši, když se v nedaleké husté trávě něco pohlo. Byli jsme už téměř na hranici lesa, takže to musel být nějaký zbloudilý opeřenec, který si hledal poslední stébla trávy do zimního hnízda. Jó, tak tam už se nevrátíš. Kdekdo by to mohl přeslechnout, ale já ne. Díky, Saviore. Občas se hodilo být otcův syn. Otočil jsem se na Wylana a kývl hlavou tím směrem, kterým jsem odhadoval... bažanta. Určitě to byl bažant. A gestikulací jsem se snažil naznačit, že jako... hop, chramst chramst, křřřuup, krév a... smrt!

//Řeka Mahtaë (sever) přes VVJ

Skoro jsem se zadusil, když to z něj vypadlo. "Co se stalo s Wylanem, kterýho jsem znal před hodinou?" sladce jsem se na něj zazubil a samozřejmě, že jsem nečekal na žádné dovolení - prostě jsem se na něj nalepil hned. Nejvíc ze všeho jsem chtěl zastavit a svalit se s ním na zem, ale to by bylo moc okaté, a tak jsem pokračoval dál. Srdíčko mi divoce tlouklo, protože co mohlo být lepší, než když váš plán vyšel? A mně vycházel perfektně. Ještě chvíli a budu mít přesně to, co chci. A pak vmetu Roweně do tváře, že se taky dokážu nacpat vlkům do pelecha.
Z Wylana se stával někdo, kdo mi vlastně ani nevadil. Spokojeně jsem máchl ocasem. "A to byl teprve začátek, zlato. Ještě se toho musíš naučit hodně," mrkl jsem na něj a doopravdy se začal ohlížet po nějakém hezkém šutru. Stejně pro Smrt nemohlo být nic dost dobré, ale jednou jsem mu nějaký žvást namluvil, tak jsem se toho musel taky držet.
Už jsme byli blízko lesa a já najednou zpomalil. Koukal jsem u toho na Wylana a tak trochu odhadoval, jaké jsou jeho šance přežití. S šiškou. S naivitou. A s přesvědčením, že magii nemá.Zavrtěl jsem hlavou a zastavil se úplně. "Víš co? Něco si ulovíme, uděláme si hostinu a pak dáme Smrti nějaký pořádný kus masa," navrhl jsem. Raději jsem nezmiňoval, že jsem poprvé lovil, no, den předtím. I kdyby Rowena nezasáhla magií, dařilo se mi, a Arcanus by muflona zakousl tak či onak. Jak složité to mohlo být ve dvou? "Já budu nahánět a ty to zvíře zakousneš. Platí?"

// 2. Chytej vločky na jazyk

Pokrčil jsem rameny. Nemohl jsem vědět, co se dělo, když jsem ještě ani nebyl na světě. Zahleděl jsem se na nebe. Nebyl jsem nijak extra sentimentální, ale stejně jsem přemýšlel, jaké to pro Lennie asi bylo. Přijít tam do zříceniny, požádat samotnou Smrt o něco tak troufalého. Nemohla jí to dát tak lehce. Potrestala ji, nebo tak něco? Nic jiného si stejně nezasloužila. Zatnul jsem čelist a byl jsem rád, že se mi na obličej začalo snášet víc a víc vloček. Odvedlo to mou pozornost. Zima nebyla moje nejoblíbenější, ale léto vítězilo jen ve svých bouřkách. Asi jsem byl srdcem prostě jarní vlk, ale tohle? To se mi líbilo. Otevřel jsem tlamu a nechal pár vloček, aby mi do ní spadlo. Ale moc to nefungovalo. Tak jsem vyplázl jazyk. Musel jsem se oklepat, když jsem prvních pár vloček chytil. Byly studené a trochu štípaly. Uchechtl jsem se a pohlédl na Wylana. "Teď už oficálně budeš mrznout, brouku," prohodil jsem a pokračoval. Nějak jsem nedokázal určit, proč jsem se choval jako vlče a chytal vločky na jazyk. Asi jsem potřeboval zahnat všechny ty řeči o rodinách. Teď jsem to byl jen já, Wylan a první zimní sníh.
Nechápal jsem ho - znovu. Už mi to začínalo lézt na maják. Občas byl víc nepředvídatelný, než já. A to už bylo co říct. "Nemáš?" zopakoval jsem a koukal na něj, jak kdyby spadl z nebe. Tak fajn. Sladce jsem se usmál, i když mi z toho cukalo v oku. Prostě ho zabiju. Zhluboka jsem se nadechl a zavrtěl hlavou. "Fajn, tak nemáš. Hledej šišku a jdem za Smrtí," rozhodl jsem, protože přesvědčovat ho o opaku jsem nehodlal. Však ona to kmotřička udělá líp, než já. Jen, aby mi z toho Wylan vyšel celý.
Pousmál jsem se, doopravdy, když mu znovu přeplo k lepšímu. Zakroutil jsem nad ním očima, tak, aby to viděl, ale taky aby mu došlo, že si z něho jen utahuju. "No, nevím. Nějaký šrám na duši mi to určitě nechalo," povzdechl jsem si, ale moc dlouho jsem to divadlo nevydržel, než jsem se začal smát.

//Severní galtavar přes VVJ