Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 11. Blbni ve sněhu
//Esíčka

Nepříjemně jsem sebou ošil. Démon? Had? Co všechno o mně ve skutečnosti věděl? Jsi paranoidní. Ví jen to, cos mu řekl. Připomněl jsem si a zavrtěl nad tím hlavou. Myšlenky jsem měl tak zamotané, že už žádná z nich nedávala smysl. Nejspíš jsem potřeboval alespoň další týden spánku a pořádnou flákotu masa navrch. Pak by se mi třeba uvažovalo lépe. Raději jsem se soustředil na chůzi. Krok vpřed, dva, tři, čtyři. Dostal jsem se téměř až ke stovce než Wylan znovu prolomil ticho.
"A Asgaar už je nedaleko. Tak vidíš, že se ti tam bude líbit," spokojeně jsem se zazubil. Už jsem nepochyboval, že jsme blízko. Vlastně jsem ty stromy viděl v dálce na obzoru. Nojo! Vždyť jsou vidět! Tělem mi projela čerstvá vlna energie a já nadšeně zavrtěl ocasem. Podíval jsem se na vlčka, jestli vidí to, co já - než mi došlo, že nemůže vědět, na co se kouká. Uchechtl jsem se. "Vidíš tam v dáli? To je náš hvozd! Teda, Asgaaru," upřesnil jsem. Z naší pozice nás ještě čekala cesta nějakým lesíkem, možná mýtinkou, ale když už jsem viděl cíl? Rozhodně se mi tak cestovalo lépe.
Plný znovu nalezené energie jsem se začal chovat jako blázen. Nebo jsem byl taky možná trochu sjetý na všech těch zmatených emocích. Každopádně jsem povyskočil, až jsem se opodál zabořil do sněhu. "Našel jsem to!" Rozesmál jsem se. Znovu jsem vyskočil a zabořil se někde jinde, ale to mi nestačilo - musel jsem to vyběhat nebo tak něco. Rozhazoval jsem hromádky sněhu kolem sebe a sledoval, jak ve vločkách znovu padá na zem. Zabořil jsem do něj hlavu a zase ji vytáhl, na čenichu malá bílá hromádka, až jsem si musel kýchnout. Tohle blbnutí jsem... nebyl já. Nebo byl? Nebo jsem to byl já s Wylanem? Už jsem to nedokázal rozlišit.
Běhal jsem kolem vlčka jako pomatený. Pořád jsem, plný nadšení, něco dělal. Hrabal, skákal, bořil se do závějí nebo do nich strkal hlavu. Házel jsem tlapkami sníh, kopal do něj, spadl na břicho a pořádně se v něm vyválel. Zase jsem se snažil vytvořit hada, ale když jsem zjistil, že už mi to nejde, prostě jsem svůj výtvor nevýtvor zase zbořil. Jako malé vlče, které si hraje. A pořád jsem se smál. "Konečně!" zavolal jsem, celý udýchaný, srst mokrá a pokrytá sněhem. Konečně unavený jsem se naposledy svalil na zem a zíral na šedivé nebe.

//Třešňový háj přes Hadí ocas

Nechali jsme hady za zády a pokračovali v našem cestování. Měl jsem pocit, že jsem toho za život nikdy tolik neušel. Navíc jsem měl po tom spánku ztuhlé tlapky a nikam se mi nechtělo, takže jsem byl rád, že Asgaar byl na dosah tlapky.
Pokrčil jsem rameny. "Nejsem démon, zlato." Mrkl jsem na něj. Jo, mně to na mě taky nesedělo. Proč bych ho nechal spát? V povaze jsem měl jasně dané, že jsem na světě jen já a já sám. Na nikoho jiného jsem nikdy ohledy nebral, tak proč bych teď měl začínat? Představil jsem si, že tohle dělám pro kohokoliv jiného. Rowena byla úplně mimo hru, ale i když jsem si představil kohokoliv jiného - Arcanuse, Jaimie, Alastora, toho Crowleyho a Sinéad... ani u jednoho jsem si neuměl představit, že bych je v téhle situaci nechal spát. Asi to dávalo smysl. Nikdy jsem s nikým nebyl tak dlouho jako s Wylanem. Takže bylo pochopitelné, že jsem se ho držel jako klíště. Prostě jsem na něj byl zvyklý. Odmítal jsem představu toho, že by to mohl být můj kamarád, nebo snad... Fuj, to ne. Zatvářil jsem se kysele. Copak jsem byl nějaká pubertální vlčice? Ne, ne, ne. Trochu jsem přidal do kroku, i když sníh nám pod tlapkama začal narůstat, takže to byl pěkně složitý úkol. Blížili jsme se k pláni. "Poběž!" zasmál jsem se.

//Středozemní pláň

Seděl jsem tam jako vlče, které čeká na svolení rodiče. A když se Wylan konečně vyhrabal ze své díry, úplně jsem zářil. Poznal to, takže jsem musel odvést dobrou práci. Ale! "Nesahat! Vždyť mi to rozbiješ!" Našpulil jsem pusu a ochranitelsky si před svého hada stoupl. Ale to už Wylan začal plácat toho svého. Pobaveně jsem ho při práci sledoval. Dělal to jinak, než já, takže jsem samozřejmě usoudil, že jeho způsob je naprosto nesmyslný a ten můj je ten jediný správný. Hrdě jsem se napřímil a dramaticky nad ním zavrtěl hlavou. "Wylane, Wylane. Vžyť to vypadá jako housenka!" ušklíbl jsem se. Ale neměl jsem srdce mu vyvracet, že to nebylo pěkné. Něžně jsem do něj drcnul bokem a uchechtl se, abych mu dal najevo, že je to a-o-k, nebo tak něco. Zase se k němu moc máš. Zavrtěl jsem hlavou. Vždyť jsem se jenom chtěl dotýkat a mazlit, jako předtím.
Po jeho otázce jsem se podíval na nebe. Jak dlouho bylo do setmění? Zimní dny byly krátké a já si byl jistý, že jsme na správné cestě. Možná jsme to brali tak trochu okolo kolem, ale cíl byl nadosah. "No, možná nad ránem dorazíme?" usoudil jsem. Mohli jsme to stihnout před setměním nebo během noci, to záleželo. Ale do rána jsem se chystal být na hranicích a obtěžovat strýčka. Spokojeně jsem máchl ocasem. Wylan už nemyslel na Sarumen a pořád se mnou chtěl cestovat. To... mi dělalo radost. Nebo tak. Však to bylo jedno. "Aby ses pořádně vyspal, duh." Zatvářil jsem se ve stylu proč asi a vesele do něj znovu žďuchl. "Jestli chceš být v Asgaaru do rána, musíme sebou hodit. Plnou parou vpřed!" zvolal jsem a vydal se k řece, kolem které už jsme jednou šli. To muselo být dobré znamení. Udělali jsme kruh, tak teď už jen najít tu správnou cestu z něho.

//Esíčka přes Hadí ocas

// 18. Uplácej sněžného hada

A tak bylo dohodnuto. Wylan půjde do Asgaaru, ale nejdřív jsme se na to museli vyspat. I on si nakonec vyhrabal díru, takže jsem se nemusel starat, že by mu byla zima.

I když jsem vymyslel vcelku dobrý plán, když jsem se probudil, stejně mi byla zima. Oklepal jsem ze sebe sníh, který na mě za tu dobu napadal. Nejraději bych zůstal zahrabaný v té díře až nadosmrti, ale to by se asi Wylanovi moc nelíbilo. Proč na něj myslím tak brzo po ránu? Zamračil jsem se a rychle nad tím zavrtěl hlavou. Vyskočil jsem ze svého úkrytu a zamrkal do světla, které mě v očích nepříjemně pálilo. Jakmile jsem si trochu zvykl, nakoukl jsem do díry k vlčkovi. Ten ale ještě spal. Hmpf. Uvažoval jsem, že ho probudím, ale... vypadal celkem roztomile. A tak jsem ho nechal spát a poodešel kousek stranou, asi abych držel hlídku nebo tak něco.
Každopádně mě to samozřejmě brzy začalo nudit. Chvíli jsem netrpělivě podupával tlapkou, chvíli chodil sem a tam, válel se na zemi. Nakonec jsem skončil u umění. Začal jsem si na jednu hromadu tlapkami nahrnovat sníh. Ten jsem pak zase trochu rozprostřel, až z té hromady vznikla taková dlouhá nudle, dlouhá asi jako můj ocas. Pořádně jsem ji uplácal, aby držela. Uchechtl jsem se. Trochu mi to připomínalo ještěrku, nebo... hada! Přesunul jsem se k předku toho výtvoru a drápkem vydloubl oči a usměvavou pusu. Jazyk už byl nad moje síly, ale takhle jsem si ještě dobrou půl hodinu vydržel do těla vyrývat šupinky, až by i hlupák poznal, že to je had. Byl jsem na sebe patřičně hrdý. Úplně jsem zapomněl na svůj plán, že nechám Wylana se pořádně vyspat. "Hele! Koukej, co jsem vytvořil!" Zavrtěl jsem ocasem a čekal, že vlček zčistajasna zjeví. "To neumíš, co?" ušklíbl jsem se. Jó, had byl jenom jeden - a to ten můj.

// 9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi
//Východní hvozd přes Hadí ocas

Důvody, které se netýkají jen mě? Věnoval jsem mu pochybný pohled. Copak jsem mohl říkat něco, co se netýkalo mě? Nespokojeně jsem nakrčil čenich a uvažoval, že prostě nic neřeknu. Jenže to by se pak Wylan nemusel přidat do Asgaaru. Ta představa se mi nelíbila. "No. Je tam fakt hodná alfa, Arcanus. Přijal nás, i když jsme mu řekli, že nic neumíme. Takže jo, je fakt hodnej. A taky je to… les, takže nebude zima. Teplý úkryt, a… je to ve středu Gallirei, takže máš všechno kousek," blábolil jsem jedno přes druhé. Co jsem měl jako říkat? Je to les, je tam teplo, jídlo, já, tak pojď.
I přes všechny pochybnosti jsem se neubránil úsměvu, když se na mě nalepil. Hravě jsem do něho žďuchl, ale to už mě tahal za ucho. Překvapeně jsem vyjekl a uchechtl se. "Podpásovka." Mrkl jsem na něj.
Cesta nás zavedla do dalšího lesa. Tenhle jsem si dobře pamatoval, kdysi se tady jeden vlk prohlásil za mého otce. Kde byl ten blázen asi teď? Pobaveně jsem zavrtěl hlavou a zastavil se. "Navrhuju to tu zabořit," prohlásil jsem. Stromy nás tu chránily před tím nejhorším počasím, ale stejně jsem se klepal zimou. No, dál jsem taky pokračovat nechtěl. Už se mi námahou klepaly tlapky. Chvíli jsem se jen tak rozhlížel, než se mi rozsvítilo. Vesele jsem se na vlčka zazubil. "Můžeme si vyhrabat díru. Ehm, každý jednu. Bude v ní teplejc než takhle, no, na povrchu." Upřímně jsem si asi trochu vymýšlel, ale vážně, vážně, vážně jsem nechtěl pokračovat.
Začal jsem tedy hrabat sníh. Nejraději bych nechal Wylana, ať nám vyhrabe jednu společnou. Alespoň bych měl záminku se k němu tulit, aniž by mi mohl cokoliv říct. Sdílení tělesného tepla bylo přeci v zimě potřeba! Ale věci se změnily. Teď jsem se spíše snažil držet si vlčka od těla. Změnil se a já věřil, že z něj pro mě ještě něco kápne. Ani mi ta změna nevadila, vlastně mu víc než slušela. Jen jsem nechtěl, aby u toho měnil i mě. Už jsem zmiňoval, že se mi nelíbilo, jak zmateně jsem se cítil?
Zavrtěl jsem nad tím hlavou a raději se věnoval hrabání. Při všem tom přemýšlení jsem se dostal solidně hluboko. Když jsem do díry skočil, vykukovala mi jen hlava. Spokojeně jsem se na Wylana zazubil. "Takhle na nás nebude foukat," poznamenal jsem, jen tak mimochodem. A taky abych ho přesvědčil, že vyhrabat si díru je fakt super. Cítil jsem se jako pitomec, že jsem ho takhle odstrčil. Ale bylo to pro dobrou nás obou. Já se snad brzo přestanu zbytečně toulat ve vlastní hlavě a Wylan nebude neustále terčem mého popichování. Byl to dobrý plán.
Lehl jsem si, čímž jsem ztratil výhled na okolí. Ukázalo se, že jsem měl vlastně pravdu. V díře bylo tepleji a nefoukalo, i když byla vyhrabaná ve sněhu. "Dobrou," zašeptal jsem. Bylo divné to říkat. Nikdy jsem neměl nikoho, s kým bych takhle usínal. Ani jsem si nebyl jistý, jestli to mohl slyšet. Ale což. Spokojeně jsem si položil hlavu na tlapky a zavřel oči. Nemusel jsem se přemlouvat, abych usnul. Ušli jsme toho s Wylanem tolik, že jsem posledních pár kilometrů už v podstatě spal. A ráno moudřejší večera, ne? Beztak jsem byl jen přetažený.

// 4. Obdivuj krásu zimy
//Narvinijský les přes řeku Midiam

Pokrčil jsem rameny. Nebylo to snad jasné? Ale říct to nahlas mi bylo trochu proti srsti. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Vždyť to byla jen pochybná slova. "Abysme mohli být spolu, přece," odtušil jsem a uchechtl se, abych mu dal najevo, že jeho pochybnosti a otázky byly zbytečné. "Záleží na tom, že tam jsem krátce? Jsem si naprosto jistý, že ta smečka je ta pravá pro tebe," přesvědčoval jsem ho, ovšem přišel jsem si u toho jako šašek. A tak trochu jako zrádce. Nelíbilo se mi to - teda, že bych byl zrádce, to mi bylo docela jedno - nelíbilo se mi, že takové věci vůbec cítím. "Ale jak chceš," dodal jsem, abych trochu ulevil všem svým pochybnostem.
Bylo to tu... krásné. Do teď jsem byl tak zahleděný sám do sebe a do naší situace, že jsem se ještě ani jednou jen tak nerozhlédl kolem. A teď, když jsem to konečně udělal, málem mi spadla brada. Snášelo se na nás jen sem tam pár vloček, takže náš výhled ani nebyl moc omezen. Nemyslel jsem si, že sněžilo tak dlouho, ale opak byl pravdou. Les byl pokrytý tlustou sněhovou přikrývkou a z větví visely rampouchy, které by se ve dne třpytily. Ale i v tmavé noci jsem je vycvičeným zrakem dokázal zahlédnout, dlouhé, ostré, respektu hodné a naprosto úžasné. Všechno tu bylo krásné. Najednou jsem si nedokázal vzpomenout na mráz kousající kosti ani na hlad. Nemyslel jsem si, že bych někdy dokázal tak moc obdivovat zimu, ale tenhle rok byl opak pravdou. Pochyboval jsem, že existovalo něco krásnějšího, než pořádná blyštivá sněhová přikrývka a chlad, který mi dodával energii jít dál. A možná své kouzlo dělaly i ty Vánoce, o kterých se pořád mluvilo.
Každopádně jsem musel uznat, že tudy ještě cesta nevedla. Byly jsme pořád moc vysoko, a tak jsem nás namířil zpět k řece a nechal se vést dál na jih. Tady už jsem to poznával. Spokojeně jsem máchl ocasem a usmál se na Wylana, jen tak, protože jsem mohl.

//Třešňový háj přes Hadí ocas

Posměšně jsem si odfrknul. Jasně, ten duch Vánoc byl vážně podivný a měl lepší triky, než Vlčíšek. Ale mým obranným mechanismem bylo pochybovat o všem, co se mi nějakým způsobem snažilo nahlodat do hlavy. Wylana jsem se ale nesnažil přesvědčovat. Stačil mi jeden pohled aby mi bylo jasné, že to nemá cenu. A i když jsem byl všelicos, moc paličatý jsem nebyl. Prostě jsem se vždy přizpůsobil a upravil si hru. Jenže teď... jsem neměl co upravovat. Začínal jsem si uvědomovat, že už tu žádnou hru nehraju. Tohle jsem prostě já. Co jsem doopravdy byl? Arogantní, hloupý, nerozhodný?
Vyjekl jsem, když mě z myšlenek vytrhla Wylanova sněhová koule. Vyprskl jsem smíchy a zavrtěl hlavou. "Za tohle tě dostanu!" ušklíbl jsem se, ale nestihl jsem to. Vlček ze sebe udělal sněhový kanon a skoro mě pohřbil pod vrstvou sněhu. Rychle jsem ho ze sebe oklepal. Ještě, že jsem měl tak hustý kožich, jinak by mi byla pěkná kosa. Takhle jsem se jenom dál smál. Stejně jako jsem se měnil já, měnil se i on. Docela se mi to líbilo.
"Pojď, jdeme do Asgaaru, než nás ta energie přejde. Žádný loudání," zazubil jsem se a nasměroval nás, no, zase tak trochu odhadovaným směrem. Nebyli jsme od smečky moc daleko, tím jsem si byl jistý. Jen najít tu správnou cestu. Přinejmenším už jsem nás nesměroval na sever. Ale na tom už taky moc nezáleželo - začínalo tu mrznout stejně, jako tam.

//Východní hvozd přes řeku Midiam

// 13. Kouluj se s jiným vlkem
//Jezevčí plácek přes Jezevčí háj

Byl jsem rád za svůj sluch. Stačilo ještě jedno zavolání od Wylana a přesně jsem věděl, kde ho mám hledat. I on mi běžel naproti. Spadl mi kámen ze srdce. Ani jsem ho nemohl popichovat kvůli té dětinské radosti. Cítil jsem to stejně. A upřímně? Když jsem ty emoce jen nehrál, vlastně nebyly tak špatné. Rozesmál jsem se. Byl to tak trochu způsob, jak ze sebe dostat všechnu tu nervozitu, co jsem před chvílí cítil. "Taky jsem ho potkal. Nejspíš to byl nějakej starej mrtvej dědula. Určitě si vymýšlel jako ten Vlčíšek," odtušil jsem. Ale znal moje jméno. Byl jsem si jistý, že jsem se nepředstavil. Nebo ano? Zavrtěl jsem hlavou. Mohl jsem být rád, že se mi nezjevila třeba Lennie. I když kdo ví, jestli je vážně pod drnem. To samé si podle strýčka mysleli vlci i o Saviorovi a on pak vstal z mrtvých. Bummer.
Znovu plný energie jsem hrábl tlapkou do napadaného sněhu tak, aby trocha dopadla na Wylana Vesele jsem se zazubil. "Jasně, že jsem tě našel." Pokrčil jsem rameny, jako by to nic nebylo. A abych odvedl naši - a hlavně svoji - pozornost od přihloupých Gallirejských nadpřirozených bytostí, znovu jsem po něm hodil trochu sněhu. Ušklíbl jsem se. "Dáme koulovanou?" Provokativně jsem na něj zamrkal. To už mu mohlo být jasné, že mi nezáleží a jeho odpovědi. Otočil jsem se k němu zády a začala zadníma tlapkama hrabat do sněhu. Odlítával od nich sníh na všechny strany - i směrem k Wylanovi. A já se mezitím mohl udusit smíchy. Tohle byla jedna z dalších věcí, které jsem nikdy neměl šanci dělat a znal jsem jen teorii. Byla to větší legrace, než jsem si myslel. Navíc, vzhledem k tomu, že mi dělalo radost škodit ostatním... tohle pro mě byl úplný ráj na zemi. Jen, aby si to blázínek nevzal osobně.

// 15. Jdi k Jezevci a promluv si s duchem Vánoc
//Jezevčí hájek

Slepě jsem šel za ním, ale zdrželo mě ještě několik jezevčích úkrytů. Takže mi nakonec nezbývalo nic jiného, než sledovat Wylanovi stopy ve sněhu a doufat. Samozřejmě, že jsem i tu jednu jedinou stopu v širokém okolí dokázal ztratit. "Wylane?" zavolal jsem. Upřímně jsem trochu panikařil. Tak, a teď někam spadne a tam umře. Nebo ho něco sežere. Nebo někdo. "Wylane!"
Zaječel jsem, když se přede mnou zhmotnil jakýsi... průsvitný vlk. Přísahal bych, že dokonce trochu levitoval nad zemí. Rád bych řekl, že to byla ta nejdivnější věc, co jsem kdy viděl, ale to bych přeháněl. "Ou, promiň, promiň. Pořád zapomínám, že duch se jen tak nevidí každý den..." zamumlal spíše sám pro sebe a já na něj jen zůstal civět. Duch? "To jako... že jseš mrtvej?" zeptal jsem se přímo. Proč taky chodit kolem horký kaše, že? Duch mi věnoval tak trochu otrávený pohled, ale pak jen zavrtěl hlavou a vřele se usmál. "Ano. Žil jsem před velmi, velmi, velmi dlouhou dobou. To když se slavily vůbec první Vánoce. Já? Já jsem jejich duch. Duch Vánoc," představil se. No skvělý. Vlčíšek, duch Vánoc. Co bude příště? Baba Novej rok? Zakroutil jsem očima.
Vlk - tedy, duch - mi nedal šanci se ani pořádně vzpamatovat. "Jak jsi vždy trávil své Vánoce?" zeptal se mne. Zmateně jsem zavrtěl hlavou a udělal krok zpátky. Chtěl jsem najít Wylana a zmizet odsud, ne se tu vybavovat se zmateným mrtvým dědulou. Jenže on si nedal pokoj. "Odpověz přece," dožadoval se. Takže jsem se donutil nad tou otázkou přemýšlet. Jak jsem trávil svoje Vánoce? Zamračil jsem se, jak těžké bylo si vzpomenout. Ještě, když na mě tak nedočkavě koukal. Co měl za problém? A co mu bylo do mých Vánoc? Rodina se mi dost brzy rozpadla, takže jsem Vánoce... neslavil. "Neslavil jsem je," odpověděl jsem přesně to, co mě napadlo. Samozřejmě, že to bláznovi nestačilo. "Možná ne, ale Vánoce přesto byly. Takže? Co jsi dělal?" Iritovaně jsem si povzdech. Co jsem dělal, co jen jsem dělal? Vánoce jsem neslavil, rodinu už jsem neměl a dost jsem se toulal. Ta odpověď, která mě napadla, se mi nelíbila. Snažil jsem se jí předvést s bezstarostností. "Sám. Byl jsem sám," uznal jsem a lhostejně pokrčil rameny.
Jasně, měl jsem tušit, že mrtví vám vidí do hlavy. "To nevadí, Siriusi. Ještě není konec světa, víš? Ani tvého života," uchechtl se takovým... otcovským způsobem. Až mě to donutilo sklopit hlavu a nechat ten lhostejný akt padnout. Nechtěl jsem být sám. Kde je Wylan? "No a? Mně je jedno, co o Vánocích dělám. Neslavím je," zopakoval jsem, i když už bylo jasné, že duch Vánoc mě má prokouknutého. Ale byla to síla zvyku. "Tyhle Vánoce si můžeš vybrat, jestli budeš znovu sám. Ale něco se musí změnit," promluvil. A očividně tím svůj proslov i zakončil, protože se zničehonic začal rozplývat jako... no, jako duch. "Co? Cože? Co bych měl měnit? Hej, já jsem tu ještě neskončil!" dožadoval jsem se nějakého vysvětlení, ale marně. Zavrčel jsem a naštvaně tlapkou rozhodil sníh. "Já ty nadpřirozený bytosti fakt nesnáším!" zaječel jsem, až se mezi stromy zvedli ptáci a raději odletěli. Neměl jsem jim to za zlé. Já už se taky měl k odchodu.
Když už mi do života duch nekecal, zachytil jsem Wylanův hlas. Zalapal jsem po dechu a nadšeně se tím směrem rozeběhl. "Wylane! Wylane, počkej na mě!" vyhrkl jsem. Zůstat teď sám? To tak. Odmítal jsem čímkoliv potvrdit duchovi slova.

//Narvinijský les přes Jezevčí hájek

// 1. Vyruš přezimující zvíře

Ta otázka mě trochu překvapila. Ale byl jsem už vytrénovaný a věděl přesně, co dělat. Usmívat se a dělat, že nic. "Jasně. Proč bych nebyl?" Naparoval jsem se jako páv, aby Wylan náhodou nedostal pochybnoti o mém duševním zdraví. Ne, že by ten jeho výčet mých triků pomáhal. "Vidíš? Fakt jsem nejlepší," ušklíbl jsem se a zavrtěl nad tím hlavou. Už jsem se potřeboval někde utábořit a vyspat. Žaludek jsem měl plný a hlavu taky.
"Lásko, my jdeme do Asgaaru," upřesnil jsem ho. "Tam ti vlci taky bodou vyhovovat." Jeden bláznivější než druhý, rozhodně se nudit nebude. Uchechtl jsem se nad představou dalšího smečkového lovu, akorát tentokrát je u toho chaosu i tenhle ťunťa. Chudák strýček nejspíš podá rezignaci a smečka propadne anarchii. Nebo mně a Roweně, to by se mi vůbec líbilo úplně ze všeho nejvíc.
Jak jsem tak uvažoval nad tím, jak budu vládnout, vlček se najednou radostně rozešel dál. Zamračil jsem se. "Wylane, kam jdeš?!" zabručel jsem. Nechtělo se mi nikam chodit, ale ještě víc se mi nechtělo ztratit vlčka z dohledu. Bůh ví, jestli by něco takového přežil. Začal jsem se tedy loudat za ním, a jako hlupák jsem kopl do stejné hromady, jako on. Z nory na mě zavrčela jakási paní jezevcová a já poplašeně uskočil. Uvažoval jsem, že jí prostě ukousnu hlavu, ale... taky bych nechtěl být buzen, kdybych přezimoval. Omluvně jsem se na jezevce podíval a pokrčil rameny. "Promiň, kámo. Spi dál," doporučil jsem a rychle se klidil. Netušil jsem, jak rychle dokážou jezevci utíkat, a rozhodně jsem nechtěl, aby mě tady nahánělo zvíře dvakrát menší než já.
Rychle jsem dohnal Wylana a rázně zavrtěl hlavou. "Kam se tak ženeš?" prohodil jsem, načež jsem si konečně všiml, jak nás někam vede další jezevec. Pobaveně jsem povytáhl obočí. Začínalo se dít tolik divných věcí, že mě tohle už nemohlo překvapit.

//Jezevčí plácek

//Řeka Kiërb

Trochu jsem se naježil. Ne, že by mi byla Wylanova blízkost tak moc proti srsti. Vážně to byly spíš ty... okolnosti. Cítit jeho teplo vedle mě mi vlastně náramně vyhovovalo. Možná bych k němu i přistoupit blíž nebýt toho, že mi mozek jel na tisíc obrátek. Znovu jsem zaklepal hlavou, jako bych se toho přemýšlení mohl zbavit. Jednoho z toho pak bolela hlava.
Měl pravdu - bylo tepleji. A mezi stromy to bylo ještě více znatelné. I když když už jsme měli ty největší kopce za sebou, znovu se mi začala vkrádat zima pod srst. Ale tahle mi nevadila. Byla o dost přívětivější než samotný sever. Ledová pláň nebo ta obrovská hora s wannabe Vlčíškem byla stokrát horší. "Takže jsi spokojený?" Povytáhl jsem obočí a naklonil hlavu do strany. Skoro jsem zadržoval dech, jak jsem doufal, že řekne ano. Od kdy jsem někomu potřeboval něco dokazovat? Ehm, od narození. Zamračil jsem se. Zmlkni. Všechno mě svrbělo nutkáním najít si nějakou jinou hračku, která mě nebude tak mást. Možná bych mohl zkusit znovu najít Jaimie. Ale co Wylan? Znovu jsem se zamračil. Dost už.
Zbystřil jsem a zvedl zrak, když Wylan znovu začal povídat. Měl pravdu, bylo tu spoustu hromádek sněhu, pod kterými se jistojistě skrývalo spoustu jezevčích nor. "No, já jsem samozřejmě ten nejlepší, co?" ušklíbl jsem se. Posadil jsem se pod nejbližší strom a dopřál svým tlapkám trochu odpočinku. "Jen počkej, až těch vlků poznáš víc. Dej mi vědět a já se budu koukat, jak odsud zdrháš," zasmál jsem se. Měl to být hloupý vtip, ale vlastně byl docela pravdivý. Hemžilo se to tady pochybnými individui.

//Safírové jezero přes Ledovou pláň

Oba jsme se úspěšně dostali z kry na souš. Oddychl jsem si - na můj vkus až moc. Nelíbilo se mi, co mi Wylan dělal. Cítil jsem až moc matoucích věcí naráz. Navíc... se ke mně až moc začínal mít. A já nechtěl, aby to tak měl. Bylo lepší se někomu vetřít do osobního prostoru, když to dotyčný nechtěl - pak jsem nemohl být, no, odmítnutej. A když mě soudili, bylo to jen proto, že jsem jim dal důvod.
Protočil jsem oči nad jeho nadáváním. Tedy, já taky často nadával, ale ostatní to dělat nemuseli, žejo. Nespokojeně jsem mlaskl jazykem. "Všechno to zveličuješ. Vždyť to byla švanda, brouku," zazubil jsem se. Každopádně jsem musel uznat, že v něčem pravdu měl. Taky jsem tam nahoře promrznul až na kost a stačilo sejít jen kousek dolů po řece, aby mi přišlo, že je léto. Přitom i tady muselo být pod nulou. Jenže cesta dolů z kopce byla pomalu stejně kostrbatá, jako do kopce, takže jsem se rychle zahřál. A taky nás konečně nasměroval k Asgaaru. Tentokrát jsem si byl opravdu jistý, fakt.

//Jezevčí hájek

// 24. Projeď se na kře

Hlava se mi točila. Ten blázen mi málem zlomil vlas, ale nemohl jsem se nesmát. Koukal jsem na něj nahoru a znovu si prohlížel ten jeho nespravedlivě hezký obličej. Šedé oči mu ladily se zimní oblohou. Už jsem úplně zapoměl, jak moc jsem mu chtěl dokázat, že ovládá magii myšlenek. Vždyť to bylo tak zbytečné. "Měl bych se ti vyhýbat, broučku? Zdá se, že mě máš velmi rád u těla," ušklíbl jsem se. Cítil jsem se teď trochu nesvůj, když jsem dělal tyhle fóry. Ale nemohl jsem si je odpustit.
Lekl jsem se, když jsem pod námi najednou slyšel led praskat. Rychle jsem Wylana ze sebe odstrčil a vyhoupl se na všechny čtyři. Huh. Pud sebezáchovy jsem ještě měl. Vyjekl jsem, když se led odpojil od zbytku a kolem nás postupně vznikaly ledové kry. Ta, na které jsem byl já, byla malá a nepříjemně se houpala. "Wylane, jsi v pořádku?" vyhrkl jsem a podíval se na vlčka. Zároveň jsem se snažil balancovat a pokud možno se nenamočit, i když ledová voda mi stříkala na tlapky. Chtě nechtě jsem se oklepal, což způsobilo, že se kra hnula dopředu. Už jsem před očima viděl svůj život, když jsem se jen tak tak zastavil v pádu. Naježil jsem se jako pěkně naštvaný kocour. Ale když se kra zase uklidnila, nebylo to tak špatné. No... vlastně to bylo docela cool. S uchechtnutím jsem se začal pohybovat ze strany na stranu. Teď už jsem si byl jistý, že kra se jen tak nerozpůlí a nespolkne mě voda.
Chvíli jsem si tam tak jezdil po vodě, jako by mi patřila, než mi ego snížila ledová sprška, jak jsem narazil do vedlejší kry. "Jdeme," uznal jsem rychle a dvěma skoky byl zpět na ledu. Odtamtud už jsem snadno mohl odbruslit pryč. Měl jsem to jezero docela rád, ale tohle bylo jasné znamení, že se máme ze severu konečně klidit. Ještě jsem se naposledy otočil, abych zkontroloval Wylana, a vydal jsem se podél řeky.

//Řeka Kiërb přes Ledovou pláň

Usmál jsem se a přikývl. Momentálně jsme potřebovali na jih, ale nevadilo mi tady u jezera chvíli zastavit. Byla to kapka nostalgie, kterou jsem byl ochotný cítit. "Miluješ to," odtušil jsem a naparoval se jako páv. Jo, byl jsem zmetek. Ale byl jsem ten nejlepší zmetek okolo.
Upřímně jsem čekal, že na honěnou zapomene stejně, jako já. Jenže to se nestalo a v další minutě mi přilepil čumák na čumák. A pak z něj vypadla ta zdrobnělina. Upřímně? Měl jsem pocit, že jsem právě dostal zástavu. Nebo naopak. Nebo obojí. Nejdřív se mi srdce zastavilo a pak se zase rozbušilo až moc rychle. Notak, klid. Poručil jsem si a trochu si odkašlal. "Jejda," vydechl jsem, polohlasem. Ještě chvíli mi trvalo nějak si natlouct rozum zpátky do hlavy. Odtáhl jsem se ve stejnou chvíli, kdy se Wylan rozplácl na zemi - což bylo dobře. S trochou štěstí si nevšiml, jak rychle jsem mezi nás dal prostor.
I přes tohle mé zakopnutí jsem se mu prostě musel smát, hlavně, když mi začal kázat, ať se netlemim. Jasně, že se pak tlemit budu. "Jsi Elegance sama, Wylane," ušklíbl jsem se. Nakonec to ale i vlčkovi začalo jít a nemohl jsem si pomoct, cítil jsem jakousi... hrdost. Zavrtěl jsem hlavou. Začínal jsem se o něj starat až moc a to se mi nelíbilo. Cítil jsem kvůli tomu až moc nepříjemných věcí, počínaje strachem. Nechtěl jsem nad tím přemýšlet. Už jsem ho ani moc nechtěl brát do Asgaaru, jako bych se najednou mohl popálit.
Jenže ten ťunťa mi kazil plány. "Wylane!" vyjekl jsem a snažil se uhnout, ale na ledě to moc nešlo ani mou mistrovskou bruslící metodou. Takže jsem se místo úprku rozplácl a následně chudákovi Wylanovi podtrhl nemotorné packy. Ach bože. Zaúpěl jsem. To bolelo. Ale... bože. Vyprskl jsem smíchy, až mě začalo bolet břicho.

// 3. Jdi bruslit
//Ledová pláň

Rázně jsem zavrtěl hlavou. Plavat jsem tedy rozhodně nehodlal. Alespoň jsem měl skoro celý rok na to Wylana o tom přesvědčit. Sice jsme si našli cestu k jezeru, ale v tomhle počasí se nechtěly koupat ani ryby. Musel jsem se pousmát, když jsem si uvědomil, že to je naše jezero. "Procházíš?" prohodil jsem s úšklebkem. Pokud jsem se nepletl, byla to jedna z prvních věcí, kterou jsem mu řekl.
Tentokrát už ale bylo jezero celé zamrzlé. Podíval jsem se na Wylana a v očích mi vesele zajiskřilo. "Máš ji!" vykřikl jsem zničeho nic a drcnul ho do boku, načež jsem se rozeběhl vpřed. Běh sněhem sám o sobě byl složitý, a když jsem první tlapkou dopadl na ledovou plochu, málem jsem si rozbil cylindr. Vyjekl jsem, ale nějakým způsobem jsem zůstal stát. Nejspíš mi Smrt vynahrazovala to divadélko u zříceniny. Takže jsem tam tak stál, nohy roztažené moc daleko od sebe. Notak, utíkejte! Pobízel jsem se, jenže se jim nějak nechtělo. Jakmile jsem jednu tlapku zvedl, ty další se mi začaly rozjíždět. Takhle to nepůjde. Nemohl jsem nad tím ani přemýšlet, protože v téhle hře šlo o čas (a moji reputaci). Nejspíš jsem jednoduše nemohl ty tlapky zvedat, tak jsem jimi místo toho začal šoupat - levá, pravá, a... ono to šlo.
Jedna tlapka, druhá, klouzal jsem po ledu jako nějaký tuleň. Byla to vlastně docela zábava. A brzo jsem taky zjistil, jak nabrat rychlost, jak se otočit. Bruslím! Nadšeně jsem zavrtěl ocasem a s rozzářenými očky se otočil zpátky na Wylana. Už mi bylo jedno, jestli mě dohoní. "Vidíš mě?!" rozesmál jsem se. Vidíš mě, mami? Mami? Trochu jsem se nad tou myšlenkou zarazil. Rychle jsem udělal ukázkovou otočku a sklouzl se blíž k vlčkovi, abych na to přestal myslet. Málem jsem mu u toho zajel přímo pod tlapky, ale znovu jsem se více méně dokázal dostat do přímé pozice. Tváře jsem měl ošlehané větrem, ale... bavil jsem se. Doopravdy.