Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nechápal jsem to - ani jsem nemohl. Na Galliree jsem se narodil a tohle byla normální součást života. I když jsem neznal všechny detaily. "No, tak teď jednu potkáš," zazubil jsem se. Tělem mi vibrovalo nadšení z našeho nadcházejícího dobrodružství. Nemohl jsem se ale zbavit pocitu, že mě Smrt nepřivítá zrovna s otevřenou náručí. Na rozdíl od Roweny jsem... nebyl někým, kým by se někdo chtěl pyšnit. A pochyboval jsem, že Wylan na tom bude o moc líp, s tou svou andílkovskou povahou a nevinným obličejem. Už jsem ani tolik netoužil po tom ho přesvědčit o tom, že ovládá myšlenky. Ale když už jsme tak blízko. Zavrtěl jsem nad tím hlavou.
Ušklíbl jsem se a zatahal ho za ucho. "Snažím se tě dostat zpátky na nohy," odtušil jsem. "Neodkládej to. Vyspat se můžeme potom. Vezmu nás přes sopku, tam by mohlo být teplo," navrhl jsem. Nestál jsem o to se tady s ním vyvalovat. Foukalo tu a byla tu rozhodně větší zima, než v lese. Nechtělo se mi na něj čekat.

Uchechtl jsem se. Na tom, když mi vlci žrali jednu lež za druhou, bylo něco úžasného. Ale na tom, když mě Wylan dokázal prokouknout, bylo něco úplně jiného. Bylo to tak trochu vybočení z každodenní rutiny. Ale moc mě to nepřekvapovalo. Bylo jen málo vlků, s kterými jsem strávil tolik času - a ti, kteří tu poctu měli, byli stejně prohnilí jako já.
Byl jsem z něho každopádně pěkně nafouklej. Já jsem věděl, že mi lov nejde, ale nemusel mi to říkat! Zavrtěl jsem nad tím hlavou, protože mi naštvanost neseděla do persony. Prostě jsem se na něj jen sladce usmál a pokrčil rameny, ale rozhodně jsem si to pamatoval. Však počkej. Až zjistíš, proč máš šedivý oči, tak se ti taky vysměju, žes o tom nevěděl. Ušklíbl jsem se a představoval si, jak mu smažu ten spokojený výraz z tváře.
Wylan měl dobrou pointu. Nechtěl jsem ale dávat najevo, že si tím nejsem úplně jistý. Takže další bílé lži. Nebo taky ne. Nevěděl jsem, jak se takové věci se Smrtí a Životem mají. Potřebuje vůbec žrát a pít a spát? "Nebude to žrát, ťunťo. To je prostě obětina... dává jí to energii, nebo tak něco. Co já vím? Já nesmrtelný nejsem," odtušil jsem.
Zatímco se Wylan přecpával svou porcí, chopil jsem se té koroptve. Rozpůlit tak malé tělo bylo mnohem těžší, ale více méně se mi to povedlo. Nevypadalo to nic moc - jedna část těla měla hlavu a jednu nohu a ta druhá měla jenom jednu nohu. Zašklebil jsem se a prozatím ji nechal skrytou v husté trávě, aby nám ji nikdo neukrad. Pak už jsem se vydal za vlčkem.
"Co zdržuješ? Jsme úplně na severu. Zima už tu bude jenom horší," podotknul jsem, ale ve skutečnosti jsem na nic moc nespěchal. Tohle byla geniální přiležitost. Doťapkal jsem až k němu a přejel mu čumákem po zádech.

// 22. Připrav si vánoční hostinu

Ušklíbl jsem se. Wylanovi narostly zoubky a upřímně? Byla s ním ještě větší sranda. Nevinně jsem natočil hlavu do strany. "Co tím chceš říct? To jsem tak nedůvěryhodný?" zakňučel jsem a posmutněle se zadíval na zem. To ale bylo předtím, než se mi začal smát do obličeje.
Ten ťulpas tam jen tak stál a koukal. "Ja the fabiju!" zaječel jsem. Nakonec se milostivý pán zvedl a konečně mi přišel na pomoc. Oddechl jsem si a unaveně hrcnul na zem. Tohle bylo na moje ubohé srdíčko moc. Odfrknul jsem si a uraženě od něj odvrátil hlavu. "Já jindy lovit nepotřebuju. Dělají to pro mě ostatní," naparoval jsem se, i když to nebyla tak docela pravda. Ano, dařilo se mi přesvědčovat vlky, aby to dělali pro mě. Ale ne vždycky to bylo skrze upřímné prosby. Věnoval jsem Wylanovi poslední naštvaný pohled.
Položil jsem křepelku stranou. "Rozdělíme si ji a dáme ji Smrti. Z tohohle by se nenajed ani jeden z nás," vysvětlil jsem situaci. Bylo to maso? Bylo. Smrti mohlo být ukradené, jak velké je. Sám jsem tomu moc nevěřil, ale doufat jsem musel. Přešel jsem zpátky k tomu bažantovi a bez otázek jsem se do něj zakousl - abych ho roztrhl vejpůl. V tlamě mi zůstal ten menší kus, ale nesnažil jsem se Wylana přesvědčit, aby mi dal ten větší. Neměl jsem to zapotřebí, když jsem teprve nedávno žral. A pořád jsem byl naštvaný.
Byl jsem všechno, jenom ne buran. A tak jsem si z masa pracně vyškubal peří a jazykem ho očistil, dokud jsem před sebou neměl jen růžovou flákotu. Tak jsem se do toho dostal, že jsem k tomu začal ze země sbírat stébla trávy a hezky jsem si to nazdobil. Pro efekt. Vypadalo to jako oběd pro alfu. S Wylanovou porcí a křepelkou opodál to vypadalo, jako bychom připravili hostinu pro celou smečku. Spokojeně jsem zavrtěl ocasem. "Budiž hostina," zazubil jsem se. Jídlo mi očividně zase zlepšilo náladu, a tak jsem se do toho pustil. Sníst mi to trvalo ani ne polovinu času přípravy, ale což.

"Však já si ten dluh jednou vyberu," broukl jsem. V hlavě už jsem si vymýšlel všechny způsoby, jakými by mi tohle mohl Wylan splatit. Ne, že by bylo pořádně co splácet. Ale dokud neodmlouval...
Nic. Samozřejmě. Jak jinak. Zavrtěl jsem hlavou a sladce se usmál. "Nad ničím. Jen, že je nefér, jak jsi hezký," odtušil jsem. Ale ve skutečnosti jsem se nemohl dočkat, až ho někdo, kdokoliv, přesvědčí o opaku. Co to bylo za šílenost, nevěřit na vlastní magii?
Bylo celkem lehké zvěř vystopovat, ale to samé se nedalo říct o samotném lovu. To už jsem věděl. Překvapeně jsem zůstal zírat na to, s jakou lehkostí to zrovna on všechno udělal. Z nějakého důvodu jsem totiž čekal, že Wylan bude stejný dřevo, jako já. Ale rychle mě vyvedl z omylu. To bylo... docela sexy. Sledoval jsem, jak mu po čumáku teče krev. Taky jsem se na něj zazubil a došel až k němu. "Výborný," zavrněl jsem. Měl jsem co dělat, abych mu tu krev z obličeje rovnou neslízal. Ale ještě na to nebyl ten správný čas. Teď jsem nemohl nic pokazit. Tohle fakt nesnáším. Odvrátil jsem obličej, aby neviděl můj nabručený výraz. Neměl jsem moc trpělivosti, ale což. Zkušeně jsem svou chybku zaonačil jako další část lovu - další bažant. Nelíbilo se mi, jak blízko k lesu mě pachy vedly, ale asi to dávalo smysl. Zvířata si hledala teplý úkryt a tohle místo rozhodně nenabízelo žádné pořádné úkryty.
Jenže najít druhého bažanta mi trvalo déle, než jsem čekal. Copak tamten neměl manželku, nebo tak něco? Frustrovaně jsem si povzdech. Vykašlu se na to. A zrovna v tu chvíli se opodál něco hýblo v trávě. Rozhodně to nebyl bažant, bylo to moc malé. Ale riskovat, že to nechám plavat a pak už nic nenajdu, jsem nehodlal. Prostě každý přineseme Smrti půl křepelky. Však se z toho ta bába nezblázní. S mým roztomilým kukučem určitě ne.
Otočil jsem se na Wylana a pokynul hlavou k místu, kde jsem kořist odhadoval. "Ukaž se znovu, když jsi tak dobrý," zašeptal jsem, jenže to byla chyba. Já uměl všechno kromě šeptání. Takže jsem samozřejmě křepelku informoval o mé pozici, a ta příšera se nejdřív dala na útěk přímo pod mýma nohama, a aby mě neztrapnila málo, tak k tomu ještě vzlétla. "Pocem!" vyjekl jsem a skočil po ní. Dokázal jsem ji chytnout zubama za jednu nohu. Samozřejmě nebyla dost silná, aby mě zvedla a ulětěla se mnou (díky bohu), ale stejně se zmítala a mlátila mě křídlama do obličeje. "Wywane!!! Newtuj tam ak blb!" To bylo fakt výborný. Moje reputace právě klesla níž než zimní teploty. Oficiálně jsem vypadal jako hňup.

A to bylo samozřejmě v pořádku. Navíc vlček ještě nevěděl, že se otiskávat teprve budu. Tohle... lísání se? To jsem už často dělal s kdejakým pocestným. Pravá zábava mě teprve čekala. A samozřejmě, protože jsem nesnášel běhy na dlouho trať - Wylan byl přesně takový běh. Teď už z toho stejně jen těžko vybruslím. Usoudil jsem. A pro ten hezký kukuč jsem byl ochotný to podstoupit.
Ušklíbl jsem se. "Myslíš? A co mi za to dáš?" Pomalu jsem ho přejel pohledem, hezky od tlapek až po špičky uší, načež jsem se zastavil u jeho šedivých očí. Šedivých. Jestli tenhle ťulpas brzo nezjistí, proč je má takové, tak ho sežeru. Prázdná hrozba, ale cítil jsem se tak. Koukal jsem mu do nich, jako bych ho měl propálit, ale ve skutečnosti jsem se snažil navázat komunikaci. Slyšíš mě? Haló, Wylane, tady orel, tady orel. Ani jsem pořádně nevěděl, jak magie myšlenek fungovala. Jestli ji dokázal ovládat stejně jako já halucinace, stejně mi tohle dovolávání se bylo úplně k ničemu.
Zavětřil jsem a soustředěně natočil hlavu do strany. No fuj. Nějak se na mě ten smečkový život začínal podepisovat. Vážně jsem spolupracoval? "No, budou to nějací ptáci," usoudil jsem. Nikdy jsem sice podle pachu nelovil, ale několikrát už jsem něco nebo někoho stopoval, takže jsem si byl docela jistý, že alespoň víme, s čím máme tu čest. "Tak si každý vezmeme jednoho bažanta? A pomůžeme si navzájem." Bylo mi to proti srsti. Nejraději bych nařídil, že ulovíme (Wylan uloví) jednoho a bude to. Jenže z jednoho bažanta nebyla porce pro dva vlky a Smrt. Sice to nebylo tak dávno, co jsem jedl, ale také jsem z toho chtěl něco mít. Takže jsem prostě musel doufat, že Wylan je dost šikovný na to, aby s mojí malou pomocí dokázal ulovit bažanty dva. Na jednom jsme si mohli nacpat žaludky a druhý by byl pro Smrt. Přikývl jsem sám sobě.
"Pojď," přikázal jsem a snažil se našlapovat potichu. Nebylo to složité, moc jsem nevážil a zatím nebylo dost sněhu, aby mi pod tlapkama křupal. Občas jsem zavětřil a občas se rozhlédl kolem, snažil jsem se nás navést správným směrem. Nakonec to opět byl můj sluch, který nám pomohl. Napřímil jsem se a nastražil uši, když se v nedaleké husté trávě něco pohlo. Byli jsme už téměř na hranici lesa, takže to musel být nějaký zbloudilý opeřenec, který si hledal poslední stébla trávy do zimního hnízda. Jó, tak tam už se nevrátíš. Kdekdo by to mohl přeslechnout, ale já ne. Díky, Saviore. Občas se hodilo být otcův syn. Otočil jsem se na Wylana a kývl hlavou tím směrem, kterým jsem odhadoval... bažanta. Určitě to byl bažant. A gestikulací jsem se snažil naznačit, že jako... hop, chramst chramst, křřřuup, krév a... smrt!

//Řeka Mahtaë (sever) přes VVJ

Skoro jsem se zadusil, když to z něj vypadlo. "Co se stalo s Wylanem, kterýho jsem znal před hodinou?" sladce jsem se na něj zazubil a samozřejmě, že jsem nečekal na žádné dovolení - prostě jsem se na něj nalepil hned. Nejvíc ze všeho jsem chtěl zastavit a svalit se s ním na zem, ale to by bylo moc okaté, a tak jsem pokračoval dál. Srdíčko mi divoce tlouklo, protože co mohlo být lepší, než když váš plán vyšel? A mně vycházel perfektně. Ještě chvíli a budu mít přesně to, co chci. A pak vmetu Roweně do tváře, že se taky dokážu nacpat vlkům do pelecha.
Z Wylana se stával někdo, kdo mi vlastně ani nevadil. Spokojeně jsem máchl ocasem. "A to byl teprve začátek, zlato. Ještě se toho musíš naučit hodně," mrkl jsem na něj a doopravdy se začal ohlížet po nějakém hezkém šutru. Stejně pro Smrt nemohlo být nic dost dobré, ale jednou jsem mu nějaký žvást namluvil, tak jsem se toho musel taky držet.
Už jsme byli blízko lesa a já najednou zpomalil. Koukal jsem u toho na Wylana a tak trochu odhadoval, jaké jsou jeho šance přežití. S šiškou. S naivitou. A s přesvědčením, že magii nemá.Zavrtěl jsem hlavou a zastavil se úplně. "Víš co? Něco si ulovíme, uděláme si hostinu a pak dáme Smrti nějaký pořádný kus masa," navrhl jsem. Raději jsem nezmiňoval, že jsem poprvé lovil, no, den předtím. I kdyby Rowena nezasáhla magií, dařilo se mi, a Arcanus by muflona zakousl tak či onak. Jak složité to mohlo být ve dvou? "Já budu nahánět a ty to zvíře zakousneš. Platí?"

// 2. Chytej vločky na jazyk

Pokrčil jsem rameny. Nemohl jsem vědět, co se dělo, když jsem ještě ani nebyl na světě. Zahleděl jsem se na nebe. Nebyl jsem nijak extra sentimentální, ale stejně jsem přemýšlel, jaké to pro Lennie asi bylo. Přijít tam do zříceniny, požádat samotnou Smrt o něco tak troufalého. Nemohla jí to dát tak lehce. Potrestala ji, nebo tak něco? Nic jiného si stejně nezasloužila. Zatnul jsem čelist a byl jsem rád, že se mi na obličej začalo snášet víc a víc vloček. Odvedlo to mou pozornost. Zima nebyla moje nejoblíbenější, ale léto vítězilo jen ve svých bouřkách. Asi jsem byl srdcem prostě jarní vlk, ale tohle? To se mi líbilo. Otevřel jsem tlamu a nechal pár vloček, aby mi do ní spadlo. Ale moc to nefungovalo. Tak jsem vyplázl jazyk. Musel jsem se oklepat, když jsem prvních pár vloček chytil. Byly studené a trochu štípaly. Uchechtl jsem se a pohlédl na Wylana. "Teď už oficálně budeš mrznout, brouku," prohodil jsem a pokračoval. Nějak jsem nedokázal určit, proč jsem se choval jako vlče a chytal vločky na jazyk. Asi jsem potřeboval zahnat všechny ty řeči o rodinách. Teď jsem to byl jen já, Wylan a první zimní sníh.
Nechápal jsem ho - znovu. Už mi to začínalo lézt na maják. Občas byl víc nepředvídatelný, než já. A to už bylo co říct. "Nemáš?" zopakoval jsem a koukal na něj, jak kdyby spadl z nebe. Tak fajn. Sladce jsem se usmál, i když mi z toho cukalo v oku. Prostě ho zabiju. Zhluboka jsem se nadechl a zavrtěl hlavou. "Fajn, tak nemáš. Hledej šišku a jdem za Smrtí," rozhodl jsem, protože přesvědčovat ho o opaku jsem nehodlal. Však ona to kmotřička udělá líp, než já. Jen, aby mi z toho Wylan vyšel celý.
Pousmál jsem se, doopravdy, když mu znovu přeplo k lepšímu. Zakroutil jsem nad ním očima, tak, aby to viděl, ale taky aby mu došlo, že si z něho jen utahuju. "No, nevím. Nějaký šrám na duši mi to určitě nechalo," povzdechl jsem si, ale moc dlouho jsem to divadlo nevydržel, než jsem se začal smát.

//Severní galtavar přes VVJ

Jo, jasně. Znělo to neuvěřitelně, ale byla to pravda. "Když nás Lennie čekala, prostě si za ní zašla a požádala ji, ať na nás dává pozor nebo tak něco. A aby byla naší kmotrou. A tadá, tady stojim," zazubil jsem se. Vlček měl ale dobrou pointu s tím dárkem. Rozhlédl jsem se kolem, ale široko daleko byla jenom řeka. No... stejně stojí nejspíš jen o naše duše, takže jsme se nemuseli moc snažit. "Až budem v lese, kde je, tak tam najdem nějakou hezkou šišku nebo šutr. To jí bude stačit," přesvědčoval jsem ho. Nemusel vědět, jaká Smrt doopravdy je. To by položilo i toho nejsilnějšího.
Čelist mi pomalu spadla na zem, když mě ten hloupoučký, hodný Wylan prostě... přetáh. Au. Překvapeně jsem zamrkal, a i když jsem měl tu druhou facku čekat, stejně jsem ji dostal. Trochu jsem zakňučel a udělal krok dozadu. Obě tváře mě nepříjemně pálily. A já zase pálil Wylana, pohledem. "Byla to sranda!" zaprotestoval jsem. Samozřejmě, že mým prokletím bylo to nutkání mít vždycky poslední slovo. "A co to vůbec meleš? Vždyť ovládáš myšlenky!" Zavrtěl jsem nad ním hlavou, a pro všechny případy jsem mu tlapkou ukázal na oči. I když jsem měl spíš chuť ho taky přetáhnout. Jenže to by mi nesedělo do scénáře, a tak jsem se jen trochu posměšně ušklíbl. V mém světě jsem se držel zpátky. "Myslíš si, že máš šedivý oči pro krásu?" Povytáhl jsem obočí. Frustrovaně jsem vydechl. No, tohle budu ještě dlouho spravovat. Nebo taky ne. Už vím, jak na to. Jen jsem musel doufat. "Fajn, bože. Žádný vtipy o smrti, žádná magie." To pěkně děkuju, kazisvětě. Nafoukl jsem tváře a hrcnul si zpátky na zem.

Skupina nebo snad rada starších mi nic neříkala. Co jsem věděl, tak ve všech smečkách, v kterých jsem byl, byla prostě alfa vždycky číslo jedna. V Asgaaru to byl Arcanus. I jako jeden z těch, co neměl rád autority, jsem věděl, že jeho slovo je svaté. A taky jsem věděl, co by se dělo, kdybych ho neuposlechl, jakkoliv mi to bylo proti srsti. Mít k tomu ještě radu starších, tak migruju někam na sever a dělám, že neexistuju.
Rychle jsem zavrtěl hlavou, když se Wylan měl spíše k Životu. "Ne! Ne. Já se se Smrtí znám... moc dobře," vysvětlil jsem. A když se Rowena mohla vychloubat tím, jaká je její kmotřička perfektní a jak vede její kult... tak jsem to mohl dělat i já. "Je to moje kmotra." Hrdě jsem se napřímil a zazubil se. To čumíš, co? Nikdo - kromě tří ďábelských sourozenců - tohle říct nemohl. Samozřejmě, že jsem se cítil hrdě. "Takže klidně půjdu první, broučku. A přimluvím se za tebe," zavrněl jsem.
Nestál jsem o to bavit se o mé rodině, a tak jsem jen ledabyle pokrčil rameny a mávl nad tím packou. "Ani s jedním z rodičů. Ale to neva. Já jsem svým vlastním pánem." Ne, že bych to svým chováním nedokazoval.
Nebral jsem to jako něco špatného. Vlastně mě ani nenapadlo, že by Wylan nemusel vědět, jakou magii ovládám. Také jsem se zvedl a oklepal ze sebe první sněhové vločky. Natočil jsem hlavu do strany a nechápavě zamrkal. "No jasně. Použil jsem magii," ušklíbl jsem se. Bylo přirozené, že mi očka po tom kousku zářila životem. Sice jsem svou magii neuměl ovládat tak dobře jako Rowena tu svou, ale miloval jsem ji minimálně stejně, jako ona. Zmateně jsem máchl ocasem a znovu se vydal blíž k Wylanovi. "Co je?" zeptal jsem se, trochu zklamaně. Konečně se něco začalo dít a teď jsem si přišel zpátky na bodu nula. Nebo taky mínus dvacet. Už bych se na to měl vykašlat. Ale, ale. Těch pár momentů, kdy to vypadalo, že mě vlček nechá si dělat co chci... No, byl jsem ochotný celý ten proces podstoupit znovu. Stálo to za to.

"Rada starších?" zopakoval jsem. Nedělej to. Dostaneš na budku a on přijde o hlavu. Ale samozřejmě jsem se neposlechnul. V tu chvíli to byl ten nejgeniálnější nápad, který jsem kdy mohl dostat. "My tu máme taky něco jako radu starších... ale lepší je jen jedna z nich - Smrt. Nenech se zmást tím jménem, to je jenom pro efekt." Bílé lži ještě nikoho nezabily, ne? "A aspoň je schopná říct, co s tebou je. Je vševědoucí," oznámil jsem hrdě. Moje kmotřička měla lék na všechno. I když se Wylanovi možná taky vysměje a ještě ho kopne na druhou stranu Gallirei. Při nejhorším ho z lesa potáhnu přes půl světa až do kopců a nechám Života, ať mu vymaže vzpomínky. To musel umět. "Není to odsud daleko. Když jí vezmeš nějaký dárek, tak ti určitě všechno řekne," navrhl jsem. Z části mě poháněla i moje vlastní zvědavost. Démoni v hlavě? V životě jsem nic takového neslyšel. Znělo to bolestivě. Zase jsem se na chvíli lek, abych to nechytl. "Takže?"
Nelíbilo se mi, že z toho udělal dluh na můj účet. Ale musel jsem to trochu obdivovat. Už začínal rozumět Siriusově příručce k přežití pro neschopné. Samozřejmě jsem věděl, že to, co mi Wylan řekl, bylo hodně osobní. Ale nehlo to se mnou. Prostě jsem mu nemohl vyklopit jen tak něco - ani jsem nad tím nechtěl přemýšlet, natož to říkat nahlas. "Neměl jsem oba rodiče. Lennie mě a mého bratra jednoho dne vzala a odtáhla do jiné smečky. A to byl konec rodiny," řekl jsem. Zrovna na tomhle mi nijak nezáleželo, alespoň ne moc. Nedalo se to proti mně využít. Alespoň jsem doufal.
V žádném životě bych nečekal, že tohle Wylan udělá. Jen těžko jsem skrýval nadšení. Konečně se mi povedlo ho dostat. Jenže pak to ten ťulpas pokazil. Prosím? To sotva. Ušklíbl jsem se, a to jsem ještě ani nic nedělal. S trochou vypětí sil jsem mu způsobil krátkou bolest hlavy. Zašklebil jsem se, když jsem to ucítil taky. Ach ty meze, do kterých jsem byl schopný jít, jen, aby bylo po mém. Ale bral jsem to jako srandu. Zelená očka mi po použití magie živě zářila.

Zavrtěl jsem nad ním hlavou. "Když se nebudeš bránit, tak nepřežiješ." To byla asi největší pravda, kterou jsem kdy řekl. Nedocházelo mi hodně věcí, ale tohle jo. Zkusil jsem si představit, jak jsem se někdy v životě místo... tohohle, rozhodl držet pusu a krok. Nejspíš bych byl pořád v Mechové smečce a schovával se v úkrytu, jen, aby se mi něco náhodou nestalo. Docela jsem Wylana začínal litovat. Však já ho naučím.
Moje nadání ve zpěvu jsem nehodlal jen tak zahrabat. "Pár let napřed? Teda, staroušku, neměl by ses moc namáhat. Aby ti nepraskla cévka," ušklíbl jsem se.
Démoni v hlavě? Měl jsem pocit, že mi něco uniká. Díval jsem se na něj, jako bych mohl zjistit, co mu je, jen od pohledu. Hezký obličej, šedé oči, dvě uši... Hm, ne. Nic nemám.Každopádně, trochu mě ty jeho řeči vyděsily, protože jsem to rozhodně chytnout nechtěl, ať už to bylo cokoliv. Ale už jsme se chvíli znali. Nejspíš bych touhle dobou už něco měl. "Tak si z nich udělej kamarády. Očividně ještě žiješ. Proč si to dělat složitější?" Pokrčil jsem rameny. Možná jsem imunní. Děsně cool.
"Ale mě necháváš," poznamenal jsem, "dotýkat se tě." Zajel jsem mu čenichem za ucho a ušklíbl se. Nechápal jsem, jak by někdo chtěl přijít o ty výrazy, co Wylan měl, kdykoliv jsem se moc přiblížil. I když... možná na něj prostě nikdo netlačil tak moc jako já. Vlastně jsem to chápal. Kdo by se zahazoval s někým, kdo o to nestojí, když na světě bylo spousta lepších? Já. Protože jsem se o tohle doprošoval celý život. Tím pádem Wylan pro mě nebyl jiný než kdokoliv další. Prostě jsem jen musel zjistit, jak se mu dostat pod kůži - a už mi všechno zapadalo do sebe. Zasmál jsem se, když jsem najednou ryl čenichem ve studené zemi. "Pusť mě!" zašklebil jsem se a snažil se mu vytrhnout. Ale no tak... Musel jsem se politovat, protože tohle byl přesně ten moment, kdy vlček zjistí, že mám síly za půl vlčete. Takže žádnou.

Odvrátil jsem obličej, aby neviděl, jak se mi znovu kroutily oči v sloup. Pořád jsem za vším měl svůj vyšší cíl, a to, jak se Wylan doopravdy cítil, pro mě nebylo moc důležité. Bylo to... krajně nezajímavé. Až na tu poslední část. "Myslíš, že mně se hnusný věci nestaly?" odtušil jsem vcelku ostře. Ale pak jsem nad tím jen zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. Vždyť na něčem takovém nesešlo. Usmál jsem se, sladce, jako bych nikdy z téhle masky nepřepnul. "Prostě se k tomu musíš postavit čelem. Co se stalo, stalo se. Teď už s tím nic nenaděláš." Sdílení životních mouder se pomalu stávalo mým dalším hobby.
Chvíli to vypadalo, že bude dál odmlouvat a trucovat, ale nakonec se do toho pustil. Nedotklo se mě to, ale rozhodně to byl start. Široce jsem se na něj zazubil. "No výborně, zlato. Ani nemrkneš a bude z tebe mistr," ušklíbl jsem se a nechal ho pro tentokrát být. Však ona se ještě najde chvíle, kdy to bude muset vyzkoušet v opravdové praxi. Pochyboval jsem, že na to budeme muset dlouho čekat.
Co jsem ale nečekal bylo, že Wylan vážně začne zpívat. Překvapeně jsem na něj koukal, s očima doširoka otevřenýma. Zpívá hezky. Zamračil jsem se nad tou myšlenkou. Vždyť já zpíval líp! Všema deseti. "No, možná za pár let mi budeš malilinko vyrovnanej," uznale jsem pokýval hlavou. Nechtěl jsem přiznat, že se mi jeho zpívání líbilo. To bylo skoro to samé, jako přiznat, že je někdo lepší než já. A to nepřicházelo v úvahu.
Na něčem takovém jsem se shodnout dokázal. "Fajn. Žádný vtipy o smrti, chápu." Jenže Wylan ještě neskončil. Naklonil jsem hlavu zmateně do strany. Tyjo, tak já si ho tady cvičím a on za chvíli zkape. Oklepal jsem se, protože jsem zase cítil něco podobného, jako když jsem přemýšlel nad Alastorem. Nejspíš jsem nechtěl tak rychle přijít o novou hračku. "Jak jsi nemocný? Vždyť vypadáš v pořádku," namítl jsem. Nestydatě jsem si ho prohlížel a dokonce mu zabrousil čenichem do srsti. Má snad nějaký boule? Hmpf.

Cítil jsem, jak ta jeho rádoby drsná fasáda odpadá. Ušklíbl jsem se. "Tak třeba... když se ti něco nelíbí, třeba to, co říkám, tak proč to prostě necháš bejt? Nebo se takhle hloupě naštveš," začal jsem. Neviděl jsem v učení svých tajemství nic špatného. Stejně se toho nebude držet. Pokrčil jsem rameny. Taková byla moje teorie. "Prostě řekni to samý, ale jinak. Proti mně," poučil jsem ho. "Tak hele - Wylane, ty jseš fakt ťulpas. A co řekneš ty? Díky, Siriusi, protože oproti tomu, co máš v hlavě ty, to je pochvala," uchechtl jsem se, "a co na to řeknu já? Nic. Došly mi slova." Sledoval jsem ho, abych si byl jistý, že se chytá. Lekce číslo jedna ze Siriusova příručka k přežití pro neschopné. "Zkusíme to, jo?" zazubil jsem se a zamyslel se nad něčím, co bych mu teď mohl říct, aniž bych ho naprosto dodělal. "Wylane, nechápu, proč jseš tak citlivej. Nesluší ti to, brouku." A teď už jen čekat, jestli to všechno pochopil. Hlavně na to nereaguj. Připoměl jsem si.
Můj zpěv se chvály nedočkal, ale to jsem ani nečekal, takže jsem to nechal plavat. To, čeho jsem tím chtěl dosáhnout, se stalo. "Hej!" zasmál jsem se, když mě do strany švihl svým ocasem. Trochu jsem se přiblížil, abych do něj mohl bokem pořádně strčit. "Fakt jo? Tak to ti vůbec nevěřím." Naoko jsem se tvářil nafoukaně, abych ho vyprovokoval. Třeba by mi taky mohl něco zazpívat. I když jestli teď Wylan vážně spustí koledu, asi začnu věřit na zázraky. Není to tak špatné. Zatím. Tím jsem myslel tu hru na kamarády. Tušil jsem, že největší zlom přijde, když ode mě Wylan něco bude chtít. Přátelství přece musela fungovat na vzájemné spolupráci. A něco takového mi nic neříkalo.

// 19. Zazpívej gallirejskou verzi jakékoliv koledy

Upřímně? Nerozuměl jsem tomu. Zajímal jsem se o něj dost na to, abych si připadal dotčen, že mě tady obviňuje z něčeho, co není pravda. Když už, tak by to alespoň měla být opravdová lež! Zamračil jsem se a zavrtěl hlavou. "Moje vtipy jsou vtipný!" zaprotestoval jsem. To, že je Wylan nedokázal pochopit, byl jeho problém. A vůbec. Ten vlček měl štěstí, že jsem se o něj až náramně zajímal. Jinak bych už byl dávno fuč a nechal ho napospas zimě. Vlastně bych to možná udělat měl. Třeba by mu došlo, že sám to vážně nezvládne, a ještě by mě dohnal. A já bych znovu vyhrál. Jenže jsem pomalu začínal chápat, že takhle na něj jít nemůžu. Natočil jsem hlavu do strany. Musím si vymyslet novou strategii.
A tak jsem se jen tiše uchechtl a na chvíli si lehl kousek od něj. Když pořád chtěl osobní prostor, má ho mít. Jen ne na moc dlouho. "Jestli chceš, prozradím ti svá tajemství," zazubil jsem se. Nakonec to vypadalo, že se k němu vážně budu muset chovat jako starý kamarád. Nemohl jsem zabránit jakémusi nepříjemnému pocitu v žaludku. Měl jsem nadání pro to věci ničit, ne je tvořit nebo snad udržovat. Ale situace si žádala tvrdá opatření.
Zakroutil jsem očima a znovu do něj trochu strčil. "Notak. Nemůžeš tu zůstat navěky," poznamenal jsem. A pak mě něco napadlo. Šibalsky jsem se přiblížil k jeho uchu. "Nebo ti tu budu celou dobu zpívat!" zasmál jsem se. Neznal jsem skoro žádné písničky, ale... hlas jsem měl dost hrozný na to, abych zkazil i tu nejjednodušší.

"Půjdem spolu do Jedláku,
dudaj, dudaj, dudaj dá!
Wylánku, vlčíku, já tě budu kolébati,
Wylánku, vlčíku, já tě budu kolébat.
Začni, ptáčku, zpívat noty:
vrků, vrků, vrků, vrků, vrků, dá!
A ty srnko, utíkej pryč:
pomoc, pomoc, pomoc, pomoc, dá!
A ty, myško, pískalko:
písk, písk, písk, písk, dá!
A ty... prase, chrochtáku:
chro, chro, chro, chro, dá!"

Po očku jsem se na něj podíval, jestli už mě má dost, nebo jestli se mi daří ho alespoň trochu vrátit zpět do původní nálady. Tenhle Wylan se mi rozhodně nelíbil. Nebylo mým zvyem se tahle zahazovat s někým, u koho to bylo stejně beznadějné. Ale každý měl nějakou slabou stránku a já chtěl vědět, jaká je ta Wylanova. I když, zpívání ubohých písniček to asi nebylo.

Nakrčil jsem čenich. Plavání jsem tedy rozhodně nemusel. Ironicky jsem ale miloval vodu - a bouřky - a tak jsem to nijak nekomentoval. Ne, že by se to dalo, když nám tak zhoustla atmosféra. I mně to bylo nepříjemné, i když by to bylo horší, kdyby Wylan dokázal alespoň cvakat zubama. Takhle jsem z něho měl dobrej den, i když vypadal vážně naštvaně. Dokud nezavrčel. To jsem se trochu stáhl. Pořád jsem se nebál, ale bylo to tak nečekané, že jsem se vážně lek. Tyjo, nevěděl jsem, že tohle v sobě má. Radši jsem to nevyslovil nahlas. Ještě by fakt začal kousat.No, tohle mi nevyšlo. Usoudil jsem, když Wylan ani neodšel, prostě se rozhodl trucovat přímo tam na mokré zemi. Už začínalo sněžit a ten ťulpas se prostě rozhodl utábořit přímo tady, uprostřed ničeho. "Ale mě to zajímá," zamumlal jsem, protože jsem nutně potřeboval mít poslední slovo. A pak už jsem ho jenom sledoval.
Ale tolik trpělivosti, abych dokázal, že jsem víc tvrdohlavý než on, jsem neměl. Nakonec jsem si jen dlouze povzdechl a došel až k němu. Chvíli jsem ho jen tak pozoroval, a pak jsem ho žďuchl čenichem mezi uši. "Vstávej. Vždyť dostaneš rýmu," broukl jsem, dokonce něžněji, než jsem zamýšlel. Ale bylo to potřeba. Jestli byl tak vystresovaný jenom z mých vtipů, nechtěl jsem ho vidět, kdyby tu rýmu vážně dostal. Nejspíš by si začal kopat hrobeček. "Prosím?"