Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(410) LOTERIE 6

//Asgaarský hvozd

Horlivě jsem přikyvoval. Byl jsem na halucinace vážně hrdý, jako na jednu z mála věcí. Sice jsem ji nedokázal ovládat tak, jak bych chtěl, ale to taky přijde. Prostě jsem si musel vymyslet nějaký dobrý prosík pro Smrt. A doprošovat se mi šlo.
Vyšlo ze mě posměšné uchechtnutí. Trochu jsem pochyboval, že Arcanusova slova budou mít větší váhu, než ta moje. Teda alespoň mi přišlo, že Wylan rozhodně o možnosti magie nechtěl nic slyšet. Nechápal jsem to. Bez magie se v Galliree nedalo žít. "Vidíš? Říkal jsem ti to," prohodil jsem směrem k Wylanovi a vesele se ušklíbl. Mít pravdu byla moje oblíbená činnost.
Ten způsob, jakým Arcanus objevil magii, byl lehce pofidérní. Povytáhl jsem obočí. "Já to věděl od narození. Barvy očí jsou spojené s magiemi. Prostě mi to někdo z rodičů řekl a jednoho dne BUM. Ovládl jsem magii," zazubil jsem se. Očividně nebylo tak obvyklé být Gallirejským vlčetem.
Do úkrytu jsem vešel elegantně, až na to, že do mě Wylan strčil. S heknutím jsem poskočil dopředu, ale ani jsem mu nevynadal. To bylo tak to poslední, co bych udělal. Už by se mnou nikdy nepromluvil a to jsem z nějakého důvodu nechtěl riskovat.
Arcanus nás úkrytem vedl jen chvíli, než nás někdo vyrušil. Nebo spíš my vyrušili je. Jakýsi černobílý vlk a takový béžový. Sionn a Parsi, ale nedokázal jsem určit, který je který. Vypadali jako po pořádném flámu. "Zdravím," zapředl jsem a vesele se na ně usmál.

Na rozdíl ode mě byl Wylan do seznamování celý žhavý. Mně stačilo těch dohromady pět jmen, která jsem tu slyšel. To znamenalo, že jsem měl minimálně pět konkurencí. Moc nadějně to s tím mým vládnutím nevypadalo, ale takové velké plány byly na dlouhý běh, a tak jsem se tím moc nestresoval. Prozatím jsem si mohl užívat teplého úkrytu a zásob jídla. A běda, jestli se mi něčeho z toho nebude dostávat.
Už se mi nikam chodit nechtělo, ale těch pár kroků do úkrytu jsem musel zvládnout. Špatně se hledá? No to mi chybělo. Co jsem před chvílí říkal o tom, že se mi nebude dostávat tepla? Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Čím víc mě Wylan ignoroval, tím víc jsem měl pocit, že mi celý svět chce jenom ublížit. Tedy, ne, že by to byla neznámá emoce - jen jsem nečekal, že bych mohl znát její zdroj. Nespokojeně jsem po vlkovi mrknul, ale před Arcanusem jsem do něj teda rozhodně nehodlal šťourat.
Naneštěstí pro všechny přítomné se strýc zeptal zrovna na magie. Achjo. Jako bych před pár dny nechtěl, aby Wylan pochopil, že jeho oči prozrazují magii myšlenek. Ostatně stejně, jako ty Arcanusovi. Měl bych přestat tolik přemýšlet. Usoudil jsem. Lehký úkol. Při zmínce o mně jsem se hrdě napřímil a zazubil se. "Ovládám halucinace. Více méně. Mám je po Smrti," vychluboval jsem se, z části proto, že jsem ani nevěděl, který z mých rodičů by mohl takovou magii ovládat.

//Úkryt

No, a tak to dopadlo. Po té strašné cestě na sever a zpátky jsme byli v Asgaaru a já měl Wylana ve smečce. Ale nedělalo mi to takovou radost, jakou jsem chtěl. Zamyšleně jsem hleděl mezi stromy a úspěšně ignoroval tu úvodní řeč, kterou měl strýc pro vlka připravenou. Jen při zmínce o lovu jsem se trochu naježil. Sotva jsem zažil svůj první lov a už z toho byla otrokářská práce. A přesně od toho tu mám tohohle. Hodil jsem očkem po Wylanovi a snažil se smířit s tím, že tohle bude a musí být jediný důvod, proč bych ho tu chtěl mít. Aby za mě dělal těžkou práci.
Nebyl jsem blbec, abych si nevšiml, co moje slova s Wylanem provedla. V ten moment jsem poznal, jaký je pocit viny - a byl to tedy pěkně hnusný pocit. Chtěl jsem omluvit. Omluvit, chápete? To nebyl můj styl. Nic z tohohle nebyl můj styl a už mi to lezlo na mozek. Potřeboval jsem alespoň tři zimy dlouhý zimní spánek. Nebo lépe - alespoň deset zim dlouhý, abych všechny přežil a nikdo už mě neobtěžoval. S povzdechem jsem zavrtěl hlavou a rozhodl se dělat, že se mě tahle situace netýká. To mi šlo koneckonců nejlépe.
Konečně přišla řada na ten pověstný úkryt, kvůli kterému jsem sem vůbec přišel. A taky bylo načase. Měl jsem pocit, že se mi u čenichu tvoří rampouchy a přimrzám k zemi. Štípaly mě polštářky na tlapkách, což nemohlo být nic dobrého. Cítil jsem tu zimu i přes hustou srst. Zajímalo mě, jestli se nás Smrt chystala trestat za to vyrušení. "To je ten nejlepší nápad, co jsem kdy slyšel," zazubil jsem se a pokynul hlavou. "Jdeme!" To rozkazování, kterým jsem Wylana táhl přes půl Gallirei, mi už zůstalo.

Hrdě jsem se naparoval, když Wylan ve své řeči zmínil mě. Určitě jsem teď musel v Arcanusových očích vypadat dobře. Sotva jsem se přidal a už jsem o smečce roznášel jen samé dobré věci. Na žádnou děkovnou řeč sice nepřišlo, ale co.
Sionna ani Parsifala jsem neznal, ale pořádně jsem si jejich jména zapamatoval. Jestli byli na vysoké pozici, mohli se hodit. Každopádně se z Wylana stala další moje konkurence. Ne, že bych věřil, že by mi ten milý vlček schválně překazil plány na vzestup. Ale omylem se to stát mohlo. Hodil jsem po něm podezřelé očko. Ne. Ten by to rozhodně nezvládl. I přes tuhle mou obavu jsem byl vlastně docela rád, že to všechno proběhlo tak jednoduše.
Wylan je tvůj kamarád? Zopakoval jsem si tu otázku v hlavě a po zádech mi přejela husina, až jsem se musel trochu oklepat. "No..." začal jsem a očima nervózně těkal z Wylana na Arcanuse. Nechtěl jsem Wylanovi ublížit, ale taky jsem nechtěl před Arcanusem vypadat jako slaboch. Takhle mě svět vychoval - přátelství bylo pro slabé. "Ne," odtušil jsem po chvíli a záměrně se vyhýbal Wylanově obličeji. Co jiného jsem měl říct? Sám jsem nevěděl, čím pro mě je. Kamarádem, crushem? Ugh. Ze všeho toho přemýšlení mě bolela hlava. Pokrčil jsem rameny. "Jen se trochu známe," dodal jsem bez sebemenšího zájmu se na vlka znovu podívat.

"Nejsem. Ty seš moc veselej," odvětil jsem a mrknul na něj. Se mnou žádný problém nebyl. Jen on se najednou tvářil jako sluníčko.
Nemusel jsem mít dvě a dvě pohromadě, abych poznal, že je z toho Wylan docela v háji. Snažil jsem se mu moc neposmívat, ale stejně jsem měl takovej blbej výraz. "Teď se narovnej a trochu se usměj," poradil jsem mu s úšklebkem. Vždyť vypadal, jako by šel na popravu. Protočil jsem očima a chvíli uvažoval, že řeknu ne a začnu odcházet - ale vyděsit už tak vyděšeného Wylana nejspíš nebyl dobrý nápad. Ještě by se tady složil, a to bych neocenil ani já, kdybych byl alfa. Až budu alfa. I když to budu spíš nabírat jen elitní vlky. A Rowena dostane zákaz vstupu. "Jo. Ale nepočítej s tím, že ti budu stát za zády furt." I když bych chtěl. Možná. Nejspíš.
Byl jsem úplně ztracený v myšlenkách, takže jsem Arcanuse vůbec neviděl přicházet. Ale pak promluvil a mně střelila hlava jeho směrem, až mě z toho zakřupalo pár obratlů. Přikývl jsem a pohlédl na Wylana, takže se chudák stal středem pozornosti dvou vlků. Zdálo se mi to, nebo jsem jeho nervozitu cítil i já? Nakrčil jsem čenich. Empatie byla teda pěkně hnusná. "Chce se přidat do smečky," vyhrkl jsem a trochu do něj strčil. Tak dělej, naznačoval jsem mu pohledem, mluv.

Čauky, děkuju za mega super akci a skvělý odměny! See you next year

• Magie od Smrti bez hvězd: Počasí
• Magie od Života bez hvězd: Myšlenky
• Vymaxování vlastnosti: Obratnost
• 2 hvězdičky do magie: Počasí
• Vymaxování magie: Halucinace
• 2 hvězdičky do vlastnosti: Rychlost

• 50% sleva na speciální magii
• 50% sleva na modifikace
• 2 teleportační lístky
• 2 bonusy štěstí
• Drag
• Vlčecí pitíčko

• Podtrženo sečteno do inventáře prosím:
75 mušliček
15 perel
45 drahokamů
75 oblázků
45 květinek
15 křišťálů

• A nakonec za splnění všeho si prosím lesního strážce: mývala severního
Tady bych se pak případně domluvila s kreslíři/kreslířem podrobněji, pokud by to šlo :3

Přidáno.

//Tulipánová louka

Nechtěl jsem, aby to tak bylo, ale jakmile jsme prošli mezi stromy, přepadla mě úleva. Už jsem nemusel nikam cestovat, už jsem nemusel přemýšlet nad tím, co chci a co cítím. Nechám Wylana, ať si vyřídí byznys se strýčkem, zahrabu se do úkrytu - konečně - a budu spát až do jara. A taky už bylo načase. Začínalo přituhovat. Rozhodl jsem se ignorovat úzkost, která mě přepadla při pomyšlení na kombo kruté zimy a toho blázna vedle mě. Zastavil jsem se kousek za hranicemi a čekal.
Protočil jsem očima. "Co by mi mělo být?" odtušil jsem a pokrčil rameny. Pomalu jsem začínal zjišťovat, že když jde do tuhého a na city, mým to go plánem bylo předstírat, že je všechno kytičkové a sluníčkové. Jen ten výraz moc neseděl. Rychle jsem si nasadil ten roztomilý usměvavý kukuč, který jsem na Wylana používal ze začátku.
Chvíli jsem tam jen tak postával než mi došlo, že takhle za námi nikdo nepřijde. Nejistě jsem si prohlédl Wylana v mém zorném poli. Proč jsem měl najednou takový problém se předvádět? Aby mi náhodou neřek, jak jsem příšerný? Jako kdyby toho byl vlček schopný. A vůbec, od kdy jsem si byl v něčem nejistý? Rázně jsem zatřásl hlavou a moc nad tím už nepřemýšlel. Hlasitým zavytím jsem dal vědět, že jsem se vrátil do lesa - a někoho s sebou mám. Málem jsem se u toho zadusil, jak jsem na to nebyl zvyklý. Fajn, takže jsem ze strachu o to, abych měl před Wylanem co největší image, přešel zpět k předvádění se. Už jsem si připadal jako Rowena. Nebo jako jakákoliv jiná vlčice. Nakrčil jsem čenich a znechuceně vyplázl jazyk. Už aby se sem připlazil Arcanus.

Nelíbilo se mi, do jakého ticha nás ta situace ponořila. A pak z Wylana vypadla ta hloupá poznámka. "Měl bys snad?" kysele jsem se ušklíbl a zavrtěl hlavou. Vůbec nic o tom nevěděl. Nic. Asi jsem nemohl čekat, že se mu v hlavě zrodí uvědomění si celé mé situace, ale paličatosti jenom těžko zabráníte.
Ten blázen pak začal blbnout, podobně jako já na začátku naší cesty. Skoro zděšeně jsem se odtáhl, když se ke mně začal tak lísat. Nepříjemně jsem se na něj zašklebil, ale koutky mi cukaly v potlačovaném úsměvu. "Duch Vánoc? Promiň, ale toho už jsem viděl, a tys to rozhodně nebyl," připomněl jsem mu a trochu se uchechtl. "Nebudu mrzutej když ty budeš normální." Mrknul jsem.
Noc se opravdu přehoupla v den, takže díky našemu zdržování se stalo jak jsem předpokládal. Do Asgaaru jsme měli vkročit s novým dnem. Pokynul jsem Wylanovi hlavou a konečně se vydal mezi známé stromy. Trochu jsem nad tím musel nakrčit čenich. Nechtěl jsem, aby mi něco bylo blízce známé. Pak mi přišlo, jako by zmizel kousek mojí svobody.

//Asgaarský hvozd

Přikývl jsem. Arcanus by nejspíš vážně ocenil někoho, kdo umí lovit, vzhledem k tomu, jak dopadl ten poslední smečkový lov. I když je pravda, že ho z velké části zkazila Rowena. Ten fakt mi dělal škodolibou radost, která mě hezky zahřála.
Vážně jsem chvíli myslel, že sebou prostě švihnu do sněhu a bude po mně. Trochu jsem rozkročil tlapky, abych zabránil pádu, který jistojistě musel každou minutou přijít. Ale nakonec ne. Stačilo se pořádně nadechnout, což byl vcelku těžký úkol vzhledem k tomu, jak se mi svírala hruď. Doufal jsem, že nesípám jako nějakej starej dědek. No, co už. Prostě se mu budu ve smečce vyhýbat, však není všem dnů konec. Momentálně mě představa vyhýbání se Wylanovi uklidňovala, ale pochyboval jsem, že to tak bude na dlouho. Už teď jsem cítil lehké zklamání, že se mě nedotýká. Nerozuměl jsem tomu, co dospělé nutilo tvořit rodiny. Jediným příkladem pro mě byla ta moje. Lennie a Savior od sebe odešli, když jsem ještě pořádně nerozuměl světu, a já měl za to, že to je standart pro všechny. Rowena taky nebyla zářným příkladem se svými příběhy o tom, jak se cpe cizím do pelechu. A já? Já jsem si nezasloužil nic jiného, než utrpení, kterého jsem se každý den bál. Udělal jsem nepatrný krok zpátky.
"Pírko je fajn," odtušil jsem monotóně a pokrčil rameny. "Měli bychom jít," podotkl jsem a pokynul k hranicím Asgaaru. Chtěl jsem tam už být víc, než kdy jindy.

// 7. Udělej někomu radost dárkem

Pokrčil jsem rameny. Rowena ho strýčkem nazvala, takže jsem automaticky předpokládal, že to náš strýc doopravdy je. Sestře byl dokonce více méně podobný, ale pak jsem se taky dozvěděl, že Crowley je můj synovec nebo bratranec nebo tak něco, takže... Jsem z toho byl pěkně na větvi. Nepářit se s nikým z Asgaaru. Zapsal jsem si do pomyslného deníčku. "Je to takový rodinný podnik," vysvětlil jsem zkráceně. Kolik přesně vlků z Asgaaru mělo moji krev? A jak to vůbec bylo možné. Narodil jsem se v Ragarské smečce a Lennie nás pak přesunula do Mechu, takže šlo úplně mimo mě, že snad celý zbytek rodiny byl právě v Asgaaru, kam jsem v životě nepláchl. Tedy alespoň do teď. "To, cos říkal. Že umíš lovit a tak. Ale míň koktání a víc sebevědomí," poradil se mu a zazubil se, jako by to byla hračka. Ale co jsem o tom měl vědět? Já sebevědomím přímo zářil. Jak se žilo vlkům bez toho jsem vážně netušil.
Zastavil jsem se, když mě Wylan oslovil a já si všiml, že se zastavil. Tak blízko před Asgaarem? Povytáhl jsem obočí. Trochu mě iritovalo, že to z něho lezlo tak pomalu. Celé tělo už mě svrbělo touhou být v cíli. Ale alespoň ty jeho řeči stály za to. Vyhrál jsem ho. Uvědomil jsem si a očekával vlnu nadšení z výhry, radost z toho, že si s ním teď můžu dělat, co chci, a ten chudák mě bude slepě poslouchat. Ale nic z toho nepřišlo. Vlastně jsem se cítil docela na nic, jako bych ho něčím obelstil. Zadržel jsem dech, když se ke mně tak přiblížil. Cítil jsem jeho dech na mé srsti a srdce mi trochu poskočilo. A pak zasadil hřebík do rakve slovem kámoš. Trochu se mi nafoukly tváře. Kámoš?! Ale... ale! Nenenenenene. Já jsem byl veležádaný, velectěný, přenádherný, roztomiloučký Sirius. Já jsem nemohl mít crush na nějakého... přistěhovalce!
"Hmmm... díky," vyhrkl jsem, protože to mé ticho začalo být podezřelé. Ale stejně jsem nejspíš vypadal, jako by mi právě umřela máma. Chvíli jsem tam jen tak postával a rychle se snažil přijít na to, čím mu dárek oplatit, abych alespoň něčím zmenšil to neuvěřitelné ztrapnění se. Naštěstí - nebo taky naneštěstí - jsem měl v sobě tolik adrenalinu, že jsem se pohnul, aniž bych nad tím měl pořádně kontrolu. A se zatajeným dechem jsem mu olízl čenich. O muj bože. Hrklo ve mě. "No, tak. Pro radost, asi," zamumlal jsem a díval se všude možně, jen ne na něj. Bože. Já jsem prvotřídní ťulpas. Co jsem to vyváděl? Co to mělo být za přihlouplý dárek? Pusa? S větším zhrozením než smutkem jsem si uvědomil, že bych chtěl maminku. A udělalo se mi mdlo.

//Šakalí mýtina

Divný? Nechápal jsem, co by na tom mělo být divného. Ale asi to dávalo smysl. Wylan vyrostl v jiném světě. A já? Já se narodil tady. Jen jsem netušil, jestli nazývat zdejší smečky divnými byla dobrá strategie. "To před strýčkem možná neříkej," podotkl jsem a trochu se ušklíbl. Rozhodně bych chtěl vidět Arcanusův obličej, kdyby mu Wylan řekl, že jeho smečka je divná - ale to mohlo alespoň pár měsíců počkat. Aby měl vlček ve smečce pojištěné místo.
"Co? Co se děje? Proč najednou tak hopsáš?" uchechtl jsem se a zavrtěl nad ním hlavou, ale už to nebylo nic posměšného. Vlastně to bylo skoro hřejivé gesto, v mém podání. Každopádně jsem se náhodnou vlnou Wylanovi energie nehodlal rozhodit. Už jsme vážně byli skoro tam. Měl jsem pocit, že bych dokázal bez problémů spočítat kroky, které nám zbývaly. Stromy Asgaarského hvozdu byly čím dál tím blíž a tak i konec naší cesty. A že to byla jízda.

I když byl Wylanův proslov pro Arcanuse dost kostrbatý a nervózní, nepochyboval jsem o tom, že ho můj příliš hodný strýček přijme s otevřenou náručí. A ještě na zimu! Když už nezafunguje nic, donutím vlčka nahodit smutný kukuč a bude doděláno. Kdo by odolal té roztomilé tvářičce? Já rozhodě ne. Pousmál jsem nad tou myšlenkou a raději se soustředil na to, co mi vlk říkal. Ztráta kontroly nad mým přemýšlením byla to poslední, co jsem potřeboval. "Radu starších? Ne. Alfa je v hierarchii nejvýš," odtušil jsem, i když mi to bylo proti srsti. Do Asgaaru jsem se přidal tak trochu omylem - upřímně jsem pořád nechápal, k čemu existuje hierarchie. Vždyť nás všechny vyprdla nějaká máma, všichni potřebujeme žrát a... No. Ale to už jsem mu neříkal. Ještě by se toho chytil a pak by tam nechtěl.
Sledoval jsem, jak Wylan přidává vlastní ozdoby na náš stromeček. Ta kost vážně bylo grand finále. Zavrtěl jsem ocasem, když bylo dokonáno. "Tohle nikdo nepřehlídne," ušklíbl jsem se a drcnul do něj bokem. "No fajn, tak pojď." Už bylo vážně načase. Ani mě nenapadlo, jak bych to mohl dál zdržet. S trochu ztěžklým srdcem jsem nechal strom za zády a rozešel se kupředu.

//Tulipánová louka

// 23. Ozdob strom
//Středozemní pláň

Zběžně jsem si prohlédl Wylanův výtvor a ušklíbl se. "To má být abstraktní umění?" škádlil jsem ho a trochu popoběhnul, abych ho dohnal. Kde bral tolik energie?
Uchechtl jsem se. Toho největšího šlofíka? Jo, ten by se hodil. Ale nejdřív budu muset toho blázna představit strýčkovi. A... Tělem mi projela emoce, se kterou jsem byl téměř za jedno. Rowena. Zatnul jsem čelist. Najednou jsem byl připravený spáchat sestrovraždu, pokud by na Wylana byť jen něco zkusila. Zakousnul bych se do toho jejího přerostlýho ocasu a zakroutil s ní ve vzduchu, až by začala rotovat a přenesla se až zpátky do Ragaru. Přesně to bych udělal. "Už víš, co budeš říkat Arcanusovi? Tím myslím alfě," prohodil jsem, aby řeč nestála.
Zastavil jsem se na konci toho malého lesa. K Asgaaru už nás čekala překonat jen taková malinká louka a mně zároveň přepadla touha se rozeběhnout kupředu a touha si tu cestu ještě jednou zopakovat. Co všechno jsme udělali? Viděli zlaté prase, šli pozdravit kmotřičku Smrt, potkali rádoby Vlčíška, ohřáli se u gejzírů a bruslili na ledě. Mluvili jsme s duchem, blbnuli ve sněhu. A celou tu dobu mi vlastně bylo dobře. S nechutí jsem si uvědomil, že se bojím, aby to kouzlo nezmizelo spolu s tou příšerně dlouhou cestou. A tak jsem se rozhodl to ještě zdržet a pokynul k prvnímu jehličnanu, který jsem viděl. Takový mladý, malý stromek. "Ozdobíme ho. To bude velké finále téhle cesty," zazubil jsem se, "a taky za sebou necháme stopu. Wylan a Sirius, byli jsme zde."
Během mluvení už jsem se dal do sbírání větviček a šišek. Nebylo moc, čím bychom mohli tak obyčejný strom udělat neobyčejným. Spoléhal jsem na Wylana, že vymyslí, jak to všechno na ten strom naskládat a přeskládat, aby kolemjdoucí viděli, že je fakt ozdobený. Nahrnul jsem na hromádku asi deset šišek, některé pěkně shnilé, páč jsem je musel vyhrabat zpod sněhu - ale co. Přidal jsem k tomu těch pár větví a nakonec i dvě pírka z nějakého otužilého opeřence, která se mi podařilo najít. A pak už to bylo jednoduché. Bral jsem z hromady postupně jednu šišku, dvě, tři, deset, a rovnal je na větve našeho stromku. Několikrát mi jich pár spadlo, ale já dostatečně moc ještě nechtěl, aby naše cesta skončila, že jsem se ani nenaštval a prostě to zkusil znovu. Když už byly šišky na svých místech, vzal jsem větvičky a dával je tam, kde strom vypadal hole. Nakonec přišla na řadu pírka, které bylo nejtěžší na strom dát. Hustý sníh, který na nás padal, je neustále shazoval na zem. To už jsem myslel, že to vzdám, ale nakonec se pírka zachytila o jehličí a více méně držela. Udělal jsem krok zpět. Nebyla to krása, ale bylo to něco. Pousmál jsem se a podíval se na vlčka, abych zkontroloval, jestli i on to dělá pořádně.

// 17. Vytvořit obraz ve sněhu

Oba jsme ze sebe úspěšně dostali všechnu energii, kterou nám trvalo celou noc nabrat. A vůbec mi to nevadilo. Zíral jsem na něj se zářícíma očkama a vrtěl ocasem jako pominutý. Chováš se jako Jaimie. Podotkla kysele jedna moje část, a bolelo to. Ale nenechal jsem toho hloupého Siriuse mi pokazit náladu.
Wylan s vločkami v srsti vypadal jako nějaká magická bytost. Zabušilo mi srdce. "Myslím, že se jim budeš líbit jakkoliv," vydechl jsem. Trochu nervózně jsem si odkašlal a začal ve sněhu znovu něco tvořit, abych se něčím zaměstnal a taky odvedl Wylanovu pozornost od toho, co jsem právě řekl. Vždyť to nebylo zas tak vážný. Třeba v tom Wylan ani žádnou skrytou zprávu nenajde. Napůl jsem si ale přál, aby ji našel a vysvětlil mi, co se to se mnou děje. Hodila by se mi další návštěva Smrti a další proplesknutí.
Ve sněhu se za pomoci mé tlapky začal objevovat obraz. Jedna čára spojená s druhou, dva obloučky a... srdce. Zamračil jsem se a rychle ho zahrabal. Místo toho jsem to zkusil znovu a tentokrát jsem se na to soustředil. Hlava s moc velkýma ušima, dlouhý krk, tlusté tělo, ocas, čtyři čtvercové tlapky. Vypadalo to trochu jako mix žirafy a slona - ale měl to být vlk. Pokrčil jsem rameny. Copak jsem byl někdy ve svém malicherném životě kreativní? Přidal jsem na svůj obrázek sluníčko a mráček - a taky kytku, která byla větší než ten vlk. Uchechtl jsem se. "To seš ty," uculil jsem se na Wylana a pobaveně na něj vyplázl jazyk.
Každopádně nám zbývalo ještě překonat pár území, a tak jsem se silou vůle zvedl a pokynul vlčkovi hlavou. "Tak jdem. Ať to do rána stihnem." Nebo do včera. Začal jsem se brodit sněhem směrem k malému lesíku, za kterým už se tyčil Asgaarský hvozd. Domov, sladký domov. Sladký bych tedy úplně neřekl. Ale možná s Wylanem sladký bude.

//Šakalí mýtina