Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Únor 2/10 | Kiana

Byl jsem připravený strávit klidnou noc u jezera. Chtěl jsem se pořádně vyspat, bez rušení, sám. Taková příležitost už se mi dlouho nenaskytla. Mimoděk jsem si vzpoměl na Wylana a pousmál se, ale rychle jsem si ten úsměv zase smazal z tváře, než si toho ta moje krysa stihla všimnout.
Málem jsem vyletěl z kůže, když mi Mýval zničeho nic zaječela do ucha. "Někdo sem jde!" Protočil jsem očima, protože jestli se někdo doopravdy blížil, tak o nás určitě už i věděl. Což znamenalo, že jsem našeho společníka nemohl ignorovat. Měl jsem chuť zkusit předstírat mrtvého, když jsem se otočil a zjistil, že se mi společnost chystá dělat vlče. Znechuceně jsem nakrčil čenich. Vlčata jsem neměl moc v lásce. Vlastně vůbec. "Co je, mrně?" vyštěkl jsem na ni. Mýval mi vykoukla zpoza hlavy a její ocas mě švihl přes tvář. "Au, hele, co to-" "Ahoj, maličká! Neboj se, pojď k nám." Nechápal jsem, jak mi Mýval mohla být občas tak podobná a občas byla vážně na zabití.

Únor 1/10 | Kiana

Tlapky mě tentokrát dovedly až k jednomu z jezer. Se zívnutím jsem se protáhl a posadil se na břeh, což zapříčinil skluz Mývala až na studenou zem. "Hej! Musíš na mě dávat pozor!" postěžovala si. "Já nemusím nic. To ty ses na mě nalepila a teď neseš následky," připoměl jsem jí, ale to už se mi plazila po zádech zpátky za krk. Když mi zabořila čenich do srsti, musel jsem uznat, že ji mám vlastně docela rád. I když ona mě moc ne - nejspíš jsem po ni byl jen přenosným topením. To ona pro mě ovšem taky. Tam, kde se její srst dotýkala mé, mi bylo příjemně teplo. A tak jsme si žili v symbióze. "Proč stojíme? Takhle to není sranda. A musím se tě držet, jinak sklouznu!" Načež se mi začala šplhat až někam na hlavu. Zavrčel jsem a zase se postavil. Byl to kompromis, který jsem byl ochotný provést. Já jsem neměl mývalí škrábance všude po těle a ona neklouzala na zem. "Stojíme, protože už se mi nikam nechce," odsekl jsem. "Tak mlč a užívej si výhledů." To nebyl úplně její styl, ale což. Beze mě neudělala ani krok, tak se holt musela přizpůsobit.

Byl jsem rád, že ho můj název pro náš tým rozesmál. Zahřálo mě to u srdce, protože jsem chválu nedostával moc často. A tak se Sionn v mé pomyslné hierarchii posunul na druhé místo - těsně za mě. Ačkoliv jsem se musel přesvědčovat, že Wylan už o mě nemá zájem, stejně jako všichni ostatní, takže je v pohodě ho z druhého místa vymazat. Nálada mi zase klesla. "T-BOBR. Dokonalé, přesné, jedinečné," potvrdil jsem a zazubil se, jako by nic.
Cítil jsem, jak mě hlava nutí k běhu, abych je dohnal a všechno to vyhrál. Ale Sionn nikam nepospíchal, dokonce navrhl, že budeme dělat něco jiného. Zhluboka jsem se nadechl a přinutil se znovu přepnout do své ledabylosti. Na ničem nezáleželo. Všichni stejně skončíme ve stejném hrobě. Jasně. Nelíbil se mi jeho tón, na druhou stranu jsem neměl důvod odporovat, takže jsem prostě šel. "V tom už mám praxi," poznamenal jsem s hrdým úsměvem. Byla to pravda - tak před měsícem jsme to samé dělali s Wylanem. A zase mi klesla nálada. Dost už. A vesmír mě pro jednou konečně vyslyšel.
Najednou se mi něco začlo plazit po noze a já poplašeně vyjekl, jako malá holka. "Ježiš, jdi dolů. Vždyť my vás mrňata žerem!" Oklepal jsem se, ale to mývalí škvrně se mě drželo jako pijavice. "T-to ne!" Super. Skvělé. Úžasné. Mluvící mýval. Nakrčil jsem čenich. Nepřekvapovalo mě to tolik, jak by mělo - Gallirea koneckonců byla pěkná magie. Ale nelíbilo se mi, že se studené pazoury mývala tak pevně držely mé srsti. Mrknul jsem na Sionna, co si o tom myslí. "To jo. Padej," zavrčel jsem a znovu se oklepal. "To jo! Nevím kde mám maminku ani tatínka a... a je mi zima! Já budu tady. Budu a budu a budu!" Obočí mi vyletělo až do nebes. Prosím? Ta pijavice byla tvrdohlavější než já. "Ty jeden..."
Naštěstí, nebo naneštěstí, jsem to nestihl doříct, protože na mě Sionn znovu mluvil. Rozhodl jsem se mývala prozatím ignorovat, jenom jsem dělal přehnaně prudké pohyby a doufal, že se nakonec pustí. "No, přišel jsem sem s Rowenou. Zažádala o přijetí do smečky a já se s ní tak nějak prostě svezl," odtušil jsem a pokrčil rameny. To ale asi nebylo úplně ty jsi ten nejlepší adept na postup v hierarchii, takže jsem se ještě trochu pousmál. "Ale nelituju toho. Taky jsem rád, že to jsem," dodal jsem. To už nebyla úplně pravda, rád jsem nebyl, ale ani jsem z toho už nebyl nějak extra otrávený.
Sehl jsem se pro pěknou šišku, která se mi připletla do cesty a mohla posloužit jako ozdoba stromu. Mýval mi u toho málem přeletěl přes hlavu. "Můžeš už slézt?" zamumlal jsem, když jsem bral šišku do tlamy. "Ne." Povzdechl jsem si a pokývl na jeden z hezky vypadajících stromků. S otázkou v očích jsem se podíval na Sionna. Tenhle?

Cíleně jsem se na Wylana ani Parsifala nedíval - alespoň jsem si to myslel, ale pak mě začal sžírat takový divný pocit vevnitř, kdykoliv se k mým citlivým uším donesly jejich hlasy. Kdyby se aspoň hádali. Zatnul jsem čelist a odolal nutkání použít magii, jen tak, abych jim překazil to jejich kamarádíčkování se. Přinutil jsem se místo toho podívat na Sionna a očima na něm visel jako na záchranném laně. Neměl jsem zájem o ten jeho přívětivý úsměv, ani o cokoliv jiného. Ale musel jsem dokázat těm dvěma, že je mi to všechno jedno.
"Jo," ušklíbl jsem se a naoko spokojeně mávl ocasem. A vlastně to nebylo ani tak špatné - dokonce mě nechal navrhnout název našeho týmu. Možná jsem se s tou přívětivostí vůči Sionnovi nemusel tak přetvařovat. Šlo to vcelku samo. Na chvíli jsem se zamyslel. Parsifal a Wylan už nejspíš byli hodně před námi, zatímco my jsme se tady litovali za naše (nebo alespoň moje) vlastní chyby. Tak alespoň něco jsme museli mít pořádného. "T-BOBR - Tým Bezchybné Opravdové BRomance," mrkl jsem na něj a uchechtl se. "Nebo máš něco lepšího?" Povytáhl jsem obočí a čekal.

Best vzhled: It was hard, ale nakonec Wylan

Best povaha: ZURRI

//Siccumské jeskyně

Krátkým popoběhnutím jsem Sionna doběhnul a přemýšlel. Vážně se mnou flirtoval? Neznal jsem ho dost dlouho na to, abych dokázal určit, jestli měl béžový vlk pravdu nebo to zveličoval. Každopádně mít přízeň jedné z alf se vždycky vyplácelo. "Ještě mi teče mlíko po bradě, takže toho moc nevím," zopakoval jsem Parsifalovo označení pro mě, "každopádně jsem si skoro jistej, že držet to v sobě nemůže být dobrý." Trochu jsem se na něj usmál a jemným kývnutím hlavy ho pobídl k řeči.
Parsifal a Wylan očividně moc daleko nedošli, protože jsme na ně téměř ihned znovu narazili. Přepadlo mě nutkání se omluvit - Wylanovi, Parsifal mi byl putna - ale raději jsem držel zobák. V životě jsem se omlouval jen ironicky a bál jsem se, že by to z mých úst nikdy nevyznělo upřímně. A něco takového už by mi vlk nejspíš neodpustil nikdy. Naštěstí jsem nemusel říkat nic, protože se veškerá naše pozornost přesunula na hlodavce, který tu vyřvával něco o Čip a Dejl a dvou týmech. Huh. Tady se mi začínalo líbit. I snídaně tu chodila přímo pod čumák.
Hru? Zopakoval jsem po Sionnovi a trochu zmateně natočil hlavu do strany. Že se v Galliree dějí divné věci už jsem věděl. Ale že by hlodavec, který se nám postavil doprostředka lesa jako snídaně zdarma, nabízel nějakou hru - to jsem ještě neviděl. Nejdivnější na tom bylo, že to nikomu nepřišlo ani trochu podivné. Prostě šli s proudem. No a já se rozhodně nechystal jim tu hračku sežrat. To by mi bonusové body nejspíše nepřidalo. "Poud z toho něco kápne," řekl jsem a významě se zazubil na tu veverku či co to vlastně bylo.

413 - Loterie 20 (1/5)

Zaznamenal jsem, že kolem nás prošel Crowley s tou malou... Zurri? Začínalo tu být nějak dusno, ale pochyboval jsem, že to je počtem vlků.
Už nikdo důležitý? Zopakoval jsem si Sionnovo vysvětlení v hlavě a povytáhl obočí. Možná, že v Asgaaru zase taková nuda nebude, jestli je tu pravidelně někdo terorizoval. S lehkou obavou jsem se podíval na svůj kožíšek. Pamatoval jsem si, jaké to je, mít zuby zaryté v kůži. Rozhodně to nebylo něco, co bych chtěl zažít znovu, takže jsem si v pomyslném deníčku vyškrtl funkci ochranáře ze svých plánů. To už raději budu lovit. Arcanus nakonec měl také co říct. Tahle smečka byla plná překvapení. "Aha," řekl jsem a v hlase se mi odrážela kapka soucitu. Jenže mě nikdo nenaučil, že se říká to mě mrzí nebo promiň, že jsem se tak hloupě ptal. Takže jsem neměl co jiného na jazyku, než jen aha.
Wylan se bránil, což mě trochu překvapilo. I když jsem to možná měl brát jako samozřejmost, když jsem před ním Arcanusovi řekl, že nejsme ani přátelé. Žaludek mi udělal nepříjemný kotrmelec. "Fajn, tak se o sebe postarej," zamumlal jsem a uraženě si přisedl blíž k Sionnovi. Jen ať se přátelíčkuje s vlezdoprdelkou, když chce. Nikoho lepšího než jsem já stejně nenajde. Že? To sebeujišťování mi moc nešlo.
A Parsifal se rozhodl zatlouct hřebík do rakve. Tělem mi projela panika, která někoho, kdo nikdy nepanikařil, málem poslala k zemi. Dobře. Měsíc ve smečce a už jsem měl někoho, koho jsem nemohl vystát. Sladce jsem se na něj usmál. "Nepotřebujeme, ale děkujeme," broukl jsem a doufal, že nikdo neslyší tu jedovatost v mých slovech. Wylan prošel kolem mě a vydal se ven z úkrytu. Zavrtěl jsem hlavou. "Ale..." začal jsem, ale ego se mi znovu dostalo do hlavy. Nechtěl jsem před Sionnem a Arcanusem vypadat jako nějaká panička. Takže jsem se kousl do jazyku a donutil se od Wylanových mizejících zad odvrátit zrak.
Zaměřil jsem zrak zpět na Sionna, ale ten už se také zvedal a chystal se jít ven. Zase jsem zpanikařil. Notak, Siriusi. Rozhodl jsem se, že panika neodvratně patří k dospělosti. Chvíli jsem zvažoval, že zůstanu v teple s Arcanusem, ale ten dost pravděpodobně miloval všechny a všechno. A tak jsem se navzdory všemu také postavil. "Jdu zkontrolovat, jestli se ještě nepoprali," zazubil jsem se na strýčka a pak dostal obavu o jeho zdraví. "Vtip, samozřejmě. Jenom to oblídnu," dodal jsem rychle a následoval Sionna.

//Asgaarský hvozd

//Hlásím se se Siriusem!

1. Vzhled



2. Povaha

1. Vzhled
for obvious reasons


2. Povaha

1. Vzhled



2. Povaha

1. Vzhled



2. Povaha

1. Vzhled


2. Povaha

(412) LOTERIE 9

Tahle situace se mi náramně líbila. Bylo to drama! A žádné se netýkalo mě. Házel jsem pohledem postupně z Parsifala na Sionna a pak na Arcanuse. Odkašlal jsem si, abych upoutal něčí pozornost. "Kdo je Styx?" zeptal jsem se a natočil hlavu do strany. Jestli jsem ji znal, tak už jsem si ji nepamatoval. Nedůležitá duše s nedůležitým životem - až na to, že pro tyhle tři očividně hodně důležitá byla. Takže se asi hodilo ji znát. Zmínku o vrácení se k životu už jsem se ale rozhodl ignorovat, páč mě z toho přemýšlení začala bolet hlava. Krátce jsem si prohlédl Wylana, abych zjistil, jestli je stejně zmatený, jako já.
Nakrčil jsem čenich. Vyložil jsem si Parsiho chování jako doprošování se alfě. Bylo mi jedno, že dělám úplně to samé - já to dělal lépe a ještě jsem u toho vypadal jako princ. Odfrknul jsem si a po jeho návrhu, že vezme nováčky na lov, jsem málem vrhnul. "Ne!" vyjekl jsem. Dva lovy za poslední měsíc mi stačily. "Ne," řekl jsem už o něco klidněji a už už jsem se chystal to nechat plavat, ale pak jsem si vzpoměl na Wylana. On aby se zahazoval s tímhle vlezdo... vlkem, a sám? Tak to nikdy. "A on taky nikam nejde." Přimhouřil jsem na Parsifala oči a zamračil se. A možná se trochu před Wylana postavil.
Na rozdíl od Parsifala jsem se Sionnovi očividně zamlouval. Trochu mě to hodilo do pozoru a dával jsem si pozor, abych vypadal co nejvíc reprezentativně. I když jsem měl po poznámce o škvrněti chuť mu ještě jednu přidat. "Pravda," konstatoval jsem, když Arcanus zmínil, že Sionn zmužněl. Ušklíbl jsem se. "Bez tebe by tu asi les dlouho nestál, co?" prohodil jsem a doufal, že si to Arcanus nevezme osobně. Koneckonců byl starý a trochu naivní.

(411) LOTERIE 7

Čím víc mluvili o těch myšlenkách, tím víc jsem se snažil nad ničím nepřemýšlet. Ale bylo to fakt těžké, ještě, když do mě Wylan tak rejpnul. Ne, že ty bys toho uměl hodně. Neodpustil jsem si a nafoukl tváře jako malé vlče.
Každopádně na nějaké trucování nebyl čas. Začly se dít zajímavé věci. "Tyjo, to byly tvrdý zbytky, co?" uchechtl jsem se, ale očividně tady nikomu do smíchu moc nebylo, tak jsem jen pokrčil rameny a nechal to být. Wylan se jich zeptal na jejich zdraví a já bych se dokázal s jen trochu pomlácení spokojit, ale Arcanus to očividně nežral. Zranění? Vždyť jenom vyháněl kojoty nebo tak něco. Nechápal jsem. Tahle situace byla nad moje chápaní. Bolela mě z toho hlava, a tak jsem byl rád alespoň za teplo, které se tu najednou objevilo.
Pánové? To bych si nechal líbit. Zvědavě jsem natočil hlavu do strany. "Já jsem Sirius. Moc mě těší, Parsi," představil jsem se a trochu na něj mrkl. Snažil jsem se přijít na to, co si s těmahle mohu dovolit. Crowley nebyl úplně otevřený lichotkám, ale úplný propadák to taky nebyl. Možná mě čekalo větší štěstí tady. Jenže jsem si nemohl pomoct a po očku jsem mrknul na Wylana. Hned mě veškerá touha po zábavě přešla. Omylem jsem se na něj zamračil než jsem znovu přenesl pozornost na ty dva.
Překvapeně jsem povytáhl obočí, když mě ten černobílý oslovil. Abych byl zcela upřímný - neměl jsem tušení, kdo to je. Jestli mě znal, tak jsem si ho nepamatoval. Ostatně jako většinu nedůležitých. Ale to jsem mu vykládat nehodlal, takže jsem se jen mile pousmál a mávl ocasem. "Sionne," oslovil jsem ho, protože Parsifal už se představil a tohle on nebyl. Z Arcanusova vyprávění jsem si ale pamatoval, že tohle je další alfa. Takže jsem se snažil. "Už strašně dlouho. Nenabral jsi svaly?" zazubil jsem se. Trocha lichotek a fakt, že se mi jeho existence úplně vypařila z hlavy, mohl být zapomenut.