Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 15. Jdi k Jezevci a promluv si s duchem Vánoc
//Jezevčí hájek

Slepě jsem šel za ním, ale zdrželo mě ještě několik jezevčích úkrytů. Takže mi nakonec nezbývalo nic jiného, než sledovat Wylanovi stopy ve sněhu a doufat. Samozřejmě, že jsem i tu jednu jedinou stopu v širokém okolí dokázal ztratit. "Wylane?" zavolal jsem. Upřímně jsem trochu panikařil. Tak, a teď někam spadne a tam umře. Nebo ho něco sežere. Nebo někdo. "Wylane!"
Zaječel jsem, když se přede mnou zhmotnil jakýsi... průsvitný vlk. Přísahal bych, že dokonce trochu levitoval nad zemí. Rád bych řekl, že to byla ta nejdivnější věc, co jsem kdy viděl, ale to bych přeháněl. "Ou, promiň, promiň. Pořád zapomínám, že duch se jen tak nevidí každý den..." zamumlal spíše sám pro sebe a já na něj jen zůstal civět. Duch? "To jako... že jseš mrtvej?" zeptal jsem se přímo. Proč taky chodit kolem horký kaše, že? Duch mi věnoval tak trochu otrávený pohled, ale pak jen zavrtěl hlavou a vřele se usmál. "Ano. Žil jsem před velmi, velmi, velmi dlouhou dobou. To když se slavily vůbec první Vánoce. Já? Já jsem jejich duch. Duch Vánoc," představil se. No skvělý. Vlčíšek, duch Vánoc. Co bude příště? Baba Novej rok? Zakroutil jsem očima.
Vlk - tedy, duch - mi nedal šanci se ani pořádně vzpamatovat. "Jak jsi vždy trávil své Vánoce?" zeptal se mne. Zmateně jsem zavrtěl hlavou a udělal krok zpátky. Chtěl jsem najít Wylana a zmizet odsud, ne se tu vybavovat se zmateným mrtvým dědulou. Jenže on si nedal pokoj. "Odpověz přece," dožadoval se. Takže jsem se donutil nad tou otázkou přemýšlet. Jak jsem trávil svoje Vánoce? Zamračil jsem se, jak těžké bylo si vzpomenout. Ještě, když na mě tak nedočkavě koukal. Co měl za problém? A co mu bylo do mých Vánoc? Rodina se mi dost brzy rozpadla, takže jsem Vánoce... neslavil. "Neslavil jsem je," odpověděl jsem přesně to, co mě napadlo. Samozřejmě, že to bláznovi nestačilo. "Možná ne, ale Vánoce přesto byly. Takže? Co jsi dělal?" Iritovaně jsem si povzdech. Co jsem dělal, co jen jsem dělal? Vánoce jsem neslavil, rodinu už jsem neměl a dost jsem se toulal. Ta odpověď, která mě napadla, se mi nelíbila. Snažil jsem se jí předvést s bezstarostností. "Sám. Byl jsem sám," uznal jsem a lhostejně pokrčil rameny.
Jasně, měl jsem tušit, že mrtví vám vidí do hlavy. "To nevadí, Siriusi. Ještě není konec světa, víš? Ani tvého života," uchechtl se takovým... otcovským způsobem. Až mě to donutilo sklopit hlavu a nechat ten lhostejný akt padnout. Nechtěl jsem být sám. Kde je Wylan? "No a? Mně je jedno, co o Vánocích dělám. Neslavím je," zopakoval jsem, i když už bylo jasné, že duch Vánoc mě má prokouknutého. Ale byla to síla zvyku. "Tyhle Vánoce si můžeš vybrat, jestli budeš znovu sám. Ale něco se musí změnit," promluvil. A očividně tím svůj proslov i zakončil, protože se zničehonic začal rozplývat jako... no, jako duch. "Co? Cože? Co bych měl měnit? Hej, já jsem tu ještě neskončil!" dožadoval jsem se nějakého vysvětlení, ale marně. Zavrčel jsem a naštvaně tlapkou rozhodil sníh. "Já ty nadpřirozený bytosti fakt nesnáším!" zaječel jsem, až se mezi stromy zvedli ptáci a raději odletěli. Neměl jsem jim to za zlé. Já už se taky měl k odchodu.
Když už mi do života duch nekecal, zachytil jsem Wylanův hlas. Zalapal jsem po dechu a nadšeně se tím směrem rozeběhl. "Wylane! Wylane, počkej na mě!" vyhrkl jsem. Zůstat teď sám? To tak. Odmítal jsem čímkoliv potvrdit duchovi slova.

//Narvinijský les přes Jezevčí hájek

// 1. Vyruš přezimující zvíře

Ta otázka mě trochu překvapila. Ale byl jsem už vytrénovaný a věděl přesně, co dělat. Usmívat se a dělat, že nic. "Jasně. Proč bych nebyl?" Naparoval jsem se jako páv, aby Wylan náhodou nedostal pochybnoti o mém duševním zdraví. Ne, že by ten jeho výčet mých triků pomáhal. "Vidíš? Fakt jsem nejlepší," ušklíbl jsem se a zavrtěl nad tím hlavou. Už jsem se potřeboval někde utábořit a vyspat. Žaludek jsem měl plný a hlavu taky.
"Lásko, my jdeme do Asgaaru," upřesnil jsem ho. "Tam ti vlci taky bodou vyhovovat." Jeden bláznivější než druhý, rozhodně se nudit nebude. Uchechtl jsem se nad představou dalšího smečkového lovu, akorát tentokrát je u toho chaosu i tenhle ťunťa. Chudák strýček nejspíš podá rezignaci a smečka propadne anarchii. Nebo mně a Roweně, to by se mi vůbec líbilo úplně ze všeho nejvíc.
Jak jsem tak uvažoval nad tím, jak budu vládnout, vlček se najednou radostně rozešel dál. Zamračil jsem se. "Wylane, kam jdeš?!" zabručel jsem. Nechtělo se mi nikam chodit, ale ještě víc se mi nechtělo ztratit vlčka z dohledu. Bůh ví, jestli by něco takového přežil. Začal jsem se tedy loudat za ním, a jako hlupák jsem kopl do stejné hromady, jako on. Z nory na mě zavrčela jakási paní jezevcová a já poplašeně uskočil. Uvažoval jsem, že jí prostě ukousnu hlavu, ale... taky bych nechtěl být buzen, kdybych přezimoval. Omluvně jsem se na jezevce podíval a pokrčil rameny. "Promiň, kámo. Spi dál," doporučil jsem a rychle se klidil. Netušil jsem, jak rychle dokážou jezevci utíkat, a rozhodně jsem nechtěl, aby mě tady nahánělo zvíře dvakrát menší než já.
Rychle jsem dohnal Wylana a rázně zavrtěl hlavou. "Kam se tak ženeš?" prohodil jsem, načež jsem si konečně všiml, jak nás někam vede další jezevec. Pobaveně jsem povytáhl obočí. Začínalo se dít tolik divných věcí, že mě tohle už nemohlo překvapit.

//Jezevčí plácek

//Řeka Kiërb

Trochu jsem se naježil. Ne, že by mi byla Wylanova blízkost tak moc proti srsti. Vážně to byly spíš ty... okolnosti. Cítit jeho teplo vedle mě mi vlastně náramně vyhovovalo. Možná bych k němu i přistoupit blíž nebýt toho, že mi mozek jel na tisíc obrátek. Znovu jsem zaklepal hlavou, jako bych se toho přemýšlení mohl zbavit. Jednoho z toho pak bolela hlava.
Měl pravdu - bylo tepleji. A mezi stromy to bylo ještě více znatelné. I když když už jsme měli ty největší kopce za sebou, znovu se mi začala vkrádat zima pod srst. Ale tahle mi nevadila. Byla o dost přívětivější než samotný sever. Ledová pláň nebo ta obrovská hora s wannabe Vlčíškem byla stokrát horší. "Takže jsi spokojený?" Povytáhl jsem obočí a naklonil hlavu do strany. Skoro jsem zadržoval dech, jak jsem doufal, že řekne ano. Od kdy jsem někomu potřeboval něco dokazovat? Ehm, od narození. Zamračil jsem se. Zmlkni. Všechno mě svrbělo nutkáním najít si nějakou jinou hračku, která mě nebude tak mást. Možná bych mohl zkusit znovu najít Jaimie. Ale co Wylan? Znovu jsem se zamračil. Dost už.
Zbystřil jsem a zvedl zrak, když Wylan znovu začal povídat. Měl pravdu, bylo tu spoustu hromádek sněhu, pod kterými se jistojistě skrývalo spoustu jezevčích nor. "No, já jsem samozřejmě ten nejlepší, co?" ušklíbl jsem se. Posadil jsem se pod nejbližší strom a dopřál svým tlapkám trochu odpočinku. "Jen počkej, až těch vlků poznáš víc. Dej mi vědět a já se budu koukat, jak odsud zdrháš," zasmál jsem se. Měl to být hloupý vtip, ale vlastně byl docela pravdivý. Hemžilo se to tady pochybnými individui.

//Safírové jezero přes Ledovou pláň

Oba jsme se úspěšně dostali z kry na souš. Oddychl jsem si - na můj vkus až moc. Nelíbilo se mi, co mi Wylan dělal. Cítil jsem až moc matoucích věcí naráz. Navíc... se ke mně až moc začínal mít. A já nechtěl, aby to tak měl. Bylo lepší se někomu vetřít do osobního prostoru, když to dotyčný nechtěl - pak jsem nemohl být, no, odmítnutej. A když mě soudili, bylo to jen proto, že jsem jim dal důvod.
Protočil jsem oči nad jeho nadáváním. Tedy, já taky často nadával, ale ostatní to dělat nemuseli, žejo. Nespokojeně jsem mlaskl jazykem. "Všechno to zveličuješ. Vždyť to byla švanda, brouku," zazubil jsem se. Každopádně jsem musel uznat, že v něčem pravdu měl. Taky jsem tam nahoře promrznul až na kost a stačilo sejít jen kousek dolů po řece, aby mi přišlo, že je léto. Přitom i tady muselo být pod nulou. Jenže cesta dolů z kopce byla pomalu stejně kostrbatá, jako do kopce, takže jsem se rychle zahřál. A taky nás konečně nasměroval k Asgaaru. Tentokrát jsem si byl opravdu jistý, fakt.

//Jezevčí hájek

// 24. Projeď se na kře

Hlava se mi točila. Ten blázen mi málem zlomil vlas, ale nemohl jsem se nesmát. Koukal jsem na něj nahoru a znovu si prohlížel ten jeho nespravedlivě hezký obličej. Šedé oči mu ladily se zimní oblohou. Už jsem úplně zapoměl, jak moc jsem mu chtěl dokázat, že ovládá magii myšlenek. Vždyť to bylo tak zbytečné. "Měl bych se ti vyhýbat, broučku? Zdá se, že mě máš velmi rád u těla," ušklíbl jsem se. Cítil jsem se teď trochu nesvůj, když jsem dělal tyhle fóry. Ale nemohl jsem si je odpustit.
Lekl jsem se, když jsem pod námi najednou slyšel led praskat. Rychle jsem Wylana ze sebe odstrčil a vyhoupl se na všechny čtyři. Huh. Pud sebezáchovy jsem ještě měl. Vyjekl jsem, když se led odpojil od zbytku a kolem nás postupně vznikaly ledové kry. Ta, na které jsem byl já, byla malá a nepříjemně se houpala. "Wylane, jsi v pořádku?" vyhrkl jsem a podíval se na vlčka. Zároveň jsem se snažil balancovat a pokud možno se nenamočit, i když ledová voda mi stříkala na tlapky. Chtě nechtě jsem se oklepal, což způsobilo, že se kra hnula dopředu. Už jsem před očima viděl svůj život, když jsem se jen tak tak zastavil v pádu. Naježil jsem se jako pěkně naštvaný kocour. Ale když se kra zase uklidnila, nebylo to tak špatné. No... vlastně to bylo docela cool. S uchechtnutím jsem se začal pohybovat ze strany na stranu. Teď už jsem si byl jistý, že kra se jen tak nerozpůlí a nespolkne mě voda.
Chvíli jsem si tam tak jezdil po vodě, jako by mi patřila, než mi ego snížila ledová sprška, jak jsem narazil do vedlejší kry. "Jdeme," uznal jsem rychle a dvěma skoky byl zpět na ledu. Odtamtud už jsem snadno mohl odbruslit pryč. Měl jsem to jezero docela rád, ale tohle bylo jasné znamení, že se máme ze severu konečně klidit. Ještě jsem se naposledy otočil, abych zkontroloval Wylana, a vydal jsem se podél řeky.

//Řeka Kiërb přes Ledovou pláň

Usmál jsem se a přikývl. Momentálně jsme potřebovali na jih, ale nevadilo mi tady u jezera chvíli zastavit. Byla to kapka nostalgie, kterou jsem byl ochotný cítit. "Miluješ to," odtušil jsem a naparoval se jako páv. Jo, byl jsem zmetek. Ale byl jsem ten nejlepší zmetek okolo.
Upřímně jsem čekal, že na honěnou zapomene stejně, jako já. Jenže to se nestalo a v další minutě mi přilepil čumák na čumák. A pak z něj vypadla ta zdrobnělina. Upřímně? Měl jsem pocit, že jsem právě dostal zástavu. Nebo naopak. Nebo obojí. Nejdřív se mi srdce zastavilo a pak se zase rozbušilo až moc rychle. Notak, klid. Poručil jsem si a trochu si odkašlal. "Jejda," vydechl jsem, polohlasem. Ještě chvíli mi trvalo nějak si natlouct rozum zpátky do hlavy. Odtáhl jsem se ve stejnou chvíli, kdy se Wylan rozplácl na zemi - což bylo dobře. S trochou štěstí si nevšiml, jak rychle jsem mezi nás dal prostor.
I přes tohle mé zakopnutí jsem se mu prostě musel smát, hlavně, když mi začal kázat, ať se netlemim. Jasně, že se pak tlemit budu. "Jsi Elegance sama, Wylane," ušklíbl jsem se. Nakonec to ale i vlčkovi začalo jít a nemohl jsem si pomoct, cítil jsem jakousi... hrdost. Zavrtěl jsem hlavou. Začínal jsem se o něj starat až moc a to se mi nelíbilo. Cítil jsem kvůli tomu až moc nepříjemných věcí, počínaje strachem. Nechtěl jsem nad tím přemýšlet. Už jsem ho ani moc nechtěl brát do Asgaaru, jako bych se najednou mohl popálit.
Jenže ten ťunťa mi kazil plány. "Wylane!" vyjekl jsem a snažil se uhnout, ale na ledě to moc nešlo ani mou mistrovskou bruslící metodou. Takže jsem se místo úprku rozplácl a následně chudákovi Wylanovi podtrhl nemotorné packy. Ach bože. Zaúpěl jsem. To bolelo. Ale... bože. Vyprskl jsem smíchy, až mě začalo bolet břicho.

// 3. Jdi bruslit
//Ledová pláň

Rázně jsem zavrtěl hlavou. Plavat jsem tedy rozhodně nehodlal. Alespoň jsem měl skoro celý rok na to Wylana o tom přesvědčit. Sice jsme si našli cestu k jezeru, ale v tomhle počasí se nechtěly koupat ani ryby. Musel jsem se pousmát, když jsem si uvědomil, že to je naše jezero. "Procházíš?" prohodil jsem s úšklebkem. Pokud jsem se nepletl, byla to jedna z prvních věcí, kterou jsem mu řekl.
Tentokrát už ale bylo jezero celé zamrzlé. Podíval jsem se na Wylana a v očích mi vesele zajiskřilo. "Máš ji!" vykřikl jsem zničeho nic a drcnul ho do boku, načež jsem se rozeběhl vpřed. Běh sněhem sám o sobě byl složitý, a když jsem první tlapkou dopadl na ledovou plochu, málem jsem si rozbil cylindr. Vyjekl jsem, ale nějakým způsobem jsem zůstal stát. Nejspíš mi Smrt vynahrazovala to divadélko u zříceniny. Takže jsem tam tak stál, nohy roztažené moc daleko od sebe. Notak, utíkejte! Pobízel jsem se, jenže se jim nějak nechtělo. Jakmile jsem jednu tlapku zvedl, ty další se mi začaly rozjíždět. Takhle to nepůjde. Nemohl jsem nad tím ani přemýšlet, protože v téhle hře šlo o čas (a moji reputaci). Nejspíš jsem jednoduše nemohl ty tlapky zvedat, tak jsem jimi místo toho začal šoupat - levá, pravá, a... ono to šlo.
Jedna tlapka, druhá, klouzal jsem po ledu jako nějaký tuleň. Byla to vlastně docela zábava. A brzo jsem taky zjistil, jak nabrat rychlost, jak se otočit. Bruslím! Nadšeně jsem zavrtěl ocasem a s rozzářenými očky se otočil zpátky na Wylana. Už mi bylo jedno, jestli mě dohoní. "Vidíš mě?!" rozesmál jsem se. Vidíš mě, mami? Mami? Trochu jsem se nad tou myšlenkou zarazil. Rychle jsem udělal ukázkovou otočku a sklouzl se blíž k vlčkovi, abych na to přestal myslet. Málem jsem mu u toho zajel přímo pod tlapky, ale znovu jsem se více méně dokázal dostat do přímé pozice. Tváře jsem měl ošlehané větrem, ale... bavil jsem se. Doopravdy.

//Gejzírové pole přes řeku Kiërb

Dělalo mi náramnou radost, jak to z něj lezlo jako z chlupaté deky. A znělo to tak nepřirozeně. Musel jsem se začít smát, ale jeho plán na léto mě zajímal, takže jsem zase začal poslouchat. Nakonec měl Wylan pravdu - nevěděl jsem o něm vlastně vůbec nic, a to, co jsem si myslel, že vím, mi začínal bořit. Už nebyl tak naivní ani moc hloupý. A dalo se ho poslouchat. Napadlo mě, jestli podobná byla i Jaimie. Byla by fajn, kdybych jí dal šanci? Zavrtěl jsem hlavou. Ona byla ukřičená a neskutečně otravná. To vlček nebyl.
"Díky, nechci," ušklíbl jsem se a nasadil přehnaně dramatický znechucený výraz. "Nenávidím vodu!" Našpulil jsem pusu. Vážně to byla ironie. Nenáviděl jsem být mokrý, ale déšť či sníh mi nevadili. Na rozdíl od něj, nejspíš. Znepokojeně jsem máchl ocasem. Šlo být tak odlišný a pořád si ho udržet u těla? Abych nakonec neskončil jako Jaimie v tomhle příběhu já. Zašklebil jsem se už jen nad tou představou, ale rychle jsem to zase zakryl veselým úsměvem. "Jak kámen, jo? Asi nás tu ještě chvíli zdržím a ty pak zamrzneš. Postavím si tě jako sochu do úkrytu a budu tě olizovat, dokud neroztaješ, muck!" Naklonil jsem se k němu a naoko ho olízl, ne úplně, ale blízko. Zasmál jsem se vlastním hloupým vtipům a pokračoval v cestě.
No, nebyla to úplně supr čupr cesta. Jestli jsem nás tahal na jih, tak jsem byl asi bůh sám, protože tohle území nebylo nic než zima, zima, sníh a zase zima. Třásl jsem se z toho jak osika a šel rychle. Aby z Wylana fakt nebyl rampouch.

//Safírové jezero

// 6. Naplánuj si letní dovolenou

Protočil jsem očima a posměšně se jeho starostem zasmál. "Wylane, lásko. Každej kolemjdoucí ti může říct, že je Vlčíšek. Nemůžeš něco předpokládat jen proto, že ti to dotyčnej namluví. Podívej se na nás dva," ušklíbl jsem se. Já mu už namluvil tolik věcí. Teprve před chvílí na všechno přestal hloupě kývat.
Nebyl jsem si jistý, ale co jsem měl dělat? Všude kolem nás bylo jen bílo. I já jsem věděl, že kdybychom se neohřáli, tak z nás budou rampouchy. Mávl jsem nad tím tlapkou. "Žádné starosti. Vím, co dělám," odtušil jsem. Zářný příklad toho, na co jsem ho zrovna upozorňoval. Velice se mi ale líbila ta další otázka, kterou položil. A taky jsem se nad tím dost zamyslel. Mohl bych mu říct, že se musí přidat do Asgaaru. Ale to by pak nebyla pořádná hra. Tak bych mu mohl říct, ať se se mnou prostě čumáčkuje. Jenže to taky nebyla žádná zábava. Nakonec jsem jen nevinně natočil hlavu do strany. "Řekni mi broučku," uchechtl jsem se. Nemělo to žádný vyšší smysl. Jen jsem fakt chtěl vidět, jak rudne.
"Proč by ne?" zazubil jsem se. Wylan neměl ani tušení, že ho plánuju dotáhnout do Asgaaru a nechat si ho. Ale to jsem mu samozřejmě říkat nechtěl. Pokrčil jsem rameny. "Fajn, třeba na chvíli zmizím," uznal jsem, protože představa, že vlčka budu pronásledovat každý den až nadosmrti, se mi úplně nelíbila. Jakkoliv vábně znělo nekonečné šikanování. "Ale až bude léto, zase si tě najdu. To máš rád, ne? Takže až bude léto, někde tě přepadnu a budeme spolu zase cestovat. Ale tentokrát tématicky půjdeme na jih," vyprávěl jsem. Dokonce se mi ta představa líbila, i když to původně měly být jen žvásty. A tak jsem skončil u plánování naší letní dovolené. "Vezmeme to přes to velké jezero, které jsme minuli, a budem se koupat," dobře, možná jsem přeháněl - vždyť jsem nesnášel vodu, "a pak to vezmeme kolem řeky dolů. Nalovíme si nějaké ryby, nacpeme si pupky, navštívíme pláž a budeme se kochat západy slunce. Nakonec to vezmeme přímou čarou přes poušť až k Životu a shladíme se u řeky. Můžeme se jít podívat na vodopád," navrhl jsem a trochu se nad tím zamyslel. To byla cesta zase přes půl Gallirei. Téměř přes celou. To už jsme rovnou mohli... "Nebo to prostě vezmem přímou čarou až k Životu, žádný okliky. Každopádně to bude naše, no, asi týdenní letní dovolená." Přikývl jsem sám sobě. Byl jsem na svůj plán patřičně hrdý. Takovou zábavu by nevymyslel nikdo. Bez přetvářky jsem zavrtěl ocasem a pokynul Wylanovi hlavou. "Nebo máš jiný nápad?"
Ať už mě gejzíry a myšlenky na léto hřály jakkoliv, nejspíš bylo načase začít hledat cestu na jih. Ale tohle byla pěkná ledová pustina, takže těžko říct, jakým směrem ten jih byl. Každopádně jsem alespoň věděl, jakým směrem není. Věnoval jsem horám za našimi zády nepříjemný pohled a zvedl se. Už teď mi klapaly zuby, jen z pomyšlení na tu zimu. "Vstávat a cvičit, broučku. Nemůžeme tu zkysnout navěky," zavelel jsem a bez čekání se vydal vcelku náhodným směrem. Nebál jsem se, že by mě Wylan nesledoval. Vždyť by tu sám do večera umřel.

//Ledová pláň přes řeku Kiërb

// 14. Ohřej se u gejzírů
//Zubatá hora přes Sněžné velehory

Cesta dolů byla značně lepší než cesta nahoru. Navíc to trvalo jen polovinu času. Ještě pořád jsem se z té hory klepal zimou a měl jsem pocit, že mi zmrzly všechny svaly v tělě. "Já taky ne. Budem to jen my dva proti světu, zlato," ušklíbl jsem se. Setkání s rádoby Vlčíškem mi vadilo méně, než setkání s kmotřičkou. Vlastně mi to i trochu zlepšilo náladu. Nebo mi mráz z hlavy jednoduše všechny špatné myšlenky vypálil. Tak to tuhle cestu budu pořádat častějc. To byl samozřejmě kec. Udělal bych vše pro to, abych se vyhnul těžké fyzické námaze.
Překvapeně jsem zaječel, když se země kousek ode mě začala nadýmat a nakonec z ní vytryskla voda, ze které stoupal oblak páry. A šlo od ní teplo. Oddechl jsem si, protože díky bohu, neumřel jsem. A pak jsem to tam prostě zabořil - sedl jsem si kousek od toho gejzíru a vyčkával. Netrvalo dlouho, než kousek opodál znovu vytryskla horká voda. Vlna tepla mě zasáhla nedlouho potom. Slastně jsem se natáhl na zem. Tohle bylo mnohem lepší, než sopka. "Vidíš? Dostal jsem nás do tepla," zazubil jsem se Wylana. Musel jsem využít situace. Oba jsme byli neskutečně promrzlí z té hory, takže ohřátí u gejzírů bylo vítané. "Co za to dostanu?" Šibalsky jsem na něj mrkl a už si vymýšlel, jak ho donutím mi zaplatit.
Brzy se mi začal vracet cit do tlapek. Spokojeně jsem se protáhl. Možná to byl trochu hazard, ležet tu mezi gejzírama, ale byli jsme dostatečně daleko od dosahu vody. Jó, to je život. Mnohem lepší než studený les v Asgaaru. I když pravda, s mou opatrností bych se tu brzy omylem uvařil. Ta představa nebyla moc vábná. Však by mě ten ťulpas nějak ochránil. Zatím nám to docela šlo.

// 10. Řekni Vlčíškovi, že na něj nevěříš
//Sopka Fëlga’Tarátar přes Sněžné velehory

"Wylane, já bych byl šťasten, kdybych se vedle tebe mohl budit každý den!" zapěl jsem mu a musel se zase začít hloupě smát. Ten smích mě ale brzy přešel, když jsme začali nepřetržitě stoupat. To by jednoho pěkně zahřálo, až na to, že čím výš jsme byli, tím větší zima. Dokonce jsem se začal trochu klepat. "Kdo tohle vymyslel?" zanadával jsem si. Chumelilo mi do obličeje a bořil jsem se do čím dál tím větší vrstvy sněhu. Sípal jsem jak starej los a docházel jsem na pokraj svých sil. Už už jsem se chystal otočit a vzít to jinudy, koneckonců tady nahoře nemohlo být nic zajímavého, ale nestihl jsem to.
"Vítejte, potulní," řekl hlas. Málem jsem vyletěl z kůže, páč jsem toho vlka neviděl, než jsem do něj málem narazil. Byl stejně bílý jako sníh všude kolem nás. Překvapeně jsem vyjekl. "Hej! Málem jsem z tebe dostal zástavu," zabručel jsem, načež se vlk jenom zazubil. "To mě omluv! Ale musím být dobře skrytý, aby mě vlčata jen tak nenašla! To by zkazilo překvapení z dárků," mluvil a mluvil. Šla mi z toho hlava pěkně kolem, protože co se nám to tady snažil namluvit? Povytáhl jsem obočí a posměšně se uchechtl. "Co? Myslíš jako Vlčíšek? Tak ty máš dost." Zavrtěl jsem nad ním hlavou. Takzvaný Vlčíšek sklopil hlavu a zatvářil se smutně, což by možná fungovalo na Wylana, ale já jsem na něj jenom zíral a ve tváři jsem měl vepsané to jako fakt? "Ach. Copak všichni na mě přestávají věřit? Nemáš snad v sobě jen špetku vánočního ducha či snad-" "Ne," přerušil jsem ho a raději mu ani nedal šanci znovu začít. "Měl bys sejít dolů do tepla, páč ti ta zima leze na mozek. Vlčíšek neexistuje. Je to báchorka vymyšlená pro vlčata. Já jsem nikdy žádný dárek nedostal," odsekl jsem a otočil se na patě. "To si asi nikdy nebyl dost hodný!" protestoval ten vlk. Zakroutil jsem očima, až mě z toho rozbolela hlava. Jak já nesnášel, když někdo musel mít poslední slovo. Kromě toho mého. Mé slovo bylo svaté.
Zavrtěl jsem nad tím hlavou a koukl po Wylanovi. Pokynul jsem k tomu bílému podivínovi a ušklíbl se. Bezhlasně jsem pusou naznačil jen si s ním popovídej a zase jsem se měl k odchodu. Tady nahoře stejně nebylo nic k vidění. Nemluvě o tom, že mi byla neskutečná zima.

//Gejzírové pole přes Sněžné hory

Ignoroval jsem jeho otázku. Mezi mnou a Smrtí bylo víc podobností, než bych chtěl - a zároveň méně, než by chtěla ona. A ve finále asi i já. Protože jí nikdy neunikne příležitost mi vyčítat všechny ty nedokonalosti.
Uchechtl jsem se a zavrtěl hlavou. "Byla by tě škoda, brouku," odtušil jsem a nalepil se na něj, jak nejlíp to šlo. Trochu jsem s ním ve skutečnosti souhlasil. Ke kmotřičce už fakt nejdu. Uznal jsem. Ne, že bych se bál, ale... nechtěl jsem být zklamáním víckrát, než bylo potřeba. Raději jsem trávil čas s vlky jako Wylan, kteří pro růžové brýle neviděli. Položil jsem si hlavu na tlapky a ani jsem se nemusel přemáhat, abych usnul. Lov, cesta přes půl světa, lov, Smrt. Na jeden den toho bylo až až.
Spal jsem jenom chviličku, ale i to mi stačilo. Trochu jsem se oklepal. Asi nebyl úplně dobrý nápad si dávat šlofíka uprostřed zimy v nechráněném úkrytu. Promnul jsem si tlapkou oči a otočil se k Wylanovi. Chvíli jsem uvažoval, že už ho nechám být, ale... ne. Nestydatě jsem mu olízl tvář a ušklíbl se. "VSTÁVAT!" zaječel jsem mu do ucha a už už jsem se zvedal, aby ho náhodou nenapadlo mi zase vrazit facku. Těch už bylo za jeden den dost. Zasmál jsem se vlastnímu blbému vtipu a rovnou se vydal směrem kopec nahoru. Tuhle část Gallirei jsem neznal, takže jsem netušil, že omylem mířím na nejvyšší horu. Kdybych to věděl, tak tam hodím zpátečku. "Jen pojď. Jestli se chceš dostat zpátky na jih včas, tak musíme zabrat!" No dobře. Každého by asi napadlo, že jih nebude zrovna do kopce. Ale což. Žádný učený z nebe nespad.

//Zubatá hora přes Sněžné hory

//Jedlový pás přes Sviští hůrky

Netrvalo dlouho, než se ke mně Wylan připojil. Spadl mi ze srdce kámen, který jsem nevěděl, že tam mám. Alespoň ho nechala napokoji. Ale úplně v pořádku asi taky ne. Neměl jsem náladu dělat šaškárny, takže jsem do toho ticha nezasahoval. Přemýšlel jsem, co jsem udělal špatně, abych si kmotru tak znepřátelil. Jasně, nebyl jsem vychovaný a úžasný jako Rowena. A pochyboval jsem, že Alastor má nějakou speciální přízeň Smrti. Ale já? Dělal jsem všechno pro to, abych se povyšoval nad všechny ostatní - a nic z toho. Wylanův komentář mi moc nepomohl, vzhledem k tomu, že přesně na city poukazovala má kmotra jako na moji Achillovu patu. Kdybych je neměl, měla by mě radši. "Kéž by," odvětil jsem a nespokojeně máchl ocasem.
Nehodlal jsem jít až úplně ke chřtánu sopky, a tak když už jsem měl dost chůze do kopce, prostě jsem se zastavil a pomalu se rozplácl na zemi. Byla trochu teplejší, ale ne moc znatelně. No, Wylan si s tím bude muset vystačit. A mně to stačilo na to, abych zase trochu pookřál. Hodil jsem po vlčkovi pohled a vlastně jsem byl rád, že se mu nic nestalo a jsme z toho lesa pryč. "Jestli ti je zima, pojď sem," zapředl jsem sladce a zazubil se. Vždyť na tom, co si myslela nějaká vochechule ze zříceniny, nezáleželo.

// 20. Dej Smrti nějaký dárek, abys v ní vzbudil vánoční náladu
//Severní Galtavar

Na rozdíl od Wylana na mě les nepůsobil nijak šíleně. Ano, cítil jsem se tu... jinak. Tak trochu nevítaně. A rozhodně celé to místo působilo zle. Ale že by to se mnou něco dělalo? Ne. Jen jsem si užíval vlčkovu pozornost. Možná ho budu děsit častěji, ušklíbl jsem se. "Neboj, nikam ti neuteču, brouku." Sladce jsem na něj mrkl a hezky si dál vykračoval. Ve skutečnosti jsem se necítil tak dobře - ale bylo jednodušší předstírat odvahu, když se ten druhý bál víc, než vy. "Dáš jí dárek a půjdeme," uklidňoval jsem ho.
Šel jsem teda první. Čapl jsem svou část koroptve a vydal se vstříc zřícenině. Vsadil jsem se, že s některými si Smrt dávala záležet na dramatickém příchodu. Ale já už věděl, co a koho čekat. Takže na mně svými silami neplýtvala. "Koukněme na toho malého spratka," zavrčela někde za mými zády. Trhl jsem hlavou jejím směrem s neskrývaným zklamáním. Nechtěl jsem pro ni být spratek. Chtěl jsem být stejně dobrý a milovaný, jako Rowena. "Přinesl jsem ti takový... malý vánoční dárek." Nervózně jsem jí hodil část koroptve k nohám. Tyčila se nademnou jako noční můra. Nutilo mě to sklopit zrak. "Haha! Vánoční dárek? Pořád si myslíš, že přízeň se dá koupit? Ach, Siriusi," zachechtala se a zmizela. Ale jen na moment. V mžiku byla přede mnou a než jsem se stihl vzpamatovat, přistála mi facka. Co to všichni mají s tím mlácením? Zamral jsem, abych zahnal slzy i mžitky. Tvář mi nepříjemně hořela. "Ale fajn. Užij si toho svého... vánočního ducha. Však on tě brzy přejde." Pokrčila rameny a chystala se odejít. Už jsem se také měl k odchodu - a k pořádnému záchvatu vzteku - ale na poslední chvíli jsem si vzpoměl na Wylana. Sesbíral jsem ze země svou ztracenou kuráž.
"Kmotřičko?" vyhrkl jsem a počkal, dokud jsem si nebyl jistý, že mám znovu její pozornost. "Přijde sem ještě můj... společník. Neubližuj mu, prosím." Dívala se na mě s neskrývaným potěšením. Přešla ke mně blíž, až jsem cítil nepříjemný pach chcíplotiny. "Tohle," ukázala na mou hruď, "je tvoje Achillova pata. Nejsi o nic lepší, než všechna vlčí veteš světa," sykla. "Ven!" Nemusela mi to říkat dvakrát. Otočil jsem se na patě a byl jsem pryč.
Prošel jsem kolem Wylana jako blesk. "Dojdi jí to tam hodit a jdeme," sykl jsem a ani se neobtěžoval se zastavením. Prostě jsem pokračoval dál. Pomalu, aby mě Wylan mohl dohonit. Upřímně? Nechtěl jsem být sám. A ten jeho odpočinek najednou zněl víc než vítaně.

//Sopka Fëlga’Tarátar přes Sviští hůrky

No, to byla otázka. Nikdy jsem neslyšel žádný příběh o tom, že by Smrt někoho doopravdy zabila. Ale viděl a slyšel jsem toho dost abych věděl, že dokáže zanechat pěkný šrám. Prohlédl jsem si ho a pocítil jisté zklamání, že by mi ho kmotřička měla rozbít. To tak. Půjdu první a přesvědčím ji, aby ho nechala bejt. Na ničení Wylana jsem tu byl já. Uchechtl jsem se a ještě ho jednou zatahal, jen tak. "Tak jdeme," poručil jsem a ihned převzal vedení. "Platí. Ale když tam bude zima, tak mě nenařkni ze lži. Jenom to odhaduju," upozornil jsem ho, až mě to samotného překvapilo. Asi na mě Wylanova přítomnost působola stejně, jako ta má na něj.
Vlček už zase povídal něco o jihu. Protočil jsem očima a zavrtěl hlavou. "Jasně, jasně. Okruhem na jih. Chápu," povzdech jsem si. Stejně jsem ho plánoval dotáhnout do Asgaaru, takže mi to ani tak nevadilo, ale! Nerad jsem plnil cizí přání. Už jen z principu. To já jsem byl ten důležitý.

//Jedlový pás