Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Věnoval jsem Wylanovi pohled, který jasně říkal, co si o tom jeho učení myslím. Povzdechl jsem si a zavrtěl nad tím hlavou. Nebyl jsem ve stádiu, kdy bych se mohl o čemkoliv rozhodovat - všechno mi stejně lezlo na nervy. Ale částečně už jsem se přeci nad něčím rozhodl. Že si ho nechám. “Zkusím to,” odtušil jsem neurčitě a odvrátil od něj pohled. Super. Takže už ani lhát a přetvařovat se mi před ním nešlo. “Teda… já bych chtěl, ale… Není to tak jednoduché, Wylane, jasný?” Nervózně jsem švihl ocasem. Už zase hrozilo, že kvůli něčemu vybuchnu, a to jsem nechtěl. Vždyť si to nezasloužil.
Trochu jsem se nad jeho slovy uchechtl. “Aha. Nevěděl jsem, že odpuštění má datum spotřeby,” ušklíbl jsem se, trocha té mé panovačnosti znovu evidentní. Vůbec mi to nevadilo. Připadal jsem si sám sobě jako cizinec, takže cítit něco, co jsem znal, bylo víc než vítané. Ale nevydrželo to moc dlouho. Ustaraně jsem mu čenichem drknul do brady a zavrtěl hlavou. ”Šílenej? Wylane, ty jsi jen šíleně hodnej a možná trochu hloupej. Ale mně se to líbí.” Pousmál jsem se, trochu nejistě. Nějaké povzbuzování ostatních jsem rozhodně zmáknuté neměl. “A já nechci ztratit někoho, kdo mi na padej odsud řekne ne.”
Hm. Náhodný únorový den a já… měl rodinu. Znovu. Tu, kterou jsem si vybral. Znovu ten knedlík v krku, ale tentokrát jsem se přinutil ho spolknout. “Hah. Skoro bych mohl říct, že tě mi-“ Nestihl jsem to však doříct, protože mi do obličeje vletěla sova. Sova. Super. Vyjekl jsem a hodil tam couvačku, načež jsem cítil, jak mi po těle šplhá Mýval a vrhá se přímo na toho opeřence. No, možná jsem ji podcenil, když jsem jí nevěřil, že by mě dokázala strážit. “Můžete po mně všichni přestat lozit?!”

Byl tak... tvrdohlavý. Měl jsem chuť mu za to zase jednu vrazit - ale ve finále, nedával mi jen ochutnat moji vlastní medicínu? Zaúpěl jsem a už to nechal bezeslov. Fajn. Když nechtěl odejít, tak ať si zůstává. Nakonec mu dojde, že to byla hloupost. Svěsil jsem hlavu a přitiskl k ní uši. Mělo mi to být jedno, jestli toho bude litovat nebo ne. Spíš jsem ho měl ještě nabádat, aby se ke mně přitisknul víc, a pak jsem měl být já tím, kdo to všechno skončí. Copak jsem se mohl k někomu vázat? Byl jsem prolezlý zlem skrz naskrz, a to se nedalo jen tak ze dne na den vypnout. Ale Wylan mě měl stejně rád. Blázen. Má mě rád. Pousmál jsem se a zavřel oči. Nemohl jsem ho jen tak odkopnout, když jsem ho tu chtěl i přes všechnu tu zlost, co jsem cítil. Nechtěl jsem - a neplánoval jsem to.
Pomalu jsem očka zase otevřel a zahleděl se do země. "Já... to nedokážu slíbit," zamumlal jsem. Když už jsem nebyl v ráži, tak najednou bylo příšerně těžké říkat cokoliv, co se týkalo mě., "To je jako když řekneš ptákovi, ať přestane létat." Pokrčil jsem rameny. Ten pták to mohl zkusit, ale jak by se mohl vzdát něčeho, co ho do té doby definovalo? Spokojeně jsem si povzdechl když se mi začal hrabat v srsti, a na oplátku jsem jazykem na jeho srsti sledoval ten pramínek krve až k jeho ráně, kterou jsem také znovu opatrně vyčistil. "P-promiň," vyhrkl jsem. To bylo těžší, než by být mělo, a pěkně mě to naštvalo. Můžeš se hodit do klidu? Napomenul jsem sám sebe. "Ty... já chtěl, abys mi něco udělal ale ty ses nebránil a... já si nemyslel, že bych se dokázal trefit. Nechtěl jsem to udělat," zakňučel jsem. "Jsem takovej debil!" ulevil jsem si, konečně. Měl jsem toho potlačování emocí až po krk.
Má mě rád. Opakoval jsem si, protože jsem doufal, že pokud si to budu říkat dostatečně často, nebude mi to znít jako lež. Má mě rád. A já mám rád jeho? Začal jsem se trochu odtahovat, ale včas jsem se zastavil, když mi ťuknul do čenichu. Věnoval jsem mu smutný úsměv. "Takže... jsme jako, no... jako když Lennie a Savior... jako..." Ugh, to fakt? Nikdy mi nedělalo problém o něčem takovém mluvit. Zhluboka jsem se nadechl a prostě to ze sebe vysoukal. "Jako partneři?" řekl jsem to s vyděšeným pohledem, který mi na tváři zůstal. Znovu jsem si schoval obličej v jeho srsti, protože bylo jednodušší mluvit, když jsem na něj neviděl. "Nemusíš mě opouštět aby to bylo hrozný," zamumlal jsem. Moji rodiče byli živoucím důkazem. A něco takového jsem nechtěl. To bych radši neměl žádného Wylana.

Tak teď už jsem vážně přes svoje slzy neviděl. Jenom jsem kroutil hlavou a vzlykal. Myslel to vážně? Skoro jsem fyzicky cítil, jak stěny kolem mně povolují. Ale to jsem nechtěl, a znovu jsem se je horlivě snažil postavit, zpevnit. "Opustíš. Všichni to udělali," odsekl jsem, z části abych to připomněl i sám sobě. Kde byl Savior? Kde byla Lennie? Rowena tu byla jen kvůli sobě, a Alastor byl kapitolou sám o sobě. "Budeš toho litovat. A odejdeš." Dupnul jsem si. Jenže on neodcházel, ten ťulpas neodcházel. Zamračil jsem se na něj a nafoukl tváře jako uražené vlče, nijak jsem se však neodtáhl. Byl jsem vlastně docela rád, a mimoděk jsem se o něj zapřel a vstřebával jeho teplo. Tohle jsem chtěl. Ale už jsem byl zvyklý na to, že to, co jsem chtěl - doopravdy chtěl - mi nikdy nebylo dopřáno. Nedokázal jsem tomu věřit. Ne teď, možná ne nikdy.
Fňuknul jsem a zabořil mu obličej do srsti na krku. Na čelo mi kapaly kapičky krve - které mě, mimochodem, taky rozčilovaly. "Ne," vydechl jsem popravdě. Kdybych to mohl vzít zpátky, udělal bych to. V dobré náladě bych se pro bratra i obětoval. "Měl bys odejít." I kdybych nechtěl, aby odcházel. Prostě to tak bylo lepší.
Pokrčil jsem rameny. Proč se tak hloupě ptá? Nedokázal jsem pochopit, jak jsem se zároveň mohl cítit tak naštvaný a zároveň tak... chráněný? Jako bych se už nemusel o nic starat. Ale to nebyla pravda, a já to moc dobře věděl. A tak pořád převládal ten vztek. "Protože jsem tě nechtěl spojovat se mnou. Teda, nechtěl jsem tě spojovat s mými příšernostmi," zaúpěl jsem a zakroutil očima, abych mu dal najevo, že tohle by pochopilo i mrně. "Pořád tě se mnou nechci spojovat. Nechápu, proč tu vůbec sedím," zamručel jsem a přitiskl uši k hlavě, ale ve finále jsem se ani nepokusil udělal krok pryč. Nechtěl jsem. "A nechápu, co jsme." Skoro jsem to zašeptal.

Nechtěl jsem, aby říkal mé jméno tak hezky. Nebránil se, nehádal se se mnou. Rozčilovalo mě to. Nedokázal jsem pochopit, že by o mě opravdu mohl stát. Netrpělivě jsem švihnul ocasem. "A co tó co chci já? To důležitý není?" zasyčel jsem a posměšně si odfrkl.
Vlk ale neodcházel. Naopak. Buď byl naprosto pomatený, nebo si ze mě dělal dobrý den, nebo… mě měl rád. Nikdo mě nikdy neměl rád. A ti co na malou chvíli ano toho pak litovali. "Ale já nevím jak. Nemůžu!" vzlykl jsem a donutil se odtáhnout, alespoň natolik, abych mu viděl do obličeje. Zavrtěl jsem hlavou, kdyby mě náhodou přes ty moje vzlyky neslyšel. Tak moc jsem se v tu chvíli nenáviděl. Nevěděl jsem, že je něco takového vůbec možné cítit. Ale byla to moje realita. "Nemůžeš mi být nablízku, chápeš? Zničím ti život. Já nechci, ale stane se to! Vždycky se to stane," vysoukal jsem ze sebe a poraženecky svěsil hlavu. "Zničil jsem svoji rodinu, sebe, a určitě i něco o čem ani nevím. Nechal jsem jednu zlou vlčici, aby si odnesla mé dvojče, aby ho zabila. Zabila, vlastního bratra, a já jí řek, ať si ho veme. Tak už to chápeš? Všechno to co jsem ti ukázal je lež. Stojíš jenom o iluzi, ne o… o mě." Klepal jsem se tak moc, že to muselo být vidět. Zatnul jsem čelist a snažil se spolknout náhlou vlnu vzteku. Proč na mě měl ten ťulpas takový vliv? Proč jsem mu tohle všechno říkal?

Zalapal jsem po dechu, když se moje drápy opravdu setkaly s cílem. Tak nějak jsem nečekal, že by se mi to mohlo povést - vždyť jsem se předtím nikdy s nikým nerval. Ohromeně jsem na něj zíral, na tu ošklivou ránu a na krev, co se Wylanovi spustila po tváři. Ne, nenenene! Ten knedlík v krku konečně povolil, ale místo něj přišlo něčeho jiného - pane bože, vždyť mi teklo z očí, a já... brečel? To se mi nikdy nestalo. Sotva jsem věděl, že je něco takového možné. Ale teď jsem brečel, v údolí ve smečce, která o mě z nějakého důvodu stála, před vlkem, který to měl zrovna tak.
"Proč ne?!" vyhrkl jsem a snažil se přes svoje vlastní slzy zjistit škodu, kterou jsem mu na tom jeho příšerně otravně hezkým obličeji napáchal. Zdálo se mi, že nemůžu dýchat. Všechno se ve mně svíralo a jediné, co jsem dokázal, bylo brečet. "Máš ke mně být krutej! Máš mě nenávidět, a... a odstrkovat a snažit se mě zbavit! Naopak to nefunguje, chápeš to? Nikdy to nemůže fungovat, nikdy to nefungovalo!" Zavrtěl jsem hlavou a snažil se utřít si tlapkou oči, ale marně. Jakmile jsem se pár slz zbavil, přišly další. Nechápal jsem to. Byl jsem naštvaný, ale na koho? Na Wylana, na Rowenu, na Alastora, mámu, tátu, Jaimie, Meinereho, Lindassu, Arcanuse, Sionna, Parsifala, Crowleyho, Zurri, Sinéad, Smrt, Života. Na sebe. "Já to jinak neumím," vzlykl jsem tiše.
Přiklopýtl jsem k němu blíž. Vůbec jsem se nepohyboval ladně a s rozmyslem, jak u mě bylo zvykem. Vlastně jsem vypadal jako opuštěné vlče, které nevědělo, jaký je ten další správný krok. "Běž pryč, Wylane," řekl jsem mu znovu, a v hlase se mi pořád odrážel vztek, který teď byl určený nikomu a všem. Natáhl jsem k němu hlavu, pomalu, aby se nebál, že mu chci znovu ublížit. Opatrně jsem mu přejel jazykem po ráně, kterou jsem mu způsobil, a kovová pachuť krve mi zvedla žaludek. "Všechno akorát zničím, nevidíš? Tak už padej a zbav se mě, jako všichni," odsekl jsem naštvaně a odvrátil od něj obličej. Teď už stoprocentně odejde. Musí. I když jsem si to doopravdy nepřál.

"Nestojím o to!" zvýšil jsem hlas. Nechápal jsem, proč ho během toho všeho a po tom všem ještě pořád poslouchám. Všechno se ve mně přelo. Bylo mi tu dobře, s ním, ale všechno to nevyřčené mě dohánělo k šílenství. Nebo k naštvanosti, která byla kompletně iracionální. A Wylan byl taky iracionální. Já? Být jiný? Tahle nenávist byla všechno, co jsem znal. Znovu jsem pocítil ten knedlík v krku a přemítal, jestli tu vážně zemřu.
Šel jsem do toho, protože jsem tak trochu doufal, že se Wylan bude bránit. Že mi dá co pro to a vytluče ze mě všechny ty emoce, o které jsem neměl zájem. Ale ne. Jediné, co udělal, bylo že do mě zaryl drápy a poroučel mi, jako by někdy něco takového někoho zastavilo. Ale shodit mě se mu povedlo, samozřejmě. Bylo fyzicky nemožné abych se na něm udržel - to mi však nezabránilo v dalším výpadu. Z hrdla mi uniklo další zavrčení a bez váhání jsem mu sekl drápy po obličeji. Když už, tak už. "Nemáš právo mi rozkazovat!" štěkl jsem po něm a trochu se stáhl. Celá ta situace mě štvala, ale… ubližovat mu mě nedělalo šťastnějším. Spíš naopak. Vždyť se ani nebránil. "Přestaň mi… mi lézt do hlavy!" Nervózně jsem máchl ocasem a zatnul zuby. Do háje s ním. Tohle se mi nikdy nedělo. Nevěděl jsem, co s tím.

Koutkem oka jsem si všiml, že nás Mýval celou tu dobu pronásledovala a teď si lebedí kousek od nás. Fajn. Takže se jí nejspíš fakt nezbavím. Zavrtěl jsem hlavou a mimoděk se zaměřil na to, co mi říkal Wylan. Chvíli jsem na něho jen zůstal zírat. To myslí vážně? Nejdřív jsem se jen trochu uchechtl a pak se mu jednoduše začal smát, hnusně, falešně. Bylo na čase, aby mu někdo sundal ty zpropadený růžový brýle, které mě tolik rozčilovaly. Vlastně, ne. Rozčilovalo mě na něm všechno. "Kamarádi? Haha, Wylane, tvoje vtipy jsou fakt... děsný," vyprskl jsem a trochu se od něj odtáhl, jako by mě už jenom jeho slova mohla nějakým způsobem poznamenat. "Ty si myslíš, že svět je plný duh a růžové a chlupatých zvířátek, co, ty šašku? Tak to se šíleně pleteš, a já ti nemusim nic dokazovat, nebo snad svěřovat. To jsem nedělal nidky a rozhodně s tím nehodlám začít kvůli tobě! Nejsi pro mě nic, rozumíš?" zasyčel jsem. Ale začínal jsem mít pocit, že v tuhle chvíli už se snažím přesvědčit jenom sám sebe. Nelhal mi - takže mě vážně bral jako fajn vlka? To určitě. Nebral mě tak nikdo, ne máma, ne táta, ne Rowena. A víme jak skončil Alastor, když se ve mně snažil vidět něco jiné. Zalapal jsem po dechu, když se mi v krku vytvořil podivný knedlík. Jestli mě v téhle situaci přepadne nějaký infarkt, tak si to se Smrtí pořádně vyřídím.
Cítil jsem se... silný, když jsem se mohl tyčit nad ním. Měl jsem nad tou situací kontrolu, ale nechápal jsem, proč mě prostě neodkopne. I kdyby na to neměl sílu, velikost určitě. Zavrčel jsem ještě hlasitěji, protože mě vytáčel ten jeho vyděšený pohled. Já jsem měl právo na to být vyděšený a naštvaný. Ne on. On nevěděl, jaké to je být Siriusem. Oči se mi zeleně zableskly. "Já jsem taky nechtěl spoustu věcí." Jako by to s něčím souviselo. Potřeboval jsem to dostat ze systému. Všechno, všechny, a hlavně Wylana. Ještě nikdy jsem necítil takový odpor k tomu, co jsem se chystal udělat. Místo toho bych se tisíckrát přetvařoval před vlky jako byla Jaimie. Ale donutil jsem se, protože jsem doufal, že když to udělám, tak si ho vyženu z hlavy a ze srdce, kde jsem ho mít nechtěl. Vlkům se tam vždycky dělo jen to špatné.
Zavrčel jsem znovu, ale tentokrát už to nebylo varování, ale jakási příprava. Nikdy jsem se nerval. Nikdy. Ani jsem nevěděl, že to umím, ale vlci to nejspíš mají v krvi. A tak jsem se mu vrhl po krku, zuby vyceněné, a snažil jsem se moc nemyslet.

//Asgaarský hvozd

Došli jsme až do jakéhosi údolí, které mě svým způsobem taky rozčilovalo. Co si tady stojí nějaký údolíčko o kterým mi nikdo neřek? Naneštěstí pro Wylana mi přišlo, že on toho zase říká až moc. "Zmlkni už!" zaječel jsem na něj a přidal do kroku. Proč že jsem ho nechal, aby mě sledoval? Dělalo se mi z toho mišmaše pocitů blbě. "Nemusím ti nic vysvětlovat, sakra už. Jestli si myslíš, že ti něco dlužim, tak se votoč a zmiz, ne? Když jsem tak děsnej," Byl jsem děsnej, příšerně prorostlej jenom tím špatným a Wylan za nic nemohl a byl všechno co jsem já nebyl a já... jsem byl tak naštvaný. "Fajn, jo?" odfrkl jsem si. "Tak to by ti nesežral ani bezmozek. Vážně, Wylane, jestli si myslíš, že mi můžeš lhát do ksichtu, tak se už konečně otoč a jdi." Zadržel jsem dech, když se na mě nalepil. Bylo mi teplo a jeho tělo mě bránilo před větrem, protože byl o tolik vyšší. Chtěl jsem se k němu naklonit blíž a konečně trochu vydechnout, ale tohle byl Wylan a já byl já a... nešlo to. Nemohl jsem. A to mě taky pěkně štvalo.
Nakonec jsem to už ale nevydržel. Neměl jsem dostatek fyzických zákonů na mé straně, abych ho jen tak dokázal dostat pod sebe, a tak jsem alespoň dal všechnu svou sílu a moment překvapení do toho, abych ho strčil na zem a zvrchu na něj zavrčel. Už jsem toho měl pokrk, chtěl jsem, aby mi někdo řekl, co se mi to děje a co mám dělat, aby se to už nedělo. Nechtěl jsem to. Všechno to bylo k vzteku. "Máš ještě nějaký stupidní chytrý řeči, který mi chceš říct?" Byla to řečnická otázka - vlastně bylo docela očividné, že jestli ještě jednou kecne, bude mít moje zuby v krku. I když jsem to nechtěl, vždyť to byl Wylan, ale takovým zvláštním způsobem i chtěl. Pokud tohle byl jediný způsob, jak mu být nablízku aniž bych musel čelit tomu neznámému uvnitř mně... tak budiž.

Vykulil jsem oči, když z něho vypadlo, že mi chce být na blízku. To si dělá srandu. Zavrčel jsem, tentokrát ale tiše a jen sám pro sebe. Potřeboval jsem se ho co nejrychleji zbavit. Už mi to jeho neustálé žvatlání o ničem lezlo na mozek, a... a nemohl jsem pořádně dýchat. Ani jsem se nemohl rozhodnout, jestli je to tím vztekem a nenávistí, nebo jsem fakt jenom chtěl aby zavřel klapačku a mohl jsem mu dát pusu. No tak to fakt ne. Zděsil jsem se a rychle se oklepal, abych se té myšlenky zbavil. "A to jako proč?" odfrkl jsem si a zavrtěl nad tím hlavou, jako by Wylan řekl špatný vtip. A taky že jo. Udělal ke mně další krok a mně poskočilo srdce. Chvíli jsem doufal, že udělá ještě další, překoná tu vzdálenost... a pak jsem se rychle odtáhl a zhnuseně si odplivl.
Aby toho nebylo málo, vlk mě ještě začal obviňovat. Zpražil jsem ho pohledem a obrátil se na patě, při čemž jsem ho trefil ocasem přes čumák. Začal jsem si kráčet cestu lesem, ale u toho jsem povídal, takže jsem ho v podstatě zval, aby šel se mnou. Omylem. To jsem vůbec nechtěl, měl zmizet, pryč, daleko, z mého života a z mé pomatené hlavy. Tiše jsem zaúpěl a vší silou se snažil upnout jen na to zlo. Nic dobrého na tomhle nebylo. "Aha, jasně, takže mě budeš obviňovat, aniž by ses vůbec zamyslel, proč jsem to udělal. Fakt skvělý, Wylane, chceš za to pochvalu? Vážně, jsi úplně dutohlavej. Nechápu, co na tobě vidím. Viděl. Co jsem na tobě viděl," dal jsem důraz na tu minulost a otráveně švihl ocasem. Skvělý. Tenhle den byl fakt na nic. "Zalez tam odkud si přišel. Bez tebe mi bylo mnohem líp," odsekl jsem. Tedy... bylo mi líp? No super. Teď jsem byl naštvaný i sám na sebe.

//Ellisino údolí

"Já si budu říkat, co chci. Už si myslíš, že mi rozkazuješ, nebo co? Klepeš se jak slepice a ještě jsi hňup." Nevěřícně jsem vykulil oči, když si dovolil si na mě štěknout zpátky. Tak jsem taky štěkl zpátky, a hnedka dvakrát. Já jsem tady byl ve velení, ne nějaký přerostlý ratlík co si usmyslel bůh ví co. Achjo. Neměl jsem ho rád. Měl by shořet, spolu s celým světem. Rozhodl jsem se. Mýval si o tom myslela své. "Oba jste blázni! Dejte vědět, až na sebe přestanete cenit zuby!" zamručela a konečně ze mě slezla, ale pochyboval jsem, že opravdu odejde. A měl jsem pravdu - dostala se jen k nejbližšímu stromu a tam se otočila a situaci pozorovala.
Kvůli Wylanovi jsem už pomalu viděl jen rudou. "Klišé, využívat moje taktiky proti mně. Hrdinu to z tebe neudělá, blbe," odsekl jsem. Přitiskl jsem uši k hlavě a udělal krok vzad. Proč se ke mně musel cpát? Jdi už pryč, k sakru. pomyslel jsem si a vycenil na něj zuby. Ale zároveň... pojď blíž. Zamračil jsem se a přestal ustupovat - místo toho jsem vyrazil vpřed a pořádně do něj strčil. "Myslíš si, že jsi kdovíjak chytrej co?" zavrčel jsem a posměšně se usmál. "Taháš se s Parsifalem a pak si přijdeš za mnou jako by nic? Jsi fakt loser, Wylane. Jdi k čertu nebo někam," odfrkl jsem si. Neměl jsem tušení, že je možné někoho takhle moc nenávidět. Ale zároveň jsem měl pocit, jako bych přesně tohle měl dělat, být tady, s ním. Jako by nic jiného nebylo správné, ačkoliv jsem se cítil tak špatně. Zatnul jsem čelist a pozoroval ho s přimhouřeným pohledem.

Překvapeně jsem na něj zamrkal. Očekával jsem úplně odlišnou reakci, něco jako, promiň, Siriusi, už jdu pryč nebo odpusť mi to, jsem vážně děsnej, co? Ale ne. Ten ťulpas si to přebral nějak úplně špatně a byl z toho celej veselej. Zavrčel jsem, až se mi naježily chlupy na zádech. "Tak si tu svoji spokojenost strč do..." Ve skutečnosti jsem tu větu dokončil. Měl jsem ho po krk, měl jsem všech a všeho plný zuby a on si prostě nedal pokoj a musel přidávat dřevo do ohně. A následně tam strčil i tlapu. "Já si budu štěkat po kom chci!" štěkl jsem, abych dokázal svou pointu. Nervózně jsem švihl ocasem a rázně zavrtěl hlavou. Za nic... za nic mi nestál. Byl vypelichanej, slabej, očividně emočně nestabilní. Nechtěl jsem ho, chtěl jsem, aby odešel, a aby si s sebou vzal i ten pocit.
Nenáviděl jsem ho tak strašně moc že se mi ulevilo, když přišel blíž. I když jsem ucukl a otočil se tak, aby Mývala neviděl. Ta byla moje. A když si on mohl být s kým chtěl, třeba i s tím hlupákem vlezdozádele Parsifalem, tak já jsem si mohl nechat svého mývala jen pro sebe. "Spíš kde ona vzala mě," odsekl jsem a naštvaně mu cvakl zubama u tváře. "Neslyšels mě? Jdi pryč. Zpátky za tím svým hodným, roztomiloučkým Parsifalem. Můžete si spolu žít šťastně a vesele třeba až nadosmrti, mě je fuk! Je mi to úplně jedno! Ty mi seš jedno. Padej!" Nemohl jsem se zbavit pocitu, že bych byl ještě více naštvaný, kdyby vážně odešel.

Únor 4/10 - Kiana

Věděl jsem, že Mýval je stejně lživé stvoření jako já, když potřebovala. Jenže v téhle situaci jsem pochyboval, že ten roztomilý, upištěný hlásek jen falšovala. "Kiana! Roztomilé jméno!" Zakroutil jsem očima a chtěl jít hodit šavli. Neměl jsem rád vlčata, ale alespoň ta malá černá koule měla štěstí, že jsem také neměl rád vražedné sklony. Prostě jsem jen seděl a tvářil se jako kakabus, protože před vlčetem jsem se nemusel přetvařovat. "Nic," vyštěkl jsem předtím, než to stihla Mýval. "Jenom sedí a čumí a tváří se, že je fakt důležitej," vysvětlil jsem s úšklebkem, za který jsem si vysloužil štípnutí od mývala po mé pravici. Láskyplně jsem se na ní usmál a pak do ní strčil. Ona se na oplátku začala chechtat tomu, co Kiany vypadlo. Zhluboka jsem se nadechl a počítal do deseti. "Samozřejmě že si povídáš s mým mývalem," zavrčel jsem, "nejsem slepej ani blbej. Kde máš mámu nebo fotra?"

Sionn byl nejspíš hodně zamyšlený, protože už mi neodpovídal. Pokrčil jsem rameny. Stejně nás Wylan s Parsifalem na plné čáře předběhli, a tak nemělo cenu dál pokračovat. S mývalem na zádech mě to navíc nebavilo už vůbec. Nespokojeně jsem zamručel a pořádně se oklepal. "Hele, dávej pozor! Já se neudržím!" Ušklíbl jsem se. "V tom je ta pointa, Mývale," odtušil jsem a podíval se směrem k Sionnovi. Doufal jsem, že mi tenhle ztracený čas strávený hraním nějaké přihlouplé hry od nějaké krysy nahnal dostatek plusových bodů. Pokynul jsem mu hlavou a přihodil i jeden ze svých sladkých úsměvů. "No nic, asi jsme prohráli. Ale bylo to s tebou fajn," zazubil jsem se. Už mě z toho přetvařování bolel celej vlk. To jako já. "Uvidíme se. Já to tu jdu očíhnout," rozhodl jsem se. Po přidání do smečky jsem strávil hodně času s Wylanem - píchnutí u srdce, panebože, už umírám - a pak se stalo tohle. Takže jsem neměl čas se pořádně podívat, kde co je, tedy kromě úkrytu.
"Víš, já jsem tvůj lesní strážce." Ani jsem nestihl povytáhnout obočí a začít se smát tomu, že takové mrně mě má před něčím strážit. Vážně to píchnutí u srdce znamenalo, že umírám? Zastavil jsem se a chvíli vyčkával, ačkoliv jsem nečekal, že se něco doopravdy stane. Jenže se stalo. Z hrdla mi uniklo zavrčení, které Mývala donutilo se mi zavrtat do srsti a ani nemuknout. K čertu se světem, k čertu se Sionnem, s hrou, s touhle prokletou smečkou a ze všeho nejvíc - k čertu s Wylanem. Který se ke mně zrovna hnal.
Zamračil jsem se tak, že mě z toho bolela hlava. "Doufám, že seš spokojenej," vyštěkl jsem a cvakl zuby. Ten... ten idiot. Nenáviděl jsem ho. A nenáviděl jsem, co mi dělal, ten pocit který mi svíral plíce tak, že jsem nemohl dýchat. "Víš ty co? Jdi do háje, Wylane. Nikdo na tebe není zvědavej, a já už vůbec ne!" posměšně jsem si odfrkl. Nebyl jsem na něj zvědavej, nechtěl jsem být. Nejraději bych byl, kdyby ten ťulpas byl šest stop pod zemí.

Holaa, thank u za odvedenou práci, magie jsou super, a já rovnou přicházím s otázkou

Když Sirius vlastnil magii Halucinací a já bych si vybrala magii Iluzí, musí se mu změnit barva očí? Nebo mohou zůstat v barvě halušek/nyní bolesti?

Únor 3/10 | Kiana

Hned jak otevřela pusu, nemohl jsem si pomoct a před očima mi stál Alastor. Ten byl taky takový... ukňučený, usmrkaný. Nešlo mi do hlavy, jak takhle mohla vlčata přežít. Já o svůj život bojoval od narození a byl jsem úplně v pohodě. Z tohohle černého balíčku mohla vyrůst maximálně tak uklepaná slepice.
Kdo by to byl tušil, že ta černá koule bude stačit k tomu, aby se mě Mýval pustila. Seskočila mi z krku až na zem, a ačkoliv se stále držela po mém boku, alespoň už se na mě nelepila. ""Já jsem mýval. Jménem Mýval," podívala se na mě, jako bych za to mohl... i když jsem za to vlastně mohl, "a jsem Siriusův lesní strážce." A pěkná otrapa. Poznamenal jsem si ještě sám pro sebe a odolal nutkání ji přerazit za to, že takhle zadarmo rozhazovala mé jméno. Tlapkou jsem ji odstrčil stranou, vždyť byla skoro větší jak to vlče, ještě by jednomu z nich přeplo a já bych od sebe musel trhat dvě ženský. "Nechceš vyrušovat, fajn. Tak co chceš?" Zamračil jsem se na ni a ignoroval štípnutí, kterým mě Mýval obdařila.