Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  11 12 13 14 15 16 17 18 19   další » ... 43

Nelíbilo se mi, do jakého ticha nás ta situace ponořila. A pak z Wylana vypadla ta hloupá poznámka. "Měl bys snad?" kysele jsem se ušklíbl a zavrtěl hlavou. Vůbec nic o tom nevěděl. Nic. Asi jsem nemohl čekat, že se mu v hlavě zrodí uvědomění si celé mé situace, ale paličatosti jenom těžko zabráníte.
Ten blázen pak začal blbnout, podobně jako já na začátku naší cesty. Skoro zděšeně jsem se odtáhl, když se ke mně začal tak lísat. Nepříjemně jsem se na něj zašklebil, ale koutky mi cukaly v potlačovaném úsměvu. "Duch Vánoc? Promiň, ale toho už jsem viděl, a tys to rozhodně nebyl," připomněl jsem mu a trochu se uchechtl. "Nebudu mrzutej když ty budeš normální." Mrknul jsem.
Noc se opravdu přehoupla v den, takže díky našemu zdržování se stalo jak jsem předpokládal. Do Asgaaru jsme měli vkročit s novým dnem. Pokynul jsem Wylanovi hlavou a konečně se vydal mezi známé stromy. Trochu jsem nad tím musel nakrčit čenich. Nechtěl jsem, aby mi něco bylo blízce známé. Pak mi přišlo, jako by zmizel kousek mojí svobody.

//Asgaarský hvozd

Přikývl jsem. Arcanus by nejspíš vážně ocenil někoho, kdo umí lovit, vzhledem k tomu, jak dopadl ten poslední smečkový lov. I když je pravda, že ho z velké části zkazila Rowena. Ten fakt mi dělal škodolibou radost, která mě hezky zahřála.
Vážně jsem chvíli myslel, že sebou prostě švihnu do sněhu a bude po mně. Trochu jsem rozkročil tlapky, abych zabránil pádu, který jistojistě musel každou minutou přijít. Ale nakonec ne. Stačilo se pořádně nadechnout, což byl vcelku těžký úkol vzhledem k tomu, jak se mi svírala hruď. Doufal jsem, že nesípám jako nějakej starej dědek. No, co už. Prostě se mu budu ve smečce vyhýbat, však není všem dnů konec. Momentálně mě představa vyhýbání se Wylanovi uklidňovala, ale pochyboval jsem, že to tak bude na dlouho. Už teď jsem cítil lehké zklamání, že se mě nedotýká. Nerozuměl jsem tomu, co dospělé nutilo tvořit rodiny. Jediným příkladem pro mě byla ta moje. Lennie a Savior od sebe odešli, když jsem ještě pořádně nerozuměl světu, a já měl za to, že to je standart pro všechny. Rowena taky nebyla zářným příkladem se svými příběhy o tom, jak se cpe cizím do pelechu. A já? Já jsem si nezasloužil nic jiného, než utrpení, kterého jsem se každý den bál. Udělal jsem nepatrný krok zpátky.
"Pírko je fajn," odtušil jsem monotóně a pokrčil rameny. "Měli bychom jít," podotkl jsem a pokynul k hranicím Asgaaru. Chtěl jsem tam už být víc, než kdy jindy.

// 7. Udělej někomu radost dárkem

Pokrčil jsem rameny. Rowena ho strýčkem nazvala, takže jsem automaticky předpokládal, že to náš strýc doopravdy je. Sestře byl dokonce více méně podobný, ale pak jsem se taky dozvěděl, že Crowley je můj synovec nebo bratranec nebo tak něco, takže... Jsem z toho byl pěkně na větvi. Nepářit se s nikým z Asgaaru. Zapsal jsem si do pomyslného deníčku. "Je to takový rodinný podnik," vysvětlil jsem zkráceně. Kolik přesně vlků z Asgaaru mělo moji krev? A jak to vůbec bylo možné. Narodil jsem se v Ragarské smečce a Lennie nás pak přesunula do Mechu, takže šlo úplně mimo mě, že snad celý zbytek rodiny byl právě v Asgaaru, kam jsem v životě nepláchl. Tedy alespoň do teď. "To, cos říkal. Že umíš lovit a tak. Ale míň koktání a víc sebevědomí," poradil se mu a zazubil se, jako by to byla hračka. Ale co jsem o tom měl vědět? Já sebevědomím přímo zářil. Jak se žilo vlkům bez toho jsem vážně netušil.
Zastavil jsem se, když mě Wylan oslovil a já si všiml, že se zastavil. Tak blízko před Asgaarem? Povytáhl jsem obočí. Trochu mě iritovalo, že to z něho lezlo tak pomalu. Celé tělo už mě svrbělo touhou být v cíli. Ale alespoň ty jeho řeči stály za to. Vyhrál jsem ho. Uvědomil jsem si a očekával vlnu nadšení z výhry, radost z toho, že si s ním teď můžu dělat, co chci, a ten chudák mě bude slepě poslouchat. Ale nic z toho nepřišlo. Vlastně jsem se cítil docela na nic, jako bych ho něčím obelstil. Zadržel jsem dech, když se ke mně tak přiblížil. Cítil jsem jeho dech na mé srsti a srdce mi trochu poskočilo. A pak zasadil hřebík do rakve slovem kámoš. Trochu se mi nafoukly tváře. Kámoš?! Ale... ale! Nenenenenene. Já jsem byl veležádaný, velectěný, přenádherný, roztomiloučký Sirius. Já jsem nemohl mít crush na nějakého... přistěhovalce!
"Hmmm... díky," vyhrkl jsem, protože to mé ticho začalo být podezřelé. Ale stejně jsem nejspíš vypadal, jako by mi právě umřela máma. Chvíli jsem tam jen tak postával a rychle se snažil přijít na to, čím mu dárek oplatit, abych alespoň něčím zmenšil to neuvěřitelné ztrapnění se. Naštěstí - nebo taky naneštěstí - jsem měl v sobě tolik adrenalinu, že jsem se pohnul, aniž bych nad tím měl pořádně kontrolu. A se zatajeným dechem jsem mu olízl čenich. O muj bože. Hrklo ve mě. "No, tak. Pro radost, asi," zamumlal jsem a díval se všude možně, jen ne na něj. Bože. Já jsem prvotřídní ťulpas. Co jsem to vyváděl? Co to mělo být za přihlouplý dárek? Pusa? S větším zhrozením než smutkem jsem si uvědomil, že bych chtěl maminku. A udělalo se mi mdlo.

//Šakalí mýtina

Divný? Nechápal jsem, co by na tom mělo být divného. Ale asi to dávalo smysl. Wylan vyrostl v jiném světě. A já? Já se narodil tady. Jen jsem netušil, jestli nazývat zdejší smečky divnými byla dobrá strategie. "To před strýčkem možná neříkej," podotkl jsem a trochu se ušklíbl. Rozhodně bych chtěl vidět Arcanusův obličej, kdyby mu Wylan řekl, že jeho smečka je divná - ale to mohlo alespoň pár měsíců počkat. Aby měl vlček ve smečce pojištěné místo.
"Co? Co se děje? Proč najednou tak hopsáš?" uchechtl jsem se a zavrtěl nad ním hlavou, ale už to nebylo nic posměšného. Vlastně to bylo skoro hřejivé gesto, v mém podání. Každopádně jsem se náhodnou vlnou Wylanovi energie nehodlal rozhodit. Už jsme vážně byli skoro tam. Měl jsem pocit, že bych dokázal bez problémů spočítat kroky, které nám zbývaly. Stromy Asgaarského hvozdu byly čím dál tím blíž a tak i konec naší cesty. A že to byla jízda.

I když byl Wylanův proslov pro Arcanuse dost kostrbatý a nervózní, nepochyboval jsem o tom, že ho můj příliš hodný strýček přijme s otevřenou náručí. A ještě na zimu! Když už nezafunguje nic, donutím vlčka nahodit smutný kukuč a bude doděláno. Kdo by odolal té roztomilé tvářičce? Já rozhodě ne. Pousmál jsem nad tou myšlenkou a raději se soustředil na to, co mi vlk říkal. Ztráta kontroly nad mým přemýšlením byla to poslední, co jsem potřeboval. "Radu starších? Ne. Alfa je v hierarchii nejvýš," odtušil jsem, i když mi to bylo proti srsti. Do Asgaaru jsem se přidal tak trochu omylem - upřímně jsem pořád nechápal, k čemu existuje hierarchie. Vždyť nás všechny vyprdla nějaká máma, všichni potřebujeme žrát a... No. Ale to už jsem mu neříkal. Ještě by se toho chytil a pak by tam nechtěl.
Sledoval jsem, jak Wylan přidává vlastní ozdoby na náš stromeček. Ta kost vážně bylo grand finále. Zavrtěl jsem ocasem, když bylo dokonáno. "Tohle nikdo nepřehlídne," ušklíbl jsem se a drcnul do něj bokem. "No fajn, tak pojď." Už bylo vážně načase. Ani mě nenapadlo, jak bych to mohl dál zdržet. S trochu ztěžklým srdcem jsem nechal strom za zády a rozešel se kupředu.

//Tulipánová louka

// 23. Ozdob strom
//Středozemní pláň

Zběžně jsem si prohlédl Wylanův výtvor a ušklíbl se. "To má být abstraktní umění?" škádlil jsem ho a trochu popoběhnul, abych ho dohnal. Kde bral tolik energie?
Uchechtl jsem se. Toho největšího šlofíka? Jo, ten by se hodil. Ale nejdřív budu muset toho blázna představit strýčkovi. A... Tělem mi projela emoce, se kterou jsem byl téměř za jedno. Rowena. Zatnul jsem čelist. Najednou jsem byl připravený spáchat sestrovraždu, pokud by na Wylana byť jen něco zkusila. Zakousnul bych se do toho jejího přerostlýho ocasu a zakroutil s ní ve vzduchu, až by začala rotovat a přenesla se až zpátky do Ragaru. Přesně to bych udělal. "Už víš, co budeš říkat Arcanusovi? Tím myslím alfě," prohodil jsem, aby řeč nestála.
Zastavil jsem se na konci toho malého lesa. K Asgaaru už nás čekala překonat jen taková malinká louka a mně zároveň přepadla touha se rozeběhnout kupředu a touha si tu cestu ještě jednou zopakovat. Co všechno jsme udělali? Viděli zlaté prase, šli pozdravit kmotřičku Smrt, potkali rádoby Vlčíška, ohřáli se u gejzírů a bruslili na ledě. Mluvili jsme s duchem, blbnuli ve sněhu. A celou tu dobu mi vlastně bylo dobře. S nechutí jsem si uvědomil, že se bojím, aby to kouzlo nezmizelo spolu s tou příšerně dlouhou cestou. A tak jsem se rozhodl to ještě zdržet a pokynul k prvnímu jehličnanu, který jsem viděl. Takový mladý, malý stromek. "Ozdobíme ho. To bude velké finále téhle cesty," zazubil jsem se, "a taky za sebou necháme stopu. Wylan a Sirius, byli jsme zde."
Během mluvení už jsem se dal do sbírání větviček a šišek. Nebylo moc, čím bychom mohli tak obyčejný strom udělat neobyčejným. Spoléhal jsem na Wylana, že vymyslí, jak to všechno na ten strom naskládat a přeskládat, aby kolemjdoucí viděli, že je fakt ozdobený. Nahrnul jsem na hromádku asi deset šišek, některé pěkně shnilé, páč jsem je musel vyhrabat zpod sněhu - ale co. Přidal jsem k tomu těch pár větví a nakonec i dvě pírka z nějakého otužilého opeřence, která se mi podařilo najít. A pak už to bylo jednoduché. Bral jsem z hromady postupně jednu šišku, dvě, tři, deset, a rovnal je na větve našeho stromku. Několikrát mi jich pár spadlo, ale já dostatečně moc ještě nechtěl, aby naše cesta skončila, že jsem se ani nenaštval a prostě to zkusil znovu. Když už byly šišky na svých místech, vzal jsem větvičky a dával je tam, kde strom vypadal hole. Nakonec přišla na řadu pírka, které bylo nejtěžší na strom dát. Hustý sníh, který na nás padal, je neustále shazoval na zem. To už jsem myslel, že to vzdám, ale nakonec se pírka zachytila o jehličí a více méně držela. Udělal jsem krok zpět. Nebyla to krása, ale bylo to něco. Pousmál jsem se a podíval se na vlčka, abych zkontroloval, jestli i on to dělá pořádně.

// 17. Vytvořit obraz ve sněhu

Oba jsme ze sebe úspěšně dostali všechnu energii, kterou nám trvalo celou noc nabrat. A vůbec mi to nevadilo. Zíral jsem na něj se zářícíma očkama a vrtěl ocasem jako pominutý. Chováš se jako Jaimie. Podotkla kysele jedna moje část, a bolelo to. Ale nenechal jsem toho hloupého Siriuse mi pokazit náladu.
Wylan s vločkami v srsti vypadal jako nějaká magická bytost. Zabušilo mi srdce. "Myslím, že se jim budeš líbit jakkoliv," vydechl jsem. Trochu nervózně jsem si odkašlal a začal ve sněhu znovu něco tvořit, abych se něčím zaměstnal a taky odvedl Wylanovu pozornost od toho, co jsem právě řekl. Vždyť to nebylo zas tak vážný. Třeba v tom Wylan ani žádnou skrytou zprávu nenajde. Napůl jsem si ale přál, aby ji našel a vysvětlil mi, co se to se mnou děje. Hodila by se mi další návštěva Smrti a další proplesknutí.
Ve sněhu se za pomoci mé tlapky začal objevovat obraz. Jedna čára spojená s druhou, dva obloučky a... srdce. Zamračil jsem se a rychle ho zahrabal. Místo toho jsem to zkusil znovu a tentokrát jsem se na to soustředil. Hlava s moc velkýma ušima, dlouhý krk, tlusté tělo, ocas, čtyři čtvercové tlapky. Vypadalo to trochu jako mix žirafy a slona - ale měl to být vlk. Pokrčil jsem rameny. Copak jsem byl někdy ve svém malicherném životě kreativní? Přidal jsem na svůj obrázek sluníčko a mráček - a taky kytku, která byla větší než ten vlk. Uchechtl jsem se. "To seš ty," uculil jsem se na Wylana a pobaveně na něj vyplázl jazyk.
Každopádně nám zbývalo ještě překonat pár území, a tak jsem se silou vůle zvedl a pokynul vlčkovi hlavou. "Tak jdem. Ať to do rána stihnem." Nebo do včera. Začal jsem se brodit sněhem směrem k malému lesíku, za kterým už se tyčil Asgaarský hvozd. Domov, sladký domov. Sladký bych tedy úplně neřekl. Ale možná s Wylanem sladký bude.

//Šakalí mýtina

// 11. Blbni ve sněhu
//Esíčka

Nepříjemně jsem sebou ošil. Démon? Had? Co všechno o mně ve skutečnosti věděl? Jsi paranoidní. Ví jen to, cos mu řekl. Připomněl jsem si a zavrtěl nad tím hlavou. Myšlenky jsem měl tak zamotané, že už žádná z nich nedávala smysl. Nejspíš jsem potřeboval alespoň další týden spánku a pořádnou flákotu masa navrch. Pak by se mi třeba uvažovalo lépe. Raději jsem se soustředil na chůzi. Krok vpřed, dva, tři, čtyři. Dostal jsem se téměř až ke stovce než Wylan znovu prolomil ticho.
"A Asgaar už je nedaleko. Tak vidíš, že se ti tam bude líbit," spokojeně jsem se zazubil. Už jsem nepochyboval, že jsme blízko. Vlastně jsem ty stromy viděl v dálce na obzoru. Nojo! Vždyť jsou vidět! Tělem mi projela čerstvá vlna energie a já nadšeně zavrtěl ocasem. Podíval jsem se na vlčka, jestli vidí to, co já - než mi došlo, že nemůže vědět, na co se kouká. Uchechtl jsem se. "Vidíš tam v dáli? To je náš hvozd! Teda, Asgaaru," upřesnil jsem. Z naší pozice nás ještě čekala cesta nějakým lesíkem, možná mýtinkou, ale když už jsem viděl cíl? Rozhodně se mi tak cestovalo lépe.
Plný znovu nalezené energie jsem se začal chovat jako blázen. Nebo jsem byl taky možná trochu sjetý na všech těch zmatených emocích. Každopádně jsem povyskočil, až jsem se opodál zabořil do sněhu. "Našel jsem to!" Rozesmál jsem se. Znovu jsem vyskočil a zabořil se někde jinde, ale to mi nestačilo - musel jsem to vyběhat nebo tak něco. Rozhazoval jsem hromádky sněhu kolem sebe a sledoval, jak ve vločkách znovu padá na zem. Zabořil jsem do něj hlavu a zase ji vytáhl, na čenichu malá bílá hromádka, až jsem si musel kýchnout. Tohle blbnutí jsem... nebyl já. Nebo byl? Nebo jsem to byl já s Wylanem? Už jsem to nedokázal rozlišit.
Běhal jsem kolem vlčka jako pomatený. Pořád jsem, plný nadšení, něco dělal. Hrabal, skákal, bořil se do závějí nebo do nich strkal hlavu. Házel jsem tlapkami sníh, kopal do něj, spadl na břicho a pořádně se v něm vyválel. Zase jsem se snažil vytvořit hada, ale když jsem zjistil, že už mi to nejde, prostě jsem svůj výtvor nevýtvor zase zbořil. Jako malé vlče, které si hraje. A pořád jsem se smál. "Konečně!" zavolal jsem, celý udýchaný, srst mokrá a pokrytá sněhem. Konečně unavený jsem se naposledy svalil na zem a zíral na šedivé nebe.

//Třešňový háj přes Hadí ocas

Nechali jsme hady za zády a pokračovali v našem cestování. Měl jsem pocit, že jsem toho za život nikdy tolik neušel. Navíc jsem měl po tom spánku ztuhlé tlapky a nikam se mi nechtělo, takže jsem byl rád, že Asgaar byl na dosah tlapky.
Pokrčil jsem rameny. "Nejsem démon, zlato." Mrkl jsem na něj. Jo, mně to na mě taky nesedělo. Proč bych ho nechal spát? V povaze jsem měl jasně dané, že jsem na světě jen já a já sám. Na nikoho jiného jsem nikdy ohledy nebral, tak proč bych teď měl začínat? Představil jsem si, že tohle dělám pro kohokoliv jiného. Rowena byla úplně mimo hru, ale i když jsem si představil kohokoliv jiného - Arcanuse, Jaimie, Alastora, toho Crowleyho a Sinéad... ani u jednoho jsem si neuměl představit, že bych je v téhle situaci nechal spát. Asi to dávalo smysl. Nikdy jsem s nikým nebyl tak dlouho jako s Wylanem. Takže bylo pochopitelné, že jsem se ho držel jako klíště. Prostě jsem na něj byl zvyklý. Odmítal jsem představu toho, že by to mohl být můj kamarád, nebo snad... Fuj, to ne. Zatvářil jsem se kysele. Copak jsem byl nějaká pubertální vlčice? Ne, ne, ne. Trochu jsem přidal do kroku, i když sníh nám pod tlapkama začal narůstat, takže to byl pěkně složitý úkol. Blížili jsme se k pláni. "Poběž!" zasmál jsem se.

//Středozemní pláň

Seděl jsem tam jako vlče, které čeká na svolení rodiče. A když se Wylan konečně vyhrabal ze své díry, úplně jsem zářil. Poznal to, takže jsem musel odvést dobrou práci. Ale! "Nesahat! Vždyť mi to rozbiješ!" Našpulil jsem pusu a ochranitelsky si před svého hada stoupl. Ale to už Wylan začal plácat toho svého. Pobaveně jsem ho při práci sledoval. Dělal to jinak, než já, takže jsem samozřejmě usoudil, že jeho způsob je naprosto nesmyslný a ten můj je ten jediný správný. Hrdě jsem se napřímil a dramaticky nad ním zavrtěl hlavou. "Wylane, Wylane. Vžyť to vypadá jako housenka!" ušklíbl jsem se. Ale neměl jsem srdce mu vyvracet, že to nebylo pěkné. Něžně jsem do něj drcnul bokem a uchechtl se, abych mu dal najevo, že je to a-o-k, nebo tak něco. Zase se k němu moc máš. Zavrtěl jsem hlavou. Vždyť jsem se jenom chtěl dotýkat a mazlit, jako předtím.
Po jeho otázce jsem se podíval na nebe. Jak dlouho bylo do setmění? Zimní dny byly krátké a já si byl jistý, že jsme na správné cestě. Možná jsme to brali tak trochu okolo kolem, ale cíl byl nadosah. "No, možná nad ránem dorazíme?" usoudil jsem. Mohli jsme to stihnout před setměním nebo během noci, to záleželo. Ale do rána jsem se chystal být na hranicích a obtěžovat strýčka. Spokojeně jsem máchl ocasem. Wylan už nemyslel na Sarumen a pořád se mnou chtěl cestovat. To... mi dělalo radost. Nebo tak. Však to bylo jedno. "Aby ses pořádně vyspal, duh." Zatvářil jsem se ve stylu proč asi a vesele do něj znovu žďuchl. "Jestli chceš být v Asgaaru do rána, musíme sebou hodit. Plnou parou vpřed!" zvolal jsem a vydal se k řece, kolem které už jsme jednou šli. To muselo být dobré znamení. Udělali jsme kruh, tak teď už jen najít tu správnou cestu z něho.

//Esíčka přes Hadí ocas

// 18. Uplácej sněžného hada

A tak bylo dohodnuto. Wylan půjde do Asgaaru, ale nejdřív jsme se na to museli vyspat. I on si nakonec vyhrabal díru, takže jsem se nemusel starat, že by mu byla zima.

I když jsem vymyslel vcelku dobrý plán, když jsem se probudil, stejně mi byla zima. Oklepal jsem ze sebe sníh, který na mě za tu dobu napadal. Nejraději bych zůstal zahrabaný v té díře až nadosmrti, ale to by se asi Wylanovi moc nelíbilo. Proč na něj myslím tak brzo po ránu? Zamračil jsem se a rychle nad tím zavrtěl hlavou. Vyskočil jsem ze svého úkrytu a zamrkal do světla, které mě v očích nepříjemně pálilo. Jakmile jsem si trochu zvykl, nakoukl jsem do díry k vlčkovi. Ten ale ještě spal. Hmpf. Uvažoval jsem, že ho probudím, ale... vypadal celkem roztomile. A tak jsem ho nechal spát a poodešel kousek stranou, asi abych držel hlídku nebo tak něco.
Každopádně mě to samozřejmě brzy začalo nudit. Chvíli jsem netrpělivě podupával tlapkou, chvíli chodil sem a tam, válel se na zemi. Nakonec jsem skončil u umění. Začal jsem si na jednu hromadu tlapkami nahrnovat sníh. Ten jsem pak zase trochu rozprostřel, až z té hromady vznikla taková dlouhá nudle, dlouhá asi jako můj ocas. Pořádně jsem ji uplácal, aby držela. Uchechtl jsem se. Trochu mi to připomínalo ještěrku, nebo... hada! Přesunul jsem se k předku toho výtvoru a drápkem vydloubl oči a usměvavou pusu. Jazyk už byl nad moje síly, ale takhle jsem si ještě dobrou půl hodinu vydržel do těla vyrývat šupinky, až by i hlupák poznal, že to je had. Byl jsem na sebe patřičně hrdý. Úplně jsem zapomněl na svůj plán, že nechám Wylana se pořádně vyspat. "Hele! Koukej, co jsem vytvořil!" Zavrtěl jsem ocasem a čekal, že vlček zčistajasna zjeví. "To neumíš, co?" ušklíbl jsem se. Jó, had byl jenom jeden - a to ten můj.

// 9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi
//Východní hvozd přes Hadí ocas

Důvody, které se netýkají jen mě? Věnoval jsem mu pochybný pohled. Copak jsem mohl říkat něco, co se netýkalo mě? Nespokojeně jsem nakrčil čenich a uvažoval, že prostě nic neřeknu. Jenže to by se pak Wylan nemusel přidat do Asgaaru. Ta představa se mi nelíbila. "No. Je tam fakt hodná alfa, Arcanus. Přijal nás, i když jsme mu řekli, že nic neumíme. Takže jo, je fakt hodnej. A taky je to… les, takže nebude zima. Teplý úkryt, a… je to ve středu Gallirei, takže máš všechno kousek," blábolil jsem jedno přes druhé. Co jsem měl jako říkat? Je to les, je tam teplo, jídlo, já, tak pojď.
I přes všechny pochybnosti jsem se neubránil úsměvu, když se na mě nalepil. Hravě jsem do něho žďuchl, ale to už mě tahal za ucho. Překvapeně jsem vyjekl a uchechtl se. "Podpásovka." Mrkl jsem na něj.
Cesta nás zavedla do dalšího lesa. Tenhle jsem si dobře pamatoval, kdysi se tady jeden vlk prohlásil za mého otce. Kde byl ten blázen asi teď? Pobaveně jsem zavrtěl hlavou a zastavil se. "Navrhuju to tu zabořit," prohlásil jsem. Stromy nás tu chránily před tím nejhorším počasím, ale stejně jsem se klepal zimou. No, dál jsem taky pokračovat nechtěl. Už se mi námahou klepaly tlapky. Chvíli jsem se jen tak rozhlížel, než se mi rozsvítilo. Vesele jsem se na vlčka zazubil. "Můžeme si vyhrabat díru. Ehm, každý jednu. Bude v ní teplejc než takhle, no, na povrchu." Upřímně jsem si asi trochu vymýšlel, ale vážně, vážně, vážně jsem nechtěl pokračovat.
Začal jsem tedy hrabat sníh. Nejraději bych nechal Wylana, ať nám vyhrabe jednu společnou. Alespoň bych měl záminku se k němu tulit, aniž by mi mohl cokoliv říct. Sdílení tělesného tepla bylo přeci v zimě potřeba! Ale věci se změnily. Teď jsem se spíše snažil držet si vlčka od těla. Změnil se a já věřil, že z něj pro mě ještě něco kápne. Ani mi ta změna nevadila, vlastně mu víc než slušela. Jen jsem nechtěl, aby u toho měnil i mě. Už jsem zmiňoval, že se mi nelíbilo, jak zmateně jsem se cítil?
Zavrtěl jsem nad tím hlavou a raději se věnoval hrabání. Při všem tom přemýšlení jsem se dostal solidně hluboko. Když jsem do díry skočil, vykukovala mi jen hlava. Spokojeně jsem se na Wylana zazubil. "Takhle na nás nebude foukat," poznamenal jsem, jen tak mimochodem. A taky abych ho přesvědčil, že vyhrabat si díru je fakt super. Cítil jsem se jako pitomec, že jsem ho takhle odstrčil. Ale bylo to pro dobrou nás obou. Já se snad brzo přestanu zbytečně toulat ve vlastní hlavě a Wylan nebude neustále terčem mého popichování. Byl to dobrý plán.
Lehl jsem si, čímž jsem ztratil výhled na okolí. Ukázalo se, že jsem měl vlastně pravdu. V díře bylo tepleji a nefoukalo, i když byla vyhrabaná ve sněhu. "Dobrou," zašeptal jsem. Bylo divné to říkat. Nikdy jsem neměl nikoho, s kým bych takhle usínal. Ani jsem si nebyl jistý, jestli to mohl slyšet. Ale což. Spokojeně jsem si položil hlavu na tlapky a zavřel oči. Nemusel jsem se přemlouvat, abych usnul. Ušli jsme toho s Wylanem tolik, že jsem posledních pár kilometrů už v podstatě spal. A ráno moudřejší večera, ne? Beztak jsem byl jen přetažený.

// 4. Obdivuj krásu zimy
//Narvinijský les přes řeku Midiam

Pokrčil jsem rameny. Nebylo to snad jasné? Ale říct to nahlas mi bylo trochu proti srsti. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Vždyť to byla jen pochybná slova. "Abysme mohli být spolu, přece," odtušil jsem a uchechtl se, abych mu dal najevo, že jeho pochybnosti a otázky byly zbytečné. "Záleží na tom, že tam jsem krátce? Jsem si naprosto jistý, že ta smečka je ta pravá pro tebe," přesvědčoval jsem ho, ovšem přišel jsem si u toho jako šašek. A tak trochu jako zrádce. Nelíbilo se mi to - teda, že bych byl zrádce, to mi bylo docela jedno - nelíbilo se mi, že takové věci vůbec cítím. "Ale jak chceš," dodal jsem, abych trochu ulevil všem svým pochybnostem.
Bylo to tu... krásné. Do teď jsem byl tak zahleděný sám do sebe a do naší situace, že jsem se ještě ani jednou jen tak nerozhlédl kolem. A teď, když jsem to konečně udělal, málem mi spadla brada. Snášelo se na nás jen sem tam pár vloček, takže náš výhled ani nebyl moc omezen. Nemyslel jsem si, že sněžilo tak dlouho, ale opak byl pravdou. Les byl pokrytý tlustou sněhovou přikrývkou a z větví visely rampouchy, které by se ve dne třpytily. Ale i v tmavé noci jsem je vycvičeným zrakem dokázal zahlédnout, dlouhé, ostré, respektu hodné a naprosto úžasné. Všechno tu bylo krásné. Najednou jsem si nedokázal vzpomenout na mráz kousající kosti ani na hlad. Nemyslel jsem si, že bych někdy dokázal tak moc obdivovat zimu, ale tenhle rok byl opak pravdou. Pochyboval jsem, že existovalo něco krásnějšího, než pořádná blyštivá sněhová přikrývka a chlad, který mi dodával energii jít dál. A možná své kouzlo dělaly i ty Vánoce, o kterých se pořád mluvilo.
Každopádně jsem musel uznat, že tudy ještě cesta nevedla. Byly jsme pořád moc vysoko, a tak jsem nás namířil zpět k řece a nechal se vést dál na jih. Tady už jsem to poznával. Spokojeně jsem máchl ocasem a usmál se na Wylana, jen tak, protože jsem mohl.

//Třešňový háj přes Hadí ocas

Posměšně jsem si odfrknul. Jasně, ten duch Vánoc byl vážně podivný a měl lepší triky, než Vlčíšek. Ale mým obranným mechanismem bylo pochybovat o všem, co se mi nějakým způsobem snažilo nahlodat do hlavy. Wylana jsem se ale nesnažil přesvědčovat. Stačil mi jeden pohled aby mi bylo jasné, že to nemá cenu. A i když jsem byl všelicos, moc paličatý jsem nebyl. Prostě jsem se vždy přizpůsobil a upravil si hru. Jenže teď... jsem neměl co upravovat. Začínal jsem si uvědomovat, že už tu žádnou hru nehraju. Tohle jsem prostě já. Co jsem doopravdy byl? Arogantní, hloupý, nerozhodný?
Vyjekl jsem, když mě z myšlenek vytrhla Wylanova sněhová koule. Vyprskl jsem smíchy a zavrtěl hlavou. "Za tohle tě dostanu!" ušklíbl jsem se, ale nestihl jsem to. Vlček ze sebe udělal sněhový kanon a skoro mě pohřbil pod vrstvou sněhu. Rychle jsem ho ze sebe oklepal. Ještě, že jsem měl tak hustý kožich, jinak by mi byla pěkná kosa. Takhle jsem se jenom dál smál. Stejně jako jsem se měnil já, měnil se i on. Docela se mi to líbilo.
"Pojď, jdeme do Asgaaru, než nás ta energie přejde. Žádný loudání," zazubil jsem se a nasměroval nás, no, zase tak trochu odhadovaným směrem. Nebyli jsme od smečky moc daleko, tím jsem si byl jistý. Jen najít tu správnou cestu. Přinejmenším už jsem nás nesměroval na sever. Ale na tom už taky moc nezáleželo - začínalo tu mrznout stejně, jako tam.

//Východní hvozd přes řeku Midiam

// 13. Kouluj se s jiným vlkem
//Jezevčí plácek přes Jezevčí háj

Byl jsem rád za svůj sluch. Stačilo ještě jedno zavolání od Wylana a přesně jsem věděl, kde ho mám hledat. I on mi běžel naproti. Spadl mi kámen ze srdce. Ani jsem ho nemohl popichovat kvůli té dětinské radosti. Cítil jsem to stejně. A upřímně? Když jsem ty emoce jen nehrál, vlastně nebyly tak špatné. Rozesmál jsem se. Byl to tak trochu způsob, jak ze sebe dostat všechnu tu nervozitu, co jsem před chvílí cítil. "Taky jsem ho potkal. Nejspíš to byl nějakej starej mrtvej dědula. Určitě si vymýšlel jako ten Vlčíšek," odtušil jsem. Ale znal moje jméno. Byl jsem si jistý, že jsem se nepředstavil. Nebo ano? Zavrtěl jsem hlavou. Mohl jsem být rád, že se mi nezjevila třeba Lennie. I když kdo ví, jestli je vážně pod drnem. To samé si podle strýčka mysleli vlci i o Saviorovi a on pak vstal z mrtvých. Bummer.
Znovu plný energie jsem hrábl tlapkou do napadaného sněhu tak, aby trocha dopadla na Wylana Vesele jsem se zazubil. "Jasně, že jsem tě našel." Pokrčil jsem rameny, jako by to nic nebylo. A abych odvedl naši - a hlavně svoji - pozornost od přihloupých Gallirejských nadpřirozených bytostí, znovu jsem po něm hodil trochu sněhu. Ušklíbl jsem se. "Dáme koulovanou?" Provokativně jsem na něj zamrkal. To už mu mohlo být jasné, že mi nezáleží a jeho odpovědi. Otočil jsem se k němu zády a začala zadníma tlapkama hrabat do sněhu. Odlítával od nich sníh na všechny strany - i směrem k Wylanovi. A já se mezitím mohl udusit smíchy. Tohle byla jedna z dalších věcí, které jsem nikdy neměl šanci dělat a znal jsem jen teorii. Byla to větší legrace, než jsem si myslel. Navíc, vzhledem k tomu, že mi dělalo radost škodit ostatním... tohle pro mě byl úplný ráj na zemi. Jen, aby si to blázínek nevzal osobně.


Strana:  1 ... « předchozí  11 12 13 14 15 16 17 18 19   další » ... 43

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.