Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Oddechl jsem si. Nevysmál se mi, a jestli si myslel, že je to jméno stupidní, tak si to nechal pro sebe. Za což jsem byl rád. Sledoval jsem, jak mu Mýval poplácala čenich, jako by testovala, jestli to může sníst. Připravil jsem se jí nakopnout zádel, ale nakonec to nebylo potřeba. Zapískala a rychle od Wylana utekla, načež se mi začala znovu plazit na záda. Protočil jsem očima. Byla pěkně těžká. "Stydí se," vysvětlil jsem. Divil jsem se, že jsem si od Mýval nevysloužil pohlavek za to, jak jsem to na ni kecnul.
Rozesmál jsem se a drcnul ho zase zpátky, trochu víc než on mě. "Tvoje trdlo," vyplázl jsem na něj jazyk. Byl jsem rád, že se mi zase vracelo moje staré já. Nebo tedy, upravené staré já. Moje staré já smíchané s mým novým já, jednoduše já v blízkosti Wylana. Vžít se do té role bylo jednodušší, než jsem si myslel. "Nikam se nechystám. Mým novým cílem je šplhat po hierarchickém žebříčku a ovládnout les," prohodil jsem, jen tak mimochodem, ale zase jsem to dlouho nevydržel a znovu se rozesmál. "Kecám. Vlastně... to tam mám docela rád."
Fajn a srandu jsem si představoval hodně jinak. Měl jsem pocit, že bych pro Wylana udělal cokoliv. Kromě válení se v blátě. Ale abych mu udělal alespoň trochu radost, udělal jsem krok vpřed a zůstal stát po kotníky v blátě. S nakrčeným čenichem, ale stál jsem tam. Ironicky se mi vlček takhle líbil - celý flekatý od bláta, roztomilý. Ale já jsem tak rozhodně vypadat nemusel. "Nemám moc rád špínu," přiznal jsem a nervózně střihl ušima. Očividně jsem byl v koncích z toho, co můžu říct, aniž bych nějak narušil náš mír. Mohl jsem si vůbec na to bláto stěžovat? Znělo to povýšeně vzhledem k tomu všemu, co jsem Wylanovi proved. "Asi jsem srab," pousmál jsem se a pokrčil rameny. No, tak jsem to přiznal. "Hlavně, jestli mě máš pořád rád, srab nebo ne," zazubil jsem se na něj. Byl jsem ve hravé náladě a jeho další slova mi dala skvělou záminku ho popichovat ještě víc. Uculil jsem se a nevinně natočil hlavu do strany. "Do jeskyně? A co budem dělat tam?" Nevinnost sama.

Přikývl jsem. Trochu jsem se zastyděl, což bylo nezvyklé. Nestyděl jsem se za nic, co jsem dělal, ale s Wylanem to bylo jiné. Nechtěl jsem, aby mě soudil nebo se mi smál. A tak jsem se zakoukal někam do dálky a jen pokrčil rameny. "No... jmenuje se Mýval," zamumlal jsem a doufal, že si to třeba přeloží jako Mika nebo Mila nebo něco takového. Sledoval jsem vlčkův pohled a pořádně se na tu jeho slepici zamračil.
Zavrtěl jsem hlavou. "Zatím ne. Možná teprve začne," usoudil jsem a nechal dramatickou pauzu, aby si Wylan myslel, že je ještě pořád nějaká možnost, že odejdu. Ale nevydržel jsem to moc dlouho. "Ale myslím, že jsem schopnej si s tím poradit," dodal jsem a jemně mu do tváře drcnul čenichem. Jen jsem si z něho trochu utahoval. No co? Možná to byl způsob, kterým jsem dával najevo lásku. A že jsem jí v tu chvíli měl na rozdávání.
Se zatajeným dechem jsem sledoval, jak se na mě místo jednoho oka dívají obě. Nevědomky jsem na něj zíral - no a? Vždyť byl krásný. Byl jsem tak blízko, že jsem v jeho očích viděl svůj odraz, a i když jedno z nich bylo poraněné, přišlo mi to jako ta nejhezčí věc na světě. Páni. Láska je fakt slepá. A mně to bylo jedno. "Počkej," poručil jsem mu a se zavřenými očky se soustředil na magii v mých žilách. Dokázal jsem tak znovu potlačit Wylanovu bolest, a nechal jsem svou magii působit i nadále, tak, aby ho to neobtěžovalo. Vesele jsem se zazubil.
Poplašeně jsem uskočil, když se vlček svalil do bahna. To já... neměl rád. Chtěl jsem být vždycky čistý, upravený, bezchypný. A teď jsem měl na hrudi pár kapek bahna a měl jsem obavy, že Wylan mi mlčky říká, ať se k němu přidám. Nervózně jsem máchl ocasem a nejistě se uchechtl. "Co to děláš?" Natočil jsem hlavu do strany. Takovýhle styl zábavy pro mě byl velkou neznámou.

Znovu jsem na něj vyplázl jazyk a trochu se pousmál. "Poštvu proti tobě svého strážce," rozhodl jsem se. Ale byla to jen prázdná výhružka, kterou jsem nikdy nehodlal uskutečnit.
"Hm?" brouknul jsem na jeho otázku a zamyslel se. Ale hlavu jsem měl úplně, ale úplně prázdnou. No což. Jen jsem s trochu usmál a pokrčil rameny. "Proč ne? Začíná se mi tam docela líbit," ušklíbl jsem se. Vlastně se mi tam někdo začal líbit. A mít smečku nebylo tak zlé. Pořád se mi příčilo pro někoho něco dělat, ale zatím po mně nikdo nic nechtěl - a to, co jsem dělal, jsem dělal dobrovolně. Byl jsem něčeho součástí. Byl jsem důležitý a nebyl jsem sám.
Spokojeně jsem máchl ocasem a na jeho otázku jsem jen pokývl hlavou. Znovu jsem se napil, ale tentokrát jsem si trochu vody v tlamě nechal a s trochou snahy se dokázl vytáhnout dostatečně vysoko, abych mohl Wylanovi začít čistit jeho obličej. Předpokládal jsem, že ani jeden z nás neovládá magii vody, a tak tohle byl nejúčinnější způsob. Ať už mi pachuť jeho krve jakkoliv zvedala žaludek. Byl jsem rád, že mám záminku ho olizovat. S největší opatrností jsem mu jazykem přejel i zraněné oko a pak ho trochu škodolibě štípl zubama do tváře. "Všechno dobrý?" zašeptal jsem a drcnul do něj čumákem.

//Ellisino údolí přes Asgaarský hvozd

Přikývl jsem. Samozřejmě, že jsem chtěl. Stálo mě to krev, pot a slzy. No, krev to stálo spíš Wylana. Ale i tak. Chvíli jsem se bál, že o tom vlček znovu začne pochybovat, ale nestalo se tak a já se dál spokojeně culil. Choval jsem se tak trochu jako to vlče, kterým jsem nikdy nemohl doopravdy být. A jemu to nevadilo. Z legrace jsem po té jeho tlapce cvakl zuby, ale jen natolik, abych ho polechtal. A hned jsem ho pustil. "Hele, jó, nejseš nějakej drzej?" dobíral jsem si ho a drknul mu do tváře čenichem. Miloval jsem ho.
Oba jsme se zvedli a aniž bychom se od sebe odlepili jsme šli. Jenom jsem směr jezer odhadoval, ale naštěstí byl tentokrát můj odhad správný. Stačilo jen projít lesem a byli jsme jim na dohled. Pousmál jsem se a přitiskl se k němu ještě blíž. Byl jsem rád, že je Wylan o tolik vyšší a moje tisknutí nás nemohlo vyvést z rovnováhy. Bylo to jako mít svůj vlastní strom na opření. "Vždyť já tebe taky ne." Alespoň jsem byl ochotný dát všechno do toho, aby se to nestalo.
Předběhla nás Mýval a spokojeně si začala máčet tlapky v jezírku. Voda ještě musela být moc studená na koupání, ale taky jsem měl chuť si smočit alespoň ty tlapky. Nebyl lepší způsob, jak se vrátit zpět do reality. Přistoupil jsem k vodě blíž a trochu se z ní napil, načež jsem se otočil zpátky k Wylanovi. "Pojď sem," pokynul jsem mu, i když jsem se od něj vlastně nikdy nevzdálil.

Srdce mi zběsile tlouklo. Nechápal jsem, jak jsem si mohl být tak jistý, že tohle je navždy a zároveň být přesvědčený, že si to Wylan každou vteřinou rozmyslí. Ale on si to nerozmyslel, řekl mi ano a já se zazubil tak moc, že mě z toho bolely tváře. Rychle jsem přikývl a zavrtěl ocasem. Choval jsem se jako úplný protiklad toho, jak jsem vypadal - tváře ulepené od slz, klepající se končetiny. "Chci," vydechl jsem. Dal jsem do toho slova víc citu než do čehokoliv jiného. To koukáš, co, Lennie? Saviore? To jste nečekali. Hrdě jsem se napřímil a chystal se zapadnout zpátky do své klasiky - odměřený, ničím nerozhozený vlk - ale Wylan měl jiné plány. Nejdřív jsem zrudnul a pak vyjekl, a pak se postupně začal smát. Tentokrát mi srdíčko tlouklo z radosti. "Wylaneeee!" protáhl jsem a tiše se uchechtl. "Jseš clingy," vyplázl jsem na něj jazyk a trochu nejistě mu olízl tvář. Začínal jsem mít pocit, že jestli to takhle půjde dál, asi mě švihne.
Uši se mi svěsily zpátky k hlavě. Úplně jsem mezi tím vším zapoměl na to, co jsem provedl. Zhluboka jsem se nadechl a donutil se nad tím nepřemýšlet, jen se soustředit na odpověď. "Není. Tak pojď," zavelel jsem, což mě vrátilo do časů našeho cestování napříč celou Gallireou a znovu jsem se musel usmát. Postavil jsem se, ale než jsem se rozešel tak jsem čekal, až se zvedne i on, protože jsem odmítal se od něj odlepit. Kdo že tu byl clingy?

//Medvědí jezírka přes Asgaarský hvozd

Frustrovaně jsem si povzdechl. Copak jsem já nechtěl to samé? Mít někoho, kdo by mě měl rád? Byl jsem přesvědčený, že moji rodiče o mě nestojí - pokud byli vůbec ještě naživu. A taky jsem byl přesvědčený, že mě nenávidí Alastor i Rowena. Že jsem ten navíc, to prostřední vlče, na které se zapomělo. Ale Wylan mě viděl, čekal, co ze mě vypadne. Byl smířený s tím, že mu nic nemůžu slíbit.
"Já..." Bál jsem se, že mě to vážně přinutí říct nahlas, ale nakonec se usmál a začal vrtět ocasem a já věděl, že se k němu moje myšlenka dostala. Taky jsem se trochu pousmál, i když jsem měl oči opuchlé pláčem. Cítil jsem... úlevu. Najednou jsem v sobě neměl nic, co by Wylan nevěděl. Na světě teď existoval vlk, který o mně věděl úplně všechno.
A i když to byl skvělý pocit, pořád jsem v sobě nesl vinu za, no, úplně celý svět. Nepřišlo mi, že jsem hodný se k němu takhle tisknout, poslouchat tlukot jeho srdce. On mi ale odpustil i za to. Tentokrát už jsem to nevydržel a rozesmál se. Všechno bylo v pořádku. Věděl jsem, že se vlci nemění ze dne na den. Že nejspíš budu ještě dlouho hodně věcí kazit. Ale ne s Wylanem. "Taky tě mám rád," vydechl jsem. Tentokrát jsem mu to nepotřeboval sdělit skrz myšlenku. Ne když už jsem si byl jistý, že mě neodstrčí. Stejně jsem k němu pro jistotu zůstal přitisknutý, když jsem se znovu začal vyptávat. "Takže... jsme, no, uh... partneři?" To poslední slovo jsem tak zamumlal, že jsem si nebyl jistý, jestli tomu vlček rozuměl. Stydlivě jsem mu zabořil do srsti celou hlavu a vyčkával.

Bylo to tak... jednoduché. Tak nějak jsem čekal, že se svět kolem mě zpomalí. Nebo že u toho bude pršet, sněžit, že to všechno bude něčím zvláštní. Ale všechno zůstávalo tak ironicky normální, že jsem se málem vážně začal smát. Ale jen málem, protože jsem si na poslední chvíli připoměl, že tohle přesně Wylan nechtěl. A já? Co jsem chtěl já? Wylana. Někoho, kdo by mě měl rád tak, jako mě měl rád on. Tak proč jsem se pořád tak zdráhal? Měl pravdu. Namluvil jsem si, že si v životě nikdy nikoho nemůžu pustit k tělu, jinak bych jim ublížil. Byla to lež, protože jediné, co po mně Wylan chtěl, bylo se nesmát. A já se smát chtěl, ale neudělal jsem to. Bylo to stejně přirozené jako dýchání, neudělat to.
Sklopil jsem uši k hlavě a zadíval se na zem pod svými tlapkami, která se najednou zdála vážně zajímavá. Popotáhl jsem. "Co když to neslíbím?" špitl jsem a donutil se se na něj znovu podívat. "Prostě nemůžu. Ale... ale můžu ti říct, že to nechci udělat. Nechci." Nechtěl jsem nic jiného než se mu zahrabat do srsti a už se nikdy nezvednout. "Ale chci se snažit protože... no, protože..." Do tváří se mi nahrnulo horko a já nájednou vážně žárlil na Wylana a jeho magii myšlenek. Měl jsem pocit, že s nimi by to bylo vážně jednoduší, prostě bych mu mohl poslat to, co si myslím, a... No tak počkat. Protože tě miluju.
Chtěl jsem se bránit - ale proti čemu? Hypotetické bolesti, která nikdy nemusí přijít? A proč můj styl obrany znamenal ublížit Wylanovi? Srdce mi poskočilo. Přinutil jsem svou energii dát místo do dalších slov a hádek do pohybu, udělal jsem dva kroky v před a najednou jsem měl čenich zabořený ve Wylanově srsti a brečel jsem tak moc, že mě z toho bolelo snad úplně všechno. "Promiň!" škytl jsem. "Promiň. Prosím, odpusť mi to," vyhrkl jsem, ať už to bylo cokoliv. Možná to nebylo jen to, co jsem provedl právě jemu. Možná jsem potřeboval jeho odpuštění i za všechno ostatní. Za to, jak jsem se choval. Že jsem se choval jako blbec ke všemu a všem. Že jsem obětoval svého bratra. Že jsem se přidal do Asgaaru jen proto, abych se mohl přiživovat. Že jsem nakecal Jaimie bůh ví co. Za svůj prokletý život.

Pro jednou jsem se rozhodl ignorovat to, co řekl, ačkoliv jsem měl nutkání něco štěknout jen, abych měl poslední slovo. Abych nad tím měl kontrolu. V tu chvíli mi ale víc šlo o to, co řekne dál, než o to dokázat si, že jsem... lepší? To jsem si nemyslel. Vlastně jsem si byl docela jistý, že nikdo nemůže být lepší, než Wylan. Ta myšlenka mě donutila se trochu uvolnit a mezi všemi těmi pomotanými pocity jsem dokázal alespoň trochu logicky uvažovat. Víc než kamarádi. Srdce mi poplašeně tlouklo. Chtěl jsem říct ne a utéct a otočit se ke všem problémům zády, ale zároveň jsem měl chuť začít běhat dokola kolem a radovat se. Neudělal jsem ani jedno. Místo toho jsem zůstal přimrazený, s očima lehce vykulenýma. Nikdy jsem si nemyslel - nedoufal - že by mi tohle někdo někdy řekl. Byl jsem zvyklý jen na nenávist. "Já..." začal jsem, ale nevěděl jsem, jak pokračovat. Nevěděl jsem, jestli bych to všechno, co vyjmenoval, neudělal. Nevěděl jsem, co bych udělal... v žádné situaci. Vždyť jsem sotva věděl, co to znamenalo. Ale v jednom jsem si byl jistý. "Nevysměju se! A... a neodejdu," slíbil jsem a nervózně přešlápl. "Takže? Co to znamená?" Nevědomky jsem si těmahle řečma naháněl čas, kdy jsem mohl přemýšlet, co mám k sakru dělat. Vždyť mi bylo úplně jasné, co mi chce říct. Co jsem mu chtěl říct já.
Zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem to poslouchat, což v podstatě jen dokazovalo Wylanovu pointu - dělal jsem si to všechno sám. Všechno to bylo jen v mé hlavě. Choval jsem se jako blbec protože jsem si myslel, že se tak vyhnu zoufalství a utrpení. Ale necítil jsem zrovna to všechno, čemu jsem se tak pečlivě snažil vyhnout? Znovu jsem vzlykl, až mě samotného překvapilo, kolik bolesti se mohlo skrývat v tom jednom zvuku. "Já... já nevím, co mám dělat," přiznal jsem. "Nechci ti ublížit," zopakoval jsem to jako nějakou svou mantru.
Polekaně jsem udělal krok vzad, ale narazil jsem do stromu. Všiml jsem si Mýval, která mě zpoza keře sledovala zmateným pohledem. Jo, s tím zmatkem jsme na tom byli stejně. "Prosím, Wylane, já ti nechci ublížit. Nic jinýho neumím."

Byl jsem zmatený. A chtělo se mi znovu brečet, takže jsem byl naštvaný - tentokrát na sebe. Pro změnu jsem chtěl odejít, utéct daleko odsud, abych už mu nemohl ubližovat. Protože jsem si to uvědomoval, že mu ubližuju, ale nedokázal jsem přestat. Bylo to to jediné, co jsem v životě uměl. Ubližovat ostatním. Přitiskl jsem uši k hlavě a zavrtěl hlavou. "Já nejsem uražený!" vyjekl jsem. Nechtěl jsem být zlý, chtěl jsem se bránit, ale všechno, co jsem řekl, najednou znělo jedovatě. Jak to myslí, vyznat? Srst na zádech se mi naježila. Nechtěl jsem si to přebrat tak, jak jsem si myslel, že to Wylan myslel. Co na tom, že jsem se mu chystal vyznat než nás vyrušila Katastrofa? Ten moment byl už dávno přerušen, a já to znovu nedokázal začít. "Řekni to. Musíš to říct, jinak ti nebudu věřit," vyhrkl jsem. Co jsem si to nalhával? Pochyboval jsem o tom, že mu uvěřím, i kdyby to řekl. Dost jsem pochyboval, že mu vůbec někdy uvěřím. Ale chtěl jsem to slyšet, cítit se líp, mít nad něčím kontrolu. Bál jsem se, že se rozpadnu, pokud to neřekne.
Zavrtěl jsem hlavou. Copak jsem to nevěděl? Proč mi to musel připomínat? "Já vím," odsekl jsem. Proč jsem pořád musel mít poslední slovo? A proč jsem měl tolik otázek? Povzdechl jsem si a znovu předvedl trik se svou magií, ztlumil jsem Wylanovu bolest. Ale jen tu fyzickou. V životě jsem tolik nechtěl mít magii jinou, nějakou, která by dokázala potlačit všechnu tu bolest.
Už jsem to nevydržel. Zhluboka jsem se nadechl, jak jsem se snažil uklidnit, ale i ten nádech se mi třásl a oči se mi zaplnily slzami. Nenáviděl jsem to. Byl jsem slabý, byl jsem přesně to, co si o mě ostatní mysleli. "Protože musím! Musím tě mít co nejdál od těla!" zaječel jsem a netrpělivě máchl ocasem. Nevědomky jsem se postavil do obranné pozice, jako by na mě měl zrovna Wylan zaútočit. "Protože to je to jediné co umím, do háje! Nechápeš to? Jsem... špatný, ublížil jsem ti a... a bojím se že ti ublížím, protože takový prostě jsem! Já nevím, jak to mám zastavit, nevím proč takový jsem a nevím co mám dělat a," pár vzlyků přerušilo můj monolog, "a neznám nic jiného než jenom ničit a škodit, Wylane! A ty jsi... přesný opak, a já to nechci zničit. Nechci to zničit." Svěsil jsem hlavu. Točila se mi, protože mi úzkost svírala hrdlo a já se nedokázal pořádně nadechnout. Prosím, prosím odejdi první. Já to nedokážu. Prosím, popotáhnul jsem.

Přitiskl jsem nespokojeně uši k hlavě. Nezáleželo na tom, že Wylan vypadá jako hromádka neštěstí a rozhodně pro mě nepředstavoval hrozbu. "Nekřič na mě!" Nekřičel - ale mně to tak přišlo. Bylo to lepší než si přiznat, že je z toho taky zoufalý. Nechtěl jsem si připadat jako blbec, který nic nechápe, i když to nejspíš byl fakt. A vlastně jsem ani nechtěl, aby ze mě byl zoufalý. Což byla překvapivá myšlenka, vzhledem k tomu, že jsem u většiny vlků chtěl, aby ze mě byli zoufalí. Zamračil jsem se, když začal na každé slovo klást důraz, jako bych byl jen malé vlče, které ještě nerozumí mluvenému slovu. "Super," zamumlal jsem a uraženě si sedl na zadek. "Rád se má kdekdo." Pokrčil jsem rameny. Chtěl jsem si to jen zašeptat pod vousy, ale omylem jsem to řek mnohem hlasitěji.
Znovu jsem se na něj při těch slovech otočil. Nechtěl jsem mu přiznat chybu, nechtěl jsem se omlouvat. Pak bych nás oba přesvědčil o tom, že to, co jsem udělal, bylo špatné. Wylan by mě nenáviděl, stejně jako všichni ostatní v mém životě u kterých jsem udělal chybu, a pak by odešel. Slib neslib. "Mohlo by," prohodil jsem. Kdyby jen byl vlk ochotný nad tím zavřít oči a ignorovat to. Znovu jsem se zvedl a začal chodit sem a tam. Potřeboval jsem někam vložit energii i emoce, o které jsem nestál.
Bylo se mnou něco špatně. Chápal jsem to. Cítil jsem to. Ale nedokázal jsem to vyslovit, nedokázal jsem si říct o pomoc. Jen jsem se zastavil a prosebně na Wylana koukal, snažil jsem se ho telepaticky přinutit, aby všemu rozuměl jen díky jednomu pohledu do mých očí. "Ale já..." vyhrkl jsem a začal se nenávidět o něco víc. "Já teď nechci odejít," namítl jsem. Teď, protože jsem nemohl vědět, co se stane, kdybychom potkali někoho dalšího. Nevěděl jsem, jak se mám ve světě pohybovat s někým dalším. Vždycky to byl Sirius proti světu, nedokázal jsem z toho lusknutím prstu udělat Sirius a Wylan proti všem. I když jsem chtěl. Vlastně bych dal cokoliv za to, abych se znovu mohl přitulit, vzít si trochu z jeho tepla, rozdělit tím dotekem naši bolest na dvě půlky. Ale neudělal jsem to. Bál jsem se, že mě odstrčí.

Ofrknul jsem si a zakroutil očima. I když jsem měl Mýval jen chvíli, pevně jsem věřil, že by mi nikdy nic neprovedla. Bylo to taky takové kouzlo. Byla mým strážcem, což byl vlastně přesný opak vizí, které o ní měla ta volbuda. Už jsem ale nic neříkal, protože Wylan zavrčel a já - navzdory přesvědčením - neměl rád spory. Ne fyzické, ačkoliv tu čáru už jsem nejspíš překročil tou svou epizodou, či co to vlastně bylo. "Pakuj se a vem s sebou i slípku," žďuchl jsem do Mýval a ona poslušně odběhla někam mezi stromy. Nepochyboval jsem ale, že nás odněkud pozoruje. Částečně mě její přítomnost uklidňovala.
Zahleděl jsem se mezi stromy, tam, kam zmizela, protože to bylo jednodušší než koukat na vlka přede mnou. "Samozřejmě," odtušil jsem a naoko lhostejně pokrčil rameny. Když už mě neovládalo kouzlo Amorkova šípu, znovu jsem se dokázal kontrolovat. A rozhodně jsem nehodlal Wylanovi ukázat, že mi jeho slova něco provedla. I když už asi bylo pozdě. "Ne kamarádsky? A tak jak?" doprošoval jsem se odpovědí. Nehodlal jsem být něčí poskok.
Ta stiuace vůbec nebyla příjemná, samozřejmě, ale alespoň Wylanova sova konečně vzala roha. To byla tak jediná úleva, kterou jsem od svého strachu cítil. "Ale nevím proč," vyhrkl jsem, hlas naplněný zoufalstvím. Do háje, Siriusi. Nechtěl jsem být takový. Emocionální a... a to všechno. Následoval jsem Wylanův příklad a taky pokrčil rameny. "Třeba jsem byl," poznamenal jsem. Na Galliree by to určitě nebylo poprvé ani naposledy. A bylo to něco opravdového, za co jsem mohl své činy schovat a ignorovat jejich následky.
Jenže Wylan pak začal natahovat. Překvapeně jsem na něj zíral a nervózně máchal ocasem. "Wylane..." začal jsem, jen jsem nevěděl, co mu mám říct. Ať už jsem byl posedlý nebo ne, to, co jsem mu řekl - to hezké - to byla pravda. Ale všechno to bylo mnohem komplikovanější. Nedokázal jsem mu odpovědět, protože jsem sám nevěděl, co chci. Já nevím. Nevím nic. Strach, který jsem předtím cítil, postupně slábl, ale nahrazovalo ho čiré zoufalství. A já zůstal mlčet.

Nechápal jsem, co na té vypelichané sově Wylan vidí. Ale taky byl fakt, že jsem nechápal, co Wylan vidí na mně. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a rozhodl se zabírat něčím jiným, něčím zbytečným. "Vždyť je úplně mimo!" namítl jsem a nakrknutě se na sovu podíval. Já že mám blechy? To spíš Wylan, s tím jeho vypelichaným kožichem. A co, že se mi tak vlastně docela líbil? Blechy měl on, ne já. Ještě bych si k tomu dupnul, kdybych to říkal nahlas, ale to jsem si naštěstí rozmyslel. "Beztak tě něco brzo sežere," vyprskl jsem. Doufám, že to budu já. Odfrkl jsem si. Ačkoliv jsem očividně byl jako damsel in distress, vlček si toho nevšímal a rozhodl se si slepici nechat. Zděšeně jsem hodil pohledem po Mýval, a ona se stejně zděšeným pohledem dívala zpátky na mě. V tom ale Wylan zavrčel - To umí? - a já sebou poplašeně škubl. Co je? Co? Nedocvaklo mi, že chtěl jenom nastolit mír, ale očividně mu to prošlo. Už jsme všichni drželi hubu a krok.
Moje zmatenost pokračovala. Zamračil jsem se na něj, tentokrát naštvaný na to, že nic nechápu. "Jak to myslíš, že nejsem? Tak co jsem?" Nechtěl jsem přiznat, že mi to docela ublížilo. Fajn, dobře, řekl jsem Arcanusovi, že Wylan můj kamarád není. Ale myslel jsem si, že už jsme si to vyříkali. Vzhledem k tomu, že mi do proslovu skočila Katastrofa, jsem usoudil, že jsme alespoň ti přátelé. Chyba. Zakroutil jsem nad sebou očima a zahleděl se mezi stromy. Tohle jsem mohl čekat, když jsem se do něčeho takového pouštěl. Zklamání. "Tak jsem kamarád nebo ne? Co tím chceš říct, že si mě necháváš? Já nikomu jen tak pro nic za nic nebudu patřit." Zavrtěl jsem hlavou.
Najednou jsem ale musel všechny své vlastní rány odložit stranou. Hrdlo se mi stáhlo úzkostí a strachem, což byla emoce, kterou jsem moc dobře neznal. Nedobrovolně jsem se rozklepal a nechápal to - odkud ten strach přichází? Vždyť já se neměl čeho bát. Až na to, že jsem se začínal bát sám sebe. Co všechno jsem mu mohl udělat? Probliklo mi hlavou. Aha. Bál jsem se o Wylana. "Wylane," vydechl jsem. "Já vážně nechtěl. Já nevím, co se stalo," zakňučel jsem a přitiskl uši k hlavě. Moje magie uměla více méně jen ničit, ale... S kapkou soustředění jsem vlkovi ulevil od bolesti, kterou mu rána musela způsobovat. Pěkně se mi z toho zamotala hlava. Nevěděl jsem, že něco takového dokážu. Jindy bych se i radoval, ale pořád jsem měl ten strach. "Nechápu to. Nikdy bych to neudělal."

Zamračil jsem se. "Já k tomu rafání mám aspoň dobrý důvod!" Nafoukly se mi tváře jako uraženému vlčeti, a Katastrofa té situaci rozhodně nepomáhala. Zavrčel jsem na ni a chvíli si přál, aby mi v srsti probleskávaly jiskry, jako to uměla Lennie. Rozhodně bych tak vypadal děsivěji - takhle jsem byl jen o skoro dvě hlavy menší než Wylan, s nevymáchanou pusou. "Odtrhnu ti křídla a sežeru je, slepice!" Překvapeně jsem hodil po Mýval očkem. Ta slepice, tu nejspíš měla ode mě - ale ta výhružka byla dost dobrá. Spokojeně jsem na ni přikývl a sledoval, jak se jí zatřpytilo v očích.
Zakroutil jsem otráveně očima. "Budeš mi říkat, co mám dělat?" Byl jsem znovu celý nabručený. A rozhodně nebyl v mé hlavě žádný prostor pro sebereflexi. A měl jsem důvody! Stejně jako Mýval nenapomáhala situaci s Katastrofou, začal do toho šťourat i Wylan. Ten to však vzal z opačného konce, a mně málem vypadly oči z důlků. "Necháš?" zopakoval jsem a už už jsem měl na jazyku nějakou jedovatou poznámku, ale nestihl jsem to. "Jo! Jdeme, slípko, vyřídíme si to jako strážce se strážcem." Zamračil jsem se ještě víc, i když to už snad nebylo možné. Nelíbila se mi představa, že Mýval někde nechávám jen tak. Ještě se s tou sovou fakt popere. "A já snad ne?" odfrkl jsem si. Mě nikdo nenutil, abych se s někým kamarádil!
S příchodem nového měsíce ale přestala veškerá Amorkova legrace - i když jsem samozřejmě netušil, že jsem pod vlivem nějakého kouzla. V jednu chvíli jako by někdo blikl vypínačem. Přestal jsem cítit vztek, uvolnil jsem se a... většina věcí mi zase byla šuma fuk. Natočil jsem hlavu do strany a sledoval Wylana, trochu zmatený. "Nechápu, co to do mě vjelo," poznamenal jsem a pokývl k jeho ranám. Jedna věc se nezměnila - pořád mě bolelo se na to dívat. "Vlastně ani nevím, proč jsem byl tak naštvaný. Vždyť je všechno fajn." Pokrčil jsem rameny a sladce se usmál.

Tohle setkání byla jedna katastrofa za druhou. Musel jsem Mývalovi šlápnout na ocas, aby se po té sově nevrhnul, ačkoliv jsem měl sto chutí ji pustit. Ale neudělal jsem to, pro Wylanovo dobro. To však nic nezměnilo na faktu, že jsem teď byl znovu pěkně naštvaný. "Přestaň tady pořvávat po mém strážci, ty vypelichaná slepice," zavrčel jsem a cvakl po ní zuby, když se pokusila zaútočit. Naštěstí pro ni ji Wylan včas odvolal, a tak mi zuby sklaply naprázdno. Nespokojeně jsem si odfrkl."Slepice!" zopakovala po mě i Mýval a vyšplhala mi po tlapce zpátky za krk. Už jsem si na její tíhu na svých zádech zvykal. Vlastně jsem už ani neměl chuť ji ze sebe schazovat.
Zavrtěl jsem hlavou a otočil oči vsloup. "To teda můžeš, když bude šikanovat ostatní. Pak už tě stopro nebude nikdo chtít," vyprskl jsem a ihned toho zalitoval. Poplašeně jsem přitiskl uši k hlavě a přisunul se k Wylanovi blíž, s omluvným výrazem na tváři. "P-promiň. Síla zvyku. Nemyslel jsem to tak," povzdechl jsem si. Možná jsem si ten soví nálet zasloužil. Navíc se ta Katastrofa už uklidnila, takže jsem neměl důvod takhle vyjíždět. Byl jsem rád, že Wylan změnil téma. "Ve smečkovém lese. Prostě mi vyšplhala po tlapce a byla moje," vysvětlil jsem. Strážce se očividně nehledal - prostě si vás našel.
Horlivě jsem na jeho slova přikyvoval. "Jo! Měli jsme důležitou konverzaci, tak si leť někam jinam," zamručel jsem a nespokojeně si hrcnul na zadek.

Moc jsem nesouhlasil s tím, že by se měl snižovat k tomu, aby se spokojil s minimem. Ale taky jsem toho moc nevěděl o vztazích, crushích nebo snad zamilovanosti, takže jsem to přijal s pokývnutím hlavy. Nijak už jsem se teď do mluvení nehnal, protože pořád každou chvíli hrozilo, že ve mně něco cvakne a zase na něj začnu vrčet. Rozhodně jsem se pořád cítil naštvaný, ale ten pocit byl zastíněn dalším hřejivým pocitem, který se šířil od mého srdce dál.
Nespokojeně jsem přitiskl uši k hlavě. "Zahojí," trval jsem si rázně na svém. Nebyl jsem ten typ vlka, který by se zrhoutil, kdyby ode mně někdo měl jizvu. Ale vize toho, že se každý den koukám na obličej, který nese stopy mé chyby nebyla úplně vítaná. No, alespoň bych se koukal na Wylanův obličej. To mě zase trochu uklidnilo. Jeho odpuštění jsem nepotřeboval... dokud mi byl nablízku. Začínal jsem si uvědomovat, jak mi pocuchal priority.
Ječel jsem jako malá holka a doufal, že se ta sova hodí do klidu, nebo že ji Wylan sežere. Mluvila stejně, jako se mnou dokázala mluvit Mýval, a jeden nemusel být génius, aby si domyslel, že je nejspíš také lesním strážcem. "To je srabství! Útok ze zálohy!" řvala pro změnu Mýval. Seskočila mi ze zad a postavila se do bojové pozice na zem, naježená jak kdyby ji někdo vraždil. "Pojď, já ti ukážu, jak se pere profík!" Zakroutil jsem očima a rychle před ní položil tlapu. Na tu Wylanovu slepici jsem se zamračil. "A já zase viděl, jak si někdo dal zrovna takovou sovu jako seš ty k večeři. Možná bych to měl taky zkusit?" zavrčel jsem. Vadilo mi, že mi narušila tu důležitou chvilku a udělala mi z mývala vraždící krysu. A z části jsem možná žárlil.
Věnoval jsem Wylanovi pohled a trhnul hlavou do strany. "Nemůžeš se jí zbavit? Probírali jsme něco důležitého," mluvil jsem jako by tu sova ani Mýval nebyli. A zase jsem byl nakrknutej.