Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sirius & Wylan

461

Naposledy jsem nespokojeně mávnul ocasem a přikývl. Nelíbila se mi představa, že kvůli Roweně bychom museli někam odejít. Vždyť to byla jen moje tupá sestra. Jenže moje tupá sestra nejspíš byla silnější než mi dva dohromady, a tak jsem s Wylanovými slovy moc nebojoval. Vlastně na tom ani nezáleželo, kam jsme kvůli Roweně museli jít. Hlavně, dokud tam se mnou byli Wylan. Nad tou myšlenkou se mi rozbušilo srdce a musel jsem se uculit. Rychle jsem si schoval obličej ve vlčkově srsti a spokojeně ho olízl.
Podařilo se mi ho přesvědčit, že mi ublížil, což mi dělalo radost. Vlk na mě měl všelijaký vliv, tak jsem se trochu obával, že ztratím všechny své schopnosti. Byl jsem rád, že to nebyla pravda, ale zase jsem se se cítil provinile za to, že jsem ke svému experimentu využil toho, kdo by mi měl vždycky věřit. Opatrně jsem se k němu přitulil a tiše se uchechtnul. “Dělal jsem si srandu,” přiznal jsem se a pokrčil rameny. “Promiň?” zkusil jsem to.
Nevadilo mi se takhle tulit, ale cítil jsem z venku blížící se jaro a po tak dlouhé příšerné zimě… jsem měl chuť to jít prozkoumat. Drcnul jsem Wylanovi čenichem do tváře a natočil hlavu do strany. “Za chvíli bude ráno. Nepůjdeme se projít?” navrhl jsem. Měl jsem pocit, že Wylan byl celý svůj pobyt v Galliree jenom se mnou, a rozhodně ji neviděl celou. To byla škoda. Teda, ne, že bych to tu měl rád. To vůbec.

460

Povzdechl jsem si. Začínal jsem si všímat, že kvůli Wylanovi vzdychám nějak často. Ale nevadilo mi to - dokud to bylo z dobrého důvodu. A tohle byl sakra dobrý důvod. Bál jsem se o něj a z nějakého důvodu jsem měl nutkání ho přesvědčit o tom, že Rowena je zlo a že se s ní nikdy nemá dávat do řeči. Ale copak jsem mu to mohl takhle říct? Byla to moje sestra a já ji měl docela rád, takže jsem jí takhle vrážet kudlu do zad nechtěl. Musel jsem prostě doufat, že Wylan má pravdu a že se o sebe dokáže postarat. "Dobře," zamumlal jsem, ale stejnak jsem dal najevo svoji nespokojenost tím, že jsem se tvářil jako kakabus.
Stejně tak se mi nelíbilo, že mi Wylan nechtěl slíbit jeho mlčenlivost. Z toho už mi zacukalo v oku. Byl jsem zvyklý mít všechny situace pod kontrolou a najednou jsem měl někoho, na koho jsem nemohl použít svoje obvyklé praktiky a už rozhodně jsem ho nemohl jen tak rafnout. Takže mi nezbývalo než tam ležet a usmívat se a dělat, že mi v hlavě nezvoní výstražný poplach a svět kolem nebliká červenými světly. "Když myslíš... tak jo," vysoukal jsem ze sebe nakonec a pořádně se o něj opřel, abych na sobě cítil každý jeho milimetr.
Slyšet jeho hlas v mé hlavě byl příšerný nezvyk, a chvíli jsem jenom šokovaně mrkal. Fajn. Jo. Na to se dalo si zvyknout. Nebylo to nepříjemné, to vůbec, jen... jsem si najednou připadal úplně nahý. Být to kdokoliv jiný než Wylan, dostal by pěkně po čuni.
Až na to, že po té čuni jsem dostal já. Překvapeně jsem vyjekl, a ačkoliv jsem se chtěl smát, místo toho jsem zakňučel a tlapkami se držel za čenich. "To mě bolelo," postěžoval jsem si slabým hláskem a pobaveně pozoroval, co to s Wylanem udělá.

459

Chtěl jsem mu věřit, ale... ne. Znovu jsem zavrtěl hlavou. "Se vší úctou Wylane... nemyslím si, že bys dokázal odolat Rowenině manipulaci," přiznal jsem a povzdechl si. Přitiskl jsem mu obličej ke krku, abych se na to už nemusel dívat. Nikdy jsem se o nikoho - kromě o sebe - nebál, a tak jsem si s tím pocitem nevěděl rady. Nespokojeně jsem zakňučel a pokrčil rameny. "Protože tě mám rád, ťuňto." Vyplázl jsem na něj jazyk za to, že mě to nutil tolikrát opakovat. Já a mluvení o pocitech? To nešlo dohromady. Dával jsem je najevo jinak, a vzhledem k tomu, jak moc jsem byl na Wylanovi natisknutý... no, muselo mu být jasné, co cítím.
To byla další neznámá. Zamyslel jsem se, ale v hlavě jsem neměl nic. Mohl to být znovu někdo z rodiny - koneckonců jsem si nepamatoval ani setkání se Sionnem, tak proč bych si měl pamatovat tohohle? Nebo to taky mohl být někdo úplně neznámý, a pokud se přátelíčkoval s Rowenou... mhm. Achjo. Možná jsem na všechno koukal až moc černě a jednoduše měla Rowena v srdci pro někoho slabé místo stejně, jako já. "Nevím. Ale řeknu ti tohle - pokud... až se s nima budem poprvý bavit, možná radši nech mluvení na mně," navrhnul jsem a povzbudivě ho drknul čenichem do tváře. "Nechci, aby ti ublížila."
Hekl jsem jak stará koza a pořádně na něj nafouknul tváře. "Přestaň mě mlátit, to je domácí násilí!" postěžoval jsem si, ale pěkně jsem se u toho chechtal. Jenže Wylan mi pusu pěkně zavřel a já se mu s vykulenýma očima snažil vytrhnout. Hej! "Jhemmylelayaleni!" zamručel jsem. No, tak takhle to asi nešlo. Já jsem myslel taky mazlení! To tebe napadlo něco jiného! Zkusil jsem ještě druhý způsob komunikace - no a na potřetí, nebo proto že jsem mu to chtěl vrátit, jsem mezi zuby vystrčil jazyk a polechtal ho na patře. Mohl být rád, že jsem mu ho nestrčil rovnou do krku, pff.

458

Jeho poznámku o mé maličkosti jsem přešel s hravým protočením očí. Nebral jsem to jako urážku - byl to prostý fakt, který jsme oba věděli.
Povzdechl jsem si a přikývl. "Bohužel," zamumlal jsem a s pokrčením ramen přešel až k němu, abych mu mohl zavrtat čenich do srsti. Vdechl jsem jeho vůni a snažil se na celou tu situaci zapomenout, ale Wylan měl jiné plány. Nespokojeně jsem se na něj zamračil. "No, to jo, ale ona není já," upozornil jsem ho a nervózně máchl ocasem. Copak to bylo tak těžké na pochopení?
Nechal jsem své přední tlapky sjet k zemi, dokud jsem úplně neležel. S Wylanem obtočeným kolem mně a s kožešinami pod námi mi bylo teploučko i přes mokrou srst. "Chci tím říct, že já tě mám rád. Ona ne. A jak jsem se choval, když jsme se poprvé potkali?" připomněl jsem mu a vědoucně povytáhl obočí. Jo, choval jsem se jako blbeček. "Je slizká jako had a nemůžeš jí věřit, chápeš? Slíbíš mi to?" prosil jsem ho a olízl mu tvář, za odměnu.
Zavrtěl jsem nad jeho otázku hlavou. To nebylo ono. "Nic jsme si neudělali. Je to pořád moje sestra. Ale to je právě to. Chápu její chování víc než bych chtěl," odpověděl jsem a nakrčil znepokojeně čenich. Alespoň, že mi to vlček vynahrazoval vším tím dotýkáním. Spokojeně jsem se o něj opřel a vlepil mu hudlana na čenich. "Můžeme mluvit o něčem jiném? Vzhledem k situaci," ušklíbl jsem se a šibalsky ho zatahal za ucho.

457

//Asgaarský hvozd

Zaúpěl jsem. Kdybych věděl, že mě Wylan bude nutit lovit, tak jsem se mu tak nedoprošoval. I když... to jsem možná jen lhal sám sobě. Jasně, že bych se doprošoval. Vždyť byl jenom můj.
Poplašeně se mi rozbušilo srdce, když vlček otevřel pusu. Málem mě kleplo. "Hej, nemůžu za to, že jsem nevyrost!" houknul jsem za ním a trochu se uchechtl. Udýchaně jsem vběhl do úkrytu za ním. Byl jsem rád, že se ani jeden z nás u té dvojice moc dlouho nezastavil. Vůbec jsem neměl na sestru náladu a taky jsem nevěřil sám sobě, že bych něco s Wylanem nepokazil. Všechno to ještě bylo moc čerstvé.
Znepokojeně jsem máchl ocasem a začal chodit sem a tam. "Hele, možná bys tu vlčici zdravit neměl," prohodil jsem a zavrtěl hlavou. Vůbec jsem nevěděl, kdo byl ten vlk vedle Roweny - ale věděl jsem, že už Rowena samotná nevěstí nic dobrého. Ani jsem nevěřil, že by se dokázala pro někoho změnit. Zastavil jsem se a zhluboka se nadechl, abych se uklidnil. "To byla moje sestra. Rowena," vysvětlil jsem mu. "Jsme si podobní, povahově takže... bych zkrotil tu vlídnost a přidal trochu... opatrnosti," navrhl jsem a hrcnul mezi kožešiny.

//Medvědí jezírka

Zděšeně jsem vykulil oči. Já a lovit? Vždyť to bylo jen pro podřadné! Ale to jsem Wylanovi samozřejmě vyprávět nemoh, a tak jsem jenom zakňučel. "To né, to já nechci!" Div jsem se mu u toho nevěšel na tlapky, jak jsem na něj dělal psí očka.
"A právě proto jsem kouzelnej," odtušil jsem a sladce se usmál. Byl jsem rád, že i když jsem vlčka nechal, aby vstoupil do mé komfortní zóny, pořád jsem měl čím ho překvapovat. Hekl jsem pod tíhou jeho tlapy a podrážděně ho švihl ocasem do nosu. Ha! Já mu dám fešáka.
Oba jsme se umyli - někteří lépe než druzí, že ano - a pospíchali do úkrytu. Na moje poměry jsme pospíchali až moc, ale byl to Wylan, tak proč si stěžovat? Jenom jsem zavrtěl hlavou a rozběhl se za ním. "Jen počkej!" zasmál jsem se. Věděl jsem, že to byl předem prohraný boj, takže mi ani nevadilo, že jsem mu nestačilo.
Tímhle tempem jsme doběhli až domů. Domů. To slovo znělo podivně, ale chutnalo sladce.

(//pro Rowenu a Beliala)

Trochu jsem zpomalil, když jsem si všiml, že se blížíme ke známé tváři. Mým instinktem bylo dělat, jako že nic, ale bylo to fér? Přesně kvůli tomuhle jsme se s Wylanem pohádali. Zavrtěl jsem hlavou a přinutil se nad tím nepřemýšlet. Věnoval jsem své sestře pokývnutí hlavy a na toho divného, zeleného paskvila jsem se jenom zamračil. Ale nehodlal jsem ani s jedním ztrácet čas.

(//done)

Znovu jsem se rozeběhl, abych dohnal toho svého praštěnce, a spokojeně se zazubil. "Víš, že tě nechávám vyhrát, žejo?" zavolal jsem za ním a vrtěl u toho oháňkou jako poslušné štěně.

//Siccumky

Nafoukl jsem tváře a uraženě na něj vypláznul jazyk. Jak jako, že nemám nárok? Já jsem rozhodně měl nárok větší než nějaký špinavý mýval! "No... jo," odpověděl jsem s naprosto seriózním výrazem. "Já lovit neumím... moc," dodal jsem. Sice jsem se (nedobrovolně) účastnil smečkového lovu, to ale neznamenalo, že jsem to najednou uměl. Vždyť jsme to sotva všichni přežil ve zdraví. Konečně jsem se přestal mračit, když do mě ťukňul, a s pokrčením ramen jsem mu to opětoval. Vždyť na tom nezáleželo.
Zasmál jsem se a rychle jeho zoubkům uhnul. "Vždyť si z tebe jen utahuju, stydlivko," zazubil jsem se a povzbudivě mu olízl tvář, i když ji měl pěkně zabahněnou. Ugh. Přetočil jsem se na břicho a začal se psychicky připravovat na studenou jarní koupel.
Přikývl jsem. Ne, že bych o takových věcech něco věděl. Jenom z teorie. Nijak se mi to kromě čumáčkování s Jaimie nedařilo aplikovat v reálném životě. Spokojeně jsem zavrtěl ocasem, když jsme odsouhlasili naši společnou trasu, a začal jsem se z pod něho soukal. Pěkně jsem se na něj zamračil, protože jsem se takhle ještě víc zarýval do bahna - měl štěstí, že je to Wylan a že jsem ho měl rád.
"Ale s bahnitou příšerou nikam nejdu," upozornil jsem ho a se zatnutými zuby se rychle celý smočil, abych se zbavil špíny. Málem jsem u toho zmrznul, a vylézt na břeh bylo jako lézt naproti chřipce. Rychle jsem ze sebe sklepal přebytečnou vodu a pokynul hlavou k lesu. "Jdeme, než tady zmrznem," zavelel jsem a s úsměvem na tváři se vydal vpřed. Samozřejmě až po tom, co jsem na vlčka počkal.

//Asgaarský hvozd

Březen 4/10 - Nemesis

Necítil jsem z vlka žádné velké nebezpečí, ať už mě to jeho jasnovidectví jakkoliv vyděsilo. A tak jsem se uvolnil a jenom ho z nudy propaloval pohledem - ne, že bych se chtěl rvát. Ale přátelíčkovat taky ne. Na mou otázku mi odpověděl jenom hodně osobně, což pořád byl vcelku obecný pojem. Ale alespoň mi to výběr snížilo na rodinu a blízké přátele - a vzhledem k tomu, že jsem ho neznal a ani jeho pach mi nepřišel povědomý, pak to byl nějaký Alastorův blízký kamarád. A nebo přítel. Jako můj Wylan. Ani jsem nad tím nemrkl okem a jenom pokrčil rameny.
"Nečekal jsem, že můj bratr někdy bude mít kamarády," odtušil jsem a v podstatě ihned toho zalitoval - úplně jsem před sebou viděl Wylanův obličej a rychle jsem zavrtěl hlavou. "Teda, nic proti němu. Jenom byl vždycky... uťáplej, chápeš? Ale to asi víš, když ho znáš tak... hodně osobně," poznamenal jsem.
Došlo mi, že vlk mě sice jménem zná, ale já jeho ne. To se mi vůbec nelíbilo. "Jak se teda jmenuješ, hodně osobní známý Alastora?" ušklíbl jsem se. Jo, tohle byla jedinečná šance zjistit informace o mém dvojčeti - ale to neznamenalo, že se tu před vlkem budu plazit a prosit.

Březen 3/10 - Nemesis

Koukal jsem na něj jako by spadl z višně. Nechápavě jsem povytáhl obočí. Jak jako, měli bychom? Začínal jsem toho podivína podezřívat z provozování stalkerovství. Určitě to byl nějaký úchyl, který mě potají den co den sledoval a teď si pro mě konečně přišel. Tohle byla jeho chvíle. Nakrčil jsem čenich a už jsem byl napůl připravený se prát, ale vlk včas dodal tu poslední část. Oh. Trochu jsem se uvolnil, ale tvářil jsem se pořád stejně nechápavě. ”Aha,” prohodil jsem, aby řeč nestála. Alastor byl docela citlivé téma, i když jsem se rád tvářil, že mi to bylo úplně šuma fuk. Potřeboval jsem z pana kostry dostat co nejvíce informací aniž bych vzbudil podezření, že mi na bratrovi snad nějak extra záleželo. Ale nejřív… ”Jak jako osobně?” dožadoval jsem se upřesnění. Osobně byl široký pojem. Osobně jsem ho znal já, ale taky jsem osobně znal naše rodiče nebo třeba Wylana. Těch možností bylo spousta.

Březen 2/10 - Nemesis

Hleděl jsem si svého. Pro jednou jsem byl já tím, kdo byl vyrušen ze siesty. Zaslechl jsem kroky a zvedl hlavu, abych si mohl prohlédnout svou společnost. No… nestála za moc. Přítomnost Wylana v mém životě byla znát, protože mým prvním instinktem bylo se zvednout a jít tomu chudákovi něco ulovit. Byla to kostra, a mě se zvedal kufr.
Povytáhl jsem obočí. To, že znal mé jméno, mě překvapovalo ještě víc než jeho zevnějšek. Vlastně jsem se začínal cítit docela v ohrožení. Možná vypadal jako by ho mohl odfouknout kdejaký větřík, ale slova měla často větší váhu než činy. O tom jsem věděl své. Udělal jsem krok vzad - pro všechny případy - a natočil hlavu do strany, aby mu bylo jasné, že vůbec nevím, co je zač. “Známe se?” opětoval jsem mu jeho žádný-pozdrav styl. Neviděl jsem v něm nikoho důležitého, a tak mi nepřišlo podstatné předstírat jak moc si ho pamatuju, tak, jak jsem to udělal u Sionna. U něj jsem si navíc byl alespoň trochu jistý, že jsme se už viděli. Tohohle… jsem si nepamatoval ani trochu. Pokud vůbec bylo co si pamatovat.

Jenom jsem se pousmál a zavrtěl nad tím hlavou. Věděl jsem, že to Wylan nemyslí zle, a zároveň nemělo cenu mu říkat, ať to nedělá. Kdo by dokázal odolat těm mývalím kukadlům? "Pfff, a mně nic nedoneseš, jo?" ušklíbl jsem se. "A já myslel, jakej seš lovec." Matně jsem si vybavoval, že to byla jedna z věcí, kterou vlček při svém přijímání navrhl Arcanusovi. Oficiálně jsem to v lásce vyhrál. Roztomilej, hodnej a umí lovit? To se jen tak nevidělo.
Pobaveně jsem zakroutil očima. "No ty seš teda sluha," dobíral jsem si ho a spokojeně se zazubil, když mi ta pusa nakonec přislíbena byla. Zvesela jsem zavrtěl ocasem a odolal nutkání ho místo odpovědi znovu kousnout. "Nezacházím s tebou jako s hadrem, ale jako s prvotřídní večeří," podotkl jsem a šibalsky na něj mrknul. Mou novou oblíbenou zábavou bylo vlčka znervózňovat. Vypadal u toho roztomile.
Uchechtl jsem se. Nepochyboval jsem o tom, že kdyby Wylan chtěl, tak by mě snadno přepral. Ale zároveň se nebránil ani když jsem mu málem vydloubnul oko, takže... bych jeho výhružku nebral vážně ani kdyby se u toho vážně tvářil. Vzhledem k našemu rozdílu to asi mělo být naopak, ale cítil jsem nečekanou touhu ho před vším chránit. Před vším kromě mých hloupých komentářů. Ušklíbl jsem se. "Spoustu věcí. Můžu ti je pak ukázat." Povytáhl jsem obočí. Myslel jsem to spíš jako vtip než jako něco vážného, ale kdo ví, jak si to Wylan přebere.
Nevadilo mu moje kousání a smál se mým vtipům a jeho váha mi vůbec nevadila. Cítil jsem se chráněný před vším ostatním. Přál jsem si, abychom takhle mohli zůstat navěky. Ale Wylan měl dobrou pointu. Už teď jsem cítil, jak mi bláto slepovalo chlupy, a přesně jak jsem čekal - nelíbilo se mi to. "Fajn. A pak? Jeskyně?" zeptal jsem se, abych si ujistil, že si to válení se spolu v kožešinách nerozmyslel.

Pokrčil jsem rameny. "Jenom se předvádí," odtušil jsem. "Chce si u tebe získat body lítosti, abys jí pak nosil žrádlo." Alespoň jsem tak uvažoval. Pokud byla povahově stejná jako já, pak to bylo vlastně dost pravděpodobné. Ale byl jsem rád, že se Mýval rozhodla běžet směrem k lesu a ne někam jinam. Začínal jsem si na ní zvykat.
Ale na Wylana? Měl jsem pocit, že si na něj nikdy nezvyknu. V dobrém. Celá ta naše situace byla tak neuvěřitelná, že jsem pořád čekal, kdy se vzbudím, nebo kdy se vlček otočí. A on tu pořád stál, se svou ranou přes oko a svým vypelichaným ale neuvěřitelně roztomilým kožichem. "Budeš mi sloužit, jo? A co když budu chtít pusu?" zazubil jsem se a kousl ho do krku, sevřel jsem mezi zuby jeho kůži, abych ho štípl. Jenom trochu. No co? Prostě jsem měl chuť si kousnout, protože proč ne? Začínal jsem podezřívat, že můj love language bude právě tohle. Ha. Hodně štěstí. "Myslíš? No já nevím, stromy aspoň dávají kyslík..." Dramaticky jsem uvažoval, až jsem se nakonec jen uchechtl a zavrtěl hlavou. "Jasně, že jsi lepší."
Nemohl jsem se mu alespoň trochu nesmát. Zrudnul jako rajče, a já taky, ale na mých tvářích to alespoň nebylo tak vidět. Kousnul jsem se do tváře, abych zahnal to horko, které mě polilo. Vážně jsem se choval jako zacrushovaný teenager. Vždyť na tom nic nebylo, prostě stačilo říct: "Ale já jo."
Pobaveně jsem vyjekl a rychle mu svoje ucho vytrhl. Což mi moc nepomohlo, protože jsem vzápětí dostal přes nos, a od bláta jsem měl i obličej. "Hej!" postěžoval jsem si, ale pořád jsem se culil od ucha k uchu. Přetočil jsem se zpátky na břicho. "Nemůžu za to, že jsem vtipnej." Pokrčil jsem rameny a ušklíbl se.

Povzbudivě jsem se mu čenichem otřel o krk a přikývl. "Nic jiného jí nezbývá," podotkl jsem spíše směrem k Mýval než Wylanovi. Pořádně jsem se oklepal, až se mi otřásla celá kostra, ale podařilo se mi ze sebe tu šedivou krysu shodit. Sledoval jsem, jak uraženě běží zpátky mezi stromy Asgaaru a povytáhl obočí. No, trucovat uměla stejně dobře, jako já. Zavrtěl jsem nad tím hlavou.
Zazubil jsem se. "Jo. A mým prvním dekretem bude... že nám všichni musí sloužit!" rozhodl jsem se, ale bylo očividné, že si z toho jen dělám srandu. Vážně jsem ten les začínal mít rád. Dokud tam byl Wylanův domov, byl to i můj domov. "Hmm, fakt? Já zrovna myslel, jak moc tam mám rád ty stromy a tak. To mě vůbec nenapadlo, že tam jseš taky," ušklíbl jsem se a pobaveně ho trefil ocasem do boku.
Koukal jsem na něj seshora, což bylo neobvyklé. Ale co v posledních 24 hodinách obvyklé bylo? "No... je špinavá," vysvětlil jsem trochu zmateně. Jak jako, jakto? To je snad jasné, ne? Rychle jsem před těma jeho špinavýma chňapákama uskočil, načež jsem měl co dělat, abych nevybuchl smíchy. Jasně. Spát. Naštěstí to vlčkovi rychle došlo. Pokrčil jsem rameny. Culil jsem se jako malej teenager a taky jsem se trochu styděl, ale když jsem viděl Wylanův výraz, nemoh jsem nad tím jenom zavrtět hlavou. Byl tak roztomilej. "Myslím." Přikývl jsem a snažil se dostat svůj úsměv pod kontrolu, ale marně.
Byl jsem do něj totálně zabouchnutej, choval jsem se jako jelen v říji a... k čertu s čistotou - svalil jsem se do bahna vedle něj a rozesmál se. Jestli byla láska takováhle, nechápal jsem, proč jsem se jí celý život vyhýbal. Vlastně jsem ani nechápal, proč jsem se vyhýbal tomu bahnu. Zvesela jsem do něj zaryl čumák a začal se převalovat z břicha na záda, dokud jsem se v něm pořádně nevyválel.

Březen 1/10 - Nemesis

Nebyl jsem známý pro svou... trpělivost, a tak se nejspíš nikdo nemohl divit, že jsem si to z lesa dupal cestu k jezeru se zamračeným obličejem. Občas vás prostě štvaly i základní funkce těla. Třeba jako žízeň. Nepochyboval jsem o tom, že v Asgaaru někde taky máme zdroj vody, ale byl jsem tak zaneprázdněný vším možným, že mě nenapadlo se po té vodě někde podívat. A teď jsem měl takovou žízeň, že jsem raději šel na jistotu, než abych něco hledal.
Když jsem konečně našel cíl své cesty a zabořil čenich do vody, trochu jsem se uklidnil. Odměna za tvrdou práci chutnala nejlépe. Měl jsem pocit, že jsem vypil půlku jezera než jsem hlavu znovu zvednul. Žízeň byla uhasena, ale ještě se mi nechtělo absolvovat tu štreku zpátky, a tak jsem se protáhnul a postupně se rozvalil na zemi. Nejdřív přední tlapky, pak tělo, pak zadek a pak ocas. Trochu jako kočka.