Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vykulil jsem oči, když z něho vypadlo, že mi chce být na blízku. To si dělá srandu. Zavrčel jsem, tentokrát ale tiše a jen sám pro sebe. Potřeboval jsem se ho co nejrychleji zbavit. Už mi to jeho neustálé žvatlání o ničem lezlo na mozek, a... a nemohl jsem pořádně dýchat. Ani jsem se nemohl rozhodnout, jestli je to tím vztekem a nenávistí, nebo jsem fakt jenom chtěl aby zavřel klapačku a mohl jsem mu dát pusu. No tak to fakt ne. Zděsil jsem se a rychle se oklepal, abych se té myšlenky zbavil. "A to jako proč?" odfrkl jsem si a zavrtěl nad tím hlavou, jako by Wylan řekl špatný vtip. A taky že jo. Udělal ke mně další krok a mně poskočilo srdce. Chvíli jsem doufal, že udělá ještě další, překoná tu vzdálenost... a pak jsem se rychle odtáhl a zhnuseně si odplivl.
Aby toho nebylo málo, vlk mě ještě začal obviňovat. Zpražil jsem ho pohledem a obrátil se na patě, při čemž jsem ho trefil ocasem přes čumák. Začal jsem si kráčet cestu lesem, ale u toho jsem povídal, takže jsem ho v podstatě zval, aby šel se mnou. Omylem. To jsem vůbec nechtěl, měl zmizet, pryč, daleko, z mého života a z mé pomatené hlavy. Tiše jsem zaúpěl a vší silou se snažil upnout jen na to zlo. Nic dobrého na tomhle nebylo. "Aha, jasně, takže mě budeš obviňovat, aniž by ses vůbec zamyslel, proč jsem to udělal. Fakt skvělý, Wylane, chceš za to pochvalu? Vážně, jsi úplně dutohlavej. Nechápu, co na tobě vidím. Viděl. Co jsem na tobě viděl," dal jsem důraz na tu minulost a otráveně švihl ocasem. Skvělý. Tenhle den byl fakt na nic. "Zalez tam odkud si přišel. Bez tebe mi bylo mnohem líp," odsekl jsem. Tedy... bylo mi líp? No super. Teď jsem byl naštvaný i sám na sebe.

//Ellisino údolí

"Já si budu říkat, co chci. Už si myslíš, že mi rozkazuješ, nebo co? Klepeš se jak slepice a ještě jsi hňup." Nevěřícně jsem vykulil oči, když si dovolil si na mě štěknout zpátky. Tak jsem taky štěkl zpátky, a hnedka dvakrát. Já jsem tady byl ve velení, ne nějaký přerostlý ratlík co si usmyslel bůh ví co. Achjo. Neměl jsem ho rád. Měl by shořet, spolu s celým světem. Rozhodl jsem se. Mýval si o tom myslela své. "Oba jste blázni! Dejte vědět, až na sebe přestanete cenit zuby!" zamručela a konečně ze mě slezla, ale pochyboval jsem, že opravdu odejde. A měl jsem pravdu - dostala se jen k nejbližšímu stromu a tam se otočila a situaci pozorovala.
Kvůli Wylanovi jsem už pomalu viděl jen rudou. "Klišé, využívat moje taktiky proti mně. Hrdinu to z tebe neudělá, blbe," odsekl jsem. Přitiskl jsem uši k hlavě a udělal krok vzad. Proč se ke mně musel cpát? Jdi už pryč, k sakru. pomyslel jsem si a vycenil na něj zuby. Ale zároveň... pojď blíž. Zamračil jsem se a přestal ustupovat - místo toho jsem vyrazil vpřed a pořádně do něj strčil. "Myslíš si, že jsi kdovíjak chytrej co?" zavrčel jsem a posměšně se usmál. "Taháš se s Parsifalem a pak si přijdeš za mnou jako by nic? Jsi fakt loser, Wylane. Jdi k čertu nebo někam," odfrkl jsem si. Neměl jsem tušení, že je možné někoho takhle moc nenávidět. Ale zároveň jsem měl pocit, jako bych přesně tohle měl dělat, být tady, s ním. Jako by nic jiného nebylo správné, ačkoliv jsem se cítil tak špatně. Zatnul jsem čelist a pozoroval ho s přimhouřeným pohledem.

Překvapeně jsem na něj zamrkal. Očekával jsem úplně odlišnou reakci, něco jako, promiň, Siriusi, už jdu pryč nebo odpusť mi to, jsem vážně děsnej, co? Ale ne. Ten ťulpas si to přebral nějak úplně špatně a byl z toho celej veselej. Zavrčel jsem, až se mi naježily chlupy na zádech. "Tak si tu svoji spokojenost strč do..." Ve skutečnosti jsem tu větu dokončil. Měl jsem ho po krk, měl jsem všech a všeho plný zuby a on si prostě nedal pokoj a musel přidávat dřevo do ohně. A následně tam strčil i tlapu. "Já si budu štěkat po kom chci!" štěkl jsem, abych dokázal svou pointu. Nervózně jsem švihl ocasem a rázně zavrtěl hlavou. Za nic... za nic mi nestál. Byl vypelichanej, slabej, očividně emočně nestabilní. Nechtěl jsem ho, chtěl jsem, aby odešel, a aby si s sebou vzal i ten pocit.
Nenáviděl jsem ho tak strašně moc že se mi ulevilo, když přišel blíž. I když jsem ucukl a otočil se tak, aby Mývala neviděl. Ta byla moje. A když si on mohl být s kým chtěl, třeba i s tím hlupákem vlezdozádele Parsifalem, tak já jsem si mohl nechat svého mývala jen pro sebe. "Spíš kde ona vzala mě," odsekl jsem a naštvaně mu cvakl zubama u tváře. "Neslyšels mě? Jdi pryč. Zpátky za tím svým hodným, roztomiloučkým Parsifalem. Můžete si spolu žít šťastně a vesele třeba až nadosmrti, mě je fuk! Je mi to úplně jedno! Ty mi seš jedno. Padej!" Nemohl jsem se zbavit pocitu, že bych byl ještě více naštvaný, kdyby vážně odešel.

Únor 4/10 - Kiana

Věděl jsem, že Mýval je stejně lživé stvoření jako já, když potřebovala. Jenže v téhle situaci jsem pochyboval, že ten roztomilý, upištěný hlásek jen falšovala. "Kiana! Roztomilé jméno!" Zakroutil jsem očima a chtěl jít hodit šavli. Neměl jsem rád vlčata, ale alespoň ta malá černá koule měla štěstí, že jsem také neměl rád vražedné sklony. Prostě jsem jen seděl a tvářil se jako kakabus, protože před vlčetem jsem se nemusel přetvařovat. "Nic," vyštěkl jsem předtím, než to stihla Mýval. "Jenom sedí a čumí a tváří se, že je fakt důležitej," vysvětlil jsem s úšklebkem, za který jsem si vysloužil štípnutí od mývala po mé pravici. Láskyplně jsem se na ní usmál a pak do ní strčil. Ona se na oplátku začala chechtat tomu, co Kiany vypadlo. Zhluboka jsem se nadechl a počítal do deseti. "Samozřejmě že si povídáš s mým mývalem," zavrčel jsem, "nejsem slepej ani blbej. Kde máš mámu nebo fotra?"

Sionn byl nejspíš hodně zamyšlený, protože už mi neodpovídal. Pokrčil jsem rameny. Stejně nás Wylan s Parsifalem na plné čáře předběhli, a tak nemělo cenu dál pokračovat. S mývalem na zádech mě to navíc nebavilo už vůbec. Nespokojeně jsem zamručel a pořádně se oklepal. "Hele, dávej pozor! Já se neudržím!" Ušklíbl jsem se. "V tom je ta pointa, Mývale," odtušil jsem a podíval se směrem k Sionnovi. Doufal jsem, že mi tenhle ztracený čas strávený hraním nějaké přihlouplé hry od nějaké krysy nahnal dostatek plusových bodů. Pokynul jsem mu hlavou a přihodil i jeden ze svých sladkých úsměvů. "No nic, asi jsme prohráli. Ale bylo to s tebou fajn," zazubil jsem se. Už mě z toho přetvařování bolel celej vlk. To jako já. "Uvidíme se. Já to tu jdu očíhnout," rozhodl jsem se. Po přidání do smečky jsem strávil hodně času s Wylanem - píchnutí u srdce, panebože, už umírám - a pak se stalo tohle. Takže jsem neměl čas se pořádně podívat, kde co je, tedy kromě úkrytu.
"Víš, já jsem tvůj lesní strážce." Ani jsem nestihl povytáhnout obočí a začít se smát tomu, že takové mrně mě má před něčím strážit. Vážně to píchnutí u srdce znamenalo, že umírám? Zastavil jsem se a chvíli vyčkával, ačkoliv jsem nečekal, že se něco doopravdy stane. Jenže se stalo. Z hrdla mi uniklo zavrčení, které Mývala donutilo se mi zavrtat do srsti a ani nemuknout. K čertu se světem, k čertu se Sionnem, s hrou, s touhle prokletou smečkou a ze všeho nejvíc - k čertu s Wylanem. Který se ke mně zrovna hnal.
Zamračil jsem se tak, že mě z toho bolela hlava. "Doufám, že seš spokojenej," vyštěkl jsem a cvakl zuby. Ten... ten idiot. Nenáviděl jsem ho. A nenáviděl jsem, co mi dělal, ten pocit který mi svíral plíce tak, že jsem nemohl dýchat. "Víš ty co? Jdi do háje, Wylane. Nikdo na tebe není zvědavej, a já už vůbec ne!" posměšně jsem si odfrkl. Nebyl jsem na něj zvědavej, nechtěl jsem být. Nejraději bych byl, kdyby ten ťulpas byl šest stop pod zemí.

Holaa, thank u za odvedenou práci, magie jsou super, a já rovnou přicházím s otázkou

Když Sirius vlastnil magii Halucinací a já bych si vybrala magii Iluzí, musí se mu změnit barva očí? Nebo mohou zůstat v barvě halušek/nyní bolesti?

Únor 3/10 | Kiana

Hned jak otevřela pusu, nemohl jsem si pomoct a před očima mi stál Alastor. Ten byl taky takový... ukňučený, usmrkaný. Nešlo mi do hlavy, jak takhle mohla vlčata přežít. Já o svůj život bojoval od narození a byl jsem úplně v pohodě. Z tohohle černého balíčku mohla vyrůst maximálně tak uklepaná slepice.
Kdo by to byl tušil, že ta černá koule bude stačit k tomu, aby se mě Mýval pustila. Seskočila mi z krku až na zem, a ačkoliv se stále držela po mém boku, alespoň už se na mě nelepila. ""Já jsem mýval. Jménem Mýval," podívala se na mě, jako bych za to mohl... i když jsem za to vlastně mohl, "a jsem Siriusův lesní strážce." A pěkná otrapa. Poznamenal jsem si ještě sám pro sebe a odolal nutkání ji přerazit za to, že takhle zadarmo rozhazovala mé jméno. Tlapkou jsem ji odstrčil stranou, vždyť byla skoro větší jak to vlče, ještě by jednomu z nich přeplo a já bych od sebe musel trhat dvě ženský. "Nechceš vyrušovat, fajn. Tak co chceš?" Zamračil jsem se na ni a ignoroval štípnutí, kterým mě Mýval obdařila.

Únor 2/10 | Kiana

Byl jsem připravený strávit klidnou noc u jezera. Chtěl jsem se pořádně vyspat, bez rušení, sám. Taková příležitost už se mi dlouho nenaskytla. Mimoděk jsem si vzpoměl na Wylana a pousmál se, ale rychle jsem si ten úsměv zase smazal z tváře, než si toho ta moje krysa stihla všimnout.
Málem jsem vyletěl z kůže, když mi Mýval zničeho nic zaječela do ucha. "Někdo sem jde!" Protočil jsem očima, protože jestli se někdo doopravdy blížil, tak o nás určitě už i věděl. Což znamenalo, že jsem našeho společníka nemohl ignorovat. Měl jsem chuť zkusit předstírat mrtvého, když jsem se otočil a zjistil, že se mi společnost chystá dělat vlče. Znechuceně jsem nakrčil čenich. Vlčata jsem neměl moc v lásce. Vlastně vůbec. "Co je, mrně?" vyštěkl jsem na ni. Mýval mi vykoukla zpoza hlavy a její ocas mě švihl přes tvář. "Au, hele, co to-" "Ahoj, maličká! Neboj se, pojď k nám." Nechápal jsem, jak mi Mýval mohla být občas tak podobná a občas byla vážně na zabití.

Únor 1/10 | Kiana

Tlapky mě tentokrát dovedly až k jednomu z jezer. Se zívnutím jsem se protáhl a posadil se na břeh, což zapříčinil skluz Mývala až na studenou zem. "Hej! Musíš na mě dávat pozor!" postěžovala si. "Já nemusím nic. To ty ses na mě nalepila a teď neseš následky," připoměl jsem jí, ale to už se mi plazila po zádech zpátky za krk. Když mi zabořila čenich do srsti, musel jsem uznat, že ji mám vlastně docela rád. I když ona mě moc ne - nejspíš jsem po ni byl jen přenosným topením. To ona pro mě ovšem taky. Tam, kde se její srst dotýkala mé, mi bylo příjemně teplo. A tak jsme si žili v symbióze. "Proč stojíme? Takhle to není sranda. A musím se tě držet, jinak sklouznu!" Načež se mi začala šplhat až někam na hlavu. Zavrčel jsem a zase se postavil. Byl to kompromis, který jsem byl ochotný provést. Já jsem neměl mývalí škrábance všude po těle a ona neklouzala na zem. "Stojíme, protože už se mi nikam nechce," odsekl jsem. "Tak mlč a užívej si výhledů." To nebyl úplně její styl, ale což. Beze mě neudělala ani krok, tak se holt musela přizpůsobit.

Byl jsem rád, že ho můj název pro náš tým rozesmál. Zahřálo mě to u srdce, protože jsem chválu nedostával moc často. A tak se Sionn v mé pomyslné hierarchii posunul na druhé místo - těsně za mě. Ačkoliv jsem se musel přesvědčovat, že Wylan už o mě nemá zájem, stejně jako všichni ostatní, takže je v pohodě ho z druhého místa vymazat. Nálada mi zase klesla. "T-BOBR. Dokonalé, přesné, jedinečné," potvrdil jsem a zazubil se, jako by nic.
Cítil jsem, jak mě hlava nutí k běhu, abych je dohnal a všechno to vyhrál. Ale Sionn nikam nepospíchal, dokonce navrhl, že budeme dělat něco jiného. Zhluboka jsem se nadechl a přinutil se znovu přepnout do své ledabylosti. Na ničem nezáleželo. Všichni stejně skončíme ve stejném hrobě. Jasně. Nelíbil se mi jeho tón, na druhou stranu jsem neměl důvod odporovat, takže jsem prostě šel. "V tom už mám praxi," poznamenal jsem s hrdým úsměvem. Byla to pravda - tak před měsícem jsme to samé dělali s Wylanem. A zase mi klesla nálada. Dost už. A vesmír mě pro jednou konečně vyslyšel.
Najednou se mi něco začlo plazit po noze a já poplašeně vyjekl, jako malá holka. "Ježiš, jdi dolů. Vždyť my vás mrňata žerem!" Oklepal jsem se, ale to mývalí škvrně se mě drželo jako pijavice. "T-to ne!" Super. Skvělé. Úžasné. Mluvící mýval. Nakrčil jsem čenich. Nepřekvapovalo mě to tolik, jak by mělo - Gallirea koneckonců byla pěkná magie. Ale nelíbilo se mi, že se studené pazoury mývala tak pevně držely mé srsti. Mrknul jsem na Sionna, co si o tom myslí. "To jo. Padej," zavrčel jsem a znovu se oklepal. "To jo! Nevím kde mám maminku ani tatínka a... a je mi zima! Já budu tady. Budu a budu a budu!" Obočí mi vyletělo až do nebes. Prosím? Ta pijavice byla tvrdohlavější než já. "Ty jeden..."
Naštěstí, nebo naneštěstí, jsem to nestihl doříct, protože na mě Sionn znovu mluvil. Rozhodl jsem se mývala prozatím ignorovat, jenom jsem dělal přehnaně prudké pohyby a doufal, že se nakonec pustí. "No, přišel jsem sem s Rowenou. Zažádala o přijetí do smečky a já se s ní tak nějak prostě svezl," odtušil jsem a pokrčil rameny. To ale asi nebylo úplně ty jsi ten nejlepší adept na postup v hierarchii, takže jsem se ještě trochu pousmál. "Ale nelituju toho. Taky jsem rád, že to jsem," dodal jsem. To už nebyla úplně pravda, rád jsem nebyl, ale ani jsem z toho už nebyl nějak extra otrávený.
Sehl jsem se pro pěknou šišku, která se mi připletla do cesty a mohla posloužit jako ozdoba stromu. Mýval mi u toho málem přeletěl přes hlavu. "Můžeš už slézt?" zamumlal jsem, když jsem bral šišku do tlamy. "Ne." Povzdechl jsem si a pokývl na jeden z hezky vypadajících stromků. S otázkou v očích jsem se podíval na Sionna. Tenhle?

Cíleně jsem se na Wylana ani Parsifala nedíval - alespoň jsem si to myslel, ale pak mě začal sžírat takový divný pocit vevnitř, kdykoliv se k mým citlivým uším donesly jejich hlasy. Kdyby se aspoň hádali. Zatnul jsem čelist a odolal nutkání použít magii, jen tak, abych jim překazil to jejich kamarádíčkování se. Přinutil jsem se místo toho podívat na Sionna a očima na něm visel jako na záchranném laně. Neměl jsem zájem o ten jeho přívětivý úsměv, ani o cokoliv jiného. Ale musel jsem dokázat těm dvěma, že je mi to všechno jedno.
"Jo," ušklíbl jsem se a naoko spokojeně mávl ocasem. A vlastně to nebylo ani tak špatné - dokonce mě nechal navrhnout název našeho týmu. Možná jsem se s tou přívětivostí vůči Sionnovi nemusel tak přetvařovat. Šlo to vcelku samo. Na chvíli jsem se zamyslel. Parsifal a Wylan už nejspíš byli hodně před námi, zatímco my jsme se tady litovali za naše (nebo alespoň moje) vlastní chyby. Tak alespoň něco jsme museli mít pořádného. "T-BOBR - Tým Bezchybné Opravdové BRomance," mrkl jsem na něj a uchechtl se. "Nebo máš něco lepšího?" Povytáhl jsem obočí a čekal.

Best vzhled: It was hard, ale nakonec Wylan

Best povaha: ZURRI

//Siccumské jeskyně

Krátkým popoběhnutím jsem Sionna doběhnul a přemýšlel. Vážně se mnou flirtoval? Neznal jsem ho dost dlouho na to, abych dokázal určit, jestli měl béžový vlk pravdu nebo to zveličoval. Každopádně mít přízeň jedné z alf se vždycky vyplácelo. "Ještě mi teče mlíko po bradě, takže toho moc nevím," zopakoval jsem Parsifalovo označení pro mě, "každopádně jsem si skoro jistej, že držet to v sobě nemůže být dobrý." Trochu jsem se na něj usmál a jemným kývnutím hlavy ho pobídl k řeči.
Parsifal a Wylan očividně moc daleko nedošli, protože jsme na ně téměř ihned znovu narazili. Přepadlo mě nutkání se omluvit - Wylanovi, Parsifal mi byl putna - ale raději jsem držel zobák. V životě jsem se omlouval jen ironicky a bál jsem se, že by to z mých úst nikdy nevyznělo upřímně. A něco takového už by mi vlk nejspíš neodpustil nikdy. Naštěstí jsem nemusel říkat nic, protože se veškerá naše pozornost přesunula na hlodavce, který tu vyřvával něco o Čip a Dejl a dvou týmech. Huh. Tady se mi začínalo líbit. I snídaně tu chodila přímo pod čumák.
Hru? Zopakoval jsem po Sionnovi a trochu zmateně natočil hlavu do strany. Že se v Galliree dějí divné věci už jsem věděl. Ale že by hlodavec, který se nám postavil doprostředka lesa jako snídaně zdarma, nabízel nějakou hru - to jsem ještě neviděl. Nejdivnější na tom bylo, že to nikomu nepřišlo ani trochu podivné. Prostě šli s proudem. No a já se rozhodně nechystal jim tu hračku sežrat. To by mi bonusové body nejspíše nepřidalo. "Poud z toho něco kápne," řekl jsem a významě se zazubil na tu veverku či co to vlastně bylo.

413 - Loterie 20 (1/5)

Zaznamenal jsem, že kolem nás prošel Crowley s tou malou... Zurri? Začínalo tu být nějak dusno, ale pochyboval jsem, že to je počtem vlků.
Už nikdo důležitý? Zopakoval jsem si Sionnovo vysvětlení v hlavě a povytáhl obočí. Možná, že v Asgaaru zase taková nuda nebude, jestli je tu pravidelně někdo terorizoval. S lehkou obavou jsem se podíval na svůj kožíšek. Pamatoval jsem si, jaké to je, mít zuby zaryté v kůži. Rozhodně to nebylo něco, co bych chtěl zažít znovu, takže jsem si v pomyslném deníčku vyškrtl funkci ochranáře ze svých plánů. To už raději budu lovit. Arcanus nakonec měl také co říct. Tahle smečka byla plná překvapení. "Aha," řekl jsem a v hlase se mi odrážela kapka soucitu. Jenže mě nikdo nenaučil, že se říká to mě mrzí nebo promiň, že jsem se tak hloupě ptal. Takže jsem neměl co jiného na jazyku, než jen aha.
Wylan se bránil, což mě trochu překvapilo. I když jsem to možná měl brát jako samozřejmost, když jsem před ním Arcanusovi řekl, že nejsme ani přátelé. Žaludek mi udělal nepříjemný kotrmelec. "Fajn, tak se o sebe postarej," zamumlal jsem a uraženě si přisedl blíž k Sionnovi. Jen ať se přátelíčkuje s vlezdoprdelkou, když chce. Nikoho lepšího než jsem já stejně nenajde. Že? To sebeujišťování mi moc nešlo.
A Parsifal se rozhodl zatlouct hřebík do rakve. Tělem mi projela panika, která někoho, kdo nikdy nepanikařil, málem poslala k zemi. Dobře. Měsíc ve smečce a už jsem měl někoho, koho jsem nemohl vystát. Sladce jsem se na něj usmál. "Nepotřebujeme, ale děkujeme," broukl jsem a doufal, že nikdo neslyší tu jedovatost v mých slovech. Wylan prošel kolem mě a vydal se ven z úkrytu. Zavrtěl jsem hlavou. "Ale..." začal jsem, ale ego se mi znovu dostalo do hlavy. Nechtěl jsem před Sionnem a Arcanusem vypadat jako nějaká panička. Takže jsem se kousl do jazyku a donutil se od Wylanových mizejících zad odvrátit zrak.
Zaměřil jsem zrak zpět na Sionna, ale ten už se také zvedal a chystal se jít ven. Zase jsem zpanikařil. Notak, Siriusi. Rozhodl jsem se, že panika neodvratně patří k dospělosti. Chvíli jsem zvažoval, že zůstanu v teple s Arcanusem, ale ten dost pravděpodobně miloval všechny a všechno. A tak jsem se navzdory všemu také postavil. "Jdu zkontrolovat, jestli se ještě nepoprali," zazubil jsem se na strýčka a pak dostal obavu o jeho zdraví. "Vtip, samozřejmě. Jenom to oblídnu," dodal jsem rychle a následoval Sionna.

//Asgaarský hvozd

//Hlásím se se Siriusem!