Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dělalo mi radost vidět, že má Wylan radost, a ještě ke všemu ze mě. Cítil jsem se pak míň jako zklamání a víc jako někdo, kdo je... potřebný. Vesele jsem máchl ocasem a celého si ho prohlédl, jako bych ho viděl poprvé. "Nechal jsem tě vyhrát," zazubil jsem se na něj a trochu do něj bokem drcnul. Nejspíš bylo evidentní, že to nebylo tak přirozené, jako když jsme byli sami. Ještě to bylo něco, na čem jsem musel zapracovat, ale rozhodně jsem vlčka nechtěl zapírat. Bylo však těžké veřejně projevovat něco, co jsem za svůj život moc často necítil - lásku. Rowena jí ale očividně měla na rozdávání, protože se ke mně měla pomalu víc než Wylan. Překvapeně jsem zamrkal a nechal ji, ačkoliv jsem z toho celý ztuhnul. Huh? Zavrtěl jsem nad tím hlavou - a taky, aby se mi restartoval mozek. "Ahoj," pozdravil jsem jí o něco mileji a dokonce se i pousmál, ať už to vypadalo jakkoliv křečovitě. "Začínám mít pocit, že už tvojí přítomnosti nikdy neuteču," uchechtl jsem se a pro dobro nás všech se posadil. Kdo tu cítí napětí? Já rozhodně ne. Nope. Nebo jsem to byl možná jenom já. Dělal jsem z komára velblouda jenom proto, že jsem se bál. A ani jsem nevěděl o co.
Nejspíš přišel čas na smalt talk, ale o ten já jsem nestál. Odhadoval jsem, že Rowena si na povídání o počasí taktéž nijak nepotrpí - a Wylan... to musel zvládnout. "Hele, co máš s tím zeleným ocasem, s kterým jsi byla v lese?" Nadhodil jsem. To se hodilo vědět vždycky, ať už to byl jenom známý, kamarád, nebo dokonce partner. Ne, že bych soudil, o zeleném jsem nic nevěděl. Možná se ve mně jen probudila vnitřní drbna. "Viděl jsi ho taky, ne?" Stočil jsem svůj pohled na vlčka.

Přihlašuji: Sirius a Nina
Hlásím se do týmové výzvy: Ne a Ne

Červen 2/10 ~ Parsifal

Choval se ke mně o dost slušněji než já k němu, ale to nebyla moje vina. Někdy jste museli umět si do druhých kousnout, aby vás nekousali zpátky. Já jsem se rozhodně slušně chovat nehodlal. "No, jasně, že nejsi," zamručel jsem a protočil očima. Nemusel ze mě dělat blbce. "Já to myslel obrazně. Máš vůbec nějaký kamarády, nebo se furt jenom někam vnucuješ?" Povytáhl jsem obočí. Chtěl jsem ho vytočit, ačkoliv jsem k tomu neměl důvod. Tedy, ne žádný validní důvod. Možná se chvíli přátelil s Wylanem a já žárlil, ale Wylan už byl nadobro můj, takže jsem tak trochu přijel do boje pozdě. To mě ale nezastavilo. Posadil jsem se dost blízko na to, aby mě nemohl ignorovat a s úšklebkem na tváři ho pozoroval. Bylo jasné, že si z něj utahuju a nejspíš to ani pořádně nemyslím vážně - tak či onak měla má slova zapůsobit a bolet.

Červen 1/10 ~ Parsifal

Cesta mě znovu zavedla sem, k jezeru poblíž Asgaaru. Bylo to pro mě opravdu začarované jezero. Nosil jsem odtud jednu ze svých nejoblíbenějších vzpomínek, ale zároveň se mi o něm vždy zdály všemožné věci o vlcích, které jsem si nepamatoval. Už jsem ani nerozeznával co se doopravdy stalo a co jsem si jen vymyslel. Nebylo to důležité. Já, Wylan a jezero jsme byli opravdoví a na žádné jiné vzpomínce mi tolik nesešlo jako právě na téhle.
Už to byl takový můj rituál, přijít k jezeru a napít se z něj. Udělal jsem to, ale už v tu chvíli jsem měl oči přilepené na Parsifalovi. Vzhledem k našemu nehezkému prvnímu dojmu jsem si ho pamatoval moc dobře a předpokládal jsem, že on si mě také pamatuje, a tak jsem nemohl dělat, že ho neznám. Ale to nevadilo. Stejně jsem mu potřeboval říct, aby mi přestal dělat do Wylana. Tak mi to totiž posledně přišlo.
Zvedl jsem hlavu od vody a vydal se za ním. "Čau," vyprsknul jsem a přimhouřil na něj oči. "Jseš sám?" Ušklíbl jsem se. Samozřejmě, že byl sám - a já ho za to hodlal hezky popíchnout.

hehe



https://i.ibb.co/Jvrv07Z/IMG-0556.png

//Řeka Mahtaë (jih) přes Rozkvetlé louky

Netrvalo dlouho a Wylan mě předběhl. Jenom jsem se zasmál a dobrá nálada mi zůstávala i když mi vlček zmizel z dohledu. Trochu mě to znervóznilo, to ano. Na chvíli jsem se bál, že už ho nikdy nevrátím, že odejde jako všichni ostatní - ale pak jsem nad tím jen zavrtěl hlavou. Tohle byl Wylan. Byl můj stejně tak jako jsem já byl jeho, a určitě ani jeden z nás nestál o to od toho druhého odejít. A tak jsem pomalu zpomalil do kroku a tolik se tím nestresoval.
Bylo podivné být po tak dlouhé době sám. Mýval se potulovala někde mezi stromy, cítil jsem její přítomnost, ale neviděl jsem jí. Takže vlastně ano, byl jsem sám. Bylo to zároveň trochu děsivé a zároveň jsem si to trochu užíval. Ale jenom trochu. Mohl jsem vydechnout a soustředit se jen sám na sebe - což ale znamenalo, že mě po chvíli přepadly vzpomínky na dětství. To bylo moje znamení k tomu, abych přidal do kroku.
Musel jsem párkrát špatně zahnout, protože když se mi konečně podařilo najít Wylanovu pachovou stopu, nebyla jediná. Rowena. Trochu jsem zavrčel a hbitě svůj čenich následoval. Nepletl jsem se. Vážně byli spolu. Neslyšel jsem, co si říkají, a jakkoliv jsem je chtěl odposlouchávat... něco takového bych Wylanovi neudělal. A tak jsem vyšel zpoza keříků a trochu znepokojeně máchl ocasem. "Roweno. Jaké překvapení," pronesl jsem sladce a zazubil se, ačkoliv jsem se chtěl tvářit na všechny jako kakabus a trucovat, že mě Wylan nechal pozadu a bavil se s mojí sestrou. Žárlil jsem? Možná.

https://imgur.com/a/yPze2E7

//Asgaarský hvozd přes Medvědí jezírka

Chvíli jsem jen tak klusal, abych se ujistil, že jsem Wylana probudil a že se rozhodl běžet za mnou. A taky, že ano. Vedl jsem nás kolem jezírek, která mi přirostla k srdci, a pak někam směrem na sever. Určil jsem si první les, do kterého přiběhneme, jako náš pomyslný cíl. Gallirea jich byla plná, tak snad nehrozilo, že poběžíme hodiny.
Rozesmál jsem se nad tím oslovením a trochu přidal, ačkoliv ve vší upřímnosti mi to bylo k ničemu. Wylanovi tlapky byly skoro dvakrát delší, než ty moje, a měl jsem pocit, že kdyby chtěl, jednoduše by mě předběhl. To jsem ale nehodlal přiznat. No co? Měl jsem prostě bojovného ducha. "Mě nedoženeš!" Zavolal jsem někam za sebe a dal do svého běhu úplně všechno. Mýval se ten pohyb velice nelíbil, a tak cestou někde seskočila. Nebál jsem se o ni. Byla dost chytrá na to, aby si mě dokázala najít.

//Smrkový les přes Rozkvetlé louky

"Je to slípka," pošťuchoval jsem ho ale vesele se u toho zubil, aby bylo jasno, že to nemyslím úplně vážně. Nebo že jsem minimálně schopný Katastrofu tolerovat, což byla pravda. Hlavně, že jsem měl Wylana. To a smečka mi k životu stačila.
Zavrtěl jsem hlavou a nespokojeně zabručel. "Já si nevymýšlím!" I když jsem chápal, že si to vlček myslel. Byla to moje karma. "Vážně. Smrt tě nezakousne protože víš, kdy si máš vzít svých pár švestek a jít odtamtud. U Života to je jako ráj, ale vsadil bych všechno na to, že to je jenom přetvářka. Znáš to pořekadlo, život je krutý, ne?" Snažil jsem se ho dál přesvědčit o zákeřné magické bytosti jménem Život, který všem pomáhal. No a co? Stejně jsem ho neměl rád.
Wylan si lehl vedle mě, a tak jsem zavřel oči a spokojeně mu zavrtal čenich do srsti. Pokrčil jsem rameny nad jeho zvědavou otázkou. "Nemyslím si, že jsou zdejší," zamumlal jsem už napůl ve spánku. Matně jsem si pamatoval vlky, o kterých nám Arcanus říkal, že jsou členové smečky - a ta vlčice s vlčetem to nebyli. Kdybych byl méně unavený, možná bych se pozastavil nad tím, co nám to chtějí. Ale v tu chvíli mě nezajímalo nic, jen teplo, které sálalo z vlčka. "Mám tě rád," brouknul jsem než si mě vzaly sny.

Začal nový den a já se s trhnutím probudil. Nad korunami stromů jsem viděl duhu a všechno vonělo jako déšť. Ta druhá věc stačila k tomu, abych začal do Wylana žďuchat a tahat ho za ucho jako malé vlče, které už chtělo vstávat a jít prozkoumávat svět. Což já jsem chtěl. V mžiku jsem stál na nohou a s tichým uchechtnutím Wylanovi olízl obličej. "Poslední musí vyděsit skunka," zašeptal jsem mu do ucha a se smíchem jsem se rozeběhl mezi stromy. Nijak jsem nespecifikoval, kam až musíme doběhnout. Byla to honba za dobrodružstvím, tak trochu jako když jsme v zimě prošli skoro celou Gallireu.

//Řeka Mahtaë (jih) přes Medvědí jezírka

Květen 2/10 | Corvus

Slyšel jsem toho vlka dřív než o mně věděl. Vděčil jsem za svůj sluch otci, i když bych mu nikdy nepoděkoval. Ale hodil se. Pootevřel jsem jedno své zelené oko a hledal toho neznámého, který se ke mně připojil. Viděl jsem mezi stébly trávy jen jeho černé tlapky, ale ty se ke mně nepřiblížily. Vypadalo to, že vlk se mnou nechce mít nic společného a jeho blízkost byla jen náhoda. Naneštěstí pro něj jsem po několika měsících ve smečce a po boku Wylana byl zvyklý na společnost, a přišlo mi nepřirozené tu zůstat ležet, když opodál někdo byl. Povzdechl jsem si.
A tak jsem se chtě nechtě vyhoupl do sedu a odkašlal si, abych upoutal vlkovu pozornost. "Co ty tady, pocestnej?" Uchechtl jsem se. Měl tady stejné právo být, jako já - ale nějak jsem tu konverzaci začít musel. Ukázalo se, že neznámý je černý úplně celý, kromě fleku na jednom oku. Pár těch jizev a magie ohně. Buď vlka někdo pokousal nebo ten někdo skončil ještě hůř. Tak či onak jsem se měl na pozoru.

Květen 1/10 | Corvus

Nebyl jsem úplně procházkový typ, a přesto jsem se zrovna na takové procházce našel. Měl jsem žízeň a bolela mě záda ze všeho toho válení, a tak jsem se rozhodl vydat se k pořádnému jezeru a ignorovat vodní zdroj přímo ve smečce. Byla to štreka, ale alespoň jsem si trochu protřídil myšlenky a pořádně se protáhl. Docela mi to bodlo.
Konečně jsem se došel (doplazil) k nějaké vodní ploše. Mohl jsem jen doufat, že voda nebude slaná - a naštěstí nebyla. Když jsem s pitím skončil, měl jsem pocit, že jsem musel vypít snad půl jezera, ale hladina zůstala nepozměněná. Pokrčil jsem nad tím rameny a lehl si do vysoké trávy, abych počkal, než mi přestane žbluňkat žaludek. Cítily se takhle žáby? To musel být krutý život. Zívl jsem a položil si hlavu na tlapky. Do zad mě pálilo jarní slunce, ale nebylo vedro a po dlouhé zimě to bylo vítané pálení. Byl jsem vděčný i za chvíli samoty.

//Siccumské jeskyně

Uchechtl jsem se. Měl jsem tu vzájemnou šikanu rád. Byla neškodná a já se nemusel nijak přetvařovat. Nebyl jsem všech a všeho milující, dost možná jsem nebyl ani hodný. Tohle mi vyhovovalo. Zaplnila mě vděčnost za to, že mám po svém boku zrovna Wylana. Nikdo jiný nemohl být tak dokonale udělaný pro mě.
Ochotně jsem ho následoval. Začínal jsem se v lese orientovat, což mě zároveň trochu děsilo a zároveň mě to těšilo. Mít domov vlastně nebylo tak špatné. Ale nikdy bych nepřiznal, že za to vděčím Roweně. Neměl jsem v plánu se ke smečce přidat, ale když už jsem tady stál a ona se tak vnucovala, prostě jsem se chtěl vnucovat taky. Přidal jsem se omylem a nelitoval jsem toho tak, jak jsem předpokládal. Byl jsem vlastně docela rád.
Rozesmál jsem se. "Nechápu, co na tom ptákovi vidíš," ušklíbl jsem se. A jako na zavolanou se zpoza stromů vyvalil stín a vyšplhal mi po tlapce až na hřbet. Spokojeně jsem se pousmál nad známou tíhou. "Ahoj," prohodil jsem směrem k Mýval, ale ona se na mě jen zamračila a zachumlala se mi do srsti. Nejspíš byla naštvaná za to, že jsem ji poslal s Katastrofou pryč ode mě. Pokrčil jsem rameny. Jen, ať si trucuje.
Zatvářil jsem se trochu kysele při zmínce o Životu. Když jsem ho viděl naposledy byl jsem ještě patě, co nevědělo nic. Byl jsem na všechny naštvaný a nepříjemný, a tak mi narůžovělý vlk přišel jako pěkný ťulpas. Ale to jsem Wylanovi říct nemohl. Tušil jsem, že pro něj bude Život jeho oblíbeným bohem. "Žije na jihu, v kopcích. Jde se tam přes poušť," řekl jsem a s úsměvem do něj drcnul zpátky. "Je o dost milejší než Smrt, ale nevěřím mu ani čenich mezi očima. Je to tam tak hezký, že se ti tam chce zůstat. Navěky. Beztak se pak změní v nějakou příšeru a sežere tě, nebo tak něco," vyprávěl jsem. Má fantazie neznala mezí, hlavně, když jsem někoho pomlouval.
"Zůstaňme tady," navrhl jsem, když jsme narazili na místo, kde byly stromy dál od sebe a mech tu byl měkký, čistý. Lehl jsem si a pozoroval skupinku, jejíž hlasy se nesly až k nám. Byly tam dvě neznámé vlčice, jedna starší a jedno vlče, nad čímž jsem trochu ohrnul čenich, ale co už. A taky tam byl Parsifal a Sionn. Rád jsem viděl jenom jednoho, ale pro dobro Wylana jsem se usmál na všechny, pokud by se podívali naším směrem.

463

Vyplázl jsem na něj jazyk. "Já si můžu dělat, co chci!" Bral jsem to jako vtip, ale možná na tom byl ždibec pravdy. Neměl jsem rád, když mi ostatní rozkazovali, co mám dělat. Mnohem raději jsem byl ten, který dělal rozkazování. Ale měl jsem pocit, že pro Wylana bych po dostatečně dlouhém přemlouvání udělal cokoliv. To mě trochu děsilo. Nerad jsem nad věcmi ztrácel kontrolu a vypadalo to, že nad pocity pro Wylana už jsem ji dávno ztratil. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a zabořil obličej do jeho krku, abych nemusel vidět, slyšet ani přemýšlet.
Ale samozřejmě jsem i tak slyšel. Vůbec mě nepřekvapilo, že to Wylana táhlo spíš na jih. Asgaar byl pro nás dva vlastně dokonalý - blízko k jihu, blízko k severu. Každý jsme měli rádi jen jedno, ale našli jsme si společnou půdu ve smyčkovém lese. A jak už jsem říkal, pro vlčka po mém boku bych udělal cokoliv. Pousmál jsem se. "Tak fajn. Veď cestu," zazubil jsem se. Pevně jsem věřil tomu, že bych dokázal najít cestu, kdybychom se kvůli Wylanovi ztratili. Ale pevně jsem něčemu takovému věřil i před pár měsíci a pak jsme s vlčkem bloudili po severu a mrzly nám zadky. Tu skutečnost jsem však ignoroval.
Poslušně jsem svého partnera (omg, můj partner, no nezní to úžasně) následoval ven z úkrytu. Zamrkal jsem proti světlu. Už jsme tu byli zalezlí moc dlouho. "Myslíš, že Katastrofa ještě nesnědla Mýval? Ne, že bych se strachoval," prohodil jsem jen tak mimořeč.

//Asgaarský hvozd

462

Přikývl jsem. Jo. Protože šikana byla můj love language, a žádné Wylanovi praktiky vysávání mého vnitřního démona to nemohly změnit. Překvapeně jsem vyjekl a věnoval mu nabručený pohled za to, že mě zase mlátí, ale ve finále jsem se taky musel usmát. Bylo to nakažlivé, usmívat se. Jakože, skutečně se usmívat. Proč jsem to nedělal častěji? Wylan byl očividně tak trochu jako droga. "Ale já to dělám," zazubil jsem se jako neviňátko a spokojeně začal toho mého troubu čistit. Překvapovalo mě, jak přirozená mi všechna ta gesta přišla. Kde se ve mně ta láska vzala?
Pokrčil jsem rameny. Sice jsem měl Gallireu více méně celou prošlou, ale nikdy mě žádná místa tak nezajímala. Očividně to ale bylo něco, co by vlka zajímat mělo, protože jsem se momentálně cítil, jako bych měl zásadní nedostatek ve vědomostech. "No, dobře znám jenom Asgaar a... hory?" navrhl jsem a natočil hlavu do strany. "Ragarské pohoří a ten les pod tím. Tam jsem se narodil. A rovnou čarou na sever je taky Mechový lesík, moje druhá smečka," dodal jsem. Rozhodně jsem neměl sebemenší zájem si připomínat doby, kdy jsem byl ještě malý, naivní pitomec, ze kterého svět udělal takového blba. Nervózně jsem švihl ocasem, ale jinak jsem to na sobě nenechal znát. Pokud chtěl Wylan ukázat po okolí, byl jsem ochotný spolknout vlastní pýchu. "Co jedno z těch míst? Nebo klidně obě," pokrčil jsem rameny, "Ragar v podstatě sousedí s tím lesem, kde jsme navštívili Smrt." Měl jsem husinu už jen z té vzpomínky.

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?

Když byl mrňavej a ještě to nebyl takovej skřet. A pořád měl rodinu :c Ale se Siriusem je jen málokdy nuda, a tak s ním vlastně nejlepší moment zažívám pokaždé, když má nějaký další geniální nápad, hehe. Rozhodně mám nejlepší vzpomínky na hry s Wylanem c:

2. Čeho nejvíce lituji a proč?

Že je z něho takovej hajzík, ale už na tom pracuju a snad o jeho manžel dá do pucu a já mu přepíšu povahu. Ale jenom trochu, aby neztratil to svoje kouzlo. On měl být původně spíš hodně vlezlej a tak, ale přijde mi, že mi to moc nevyšlo a je straight up rude.

3. Jaké další vylepšení plánuju?

Doplnění dovedností magií, speciální magie a mám i slevu na modifikace, ale vůbec nic mě nenapadá. Takže kdyby někdo měl nějaké nápady, pls hit my dms :Dd Jinak se z něj nechystám dělat žádného extra silného vlka, Sirius je ikonickej právě proto, ž nic neumí.

4. Koho ještě musím potkat a proč?

Alastora, protože ho Sirius obětoval aby si zachránil kožich a teď z toho má depky. Měli by si to vyříkat jako chlap s chlapem. >:)

5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?

Maybe se posunout v hierarchii, přepsat mu tu povahu, nepokazit vztah. Nemám žádné velké cíle, ale potřebovala bych mu trochu vydělat do úkrytu, tak třeba to. :d

6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?

Být alfa, protože si myslí, že je to ta nejlepší věc. Ale byl by příšernej alfák, takže doufám, že mu to nedopadne :Dd

7. Co je jeho hnacím pohonem?

Wylan. A moc velké ego.

8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?

…Wylan, damn :Ddd Už jsem ho tu zmínila několikrát, ale je to tak c: Protože mu ukázal, že není na světě sám, a že není pravdou, že ho všichni nakonec opustí.

9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?

Pravděpodobně když obětoval svoje dvojče, to vás docela poznamená. Řekla bych, že ho do té doby hraju trochu jinak, klidněji. A dalším zlomem bylo setkání s Rowenou a přidání se do Asgaaru, pak s Wylanem. Život si s ním trochu hází, mno :d

10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?

Rozhodně ho změnila. Ale nikdy nepoznal žádné jiné místo, takže ať už se stalo/stane cokoliv, nikdy by nedokázal odejít. Nepřiznal by si to, ale má tu zemi rád.

11. Co ho nejvíce traumatizovalo?

Rodiče. :tasa:

12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?

Není nikdo, koho by Sirius vyloženě neměl rád, ačkoliv Styx-family se k tomu blíží. :D Ale ne, nikdo se na jeho seznam nepřátel nedostal.

13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?

1. Asgaar (domov <3)
2. Mech, protože už tam jednou byl
3. Cedr
4. Vrba
5. Sarumen
6. Borůvka
7. Buk (sorry)