Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl jsem zmatený. A chtělo se mi znovu brečet, takže jsem byl naštvaný - tentokrát na sebe. Pro změnu jsem chtěl odejít, utéct daleko odsud, abych už mu nemohl ubližovat. Protože jsem si to uvědomoval, že mu ubližuju, ale nedokázal jsem přestat. Bylo to to jediné, co jsem v životě uměl. Ubližovat ostatním. Přitiskl jsem uši k hlavě a zavrtěl hlavou. "Já nejsem uražený!" vyjekl jsem. Nechtěl jsem být zlý, chtěl jsem se bránit, ale všechno, co jsem řekl, najednou znělo jedovatě. Jak to myslí, vyznat? Srst na zádech se mi naježila. Nechtěl jsem si to přebrat tak, jak jsem si myslel, že to Wylan myslel. Co na tom, že jsem se mu chystal vyznat než nás vyrušila Katastrofa? Ten moment byl už dávno přerušen, a já to znovu nedokázal začít. "Řekni to. Musíš to říct, jinak ti nebudu věřit," vyhrkl jsem. Co jsem si to nalhával? Pochyboval jsem o tom, že mu uvěřím, i kdyby to řekl. Dost jsem pochyboval, že mu vůbec někdy uvěřím. Ale chtěl jsem to slyšet, cítit se líp, mít nad něčím kontrolu. Bál jsem se, že se rozpadnu, pokud to neřekne.
Zavrtěl jsem hlavou. Copak jsem to nevěděl? Proč mi to musel připomínat? "Já vím," odsekl jsem. Proč jsem pořád musel mít poslední slovo? A proč jsem měl tolik otázek? Povzdechl jsem si a znovu předvedl trik se svou magií, ztlumil jsem Wylanovu bolest. Ale jen tu fyzickou. V životě jsem tolik nechtěl mít magii jinou, nějakou, která by dokázala potlačit všechnu tu bolest.
Už jsem to nevydržel. Zhluboka jsem se nadechl, jak jsem se snažil uklidnit, ale i ten nádech se mi třásl a oči se mi zaplnily slzami. Nenáviděl jsem to. Byl jsem slabý, byl jsem přesně to, co si o mě ostatní mysleli. "Protože musím! Musím tě mít co nejdál od těla!" zaječel jsem a netrpělivě máchl ocasem. Nevědomky jsem se postavil do obranné pozice, jako by na mě měl zrovna Wylan zaútočit. "Protože to je to jediné co umím, do háje! Nechápeš to? Jsem... špatný, ublížil jsem ti a... a bojím se že ti ublížím, protože takový prostě jsem! Já nevím, jak to mám zastavit, nevím proč takový jsem a nevím co mám dělat a," pár vzlyků přerušilo můj monolog, "a neznám nic jiného než jenom ničit a škodit, Wylane! A ty jsi... přesný opak, a já to nechci zničit. Nechci to zničit." Svěsil jsem hlavu. Točila se mi, protože mi úzkost svírala hrdlo a já se nedokázal pořádně nadechnout. Prosím, prosím odejdi první. Já to nedokážu. Prosím, popotáhnul jsem.

Přitiskl jsem nespokojeně uši k hlavě. Nezáleželo na tom, že Wylan vypadá jako hromádka neštěstí a rozhodně pro mě nepředstavoval hrozbu. "Nekřič na mě!" Nekřičel - ale mně to tak přišlo. Bylo to lepší než si přiznat, že je z toho taky zoufalý. Nechtěl jsem si připadat jako blbec, který nic nechápe, i když to nejspíš byl fakt. A vlastně jsem ani nechtěl, aby ze mě byl zoufalý. Což byla překvapivá myšlenka, vzhledem k tomu, že jsem u většiny vlků chtěl, aby ze mě byli zoufalí. Zamračil jsem se, když začal na každé slovo klást důraz, jako bych byl jen malé vlče, které ještě nerozumí mluvenému slovu. "Super," zamumlal jsem a uraženě si sedl na zadek. "Rád se má kdekdo." Pokrčil jsem rameny. Chtěl jsem si to jen zašeptat pod vousy, ale omylem jsem to řek mnohem hlasitěji.
Znovu jsem se na něj při těch slovech otočil. Nechtěl jsem mu přiznat chybu, nechtěl jsem se omlouvat. Pak bych nás oba přesvědčil o tom, že to, co jsem udělal, bylo špatné. Wylan by mě nenáviděl, stejně jako všichni ostatní v mém životě u kterých jsem udělal chybu, a pak by odešel. Slib neslib. "Mohlo by," prohodil jsem. Kdyby jen byl vlk ochotný nad tím zavřít oči a ignorovat to. Znovu jsem se zvedl a začal chodit sem a tam. Potřeboval jsem někam vložit energii i emoce, o které jsem nestál.
Bylo se mnou něco špatně. Chápal jsem to. Cítil jsem to. Ale nedokázal jsem to vyslovit, nedokázal jsem si říct o pomoc. Jen jsem se zastavil a prosebně na Wylana koukal, snažil jsem se ho telepaticky přinutit, aby všemu rozuměl jen díky jednomu pohledu do mých očí. "Ale já..." vyhrkl jsem a začal se nenávidět o něco víc. "Já teď nechci odejít," namítl jsem. Teď, protože jsem nemohl vědět, co se stane, kdybychom potkali někoho dalšího. Nevěděl jsem, jak se mám ve světě pohybovat s někým dalším. Vždycky to byl Sirius proti světu, nedokázal jsem z toho lusknutím prstu udělat Sirius a Wylan proti všem. I když jsem chtěl. Vlastně bych dal cokoliv za to, abych se znovu mohl přitulit, vzít si trochu z jeho tepla, rozdělit tím dotekem naši bolest na dvě půlky. Ale neudělal jsem to. Bál jsem se, že mě odstrčí.

Ofrknul jsem si a zakroutil očima. I když jsem měl Mýval jen chvíli, pevně jsem věřil, že by mi nikdy nic neprovedla. Bylo to taky takové kouzlo. Byla mým strážcem, což byl vlastně přesný opak vizí, které o ní měla ta volbuda. Už jsem ale nic neříkal, protože Wylan zavrčel a já - navzdory přesvědčením - neměl rád spory. Ne fyzické, ačkoliv tu čáru už jsem nejspíš překročil tou svou epizodou, či co to vlastně bylo. "Pakuj se a vem s sebou i slípku," žďuchl jsem do Mýval a ona poslušně odběhla někam mezi stromy. Nepochyboval jsem ale, že nás odněkud pozoruje. Částečně mě její přítomnost uklidňovala.
Zahleděl jsem se mezi stromy, tam, kam zmizela, protože to bylo jednodušší než koukat na vlka přede mnou. "Samozřejmě," odtušil jsem a naoko lhostejně pokrčil rameny. Když už mě neovládalo kouzlo Amorkova šípu, znovu jsem se dokázal kontrolovat. A rozhodně jsem nehodlal Wylanovi ukázat, že mi jeho slova něco provedla. I když už asi bylo pozdě. "Ne kamarádsky? A tak jak?" doprošoval jsem se odpovědí. Nehodlal jsem být něčí poskok.
Ta stiuace vůbec nebyla příjemná, samozřejmě, ale alespoň Wylanova sova konečně vzala roha. To byla tak jediná úleva, kterou jsem od svého strachu cítil. "Ale nevím proč," vyhrkl jsem, hlas naplněný zoufalstvím. Do háje, Siriusi. Nechtěl jsem být takový. Emocionální a... a to všechno. Následoval jsem Wylanův příklad a taky pokrčil rameny. "Třeba jsem byl," poznamenal jsem. Na Galliree by to určitě nebylo poprvé ani naposledy. A bylo to něco opravdového, za co jsem mohl své činy schovat a ignorovat jejich následky.
Jenže Wylan pak začal natahovat. Překvapeně jsem na něj zíral a nervózně máchal ocasem. "Wylane..." začal jsem, jen jsem nevěděl, co mu mám říct. Ať už jsem byl posedlý nebo ne, to, co jsem mu řekl - to hezké - to byla pravda. Ale všechno to bylo mnohem komplikovanější. Nedokázal jsem mu odpovědět, protože jsem sám nevěděl, co chci. Já nevím. Nevím nic. Strach, který jsem předtím cítil, postupně slábl, ale nahrazovalo ho čiré zoufalství. A já zůstal mlčet.

Nechápal jsem, co na té vypelichané sově Wylan vidí. Ale taky byl fakt, že jsem nechápal, co Wylan vidí na mně. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a rozhodl se zabírat něčím jiným, něčím zbytečným. "Vždyť je úplně mimo!" namítl jsem a nakrknutě se na sovu podíval. Já že mám blechy? To spíš Wylan, s tím jeho vypelichaným kožichem. A co, že se mi tak vlastně docela líbil? Blechy měl on, ne já. Ještě bych si k tomu dupnul, kdybych to říkal nahlas, ale to jsem si naštěstí rozmyslel. "Beztak tě něco brzo sežere," vyprskl jsem. Doufám, že to budu já. Odfrkl jsem si. Ačkoliv jsem očividně byl jako damsel in distress, vlček si toho nevšímal a rozhodl se si slepici nechat. Zděšeně jsem hodil pohledem po Mýval, a ona se stejně zděšeným pohledem dívala zpátky na mě. V tom ale Wylan zavrčel - To umí? - a já sebou poplašeně škubl. Co je? Co? Nedocvaklo mi, že chtěl jenom nastolit mír, ale očividně mu to prošlo. Už jsme všichni drželi hubu a krok.
Moje zmatenost pokračovala. Zamračil jsem se na něj, tentokrát naštvaný na to, že nic nechápu. "Jak to myslíš, že nejsem? Tak co jsem?" Nechtěl jsem přiznat, že mi to docela ublížilo. Fajn, dobře, řekl jsem Arcanusovi, že Wylan můj kamarád není. Ale myslel jsem si, že už jsme si to vyříkali. Vzhledem k tomu, že mi do proslovu skočila Katastrofa, jsem usoudil, že jsme alespoň ti přátelé. Chyba. Zakroutil jsem nad sebou očima a zahleděl se mezi stromy. Tohle jsem mohl čekat, když jsem se do něčeho takového pouštěl. Zklamání. "Tak jsem kamarád nebo ne? Co tím chceš říct, že si mě necháváš? Já nikomu jen tak pro nic za nic nebudu patřit." Zavrtěl jsem hlavou.
Najednou jsem ale musel všechny své vlastní rány odložit stranou. Hrdlo se mi stáhlo úzkostí a strachem, což byla emoce, kterou jsem moc dobře neznal. Nedobrovolně jsem se rozklepal a nechápal to - odkud ten strach přichází? Vždyť já se neměl čeho bát. Až na to, že jsem se začínal bát sám sebe. Co všechno jsem mu mohl udělat? Probliklo mi hlavou. Aha. Bál jsem se o Wylana. "Wylane," vydechl jsem. "Já vážně nechtěl. Já nevím, co se stalo," zakňučel jsem a přitiskl uši k hlavě. Moje magie uměla více méně jen ničit, ale... S kapkou soustředění jsem vlkovi ulevil od bolesti, kterou mu rána musela způsobovat. Pěkně se mi z toho zamotala hlava. Nevěděl jsem, že něco takového dokážu. Jindy bych se i radoval, ale pořád jsem měl ten strach. "Nechápu to. Nikdy bych to neudělal."

Zamračil jsem se. "Já k tomu rafání mám aspoň dobrý důvod!" Nafoukly se mi tváře jako uraženému vlčeti, a Katastrofa té situaci rozhodně nepomáhala. Zavrčel jsem na ni a chvíli si přál, aby mi v srsti probleskávaly jiskry, jako to uměla Lennie. Rozhodně bych tak vypadal děsivěji - takhle jsem byl jen o skoro dvě hlavy menší než Wylan, s nevymáchanou pusou. "Odtrhnu ti křídla a sežeru je, slepice!" Překvapeně jsem hodil po Mýval očkem. Ta slepice, tu nejspíš měla ode mě - ale ta výhružka byla dost dobrá. Spokojeně jsem na ni přikývl a sledoval, jak se jí zatřpytilo v očích.
Zakroutil jsem otráveně očima. "Budeš mi říkat, co mám dělat?" Byl jsem znovu celý nabručený. A rozhodně nebyl v mé hlavě žádný prostor pro sebereflexi. A měl jsem důvody! Stejně jako Mýval nenapomáhala situaci s Katastrofou, začal do toho šťourat i Wylan. Ten to však vzal z opačného konce, a mně málem vypadly oči z důlků. "Necháš?" zopakoval jsem a už už jsem měl na jazyku nějakou jedovatou poznámku, ale nestihl jsem to. "Jo! Jdeme, slípko, vyřídíme si to jako strážce se strážcem." Zamračil jsem se ještě víc, i když to už snad nebylo možné. Nelíbila se mi představa, že Mýval někde nechávám jen tak. Ještě se s tou sovou fakt popere. "A já snad ne?" odfrkl jsem si. Mě nikdo nenutil, abych se s někým kamarádil!
S příchodem nového měsíce ale přestala veškerá Amorkova legrace - i když jsem samozřejmě netušil, že jsem pod vlivem nějakého kouzla. V jednu chvíli jako by někdo blikl vypínačem. Přestal jsem cítit vztek, uvolnil jsem se a... většina věcí mi zase byla šuma fuk. Natočil jsem hlavu do strany a sledoval Wylana, trochu zmatený. "Nechápu, co to do mě vjelo," poznamenal jsem a pokývl k jeho ranám. Jedna věc se nezměnila - pořád mě bolelo se na to dívat. "Vlastně ani nevím, proč jsem byl tak naštvaný. Vždyť je všechno fajn." Pokrčil jsem rameny a sladce se usmál.

Tohle setkání byla jedna katastrofa za druhou. Musel jsem Mývalovi šlápnout na ocas, aby se po té sově nevrhnul, ačkoliv jsem měl sto chutí ji pustit. Ale neudělal jsem to, pro Wylanovo dobro. To však nic nezměnilo na faktu, že jsem teď byl znovu pěkně naštvaný. "Přestaň tady pořvávat po mém strážci, ty vypelichaná slepice," zavrčel jsem a cvakl po ní zuby, když se pokusila zaútočit. Naštěstí pro ni ji Wylan včas odvolal, a tak mi zuby sklaply naprázdno. Nespokojeně jsem si odfrkl."Slepice!" zopakovala po mě i Mýval a vyšplhala mi po tlapce zpátky za krk. Už jsem si na její tíhu na svých zádech zvykal. Vlastně jsem už ani neměl chuť ji ze sebe schazovat.
Zavrtěl jsem hlavou a otočil oči vsloup. "To teda můžeš, když bude šikanovat ostatní. Pak už tě stopro nebude nikdo chtít," vyprskl jsem a ihned toho zalitoval. Poplašeně jsem přitiskl uši k hlavě a přisunul se k Wylanovi blíž, s omluvným výrazem na tváři. "P-promiň. Síla zvyku. Nemyslel jsem to tak," povzdechl jsem si. Možná jsem si ten soví nálet zasloužil. Navíc se ta Katastrofa už uklidnila, takže jsem neměl důvod takhle vyjíždět. Byl jsem rád, že Wylan změnil téma. "Ve smečkovém lese. Prostě mi vyšplhala po tlapce a byla moje," vysvětlil jsem. Strážce se očividně nehledal - prostě si vás našel.
Horlivě jsem na jeho slova přikyvoval. "Jo! Měli jsme důležitou konverzaci, tak si leť někam jinam," zamručel jsem a nespokojeně si hrcnul na zadek.

Moc jsem nesouhlasil s tím, že by se měl snižovat k tomu, aby se spokojil s minimem. Ale taky jsem toho moc nevěděl o vztazích, crushích nebo snad zamilovanosti, takže jsem to přijal s pokývnutím hlavy. Nijak už jsem se teď do mluvení nehnal, protože pořád každou chvíli hrozilo, že ve mně něco cvakne a zase na něj začnu vrčet. Rozhodně jsem se pořád cítil naštvaný, ale ten pocit byl zastíněn dalším hřejivým pocitem, který se šířil od mého srdce dál.
Nespokojeně jsem přitiskl uši k hlavě. "Zahojí," trval jsem si rázně na svém. Nebyl jsem ten typ vlka, který by se zrhoutil, kdyby ode mně někdo měl jizvu. Ale vize toho, že se každý den koukám na obličej, který nese stopy mé chyby nebyla úplně vítaná. No, alespoň bych se koukal na Wylanův obličej. To mě zase trochu uklidnilo. Jeho odpuštění jsem nepotřeboval... dokud mi byl nablízku. Začínal jsem si uvědomovat, jak mi pocuchal priority.
Ječel jsem jako malá holka a doufal, že se ta sova hodí do klidu, nebo že ji Wylan sežere. Mluvila stejně, jako se mnou dokázala mluvit Mýval, a jeden nemusel být génius, aby si domyslel, že je nejspíš také lesním strážcem. "To je srabství! Útok ze zálohy!" řvala pro změnu Mýval. Seskočila mi ze zad a postavila se do bojové pozice na zem, naježená jak kdyby ji někdo vraždil. "Pojď, já ti ukážu, jak se pere profík!" Zakroutil jsem očima a rychle před ní položil tlapu. Na tu Wylanovu slepici jsem se zamračil. "A já zase viděl, jak si někdo dal zrovna takovou sovu jako seš ty k večeři. Možná bych to měl taky zkusit?" zavrčel jsem. Vadilo mi, že mi narušila tu důležitou chvilku a udělala mi z mývala vraždící krysu. A z části jsem možná žárlil.
Věnoval jsem Wylanovi pohled a trhnul hlavou do strany. "Nemůžeš se jí zbavit? Probírali jsme něco důležitého," mluvil jsem jako by tu sova ani Mýval nebyli. A zase jsem byl nakrknutej.

Věnoval jsem Wylanovi pohled, který jasně říkal, co si o tom jeho učení myslím. Povzdechl jsem si a zavrtěl nad tím hlavou. Nebyl jsem ve stádiu, kdy bych se mohl o čemkoliv rozhodovat - všechno mi stejně lezlo na nervy. Ale částečně už jsem se přeci nad něčím rozhodl. Že si ho nechám. “Zkusím to,” odtušil jsem neurčitě a odvrátil od něj pohled. Super. Takže už ani lhát a přetvařovat se mi před ním nešlo. “Teda… já bych chtěl, ale… Není to tak jednoduché, Wylane, jasný?” Nervózně jsem švihl ocasem. Už zase hrozilo, že kvůli něčemu vybuchnu, a to jsem nechtěl. Vždyť si to nezasloužil.
Trochu jsem se nad jeho slovy uchechtl. “Aha. Nevěděl jsem, že odpuštění má datum spotřeby,” ušklíbl jsem se, trocha té mé panovačnosti znovu evidentní. Vůbec mi to nevadilo. Připadal jsem si sám sobě jako cizinec, takže cítit něco, co jsem znal, bylo víc než vítané. Ale nevydrželo to moc dlouho. Ustaraně jsem mu čenichem drknul do brady a zavrtěl hlavou. ”Šílenej? Wylane, ty jsi jen šíleně hodnej a možná trochu hloupej. Ale mně se to líbí.” Pousmál jsem se, trochu nejistě. Nějaké povzbuzování ostatních jsem rozhodně zmáknuté neměl. “A já nechci ztratit někoho, kdo mi na padej odsud řekne ne.”
Hm. Náhodný únorový den a já… měl rodinu. Znovu. Tu, kterou jsem si vybral. Znovu ten knedlík v krku, ale tentokrát jsem se přinutil ho spolknout. “Hah. Skoro bych mohl říct, že tě mi-“ Nestihl jsem to však doříct, protože mi do obličeje vletěla sova. Sova. Super. Vyjekl jsem a hodil tam couvačku, načež jsem cítil, jak mi po těle šplhá Mýval a vrhá se přímo na toho opeřence. No, možná jsem ji podcenil, když jsem jí nevěřil, že by mě dokázala strážit. “Můžete po mně všichni přestat lozit?!”

Byl tak... tvrdohlavý. Měl jsem chuť mu za to zase jednu vrazit - ale ve finále, nedával mi jen ochutnat moji vlastní medicínu? Zaúpěl jsem a už to nechal bezeslov. Fajn. Když nechtěl odejít, tak ať si zůstává. Nakonec mu dojde, že to byla hloupost. Svěsil jsem hlavu a přitiskl k ní uši. Mělo mi to být jedno, jestli toho bude litovat nebo ne. Spíš jsem ho měl ještě nabádat, aby se ke mně přitisknul víc, a pak jsem měl být já tím, kdo to všechno skončí. Copak jsem se mohl k někomu vázat? Byl jsem prolezlý zlem skrz naskrz, a to se nedalo jen tak ze dne na den vypnout. Ale Wylan mě měl stejně rád. Blázen. Má mě rád. Pousmál jsem se a zavřel oči. Nemohl jsem ho jen tak odkopnout, když jsem ho tu chtěl i přes všechnu tu zlost, co jsem cítil. Nechtěl jsem - a neplánoval jsem to.
Pomalu jsem očka zase otevřel a zahleděl se do země. "Já... to nedokážu slíbit," zamumlal jsem. Když už jsem nebyl v ráži, tak najednou bylo příšerně těžké říkat cokoliv, co se týkalo mě., "To je jako když řekneš ptákovi, ať přestane létat." Pokrčil jsem rameny. Ten pták to mohl zkusit, ale jak by se mohl vzdát něčeho, co ho do té doby definovalo? Spokojeně jsem si povzdechl když se mi začal hrabat v srsti, a na oplátku jsem jazykem na jeho srsti sledoval ten pramínek krve až k jeho ráně, kterou jsem také znovu opatrně vyčistil. "P-promiň," vyhrkl jsem. To bylo těžší, než by být mělo, a pěkně mě to naštvalo. Můžeš se hodit do klidu? Napomenul jsem sám sebe. "Ty... já chtěl, abys mi něco udělal ale ty ses nebránil a... já si nemyslel, že bych se dokázal trefit. Nechtěl jsem to udělat," zakňučel jsem. "Jsem takovej debil!" ulevil jsem si, konečně. Měl jsem toho potlačování emocí až po krk.
Má mě rád. Opakoval jsem si, protože jsem doufal, že pokud si to budu říkat dostatečně často, nebude mi to znít jako lež. Má mě rád. A já mám rád jeho? Začal jsem se trochu odtahovat, ale včas jsem se zastavil, když mi ťuknul do čenichu. Věnoval jsem mu smutný úsměv. "Takže... jsme jako, no... jako když Lennie a Savior... jako..." Ugh, to fakt? Nikdy mi nedělalo problém o něčem takovém mluvit. Zhluboka jsem se nadechl a prostě to ze sebe vysoukal. "Jako partneři?" řekl jsem to s vyděšeným pohledem, který mi na tváři zůstal. Znovu jsem si schoval obličej v jeho srsti, protože bylo jednodušší mluvit, když jsem na něj neviděl. "Nemusíš mě opouštět aby to bylo hrozný," zamumlal jsem. Moji rodiče byli živoucím důkazem. A něco takového jsem nechtěl. To bych radši neměl žádného Wylana.

Tak teď už jsem vážně přes svoje slzy neviděl. Jenom jsem kroutil hlavou a vzlykal. Myslel to vážně? Skoro jsem fyzicky cítil, jak stěny kolem mně povolují. Ale to jsem nechtěl, a znovu jsem se je horlivě snažil postavit, zpevnit. "Opustíš. Všichni to udělali," odsekl jsem, z části abych to připomněl i sám sobě. Kde byl Savior? Kde byla Lennie? Rowena tu byla jen kvůli sobě, a Alastor byl kapitolou sám o sobě. "Budeš toho litovat. A odejdeš." Dupnul jsem si. Jenže on neodcházel, ten ťulpas neodcházel. Zamračil jsem se na něj a nafoukl tváře jako uražené vlče, nijak jsem se však neodtáhl. Byl jsem vlastně docela rád, a mimoděk jsem se o něj zapřel a vstřebával jeho teplo. Tohle jsem chtěl. Ale už jsem byl zvyklý na to, že to, co jsem chtěl - doopravdy chtěl - mi nikdy nebylo dopřáno. Nedokázal jsem tomu věřit. Ne teď, možná ne nikdy.
Fňuknul jsem a zabořil mu obličej do srsti na krku. Na čelo mi kapaly kapičky krve - které mě, mimochodem, taky rozčilovaly. "Ne," vydechl jsem popravdě. Kdybych to mohl vzít zpátky, udělal bych to. V dobré náladě bych se pro bratra i obětoval. "Měl bys odejít." I kdybych nechtěl, aby odcházel. Prostě to tak bylo lepší.
Pokrčil jsem rameny. Proč se tak hloupě ptá? Nedokázal jsem pochopit, jak jsem se zároveň mohl cítit tak naštvaný a zároveň tak... chráněný? Jako bych se už nemusel o nic starat. Ale to nebyla pravda, a já to moc dobře věděl. A tak pořád převládal ten vztek. "Protože jsem tě nechtěl spojovat se mnou. Teda, nechtěl jsem tě spojovat s mými příšernostmi," zaúpěl jsem a zakroutil očima, abych mu dal najevo, že tohle by pochopilo i mrně. "Pořád tě se mnou nechci spojovat. Nechápu, proč tu vůbec sedím," zamručel jsem a přitiskl uši k hlavě, ale ve finále jsem se ani nepokusil udělal krok pryč. Nechtěl jsem. "A nechápu, co jsme." Skoro jsem to zašeptal.

Nechtěl jsem, aby říkal mé jméno tak hezky. Nebránil se, nehádal se se mnou. Rozčilovalo mě to. Nedokázal jsem pochopit, že by o mě opravdu mohl stát. Netrpělivě jsem švihnul ocasem. "A co tó co chci já? To důležitý není?" zasyčel jsem a posměšně si odfrkl.
Vlk ale neodcházel. Naopak. Buď byl naprosto pomatený, nebo si ze mě dělal dobrý den, nebo… mě měl rád. Nikdo mě nikdy neměl rád. A ti co na malou chvíli ano toho pak litovali. "Ale já nevím jak. Nemůžu!" vzlykl jsem a donutil se odtáhnout, alespoň natolik, abych mu viděl do obličeje. Zavrtěl jsem hlavou, kdyby mě náhodou přes ty moje vzlyky neslyšel. Tak moc jsem se v tu chvíli nenáviděl. Nevěděl jsem, že je něco takového vůbec možné cítit. Ale byla to moje realita. "Nemůžeš mi být nablízku, chápeš? Zničím ti život. Já nechci, ale stane se to! Vždycky se to stane," vysoukal jsem ze sebe a poraženecky svěsil hlavu. "Zničil jsem svoji rodinu, sebe, a určitě i něco o čem ani nevím. Nechal jsem jednu zlou vlčici, aby si odnesla mé dvojče, aby ho zabila. Zabila, vlastního bratra, a já jí řek, ať si ho veme. Tak už to chápeš? Všechno to co jsem ti ukázal je lež. Stojíš jenom o iluzi, ne o… o mě." Klepal jsem se tak moc, že to muselo být vidět. Zatnul jsem čelist a snažil se spolknout náhlou vlnu vzteku. Proč na mě měl ten ťulpas takový vliv? Proč jsem mu tohle všechno říkal?

Zalapal jsem po dechu, když se moje drápy opravdu setkaly s cílem. Tak nějak jsem nečekal, že by se mi to mohlo povést - vždyť jsem se předtím nikdy s nikým nerval. Ohromeně jsem na něj zíral, na tu ošklivou ránu a na krev, co se Wylanovi spustila po tváři. Ne, nenenene! Ten knedlík v krku konečně povolil, ale místo něj přišlo něčeho jiného - pane bože, vždyť mi teklo z očí, a já... brečel? To se mi nikdy nestalo. Sotva jsem věděl, že je něco takového možné. Ale teď jsem brečel, v údolí ve smečce, která o mě z nějakého důvodu stála, před vlkem, který to měl zrovna tak.
"Proč ne?!" vyhrkl jsem a snažil se přes svoje vlastní slzy zjistit škodu, kterou jsem mu na tom jeho příšerně otravně hezkým obličeji napáchal. Zdálo se mi, že nemůžu dýchat. Všechno se ve mně svíralo a jediné, co jsem dokázal, bylo brečet. "Máš ke mně být krutej! Máš mě nenávidět, a... a odstrkovat a snažit se mě zbavit! Naopak to nefunguje, chápeš to? Nikdy to nemůže fungovat, nikdy to nefungovalo!" Zavrtěl jsem hlavou a snažil se utřít si tlapkou oči, ale marně. Jakmile jsem se pár slz zbavil, přišly další. Nechápal jsem to. Byl jsem naštvaný, ale na koho? Na Wylana, na Rowenu, na Alastora, mámu, tátu, Jaimie, Meinereho, Lindassu, Arcanuse, Sionna, Parsifala, Crowleyho, Zurri, Sinéad, Smrt, Života. Na sebe. "Já to jinak neumím," vzlykl jsem tiše.
Přiklopýtl jsem k němu blíž. Vůbec jsem se nepohyboval ladně a s rozmyslem, jak u mě bylo zvykem. Vlastně jsem vypadal jako opuštěné vlče, které nevědělo, jaký je ten další správný krok. "Běž pryč, Wylane," řekl jsem mu znovu, a v hlase se mi pořád odrážel vztek, který teď byl určený nikomu a všem. Natáhl jsem k němu hlavu, pomalu, aby se nebál, že mu chci znovu ublížit. Opatrně jsem mu přejel jazykem po ráně, kterou jsem mu způsobil, a kovová pachuť krve mi zvedla žaludek. "Všechno akorát zničím, nevidíš? Tak už padej a zbav se mě, jako všichni," odsekl jsem naštvaně a odvrátil od něj obličej. Teď už stoprocentně odejde. Musí. I když jsem si to doopravdy nepřál.

"Nestojím o to!" zvýšil jsem hlas. Nechápal jsem, proč ho během toho všeho a po tom všem ještě pořád poslouchám. Všechno se ve mně přelo. Bylo mi tu dobře, s ním, ale všechno to nevyřčené mě dohánělo k šílenství. Nebo k naštvanosti, která byla kompletně iracionální. A Wylan byl taky iracionální. Já? Být jiný? Tahle nenávist byla všechno, co jsem znal. Znovu jsem pocítil ten knedlík v krku a přemítal, jestli tu vážně zemřu.
Šel jsem do toho, protože jsem tak trochu doufal, že se Wylan bude bránit. Že mi dá co pro to a vytluče ze mě všechny ty emoce, o které jsem neměl zájem. Ale ne. Jediné, co udělal, bylo že do mě zaryl drápy a poroučel mi, jako by někdy něco takového někoho zastavilo. Ale shodit mě se mu povedlo, samozřejmě. Bylo fyzicky nemožné abych se na něm udržel - to mi však nezabránilo v dalším výpadu. Z hrdla mi uniklo další zavrčení a bez váhání jsem mu sekl drápy po obličeji. Když už, tak už. "Nemáš právo mi rozkazovat!" štěkl jsem po něm a trochu se stáhl. Celá ta situace mě štvala, ale… ubližovat mu mě nedělalo šťastnějším. Spíš naopak. Vždyť se ani nebránil. "Přestaň mi… mi lézt do hlavy!" Nervózně jsem máchl ocasem a zatnul zuby. Do háje s ním. Tohle se mi nikdy nedělo. Nevěděl jsem, co s tím.

Koutkem oka jsem si všiml, že nás Mýval celou tu dobu pronásledovala a teď si lebedí kousek od nás. Fajn. Takže se jí nejspíš fakt nezbavím. Zavrtěl jsem hlavou a mimoděk se zaměřil na to, co mi říkal Wylan. Chvíli jsem na něho jen zůstal zírat. To myslí vážně? Nejdřív jsem se jen trochu uchechtl a pak se mu jednoduše začal smát, hnusně, falešně. Bylo na čase, aby mu někdo sundal ty zpropadený růžový brýle, které mě tolik rozčilovaly. Vlastně, ne. Rozčilovalo mě na něm všechno. "Kamarádi? Haha, Wylane, tvoje vtipy jsou fakt... děsný," vyprskl jsem a trochu se od něj odtáhl, jako by mě už jenom jeho slova mohla nějakým způsobem poznamenat. "Ty si myslíš, že svět je plný duh a růžové a chlupatých zvířátek, co, ty šašku? Tak to se šíleně pleteš, a já ti nemusim nic dokazovat, nebo snad svěřovat. To jsem nedělal nidky a rozhodně s tím nehodlám začít kvůli tobě! Nejsi pro mě nic, rozumíš?" zasyčel jsem. Ale začínal jsem mít pocit, že v tuhle chvíli už se snažím přesvědčit jenom sám sebe. Nelhal mi - takže mě vážně bral jako fajn vlka? To určitě. Nebral mě tak nikdo, ne máma, ne táta, ne Rowena. A víme jak skončil Alastor, když se ve mně snažil vidět něco jiné. Zalapal jsem po dechu, když se mi v krku vytvořil podivný knedlík. Jestli mě v téhle situaci přepadne nějaký infarkt, tak si to se Smrtí pořádně vyřídím.
Cítil jsem se... silný, když jsem se mohl tyčit nad ním. Měl jsem nad tou situací kontrolu, ale nechápal jsem, proč mě prostě neodkopne. I kdyby na to neměl sílu, velikost určitě. Zavrčel jsem ještě hlasitěji, protože mě vytáčel ten jeho vyděšený pohled. Já jsem měl právo na to být vyděšený a naštvaný. Ne on. On nevěděl, jaké to je být Siriusem. Oči se mi zeleně zableskly. "Já jsem taky nechtěl spoustu věcí." Jako by to s něčím souviselo. Potřeboval jsem to dostat ze systému. Všechno, všechny, a hlavně Wylana. Ještě nikdy jsem necítil takový odpor k tomu, co jsem se chystal udělat. Místo toho bych se tisíckrát přetvařoval před vlky jako byla Jaimie. Ale donutil jsem se, protože jsem doufal, že když to udělám, tak si ho vyženu z hlavy a ze srdce, kde jsem ho mít nechtěl. Vlkům se tam vždycky dělo jen to špatné.
Zavrčel jsem znovu, ale tentokrát už to nebylo varování, ale jakási příprava. Nikdy jsem se nerval. Nikdy. Ani jsem nevěděl, že to umím, ale vlci to nejspíš mají v krvi. A tak jsem se mu vrhl po krku, zuby vyceněné, a snažil jsem se moc nemyslet.

//Asgaarský hvozd

Došli jsme až do jakéhosi údolí, které mě svým způsobem taky rozčilovalo. Co si tady stojí nějaký údolíčko o kterým mi nikdo neřek? Naneštěstí pro Wylana mi přišlo, že on toho zase říká až moc. "Zmlkni už!" zaječel jsem na něj a přidal do kroku. Proč že jsem ho nechal, aby mě sledoval? Dělalo se mi z toho mišmaše pocitů blbě. "Nemusím ti nic vysvětlovat, sakra už. Jestli si myslíš, že ti něco dlužim, tak se votoč a zmiz, ne? Když jsem tak děsnej," Byl jsem děsnej, příšerně prorostlej jenom tím špatným a Wylan za nic nemohl a byl všechno co jsem já nebyl a já... jsem byl tak naštvaný. "Fajn, jo?" odfrkl jsem si. "Tak to by ti nesežral ani bezmozek. Vážně, Wylane, jestli si myslíš, že mi můžeš lhát do ksichtu, tak se už konečně otoč a jdi." Zadržel jsem dech, když se na mě nalepil. Bylo mi teplo a jeho tělo mě bránilo před větrem, protože byl o tolik vyšší. Chtěl jsem se k němu naklonit blíž a konečně trochu vydechnout, ale tohle byl Wylan a já byl já a... nešlo to. Nemohl jsem. A to mě taky pěkně štvalo.
Nakonec jsem to už ale nevydržel. Neměl jsem dostatek fyzických zákonů na mé straně, abych ho jen tak dokázal dostat pod sebe, a tak jsem alespoň dal všechnu svou sílu a moment překvapení do toho, abych ho strčil na zem a zvrchu na něj zavrčel. Už jsem toho měl pokrk, chtěl jsem, aby mi někdo řekl, co se mi to děje a co mám dělat, aby se to už nedělo. Nechtěl jsem to. Všechno to bylo k vzteku. "Máš ještě nějaký stupidní chytrý řeči, který mi chceš říct?" Byla to řečnická otázka - vlastně bylo docela očividné, že jestli ještě jednou kecne, bude mít moje zuby v krku. I když jsem to nechtěl, vždyť to byl Wylan, ale takovým zvláštním způsobem i chtěl. Pokud tohle byl jediný způsob, jak mu být nablízku aniž bych musel čelit tomu neznámému uvnitř mně... tak budiž.