Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ahoj,

vím, že v registraci je napsáno, že dvoubarevnost očí se schvaluje jen v případě slepoty, ale vždycky jsem tak nějak předpokládala, že se to vztahuje např. na modré a zelené oko. Jsou povolená dvoubarevná očka v rámci jedné magie? U Života je spektrum barev, např. u magie ohně se barvy pohybují od oranžové po rudou - co kdybych chtěla od začátku jedno oko oranžové a druhé rudé? Je to povolené?

1 | 25

Alastor nic neříkal, což mi nepřišlo ani moc překvapující. Navíc jsem byl rád, že ho můžu ignorovat, aniž by to vzneslo podezření. Pořád jsem se mu nedokázal podívat do očí - sotva jsem se dokázal koukat na něj aniž bych cítil duširvoucí vinu. Nenáviděl jsem tu emoci, a tak jsem byl nadevše spokojen, že jsem mohl veškerou svou pozornost věnovat otci. Ačkoliv ta spokojenost nebyla zrovna velká. Vždyť jsem ještě nedávno prohlašoval, že už ho stejně nikdy nechci vidět, a že už je beztak pod drnem. Možná mě k normálnímu chování nutilo právě to, že jsem tak docela nemohl uvěřit, že ho před sebou vidím.
Pokrčil jsem rameny. "Já přišel až po Alastorovi," uvedl jsem to na pravou míru a v mém hlase se odrážela podrážděnost. Nemohl jsem si pomoct. Považoval jsem své dvojče za mrtvé a najednou jsem se dozvěděl, že před chvílí odešel ze smečky, kam jsem se zrovna přidal. Nešlo mi nemít mu to za zlé, i když nejspíš bylo k pochopení, že se mě nesnažil najít. Vždyť to já jsem ho poslal na smrt. Byl jsem vděčný, když otec stočil konverzaci na Rowenu. Ušklíbl jsem se. "Neprávem? Zkus to říct jí, rád bych se pobavil." Pokrčil jsem nad tím rameny. "Nevím, jak nad ním," trhl jsem hlavou k Alastorovi, "ale mě uvítala s otevřenou náručí. Možná jí chyběl někdo normální," zauvažoval jsem a pokýval hlavou. Jo, to muselo být ono.
Savior se začal bavit s Alastorem o něčem, co jsem moc nechápal, a tak jsem to jedním uchem pouštěl dovnitř a jedním ven. Jen jsem se štípavě uchechtl nad tou poslední částí. Nedokázal jsem si představit, že bychom jako sourozenci mohli držet pokupě. Rowena byla zmije, já obětoval Alastora a Alastor... všechno schytal. Byla to tragédie už od narození.
Otcova bolest v hlase ani fakt, že matka je ztracená nebo mrtvá, mě nedonutily ani svěsit hlavu. Opět jsem pokrčil rameny. "Co už," odtušil jsem a pohlédl na Alastora, abych mu tím gestem předal prostor k vyjádření nebo breakdownu nebo k čemukoliv. Já už se s faktem, že své rodiče nikdy neuvidím, vypořádal. Savior byla jen malá chybka v systému.

VLA 4/5 | 24

Výraz na obličeji mi na moment škubl do úsměvu, ale rychle jsem si ho z tváře smazal a tvářil se tak, jako vždycky - nad věcí, jako by všechno, co se dělo, bylo hluboko pod mou úroveň. Bylo podivně jednoduché takovou přetvářku nasadit, protože mi přišlo, že se bavím s duchy minulosti. Měl jsem pocit, že kdybych si pomyslel, že Saviorovi vyroste strom na hlavě, tak se tak stane. Nedokázal jsem pochopit - anebo jsem si jen nedokázal přiznat - co se to děje. Naposledy jsme se takhle pospolu viděli když jsme s Alastorem byli ještě vlčata. Podle Saviora jsem možná neměl věk na to, aby mě kleplo, ale přesvědčený jsem o tom nebyl.
"Stále?" Natočil jsem hlavu do strany, a až poté jsem si vzpomněl na Arcanusova slova o tom, jak můj bratru zrovna z Asgaaru odešel. Podíval jsem se na něj, ačkoliv se mi očka stočila spíše k jeho tlapkám. Bylo mi proti srsti dívat so mu do očí po tom, co jsem mu provedl. Zahnal jsem myšlenky na ten den někam jinam a donutil se podívat se opět na Saviora. "Já jsem členem Asgaaru. I Rowena," podotkl jsem, a už už jsem měl na jazyku všechny možné drby a teorie, které jsem ohledně její existence měl, ale i já jsem dokázal pochopit, že se to momentálně nehodilo. Přesto jsem si neodpustil poznámku směrem k mému dvojčeti, které už tak docela dvojčetem nebylo. "Chybíš tam už jenom ty." Měl jsem mu nepochopitelně za zlé, že ze smečky odešel snad vteřiny předtím, než jsem se tam objevil. Vidět ho znamenala alespoň kapka naděje, že mi to všechno odpustí. Ne, že bych něčí odpuštění potřeboval. Ale... hm.
Roweny nepřítomnost mě tolik netankovala, neboť jsem jí naposledy viděl před pár týdny a úspěšně ji rozbrečel. Její výčitky by pro mě byly hřebíčkem do rakve. Jeden další vlk mi tu ale scházel, a moje pozornost se opět přesunula k Saviorovi. "Lennie?"

VLA 3/5 | 23

//Esíčka

Mýval mi seskočila ze zad a znovu utekla. Nechápal jsem to - tentokrát jsem neřekl nic urážlivého a přesto se běžela schovat. Protočil jsem očima nad nevyvážeností jejích nálad a pokračoval v cestě sám. Stromy Asgaaru už se tyčily na obzoru a já zvesela pohazoval ocasem nad myšlenkou, že brzy zase uvidím Wylana.
Jenže si se mnou život rád pohrával a do cesty mi přihodil poslední překážku. Málem jsem zakopl o vlastní tlapky, jak rychle jsem se snažil zastavit, když jsem je uviděl. Savior a Alastor, v celé své kráse. Koukali na sebe jako kdyby každý viděl ducha, a přesně tak jsem se vlastně cítil i já. Cítil jsem se podivně lehký, jako bych nic nevážil. I když to možná bylo jen znamení, že bych si měl sednout, nebo to se mnou švihne. A tak jsem to udělal - hrcnul jsem si do trávy a vykulenými očky těkal z jednoho na druhého. Jednoho jsem až do příchodu do Asgaaru považoval za mrtvého a toho druhého vlastně taky, ačkoliv to nebyla ověřená informace, pouze odhad. Vždyť mu musí být snad už padesát. Ale Savior staře nevypadal - alespoň ne tak moc, jak by měl. Unaveně životem, možná. Nechápal jsem to a zároveň jsem se chtěl zeptat, jak to dělá, a že to chci taky. Každopádně jsem víc než cokoliv jiného cítil křivdu, ale odhadoval jsem, že to samé cítí Alastor vůči mně - a tak jsem nic neříkal. Skoro. "No mě klepne."

VLA 2/5 | 22

//Třešňový háj přes Hadí ocas

Všechno tohle už jsem znal. Zaplnil mě podivný pocit nostalgie. Ještě před pár měsíci jsem přes všechno své přesvědčení byl jen nikdo, nebyl jsem nikde, neznal jsem nikoho. A pak mi do života přišel Wylan a najednou mi přišlo, že znám každý kout téhle země a nikdo mi není tak úplně cizí. Možná to bylo tím životem ve smečce. "A nebo se z tebe stává slabota." Překvapeně jsem trhnul hlavou k Mýval, která se odmítla namočit a raději zanechala svého trucování, aby mi mohla vylézt na záda. Nespokojeně jsem zabručel, protože i bez ní mi bylo neuvěřitelné horko, ale nijak jsem to nekomentoval. Byl jsem rád, že je zase se mnou a neschovává se. "Tam bych nešla," oznámila mi najednou, když jsem nasměroval svůj krok k louce. "Jo? Máš tam snad naštvaný příbuzný?" Uchechtl jsem se, a možná kdybych viděl její pohled, tak se vážně otočím.

//Tulipánová louka

VLA 1/5 | 21

Zatímco jsem čekal na odpověď, ztrácel jsem se ve svých vlastních myšlenkách. Mýval někam odběhla, takže jsem ztratil svou permanentní zátěž na zádech, a chyběla mi. Stejně, jako mi chyběl Wylan. Měl bych se vrátit do Asgaaru. Určitě už tam je a vyšiluje, proč tam nejsem já, napadlo mě. Úplně jsem zapomněl na to, že jsme se tam měli sejít, a tak jsem po vlčici hodil omluvný výraz a pokrčil rameny. "Sorry, ale zrovna jsem si vzpomněl, že vlastně žádnou společnost nehledám," oznámil jsem, "ciao, zlato," mrknul jsem na ni a otočil se, abych zmizel mezi keříky a propletenými kořeny tam, odkud jsem sem přišel. Dle šustění, které mě doprovázelo, jsem poznal, že Mýval nakonec tak daleko neodešla, a spokojeně jsem se usmál.

//Esíčka přes Hadí ocas

VLA 1/5 | 20

Vydal jsem ze sebe lhostejné "hmm," a pořádně si ji prohlédl, když už jí neskrývaly keříky. Byla flekatá, s jakousi ozdobou na tlapce, která mi připomněla mojí vlastní ozdobu. Ještě pořád mě uši bolely od toho, jak mi je Mýval propíchla. Věnoval jsem jí krátký naštvaný pohled a obrátil svou pozornost zpět k neznámé.
Překvapeně jsem máchl ocasem, ale její úsměv a řeč těla mi prozradil, že to nemyslela vážně - nebo se minimálně nechystala svá slova naplnit. "Já jsem nedotknutelný," zazubil jsem se zase zpátky. Po tak dlouhém cestování s Wylanem a jeho vlastním strážcem jsem zapomněl, jak podivné je mít mluvící zvířátko u sebe - a vlčice se na něj právem zeptala. "Protože Sirius je blbeček a jeho sociální dovednosti odumřely společně s jeho mozkem přibližně před... čtyřmi lety," uchechtla se Mýval sama pro sebe a já jen zakroutil očima. Byli mi 4, takže mi bylo jasné, že tím naráží na mou bezmozkovatost už od narození. Bez zaváhání jsem zaskočil z větve dolů, až mýval z mých zad vyletěl někam do křoví. Spokojeně jsem se na vlčici usmál. Nevypadalo to, že bychom se do sebe měli pustit, takže jsem od předešlé konverzace opustil a odpověděl jí na otázku sám. "Mýval je můj lesní strážce, nebo něco takovýho. Ale nejspíš si to jenom vymyslela, aby už nikdy nemusela udělat jediný krok vpřed. A jakmile není po jejím, začne prskat." Pokrčil jsem rameny. Vlastně mi v tom byla docela podobná. Huh.
Zblízka jsem zjistil, že vlčice má dvoubarevné oči. Tím se u mě zapsala na seznam na cestě k zajímavosti a rozhodl jsem se, že je hodná mojí společnosti. "Jsem Sirius, jaks mohla slyšet. Můžu ti říkat jinak než vlčice?" Natočil jsem hlavu do strany.

VLA 1/5 - 18

Zatímco do mě Mýval jela, ten někdo, o kom předtím mluvila, se ukázal. Stála sice dost daleko, ale odhadoval jsem, že se kouká na nás. Snadno jsem zapomínal, že mluvící mýval nebyla úplně normální věc - a rozhodně ne mluvící mýval, který se nebál zůstat v přítomnosti vlka. Ze shora se to těžko identifikovalo, ale měl jsem pocit, že kdybychom se postavili tváří v tvář, výškově bychom se vyrovnali. To se mi zamlouvalo, neboť poslední dobou jsem se neustále setkával s někým, kdo byl vyšší než já, ať už to bylo o dvě hlavy nebo o pár chloupků.
Pozoroval jsem ji už moc dlouho. Ušklíbl jsem se a uvolněně přehazoval ocas ze strany na stranu. "Víš, že tě jde vidět, že jo?" Mýval zpozorněla a přestala mi vyčítat všechno možné, když jí došlo, že nemluvím k ní. Polekaně se otočila a následně se pomalu teleportovala ze země na můj hřbet. Strašpytle. Dostalo se mi malého štípnutí, které jsem ignoroval, abych se mohl soustředit na vlčici. "Pojď blíž. Já ti neublížim," zazubil jsem se. Mluvil jsem pravdu, ačkoliv moje představa o neubližování nejspíš byla jiná. Občas mi to prostě s těmi slovy ujelo, okey?

VLA 3/5 - 17

//Hadí ocas

Proplétal jsem se mezi třešňovými stromy s jistou nostalgií. Pamatoval jsem si, že jsem zde kdysi potkal nějakého vlka a... chtěl si mě adoptovat? Něco takového to bylo. Nad tou vzpomínkou jsem se uchechtl a zavrtěl hlavou. Galilea byla neuvěřitelně podivná, ale za celý svůj život jsem nic jiného nepoznal. Svým způsobem jsem ji měl i rád, i když se mi hezké vzpomínky začaly hromadit teprve nedávno. Z přemýšlení mě vytrhla až Mýval. "Někdo tu je s tebou," upozornila mě. Pouze jsem přikývl a líně se rozvalil na jedné z nižších větví, kam se dalo lehce vyšplhat. Získal jsem tak vyšší půdu nad tím, kdo se mnou tento les momentálně sdílel. Nevadila mi společnost - ale neměl jsem náladu nikoho vyhledávat. "Tímhle tempem umřeš sám a seschlej." Zamračil jsem se a jedním pořádným oklepáním se ji shodil, až to zasvištělo. Spokojeně jsem se usmál, když se zezdola začaly ozývat pestré nadávky. Ráj.

VLA 2/5 - 16

//VVJ přes Východní hvozd

Nevědomky jsem následoval Wylanovu stopu, ačkoliv jsem nemířil přímo za ním. Dohoda zněla, že se znovu sejdeme v Asgaaru, takže jsem se moc nestrachoval, ačkoliv ta prázdnota nebyla příjemná. Byl jsem rád za to, že mi na zádech sedí Mýval a dělá mi společnost svým neustálým klábosením o tom, co která ropucha provedla té druhé a jaké krysy si letos v lese založily rodinu. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a zmohl se jen na krátké zaúpění, čímž jsem jí akorát povzbudil. K tomu všemu mi můří křídlo neustále šustilo u mého citlivého ucha, z čehož mi postupně začalo tikat v oku. "Musíš si na to prostě jenom zvyknout," pronesla Mýval chytře. Měl jsem chuť jí za to ze svých zad shodit. "Kdyby mi to tam někdo nepřipíchnul, nemusel bych si zvykat na nic," zamručel jsem. Očividně jsem jí tím urazil, protože přestala klábosit a nechala mě jít v tichosti. Díky bohu. "Já tě slyším!"

//Třešňový sad

VLA 1/5 - 15

Pokrčil jsem rameny. Upřímně? Moc jsem Rowenu nehledal. Wylan do mé rodinné situace neviděl, a tak jsem mu neměl za zlé, že se na to tak soustředí, ale i tak mi to trochu lezlo na nervy. Možná proto jsem ho ihned nezastavil, když se jí vydal hledat. Povzdechl jsem si a zavrtěl nad tím hlavou. Byli jsme spolu od zimy a já najednou nevěděl, co se sebou dělat, když jsem byl sám. Byl jsem rád, když se k mému boku připojila Mýval. V tlapkách svírala cosi zeleného, co se na sluníčku třpytilo. Vypadalo to jako míří křídlo, a taky to vypadalo trochu ostře, a tak jsem se zamračil, když mi s tím vylezla na hřbet. "Hele, ať si s tím neublížíš - AU!" Ani za milion let by mě nenapadlo, že by s tím mohla probodnout mě, ale ta krysa to klidně udělala. Zakňučel jsem, když jsem píchnutí pocítil i v druhém uchu a zmateně zavrtěl hlavou. Jaksi to zašustilo, takže jsem předpokládal, že mi tu věc zabodla do ucha. "To bolí. Máš štěstí, že je to hezký," zabručel jsem na ni. Prostě jsem se na ni nemohl zlobit, když se na mě dívala tak roztomile. Zavrtěl jsem nad ní hlavou a rozešel se dál od jezera. "Roweno!" Zavolal jsem, jen tak, aby se neřeklo - a kdyby mě náhodou Wylan odněkud poslouchal. Já se snažil, he!

//Hadí ocas přes Východní hvozd

VLA 1/5 - 9

//Smrkový les přes Jižní Galtavar

Vlčkovi se můj projev o sestře vůbec nelíbil. Vlastně jsem se mu asi nemohl divit, ale na druhou stranu nám do rodiny neviděl. Trochu mě štvalo, že to takhle komentuje, hlavně proto, že už mi neříkal hezký věci. Já jsem chtěl slyšet hezký věci. "Možná..." uznal jsem se zamručením a pokrčil rameny. "Ale já jsem takový byl vždycky! Jak jsem měl vědět, že se změnila?" Stěžoval jsem si a odmítal uznat jakoukoliv chybu. Copak partnerství znamenalo, že jsem nemohl Roweně vpálit do obličeje jaká je to nána? Uraženě jsem nafoukl tváře a dupal si cestičku lesním porostem, když se mě Wylan už nechtěl ani dotknout. Skvělý.
Avšak vypadalo to, že příslib mé omluvy by mohl stačit. Trochu jsem zpomalil a přikývl. "Jo, klidně. Ale vážně si myslím, že jí to za chvíli bude jedno." A najde si nějakou jinou duši, ke které se bude chovat jako pijavice. "Moc soucitu moc škodí. A u mojí rodiny to platí dvojnásob," vysvětlil jsem a snažil se do svého hlasu dát co nejvíc něhy, aby to neznělo, že se ho snažím přesvědčit. O to jsem se sice snažil taky, samozřejmě, ale mým hlavním cílem bylo ho varovat a taky si ho udobřit.
Mýval nás mezitím doběhla a vylezla mi po tlapce až na hřbet, kde se uvelebila za mým krkem tak, jako vždycky. Spokojeně jsem vzdychl pod tou známou tíhou a krátce se z jezera napil. Stál tam opodál nějaký vagabund, kterého jsem se rozhodl ignorovat a nechal jsem jakékoliv socializování se na Wylanovi, pokud o to měl zájem.

VLA 1/5

No co? Věnoval jsem Wylanovi pohled a pokrčil rameny. Tohle bylo mezi námi - mnou, Rowenou a Alastorem - naprosto normální. Nebo to tak alespoň bývalo. Je pravdou, že jsem Rowenu po několika letech potkal teprve nedávno, a vlastně jsme o sobě vůbec nic nevěděli. Co se nám stalo, jak jsme se změnili. Proto mě trochu překvapilo, když moje sestra začala brečet a utekla. Skvělý. Sklopil jsem uši zmateně k hlavě a zavrtěl hlavou. "Tak to fakt nechápu," konstatoval jsem a trochu se uchechtl, načež jsem se znovu podíval na vlčka po mém boku a úsměv mi na tváři zmrznul, protože on se mračil. Sakra. Poslušně jsem stáhl ocas mezi nohy a vyhýbal se tomu jeho kárajícímu pohledu. "Já jsem si taky povídal!" Bránil jsem se. "Má nějaký svůj cyklus, já jsem takovej vždycky," zamručel jsem si napůl hlasu.
Naštěstí Wylan neutekl, a tak jsem se znovu vnutil do jeho osobního prostoru a žuchnul mu čenichem do tváře. "Notak, já se jí pak omluvím," zakňučel jsem a otřel se o něj, načež jsem nás nasměroval k odhadované pozici toho velkého jezera. "Nebo hnedka, vezmeme to přes jezero. Mám žízeň," oznámil jsem, jako by se nechumelilo. Skoro jsem cítil Mýval mezi keříky a její forehead slap nad tím, jakej blbec jsem. Vybrukoval jsem si nějakou písničku a spokojeně si vykračoval cestu mezi stromy.

//VVJ přes Jižní Galtavar

Pousmál jsem se, i když jsem byl pořád napjatý. Nevěděl jsem, jak se mám před někým dalším zachovat, jak moc Wylanovu náklonnost opětovat tak, aby to nebylo moc nebo naopak málo. Ale naklonil jsem se k němu, aby nebyl smutný. Jemně jsem mu žďuchl čenichem do tváře a otočil svou pozornost zpět k Roweně, která na mě mluvila. Pokrčil jsem rameny. "Spoustu důvodů. Známe to." A známe se. Nepochyboval jsem o tom, že ona moc dobře ví, jaký jsem občas dokázal být blbec a manipulátor. A já věděl to podobné o ní. Od toho rodina byla, aby se znala a nezapomínala, ne? Podezřívavě jsem na ni přimhouřil oči. Klidně bych se za vlčka po mém boku porval, kdyby mu tu ládovala do hlavy nějaké nesmysly.
Překvapeně jsem na Wylana zamrkal. Copak on nechtěl vědět, jak se to má? "Co? Byl u nás v lese, mám právo vědět, co je zač!" Zavrtěl jsem hlavou. Rowena ani neměla problém s tím nám říct o koho se jedná. Belial. Trapný jméno. Vlastně bylo docela v pohodě, ale protože jsem se rozhodl, že je to podivín, tak bylo trapný. "Krutopřísný," zazubil jsem se, "takže je normální, nebo následuješ šlépěje naší mámy?" Pobídnul jsem jí, aby nám prozradila víc. Ona se však začala vyptávat na mě a Wylana, a já se ochranářsky opět naklonil blíž k němu. Ale neodpověděl jsem. Chtěl jsem ho nechat si vybrat, co všechno - a jestli vůbec - chce prozradit Roweně.

Červen 3/10 ~ Parsi

Nebylo dobré počasí na něco takového. Připadalo mi, že se dřív rozteču než se pohnu nebo řeknu cokoliv dalšího. Léto jsem měl rád jen díky bouřkám - ale nenáviděl jsem ho pro všechno ostatní. Měl jsem hustou srst, která mi v tomhle počasí překážela, a koupání jsem sice rád měl, ale ne tu mokrou srst, která následovala hned potom. Ačkoliv v tuhle chvíli mi přišlo, že by mi ihned uschla. Škoda, že tu se mnou byl on.
Trochu mi ho začínalo být líto - nebo jsem spíš litoval toho, že jsem byl zase takový blbec. Ale jakmile jsem už byl jednou v ráži, těžko jsem se zastavoval. A nebyl tady nikdo, kdo by mě donutil trochu zpomalit. Odfrkl jsem si. "Jseš nějak moc chytrej. To nemá rád nikdo," poznamenal jsem a uraženě máchl ocasem. Možná nebylo dobré si zahrávat zrovna s Parsifalem, neboť byl v hierarchii nade mnou - a to značně - ale byla to zábava, když mě nechal si do něj rýt.