Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 4/10 - Nemesis

Necítil jsem z vlka žádné velké nebezpečí, ať už mě to jeho jasnovidectví jakkoliv vyděsilo. A tak jsem se uvolnil a jenom ho z nudy propaloval pohledem - ne, že bych se chtěl rvát. Ale přátelíčkovat taky ne. Na mou otázku mi odpověděl jenom hodně osobně, což pořád byl vcelku obecný pojem. Ale alespoň mi to výběr snížilo na rodinu a blízké přátele - a vzhledem k tomu, že jsem ho neznal a ani jeho pach mi nepřišel povědomý, pak to byl nějaký Alastorův blízký kamarád. A nebo přítel. Jako můj Wylan. Ani jsem nad tím nemrkl okem a jenom pokrčil rameny.
"Nečekal jsem, že můj bratr někdy bude mít kamarády," odtušil jsem a v podstatě ihned toho zalitoval - úplně jsem před sebou viděl Wylanův obličej a rychle jsem zavrtěl hlavou. "Teda, nic proti němu. Jenom byl vždycky... uťáplej, chápeš? Ale to asi víš, když ho znáš tak... hodně osobně," poznamenal jsem.
Došlo mi, že vlk mě sice jménem zná, ale já jeho ne. To se mi vůbec nelíbilo. "Jak se teda jmenuješ, hodně osobní známý Alastora?" ušklíbl jsem se. Jo, tohle byla jedinečná šance zjistit informace o mém dvojčeti - ale to neznamenalo, že se tu před vlkem budu plazit a prosit.

Březen 3/10 - Nemesis

Koukal jsem na něj jako by spadl z višně. Nechápavě jsem povytáhl obočí. Jak jako, měli bychom? Začínal jsem toho podivína podezřívat z provozování stalkerovství. Určitě to byl nějaký úchyl, který mě potají den co den sledoval a teď si pro mě konečně přišel. Tohle byla jeho chvíle. Nakrčil jsem čenich a už jsem byl napůl připravený se prát, ale vlk včas dodal tu poslední část. Oh. Trochu jsem se uvolnil, ale tvářil jsem se pořád stejně nechápavě. ”Aha,” prohodil jsem, aby řeč nestála. Alastor byl docela citlivé téma, i když jsem se rád tvářil, že mi to bylo úplně šuma fuk. Potřeboval jsem z pana kostry dostat co nejvíce informací aniž bych vzbudil podezření, že mi na bratrovi snad nějak extra záleželo. Ale nejřív… ”Jak jako osobně?” dožadoval jsem se upřesnění. Osobně byl široký pojem. Osobně jsem ho znal já, ale taky jsem osobně znal naše rodiče nebo třeba Wylana. Těch možností bylo spousta.

Březen 2/10 - Nemesis

Hleděl jsem si svého. Pro jednou jsem byl já tím, kdo byl vyrušen ze siesty. Zaslechl jsem kroky a zvedl hlavu, abych si mohl prohlédnout svou společnost. No… nestála za moc. Přítomnost Wylana v mém životě byla znát, protože mým prvním instinktem bylo se zvednout a jít tomu chudákovi něco ulovit. Byla to kostra, a mě se zvedal kufr.
Povytáhl jsem obočí. To, že znal mé jméno, mě překvapovalo ještě víc než jeho zevnějšek. Vlastně jsem se začínal cítit docela v ohrožení. Možná vypadal jako by ho mohl odfouknout kdejaký větřík, ale slova měla často větší váhu než činy. O tom jsem věděl své. Udělal jsem krok vzad - pro všechny případy - a natočil hlavu do strany, aby mu bylo jasné, že vůbec nevím, co je zač. “Známe se?” opětoval jsem mu jeho žádný-pozdrav styl. Neviděl jsem v něm nikoho důležitého, a tak mi nepřišlo podstatné předstírat jak moc si ho pamatuju, tak, jak jsem to udělal u Sionna. U něj jsem si navíc byl alespoň trochu jistý, že jsme se už viděli. Tohohle… jsem si nepamatoval ani trochu. Pokud vůbec bylo co si pamatovat.

Jenom jsem se pousmál a zavrtěl nad tím hlavou. Věděl jsem, že to Wylan nemyslí zle, a zároveň nemělo cenu mu říkat, ať to nedělá. Kdo by dokázal odolat těm mývalím kukadlům? "Pfff, a mně nic nedoneseš, jo?" ušklíbl jsem se. "A já myslel, jakej seš lovec." Matně jsem si vybavoval, že to byla jedna z věcí, kterou vlček při svém přijímání navrhl Arcanusovi. Oficiálně jsem to v lásce vyhrál. Roztomilej, hodnej a umí lovit? To se jen tak nevidělo.
Pobaveně jsem zakroutil očima. "No ty seš teda sluha," dobíral jsem si ho a spokojeně se zazubil, když mi ta pusa nakonec přislíbena byla. Zvesela jsem zavrtěl ocasem a odolal nutkání ho místo odpovědi znovu kousnout. "Nezacházím s tebou jako s hadrem, ale jako s prvotřídní večeří," podotkl jsem a šibalsky na něj mrknul. Mou novou oblíbenou zábavou bylo vlčka znervózňovat. Vypadal u toho roztomile.
Uchechtl jsem se. Nepochyboval jsem o tom, že kdyby Wylan chtěl, tak by mě snadno přepral. Ale zároveň se nebránil ani když jsem mu málem vydloubnul oko, takže... bych jeho výhružku nebral vážně ani kdyby se u toho vážně tvářil. Vzhledem k našemu rozdílu to asi mělo být naopak, ale cítil jsem nečekanou touhu ho před vším chránit. Před vším kromě mých hloupých komentářů. Ušklíbl jsem se. "Spoustu věcí. Můžu ti je pak ukázat." Povytáhl jsem obočí. Myslel jsem to spíš jako vtip než jako něco vážného, ale kdo ví, jak si to Wylan přebere.
Nevadilo mu moje kousání a smál se mým vtipům a jeho váha mi vůbec nevadila. Cítil jsem se chráněný před vším ostatním. Přál jsem si, abychom takhle mohli zůstat navěky. Ale Wylan měl dobrou pointu. Už teď jsem cítil, jak mi bláto slepovalo chlupy, a přesně jak jsem čekal - nelíbilo se mi to. "Fajn. A pak? Jeskyně?" zeptal jsem se, abych si ujistil, že si to válení se spolu v kožešinách nerozmyslel.

Pokrčil jsem rameny. "Jenom se předvádí," odtušil jsem. "Chce si u tebe získat body lítosti, abys jí pak nosil žrádlo." Alespoň jsem tak uvažoval. Pokud byla povahově stejná jako já, pak to bylo vlastně dost pravděpodobné. Ale byl jsem rád, že se Mýval rozhodla běžet směrem k lesu a ne někam jinam. Začínal jsem si na ní zvykat.
Ale na Wylana? Měl jsem pocit, že si na něj nikdy nezvyknu. V dobrém. Celá ta naše situace byla tak neuvěřitelná, že jsem pořád čekal, kdy se vzbudím, nebo kdy se vlček otočí. A on tu pořád stál, se svou ranou přes oko a svým vypelichaným ale neuvěřitelně roztomilým kožichem. "Budeš mi sloužit, jo? A co když budu chtít pusu?" zazubil jsem se a kousl ho do krku, sevřel jsem mezi zuby jeho kůži, abych ho štípl. Jenom trochu. No co? Prostě jsem měl chuť si kousnout, protože proč ne? Začínal jsem podezřívat, že můj love language bude právě tohle. Ha. Hodně štěstí. "Myslíš? No já nevím, stromy aspoň dávají kyslík..." Dramaticky jsem uvažoval, až jsem se nakonec jen uchechtl a zavrtěl hlavou. "Jasně, že jsi lepší."
Nemohl jsem se mu alespoň trochu nesmát. Zrudnul jako rajče, a já taky, ale na mých tvářích to alespoň nebylo tak vidět. Kousnul jsem se do tváře, abych zahnal to horko, které mě polilo. Vážně jsem se choval jako zacrushovaný teenager. Vždyť na tom nic nebylo, prostě stačilo říct: "Ale já jo."
Pobaveně jsem vyjekl a rychle mu svoje ucho vytrhl. Což mi moc nepomohlo, protože jsem vzápětí dostal přes nos, a od bláta jsem měl i obličej. "Hej!" postěžoval jsem si, ale pořád jsem se culil od ucha k uchu. Přetočil jsem se zpátky na břicho. "Nemůžu za to, že jsem vtipnej." Pokrčil jsem rameny a ušklíbl se.

Povzbudivě jsem se mu čenichem otřel o krk a přikývl. "Nic jiného jí nezbývá," podotkl jsem spíše směrem k Mýval než Wylanovi. Pořádně jsem se oklepal, až se mi otřásla celá kostra, ale podařilo se mi ze sebe tu šedivou krysu shodit. Sledoval jsem, jak uraženě běží zpátky mezi stromy Asgaaru a povytáhl obočí. No, trucovat uměla stejně dobře, jako já. Zavrtěl jsem nad tím hlavou.
Zazubil jsem se. "Jo. A mým prvním dekretem bude... že nám všichni musí sloužit!" rozhodl jsem se, ale bylo očividné, že si z toho jen dělám srandu. Vážně jsem ten les začínal mít rád. Dokud tam byl Wylanův domov, byl to i můj domov. "Hmm, fakt? Já zrovna myslel, jak moc tam mám rád ty stromy a tak. To mě vůbec nenapadlo, že tam jseš taky," ušklíbl jsem se a pobaveně ho trefil ocasem do boku.
Koukal jsem na něj seshora, což bylo neobvyklé. Ale co v posledních 24 hodinách obvyklé bylo? "No... je špinavá," vysvětlil jsem trochu zmateně. Jak jako, jakto? To je snad jasné, ne? Rychle jsem před těma jeho špinavýma chňapákama uskočil, načež jsem měl co dělat, abych nevybuchl smíchy. Jasně. Spát. Naštěstí to vlčkovi rychle došlo. Pokrčil jsem rameny. Culil jsem se jako malej teenager a taky jsem se trochu styděl, ale když jsem viděl Wylanův výraz, nemoh jsem nad tím jenom zavrtět hlavou. Byl tak roztomilej. "Myslím." Přikývl jsem a snažil se dostat svůj úsměv pod kontrolu, ale marně.
Byl jsem do něj totálně zabouchnutej, choval jsem se jako jelen v říji a... k čertu s čistotou - svalil jsem se do bahna vedle něj a rozesmál se. Jestli byla láska takováhle, nechápal jsem, proč jsem se jí celý život vyhýbal. Vlastně jsem ani nechápal, proč jsem se vyhýbal tomu bahnu. Zvesela jsem do něj zaryl čumák a začal se převalovat z břicha na záda, dokud jsem se v něm pořádně nevyválel.

Březen 1/10 - Nemesis

Nebyl jsem známý pro svou... trpělivost, a tak se nejspíš nikdo nemohl divit, že jsem si to z lesa dupal cestu k jezeru se zamračeným obličejem. Občas vás prostě štvaly i základní funkce těla. Třeba jako žízeň. Nepochyboval jsem o tom, že v Asgaaru někde taky máme zdroj vody, ale byl jsem tak zaneprázdněný vším možným, že mě nenapadlo se po té vodě někde podívat. A teď jsem měl takovou žízeň, že jsem raději šel na jistotu, než abych něco hledal.
Když jsem konečně našel cíl své cesty a zabořil čenich do vody, trochu jsem se uklidnil. Odměna za tvrdou práci chutnala nejlépe. Měl jsem pocit, že jsem vypil půlku jezera než jsem hlavu znovu zvednul. Žízeň byla uhasena, ale ještě se mi nechtělo absolvovat tu štreku zpátky, a tak jsem se protáhnul a postupně se rozvalil na zemi. Nejdřív přední tlapky, pak tělo, pak zadek a pak ocas. Trochu jako kočka.

Oddechl jsem si. Nevysmál se mi, a jestli si myslel, že je to jméno stupidní, tak si to nechal pro sebe. Za což jsem byl rád. Sledoval jsem, jak mu Mýval poplácala čenich, jako by testovala, jestli to může sníst. Připravil jsem se jí nakopnout zádel, ale nakonec to nebylo potřeba. Zapískala a rychle od Wylana utekla, načež se mi začala znovu plazit na záda. Protočil jsem očima. Byla pěkně těžká. "Stydí se," vysvětlil jsem. Divil jsem se, že jsem si od Mýval nevysloužil pohlavek za to, jak jsem to na ni kecnul.
Rozesmál jsem se a drcnul ho zase zpátky, trochu víc než on mě. "Tvoje trdlo," vyplázl jsem na něj jazyk. Byl jsem rád, že se mi zase vracelo moje staré já. Nebo tedy, upravené staré já. Moje staré já smíchané s mým novým já, jednoduše já v blízkosti Wylana. Vžít se do té role bylo jednodušší, než jsem si myslel. "Nikam se nechystám. Mým novým cílem je šplhat po hierarchickém žebříčku a ovládnout les," prohodil jsem, jen tak mimochodem, ale zase jsem to dlouho nevydržel a znovu se rozesmál. "Kecám. Vlastně... to tam mám docela rád."
Fajn a srandu jsem si představoval hodně jinak. Měl jsem pocit, že bych pro Wylana udělal cokoliv. Kromě válení se v blátě. Ale abych mu udělal alespoň trochu radost, udělal jsem krok vpřed a zůstal stát po kotníky v blátě. S nakrčeným čenichem, ale stál jsem tam. Ironicky se mi vlček takhle líbil - celý flekatý od bláta, roztomilý. Ale já jsem tak rozhodně vypadat nemusel. "Nemám moc rád špínu," přiznal jsem a nervózně střihl ušima. Očividně jsem byl v koncích z toho, co můžu říct, aniž bych nějak narušil náš mír. Mohl jsem si vůbec na to bláto stěžovat? Znělo to povýšeně vzhledem k tomu všemu, co jsem Wylanovi proved. "Asi jsem srab," pousmál jsem se a pokrčil rameny. No, tak jsem to přiznal. "Hlavně, jestli mě máš pořád rád, srab nebo ne," zazubil jsem se na něj. Byl jsem ve hravé náladě a jeho další slova mi dala skvělou záminku ho popichovat ještě víc. Uculil jsem se a nevinně natočil hlavu do strany. "Do jeskyně? A co budem dělat tam?" Nevinnost sama.

Přikývl jsem. Trochu jsem se zastyděl, což bylo nezvyklé. Nestyděl jsem se za nic, co jsem dělal, ale s Wylanem to bylo jiné. Nechtěl jsem, aby mě soudil nebo se mi smál. A tak jsem se zakoukal někam do dálky a jen pokrčil rameny. "No... jmenuje se Mýval," zamumlal jsem a doufal, že si to třeba přeloží jako Mika nebo Mila nebo něco takového. Sledoval jsem vlčkův pohled a pořádně se na tu jeho slepici zamračil.
Zavrtěl jsem hlavou. "Zatím ne. Možná teprve začne," usoudil jsem a nechal dramatickou pauzu, aby si Wylan myslel, že je ještě pořád nějaká možnost, že odejdu. Ale nevydržel jsem to moc dlouho. "Ale myslím, že jsem schopnej si s tím poradit," dodal jsem a jemně mu do tváře drcnul čenichem. Jen jsem si z něho trochu utahoval. No co? Možná to byl způsob, kterým jsem dával najevo lásku. A že jsem jí v tu chvíli měl na rozdávání.
Se zatajeným dechem jsem sledoval, jak se na mě místo jednoho oka dívají obě. Nevědomky jsem na něj zíral - no a? Vždyť byl krásný. Byl jsem tak blízko, že jsem v jeho očích viděl svůj odraz, a i když jedno z nich bylo poraněné, přišlo mi to jako ta nejhezčí věc na světě. Páni. Láska je fakt slepá. A mně to bylo jedno. "Počkej," poručil jsem mu a se zavřenými očky se soustředil na magii v mých žilách. Dokázal jsem tak znovu potlačit Wylanovu bolest, a nechal jsem svou magii působit i nadále, tak, aby ho to neobtěžovalo. Vesele jsem se zazubil.
Poplašeně jsem uskočil, když se vlček svalil do bahna. To já... neměl rád. Chtěl jsem být vždycky čistý, upravený, bezchypný. A teď jsem měl na hrudi pár kapek bahna a měl jsem obavy, že Wylan mi mlčky říká, ať se k němu přidám. Nervózně jsem máchl ocasem a nejistě se uchechtl. "Co to děláš?" Natočil jsem hlavu do strany. Takovýhle styl zábavy pro mě byl velkou neznámou.

Znovu jsem na něj vyplázl jazyk a trochu se pousmál. "Poštvu proti tobě svého strážce," rozhodl jsem se. Ale byla to jen prázdná výhružka, kterou jsem nikdy nehodlal uskutečnit.
"Hm?" brouknul jsem na jeho otázku a zamyslel se. Ale hlavu jsem měl úplně, ale úplně prázdnou. No což. Jen jsem s trochu usmál a pokrčil rameny. "Proč ne? Začíná se mi tam docela líbit," ušklíbl jsem se. Vlastně se mi tam někdo začal líbit. A mít smečku nebylo tak zlé. Pořád se mi příčilo pro někoho něco dělat, ale zatím po mně nikdo nic nechtěl - a to, co jsem dělal, jsem dělal dobrovolně. Byl jsem něčeho součástí. Byl jsem důležitý a nebyl jsem sám.
Spokojeně jsem máchl ocasem a na jeho otázku jsem jen pokývl hlavou. Znovu jsem se napil, ale tentokrát jsem si trochu vody v tlamě nechal a s trochou snahy se dokázl vytáhnout dostatečně vysoko, abych mohl Wylanovi začít čistit jeho obličej. Předpokládal jsem, že ani jeden z nás neovládá magii vody, a tak tohle byl nejúčinnější způsob. Ať už mi pachuť jeho krve jakkoliv zvedala žaludek. Byl jsem rád, že mám záminku ho olizovat. S největší opatrností jsem mu jazykem přejel i zraněné oko a pak ho trochu škodolibě štípl zubama do tváře. "Všechno dobrý?" zašeptal jsem a drcnul do něj čumákem.

//Ellisino údolí přes Asgaarský hvozd

Přikývl jsem. Samozřejmě, že jsem chtěl. Stálo mě to krev, pot a slzy. No, krev to stálo spíš Wylana. Ale i tak. Chvíli jsem se bál, že o tom vlček znovu začne pochybovat, ale nestalo se tak a já se dál spokojeně culil. Choval jsem se tak trochu jako to vlče, kterým jsem nikdy nemohl doopravdy být. A jemu to nevadilo. Z legrace jsem po té jeho tlapce cvakl zuby, ale jen natolik, abych ho polechtal. A hned jsem ho pustil. "Hele, jó, nejseš nějakej drzej?" dobíral jsem si ho a drknul mu do tváře čenichem. Miloval jsem ho.
Oba jsme se zvedli a aniž bychom se od sebe odlepili jsme šli. Jenom jsem směr jezer odhadoval, ale naštěstí byl tentokrát můj odhad správný. Stačilo jen projít lesem a byli jsme jim na dohled. Pousmál jsem se a přitiskl se k němu ještě blíž. Byl jsem rád, že je Wylan o tolik vyšší a moje tisknutí nás nemohlo vyvést z rovnováhy. Bylo to jako mít svůj vlastní strom na opření. "Vždyť já tebe taky ne." Alespoň jsem byl ochotný dát všechno do toho, aby se to nestalo.
Předběhla nás Mýval a spokojeně si začala máčet tlapky v jezírku. Voda ještě musela být moc studená na koupání, ale taky jsem měl chuť si smočit alespoň ty tlapky. Nebyl lepší způsob, jak se vrátit zpět do reality. Přistoupil jsem k vodě blíž a trochu se z ní napil, načež jsem se otočil zpátky k Wylanovi. "Pojď sem," pokynul jsem mu, i když jsem se od něj vlastně nikdy nevzdálil.

Srdce mi zběsile tlouklo. Nechápal jsem, jak jsem si mohl být tak jistý, že tohle je navždy a zároveň být přesvědčený, že si to Wylan každou vteřinou rozmyslí. Ale on si to nerozmyslel, řekl mi ano a já se zazubil tak moc, že mě z toho bolely tváře. Rychle jsem přikývl a zavrtěl ocasem. Choval jsem se jako úplný protiklad toho, jak jsem vypadal - tváře ulepené od slz, klepající se končetiny. "Chci," vydechl jsem. Dal jsem do toho slova víc citu než do čehokoliv jiného. To koukáš, co, Lennie? Saviore? To jste nečekali. Hrdě jsem se napřímil a chystal se zapadnout zpátky do své klasiky - odměřený, ničím nerozhozený vlk - ale Wylan měl jiné plány. Nejdřív jsem zrudnul a pak vyjekl, a pak se postupně začal smát. Tentokrát mi srdíčko tlouklo z radosti. "Wylaneeee!" protáhl jsem a tiše se uchechtl. "Jseš clingy," vyplázl jsem na něj jazyk a trochu nejistě mu olízl tvář. Začínal jsem mít pocit, že jestli to takhle půjde dál, asi mě švihne.
Uši se mi svěsily zpátky k hlavě. Úplně jsem mezi tím vším zapoměl na to, co jsem provedl. Zhluboka jsem se nadechl a donutil se nad tím nepřemýšlet, jen se soustředit na odpověď. "Není. Tak pojď," zavelel jsem, což mě vrátilo do časů našeho cestování napříč celou Gallireou a znovu jsem se musel usmát. Postavil jsem se, ale než jsem se rozešel tak jsem čekal, až se zvedne i on, protože jsem odmítal se od něj odlepit. Kdo že tu byl clingy?

//Medvědí jezírka přes Asgaarský hvozd

Frustrovaně jsem si povzdechl. Copak jsem já nechtěl to samé? Mít někoho, kdo by mě měl rád? Byl jsem přesvědčený, že moji rodiče o mě nestojí - pokud byli vůbec ještě naživu. A taky jsem byl přesvědčený, že mě nenávidí Alastor i Rowena. Že jsem ten navíc, to prostřední vlče, na které se zapomělo. Ale Wylan mě viděl, čekal, co ze mě vypadne. Byl smířený s tím, že mu nic nemůžu slíbit.
"Já..." Bál jsem se, že mě to vážně přinutí říct nahlas, ale nakonec se usmál a začal vrtět ocasem a já věděl, že se k němu moje myšlenka dostala. Taky jsem se trochu pousmál, i když jsem měl oči opuchlé pláčem. Cítil jsem... úlevu. Najednou jsem v sobě neměl nic, co by Wylan nevěděl. Na světě teď existoval vlk, který o mně věděl úplně všechno.
A i když to byl skvělý pocit, pořád jsem v sobě nesl vinu za, no, úplně celý svět. Nepřišlo mi, že jsem hodný se k němu takhle tisknout, poslouchat tlukot jeho srdce. On mi ale odpustil i za to. Tentokrát už jsem to nevydržel a rozesmál se. Všechno bylo v pořádku. Věděl jsem, že se vlci nemění ze dne na den. Že nejspíš budu ještě dlouho hodně věcí kazit. Ale ne s Wylanem. "Taky tě mám rád," vydechl jsem. Tentokrát jsem mu to nepotřeboval sdělit skrz myšlenku. Ne když už jsem si byl jistý, že mě neodstrčí. Stejně jsem k němu pro jistotu zůstal přitisknutý, když jsem se znovu začal vyptávat. "Takže... jsme, no, uh... partneři?" To poslední slovo jsem tak zamumlal, že jsem si nebyl jistý, jestli tomu vlček rozuměl. Stydlivě jsem mu zabořil do srsti celou hlavu a vyčkával.

Bylo to tak... jednoduché. Tak nějak jsem čekal, že se svět kolem mě zpomalí. Nebo že u toho bude pršet, sněžit, že to všechno bude něčím zvláštní. Ale všechno zůstávalo tak ironicky normální, že jsem se málem vážně začal smát. Ale jen málem, protože jsem si na poslední chvíli připoměl, že tohle přesně Wylan nechtěl. A já? Co jsem chtěl já? Wylana. Někoho, kdo by mě měl rád tak, jako mě měl rád on. Tak proč jsem se pořád tak zdráhal? Měl pravdu. Namluvil jsem si, že si v životě nikdy nikoho nemůžu pustit k tělu, jinak bych jim ublížil. Byla to lež, protože jediné, co po mně Wylan chtěl, bylo se nesmát. A já se smát chtěl, ale neudělal jsem to. Bylo to stejně přirozené jako dýchání, neudělat to.
Sklopil jsem uši k hlavě a zadíval se na zem pod svými tlapkami, která se najednou zdála vážně zajímavá. Popotáhl jsem. "Co když to neslíbím?" špitl jsem a donutil se se na něj znovu podívat. "Prostě nemůžu. Ale... ale můžu ti říct, že to nechci udělat. Nechci." Nechtěl jsem nic jiného než se mu zahrabat do srsti a už se nikdy nezvednout. "Ale chci se snažit protože... no, protože..." Do tváří se mi nahrnulo horko a já nájednou vážně žárlil na Wylana a jeho magii myšlenek. Měl jsem pocit, že s nimi by to bylo vážně jednoduší, prostě bych mu mohl poslat to, co si myslím, a... No tak počkat. Protože tě miluju.
Chtěl jsem se bránit - ale proti čemu? Hypotetické bolesti, která nikdy nemusí přijít? A proč můj styl obrany znamenal ublížit Wylanovi? Srdce mi poskočilo. Přinutil jsem svou energii dát místo do dalších slov a hádek do pohybu, udělal jsem dva kroky v před a najednou jsem měl čenich zabořený ve Wylanově srsti a brečel jsem tak moc, že mě z toho bolelo snad úplně všechno. "Promiň!" škytl jsem. "Promiň. Prosím, odpusť mi to," vyhrkl jsem, ať už to bylo cokoliv. Možná to nebylo jen to, co jsem provedl právě jemu. Možná jsem potřeboval jeho odpuštění i za všechno ostatní. Za to, jak jsem se choval. Že jsem se choval jako blbec ke všemu a všem. Že jsem obětoval svého bratra. Že jsem se přidal do Asgaaru jen proto, abych se mohl přiživovat. Že jsem nakecal Jaimie bůh ví co. Za svůj prokletý život.

Pro jednou jsem se rozhodl ignorovat to, co řekl, ačkoliv jsem měl nutkání něco štěknout jen, abych měl poslední slovo. Abych nad tím měl kontrolu. V tu chvíli mi ale víc šlo o to, co řekne dál, než o to dokázat si, že jsem... lepší? To jsem si nemyslel. Vlastně jsem si byl docela jistý, že nikdo nemůže být lepší, než Wylan. Ta myšlenka mě donutila se trochu uvolnit a mezi všemi těmi pomotanými pocity jsem dokázal alespoň trochu logicky uvažovat. Víc než kamarádi. Srdce mi poplašeně tlouklo. Chtěl jsem říct ne a utéct a otočit se ke všem problémům zády, ale zároveň jsem měl chuť začít běhat dokola kolem a radovat se. Neudělal jsem ani jedno. Místo toho jsem zůstal přimrazený, s očima lehce vykulenýma. Nikdy jsem si nemyslel - nedoufal - že by mi tohle někdo někdy řekl. Byl jsem zvyklý jen na nenávist. "Já..." začal jsem, ale nevěděl jsem, jak pokračovat. Nevěděl jsem, jestli bych to všechno, co vyjmenoval, neudělal. Nevěděl jsem, co bych udělal... v žádné situaci. Vždyť jsem sotva věděl, co to znamenalo. Ale v jednom jsem si byl jistý. "Nevysměju se! A... a neodejdu," slíbil jsem a nervózně přešlápl. "Takže? Co to znamená?" Nevědomky jsem si těmahle řečma naháněl čas, kdy jsem mohl přemýšlet, co mám k sakru dělat. Vždyť mi bylo úplně jasné, co mi chce říct. Co jsem mu chtěl říct já.
Zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem to poslouchat, což v podstatě jen dokazovalo Wylanovu pointu - dělal jsem si to všechno sám. Všechno to bylo jen v mé hlavě. Choval jsem se jako blbec protože jsem si myslel, že se tak vyhnu zoufalství a utrpení. Ale necítil jsem zrovna to všechno, čemu jsem se tak pečlivě snažil vyhnout? Znovu jsem vzlykl, až mě samotného překvapilo, kolik bolesti se mohlo skrývat v tom jednom zvuku. "Já... já nevím, co mám dělat," přiznal jsem. "Nechci ti ublížit," zopakoval jsem to jako nějakou svou mantru.
Polekaně jsem udělal krok vzad, ale narazil jsem do stromu. Všiml jsem si Mýval, která mě zpoza keře sledovala zmateným pohledem. Jo, s tím zmatkem jsme na tom byli stejně. "Prosím, Wylane, já ti nechci ublížit. Nic jinýho neumím."