Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Je to slípka," pošťuchoval jsem ho ale vesele se u toho zubil, aby bylo jasno, že to nemyslím úplně vážně. Nebo že jsem minimálně schopný Katastrofu tolerovat, což byla pravda. Hlavně, že jsem měl Wylana. To a smečka mi k životu stačila.
Zavrtěl jsem hlavou a nespokojeně zabručel. "Já si nevymýšlím!" I když jsem chápal, že si to vlček myslel. Byla to moje karma. "Vážně. Smrt tě nezakousne protože víš, kdy si máš vzít svých pár švestek a jít odtamtud. U Života to je jako ráj, ale vsadil bych všechno na to, že to je jenom přetvářka. Znáš to pořekadlo, život je krutý, ne?" Snažil jsem se ho dál přesvědčit o zákeřné magické bytosti jménem Život, který všem pomáhal. No a co? Stejně jsem ho neměl rád.
Wylan si lehl vedle mě, a tak jsem zavřel oči a spokojeně mu zavrtal čenich do srsti. Pokrčil jsem rameny nad jeho zvědavou otázkou. "Nemyslím si, že jsou zdejší," zamumlal jsem už napůl ve spánku. Matně jsem si pamatoval vlky, o kterých nám Arcanus říkal, že jsou členové smečky - a ta vlčice s vlčetem to nebyli. Kdybych byl méně unavený, možná bych se pozastavil nad tím, co nám to chtějí. Ale v tu chvíli mě nezajímalo nic, jen teplo, které sálalo z vlčka. "Mám tě rád," brouknul jsem než si mě vzaly sny.

Začal nový den a já se s trhnutím probudil. Nad korunami stromů jsem viděl duhu a všechno vonělo jako déšť. Ta druhá věc stačila k tomu, abych začal do Wylana žďuchat a tahat ho za ucho jako malé vlče, které už chtělo vstávat a jít prozkoumávat svět. Což já jsem chtěl. V mžiku jsem stál na nohou a s tichým uchechtnutím Wylanovi olízl obličej. "Poslední musí vyděsit skunka," zašeptal jsem mu do ucha a se smíchem jsem se rozeběhl mezi stromy. Nijak jsem nespecifikoval, kam až musíme doběhnout. Byla to honba za dobrodružstvím, tak trochu jako když jsme v zimě prošli skoro celou Gallireu.

//Řeka Mahtaë (jih) přes Medvědí jezírka

Květen 2/10 | Corvus

Slyšel jsem toho vlka dřív než o mně věděl. Vděčil jsem za svůj sluch otci, i když bych mu nikdy nepoděkoval. Ale hodil se. Pootevřel jsem jedno své zelené oko a hledal toho neznámého, který se ke mně připojil. Viděl jsem mezi stébly trávy jen jeho černé tlapky, ale ty se ke mně nepřiblížily. Vypadalo to, že vlk se mnou nechce mít nic společného a jeho blízkost byla jen náhoda. Naneštěstí pro něj jsem po několika měsících ve smečce a po boku Wylana byl zvyklý na společnost, a přišlo mi nepřirozené tu zůstat ležet, když opodál někdo byl. Povzdechl jsem si.
A tak jsem se chtě nechtě vyhoupl do sedu a odkašlal si, abych upoutal vlkovu pozornost. "Co ty tady, pocestnej?" Uchechtl jsem se. Měl tady stejné právo být, jako já - ale nějak jsem tu konverzaci začít musel. Ukázalo se, že neznámý je černý úplně celý, kromě fleku na jednom oku. Pár těch jizev a magie ohně. Buď vlka někdo pokousal nebo ten někdo skončil ještě hůř. Tak či onak jsem se měl na pozoru.

Květen 1/10 | Corvus

Nebyl jsem úplně procházkový typ, a přesto jsem se zrovna na takové procházce našel. Měl jsem žízeň a bolela mě záda ze všeho toho válení, a tak jsem se rozhodl vydat se k pořádnému jezeru a ignorovat vodní zdroj přímo ve smečce. Byla to štreka, ale alespoň jsem si trochu protřídil myšlenky a pořádně se protáhl. Docela mi to bodlo.
Konečně jsem se došel (doplazil) k nějaké vodní ploše. Mohl jsem jen doufat, že voda nebude slaná - a naštěstí nebyla. Když jsem s pitím skončil, měl jsem pocit, že jsem musel vypít snad půl jezera, ale hladina zůstala nepozměněná. Pokrčil jsem nad tím rameny a lehl si do vysoké trávy, abych počkal, než mi přestane žbluňkat žaludek. Cítily se takhle žáby? To musel být krutý život. Zívl jsem a položil si hlavu na tlapky. Do zad mě pálilo jarní slunce, ale nebylo vedro a po dlouhé zimě to bylo vítané pálení. Byl jsem vděčný i za chvíli samoty.

//Siccumské jeskyně

Uchechtl jsem se. Měl jsem tu vzájemnou šikanu rád. Byla neškodná a já se nemusel nijak přetvařovat. Nebyl jsem všech a všeho milující, dost možná jsem nebyl ani hodný. Tohle mi vyhovovalo. Zaplnila mě vděčnost za to, že mám po svém boku zrovna Wylana. Nikdo jiný nemohl být tak dokonale udělaný pro mě.
Ochotně jsem ho následoval. Začínal jsem se v lese orientovat, což mě zároveň trochu děsilo a zároveň mě to těšilo. Mít domov vlastně nebylo tak špatné. Ale nikdy bych nepřiznal, že za to vděčím Roweně. Neměl jsem v plánu se ke smečce přidat, ale když už jsem tady stál a ona se tak vnucovala, prostě jsem se chtěl vnucovat taky. Přidal jsem se omylem a nelitoval jsem toho tak, jak jsem předpokládal. Byl jsem vlastně docela rád.
Rozesmál jsem se. "Nechápu, co na tom ptákovi vidíš," ušklíbl jsem se. A jako na zavolanou se zpoza stromů vyvalil stín a vyšplhal mi po tlapce až na hřbet. Spokojeně jsem se pousmál nad známou tíhou. "Ahoj," prohodil jsem směrem k Mýval, ale ona se na mě jen zamračila a zachumlala se mi do srsti. Nejspíš byla naštvaná za to, že jsem ji poslal s Katastrofou pryč ode mě. Pokrčil jsem rameny. Jen, ať si trucuje.
Zatvářil jsem se trochu kysele při zmínce o Životu. Když jsem ho viděl naposledy byl jsem ještě patě, co nevědělo nic. Byl jsem na všechny naštvaný a nepříjemný, a tak mi narůžovělý vlk přišel jako pěkný ťulpas. Ale to jsem Wylanovi říct nemohl. Tušil jsem, že pro něj bude Život jeho oblíbeným bohem. "Žije na jihu, v kopcích. Jde se tam přes poušť," řekl jsem a s úsměvem do něj drcnul zpátky. "Je o dost milejší než Smrt, ale nevěřím mu ani čenich mezi očima. Je to tam tak hezký, že se ti tam chce zůstat. Navěky. Beztak se pak změní v nějakou příšeru a sežere tě, nebo tak něco," vyprávěl jsem. Má fantazie neznala mezí, hlavně, když jsem někoho pomlouval.
"Zůstaňme tady," navrhl jsem, když jsme narazili na místo, kde byly stromy dál od sebe a mech tu byl měkký, čistý. Lehl jsem si a pozoroval skupinku, jejíž hlasy se nesly až k nám. Byly tam dvě neznámé vlčice, jedna starší a jedno vlče, nad čímž jsem trochu ohrnul čenich, ale co už. A taky tam byl Parsifal a Sionn. Rád jsem viděl jenom jednoho, ale pro dobro Wylana jsem se usmál na všechny, pokud by se podívali naším směrem.

463

Vyplázl jsem na něj jazyk. "Já si můžu dělat, co chci!" Bral jsem to jako vtip, ale možná na tom byl ždibec pravdy. Neměl jsem rád, když mi ostatní rozkazovali, co mám dělat. Mnohem raději jsem byl ten, který dělal rozkazování. Ale měl jsem pocit, že pro Wylana bych po dostatečně dlouhém přemlouvání udělal cokoliv. To mě trochu děsilo. Nerad jsem nad věcmi ztrácel kontrolu a vypadalo to, že nad pocity pro Wylana už jsem ji dávno ztratil. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a zabořil obličej do jeho krku, abych nemusel vidět, slyšet ani přemýšlet.
Ale samozřejmě jsem i tak slyšel. Vůbec mě nepřekvapilo, že to Wylana táhlo spíš na jih. Asgaar byl pro nás dva vlastně dokonalý - blízko k jihu, blízko k severu. Každý jsme měli rádi jen jedno, ale našli jsme si společnou půdu ve smyčkovém lese. A jak už jsem říkal, pro vlčka po mém boku bych udělal cokoliv. Pousmál jsem se. "Tak fajn. Veď cestu," zazubil jsem se. Pevně jsem věřil tomu, že bych dokázal najít cestu, kdybychom se kvůli Wylanovi ztratili. Ale pevně jsem něčemu takovému věřil i před pár měsíci a pak jsme s vlčkem bloudili po severu a mrzly nám zadky. Tu skutečnost jsem však ignoroval.
Poslušně jsem svého partnera (omg, můj partner, no nezní to úžasně) následoval ven z úkrytu. Zamrkal jsem proti světlu. Už jsme tu byli zalezlí moc dlouho. "Myslíš, že Katastrofa ještě nesnědla Mýval? Ne, že bych se strachoval," prohodil jsem jen tak mimořeč.

//Asgaarský hvozd

462

Přikývl jsem. Jo. Protože šikana byla můj love language, a žádné Wylanovi praktiky vysávání mého vnitřního démona to nemohly změnit. Překvapeně jsem vyjekl a věnoval mu nabručený pohled za to, že mě zase mlátí, ale ve finále jsem se taky musel usmát. Bylo to nakažlivé, usmívat se. Jakože, skutečně se usmívat. Proč jsem to nedělal častěji? Wylan byl očividně tak trochu jako droga. "Ale já to dělám," zazubil jsem se jako neviňátko a spokojeně začal toho mého troubu čistit. Překvapovalo mě, jak přirozená mi všechna ta gesta přišla. Kde se ve mně ta láska vzala?
Pokrčil jsem rameny. Sice jsem měl Gallireu více méně celou prošlou, ale nikdy mě žádná místa tak nezajímala. Očividně to ale bylo něco, co by vlka zajímat mělo, protože jsem se momentálně cítil, jako bych měl zásadní nedostatek ve vědomostech. "No, dobře znám jenom Asgaar a... hory?" navrhl jsem a natočil hlavu do strany. "Ragarské pohoří a ten les pod tím. Tam jsem se narodil. A rovnou čarou na sever je taky Mechový lesík, moje druhá smečka," dodal jsem. Rozhodně jsem neměl sebemenší zájem si připomínat doby, kdy jsem byl ještě malý, naivní pitomec, ze kterého svět udělal takového blba. Nervózně jsem švihl ocasem, ale jinak jsem to na sobě nenechal znát. Pokud chtěl Wylan ukázat po okolí, byl jsem ochotný spolknout vlastní pýchu. "Co jedno z těch míst? Nebo klidně obě," pokrčil jsem rameny, "Ragar v podstatě sousedí s tím lesem, kde jsme navštívili Smrt." Měl jsem husinu už jen z té vzpomínky.

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?

Když byl mrňavej a ještě to nebyl takovej skřet. A pořád měl rodinu :c Ale se Siriusem je jen málokdy nuda, a tak s ním vlastně nejlepší moment zažívám pokaždé, když má nějaký další geniální nápad, hehe. Rozhodně mám nejlepší vzpomínky na hry s Wylanem c:

2. Čeho nejvíce lituji a proč?

Že je z něho takovej hajzík, ale už na tom pracuju a snad o jeho manžel dá do pucu a já mu přepíšu povahu. Ale jenom trochu, aby neztratil to svoje kouzlo. On měl být původně spíš hodně vlezlej a tak, ale přijde mi, že mi to moc nevyšlo a je straight up rude.

3. Jaké další vylepšení plánuju?

Doplnění dovedností magií, speciální magie a mám i slevu na modifikace, ale vůbec nic mě nenapadá. Takže kdyby někdo měl nějaké nápady, pls hit my dms :Dd Jinak se z něj nechystám dělat žádného extra silného vlka, Sirius je ikonickej právě proto, ž nic neumí.

4. Koho ještě musím potkat a proč?

Alastora, protože ho Sirius obětoval aby si zachránil kožich a teď z toho má depky. Měli by si to vyříkat jako chlap s chlapem. >:)

5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?

Maybe se posunout v hierarchii, přepsat mu tu povahu, nepokazit vztah. Nemám žádné velké cíle, ale potřebovala bych mu trochu vydělat do úkrytu, tak třeba to. :d

6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?

Být alfa, protože si myslí, že je to ta nejlepší věc. Ale byl by příšernej alfák, takže doufám, že mu to nedopadne :Dd

7. Co je jeho hnacím pohonem?

Wylan. A moc velké ego.

8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?

…Wylan, damn :Ddd Už jsem ho tu zmínila několikrát, ale je to tak c: Protože mu ukázal, že není na světě sám, a že není pravdou, že ho všichni nakonec opustí.

9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?

Pravděpodobně když obětoval svoje dvojče, to vás docela poznamená. Řekla bych, že ho do té doby hraju trochu jinak, klidněji. A dalším zlomem bylo setkání s Rowenou a přidání se do Asgaaru, pak s Wylanem. Život si s ním trochu hází, mno :d

10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?

Rozhodně ho změnila. Ale nikdy nepoznal žádné jiné místo, takže ať už se stalo/stane cokoliv, nikdy by nedokázal odejít. Nepřiznal by si to, ale má tu zemi rád.

11. Co ho nejvíce traumatizovalo?

Rodiče. :tasa:

12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?

Není nikdo, koho by Sirius vyloženě neměl rád, ačkoliv Styx-family se k tomu blíží. :D Ale ne, nikdo se na jeho seznam nepřátel nedostal.

13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?

1. Asgaar (domov <3)
2. Mech, protože už tam jednou byl
3. Cedr
4. Vrba
5. Sarumen
6. Borůvka
7. Buk (sorry)

Sirius & Wylan

461

Naposledy jsem nespokojeně mávnul ocasem a přikývl. Nelíbila se mi představa, že kvůli Roweně bychom museli někam odejít. Vždyť to byla jen moje tupá sestra. Jenže moje tupá sestra nejspíš byla silnější než mi dva dohromady, a tak jsem s Wylanovými slovy moc nebojoval. Vlastně na tom ani nezáleželo, kam jsme kvůli Roweně museli jít. Hlavně, dokud tam se mnou byli Wylan. Nad tou myšlenkou se mi rozbušilo srdce a musel jsem se uculit. Rychle jsem si schoval obličej ve vlčkově srsti a spokojeně ho olízl.
Podařilo se mi ho přesvědčit, že mi ublížil, což mi dělalo radost. Vlk na mě měl všelijaký vliv, tak jsem se trochu obával, že ztratím všechny své schopnosti. Byl jsem rád, že to nebyla pravda, ale zase jsem se se cítil provinile za to, že jsem ke svému experimentu využil toho, kdo by mi měl vždycky věřit. Opatrně jsem se k němu přitulil a tiše se uchechtnul. “Dělal jsem si srandu,” přiznal jsem se a pokrčil rameny. “Promiň?” zkusil jsem to.
Nevadilo mi se takhle tulit, ale cítil jsem z venku blížící se jaro a po tak dlouhé příšerné zimě… jsem měl chuť to jít prozkoumat. Drcnul jsem Wylanovi čenichem do tváře a natočil hlavu do strany. “Za chvíli bude ráno. Nepůjdeme se projít?” navrhl jsem. Měl jsem pocit, že Wylan byl celý svůj pobyt v Galliree jenom se mnou, a rozhodně ji neviděl celou. To byla škoda. Teda, ne, že bych to tu měl rád. To vůbec.

460

Povzdechl jsem si. Začínal jsem si všímat, že kvůli Wylanovi vzdychám nějak často. Ale nevadilo mi to - dokud to bylo z dobrého důvodu. A tohle byl sakra dobrý důvod. Bál jsem se o něj a z nějakého důvodu jsem měl nutkání ho přesvědčit o tom, že Rowena je zlo a že se s ní nikdy nemá dávat do řeči. Ale copak jsem mu to mohl takhle říct? Byla to moje sestra a já ji měl docela rád, takže jsem jí takhle vrážet kudlu do zad nechtěl. Musel jsem prostě doufat, že Wylan má pravdu a že se o sebe dokáže postarat. "Dobře," zamumlal jsem, ale stejnak jsem dal najevo svoji nespokojenost tím, že jsem se tvářil jako kakabus.
Stejně tak se mi nelíbilo, že mi Wylan nechtěl slíbit jeho mlčenlivost. Z toho už mi zacukalo v oku. Byl jsem zvyklý mít všechny situace pod kontrolou a najednou jsem měl někoho, na koho jsem nemohl použít svoje obvyklé praktiky a už rozhodně jsem ho nemohl jen tak rafnout. Takže mi nezbývalo než tam ležet a usmívat se a dělat, že mi v hlavě nezvoní výstražný poplach a svět kolem nebliká červenými světly. "Když myslíš... tak jo," vysoukal jsem ze sebe nakonec a pořádně se o něj opřel, abych na sobě cítil každý jeho milimetr.
Slyšet jeho hlas v mé hlavě byl příšerný nezvyk, a chvíli jsem jenom šokovaně mrkal. Fajn. Jo. Na to se dalo si zvyknout. Nebylo to nepříjemné, to vůbec, jen... jsem si najednou připadal úplně nahý. Být to kdokoliv jiný než Wylan, dostal by pěkně po čuni.
Až na to, že po té čuni jsem dostal já. Překvapeně jsem vyjekl, a ačkoliv jsem se chtěl smát, místo toho jsem zakňučel a tlapkami se držel za čenich. "To mě bolelo," postěžoval jsem si slabým hláskem a pobaveně pozoroval, co to s Wylanem udělá.

459

Chtěl jsem mu věřit, ale... ne. Znovu jsem zavrtěl hlavou. "Se vší úctou Wylane... nemyslím si, že bys dokázal odolat Rowenině manipulaci," přiznal jsem a povzdechl si. Přitiskl jsem mu obličej ke krku, abych se na to už nemusel dívat. Nikdy jsem se o nikoho - kromě o sebe - nebál, a tak jsem si s tím pocitem nevěděl rady. Nespokojeně jsem zakňučel a pokrčil rameny. "Protože tě mám rád, ťuňto." Vyplázl jsem na něj jazyk za to, že mě to nutil tolikrát opakovat. Já a mluvení o pocitech? To nešlo dohromady. Dával jsem je najevo jinak, a vzhledem k tomu, jak moc jsem byl na Wylanovi natisknutý... no, muselo mu být jasné, co cítím.
To byla další neznámá. Zamyslel jsem se, ale v hlavě jsem neměl nic. Mohl to být znovu někdo z rodiny - koneckonců jsem si nepamatoval ani setkání se Sionnem, tak proč bych si měl pamatovat tohohle? Nebo to taky mohl být někdo úplně neznámý, a pokud se přátelíčkoval s Rowenou... mhm. Achjo. Možná jsem na všechno koukal až moc černě a jednoduše měla Rowena v srdci pro někoho slabé místo stejně, jako já. "Nevím. Ale řeknu ti tohle - pokud... až se s nima budem poprvý bavit, možná radši nech mluvení na mně," navrhnul jsem a povzbudivě ho drknul čenichem do tváře. "Nechci, aby ti ublížila."
Hekl jsem jak stará koza a pořádně na něj nafouknul tváře. "Přestaň mě mlátit, to je domácí násilí!" postěžoval jsem si, ale pěkně jsem se u toho chechtal. Jenže Wylan mi pusu pěkně zavřel a já se mu s vykulenýma očima snažil vytrhnout. Hej! "Jhemmylelayaleni!" zamručel jsem. No, tak takhle to asi nešlo. Já jsem myslel taky mazlení! To tebe napadlo něco jiného! Zkusil jsem ještě druhý způsob komunikace - no a na potřetí, nebo proto že jsem mu to chtěl vrátit, jsem mezi zuby vystrčil jazyk a polechtal ho na patře. Mohl být rád, že jsem mu ho nestrčil rovnou do krku, pff.

458

Jeho poznámku o mé maličkosti jsem přešel s hravým protočením očí. Nebral jsem to jako urážku - byl to prostý fakt, který jsme oba věděli.
Povzdechl jsem si a přikývl. "Bohužel," zamumlal jsem a s pokrčením ramen přešel až k němu, abych mu mohl zavrtat čenich do srsti. Vdechl jsem jeho vůni a snažil se na celou tu situaci zapomenout, ale Wylan měl jiné plány. Nespokojeně jsem se na něj zamračil. "No, to jo, ale ona není já," upozornil jsem ho a nervózně máchl ocasem. Copak to bylo tak těžké na pochopení?
Nechal jsem své přední tlapky sjet k zemi, dokud jsem úplně neležel. S Wylanem obtočeným kolem mně a s kožešinami pod námi mi bylo teploučko i přes mokrou srst. "Chci tím říct, že já tě mám rád. Ona ne. A jak jsem se choval, když jsme se poprvé potkali?" připomněl jsem mu a vědoucně povytáhl obočí. Jo, choval jsem se jako blbeček. "Je slizká jako had a nemůžeš jí věřit, chápeš? Slíbíš mi to?" prosil jsem ho a olízl mu tvář, za odměnu.
Zavrtěl jsem nad jeho otázku hlavou. To nebylo ono. "Nic jsme si neudělali. Je to pořád moje sestra. Ale to je právě to. Chápu její chování víc než bych chtěl," odpověděl jsem a nakrčil znepokojeně čenich. Alespoň, že mi to vlček vynahrazoval vším tím dotýkáním. Spokojeně jsem se o něj opřel a vlepil mu hudlana na čenich. "Můžeme mluvit o něčem jiném? Vzhledem k situaci," ušklíbl jsem se a šibalsky ho zatahal za ucho.

457

//Asgaarský hvozd

Zaúpěl jsem. Kdybych věděl, že mě Wylan bude nutit lovit, tak jsem se mu tak nedoprošoval. I když... to jsem možná jen lhal sám sobě. Jasně, že bych se doprošoval. Vždyť byl jenom můj.
Poplašeně se mi rozbušilo srdce, když vlček otevřel pusu. Málem mě kleplo. "Hej, nemůžu za to, že jsem nevyrost!" houknul jsem za ním a trochu se uchechtl. Udýchaně jsem vběhl do úkrytu za ním. Byl jsem rád, že se ani jeden z nás u té dvojice moc dlouho nezastavil. Vůbec jsem neměl na sestru náladu a taky jsem nevěřil sám sobě, že bych něco s Wylanem nepokazil. Všechno to ještě bylo moc čerstvé.
Znepokojeně jsem máchl ocasem a začal chodit sem a tam. "Hele, možná bys tu vlčici zdravit neměl," prohodil jsem a zavrtěl hlavou. Vůbec jsem nevěděl, kdo byl ten vlk vedle Roweny - ale věděl jsem, že už Rowena samotná nevěstí nic dobrého. Ani jsem nevěřil, že by se dokázala pro někoho změnit. Zastavil jsem se a zhluboka se nadechl, abych se uklidnil. "To byla moje sestra. Rowena," vysvětlil jsem mu. "Jsme si podobní, povahově takže... bych zkrotil tu vlídnost a přidal trochu... opatrnosti," navrhl jsem a hrcnul mezi kožešiny.

//Medvědí jezírka

Zděšeně jsem vykulil oči. Já a lovit? Vždyť to bylo jen pro podřadné! Ale to jsem Wylanovi samozřejmě vyprávět nemoh, a tak jsem jenom zakňučel. "To né, to já nechci!" Div jsem se mu u toho nevěšel na tlapky, jak jsem na něj dělal psí očka.
"A právě proto jsem kouzelnej," odtušil jsem a sladce se usmál. Byl jsem rád, že i když jsem vlčka nechal, aby vstoupil do mé komfortní zóny, pořád jsem měl čím ho překvapovat. Hekl jsem pod tíhou jeho tlapy a podrážděně ho švihl ocasem do nosu. Ha! Já mu dám fešáka.
Oba jsme se umyli - někteří lépe než druzí, že ano - a pospíchali do úkrytu. Na moje poměry jsme pospíchali až moc, ale byl to Wylan, tak proč si stěžovat? Jenom jsem zavrtěl hlavou a rozběhl se za ním. "Jen počkej!" zasmál jsem se. Věděl jsem, že to byl předem prohraný boj, takže mi ani nevadilo, že jsem mu nestačilo.
Tímhle tempem jsme doběhli až domů. Domů. To slovo znělo podivně, ale chutnalo sladce.

(//pro Rowenu a Beliala)

Trochu jsem zpomalil, když jsem si všiml, že se blížíme ke známé tváři. Mým instinktem bylo dělat, jako že nic, ale bylo to fér? Přesně kvůli tomuhle jsme se s Wylanem pohádali. Zavrtěl jsem hlavou a přinutil se nad tím nepřemýšlet. Věnoval jsem své sestře pokývnutí hlavy a na toho divného, zeleného paskvila jsem se jenom zamračil. Ale nehodlal jsem ani s jedním ztrácet čas.

(//done)

Znovu jsem se rozeběhl, abych dohnal toho svého praštěnce, a spokojeně se zazubil. "Víš, že tě nechávám vyhrát, žejo?" zavolal jsem za ním a vrtěl u toho oháňkou jako poslušné štěně.

//Siccumky

Nafoukl jsem tváře a uraženě na něj vypláznul jazyk. Jak jako, že nemám nárok? Já jsem rozhodně měl nárok větší než nějaký špinavý mýval! "No... jo," odpověděl jsem s naprosto seriózním výrazem. "Já lovit neumím... moc," dodal jsem. Sice jsem se (nedobrovolně) účastnil smečkového lovu, to ale neznamenalo, že jsem to najednou uměl. Vždyť jsme to sotva všichni přežil ve zdraví. Konečně jsem se přestal mračit, když do mě ťukňul, a s pokrčením ramen jsem mu to opětoval. Vždyť na tom nezáleželo.
Zasmál jsem se a rychle jeho zoubkům uhnul. "Vždyť si z tebe jen utahuju, stydlivko," zazubil jsem se a povzbudivě mu olízl tvář, i když ji měl pěkně zabahněnou. Ugh. Přetočil jsem se na břicho a začal se psychicky připravovat na studenou jarní koupel.
Přikývl jsem. Ne, že bych o takových věcech něco věděl. Jenom z teorie. Nijak se mi to kromě čumáčkování s Jaimie nedařilo aplikovat v reálném životě. Spokojeně jsem zavrtěl ocasem, když jsme odsouhlasili naši společnou trasu, a začal jsem se z pod něho soukal. Pěkně jsem se na něj zamračil, protože jsem se takhle ještě víc zarýval do bahna - měl štěstí, že je to Wylan a že jsem ho měl rád.
"Ale s bahnitou příšerou nikam nejdu," upozornil jsem ho a se zatnutými zuby se rychle celý smočil, abych se zbavil špíny. Málem jsem u toho zmrznul, a vylézt na břeh bylo jako lézt naproti chřipce. Rychle jsem ze sebe sklepal přebytečnou vodu a pokynul hlavou k lesu. "Jdeme, než tady zmrznem," zavelel jsem a s úsměvem na tváři se vydal vpřed. Samozřejmě až po tom, co jsem na vlčka počkal.

//Asgaarský hvozd