Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na otázku, co to je, mi neodpověděla, páč byla více či méně řečnická. Byla to křídla, obrovská ptačí křídla, větší než mělo kterékoliv káně nebo sova. Seděl jsem tam s širokýma očima a skoro nemrkal, jako by ten přelud mohl kdykoliv zmizet. Ale nezmizel. Prý ani její otec nebyl pták, ale vlk. "To nedává smysl," rychle jsem jí oznámil. Kde jinde by něco takového vzala? Kde jinde... ah. Pochopil jsem. Život. Tak on si pro mě nic speciálního neudělá, ale pak dá tady pískleti tuhle nádheru? Pche! Co na tom, že jsem mu nikdy nepřinesl kytky? "No tomu říkám dar. A to s tím jako můžeš vzlétnout? Jako lítat ve vzduchu? Jako nemít tlapky na zemi?" Domáhal jsem se odpovědí. Úplně jsem zapomněl na nějakou svou hru na elegantního, flirtujícího štramáka. Já jsem chtěl vědět, proč byla sakra napůl ptákem. "A nejsou moc těžká?" Doplnil jsem. Možná byla z dutých kostí? Zajímalo mě, jestli by mě nechala si to vyzkoušet, ale raději jsem jí nechal šanci na to mi na něco odpovědět.

Děkuji moc za akci! Neměla jsem na ni moc čas, což je smutný, ale neva :Dd Trochu mě tenhle rok zamrzely odměny though, třeba v tabulce je velký rozdíl mezi 65 body a 170 body, tam se určitě dalo něco nacpat, nebo to celkově nějak vylepšit Každopádně jsem si to užila a to je hlavní c:

----

Prosím tedy

70 bodů převést na 84 oblázků
2 body převést na 1 drahokam :Dd

A jeden bod zůstává k dobru vám

Připsáno

Užíval jsem si chvíli samoty - ale jak to tak na Galliree bývalo, nevydržela mi dlouho. Toužil jsem po nějaké společnosti, a věděl jsem, že pro ni nemusím daleko. Bum, a někdo tu byl se mnou. Kráčela od Života, vypadala docela mladě a protahovala... co to? Zamrkal jsem a zavrtěl hlavou, abych se ujistil, že vidím to, co vidím. Byl jsem v tomhle světě zvyklý na všelijaké věci, ale tohle jsem teda ještě neviděl. Instinktivně jsem stáhl uši k hlavě, ale nechtěl jsem být za strašpytla, a tak jsem je donutil zpět vzhůru. Vůbec jsem se nebál. Vlastně to bylo úplně pod mou úroveň, mhm, určitě.
"Ježíš, co to je?" Vyhrkl jsem. Nebyl jsem znám pro respekt k ostatním, a tak jsem se k ní nestydatě přiblížil a prohlížel si tu věc, co měla na zádech. Vypadalo to těžce - ale zároveň to mělo peří, takže pokud fungovala jako pták, nejspíš to bylo vlastně docela lehké. Ta myšlenka na ptáka mě přivedla k nápadu, až jsem si z toho znovu musel sednout, jak mi ta matematika nevycházela. Střihnul jsem překvapeně ušima a natočil hlavu do strany. "Tvůj táta byl pták?" Protože máma ptačice... mhm, to spíš ne.

//Prstové hory

Unaveně jsem se dobelhal až do těch prokletých kopců. Nechtělo se mi šplhat nahoru za tím páprdou Životem, a tak jsem zůstal dole - nahoře, ale dole. Hrcnul jsem si na zadek a unaveně oddychoval. Tohle tahání se po kopcích nebylo nic pro mě, ještě, když mě všechno od rvačky s Alastorem bolelo. Alespoň, že déšť smyl všechnu krev a rány už nekrvácely, takže jsem zase vypadal kultivovaně. Zhluboka jsem se nadechl, ale žádné všemocné osvícení od Života nepřicházelo. Typické, odfrkl jsem si. Pořád jsem se kvůli všemu cítil stejně mizerně. Nechtěl jsem vidět svého rádoby otce ani krysáka bratra, ani skvělou sestřičku. A ani Wylana. Měl jsem pocit, že jsou všichni proti mně a já jsem ten chudáček. A vlastně to nebyl jenom pocit, to byla pravda pravdoucí, nikdo mě neměl rád a neměli k tomu žádný důvod, pche. Stejně je nepotřebuju. Rozhodl jsem se.

//Řeka Tenebrae přes Tmavé smrčiny

Pokračoval jsem líným krokem směrem na jih. Měl jsem Gallireu vcelku prošlou, a tak jsem tušil, že mířím k Životovi. Nic jsem od něj nechtěl - možná jsem doufal, že pokud chvíli pobudu v jeho blízkosti, zase se všechno vrátí k normálu. Nenáviděl jsem pocit bezmoci a neužitečnosti. Bylo mi z toho všeho akorát tak šoufl. Alespoň jsem se cestou odvážil otevřít oko - a díky bohu s ním nic nebylo. Většinu krve jsem ze sebe smyl v řece, ale rány stále krvácely a když už přestaly, nebylo kde krev ze sebe dostat. Chvíli jsem se pokoušel ji ze sebe slízat, ale dělalo se mi z kovové pachuti na jazyku ještě víc špatně než ze všech těch pocitů, které jsem neměl rád. A tak jsem se spokojil s deštěm, který udělal těžkou práci za mě. Miloval jsem déšť, bouřky a to všechno. Možná proto jsem to při výstupu do kopce nevzdal a odhodlaně pokračoval dál.

//Narrské vršky

//Tulipánová louka přes Esíčka

Využil jsem blízkosti vody, abych si očistil rány. Měl jsem po celém těle spoustu kousanců a bolel mě každý pohyb, ale brzy jsem si na bolest zvykl - ačkoliv jsem její přítomnost nesnášel. I po tváři mi stékala krev a já měl jedno oko zavřené dobrovolně ve strachu, že by snad nemuselo jít otevřít. Bolest v obličeji byla silnější, takže jsem nedokázal určit, odkud přesně pochází. Raději jsem to vědět nechtěl.
Možná jsem se měl vrátit zpět do smyčkového lesa - využít bezpečí přítomnosti smečky, ale nechtěl jsem riskovat, že narazím na Rowenu. Tak krátce po tom, co jsem jí rozbrečel a co mě Alastor málem zabil, jsem odmítal kohokoliv dalšího z rodiny vidět. Ani Wylana jsem vidět nechtěl, jako bych se bál, že by se také mohl otočit proti mne. A třeba jo. Vždyť ho naštvalo, že jsem Rowenu rozbrečel. Jako by byla důležitější, než já, pche. Odfrkl jsem si a vylezl z vody, která chladla. Blížil se podzim, mé oblíbené období.

//Prstové hory přes Tmavé smrčiny

Špíno? Já přeci nebyl žádná špína. Zježila se mi z toho oslovení srst na zádech. Zavrčel jsem, což byl zvuk, který jsem často nepoužíval - koneckonců jsem se do bojů moc nepouštěl. Brnělo mi z toho hrdlo a škrábalo mě v krku. Neměl jsem ten zvuk rád, a už vůbec se mi nelíbilo, že vycházel z Alastorova hloupého ksichtu. Máchl jsem nervózně ocasem ve vzduchu, a pak už se do mě ten krysák pustil.
Zakňučel jsem, když mi bratr přišlápl ocas, a pochopil jsem, že tuhle bezmoc nejspíš cítil on, když ho ta šedivá vlčice táhla pryč ode mě a já tam jen tak stál. Alastor byl já a já byl Savior, který stál opodál a tvářil se, jako by tohle všechno bylo pod jeho úroveň, zatímco ze mě kapala krev a barvila trávu doruda. Nebylo to smrtelné. Takovou ránu jsem Alastorovi nedovolil - ačkoliv sám jsem byl jen zlomkem jeho síly, alespoň jsem byl dost při smyslech abych mu uštědřil lepáka do obličeje, kdykoliv se přiblížil místu, které by mě mohlo poslat na onen svět. Nedokázal jsem se však ubránit všemu. Kousanec sem, kousanec tam, roztrhnutá kůže tady a támhle a všude a - do obličeje ne! Nenáviděl jsem tu bezmoc, která se mi rozlézala tělem.
Jedno jsem však věděl jistě - nechtěl jsem umřít. Ještě ne, jak říkal otec. "Nech... toho!" Zaječel jsem a vší silou bratra kopl zadními tlapkami do břicha. Sám jsem na nic nečekal, a tentokrát jsem byl rychlejší než předtím, aby si mě snad znovu nepřitáhl k sobě. Věnoval jsem tátovi jeden poslední nenávistný výraz, ačkoliv se ten chudák svíjel na zemi. Jen, ať chcípne. Vystřelil jsem jako střela dál od nich, a i když mě doprovázely kapičky krve, nepředpokládal jsem, že by mě Alastor sledoval.

//Tenebrae přes Esíčka

Dante jako bojovník z filmu Troy

Siku jako trpaslík Šmudla c:

Nina jako Locika c:

Wizku alá Koralína

In our town of halloween~

Sírius by preferoval květiny a mušle c:

Přidáno 25 květin a 40 mušliček.

Přitiskl jsem uši k hlavě. Byl jsem z toho všeho frustrovaný, a ten pocit jsem nesnášel. Štípaly mě z toho v očích slzy, ačkoliv jsem brečet nechtěl. Naštvaně jsem si odfrkl a hrcnul si na zadek, abych jim jasně ukázal, jak se ohledně toho jejich postoje cítím. Překvapilo mě však, že otec byl někdy v životě alfou. Samozřejmě, že mě ihned napadlo, že bych se také mohl stát alfou. Jak by se na takový nápad asi tvářil Wylan? Nejspíš by spustil nějaký svůj chytrý proslov, a já bych jen přikyvoval, protože hádat jsem se nechtěl.
Samozřejmě, že jsem si vybral. Vybral jsem si svůj život, a netušil jsem, jak se z toho maléru Alastor dostal - ale tušil jsem, že kdybych byl na jeho místě já, nepřežil bych. A nepotkal bych Wylana, nedostal se do Asgaaru a vůbec - neměl bych nic, co mě dělalo šťastným. A já měl rád pocit štěstí. Zvykl jsem si na něj. Odignoroval jsem bratrovu uštěpačnou poznámku a trhnul pohledem k Saviorovi. "Já třeba nemám vlčata rád," stál jsem si hloupě za svým. Naštěstí jsem s jeho dalšími slovy souhlasil, a tak jsem se nejspíš hodně natěsno vyhnul hádce s dalším členem rodiny. "Já vím, že je rodina důležitá," zamručel jsem, ale pohledem jsem naznačoval, že rozhodně nemyslím jeho, Rowenu ani Alastora, ani mrtvou Lennie.
Začínal jsem pouštět jejich rozhovor jedním uchem dovnitř, druhým ven. Snažil jsem se zapamatovat si jen věci, které by mohli být důležité v budoucnosti - jestli mezi námi vůbec nějaká existovala. Chci jít domů, uvědomil jsem si. Když jsem na tyhle dva narazil poprvé, možná jsem trochu doufal, že by se něco mohlo změnit. Ale pomalu mi začínalo docházet, že ani po několika letech mi s nimi není dobře. Vlk, s kterým mi bylo dobře, už mne nejspíš musel hledat.
Z přemýšlení mě vytrhnul Alastorův křik. Stáhl jsem uši k hlavě, ale snažil jsem se stát alespoň trochu bojovně. To o sobeckém frackovi byla pravda, a tak jsem nic neříkal, jen cenil zuby v mlčenlivém nesouhlasu. Neustoupil jsem, když přišel blíž. Víc než strach se mě zmocnila bolest. Byli jsme bratři jak se patří, ale to bylo pryč. Zavrčel jsem. Byla to automatická reakce na slova, která mi nebyla příjemná, a přesto byla pravdivá. "Stojíš o mojí omluvu?" Vyprskl jsem a ironicky se zasmál. "Wow. Sorry že jsem to udělal. Jako bys nevěděl, jakej jsem byl," zakroutil jsem očima. Chtěl jsem říct něco jiného. Něco hezkého, něco, co by tohle všechno zachránilo - ale pusa jako by neposlouchala moji hlavu, jenom srdce, v kterým se čtyři roky střádal hněv, který byl připravený zaútočit na kohokoliv. Zalapal jsem po dechu, když mi hlavou projela ostrá bolest, ale po prvotním šoku jsem svou vlastní bolest potlačil. S pobavením jsem si uvědomil, jak nemožné je s Alastorem bojovat pomocí naší magie. On měl ale nepopíratelnou výhodu ve výšce a síle, takže jsem se ani nenadál a ležel jsem na zemi. Vyrazil se mi dech a magie přestala působit, což znamenalo, že jsem cítil, jak mi brní kosti a hoří mi v boku, který narazil do tvrdé země. Zasípal jsem a zamrkal, abych vyhnal slzy v očích. Neslyšel jsem, co nám říkal otec, viděl jsem jenom Alastorovi zuby a jeho přísahu smrti. Využil jsem toho náhlého malého zemětřesení a doufal, že to dostatečně bratra překvapilo, abych se stihl odkutálet dál od čekajícího sevření těch tesáků.

//délka vašich postů by měla být nelegální

1 | 33

Ani jeden z nich se nepokoušel Asgaar bránit. Já víc než tu smečku pomyslně bránil Wylana, ale přesto jsem měl pocit, že ten, kdo začne křičet, budu já. Trhnul jsem očima k otci a naštvaně si dupnul. "Copak k tomu nic neřekneš? Vždyť jsi byl v té smečce dýl než já!" Domáhal jsem se alespoň nějakého potvrzení, že jsem nepřišel do úplně jiné smečky než oni dva. Arcanusovi bylo tak 200, tak v čem byl u Alastora problém? Stejná alfa, stejní vlci. Nechápal jsem to. U otce mi do toho všeho alespoň seděla jeho povaha.
Někteří by měli? To zabolelo. Pohoršeně jsem stáhnul uši k hlavě a ocas mezi nohy. Už jsem pochopil, že se mnou měl Alastor problém - a chápal jsem také, proč. Přesto mě štvalo, jak to řešil. S otcem po boku se nejspíš ani jeden z nás nechtěl o té situaci bavit, ale mně přetékal pohárek trpělivosti. Nelíbilo se mi, když se se mnou takhle zacházelo. Neděl druhým to, co nechceš, aby dělali tobě, jaksi šlo tak trochu mimo mě. "Tak promiň, že se mám rád," zakroutil jsem očima na Saviorova slova. "Neviděl jsem vás roky. Kdybych si měl vybrat mezi sebou a vámi, voleb je jasná," pokrčil jsem rameny, "a sestra ta vlčata znala jen chvíli, ne? Mně to smysl dává." Samozřejmě, moje logika byla pokroucená. Otázkou bylo, jestli oni dva měli dost trpělivosti mi několikrát vysvětlit, proč byla špatná.
Otcovi se snad od bolesti trochu ulevilo. Nebo možná trochu moc, neb jeho otázka mě zaskočila. Kým jsem? Zamyslel jsem se, ale v hlavě jsem měl prázdno. Neměl jsem představu o tom, kým bych měl být nebo čím momentálně jsem. "Kappa," odpověděl jsem hloupě, ačkoliv jsem tušil, že to nebylo to, na co se Savior ptal. Pokrčením ramen jsem dal najevo, že vlastně nevím, jak na otázku odpovědět, a nebyl čas na ni dlouze vymýšlet odpověď.
Pozorně jsem poslouchal otcova slova, ačkoliv věnoval svou pozornost Alastorovi. Zasívala se mi do hlavy a probouzela k životu již dávno zapomenuté myšlenky a pocity. Nelíbilo se mi to, a nejradši bych jeho povídání nazval hloupostmi, ale nechtěl jsem si je oba poštvat proti sobě. Abych byl upřímný, neměl jsem moc šancí proti oběma. Měl jsem malou naději, že kdyby bratrovi přeplo, Savior by ho zastavil.
Překvapeně jsem zamrkal, když se Alastor pohnul. Myslí to vážně? Sledoval jsem tu jejich výměnu s nenávistí v srdci. Žárlil jsem - a nenáviděl jsem Ala za to, jak tohle všechno řeší. Já byl taky součástí rodiny. Nemohl mě odstřihnout jen proto, že jsem mu něco provedl. Nebo... ano? Zavrtěl jsem hlavou. "Nechceš se přestat chovat jako ublížený králík?" Zamručel jsem na něj a odfrkl si. "Jestli se mnou máš problém, řekni mi to do očí. Táta si to určitě rád vyslechne," řekl jsem rozhodně, což možná byla chyba, vzhledem k těm řečičkám o důležitosti rodiny, které Savior měl. Alespoň, že se chtěl vrátit do smečky. Měl jsem šanci si to u něho napravit.

1 | 26

Nejspíš jsem mohl být rád, že jsem se Alastorovu pohledu tak vyhýbal. Kdybych viděl, jak se na mě koukal, mohl bych políbit slibné budoucnosti bez provinilého pocitu sbohem. Otec do toho všeho zachrchlal, a já sebou poplašeně trhnul. To museli důchodci vydávat takové zvuky? Jemně jsem se zamračil, ale nijak to nekomentoval. Možná jsem vyspěl. Dokázal jsem usoudit, že není vhodná chvíle, ne?
Škubnul jsem sebou podruhé, když konečně z Alastora vyšlo víc než jedno slovo. Jen jsem nečekal, jakým stylem bude mluvit. Tedy, čekal - věděl jsem, že mě musí nenávidět za to, co jsem mu udělal. Ale nějaká naivní část mě si myslela, že to jen přeháním, a že to pořád bude to dvojče, s kterým jsme šli tlapku v tlapce. Nedokázal jsem se zbavit pocitu, že se kolem mě svět bortí, a lehce se přiklonil k Saviorovi, jako by mě mohl ochránit před vztekem, který z Alastora přímo vyzařoval. "Co bylo k nesnášení? Není to špatná smečka," vyštěkl jsem. Nepřišel jsem sem proto, abych se hádal, a projev náklonnosti smečce šel proti tomu Siriusovi, kterého ti dva znali, a přesto ze mě ta slova vypadla dřív, než jsem se stihl zarazit. Otec to měl lépe zmáknuté, ale měl jsem pocit, že dřív tu začnu křičet já než kdokoliv jiný.
Nevěděl jsem, na čí nenávistná slova mám odpovědět dřív, a najednou jsem si přál, aby tu se mnou byl Wylan nebo Mýval a vyřešili to všechno za mě. Byl jsem rád středem pozornosti, ale né takovéhle, protože co jsem na to měl sakra říct? "Neporovnávej mě s Rowenou," zasyčel jsem nakonec, k Saviorovi, protože Alastor na to měl vlastně právo. Konečně jsem k němu stočil svůj pohled. Už to nebylo jako koukat do zrcadla, a tušil jsem, že už to nikdy takové nebude. "Možná jí hrozilo nebezpečí. Možná si chtěla zachránit kožich. Nikdo nechce umřít," odfrkl jsem si a zavrtěl hlavou. Neměl jsem pro vlčata žádný cit, přesto jsem souhlasil s tím, že tenhle Rowenin kousek byl nechutný - ale potřeboval jsem ze sebe dostat frustraci, kterou mi Alastorovo nařknutí způsobilo.
Přitiskl jsem uši k hlavě, když otec zvýšil hlas. Měl jsem odmalička citlivý sluch, a z tohohle mi zvonilo z uší. Zase jsem si připadal jako to vlče, co pěkně dostává sežrat nějaký průser. "Bacha, ať tě neklepne," vyjelo ze mě, a nemělo to zlý návrh. Vážně jsem se toho jeho kašle obával, protože co bysme s Alastorem asi tak dělali, kdyby tady Savior zahučel do trávy a umřel? To asi jeden nemoh jen tak odejít. Zavrtěl jsem nad tou myšlenkou hlavou, i nad jeho slovy. "Nic o mně nevíš. Já už nejsem takový," odfrkl jsem si. "A Smrt nemám rád," dodal jsem uraženě. No, dobrá, možná jsem pořád byl takový.
Do rozhovoru mezi Saviorem a Alastorem jsem se nemísil, ale poslouchal jsem. Zdálo se, že Savior nejspíš někam odešel a pak se vrátil pro druhou šanci, nebo tak nějak, a můj bratr o tom nic nevěděl a byl naštvaný. Nebo něco takového. Bylo těžké se v tom vyznat, když jsem o jejich životě netušil zhola nic. Čas nás všechny proměnil, a mě jakbysmet. Zabolelo mě na hrudi, když jsem pozoroval otce, jak se sotva kymácí. S povzdechem jsem co nejvíce zmírnil jakoukoliv fyzickou bolest, kterou Savior v tu chvíli cítil, a s pokrčením ramen se zahleděl někam do dálky. "Takže se vrátíš do Asgaaru?" Prohodil jsem, aby řeč nestála, a taky abych tam jen tak nestál já. Seznámit Wylana s Rowenou bylo dost těžké. Seznamovat ho se Saviorem se zdálo jako noční můra. Ale mít nějakého dalšího spojence... to znělo fajn.