Gallirea - Příspěvky uživatele

// Slovenské příspěvky mě vždy zahřejou u srdce a hlavně takovéhle :> 1 křišťál, 3 perly

Trochu mi cuklo ucho, když se zmínil, že sem zabloudil. Když slézal hory. Jeden by čekal, že když vlk slézá hory, vidí, kam jde, ne? Lezu dolů a vidím les. Co je na tom tak těžkého? “Z kopce je na les docela dobře vidět,“ prohodil jsem žertem. Nebo možná trochu pasivně agresivně. Nechtěl jsem se hádat, ale přišlo mi to jako dost slabá výmluva. Přejel jsem si jazykem po zubech.
Ale těší mě. Jsem Sionn, zdejší alfa,“ oplatil jsem zdvořilost. Pohledem jsem zavadil o tu věc, co měl připásanou no sobě. Kývl jsem k ní hlavou. “Zajímavá ozdoba. Ten list nevypaaá pravě,“ prohodil jsem zvědavě. Něco takového jsem na vlkovi ještě neviděl.
Moje mírné antipatie se ještě o něco prohloubily, když prohlásil, že se tu nehodlá zdržovat. Střelil jsem po něm zpytavým pohledem. Co tu potom u všech bohů hledá?
“….ah,“ zamrmlal jsem. To se s léčícími vlky v poslední době roztrhl pytel? A jak jako tulák hodlal uchránit svoje místo v lese? Neznělo to, že by měl smečku a ani z něj netáhl smíšený pach mnoha vlků pobývajících dlouhou dobu na jedné hromadě. Bizár.
“Díky za nabídku, Regisi,“ rozhodl jsem se pro slušnost, protože nebyla jeho chyba, že pro nás byl zbytečný. “Ve smečce už máme velmi schopného léčitele ovládáajícího magii. A také vlčici soustředící se na léčení býlím,“ odmlčel jsem se a přejel ho zkoumavým pohledem. “V jakém lese jsi říkal, že přebýváš? Možná byste si mohli vyměnit znalosti. Naučit se něco nového,“ navrhl jsem. Kdo ví, možná ti léčitelé k něčemu i budou.

← údolí

Byl jsem docela spokojený, že tentokrát Rowena zůstala v údolí a už netahala děti za cizáky. Takhle to bylo mnohem bezpečnější a tak se mi šlo mnohem lehčeji. Dokonce jsem zauvažoval, že bych si z dotyčného vystřelil stejně jako před dvěma lety ze Sinéad, ale nenacházel jsem v sobě dostatek rozvernosti. Nespokojeně jsem mlaskl. Byl jsem předtím až moc naivní?
Hlas přicházel ze severovýchodu, vlk musel slézt z Vyhlídky. Ne úplně rozumné místo. Svah za zády není vůbec strategický, odfrkl jsem si a srst se mi mírně zježila z představy, že bych pak dotyčného musel nahánět po lese. Protože kudy jindy by se vydal? Nejspíš by zapadl do nějaké díry. Nebo narazil do spadlého stromu, co by mu přehradil cestu, snažil jsem se uklidnit.
Konečně jsem ho zahlédl. Zrzek. Měl kolem sebe něco omotaného. Přejel jsem ho pohledem. Určitě jsem ho nepoznával, ale aspoň že slušně čekal na hranicích. "Zdravím," ozval jsem se zvučným hlasem. Na vyhazování jsem náladu moc neměl. Pro něj asi naštěstí. "Jsi na území Asgaarské smečky. Co bys tu rád?" Páni, byl jsem dokonce docela slušný. A přívětivý. Když se vezmou v potaz okolnosti. Znova jsem si ho prohlédl. Měl docela atletickou povahu a nevyzařovala z něj žádná negativní aura. Vypadalo to docela slibně. Možná bych ho i přijal.

Rowena mi nestihla ani odpovědět na mé znepokojené pohledy a ozvalo se další vytí. "Proboha..." vydechl jsem. V poslední době se tu snad s cizinci roztrhl pytel. Dovolil jsem si pár sekund zapřemýšlet, jestli náhodou to není někdo, koho znám. Člen smečky, co se po dlouhé době vrací domů. To by byla ta příjemná varianta. Jenže ať jsem si lámal hlavu, jak chtěl, nepřišlo mi, že by hlas patřil někomu, z členů.
Vlčata se dál proháněla kolem a ani mi nevěnovala pozornost. Nakonec to bylo asi dobře, mohl jsem vcelku nerušeně vstát a zase zmizet. Koukl jsem po Roweně a přemýšlel, jak moc nevhodné by bylo zeptat se, jestli náhodou nemá ještě nějaké děti, které chtějí na návštěvu. Nakonec jsem usoudil, že takový vtip by byl asi dost nemístný, hlavně, když ještě nedávno o předchozím (prvním?) vrhu nechtěla mluvit.
Namísto toho všeho jsem se na ni jen usmál, částečně omluvně. Chtěl jsem jí pomoct a dělat společnost, nakonec jsem se už ale podruhé stahoval pryč. Bude třetí návrat hodně trapný? napadlo mě, ale nahlas jsem to neříkal. "Opatrujte se," kývl jsem na ni a koukl na děcka. "Mějte se," zavolal jsem na ně, ale pochyboval, že mě vůbec slyšeli. Nevadí. Vzhlru za povinnostmi.

→ les

Zdálo se, že se v průběhu mojí nepřítomnosti toho moc nezměnilo. Děti se ještě pořád ráchaly ve vodě a rodiče je pozorovali. Asi odpověď na otázku o utopení nebyla potřeba. Líbilo se mi, jak se smějí. Nejen děti, ale i dospělí. Tohle mi opravdu chybělo. Se spokojeným výrazem jsem se usadil, abych e mohl pozorovat.
Zasmál jsem se. "To tak bohužel bývá. Vždy jsme jen kousek od nějaké další katastrofy nebo problému," zazubil jsem se na Beliala. Byl jsem rád, že to bral s humorem, ale zároveň jsem měl pocit, že mi pohlídá záda.
Jeho další slova mě ale zmátla a zamračil jsem se. S pootevřenými ústy jsem na něj zíral a čekal, jestli to nějak osvětlí nebo mě osvítí a dojde mi, jak to myslel. Jenže ani jedna z možností nenastala a jen zafrkal, že takový důležitý úkon udělá radši sám. Nemohl jsem si pomoct, ale trochu mě to urazilo. Zatímco byl pouhou kappou, já jsem přece byl vůdcem smečky... Ne že bych chtěl být vyšinutým králem podzimu. Ale z principu...
Když se rozeběhl pryč a hulákal, že je král podzimu, už jsem za ním zíral s úzkostným výrazem a tlama mi visela kompletně otevřená. Postupně se jeho křik vytrácel a já se jakoby probouzel ze snu. Postupně jsem se přišoupal k Roweně. "Um..." začal jsem, ne úplně jistý, jak tu otázku formulovat.
Než jsem se rozhoupal, ó velký vůdce lesa se vrátil. Teda pardon, král podzimu.Měl už i korunu. Já chci taky takovou, projela mi hlavou dětinská myšlenka, ale nebyl jsem s to se ozvat. Nechápal jsem, jak se takový rozumný a vážný vlk může takhle proměnit. Snažil jsem se navázat s Rowenou oční kontakt a neverbálně položit otázku, co to do háje bylo.

← les

Přicházel jsem o něco opatrněji než jsem odcházel. Při značkování mě přepadly myšlenky a nejistoty ohledně toho, jestli o mě Rowena s Belialem v aktuální chvíli stojí. Třeba si spíš přáli mít soukromí.
Jenže já jim už řekl, že se brzo vrátím a beztak... Kdyby jim to vadilo, vždy mi můžou říct. A v lese beztak nikdo další není, s kým bych mohl trávit čas. Možná to znamenalo, že bych se mohl vzdálit a hledat si známosti i jinde, ale zaprvé mi to přišlo hloupé a taky jsem nechtěl les nechávat prázdný. Usmál jsem se na Beliala. "V naprostém," pokývl jsem hlavou. "Nikdo se kolem hranic nemotal, ale opatrnost neuškodí," mávl jsem ocasem a s mírným úsměvem pozdravil i Rowenu.
"Ještě se nikdo neutopil?" zeptal jsem se žertem a mrkl na Beleth, která se na mě možná ještě pořád zlobila. Doufal jsem, že se jí to nebude držet moc dlouho a já se budu moct vetřít do pozice nejoblíbenějšího... strýčka, nebo jak se říkalo cizím vlkům ve smečce. Možná bratranec jejich matky? Ne že by to byla přímo pravda, ale kdo se měl vyznat ve složitých imaginárních rodinných vztazích. Beztak. Byli jsme smečka. To stačilo.

Sjon 25. 9. http://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd#post-225749
další nejpozději 25. 11.

← údolí | ZNAČKOPOST

Opustil jsem čtveřici a všechno ztichlo. Křik dětí a hlas jejich rodičů nahradily jen zvuky lesa. Zhluboka jsem se nadechl. Miloval jsem tu vůni. Ať jsem se hnul kamkoliv, následoval mě pach starého trouchnivějícího dřeva. Miloval jsem to. Jak bych nemohl? Strávil jsem v něm celý život, ale přece jenom se mi nikdy neomrzel a nikdy nezapadl do těch pachů, na které je vlk už tak zvyklý, že je nevnímá. Já ho cítil pořád a vyvolával ve mně pocit bezpečí. Domova. Tak, jak to mělo být. Kdykoliv jsem se z lesa vzdálil, chyběl mi.
Ale teď jsem mířil k hranicím, kde pořád ještě vůně lesa zasahovala, ale už se mísila s dalšími pachy. co mylo ale nejdůležitější – pach nás, smečky, vyprchával. Nakrčil jsem nos, když jsem si uvědomil, jak slabý už je. Skoro tak mizivý, že by si ho zamyšlený tulák nevšiml a vkročil by dovnitř. Nakrčil jsem nos a z hrdla se mi skoro vydralo tiché zavrčení. To by si teda prosil o pořádnou lekci. Skoro jsem si i přál, aby to někdo zkusil. Mohl bych mu ukázat, jak moc se mýlí. A teď jsem si byl skoro jistý, že by mi Belial pomohl, když by mohl. Pokud by se spíš nestaral o rodinu, povzdechl jsem si. to bylo vždy jednou z možností.
Otřel jsem se o další strom a o kus dál nechal pachovou stopu moči. I když se Belial zdál být docela zažraný do ochrany smečky. Už jen to. že mu táta svěřil funkci ochránce. Musím zjistit, jak toho docílil, umínil jsem si a doufal jsem, že na to nezapomenu. Ale já vlkům tak nějak přirozeně nevěřil. Nedůvěřoval jsem ani jejich slovům o tom, jak jim na smečce záleží a je to jejich domov. Protože až moc vlků mi o tom vyprávělo a já jich tu už dlouhé měsíce nezahlédl. Ani nezacítil jejich pach. Kdo ví, kde je jim konec, povzdechl jsem si, zatímco jsem dovolil, aby si na sobě keř nechal kus mojí srsti. Vhodné pro značku, že tu někdo bydlí, že?
Tápal jsem v tom, jak vlky přesvědčit, aby tu zůstali. Jak je k tomu v případě přinutit. Protože bych se nucení nebránil. Cokoliv, aby neodcházeli. Aby mě neopouštěli. Nechtěl jsem si ani přiznat, kolik takových už bylo. Můj život jich byl plný.
Do háje. Pro to jsem neměl rád značkování. [mysl[Mohl bych tu celou zodpovědnost hodit na někoho jiného? Beliala? Abych nemusel značkovat vůbec? Nebo je potřeba i pach alfy?[/mysl] Nadával jsem si, že jsem to nevěděl. Značkování jsem dělal zřídka, jen když to bylo opravdu potřeba, ale zjevně jsem si nemohl pomoct a vždy sklouzl k takovýmto chmurným myšlenkám.
Měl bych myslet na něco jiného, povzdechl jsem si. Třeba na Beliala, Rowenu a jejich rodinu. Beleth se Zacharym byli roztomilí. Jaký vztah jsem vlastně k nim měl? Určitě jsem byl jejich alfa. Tak trochu odosobněná postava, která by měla být respektována – to bezpochyby. Ale dál? Savior byl rodinným přítelem, ale na to, abych mu říkal strýčku, jsem ho znal až moc málo. Přesto zjevně mezi ním a oběma mými rodiči bylo nějaké to porozumění. Dlouhodobé soukmenictví. Bylo to vůbec slovo? Jak jsem tomu měl říkat?
Možná Savior byl rodinným... příslušníkem, ale bez konkrétního pojmenování. Nejspíš ne strýc, ale něco podobného. Máma byla taky Leniina kamarádka. A Nym, šeptl mi vnitřní hlas. To jméno s sebou už dávno neneslo emoce. Ani pozitivní ani negativní. Bylo dávnou minulostí, na kterou jsem ale nezapomněl. Byla Roweninou nevlastní sestrou a mě až teď napadlo, jestli o ní Rowena něco ví. Mohl jsem se už dávno zeptat Alastora. Nebo Siriuse, došlo mi najednou. K Roweně jsem se ale cítil ze všech tří sourozenců nejblíž, i když jsem ji jako dospělou potkal nejpozději. Možná je přesně tím. Mohl jsem se jí zeptat. Zajímalo mě to ale? Skoro bych hádal říct, že ani ne. Nym nebyla nikým pro mě důležitým.
O čem jsem přemýšlel před tím? tiše jsem se uchechtl nad svými myšlenkovými procesy. Zatoulal jsem se až moc daleko a chvíli mi trvalo si vzpomenout, proč jsem o tom začal uvažovat. Musel jsem se vrátit po stezce myšlenek.
Ah, jak zařadit děti do rodiny. Možná neteř a synovec? Rowena ale není moje sestra. Jen ta představa se mi zdála až moc bizarní. Skoro až špatná. Rozhodně jsem vlčici s velmi příjemnou vůní a dlouhým ocasem neviděl jako sestru. Kde asi Iskierka vězí? Ani Beliala jako bratra jsem si nedokázal představit. Oba mohli být blízcí přátelé... a neurčití členové rodiny. Uchechtl jsem se. Stejně jako Savior. Zjevně to dál nerozklíčuju.
A byl jsem na konci. Nebo na začátku, podle toho, jak se to bralo. "Hm, nakonec to nebylo až tak špatný," zahuhlal jsem si pod vousy. Rozhlédl jsem se kolem. Při svém obkroužení lesa jsem nezacítil moc čerstvých pachů. Parsifal se z procházky nevrátil, nepříjemně mě píchlo v hrudi. A narazil jsem na pach Hyetty s dcerou, který překračoval hranici lesa a byl moc čerstvý na to, aby to značilo jejich příchod. Rozhodly se už odejít? navzdory svým antipatiím vůči pobožné vlčici, mě nepříjemně sevřelo v hrudi. Pokud doopravdy opustily smečku, vyčítal bych si to.
Abych se oddálil od nepříjemných myšlenek, které jsem nemohl nijak změnit, otočil jsem zrak směrem k údolí. Vadilo by jim, kdybych se znova připojil?uvažoval jsem. Nezdálo se, že by jim to předtím překáželo. Takže rozhodnuto. Vyrazil jsem zpátky stejnou cestou, jakou jsem přišel a už se těšil na křik drobotiny, ale i na jejich rodiče.

→ údolí

← les

Pobaveně a se skoro nezvyklým klidem v duši jsem sledoval, jak si to rodinka šine k vodě. Úsměv se mi ještě roztáhl, když Zachary začal pištět, jak je voda hrozná. Byl to dobrý nápad je sem přinést. Mě by to vůbec nenapadlo, říkal jsem si a ani si neuvědomil, jak rychle se ze mě stal pilíř záchrany.
"Oh, ahoj," uchechtl jsem se trochu překvapeně po tom, co se mi Beleth zakousla do nohy. Její malé jehličky pálily, ale zažil jsem už i horší věci, tak jsem skoro ani nemusel předstírat, že mi to nevadí. Celé tomu nasadila korunu Rowena, když ji začala ode mě táhnout a peskovala dceru, že nejsem její táta. To jsem už nevydržel a rozesmál se na celé kolo. "To opravdu nejsem," křenil jsem se. Nezdálo se, že by se Beleth hodlala vzdát mojí nohy a pokud ji matka hodlala dál tahat, přišel bych nejen o pár chlupů, ale i kůži a možná maso k tomu. "Počkej, Roweno," zarazil jsem ji a spiklenecky na ni mrkl.
Když ji pustila, mile jsem se usmál na malou, ale v očích mi skákali čertíci. Už jsem věděl, že se drží fakt silně a tak jsem neměl problém nohu i s Beleth zvednout do vzduchu a několika dlouhými kroky dojít do vody. Malá vlčice nedostala moc času na vzpamatování se, protože jsem zase nohu i s ní spustil dolů.
Následoval překvapený jek a zuby z mojí nohy zmizely. Hned jsem udělal několik rychlých kroků vzad, abych se dostal z dosahu případné pomsty, i když prtě bude mít dost práce s vodou kolem. Spustil jsem ji v pořád dost mělkém místě, takže jsem se nebál že by se utopila. To snad v údolí ani nebylo možné.
Ještě jsem se pořád pochechtával, když jsem došel k rodičům. "Při přechodu do údolí jsem si všiml, že hranice už ztrácí na pachu. Půjdu je obejít a pak se vrátím," usmál jsem se na ně. Třeba by se jim taky hodilo soukromí. S posledním zamáváním ocasu jsem se vydal zase šplhat do kopce nahoru.

→ les

// Objednávku ti bohužel musím vrátit, pokuta není něco, na co by se dala stáhnout sleva. Bez slevněné pokuty nicméně v úkrytu nemáš dost financí. Poprosím buď nákup přepsat, nebo se uvidíme jindy.

Mlaďoši po mě házeli naštvané pohledy, asi se jim nelíbilo, že si nemůžou kamkoliv nakráčet a dělat si, co se jim zlíbí. Já bych si to v jejich věku absolutně nedovolil. Jejich pohled jsem jim neochvějně oplácel a abych byl upřímný, těšil jsem se, až zmizí. Naštěstí se mi moje přání brzo vyplnilo. “Zdravím,“ odpověděl jsem namodralé vlčici beze špetky přívětivosti, stejně jako ona neprojevila žádnou vůči mně. “Na shledanou,“ pozdravil jsem i vlka, který se sebral a s Rowenou odešel pryč za hranice lesa.
Zdálo se mi, že mi ze srdce opadl kámen. Dýchalo se mi líp. Cizinci zahnáni, krize zažehnána. Ne že by to byla nějaká reálná krize, ale moje tělo si to zjevně myslelo. Olízl jsem si tlamu a trochu přešlápl, abych uvolnil napětí ve svalech. Belial se mezitím vrhl k dětem a já pobaveně sledoval, jak se ta čertiska rvou u houby. Měli v sobě Leniinu krev, jasně že se chovali takhle.
Když se jeden z prcků začal omlouvat zničené houbě, měl jsem problém držet smích na uzdě. A když je přivedl ke mně, abych pomohl s výukovou lekcí, ramena se mi třásla, ale tvář se mi povedlo udržet víceméně vážnou. Ve chvíli, kdy zmínil, že bych je vyhodil, když se nebudou chovat, pobavení mě trochu pustilo a věnoval jsem Belialovi pohled s vysoko zvednutým obočím. Opravdu bylo nutné zajít až tak daleko? mlčky jsem se ho ptal.
Přikrčil jsem se k Beleth a Zacharymu. Nechtěl jsem jejich tátovi odporovat před nimi. “Smečka je rodina a všichni se o sebe staráme. To znamená, že je potřeba dodržovat pravidla, abychom se tu všichni měli dobře,“ řekl jsem jim milým tónem. Neměl jsem to srdce být na takhle malé uzlíčky tvrdý. Jedno z dětí se mi začalo motat mezi nohama a druhé se za ním hned vrhlo. “Asi nemám vyzvídat, co se stalo mezi Rowenou a Nageshem?“ zeptal jsem se Beliala s lehkým tónem, který naznačoval, že o to ani moc nemám zájem. Zvědavý jsem byl, to ano, ale rypák jsem do cizích záležitostí strkat nehodlal. Pokud byl můj zájem nechtěný.
“Nic se nestalo. Sám vím, jaké je to mít komplikovanou rodinu,“ nevesele jsem se uchechtl. Pral se ve mně pocit, že bych se měl aspoň trochu omluvit za své nepřátelské chování, ale zase mi druhý hlas říkal, že jsem byl v právu.
Trochu mě překvapilo, že je plánuje už hodit do vody. Ani jeden z rodičů se s dětmi moc nepáral. “Pořád, pořád,“ odpověděl jsem se smíchem. Právě tam v údolí jsem Rowenu viděl, možná poprvé. Tehdy se představila jako Rrrrrrowena a všechna ostatní R protahovala taky. Odvrátil jsem zrak, když začala Belialovi šeptat, ale stejně jsem ta slova zachytil. Musel jsem zatlačit svou zvědavost zase zpátky pod pokličku.
Nosem jsem pošťouchl děcka. “Tak jdeme. Pořádně se vyráchat,“ vybídl jsem je a vyrazil.

→ Ellisino údolí

Prcci byli roztomilí. Už jsem dlouho nebyl ve společnosti takhle malých vlčat a protože jsem je protentokrát neměl na krku já, mohl jsem se jen pobaveně pousmát, když je Belial okřikl. Nebyl to stres jako tehdy s tou malou,která mě nesnášela. A nebo Parsifalem, který i když byl samostatný, přišel v náročném období. A potom ti další, kteří se tu jen mihli a já je ani moc nezaregistroval.
Nezdálo se, že by ti dva byli nějak rozhození, že se poflakují na cizím území a přivádějí členku smečky do breku. Byl jsem vděčný, že Belial hned vyrazil svojí družce pomoct. Měl jsem ho rád čím dál tím víc.
Pokývl jsem hlavou, když mi je představila, ta další slova byla ale mnohem překvapivější. …oh. Zadíval jsem se pozorněji na toho Nageshe. Tak tohle byl jeden z těch prvních. Jeden by čekal, že zemřeli, ale hádal jsem, že když mezi nimi panovalo takové napětí, její neochota mluvit byla docela pochopitelná. Skoro bych se začal smát té ironii. Teprve před pár chvílemi mi Rowena odsekla, že to není téma k rozhovoru a hned na to se objeví přímo na prahu. Náhoda.
Chtěl jsem být vůči nim o něco shovívavější, přece jenom, byli rodina, ale jen blbě vejrali. Vlčice se na mě usmála a sklopila zrak, zatímco Nagesh, kromě nepříjemného pohledu na začátku, neudělal vůbec nic. Cítil jsem, jak se mi pomalu začíná ježit srst na zátylku. Podrážděně jsem mrskl ocasem. “Slušností je aspoň pozdravit,“ odtušil jsem chladně. Především když je přítomen alfa smečky. Ale i kdybych tu nebyl já, jejich ignorace byla dost drzá.
Nechtěl jsem je mít v lese. Moc se mi nelíbili a fakt, že mě Rowena žadonila pohledem, ať je ubytuji na zimu, mě postavil do nepříjemné pozice. Jak to tedy bylo? Nechtěla se o něm bavit, ale v lese ho chtěla? Je snad nějaká rodina, která nemá komplikované vztahy? “Nejsme charita,“ odvětil jsem zamračeně a než jsem stihl promyslet a navrhnout nějaký kompromis, Nagesh odpověděl, že tu být nechtějí. Dobře, ulevilo se mi.
To, že mě dál ignoroval, mě jen upevnilo v přesvědčení, že mi oba byli dost nesympatičtí. Byla by kritika jejich chování zároveň kritikou Roweniny výchovy? přemýšlel jsem. “Byl bych rád, kdyby to proběhlo mimo les,“ řekl jsem po žádosti o rozhovor mezi čtyřma očima. Na Rowenu jsem se podíval skoro prosebně, aby si nemyslela, že se zlobím na ní. Nagesh ale dostal nefiltrovanou dávku mračení.
“O děti se postaráme,“ dodal jsem a ohlédl se, kde vlastně jsou. Děcka poskakovala kolem, bez jakéhokoliv vědomí o napětí, které mezi dospělými panovalo.

// We like a man with a goal ✨ 2 křišťály, 1 perla