Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Objednávku ti musím bohužel vrátit, všude počítáš z 85%, ne 75% slevou a nemáš správně sečtené ani všechny kytičky (mělo by jich být 1735).
Výsledná cena je teda 23 křišťálů, 367 mušlí a 434 kytiček, na co už v inventáři nemáš.
Je mi teda líto, ale zamítá se :<

Ta příjemná atmosféra, kterou jsme mezi sebou s Belialem měli, docela rychle vyšuměla. Výraz mi ztvrdl. Pochyby, které se mi doteď jen povalovaly někde vzadu v hlavě, se dostávaly čím dál tím víc na povrch. "Nejsme smečka, kde o věcech rozhoduje kappa," vyštěkl jsem a probodl ho pohledem. "O mladé se vždy staráme, jsou mladí a za nic nemůžou," zavrčel jsem, abych svůj postoj zdůraznil. Co si o sobě vůbec myslel? Ta arogance, se kterou vystupoval, mi zpočátku imponovala, ale začínal jsem toho mít dost. Cílevědomost je jedna věc, předělávat smečku k obrazu svému, i když v ní nebyl ani rok a stále na té samé pozici... Něco úplně jiného.
Cítil jsem úlevu, když poslechl a vyrazil pryč. "Doufám, že na mě počkáš," odpověděl jsem chladně a můj tón prozrazoval, že to doufání, byl spíš příkaz.
Když odešel, připlácl jsem uši k hlavě a povzdechl jsem si. Byl jsem asi až moc měkký. Musím si vyžadovat větší respekt nejen od vlků, co sem jen zabloudí. Zaskřípal jsem zuby, když jsem znova pomyslel na to, jak mi jen tak beze všeho vysvětloval, jak to tu má chodit. "Pokud chceš rozhodovat, udělej si vlastní smečku," zavrčel jsem si pod vousy. Rozhodl jsem si na něj od teď dávat větší pozor. Stále jsem oceňoval jeho zápal – nasměrovaný do správných oblastí bude rozhodně užitečný.
Rozeběhl jsem se za tím cizincem. Cestou jsem zpozoroval, že se k vlčatům přidal cizí vlk – nejspíš jejich otec. Věřil jsem, že se o ně Wylan postará, já tohle rychle zvládnu a pak je půjdu zkontrolovat. Vlka jsem neznal. I když mi z dálky jeho vzhled bolestně připomněl Lilac, její kožich to zcela jasně nebyl. Z běhu jsem zpomalil do klidné chůze. Nevypadal jako hrozba. Další zájemce o smečku nebo někdo, kdo si chce pokecat? "Zdravím," ozval jsem se. Vlk byl dobře živený, s lesklou srstí a lpěl na něm odér promíchaných pachů směsky vlků. Smečka. "Rád bych věděl, co tě sem přivádí," řekl jsem a vyčkávavě ho probodl pohledem, i když jsem to jako otázku neformuloval. Spíš příkaz.[]

Pohled, který jsem Belialovi opětoval, byl plný nevinnosti a nechápání, proč se na mě tak škaredí. Však já nic nedělal, ne? Víc jsem do něj už ale nerýpal. Ne že bych neplánoval to vytáhnout někdy v budoucnosti, ale teď mi k potěšení stačilo se culit, jakože nevím, proč se tak tváří.
Uchechtl jsem se. "Děti?" zeptal jsem se s vědoucím výrazem. Děti a halekání po lese musí jednoho vyčerpat.
"Hm," zabručel jsem. "Aspoň že tak. Už jsem si začínal myslet, že budeme mít další dvě zatoulané děti na krku," oddechl jsem si. "To by pak smečka byla plná vlčat," dodal jsem zamyšleně a uvědomil si, že by mi to asi až tak moc nevadilo. Třeba by tu bylo veselo. Nejspíš bychom ale všichni byli úplně vyčerpaní a frustrovaní. Odfrkl jsem si.
"...tohle?" zvedl jsem obočí. Můj hlas se nenesl daleko, nedokázal jsem víc než hlesnout. Jeho oči jakoby k sobě táhly zrak. Možná to bylo tou neobvyklou barvou, možná stejně barevnými flíčky, mezi nimiž se oči nacházely. Držely mě tak, jak už žádné dlouho ne. Polkl jsem a trochu se uchechtl. "Pokud myslíš to, že se tu cítíš dobře, tak by ses divil," zašklebil jsem se. "Tohle místo není pro každého. Chce to speciální typ vlka, aby to tu miloval," řekl jsem s trochu zastřeným tónem. Já to tu miloval. Dlouho jsem si myslel, že je to chyba. Že je tu něco, co nevidím a pro to se les tolika jiným znechutil. Teď jsem už ale začínal chápat, že chyba nikdy nebyla v Asgaaru. Nebo mě. "O to víc si tě cením," věnoval jsem mu další vřelý úsměv. Jako kdybych tu měl opravdového přítele. Někoho, kdo by mi mohl být oporou a vnímal ho jako sobě rovného. Rozhodně by byl vhodný pro povýšení. Někdo takový by smečce mohl prospět. Ne, už prospívá.
Po jeho návrhu se mi koutky roztáhly do širokého úsměvu. "Výborný nápad. Moc rád tam zajdu," souhlasil jsem.
Pobaveně jsem se usmál, když začal zívat. "Běž si lehnout rovnou," zasmál jsem se. "Sotva stojíš na nohou a králi podzimu přísluší i odpočinek," mrkl jsem na něj. "Cizince zvládnu i sám, nedělám to poprvé," dodal jsem a důrazně se na něj podíval, aby už padal spát.

Byl jsem trochu v rozpacích z takového typu návštěvy. Já sám byl asi nechodil navštěvovat cizí smečky, pokud bych byl tulák. Zdálo se to jako zbytečné riziko a neustále mě hlodal červík podezření, jestli nemá něco jiného za lubem. Nedokázal jsem se plně uvolnit, ani když jsme zapředli hovor o jeho brašně a pak místu, kde bydlí. Na jih od močálů. V ohybu řeky. Voní to tam po... meduňce, ať je to cokoliv, opakoval jsem si v hlavě informace, které mi moc neříkaly. Neznal jsem ani močály ani remízek s divočáky. Zněl ale docela zábavně. Neříkal, že je blízko? Mohli bychom tam jít lovit. Divočáka jsme neměli už... dávno, olízl jsem si tlamu a znova si v hlavě zopakoval informace, které jsem hodlal předat Hyettě, až se vrátí do smečky. Pokud se vrátí.
...ví, že se má vrátit, že?
Téměř ve stejnou chvíli, kdy jsem zaslechl zavytí, se z listí vynořil Belial. Obojí mě vytrhlo z myšlenek. Pousmál jsem se. "Ahoj," přejel jsem ho pohledem. "Jak se má Král podzimu?" zazubil jsem se.
Hned jsem ale zvážněl a zamračil se. "Vlčata?" zdůraznil jsem množné číslo. Jak to, že jsem si toho nevšiml? Byl jsem moc zaneprázdněný s Regisem? "Odkud jsou? Jsi... Je opravdu reálné, že rodič je blízko?" doptával jsem se a musel se zarazit, abych na něj nevychrlil další otázky. Nebo abych rovnou nevyrazil za nimi. Wylan se zdál být klidný a jemný vlk, ale i tak jsem měl problém mu plně důvěřovat. Měl bych to zkontrolovat. Kdyby tu ale ještě nebyl ten další vlk. Vděčně jsem pokývl. "Tak rychle? Vždyť zavyl teprve před chvílí?" podivil jsem se. Ještě víc mě zmátl nabídkou na procházku. Na to, že byl tak poctivý, tohle mi k němu vůbec nesedělo. Zkoumavě jsem se na něj zadíval, jestli nevypadá tak zvláštně. Jestli to, z čeho začal o královi podzimu, je něco vážnějšího.
Jenže jsme stejně museli přes les za tím cizincem. "Dobře," souhlasil jsem nakonec. Šli jsme v tichu, které se mi nechtělo narušovat. Bylo to příjemné. Belial byl po Parsifalovi první vlk po dlouhé době, ke kterému jsem cítil nějaké... spojení. Cítil jsem se v jeho přítomnosti dobře, nebál jsem se jeho dalšího kroku a ani jsem si nelámal hlavu, co dalšího bych měl udělat.
Přes to všechno mě překvapil. Podíval jsem se na něj, ne úplně schopný slova. Nečekal jsem to od něj, ale lhal bych, kdybych popřel teplo rozšiřující se z mojí hrudi. Navázali jsme spolu oční kontakt a já pohledem neuhl. Jak ze mě šok opadl, na tváři se mi roztáhl široký úsměv. Ani netušil, jakou radost mi tím udělal. "To mě opravdu moc těší," vydechl jsem vděčně.
Belial by opravdu mohl být dobrým společníkem. Přítelem. "Taky jsem moc rád, že jste se sem rozhodli s Rowenou přijít," řekl jsem upřímně, ale zdráhal se dodat, že už pro mě začínali být jako rodina.
Oči se mi rozšířily při jeho dalším přiznání. Rozbušilo se mi srdce? Možná. Možná trochu. Nebyla to věta, kterou bych byl zvyklý slýchat. Vzduch mezi námi byl nabitý energií, která procházela z jednoho do druhého. Když se najednou ozvalo plácání křídel a pištění, překvapeně jsem uskočil a ten moment se ztratil. Jeden z netopýrů se Belialovi zachytil do chlupů a já se k němu se smíchem naklonil a zvíře z něj strhl. Křehké tělíčko jsem rozdrtil v zubech a na jazyk mi vytryskla chuť trpké krve. Stále jsem se pobaveně šklebil, když jsem tu létající myš polykal. "Taky bych o tobě rád věděl víc. Odkud jsi přišel a co jsi zažil," hlesl jsem jemně, i když jsem se pořád usmíval.

// Raccoon out and ready to make war crimes ✨ 2 křišťály, 2 perly

// Ach, trable dospívání! Sib mi úplně promlouvá do srdéčka a je perfektní angsty teenager <3 2 křišťály, 3 perly

// Zrovna dneska jsem viděla týpka mluvit o tom, že by v bitce porazil tygra. Ještě že je můj fav bobís rozumnější :> 2 křišťály, 3 perly