Gallirea - Příspěvky uživatele

Ivuška | 12/4

"Samozřejmě. Jak jinak," souhlasil jsem a nemohl jsem se ubránit trochu sarkastickému tónu. Nelíbilo se mi, jak to řekla. Jakoby bych byl já ten hloupý, kterýmu nedošlo, že v tichý válce se bojuje proti tichu hlukem. Však je to úplně očividný ne. Ne? Nechtěl jsem se ale dětinsky hádat, prosté loupnutí očima mi muselo stačit. Na cokoliv dalšího jsem byl už moc dlouho dospělý.
A vlastně taky alfa.
Nechápavě jsem nadzvedl jedno obočí, že co tou otázkou myslí. Ještě něco se jí nelíbilo? Bylo na něm něco špatně? "Známe se odněkud?" zeptal jsem se radši. Ha, třeba o mě něco slyšela. Už jsem to měl před očima. Ten Sionn? TEN Sionn? O kterém Etney tak dlouho mluvil? Dokázal jsem si docela dobře představit, kam by to pak vedlo. Ale taky o mě mohla slyšet od jiných. Žádného svého sourozence jsem už dlouho neviděl. Kdo ví, kde se flákali.
"Myslíš pečovatelky?" naklonil jsem hlavu na stranu. Tohle slovo mi bylo... Mírně povědomé. Snad jsem se trefil a nebylo to označení pro rodinného příslušníka. A nebo rovnou vlastní jméno. Zcela zjevně ale nebyla odtud. "Hmmm," zamručel jsem a přemýšlel, jak to podat, abych nebyl za úplného morouse. "Moc jsem se s tím nesetkal. Obvykle... preferujeme vytí," řekl jsem vážně, ale vlastně jsem spíš vařil z vody. Co já vím, proč se tu nezpívá? Proč by někdo chtěl zpívat tak moc?

Ivuš | 12/3

Zjevně si nic nedělala z toho, jak jsem na ni reagoval. Rozpačitě jsem si olízl čenich, zatímco se křenila, že proti tichu se přece samozřejmě bojuje hlukem. Tiše jsem se uchechtl. No jasně. To přece dává smysl. Prohlédl jsem si ji podrobněji. Byla už určitě dospělá, ale pořád se zdála být hrozně mladá. Sotva přestala být dítětem. Možná pro to je tak naivní, neodpustil jsem si myšlenku. A taky tak veselá.
Nechtěl jsem jí kazit iluze. "Ano, přirozeně," souhlasil jsem s ní. "A... zajímavá volba souboje. Odkud to máš?" zdvořile jsem se zeptal. "Ivy. Těší mě," pousmál jsem se a chuť se představit jako někdo jiný se mě držela jen chviličku. Beztak, neměl jsem potřebu něco předstírat a něco dokázat. "Sionn. Těší mě," pousmál jsem se. "Odkud ses naučila zpívat?" nadhodil jsem, aby řeč nestála. A taky jsem byl zvědavý, kde vlci zpívali tak dlouhé věci. Přišlo mi to docela podivný.

Ivuš | 12/2

“Oh, vážně?“ zvedl jsem pobaveně obočí. “A jak tichá válka proti tichu jde?“ zajímalo by mě, jak na to šla. Jakoby se jezero snažila zničit přiléváním vody. “Oh,“ zamrmlal jsem. Nečekal bych, že se tichá válka bojuje zvukem. A už vůbec bych nečekal zpívání. Nebylo to něco, co by bylo často na mojí mysli.
“Uh… páni,“ zamrmlal jsem a přemýšlel, jestli se náhodou nechci zdejchnout. “To je ehm, opravdu čest,“ rozhodl jsem se odpovědět s maximálně vynucenou vážností, protože jsem si nepřipadal ochotný být za šmejda, co jen tak odejde i když je v průběhu konverzace. S novou kamarádkou, zjevně.
Než jsem stihl vymyslet něco dalšího, spustila. A jela. A jela. Už kdesi v půlce jsem čekal, až to skončí, nic moc to pro mě nedělalo. Docela jsem se nudil, ale snažil jsem se o zaujatý výraz, abych j neurazil. Nezasloužila si to, žejo. Olízl jsem si tlamu a přemýšlel, kdy bych měl se smečkou vyrazit na lov, abychom doplnili zásoby. Dal bych si muflona. Nebo divoké prase.
Konečně skončila. “No… Páni,“ vydechl jsem, abych její snahu patřičně ocenil. Snad to bylo dost. Zarazila mě ale i žádostí o vyhlášení vítězství. Zasmál jsem se. “Nevěděl jsem, že to je soutěž,“ uchechtl jsem se. “Proti komu jsi soutěžila?“

“Na maják,“ zopakoval jsem a nakrčil nos. No, asi to dávalo smysl. Vypadal dost pomateně na to, aby si vzal do hlavy, že Belial je skutečným vládcem. Pořád jsem ale byl nespokojený. Co na něm viděl, že mu to tak přišlo? “Věřím, že bys toho pak velice litoval. Musí to být parádní zábava,“ zamrmlal jsem neurčitým tónem.
“Uh?“ nastražil jsem uši. “Jak…“ začal jsem, ale než jsem se stihl vyjádřit, všechnu mou pozornost strhla další slova. Chvíli jsem na něj zíral beze slova s pootevřenou tlamou, protože další a další informace se hrnuly a mně chvíli trvalo, než jsem je zpracoval.
“Cože?“ vyštěkl jsem. “Alastor? Odkud to víš?“ zeptal jsem se příkře. Nechápal jsem, jak v tom figuruje Parsifal. Proč v tom figuruje Parsifal. “Kde je? Mluvil jsi s ním?“ zeptal jsem se a už jsem byl na nohou, připravený vyrazit kamkoliv mě vezme. Pak jsem po něm loupl pohledem. “Taky jsi to mohl říct dřív,“ utrousil jsem.
V té chvíli jsem ale zaslechl kroky a objevil se vlk, o kterém jsme mluvili. Nejdřív jsem to ale nepoznal – dokázal jsem identifikovat jeho identitu, ale několik málo vteřin mi trvalo pochopit, že na to, co se dívám, jsou křídla. Do háje… Vlka s křídly jsem už viděl, dokonce jsem věděl, jak vlčí peří chutná, ale na to jsem teď myslet nechtěl.
“Siriusi!“ přikročil jsem k němu rázně a pohledem mu klouzal po těle. “Jak jsi na tom? Co se stalo?“ vybalil jsem na něj až přehnaně přísným tónem. Nitro se mi svíralo úzkostí.

Ivuš | 12/1

Projednou jsem nebyl doma. Byla to zvláštní změna, ze které mi mírně vstávaly chlupy na zátylku. Ne tak moc, aby to bylo moc viditelné, ale cítil jsem to jako nepříjemné mravenčení, které jsem si chtěl podrbat. A taky jsem to skoro udělal, než jsem si všimnul vlčici, která byla až moc blízko na to, abych si ji nevšimnul. Kdybych nebyl až moc zaneprázdněný přemýšlením o tom, jak je děsný, že nejsem doma, uviděl bych ji dřív.
"Oh. Pardon," zamumlal jsem a omluvně ucouvl pár kroků dozadu, abych se na ni moc nelepil. Už jsem pomalu ani nevěděl, jak mluvit s vlky, kteří nevěděli, kdo jsem a nebavili jsme se o smečce. Olízl jsem si tlamu. "Zdá se, že to ticho vysává všechny zvuky co," uchechtl jsem se, tišeji než bych mluvil normálně, jakoby i ze mě okolní krajina vysávala hlas.

Nebudu lhát, byl jsem docela zklamaný, že se mnou Belial nechtěl pokračovat v šarádě. Měl jsem v plánu nahodit ještě pár vět, které měly vlka perfektně zmást, ale nebylo mi dopřáno. Rowenin partner ho vypoklonkoval stručně a jasně. Střelil jsem po něm překvapeným pohledem, když ho nasměroval do Sarumenu. Předpokládal jsem, že to byla ta smečka, kde měli mýtinu, mlhu a podle všeho i vydru. (Zrovna u té jsem byl vážně zklamaný, že mě už neposlouchal. Skoro se zdálo, že má k ní docela blízký vztah. Mohla to být zábava.) Jak ale tak rychle pochopil, o co se jedná a věděl, kam patří? To jméno mi něco vágně připomínalo. Nějakou debatu, kterou jsem už víc než napůl zapomněl. Pojila se k ní bolest, ale nebyl jsem s to se rozpomenout na detaily. Ani o kom jsem s tím mluvil.
Co mě ale zarazilo úplně nejvíc a kompletně zarazilo všechny myšlenky na zeptání se, kdy Sarumen navštívil. Mírně jsem se zamračil a po páteři mi přejel slabý mráz. Nebylo to jenom počasím.
Modrooký vlk mě už nezajímal. Nesnažil jsem se s ním rozloučit, ani jsem pořádně nezaznamenal, že se vydal na úprk. “Beliale,“ řekl jsem vážně a prohlížel si pozorně jeho tvář. “…král Asgaaru?“ zeptal jsem se chladně a rozhodl se mu nechat prostor se k tomu vyjádřit. Rozhodně jsem z toho ale neskákal nadšením do vzduchu.

Nevěděl jsem, jestli mě ten vlk víc baví nebo frustruje. Asi by mě měl frustrovat. Měl bych ho naštvaně vyhodit, ať jde otravovat někoho jiného. Ale přece jenom jedna moje část se tím docela bavila. “Mmm, mojí smečky,“ pokýval jsem hlavou velice vážně. “Divím se, že sis to ještě nevšiml. Na to, že to tu prý tak znáš…“ hodil jsem po něm velmi důležitým pohledem.
“A vydru jsme snědli,“ zamával jsem ocasem, spokojený se svojí lží. “Taková lahůdka se nedá jen tak zmeškat,“ ještě jsem si olízl tlamu, abych to podtrhl.
Víc jsem už ale říct nestihl, ozval se za mnou známý hlas. Uši se mi samy napřímily. Z jeho poznámky jsem se uchechtl, to označení bylo docela dobrý, sedělo skvěle.
K mému překvapení popletený vlk začal okamžitě vyděšeně zmatkovat a třeštil na Beliala oči. Hej, mě se tak nebál, ublíženě jsem nakrčil čelo a hodil po šedém vlkovi zpytavý pohled. Cos mu provedl? ptal jsem se ho mlčky. To bylo ale záhy částečně zodpovězeno, když rozklepal okolní stromy. Protáhl jsem bolestně obličej, když jsem zaslechl jak praští. Jejich staré pokroucené kmeny toho už zažily dost. “Jestli pohmoždíš můj oblíbený strom, nepřej si mě,“ zamumlal jsem směrem k němu suše, ale oči mi pobaveně jiskřily.
Mou zábavu podpořily ještě zoufalé prosby dotyčného lobotoma. Zacukal mi koutek. “A jsi si jistý, že ses ztratil? To víš, některé stromy umí růst hodně rychle. Jeden den tu mýtina je a ten druhý…Šup. Fuč. Zarostlá,“ naklonil jsem hlavu na stranu zamyšleně a tvářil se, že mě vůbec křupající větve nerozhazují. A vlastně…. Měl jsem co dělat, abych ovládl úsměv.
“Ale co stromy nedělají, je třes a kývaní větví. Nechápu, o čem to mluvíš,“ zamračil jsem se a pokusil se o starostlivý výraz. “Možná ses opravdu do hlavy praštil, když se ti zdají takové věci.“

Několikrát jsem se nadechl, abych něco řekl, ale vždy jsem si to rozmyslel. Vlk se nezdál být moc velkou hrozbou, ani když jsem se na něj zaměřil, vyzařovalo z něj upřímné zmatení a pomalu vzdouvající se panika. “Um,“ zamrmlal jsem a na chvíli jsem dostal chuť ho v tom prostě vykoupat. Podporovat jeho zmatení a ještě si víc přišlápnout, pomoct jeho panice směrem k eskalaci. Skoro jsem z toho i začal cítit potěšení. Jaké by to bylo, kdybych to doopravdy zkusil?
Ale zarazil jsem se, protože tohle jsem si přece nemohl dovolit. Nebyl jsem v pozici a vůbec… nebyl jsem ani někdo, kdo by tohle vlkům dělal. Nejspíš. Možná by mě to jako mladšího bavilo. Jako Ducha lesa možná. Ale já jím nebyl. Alespoň ne teď. Olízl jsem si čumák.
“Ne, bouli nemáš. Nebo mi aspoň nepřijde,“ řekl jsem už podstatně klidnějším tónem. “Myslím…. že ses spletl. V životě jsem tě tu neviděl. Do mojí smečky nepatříš,“ přejel jsem ho hodnotícím pohledem. A s takovým umem bych tě ani nechtěl. “Neztratil ses?“

Se tu rovnou velmi zodpovědně přihlásim 2x hehehe who needs self control

Docela jsem pochyboval o vlkově příčetnosti. Tohle snad nemohl hrát a už vůbec ne jako nějaký plán na útok na smečku. Co tím ale myslel, jsem absolutně nechápal. “…ne. Mýtina tu nikdy nebyla,“ potvrdil jsem, stále zaraženě. Ohlédl jsem se dozadu na stromy, jako kdyby se každou chvíli měly rozestoupit a zjevila se ona mystická mýtina.
Oba jsme se cítili dost podobně, teda v tom ohledu, že jsme trochu pochybovali o realitě. Já jsem si nebyl jistý, jak někdo takový může existovat a on zjevně ztratil důvěru v pomalost růstu stromů. Olízl jsem si čumák, ale moc mi to nepomohlo. “Jak říkám, mýtina tu není. A žádnou Jasnavu taky neznám,“ snažil jsem se k tomu přistupovat racionálně, ale přišlo mi, že mě stahuje vír surreality. “A… Ne, pokud vím, tak mýtiny tak rychle nezarůstají,“ dodal jsem po chvíli, abych mu přece jenom odpověděl na otázku.
“Nebouchl ses nedávno do hlavy?“ nadhodil jsem jednu možnost, která mi už nějakou chvíli ležela v hlavě. Rozhodně by to vysvětlilo pár věcí.

Už ten pozdrav mi přišel... zvláštní. Neobvyklý. Nepřirozený. Nemohl jsem si pomoct, hned se ve mě zvýšila paranoia. Podezřívavě jsem přivřel oči. V hlavě jsem si rovnou projel argumenty, proč ho nepřijmout. Možná jsem byl trochu pokrytecký, ale tohle nadšení se mi nelíbilo a pokud bych si měl vybrat, ve smečce bych ho nechtěl mít.
Svými dalšími slovy mě ale zarazil. Zamračil jsem se. "Všichni?" zeptal jsem se a začal těkat očima kolem. Co tím myslel? Měl ještě nějaké kumpány, kteří s ním chtěli přijít? Rozhodně jsem ho neznal a ani jeho pach se mi nezdál povědomý. Co když chtějí smečku přepadnout? uvědomil jsem si šokovaně. To by potom mohl čekat na ostatní. Z té představy se mi začaly zvedat chlupy na zátylku.
Pak mě ale dokonale odzbrojil. "N...nový?" přeskočil mi hlas, zatímco jsem třeštil oči na toho pošuka, kterému jsem vůbec nerozuměl. Byl to nějaký trik? "Jaká Maple? A vydra?" Ze všech zvířat zrovna to, co žije ve vodě. V naší smečce. "Tady žádná mýtina není," dodal jsem a zmateně ho pozoroval. O co se tu jednalo? A že mi chtěl něco ukázat? V mojí smečce?

// Bobinka :< 1 křišťál, 2 perly