Gallirea - Příspěvky uživatele

// 1 křišťáll, 1 perla

// A vodiče of reason <3 1 křišťál, 1 perla

// Acjo, vaše posty vždy tak chytí za srdíčko :<< 2 křišťály, 2 perly

loterie XI

Měl jsem co dělat, abych se z toho šoku dostal. To, že mě opustila i sestra, kterou jsem bral jako někoho, kdo má k lesu podobný vztah jako já… Ale co jsem si namlouval. Jasně, že to tak nebylo. Kdy jsem ji naposledy viděl? Kdy jsem s ní naposledy mluvil? Už tu z celé rodiny zbývám jen já a táta, uvědomil jsem si a cítil se hrozně male. Jako vystrašené vlčátko. Byl to hrozný pocit.
Neměl jsem ale čas v těch pocitech setrvat, protože jsem si uvědomil, že na mě Sirius mluví. Zamrkal jsem, abych se zbavil zamlženosti před očima. “Hm? Jasně, samozřejmě,“ odpověděl jsem, když mi konečně došel význam jeho slov. Zavrtěl jsem se, abych se pohodlněji usadil. Jakýkoliv další komfort teď byl velkým plusem.
“Jo, to jo,“ uchechtl jsem se a už se mi docela dařilo křečovitý tón mít pod kontrolou. “Už s tím máme docela zkušenosti,“ řekl jsem a přejel ho pohledem. I když ho křídla dělala větším, bylo pořád vidět jeho útlé tělo. Asi nebylo úplně divem, že ho bratr zbušil. Nadzvedl jsem jeden koutek. “V lese nebezpečí nehrozí.“ Nedodal jsem převážně, i když jsem chtěl. To ale k mé povzbuzující řeči nepatřilo. A beztak, do lesa k nám neproudilo moc nebezpečí. Ne tak moc.
“Co se vlastně přesně mezi vámi stalo, že tě Alastor tak…?“ výmluvně jsem zvedl obočí. Řekl bych zbušil, ale asi by to nebylo úplně nejvhodnější. Crowleyho jsem už dál radši nekomentoval. Mohl jsem. Skoro i chtěl. Ale prospělo by něčemu přemlouvat Siriuse, ať toho spratka taky nemá rád? Aspoň že byl pryč. Pryč i s mojí sestrou a její kamarádkou. Bože, co jsem komu udělal?
Temně jsem se zachechtal. “To ti být líto nemusí. Rozhodně za to nemůžeš a víš co. Je to život. Rodinu si nevybereš a ne všichni jsou takoví,“ usmál jsem se na něj smířlivě. “Nechtěl jsem se ti stěžovat, jak hrozný to mám. Jen… abys věděl, že tě chápu,“ mrkl jsem na něj.
Ta nabídka mě ale moc potěšila. “To zní jako dobrej plán,“ zazubil jsem se. “Beztak už tak nějak vzdálená rodina jsme, tvého otce jsem považoval za strýce. To už k bratrovi není tak daleko,“ zasmál jsem se. A taky tvoje adoptivní sestra mi byla kdysi blízko… Ale kdysi.
“Hm a když jsme už u toho,“ prohodil jsem konverzačně. “Co máš proti Roweně?“ zvědavě jsem naklonil hlavu. “Docela by mě zajímalo nějaký to rodinný drama, trochu drbů a tak,“ pokračoval jsem žertovným tónem.

Oblázky odečteny, lístky započteny

loterie X

Hrdelně jsem se uchechtl. "To rozhodně není," zkroutil jsem tvář do pobaveného úšklebku. "Co si budem, bez něj se ve smečce dýchá mnohem líp. Nedokázal rozdýchat, že není úplně nejlepší na světě a dost ho to vzalo," koutky jsem měl pořád zvednuté. Moje vítězství nad ním s uplynulými roky nabralo na satisfakci. Už jsem necítil žádné výčitky.
Úsměv z tváře mi ale zmizel příliš rychle. Žaludek se mi stáhl. "...Lilac," pokývl jsem zamračeně a chtěl dodat, že i ona patřila sem, před dávnou dobou, ale pak přišla rána do žaludku. Vlastně dvě. Obě pořádné, ale druhá silnější než ta první. Ztvrdla mi tvář a dlouho jsem se nehýbal, jen zíral to prázdna. Nedařilo se mi to zpracovat a cítil jsem, že se pomalu propadám už do známé dolů směřující spirály.
...no," ztěžka jsem ze sebe nakonec dostal i přes knedlík v krku. "To... je rozhodně... překvapení," byl jsem najednou bez dechu. Kdy jsem Išku naposledy viděl? Měl jsem chuť tam doběhnout a pořádně s ní zatřást, aby se probudila. Kdo ji tak zmanipuloval? Udělal jsem chybu, že jsem přijal Sinéad? Mohla za to ona? Nebo si je snad našla Lilac? Chtěla se nám pomstít? Zaskřípal jsem zuby. Nedivil bych se, kdyby v tom měl drápy i synovec. Měl to v krvi, nic jiného se od něj nedalo čekat.
Cítil jsem hroznou zradu a jedna moje malá část se chtěla schoulit do klubíčka a brečet. Namísto toho jsem ty emoce přesměroval do vzteku. Skoro jsem kvůli tomu i zapomněl na Siriuse. On mluvil dál a já pochytil jen pár informací. Hodná smečka, jejíž lokaci jsem zapomněl. Crowleyho jméno. Zase. A Falion. Ah, Ragarská smečka. Asi jsem si i matně pamatoval, že se rozpadla. "Ten vlk rozhodně není číslo," odtušil jsem chladným tónem s náznakem zavrčení. Byl to zrádce. Skrček. Zkažená krev. Podlá liška. Potřeboval jsem, aby Sirius pochopil, že Crowley může za to, že ze smečky odešla moje sestra. "Moc bych se tam nezdržoval. Ani jeden z vůdců smečky nemá Asgaar moc v lásce." Teď ho nejspíš neměli v lásce ani další členové. Jak se to znovu stalo? Že se můj sourozenec otočil zády k domovu a začal ho nenávidět? "Vůbec bych se nedivil, kdyby se znova pokusili na les zaútočit," dodal jsem a už v hlavě začal plánovat protiopatření.
Výčet smeček skončil bez nějaké mojí výraznější reakce, ale pak jsem si vzpomněl, že jsem chtěl vlastně Siriuse rozptýlit. Namísto toho jsem spadl do emočního bahna sám. Pokusil jsem se znova nahodit lehčí konverzační tón. "Ne... Synovec. Potomek toho bratra, co měl problém s celou mou inteligencí," ten škleb by se úsměvem nazvat rozhodně nedal, ale aspoň snaha byla.

loterie V

Jazykem jsem si přejel zuby zvnitřku. Vyzařovala z něj frustrace spojená s únavou a možná i trochu naléhavostí. Takovou tou horečnou. Cukly mi koutky. “Mm, to znám. Jednu chvíli někam jdeš a tu druhou jsi už úplně jinde, ať už tě vcucnul portál, nebo přivolal magický strom,“ povzdechl jsem si. “A nebo v tom ani magie být vůbec nemusí…“
Trhl jsem ramenem. “Moje rodina je docela velká. Ale většina z nich se tu už nějakou dobu neukázala. Naštěstí včetně bratra a jeho famílie,“ do hlasu se mi vetřel kyselý podtón. Ještě že tu už nebyl. Nedokázal bych vydržet jeho neustálé poznámky. Kdyby neodešel sám, vyhodil bych ho já. “Jednou se na mě vrhl, když zjistil, že jsem ho předběhl v hierarchii. Šíleně zuřil, když se nedoprosil spravedlnosti u alf,“ uchechtl jsem se temně, i když mi ta vzpomínka moc příjemná nebyla. Ale taky to byl den, kdy jsem si konečně uvědomil, že se ho už nemusím bát.
Úsměv mi zase trochu ztratil pichlavost. “To mě těší,“ zazubil jsem se. Než jsem stihl říct ještě něco víc, pokračoval. Dech se mi na chviličku zarazil. “Dvě vlčice?“ naklonil jsem hlavu na stranu a snažil se vypadat… méně znepokojeně, než jsem se cítil. V hlavě jsem se spěšně snažil rozpomenout na všechny vlčice, které jsem ve smečce znal. Ale nečekal jsem, že by s crowleym odešla Hyetta s Lalie.
“…opravdu?“ Siriusův hlas mě vytáhl z myšlenek a já se snažil tvářit zúčastněně. “Opravdu ve všech?“ zeptal jsem se po pár chvílích, než mi došlo, o čem vlastně mluví. “Pověz mi něco o nich,“ vybídl jsem ho a cítil, jak sklouzávám do věcného neosobního alfa–módu. “A když jsme mluvili o bratrovi… čí myslíš, že Crowley je?“ uchechtl jsem se.

loterie II

Zmateně mi cuklo obočí. To, že se porval s Alastorem, jsem už slyšel. Moc jsem tomu nevěřil, ten stydlivý vlk, co se přede mnou skoro přilepil na zem? Ale ptát se jeho vlastního bratra, jestli to byl opravdu on, znělo jako skvělý nápad. A pak zase, kdo ví. Neviděl jsem ho už nějakou dobu, že?
Sirius zjevně neměl rád ani Saviora. Kdy jsem ho viděl naposled? Nebrečel Alastor před nějakou dobou, že ho viděl zemřít? A já ho už i potom viděl. Bože, v jejich rodině bych nechtěl být, je zamotaná až až, povzdechl jsem si a záhy si vzpomněl na to, jak mě můj vlastní bratr zkusil zabít… několikrát. Dobře, asi jsme na tom byli podobně. A ještě nás bylo víc. Mají všude takové drama, nebo jsme jen speciální?
V průběhu celého příběhu jsem jen pokyvoval hlavou, tu a tam souhlasně zamručel, ale nevyjadřoval se. Sirius se zjevně chtěl vypovídat a nechtěl být zpovídán.
Jeho poslední věta mě ale zasáhla tak bolestně, že jsem měl co dělat, abych s sebou taky nesekl na zem. Žaludek mi udělal divoký kotrmelec a zvracení bylo docela pravděpodobnou vyhlídkou. Polkl jsem kyselé sliny a rozkročil se o trochu víc, abych se nesvezl k němu. “Zdá se, že sis vybral nepříjemný zážitky na pár let dopředu,“ začal jsem. Byla to lež. Podle toho, jak tu život vypadal, bych tipoval, že přiletí další facka ze strany, kterou čekat nebude. Ale to nepotřeboval slyšet. “Musel to být děs. Ještě žes měl dost síly dorazit domů, chvilka klidu a odpočinku se zdá být docela fajn, že?“ empaticky jsem se pousmál, vzdal boj sám se sebou a lehl si kousek od něj.
Chvilku jsem mlčel. “Znám to, když se tě bratr snaží rozdrápat,“ zamrmlal jsem s pohledem někam mezi stromy. Já ale tu chybu jako rodiče neudělám. “Alastor už není v naší smečce vítaný. Ani na území,“ řekl jsem rozhodně. “Ale… pokud se chceš pobavit o tom, co se stalo, jsem k dispozici,“ dodal jsem a vrhl na něj vřelý pohled. Měl jsem chuť si rýpnout i do Parsiho chování, ale radši jsem si kousl do jazyka. Na to byl čas. “A já tě tu chci. Jsem rád, že tu se mnou žiješ,“ přidal jsem ještě poslední poznámku. Kterou jsem nejspíš měl říkat častěji a víc vlkům. Nejspíš úplně všem.

Iva | 12/6

Koutky mi zacukaly nahoru. “Jasně,“ pokývl jsem hlavou. “A je to úplně v pohodě. Budu na to myslet, kdybychom se nějak nepochopili,“ nadzvedl jsem jeden koutek ještě výš. Nakonec to nebylo až tak špatný, asi. I když to zpívání bylo teda děsný. Ještě že se do toho už nepustila.
“Oh,“ zdvořile jsem zamumlal. Měl bych si je potom zapamatovat. Aspoň trochu. A taky je konečně navštívit. “Tak to jsme vlastně skoro sousedi. Jen přes propast,“ poznamenal jsem.
Uchechtl jsem se z jejího popisu. Jiná máma. I táta. Zajímavá myšlenka. “Takže vlastně dobrý kamarád,“ naklonil jsem hlavu trochu na stranu. “V Borůvce se nevěří na magii, jo?“ obočí mi cuklo k sobě. “To jsou mi novinky.“
“Mmm,“ povzdechl jsem si a sedl si, abych si dal čas na přemýšlení. “V podstatě nefungují tak úplně jako smečka, ale mnohem víc se soustředí na ty, co v bratrstvu nejsou. Smečka žije pro sebe a brání se proti ostatním, vlci z bratrstva… fungují aby pomáhali. A často neví, kdo jsou jejich rodiče, rodina pro ně není důležitá.“

Ivy | 12/5

Neunikla mi její podrážděnost, ale zastihla mě překvapeného. Už dávno jsem nejednal s vlčicí, která nebyla tak ostřílená nebo oprsklá, že by se nevrhla do rvačky i se mnou. Vlastně, všechny vlčice v mém životě byly takové. Od mámy po sestru, nejlepší kamarádku i partnerku. Rowena taky, pokud by to pro ni bylo výhodné. Nejspíš jen Hyetta ne. Že bych ji pro to neměl rád? s překvapením jsem si uvědomil.
“Nechtěl jsem vyznít nepříjemně,“ pokusil jsem se o smířlivý tón. Nebyl jsem si moc jistý, že se mi to nějak zvlášť podařilo. “Mm,“ zamručel jsem a byl docela rád, že o mě neslyšela. Nebyl jsem si teda ani jistá, jak moc jsem vlastně byl známý. “Ne, neměla,“ zavrtěl jsem hlavou a cítil, jak atmosféra opadá. Výborně Sionne, krásný příklad sociálních schopností, povzdechl jsem si.
“Myslím, že zase neznám nikoho z tvých známých. Zjevně se pohybujem v jiných kruzích,“ řekl jsem s mírným úsměvem a doufal, že tu mladou holku už nebudu tolik strašit.
“Ah,“ pousmál jsem se. “Mimo Gallireu vlci fungují různě. Znám vlky, co nebyli nikdy ani ve smečce, ale v bratrstvích. Nebo jiní uctívali bohy a sloužili jim,“ nabídnul jsem jí informaci. “No ještě aby ne,“ pobaveně jsem zamrkal. “Byl jsem jen zvědavý, zpívání… se tu moc neprovádí,“ dodal jsem a odpustil si poznámku, že je to asi štěstí. Bože, byla by fakt bolest slyšet tolik zpěvu.

Na šíji mi podrážděně zacukaly svaly. Prosím? Belialovo chování mi začínalo lézt na nervy. Už po několikáté mi hlavou projela myšlenka typu jak se opovažuje? Dlouho jsem se zdržoval jakékoliv poznámky, ale už jsem si začínal uvědomovat, že jeho chování není jen náhoda ani nedorozumění. “I to, co se stane mimo smečky, je důležité,“ odtušil jsem chladně. Byl opravdu vždy takový?
Roztřeseně jsem vydechl, když oznámil Parsiho příchod a už bych za ním vyrazil kdyby tu ještě nebyl Sirius a problém spojený s ním. Než jsem se stihl rozhodnout, co by bylo nejlepší udělat, se ozvala Rowena a oba s Belialem jsme za jejím hlasem otočili hlavu. Kývl jsem hlavou. “Běž,“ souhlasil jsem. “A na Parsifala mo netlač. Chci se ho zeptat sám,“ řekl jsem mu, ale měl jsem tušení, že bych stejně tak dobře mohl mluvit k polenu. Na pozdrav jsem jen zamručel.
Když odešel, otočil jsem se zpátky k Siriusovi a znova ho přejel hodnotícím pohledem. Pořád mi moc nešlo do hlavy, že tak mírný vlk jako Alastor se mohl porvat, ale… tichá voda břehy mele nebo tak nějak se to říkalo ne? “Rád bych se dozvěděl, co se teda přesně událo,“ řekl jsem už podstatně klidněji a i když jsem se snažil o příjemný tón, zněl jsem dost chladně. “A jestli potřebuješ ještě nějakou zdravotní pomoc.“ Tátu jsem už neviděl dlouhé měsíce, ale jen jsme se v lese míjeli, což bylo ironické, ani jeden z nás nevytáhl paty z domu, ale stejně se nám dařilo kolem sebe tančit.