Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Moje schovka byla perfektní. Fakt výborná. Tiše jsem se zahihňal, jak přestala počítat a vyrazila. V té chvíli jsem se ještě více přitiskl k zemi, aby neměla nejmenší šanci za mě zahlédnout co i jediný chloupek. Jak jsem si to úžasně vymyslel… zazubil jsem se. Když jsem vykouknul, byla ještě dost daleko.
V té chvíli jsem se znova tiše zasmál. Hned jsem ale ztichnul. Oh. Doufám, že mě neslyšela. Pořád to ale tak nevypadalo. Pořád se motala kolem, čmuchala k různým věcem, ale já jsem pro ni byl neviditelný. Vůbec mě neviděla. To by bylo žůžo, nebýt vůbec vidět... napadlo mě. Tak bych se mohl procházet, tajně a nikdo by mě neviděl! A kolik her bych dokázal vyhrát! Nikdo by nebyl lepší než já!
Když jsem se znova podíval na svoji kamarádku, překvapeně jsem znova hlavičku strčil blíž k mámině ocasu. Už se blíží! uvědomil jsem si. Co když mě přece jenom uvidí? Co když si mě všimne a já prohraju? Co se stane pak? Já vlastně vůbec nevím. Uvědomil jsem si, že vlastně nemám sebemenší tušení, jak se ta hra hraje.
Teď už ale bylo pozdě na přemýšlení, protože už byla tu. Zíral jsem na ni s rozšířenýma očima, jak kolem mě prošla, já už nebyl schovaný za máminým ocasem, ale přímo před ním. Najednou si ale začala povídat s mámou. Uffff… Tak přece jsem možná nevid- Oh! Ona si na mě sedá! Ne! Já už nechci být tak neviditelný!
“Aaaaaah!“ vyjekl jsem hlasitě a ve stejné chvíli, jako když se mě její zadek dotkl, jsem vystřelil pryč. Koukal jsem na ni, vyčítavě, jak si až teď uvědomila, že by si na mě sedla. Ublíženě jsem po ní ňafnul, ale ona se začala hrozně smát. Chvilku jsem na ni jen zíral, než jsem se začal smát taky. Bylo to strašně nakažlivý!
Znova jsem začal poslouchat, když do mě šťouchla. Oh. Co to? Jo, jasně. Chytat. Jo. Jo. To zvládnu. Zazubil jsem se. Připrav se! Jakmile si lehla na zem, vyrazil jsem za ní. Cesta byla ale trochu hrbolatá, tak jsem párkrát zaškobrtnul, ale už jsem se k ní blížil! Vydal jsem nadšené vysoké zavytí, když jsem se přiblížil k poslednímu hrboku. Už jen stačilo se od něj odrazil do vzduchu, vyleětě daleko do výšky a dopadnout na ní! Brnkačka!
Jak jsem se ale odrazil, najednou bylo něco divně. Neletěl jsem. Oj. Já jsem se přímo kutálel k ní. Ani jsem si to neuvědomil, jak se to rychle událo. V jednu chvíli jsem byl ve vzduchu a v tu druhou už mírně potlučený u jejích nohou. Zastavil jsem se. Zkusmo jsem zahýbal packama. Byly v pohodě. Podíval jsem se znova na ní a znova jsem se zazubil. Mám tě! Natáhnul jsem se a zakousnul se jí do packy. Ne moc silně, ale přece jenom dost.

Mamča ke mně přišla a začala mě utěšovat. Vrhl jsem se k ní, stočil se jí kolem nohy jako náramek a přitiskl se k ní tak silně, jak jsem jen dovedl. Zvednul jsem hlavu a bradu jí opřel o holeň, abych na ni viděl. Viděla jsi to? Jaký jsem čupr byl? Proč už nejsem? fňuknul jsem, ale když mě olízla, trochu smutku mi z očí zmizelo a já se ještě víc naklonil směrem k jejímu jazyku. Máma byla super. Měla mě ráda, starala se o mě a celkově byla úplně, ale naprosto boží. Taky jsem ji pořádně olíznul. Dosáhnul jsem sice jen na nohu, kolem který jsem se obtočil, ale i tak jsem do toho dal všechno. Zakřenil jsem se na ní, sice ještě pořád trochu smutně, ale už jsem vypadal skoro tak, jak vždycky.
Když ke mně pošťouchla ty zvláštní věci, které se tu objevily namísto mého čupr dupr čumásku, konečně jsem se na ně pořádně podíval. No páni. Ani jsem si neuvědomil, že jsou vlastně tak moc zajímavý! Leskly se takovými barvami, jaké jsem nikdy neviděl. Hodil jsem pohled znovu na mamku, jestli taky vidí, jaký jsou žůžový. Vtom jsem si uvědomil, že je vlastně mají všichni. No páni! Vyběhl jsem a začal si je prohlížet. Opravdu! Opravdu všichni! I můj kamarád, ten z velkých vysokých věcí i mamka, i taťka a i ta se zelenýma očima.
A ona najednou začala nadšeně vykřikovat něco směrem ke mně. Jo! Něco se děje! Jo! Jo! JO! Bude si se mnou hrát! Zaňafal jsem do vzduchu a přiskákal k ní. Očka mi nadšeně svítila, jakýkoliv smutek už byl zapomenut. Něco mi říkala. Tak první věc zněla tak povědomě… Jako kdybych to byl já. Sionn? Pak řekla druhé jméno. Tak to asi bude ona! “…uuuusss“ pokusil jsem se to vyslovit, ale bylo to nějak těžký. Hrozně divně poskakovala kolem, ale tak moc se mi to líbilo, že jsem začal hopkat kolem ní, abych to dělal stejně jako ona. Asi se mi to tolik nedařilo, ale stejně to byla sranda!
Najednou se zastavila, ale já si to nejdřív nevšimnul, dál jsem skákal kolem, dokud se mi něco nedotklo čumáčku. Oh. Otevřel jsem oči a koukal na něco divného, dlouhého, co mě šťouchlo. No já ti dám! V návalu energie jsem se skoro ani nezastavil a vrhnul se na to, zabořil drobné, ale ostré zoubky do té divné pavěci. Chvilku jsem s tím zápolil, než jsem to vzal. Už mě bolela tlamička. Párkrát jsem nespokojeně zamlaskal, ale pak najednou přede mnou vyrostla zase ta věc. Jé! Už jsem ji dlouho neviděl. U ní jsem přesně věděl, co mám dělat. Pevně čapnout a začít s ní běhat po okolí.
Čapnul jsem jí teda, ale dřív, než jsem se stačil rozeběhnout pryč, začala mi znova něco říkat. Byl jsem tak napružený energií, že jsem ji sotva vnímal. I tak jsem přikyvoval, s tou zvláštní bílou věcí na šťopce v tlamičce. Jediné, co jsem pochytil bylo to, že se musím schovat. To zvládnu!
Když se otočila, začal jsem se rozhlížet. Kam mám jít? Kam? V panice jsem zahlédl mámu, která si právě lehala. Jo! Tryskem jsem k ní vyrazil, oběhl ji a přikrčil se za ni, jen tak, abych pořád mohl občas vykukovat zpoza jejího ocasu.

// zbytek postu, který se nechce zobrazit to jsem už dosáhla limitu? O.O

//EDIT: Jo, díky moc, už jsem to našla :D Jak jsem byla rozjetá, zapomněla jsem do jedné z hranatých závorek napsat lomítko xD

Nadšeně jsem zíral na všechny kolem. Bylo jich tu tak moc! Vůbec jsem nevěděl, na koho se dřív dívat. Nikoho jsem pořádně neznal, kromě taťky a mamky, ale všichni vypadali strašně super. Ta s zelenýma očima, o kterou jsem zavadil najednou vypískla. Zahihňal jsem se. “Wííííí!“ zopakoval jsem po ní. Znělo to tak strašně vtipně. Úplně jinak než když na mě mluvili taťka s mamkou. Třeba mluví úplně jinak! Třeba ji vlastně nikdo jiný nerozumí! Vtom najednou vystřelila pryč. Oh! Počkej na mě! Chtěl jsem vykřiknout, povedlo se mi jen něco ňafnout.
Vyškrábal jsem se na tlapky a rozeběhnul se za ní, ale v cestě mí stál můj další kamarád. Teda, ležel. Ten, který vypadal jako ty vysoké věci kolem. “Váá!“ vykřikl jsem a naboural do něj. Au. Hned jsem se odkutálel o kousek dál a chvilku zaraženě ležel. Uf. To jsem nečekal. Co… Co se to děje? přemýšlel jsem. Koukal jsem se nahoru, na vyšší části těch věcí, které vyrůstaly ze země. Točily se takhle ale vždycky? Krouží docela rychle. Ze země se mi nezdálo, že by takhle tančily. Možná tančí jenom nahoře. A nebo teď se už nekoukám dolů, takže už to můžou udělat… No jo! Třeba už jim narostly nohy, jako mému kamarádovi tam dole.
Uh… Mému kamarádovi…? Co se to vlastně stalo? No jasně, on se najednou objevil přede mnou a já do něj vrazil. Zvrátil jsem hlavu dozadu a podíval se na něj. Uf, tak dobrý. Už jsem se lekl, že jsem ho promáčknul. vesele jsem se na něj zašklebil. Pomalu jsem se vyškrábal zase na správnou stranu pacek, ne aby se moje packy dotýkaly stropu. Už jsem věděl, že to není moc dobrý nápad. Pak jsem musel vypadat hodně divně. Třeba jako ještě v naší díře. To se mamka na mě divně koukala.
Nakrčil jsem nos. Oh. Jako kdyby se mě zase něco dotklo. Teď to ale nevypadalo jako ten neviditelný čumák, který mě podrbal na boku před chvílí. Překvapeně jsem zašilhal na něco bílého, co se mi vznášelo u čumáčku. Co to asi bylo? Odfrnkul jsem si, ale v té chvíli se mi to dostalo do čumáčku. Oh! Třeba se bude něco dít! Napřímil jsem ouška. A teď třeba budu lítat! A nebo ze země vyroste další věc! To by bylo žůžo! A pak to bylo najednou pryč. Hm. Rozhlédl jsem se kolem. Tak nějak jsem čekal, že se něco stane. Ale nic. Kouknul jsem se nahoru, na ty vysoké věci, které ještě donedávna tančily. Taky přestaly. To je ale škoda, odfrkl jsem si.
Teda, chtěl jsem si odfrknout. Ale nějak to vůbec nešlo. Jakto? Zkusil jsem to ještě jednou, silněji, ale jako kdyby mě čumáček vůbec neposlouchal. Nestalo se mu přece jenom něco? Koukl jsem na něj a- Oh. Oh. OH. Co se to stalo?
ROZHODNĚ jsem se nekoukal na svůj čumáček. Rozhodně jsem se ale koukal na místo, kde ještě před chvilkou byl. Teď jsem se ale koukal na něco dlouhého. A bílého. A šedého a černého. Co to je? zíral jsem na to s otevřenou tlamičkou, oči obrovské a překvapené. Kouknul jsem na tátu. Kouknul jsem na mámu. Co se to děje?
Vtom se to pohnulo. Ne, zavrtělo. Kulil jsem na to očiska snad ještě víc. A pak mi to došlo. To je ocas. Ocas. Ocásek. Moje oháňka. Místo mého čumáčku. Čím víc jsem se začínal nadšeně usmívat, tím víc se vrtěl a tím víc se mi s ním hýbala i hlava. Teď už jsem kouknul na taťku s mamkou s nadšeným výrazem. To je ale žůžo! Začal jsem pohazovat hlavou a šťouchat to ostatních svým prodlouženým nosem. To je ale super! smál jsem se. Takhle budu moct zametat před sebou, než tamtudy proběhnu!
Pak se ale na můj ocásek zmenšil na takový malý bobík. Překvapeně jsem kníknul. Co se to stalo? Proč se tak moc zmenšil? Pořád jsem se ale smál, bylo to žůžo, třeba mít krátký, ale pořádně chlupaťoučký ocásek a zároveň čumáček by nebylo taky tak špatný! Ocáček! Čumásek!
A najednou zmizel už i on a čumáček se vrátil úplně. Cože? Proč? Zavyl jsem vysokým hláskem. Já chci svůj čumásek zpátky! Čumásek byl super! Proč nemůžu mít čumásek! Místo toho jsem měl u tlapek nějaké barevné kameny. Zamračil jsem se na ně. Normálně by se mi určitě líbily, ale nic nemělo na čumásek. Tiše a zklamaně jsem fňuknul a mrknul na rodiče. Já chci zpátky čumásek!

Jooo, to je žůžo, co? Při pohledu na mámin zamračený a taťkův překvapený výraz jsem se zahihňal. Tvářili se hrozně super. Vtom najednou ten z těch vysokých věcí, co jsou všude kolem, strašně zavyl. Zavyl dokonce tak, že jsem se leknul a odskočil o kus dál. Co se to děje? Stalo se něco? Bude se něco dít? Řítí se snad na nás něco? Proč tak křičel? Zíral jsem kolem sebe, ale vůbec jsem neviděl, co se mu stalo.
A pak mi to došlo. Já ho přece kousnul! V očičkách se mi jakoby rozsvítila světýlka a stejně pomalu se mi roztáhla tlamička do úsměvu. Za to můžu já! Ohohoho, to se mi ale povedlo! Zakřenil jsem se. Ve chvíli, kdy padl v zemi, jsem už na nic nečekal, přikrčil jsem se a skočil na něj. Hrozně to na něm klouzalo. Přepadnul jsem na durhou stranu. Ale i tak to bylo suprový. Jen tak jsem ňafnul směrem k jeho tlapám, které teď visely do vzduchu. Teď už úplně začal vypadat jako ty velké, vysoké věci, všude kolem, co měly stejnou barvu jako on.
Jak jsem se ale smál, nevšiml jsem si něčeho jiného. Najednou do mě něco štouchlo a protože jsem si myslel, že je to zase on, skočil jsem zase tím směrem. Oh. To nebyl on. Mělo to oči zelené oči, stejně jako ty divné chlupy na zemi, na které jsem se před chvilkou díval. No páni, další kamarád! Zazubil jsem se. A pak ještě jeden! A bílý! Ze světýlek!
//pardon, trochu slabší, ale momentálně se na víc nezmůžu

Po nějaké chvíli se z té bílé věci v mojí tlamě začaly odpadávat kousky. Překvapeně jsem ji pustil na zem a ohlídnul se za sebe. Za mnou byla bílá cestička opadaných kousků. A fakt. To, co jsem pustil, už vůbec bílý nebylo. Jen ten zbyteček, úplně, ale úplně nebílý. Oh. Co se s tím stalo? Proč to upadlo? Štouchnul jsem do toho packou. Třeba se to vrátí zase zpátky! Nic se ale nevrátilo. Bílý kousky zůstaly vedle a ani moje největší snaha tomu nepomohla. Zakňoural jsem směrem k tátovi. Rozbilo se to. Koukal jsem na něj s velkýma očima a sklopenýma ušima.
Ten mi něco říkal, ale já právě přemýšlel nad tím, že moje nová hračka fakt dlouho nevydržela… Škoda. Co teď ale budu dělat? Už tu žádná jiná podobná nebyla… Začal jsem teda šmejdit kolem. Stejně toho tu bylo strašně moc zajímavýho! Třeba ta zem. Až teď jsem si všimnul, že na některých místech vypadá skoro… Chlupatě! No jo! To je fakt! To vážně vypadá jako chlupy! Ale fakt divný… Takovou jsem ještě neviděl. My s taťkou a mámou máme přece barvu od světýlek… Ale co, musím to nejdřív zjistit!
Přikrčil jsem se a skočil. Ten skok se mi ale moc nepovedl. Chtěl jsem skočit dál. Namísto toho, uprostřed letu, jsem si najednou uvědomil, že mi zadek už letí přímo k zemi. “Uf,“ dopadl jsem na zem s hlasitým žuchnutím. Chomáč zelených chlupů ležel stále přede mnou. Vyškrábal jsem se na nohy a dovrávoral k tomu blíž. Bylo to fakt divní! Ty chlupy byly tlusté, husté a hrozně tvrdé. Ne jako mamčin kožíšek, pomyslel jsem si spokojeně a kouknul na ni a taťku. Pořád se bavili s tím divným stvořením.
Co jsi vlastně zač ty? Nikdo se na mě nekoukal. Mohl jsem to udělat. Pomalu, pomaloučku jsem si připlížil k němu. Myslím, že mě stále neviděl. Když jsem byl už úplně blizoučko, najednou jsem se zastavil. Oh. A co teď? Vůbec jsem to nedomyslel. Co budu teď dělat? No, když jsem se k němu už tak nepozorovaně dostal, něco bych udělat měl. V té chvíli se mi před nosem mihla jeho oháňka. No jasně! Už jsem nepřemýšlel, skočil po ní a zakousnul se do ní. Asi ne moc silně, protože mi hned to tlamičky vyklouzla, ale zůstalo mi v ní pár chlupů. Vítězně jsem se na něj a rodiče zakřenil. Povedlo se mi to!

Nikdo jiný smutný nebyl. Jen já. Proč jsem jen já smutný? Mamka se na mě koukala a nevypadalo to, že by ji to nějak vzalo. Vždyť mi zmizel kamarád! Tiše jsem fňuknul a ještě se ohlídnul. Byl ale už fakt pryč. Škoda. Mohlo to být fakt žůžo.
Když na mě houkla, svěsil jsem uši a pomalu se k ní připlížil. Achjo. Otřel jsem se jí o nohu a koukl na ni. Musel jsem úplně zaklonit hlavu, abych na ni vůbec viděl. Ta je tak vysoká… Už se ale na mě nekoukala. Hlavu měla otočenou někam za mě. Když jsem se tam podíval, překvapeně jsem vyjekl. Co to vidím? On tam někdo stojí! Byl velký stejně jako moji rodiče, fakt obrovský, ale vypadal úplně jinak. Teda, ne zas tak jinak, ale jeho chlupy byly jiné. Podobaly se spíše na ty obrovsky vysoké věci, které byly všude kolem nás a odkud taky přišel můj kamarád.
Co to znamená? Já myslel, že jsme ze světýlek! Já, mamka, taťka… Přece jsme všichni stejní. Taťka teda spíš vypadá jako opačný konec naší díry, ale ty čárky na něm jsou vážně jako ze světýlek. Co je potom tenhle? Vážně asi nebude jako my. Koukal jsem na něj s otevřenou tlamičkou. Proč je tak divný? Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky. Třeba je to to vysoké, jen je menší a pak si nohama vroste do země a natáhne se nahoru! No jo, to by dávalo smysl. Ohlídnul jsem se kolem. To znamená… skoro jsem se neodvážil dokončit myšlenku. Je možné, že všechny ty vysoké věci, co jsou kolem nás předtím vypadaly jako on? Páni. To musí být žůžo.
Než jsem mohl udělat cokoliv jiného, třeba se za ním rozeběhnout, abych zjistil, jestli je vážně to vysoké, jen menší, se najednou něco stalo.
Au.
Na čumáčku jsem najednou něco pocítil. Najednou jsem nevěděl, co mám dělat. Byl jsem tak zabraný do myšlenkách o tom malém, co bude velký, že jsem si to neuvědomil, dokud nebylo až moc pozdě. A teď jsem měl na čumáku něco divnýho. Co s tím? Kouknul jsem na taťku s bezradným výrazem. Co se stane teď? Nevypadal, že by se moc bál. Zkusil jsem se na to teda kouknout, moc to ale nešlo. Vypláznul jsem jazyk. Olíznul jsem to. Chladilo to. Bylo to dobrý. Chuť byla taková zvláštní, jako kdybych to už někdy měl, ale nevěděl jsem, co to je.
Najednou se mi začaly hýbat chlupy na boku. “Oh! A co bylo zase to? Bylo to zvláštní, fakt divný, ale docela příjemný. Ještě, ještě! Táta se na mě pořád koukal, tak jsem k němu doťapal a šťouchnul do něj čumákem. Ať se to stane ještě jednou! Táta se ale jen usmíval a při nohách se mu objevila světýlka. Já to věděl! Kníknul jsem vítězně. Přece jenom jsme ze světýlek! Zasmál jsem se.
Když se ze země vynořila bílá věc, už jsem nevěděl, kam koukat dřív. Odskočil jsem od ní. Co to je vlastně vůbec za věc? Natáhnul jsem tlapku a šťouchnul do ní. Pohnula se. Zhoupla se a zase se vrátila na původní místo. Hodil jsem očkem po tátovi. Co s tím mám dělat? Chvilku jsem na to ještě zíral, než jsem vyskočil na nohy, ve skoku se zakousnul do té dlouhé tenké části a běžel dál. Po chvíli jsem se zastavil a podíval se zpátky. Byla pryč. Oh. Byla v mojí tlamě. Vyhodil jsem ji do vzduchu a zase chytil a začal si s ní hrát, pobíhat kolem a pořád si s ní pohazovat. To je ale žůžo!

// Nebudu lhát, kdyby se mi ten můj koblížek dostal pod ruku, Elisa by ho už nikdy neviděla :D

<< Siccumské jeskyně
Světlo se rozšiřovalo a rozšiřovalo a rozšiřovalo. Namísto toho, abychom se taky změnili na světýlka, jsme jen do těch světýlek vešli. Co? Proč? Jak? Vždyť jsme se měli zesvětýlkovat taky! Proč to teda není? Oh. Co když my teda světýlka nejsme? Třeba jsme něco jiného. Ale co? Víc už jsem přemýšlet ani nemohl, protože mě najednou začaly hrozně bolet oči. Překvapeně jsem vypísknul a pevně je zavřel. Co? Co se to děje? Proč to tak bolí? Světýlka jsou asi fakt zlý!
Otevřel jsem oči, abych se na ně pořádně zamračil, ale světýlka jsem neviděl. Viděl jsem něco jiného. A bylo toho spousta. Moc, moc, moc. Možná až trošku příliš. “Aa!“ vyjeknul jsem a zase oči zavřel. Co to bylo? Kde jsou světýlka? Proč je tu najednou… To všechno? Mami, tati, pomoc?
Pootevřel jsem jedno oko. Pak druhé. A pak se mi otevřea i tlama. Žůů, co to je? Viděl jsem toho najednou… hodně. Viděl jsem spousty věcí. Co to ale bylo? Přiskočil jsem k obrovské vysoké věci, mnohem vyšší než mamka s taťkou. Co to je? Bylo jich tu mraky. Vtom jsem si všimnul, že packy mám na něčem, co rozhodně nevypadalo, to, na čem jsem stál v naší díře. Poskočil jsem zase o trochu dál, až jsem dopadnul k tátovým nohám. Kouknul jsem na něho, kulatá očka plná paniky. Co se to děje? Proč jsme tu? Proč je to tak divný?
Kouknul jsem se zase dopředu. Divný tam nebyly jenom vysoký věci a divná zem. Ze země taky vyrůstaly další věci, které trošku vypadaly jako mamka, když ležela. Jen větší. Ohlídnu jsem se za mamkou, jen tak pro jistotu. Co když taky narostla a lehla si? Uf. Nelehla si. Možná ani nebyla větší. Kouknul jsem na tátu. Ne že by velkej nebyl. Ale větší? Snad ani ne. Oni byli ještě v pohodě.
A pak jsem se znova otočil dopředu. Oh. Něco tam bylo. Najendou jsem se nemohl ani hnout. Bylo to velký jako já a zíralo to na mě úplně stejně. Co to jen může být? Vůbec jsem netušil. Vypadalo to jinak než mamka a taťka. Byla to vlastně taková kulička. S oobrovským chlupatým ocasem. Taky barvu to mělo jinou. Vysoký tykadla mířily přímo nahoru a nos se tomu tak divně hýbal.
Co když je to kamarád?
No jasně! Bude to kámoš! Budeme dělat všecko spolu, budeme spát v naší díře a mamka s taťkou se o nás budou starat! Jo, to bude žůžo! Vystřelil jsem za ním, abychom se začali kamarádit, ale on najednou začal utíkat! Počkej přece na mě! Vybehnul jsem za ním, ale nožky mi nějak nestíhaly, takže jsem se po pár skocích znova překulil a než jsem se zvednul, už tam najednou nebyl. Jak mohl tak rychle zmizet? zanaříkal jsem v duchu a se slzičkami v očích se ohlídnul na mamku s taťkou. Můj kamarád mi zmizel!

Mamča s taťkou se asi ještě o něčem bavili, moc jsem je neposlouchal. Stejně mluvili až moc rychle. Jako kdyby to dělali schválně, abych to nemohl vědět! Oh. To je fakt! Co když to fakt dělají schválně? Páni, to je ale myšlenka. A třeba je to něco, čemu vůbec nerozumím! Páni. To je hustý. Kdybych tak mohl mamce říct něco, co by taťka nevěděl, co to bylo. To by bylo dobý. A nebo kdybych tak mluvil s taťkou! Řekl bych, že mám mamku moc rád, ale ona by nevěděla co myslím. Pak by chtěla moc a moc vědět, co jsem to myslel, ale ona by to zjistit nemohla. Dokud bychom jí to neřekli. To by bylo žůžo.
Střídavě jsem koukal na jednoho a druhého a až po chvíli mi došlo, že mám otevřenou tlamičku. “Uh,“ zamrmlal jsem, když mi to došlo. V tom jsem si všimnul něčeho jinýho. Na tátovi. Co to asi je? Světýlka! přiskočil jsem k němu blíž, ale moc jsem na to nedošáhnul. (//arcanusova náušnice) Strašně hezky to světýlkovalo a bylo to na tátovi. To taťka je taky světýlko? Třeba mamka si jedno z těch světýlek venku chytla a byl to taťka! Pane jo! Takhle si najít kamaráda! To by bylo žůžo!
A nebo… Co když jsem já taky nějaký světýlko? Takhle si mě táta čapnul z toho světla a puf! Byl jsem najednou tu. Ono mu třeba bylo taky smutno. Chjo. Nechci, aby byl táta smutnej! Jak jsem u něj už byl, tak jsem mu líznul tlapku. Nejsi sám, taťko! hravě jsem po něm ňafnul.
Než jsem mohl udělat ještě něco, najednou jsem něco pocítil. “Ah!“ vyjeknul jsem. Najednou jsem byl vysoko ve vzduchu, ani jedna tlapka na zemi… Co se to děje? Proč jsem tak vysoko?! Chtěl jsem otočit hlavu, ale nějak to vůbec nešlo. Co se děje? Mami! Tati! Pomoc! Pak jsem si ale všimnul máminých nohou. Aha. Proč jsou tu máminy nohy, pode mnou? To mi ze zadku narostly? To by bylo fakt divný… Ale pozor… Najednou jsme se začali blížit k tomu světlu. Ó. To bude žůžo. Co se ale stane? Co když prostě narazíme do těch světel a nabouráme? Nebo se zaste staneme světýlky taky? Co bude pak? Budeme světýlkovat dál?
Chtěl jsem ještě pokračovat v lehce hysterických úvahách, co se stane, ale světlo se ž velmi rychle blížilo. Bylo vlastně už přímo přede mnou.

>> Asgaarský les

Oh. Mamka se pohnula. Konečně! Už je vzhůru. Rázem se ale ozvalo hlasitě štěknutí. Lekl jsem se a prudce pustil chlupy na jejím krku. Ještě překvapivější bylo to, že jsem se najednou kutálel pryč od ní. "Ah!" vypísknul jsem, když jsem dopadl na záda. Trošku to zabolelo. Mamiii, proč mi to děláš? ňafnul jsem ublíženě. “Maaaa!“ lehce jsem se zamračil na mámu, která se právě vznášela ve vzduchu a stála na stropě. Vypadala docela vtipně s jejíma dlouhýma nohama. Pobaveně jsem se zachichotal a natáhnul k nim tlapky. Nedošáhnul jsem na ně, ale vypadaly hezky. Já taky chci tohle umět! To by bylo žůžo, takhle viset ze zdi! Napnul jsem teda tlapky dopředu, ale moje se na strop nepřilepily.
Otočil jsem se teda znova na mamku, která se na mě pořád koukala. A jo! došlo mi to. Musel jsem sebe dostat ze stropu. To ale byl těžší úkol než se zdálo. Jak se převalit na záda? Zkusmo jsem zamával tlapkami. Moc to teda nešlo. Tak ještě jednou… Mrskl jsem sebou, vší silou a s velkým vypětím sil se mi nakonec povedlo svalit se na bok.
Chvilku jsem ještě hlasitě oddechoval. Proč jsem to vlastně dopadnul zády na strop? No jasně, mamka na mě ňafla. Zvednul jsem hlavu a vrhnul na mámu další ublížený pohled. To se nedělá takhle lekat. To ale teď nebylo důležité. Otočil jsem hlavu k tomu hezkému světlu. Vážně to vypadalo docela hezky. Takové... Rozmazané, ale fakt zajímavé. Co to asi je? Třeba by to mohla být nějaká věc, která by se se mnou chtěla hrát!
Oooh, to by bylo super, mít něco takového po tlapce... Mrknul jsem na mamku, která ještě nevypadala moc nadšeně. Neohrabaně jsem se vyhrabal na tlapky, ale moc jsem toho neušel. Po pár krocích se mi jaksi zamotaly a já znova spadnul. Tentokrát mi to už ale šlo zpátky na tlapky jednodušeji. “Maaa!“ znova jsem vykřikl na mámu. Já chci vidět to světlo! Já chci být kamarád!

Tma za víčky se mi začala zdát jako menší tma. Co to? Zvednul jsem jedno ucho a trošku se zaposlouchal. Nic divného, klasické zvuky oddechování. Spokojeně jsem zase ucho povolil a protáhnul se. Uh. Packy mi narazily na něco měkkého. Co to je? Zkusmo jsem je zkusil natáhnout ještě víc. Moc to ale nešlo. Zapojil jsem i drápky. S nima to už šlo líp. Zabořily se do té měkké věci.
Pootevřel jsem oko, abych se podíval na to, co čeho jsem to teď šťouchal. Oj. Šedá. A nakonec to nebyla jen velká zeď. Ta šedá vlastně byly pohupující se chlupy na velké hrudi. Sálalo z ní příjemné teplo. Oči jsem zase zavřel a vychutnával si to teplíčko. Tohle je vážně moc fajn. Spát se mi už ale nechtělo. Zvedl jsem hlavu. Máma ležela na boku a spokojeně odfukovala. Stejně tak i taťka o kousek vedle. O něco dál za tátou jsem viděl světlo. Jo tak tohle mě probudilo! Co je asi za tím světlem? Určo něco super! Kouknul jsem se zpátky na hromadu šedých chlupů. Mamča pořad spala. Proč spí, když já nespím! Mě se už nechce spát! chtěl jsem vykřiknout. Ale já musím vidět, co je to za světlo! A co je za ním! No tak, mamčo! Já chci něco dělat!
Neohrabaně jsem se zvedl a poskočil směrem k její hlavě. Já jí ukážu, takhle tu chrápat! Čapnul jsem ji za kůži na krku. Mami! Vzbuď se! Já se tu nudím! kníkal jsem zoufale. Copak to je vůbec dovoleno? Takhle tu spát, hlavně když je světlo? Ňafnul jsem směrem k tátovi. Ten nebyl o moc lepší. Proč velcí jen spí?

// Všechny výtvory jsou tak neskutečně vyrovnané, že bych potřebovala aspoň 6 hlasů, abych je darovala všem, kteří se mi líbili nejvíc. Nu co už... Jeden hlas jde číslu 5, protože tlamička na čele mě totalně rozsekala, další číslu 7, suprový styl kresby a poslední výtvoru 14, protože asi jsem zvrácenec a jsem zjevně odteď ujetá na tenhle incestní ship a nebo to bude výbornými verši a nepřejícnou genetikou.