Gallirea - Příspěvky uživatele

Zabořil jsem čumáček do Jájina kožichu. Jak to, že nejsou kamarádi? Vždyť vypadali tak mile. Proč by oni neměli být milí? To jsou všichni vlci s tím zbarvením takový? Ne, to přece nemůžue být pravda, Jája má přece podobný kožíšek. A jsou její rodina! Třeba jsou ale na ní opravdu naštvaní, pro to jsou naštvaní i na mě, že jsem její kamarád. Zamračil jsem se. To není dobrý. Chtěl jsem být jejich kamarád, ale pokud nechtějí, abych se kamarádil s Jájou, tak to teda ne! Jája je taky moje kamarádka a tu nikomu nedám! Stejně jako nikomu nedám Uší ani tátu ani mámu a ani kamaráda z vysokých věcí! A taky nedám ani jednoho z nových kamarádů, co jsou kolem nás, i když se ještě kamarádit nechtějí, tak se s nimi skamarádím!
Pochybovačně jsem se na ni kouknul, když mi řekla, že to nejsou vlci. Jak to, že to nejsou vlci? Jak může vlk, co vypadá, jako vlk, nebýt vlk? Nechápavě jsme na ni zíral. Takže… Potom Jája taky není vlk? Uf… To bylo fakticky divný. Než jsem stihnul nad tím dumat dál, najednou Uší zaječela.
Otočil jsem hlavu a už jen beze sova zíral, jak se můj kamarád s rykotem řítí vpřed. Tlamička se mi otevřela, jak jsem v úžasu zíral nejen na něj ale i na další, kteří se vrhli na ty nevlky. Tatíkovo okolí se najednou měnilo na světýlka, ale byly hlasité a nevlci okolo začali křičet kolem. On je vážně úplně úžasně žůžový… U dalšího vlka vyrůstalo listí, u té tmavé taky blikaly světýlka a všichni křičeli, ryčeli, běhali a ňafali po sobě a… Bylo to hrozně super! Zíral jsem na to s rozzářenýma očima, na tu nádheru, jak jsou všichni úžasní a silní a já chci být jako velký taky takový. Dělat kouzla a běhat tak rychle a nezakopnout.
Zaslechl jsem znova hlas Uší, ale tentokrát jsem nevěděl, co tím myslela, dokud se najednou nevrhla za mě a Jáju a nepovalila jednoho nevlka na zem. “Aaaah!“ vypísknul jsem. Co to bylo? Proč k nám tak skáčou? Nechápal jsem to. Chtějí si hrát? Nebo ne? Nějak jsem si už ani nebyl jistý. Třeba jsou naštvaní na Jáju víc než jsem si myslel. Co jí ale chtějí udělat? Snad ne nic moč špatného a… Oh… Najednou se kolem nás tří začalo něco zvedat. Vypadalo to jako ty věci, které občas vykukovaly ze země, ale tentokrát vystřelily přímo vzhůru a úplně nás zakryly.
Udiveně jsem na to všechno zíral a ohlídnul se na Uší s Jájou. To udělaly ony, že? Páni, to bylo hustý. Pak se ale ozval hlasitý zvuk na zeď naší schovky. Znělo to jako kdyby někdo do toho hrabal. Přišel jsem opatrně trošku blíž a natáhnul čumáček blíž a čmuchnul. Vážně jsem odtud cítil divný pach. “Uší?“ ohlédnul jsem se na svoje dvě kamarádky. “Jájo?“ Obě se netvářili moc šťastně. Asi ne všechny rodiny se rády vidí, “Tu,“ pípnul jsem a ukázal tlapkou směrem k tomu hrabacímu zvuku a znova jsem se stáhnul zpátky. Tak nějak se mi to přestávalo líbit. Určitě si s námi nechtějí hrát, došlo mi. Co ale by pak chtěli? Radši jsem se schoulil mezi Uší a Jáju.

VÁŽENÍ! Mám pro vás novou zdrcující novinku, která překoná vaše nejdivočejší představy. Co to je, ptáte se? Pořádně se posaďte, u mladších jedinců jsou také doporučeny bezpečnostní pásy. Je to totiž ASGAARSKÁ SMEČKA! Ano, vážení, vaše ctěné oči vás rozhodně neklamou! V dnešní žhavé nabídce je skvělá a perfektní Asgaarská smečka! A to není vše! Pokud se přidáte JEŠTĚ DNES, získáte speciální bonus, díky kterému máte zabezpečené žití ve smečce po následující TŘI MĚSÍCE BEZ ÚRAZU! Prosím, kdo dá lepší nabídku? Všichni chtějí být v té nejlepší smečce, a ještě navíc se NEOBÁVAT SVÉ ALFY! Berte rychle, místa jsou omezená!

// Pardon, mamčo :'D

Skupinka nových kamarádů si mě vůbec nevšímala Koukala se na Uší, která byla ještě daleko. Znova jsem tak vykročil, abych se s nima seznámil. Musím přece zjistit, odkud jsou! Taková barva, to jsem ještě neviděl! Určitě nejsou odtud! Pak jsem ale uslyšel za sebou kroky. Byla to Jája! Zazubil jsem se. Konečně se odhodlala vyrazit za kamarády. A stačilo jí jen trochu pomoct, pomyslel jsem si spokojeně.
Když ale ke mně doběhla, rychle mě čapla a utíkala pryč. Co… To? Vůbec nic jsem nechápal. Udělala to tak rychle, že jsem nestihnul vydat ani hlásku. Co se to děje? Proč mě nese pryč? Udělal jsem něco špatně? Udělali špatně něco oni? Jááájoo… Visel jsem v jejích zubech jak kus masa, podobně jako tehdy s tátou, ale teď Jája utíkala mnohem rychleji. Možná by se mi ta rychlost jindy i líbila, ale teď jsem z toho byl tak vyděšený, že se svět kolem mě začal točit.
Nakonec přiběhla zpátky a pustila mě na zem. Tlapky mě neunesly a dopadnul jsem na zem. “Ufff,“ vydechl jsem a pomalu se vyškrábal na nohy. Kouknul jsem na Jáju trochu vyčítavě. Co to jako mělo znamenat? Vždyť jsem jí chtěl pomoct! Chtšl jsem si jen hrát! Do očí mi vhrkly slzičky. Ale jen trošku. “Jáájo,“ pípnul jsem, protože jsem to pořád ještě nechápal. Co se vlastně stalo? Hodil jsem pohled na tátu, aby mi to vysvětlil. Hlava se mi trochu točila z toho všeho. V jednu chvíli jsem byl někde a najednou zase jinde, hrozně rychle… A proč se všichni tváří tak divně? Hlavně Jája! Ještě divněji než předtím!
Pak ale doběhla Uší, která se usmívala jako vždy. Usmál jsem se na ní, pořád trochu otřeseně a přiťapal k ní. Uší byla vždy na mě moc hodná a milá a na rozdíl od ostatních byla pořád veselá. “Ušíí,“ řekl jsem jí blaženě a otřel si čumáček o ní. Tak mi chyběla! Dokonce jsem ji hledal! Vtom jsem uviděl svého prvního kamaráda, jak vyběhnul proti té druhé skupině. Zíral jsem na něj s otevřenou tlamičkou. Tak teď jsem už fakticky vůbec nic nechápal. Proč tam běží? Není to zakázaný? Proč jsem já nemohl a on jo? A čí je to vůbec rodina? Jájina nebo kamarádova?

Tatík mě nakonec pustil na zem. Žuchnul jsem s hlasitým zafuněním, dopadnul jsem na tlapu a trošku to bolelo. Ohlídl jsem se za ním s trochu ublíženým výrazem. To nemohl dávat větší pozor? Ale jít za Jájou? Radši bych byl s ním… Ale Jája mi slíbila nějaké to dobrodrůžo! A vlastně… neříkala náhodou, že dobrodrůžo začíná teď? Slastně jsem zavrtěl ocáskem. Už jsem se namohl dočkat, netušil jsem co nás čeká, ale začal jsem mít pocit, že to zvláštní brnění v tlapkách bude z té blížící se zábavy.
Než jsem se vydal za Jájou, ještě jsem se ohlídnul za tátou. Nevypadal ale už že by mě nějak moc vnímal. Koukal se po všech ostatních a vůbec nevypadal tak, jako obvykle. Jako kdyby… Kdyby… Bylo to těžký popsat. Nakrčil jsem čumáček soustředěním a pak mi to došlo. Všechno, co na něm bylo měkkoučký a obloučký, jako kdyby ztvrdlo. Byl to divný pohled. Taťka vypadal takhle úplně jinak. Ale pořád je úžasný… Pořád ale to, co říkal, byla dospělácká nuda a rozhodně to nebylo něco, čím jsem se chtěl zatěžovat. Vzhůru teda za Jájou!
Pořád ale nevypadala moc šťastně. Vlastně vypadala podobně jako taťka, ale trochu víc roztřeseně. Co to se všemi je? I ti noví kamarádi nejsou moc šťastní… Dloubnul jsem do Jáji packou a usmál se na ní. Všecko bude dobrý, uvidíš! Říkal jsem jí očima. Pak jsem se ale podíval i na ty ostatní. Snad už teď bude Jája zase šťastná a hezká. Když se usmívala, vypadala hezčeji.
Najednou ale přiběhli další dva. Jeden, který měl zase tu barvu. Takže se už vyloupnul další! Ale barva tohohle byla mnohem složitější. Připomínala mi tu tvrdou, zvrásněnou slupku, ve které byly ty vysoké věci obalené. A taky ta, která mi moc nechutnala. Toho teda ochutnávat nechci. Další byla holka. A byla úplně… Nebyla ze světýlek, že ne? Byla hrozně tmavá a měla barvu, jakou jsem ještě u nikoho neviděl. Že by z nebe? Třeba z nebe v noci!
Kolem a kolem ale nebylo tu co dělat. Sice jsem si kecnul na zadek kousek od Jáji a snažil se tvářit stejně důležitě jako všichni ostatní, ale po chvíli mě to přestalo bavit. A taky jsem jim moc nerozuměl. Nuuuda… Nechtěl jsem, aby byla Jája tak smutná. Čím bych ji ale mohl rozveselit? Očka mi zabloudila k skupince těch vlků se zvláštní barvou, kteří byli daleko. Nemají trochu podobnou barvu jako Jája? No jasně, je smutná, protože to jsou její kamarádi, třeba i její taťka a mamka!
S novým cílem jsem se zvednul. Dospěláci se pořád bavili a stejně to nevypadalo, že by si se mnou chtěl někdo hrát. Ale tamti si se mnou hrát třeba budou! Nadšeně jsem se zazubil nad tou představou a vyrazil svižně z hroudy, na které jsme byli. Cestou jsem si spokojeně broukal, jak jsem to dobře vymyslel, že si užiju kupu srandy a ještě jim řeknu, že tu je jejich kamarádka Jája. Najednou jsem zaslechl hlasitý křik. Nastražil jsem uši. Už jsem byl blíž k těm vlkům, abych viděl, že to nekřičel ani jeden z nich. Rozzářila se mi očka, když jsem si uvědomil, že ten hlas znám, “Ušííííí!“ zakřičel jsem nadšeně, i když můj hlásek nebyl ani zdaleka tak hlasitý jako její. Konečně se našla! Já věděl, že nebude ztracená dlouho!

Jája je vlastně docela žůžová, napadlo mě, zatímco mě chválila, že jsem se napil. I když, to nebylo zas tak těžký. Tiše jsem se zašklebil. Pak jsem se ale trochu zamračil. Moje jméno? No jasně, já se přece taky nějak jmenuju. Vlastně, vím jak se jmenuju. Mamča s taťkou to říkají často. Řekla to i uší a teď to řekla i Jája. Jak že to bylo? Sííí… onn. Jo, to bude ono. Zamlaskal jsem, jak jsem se připravil na to slovo. Ještě nikdy jsem ho neříkal nahlas!
“Šíííí jůn,“ vybreptnul jsem. To nebylo úplně vončo. “Šššššjůn…“ Taky to neznělo moc dobře. “Žjóun,“ zafuněl jsem. Bylo to nějaký těžký. Trochu jsem svěsil ouška. Možná mi moc nešla jiná jména, ale Žjóun se ani zdaleka nepodobalo tomu, jak by moje jméno mělo znít! Kouknul jsem na Jáju trošku smutně a trošku zklamaně. Vážně jsem se snažil, ale je to nějaký divný. Proč mám tak těžký jméno? Táta ho má jednoduchý. Máma… To se taky říká docela dobře. Teda myslím. A na Uší i Jáju jsem volal tolikrát, že to je vlastně docela jednoduchoučký.
Nadšeně jsem zakýval hlavou několikrát nahoru a dolů, když mi řekla o skvělých věcech. To bude žůžo! Už jsem se nemohl dočkat. Jája je tak velká… Bude určitě vědět o spoustě supráckch věcech! Stejně jako Uší! pomyslel jsem si zasněně. Už jsem to viděl. Budeme prozkoumávat náš les a bude to děsná bžunda. Když se ozval můj kámošík, začali se rozhlížet kolem i ostatní. Proč se tváří tak vážně? Hlavně taťka. Vždyť byl kamarád ještě před chvílí s náma a byl v pohodě! Třeba je mu jen smutno, že jsme odešli a chce si hrát. Zavrtěl jsem ocáskem. Jo, to bude určo ono. Chce si jít hrát.
“Mííh!“ vyjekl jsem, když mě taťka najednou čapnul. Než jsem si mohl zase užívat povislé tlapky, vyletěl jsem ještě s jedním vypísknutím až na tátova záda. Oh. No PÁNI! Tohle je mnohem lepší než jsem čekal! Proč mě tohle nikdy nenapadlo? Žjóóva, to je fakt božouský! Tatík mi řekl, ať se chytnu, tak jsem se mu hned poslušně zakousnul do krku. Uuu, copak se asi bude dít, když se musím držet? Jája ještě na mě mrkla se slibem dobrodružství. Věnoval jsem jí spiklenecký úšklebek ještě než jsme se rozeběhli dopředu.
Kníknul jsem kamarádovi na pozdrav. Byl jsem rád, že jsem ho viděl. On se ale koukal na tátu a netvářil se moc šťastně. Byl to tím, že jsme ho nechali na mýtině u naší díry? Naklonil jsem zvědavě hlavu na stranu. Oba dva se a koukali jedním směrem a tak jsem taky otočil tam hlavu. Oh! Rozzářily se mi očka. Byla tam spousta dalších vlků! Třeba to budou noví kamarádi! To by bylo žůžo. Když jsem se ohlídnul na Jáju, která přiěhla s námi. tvářila se… Divně. Co jí bylo? Chtěl jsem slézt z táty, ale i když jsem se pořádně zavtřel, sám jsem dolů nevěděl slézt. “Jájo?“ zeptal jsem se ustarostěně, když jsem už nemohl dolů. Nechtějí si s námi ti vlci jen hrát? Nebo chtějí něco jiného? Bezradně jsem se rozhlídnul po všech, kteří tu byli. A že jich tu bylo. Spousta nových vlků! Spousta vlků stejně barevných jako můj kamarád! Tolik moc jich už dozrálo… pomyslel jsem si s údivem.

Taťka se na mě usmíval, zatímco tamta se pořád šklebila a zubila, moc blízko ke mně! Proč se usmívá? Nevidí, že se na mě tu ta Někda vrhá? Naklonil jsem hlavu na stranu. Neublíží, jo? A proč se na mě tak vrhla? Hodil jsem po něm pochybovačný pohled Nějak se mi to nelíbilo. Když ale zmínil hru, uši se mi napřímily. Jo? Hra? To by vůbec nebylo špatný. To by ale VŮBEC nebylo zlý! Pousmál jsem se směrem k ní.
Mezitím si už lehla a jen se usmívala. Žádný zuby? Třeba mě fakticky nechce sníst. “…aua,“ zamrmlal jsem. Chtěl jsem zopakovat její jméno, ale vůbec zo neznělo jako ten zvuk, který táta vydal. “Aui-ja,“ zkusil jsem to znova, ale pořád to nebylo ono. Tak ještě jednou. Zamračil jsem se, jak jsem samým soustředěním zkroutil jazýček. Teď už to vyjde! Jo! “Jauja,“ vydechl jsem. To už bylo mnohem lepší! SPokojene jsem si oddechl a začal taky vrtět ocáskem. Jauja! To bylo dobrý! pochválil jsem se v duchu. “Jája!“
Venku? Rozhlídnul jsem se kolem. Venku je to boží! Je to žůžo! “Jooo!“ odpověděl jsem nadšeně. Potkal jsem spoustu kamarádů! Uší! Kamaráda z vysokých věcí! A teď Jáju a toho druhýho! Koukl jsem na něj, ale nevypadal že by si chtěl hrát. Zase další dospělácký řeči, ohrnul jsem nosem.
Najednou jsem si před sebou všimnnul na zemi to hezký, lesklý, co se přede mnou objevilo už i v naší díře. Táta mě pošťouchnul blíž a já si až tehdy uvědomil, jak suchou tlamičku mám. Hned jsem dovnitř zabořil čumák a začal chlemtat. Joo, to bylo bájo… Tak příjemně studená. Bylo to suprový. Snažil jsem se napít co nejvíc, abych měl i do zásoby. Přece taťka nebude mi to vykouzlovat pořád! Na to tu mám bříško. Když jsem už měl pocit, že asi prasknu, spokojeně jsem si kecnul na zadek. Měl jsem pocit, že to ve mně trochu zažbluňkalo.
Jája mě taky chválila, že jsem se napil. Hrdě jsem se na ni zaculil. Vlastně je docela suprová, pomyslel jsem si. Už jsem se jí vůbec nebál. Přece byla fakt super. Nastražil jsem uši. Dobrodružství? Jo! To by bylo super! To by byla zábava! Nadšeně jsem vyskočil na nohy a zavrtěl ocáskem. Přiskočil jsem k ní, hravě jí ňafnul po tlapkách a zase odskočil. Pojďme si hrát!
Pak se ale v dálce ozval vlčí hlas. Na chvíli jsem přestal kolem Jáji skákat a ohlídnul se tím směrem. Není to můj kamarád?

“Tááátííí!“ volal jsem, ale už jsem se začínal třást strachy. “Tááá?“ pípnul jsem. Už jsem se vážně začínal bát. Takže teď jsem ztratil Uší a hned na to se mi ztratí i taťka s kamarádem? Co to je? Proč se to tak děje? Vždyť je to divný a špatný! Já chci tátu! A Uší! A kamaráda! Z těch vysokých věcí! A maminu! Ta se musela ztratit jako první! Co když je něco unáší! Nějaká velká příšera! Třeba žere všechny mje kamarády! Co když je to tak?
Takhle už nikdy v životě taťku ani mamku ani Uší ani ty ostatní neuvidím! Ne! Jen to ne! Co ale teď? Já se přece taky můžu sobě ztratit! Co když se sobě taky ztra… Oh. Co jsem to zaslechl? Tátu? Tátu! Ano! Je to taťka! “Táááá!“ zavolal jsem na něj. Sice už se mi nepovedlo to zavolat tak celé jako minule, ale táá se přece taky počítalo, ne? S nadšeným výkřikem jsem se k němu vrhnul hned, jak se jeho hlava objevila nade mnou. Ani nevíš, taťko, jak tě rád vidím! “Táá! Ta! Ta ta tatatata! brebtal jsem nadšeně, zatímco jsem kolem něj poskakoval a široce se křenil. To je moje záchrana!
Tatík ke mně pomalu přišel a čapnul mě za krk. Tiše jsem se zachichotal. Bylo to hrozně vtipný, že jakmile mě tak chytnul, najednou moje tlapky začaly viset přímo dolů a nemohl jsem s nimi hnout. Vlastně to bylo podobný i u ocásku. Prostě jen tak visel. Kéž bych měl zase svůj čumásek. povzdychl jsem si v duchu. Ale pořá do bylo legrační. Jen jsem koulel očima, abych toho viděl co nejvíc, taťka mě vůbec nepouštěl, tak jsem mu jen tak visel z tlamy. “Blep,“ povedlo se mi ze sebe šťastně vydat, ale víc se mi už nepovedlo, jazýček mi taky nějak divně zdřevěněl.
Ale to bylo už jedno. K něčemu jsme se blížili! Oh, co to je? Nebylo to něco, ale spíš někdo. Dva někdo! Někdové! Jedna někdo byla světlá. Ne jako Uší, byla tmavší a zároveň světlejší. Jako kdyby její tmavá část ustoupila na záda. Ale oči měla stejný. Vlastně oba měli stejný oči jako Uší. Ale Uší nebyli. Ten druhý někdo vypadal hodně divně. Asi jsou oba z těch vysokých věcí, došlo mi. Ale asi každý z jiné části.
Táta mě pustil na zem a já se mu stočil kolem nohy ještě dřív, než si ji na mě položil. Ani nápad, že bych teď od něj odcházel. Kouknul jsem se na něj pochybovačně, jako že jestli si myslí, že bych ho teď nechal samotnýho. Aby se mi ztratil? Ani nápad! Zafuněl jsem a spokojeně si lehnul. Byl jsem s taťkou, bylo mi fajn, jen škoda, že Uší někam zmizla… Než jsem se stihnul taťku na Uší zeptat, najedou ze přiřítila jedna z těch Někdů. ´
Přiřítila bylo správný slovo. V jednu chvíli se ještě koukala na toho druhého Někdouše a pak najednou mi byla úplně před čumáčkem a křikla moje jméno do vzduchu. “Aaa!“ vyjeknul jsem a tátova tlapa, netátova tlapa jsem odskočil trochu dál, až k jeho zadním tlapám. S rozšířenýma očima jsem pozoroval tu velkou, jak se ke mně vrhla a hned mě lízala. Co se to dělo? Proč se to dělo? Zoufale jsem se kouknul na tátu, aby mi pomohl. Nikdy jsem ji neviděl a proč se na mě tak vrhá? Proč tomu nezabránil? Vždyť mamka se koukala špatně i na Uší, když si se mnou hrála až moc. A to byla Uší! A vůbec, kde vlastně pořád vězí?

Párkrát se mi zdálo, že už je mám. Ještě jeden skok! Tak ještě jeden! Už za chvilku to bude! Jen ještě kousíček! Světýlka mi ale pořád utíkaly a najednou se mi už zdálo, jako kdyby ani vůbec nebyly. Zmateně jsem se rozhlédnul kolem. Uf. Fakt tu nejsou. A já je ani nechytil. Svěsil jsem trošku uši a kouknul zpátky. Dospěláci furt jen o něčem tlachali. Meh. To mě fakt neba. Rozhlédnul jsem se kolem. Byl jsem rozhodně dál něž kdykoliv předtím. Země se tu zase vlnila jinak, ale ty vysoké věci tu byly pořád.
Zkusmo jsem do nich kousnul. Fuj. Nechutnaly vůbec dobře. Nic horšího jsem asi ještě nejedl. Vypláznul jsem jazyk a snažil se vyhodit co nejvíc z toho hnusu pryč z tlamičky. Fuj… Ta ňamka, co mi ji přinesla mamča, byla mnohem lepší. Odteď už nebudu jíst nic jinýho. Otřásl jsem se, ale pak když jsem se podíval na to vysoké, do čeho jsem kousal, vypadalo to jinak. “Uh,“ vydal jsem ze sebe. Čím to bylo? No jasně, já z toho ukousnul! Ale co to bylo? Najednou, jako kdyby upadla horní vrstva. Pod ní byla jedna mnohem světlejší.
A co to je? No ne, tam se něco hýbe! Co to asi je? Přiskočil jsem blíž, abych se podíval líp na to… Něco. To něco tam vážně bylo! A pohybovalo se vážně rychle! Nemohl jsem věřit svým očím. Proč tam něco takového je? A proč to utíká? Teda, možná to utíkalo, já nevím. Žádné nohy jsem neviděl. Než jsem se rozhodl, co s tím, už ot bylo pryč. Achjo… Šťouchnul jsem ještě do toho několikrát packou, ale už se to nevrátilo. Ale přece jenom ta spodní vrstva byla jiná. Byla taková světlejší.
Třeba bude i chutnat jinak. Natáhnul jsem se a pokusil se do ní zahryznout. Uf, tohle je teda trochu těžší… Nakonec se mi to ale povedlo, seškrábnul jsem toho trochu a pak slíznul. No. Mlasknul jsem. O moc lepší to teda nebylo. Trochu lepší, ale pořád nic moc. Otřásl jsem se a otočil se zpátky k taťkovi a dalším. Nebylo nás tu dřív víc? Kde je Uší? Fakt tam není. Kam šla?
Rozhlídnul jsem se kolem. Nikde jsem ji neviděl. “Uší?“ pípnul jsem. Co když se už nevrátí? napadlo mě s hrůzou. Tak to teda ne! Musím ji najít! Rozeběhnul jsem se přímo za nosem, který se už mezitím stihl odvrátit od taťkovy skupiny. Ale co je mi po taťkovi, kam se ztratila Uší? Ještě si měla se mnou přece hrát!
Pořád ale po ní nebylo vidu ani slechu. I packy mě už začínaly bolet. Nešťastně jsem si kecnul na zem a povzdechl si. To bylo smutný. Já jsem si ještě s ní chtěl hrát! A ona najednou vžum. Měla udělat vžum se mnou! A teď ji tu hledám a… Kde to vlastně jsem?
Oh.
Já nevím, kde jsem.
Ohlídnul jsem se. Kde je taťka? A odkud jsem vlastně přišel? Oj. Tohle asi není dobrý. Tohle není vůbec dobrý. Nenene, tohle je velký špatný. Co teď? “Taaaa…!“ kníknul jsem, ale docela slabě. Musím silněji! Tááááá!“ Nadechl jsem se a zkusil to ještě jednou, i když už mě strach začínal obepínat: "Táááátíííí!" Uf… Snad je tu někde poblíž…

// Prcek zaběhl jen tak deset metrů vedle a už trochu vyšiluje :D

Já jako mnoho dalších chodím na vysokou, právě dokončuju první ročník. Z hecu jsem se hlásila i na medicínu, kam jsem nešla a jsem za to neskutečně ráda. Už od dětství jsem tíhla ke zvířatům a přírodě celkově, což ovlivnilo výběr střední, která měla tak úzké propojení s biologií na Karlovce, že jsem už ani nemusela moc přemýšlet, co dál. Momentálně teda studuju obor Evoluční a ekologická biologie, pro zasvěcené zkráceně ekoevo nebo zelená a pro laiky ten biolog, co se v terénu rýpe v různých věcech.
Ani jsem to nečekala, ale ani lepší obor jsem si nemohla vybrat, je to přesně to, co jsem chtěla. Zbožňuju jakékoliv výjezdy do přírody, prolézání různých zákoutí, i když tomu předchází hodiny nad knihami a učení se různých životních forem a jejich strategií. Dál pokukuju po mnohé ne úplně atraktivním oboru entomologie, tedy broučkařství, ale kdo ví, kam mě nakonec vítr zavede.

Dávám oba svoje hlasy číslu 3 protože si taky zaslouží lásku!
A taky mi neskutečně připomíná mého úplně prvního vlka, za kterého jsem kdy na rpg hrála a to příjemně zahřálo u srdíčka

Taťkova srst byla taky hrozně super. Byla hrozně tmavá, úlně jiná než mámina a taky nebyla tak jemná. Ale ty úžasný klikyháky, který měl na sobě! Jak se mu to povedlo? Mamča má jen jednu barvu na sobě. Kamarád z vysokých věcí taky měl jen jednu barvu. I když Uší jich měla víc. Ale ta přece je napůl za světýlek a napůl z těch věcí! došlo i. Jasně, ta byla prostě jen někde uprostřed. Ale taťka? Zvědavě jsem šťouchl do těch úzkých, dlouhých věcí. Jakto, že on je má takové?
Trošku jsem couvnul, abych se na ně líp podíval, ale to už se táta ke mně přitáhnul a začal mě lízat. Jestli to bylo dobrý? Joo, moc! Moc! Nadšeně jsem přikyvoval. Rozesmál jsem se, když se jeho jazyk dotkl čumáčku. “Táááá,“ zahihňal jsem se. Trochu jsem cuknul hlavou, ale on nepřestával, dokud mi celou tlamičku neolízal. To bylo vtipný. Chutnám až tak dobře? Určitě ale nechutnám tak doře jako ta ňamka, co mi ji mamča přinesla! Ale třeba nechutnám tak dobře jen já, ale všichni! A nebo jen já a táta! Jsem přece jeho, ne? Takže by i on mohl být celý chutný!
Přiskočil jsem k jeho tlamě, která ještě byla dost nízko a stihnul jsem ji jednou líznout, než zvedl hlavu do výšky. “Ňah!“ vydal jsem ze sebe zklamaně. Taky jsem ho chtěl olízat! Taky jsem ho chtěl ochutnat! Ten jeden líz mi rozhodně nestačil, musel jsem vědět, jak pořádně chutná, jak jsem měl jen z tak krátkého ochutnání něco zjistit? Táta si ale začal povídat s Uší. Ale no ták! Nehrál sis teď právě se mnou? Uší může počkat!
Zamračil jsem se a otočil se od něj pryč. Všimnul jsem si svého kamaráda, který stál opodál a nic nedělal. (//to, že si s někým povídá, pro Sionna nepředstavuje plnohodnotnou aktivitu) Nevypadalo, že by si mě všimnul. Tiše jsem se zasmál. To bude dobrý. Přikrčil jsem se a „nenápadně“ se k němu začal plížit. Posledních pár vlkometrů jsem už ani na něj neviděl, jak moc jsem se snažil připlácnout se k zemi. Už jen kousek… pomyslel jsem si, jakmile jsem mu už viděl packy. Ještě krok a… “Uááá!“ S hlasitým pokřikem jsem se na něj vrhnul, dost podobně jako minule. Sice jsem se na něm ani tentokrát moc neudržel, ale to neznamenalo, že se jsem se na něj vítězně nezaculil.
To je, co? To se mi povedlo! A teď si se mnou budeš hrát, jo? Poskakoval jsem kolem něj a naprázdno chňapal po jeho ocase a chlupech. Oh. Teď mě to napadlo. Zastavil jsem se. Co když chutná jinak než my? Pomalu jsem k němu došel a když už byl na dosah natáhnul jsem se a rychle mu přejel jazykem po srsti. Oj! Já to udělal! A teď pryč! Pryč, ryč pryč! Rozeběhnul jsem se hned za tátou, jen tak pro jistotu, kdyby náhodou. Když už jsem byl bezpečně u něj, přikrčil jsem se a zpod tátových nohou jsem se na něj zaculil. To je, co? To se mi povedlo.
Zamlaskal jsem. Kamarád nechutnal… Nijak. Na jazyku jsem nic necítil. Jak to? Tentokrát jsem přece pořádně líznul. Zamračil jsem se. Třeba… Třeba kamarádi, co jsou z vysokých věcí nechutnají nijak! Třeba jsme jen my ze světýlek chutní! Pááni, to je ale žůžový. To je hustý! To je…
Oh. Co to vidím? Tátovi se při nohou něco leskne. Co to je? Přiskočil jsem blíž, abych se na to podíval. Světýlka. Světýlka! Rozzářila se mi očka. Světýlka jsou tu zase! Protáhl jsem se tátovi pod břichem a vyskočil ven mezi předníma packama. Než jsem ale stihl po nich ňafnout, už byly dál a tak jsem skoky vyrazil dopředu. Světýlka, teď už mi neuniknete! Už jste jen moje!

Už jsem myslel, že znova usnu. U Uší bylo vlastně vážně příjemně. Voněla tak hezky a její kožíšek byl tak hebký… A dokonce byl i tak moc světlý! Hlavně spodek, teda. Byla vlastně podobně světlá jako já. To znamená… Že je taky ze světýlek? No jasně! Proč mě to vlastně nenapadlo dřív? Vždyť má stejné barvy jako my! A proto ji mám taky tak rád! Světýlka! Všichni jsme ze světýlek. A ona je asi taky z těch vysokých věcí. Stajně jako kamarád. Ale ten je z nich celý. Ona má jenom záda. Třeba vznikla tak, že na tu vysokou věc si sedly světýlka.
Zamrkal jsem a zvedl hlavu z kamarádčina kožíšku. Mamka ležela kousek vedle a volala na mě. Nadšeně jsem se na ni zakřenil. Koukni, mami, jak se mám! Oh. Mamka má něco u nohou. Co to je? Vypadá to zvláštně. Zvednul jsem se a zvědavě přihopkal až k ní. Co to je? Nechápavě jsem se na ni kouknul. Něco na hraní? Mamka do toho šťouchla, třeba bych to měl udělat taky. Lehce jsem do té věci dloubnul. Celá se tak nějak divně pohnula. Uf. Co to může být?
Je pravda, že ta barva je fakticky hezká. Stejná jako mamčiny oči, uvědomil jsem si. Oooh. Proč ta barva je už i na mojí tlapce? Co to je? Proč jsem už i já tak barevný? Co se to děje? Kníknul jsem překvapeně. Najednou se ozval další zvuk. Takové zabručení. “Oh!“ Ono mi to vyšlo z bříška! Co se to děje? Je snad ta barva jedovatá? Budu teď úplně červený? Pomoc!
Pak jsem se ale kouknul na tu věc, která mě původně obarvila. Najednou ale vypadala mnohem lákavěji. Opatrně jsem si k ní přičichnul. I když to vypadalo fakt divně, z té úžasné vůně se mi zkroutil žaludek nadšením. Už jsem nepřemýšlel o tom jestli mě to otráví, vrhnul se na to a hladově to spořádal. A bylo to… Naprosto úžasný. Totální žůžo. Úplná ňamina. Úžasně výborný. Když už nic nezbylo, zvednul jsem hlavu (teď už určitě taky úplně červenou) a usmál se na mámu. Máma byla prostě boží. Starala se o mě a nosila takové ňaminy. Co víc jsem si mohl přát?
To ale už přišel i táta, ke kterému jsem se nadšeně rozeběhnul. “Eh! Eh! Tááá!“ kníkal jsem při běhu. Koukni na mě, tati! Koukni, co jsem teď měl! Co mi mamča přinesla. No není to super? Bylo to strašně dobrý! Skočil jsem po něm a zabořil čumáček do tmavého kožíšku. Všechno je strašně suprový! Zakřenil jsem se a nadšeně ho olíznul.

Tak jsem se konečně taky dostala k hodnocení
1. místo - číslo 2 vrrr piraňa!
2. místo - číslo 3
3. místo - číslo 7

A tipovačka ...a tím myslím vážně TIPOVAČKA, ke konci jsem už si nechtěla drtit mozek a tak jsem to hodně nahrubo tipla
1 azola
2 duncan
3 awnay
4 lennie
5 therion
6 nolaya
7 riveneth
8 awarak
9 newlin

Spinkalo se mi nádherně. Vážně, moc příjemně. Světla už bylo míň, a i to strašné vedro trochu polevilo. Spokojeně jsem si povzdechnul, a ještě víc se stočil do klubíčka.
Seděl jsem znovu v naší díře, ve tmě, odkud jsem ale mohl vidět na světýlka v dálce. Teď jsem už ale věděl, že ta světýlka nejsou živá. Nedá se s nimi kamarádit. Světýlka jsou ale fajn protože mě přesunula sem, k těm velkým, vysokým věcem a těm dalším věcím. Především k novým kamarádům! Ti byli úžasní. Kromě mamky a taťky teda. Po jedné straně poskakovala moje kamarádka. Uší! Chtěl jsem vstát, abych si začal poskakovat s ní, nějak to ale nešlo. Pořád jsem seděl na zemi, vedle mě loužička, ze které jsem předtím pil.
Máma na mě zavolala. Stála ve tmě, skoro jsem ji neviděl, její oči ale tak hezky červeně svítily. Jako lucerničky. Než jsem stihnul jí na to něco říct, ty lucerničky se najednou rozestoupily a každá se rozletěla na jinou stranu. Chvíli se každá divoce kroutila na jedné straně, dokud nezačaly blikat a nakonec úplně zmizely.
Uší mezitím odskákala až na strop, odkud padaly malé kamínky. Tak přece nejsem jediný, kdo dokáže chodit po stropech! Spolu s ní tam skákal můj druhý kamarád, ten co měl stejnou barvu jako ty vysoké věci, kolem kterých jsem ještě včera běhal. Natáhnul jsem tlapky a najednou jsem byl u nich. Pořád jsem ležel, ale když jsem se podíval na strop, viděl jsem zem, na které jsem předtím seděl.
Povzdechnul jsem si a opřel se do máminy srsti, která byla hned u mě, byl jsem v ní úplně zabalený jako nějaká rolka. Zabořil jsem do ní čumáček a spokojeně se nadechl. To ale nebyla mámina vůně. Rozespale jsem zamžoural na kožich, o který jsem se opíral. Uh. Tohle ale vážně není máma. Mamča není tak světlá. Ani tak tmavá. A taťka je zase úplně tmavej.
“Ušííí…“ zamumlal jsem se slabým úsměvem, když jsem konečně poznal, na čím kožichu jsem si to schrupnul. Vedle nás seděl i můj druhý kamarád, kterému jsem věnoval další ospalý úsměv. Ještě jse úplně nevnímal okolí, ale u Uší bylo příjemně teploučko a mým packám se ještě nechtělo nic dělat, takže jsem se jen dál opřel a zvědavě pozoroval okolí, které se mezitím ztmavilo a obloha byla už jen úplně černá. To je ale nádhera, pomyslel jsem si ohromeně při pohledu na ty svítící tečičky nahoře.

“Ňah!“ vyjeknul jsem, když packa, kterou jsem držel v tlamě, mi z ní vyklouzla. Kamarádka se ale tvářila nějak smutně. Převalil jsem se na bříško a zkoumavě na ni kouknul. co se jí stalo? Proč je tak smutná? Když se ale otočila znova ke mně, aby si mě prohlédla, jen jsem se na ni zakřenil. Vůbec nic mi není! Abych jí to dokázal, ještě jsem tršku poskočil. Přece jenom se z nějakého pádu nerozsypu!
Naklonil jsem hlavu na stranu, když mi začala ukazovat, co mám dělat. To je nějak složitý… nakrčil jsem čumáček a zamyslel se nad tím, jak bych to teda měl provést. Zahihňal jsem se, při pohledu na ní, když se jekoby koukla dolů, na svůj ocas. Pak se ale najednou na hlavu postavila a chvilku na ní stála, než dopadla na záda. To už jsem nemohl udržet smích a rozesmál se na celé kolo. Vypadala úplně jako nějaká kláda, která najednou spadne.
Opatrně jsem k ní přišel a šťouchnul do ní packou. Nevypadala moc, že by si to užívala. Tiše jsem kníknul. Nestalo se jí něco? Zamračil jsem se. Nevypadala moc dobře. Co teď? Ohlídnul jsem se na mamku, která si ale povídala s mým dalším kamarádem, tom z vysokých věcí. “Uššííí?“ pípnul jsem. Nakonec se ale pomalu vyškrábala na packy a já si oddechnul. tak to asi nebude až tak zlý.
Když ale přišla řada na mě, zamračil jsem se a pochybovačně se podíval na zem. Moc se mi nechtělo si ublížit stejně jako ona. Nevypadalo to teda moc zábavně. Nakonec mě ale zachránila – navrhla mi, abych ji hledal zase já. Ouška se mi v té chvíli zase prudce zvedla stejně jako povislý ocásek. Jo! Zasmál jsem se. To je konečně dobrá zábava!
Koukal jsem na ní, jak napodobuje to, co dělala předtím a mám dělat teď já. Jááásně. Nekoukat. Čekat. Koukat. Hledat Přikyvoval jsem, až mi hlava lítala pořád nahoru a dolů. Jasan, je to přece jednoduchoučký, ne? To zvládnu levou zadní.
Tak jsem teda zavřel oči a přikrčil se k zemi. Leželo se mi vlastně docela hezky. Fakt příjemně. Hned jsem i přestal tak moc dýchat a poskakovat. Jak vlastně mám dlouho čekat…? napadlo mě. Ani jsem si to pořádně neuvědomoval, ale pomaloučku jsem usínal. Jakby taky ne? Byl jsem poprvé venku a pořád jen někde lítal.