Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Celý jsem úplně zářil konečně poznám nějakou hru! Konečně si bude se mnou někdo pořádně hrát! Ale jaká hra to bude? Určitě něco strašně chytrého, z čeho mi bude úplně rozum stát, jak to bude chytré. A budu si říkat, proč jsem na to nepřišel sám! A potom, až přijde Uší i s tou… druhou… To bude teprve něco! Ty mě určitě taky naučí nějakou další hru!
Pozorně jsem se zaposlouchal, když mi řekl název hry. “Honěňou,“ přikývl jsem, že rozumím. Učiska mi už úplně stála přímo vzhůru, nemohl jsem se dočkat, až to začněme hrát. Trochu jsem se zamračil při vysvětlování, co jsou to ty blechy jsem fakticky netušil. Asi to bude něco vážně ošklivých… Bleh, to nechci. I zní to fakt divně Doufal jsem, že to Yetel vážně nemá. Ale předstírat jsem mohl, to jo.
“Bléééh, neci bjechy, začal jsem hrát spolu s ní. Musel jsem být přece přesvědčivý! Chvíli jsem se jen kysele tvářil, ale pak jsem se připravil. Zhluboka jsem se nadechl a zprudka přikývl. “Pžipavený,“ potvrdil jsem mu to. Ještě jsem mu věnoval poslední rošťácký úsměv a na nic jsem nečekal a jako prudká šipka vystřelil pryč. “Vííííí!“ zapištěl jsem cestou. Byl jsem pevně odhodlaný ty hnusné blechy nechytit ani omylem!

>>Erynij přes Mahtaë

Nadšeně jsem se na něj zazubil. “Joo!“ Hrát bych si chtěl moc rád! Ocásek se mi kroutil za zadkem a dělal zuřivé vrtulky. ZahihŇal jsem se, když do mě šťouchnul. “Ale je to už dobí,“ uklidnil jsem ho. “Uší se vjátí a budeme si taky hját.“ Rozhodně to musíme udělat! A taky pak si zahrát s tou tmavou! Oh! A nebo… “A pak si budeme hjít šichni!“ prohlásil jsem, hrdý na svůj úžasný nápad. Koho jiného to tak taky mělo napadnout? Už jsem se nemohl dočkat. Bude to tak strašně dobrý!
Zamračil jsem se, když mi řekl svoje jméno. Zkusmo jsem otevřel tlamičku a pak ji zase zavřel. Jak bych to měl vyslovit? Soustředěně jsem se zamračil a… “Jatej.“ Meh. “Jevel, taky nic moc. “Jetel,“ zkusil jsem to potřetí. Nadzvedl jsem uši. To už by skoro šlo, ne? Zavrtěl jsem znovu ocáskem, ale pak jsem ho mírně svěsil. Jestli znám hru? “Uf… Já… Um…“ zamračil jsem se. Jakou hru jsem znal? Nějak jsem si namohl vzpomenout na žádnou. Ale přece jsem už něco hrál, ne? Vůbec jsem to němohl ze sebe vydolovat.
Spokojeně jsem ale přikývl, když mě ovanul teplý vzduch. Jak to všichni dělají? “Je to žůůžo,“ pověděl jsem mu blaženě. Ale co teď? Slíbil mi přece nějaou hru. “A co si budeme hját?“ naléhal jsem na něj nedočkavě.

Zamračil jsem se. Na pár dní? “Moč djouho!“ zabručel jsem, ale nakonec jsem její ocásek pustil. Když mi ale nabídla, že si pak budeme hrát i s tetou (jakže jí to říkala?), trochu jsem pookřál. “Tak já to vydžím!“ slíbil jsem jí statečně, i když jsem v duchu nebyl poc spokojený. Proč Uší pořád někam mizí? Nemůže tu prostě zůstat? Se mnou? To by bylo úplně nejlepší. Já a Uší a klidně i ta druhá, hrozně tmavá… Díval jsem se za nimi, jak odchází a uvědomil jsem si, že bych chtěl jít s nimi. Nevěděl jsem, kdo byla ta Smrt, za kterou šli, ale hodně se za ní těšili. To bude asi nějaká jejich kamarádka. Jednou ji chci určitě poznat!
To už ale byly úplně pryč a tak jsem mírně svěsil uši a vrátil se k mamce a taťkovi. Otřel jsem si hlavu o mámin šedý kožíšek a zasmál se, když mi oblízla nos. Dospěláci stejně řeší jen takové nepodstatné věci. Žádná zábava, zamračil jsem se, i kdy jsem se snažil poslouchat, o čem se baví. Uvědomil jsem si ale, že tu vlastně nikoho neznám. To je hrůza. A stejně, nemůžu tu přece jen tak smutně sedět a čekat, až se Uší vrátí! To bych umřel nudou!
Zvědavě jsem vykročil k vlčici, co byla nejblíž ke mně. (//Aurora) Povídala si o něčem s rodiči, ale to mi přece nemohlo zabránit v tom, abych ji nemohl očichat! Nestihl jsem ale k ní ani dojít, protože najednou přede mě vlezl jiný vlk. (//Calum) Měl jsem pocit, že jsem o už viděl. Vtom se najednou na mě podíval usmál se. “Uh, uh.. Hoj,“ zamumlal jsem zaraženě. Odkašlal jsem si. “Ahouj!“ dodal jsem hlasitěji a zazubil jsem se na něj. Vypadal mile. “Um… Uší… Uší šja pyč. Pak se aje vjátí!“ postěžoval jsem si trošku sklíčeně. “Uší je fajn a je mi šmutno,“ dodal jsem. Hned jsem se ale na něj znova usmál. Co by si Uší pomyslela, kdyby mě viděla tak smutného?
Ten vlk (taky z těch vysokých věcí!) vypadal, podobně nadšeně jako Uší. “Budeš si se mnou hját?“ zeptal jsem se s nadějích v očích. To by bylo žůžoví! Další dobrodrůžo! Najednou jsem se otřásl. Co to bylo? Zdálo se mi, jako kdybych se začal třást. Najednou se hrozně ochladilo. Podíval jsem se na toho vlka vedle sebe. “Brrr,“

Už jsem skoro spal. Byl jsem přece v teplíčku, máma byla konečně u nás a byli jsme doma. Není to ale žůžo? Přesně takové by mělo být dobrodrůžo. Zábava a super věci a pak přijít domů. A najít tam všechny. Kde jsou ale Uší s Jájou?
Začínalo mi to ale být i jedno, protože jsem konečně usnul opřený o máminu hruď. Pomalu jsem se propadal do spánku, kde jsem nebyl nikde a zároveň všude. Všechno bylo strašně rozmazané a chvíli jsem běžel po lese a pak jsem se zase vznášel v prázdnotě. Na jednu chvíli jsem měl hrozný strach a zdálo se mi, že musím od něčeho obrovského utéct. Mělo to takovou zářivou barvu…Ale hned na to jsem byl zase v proudící vodě a nemohl jsem si vzpomenout, od čeho jsem utíkal. Okamžitě jsem totiž honil malou běhající potvůrku, která se změnila na průhledňáčka a já se už těšil, jak ho chytnu. Průhledňáček se ale rozplynul a já se kutálel dolů kopcem, abych dopadnul do koruny stromu. Tak se můj sen pomalu prolínal, okraje se rozmazávaly, dokud jsem neuslyšel vysoký pronikavý hlas, který mě volal. Ohlédl jsem se, ale za mnou byla jen černá. Nebo to byla bílá? A nebo úplně jiná barva? Hlas se ale stále přibližoval, jako kdybych ho i znal…
Pootevřel jsem oko. “UŠÍÍ!“ stihnul jsem vykřiknout, než se na mě vrhla. “Nééé!“ křičel jsem a smál se. Hrozně to lechtalo! “Jetáá!“ snažil jsem se jí to mezi návaly smíchu říct. “Pašá-ko?“ zeptal se jí na oko uraženě, když jsem se konečně přestal smát. “Ty ši pašáááko!“ prohlásil jsem a vrhnul se na ni se stejnou vervou, odhodlaný oplatit ji tu zlotřilost. Nejen že se mi nepovedlo ji povalit, ale ani když jsem jí tlamičku připlácnul na břicho, nepovedlo se mi vytvořit ten divný zvuk. “Fuuuu!“ funěl jsem. To mě ale přece nemůžu zastavit! Zahlédl jsem její houpající ocas, kousek od sebe a to přece byla neodolatelná příležitost! “Ham!“ skočil jsem po něm a jemně ho čapnul mezi zuby. A máš to!
Držení ocasu ale nebylo tak zábavné. Uší přece s námi nebyla na dobrodrůžu. “Uší! Uší!“ snažil jsem se přilákat její pozornost. “Bobjoďůžo! Táťa a já košíči! Žádní mašo!“ poskakoval jsem nadšeně kolem ní. Únava už byla úplně pryč! “A… A… A pjůhlední byui ňamky! My šme udějaji fuuu a oni pššš!“ prohlásil jsem s naprosto vážným výrazem, aby pochopila, jak moc úžasné to bylo. Při celém svém své výkladu jsem důležitě pokyvoval hlavou.
Pak se ale Uší začala povídat s rodiči o něčem, z čeho jsem zaregistroval jen to, že chtějí pryč. Pryč! Jakto? Vždyť jsem právě přišel. “Uší, né!“ zakvílel jsem. Přece jsme si měli hrát! Tohle nemůže! Zoufale jsem se vrhnul k jejímu ocasu a znova jemně čapnul jeho špičku. S jejím ocáskem v tlamě jsem zavrtěl hlavou. “Něm-šeš pyš,“ zahuhňal jsem se zděšeným výrazem. Kdo si se mnou bude hrát?!

2. kategorie 40 oblázků, 10 ametystů
4. kategorie 10 mušliček, 10 ametystů
cena útěchy 5 ametystů

∑: 40 oblázků, 25 ametystů, 1o mušliček

Taky moc děkuju za akci, takhle komplexní věc musela určitě dala zabrat. I když to nám s Arcem moc nevyhovovalo, myslím, že tenhle typ akce má potenciál pro lidi s větším množstvím času.
Gratuluju taky všem čarofretkám (kromě Kaleo, kvůli které jsme nechytly Jennu! :D)

Už jsme tam skoro byli! Už jen kousíček! Najednou jsem uvidel šedého vlka, jak ke mně běží a skoro by mnou trhlo, kdybych si neuvědomil, že to je mamka. “Mami,“ řekl jsem jí, zatímco jsem se k ní mazlil. Ani netušila, jak moc mi chyběla. Byli jsme pryč tááák strašně dlouho! Už jsem byl hrozně unavený, ale přece jenom jsem jí o tom musel popovídat!
“Mami, mami, mami, žjůů!“ prohlásil jsem s doširoka otevřenýma očima. “Táťa já koší! Koší šme bijí! A dinov-ký,“ tady se mi jazýček trošku zamotal, ale na to jsem přece vůbec nemohl hledět! Máma o tom musela vědět! Úplně všecičko! “Ňamiňy, ham! A fuuu! My fuu! A byjo boší!“ vyprávěl jsem překotně. Kouknul jsem na tátu, aby mi to potvrdil. Přece nám musela uvěřit! “Kozláá!“ dodal jsem na konec. Protože co jiného než kouzla to bylo? Dobrodrůžo! To určitě.
Teď ale když jsme už našli mamku a byli jsme doma, jsem si uvědomil, jak hrozně moc mě všechno bolí. Nejvíc mě bolely tlapky a krk, i když u toho jsem si nebyl jistý, čím. Nějak mi o tom nešlo přemýšlet. Povzdechl jsem si a lehnul si na zem hned vedle rodičů, zatímco jsem pozoroval máminu reakci. Určitě nám bude závidět! A kdo by nezáviděl? Takové úžasné dobrodružství…
A… Oh. Tenhle vlk tu byl celou dobu? překvapeně jsem zamrkal na dalšího vlka, který stál kousek od nás. Zdál se být už známý. “Ahouj!“ pozdravil jsem ho. Taky je z těch vysokých věcí… Je jich tu docela hodně. Zajímalo by mě, kdy se vyloupne další, přemýšlel jsem a ani jsem si neuvědomoval, že pomaličku usínám. Všechno mě tak moc bolelo.

<< Medvědí řeka

Táta měl za mě bžundu. Naštval bych se na něj možná ještě víc, kdybchom už nebyli doma. A přece mě taky pochválil! Jak bych se na něj mohl zlobit? “Véééééký bvvvvvvk!“ zažvatlal jsem spokojeně. Ohlídnul jsem se ještě za loužičkami. Pořád vypadaly super. Byl jsem v loužičkách! uvědomil jsem si spokojeně. “Bááá žíšky! rozloučil jsem se a vydal se za tátou do stínu našich vysokých věcí.
No není to žůžový být doma? Táta mě ale zastavil. Vrhnul jsem po něm překvapený pohled. Proč nemůžeme jít domů? Stalo se snad něco? Už nás tam nechtějí? Něco jsme udělali? Najednou jsem měl pocit, jako kdyby mi něco propadlo až do bříška. Že jsme neměli odejít? Teď jsme odešli a už nás nebudou chtít! Máma! Ani Jája s Uší! Nee! Co teď? Nemůžeme se vrátit, kam teda půjdeme? Já ale nechci pryč! Já chci domů! K naší díře, k těm chlupatým věcem, chci si zase hrát s Uší a s Jájou a chci mámu!
Mojí paniku zachránil táta. Takže máme jen pozdravit? ulevilo se mi. “Ďouma je to ďobí,“ chtěl jsem se ujistit. Pozorně jsem tátu sledoval, jak se nadechl a udělal to samé, až jsem měl pocit že skoro prasknu. “Auu-uuuuu-u-u-uh,“ zakuckal jsem se. “Ufff, těší,“ postěžoval jsem si na svůj osud tátovi. Můj pozdrav taky nezněl tak dobře jako ten tátův. Jednou. Až budu velký. Tak velký jak táta! Taky budu umět zdravit! slíbil jsem si.
A mamku? Začmuchal jsem. Nic moc jsem necítil. Všechno bylo tak hrozně moc smotané jako klubíčko a já nevěděl, jak ho rozmotat. Jak to ten táta dělá? Vypadá ti tak hrozně jednoduše. Nakrčil jsem čumáček soustředěním. Vypadalo to tak jednoduše. Prostě začmuchat s hlavou nahoře a… vydat se někam. Vážně, ale vážně moc jsem nechtěl tátu zklamat. Vyrazil jsem teda náhodně někam. Přece mámu najdu, na to není nic těžkýho!
Svou cestu jsem si ale nevybral moc dobře. Musel jsem lézt přes spoustu věcí a vůbec… Kam to vlastně jdeme? Zastavil jsem se na jedné šedé vyvýšenině a unaveně si kecnul na zadek. Tlapky mě bolely a už mě přestávalo bavit se tvářit, že vím, kam jdu. To vůbec zábava nebyla! Mááámoo, kde jsi? pomyslel jsem si zoufale, zatímco jsem si lehnul na bok. Už ani krok neudělám!
Jak jsem myslel na mámu, začalo to všechno dávat mnohem větší smysl. Máma byla totiž úplně na opačnou stranu, než jsem vyrazil. Nebyla úplně přes celý domov, ale byl to ještě kousek od místa, kde jsem to zakempil. Prudce jsem zvedl hlavu. Už vím! Ani jsem nečekal na tátu a s novou dávkou energie jsem seskočil z toho šedého balvanu a rozcupital se směrem, odkud jsem cítil mámu. “Ťam. Ťam,“ prohlásil jsem hrdě. Přece jenom je to čmuchání docela lehký! Vlk se jen musí snažit a hodně myslet!
Už jsem nemohl běžet, ale stejně jsem se co nejrychleji prodíral podrostem. Už tam skoro jsme! “Poď! Poď!“ pobízel jsem tátu. “MÁÁMOO!“ halekal jsem, když jsem už měl pocit, že budeme dost blízko. “MÁÁMÍÍ!“

// To společné vytí mi připomnělo tenhle cute komiks

Ale jak jsem měl plné bříško! Moc! Skoro jsem se ani nemohl hýbat. Táta mi pověděl, jak se ta dobrota jmenovala. Důležitě jsem pokýval hlavou. “Iba. Jjj-yba. Biba,“ snažil jsem se vyslovit to jméno. Bylo to ale těžký. Trochu jsem sklesnul a svěsil mírně uši. Proč je to tak těžký, když to tátovi jde tak jednoduše? Já chci být stejně úža jako on! “Joššš-o,“ zkusil jsem radši tu druhou část. Ale jak se vlastně jmenuje? Biba, lyba nebo jak to bylo nebo ten Jóšo? Třeba to druhé bylo jeho jméno. Šťouchnul jsem do zbytku Jóši packou. “Jóšo?“ zeptal jsem se ho. Snědl jsem právě něco se jménem? Ale dobrý bylo, zazubil jsem se. To se musí nechat.
Nechal jsem Jóšu Jóšou a otočil se k loužičkám. Spoustě loužiček. Mohl jsem na nic oči nechat. Taková nádhera… Sednul jsem si, abych se na to mohl víc koukat. Bylo to vážně úžasný. Krásný. Neseděl jsem ale dlouho. Hned jsem vyskočil na nohy, abych se k tomu podíval blíž. Hrozně se mi to líbilo. Ani jsem nevěděl, jak bych to měl popsat. Něco úplně jiného, než u nás doma. Zkusmo jsem do toho strčil tlapku a zasmál se. Byla úplně mokrá! “Moká!“ ohlásil jsem tátovi.
“Ďomůůůů!“ zasmál jsem se. “Máma! Jája! Uší!“ poskočil jsem zpátky k němu. Nemohl jsem se už na ně dočkat. Pořád jsem byl hrozně unavený, ale i tak. Jak dlouho jsme mámu už neviděli? A přece, musíme jí o tom všem povyprávět! “Košííí. Ňamiňy!“ Už abychom tam byli.
Byl jsem připravený navzdory bolavým tlapkám hned vyrazit, ale najednou jsem se zastavil. Není doma přece… Za loužičkami? A jak se přes ně dostaneme? Počkat, jak se nám to povedlo posledně? Zamračil jsem se, jak jsem zapátral v paměti. Bylo to až tak moc dávno, že jsem vůbec netušil. Neee… Počkat, seděl jsem přece na tátovi, ne? No jasně, takhle to bylo! Táta ale teď nevypadal, že by si to chtěl zopakovat. On vlastně už ani nebyl vedle mě. Namísto toho stál… Uprostřed loužiček? “Tatiii?“ zakvílel jsem napůl zděšeně, napůl… Eh. To jsem měl jít za ním? Skrz tu vodu? Vždyť… Vždyť je jí hrozně moc! A já nechci! Ne ne ne ne, to teda nepůjde.
Ale… Oh. Táta už jde pryč! Ne, co to dělá? Tu mě přece nemůže nechat! Panikařil jsem. “Táááťoo!“ zakřičel jsem a už jsem na nic nečekal a vrhnul se do těch strašných vln. Nemohl jsem tu přece zůstat samotný! Úplně jsem se rozklepal, když jsem a to pomyslel. Co když se tu na mě vrhne nějaký divnovlk! A pak mi sebere kostičku! Zoufale jsem hrabal packami, abych se dostal za ním.
Když jsem se konečně dostal zase na zem, byl jsem plně promoklý. “Brrrr,“ oklepal jsem se a zamračil se na tátu. “Ťi… Pič!“ vrhl jsem na něj vyčítavý pohled. Tohle mi teda neměl dělat. Pak jsem si ale všimnul první vysoké věci. Tyhle vysoké věci jsem moc dobře znal. “Ďoumaaaa!“ vykřikl jsem nadšeně a poskočil směrem k domovu, všechno ublížení rychle zapomenuto.

>> Mi casa

<< Louka vlčích máků

Běžel jsem po louce, uháněl jsem přímo s větrem. Hrozně jsem se smál, přece to bylo tak suprový! Sluníčko příjemně hřálo a moje kostičky chrastily při každém korku. A že těch kroků bylo. Bum. Měl jsem pocit, že jsem něco za sebou zaslechl, ale kdopak by to řešil. Vždyť mě to vůbec nemusí zajímat! Já je přece honím! Světlo. Honím přece ty velké, bílé, průhledné! Ty, které chutnají tak hrozně dobře a já se nemůžu, nemůžu jich nabažit! Prostě musím ty průhlédné běláčky pochytat! Červeň. Co? Ne. To je Špatně. Ne červení. Bílí! Bílí jsou! A průhlední! No jo, co mě to napadlo? Hehe, už se mi to asi nejnom zdá. Ale co se mi nezdá? Támhle jeden je! A svítí! On fakticky svítí! Žár. Najednou se hrozně oteplilo. Sluníčko, máš přece hřát a ne pálit! A hlavně ne ze země. Co to děláš, sluníčko? Ale to nevadí, už vidím toho BÍLÉHO (ne červeného) průhledňáčka, který… Který není průhledný? Oheň. Co to? Co se to děje? Proč ke mně najendou ten vlk běží? Vždyť já ho mám lovit, ne on mě!
S trhnutím jsem se probudil. Svět se kolem mě pořád točil, tak jsem pevně přivřel oči. “Uffff…“ zafuněl jsem. Zdálo se mi něco? Měl jsem pocit, jako kdybch byl někde jinde. Ale kde? Už jsem si na to vůbec nepamatoval. Zamračil jsem se, ale nemohl jsem si vzpomenout na vůbec nic. Žár. Vůbec nic.
Ale něco tu vonělo. Pootevřel jsem oko. Oh. Co to je? Otevřel jsem i oko druhé a zíral na to divnou věc přede mnou. Táta stál nade mnou a koukal, jako kdyby na něco čekal. He? A co bych měl udělat? Vlček v mém bříšku se ozval. Vedle té věci ležela další podobná věc, ale jako kdyby ji někdo snědl. “Ňam… ka?“ zeptal jsem se táty pochybovačně. Tohle nevypadalo jako ňamky, které jsem doteď měl.
Zkusmo jsem si k ní přičichnul. Uff. Vážně divně smrděla. Ale můj bříškový vlček se ozýval pořád hlasitěji a hlasitěji. Tak já tohle mám sníst, jo? Kousnul jsem do toho a najednou se mi protočily oči slastí. Mňam! Na nic jsem nečekal a pustil se do té dobroty. To bylo ale pochutnání!
“Ňam,“ prohlásil jsem spokojeně směrem k taťkovi a konečně se rozhlédl kolem. Skoro jsem až poskočil, když jsem si uvědomil, že tu jsme už byli. Tohle přece bylo hodně moc loužiček! “Hoooně joo-šišek,“ řekl jsem si okouzleně. Pomalu jsem přiťapal k těm loužičkám a nepokrytě na ně zíral. Bylo to neuvěřitelné. Úžasné. Kouzelné. “Žjůůůů…“ vydechl jsem. Tady se mi to líbí, rozhodl jsem se.

Jojo při taťkovi bylo moc dobře. Bylo tu měkko. Žádné kostičky. Před zavřenýma očima mi probíhaly události poslední doby. Ti divnovlci jsou fakt divný. Hlavně ten uječený. A ten, co si s námi povídal. Ale dobrodrůžo? Vždycky. Jen… ne teď teď se mi chce spinkat. Jen doufám, že mě nebude zase chtít rozpadnout. Copak by se se mnou asi stalo, když už nejsem kostík? Můžu se pořád rozpadnout? Pousmál jsem se při představě, že by mi najednou uletělo ucho. Ale nestalo se to už náhodou? uvědomil jsem si. Čumásek! vzpomněl jsem si. Ach, můj milovaný čumásek… Kde je mu asi konec?
Třeba mě taky zasáhnul divnovlk a já se prostě jen divně složil.
Moje myšlenky se pomaloučku zpomalovaly, až se zastavily skoro úplně. Ono je těžký se hýbat, když se celý svět točí. Nakrčil jsem nos. Nechtěl jsem otevřít oči, protože jsem cítil, jak se kroutím a svíjím a celý svět se mnou. A to jsem vidět asi nemusel. Fuj, bříško se mi cítí nějak divně…
Tak jsem ležel dál na zemi a pomalu usínal, až jsem nakonec ani necítil tátu, který se zvednul a chytnul mě za krk. Byl jsem tak unavený, že jsem to jinak ani necítil. Jinak by mě to asi bolelo a já bych si možná vzpomněl na toho zlého šedého vlka, co mě tak vyděsil. Ale já spal tuhým spánkem, takže mě ani pohupování v tátových zubech nevzbudilo.

>>Medvědí řeka

<< Vrbový lesík přes Zlaťák

Ti průhledňáčci byly tak žůžoví! Nadšeně jsem se culil, zatímco jsem poskakoval kolem se svým chrastěním kostiček. Jakmile jsme vyběhli za další mňaminou, se ale najednou přiřítil divnovlk a rozpadli jsme se. To ale nevadí! Vůbec to nevadí! Protože se za chvilku moje hromádka znova spojí a poběžíme dál! A ulovíme další ňamku! Ocásek, který ležel kousek za hromádkou zbylých kostí, sebou začal zuřivě mrskat, i když jsem se ještě ani nezačal skládat. Ale to nadšení! Věděl jsem, že to za chvilku pomine a nemusím se bát. A pak ulovíme další ňamu! Mám hlad!
Jakmile jsem pocítil, že se znovu slézám dohromady, na nic jsem nečekal a rozeběhnul se dál, i když poslední nožička přiletěla až o tři kroky dál. Koho to zajímalo, já lovil! Otočil jsem se na taťku, kterého jsem svým vystřelením vpřed nechal za sebou. “Žjůůůů!“ oznámil jsem mu bez dechu. Nic jiného tohle tak dokonale nevystihovalo. Už jsem skoro i cítil další ňamku. Byla tak blízko! BUM. “Ňéééé!“ ztuhnul jsem vypísknout, než jsem se rozpadnul na kousíčky. Achjo, už zase? povzdechnul jsem si a zadíval se někam dopředu, stejně nebylo na co jiného koukat, když se vlk nemůže ani hnout.
Tenhle divnovlk ale hned neutekl pryč. Pořád jsem ho slyšel, jak někde za námi dupe. Najednou mě přepadnul strach. Co když nám chce něco udělat? Třeba sníst? napadlo mě a byl bych se už i roztřásl, kdybych nebyl rozsypaný všude možně mezi těmi vysokými věcmi. Aaaaah! Čuchnul si ke mně! On si ke mně čuchnul! On mě fakt chce sníst! panikařil jsem. Co teď? Nemohl jsem se přece nijak odvalit! Ani jsem nevěděl, jak pohnout každou kostičkou, aby se všechny moje kousíčky poskládaly dohromady! Nenene, prosím, nesežer mě! najednou jsem měl pocit, jako kdyby se mi před očima začala objevovat vzpomínka, na kterou jsem dávno zapomněl.
Dřív, než jsem si mohl uvědomit, co to asi mohlo být, divnovlk promluvil. A… On mluví k tátovi? Nezněl tak hrozně jak jsem si myslel. Zahlídnul jsem ho koutkem oka. Měl tu divnověc na hlavě jako všechni divnovlci a byl hodně tmavý. Utéct rodičům? Co? Nakrčil bych čumáček, kdybych mohl. Proč bych to měl dělat? Ale zní to jako dobrodrůžo… Další! ozval se mi v hlavě tichý hlásek a skoro bych se zachichotal při té představě, kdybych nebyl rozsypaný.
Jakže se to jmenoval? Sa- něco, ne?
Pak asi zmizel, protože když jsme se složili, tak už tam nebyl. Ale museli jsme dál. Dál! Pořád jsem byl nadšený, přece jenom se nějaká ňamka ještě na nás snad zbyde! Tu ale námi proletěl ten uvřískaný a znova jsme byli na zemi. A pak za chvíli ještě znova. Když jsme se složili, skoro bych svěsil uši, kdybych je měl. “Achjoooo,“ zamumlal jsem sklesle. Taťka se netvářil moc nadšeně. Nebo se tvářit? Ani jsem si nebyl úplně tak moc jistý. Byli jsme přece jenom kosti.
Tahle myšlenka mě docela pobavila a tak jsem si jen tak zkusmo poskočil a zazubil se na tátu. Přece jenom to byla zábava! “Ňamí?“ zeptal jsem se táty a zakroužil hravě zadkem. Pořád jsem přece měl ten hlad! A… Nebo ne? Jako kdyby se něco změnilo. Teď už jsem necítil potřebu běhat tam, kde jsem cítil ňamku. Ale jakoby se ten pocit přesunul k tlapkám. Třeba mám nějakou ňamku pod nohama! došlo mi. Když jsem se ale podíval na zem, nic tam nebylo. Ten divný pocit ale pořád sílil a já začal cítit, že se začíná dít i něco jiného.
“Tati…?“ ohlídnul jsem se na tátu, ten je přece tak chytrý, ten bude vědět, co se děje. S tátou se něco dělo. “AAAA!“ zaječel jsem překvapeně při pohledu na něj. Jeho doteď kostíkovské tělo se začalo obalovat nějakými divnými růžovými věcmi a vůbec začalo vypadat hrozně divně. A mě se to dělo taky! “AAAAA!“ zavřísknul jsem ještě jednou, ale to už jsem si uvědomil, že vřískám i se svým jazykem! Co to? Jak to? No pááni. Táta vypadal zase normálně! Zíral jsem na něj s doširoka rozšířenýma očima a otevřenou tlamičkou. Jak se to stalo? A teď jsem už normální i já! došlo mi po důkladné obhlídce svého tělíčka.
S tím, jak jsem najednou znova nabyl na tom všem co mi chybělo, jsem byl i hrozně, hrozně moc těžký. Začaly semi třást nohy a vtom žuch! Byl jsem na zemi. “Uff,“ zafuněl jsem. “Těššký,“ prohlásil jsem zamračeně. Nožky mě už nějak moc neposlouchaly. Táta ale z toho vypadal nadšený. Unaveně jsem se na něj zakřenil a přikývnul. To teda. Máma si bude myslet, že si vymýšlíme. Tohle by se přece nemohlo nikdy stát. Takové dobrodrůžo. O tom jí budu muset vyprávět.
Ale protentokrát jsem se jen připlazil k tátovi a opřel se do jeho krásné tmavé srsti. Už zase voní tak, jak má, pomyslel jsem si spokojeně a přivřel oči, i když byl den a sluníčko na nás svítilo. Aspoň příjemně hřálo.

<< Ronherský potok přes zlaáťk
Smál jsem se s větrem a chrastěním kostiček. Byl jsem tak hrozně rychlý! Byla to prostě paráda. Za mnou se ozývalo mnohem hlasitější chrastění kostí táty, jak mi vůbec nemohl. Byl jsem tak lehký! Jak ze mě byly jen tyčinky, pobíhání bylo o tolik lepšejší. A rychlejší. I když asi ne pro všechny, zahihňal jsem se, když táta na funěl daleko za mnou.
Na srandičky už ale nebyl čas. Blížili jsme se totiž k dalšímu průhledňáčkovi. Už jsem si ani nevšímal, kudy to běžím, hladík byl hrozně, ale hrozitánsky hrozně silný. “ŇAMOO DU PJEBEEE!“ vykřikl jsem varovně, když jsem ji znova zahlédl. Ňamina vypadala tak chutně. Vtom kolem nás s tátou proletěl rychlý vzduch a ňamina se začala rozpadat mnohem rychleji než ta předchozí. Nadechl jsem se a taky trošku fouknul směrem k průhledňáčkovi.“Fu,“ přidal jsem se, aby se neřeklo.
Měl jsem tolik energie! Lovení průhledňáčků mě fakticky bavilo. “Etě! Etě!“ poskakoval jsem kolem táty. Ten vypadal, že souhlasí, protože se okamžitě vydal dál. Určitě zase cítí nějakou ňamku, kterou ještě já ne. Jaký je úžasný, ten můj táta. Dokáže toho vyčmuchat hrozitánsky moc, povzdechl jsem si zasněně a vyrazil za ním v těsném závěsu vstříc nějaké další laskomině.

//Ilenia byla mňam
>> Louka vlčích máků přes zlaťák

Jak jsme se s taťkou radovali, přiřítil se další divnovlk s obrovským rohem na hlavě. To jsou ti zlí! uvědomil jsem si. Tento byl ale extrémně strašný. Jak se houpavě přibližovat, strach v mé malé kostnaté dušičce byl rázem větší. “Ta… ta.. tatata… ta-ti!“ koktal jsem a byl jsem připravený okamžitě utéct. Ale ne! Už je tu! Už nás má! Vrazil do nás, až jsem se rozsypal všude kolem. Achjo… Jak rychle se zase poskládám? Už mě to ani moc neděsilo, tohle rozpadávání. Je to vlastně docela vtipný. Vtipný, ale otravný. Já mám hlad! Já chci lovit!
Nakonec jsem se ale přece jenom poskládal a tak jsme mohli pokračovat. “Ňam ňam!“ ohlásil jsem hlasitě. Byla zase blízko. A závod? Určitě! Budu lepší a rychlejší než táta! Budu první! “Vííííí!“ zapištěl jsem při svém chrastivém běhu.

>> Vrbový lesík přes zlaťák

<< Plošina přes zlaťák
Vezení se tímhle způsobem bylo vlastně hrozně moc suprový. Nebyl jsem ztuhlý jako když mě chytali za krk a ani to tak nebolelo jak posledně. (Na tu zlou vlčici jsem si ale ani nevzpomenul. Jen na to, jak mě ještě nedávno krk bolel.) Hrozně mě byvilo, jak se mi při tátově běhu pohupují nohy a děsně vtipně chrastí. “Chwasstí,“ zamrmlal jsem si pobaveně. Tohle by mě bavilo pořád. Táta by mě pořád mohl nosit v zubech a mě by chrastily nohy. Jo, to by se mi líbilo.
Běželi jsme lesem, ale najednou jsme se octli zase u spousty louží a tam… No ne. No VÁŽNĚ ne! Byl tam! Byl tam, v celé své kráse, až se mi napřímil ocásek. “ŇAMÁÁÁÁ!“ zaječel jsem na tátu, ale ten si ho taky už musel dávno všimnout. Pelášil k němu o sto šest.
V té chvíli co mě položil na zem, jsem přiskočil k tomu průhledňákovi. Kdybych měl oči, svítily by mi nadšením. Hned jsem věděl, co udělat. Zhluboka jsem se nadechl a fouknul na něj. “Fuuuuuu!“ Táta se ke mně taky připojil a společnými silami jsme průhledňáka zneškodnily.
Hladík ustoupil a já se nadšeně otočil na tátu, ocásek mi mezitík divoce rotoval na zadku. “Tati, tati!“ poslakoval jsem kolem něj. “Ňama! Ňama je pič!“ křičel jsem nadšením. “Pič!“ křenil jsem se jako měsíček na hnoji.

//Hurá, první úlovek!

<< Svah přes houští
No páni, byli jsme zase zpátky! Zpátky, kde to začalo! Zazubil jsem se. Teda, zubil jsem se teď pořád. Tak jsem namísto toho pobaveně zacvakal zuby. Bylo to hrozně vtipný. Proč nemůžeme zůstat takoví celý život? Mohli bychom jen tak s taťkou běhat kolem a chrastit! Když mi táta vysvětlil, co jsme, pokýval jsem hlavou, až mi taky zachrastila. “Hoš… khošiči… Hošifči,“ zamotával se mi jazyk při vyslovování. Nebo nezamotával? Jazyk jsem přece neměl, ne?
Na další úvahy nebyl čas. Táta se najednou napřímil a já se na něj překvapeně podíval. Pak jsem si to ale taky uvědomil. “ŇAMIMAAA!“ vykřikl jsem rozradostněně. Voněla trochu jinak… Ale pořád bezvadně. Výborně. Úžasně. Na nic jsem nelenil a chystal se už otočit správným směrem, když tu najednou se mi zanotaly tenké nožky. Nestihnul jsem ale spadnout na zem táta mě zachytil. Jeho tesáky mi projely žebry a zasekly se uvnitř. Vůbec to ale nebolelo. Zahihňal jsem se a už jsme zase uháněli dál.
>> Ronherský potok přes Zlatavý les