Příspěvky uživatele

< návrat zpět

“Oh,“ vydechl jsem překvapeně. Tohle jsem vůbec nevěděl. I když… Asi to dávalo smysl. “A pjo to my vyjeme, že? Nás už jodiče znají, tak se nemusíme pžedstavovat,“ došlo mi když jsem se nad tím zamyslel. Mejého tu ještě neznal, takže asi ani jeho hlas ne. Pro to si musel popovídat s taťkou nebo mamkou. Protože oni byli alfy, ne? “A ty si taky ajfa?“ zeptal jsem se ho. Už jsem to slovo slyšel, ale nebyl jsem si přesně jistý, co to znamenalo. Já jim říkám mami a tati, ale co když jim mám říkat alfa? napadlo mě. Jak tohle vlastně funguje?
Po tom, co dorazil taťka, už jsem na svoje přemýšlení ohledně alf úplně zapomněl. Poskakoval jsem kolem něj a hrozně se žulil. “Jojo, vzaj mě na výjet,“ zahihňal jsem se a spiklenecky mrknul na Jéťu. Věděl jsem moc dobře, že jsem spíš vzal ven já jeho, ale bavilo mě, že si táta myslel, že to bylo naopak. Tak přece jenom táta neví úplně všechno. Vůbec to ale nevadilo. Taťka potom začal řešit s Jetelem lov. “Můžu jít taky na jov? Pjosím?“ zakňoural jsem. Všichni dospěláci o tom mluvili a hrozně mě zajímalo, jak to bude vypadat. Bude to zábava? Bude to těžký? Byl jsem pevně odhodlaný ho už neprošvihnout.
“Joo! Ujčitě je mu už tam hjozně šmutno,“ řekl jsem jim oběma. Nelíbilo se mi, že jsme ho tam museli nechat samotného, ale Méjo si musel na svoje zavytí počkat, dokud k němu táta nepřišel. Trochu mě zklamalo, že tu Jája není. Chtěl jsem ji co nejdřív povědět o svém novém objevu. Který je ještě navíc její vlastní brácha! Spokojeně jsem cupital mezi taťkou a Jéťou, spokojený, že jsem už doma a že si dokážu i sám nacházet kamarády. Už sem velkej! No… Skoro, dodal jsem si, když jsem se podíval na oba dva vlky, kteří se nade mnou tak vysoko tyčili. Už abych byl stejně velký jako oni.
To už jsme ale došli zpátky k mému kamarádovi. “Ahoooj!“ zauzubil jsem se na něj. “Tohje je můj táta. Je moc milej!“ pověděl jsem Mejému.

Byl jsem rád, že Mejón tu zůstane a neuteče. O tom mě ještě ubezpečil Jéťa. “Fuu, tak to je dobí,“ s úlevou jsem se usmál. “Poč by se zahvávaj se životem?“ naklonil jsem hlavu zvědavě na stranu. Co by se mu mohlo stát? Co když je s nás v lese tajná past, která je nastražená na vlky, kteří nejsou naše rodina? No páni… Co ta past asi bude? Možná nějaký kouzelný řetěz, který se omotá kolem toho vlka? Ještě štěstí, že se Mejé rozhodl zůstat. Nechtěl bych, aby se mu to stalo…
Byl jsem ale tak zamyšlený, že i když jsem původně utíkal před Yetelem, tak jsem na to skoro dočista zapomněl. Uvědomil jsem si to až ve chvíli, kdy byl už u mě. “Och!“ vyjekl jsem. Jéťa ale řekl, že mu všechny odskákaly. Zahihňal jsem se. “Asi tě nemají ády,“ zazubil jsem se. To si to k nám ale začal šinout nějaký další vlk. Nejdřív jsem myslel, že třeba Mejé se rozhodl přijít za námi, ale Tenhle vlk nebyl černý jen napůl. “TÁTÍ!“ zaječel jsem a nadšeně se na něj vrhnul. Opřel jsem se o něj celou vahou. Tak dávno jsme se neviděli!
“Neuvěžíš co se nám stao!“ zazubil jsem se. “Jéťe měj bjechy. A tak sem utíkaj, pyč, pyč hóóódně dajeko. A TAM!“ na chvilku jsem se odmlčel, abych svému dalšímu výroku dodal patřičnou váhu. “Sme potkai Mejého! Teda, sou to dva vci v jednom. Jede bíjí a duhý šený! A je hóózně mijý! A pšišel s námi! Může tu zůstat? Pjosíííím! Je to můj kamád a on je hozně smutný. Nemá žádnou jodinu,“ spustil jsem na tátu rychle. Slova se mi hrnula z tlamčky, stejnou rychlostí jako kdybych jel na ledu. Jéťa potom tátovi pověděl zbytek, který jsem ještě nestihl. “No jo,“ zasmál jsem se rozpačitě. “Naše Jája je jeho jediná jodina. To ale znamená že Mejné je tak tochu i naše jodina, ne? Takhe by moh být můj bácha,“ zubil jsem se jako měsíček na hnoji a doufal jsem, že moje přesvědčování na tátu zabere. Vždyť to úplně dávalo smysl!
Až potom jsem si všimnul, že táta přinesl kus masa. “Mňam!“ zamumlal jsem si a urval si kus masa. Ale fakt DOBRÝ to bylo! Tohle maso je asi moje nejoblíbenější. Mnohem lepší než tak ryba kterou mi mamka tak hrozně dávno přinesla. Oh, ale fakticky. Výborný. Po pár dalších hryzech jsem zvedl hlavu a rozhlídnul jsem se kolem sebe. Už žádné bílé z nebe nepadalo. Ani jedna vločka. Bylo mi to trošku líto. Těšil jsem se, až přijde nějaké chumelenice a ono pořád nic. Asi si to musím silněji přát. Pak se to určitě vyplní. Stejně jako to, aby s námi Méje zůstal! Budu mít pak bráchu!

<< Erynij
Cupital jsem se šťastným úsměvem mezi dvěma žůžovými vlky. Pobaveně jsem si odfrkl. Já a starý? Nikdy. “To se nětane,“ pověděl jsem Jéťovi. Abych byl tak starý jako on? Pfff. Chvilku jsem se pokoušel o představení sebe sama jako starého, ale jen jsem se nakonec zasmál a poskočil dopředu. Ještě že tak. Pobaveně jsem se zakřenil na ty dva. Stejně je to zajímavý. Jak vznikají ze světýlek a těch vysokých věcí… zavrtěl jsem hlavou.
Mejó mi pověděl, že Jáju už dlouho neviděl. Trochu jsem svěsil uši a podíval se na něj smutně. “A nění ti smutňo?“ zeptal jsem se ho. “Mje by byo. Dybych neviděj mámu a ťáťu…“ přivřel jsem trochu oči. “Aje teť ji uvidíš! A taky už máš mě!“ dloubl jsem do něj čumáčkem. “Oh!“ vykřiknul jsem, když jsem zacítil… “ĎOMÁÁÁÁ!“ zavřískl jsem a jako šipka vletěl mezi ty vysoké věci. Ty ale byly už domov! Labužnicky jsem se rozvalil na zemi, která byla trochu mokrá a já se docela určitě ušpinil, ale vůbec mi to nevadilo. Hrozně se mi líbil pach domova, jak to tu vonělo úplně jinak, dokonce jsem měl pocit, že cítím mámu a tátu a Jáju a Uší a úplně všechny. Na tlamičce se mi rozlil blažený úsměv a ohlídnul jsem se na ty dva slimejše, co se teprve teď dovalili ke mně.
“Už sme doma,“ ohlásil jsem Mejóvi, trochu zbytečně, vždyť mě nemohl neslyšet křičet tu samou věc pár chvil dozadu. “Budě se ti tu jíbit!“ slíbil jsem mu se zářícíma očičkama. “Máme tu hafo věcí! Tyhe vysoký vjeci,“ kývnul jsem hlavou ke všem hnědým vysokýým věcem, u kterých jsem pořád neznal jméno. “Taky kameny a tjávu a úúúpně žůžový vky!“ nadšeně jsem poskakoval kolem, jak jsem mu to vyprávěl. Hrozně jsem se těšil, až to Mejné všechno uvidí. “Jooo a taky vedje sou nevci! Ty sou špatný!“ dodal jsem, najednou hrozně vážně. Na nevlky si musí jeden dávat dobrý pozor!
Jéťa ale pak řekl Méjovi, ať tu počká. Překvapeně jsem zamrkal. “A muší?“ zeptal jsem se ho, ale nevypadal, že by si dělal legraci. Počkal jsem ještě pár vteřin, jestli náhodou nezmění názor a pak jsem si povzdechl: “Tak jóó.“ Kouknul jsem se na Mej a Néje, který tu zatím stál. “Žustaň,“ řekl jsem mu důrazně. Co kdyby se rozhodl odejít? To by nebylo moc žůžový. Už jsem se skoro otáčel, když jsem se rozhodl ještě jednou k němu přiskočit a zabořil jsem hlavu do jeho srsti na hrudi. “Ťak zatím! Pápá!“ zazubil jsem se na něj a vyrazil s Jéťou hlouběji do domova.
“Myšíš, že neodědě?“ zeptal jsem se ho úzkostlivě a chtěl jsem se ohlédnout, ale už jsme ho neviděli. Se smíchem jsem zavrtěl hlavou, když do mě šťouchl. “Né, je to ďobí,“ usmál jsem se. “Jetě nešem sta-ý“ rošťácky jsem zakřenil a abych mu to dokázal, udělal jsem pár skoků dopředu. Není to úžasný, být zase doma? Musím Uší a Jáje povyprávět o svém novém kamarádovi! I když Mejó Jáje o sobě asi poví sám, přemýšlel jsem. A co na to řeknou rodiče! Určitě se jim Mej a Nejé budou taky hodně líbit! Oh… Táta! Najednou jsem se překvapeně zastavil. “Jéťo! My zapoměji!“ ohlásil jsem mu. Jak jsem na to mohl zapomenout? Vždyť mě to táta učil! Otřásl jsem se hrůzou z toho, že mi to úplně vypadlo z hlavinky. Zhluboka jsem se nadechl a “AUUU-UU-U-UU,“ zakňoural jsem, spíš než zavyl, ale stejně jsem se spokojeně usmál. “Už můžeme dáj,“ ohlásil jsem Jéťovi a přiskočil k němu. “Máš bjechy,“ řekl jsem mu, když jsem do něj dloubl čumákem a prosmýknul se kolem velkého spadlého stromu, který by Jéťa musel přeskočit. Ten mě tak lehce nedostane! pomyslel jsem si pobaveně, zatímco jsem mířil ke středu domova, kde byla taky naše domovská díra.

//Omlouvám se za zdržování, za pár dní mám předtermín a trochu dost nestíhám :D

<< Jedlový pás přes Galtavar

S úlevou jsem s oddychl. Tak sjem přece vyhrál! pomyslel jsems i samolibě. Jéťa teda asi tu hru hraje s více vlky. Musel asi tu kamarádku potkak cestou, když mě hledal. Proč o ní nic nevím? Pamatoval jsem si, že za ní šla taky Jája s tou druhou vlčicí. Asi je Smrt oblíbená. Potom jsem ale nechápal, proč ji taky nemůžu vidět. A proč za ní šli všichni tři? To je tak důležitá?
Když jsem už ale nemusel dávat pozor, abych nechytil blechy, trochu jsem se teda uvolnil a spokojeně cupital mezi Jéťou a Maj a Nejé, šťastný, že jsem mezi dvěma super kamarády, kteří se věnují jen mě. Byl jsem vážně rad, že Jéťa při tom běhu neumřel. Pak bychom si nemohli tak suprově hrát. Asi není tak starý, jak jsem si nejdřív myslel. Zavrtěl jsem ocáskem a kouknul na Mej a Nejé, který už toho moc nepovídal. Tiše jsem zafuněl. Stejně. Mej a Nejé je strašně dlouhý. Zlobili by se, kdybych jim říkal jen jedním jménem? dumal jsem. Nebo použít spojení jejich jmen? “Mejéne. Menéje. Jémene…“ mumlal jsem si tiše při cestě tmou. Doufal jsem, že mě moc neslyší, pak by to bylo divný. Potichu jsem se zasmál. Nebo možná Mejó. Mejó zní vtipně.
Když jsem Jéťovi řekl, že ho teď budu honit já, na nic nečekal, dokonce mi ani nedal žádné znamení a prostě vystřelil dopředu, potvora jeden. “Hej!“ vykřiknul jsem se smíchem a napnul svaly, abych ho doběhl. Udělal jsem ale jen pár skoků a už jsem ho měl, jeho chomáček jeho srsti mi zůstal v tlamičce. “Pžece jenom si sta-ý,“ zahuhlal jsem, zatímco jsem se snažil vychrchlat všechny chlupy. “A chupatý!“ dodal jsem kňouravě už trochu hlasitěji.
Doběhl jsem zpátky k Mejému, který zůstal trochu pozadu. Začal mi vyprávět o tom, odkud zná Jáju. “CO?“ vypísknul jsem. “Jája je toje sesta?“ překvapeně jsem na něj kulil očiska. To jsem vážně nečekal. Méjo je její brácha. No páni. “To je hustý!“ zakřenil jsem se nakonec, když jsem to trošku vydýchal. “Jájy bácha,“ zahihňal jsem se. Už jsem se moc těšil, až ho uvidí. Co bych já dal za bráchu! A vlastně… Když jsem chtěl Méňu z brchu, byla by potom Jája taky moje ségra? To by nebylo tak špatný! Měl bych obrovskou rodinu! A pak ještě by moje ségra mohla být Uší a Jéťa! To by teprve něco bylo! Už jsem to viděl. Jen bych všechny potkával úplně celý den a pořád bych je zdravil „ahoj ségro“ a „ahoj brácho“. To by bylo super! Jen škoda, že žádnýho bráchu ani ségru nemám… “Jája bude jáda,“ povědel jsem Mejému šťastně. Tak já teda ještě spojuju rodiny dohromady!

>> Asgaar
//Píšu to z počítače ve škole, kde je nějaká divná klávesnice, tak se omlouvám za větší množství překlepů. Jako vždy, chyby v přímé řeči jsou záměrné :D

Sluníčko už zašlo za obzor a kolem byla tma. Zavrtěl jsem se, abych si načechral srst, přece jenom už byla docela zima. Po svítivých tečičkách na obloze ale nebylo ani vidu ani slechu. Zklamaně jsem si odfrknul. Škoda. Vždycky se mi hrozně líbilo, jak vypadaly. Vypadalo to skoro, jako kdyby někdo zakryl úplně celou oblohu, dokonce ani měsíc jsem neviděl. Najednou se mi před očima něco malinkého mihlo. Zamžoural jsem do tmy, ale nic jsem už neviděl. “Mmmhm,“ zafuněl jsem. Že by se mi něco zdálo? Jéťa ani Mej a Nejé nevypadali, že by si něčeho všimli.
Přestal jsem teda zírat do tmy, kde jsem stejně nic neviděl a pobaveně se zasmál, když mi Mej a Néje řekl, že opravdu ví, kdo Jája je. “Odkuď še náte? Má bí-á šást taky kamaády?“ šťastně jsem zavrtěl ocasem, že se můžu zase na něco zeptat Pořád mi nešlo do hlavy, jak se mohli dva vlci takhle spojit, ale byl jsem pevně přesvědčený, že nechci, aby se mi to stalo. Už jsem ale fakt, že se to stalo, přijal za skutečnost.
“Díky, díky, díky!“ skočil jsem k Jéťovi a už jsem se na něj chystal skočit, než jsem se zarazil. Couvnul jsem o krok zpátky a lišácky se zakřenil. “Požád si mě nechytij,“ vyplázl jsem na něj jazyk. Otočil jsem hlavu na svého černobílého kamaráda. “Doma je to boží. Bude še ti tam jíbit,“ slíbil jsem mu šťastně. Byl jsem na sebe hrdý, že jsem si našel vlastního kamaráda. A úplně sám! Nikdo mi nepomáhal! Už jsem se těšil, až o tom povyprávím všem doma. A navíc, budu jim ho moct ukázat! Najednou jsem ale ucítil dotek na boku. “Oh!“ překvapeně jsem nadskočil. “Bechy,“ uvědomil jsem si zhrozeně. Ale ne. Já prohrál! A to jsem se tak snažil! “Já tě chytím!“ křiknul jsem do tmy, kde měl být Jéťa a vyrazil jsem za ním. “Pošpěš,“ pobídnul jsem ještě Mej a Néje a vyrazil směrem domů. Teda, nějakým směrem. V té rychlosti, co jsem utíkal, jsem se už nepamatoval na cestu, ale věřil jsem, že ti dva dospěláci se mnou to zvládnou.

>> Erynij přes Galtavar

Bol som na zemi, v nejakej diere, ktorá bola podobná tej našej, kde som sa prvýkrát zobudil. Nevyzerala úplne tak isto, táto bola belšia a zo stropu sem tam vyčnívali zvláštne biele tvary. Ležal som na svetlej kožušinke, ktorá príjemne hriala zospodu a aj keď sa mi troch cnelo za tou našou, ktorá voňala po mamine a ockovi, táto bola stále veľmi príjemná. Lenivo som sa prevalil a rozkošnícky sa na nej zakrútil. Je vôbec normálne, že je kožušina takto úžasná? Nebol som si istý, či by som vedel opovedať na svoju otázku. Niekde hlboko vzadu v hlave som si uvedomoval, že by som mal vstať (toľko nových dobrodružstiev!), ale nenachádzal som silu to urobiť. “Veď môžem vstať až o chvíľku... Nič mi neutečie, ak tu ešte chvíľočku ostanem,“ zašomral som si.
Nakoniec mi to nedalo, otvoril som oči a rozhliadol sa znova po okolí. Nebola tak zelená ako tá naša, steny boli vyblednuté a zdalo sa, ako keby po nich to svetlé niečo stekalo. Miesto, kde som ležal bolo dosť vzadu, za nejakým kameňom, ale vedel som, že za ním je o mnoho väčšia časť diery, docela podobná veľkosťou tej našej. Ale úplne dole pri zemi bolo niečo, čo vyzeralo ako tráva. Čo to mohlo byť. Keď som sa zamyslel, asi to tráva nebola. Vyzeralo so skôr ako kôpka toho zeleného a mäkkého, čo som videl v lese. Vyštveral som sa na nohy a prišiel bližšie k jednej zelenej guči na stene. Narozdiel od ostatných okolo bola dosť svetlá. Niekto mi aj vravel ako sa tá farba volá. Rozpačito som nakrčil ňufáčik. Ako to bolo... Vôbec sa nepamätám, povzdychol som. Znelo to tak zvláštne. “Šieboná!“ vykríkol som nadšene! Spomenul som si! Nadšene som sa zaškeril. Šieboná farba je asi moja obľúbená. Ako ocinove oči... A tiež to, čo má na uchu! A šnúrka, na ktorej sú mamine kosti a tie červené guľky! A tiež mesiac... Povzdychol som si blažene.

// Pokračování příště :D

“Tááák. Šikuja,“ pochválil jsem ho, když se trošku pousmál. Nebylo to moc, ale byl to začátek. Hned taky vypadal líp. Možná, dumal jsem, už ho to ani tolik nebolí! Když mi začal vysvětlovat, jak je to teda se zvyky, pozorně jsem ho poslouchal s úplně vážnou tváří a občas stroze přikývnul. Tak jsem to viděl dělat taťku. A taťka v tom byl hrozně dobrý! Cítil jsem se hrdě, že to dělám tak, jak to dělají dospěláci. “Hmm…“ naklonil jsem hlavu na stranu. Ani jsem nevěděl, že bych nějaký zvyk už mám. “Vždy, když še pobudím, je u mě máma nebo táťa,“ oznámil jsem svůj první zvyk. Můj první zvyk! Takže už mám první zvyk! Opravdu začínám být jako dospělák.
Mej a Néje mi vysvětloval, proč je ten Nevím nebezpečný. A co znamená to slovo neurvalý. “Oh. Aha,“ vypravil jsem ze sebe zamyšleně. Vypadalo to, že Nevím je opravdu zvláštní stvoření. Kdo vůbec nemyslí? Jak může nemyslet? Možná pro to loví ty vlky. Vůbec ho nenapadne, že to vlci nejsou… pokračoval jsem ve své šílené teorii. Možná ale nebyla pravda. Kdo ví, čeho je schopný nemyslící vlk. A ještě ke všemu je šedý. Nevím proč, ale ta šedá se mi nějak nelíbila. Došlo mi, že jsem z něj asi celou dobu nemě dobrý pocit. Možná na tom něco bude.
Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu. Světle hnědá vlčice? Zamyslel jsem se. Věděl jsem, že je doma hodně vlků. Ale černý pruh? To mi něco připomíná… Oh. “Jája!“ zazubil jsem se, když mi to došlo. Kdo jiný měl černá záda? “Jája je úúpně žjů. Ty ji znáš?“ Bylo byl hrozně super, kdyby znal někoho, koho znám já. Proč mi o svém kamarádovi Jája nikdy neřekla? To mi musela tajit někoho, kdo je napůl ze světýlek?
Když mi Jetel řekl, že už musíme domů, zklamaně jsem zklopil uši. “Úúž?“ zakňoural jsem. To přece nebylo fér. Já se tu bavil se svým novým kamarádem a musel jsem přestat. Přece jenom ve mně ale začal hlodat malinký červík. Mamka s taťkou vážně nebudou rádi, že jsme pryč tak dlouho ozval se mi v hlavě tichý hlásek. A měl pravdu. “Tak jóóó,“ povzdechl jsem si nešťastně. Nechtělo se mi domů. Ach jo. A teď jsem byl už skoro tak smutný, jako byl Mej a Néje.
Ale asi není divu, že je tak smutný, když nemá svou mámu. Možná nemá ani moc hezký domov. Taky bych byl smutný, kdyby se mi doma nelíbilo, to by rozhodně nebylo hezký. Ještě štěstí, že to u nás doma je super. Máma a táta a Uší, Jája… Ani pořádně neznám všechny co jsou doma! Uší mi slíbila, že si budeme hrát s tetou Ží, ale pak tam byla ještě spousta vlků, které jsem neznal. Nemůžu se dočkat, až si s nima všema budu hrát! Při té představě jsem se zatetelil blahem. Pak jsem se ale podíval na Mej a Néje a trochu té radosti ses ztratilo ve smutku. On takový domov asi nemá, pomyslel jsem si smutně. Nemůže si s nikým hrát ani prozkoumávat les. Vtom mě to napadlo. “Oh!“ vykřiknul jsem najednou a vyletěl do vzduchu, jako na pérku. Otočil jsem se na Jetela, který se na nás koukal už dost naléhavě. “Jééťo!“ oslovil jsem ho s zářícíma očkama plnými naděje. “Můžou jít Mej a Néje s námi?“ zeptal jsem se ho. “Pošíím pošíím. Nemá šádnou jodinu. A je šmutný!“
To je ale nápad! Takhle bych si mohl nechat kamaráda a nikdo by se o nás nebál! Nejsem to ale génius?

“Takže si jížeš čumáček sám,“ přikývl jsem. Bylo to to stejné? Nikdy jsem to nezkoušel. Teda lízal jsem si ho, to je pravda, ale nikdy pro to, aby mi bylo líp. Nemyslel jsem si ale, že by to bylo až tak dobrý. Mej a Néje nevypadal moc šťastně. “Měu by ses víc uzmívat,“ pověděl jsem mu a názorně se zakřenil. “To taky pomáhá.“ Doufal jsem, že si moji radu vezme k srdci. Nelíbilo se mi, když byl někdo smutný. “Hmmmmpf,“ zamračil jsem se nespokojeně. Proč by museli bráchové mít stejné rodiče? To je fakt škoda… “Tak budeme kamádi!“ rozhodl jsem.
Kamarád, to je vlastně taky dobrý, ne? Budeme si hrát a taky si můžeme povídat o tom, so jsme zažili. Moc rád bych měl takového kamaráda. Mej a Néje vypadají jako někdo, kdo prožil toho už fakt hodně. Tak chytří! myslel jsem si obdivně. Vůbec mi nepřišlo divný, že jsem si začal takhle povídat s úplně cizím vlkem. Proč by taky? Mej a Néje vypadají strašně super! Přikyvoval jsem při jeho prvních moudrech, které mi pověděl. “Jo. Zvyky. Kdy taky budu ňáký mít? Kde si je můšu chytít?“ vyzvídal jsem dál. Visel jsem mu doslova na každém slově. O takových věcech si se mnou nikdy nikdo nepovídal!
Kouknul jsem směrem, kam běžel Nevím. Zdál se mi jako někdo, koho bych chtěl mít za kamaráda. Ale když to Mej a Néje říkali… “Co je to neuvají?“ zeptal jsem se zmateně. To slovo opravdu znělo nebezpečně. Jaká záliba by mohla být nebezpečná pro ostatní? Třeba loví cokoliv, co se mu mihne před očima. Nedělá rozdíl mezi jídlem a vlky. Třeba jsme ho zrovna potkali na lovu! Třeba už nějakého vlka lovil! pomyslel jsem si zhrozeně. Jestli to bylo tak, tak jsem rád, že už je pryč. Proč byl ale pak tak milý? Zajímalo mě, jestli už toho vlka ulovil. Nechtěl jsem to vidět, ale zajímalo by mě to. Jen tak pro jistotu. Abych se měl před ním na pozoru.
“Doma,“ odpověděl jsem Mej a Néjovi na otázku, jako kdyby to byla ta nepřirozenější odpověď. Co by taky jiného dělali? Je to náš les, rozhodně budou doma. Jak jsme vlastně daleko od domova? Uvědomil jsem si, že si vlastně vůbec nepamatuju, jak daleko jsme běželi. Věděl jsem, že jsme proběhli jedním cizím lesem, pak ještě jedním… A v tom druhém teď jsme. “Doma je… Daleko. Asi,“ dodal jsem. Až teď mě začalo trochu znervózňovat, že jsem vlastně tak daleko od domova. To se ale najednou zjevil můj kamarád a já mohl úlevně zamávat ocáskem. “Jéťo!“ zvolal jsem radostně. “Už je ti jíp?“ Byl jsem tak rád, že nakonec neumřel. A taky, že už nevypadá, že neudělá ani krok! Bylo to fakt super. Otočil jsem se na Mej a Néje. “To je Jéťa. Je od nás doma,“ vysvětlil jsem. “Háji sme si na honěňou.“

Sklopil jsem uši. Něčí máma tohle nedělá? Vždyť to je strašné! Nedokázal jsem si představit svou mamku, že by nebyla tak hrozně milá a jemná a že by mě nikdy netulila. Brrr. Co by to bylo za mamku? “Zjá máma,“ řekl jsem mu. “Mám nápad!“ zvolal jsem nadšeně. “Pučím ti svojí! Moje máma je ta nejepšejší na světě!“ prohlásil jsem hrdě. “Taky tě bjízne na čumáčku.“ To je ale nápad! Mej a Néje bude můj kamarád a moje máma mu taky bude dělat mámu! Spokojeně jsem se zaculil, jak dobře jsem to vymyslel. Takhle už nebude smutný. “Můžeme být bjáchové!“ dodal jsem. Moc rád bych měl nějakého bráchu. Mohl bych si s ním hrát od rána do večera. Oooh, to by bylo super, kdyby si se mnou hrál! Mohl by se přidat ke mně a Jetelovi! Uvědomil jsem si, že jsem na svého kamaráda, se kterým jsem tu nejdřív přišel, úplně zapomněl. Jak jsem se ale ohlédnul, Jetel byl pořád na tom samém místě. Uf. Asi byl vážně moc unavený z té honěnou hry.
“Na tohje by sis neměl zvyknout,“ zamračil jsem se na Mej a Néje. Když mě něco bolelo, řekl jsem o tom tátovi nebo máme a oni mi pomohli. Třeba mi blízli čumáček. “Kdyš tě něco bojí, tak si pomůžeš. Zvykat je špatný,“ řekl jsem mu rozhodně. Bylo to zvláštní, takovýhle vlk. Všechny, které jsem znal, byli veselí. Měl by být taky veselý! I když je to možná kvůli tomu, že ho to bolí.
Ve chvíli, kdy k nám přiletěl ten Nevím se Mej a Néje začali tvářit ještě víc naštvaně. Zvednul jsem hlavu a pozoroval, jak se mračí na Nevíma, který na rozdíl od něj vypadal šťastně. Trochu mi připomínal Uší. Jsou úplně stejně hlasití. Proto se mu nelíbí? To jsou všichni hlasití vlci zlí? Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu. “Pjoč? Vždyť vypadá fajn,“ nechápal jsem. “Udějaj ti něco?“

Zajímavý, zajímavý… Pořád jsem se nemohl té představy v hlavě zbavit. Viděl jsem bílého a černého vlka jak běží, nedívají se kolem se a… Bum! A najednou už nejsou dva ale jeden. Co když se předtím vůbec neznali? Museli se najednou začít učit žít spolu? Ohhhh, pořád o tom vůbec nic nevím, mysl mi jela na plné obrátky. “Hm,“ nakrčil jsem čumáček. “Asi je těšký mysjet, když jsou na to dva,“ řekl jsem zamyšleně, aby to vypadalo, že přesně vím, o čem to mluví. Ve skutečnosti jsem to vůbec nechápal. Jak může jeden nemyslet? Vždyť já přemýšlím pořád! Vždycky mě něco napadne, tak o tom přemýšlím, pak mě zase napadne něco jiného… Možná je to ale vážně tím, jak jsou dva. Možná… Možná se jejich myšlenky nějak vyruší? napadlo mě.
Po tom, co jsem mu olíznul čumák, celý ztuhnul. Zamračil jsem se. To se přece nemělo stát! Olíznutí čumáčku má pomáhat! Uklidňovat! Oh bože, co když jsem to udělal ještě horší? cítil jsem, jak se mi žaludek propadl až kdesi dolů k tlapkám. Pro jistotu jsem se podíval na zem, ale uf. Byl pořád tam, kde měl být. Teda, tam, kde jsem ho neviděl. Takže snad tam pořád byl. Mej a Néje to ale pořád nechápali. (Nebo nechápal?) “Pžece objíznutí čumáčku pomůže!“ řekl jsem mu naléhavě. Nelíbilo se mi, jak se tvářil. Nevypadal vůbec šťastně. “Když mě něco bojí, tak máma mi bjízne čumášek. A je to pak jepčí,“ řekl jsem mu šťastně a zavrtěl ocáskem. “Chtěj sem aby ti byjo jíp,“ pípnul jsem, protože jsem si nebyl jistý, jestli jsem udělal dobře. “Nemáš být šmutný.“
Otáčel jsem hlavu jedním i druhým směrem, jak ukazoval, odkud jeho půlky jsou. To musí být hodně daleko… “To jste se sjazili tady?“ překvapeně jsem se zeptal. Přece když je jeden z jedné a druhý ze druhé strany… Než jsem se ho stačil zeptat ještě na něco, najednou jsem zaslechl nějaký jekot. Překvapeně jsem sebou cuknul a když jsem uviděl šedou skvrnu, která se k nám rychle blížila. Z nějakého důvodu jsem se úplně rozklepal strachy a přitáhnul jsem se blíž ke svému novému kamarádovi.
Ale to, co ta věc křičela, bylo opravdu zvláštní. “Unavený?“ zeptal jsem se zmateně, když trochu strach opadnul. Jak se rychle objevil, tak taky rychle zmizel. Byl to normální šedý vlk který si zrovna povídal s Mejném. Vypadal docela legračně. Pobaveně jsem se zasmál, když se začal představovat. Tak takhle mám říkat svoje jméno? “Ahooj! Nevíne!“ pozdravil jsem ho s širokým úsměvem. “Jo, jo, požívá…“ nestihl jsem to ale dopovědět, protože se najednou otočil na Meje a Néje a začal jim něco rychle vykládat. Vůbec jsem nestíhal vnímat, co to vlastně říká a vlastně najednou strašně rychle zmizel nahoru na kopec. Chvíli jsem za ním zíral, než jsem se otočil na Meje a Néje a zakřenil se. “Máš žůžovýho kamajáda!“

“Ooooh,“ zopakoval jsem už poněkolikáté. “Takže puostě dva běží a… bum! A pššš,“ packami jsem naznačil splynutí. Nebo jsem se o to aspoň pokusil. Na tohle si budu muset dát pozor. Nechtěl bych se srazit jen tak s někým, řekl jsem si. Ale stejně… Zajímalo by mě, jaký je to pocit. “Pžemýšíte jako jeden? Nebo můžeš mysjet na dvě věci najednou?“ zeptal jsem se znova.
Po jeho upřesnění mi zatrnulo. S hrůzou jsem sklopil uši a chvíli na něj jen tak bez slova zíral. “Oh,“ vydechl jsem. To ho vážně tak moc bolí? Teda, je. Jsou to přece dva vlci a ne jeden! “Je to moc špatný?“ zašeptal jsem s chvějícím s ehlasem. Najednou jsem měl strach se ozvat hlasitěji. Co když jim i hlasité zvuky ubližují? “Můžu… Můžu nějak pomoc?“ otázal jsem se starostlivě. To přece není možný, aby mohl žít, když ho to tak bolí! “Tak já teda se neci sjazit!“ rozhodl jsem se. Přece jsem nemohl dovolit, aby to Uší nebo maminku tak bolelo! Čím bych mu ale mohl tak pomoct? Kdykoliv mě něco bolelo, máma mě utěšila a bylo to lepší. Pomalu jsem se k němu přiblížil a jemně mu olíznul čumák. “Jepší?“ kouknul jsem na něj s nadějným úsměvem.
Byl jsem rád, že mě nikdy nic nebolelo. Ne tolik. Chudáček. “Moc mě těší,“ zakřenil jsem se na něj. “Mej a Néje. Heská ména.“ pověděl jsem mu. Teda jim. Nebo mu. Nevěděl jsem, jak o něm (nebo nich?) přemýšlet. Museli ale mít hrozně zajímavý život! “Odkud jste?“ zeptal jsem se na první otázku, která mě napadla. Doufal jsem, že bude mít spoustu zajímavých historek! A možná i takové, kde ho nic moc nebolelo. To by bylo fajn.

Kulil jsem na toho dvou barevného očiska a nakonec jsem i zaklonil hlavu, abych a něj pořádně viděl. Poté, co jsem si vyslechl jeho příběh, moje udivení ještě vzrostlo. “Ooooh,“ zašeptal jsem. Mohlo by se to stát i mě? Hlavou se mi začala porhánět spousta otázek a myšlenek a teorií, jak by to mohlo fungovat. “Takže…“ zamyslel jsem se. “Jste se pwostě sjepiji?“ zeptal jsem se. Šlo by je ještě od sebe odtáhnout. Zvedl jsem se ze země a začal ho pomalu obcházet. Ti dva byli srostlí fakt dobře. Nikde jsem neviděl žádné mezery ve spojení.
Bylo to hrozně zajímavý. Už jsem se ale nemohl udržet ve svém nadšení a ocáse mi začal opět rotovat. “Pžád o sobě víte? Myšlíš jako jeden nebo dva? Bolelo to, když jste se sjaziji? A kam zmizji djuhý ňohy těch vjků?“ vychrlil jsem něj proud otázek, které mi celou dobu lítaly v hlavě. Bylo to… Úžasný. Suprový. “Vypadá to stjašně úžašně,“ řekl jsem mu obdivně.
“Můžou se sjazit jakýkojiv v-ci?“ přidal jsem další otázku. “Jestji to funkuje požád, chtěj bych to ťaky skusit,“ pověděl jsem mu energicky. Ale s kým bych se takle měl srazit? “Moh bych být s Uší požád! A nebo s Tátou! A nebo mámou!“ zasnil jsem se. Pak jsem si uvědomil, že vlastně nevím, jak se ten vlk jmenuje. Nebo snad ti vlci? “Jak še menujete? Máte dvě ména?“ zeptal jsem se. “Já sem Šjón, ahoj,“ dodal jsem s širokým přátelským úsměvem.

I když jsem se snažil pozorně zírat kolem, kdy se Jetel objeví, ale on nikde. Tiše jsem si odfrkl. No teda… Čekal jsem, že mu to nebude trvat tak dlouho, pomyslel jsem si trochu zklamaně. Ale přece jenom to už byl dospělák. Kolik mu vlastně bylo? Nebyl už moc starý? Přepadly mě obavy. Co když už byl tak starý, že prostě nemohl? napadlo mě s hrůzou. Jak jsem ale přemýšlel o různých katastrofických scénářích, zavřel jsem oči.
Když jsem je otevřel, už tu byl. “Jéťo!“ nadšeně jsem se zazubil. Uff, to jsem se lekl. Co bych dělal, kdyby najednou uprostřed cesty odpadl? Rozhodně jsem nebyl tak silný, abych ho dokázal odtáhnout zpátky. Stihl bych doběhnout zpátky domů, aby pro něj přišel táta? dumal jsem. Neumřel by mezi tím? Vrhl jsem na něj pochybovačný pohled. Už jsem se cítil docela dobře, ani nožky mě moc nebolely, ale Yetel nevypadal tak dobře. “Nějsi uňavení?“ zeptal jsem se ho starostlivě. “Jehni si. Pohídám tě,“ řekl jsem mu s výrazem statečného vlčka, který je připraven na vše.
Najednou jsem za ním zahlédl siluetu někoho dalšího. Přivřel jsem oči, abych líp viděl. “Pááni,“ vydal jsem ze sebe. Viděl jsem opravdu to, co jsem viděl? Neudržel jsem se a pomalu se k němu přikradl blíž. “Ooooo,“ zamumlal jsem. Ten vlk měl opravdu dvě půlky. “Světýlka a tma. Půl na půl,“ zašeptal jsem si tichounce. Musím si s ním popovídat! Hlasitě jsem polkl a opatrným krokem se vydal k němu pořád se stejným ohromeným výrazem. “Pjoč si na půjky?“ zeptal jsem se ho zvědavě.

<< Smrkáč přes Galtavar

Utíkal, jsem, co mi síly stačily, ale teda už jich moc nebylo. Začaly mě bolet tlapky a i mě nějak podivně bolelo v hrudi. “Ufff, ufff,“ oddechoval jsem. I moje původní odhodlání nenechat se za žádou cenu se chytit už nebylo tak silné. Yetel měl teda výdrž. Udělal jsem ještě pár kroků, než jsem to vzdal. Takhle už to dál fakt nejde… Už mu neuteču. A určitě se blíží! otřásl jsem se hrůzou.
Co teď? Rozhlédl jsem se kolem. Musím se schovat! došlo mi. Och, jaký úžasný to nápad! Schovám se tak, aby mě nenašel a když už proběhne dál, prostě mu uteču na druhou stranu! Zahihňal jsem se tomu, jak dobře jsem to vymyslel. Tohle ho rozhodně nenapadne. Ale… kam? Nejsou tu žádné kopečky ani jiné schovky, kam by bylo dobré se zahrabat. Zahrabat? No jo! Přiskočil jsem k jedné větši hromádce jehličí, která už byla ale výš na kopci. Na ten kopec se mi vážně nechtělo, nějak se mi nelíbil, ale usoudil jsem, že to bude asi tím, že už jsem skoro nemohl chodit. Zavrtal jsem se teda do té hromádky a tiše pozoroval, kdy se Yetel objeví. Už tu musí být každou chvíli!

<< Asgaar přes Mahtaë

Uháněl jsem s větrem o závod! I když jsem teda měl co dělat, tak jak to foukalo kolem nás, bylo fakt silný. Ani jsem si nevšiml, že jsem vyběhnul z domova. Byl jsem fakt nadšený, že konečně si můžu s někým pořádně hrát! S rodičema to bylo vždycky suprový a kostičky s taťkou byly taky super! Ale tohle… Tohle bylo fakticky úžasný. Smál jsem se tak moc, jak mi to můj běh dovoloval. Yetel mi vůbec nestačil Jaký jsem to ale rychlý! divil jsem se. Najednou jsem se překvapeně rozhlédl. kde to jsem? Nebyl jsem v našem lese, ale už v úplně jiném.
Chtěl jsem zastavit a rozhlédnout se trošku kolem, přece jenom ty všechny pachy a vůně jsem ještě nikdy necítil. Něco takového… Mňam. Už jsem se skoro za tou vůní vydal, když jsem najednou zase uslyšel Yetela. Ztuhnul jsem. Už byl blízko! Ale ne! On mě přece nemůže chytit! Já nechci blechy! “Nechytíš mě, nechytíš!“ zasmál jsem se a vyrazil úprkem dál, jen aby mě nedostal do svých spárů. Já blechy mít nebudu! Ne a ne!

>>Jedlový pás (přes Galtavar)