Gallirea - Příspěvky uživatele

Ahoj ahoj, přidávám se k prosebníčkům o další slotík. Nemůžu o sobě říct, že bych byla jedním z veteránů, to ani v nejmenším. Je to už ale rok, co jsme se začaly s Arcem a Elisou bavit o jejich třetím potomkovi a za těch osm měsíců co hraju, jsem snad okoukala všechno, co šlo a vím, co je potřeba k aktivní hře po delší dobu.
O Silmarionu jsem se dozvěděla snad už před osmi lety a od té doby byl můj sen na tomto rpg hrát. Konečně se mi to povedlo s mým malým marshmallownkem, kterého jsem si zamilovala víc, než jsem myslela, že to bude možné. Sionna jsem si vypiplala úplně od malého škvrněte a teď, když se už z něj pomaloučku začíná rýsovat mladý vlk, se nemůžu dočkat, až uvidím, jak bude jeho růst dál pokračovat.
Snažím se být aktivní, jak to jen jde. Většinou na mě mí spoluhráči nemusí moc dlouho čekat a za těch pár měsíců jsem zjistila, že dokážu i poměrně rychle fretkovat (koukám se na tebe Skylieth, ta bláznivá cesta s Calumem za smrtí mi skoro zavařila klávesnici, ale stálo to za to :D). Je pravda, že leden nebyl mým nejsilnějším měsícem, co se týče psaní postů, ale zkouškové v kombinaci ses špatným počasím mě semlelo, jako maso v mlýnku. Teď jsem ale opět připravená psát posty co nejrychleji, udržet si svou stávající kvalitu a neustále ji zlepšovat.
To mě přivádí k mé prosbě. Rozhodně jsou tu lidi, kteří jsou aktivnější než já nebo za stejný časový úsek napsali víc postů. Nemyslím ale, že bych na tom byla špatně. Moje posty mají konzistentní dobrou úroveň, které se držím a také nejsem nejhorší v rychlosti odepisování. Občas mě ale svrbí packy touhou po někom jiném než je Sionn.
Nežádala bych o další slot, kdybych neměla na mysli nového vlka. Mám už připravený náčrt postavy, ze které jsem velmi nadšená a velmi ráda bych ji viděla jako dynamický charakter ve hře než jen jako mlhavý nápad v hlavě. Jsem už domluvená s dalšími hráči. Pokud to vyjde, rozhodně litovat nebudete, bude to jízda.
Děkuju moc za schválení, a především držím palce všech ostatním. Věřím, že prostor dostanete všichni, kdo si to zasloužíte

Nebylo to dobrý. Vůbec to nebylo dobrý. Nechtěl jsem od ní utéct. Vždyť nevypadala vůbec dobře! “Já tě neopustím, mami,“ řekl jsem jí statečně. Nemohl jsem ji tu přece nechat. A vůbec to nevypadalo, že by tu ta možnost byla. Ani nevím, kdo je to Etney, proletělo mi hlavou, ale to už se blížili další zajíci.
Pořád jsem ještě v tlamičce držel toho zajíce, když se najednou světelná zeď zatřásla a propadla. “Ne!“ V té chvíli se vedle mě objevil obrovský stín. Na zlomek chvilky jsem si myslel, že je to obrovský králík, ale hned mi došlo, že je to ten hnědý vlk. Skoro se slzami v očích jsem přikývnul a opatrně ušáka pustil na zem. Najednou se už nezdál tak strašidelný. Ale ti živý pořád jo. A že jich bylo. “Můžeš nám pomoct?“ zeptal jsem se ho přihlouple. Chvíli jsem myslel, že tu bude jen tak stát.
Pak jsem ale zaslechl další zapraskání za zády. Už je tu zas! Ten prskavý! S jiskřičkami! Jen tak tak jsem stihnul uskočit, ale i tak jsem škobrtnul a skutálel se stranou. Už jsem viděl, jak se ke mně další ze zajíců vrhá a Zády jsem narazil na kámen a ten zajíc se už přibližoval. “Vrrrr,“ pokusil jsem se na něj zavrčet, aby utekl, ale evůbec nereagoval. Co teď? Už je tak hrozně blízko!
A najednou to bylo v pohodě. Vlastně to bylo hrozně příjemný. Proč jsem se tak strachoval? Vždyť se vůbec nic neděje. Srdce mi už tak hrozně nebilo a dýchal jsem taky v pohodě. Zasmál jsem se. Z čeho jsem vlastně měl tak hrozný strach? Vůbec jsem se na to nepamatoval. Protáhnul jsem se v příjemném slunečním svitu, který mi zahříval kožíšek. Nebyla mi předtím zima? Asi se mi to jen zdálo. Mezi stromy jsem zahlédl Uší. Už se vrátila! Vrátila? Odkud? Vždyť to je vlastně jedno. Hlavně že tu je! “Uší!“ zakřičel jsem na ní a vyskočil na nohy. Musím ji přece pořádně pozdravit! Vyrazil jsem jejím směrem a krok se mi stále prodlužoval. Už abych u ní byl!
Vůbec jsem si neuvědomil, že to, co vidím před sebou není skutečné a že mířím přímo mezi zajíce k jednomu, který jen seděl na místě a se zlověstným leskem v oku mě pozoroval.

Kdybych nebyl tak vyděšený, asi bych s očekávaním sledoval, jak se můj první zajíc objeví mezi stromy. Teď jsem se ale toho bál. Schoval jsem se za mámin ocas a snažil se nemyslet na tu svítící kouli, která jí visela u boku. Ta se právě pohnula a vystřelila směrem k jednomu ze zajíců. Ti nebyli až tak velký, jak jsem čekal, z přítmí stromů jsem ale viděl spousty svítících očiček. “Co tu chtějí? To je náš domov,“ odvážil jsem si pípnout.
V té chvíli se už ale rozeběhli směrem k nám. Zbyla ve mně už jen malinká dušička. Co to říkala mamka? Uhýbat, neútočit? V té chvíli mi už ta slova nedávala smysl. Věděl jsem ale, že musím zůstat u ní. Ztuhle jsem pozoroval, jak jednoho odhodila a dalšího rozkousla. Zůstal bych tak ještě dlouho, ale v té chvíli jsem za sebou zaslechl zapraskání. Zezadu se ke mně blížil další z těch děsivých zajíců. Tentokrát s něho ale sršely drobná světýlka. Jedno z těch světýlek vystřelilo směrem ke mně, ale nestačilo dorazit, protože najednou mezi mnou a ním vzplála světelná zeď. “Aaah!“ zapištěl jsem a natlačil se zády na mámu. Měl jsem hrozný strach. Nevěděl jsem proč, ale ta žárová stěna byla ještě horší než zajíci. Věděl jsem, že je moc zlá. Najendou se ozval mámy unavený hlas a otočil jsem hlavu směrem k ní.
Na chvíli jsem úplně zapomněl na všechno, co se kolem dělo. Takhle jsem mámu ještě nikdy neviděl. Vypadala hrozně unaveně a hrozně… Zoufale. Překvapeně jsem na ni zíral, na její tlapky, ocas a tvář. Co se to děje? Vtom mi v hlavě sepnulo. Máma je zraněná. Nesmím to dělat horší! Musím jí pomoct. Strach jakoby byl o něco menší. “Jo. Sem v pohodě,“ řekl jsem jí a doufal, že tomu bude věřit. Nemůžu se jen tak klepat! Musím být tak dobrý jako táta, abych jí pomohl!
Moje odhodlání trochu pokleslo, když jeden ze zajíců proběhl ohnivou stěnou. NE! Musím zůstat odvážný! Tak jako táta! zatvrdil jsem se. Máma se na něj mezitím vrhla, ale další už proskočil taky. Tenhle byl úplně mokrý a vypadalo to, že mu oheň skoro neublížil. Jen se z něj trochu kouřilo. Tak teď a nebo nikdy. Zajíc zlověstně zacvakal zuby. Byl skoro tak velký jako já. Ale pořád menší. Rozeběhl se ke mně. Uhýbat. A útočit! Těsně jsem se mu vyhnul a pak jsem se na něj vrhnul tak, jak jsem to viděl u mámy. Chytnul jsem ho vzadu za krk a snažil stejně trhnout hlavou, ale byl moc těžký. A začal se cukat. Ještě víc jsem zmáčknul tlamu a zoufale se modlil, ať to zabere. Napínal jsem svaly, jak jsem mohl, ale pomalu mě táhl pryč. Vtom jeho cukání začalo ustávat, až se přestal cukat úplně. Držel jsem ho pevně v zubech a vyděšeně přemýšlel co teď. Už nám teď neublíží? Nebo to jen hraje? Nevěděl jsem, jestli ho můžu pustit, ale pak jsem si všiml, že se přes oheň blíží pár dalších. Jen to ne… Moje odhodlání ubránit sebe i mámu už nebylo tak silné jako před chvílí a znova jsem začínal mít strach.

“Hmch,“ zahuhňal jsem a pokusil se načechral si kožíšek víc, aby mi bylo tepleji. Nevěděl jsem, co znamená dřív. Co je dřív? Zítra? Pozítří? “Už aby to byjo.“ Chtěl jsem být velký hned A chtěl jsem být skvělý jako mamka s taťkou. “Pak budu jako vy,“ řekl jsem jí přesvědčeně. Všichni je měli rádi a vůbec bylo skvělý, že jsme tu měli domov. Někdo, nepamatoval jsem si kdo, mi říkal, že všichni v lese mamku s taťkou poslouchají. Protože jsou skvělý! Nebyl to náhodou Jetel? Taky říkal něco jako že všechny vlky v lese chrání. Asi pro to se mamka teď na tu díru tak moc mračila.
Ze země zvedl vítr několik vloček, které se teď vlnily kolem. Uchváceně jsem je pozoroval, zatímco mi máma vyprávěla o lovu. Nakrčil jsem čumáček, trochu jsem to nechápal. Proč by ji to nebavilo? Z toho, co jsem slyšel se zdálo, že lov je ta nejlepšejší zábava. Máma u toho ale vypadala tak hrozně důležitě, že jsem jen pokýval hlavou a snažil se tvářit stejně vážně jako ona. Moc mi to ale nešlo. Sice se mi srdíčko zachvělo hrdostí, že se mnou mluví jako s dospělým (a velkým!), ale postupně jsem se v přívalu jejích slov začínal ztrácet. Nakonec jsem to nevydržel a zeptal se: “Co je to stagég?“ zeptal jsem se nejistě, protože když už jsem to zvláštní slovo z tlamičky vypustil, znělo fakt divně. A riskatní? To je zase co? Její poslední věta mi ale znova zvedla radost. “Juchůů!“ zavýsknul jsem a vyskočil do vzduchu. V té chvíli mi už ani ten vítr tak moc nevadil. Zajíce jsem ještě neviděl. Určitš bude úúplnně skvěle obrovský! To bude skvělý!
Ve svém nadšení jsem úplně zapomněl pozorovat díru, ale najednou znova upoutala mou pozornost. Nebyla teď nějak černější? Zdálo se mi taky, že ten hlásek z díry už není tak hlasitý. Třeba už Uší s dalšími vlčicemi (jedna z nich byla ta skvělá tmavá, která mi slíbila, že si se mnou bude hrát a pořád nic, chm) už ulovily to masíčko. Ale jak by to ta díra mohla vědět? Jak vlastně vůbec věděla o té ňamce? Díry přece nemůžou chodit jen tak po světě. Přece si hezky sedí, kde jsou a… Dírují. Jo. Ale tahle?
Vtom se ozvala máma a z jejího tónu se mi naježily chlupy u kořene ocasu. Najednou jsem dostal strach. “Co se děje?“ zeptal jsem se jí pisklavým hlasem. Máma si toho ale nevšímala a hned začala rozkazovat, až jsem si uvědomil, že už stojím v pozoru. I když jsem byl rozklepaný, hlavou mi proletěla myšlenka, že asi už chápu, proč ji vlci poslouchají. Snažil jsem se vnímat to, co říkala. Soustředit se. to bude problém. Neútočit? Rozhodně. Útočit nebudu. Uhýbat. Dobře. “Do… dobže. F-f-fajn,“ zakoktal jsem se a zadíval jsem se jí do očí. Doufal jsem, že mě utěší a řekne mi, že není čeho se bát a že to byla vlastně jen taková legrácka. Že o nic nejde. To už jsem ale slyšel cupitání. Jako kdyby spousty malilinkých nožiček cupitaly. Směrem. K nám. “Mami. Mami mami mami…“ mumlal jsem si potichounku. Trhnul jsem sebou když se vedle mámy najednou objevila velká svítící koule. Najednou jsem dostal hrozný strach i z ní. Jak jen tak visela ve vzduchu a nic nedělala. To už jsem ale koutkem oka zahlédnul pohyb ve stínech. Už jsou tady!

Vůbec jsem jí to nežral. Prý důležitější úkol. Vůbec se mi nezdálo, že by sedět u nějaký díry by bylo důležitější než jít si zašvandit se srnkami. A táta mi přece ten lov slíbil! Jenže tu teď není… Jája se ale u toho všeho tvářila hrozně zkroušeně. Ouška měla svěšená a vypadala asi nejsmutněji jak jsem ji viděl. “Achjooo,“ povzdechnul jsem si. Třeba mě tam nechce? problesklo mi hlavou.
“Tak dobže. Budu tu s mamkou,“ rozhodl jsem se. Nechtěl jsem, aby Uší vypadala tak smutně. “A ty koukej pžinýst nějakou upa žůžovou ňamku!“ zamračil jsem se, aby věděla, že to myslím úplně vážně. Mezitím přišla ještě jedna vlčice. “Jé, ahój!“ zazubil jsem se na ní. Takže tu taky zůstane! Nová kamarádka, to je skvělý! Už jsem chtěl k ní vyskočit, ale ona se rozhodla, že půjde s Uší. Oh. Kecnul jsem si zase zpátky na zadek k mámě a snažil se tvářit, že mi to moc nevadí.
Ještě jsem se na Uší zakřenil, když odcházela. “Nechci pžekážet,“ řekl jsem mámě, když se mě snažila utěšit, ale i tak jsem se do ní opřel a čumáček zabořil do její husté hebké srsti. “Poč už nemůžu být veký? Je tu spousta věcí, co chci dějat a nemůžu,“ postěžoval jsem si a na chvíli se odmlčel, jen zíral do díry. Jaký by bylo do ní skočit? Vypadá být hodně hluboká…
“Mami?“ ozval jsem se znova po chvíli. “Jáda lovíš? Jaký to je?“ zeptal jsem se. Hrozně mě to zajímalo. Poslední dobou všichni mluvili jen o něm. A já ho ani nikdy neviděl. Vždyť musí ty běhálky nějak chytit! Vlci, který umí lovit musí být hrozně silý a rychlý! “Baví tě to?“ pokračoval jsem v otázkách, abych nemusel myslet, že je mi chladno a mám hlad.

“Unavený? Poč?“ zeptal jsem se jí zvědavě. Táta je přece velký a silný, jen tak něco ho přece nemůže unavit. Běhali jsme kolem jako kostlivci a nebyl unavený ani trošičku. Byl jsem docela zvědavý, čím se tak unavil. Přece když jsme byli předtím spolu, byl v pohodě. Pak jsme se sobě vzdálili a… “Uší? Víš, že se umím pžesouvat? Hjabal sem ve sněhu a najednou sem spadnul k vám!“ řekl sem jí hrdě. Už taky něco umím!
“No páni,“ vydechnul jsem, když jsem uviděl, odkud ten zvláštní zvuk přichází. Díra? Kouknul jsem se na Uší a mámu, jestli se mi to nezdá. “To tam někdo spadnuj nebo ta díja muví?“ zeptal jsem se jich zmateně. Můžeme být kamarádi? Uší vypadala, že se jí ta díra líbí, ale máma se mračila. Nebo takhle vypadá pořád? Opatrně jsem přiťapal k okraji díry a kouknul do ní. “Hmpf,“ zahučel jsem. Byla úplně černá. Postupně jsem si ale začal uvědomovat, že ty zvuky jsou vlastně slova. Rozzářila se mi očka, když jsem to pochopil.
“To je hodná ďuzna, že nám říká, kde je masíčko!“ usmál jsem se. Už jsem měl docela hlad a Uší vypadala, že se tam už chystá vyrazit. “Jo! Jo! Já taky!“ vykřiknul jsem nadšeně. Máma ale v té chvíli řekla, že nikam nejdeme. “Coooo? To neeee,“ zakňoural jsem. “Poč nemůžeme jít taky? Bude to švanda!“ ohradil jsem se na mámu s prosícíma očima. “Já mám had,“ zašeptal jsem zkroušeně. Nechápal jsem, proč mamka nechce jít taky. Vždyť už jsem tak dlouho nejedl!

Uší se rozeběhla se mnou, taťka ale nějak zaostával. “Táta s náma nepude?“ zeptal jsem se mírně zklamaně. Těšil jsem se, že půjdeme prozkoumávat další zajímavou věc (co když se zase proměníme na kostíky?), ale tátu to asi moc nebavilo. Možná se už nechtěl proměnit. Já vlastně asi taky ne. Mám svůj kožíšek rád. Ale dobrodrůžo! Za dobrodrůžo to stojí!
“Néé, budu to já!“ zasmál jsem se a pokusil se ještě zrychlit. Moc to nešlo, ale přece jenom jsem Uší nakonec předběhnul. Vesele jsem se na ni šklebil a pobaveně škubnul uchem. Přece jenom na mě nemá! Vypláznul jsem na ni jazyk a rozklusal se dál hnubokým sněhem, tak rychle, jak to jen šlo. “Jé, ahoj mami!“ zavrtěl jsem ocasem a přihopkal k ní, abych ji olíznul tlamu. Přikyvoval jsem všemu, co Uší řekla. “Pžesně. Že to bude něco zajímavýho? Hozně jád bych zase nějaký dobjoďůžo! Čeba jako když sme se s tátou změnili na kostíky!“ vychrlil jsem na ni v rychlém sledu. “Bude to nějaký zvíže? Nebo něco jinýho?“ dumal jsem nahlas, napůl k mamce s Uší, co šly vedle mě.
Pomalu jsme se blížili blíž a blíž k tomu, odkud ten zvuk přicházel. Cítil jsem, jak mi špička ocásku brní nadšením. Už jsem se nemohl dočkat, až zjistím, co to je. Doufám, že to bude velký… doufal jsem. Najednou se před námi vyloupl další vlk. “Oj! To ty dě-áš ty zvuky?“ vyjekl jsem překvapeně a trochu zklamaně. Těšil jsem se na něco žůžovýho, co bude fakt divný a zajímavý a vůbec a on to byl nakonec jen vlk…? Počkat… Vždyť ji znám! uvědomil jsem si. Byla to ta černá vlčice se skvělou modrou packou. Z oblohy! “To nejsou tvoje žvuky, co?“ zahihňal jsem se. Představa, že by nějaký vlk vážně dělal tenhle zvuk, byla vtipná. Ohlédnul jsem se na mamku s Uší. Co by to teda mohlo být?

Postupně začínalo čím dál víc sněžit. “Sněží!“ pověděl jsem Jáje i tátovi, který k nám doběhl. O něčem se ale začali bavit a tak když mi došlo, že si mě už vůbec nevšímají, otočil jsem hlavu směrem od nich. Hrozitánsky se mi ty chuchvalce líbily. Vypadají skoro jako já! Spousta malilinkých Sionnů. Třeba konečně ti bráchové, který jsem tak chtěl.“ Poskočil jsem o kousek dál a ještě o kousíček. “Uf.“ Páni. Není tohle strom, který jsem už viděl? Zvědavě jsem ho oběšel kolem dokola a asi jo… Byl to strom u které jsem honil toho malého hopsálka. “Hopsáčku?“ zavolal jsem, ale nevypadalo, že by byl doma. Nevypadá to, že by vůbec byly listy doma… Ten strom vypadá hodně opuštěně, zadumaně jsem na něj zíral.
Nebyl jsem taky trochu menší? Hm… Předtím jsem přece koukal na tenhle kořen jako na obrovský kus! A teď rozhodně tak velce nevypadá. Stejně jsem do něj ale z legrace šťouchl. “Už tě po-azím,“ zašklebil jsem se na něj. Začalo to ale vypadat, že za chvíli už ani já na tom nebudu tak dobře. “Um... Tati?“ zavolal jsem nejistě. Odkud jsem vlastně dorazil? Už jsem Jáju ani tátu neviděl. “Táto! Uší!“ vyjekl jsem, když mi to došlo. Ono je to zasněžilo!
Hned jsem se vrhnul do hrabání. “Vydžte… Už jdu!“ mumlal jsem skrz zuby. Packy jsem měl sice pořád malé, ale aspoň trošku to šlo. Jen doufám, že se stihnu k nim prohrabat včas! Najednou se ale sníh pod mýma packama propadnul a já letěl dolů. Ani jsem nestihnul vykřiknout, tak rychle jsem dopadl na dno. Dno ale bylo na jiné straně našeho lesa, hned pod Ušínyma nohama. “Jé, vy ste tu všichni,“ zazubil jsem se na všechny kolem a zatřepal hlavou, aby ze mě zbytek sněha spadl. “Co tu kutíte?“ Odpověděl mi ale nějaký zvláštní zvuk. Naklonil jsem hlavu na stranu. Co to bylo? Už jsem cítil, jak mi ocásek vibruje nadšením. Vyskočil jsem na nohy a otočil se na Uší. “Poď se na to kouknout!“ pobídnul jsem ji. Slíbila mi přece dobrodrůžo, ne? Na nic jsem už nečekal a vyrazil pružným krokem směrem k té věci. Pokud to nějaká věc byla. Ale něco ten zvuk přece vydávalo, ne?

Opět se na poslední chvíli ozýváme taky já a můj skvělý vkus. Dlouho jsem přemýšlela, koho zvolit, protože všichni účastníci jsou velmi přitažliví a je mi líto, že jsem nemohla hlasovat pro víc vlků.

Missák
Meinere! Nejenom že je jeho bipolární zbarvení protkáno velmi slušivými a moderními pruhy, ale hlavně si myslím, že korunka by při jeho milé a usměvavé tváři krásně vynikla.
Do poslední chvíle jsem se nemohla rozhodnout, ale nakonec jako druhému dávám hlas Tollpihemu, protože ostatní mají pravdu. TollPIHA je fakt boží.

Missačka
První hlas dopadne do šuplíčku Cynthii.Tak nějak mi její huňatá srst na krku učarovala.
Dále dávám svůj hlas Ilenii. Protože flíčky. Prostě fleky. Nemám pro to lepší vysvětlení a tímto se omlouvám Maplinu pozadí, které bylo u mě těsně na třetím místě, ale hold na mě víc platí černý tečky než natřásání mohutně osrstěnou zadnicí.

Missče
Bez váhání hlasuju pro budoucí manželku, ehm, Nym jejíž huňaté obočí krásně kontrastuje se zbytkem tmavého obličeje. Je snad nějaká vyšší forma krásy? Navíc, kdo by dokázal odolat takové formě balení.
A poslední hlas dávám Marion, která má zase moc hezkou bílou hvězdu na čele, ale především moc zajímavě umístěné hnědé flíčky. Ňuf.

Celkem 53 bodů
propočítávala jsem si to několikrát, tak by to snad mělo sedět... doufám, že nevadí ty necelé body, nikdo to ale nezakázal a dohromady to pořád dělá těch 53
8 květin (5 bodů)
306 oblázků (38,25 bodu)
5 křišťálů (6,25 bodu)
28 mušliček (3,5 bodu)

tu hvězdičku bych poprosila do síly

díky za akci :)

Mejné mluvil o tom, že k nám nepatří. Trochu jsem se zamračil. Ale proč by k nám patřit nemohl? Vždyť k nám vlci přicházejí v jednom kuse! Zrovna teď se bavili o někom, kdo je tu nový. “A nechtěj bys pačit k nám?“ zeptal jsem se ho tedy. “Nevypadáš moc zje,“ zhodnotil jsem ho kritickým pohledem. “Zý vci sou šedý,“ prohlásil jsem jistě, ani jsem nevěděl, odkud tohle přesvědčení přišlo. “Teda, komě mámy. Ta je žůžová,“ dodal jsem trochu rozpačitě, když jsem si uvědomil, že máma má taky podobnou barvi. “Čeba ten tvůj Nevím. Taky je šedej! A ty seš navíc napůj bíjej což je ta nejepšejší bajva!“ spiklenecky jsem na něj mrknul a šťouchnul do něj tlapkou. Jasně že bílá byla nejlepší, když jsem byl bílý i já! A Uší taky!
Uší ale v týhle chvíli nebyla moc milá. Zmateně jsem se zamračil. Kde se to v ní bere? “Uší, poč nejsi hodná na Mejého? On je moc supej!“ naléhal jsem na ní, aby mi to vysvětlila. Vůbec jsem to totiž nechápal To se jí nelíbí, jak je dvoubarevný? To bude určitě ono. Třeba už někdy viděla jak se dva vlci spojili. Ale nemělo by jí ho pak být spíš líto? Ach jo… Vůbec to nechápu… “Mejné nesmdí!“ opakoval jsem zatvrzele. Přece bych si toho všimnul ne?
Máma mi mezitím řekla, ať jdu prozkoumat les. Ocásek se mi hned rozvířil a nadšeně jsem vyskočil do vzduchu. “Tak jóó!“ zazubil jsem se a už jsem skoro vyběhnul za Uší, když jsem se zarazil. “Počkat.“ Ohlídnul jsem se zpátky na Mejého, který tam pořád seděl a… Přece ho tu nemůžu nechat. “A co Mejný?“ zeptal jsem se sklíčeně. “Bude tu pak sám. A je to můj dobí kamád!“ povzdechl jsem si a hodil na něj smutné oči. Tak nějak jsem měl pocit, že až se vrátím, tak tu nebude. Se svěsenými ušisky jsem teda znova přiťapal k němu. “Zůstaneš tu, že jo?“ hlesnul jsem, ale už jsem věděl, co mi na to řekne. Ani jsem přesně nevěděl, proč, ale ten pocit tam byl. “Mám tě moc a moc jád. Si můj kamád.“ řekl jsem mu důrazně, aby ho ani náhodou nenapadlo na to zapomenout. “A taky,“ naklonil jsem se k němu s lišáckým výrazem, “Vůbec nesm-díš,“ zakřenil jsem se.
Otočil jsem se a vyšel pomalu za Uší. Docela jsem se těšil na to, jak si budeme hrát, ale bylo mi líto, že neměla ráda Méju. Ještě jsem se jednou ohlídnul abych se mohl usmát na Méju. “AHOOOJ! MÉJÓÓ!“ zakřičel jsem na něj a přidal do kroku, abych dohnal Uší. “Poč nemáš jáda Mejného?“ zeptal jsem se jí mírně ublíženě. Doteď jsem myslel, že je Uší milá na všechny, ale asi ne. “Je to tím, že Mejó není naše jodina?“ přidal jsem další otázku. “Aje moh by být. Jáje je jeho séga, víš o tom? Takže je Jájina jodina a Jája je zase naše jodina. Takžeee by Mejné moh být i naše jodina,“ mudroval jsem.

//Moc se omlouvám za zdržování, začátek zkouškovýho mě převálcoval víc, než jsem čekala.

Tak se Sionn, líné poleno, už taky dokopal k pořádné děkovačce. A že je za co.
Něco jsem už psala do posledního úkolu, něco ještě ne. Moc, moc vám oběma děkuju za tuhle akci, jste naprosto famózní! Hrozně mě bavilo dělat všechny úkoly, kontrolovat Gall, kdy už zveřejnítr další a ty občasné drobné dodatky k jindy strohému přijato vždy zahřály u srdce. Asi už budu víceméně opakovat to, co už říkali jiní, ale moc se mi líbilo, že jste v průběhu celé akce udržely konzistentní téma vánoc a zimy.
Možná mi trošičku nesedl úkol s cukrovím, zdá se mi, že byl náročností trochu jinde než většina ostatních a je mi líto všech, kteří ho nemohli splnit kvůli podmínkám, které nedokázali ovlivnit. Ohledně toho už ale bylo řečeno všechno výše a. Új komentář je hlavně o chvále. Zažila jsem i úplně první vánoční kalendář na Galli a mám dojem, že mě tenhle bavil víc. Možná je to tím, že se na něj zas tak moc nepamatuju a vůči letošnímu ročníku jsem zaujatá, ale v každém případě naprosto peckovní práce. Moc c děkuju za Vaši práci. Jste skvělé.

Taťka mi vysvětloval, jak to s těmi ztracenými vlky je. “Něboj. Já budu hodně opat-ný. Neztatím se,“ slíbil jsem mu. Stejně to ale bylo zvláštní. To je to venku až tak zlý, že se vlci ztrácejí? Já jsem přece byl mimo náš domov a s Jéťou jsme došli domů úplně v pohodě, odfrkl jsem si. Přece to nemůže být tak těžký. Nebo je? Chudáci vlci… Takhle se ztratit a nikdy nenajít cestu domů. “A nikdy jsi je nešej hedat? Co když jsou smutný že se nemůžou vátit spátky domů?“ zeptal jsem se ho rozrušeně. “Až budu vejký, tak je půjdu hjedat! A všechny je najdu! A pživedu domů!“ slíbil jsem slavnostně. “A budu opat-ný,“ dodal jsem s širokým úsměvem. Najdu je úplně všechny a pak budeme jedna velká rodina. A už jsem přece jednoho našel, uvědomil jsem si. I když možná od nás nikdy nezabloudil, ale už tu rodinu má, takže jsme jeho rodina byli vždy, zahřálo mě u srdíčka, když jsem si to uvědomil.
Pak se ale na zem začaly snášet ty bílé věcičky. “Sníh?“ zeptal jsem se pro jistotu. Znělo to tak vtipně. Sníh. “Všecko je tu bíjí. Jako já,“ zasmál jsem se a otočil se na Mejého, který tu jen tak stál. “Mejí! Koukej! Sníh!“ vykřikl jsem a přiskočil nadšeně k němu. “Nevypadá úpně úúúžasně? Teď i tvoje bíjá půjka má spousty kamajádů!“ povzbuzoval jsem ho v nadšení. Zase jsem od něho odskočil a zabořil čumák do té hromady bílých sněhů. Rošťácky jsem se zakřenil a trhnul hlavou vzhůru, aby kus sněhu dopadl na Mejého. “Není to žůžo?“ zeptal jsem se ho a zase poskočil do strany. “Nechceš si hját?“ dorážel jsem na něj. “Pjosííím.“ Znova jsem k němu přiskočil a lehce do něj dloubl nosem. “Naučíš mě nějaký hjy? Moc jich neumím. Jen utíkání pžed bjechami a to sem teď hál s Jéťou,“ povídal jsem.
Když jsem se ohlídnul na taťku, vypadal to, že si chtějí s Jéťou povídat. Pfff. Dospělácký věci. Nechápal jsem, jak je to může bavit. Mrknul jsem znova na Mejého. “Tak co. Chceš si hját? Nebo si už moc uňavený?“ zeptal jsem se starostlivě. Kdo ví, kolik je Mejému let. Když i Jéťa byl unavený z naší hry, tak třeba na tom stejně může být i Mejé. Ne že bych to chtěl. “Můžeš tu chvijku zůstat. Nebo i dýj. Taťkovi to vůbec nevadí. A mamce ujčo taky ne. Mamka nemá jáda jen zjý vky.“ pověděl mu. Z nějakého důvodu mě ta poslední věta trošku roztřásla. Neměl jsem z toho moc dobrý pocit. “Um…“ zamumlal jsem a rozpačitě zahrabal tlapkou do sněhu. “A neznáš nějaký dobý pžíběh o sněhech? Jak to, že sněhy najednou padají z nebe? To je někdo sype?“ zeptal jsem se. Mejé je přece už velký a určitě to bude vědět!
Už jsem se nadechl, abych se ho zeptal ještě na něco, když jsem najednou zaslechl kroky. Trochu jsem sebou trhl, ale pak jsem si všiml, kdo to vlastně je. “Mami! Uší!“ vykřikl jsem rozzářeně, když jsem uviděl svoje dvě nejoblíbenější vlčice na celém světě. “Ahoooj! Tohe je Méje. Můj nový kamajád. Táta žíkal, že tu může zůstat,“ oznámil jsem mamce a spokojeně pozoroval, jak je Uší úplně stejně nadšená Méjovým kožíškem jako já. “No není úpně žůžový?“ zubil jsem se. “Co? Né!“ ohradil jsem se pohoršeně po její další poznámce. Jak něco takového mohla říct? Vždyť Mejné přece nesmrdí! Nebo… Jo? Naklonil jsem se k němu, skoro zabořil čumák hluboko do jeho kožichu, a zhluboka se nadechl. Kouknul jsem se na svého kamaráda. “Neboj. Požád voníš,“ ubezpečil jsem ho s úsměvem a směrem k Uší: “Mejé nesmdí! Asi cítíš něco jinýho.“ pověděl jsem jí, lehce rozpačitě. Nestalo se jí něco s čumáčkem?

“Oooh. Takže máma s tátou sou výmeční?“ zeptal jsem se ohromeně. Věděl jsem, že oba dva rodiče jsou úžasní, ale že až takhle? “Takže když sme jedna vejká jorinda, tak sou vjasně máma a táta pjo všechny, neé?“ mudroval jsem. Když jsou tak moudrý a chytrý a všechny ochraňují a vedou, dělají vlastně to samé i se mnou. “Počkej. Si můj bácha?“ zeptal jsem se zmateně.
Na tváři se mi roztáhl široký úsměv, když mi táta slíbil, že půjdeme na lov. Co mi bylo po tom, že jsem vůbec netušil, jak se loví. Mohl jsem lovit! “Jooo! Ujovíme spousty zajců!“ zaradoval jsem se. Už jsem se nemohl dočkat. “Pude Jéťa s námi?“ zeptal jsem se ho. Dál jsem už jen cupital a poslouchal o smečce. Byl jsem hrozně zvědavý, co vlastně rodiče dělají. “A tati? Kam se ztácejí? On je někdo beue?“ dožadoval jsem se odpovědí.
Mejné nevypadal moc nadšeně, když mu táta řekl, že tu Jája teď není. “NÉÉÉ!“ zakvílel jsem a přiskočil k němu. Přece mě nemůže teď odpustit! Chci, aby byl můj brácha! Chci, aby zůstal! “Mejný, pjosím, zůstaň! Neodcházej! Já chtěj být tvůj kamajád! fňukal jsem teatrálně, zatímco jsem se o něj opřel.
Najednou se mi něco bílého mihlo před očima. A ještě jedno. A jedno další. A pak další a další a… “Pááni,“ vydechl jsem okouzleně. Co to bylo? Proč to padalo z hora? Ještě nikdy jsem nic takového neviděl. Najednou mi jedna z těch bílých cucek dopadla na nos. Zašilhal jsem, abych se na ni mohl podívat líp. Byla tak krásná. “Tati, tati, podívej!“ rozeběhl jsem se k taťkovi, abych mu tu věcičku ukázal. “Na,“ nastavil jsem mu nos, ať si to vezme. Když jsem ale na to znova zašilhal, najednou to tam nebylo. “Co? Né,“ vydechl jsem zklamaně.

//Omlouvám se Savi, že to budeš muset číst, trošku jsem se rozjela a teď se mi to nechce zkracovat

Spal som hlbokým spánkom, ktorý so si už naozaj zaslúžil. To všetko bláznenie okolo kostí, ktorými sme sa s ocinom stali, potom úmorná cesta domov, hra s Uší, utekanie pred Jéťom neviem až ako ďaleko, nájdenie nového kamaráta, opäť cesta domov... Ufff... Aj to vysvetľovanie bolo riadne dlhé. Ale naozaj to stálo za to. pomyslel som si a uvedomil som si, že dom už musel vykĺznuť zo sna a posledných pár myšlienok bolo už iba výplodom mojej bdelej mysle. Uškrnul som sa pri pomyslení na tie všetky hry, ktoré som zažil. Toľko dobrodružstiev! Nemôžem sa dočkať, až príde ďalšie!
No musel som mu vyraziť naproti. Otvoril som teda jedno oko. Všetko vyzeralo tak isto ako predtým než som išiel spať. Síce som mal pocit, že niečo malé a biele sa mihlo vedľa mňa, ale asi sa mi to iba zazdalo. Oko som zasa zavrel no len kvôli tomu, aby som si doprial posledných pár sekúnd kľudu, potom som ihneď otvoril obe. Hm. Nikto nikde. Zvláštne. Už aj slniečko bolo pomaly na odchode. Nenechal som sa ale tým odstrašiť, určite sa iba niekde schovávajú. “Hjavne Mejné! Dúfam že ešte neodišej,“ zašomral som si skľúčene. Čiernobiely vlk mal určite ešte toľko zaujímavých príbehov o ktoré som nemohol jednoducho prísť!
Nemal som tušenie, kde by ale mohol byť a tak som zavrel oči a zatočil sa na mieste. “Uuuuuh,“ zasmial som sa, keď sa mi zatočila hlava. Zastal som ale s ňufákom, ktorý ukazoval smerom nahor, do kopca. “Tak teda do kopca,“ vzdychol som si a vyrazil. Bolo už vcelku chladno, ale pohyb ma našťastie zahrial. Labky sa mi kĺzali po kameňoch a párkrát som mal skoro problémy sa udržať na nohách. Pretože som sa pozeral hlavne dolu na zem, nevšimol som si, že sa niečo biele mihotá okolo mňa častejšie a častejšie.
Nemalo to ale zmysel. Na kopci očividne nebol Mejné ani nikto iný zo svorky. Vyzerá to, že si si vybral zlú cestu, kamoško, uštipačne som sa sebe zasmial. Zastavil som sa teda, aby som si poriadne prezrel cestu, odkiaľ som prišiel. Predsa len, ak som sa šmýkal cesou nahor, opačný smer nebude o veľa lepší. Zodvihol som teda hlavu a presne v tú chvíľu sa zniesol biely chumáčik niečoho zvláštneho priamo na nos. “Aaa!“ vykríkol som a skočil dozadu.
Prekvapene som sedel na boľavom zadku a zízal nechápavo okolo seba. Čo sa mi to práve stalo? Keď som zaškúlil na svoj nos, ale nič biele tam nebolo, iba mokrá kvapka. Zdalo sa mi to teda? Vtom som kútikom oka zahliadol ďalšiu bielu guču, ktorá sa pokojne znášala na zem ako keby nič. To ale nebolo všetko. Tých zvláštnych vecí tu bola fúra! Pokojne padali dolu, niektoré si pri tom ešte zatancovali. A boli všade. Predo mnou, za mnou, napravo i naľavo a dokonca padali aj na mňa. “Ooooch,“ vydýchol som.
Nikdy som nič také nevidel. Ani som netušil, že je to možné. Kam dopadli, tak tam ostali. Len ich prekryli iné a tie zasa ďalšie, ktoré sa znášali nad nimi. Natiahol som labku a dotkol sa kameňa, ktorý už bol tou bielou vecou pokrytý. Udivene som zízal na svoju labku, na ktorú sa to nalepilo; na kameni neostalo nič. Malo to úplne tú istú farbu ako ja. Takže nie som zo svetielok ale z tohto?
Pomaly som zodvihol hlavu. Malinké kúsky bielej, tej istej farby, ako bol môj kožúšok, padali zhora. Ani som nevidel odkiaľ. Naprv som si myslel, že to možno nejaký strom to robí. Ale vyzeralo to, ako keby... “HVIEZDIČKY!“ vykríkol som. To boli hviezdičky! Malinké svetielka sa znášali dolu na zem. “Nie, nie, nie!“ Nabral som do papuľky trocha tej bielej hmoty a vyhodil ju do výšky, aby sa hviezdičky mohli vrátiť nazad na oblohu. Len tie sa mi už na jazyku rozpustili na studenú vodu. Na čo sa potom budem pozerať? Kde budú moje hviezdičky, keď nie na oblohe? skuvíňal som v duchu.
Musím o tom povedať rodičom! Ocino je silný, určite s tým niečo urobí! Rozbehol som sa dole kopcom, už som nerozmýšľal o najlepšej ceste, musel som predsa rýchlo niečo urobiť. “Tatí! Táátíí! Tá-ÁÁÁÁÁ!“ Labka sa mi na bielych hviezdičkách pošmykla a už som sa kotúľal dolu kopcom. “Ah! Au! Au! Auu...“ Keď som sa prestal hýbať, bol som už otlčený a boľavý. “Ufff, to teda bojo,“ fňukol som tíško. Keď som sa ale okolo seba obzrel, uvedomil som si, že už žiadne hviezdičky nepadajú. Iba tak ležia na zemi a trbliecu sa.
A na oblohe... Na oblohe svietili hviezdy, blikali ako každú noc a hneď vedľa svietil aj mesiac. Na tvári sa mi rozžiaril úsmev. Takže obloha nespadla na zem! Tentokrát som sa na tú krásu pozeral úplne inými očami. Bolo to úžasné. Pozviechal som sa na nohy a vyrazil smerom, odkiaľ som tušil zbytok svorky, ale nie aby som chcel, aby zodvihli hviezdy späť na oblohu, ale aby som im povedal o tej kráse.